Konflikt a věcnost ve filozofii Petra Rezka: Dialektika citujícího rozumu

Konflikt avěcnost ve filozofii Petra Rezka Dialektika citujícího rozumu1 Vojtěch Kolman Univerzita Karlova vojt[email protected] CONFLICT AND MATTER-OF-FACTNESS IN THE PHILOSOPHY OF PETR REZEK: THE DIALECTIC OF QUOTING REASON The paper deals with Petr Rezek’s philosophy in relation to two of his central themes, matter-of-factness (Sachlichkeit) and conflict, through the prism of the problem of non-matter-of-fact (unsachlich) quoting and its manifestations. According to Rezek, these point to the defective forms of intersubjectivity. The dialectic of quoting reason begins with acritique of these forms in order to become atrue dialectic of matter-of-factness, through contrasting structures and techniques of analysis, such as the so-called boundary approach or the method of repetition. KLÍČOVÁ SLOVA: Věcnost— konflikt— kýč— opakování— opera— dialektika— citace Matter-of-factness— conflict— kitsch— repetition— opera— dialectics— quotation DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2023.2.9 Věcnost je české synonymum pro přímočarost, odstranění osobních motivů zřeči ajednání ve prospěch společné věci. Být věcný je něco, čím lze zabránit konfliktu, protože ten je typicky subjektivní povahy, věci samé se tedy vůbec netýká, naopak nás od ní vzdaluje. Pak ale vzniká otázka, podle jakých kritérií je tato věc právě věcí společnou. Je vtom jen náhoda, že jsme se uní stím či oním člověkem setkali? Nebo se naopak společná věc takovým setkáním utváří, když vkonfliktu různých názorů— nikoli náhodou, ale určitým výkonem ana něm založeným postojem— dospějeme ke shodě? Nedávno zesnulý Petr Rezek se oficiálně zapsal do dějin české filozofie tím, že věcnost skonfliktem spojil, viditelně tehdy, když pod praporem věcného myšlení vyvolal konflikt smyšlením disentu, které označil za kýčovité anevěcné. Konflikt byl ovšem už vtom, že kdisentu sám patřil. Věcnost zároveň pro Rezka nebyla jen rétorickou figurou, ale tématem, které promýšlel od raných psychologických auměnovědných prací avněmž konflikt sehrál stěžejní roli. Havlův „život vpravdě“ mu nebyl jen 1 Autor děkuje Ondřeji Švecovi, Matyáši Havrdovi, Tereze Matějčkové, Luboši Plamitzerovi aLuboši Leopoldovi za cenné připomínky, které se promítly do finální podoby textu. Za jeho výslednou podobu nese přirozeně zodpovědnost autor sám. OPEN ACCESS 114 SVĚT LITERATURY 68 kýčovitou citací zPatočkových textů, ale především něčím, vůči čemu šlo postavit „život vkonfliktu“ jako věcnější analýzu téhož, apřispět tak kvěci, kterou lze nazývat společnou. Vtomto smyslu, vněmž lze konkrétní epizody akonflikty Rezkovy práce vidět jako deriváty obecnějšího vhledu, chci hovořit odialektice věcnosti, vjejí paradoxní části pak odialektice citujícího rozumu, jež je součástí jeho kritiky. Mým úmyslem přitom není Rezkovi takový projekt připsat. Sám sebe jistě nepovažoval za myslitele dialektického, aspíše než techniky antitetického myšlení ajeho rozvíjení vsystém jej zajímala určitá zkušenost— stextem, sochou, událostí, stím, co nám odhalují ačím můžeme být fascinováni. Tato odhalení a„fascinace“— ato je pointa dialektiky— vykazují uRezka skoro vždy konfliktní strukturu: nejde jich dosáhnout přímo, ale konfrontací, ať již se zažitými představami otom, co ta či ona věc je, či stěmi, kteří tyto zažité představy zastávají. Hovořím-li tedy dále odialektice, chci tím zachytit tento stále přítomný konfliktní charakter Rezkova myšlení ataké dosáhnout určitého odstupu. Ten snad, abych použil Rezkovu oblíbenou figuru, také umožní dostat se kjeho myšlení blíž. 1. VĚCNOST AKÝČ Ačkoli je Rezkovo užití slov „věcnost“ či „věc“ četné, jejich význam variuje, jak to iodpovídá zamýšlenému napětí mezi hovorovým aodborným užitím. Všem jim je společná jistá nepřímost anesamozřejmost toho, co věc je ajak se nám dává. Věc nám totiž navzdory své neustálé přítomnosti stále uniká, zvláště když na ni upřeme pozornost. Není vůbec snadné stát se věcným. Odborný původ Rezkovy věcnosti patří Husserlově aPatočkově filozofii aodráží se už vnázvech jeho „fenomenologických“ knih, Jan Patočka avěc fenomenologie aHusserlova věcnost, stejně jako textů oumění Tělo, věc askutečnost. Tato fenomenologická složka věcnosti čerpá především zrozdílu mezi jevem avěcí, jenž je rozdílem imanentním. Věc není anemůže být dána nikdy přímo, ale právě jako to, co se nějakým způsobem jeví, sčím se setkáváme vurčitých výkonech naší mysli, např.vaktu vnímání. Ozvěny Kantovy filozofie ajejího „obratu“ jsou zde všudypřítomné: svět či příroda, jakkoli tu vždy už jsou, nám odpovídají až tehdy, dáme-li jim vhodným způsobem slovo.2 Idalší úvaha je vprincipu kantovská. Jelikož vpoznání světa nejde překročit subjektivní možnosti, jimiž se poznané dává, tedy akty, skrze něž se nám věc jeví, máme tendenci zaměřit se na tyto akty samotné. Tím se ale od věci snadno vzdálíme, byť máme dojem, že je nám blíž: nejeví se totiž jev, ale samotná věc. Jako vantinomiích čistého rozumu pak systematicky zaměňujeme vztah ke světu, zpovahy věci subjektivně podmíněný, za sebevztah. Odtud už je jen krok kjádru Rezkovy analýzy nevěcnosti, jak se nachází vúvodu kFilozofii apolitice kýče: Ono paradoxní usilování ovnímání místo opředmět vjemu má ovšem svou přesnou podobu, kterou nazývá Husserl objektivace představou. Je to takové 2 Viz Rezek 2010a, s.34. OPEN ACCESS VOJTĚCH KOLMAN 115 chování— Husserlovou terminologií představování, zpředmětňování—, jaké se vztahuje kaktu představování, anikoli kjeho předmětu. Předmět představy je míněn jen sekundárně, je spolumíněn. Lze si například představit, jak vnímám, lze si také představit, jak si představuji, že vnímám. Samozřejmě že vnímám něco, ale to není prvotním tématem takového zpředmětňování. Toto zpředmětňování se liší od objektivujícího aktu tím, že se od původního předmětu představy vzdaluje vždy odalší krok tak, jak vzniká představa představy n-tého stupně. Něco podobného nalézáme vcitování citátu, který obsahuje citát.3 Vsouladu sřečeným můžeme tento jev nazvat základním vhledem dialektiky citujícího rozumu. Vté se zaměřujeme specificky na zacházení stexty anázory druhých, jejichž citacemi má být něco věcného řečeno, ale ve výsledku ktomu nedojde, ať už úmyslně, či neúmyslně. Příklady, které Rezek ve Filozofii apolitice kýče dává adiskutuje, jsou známé: myšlení disentu, čteme, cituje Patočkovy texty o„životě vpravdě“ či „solidaritě otřesených“ ne proto, aby jim porozumělo, tedy dostalo se kjejich věci— což se podle Rezka neděje už na elementární úrovni řádné interpretace—, ale aby se nad nimi dojalo. Představuje tak kýč jako specifický případ nevěcného myšlení, jež vedeno pocity, které vněm citování vyvolá, nevěcně cituje, atím vyvolává další adalší vlny dojetí. Od porozumění se tím jenom dál adál vzdaluje: „Kupříkladu T.G.Ash se nepozastaví nad banálností myšlenky, že jsou věci, pro které stojí za to trpět, protože tuto myšlenku údajně pronesl Jan Patočka, kterého cituje Václav Havel; síla velkých jmen je na překážku úvaze, co vlastně říkají.“4 Ponechme stranou všechny detaily akontext Rezkovy polemiky sHavlovými texty vosmdesátých adevadesátých letech azaměřme se na jejich „formální“ stránku, konkrétně na to, jakou roli hrají pojmy jako „život vpravdě“ či „solidarita otřesených“, respektive polemika sjejich nevěcným užitím, vRezkově koncepci věcnosti. Připomeňme, že nevěcnost citace nemá spočívat přímo vsebevztahu, ale až vjeho záměně za vztah ke světu súmyslem tento vztah simulovat. Kýč je tak vprvní řadě jen jedním zprojevů této záměny, jejíž obecnější podobu Rezek identifikuje mnohem dříve, vletech sedmdesátých, vurčitém druhu myšlení akademického. Jinak řečeno, polemika sdisentem je fakticky až derivát či konkrétní aplikace těchto analýz. 2. KUPOVÁNÍ JÍZDENEK Zvláště dnes, vdobě, která zcitovanosti ajejí mechanické kvantifikace učinila poznávací znak akademické zdatnosti, není obtížné Rezkovy úvahy onevěcnosti akademického citování implementovat adále zobecnit. Rezek se vnich nicméně zaměřuje na zcela konkrétní rys akademické filozofie ana její tendenci nahrazovat přemýšlení ověci jazykovým rozborem textu. Filozofií pak vdalším zúžení myslí především filozofii fenomenologickou: 3 Rezek 2007, s.10–11. 4 Tamtéž, s.11. OPEN ACCESS 116 SVĚT LITERATURY 68 Tzv.fenomenologické snahy byly zataženy do sítě, kterou můžeme přirovnat ksíti železniční. Nelze totiž asi nalézt výstižnější obraz pro fenomenologické hnutí vNěmecku, kde jsme svědky toho, jak se nadaní lidé věnují fenomenologii způsobem, který připomíná obstarávání místenky do připraveného rychlíku. Perfektní disertace, mnohdy pouze husserlovská filologie, která má nahradit fenomenologii […], jsou vstupenkami do oblasti, která je již zajištěna. Pokud je snad vlak zmeškán, nevadí, protože podle jízdního řádu pojede další.5 Podobný druh „citování“ známe přirozeně zjiných oblastí filozofie, například ztěch, kde se formalizace vtom či onom logickém systému vydává za výsledek hlubší „analýzy“ jazyka, nebo zduchařských debat otom, co si nějaký mrtvý filozof oněčem „skutečně“ myslí či— opět vpřepnutí do vyššího řádu— co si otom, co si skutečně myslí, myslí ještě někdo jiný. Co lze zmíněné akademičnosti vyčíst, není přirozeně sama přítomnost citací, která patří kzásadám řádné akademické práce asní spojené nutnosti navazovat na práce předchůdců, ale chybějící otázka po cestě, tedy smyslu celého podniku. Atento deficit vyhřezne, tvrdí Rezek, zvláště ve chvíli, kdy jsou otřeseny jeho nevyřčené materiální asociální podmínky, tedy když přestane jezdit zmíněný akademický vlak. Pak se ukáže, že zdánlivá vzdělanost, znalost primárních asekundárních textů, byla ve skutečnosti jen polovzdělaností, neschopností samostatně myslet věc, okteré ony texty pojednávají: Polovzdělanectví je možné jenom vrámci určitého typu intersubjektivity, jen vní se může tradovat. Jakmile je omezen přístup kpramenům, které obsahují výroky autorit knejnovějším tématům zájmu, jakmile se počet informovaných, kteří se mohou předhánět ve vzdělanosti na základě dobré informovanosti[,] zúží na několik jedinců, nejsou pro intersubjektivitu polovzdělanectví splněny postačující podmínky.6 Ktéto situaci došlo podle Rezka včeské společnosti vroce 1977, kdy byla zmíněná stať napsána. Celý karambol má ale při všem marasmu tu výhodu, že „již není možné ofenomenologii pouze hovořit. Jediná možnost, která zbývá, je fenomenologizovat.“7 Tedy pěstovat věcnou filozofii. 3. HRANIČNÍ PŘÍSTUP Vdebatě ověci se nám nyní konflikt přirozeně vynořuje jako způsob, jak si kvěci uchovat vztah anebýt odveden kpouhým debatám oní, či dokonce ksebedojetí na nich založeném. To vyžaduje dialogické techniky, které věcný způsob přemýšlení podporují, atyto techniky jsou právě doménou filozofie. Ve stati „Fenomenologie pop- -artu“ zroku 1976 takto například čteme: 5 Rezek 2010a, s.64. 6 Tamtéž, s. 64–65. 7 Tamtéž, s. 65. OPEN ACCESS VOJTĚCH KOLMAN 117 Ve fenomenologii se ověci hovoří zvláštním způsobem— jako bychom ověci vůbec nemluvili. Je to částečně zapříčiněno tím, že si fenomenologie kvýzkumům obvykle volí hraniční fenomény. Když např.fenomenolog hovoří onemoci, pronese přednášku jakoby oněčem jiném— ozdraví; když chce objasnit, co je to halucinace, mluví ovnímání.8 Zde už pod hlavičkou fenomenologie jasně rozpoznáváme dialektiku negativity, která tuší, že vědět, co věc je, vyžaduje vědět, co není, tedy znát druhou stranu hranice, skrze niž je— jak jinak než zevnitř— možné stranu první teprve popsat. Nijak nás proto nepřekvapí, když vkontextu těchto úvah nacházíme zmíněnu Wittgensteinovu výzvu kmlčení jako součást hraničního přístupu, vněmž je „ještě možné také mluvit kvěci, nikoli jenom ověci— amlčení je někdy právě mluvení kvěci“.9 Že zde Rezek nejspíš implicitně odkazuje ina Heideggerovu analýzu mlčení jako modu mluvení, není náhodné. Tažení podobných exegetických paralel má tu přednost, že umožňuje zvolený hraniční přístup sledovat na rovině metody, tedy dostat se kproblému citování zjiných stran aod jiných autorů— ne proto, aby byli citováni, ale že vnich lze rozpoznat zájem otutéž věc. Wittgenstein je zde spojencem stejně jako Goethe či Dewey nebo představitelé pop-artu, je-li možné nazvat jejich přístupy „fenomenologickými“ vširokém smyslu slova. Fenomenologie tak reprezentuje také zájem okonkrétní věc, např.umělecké dílo, ovšem už vmožnostech jeho zobecnění, na němž mohou amusejí participovat další. 4. ŽIVOT VKONFLIKTU Právě tuto otevřenost kvěci, kterou hraniční přístup rozvíjí už na úrovni metody, Rezek postrádá umyšlení disentu azmíněná citační praxe toho má být dokladem. Zatímco „solidaritou otřesených“, jak uvádí Rezek, Patočka odkazoval ksolidaritě vojáků zopačné strany fronty první světové války,10 chce Havlova „obec otřesených“11 naopak stmeloval frontu těch, kdo „žijí vpravdě“, proti těm, co tak nečiní: Havlovo pojetí disidentova života jako „života vpravdě“ zdůrazňuje mravní stránku jeho postoje, nedovoluje však vystihnout fakt, že se člověk disidentem stává znejrůznějších pohnutek, ina základě náhody. Vpřípadech, jako je náhoda, nerozhoduje, zda se člověk rozhodl žít „vpravdě“, nýbrž zda je ochoten žít vkonfliktu spolitickou mocí. Výhodu našeho označení vidíme ivtom, že ostatní občany jednoduše neodsouvá do „života ve lži“, nýbrž pouze mezi ty, kteří „ke konfliktu spolitickou mocí ochotni nejsou“. Ati nemusejí žít nutně ve „lži“.12 Nevěcným se zde tedy jeví postoj, který heslo považuje za věc samu, azamezuje tak ostatním, kteří by se kněmu mohli případně přidat, vzájemně spolupracovat ve 8 Rezek 2010b, s.13. 9 Rezek 2008, s.181. 10 Rezek 2007, s.12. 11 Tamtéž, s.115. 12 Tamtéž, s.80. OPEN ACCESS 118 SVĚT LITERATURY 68 jménu hlásání vlastní morální krásy, jakkoli oprávněné apodložené obdivuhodnými skutky. Život vkonfliktu je pak paradoxně způsobem, jak konfliktu předcházet, tedy shodnout se na společné věci, aniž bychom oní explicitně mluvili: […] osvé vlastní mravnosti nelze mluvit. Ale právě to činí moralista vpolitice stále (přímo avelmi často nepřímo). Moralismus však politického partnera diskvalifikuje, moralista kupříkladu mluví o„životě ve lži“, místo aby hledal pravidla, na nichž se lze shodnout. Když říká „život ve lži“, má na mysli, že chybí půda pro společnou hru poctivosti.13 Výhoda hraničního přístupu spočívá vtom, že si je vědom úskalí pozitivity, tedy pojmů ařeči vůbec, jež vedou zpravidla kopaku toho, kčemu se na úrovni obsahu hlásí, totiž kvyloučení namísto ksmíření, kpovýšenosti namísto klásce, ksebedojetí namísto kpravdě. Tato pointa je zcela obecná ajako taková rozšiřuje jiné filozofické exkurzy na dané téma, významně třeba Wittgensteinovo sémantické flagelantství, které řeč opravdě, kráse či dobru zakazuje jako sebevyvracející se, aproto nesmyslnou,14 nebo Hegelovu lekci ošílenství samolibosti jako důsledku rozhodnutí odvodit morálku ze znamenitosti vlastního srdce.15 Podobně jako uKantových antinomií nejsou případy, které tyto epizody popisují, prostými omyly, ale pramení zhlubší povahy našeho myšlení, které nemá jiná vodítka než ta, která si samo utvoří. Vtěchto imanentních vodách pak loví icitační antinomie, sebeklam, vněmž se domníváme oněčem mluvit, zatímco se jen obracíme ksobě, kupujeme jízdenku do vlaku, aniž bychom si ujasnili smysl, který příslušná jízda má. Tyto antinomie, stejně jako ty kantovské, vznikají přirozeně, neboť cesta na rozdíl od vlaku není ve svém celku amožné nevypočitatelnosti vidět. Aikdyž jsme si smyslu cesty vědomi, hrozí, že zněj postupně uděláme část vlaku, jednu zvěcí, které lze mít ana které si lze sáhnout. Snadno pak dospějeme kzávěru, že se nabytým vlastnictvím— např.znalostí významného filozofického díla, pro naše účely se zvláště hodí Bytí ačas— odlišujeme od jiných, „neautentických“ cestujících. Atím osmysl cesty definitivně přijdeme. VRezkově duchu lze nyní celou věc „dialektizovat“ takto: ověci musím hovořit skrze cestu, jež ale není nikdy vúplnosti dána, např.hluboce znějící citací, amusí být proto reprezentována zase jen skrze věc. Tato věc ale právě proto, že nereprezentuje sama sebe, ale něco jiného, musí být jinou věcí než ta, okteré je řeč. Tím vzniká nutně určité napětí čili konflikt, atak ipotřeba dialektického přístupu. 5. OPAKOVÁNÍ Reformulace problému věcnosti vpojmech vlaku acesty nás navádí kjiné, filozoficky ustálenější analogii, totiž ke vztahu části acelku. Sní se setkáváme jak vrozlišení 13 Tamtéž, s.150. 14 Wittgenstein 2017, s.81 (§ 6.421). 15 Hegel 1960, s.251–257. OPEN ACCESS VOJTĚCH KOLMAN 119 jsoucna abytí, tak vjeho zarámování Husserlovým pojmem horizontu nebo Wittgensteinovou metaforou lešení. Je nemožné mluvit okonkrétní věci, např.očísle pět, aniž bychom znali pozadí, na němž se tato věc jeví, včetně všech poukazů, knimž vede aknimž patří icelek všech čísel nesených praxí konkrétního počítání; je nemožné rozumět akordu nebo hudební frázi, aniž bychom rozuměli možnostem skladby, vníž se objevují, tedy příslušné hudební tradici. Napětí, které vzniká, je dáno nutností vidět věc prizmatem celku, jejž ale nejde reprezentovat jinak než zase věcí. Pak ale na celek snadno zapomeneme, když jej sdanou věcí ztotožníme. Proto je třeba věc uchopit jinak, nikoli tak, jak se jeví, ale jako to, čím skutečně je, což se ukáže až vjejím vztahu kcelku. Toho nelze dosáhnout přímo, ale takříkajíc zevnitř, ze strany jevu, který se musí stát více než pouhým jevem. URezka nacházíme zmíněn přímo konkrétní způsob, jak toho docílit, totiž opakování: Měl jsem kdysi vúmyslu pokusit se odiskotéku, která by byla věnována opeře. Nikoliv však pro milovníky opery, ale pro ty, kteří operu rádi nemají, kteří na ni nechodí, kteří kní téměř jako každý mladý člověk— až na pár výjimek— mají odpor. Jak jsem tuto diskotéku chtěl realizovat? Rozhodně ne tak, že bych po způsobu Anny Hostomské pouštěl celé árie nebo předehry koperám, nýbrž měl jsem jistý nápad. Místo árií bych některou známou operu vyložil řekněme ze tří taktů. Jsou místa voperách, kde je celá opera přítomna vcelku [sic!]. Akdyž bych si zvolil jen tři takty, tak bych iposluchačstvu, které nechce opery poslouchat, mohl ty tři takty zahrát vícekrát. Měl bych dejme tomu přednášku oopeře Tosca avurčitých intervalech bych tyto tři takty zahrál aznovu bych se vracel arozvíjel svou myšlenku, kterou jsem chtěl předvést, ale předváděl bych ji jenom na třech taktech, pečlivě vybraných.16 Tosca není zmíněna náhodou. Vprotokolech, které zaznamenával Roger Scruton ze svých návštěv komunistické Prahy pro Vzdělávací nadaci Jana Husa, je vlednu roku 1983 zmíněna Rezkova žádost opořízení co možná největšího počtu interpretací otázky „Quanto?“.17 Tu klade Tosca policejnímu řediteli Scarpiovi vkritický okamžik, kdy nechává odvléct jejího milence, malíře Cavaradossiho, do Andělského hradu, kde má být zastřelen. Otázka „Quanto?“ má zjevně posloužit jako zobrazení celku opery, jejího smyslu, skrze opakování. Sám Scarpia ostatně otázku po Tosce opakuje. Toto opakování nemůže být přitom mechanické, už proto, že se realizuje skrze rozličná pojetí, amá tedy současně charakter eidetické variace, hledání invariantu, podstaty, skrze redukci (epoché), vynětí ze všech souvislostí, vintencích, které Rezek popisuje àla Heidegger na případě pop-artu: „Jestliže […] věci zpoukazovaného kontextu vyjmeme, získáme […] jednak distanci, ale též blízkost. Vkaždodenním 16 Rezek 2010b, s.283. 17 Sbírka Moravského zemského muzea, Oddělení dějin kultury antitotalitního zaměření (ODKAZ), fond „Jan Hus Educational Foundation“ (karton Prague reports 1983–1986), report Rogera Scrutona, 11.ledna 1983. OPEN ACCESS 120 SVĚT LITERATURY 68 používání např.nevidíme, zda je věc ošklivá nebo hezká, jakmile je však používání přerušeno, musíme se vůči věci postavit jako kobjektu vidění.“18 6. ANTIDISKOTÉKA Věcnou podobu techniky opakování Rezek podtrhuje tím, že ji spojuje shraničním, pro nás tedy dialektickým přístupem. Tento přístup je mu současně ipřístupem didaktickým, zhruba vžánru „reverzní“ psychologie, která však nyní nečiní poučovaného zlovolným vjeho touze dělat přesný opak toho, co mu je předepsáno, ale identifikuje příčinu zlovolnosti vpovaze samotné věci, tedy právě vtom, že se kní nepřiblížíme, neuchopíme-li ji samostatně ajinak: Atím jsme uklíče ktomu, co je nazýváno „antidiskotékou“. Zatímco obvykle posluchač přichází, ať už posluchač opery nebo pop-music, aby pokračoval vtom, co již zná […], vantidiskotéce mu není dopřáno, aby pokračoval vnaučeném aobvyklém mechanismu (kam patří iodpor kopeře), který ho už tolikrát uspokojil, protože na něm je založen výběr hudby vrozhlase. Vzpomeňme, jak Karel Gott vjednom interview vMelodii uvádí, že lidé přicházejí upracovaní ztováren, chtějí si odpočinout, akdo mu tedy chce co vyčítat, že jeho hudba je málo náročná aže své posluchače nevychovává.19 Teenagerův problém soperou nespočívá vtom, že je mu příslušný žánr neznámý, naopak: pokud by mu zcela neznámý byl, musel by jím být vjeho celkové nesamozřejmosti zcela fascinován. Fascinoval by jej samotný zpěv, dělení děje do hudebních čísel (které je ovšem vTosce rafinovaně potlačováno) amožnost zpívat vněkolika hlasech současně, vTosce pak navíc stupňování emocí za hranu snesitelnosti. Co všechny tyto zážitky blokuje, je naopak přílišná obeznámenost shudební tradicí, jak ji nikoli nahradila, ale zcela vyčerpala populární kultura nadužíváním toho, co bylo kdysi nové aprogresivní. Pod touto zátěží se stává známé automaticky nepoznaným, přesně vduchu Hegelova slavného výroku. Opakování je zde způsobem, jak poznání znovu obnovit, kontrastem stím, co znám, ato zevnitř této znalosti samé. Uvedené „tři takty“ zToscy nemají zařídit, že se posluchač vyhne nutnosti seznámení scelou operou, potažmo západní hudební tradicí, ale že toto seznámení podnikne takříkajíc znovu, právě vjejich světle. První přehrání tří taktů ustanoví bezprostřední kontext. Tosčina naivní snaha zachránit milence nevyšla, ba naopak vedla kdalšímu vyhrocení situace. Scarpia frustrovaný prohrou rakouských spojenců vbitvě uMarenga nechá malíře odvést, tušíme, že na popravu. Tosca však musí zůstat. Hudba se uklidní. Scarpia konstatuje, že ještě nedojedl, anavrhuje, aby se Tosca posadila— měli by společně probrat možnosti Cavaradossiho záchrany. Následuje kritická pasáž: 18 Rezek 2010b, s.15. 19 Tamtéž, s.283. OPEN ACCESS VOJTĚCH KOLMAN 121 TOSCA (fissando sempre Scarpia si avvicina lentamente alla tavola, siede risoluta di fronte aScarpia; poi coll’accento del più profondo disprezzo gli chiede) Quanto? SCARPIA (imperturbabile, versandosi da bere) Quanto? (Ride.) TOSCA Il prezzo! Tosca s„výrazem nejvyššího opovržení“ klade vyšetřovateli kritickou otázku: „Quanto?“. Tu záhy opakuje Scarpia asměje se. Ahned se dozvíme proč: Tosca se mýlí, domnívá-li se, že Scarpia touží po úplatku. Od počátku je předmětem jeho touhy samotná Tosca azatčení Cavaradossiho bylo jen spojením příjemného sužitečným: „L’uno al capestro, l’altra fra le mie braccia…“— „Jeden na šibenici, druhá do mého náručí,“ prozradil nám ostatně vzávěru prvního dějství do hluku dokonávaného Te Deum. Toto všechno jsou okolnosti, které už musí posluchač vědět, zároveň jsou však součástí tónu Tosčiny otázky aScarpiova lascivního asoučasně sadistického smíchu. Tři takty nás vedou hlouběji ahlouběji do těla celé opery. 7. „QUANTO?“ (RIDE.) Smysl, vjakém je krátká výměna otázek mezi Toscou aScarpiou reprezentativní pro tuto operu jako celek, může spočívat ve vědomí důležitosti toho, jak moc ředitelova postava vrhá svůj stín přes celý děj, od prvních, surových akordů, jež jsou jeho příznačným motivem, po Tosčina slova („OScarpia, avanti aDio!“) pronesená ve chvíli, kdy se vrhá zhradeb Andělského hradu. Scarpia je vcelém ději přítomen itehdy, když je již— jako ve třetím dějství— mrtev. Podstatnější než tato přítomnost či atmosféra, kterou Scarpia evokuje, je ale napětí, které výměna otázky „Quanto?“ vzbuzuje akjehož podstatě se dostaneme právě variací vinterpretaci téhož. Ačkoli se má Scarpia smát („Ride“) už při zopakování Tosčiny otázky, obvyklá interpretace smích posouvá mezi „Il prezzo!“, které význam otázky specifikuje jako dotaz po penězích, aScarpiovo zvrhlé vyznání lásky. Buduje tak nejprve napětí zopakováním otázky ateprve pak amplifikuje význam Scarpiova smíchu. Itoto napětí lze přitom vystavět různě. Scarpia může „Quanto?“ zopakovat reálně, viz Gobbiho dialog sCallasovou na Serafinově nahrávce (stejně jako na záznamu Zeffirelliho inscenace zroku 1964), jako otázku zjišťovací, nebo snádechem výsměchu, stejným tónem jako Tosca, viz Sherrill Milnes sLeontyne Priceovou uMehtova záznamu (stejně jako vDe Bosiově filmovém zpracování opery zroku 1976). Druhý způsob přitom dává více smyslu, neboť navazuje na Scarpiovo předchozí parodování Tosčiných snah ozáchranu milence jako replik veliké herečky („Mai Tosca alla scena più tragica fu!“— „Na jevišti ještě nebyla nikdy Tosca tragičtější!“). Co je vtéto reprezentaci celku skrze opakování části důležité, nejsou tedy příslušné operní detaily, ale právě důraz na budované napětí, které nás nemá uspokojit po návratu ztovárny, ale naopak vzepnout kvlastnímu výkonu, zde tedy výkonu OPEN ACCESS 128 SVĚT LITERATURY 68 Východisko od balkónu nám skrze scénu askrze její izolovanost umožní spatřit, čím je setkání šlechticů neseno. Šlechtic ke své důstojnosti nepotřebuje stát na balkóně. Má totiž balkón vsobě (adíky tomu se dovede chovat ina skutečném balkóně). Předvádění důstojnosti jednoho vpřítomnosti ostatních je opětováno uznáním, analogickým předvedením jejich uznávané vlastní důstojnosti.37 Právě proto, že postoj nevyjadřuje poznání, ale uznání jako jeho předpoklad, „zkušenost balkónu nalezneme ina louce, vsále, na náměstí, na koni“.38 Je něčím, co nevyžaduje vysvětlení, ale na co okamžitě— jako na vstřícnou tvář či povzbudivý pokyn rukou— bezprostředně reagujeme aco je ve výsledku právě jasným znakem toho, že je společnost zdravá, nebo naopak chorobná. 12. ZÁVĚR Hovořit vsouvislosti sPetrem Rezkem odialektice dává tedy hned dvojí smysl. Vprvním jde oto, zachytit roli konfliktu vRezkově úsilí ověcnost, ale také onapětí, které tuto věcnost provází. Vjeho díle ktomu nedochází programovým rozvíjením kontrastních metod výkladu (byť jsme zmínili črty jako hraniční fenomén či antidiskotéku, které ktomu už svojí formou směřují), ale konkrétními příklady zumění izkýčovitých pokusů oně, stejně jako zupadlé citační praxe. Druhý smysl, proč Rezka sdialektikou spojovat, je ten, že se nám skrze ni daří dívat na jeho filozofii jako na systém. Rezek se takové systematizaci bránil, snad aby uchoval napětí, které mu umožnilo rozvinout konkrétní nápady či aforismy do kratších přednášek aesejů tvořících jádro většiny jeho knih. Situace je ale jiná, když se snažíme přemýšlet ojeho filozofii jako celku apotřebujeme nějaké vodítko. Atakové jsme si nyní poskytli, když jsme vedli nit od postřehu, že kvěci se lze dostat jen tak, že oní budeme mluvit nepřímo, kzakotvení tohoto postřehu vtělesných předpokladech intersubjektivity. Takový pohyb dozajista učinili ijiní aexistuje jak ve filozofii fenomenologické, vcestě vedoucí od Husserla po Merleau-Pontyho či Hermanna Schmitze, ale ivmyšlení Wittgensteinově, jímž se Rezek méně oficiálně, oto však intenzivněji zabýval. Nás ale kromě tohoto pohybu zajímají ijednotlivé zastávky, které tuto cestu stimulují aumožňují se na ni znovu aznovu vydávat. Atakových Rezek poskytuje nesčetně ačiní je, intenzivním zaměřením na konkrétní věc, nezávislými na té či oné tradici výkladu. Specifickou kategorii těchto příkladů tvořila Rezkova kritika jistého druhu citací, která nás vedla kdialektice citujícího rozumu. Taková dialektika je součástí kritiky citujícího rozumu, vníž jsou popisovány možnosti, které tento rozum má, chce-li zůstat věcný. Například že citace není určena ksebedojetí ani kprosté re-citaci, ale kzapálení vlastního myšlení. Dialektika citujícího rozumu, ve své kritické, negativní roli, se stane dialektikou věcnosti, když se na zmíněná selhání dívá jako na krizi ur37 Rezek 2014, s.85. 38 Tamtéž, s.86. OPEN ACCESS VOJTĚCH KOLMAN 129 čitého typu intersubjektivity azkoumá možnosti, jak tuto intersubjektivitu správně založit. Rezkův přínos ktomuto výzkumu je součástí „teorie plastičnosti“ a„teorie soklu“, jak jsme je stručně zmínili. Pohled na věc, daný nikoli samotnou věcí, ale naším postojem kní, zakládá ináš postoj kostatním tím, že je pro ně transparentní. Věcnost, můžeme říci, je právě koordinací určitých perspektiv na bázi předchozích konfliktů, které jsou skrze ni smířeny. Takový smír, třeba ve jménu „pravdy alásky“, nelze dopředu vyžadovat právě proto, že věc je nám vždy dána až jako perspektivní. Tedy skrze něco, co se mohlo původně jevit jako „lež anenávist“. Tato práce vznikla částečně za podpory projektu „Za hranice bezpečnosti: role konfliktu v posilování odolnosti“, reg. č.: CZ.02.01.01/00/22_008/0004595, financovaného z Evropského fondu pro regionální rozvoj, a částečně za podpory programu Cooperatio, poskytovaného Univerzitou Karlovou, vědní oblast Filosofie, řešeného na FF UK. LITERATURA: Hegel, Georg Wilhelm Friedrich. Fenomenologie ducha. Přel. Jan Patočka. Praha: Nakladatelství ČSAV, 1960. Kleist, Heinrich von. „Ein Satz aus der höheren Kritik“. In Týž. Sämtliche Erzählungen. Ed. Klaus Müller-Salget. Frankfurt am Main: Deutscher Klassiker Verlag, 2005, s.564–565. Patočka, Jan. Fenomenologické spisy III/1. Nitro asvět. Nepublikované texty ze 40.let. Ed. Jan Frei— Ivan Chvatík— Jan Puc. Praha: OIKOYMENH, 2014. Rezek, Petr. Filosofie apolitika kýče (Spisy I). Praha: Ztichlá klika, 2007. Rezek, Petr. Fenomenologická psychologie (SpisyIV). Praha: Ztichlá klika, 2008. Rezek, Petr. Husserlova věcnost (Spisy II). Praha: Ztichlá klika, 2009. Rezek, Petr. Jan Patočka avěc fenomenologie (SpisyVI). Praha: Ztichlá klika, 2010a. Rezek, Petr. Tělo, věc askutečnost (Spisy V). Praha: Ztichlá klika, 2010b. Rezek, Petr. Démanty české filosofie (Spisy VIII). Praha: Ztichlá klika, 2011a. Rezek, Petr. Kteorii platičnosti (Spisy IX). Praha: Ztichlá klika, 2011b. Rezek, Petr. Proklouznutí neboli smrt: Kteorii soklu (Spisy X). Praha: Ztichlá klika, 2014. Rezek, Petr. Chapadla opery (Spisy XI). Praha: Ztichlá klika, 2018. Wittgenstein, Ludwig. Tractatus logicophilosophicus. Přel. Petr Glombíček. Praha: OIKOYMENH, 2017. OPEN ACCESS