Tři Čechové a jejich (sou)druzi

Tři Čechové ajejich (sou)druzi Václav Vaněk Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky vacla[email protected] SYNOPSIS Three Czechs and Their Comrades This study deals with Czech prose works of the 1850s, with particular consideration for an episode in the history of Czech literary production previously overlooked, namely the publication of prose works as part of the Library of Czech Original Historical and Modern Novels (1855–1860). The author focuses in particular on Václav Ž.Donovský’s novel Tři Čechové (‘Three Czechs’, 1855), drawing attention to his skill with form, as well as linguistic and thematic innovations (the dynamic position of the narrator, subjectivised description of space, use of colloquial language, irony, etc.). In addition, he considers the text’s cultural-historical significance and founding position in the context of Czech social prose. On the basis of Donovský’s novel and other prose works in the Library, the author then observes how the relationship between the romantic and realist literary models reflects the transitory nature of the beginnings of capitalist society. In conclusion, he considers the reasons for the unfavourable critical reception of the novel in its own time, and the possible renewal of its significance today. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Václav Ž.Donovský; Bibliotéka českých původních románů; próza 19.století; sociální román; kapitalistický řád; literární kánon; ironie / Václav Ž.Donovský; Library of Czech Original Historical and Modern Novels; 19th century prose works; the social novel; capitalism; the literary canon; irony. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2022.3.3 „Umění stále nově se rodí avystupuje zneumění, ze života, zbrutálních skutečností světa.“ Karel Čapek (1913) 1. KONTEXT Spostupujícím kvalitativním ikvantitativním vzestupem české kultury ve třicátých ačtyřicátých letech 19.století vystupovala do popředí potřeba prózy, která by byla schopna bezprostředně komunikovat se čtenářem vzdělaným iméně vzdělaným, OPEN ACCESS VáCLAV VANěK 53 která by vycházela zjeho životní zkušenosti akterá by současně reflektovala aktuální svět. Takovou prózu měl asi na mysli Josef Kajetán Tyl, když připomínal, že „básnictví je srdce každého národu, apověsti— nebo romány, povídky anovely ajak se ty špiritusy nyní všecky jmenují— jsou hlavní jeho krevní žíly. To jsou roury, jimiž vnárodě se rozdychuje život“ (Tyl 1835, s.112). Přes jeho aktivistické povzbuzování („Páni vydavatelové— schutí do díla! Páni čtenářové— schutí do koupě!“ /tamtéž/) se próza „ze života“ prosazovala jen zvolna. Až do čtyřicátých let se opírala právě jen oaktivity Tylovy aněkolika dalších (Jan zHvězdy, František Jaromír Rubeš). Teprve celoevropský úspěch Sueových Tajností pařížských1 inicioval ivčeském kulturním prostředí polemický zájem obeletristické zobrazení živé skutečnosti ajejích problémů.2 Ten spíše výjimečně nalézal ohlas vtypu sociálně vyhrocené povídky (Josef Kajetán Tyl: Ze života chudých), častěji vtypu rozsáhlejší spletité novely sdobrodružným dějem, vníž podstatnou roli hrála národní problematika (Daniela Hodrová tento žánr charakterizovala jako „vlastenecký román stajemstvím“ asledovala jeho proměny od Tylova Posledního Čecha zroku 1844 až kSabinovým Synům světla zroku 1861 /srov.Hodrová 1989, s.152–175/). Přednosti anedostatky předbřeznové domácí prózy ze současnosti (prostupování morální anárodní tendence, přepjatá citovost, nevelký rozsah, „skromná“ kritičnost, tj.sklon redukovat nebo zcela eliminovat společenské problémy) již před ní obsáhle shrnul Vladimír Štěpánek (1969, zejm. s.76–81, 93–95). Po hiátu revolučních let 1848 a1849 se česká próza obnovovala jen pomalu. Část čtenářstva se vbachovských poměrech cíleně vracela kněmecké četbě, kterou vširokém výběru, od Herloßsohna po Gutzkowa, nabízela např.populární Kobrova edice Album.3 Mezi česky vydávanými knihami dominovaly překlady, ztitulů, které vdomácí literatuře už zůstaly, byl vtéto době do češtiny převeden např.Cooperův Poslední Mohykán (1852), Dumasovi Tři mušketýři (1853) nebo Strýc Tomáš (Uncle Tom’s Cabin) 1 Srov.např.: „Proslulý román Eugèna Sue Tajnosti pařížské hluboce zapůsobil na veřejné mínění, zejména vNěmecku. […] Němci začínají přicházet na to, […] že způsob psaní románů prodělal za posledních deset let úplnou revoluci; místo králů aprinců, kteří bývali dříve hrdiny podobných vyprávění, je to nyní chudina, opovrhovaná třída, jejíž osudy apříhody, radosti autrpení jsou tématem románů“ (Friedrich Engels: Kontinentální hnutí, 1844; cit.podle Marx— Engels 1951, s.246). Také Marx věnoval Tajnostem pařížským obsáhlý polemický rozbor (tamtéž, s.341–402), který se stal ústřední částí spisu Svatá rodina (1845). 2 Srov.názor faráře zHvězdovy novely Volšanský zámek: „Ano, čítám je. Jak jinak bych byl sto odpovídati na námitky znich čerpané? Jsemť při zámku. Kdybych neměl jakouž takouž povědomost oproslavených celebritách vašich, oSueovi, George Sandovi, Dumasovi, páteru Lamennaisovi— ať nedím oNěmcích po nich žvatlajících, Gutzkowu, Prutzovi, Herweghovi, Mundtovi ajak se ti vaši polobohové všickni jmenují— vyhlásili by mne hned za ignoranta sprostého, za obskuranta zarytého abůhví zač!“ (Jan zHvězdy 1845, s.137). 3 Seznam její produkce viz Urválková 2022, s.379–397. Autorka objevně připomíná praktické nakladatelské korelace mezi Kobrovou německou edicí apozdějším českým podnikem Kateřiny Jeřábkové, všímá si, že vpadesátých letech „jinojazyčná produkce měla včeském literárním kontextu klíčové postavení“ (tamtéž, s.138), ale konkrétní příklady intertextových vztahů vtomto desetiletí vybírá na české straně pouze zdíla Boženy Němcové (tamtéž, s.274–335). OPEN ACCESS 54 SLOVO A SMYSL 41 Harriet Beecher Stoweové (1854). Nezapomínalo se ani na oblíbené autory předbřeznové (vroce 1854 vyšly uPospíšila dva humoristické romány Paula de Kocka), všeobecně známým se stal Eugène Sue (vletech 1850–1852 byly uKateřiny Jeřábkové vydány překlady jeho románů Děti lásky, Věčný Žid aProrokování osudu). Kvantitativně ale dominovala volná přetlumočení dobrodružných, často mládeži určených povídek spisovatelů, jako byli Franz Hoffmann nebo Gustav Nieritz. Způvodních prací stál kromě tvorby známých autorů (Božena Němcová, František Pravda) za pozornost snad jen román Slepá paní (1853) Bedřicha Mosera asouborné vydání novel Josefa Jiřího Kolára (1854), vostatních případech se jednalo oozvuky předbřeznové prózy nebo obizarní žánrové hybridy.4 Neutěšené situace si na podzim roku 1854 povšiml iVáclav Čeněk Bendl, redaktor humoristických Rachejtlí: „Od nějakých časů vede se unás nesmírné lamento, že nemáme žádných původních novel arománů […]“ (Bendl 1854, s.39). Příčiny shledává vindolenci obecenstva, v„politickém vzduchu“, vnízkých honorářích ivdrahém pivu („pořádným literátům po vypití příslušného kvantum pivečka nezbývá na papír ainkoust“ /tamtéž/), ale nakonec dospívá knázoru, že prostě „málokdo pořádnou novelu napsati umí“— ahned nabízí dva parodické „formuláře“, podle nichž mají spisovatelé rozvíjet příběhy, atěší se, že díky této pomoci brzy budou „lisy tiskáren našich pro samé novely si až zoufati“ (tamtéž, s.40). Je nasnadě, že autor tu neměl na mysli reálnou pomoc či podporu aže se mu jednalo spíše oimplicitní poukaz na ideovou vyprázdněnost apříběhovou sterilnost domácí prózy, resp.oapel na rozšíření jejího potenciálu. Jako vodpověď ale začala oněkolik měsíců později vnakladatelství Kateřiny Jeřábkové skutečně vycházet Bibliotéka českých původních románů historických inovověkých, která se stala významným impulzem pro české spisovatele ičtenáře. Každoročně vní bylo uveřejněno 12 svazků, což při pěti dokončených ročnících (1855–1858 a1860) představovalo celkem 60 svazků nové české prózy. Přestože nových titulů bylo vlastně jen 44,5 znamenalo to oproti předchozímu pětiletí rozdíl propastný. Již titul knižnice přitom dělí vydávanou produkci do dvou skupin či řad. Jestliže vprvních ročnících lze pozorovat snahu udržovat mezi nimi rovnováhu, ato isohledem na cenzuru,6 postupně nad prózami „historickými“ mírně převážily prózy „ze současnosti“ (vpoměru 26 : 18 zcelkového počtu vydaných titulů). Ačkoli historickou novelou (nakonec to byl Chocholouškův Přivitan, kmet staropražský) byla celá edice zahájena, představovala vyprávění situovaná do minulosti ikvalitativně méně významnou 4 Vpovídce Marie Stroupežnické Bouře (1855) např.vystřídá vlesní poustevně romantického hraběte, který se vzdal života, když byl sokem vlásce připraven ohrad amilovanou ženu, nový, „občanský“ poustevník, který přišel ostatek aorodinu kvůli dědickým sporům. 5 Některé romány byly vydány ve více svazcích, kratší novely apovídky naopak vycházely jako přívazek kjiným dílům (seznam titulů Bibliotéky viz Michálková 2016, s.96–97; Urválková 2022, s.398–400). 6 Srov.dopis redaktora Filípka J.K.Tylovi do Jičína (11.5.1854): „Snad by ale bylo líp, kdybyste historickou povídku dopsal, ona moderní přijme se pak také. Shistorickou by to bylo na začátek jistější strany cenzury. […] Především ale tu povídku— do sbírky románů, byť inebyla příliš dlouhá, třeba jen několik tištěných archů. Vaší povídkou by se začátek učinil“ (cit.podle Mattuška 1887, s.54). OPEN ACCESS VáCLAV VANěK 55 část knižnice. Ve své většině (např.Jaroslav Formánek Činoveský, Václav Kliment Klicpera) tkvěla ještě vtypu předbřeznové povídky rozvlekle ilustrující historické děje, ozvláštňujíc je nanejvýš konvenčním milostným příběhem. Olépe historicky apsychologicky motivované vyprávění se zautorů Bibliotéky pokoušeli jen Prokop Chocholoušek aJosef Svátek. Daleko produktivnější byla próza „ze současnosti“, vjejímž rámci lze vydělit několik typů. Nepřehlédnutelný celek představovaly romány, které se odehrávaly ve „vyšší společnosti“ akteré bychom mohli pojmenovat jako salonní nebo (vdomácím kontextu) protosalonní novely. Je vcelku jedno, jestli jejich příběh končí idylickým štěstím zamilované dvojice (např.: Sigismund Werner: Lečinský, 1855, Gustav Pfleger Moravský: Dvojí věno, 1857), nebo tragickou smrtí jednoho zpartnerů (Bohumil Janda Cidlinský: Jaroslav, 1857, F.F.Prokop: Jeden rok zmladého života, 1857, Karolina Světlá: Láska kbásníkovi, 1860), jejich základní charakteristiky zůstávají konstantní: Talentovaní, ale přecitlivělí mladí hrdinové si bez zvláštního důvodu zoufají, avšak jejich prostomyslné partnerky také, neboť jim hrozí uváznutí vosidlech bezskrupulózního bohatého starce, případně přítelova zlotřilého druha. Stereotypní, podle desítek podobných příběhů generovaný děj bývá situován do Prahy, jen výjimečně na venkov nebo do lázeňských měst (Teplice ve Wernerově příběhu lékaře Lečinského). Malé lázně jsou také dějištěm ojedinělého pokusu ukázat tyto šablonovité děje afigury (stárnoucí svůdník, hypochondrická matrona) vkarikaturní nadsázce (Ludvík Rittersberg: Kronika lazební doby vMilodole, 1855). Životnější lidské typy předvedl vněkolika prózách zvenkovského prostředí František Pravda. Takového domkáře Božetu znovely Krejčí Fortunát (1857) lze považovat přímo za prototyp neortodoxních vesnických mudrců, opírajících osobité porozumění světu otrpce nabytou životní zkušenost. Obojí prostředí, šlechtické avenkovské, poněkud problematicky propojila Božena Němcová videalisticky tezovité Pohorské vesnici (1856).7 Jako zdroj napětí avýchodisko dobrodružného děje se jak vPohorské vesnici, tak ivněkolika dalších románech (např.Josef Jindřich Řezníček: Nepřátelé poctivosti, 1856, Antonín Štrauch: Pustý dům, 1856, nebo již zmíněná Slepá paní Bedřicha Mosera zroku 1853) uplatnily pašerácké motivy. Ty poutaly čtenáře nejen včeské literatuře dosud neobvyklou drastičností výjevů zpodloudnického, příp. také pytláckého či lupičského světa, ale iemocionálně zabarveným jazykem, využívajícím např.zlodějského argotu, barvitou kresbou prostředí avzrušujícím dějem. Slabinou těchto próz zjevné sueovské inspirace byla vesměs nedostatečná motivovanost ústředního příběhu, který se často ztrácel vmnožství odboček avedlejších postav. Přesto právě ony předurčily cestu, jíž se vydali autoři nejzajímavějších románů Bibliotéky, Josef Jaroslav Křičenský, Václav Ž.Donovský8 aKarel Sabina. 7 Srov.hodnocení Hany Šmahelové, podle níž přednosti románu (živý jazyk, výstižné charakteristiky) snižuje „nepřesvědčivě konstruovaný děj, množství výrazně tendenčních úvahových promluv, typová předurčenost postav astatičnost jejich vnitřního světa“ (Šmahelová 1996, s.207). Jako anachronismus působil vedici iposmrtně vydaný Máchův román Cikáni (1857). 8 Způsob zápisu spisovatelova jména volíme podle Lexikonu české literatury, upřednostňujeme tedy jeho literární podobu (Václav Ž.Donovský, resp.Václav Donovský) před jménem občanským (Václav Žížala). OPEN ACCESS 56 SLOVO A SMYSL 41 Také jejich romány vynikají pestrostí dějů, nečekanými zvraty avýrazovou expresivitou. Čtenářsky atraktivní dobrodružná stylizace je tu však pouze východiskem analýzy aktuálního světa, zníž následně rezultovala podstatná transformace domácí prózy. Nejvýraznější proměna se týkala už samotného tématu: Na místo romantického „románu lásky“ nastupuje „román peněz“. Zejména prózy Křičenského (např.Zmatkové života, 1856, Lichvář apokoutník, 1857) jsou osnovány kolem finančních operací, složitých úvěrových adlužních podvodů. Láska, cíl romantických hrdinů, se vtéto perspektivě jeví jen jako komplikace, případně jako málo ušlechtilý prostředek kdosažení hlavního cíle, finančního zisku (sama ostatně nic nezaručuje; manželská nevěra je tématem iuDonovského aSabiny).9 Druhá novinka se vztahuje kprotagonistům těchto próz. Především vprózách Křičenského panuje přísná majetková hierarchie, přičemž zlo je pravidelně situováno na póly společnosti (např.sobecký podnikatel „milionář“ Čepelský azpustlý vrah Jiřík vLichváři apokoutníkovi). Donovský (Karbaník arodina jeho, 1857) aSabina (např.Blouznění, 1857, Jen tři léta!, 1860) usilují oplastičtější obraz skutečnosti: jejich hrdinové migrují mezi městem avenkovem aocitají se vrůzných sociálních prostředích (vSabinových románech častěji ve světě uměleckém astudentském, uDonovského mezi řemeslníky asedláky, vždy však se snahou opostižení celé šíře společenského života). Stejně jako dříve tu stojí vcentru pozornosti mladí mužové, tak či onak nabývající životní zkušenosti. Nejsou to ale už šlechtici, kteří se pokoušejí dosáhnout opětované lásky, nýbrž (typicky) řemeslníci, kteří si osvojují praktickou životní moudrost. Ztoho vyplývá třetí atribut těchto románů, jejich zevšedňující perspektiva. Láska už není absolutní, ale ivlastenecký cit je prezentován neapelativně, jakoby mimochodem. Příroda spíše dojímá, než okouzluje aobdivované ženy vynikají více moudrostí než krásou (Lea vBlouznění, Hedvika vrománu Jen tři léta!). Měřítka estetická amorální jako by ztrácela na závažnosti, do popředí vystupuje vertikála ekonomická: naděje na zbohatnutí astrach ze zchudnutí jsou tím hlavním, co poutá pozornost činorodých protagonistů. Bohatství ichudoba jsou zaujatě reflektovány aanalyzovány, ato jak vdílčích aspektech,10 tak vrámci nově se uplatňujících mechanismů výroby aobchodu.11 Moderní román se tak včeské literatuře rodí vpolovině padesátých let 19.století nejen jako ohlas zahraničních podnětů, ale ijako osobitý literární výraz reflexe rozporů vznikající kapitalis9 Srov.vyznání jednoho zprotagonistů Křičenského románu Lichvář apokoutník: „Peníze miloval jsem hned co klučík, peníze hledal jsem co jinoch, peníze velebím co muž. Mé jednání není pošetilé; zpeněz se všecko rodí alíhne, ano, peníze jsou hnízdo celého světa azachce-li se někdy tělu míti zábavu, hrst dvacetníků podrobí mému chtění ženu, jakou hlupáci jmenují andělem, aneb jejíž manželská věrnost sprosťáctvem vyzdvižena za modlu“ (Křičenský 1857, s.107). 10 Např.: „Nuzota ve vyšším oboru společenském jest arci druhu jiného než nuzota mezi lidem obecným aohrůzách, jako je kupříkladu mrákoty působící apetit, neouplný počet kusů jednotlivého obleku, přimrzlá na kamnech lžíce atd., otakových hrůzách není ovšem při nuzotě vyššího člověčenstva ani řeči, aproto ona také snesitelná“ (Donovský 1857b, s.132). 11 Srov.rozhovor krejčovského mistra ajeho tovaryše: „Pospěšte si stím puntem [vestou], dělníku, soused na něj čeká.“— „Nu, hned to bude, avyspraven bude jako nový. Deset let se to ani nehne.“— „To jen uškodíte řemeslu. Děkujte nebi, že jste se nikdy nestal samostatným. Kdybyste takhle musel deset let čekat, až sousedé budou zase krejčího potřebovat, mohl byste zatím chodit smošnou“ (Donovský 1857a, s.171). OPEN ACCESS VáCLAV VANěK 57 tické společnosti. Tuto tezi chceme doložit charakteristikou prózy, kterou jsme dosud záměrně nechali stranou. 2. NARACE Román Václava Ž.Donovského Tři Čechové vyšel hned vprvním ročníku Bibliotéky astal se jejím vůbec nejrozsáhlejším textem. Jako jediný byl rozdělen do čtyř svazků (III.–VI. svazek ročníku), přičemž celkově dosáhl 720 stran běžného osmerkového formátu.12 Konvencím dosavadní české prózy se tedy vymykal už napohled, svým rozsahem.13 Dobové zvyklosti však román přesahoval idalšími svými dimenzemi: Včasové perspektivě sleduje osudy trojice Čechů (Václav Chmelíček, Václav Svaruš, Theodor Bohulib) od chvíle, kdy se na podzim roku 1820 dva z nich setkávají jako studenti uzápisu do prvního ročníku malostranského gymnázia, až do počátku roku 1851, tedy během více než třiceti let. Široce založené chronologické vyprávění je přitom soustředěno především do roků, které měly pro životy tří přátel zvláštní důležitost (1820, 1821, 1827–1829, 1837, 1840; události let 1847–1851 jsou potom ve čtvrtém svazku shrnuty prostřednictvím dopisů, jež si protagonisté vyměňují). Jedná se tedy vlastně ovelkoryse pojatý román generační, do něhož však svými příběhy vstupuje množství dalších postav— především antagonisté ústřední trojice (strýc August Bohulib ajeho intrikánská manželka Mína, advokát Líčidlo ajeho syn Adolf, násilnický Jan Vlk), dále postavy, jejichž osudy se sživoty hrdinů dlouhodobě prostupují (němečtí spolužáci Skalner aFricek, tři Theodorovy sestry ajeho milá Katinka), „ploché“ postavy redukované na jedinou charakteristickou vlastnost (např.dobromyslná Chmelíčkova matka, opilecký Svarušův strýček-povozník) ipostavy zcela originální, ale epizodní (např.sběratel motýlů baron Marius, rozervanecký hudebník Kolář) aj. Množství vystupujících má za následek na jedné straně jistou nepřehlednost vyprávění, na straně druhé ale spisovateli umožnilo zobrazit život různých sociálních vrstev, od šlechty afinanční buržoazie přes kruhy vzdělanecké, měšťanské či obchodnické až kprostředí společenských vyděděnců, tuláků, žebráků, prostitutek azlodějů. Rezultátem je včeské literatuře jedinečný, důkladný asytý obraz českého světa druhé čtvrtiny 19.století, imponující už svou panoramatickou šíří. Ale nejde jen oobraz světa českého, resp.pražského. Události ve druhém ave třetím svazku se zčásti odehrávají ve Vídni, popisované sdůrazem na odlišnosti od pražského života, jiné epizody jsou situovány např.do pošumavských lesů (na Prachaticko) nebo do okolí rakouského Lince. Prostřednictvím dopisů jsou pak ve čtvrté části vylíčeny nejen poměry dalších měst habsburské monarchie, především Solnohradu (Salzburg) aPrešpurku (Bratislava, vrománu nazývaná také Břetislav), ale ivzdálenějších aimpozantnějších metropolí, jako jsou Londýn, Filadelfie, New Orleans či vzávěru znovu Vídeň. 12 Poslední svazek byl doplněn humoristickou novelou Ludvíka Rittersberga Kronika lazební doby vMilodole. 13 Román je rozdělen do 62 číslovaných kapitol. Ve II. aIII. svazku je však číslování porušeno (ve II. svazku po sobě dvakrát následují kapitoly očíslované 26.a27., ve III. svazku jsou kapitoly číslovány vpořadí 32., 33., 34., 34., 32., 36., 37.), takže reálně se skládá ze 64 kapitol. OPEN ACCESS 58 SLOVO A SMYSL 41 Souhrn těchto parametrů činí zrománu Tři Čechové vdějinách české literatury zvláštní úkaz. Text, stojící vlastně na samotném počátku dějin českého románu, je veden ambicí vtakové šíři později málokdy naplněnou či vůbec vytyčenou: usiluje okomplexní, stratifikovaný adynamický obraz domácího světa své doby, oobraz české společnosti včase procesu jejího vzniku, oobraz nic nezastírající, ale také nic nepředstírající. Apřitom, jakoby mimoděk, plní vůči rodícímu se světu ifunkci reprezentativní. Zhlediska techniky azpůsobu vyprávění se jako nejnápadnější specifikum románu jeví nestabilní, proměnlivá vypravěčská perspektiva. Jestliže základní způsob podání příběhu, uplatňovaný ve většině textu, představuje dobově konvenční poloha neosobního vševědoucího vypravěče, na řadě míst zní vyprávějící subjekt vykračuje, když svou aktivitu sám reflektuje akomentuje („Mimochodem tu podotkneme […]“ /TČ II, s.196/;14 „Podíváme se opět kpaní Chmelíčkové […]“ /TČ I, s.56/ apod.). Vtéto poloze se pak pokouší dynamizovat ipohled čtenáře, kněmuž se obrací snaléhavou apelativností („Směle mezi ně, aposlouchejme hovor jejich […]“ /TČ I, s.15/; „Pojďme, navštívíme Dominikánský dům na Malé Straně […]“ /TČ I, s.64/ apod.),15 přičemž někdy své pokyny avýzvy doprovází iexplicitním oslovením („Do toho domu tě, milý čtenáři, tedy uvedeme […]“ /TČ I, s.69/; „Do jedněch takových dveří vejdi snámi, milý čtenáři […]“ /TČ I, s.71/ apod.). Ve snaze vstoupit se čtenářem do co nejbezprostřednější komunikace také zdůrazňuje svou ohleduplnost avstřícnost („Přeskočíme zšetrnosti pro laskavé čtenářstvo osm měsíců […]“ /TČ I, s.56/; „Pro dorozuměnou musíme laskavému čtenáři podotknouti […]“ /TČ I, s.103/ apod.). Vkrajních podobách své gradované aktivity dokonce nabývá personálních rysů („Vezmem černý frak anebo třeba plášť aodbudem si vizitu na Novém Světě […]“ /TČ I, s.172/), aniž by však překročil hranici směrem khomodiegetickému způsobu vyprávění. Nejkomplexnější realizací tohoto typu angažované narace je úvodní část třetí kapitoly. Vypravěč vní představuje čtenářům pražskou Kampu prostřednictvím plavby na loďce po kanále Čertovka („Sedněme tedy na loďku aplujme sproudem tím […]“ /TČ I, s.25/). Kontaktovým „hle“ přitom upozorňuje na význačné domy, které míjí, apřipomíná jejich historii. Intenzitu aaktuálnost čtenářské recepce navíc umocňuje odkazy ke smyslovým prožitkům— sluchovým („[…] je tu ústav tělocvičný, vněmž se mladá šlechta pražská schází ke zdravému kotrmelcování. Jindy bysme byli slyšeli na tomto místě veselý hlahol, rachot kuželek azvuk statné hudební kapely […]. Nyní jest zde ticho jako vhrobě“ /TČ I, s.27/) izrakovým („Jsme umostu; pod mostem černá tma“ /TČ I, s.28/), které evokují skutečné zážitky zplavby. Celá scéna vrcholí obrazem pestrého života pražských domů dosahujících až křece: 14 Vzhledem kpočtu citací anezvyklému rozdělení do čtyř svazků odkazujeme krománu Tři Čechové pouze zkratkou titulu ačíslem svazku astrany, bez opakovaného uvádění jména spisovatele. Případná kurziva vcitacích je vždy dílem autora studie. 15 1. osoba plurálu ivtěchto situacích dominuje, výjimečně se ale uplatňuje i2.osoba singuláru: „Tento hemživý ahlukuplný obrázek předveď nyní duševnímu oku svému, buď blátivou podložkou opatřený, anebo prachem avětrem tak zanášený aprovívaný, že lidé se zavřenýma očima po ulici chodí— amáš před sebou líc sídelního města Vídně. Teď si oddechni!— Vyjdeme si za bránu“ (TČ II, s.68). OPEN ACCESS VáCLAV VANěK 59 Tu se vše hemží amíhá. Pradleny, kloboučníci, jircháři, barvíři, vše se brodí ve vodě avydělává denní svůj chléb. My ktomu sloďkou— amáte špetku benátské vodní ulice před očima. Pražane, všimnul-lis pak sobě kdy tohoto celého obrázku? (TČ I, s.29) Právě apouze na tomto místě, poprvé anaposledy vcelé próze, vstupuje vypravěč do dění jako součást obrazu, atedy ijako zúčastněná postava. Již zdosud citovaných pasáží lze také dovodit, čím je jeho pozice vrománu určena: definuje ji poměr mezi narací adeskripcí. Vypravuje-li vypravěč příběh, zůstává ve skryté, neosobní, trpné poloze audálosti se nepokouší hodnotit; pokud však románovou skutečnost popisuje, vystupuje do popředí azaujímá činorodější, osobní ahodnotitelsky aktivní postoj. Ve vztahu kvyprávěnému příběhu je pasivní, ne účastný adokonce odmítavý,16 ve vztahu kzobrazovanému prostředí naopak zaujatý, subjektivně angažovaný aangažující. Pouze vrelaci kpopisované vnější skutečnosti se také uplatňuje jeho poněkud toporná obraznost (např.: „Nebe vyhlíželo nad světem jako velké modré oko milostenky“ /TČ I, s.126/) apřepínající citovost (např.: „Podzimek má vůbec cosi děsného do sebe, čímž větší mocí než každá jiná část roku na člověka působí. Básníci píšou na podzim samé rozervantství. Dívka miluje na podzim vřeleji, jako by to naposled býti mělo. Neštěstí cítíš na podzim trojnásobně“ /TČ II, s.22/). Arovněž pouze ve vztahu kzobrazovanému světu lze jeho postoj profilovat hierarchicky, podle míry aktivity aúčasti. Na nejnižším stupni mezi takovými „mody subjektivizace“ stojí prostá deskripce, popis, který však nabývá výmluvnosti už hromaděním typických znaků— viz např.charakteristiku výloh vídeňských obchodů, vyvolávající dojem překypující pestrosti abohatství, ale ikramářské křiklavosti.17 Dalším způsobem je explikace, která vrománu dostává různou formu od prostých vysvětlivek pod čarou („ostrov Žofín“, „Řetězový most“ /TČ III, s.92, 93/) přes objasňování méně známých reálií přímo vtextu (např.„zábranský řemeslník“ /TČ II, s.109/) až kvýkladům, vnichž je obsaženo implicitní18 nebo explicitní19 hodnocení skutečnosti. Třetím stupněm je pak interpretace, která rovněž může nabýt různých forem, počínaje pouhým konstatováním20 akonče obsáhlými historickými výklady akomparacemi.21 16 Srov.např.: „Psaní otevřít se jí zdá vtom okamžení dokonce nemožné, ač se vní dosti hlasitě ozývá jistá vlastnost potomkyň Eviných. […] My však nebudeme jako dcery Eviny adočkáme času. Však se dovíme, co tam stálo“ (TČ III, s.154). 17 „Dále si pomysli celé přízemí do ulice ze skla aza tím sklem co ti koliv jenom napadnouti chce. Zde vidíš kupříkladu pamětní obraz na prodej, upomínající na některou událost, ahned vedle něho punčochy ajiné toho druhu věci. Tu zase spatříš nejnovější román Alexandra Dumasa, ana píď od něho ve vedlejším krámě čistě svázaná košťata. […] Slovem, mysli si nač chceš, ve Vídni to najdeš na ulici za sklem“ (TČ II, s.66). 18 Např.výklad praktičnosti použití vydlabaných brambor jako svícnů (následně je lze uvařit asníst /TČ II, s.35/) ukazuje na chudobu studentů, kteří takto vyzdobili svou slavnost. 19 Srov.pohřební průvod hraběte Harušteina, který doprovázela „nesmírná řada patrných důkazů ‚galantního smutku‘— prázdných to kočárů panských“ (TČ I, s.80). 20 Např.: „[…] pod kopcem nyní bujně se kroutí železná dráha— tato nemilosrdně vše počmuchající čára, která světu ubírá poezie“ (TČ I, s.124). 21 Např.úvaha oúpadku tanečního umění, která nachází příčiny postupně vnekompetentnosti tanečních mistrů, vaktuální módě („široké pantalony“) avmentalitě mladých OPEN ACCESS 60 SLOVO A SMYSL 41 Zuvedených příkladů vyplývá, že vypravěč Tří Čechů se vůči zobrazované skutečnosti primárně vztahuje jako pozorovatel22 anebo (podstatněji) jako průvodce světem pro čtenáře zcela nebo zčásti neznámým. Aktivnímu, angažovanému adynamicky proměnlivému postoji, který vtěchto rolích zaujímá, pak můžeme rozumět jednak jako projevu snahy „reálnou“ existenci tohoto světa verifikovat,23 jednak jako permanentní připomínce významu skutečnosti, jejíž specifická tvářnost by jinak mohla být upozaděna efektními románovými ději. Proto se vdalším výkladu soustředíme právě na ni. 3. DESKRIPCE Jsme na Malé Straně aje časně ráno. Jest neděle. Mlíkařky dělají smetanu zmodrého mléka; hokynáři nesou plné koše žemliček od pekařů; staré panny jdou „zpáté“ ze zámku, totiž zranní, vpět hodin odbývané mše; vojáci nesou ztrhu vkošíčkách maso, zeleninu, kroupy amouku; sem tam švec pro někoho, který ještě spí, dodělává botu horkým šídlem; slunce vykukuje za Poříčem; vrabci ozobávají si všední kabátek; čepčářky mají plné ruce práce, že vypadají jako pivoňky— když opadaly; někde pod krovem plivá študent na botu, aby vypadal jako švihák, až se postaví opůl dvanácté před chrám svatého Mikuláše; soudruh jeho sdýmkou vhubě bílou nití stahuje díru pod paždím svého jediného fráčku; řezníci škádlejí nevyspalé kuchařky; sem tam vyletí nějaká frajle ze vrat kprotější mlíkařce, poněvadž nechce pro všelijaké příčiny se později shrnečkem ukázat na ulici (TČ I, s.124). Kumulace řady dílčích „záběrů“ (zde dokonce vrámci jediného souvětí) ajejich skládání do uceleného obrazu autorovi umožňuje postihnout obecný ráz prostředí ispecifickou náladu denního času.24 Malá Strana, které se tu dostává tak nápadné pozornosti, je navíc společným východiskem života trojice protagonistů apozadím mnoha událostí vrománu. Vdůsledku toho do popředí vystupují ikonkrétní lokality čtvrti: Kampu jsme již zmínili, detailně je charakterizováno také Pětikostelní náměstí nebo bývalý dominikánský klášter vKarmelitské ulici, zběžněji zámecké schody, malostranské gymnázium, Úvoz či pohled na město od Strahova,25 zhradčanských lokací potom např.Nový Svět aJelení příkop. Mimo oblast Malé Strany se protagonisté vytanečníků: „Někteří ani netančívají, nýbrž sem tam se klátívají askrz kus sklíčka po společnosti zevlují; jeť unich nóbl slepotou se honositi!“ (TČ III, s.167). 22 Tj.pozorovatel zaujímající především roli zprostředkovatele, využijeme-li terminologie Stanislavy Fedrové (srov.Fedrová 2010, s.251–253). 23 Srov.: „[…] zobrazení vnějšího materiálního světa jako aktuálně ‚spatřeného‘ […] může být výrazem úsilí ukázat tento svět jako skutečně zakoušený, ‚pravdivě zobrazený‘, tudíž verifikovatelný“ (Fedrová— Jedličková 2016, s.256). 24 Na základě podobných celků, komponovaných zmomentů záměrně co nejbanálnějších anejvšednějších, lze oDonovském uvažovat také jako opředchůdci typu tzv.žánrové prózy. 25 „[Cizinec] musí myslet, že se octnul snad někam do povětří apod ním že se hemží svět; skoro ouzkostlivě se ohlédne, odkud byl přišel, aby se přesvědčil, že stojí ještě na pevné půdě“ (TČ I, s.130). OPEN ACCESS VáCLAV VANěK 67 se může stát také originální kontextové rozšíření banálního sdělení, např.„[kníže Haruštein] nehrál-li si smalými dětmi, tedy tiše pozoroval počínání velkých, třeba již išedivých dětí“ (TČ I, s.45), „[vlese] seděli pod borovicí dva podivní ptáčkové, nepochybně krahujci“ (TČ II, s.93) nebo „netopýři vypravovali se na kořistné výlety, psi lezli do boudy, kočky za pec avýminkáři do svých komůrek“ (TČ III, s.187). Mikroironie založená na kontextu nebo na hře se čtenářským očekáváním je vDonovského románu nejobvyklejším nástrojem překvapivých hodnotících charakteristik— rozhodně běžnějším než třeba využití jednoznačného, nápadně přímého pojmenování, ikdyž isním se vřeči vypravěče setkáme, viz takové uplatnění substantiva: „ty dvě hyeny se obejmuly jako děti“ (TČ III, s.163) nebo islovesa: „harfeník ze strun rval polku“ (TČ III, s.8) apod.45 Opačný případ představují definice, vnichž se do středu dostává obrazné pojmenování (např.: „sezvati […] hejno nadutých panáčků, aby jeho skvělému duchu pochlebovali aco živá kronika státu aměsta krásné letní dny prožvatlali planým hovorem, ne teplým ane studeným“ /TČ I, s.45/). Ironický účinek vyvolává také diskrepance mezi předstíranými askutečnými city. Tak je Málinka při péči oumírající sestru „trápena dvojnásobně“ (TČ III, s.165): jednak je jí líto nemocné, jednak toho, že se večer nebude moci zúčastnit plesu. Někdy je takový kontrast rozprostřen po širší ploše textu: proradní manželé August aMína se např.od úvodní kapitoly oslovují nepravděpodobnými hypokoristiky („andílku“, „beruško“, „holoubku“, „klenote“, „zlatohlávku“), ještě po tragické Mínině nehodě hledá „laskavý manžel“ svého „cukrouška“, nad domnělou mrtvolou příkladně běduje, když se ale dozví, že jeho žena přežije, byť znetvořená, zareaguje jen zvoláním „Kýholi čerta!“ aútěkem (TČ I, s.154).46 Také vrámci dílčích epizod, vložených příběhů adigresí lze vrománu rozlišit dva typy: Na jedné straně události, které mají ráz pouhých anekdot či paradoxů,47 na straně druhé příběhy, do nichž je vrámci ironického líčení uložen společenskokritický postoj. Taková je např.závěrečná scéna na Řetězovém mostě, kdy August prosí kolemjdoucí odrobný peníz na mýtné pro mrznoucí stařenku. Dostane se mu celé kolekce výmluv, jen potřebného krejcaru ne. Ještě konkrétněji do dobových poměrů sahá popis slavnosti Chmelíčkova vyučení: mladík musí „podle obyčeje“ sedět ssebou vratičku“ /TČ II, s.33/ či na žádost openíze odpovídá: „Blázníte, myslíte, že mi rostou?“ /TČ I, s.32/), příp. jazyk určité skupiny (např.opakované stížnosti studentů, že jejich „kasa má souchotiny“). 45 Izde je třeba zvlášť odlišit vulgarismy jako nástroje definující mluvu určité skupiny (např.kuplířky, jež omladých prostitutkách běžně mluví jako o„husách“ či „telatech“) nebo jednotlivce (např.sebestředného Fricka, který se od svých druhů snaží odlišit zvoláním „vy blbové— vy vlastenci— hahaha!“ /TČ III, s.206/). 46 Jako ironickou kontrapozici lze vnímat iúvodní kapitolu celého románu, scénu milostného laškování Augusta aMíny po prohýřené noci— ajeho kapitolu závěrečnou, vníž se právě oni dva navzájem zabijí. 47 Uvedeme tři příklady: Svarušovi se podaří získat nocleh vtrafikantské boudě— tu však vnoci převrhne opilec aSvaruš ještě týdny „voní“ různými druhy tabáku. Advokát Líčidlo si vsugeruje, že byl otráven, neví ale, kdy jed zaúčinkuje— aumírá po devíti letech obav, krátce po vypršení poslední předpovězené lhůty. Truhlář Theodor zlaskavosti vyrobí kříž na hrob neznámé dívky— netuší ale, že se jedná ojeho milou Katinku, ojejíž smrti se ho útlocitní přátelé neodvážili informovat. OPEN ACCESS 68 SLOVO A SMYSL 41 s tovaryši, poté „podle obyčeje“ vykouřit dýmku, pobavit se sdívkou anakonec se opít tak, aby musel být „podle obyčeje“ domů donesen; potěšit se spřáteli apoděkovat matce ale nemůže, to obyčejem není. Ironickou hrou se čtenářem je pak scéna předání výučního listu. Starší cechu pronáší dlouhou, slavnostní anabádavou řeč, která je však uzavřena náhlým vstupem vypravěče: „Tak mluvil— nikoliv, tak apodobným způsobem by snad byl měl pan starší mluvit kChmelíčkovi; leč on dlouhou orací se nenamáhal“ (TČ II, s.60); vysvědčení posléze předává jen se stručným, „beze všeho citu“ proneseným komentářem. Výjimečně je ironický vztah ke světu spojen skonkrétní postavou: hudebník Kolář je považován za „reformátora“, ale iza „neškodného blázna“ jen proto, že vnímá svět vpraktičtějších souvislostech než vzdělaná společnost. Osvém bratrovi, autorovi monografie olázeňských zahradách, např.vypravuje, že aleje apomníky „dojímají toho blba […] až kpláči; […] ale vesmír nad jeho prázdnou lebkou— ten jím nehne, toho si nevšimne, to množství nesčíslných světů jej nedojme hrůzou apobožností“ (TČ III, s.135). Obdobně, tj.ze všeobecné perspektivy, hodnotí ivlastenecké aktivity: Celý svět je naše otčina! Děliti se do kupek jako zákeřníci, považovat ostatní za nepřátele, myslet, že vlastní náhled je ten jediný samospasitelný— to je galimatyáš! Vyhazovat zřeči cizí slova je hloupost; právě spoužíváním cizích slov činíme se jiným národům srozumitelnějšími, stáváme se […] pro svět dospělejšími, nabýváme vědomostí. Uzavřít se do české klece, obehnat se čínskou zdí krátkozrakosti je hotový nesmysl— galimatyáš (TČ III, s.133). Počátkem konfliktu spodivínským muzikantem se stal Svarušův zpěv vlastenecké písně „Sláva ti, vlasti má, / tys rekův rodina […]“, na který Kolář reagoval slovy: „Včempak záleží to české rekovství? Ve zpěvu? Ve fantazii?“ (TČ III, s.132)— adoporučí trojici přátel držet se raději piva. Právě prvoplánové vlastenectví asním spojená gesta aobřady jsou vrománu stíhány ironií nejsoustavněji. Již při první procházce po Kamenném mostě rozumují malí studenti oBruncvíkově meči, který prý zachrání zemi, „až nám bude nejhůř, totiž až bude pětigrošový chléb za půl tolaru amakový bandur za dva groše“ (TČ I, s.19); pouze Svaruš nechce tak materiální perspektivu přijmout adomnívá se, že při ohrožení půjde spíše oživoty, je ale odbyt. Plně se kritika povrchního autilitárního vztahu kvlasti promítne do obrazu vlastenecké hospodské společnosti, která se ve třicátých letech schází vBohulibově hospůdce: Její komunikace probíhá vprostředí přeplněném symboly (přednosta usedá před praporem sčeským lvem, nad ním stojí socha Libuše, ještě výše poprsí císaře, okna jsou ozdobena červenobílými záclonkami), vpevně stanoveném pořadí ri - tuálních úkonů (zpěv vlasteneckých písní, podávání rukou, přípitky sprovoláváním slávy) adůsledně dodržovaných předpisů (přítomní se oslovují vlasteneckými jmény, tučný bednář je např.„Krok“, titěrný krejčík „Ctirad“, za německé slovo se platí groš do pokladny); při všech pravidlech ale nepostřehnou, že se mezi ně vloudil německý student Skalner, přilákaný jen pivem.48 Opakem teatrálního měšťanského spolku je 48 Sám se přitom téměř prozradí hned při vstupu: „‚Mein Schuster!‘ zvolal Skalner, ukazuje prstem na pana předsedu.— ‚Idrž hubu. Tu nejsme ani švec, ani klec, tu jsme našinci!‘“ (TČ III, s.80). OPEN ACCESS VáCLAV VANěK 69 neformální sdružení tří hrdinů románu. To vzniklo oSilvestru roku 1828 sice znáhodných pohnutek, když byli Chmelíček aTheodor současně opuštěni svými dívkami (Svaruše přiberou zpřátelství, přestože „má hlavu plnou holek“ /TČ II, s.188/), ajeho jediným symbolem je trojice lip zasazená vkoutě dvora, ale funguje nepoměrně praktičtěji: Přátelé kupují ashánějí knihy pro vznikající české knihovny, zvýhry vloterii podporují řemeslníky atp. Avšak itoto společenství se rozpadá, když trojici rozdělí náhodné životní okolnosti. Všudypřítomná ironie se tedy vrománu spíše než jako způsob vyjádření distance od neuspokojivé reality uplatňuje jako specifický modus reflexe rozporů rodícího se kapitalistického řádu, jako výraz poznání, že rubem každé emancipace je nová diskriminace aže permanentní oscilace mezi řadou nabízejících se nadějí anásledných zklamání je konstantním atributem nového světa. Nadále však zůstává iromanticky osobním způsobem vyrovnávání se smarností existence, absencí smyslu anedostatečností citu. 5. REKONTEXTUALIZACE Přehledný popis autřídění prvotní kritické recepce románu Tři Čechové (potažmo celé Bibliotéky) podal před časem Michal Charypar (2019, zejm. s.18–38). Omezíme se proto pouze na připomenutí dvou ohlasů, jež považujeme pro ustavení místa románu včeské literatuře za rozhodující: Fatální význam recenze vObzoru (1855) vyplývá již zpostavení časopisu jako jediného specializovaného kritického orgánu padesátých let. Byť vydržel jen šest čísel, podařilo se mu ve vyhraněné, konzervativně tradicionalistické perspektivě předurčit budoucí hodnocení nově vznikající literatury. Snadšením vobsáhlých statích vychválil Sušilovy Moravské národní písně (č.1), Erbenovu Kytici (č.3) aBabičku Boženy Němcové (č.4), přičemž ocenil především jejich národní svéráz aminulostní orientaci: Babičku např.anonymní recenzent přivítal jako „stařenu starého světa […] prvo počáteční, nezkažené ještě upřímnosti, zněhož nás anděl novověké vzdělanosti plamenným mečem vyhnal“ (an. 1855, s.294).49 Negativně, jako reprezentace heinovského „záhubného směru“, byl naopak přijat Fričův almanach Lada Nióla (č.1), ataké první ročník Bibliotéky, vjehož odsudku (č.6, s.453–461) zaujímá posouzení Tří Čechů ústřední místo. Je zřejmé, že kritickým postulátům Obzoru román nemohl dostát: Postrádal prostotu venkovského světa Babičky, vněmž „poezie místo pumpy ještě čistou studánku […] nachází“, ajevil se právě naopak jako projev odsuzovaných „křiklavých prostředků anejprudších vesikancií“ moderní městské prózy (an. 1855, s.293); zcela mu také scházel vztah kdomácí tradici anárodním látkám.50 Ani to 49 Ve stejném duchu autor spisovatelce Babičky děkuje, „že byl tento obraz ještě včas […] zachycen na plátno, než památku jeho živou setřela nivelizující kultura, vycházejíc na to, aby znárodností vEvropě učinila jednu národnost evropejskou“ (an. 1855, s.300). 50 Recenzent příznačně připomíná, že „[dobrodružné] romány Marryatovy nedají se […] na rožmberský rybník přenésti, Chateaubriandův Atala nevetvoří se do koženek […] aosoby aokolnosti potřebné krománům Kockovým, Sueovým, Dumasovým aBozovým [tj.Dickensovým] nerostou ve skrovných našich poměrech“ (an. 1855, s.458). OPEN ACCESS 70 SLOVO A SMYSL 41 však nevysvětluje útočnost recenzenta, který Tři Čechy charakterizoval slovy jako „kalužina“, „jed“, „lektvař“, „sprostota“, „mizernost“ a(celkem sedmkrát) „hnusný“ či „hnusnost“. Vprudkosti odsudku tu zřejmě rezonuje drastičnost událostí vrománu zobrazených ajeho nezvykle expresivní lexikum.51 Jestliže recenzent Obzoru přiznává, že román vůbec nedokázal dočíst, autor posudku vMoravských národních novinách (František Matouš Klácel) uvádí, že ho odložil po první kapitole, ale „svědomí“ ho přimělo se kčetbě vrátit. Nakonec se sním vyrovnal sosobitým porozuměním: Dobře postřehl především sociální rozměr prózy, vnímá ji jako „galerii obrazů, jež vypodobňují, jak to vypadá vnynější společnosti lidské“ (Klácel 1856, s.223), ale také jako „tkaninu“, vníž se „všelijak se stýkají, slučují, rozlučují“ různé sociální vrstvy (tamtéž). Poradit si však neumí sotevřeným koncem (zdá se mu, že „spisovatel teprv učinil úvod kpravému románu otřech Češích“ /tamtéž, s.228/) apředevším postrádá závěrečnou katarzi, jak na straně hrdinů, tak ujejich protivníků.52 Ačkoli mu román zjevně imponuje, citový rezultát četby („čtenářský zážitek“) neodpovídá jeho očekáváním: „Po přečtení Třech Čechů jakousi rozervanost mysli cítíme, žádnou urovnanost blahou, jaká následuje obyčejně na zažití díla uměleckého, jest nám úzko avhlavě tak, jak bývá po karbanu neb hýření“ (tamtéž).— Míra pochopení se tedy liší, ale společným jmenovatelem obou recenzí (při přiznávaných přednostech, „vypravěčské obratnosti“ atd.) apříčinou konečného odmítnutí románu byla jeho extrémní nezvyklost: nezvyklost jeho témat, jeho jazyka iperspektivy podání. Poté se nad spisovatelem ajeho dílem na století apůl zavřela voda. Pominul ho Karel Sabina vobsáhlé stati Novelistika aromanopisectví české doby nejnovější (Kritická příloha kNárodním listům, 1864), nezmiňuje ho František Bačkovský vPřehledu dějin písemnictví českého zlet 1848–1898 (1898) ani Jan Máchal vmonografii Očeském románu novodobém (1902), pouze vřadě jiných ho uvádí Alois Vojtěch Šembera ve svých Dějinách řeči aliteratury české (1869). Ten Tři Čechy dokonce začlenil do výběru „Spisové znamenitější“, ale Arne Novák vPřehledných dějinách literatury české (1939) spisovatele zase jen registruje ve výčtu těch, jejichž díla „nadobro zapadla“. Donovského neznají akademické Dějiny české literatury (1960), adokonce ivLexikonu české literatury se objevil až vDodatcích ke IV. dílu (2008). Ato je kromě několika vzpomínek (např.J.V.Frič vPamětech, oceňující medailon Jana Nerudy zroku 1886) vlastně vše; neznáme ani žádnou odbornou studii, která by se spisovatelovým dílem zabývala. Iaktuální práce Charyparovy apředevším Zuzany Urválkové, které patří uznání za navrácení Bibliotéky do dějin české literatury, Donovského pouze zaznamenávají vřadě přispěvatelů edice azaujmout stanovisko kjeho dílu se nepokoušejí. To ještě nelze apriori považovat za nedostatek či problém. „Opomíjení“ a„neprávem zapomenutí“ spisovatelé ostatně představují vČechách odedávna zvláštní 51 Ještě ovíce než čtvrtstoletí později se Jakub Malý zmiňuje orománu jako o„vzácné kuriozitě“, jíž se „co do zmatenosti myšlenek sotva který jiný literární výrobek vyrovná“, aoDonovského spisovatelské dráze píše jako oomylu, zněhož je autor již vyléčen (Malý 1883, s.67). 52 Srov.: „Akonečně, copak zamýšleli ti tři Čechové? […] Co dovedli nebo oč se pokusili, aby byli dostojným předmětem románu?— […] Ktomu konci se tolik neřestí páchalo, tolik bídy snášelo, aby ten mizerný Adolf mohl si hoviti na světě? Toť zlá ironie!“ (Klácel 1856, s.228). OPEN ACCESS VáCLAV VANěK 71 aúctyhodný žánr. Problémem je, když se toto opomíjení promítne do konceptualizací literárních dějin. Autoři těch nejnovějších však ve svých konstrukcích „postromantismu“ (Haman 2007) nebo „protorealismu“ (Tureček 2012, 2018; Fořt 2014) ignorují nejen dílo Donovského, ale isamotnou existenci Bibliotéky novodobých románů… Haman svůj výklad opírá pouze ojména Havlíčka aNěmcové, apodobně postupují iTureček (Tyl, Mácha, Němcová, Neruda) aFořt (Tyl, Němcová, Neruda).53 UHamana lze vzhledem kučebnicovému zaměření jeho práce takový přístup ještě přijmout, ve výkladu ostatních je obtížně akceptovatelný. Má-li totiž být konstruování avymezování pojmů, jako jsou „romantismus“ či „realismus“, vůbec nějak produktivní, musí se jako osvé primární východisko opírat oširoce založené poznání areflexi dobových beletristických textů.54 Jenomže právě jenom vdůsledku opačného přístupu, neodůvodněné redukce materiálu, se mohlo stát, že Bibliotéka byla jako krystalizační pole nových tendencí včeské literatuře zcela opominuta aromán Tři Čechové jako postrádaný „missing link“ mezi romantismem arealismem zůstal nenalezen. Rezultátem je pak posunutí „uzlového bodu“ transformace domácí literatury do šedesátých let, což lze považovat za soud historicky sporný (celý proces byl zjevně rozložen vdelším čase ajeho jednotlivé aspekty— žánrové, tematické, jazykové— se prosazovaly postupně). Do popředí tak nakonec vystupuje iotázka místa románu Tři Čechové vkontextu české literatury, včetně jeho vztahu ke „klasickým“ dílům vzniklým ve stejné době. Nelze mu totiž např.upřít ani jeden zkanonizačních impulzů, jak je vymezil Petr A.Bílek (2007, s.16)— vnímatelskou (interpretační) podnětnost, vývojovou (historickou) podnětnost areprezentativnost ve specifických diskurzech.55 Začneme-li od posledního hlediska, potom je možno např.zdůraznit, že Tři Čechové byli prvním českým románem sociálním, alespoň pokud jím myslíme hierarchizovaný obraz života různých skupin atříd společnosti, sdůrazem na život chudiny, opřený ojejich vzájemné vztahy akonfrontace, nepostulující však nutně potřebu změny společenských 53 Rozborem Tří Čechů jsme se mj.pokusili poukázat na skutečnost, že prózy Bibliotéky nabízejí množství podnětů, kterými by bylo možné doložit či rozvinout aspekty „protorealismu“ navržené Fořtem (Protorealistická próza, in Fořt 2014, s.66–77), jako je konstituování realistické evokační funkce vjejím aspektu historickém ageografickém, zdůraznění role postavy vintersubjektivně charakterovém iintersubjektivně společenském rozměru, ato svyužitím strategií jazykové akontextové charakteristiky. Podobně by bylo možné uvažovat ioprostupování prvků romantické subjektivity ažánru realistického obrázku (ze) života (srov.kap. Synopticko-pulzační model českého literárního realismu, in Tureček 2012, s.265–282; přehledně kap. Krystalizace τεχνή: protorealismus aUzlový bod takzvaných májovců— synopse amodifikace, in Tureček 2018, s.96–101). 54 Ustanovování těchto pojmů by mělo vyrůstat zkomplexního procesu rozpoznávání apojmenovávání specifičnosti historického materiálu, nikdy by nemělo probíhat naopak, jako aplikace nově či tradičně definovaných termínů na vybraná literární díla. 55 Přesto považujeme otázku kanonizace Donovského románu jen za hypotetickou. Jednak proto, že dílo vykazuje isnadno identifikovatelné nedostatky (např.přesycenost postavami audálostmi), ale především proto, že podstatnou součástí tohoto procesu je letité tradování arezonance vdiskurzech třeba iracionálních, nicméně sociálně konstitutivních adefinujících. To zde ovšem postrádáme, atak lze za (sebe)identifikační znak české společnosti považovat spíše fakt, že jí byl Donovského román odmítnut. OPEN ACCESS 72 SLOVO A SMYSL 41 poměrů.56 Co do pestrosti ašíře záběru se mu přitom vyrovná málokteré dílo české literatury. Pokud jde ojeho význam historický, lze mj.připomenout nekompromisní využití prvků mluveného jazyka, zvlášť bohatého abarvitého vsociální charakterizaci lidových postav. Novinku představovala rovněž skutečnost, že do středu dění tu jsou postaveni řemeslníci, ne jako typizované figury, jak je česká literatura už znala (Rubeš, Tyl), ale jako reální „hrdinové bez predikátů“, kteří za nástroj své nobilitace považují práci, nikoli rodovou příslušnost. Jejich existence jsou přitom zasazeny do neobvykle konkrétních kulis všedních dnů, ale ještě podstatnější novum znamenají události výjimečné, líčené sexpresivitou aextrémy přijatelnými snad opůl století později, sotva ale vroce 1855. Podnětnost výkladová pak spočívá právě vtomto střídání každodennosti audálostí výlučných. Osudy hrdinů nejsou utvářeny žádnou nadosobní silou, ve svých rukou je přesto mají jen zdánlivě. Vládne jimi hra náhody, kterou nelze přemoci morální pevností ani vytrvalou prací; uspět lze zase jen náhodou. Životní bilance hrdinů je pak přirozeně spíše negativní: poctivý řemeslník umírá, šlechtic se živí jako řemeslník, vystudovaný právník jako správce skladů vcizině; ajen on nalézá rodinné štěstí. Otevřený konec románu navíc implikuje, že tento stav není definitivní, že bude přes všechno úsilí protagonistů dál přetvářen dalšími náhodnými událostmi. Ironická perspektiva podání se potom jeví ne jako nástroj samoúčelné deformace skutečnosti, ale jako prostředek vyrovnávání se smarností lidského života ajako instrument jeho kritického hodnocení.57 Václav Donovský tedy projevil (navíc včase restriktivního bachovského režimu) vrománu Tři Čechové trojí neobyčejnou odvahu: Odvahu zobrazit životní skutečnost své doby vmaximální šíři, vplné potencialitě nadějí aobav, snů azklamání. Odvahu nahlédnout tuto skutečnost jako náhodně utvářenou, vymykající se jak objektivním direktivám, tak subjektivním determinacím. Aodvahu prezentovat toto poznání snadhledem, odkrývajícím aironicky hodnotícím účelovost apovrchnost lidského snažení. Za tuto odvahu byl potrestán dehonestací dobovou literární kritikou azapomenutím literární historií. Dluh, který tím na straně domácí literární vědy vznikl, může být ale vyrovnán, pokud sami odpovíme trojí odvahou: Odvahou vůbec se zabývat díly, která zapadla včase, znovu je číst apromýšlet zperspektivy našeho století. Odvahou relativizovat zdánlivě definitivní obraz české literatury, ukázat padesátá léta 19.století jako éru její podstatné transformace aromán Tři Čechové jako reprezentativní příklad probíhajících změn. Akonečně odvahou nepředsudečně uvážit, jestli jsou estetická měřítka doby před sto padesáti lety inašimi měřítky, jestli pro nás například (ve stejném roce vydaná) prostá idyla Němcové stojí otolik výše než Donovského komplexní románový obraz české společnosti. Postavili-li jsme totiž Babičku na piedestal, domnívám se, že Tři Čechové si nezaslouží stát na pranýři. 56 Totéž měl asi na mysli F.M.Klácel, když jako první nazval Tři Čechy sociálním románem, ale hned zdůraznil, že ne takovým, „jaký káže socialismus neb dokonce komunismus“ (Klácel 1856, s.223). 57 Mnohé zuvedených charakteristik by bylo možné vztáhnout ina jiná díla Bibliotéky, především na romány Křičenského aSabinovy. OPEN ACCESS VáCLAV VANěK 73 PRAMENY (Tituly Bibliotéky novodobých románů českých, 1855–1860, uvádíme pouze ve výběru.) An.: Literatura česká: Babička. Obzor 1, 1855, č.4, s.291–300. An.: Literatura česká: Bibliotheka českých původních románů, historických inovověkých. Obzor 1, 1855, č.6, s.453–461. Bendl, Václav Čeněk: Formulář na romány. Rachejtle 1, 1854, č.2, s.39–41. Donovský, Václav Ž.: Tři Čechové. Román zdob nynějších I–IV. Kateřina Jeřábková, Praha 1855. Donovský, Václav Ž.: Karbaník arodina jeho I–II. Kateřina Jeřábková, Praha 1857a. Donovský, Václav Ž.: Zpovídek oČerveném Hradě. In týž: Karbaník arodina jeho II. Kateřina Jeřábková, Praha 1857b, s.113–162. Gutzkow, Karl: Die Ritter vom Geiste I. F.A.Brockhaus, Leipzig 1850. Chmelenský, Josef Krasoslav: Teisingerovo české divadlo vPraze. Česká včela 1, 1834, č.26, 1.7., s.208; č.27, 8.7., s.214–216. Klácel, František Matouš (An.): Bibliotéka českých původních románů historických anovověkých: Tři Čechové. Moravský národní list 6, 1856, č.56, 12.7., s.223–224; 1856, č.57, 16.7., s.227–228. Křičenský, Josef Jaroslav: Zmatkové života. Obraz ze skutečnosti I–II. Kateřina Jeřábková, Praha 1856. Křičenský, Josef Jaroslav: Kamarádi. Nástin ze života. In týž: Zmatkové života II. Kateřina Jeřábková, Praha 1856, s.109–225. Křičenský, Josef Jaroslav: Lichvář apokoutník. Kateřina Jeřábková, Praha 1857. Malý, Jakub: Naše znovuzrození 4. Za nové doby absolutní. Jan Otto, Praha 1883. Moser, Bedřich: Slepá paní I–II. Vl. nákl., Praha 1853. Němcová, Božena: Pohorská vesnice I–II. Kateřina Jeřábková, Praha 1856. Pravda, František: Krejčí Fortunat. Kateřina Jeřábková, Praha 1857. Rittersberg, Ludvík: Kronika lazební doby vMilodole. In: Václav Ž.Donovský: Tři Čechové IV. Kateřina Jeřábková, Praha 1855, s.97–223. Sabina, Karel: Blouznění I–III. Kateřina Jeřábková, Praha 1857. Sabina, Karel: Hedvika I–II. Kateřina Jeřábková, Praha 1858. Sabina, Karel: Jen tři léta! I–II. Kateřina Jeřábková, Praha 1860. Stroupežnická, Marie: Bouře aneb Oučinky zlého svědomí. A.J.Landfras, Jindřichův Hradec 1855. Štrauch, Antonín: Pustý dům. Kateřina Jeřábková, Praha 1856. Tyl, Josef Kajetán: Bibliotéka zábavného čtení. Květy 2, 1835, č.11 (Příloha č.6), 12.3., s.111–112. zHvězdy, Jan: Volšanský zámek. In týž: Drobné povídky I.Jaroslav Pospíšil, Praha 1845, s.77–155. LITERATURA Bílek, Petr A.: Kánon, kanoničnost akanonizace jako literárněhistorické konstrukty. In: Jan Wiendl (ed.): Literatura akánon. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2007, s.7–18. Fedrová, Stanislava: Role pozorovatele vekfrastických textech. In: Stanislava Fedrová (ed.): Česká literatura vintermediální perspektivě. IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Ústav pro českou literaturu AV ČR— Akropolis, Praha 2010, s.247–258. Fedrová, Stanislava— Jedličková, Alice: Viditelné popisy. Vizualita, sugestivita aintermedialita literární deskripce. Akropolis, Praha 2016. Fořt, Bohumil: Fikční světy české realistické prózy. Akropolis, Praha 2014. Haman, Aleš: Trvání vproměně. Česká literatura 19.století. Arsci, Praha 2007. Hodrová, Daniela: Hledání románu. Kapitoly zhistorie atypologie žánru. Československý spisovatel, Praha 1989. OPEN ACCESS 74 SLOVO A SMYSL 41 Charypar, Michal: Ohlas bibliotéky českých původních románů Kateřiny Jeřábkové vdobovém tisku. Bohemica litteraria 22, 2019, č.2, s.11–57. Kusáková, Lenka: Sentimentální povídka včeských časopisech národního obrození (1786–1830). Česká literatura 43, 1995, č.3, s.290–315. Machačová, Jana— Matějček, Jiří: Nástin sociálního vývoje českých zemí 1781–1914. Karolinum, Praha 2010. Marx, Karel— Engels, Bedřich: Oumění aliteratuře. Svoboda, Praha 1951. Mattuška, Alois: Václav Filípek, zasloužilý spisovatel avlastenec český. Otisk zČeského jihu, b. d. (1887). Michálková, Simona: Bibliotéka českých původních románů historických inovověkých (1855–1860). Diplomová práce, Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, Brno 2016. Pullmann, Michal— Rákosník, Jakub: „Dělnická třída“ vmoderní sociální historiografii. Dějiny— teorie— kritika 4, 2007, č.2, s.271–288. Šmahelová, Hana: Doslov. In: Božena Němcová: Pohorská vesnice. Knižní klub, Praha 1996, s.206–208. Štěpánek, Vladimír: Počátky novočeské prózy. Česká literatura 17, 1969, č.1–2, s.72–96. Tureček, Dalibor: Sumář. Diskurzivita české literatury 19.století. Host, Brno 2018. Tureček, Dalibor akol.: České literární romantično. Synopticko-pulzační model kulturního jevu. Host, Brno 2012. Urválková, Zuzana: Tajemství úspěchu. Německojazyčná knižnice Album nakladatele I.L.Kobra vširších literárních souvislostech. Host, Brno 2022. Urválková, Zuzana: Vydavatelské strategie známých pražských nakladatelů I.L.Kobra aKateřiny Jeřábkové. Bohemica Olomucensia 11, 2019, č.1, s.154–178. OPEN ACCESS