Jak mluvil (a psal) český venkovan na přelomu 18. a 19. století?

Jak mluvil (apsal) český venkovan na přelomu 18. a19. století?* alena a.Fidlerová HOW DID CZECH COUNTRY FOLKS SPEAK (AND WRITE) AT THE TURN OF THE 19TH CENTURY? The paper deals with authentic written and spoken utterances of ordinary Czech people of the turn of the 19th century, as recorded in linguistic works by the Czech philologist and translator František Jan Tomsa (1751–1814). It analyses the examples published in the books Elementarwerk der böhmischdeutschund lateinischen Sprache (1784), Von den Vorzügen der čechischen Sprache (1812), Über die Veränderungen der čechischen Sprache (1805), and Über die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der čechischen Zeitwörter (1804), which are at least partly written with scholarly precision and often provide accurate information about who said what when, and in what situation. Thus they represent aunique source of information not only about the manner of speaking of ordinary Czech people at the beginning of the National Revival period and about the differences between the language spoken in Prague and in the country, but also about the usual topics of conversation, including the history of agriculture. KEYWORDS: František Jan Tomsa; Czech National Revival; colloquial language; history of Czech language; history of grammatography Jedním zvelkých problémů zkoumání jazyků užívaných vminulých epochách (atedy ičeštiny) je to, že máme většinou přístup jen kpramenům primárně psaným, které se více či méně snaží přizpůsobovat tradicím kulturního psaného jazyka, atedy mají jen nepřímý atěžko přesně vymezitelný vztah ktomu, jak se vdané době skutečně mluvilo či psalo vsoukromé komunikaci. Ikdyž některé zdochovaných textů byly původně realizovány jako mluvené (například kázání) nebo byly určeny kpředčítání či opakování (například postily, modlitby), jejich jazyk je vždy více či méně ovlivněn tradicí spisovného jazyka, respektive autorovou představou oní, tradicí daného žánru apod.; rétorické tradice aškolní výuka do určité míry formují isoukromou korespondenci vzdělanějších pisatelů. Nejvíce se snad běžně mluvenému jazyku blíží některé právní aadministrativní texty (například záznamy výslechů podezřelých zkriminálních deliktů, zkacířství apod.), ale vtěchto případech zase bývá problematická osobnost zapisovatele, který se téměř jistě nezajímal ojazykovou podobu zaznamenávaných promluv, neměl žádné filologické školení anemůžeme si tedy být jisti tím, nakolik přesně výpovědi zapsal. Mezi velice vzácné filologicky poučené záznamy češtiny tak, jak ji běžně užívaly osoby zlidových vrstev na přelomu 18. a19. století, patří ukázky, které ve svých pra- * Příspěvek vznikl na Univerzitě Karlově vrámci programu PROGRES Q09: Historie— Klíč kpochopení globalizovaného světa aza podpory Habilitationsstipendium Aktion Österreich- -Tschechien aForschungsstipendium der Herzog August Bibliothek Wolfenbüttel. OPEN ACCESS aLEna a.FIdLEROvÁ 49 cích zaznamenal český filolog, vedoucí tiskárny pražské normální školy apřekladatel učebnic František Jan Tomsa. Jde jednak oukázky jazyka jeho otce, sedláka ze vsi Mokrý uTurnova, jednak orepliky odposlechnuté například zkonverzací služek či kuchařek, případně ozáznamy obratů, které Tomsa sám znal ze soudobé běžně mluvené češtiny. Nejrozsáhlejší souvislé ukázky představují otcovy písemné odpovědi na Tomsovy otázky týkající se témat spjatých spéčí ohospodářství, bez zajímavosti ale nejsou ani zmíněné odposlechnuté repliky, ukterých Tomsa někdy přesně zaznamenává, kdy, kde aod koho je slyšel. Vzhledem ktématům těchto ukázek (každodenní život) avzhledem kosobnosti zapisovatele ažánru děl, ve kterých vyšly (práce zabývající se gramatikou nebo dějinami češtiny), můžeme vobou případech předpokládat, že jde otexty nijak literárně nestylizované aotištěné se značnou filologickou přesností (ikdyž ani tady nemůžeme vždy vyloučit určité úpravy, onich se zmíním dále). Vkaždém případě ale představují zcela ojedinělý vhled do toho, jak se slovem ipísmem vyjadřovali čeští rolníci ačeské služebnictvo této doby. Článek nejprve velice stručně představuje osobnost adílo Františka Jana Tomsy. Poté analyzuje vybrané práce, ve kterých se zmíněné ukázky nacházejí, apřináší některé charakteristické příklady. Nakonec se pokouší shrnout, jakou funkci měly tyto záznamy pro Tomsu samotného, jak souvisely sjeho představou odalším vývoji kulturní češtiny, jaké závěry na jejich základě můžeme dělat my odobové běžně mluvené apsané češtině nižších (zejména venkovských) vrstev, včem spočívá jejich význam ipro další vědní obory ajaká jsou naopak omezení jejich využitelnosti. FRANTIŠEK JAN TOMSA — ŽIVOT ADÍLO Většina bioabibliografických nástinů věnovaných Františku Janu Tomsovi čerpá základní informace ze dvou obsahově téměř identických stručných autobiografií, jedné včeštině1 ajedné vněmčině.2 Sekundární literatury ktomuto tématu je poměrně málo,3 1 František Jan TOMSA, Krátký žiwot Frantisska Tomsy, rukopis, 2 ff., cca 1812. Strahovská knihovna, sign. DC IV 11. 2 TÝŽ, Kurze Lebensbeschreibung des Franz Tomsa, rukopis, 2 ff., cca 1812, dodatky 1813. Literární archiv Památníku národního písemnictví, fond Dobrovský, Josef, příloha kTomsa, František Jan => Dobrovský Josef, dva dopisy zlet 1793–1801. Oba jsou obsahově téměř identické autografy, zahrnující kromě krátkého shrnutí hlavních fakt oTomsově životě také (neúplný) soupis jeho děl do roku 1812, vněmecké verzi opatřený krátkým dodatkem opracích zroku 1813. 3 Viz Lenka KUSÁKOVÁ, heslo Tomsa, František Jan, in: Lexikon české literatury. Osobnosti, díla, instituce. 4. S–Ž. Dodatky kLČL 1–3, A–Ř, Praha 2008, s.971–973, aliteraturu tam uvedenou. Chybí vní ale poměrně podrobné, ikdyž částečně zmatečné heslo v: František Ladislav RIEGER (ed.), Slovník naučný. Díl devátý. Š— Vzývání svatých, Praha 1872, s.506–507 (směšuje totiž práce F.J.Tomsy spracemi jeho synovce F.B.Tomsy) adále některé důležité práce zahraniční, například nepublikovaná dizertační práce Liane ZEIL, Die Volksbildungsbestrebungen der josefinischen Aufklärung in Böhmen 1774–1805, Humboldt Universität zu Berlin 1965, nebo kniha Walter SCHAMSCHULA, Die Anfänge der tschechischen Erneuerung und das deutsche Geistesleben (1740–1800), München 1973. OPEN ACCESS 50 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 monografie dosud chybí. Jelikož jsem se podrobněji Tomsovým životem avybranými díly zabývala jinde,4 zde uvedu jen nutná základní fakta. František Jan Tomsa pocházel zrodiny sedláka zčeskojazyčné oblasti severovýchodních Čech. Narodil se 4. října 1751 na samotě zvané Hamry uobce Mašov nedaleko města Turnova (dnes obojí součást Turnova), kde žila rodina jeho matky; dětství amládí prožil vnedaleké vesnici Mokrý, kde měli jeho rodiče statek. Patrně už vdětství vykazoval nadání ke studiu, protože byl poslán na piaristické gymnázium vKosmonosích, vyšší gymnaziální třídy snad absolvoval vPraze. Vroce 1772 se zapsal na pražskou filozofickou fakultu. Zjeho prací je zřejmé, že vrůzné míře ovládal nejen klasické jazyky (latinu ařečtinu), ale také některé moderní (kromě němčiny přinejmenším polštinu aruštinu) aže hojně četl jak staré české rukopisy atisky, tak isoudobé práce zrůzných oborů přírodních ihumanitních věd. Stýkal se sdůležitými osobnostmi českého intelektuálního života své doby, jako byl Josef Dobrovský, František Faustin Procházka nebo Václav Matěj Kramerius.5 Měl však také blízký vztah kFerdinandu Kindermannovi, vedoucí osobnosti osvícenských školských reforem vČechách, jehož osobním sekretářem se stal roku 1782,6 auž současníci ho považovali za jednoho zčeských josefinistů. Někteří přední zástupci českého národního obrození kněmu proto měli rezervovaný postoj, například František Martin Pelcl nebo Josef Jungmann, neboť mu přičítali nedostatečný odpor ke germanizaci.7 Jak ukazují jeho příležitostné básně adopisy, snažil se získat podporu pro svou vědeckou práci upříslušníků některých aristokratických rodin, například Clam-Gallasů, Fürstenberků nebo Šternberků. Podle údajů vpozdější literatuře byl také pravidelným účastníkem schůzek vdomě rytíře Jana Františka zNeuberka, kde se scházela česká vlastenecká elita.8 Vroce 1777 byl Tomsa ustanoven korektorem apřekladatelem českých verzí učebnic adalších knih vydávaných tiskárnou pražské normální školy. Od roku 1785 až do své smrti zde působil jako faktor ekonomie, zodpovědný za chod tiskárny, vydavatelství askladu knih; vtéto funkci se mj. (neúspěšně) pokusil ozavedení antikvy jakožto tiskového písma pro češtinu. Inadále měl při tom na starosti české překlady nových verzí učebnic pro nejnižší školy, které přicházely zVídně. Dvakrát se během této doby pokusil získat pozici profesora českého jazyka aliteratury na pražské univerzitě, vobou případech neúspěšně: vroce 1792 skončil druhý za Františkem Martinem Pelclem, vroce 1801 třetí za Janem Nejedlým aAntonínem Pavlovským. Po smrti 4 Viz Alena A.FIDLEROVÁ, Teaching Czech in aPlurilingual Community in the Age of Enlightenment: The Case of František Jan Tomsa, in: Nicola McLelland— Richard Smith (edd.), The History of Language Learning and Teaching I, 16th–18th Century Europe, Oxford, vtisku. 5 W. SCHAMSCHULA, Die Anfänge der tschechischen Erneuerung, s.239. 6 Eduard WINTER, Ferdinand Kindermann, Ritter von Schulstein (1740/1801), der Organisator der Volksschule und Volkswohlfahrt Böhmens: ein Lebensbild nach archivalischen Quellen, Augsburg 1926, s.128. 7 TÝŽ, Josefinismus ajeho dějiny. Příspěvky kduchovním dějinám Čech aMoravy 1740–1848, Praha 1945, s.193. 8 Viz například Josef HANUŠ, Národní museum anaše obrození I, II, Praha 1921, 1923, s.156–157, nebo Antonín RYBIČKA, Přední křísitelé národa českého, Praha 1883, s.11. OPEN ACCESS aLEna a.FIdLEROvÁ 51 Václava Matěje Krameria vroce 1808 se podílel na chodu nakladatelství Česká expedice aredigování C. k. vlastenských novin. Roku 1813 byl pro vážné zdravotní obtíže penzionován, zemřel vPraze 1. listopadu 1814. Místo jeho hrobu, stejně jako osud jeho pozůstalosti nejsou známy. Tomsovo originální ipřekladové dílo dosud není přesně zmapováno. Vinu na tom má do značné míry on sám, protože mnoho svých prací publikoval anonymně ajeho autorský podíl tedy nemusel být zatím vždy odhalen. Mnoho drobnějších děl vydával navíc vpodobě malých sešitků vlastním nákladem, je tedy poměrně pravděpodobné, že se všechna vydání asnad ani všechny tituly nedochovaly. Uškolních učebnic je pak určení autorství překladu poměrně obtížné, protože vdobě jeho působení vtiskárně normální školy zde pracovali ijiní překladatelé; některá vydání označuje sám Tomsa ve svých odborných dílech nebo vautobiografiích za svá, ujiných je jeho podíl dosud nejasný. Zde proto jen shrneme, že jeho dílo je rozsáhlé atematicky bohaté. Zahrnuje překlady zábavných anaučných knih pro děti, příruček pro učitele, osvícenské náboženské literatury, časopisů avzdělávací literatury pro sedláky nebo děl se sociální tematikou, ale také gratulační ilyrické básně, edice děl starší české literatury, slovníky adíla gramatická, ortografická afilologická. Zněkterých zposledně jmenovaných bude vycházet tento článek; konkrétně to budou: Elementarwerk der böhmischdeutschund lateinischen Sprache, entworfen von Franz Johann Tomsa. Erstes Bändchen. Prag, in der k. k. Normalschulbuchdruckerei. 1784. Knihopis č. K16236. Von den Vorzügen der čechischen Sprache, oder über die Billigkeit und den Nutzen, die čechische Sprache zu erhalten, empor zu bringen, und über die Mittel dazu. Prag 1812. Auf Kosten des Verfassers. Knihopis č. K16260. Über die Veränderungen der čechischen Sprache, nebst einer čechischen Chrestomathie seit dem dreizehnten Jahrhunderte bis jetzt. Prag 1805, auf Kosten des Verfassers. Knihopis č. K16257. Vzávěrečném shrnutí bude stručně přihlédnuto též ke knize: Über die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der čechischen Zeitwörter. Mit dreißig čechischen und teutschen Gesprächen und Erzählungen; dann folgt etwas aus der Naturlehre, elf čechische Oden, endlich die Recension meines Werkchens über die Aussprache der čechischen Buchstaben, Sylben und Wörter, aus den Annalen der österreichischen Litteratur. Prag 1804. Auf Kosten des Verfassers. Knihopis č.K16255. ELEMENTARWERK DER BÖHMISCHDEUTSCHUND LATEINISCHEN SPRACHE Prvním Tomsovým dílem, kterému se budeme věnovat, je Elementarwerk der böhmischdeutschund lateinischen Sprache zroku 1784. Jde onevelkou, méně než stostránkovou knížku řadící se na první pohled do dlouhé tradice vícejazyčných konverzačních příruček nebo konverzačních dodatků ke gramatikám, přinášejících jednoduché dvojOPEN ACCESS 52 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 nebo vícejazyčné rozhovory na každodenní témata.9 Už na druhý pohled se ale ukazuje, že se od typických zástupců této tradice kompozičně iobsahově velice výrazně odlišuje, ato nejvíce právě ve své části vycházející zčeštiny. Vpředmluvě autor tvrdí, že účelem knížky je nejen učit české aněmecké děti latinsky, ale také pomoci jim naučit se navzájem řeči těch druhých. Ikdyž je ale knížka zdánlivě vyrovnaná vtom smyslu, že je dělena na tři hlavní části10 podle toho, který jazyk je primární (tj.nejen že je uveden jako první, ale především zprostředkovává text vněm původně vzniklý, Tomsou přeložený do zbývajících dvou jazyků11), ve skutečnosti jsou ale části obsahově irozsahově velmi nevyrovnané. Česká část zabírá 40stran, zatímco německá jen 8 alatinská 11. To je ale do značné míry způsobeno tím, že česká část je na rozdíl od ostatních dvou doplněna obsáhlými poznámkami pod čarou, uvádějícími nejen významy užitých slov, ale islova jazykově nebo tematicky blízká. Hlavním rozdílem je pak to, že zatímco německé alatinské fráze jsou čerpány zliteratury (jako autoři německých jsou jmenováni němečtí osvícenští pedagogové aspisovatelé Christian Gotthilf Salzmann aChristian Felix Weiße, latinské jsou převzaty zTerentia aCicerona apřekládány jsou mimochodem do běžně mluvené, nikoli do literární češtiny) atvoří většinou rozhovory opřibližně pěti až deseti replikách, české fráze jsou naopak jednotlivé repliky nebo nanejvýš dvojice replik ajsou odposlechnuty zdobové běžné konverzace. Sám autor to ostatně výslovně uvádí: „Diejenigen Redensarten, wo das Böhmische voraussteht, kommen hier so vor, wie ich sie im täglichen Umgange gehört habe; selten ist etwas verändert worden: jene Redensarten und Aufsätze, wo das Deutsche und Lateinische voraus geht, wurden aus guten Büchern entlehnt“ (fol. *2v–*3r). Nevíme sice, jak moc bylo toto dílko jako učebnice úspěšné, jisté však je, že ačkoli na jeho titulním listě čteme Erstes Bändchen, žádný další svazek už nikdy nenásledoval. Patrně se tedy nesplnilo, vco autor doufal na konci předmluvy: „Sollte dieses Büchelchen von den Kennern gebilligt werden, und einige Liebhaber finden: so bin ich gesonnen, mehrere dergleichen, und noch andere für unsre Jugend brauchbare Bücher zu liefern“ (fol. *3r). Dále také víme, že si jej ani jeho autor příliš necenil, neboť ho nezmiňuje ani vjedné verzi své rukopisné bio-bibliografie, vníž se jinak snaží poměrně důsledně zachytit všechna svá lingvistická adidaktická díla. To ale nic neubírá na zajímavosti zde shromážděnému českému jazykovému materiálu, jemuž se tato studie bude dále věnovat. Nejprve ale pro lepší představu několik ukázek:12 9 Sám Tomsa tiskne takovéto česko-německé rozhovory— zčásti vlastní, zčásti přeložené zněmčiny— spolu skrátkými dvojjazyčnými povídkami aúryvky znaučných spisů vpříloze knihy Über die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der čechischen Zeitwörter (s.147–214). 10 Na konci je ještě připojena dvoudílná německá mravoučná povídka Christiana Gotthilfa Salzmanna sčeským překladem aněkolik úryvků zCiceronových dopisů, doplněných oněmecké ačeské překlady obtížných slov. 11 Podle svých vlastních slov (fol. *3r) při tom používal blíže nejmenované práce německého klasického filologa alexikografa Immanuela Johanna Gerharda Schellera (1735–1803). 12 Ukázky uvádíme vtransliterované podobě, ato zněkolika důvodů. Některé zčeských ukázek jsou zasazeny do německého výkladového textu, který je podle tradice vydávání starOPEN ACCESS aLEna a.FIdLEROvÁ 53 Won ssel časnie spat. Pořád mysljm, že ge dnes pátek. Nebyl tam žiwey duch. Gá tu sedjm, kaukám na nie (na dieti). Stydielabych se snjm přes vlicy gjt. Gá se nepotřebugu (pieknie) strogit. Gá miela strachy, že neprogdu. Wona mu nesmlčj slowa. Gá myslila, že sy zhas (swjčku). Gá sem ge (seyrky) namočila do piwa, aby nestwrdly. Dyť se tam (w kuchyni) může geden zadusyt (kauřem). Mnie ge posawád na nic, gá se posawád celá třesu. Symptomatické (ane úplně překvapivé) je, že tyto fráze, nejsou-li zcela obecné, zřetelně ukazují na svůj původ umluvčích nižších společenských vrstev, nejčastěji vprostředí služek, kuchařek či podomků, tedy osob, které často do měst včetně Prahy přicházely zvenkova. Tam, kde je možno určit gender mluvčí či mluvčího, navíc zcela převažují ženské mluvčí (vpoměru 7 : 1), máme tedy před sebou nejen věrné zachycení jazyka českých rodilých mluvčích znižších vrstev, ale specificky jazyk, jak ho užívaly ženy, což je jinak zaznamenáno jen zřídka. Na rozdíl od pozdějších děl Tomsových zde ale není uváděno od koho, kdy akde danou větu zaslechl. Autor evidentně fráze nevybíral cíleně vtom smyslu, že by se zaměřoval na neobvyklá slova či frazémy. Naopak, vsouladu surčením knížky jako základní učebnice jsou uváděny věty odposlechnuté zté nejběžnější konverzace. Jak už bylo řečeno, jedná se zejména oútržky hovorů služek akuchařek mezi sebou nebo spříchozími (výslovně je oslovena punčochářka) nebo komunikace pána (či spíše paní) snimi. Svým způsobem tak iukazují nejen to, jak se tito lidé vyjadřovali, ale ijaká byla obvyklá témata jejich rozhovorů— poměrně časté jsou tu stížnosti na chladno (venku iuvnitř), věty týkající se počasí, přípravy akonzumace jídla, ranního vstávání či hlídání dětí, hojné jsou také věty pronášené při příchodu či odchodu domácích inávštěvníků. Zpovahy běžně mluveného jazyka vkaždodenních situacích vyplývá, že nejčastěji jsou zaznamenány jednoduché věty nebo souvětí odvou větách. Zpohledu dějin češtiny je cenný velký podíl krátkých tázacích, rozkazovacích azvolacích vět avět, které můžeme zpragmatického hlediska klasifikovat jako povzdechnutí, přání, varování, radu, stížnost či zdvořilé vybídnutí apod., protože takovýto materiál je jinak zachován dost výjimečně. Příklady: ších německých spisů transliterován. Zajímavým rysem rozebíraných děl je dále to, že vnich autor používá různé podoby vlastního, částečně reformovaného českého pravopisu. Akonečně některé ukázky mají voriginále dvojí psanou podobu, jednak původní, získanou od informátora, ajednak Tomsův přepis do jeho pravopisu; transkripcí by se rozdíl mezi nimi do značné míry setřel. Pro lepší srozumitelnost textu tedy pouze přepisujeme grafém <ſ> jako <s>. OPEN ACCESS 54 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 Kde pak ge kljč? Dlauho tu budete? Nenj gim tu zyma? Possleš pro piwo? Zas sem to zapomniela. Nevpadni. Gak sem se lekla! Poslechněte, co wám řeknu. Zawři za mnau. Zyma ge mi, že mi se srdce w tiele třese. Biežte honem! Co pak ti wzal? Ty nadielag powyku! Co pak tu nebudau topit? To wjno pálj! Sedni sem dál. Na věrný záznam mluveného jazyka ukazují ivěty stypicky mluvenostním slovosledem nebo svynecháním pomocného slovesa v1. osobě složeného préterita. Vtom všem se Tomsa představuje jako dobrý pozorovatel, který dokáže přesně anezaujatě zaznamenat jazyk tak, jak jej kolem sebe slyší, azprostředkovat nám tak alespoň částečně přístup do zvukového světa, který jinak nenávratně zmizel. Gen to nech tam zatím. Gá myslila, že puknu smjchy. Kromě jednotlivých frází najdeme včeské části příručky iminirozhovory odvou replikách. Některé jsou tak přímo uvedeny, jiné jen naznačeny posloupností na první pohled samostatných vět za sebou: Wona se stydj. R: Leda tebe. Dáwno ssel? R: Před chwjlkau. Ty nepůgdess gesstě snjdat? R: Gá sem se gesstie nemyla, ani nemodlila. Kam pak? R: Hned přigdu. Pilabych. R: Gižby zas pila! Kde pak bude slaužit? R: Kdo pak wj; powjdá, že má služeb dost. Co pak se neposadjš? Gá postogjm. Gdiete pro wodu niekterá. Počkegte, gá půgdu (pro wodu). Někdy jsou také bezprostředně za sebou uvedeny alternativní možnosti vyjádření téhož nebo podobného obsahu: OPEN ACCESS aLEna a.FIdLEROvÁ 55 Ge mi zyma. Ge tu gesstie zyma. Nebylo widiet, kde hořj. Nemoh se žádney dowiediet, kde hořj. Zvět zaznamenaných vElementarwerk der böhmischdeutschund lateinischen Sprache si dále můžeme udělat určitý (byť jen kusý) obrázek odobových zdvořilostních frázích azpůsobech oslovování (tykání, vykání, onikání). Interpretace mnoha frází sice není jednoznačná, protože neznáme kontext, vněmž byly proneseny, ale zdá se, že Tomsovy doklady odpovídají stavu popsanému Michaelem Betschem13 pro druhou polovinu 18. století (před změnami prosazovanými obrozenci) jen částečně. Příklady dokumentují užívání vykání (vůči osobám společensky níže postaveným, zejména služebnictvu, nebo mezi členy téže společenské skupiny) atykání (mezi osobami blízkými nebo vůči osobám společensky níže postaveným či dětem), onikání jako zdvořilá forma užívaná zejména vůči osobám váženějším nebo zjiné společenské skupiny tu je sice také doloženo, ale méně často. Kniha však neobsahuje doklady žádného typu oslovování pomocí zájmena on (ani vkombinaci sinfinitivem, ani s3. osobou singuláru préterita) ani nepřímo pomocí substantiva pán. Uvykání Tomsa dokumentuje vminulém čase užití l-ového participia vsinguláru, při onikání se vpodmětu neužívá zájmeno oni/voni. Při vyjadřování žádosti, vybídnutí nebo příkazu se vjeho dokladech vpřípadě onikání používá 3. osoba plurálu indikativu prézentu (ale nikdy vkombinaci sať), vpřípadě tykání 2. osoba singuláru imperativu, ojediněle i2. osoba singuláru indikativu prézentu. Poraučjm se zatjm. Poraučjm se ponjženie. Pieknie wjtám! Ponjženie wjtám! Maryánko! Tu wodu nesete? Punčochářko, přiwřete drobet (dwéře), prosým wás. Kde pak ste byla? Dáwaj pozor na ni (na slepicy)! Co pak dnes tak časnie wstali? 14 Půgdeš tam snj? Sedni sy vnás. Gdess mi do pokoge! (Gdi mi do pokoge!) Je také evidentní, že se vtéto knize Tomsa při záznamu odposlechnutých vět nevyhýbá ani novějším hláskovým amorfologickým podobám (protetické v-, diftongizace ý > ej vkoncovkách ivkořeni, koncovka -ej(í) v3. osobě plurálu indikativu prézentu 13 Michael BETSCH, Diskontinuität und Tradition im System der tschechischen Anredepronomina (1700–1850), München 2000. 14 Věty svykáním nebo onikáním postrádající oslovení lze od plurálu odlišit díky německým ekvivalentům. OPEN ACCESS 56 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 sloves vzoru prositi apod.), považovaným přinejmenším zčásti už od druhé poloviny 17. století některými vzdělanci za známky nižšího stylu. Je to pozoruhodné zejména proto, že dílo není prezentováno jako dokument dobového jazyka, ale jako učebnice, mj. též češtiny pro Němce. Ukazuje tedy, že Tomsa alespoň vtéto době nepovažoval takovýto způsob vyjadřování za zcela nevhodný ani pro nerodilé mluvčí. Jak ale ještě uvidíme, vněkterých svých pozdějších dílech tyto jevy více či méně důsledně potlačuje (například rozhovory vpříloze knihy Über die Bedeutung, Abwandlung und Ge brauch der čechischen Zeitwörter, čerpající mj. zfrází zaznamenaných ivElementarwerk der böhmischdeutschund lateinischen Sprache, jsou vtomto ohledu konzervativnější). Opět zde uvádím několik příkladů, ukazujících mj., že některá slova byla lexikalizována sprotetickým v-, jiná nikoli. Gá myslila, že mu hlawu vrazeg. Wona mu hodila hrst prachu mezy woči. Vdieleg zatim oheň. Nemůžeme tam zymau obstát. Nebyl tam žiwey duch. To může beyt, že snad se meyleg. Vněkterých případech je také zajímavé věnovat pozornost podobám slov, jak jsou uváděny vpřipojeném slovníčku. Můžeme znich například usuzovat, ukterých lexémů docházelo vTomsově době ke kolísání mezi podobou sý asej aukterých nikoli: Wljt, wleyt, wljwat, wleywat Seyr; Meydlo; Meyt; Ceytit Na druhou stranu se ale zdá, že se Tomsa spíše vyhýbá podobám úzce nářečně omezeným, což je opět vsouladu surčením knížky. Ve větách, jež zaznamenal, najdeme sice například příčestí minulá moh, zhas bez koncového -l (typická pro celé Čechy apřilehlý okraj Moravy)15 nebo výraz nynčko (jehož původ můžeme hledat buď vzápadní části jihozápadočeských nářečí avpřilehlé části nářečí středočeských, nebo na jihozápadní Moravě),16 ale jinak zde žádné nápadné nářeční podoby ani výrazy nejsou. Tam nemoh zlost wyljt, wylil gi zde. Gá myslila, že sy zhas (swjčku). Nynčko půgdeme (domů), bude tma. 15 Jan BALHAR akol., Český jazykový atlas 4, druhé, elektronické, opravené adoplněné vydání, Brno 2012, s.544. Dostupné z: http://cja.ujc.cas.cz/ [náhled 3.6.2017]. 16 TÝŽ akol., Český jazykový atlas 5, s.535–536, uvádí mnoho variantních forem, ve jmenovaných oblastech ale podoby snyčpřevládají. Samotný výraz nynčko autoři zaznamenali vHříškově (okres Louny), Kosoři (okres Praha-západ) aHeralticích (okres Třebíč). OPEN ACCESS aLEna a.FIdLEROvÁ 63 Kromě úryvků textů Jana Tomsy se vchrestomatii místy setkáváme isdalšími ukázkami soudobých českých výrazů zběžného jazyka, unichž je někdy tematizováno ito, že je vyslovil mluvčí zvenkova nebo naopak zPrahy. Oproti předcházejícím pracím se však často nejedná ocelé fráze, ale ojednotlivá slova ajejich význam bývá někdy srovnáván isjinými slovanskými jazyky. Důraz je zde však kladen spíše právě na toto srovnání češtiny ajiných slovanských jazyků, případně na porovnání úzu starších anovějších českých spisovatelů, ukázky zmluveného jazyka soudobých venkovanů jsou tedy spíš méně časté. Jako příklad můžeme uvést úryvek, vněmž Tomsa porovnává, vjakém významu užívá slovo mok Trojánská kronika zdruhé poloviny 15. století avjakém jeho matka: „Daß das Wort mok, Liqueur bedeute, wuste ich aus der trojanischen Geschichte; daß es aber auch die Röste des Flachses und Hanfes bedeute, erfuhr ich erst von einer alten Bäurinn, meiner Mutter, als ich sie im Jahr 1800 besuchte.“ (s.17–18) Vnásledující ukázce zase Tomsa porovnává rozdílné významy slova dráha vpolštině, ruštině avdobové pražské avenkovské češtině: „Im Pohlnischen droga heist noch, so wie im Russischen дорога, überhaupt der Weg, im Čechischen aber jetzt nur der Fuhrweg zwischen den Gärten bei Dörfern, und in Prag der aufgeeiste und wieder zugefrorne Platz im Flusse.“ (s.23) Ivtéto knize mu pak některé ukázky zmluvy venkovanů, zejména těch starších, slouží ktomu, aby ukázal, že se unich uchovaly starší způsoby vyjadřování nebo podoby slov, považované už obecně za vyšlé zužívání: „Das Wort žili anstatt des jetzt mehr üblichen byli žiwi hörte ich noch den 20. Juni 1803 zweimal und hřeli anstatt hřáli an eben demselben Tage mehrmals von einem alten lyssauer Becker.“ (s.20) Tři zde rozebírané Tomsovy spisy nejsou jediné, ve kterých se nacházejí záznamy promluv jeho současníků zPrahy izvenkova. Najdeme je porůznu rozeseté například ivknize Über die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der če chischen Zeitwörter zroku 1804. Pro účely tohoto stručného orientačního přehledu by ale podrobná excerpce dalších děl nic podstatně nového nepřinesla, vprincipu se opakují podobné typy příkladů ijejich podobné užití. Vjazykovědných pracích slouží tyto záznamy Tomsovi jako dokladový materiál zejména votázkách týkajících se lexika, slovotvorby afrazeologie, podobně jako citáty ze starší české literatury avmenší míře ize soudobých spisovatelů. Zachází snimi proto podobným způsobem— někdy svůj zdroj cituje velice přesně, někdy jen stručným odkazem aněkdy vůbec. Vučebnicových apopulárně naučných textech mu pak odposlechnuté věty iotcovy odpovědi slouží jako zdroj slov, slovních spojení či celých frází jak při překladu zněmčiny, tak při tvorbě jeho vlastních textů. Dobře to dokládají některé rozhovory, vytištěné vdodatku nazvaném Čechische und teutsche Gespräche apřipojeném kprávě zmíněnému spisu, které nezapřou inspiraci větami OPEN ACCESS 64 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 zElementarwerk der böhmischdeutschund lateinischen Sprache nebo ztextů Jana Tomsy. Tyto účely, knimž Tomsa soudobou běžně mluvenou češtinu užívá, však zároveň ukazují ina limity dnešní využitelnosti jeho záznamů. Nevěnuje se zapisování soudobého běžně mluveného jazyka soustavně aobjektivně, kromě otcových odpovědí nezaznamenává žádné souvislejší texty, zapisuje prostě jen to, co ho právě zaujalo. Toto zaujetí je pak obvykle motivováno výskytem nějaké fráze, slova, jeho podoby nebo významu, které znal ze starší literatury nebo které považoval za „ryze české“, soudobé způsoby vyjadřování ovlivněné či domněle ovlivněné němčinou jsou tedy zaznamenány jen výjimečně, jako negativní příklady. Jejich poměrně hojnou existenci tedy můžeme předpokládat, zTomsových záznamů ji ale můžeme doložit jen omezeně. Na druhou stranu to, že Tomsu zjazykových rovin nejvíce zajímala rovina lexikální ačástečně syntaktická, neznamená nutně, že by jeho ukázky nepřinášely nic zajímavého krovinám nižším. Naopak, tím, že jim většinou nevěnoval takovou pozornost, mohou být zachyceny reprezentativněji, alespoň tam, kde je určitě nijak neupravoval, tj.zejména vtransliteraci otcových odpovědí. Vostatních případech, především vtextech zamýšlených jako učebnicové, je potřeba počítat stím, že mohlo dojít knějakým hláskovým nebo morfologickým úpravám přibližujícím podobu záznamu starší kulturní češtině, aže tedy výsledný zápis může zaznamenávat spíše to, co Tomsa považoval za přijatelné ipro ty, kdo se učí česky, než co skutečně slyšel. Zukázek je ale vidět, že tato hranice přijatelnosti uněj byla mnohem blíže autentickému dobovému běžně mluvenému jazyku než uvětšiny jeho současníků, přináší tedy iktěmto rovinám více informací. Nakonec bych se chtěla ještě jednou krátce zastavit utoho, co je na Tomsových záznamech na první pohled nejnápadnější, tedy že často přesně uvádí kdo, kdy aza jakých okolností danou větu vyslovil. Důvodů pro to je jistě více. Někdy je to důležité pro samotný postup výkladu, například když srovnává způsoby vyjadřování zaznamenané vPraze ana venkově nebo když vysvětluje užití určitého slova vneobvyklém významu. Jindy to může být prostě jen zvyk vědce, který si vždy přesně zaznamenává svá pozorování. Vtom Tomsa nezapře nejen své zájmy lingvistické, ale také zálibu vpřírodních aexperimentálních vědách. Nepochybně to ale také souvisí isjeho přesvědčením, že národní jazyk nelze poznat adále adekvátně rozvíjet jen na základě knih klasických spisovatelů, byť by byly psány sebekrásnějším jazykem, ale že je také nutno přihlížet kživé mluvené řeči. Trochu anekdoticky otom říká vÜber die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der čechischen Zeitwörter poté, co citoval větu vyslovenou nějakou starou ženou roku 1804: „Man wird mich, hoffe ich, nicht beschimpfen, als lernte ich nur von alten Weibern čechisch. Ein wahrer Čeche darf sich nicht schämen von allen Čechen zu lernen, um den ganzen Sprachgebrauch einzusehen; das Gehörte muß er aber prüfen, um das Ächtčechische lehren zu können“ (s.103). Obecně to formuluje také vdíle Von den Vorzügen der čechischen Sprache: „Man soll daher, um genauere Kenntniß einer lebendigen Sprache zu erhalten, selbe nicht allein aus den guten Schriften, sondern auch aus der gemeinen Rede studiren. Es ist doch nicht alles grob in der gemeinen Rede, es giebt darunter viel feines“ (s.41–42). Je tedy zřejmé, že přikládá živé mluvené řeči velkou váhu, byť to automaticky neznamená, že by zní chtěl pro kodifikaci nové spisovné češtiny nekriOPEN ACCESS aLEna a.FIdLEROvÁ 65 ticky přebírat vše, nýbrž pouze to, co není „hrubé“, co obstojí ve zkoušce „pravosti“. Ipřes tuto výminku je ale jeho postoj ksoudobému mluvenému jazyku podstatně vstřícnější, než bylo vjeho době obvyklé. Ikdyž se mu jej nakonec nepodařilo proti historizující kodifikaci vycházející zDobrovského prosadit, jeho záznamy promluv azápisů jeho otce, matky, různých řemeslníků, služek, kuchařek, měštek, invalidů, dětí adalších lidí, snimiž se setkával, nemusejí zůstat bez užitku— zanechaly nám do dneška sice kusý anesystematický, ale přesto zajímavý dokument jazyka své doby, dokument, jakých máme zdob před vynálezem zvukových záznamových zařízení bohužel velice málo. Záleží už jen na badatelích různých oborů, jaké informace zněj dokážou vytěžit. RÉSUMÉ: The paper deals with authentic written and spoken utterances of ordinary Czech people at the turn of the 19th century as recorded in linguistic works by an outstanding Czech philologist and translator, František Jan Tomsa (1751–1814). After abrief overview of Tomsa’s life and work, it analyses some examples included in some of his books starting with the textbook Elementarwerk der böhmischdeutschund lateinischen Sprache (1784). Here, short phrases or two-line mini-dialogues are recorded, originating apparently in the conversations of servants. They are quite authentic materials providing useful information about the manner of speech of these people, but lacking accurate information about when, where and by whom these phrases were uttered. However, this type of information is often provided in other works by Tomsa, namely Von den Vorzügen der čechischen Sprache (1812), Über die Veränderungen der čechischen Sprache (1805) and Über die Bedeutung, Abwandlung und Gebrauch der čechischen Zeitwörter (1804). Here, he is particularly interested in the speech of the inhabitants of villages and small towns, because he deems them less influenced by German. To document this, he not only records from whom, when and on what occasion he heard aparticular phrase or word, but often also how old the speaker was or where he or she was born or spent most of their life. With pinpoint precision, written answers of the author’s father Jan Tomsa, asimple peasant ignorant of languages other than Czech, to questions concerning farming and events from his life are recalled, preserving the original orthography and thus bearing aunique testimony to the language of abarely literate Czech rustic of his time. All these records served Tomsa for several purposes, especially as sources of words and idioms to be used in his translations or pedagogical works, and as examples reflecting his conviction that the codification of the new written Czech cannot be based on the classical literature only, but must at least partly take into account the contemporary spoken language. This approach was not adopted by the majority of his contemporaries, but thanks to it we have today in Tomsa’s works an important source of information not only about the manner of speech of ordinary Czech people at the beginning of the National Revival period and the differences between manners of expression in Prague and in the country, but also about the usual topics of conversation, including among others also themes important for the history of agriculture. Mgr. Alena A.Fidlerová, Ph.D., působí v Ústavu českého jazyka ateorie komunikace FF UK. Jejím odborným zaměřením jsou dějiny českého jazyka aliteratury (především raný novověk aprvní polovina 19. století), dějiny pravopisu, dějiny myšlení ojazyce (se zaměřením na filozofii jazyka agramatografii vraném novověku aprvní polovině 19. století) adějiny rétoriky ([email protected]). OPEN ACCESS