Environmentální Průkopníci (1823) Jamese Fenimora Coopera ve světle literární ekokritiky

Environmentální Průkopníci (1823) Jamese Fenimora Coopera ve světle literární ekokritiky Michal Peprník Univerzita Palackého vOlomouci [email protected] JAMES FENIMORE COOPER’S ENVIRONMENTAL PIONEERS (1823) IN THE LIGHT OF LITERARY ECOCRITICISM The aim of the paper is to discover to what extent and in which respects James Fenimore Cooper’s novel The Pioneers (1823) can be regarded as the forerunner of American environmental literature, preceding thus Henry David Thoreau’s Walden (1854), which is usually considered as the foundational text. As aclassification frame, the paper employs Lawrence Buell’s set of interrelated imaginative structures of ecocentric literary vision. The results of the examination indicate that out of the five imaginative structures of environmental literature, Relinquishment, Nature’s Personhood, Nature’s Face and Mind’s Eye: Seasons, Sense of Place, and Environmental Apocalypticism, all are at work and display adistinctive ecocentric orientation in the novel but with adifferent degree of intensity and frequency. KLÍČOVÁ SLOVA: Ekokritika— ekocentrismus— environmentální literatura— Lawrence Buell— James Fenimore Cooper— Průkopníci Ecocriticism— ecocentrism— environmental fiction— Lawrence Buell— James Fenimore Cooper— The Pioneers DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2022.2.1 Průkopník amerického románu James Fenimore Cooper (1789–1851) byl ve své době nejznámější americký spisovatel. Proslavil se jako autor dobrodružných historických romancí zamerické divočiny aznámořního prostředí. Literární kritika vjeho díle nacházela americké mýty, kritiku společenských mravů ireflexi politických systémů, na okraji zájmu však dlouho zůstávaly jeho environmentální1 aspekty2. Za průkopníka 1 Vdaném kontextu ekokritiky považuji termíny životní prostředí aenvironment za ekvivalentní. Jako adjektivum budu používat termín environmentální, jako substantivum včeském kontextu častější termín životní prostředí. Vjiných kontextech, např.environmentální estetiky, se už ale prosazuje itermín environment. Viz Stibral 2015, s.17. Pokud bude děj situován mimo prostor osady či obydlí, budu hovořit opřírodním prostředí. 2 Výjimkou je např.Matthew W.Sivils, autor monografie American Environmental Fiction, 1782–1847 (2014, 2016) aněkolika odborných článků na téma literatura apříroda. To OPEN ACCESS MIchAL PEPRNÍK 13 americké environmentální literatury je většinou považován H.D.Thoreau (1817–1862), jehož dílo vplném rozsahu ocenilo až 20.století. Tato studie si proto klade za cíl prokázat pomocí ekokritického konceptuálního rámce, že dějiny americké environmentální literatury by měly začínat Cooperem. Konceptuální rámec čerpám zmonografie Environmental Imagination: Thoreau, Nature Writing, and the Formation of American Culture (Environmentální imaginace: Thoreau, literatura opřírodě aformování americké kultury, 1995) Lawrence Buella, jež je považována za první velkoplošnou prezentaci principů, pojmů ametod ekokritiky. Vprvní části představím hlavní rysy akoncepty Buellovy environmentální imaginace anačrtnu další vývoj ekokritického myšlení. Vdruhé části se spomocí Buellovy konceptuální sítě zaměřím na analýzu ekocentrických aspektů Cooperova románu Průkopníci (The Pioneers, 1823). Vtomto vpořadí třetím autorově románu je devastace přírodního prostředí jedním zhlavních témat. Ekokritika se objevila vpolovině devadesátých let 20.století3 jako akt vzpoury proti poststrukturalismu, dominantnímu akademickému diskurzu osmdesátých let, ato zejména proti tendencím popírat nebo ignorovat referenční funkce literatury, relativizovat poznání, textualizovat materiální realitu avěnovat nadměrnou pozornost problematice subjektu aidentity. Vodborné literatuře panuje víceméně všeobecná shoda, že kzakládajícím publikacím ekokritiky4 patří výše zmíněná monografie harvardského literárního vědce Lawrence Buella Environmentální imaginace (1995) asborník Cherryll Glotfeltyové aHarolda Fromma The Ecocritical Reader: Landmarks in Literary Ecology (1996). Ikdyž je Buell považován za jednoho ze zakladatelů, on sám pojem ekokritiky opatrně zmiňuje jen na okraji jako teprve se rodící nový literárněkritický rámec uvnitř již existující environmentálně orientované literární kritiky ateorie.5 Vobsáhlé poznámce ktermínu „ekokritika“ připisuje její počátky dvěma článkům Glena A.Lovea zroku 1990 a1992. Nicméně každý pokus ostanovení počátků je nutné brát srezervou. Buell vymezuje environmentální literaturu zhlediska obsahového arétorického. Zhlediska obsahového by měla vykazovat následující rysy atendence: 1. Ne-lidské (nonhuman) prostředí není pouhým rámem (framing device) pro lidskou činnost, je pojímáno jako jsoucno, jež implikuje, že lidská historie je součástí přírodní historie.6 ovšem neznamená, že by reprezentace přírody vCooperově tvorbě nebyly předmětem intenzivního zkoumání. Probíhalo však vkontextech literárněestetických (vznešeno, malebno), žánrových (gotizace americké přírody, literatura opřírodě), vkontextu literárněhistorickém (romantismus) či archetypálně-mytologickém (iniciační rituály). Kautorovi tedy existuje velmi rozsáhlá odborná literatura. 3 Timothy Clark spojuje vznik ekokritiky se založením Asociace pro studium literatury aenvironmentu vroce 1992. Viz Clark 2011, s.4. 4 Podle Glotfeltyové termín ekokritika poprvé použil William Rueckert veseji „Literature and Ecology: An Experiment in Ecocriticicm“ zroku 1979. Viz Glotfelty 1996, s. xx. Více ohistorii ekokritiky viz Kopecký 2012, s.12–15. Kopeckého monografie také ukazuje na díle Robinsona Jefferse aJohna Steinbecka možnosti využití ekokritiky. 5 Buell 1995, s.9. 6 Vzásadě má Buell na mysli, že především vbeletrii příroda slouží většinou jen jako dějiště, jako scéna vdivadle. OPEN ACCESS 14 SVĚT LITERATURY 66 2. Lidské zájmy se nechápou jako jediné legitimní zájmy. 3. Součástí etické orientace textu je lidská odpovědnost za životní prostředí. 4. Vtextu lze najít alespoň implicitně vyjádřenou představu, že životní prostředí se neustále mění, má procesuální charakter.7 Úkolem environmentální (ekokritické) interpretace literárních děl, tvrdí Buell, „je znovu promyslet naše představy opovaze zobrazování, reference, charakterizace, literární postavy aliterárního kánonu“8 aoprostit je od antropocentrismu, jenž ovládá myšlení opřírodě apodřizuje ji našim zájmům.9 Výše uvedené rysy atendence jsou charakteristické pro určující významovou orien taci environmentálního textu— ekocentrismus. Ekocentrismus vychází zpředpokladu, že přírodní prostředí10 generuje téma, je zdrojem diskurzu aidentitárním faktorem. Rétorickým aspektům literárního ekocentrismu věnuje Buell druhou ze tří částí knihy. Vytyčuje několik základních imaginativních struktur ekocentrismu: oproštění, osobnost přírody, roční období, místo akatastrofa. Je to poněkud nesourodá skupina. Oproštění je motiv, osobnost přírody personifikační metafora, roční období je forma cyklického času, místo je součást prostředí akatastrofa událost, tedy jednotka děje. Vzhledem tomu, že tyto struktury mají očividně dominantní postavení mezi ostatními možnými významovými nositeli ekocentrismu (jako např.ekologický aktivismus, synergie, síť, symbiotický vztah atd.), bude lepší, když Buellovy imaginativní struktury prostě označím za ekocentrické významové dominanty environmentální literatury. První dvě ekocentrické dominanty tematizují vědomí osobní přítomnosti venvironmentálních textech— vprvním případě se jedná olidský subjekt, vdruhém případě one-lidský (nonhuman) subjekt přírody či její části, tím ale kontrastní symetrie končí. Pro lidský subjekt je relevantní dominanta (motiv) oproštění, pro subjekt nebo subjekty přírody osobnost přírody (Nature’s Personhood). Osobnost přírody vBuellově pojetí zahrnuje jak tradiční personifikace přírody, tak ipředstavu přírody jako entity či bytosti, jež má své vlastní zájmy acíle anení tu ke službám lidstvu (hypotéza Gaia Jamese Lovelocka).11 Další tři ekocentrické dominanty se vztahují ke struktuře přírody jako celku, kpohybu člověka vpřírodě apohybu přírody včase: roční období, místo akatastrofa.12 Katastrofu později Buell přejmenovává na environmentální apokalyptismus. Tato terminologická nekonzistentnost (jednou imaginativní struktura, pak topos) ačasto přílišná opisnost nebo metaforičnost termínů poněkud znesnadňují orientaci vtextu. 7 Buell 1995, s.7–8. Buell dokonce odkazuje ke Cooperovu románu Průkopníci jako příkladu environmentálního textu, neboť zobrazuje vývoj přírodního prostředí vpřechodu od divočiny ke kulturní krajině aosady od pohraniční anarchie kcivilizovanému řádu. 8 Tamtéž, s.2. 9 Tamtéž, s.20–21. 10 Přírodní prostředí zde chápu jako prostor za hranicemi osídlených ploch (vesnice, předměstí, města), kde dominují přírodní objekty ajako užší termín než životní prostředí (environment). 11 Tamtéž, s.188–200. 12 Tamtéž, s.143–144. OPEN ACCESS MIchAL PEPRNÍK 15 Druhým obecně uznávaným ekokritickým programovým manifestem je sborník The Ecocritical Reader (1996). Ekokritiku definuje autorka předmluvy Cheryll Glotfeltyová jako „zkoumání vztahu literatury afyzického prostředí“.13 Pro ekokritiku je charakteristický „geocentrický abiocentrický přístup“ (earth-centered) jako protiklad kpřevládajícímu antropocentrismu. Oproti Buellovi se zde rámec ekokritiky rozšiřuje. Kromě zkoumání rétoriky environmentální literatury sborník zahrnuje analýzu role genderu vzobrazování přírody, proměny konceptu divočiny, vztah literatury apřírodních věd nebo vliv environmentálních jevů na literaturu.14 Už vtéto rané publikaci se volá po zkoumání společenského diskurzu opřírodě, zdůrazňuje se nutnost rozšířit výzkumné pole literatury (beletrie, poezie, přírodopisná literatura) oodbornou literaturu zoblasti přírodních věd aodokumentární literaturu všeho druhu, jež se nějak dotýká problematiky životního prostředí. COOPEROVA CESTA KEKOCENTRISMU Ztřiceti čtyř románů J.F.Coopera se jedenáct odehrává vlese, jeden vprostředí prérií, dvanáct vprostředí moře ačástečně ina pobřeží. Zaměřím se na les, protože do lesního prostředí jsou situovány jeho nejznámější romány pentalogie Příběhy Kožené punčochy. Lesní krajina se sice poprvé objevila již vautorově druhém románu Vyzvědač (The Spy, 1821) zobdobí americké revoluce, zde však ještě nenajdeme vhodný materiál pro ekokritiku. Přírodní prostředí tu funguje jen jako herní plocha pro dramatický děj. Slibný materiál pro ekokritiku nabízí až Cooperův třetí román Průkopníci.15 Tímto románem Cooper zahájil slavnou románovou sérii Příběhů Kožené punčochy ověrném přátelství amerického zálesáka Nattyho Bumppa aposledního Mohykána Čingačgúka. Románový děj je lokalizován do nově založené pohraniční osady Templeton na břehu jezera ado jejího lesnatého okolí. Přírodní prostředí lesa, hor, jezera aepizodně ijeskyně sehrává důležitou roli vrománovém syžetu— je dějištěm většiny konfliktů adramatických situací. Nicméně ani tematizace různých postojů kpřírodnímu prostředí, ani jeho role vsyžetu ještě nezaručuje, že román bude vykazovat rysy ekocentrismu anebude vněm dominovat antropocentrická orientace. Kodhalení aposouzení případné míry ekocentrismu mi poslouží Buellova síť ekocentrických dominant— oproštění, osobnost přírody, tvář přírody aoko mysli: roční období, místo akatastrofa (apokalypsa). 13 Glotfelty 1996, s. xviii. 14 Podobně vymezuje ekokritiku Greg Garrard vprestižní monografii nakladatelství Routledge Ecocriticism (2012) nebo Timothy Clark, jenž klade zvýšený důraz společenskou angažovanost environmentální literatury aekokritiky arevizi terminologie (Clark 2011). 15 Pokud není uvedeno jinak, všechny citace zPrůkopníků pocházejí zpřekladu Vladimíra Henzla. Jeho překlad je stále ještě vcelku moderní anejpřesnější. Jen poněkud zjednodušuje syntax, často rozděluje dlouhá souvětí originálu do kratších větných celků aoslabuje nebo vynechává náboženské odkazy. OPEN ACCESS 16 SVĚT LITERATURY 66 OPROŠTĚNÍ Buell rozlišuje dva typy oproštění, oproštění od materiálních statků aoproštění od svého já neboli sebeoproštění (self-relinquishment).16 Oproštění od přítěže majetku avěcí dává vzniknout žánrovému modu, který Buell nazývá „epika dobrovolně zvolené jednoduchosti“ (epics of voluntary simplicity).17 Glorifikace prostého života sminimálními potřebami má vzápadním ivýchodním myšlení dlouhou tradici, ať už ve formě poustevnictví, asketismu, mnišských řádů či spartánské jednoduchosti; vamerickém kontextu je možné připomenout kult šetrnosti aspořivosti popularizovaný Benjaminem Franklinem. Etika jednoduchosti podle Buella funguje jako uznávaný, ale málokdy realizovaný mravní korektiv amerického materialistického individualismu.18 Sebeoproštění předpokládá, že mizí přirozený egocentrismus aautonomní lidský subjekt splývá se svým přírodním prostředím.19 Étos šetrného bytí amateriálního oproštění prostupuje celým románem, ale bude dobré tyto dva pojmy nezaměňovat. Oboje vsobě ztělesňují jen starý lovec abývalý vojenský zvěd Natty Bumppo aČingačgúk, jeden znáčelníků kmene Delawarů.20 Oba žijí prostým životem sminimálními potřebami, oproštěni od majetku ahromadění věcí atrofejí. Srub Nattyho Bumppa nezdobí paroží ani vycpané zvířecí hlavy, ani Čingačgúk už nikde nevystavuje skalpy zabitých nepřátel. Někdo by mohl říci, že absence většího majetku je spíše důsledkem chudoby než volbou aže činíme znouze ctnost, jenomže jak se ukazuje ivjiných dílech pentalogie, Natty Bumppo nikdy netoužil zbohatnout. Podobně je na tom iČingačgúk. Ten býval členem kmene Delawarů, kteří vrománovém světě půdu vokolí jezera původně kolektivně vlastnili avěnovali ji za prokázané služby majoru britské armády Effinghamovi. Čingačgúk sice tohoto kmenového daru nelituje, vadí mu však, že se dostal do rukou někoho jiného, tj.soudce Templa. Proč nemáme étos šetrného bytí amateriálního oproštění zaměňovat, se ukazuje na postavě soudce Marmaduka Templa. Přestože je zastáncem etiky šetrného bytí, omateriální oproštění nijak vehementně neusiluje. Majetek spíše hromadí arozhodně prostým životem nežije. Jak uvádí Signe Wegenerová, nechal si postavit na poměry pohraničí honosné sídlo aobklopuje se luxusními statusovými předměty, dceru poslal na studie do města.21 Na druhou stranu je šetrný vůči přírodě ajako dobrý hospodář nesnáší plýtvání přírodními zdroji. Nicméně isoudce Temple se dokáže někdy alespoň částečně oprostit od materiální posesivnosti. Když mladý tajemný romantický cizinec Oliver Edwards vzávěru románu konečně odhalí, že je vnukem původního majitele pozemků majora Effinghama asynem nejlepšího přítele soudce Templa, poctivý soudce předá Oliverovi 16 Buell 1995, s.156. 17 Tamtéž, s.145. 18 Tamtéž, s.146. 19 Tamtéž, s.1. 20 Jak se vysvětluje vdalším románu zpentalogie Příběhů Kožené punčochy, vPosledním Mohykánovi, Čingačgúk jako poslední zkmene Mohykánů, odnože Delawarů, unich našel útočiště. 21 Wegener 2011, s.110–115. OPEN ACCESS MIchAL PEPRNÍK 17 polovinu majetku, neboť slíbil jeho otci na počátku americké revoluce, že vezme majetek Effinghamů (loajalistů) do své správy, aby ho zachránil před případnou konfiskací. Modus šetrného bytí Nattyho Bumppa asoudce Templa ostře kontrastuje sexploatačním akonzumním přístupem osadníků pustošících přírodní zdroje. Natty jejich plýtvání nejen ostře kritizuje, ale vsérii performativních gest nabízí příklad šetrného přístupu kpřírodě. Jeho životním mottem je „Užívej, ale neplýtvej“ (Use, but don’t waste).22 Devastace přírody osadníky se předvádí vněkolika scénách ivdrobných detailech roztroušených vsyžetu. Při výlovu jezera osadníci využijí moderní techniky rybolovu avyloví takové množství ryb, že je ani nedokážou zpracovat. Celé hromady potom hnijí na břehu jezera, dokud soudce Temple nezařídí jejich likvidaci. Když soudce Temple nabídne Nattymu, aby si zhromad úlovku nabral, kolik chce, Natty odmítne se slovy: „Já nemám ve zvyku přejídat se. Oštěpem si ulovím úhoře nebo pstruha, když na něj dostanu chuť, ale pomáhat takovému hříšnému způsobu chytání ryb, to tedy nebudu.“23 Avzápětí předvede modelový lov, který není industriální technologií, ale špičkovým sportovním výkonem iestetickou podívanou: ve světle pochodně ve vratké kánoi řízené Čingačgúkem Natty dlouhým rybářským oštěpem vestoje napíchne vhloubce jednoho jediného velikého lososa avytáhne ho bez nehody ven. Víc nepotřebuje, uloví jen tolik, kolik se sní. Další scénou osadnického plýtvání je likvidace obrovského hejna stěhovavých holubů. Šerif Richard Jones zorganizuje hromadnou střelbu, dokonce nechá vytáhnout idělo, jako by šlo oválku proti invazi nepřátel. Tady už ani není možno hovořit okonzumní ekonomii bytí, ale ovyhlazovací válce proti nežádoucím přírodním druhům. Když střelba skončí, země je poseta mrtvými či umírající holuby. Vražedné běsnění osadníků je opět kontrastováno spřírodní archaickou ekonomií bytí Nattyho Bumppa. Ten vdalším performativním gestu zastřelí jednoho jediného holuba na polévku. Jenomže iNattyho pre-ekologické myšlení má své meze. Vrozhovoru se soudcem Templem během rybolovu rozvíjí bizarní představu, že lov vtak masovém měřítku by se snad dal ospravedlnit, kdyby ryby měly kožešinu jako bobr nebo kůži jako jelen acelý úlovek by nepřišel nazmar. Tím ovšem Natty nevědomky přiznává, že ion se vlastně podílí na hubení zvěře, podobně jako jiní lovci kožešin, včetně indiánů (je tedy, slovy Clarka, „implikován vprocesu environmentální destrukce“24), protože nebere vúvahu, že divočina se změnila anelze už lovit jako dříve. Oproštěním od potřeby akumulovat majetek azabezpečovat rodinu podle Buella člověk získává prostor ačas ke vnímání aprožívání místa bez nějakého praktického účelu aposesivnosti ato už je forma sebeoproštění.25 Natty dokáže ocenit krásy přírody, jak se prokáže ve vzpomínce na oblíbená místa vCatskillských horách.26 22 Cooper 1985, s.250. Henzl toto heslo nepřeložil přesně: „Užívejte věcí, ale neničte je!“ ( Cooper 1964, s.199). 23 Cooper 1964, s.214. 24 Clark 2012, s.101. 25 Buell 1995, s.154–155. 26 Cooper 1964, s.238–239. OPEN ACCESS 18 SVĚT LITERATURY 66 OSOBNOST PŘÍRODY: PERSONALIZACE PŘÍRODY ADEPERSONALIZACE LIDSKÉHO SUBJEKTU Subjektový status přírody posilují personifikace přírody jako živé bytosti. Přestože jich vPrůkopnících není mnoho, jsou významotvorné, apokud figurují vpromluvě postavy, vypovídají ojejí životní filozofii. Když soudce Temple označí stromy za „vzácné dary přírody“,27 přírodu personifikuje aobsazuje do role dárce. Příroda coby štědrý dárce vsoudcově pojetí vystupuje jako neosobní abstraktní entita bez hranic, zdroj bohatství. Když Natty přirovnává dva horské vrcholy vCatskillských horách kotci amatce,28 vyjadřuje důvěrný vztah kpřírodním objektům prostřednictvím antropomorfizujícího pojmenování. Tato důvěrnost vsoudcově personifikaci chybí. Na jedné straně obraz dvou vrcholů též nastoluje hierarchii přírodních objektů, neboť vrcholy otec amatka dominují svému okolí, ale na druhé straně se tu implicitně tematizují irodičovské atributy jako láska, péče, starost aochrana, anikoliv materiální dary, jež přinášejí bohatství (stromy, uhlí). Jinou scénou, kdy se zdá, že příroda reaguje na chování člověka, je náhlá změna počasí po návštěvě Cukrového háje, kde dřevorubec Kirby nešetrně stáčel javorovou mízu afatálně poškozoval prastaré stromy. Příchod bouře vzbuzuje dojem, že příroda jedná jako inteligentní entita aprojevuje svůj hněv nad ničením nejkrásnějších stromů vpralese přechodem ze slunného dne do sněhové bouře. Lze tedy potvrdit Buellovu tezi, že personalizace přírody asní spojené personifikace pomáhají posilovat vědomí příbuznosti člověka apřírody. Jen pro srovnání, jestliže personifikací vPrůkopnících je poskrovnu, vdruhém románu pentalogie Příběhy Kožené punčochy, vPosledním Mohykánovi (1826) už personifikace přibývají apřírodě je přisouzena subjektová pozice: les pohltí armádu jako nějaké nenasytné monstrum29 nebo se příroda hněvá na člověka, protože znečistil čisté vody jezera krví mrtvých vojáků icivilistů. Tato personifikace je posílena náhlou změnu počasí— po horkém létě přichází zima akrutý vítr, jako by masakr narušil věčný cyklus ročních období akrásný barevný podzim se přeskočil.30 Co se týče depersonalizce subjektu, nesmíme mít velká očekávání, neboť jsme na samém počátku environmentální literatury. Cooper nezachází tak daleko, aby otevíral pohledy zpozice toho druhého— jelena, pumy, stromu či kamene. Jedna malá výjimka se však přece jenom najde. Když Natty odchází zmísta, kde osadníci postříleli spoustu holubů, na okamžik otevře pohled ze strany obětí střelby: „Dívají se na člověka těma očima, jako by si přáli, aby měli jazyk amohli povědět, co si myslí.“31 Thoreau takové pohledy zdruhé strany nabízí častěji, jeden příklad za všechny: „Co já se naučím od bobů anebo boby ode mě?“32 Vlíčení přírodního prostředí vCooperově románu chybí ambientní percepce přírody, ono pohroužení se vnímajícího subjektu do přírodního prostředí ajeho rozply27 Cooper 1985, s.105. Henzl opět tuto personifikaci vynechal, přestože neměla explicitně náboženský kontext, překládá jen jako „vzácné dřevo“ (Cooper 1964, s.83). 28 Cooper 1964, s.237. 29 Cooper 1985, s.8. 30 Cooper 1991, s.164. 31 Cooper 1964, s.199. 32 Thoreau 2006, s.140. OPEN ACCESS MIchAL PEPRNÍK 19 nutí vpřírodním dění. Zcela převládá analytický přístup budující poetizující analogie mezi přírodním alidským světem (např.zmrzlý les jako pohádkový skleněný zámek). Převaha analytického přístupu signalizuje dominanci antropocentrického pohledu— přírodní prostředí je zprostředkováno pomocí kulturního kódu apovědomých kulturních referencí. Ovšem vedlejším účinkem tohoto kulturního kódování obrazu přírody je ekocentrické směřování personifikací přírody, neboť scény demonstrující hrozivou moc přírody naznačují, že příroda reaguje na chování člověka ajedná jako entita asubjekt. TVÁŘ PŘÍRODY AOKO MYSLI Tuto třetí ekocentrickou dominantu Buell vlastně nijak nedefinuje, pravděpodobně považoval obrazná pojmenování tvář přírody aoko mysli za sebevysvětlující. Můžeme se tedy dohadovat, že tvář přírody je podoba přírody, jak se jeví oku mysli pozorovatele. Tvář přírody poznáváme dvojím způsobem: vycházkou či výletem (dynamická forma) aprostřednictvím pozorování cyklů přírody (den, roční období, geologické epochy— statická forma). Obě možnosti se tedy liší pohybem vprostoru nebo čase. Na vycházce nebo na výletu je subjekt vpohybu krajinou. Vpřípadě pozorování cyklů přírody je subjekt víceméně na jednom místě asleduje proměny místa včase. Román Průkopníci kombinuje obě formy poznání přírody, dynamickou istatickou, neboli výlet či procházku astřídání ročních období. Románový syžet se otevírá cestou mladičké Alžběty na saních zimní krajinou do pohraniční osady Templeton, kde vyrůstala. Později protagonisté podnikají výlety do okolí pěšky nebo na koni. Každý výlet či vycházka je samostatnou epizodou, jež odkrývá jinou tvář přírody aobsahuje nějaký konflikt člověka spřírodou: ničení unikátního javorového háje přirovnávaného ke katedrále nešetrným stáčením mízy, pád stromu na výletníky, útok horské pumy na dámy, lesní požár způsobený osadníky. Románový čas je členěn střídáním ročních období.33 Charakter ročního období do jisté míry generuje možnosti aktivit hlavních ivedlejších postav avyjevuje různé podoby tváře přírody. Sledovat proměny místa vjednotlivých ročních obdobích aobjasnit, jak ovlivňují dění vosadě, by však bylo nad rámec tohoto textu. Proto se musíme spokojit jen sobecnými postřehy. Děj začíná uprostřed zimy ve vánočním čase, vpohraničních lesích státu New York. Zima je obdobím socializace. Jaro otevírá krajinu pro poznávací výlety. Vlétě vrcholí exploatace přírody ve scénách masového výlovu jezera či masové likvidace obrovského množství stěhovavých holubů. Děj elegicky končí na podzim, kdy nový svět osady Templeton opouštějí zástupci starého koloniálního světa— umírá Čingačgúk aNatty Bumppo rozčarován novým společenským řádem odchází dále na západ, hlouběji do lesů, aby nemusel poslouchat zvuk seker ničících jeho domov, prales. Vžádném jiném Cooperovu románu nebude hrát střídání ročních období takovou roli jako vPrůkopnících, snad svýjimkou námořního románu The Sea Lions (Lvouni, 1849), jednoho zposledních Cooperových děl. 33 Podle Thomase Philbricka se Cooper inspiroval poémou Roční časové (The Seasons, 1726–1730) od Jamese Thomsona (Philbrick 1979, s.62–63). OPEN ACCESS 20 SVĚT LITERATURY 66 MÍSTO: VĚDOMÍ MÍSTA ASMYSL MÍSTA Místo ve smyslu topografické lokality je součástí prostředí. Venvironmentální literatuře se stává jednou zdominant struktury literárního díla avekokritice středem pozornosti. Environmentální myšlení většinou vyžaduje buď velmi osobní vztah ke konkrétním místům, nebo jejich důkladnou znalost, nejlépe obojí. Buell však varuje, že mít kořeny vurčitém místě ještě nevede kekocentrismu, neboť máme tendenci konkrétní místa humanizovat amálokdy je dokážeme vnímat tak, jak existují sama oosobě asama pro sebe. Humanizace přináší obvykle idealizaci aprojekci našich přání apředstav, jaké by místo mělo být, aby nám přineslo potěšení auspokojení. To může vést až kextrémní míře sebeprojektování do místa, což Buell označuje za kulturní narcismus. Je tedy třeba přistupovat kpercepci místa velmi opatrně, svědomím všech kulturních filtrů, jež si do pozorování přinášíme, aměli bychom mít na paměti, že „místo nás tvaruje amy tvarujeme místo“.34 Ekocentrický přístup zdůrazňuje, že místo vaktuálním světě se neustále mění, má procesuální povahu ana těchto proměnách se podílejí všechny prvky systému, včetně člověka. Ekologickým cílem je však podle Buella taková proměna, která místu prospívá, umožňuje apodporuje rozmanitost života: „Všechna živá stvoření subjektivně reagují na prostředí asnaží se ho během adaptace modifikovat. Proto se nemáme ptát, zda tuto základní podmínku dokážeme obejít, ale jak ji podřídit společným zájmům ajak se vyvarovat posesivního egocentrismu.“35 Tento intervenční restorační přístup, jehož cílem je „obnovit biosféru“,36 se často dostává do střetu spřístupem konzervačním (ochranářským). Buell tvrdí, že cílem environmentální literatury by neměla být propagace snahy onavrácení přírody do nějakého hypotetického původního stavu (většinou se tím myslí divočina), ale spíše jen kultivovat mysl čtenářů prostřednictvím „dramatizace významu přírodních objektů“ apěstovat smysl pro místo (place-sense).37 Při zkoumání zobrazení míst přírody vPrůkopnících se tedy nabízejí následující otázky: Uplatňují se tyto ekocentrické aspekty místa ivjejich literárních zobrazeních? Dochází khumanizaci přírody aantropocentrickému projektování subjektu do přírody? Probíhá nějaká (auto)reflexe kulturních filtrů, jež zprostředkovávají obraz přírody? Avjaké rovině? Vpásmu postav, nebo jenom vypravěče? Je zachycen dynamický aspekt místa, jeho proměny včase? Kdo všechno se na těchto proměnách podílí? Jak široké je to spektrum? Které zpostav si kladou za cíl obnovit narušenou biosféru ado jaké podoby? Jak se ktěmto představám či plánům staví autorský vypravěč? Do jaké míry se vrománu pracuje spředpokladem, že člověk svou činností mění tvář místa, ale stejně tak místo mění ijeho samotného? Jakými prostředky román kultivuje mysl čtenáře? Pomáhá pěstovat schopnost vnímat místo (place-awareness) asmysl pro místo (place-sense), ať jde ojeho estetický, etický, spirituální nebo nějaký jiný rozměr? 34 Buell 1995, s.253. 35 Tamtéž, s.267. 36 Buell cituje The Culture of Nature: North American Landscape from Disney to the Exxon Valdez (1992) od Alexandra Wilsona. Tamtéž, s.267. 37 Tamtéž, s.267. OPEN ACCESS MIchAL PEPRNÍK 27 SEKUNDÁRNÍ LITERATURA: Axelrad, Allan M. „From Mountain Gothic to Forest Gothic and Luminism: Changing Representations of Landscape in the Leatherstocking Tales and in American Painting“. In James Fenimore Cooper: His Country and His Art. Papers from the 2005 Cooper Seminar No.15. Ed. Hugh C.MacDougall— Steven Harthorn. Oneonta: State University of New York College at Oneonta, 2006, s.7–20. Blakemore, Steven. „‘Without aCross’: The Cultural Significance of the Sublime and Beautiful in Cooper’s The Last of the Mohicans“. Nineteenth-Century Literature, 52, 1997, č.1, s.27–57. Buell Lawrence. The Environmental Imagination: Thoreau, Nature Writing, and the Formation of American Culture. Cambridge, Mass.— London: Harvard University Press, 1995. Clark, Timothy. The Cambridge Introduction to Literature and the Environment. Cambridge: Cambridge University Press, 2014. Dadejík, Ondřej— Zuska, Vlastimil. „Více než příběh: Dvojdimenzionální estetika lesa“. In Kauza les: Environment jako estetický problém. Eds. Karel Stibral— Ondřej Dadejík— Michal Peprník. Olomouc: Univerzita Palackého vOlomouci, 2010, s.163–205. Franklin, Wayne. The New World of James Fenimore Cooper. Chicago— London: University of Chicago Press, 1982. Garrard, Greg. Ecocriticism. 2. vyd. London and New York: Routledge, 2012. Garrard, Greg (ed.). The Oxford Handbook of Ecocriticism. Oxford: Oxford University Press, 2014. Glotfelty, Cherryll— Fromm, Harold (eds.). The Ecocritical Reader: Landmarks in Literary Ecology. Athens— London: University of Georgia Press, 1996. Glotfelty, Cherryll. „Introduction“. In The Ecocritical Reader: Landmarks in Literary Ecology. Eds. Cherryll Glotfelty— Harold Fromm. Athens— London: University of Georgia Press, 1996, s. xv–xxxvii. Howarth, William. „Some Principles of Ecocriticism“. In The Ecocriticism Reader: Landmarks in Literary Ecology. Eds. Cherryll Glotfelty— Harold Fromm. Athens— London: University of Georgia Press, 1996, s.69–91. Kerridge, Richard. „Ecocritical Approaches to Literary Form and Genre: Urgency, Depth, Provisionality, Temporality“. In The Oxford Handbook of Ecocriticism. Ed. Greg Garrard. Oxford: Oxford University Press, 2014, s.361–376. Kopecký, Petr. Robinson Jeffers aJohn Steinbeck: Vzdálení iblízcí. Brno: Host, 2012. Peprník, Michal. Topos lesa vamerické literatuře. Brno: Host, 2005. Philbrick, Philip. „Cooper’s The Pioneers: Origins and Structure“. In James Fenimore Cooper: ACollection of Critical Essays. Ed.Wayne Fields. Englewood Cliffs: Prentice-Hall, 1979, s.58–79. Prach, Karel. „Ekologie obnovy narušených míst: I.Obecné principy“. Živa, 1, 2009, s.22–24. Rans, Geoffrey. Cooper’s Leatherstocking Novels: ASecular Reading. Chapel Hill— London: University of North Carolina Press, 1991. Ringe, Donald A.James Fenimore Cooper. Boston: Twayne, 1988. Schneider, Richard J. (ed.). Thoreau’s Sense of Place: Essays in American Environmental Writing. Iowa City: University of Iowa Press, 2000. Sivils, Matthew Wynn. „Blood in the Watershed: Systems Ecology, Violence, and Cooper’s The Pioneers“. The James Fenimore Cooper Society Journal, 29, 2018, č.2, s.1–12. Stibral, Karel— Faktorová, Veronika. „Krajina: slovo, pojem, koncept“. In Krajina— maska přírody? Studie kestetice krajiny aenvironmentu. Eds. Karel Stibral— Veronika Faktorová. České Budějovice: Nakladatelství Jihočeské univerzity vČeských Budějovicích, 2015, s.7–23. OPEN ACCESS 28 SVĚT LITERATURY 66 Van Valen, Nelson. „James Fenimore Cooper and the Conservation Schism“. New York History, 62, 1981, č.3, s.289–306. Veracini, Lorenzo. „Introducing“. Settler Colonial Studies, 1, 2011, č.1, s.1–12. Wegener, Signe O. „Marmaduke Temple: James Fenimore Cooper’s Portrait of an American Man of Leisure“. In Leather-Stocking Redux; Or, Old Tales, New Esssays. Ed. Jeffrey Walker. New York: AMS Press, 2011, s.103–123. White, Craig. Student Companion to James Fenimore Cooper. Westport: Greenwood Press, 2006. OPEN ACCESS