Dobrudža jako „jablko sváru“ mezi Bulharskem a Rumunskem

Dobrudža jako „jablko sváru“ mezi Bulharskem aRumunskem Canka Amelian1 Dobrudja as a„bone of contention“ between Bulgaria and Romania The paper tries to present the origin and development of the Dobrujan question within the framework of the Bulgarian-Romanian relations. The text deals with the historical development of this question during the period after the Russo-Turkish War (1877–1878) until World War II. Attention is also paid to the international context of the Dobrujan issue. In conclusion the focus is on the Treaty of Craiova and its importance for the Bulgarian and Romanian signatories. KEYWORDS: Dobruja, Dobrujan question, Bulgaria, Romania, Treaty of Craiova. ÚVOD Historické území Dobrudže je poměrně malým regionem vseverovýchodní části Balkánského poloostrova arozprostírá se učernomořského pobřeží podél proudu ajižně od řeky Dunaj. Od druhé poloviny 18.století do poslední rusko-turecké války (1877–1878) došlo na tomto území kbojům vprůběhu několika válek mezi Ruskem aOsmanskou říší. Ve srovnání sMakedonií aThrákií do roku 1878, pokud se pohybujeme vbalkánském kontextu, se historici, etnografové adiplomatičtí představitelé jiných zemí oDobrudžu příliš nezajímali. Rovněž ztéto doby neexistují žádné zveřejněné demografické údaje oobyvatelstvu či etnografické charakteristiky osídlení. Velmoci ani sousední země vtomto období nezpochybňovaly historickou, politickou ajazykovou příslušnost Dobrudže kBulharsku. Mezi Bulhary aRumuny existovalo porozumění anevznikaly žádné reálné či potenciální územní spory, stejně tak geopolitická příslušnost, společné pravoslavné křesťanství, intenzivní hospodářské vztahy azejména díky společným politickým zájmům vůči Osmanské říši panoval mezi těmito dvěma národy pozitivní duch až do roku 1878. Charakteristickým rysem Dobrudže je velká heterogenita místní populace (Rumuni, Bulhaři, křesťané, muslimové adalší etnické akonfesní skupiny). Historicky byla Dobrudža během osmanské nadvlády začleněna do Dunajského vilajetu vrámci Osmanské říše. Dobrudža ve své historii procházela četnými etno-demografickými změnami. Stejně jako vjiných regionech na Balkáně byl osud Dobrudže v19.století určován hlavně zájmy arozhodnutími velmocí. Tato nestálost anestabilita činily zDobrudže potenciální předmět mezinárodních konfliktů při formování moderních států na Balkáně. Zhistorických důvodů ale neměla dobrudžská otázka takovou výbušnost jako spory týkající se Makedonie, Thrákie, Kosova adalších balkánských regionů. Navíc dobrudžská otázka nebyla původně ani tak bulharsko-rumunským 1 Kontakt: [email protected]. OPEN ACCESS 10 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2021 sporem, ale spíše výsledkem geopolitických problémů avýsledkem rozporů mezi velmocemi ajejich rozhodnutími. Příslušnost Dobrudže kbulharskému etnokulturnímu prostoru upevnila rovněž řada důležitých dobových dokumentů— vSultánském dekretu ohranicích bulharské pravoslavné diecéze, či Sanstefanská mírová smlouva. Dobrudžský problém, který se poprvé objevil po podepsání Berlínské smlouvy vroce 1878, sehrál ale výraznou úlohu vbulharsko-rumunských vztazích především po druhé balkánské válce apo změně místních hranic. Po roce 1878 si bulharské vlády dlouhou dobu nečinily na severní Dobrudžu nároky, neboť přijaly její ztrátu jako přirozenou cenu za osvobození Bulharska. Až po roce 1913, tj.po druhé balkánské válce, začala bulharská vláda považovat dobrudžský problém za součást národní otázky. Po celá desetiletí během období 1878–1947 však Rumunsko ani Bulharsko nepředvedly úspěšný model rychlé integrace jižní Dobrudže ke svému státu, anedokázaly uskutečnit projekty na modernizaci ahospodářský rozvoj regionu, zatímco propagandistická stránka uplatňování územních práv byla stále výraznější. VZNIK DOBRUDŽSKÉ OTÁZKY2 Dobrudža je historické území, které je zeměpisně umístěno vjihovýchodní Evropě. Dnes je tento region rozdělen mezi Rumunsko, Bulharsko aUkrajinu3. Teritorium Dobrudže je na západě ohraničeno dolním tokem Dunaje, na severu dunajskou deltou ana východě Černým mořem. Severní Dobrudža, patřící Rumunsku, je administrativně rozdělena na župy Konstanca4 aTulča. Celková rozloha rumunské Dobrudže činí 15 570 km² ažije zde přibližně jeden milion obyvatel.5 Jižní Dobrudža, která patří Bulharsku, zahrnuje Dobričskou aSilisterskou oblast. Toto území má rozlohu 7 565 km² apřibližně 358 tisíc obyvatel.6 Pro vznik avývoj dobrudžské otázky měla zvláštní význam kontrola nad lodní dopravou na dolním toku Dunaje (sohledem na deltu řeky) akontrola nad lodní dopravou učernomořského pobřeží. Vposlední čtvrtině 19.století přicházely zLondýna aPaříže návrhy na územní rozšíření Rumunska ksevernímu Černomoří, dokonce až kbulharskému břehu Dunaje po linii Ruse–Varna aKrymský poloostrov. Vobdobí 1768–1856 se území Dobrudže dostalo do epicentra bojů, neboť vtéto době došlo kpěti rusko-tureckým válkám, přičemž většina znich byla pro tento region adalší části Osmanské říše ničivá. Po každé válce následovalo rozsáhlé vystěhovalectví Bulharů, které dramaticky měnilo tradiční místní populaci, což vedlo kdalším politickým, hospodářským asídelním transformacím. 2 Uvedené citace neodpovídají citačním pravidlům. 3 Sovětský svaz vroce 1948 anektoval Zmijí ostrov adalší ostrůvky ukilijského ramene Dunaje. 4 Vtextu jsou použity ustálené české zeměpisné názvy. 5 Dobrogea de Nord. Dostupné z: https://ro.wikipedia.org/wiki/Dobrogea_de_Nord. Navštíveno 2.11.2019. 6 Южна Добруджа. Dostupné z: https://bg.wikipedia.org/wiki/Южна_Добруджа. Navštíveno 2.11.2019. OPEN ACCESS CANKA AmELIAN 11 Rusko-turecké války aktivizovaly vývoj adozrání národně osvobozeneckých hnutí Bulharů. Vprůběhu válek se tisíce Dobrudžanů staly dobrovolníky ruské armády. Vítězství Ruska přesvědčilo Bulhary oruské vojenské převaze vboji proti osmanskému dobyvateli. Vojenská střetnutí, zejména rusko-turecké války vletech 1806–1812 a1828–1829, vyvolala velké migrační pohyby, které vedly kvážným demografickým změnám. Bulharské obyvatelstvo se stěhovalo na jih za řeku Dunaj nebo do Besarábie, Valašska, na Krym, do Priazovské oblasti, Oděsy apod. Vněkterých případech mírové smlouvy předvídaly, že dojde khromadnému vysídlování bulharského obyvatelstva ztěchto regionů. Otevření železnice Cernavodă–Konstanca současně způsobilo nárůst počtu řeckého obyvatelstva adalších přistěhovalců, např.Vlachů, Arménů, Rusů, Židů, německých kolonistů přicházejících zúzemí jižního Ruska (Ionescu 1904: 567–588).7 Jistým vyvrcholením dobových válečných kampaní byla Krymská válka (1853–1856). Názory na řešení tzv.východní otázky se ujednotlivých velmocí výrazně lišily. Rusko se snažilo posílit svůj vliv vprovinciích Osmanské říše, deklarovalo zájem na osvobození balkánského pravoslavného aslovanského obyvatelstva, chtělo získat přístup knezamrzajícímu moři aupevnit svou pozici vůči západnímu světu. Anglie aFrancie, často spolu sRakouskem-Uherskem, měly zájem na zachování integrity Osmanské říše ana zajištění svého hospodářského apolitického vlivu vtureckých provinciích, chtěly získat kontrolu nad Marmarským, Egejským aStředozemním mořem. Na počátku 50.let 19.století, se ocitl vDobrudži polský spisovatel aemigrant Michał Czajkowski, jenž byl vté době známý jako Sadık paša. Tuto kontroverzní osobnost vyslal vroce 1841 do Istanbulu Adam Jerzy Czartoryski— vůdce polského protiruského hnutí— jež působil zpařížského exilu. Czartoryski pověřil Sadıka pašu, aby vturecké armádě vytvořil kozácký pluk, který se scílem osvobodit Polsko zúčastní války proti Rusku. Za tímto účelem Sadık paša pobýval také vDobrudži, aby mohl sjednotit kozácké odštěpence izástupce dalších křesťanských národů (zejména Bulhary). Podle jeho zpráv obývalo severní Dobrudžu 25–30 tisíc Rumunů, přičemž tvořili největší křesťanskou skupinu.8 Po vypuknutí Velké východní krize9 vlétě 1875 se vzápadní Evropě začaly objevovat projekty nabízející možná řešení konfliktu aprohlubujících se národních rozporů 7 Tento zesílený proces depopulace zapůsobil na budoucího maršála Helmutha von Moltke, který navštívil Dobrudžu vobdobí 1836–1839 adefinoval ji jako „neskutečnou poušť, která snad ani nemůže vsrdci Evropy existovat“ ajako oblast, kde se „Rumuni počtem obyvatelstva řadili na druhé místo za Tatary apřed Bulhary aTurky“. Tento fenomén však lze vysvětlit procesy, které se zde odehrály vdůsledku válek adalších událostí. Výrok Helmutha von Moltke svědčil onedostatku jeho znalostí regionu. 8 Tyto údaje Sadık paša uvedl, aniž by kriticky pracoval se získanými informacemi aanalyzoval složité demografické procesy, knimž došlo zejména vposledních desetiletích vDobrudži vdůsledku válek ahromadného vysídlování Bulharů. 9 Velká východní krize je souhrn historických událostí (např.vojenská střetnutí, vzpoury, mírová vyjednávání avyhlášení nezávislosti několika států na Balkánském poloostrově), ke kterým došlo mezi lety 1875–1878. Tuto krizi ukončil Berlínský kongres. OPEN ACCESS 12 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2021 abojů za národní osvobození. Závěrem mnoha znich bylo, že na Balkáně není možné zachovat teritoriální status quo, aproto bylo třeba vytyčit nové vyhovující státní hranice. Vroce 1875 byla vPaříži vydána anonymním autorem brožura L’Orient devant l’alliance de la paix ou la Russie àConstantinople (Orient před mírovým spojenectvím aneb Rusko vKonstantinopoli). Vní se nabízely dvě možné alternativy přetvoření Balkánu— vpřípadě války Ruska sOsmanskou říší, nebo bez války. Jestliže by nastala válka mezi Ruskem aOsmanskou říší, mělo dojít knásledujícím změnám: a) Rusko mělo anektovat Rumunsko (Moldavsko aValašsko), Thrákii aRumelii, b) Rakousko- -Uhersko mělo získat Bosnu aHercegovinu, avšak bylo by lepší, aby obě provincie byly připojeny kSrbsku aČerné Hoře, c) Srbsko aČerná Hora se měly stát nezávislými aneutrálními, d) Řecko mělo získat Makedonii, Thesálii aAlbánii, e) Egypt se měl stát královstvím (Djuvara 1914: 422). Na své cestě na nadcházející konferenci vCařihradě se anglický zástupce lord Salisbury setkal dne 23.listopadu 1876 vBerlíně sněmeckým kancléřem Ottou von Bismarckem. Podle Bismarcka byl rozpad Osmanské říše nevyhnutelný, aproto Bismarck seznámil lorda Salisburyho se svým plánem rozdělení evropského Turecka. Jeho návrh obsahoval následující základní body: a) Rakousko-Uhersko mělo získat Bosnu aHercegovinu, b) Bulharsko mělo připadnout Rusku, c) Anglie měla získat Egypt, d) Cařihrad sčástí svého přilehlého území měl zůstat vOsmanské říši, e) zbývající část evropského Turecka měla připadnout Řecku (Xристов 1968: 61–62). Bismarckův plán nepředpokládal vytvoření samostatného bulharského státu. Nové hranice plánované kancléřem nebyly však zcela jasné, nebylo zřejmé, zda se pod pojmem Bulharsko rozumělo pouze severní Bulharsko, či to znamenalo celé Bulharsko (historické území Moesie, Thrákie aMakedonie). Nicméně Bismarck výslovně poznamenal, že vše, co nemělo připadnout Rakousku-Uhersku aRusku, mělo být připojeno kŘecku, aproto lze předpokládat, že se oblasti Makedonie, Thrákie aAlbánie měly stát součástí řeckého státu (Йорданов 2017: 59). První tajná dohoda byla podepsána vZákupech včervenci 1876. Vní se předpokládalo vrácení jižní Besarábie Rusku aRakousko-Uhersko mohlo okupovat Bosnu aHercegovinu. Ačkoliv se vbilaterálních rusko-rumunských vztazích Petrohrad na podzim roku 1876 vyhýbal uplatňování nároku na jižní Besarábii, kníže Alexandr Gorčakov vkvětnu 1877 již neskrýval, že její návrat až kseverní části Dunaje bude jednou zpodmínek pro uzavření míru sTureckem. Na oplátku mělo Rumunsko získat část území Dobrudže. Oněkolik měsíců dříve podobnou informaci obdržela Bukurešť od některých evropských hlavních měst, kde již nebyly ruské plány tajemstvím. Během války byl rumunský předseda vlády Ion C.Brătianu ujišťován ruským hlavním velitelstvím onevyhnutelnosti výměny tohoto území osídleného Bulhary. Zájem ovýchodní otázku se zintenzívnil po jaře alétě roku 1876— po dubnovém povstání vBulharsku 30.května 1876 apo již započaté válce Srbska aČerné Hory proti osmanskému Turecku. To vše se prolínalo spřevratem Mladoturků, vjejichž čele stál Ahmed Şefik Midhat Paša. Diplomatická úsilí (na cařihradské alondýnské konferenci) velmocí ovyřešení východní otázky aproblému Osmanské říše byla neúspěšná. To vedlo knásledné rusko-turecké válce vletech 1877–1878. Až do tohoto konfliktu se neobjevovaly námitky proti příslušnosti Dobrudže kbudoucímu nezávislému Bulharsku (vpřípadně jeho reálného vzniku). Dobrudža byla OPEN ACCESS CANKA AmELIAN 13 součástí bulharského exarchátu zroku 1870, jenž vznikl se souhlasem Osmanské říše, západoevropských velmocí iKonstantinopolského patriarchátu. Podle sultánského dekretu, tureckého sultána Abdülazize z28.února 1870, oorganizaci bulharského exarchátu (nejvyšší národní organizace bulharské pravoslavné církve) apodle rozhodnutí cařihradské velvyslanecké konference zlet 1876–1877 bulharské země zahrnovaly celou Dobrudžu až po ústí Dunaje. Vtéto věci ani jedna strana nevznesla žádné námitky (Цанков-Дерижан 1940: 9). Tak bulharská církev duchovně řídila do poloviny 70.let 19.století 416 tisíc rodin asjednocovala osmnáct eparchií— podunajské Bulharsko (aseverní ajižní Dobrudžu), Thrákii aMakedonii. Důležitým rysem všech území spadajících pod hranice bulharského exarchátu bylo, že zde kromě církevně-křesťanské činnosti existovaly také bulharské školy, společenská střediska adalší specifické bulharské veřejné ivzdělávání instituce apod. Stanovisko týkající se hranic budoucích nezávislých balkánských států bylo zachováno také vpředvečer apo rusko-turecké válce 1877–1878. Během konference vZákupech (červen 1876) bylo mezi carem Alexandrem II. aFrantiškem Josefem dosaženo dohody „oumožnění rozvoje různých národností… vrámci jejich přirozených hranic“, jejichž racionálním výsledkem bylo „vytvoření malých nezávislých států vrámci územních hranic definovaných pro celou jejich historii” (Рачева 2016: 16). Stejné dohody byly uzavřeny ina následných mezinárodních konferencích, na kterých se projednávaly hranice aosud Balkánu. Vobdobí 1850–1865 obýval Dobrudžu pouze malý počet Rumunů, ato jen na dunajském pobřeží. Bulharsky hovořící etnikum tu tvořilo většinu osídlení, poté, co se Tulča stala sídlem celého sandžaku anahradila turecké středisko Babadag, převážila bulharská identita obyvatel. Vroce 1856 francouzský lékař Camille Allard napsal, že Rumuni skrývají svou národnost avydávají se za Bulhary.10 Zároveň se vletech hlavního rozvoje bulharského obrození stalo území pozdějšího Rumunska, díky svému příznivějšímu postavení vrámci Osmanské říše, centrem bulharské emigrace bojující za národní osvobození, při faktické blahosklonnosti rumunských úřadů. Rumunsko se po dohodě sRuskem vdubnu 1877 rozhodlo kúčasti na poslední rusko-turecké válce (1877–1878) adva rumunské armádní sbory bojovaly na bulharské půdě pod velením ruského vojenského štábu. Účast Rumunska vrusko-turecké válce vstoupila do jeho historie jako rumunská válka za nezávislost, neboť během války adíky následným mírovým dohodám (Sanstefanská aBerlínská) dosáhlo skutečné nezávislosti na Osmanské říši. Ukončení rusko-turecké války však přineslo zásadní změny. Preliminární Sanstefanská mírová smlouva stanovila, že severní Dobrudža připadne Rumunsku (spojenci Ruska), přičemž Rumunsko mělo Rusku předat jako kompenzaci Besarábii, kterou ruská říše ztratila po porážce vkrymské válce. Již vpředvečer uzavření mírové dohody 46 členů rumunské poslanecké sněmovny (na zasedání ze dne 7.února 1878) hlasovalo proti vstupu do „krajiny obývané národy cizího původu” (tj.do Dobrudži). Ru10 Vroce 1865 německý cestovatel Carl Peters spočítal, že vDobrudži žilo 160 tisíc obyvatel, zčehož 12 tisíc tvořilo rumunské obyvatelstvo. Allardovo prohlášení bylo také potvrzeno rumunským geografem aetnologem Grigorem Dănescem, který řekl, že Rumuni osobě skutečně tvrdí, že jsou Bulhaři, aby se tak chránili před Turky (Петров 1994: 322). OPEN ACCESS 14 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2021 munský tisk (Steaua României ze dne 8.února 1878) zdůraznil, že Rumunsko „nemá co pohledávat na území cizího etnika”. Rumunské protesty anesouhlas spřipojením oblasti byly vté době výsledkem zohlednění historického vývoje azároveň reálným pohledem na budoucí ohrožení dobrých bulharsko-rumunských vztahů. Současně je třeba mít na paměti, že za některými protesty se ukrývala diplomatická hra: zabránit plánované výměně území prostřednictvím rozhodného odmítnutí Dobrudže. Rumunsko nechtělo předat Rusku jižní Besarábii (tzv.Budžak), která byla vRumunsku považována za mnohem cennější aekonomicky výhodnější než Dobrudža. Bulharský etnický prvek totiž ve většině Dobrudži dominoval. Vpolovině 19.století se stalo důležitým centrem Dobrudže město Tulča. Vroce 1849 zde byl postaven důležitý bulharský pravoslavný kostel, vroce 1860 byla otevřena škola již soddělenými třídami, působila tu řada bulharských intelektuálů vč. Vasila Levského atd. (Марков 1917a: 59–84). Oproti tomu reálné rumunskоjazyčné osídlení vtéto oblasti tehdy tvořili sedmihradští pastýři, kteří sem dočasně přicházeli se svými stády na pastvu (zimní pastva), apočetně nevýrazní rumunští rolníci, kteří kvůli nesnesitelným životním podmínkám ze své vlasti prchali do Dobrudže. Následující konference vBerlíně vlétě roku 1878 za účasti evropských velmocí rozhodla otom, že Bulhary zcela či zčásti osídlené území bude rozděleno do pěti různých oblastí: a) vazalské Bulharské knížectví (zahrnující sofijskou oblast, Moesii ajižní Dobrudžu, b) autonomní oblast Východní Rumelie (severní Thrákie), c) území vracející se sultánovi (Makedonie adrinopolská Thrákie), d) severní Dobrudža, kterou získalo Rumunsko „na sto let” výměnou za Besarábii, jíž odstoupila Bukurešť Rusku, e) Pomoraví aoblast Niše připojené kSrbsku (jako kompenzace za Rašku, která zůstala Osmanské říši— viz Константинов 2001: 83). Berlínská dohoda potvrdila doložky Sanstefanské mírové smlouvy týkající se severní Dobrudže. Hranice mezi Bulharskem aRumunskem vDobrudži je tu definována takto: „Opustí mořský břeh uMankalye11 asledujíc jižní hranice tulčského sandžaku dosáhne Dunaje nad Rasovem.” (Генов 1940: 225). Jižní Besarábie (zahrnující župy Cahul, Ismail, Cetatea Albă), která se na základě pařížské mírové konference vroce 1856 stala součástí Moldavského knížectví, byla navrácena ruskému carovi. Rusko pak předalo Rumunsku severní Dobrudžu. Na bulharském území zůstala Konstanca, neboť rumunské přístavy Brăila aGalac byly určeny pro námořní plavidla aumožňovaly vyplutí na Černé moře. Při pozdějším projednávání byla Konstanca připojena kRumunsku. Vrumunském prostředí se okamžitě začaly objevovat pochyby kolem připojení severní Dobrudže. Noviny Steaua României ze dne 26.června 1878 znovu uvedly důvody, proč by Rumunsko nemělo přijmout Dobrudžu, přičemž zdůraznily, že „Dobrudža není geograficky ani etnograficky součástí naší (rumunské) země aže Rumunsko nemá na tuto oblast žádné historické právo nebo alespoň právo na dobytí tohoto území”. Jádrem problému se stalo právě území Dobrudže (Борлаков 1918). Vláda vRumunsku zpočátku nepřijala rozhodnutí Berlínské mezinárodní smlouvy oodebrání Besarábie apřipojení severní Dobrudže, neboť věděla, že by to vážně zkomplikovalo vztahy sBulharským knížectvím. Rumunské národní aspirace totiž nesměřovaly na jih či východ, nýbrž kRakousku-Uhersku (Sedmihradsko) akBesarábii (Николов 1918). Ná11 Mankalya je turecký název pro dnešní rumunské město Mangalii. OPEN ACCESS CANKA AmELIAN 15 sledovalo definitivní rozdělení Dobrudže. Severní část teritoria (rozloha 15 800 km²) byla postoupena Rumunsku ajižní část (rozloha 7 600 km²) zůstala vhranicích nově zřízeného Bulharského knížectví (Георгиев 1962: 10). Rusko nesmělo vlastnit teritoria jižně od delty Dunaje amít bezprostřední hranici sBulharskem. Rumunská vláda aveřejnost se proti výměně Dobrudže za Besarábii razantně postavila avláda prohlásila, že nechce severní Dobrudžu, neboť ji považuje za bulharské území, zatímco Besarábie byla pokládána za rumunskou. Rumunský předseda vlády Ion C.Brătianu prohlásil, že jejich etnickou hranici tvoří Dunaj a„vůbec nemůže být řeč otom, že bychom měli přijmout severní Dobrudžu, kde Rumuni nežijí. Bulharská Dobrudža se stala obětí zájmů politických sil” (Константинов 2001: 84). Stížnosti Rumunů proti připojení Dobrudže neustále pokračovaly. Vláda byla prostřednictvím svých zástupců přinucena tento projekt velmocí nenaplnit. Včervnu 1878 při zahájení Berlínského kongresu předseda vlády Ion C.Brătianu aministr zahraničních věcí Mihail Kogălniceanu předložili zvláštní memorandum, vněmž byly uvedeny rumunské protesty proti ruským záměrům ve vztahu kBesarábii, aprohlásili, že uplatňují nároky pouze kústí Dunaje akHadímu ostrovu. ODobrudži vůbec nepadla zmínka (Дякович 1917: 378). Rumunský tisk nadále odmítal přijetí této oblasti, přičemž tvrdil, že netvoří součást rumunského území zgeografických, etnických ani historických důvodů. Zdůrazňovalo se, že severní Dobrudža by byla pro Rumunsko velkou zátěží, nebo by vyžadovala obrovské finanční prostředky, aže by to byla „otevřená rána, motiv nesouhlasu mezi Rumunskem aBulharskem”. „Toto bude neustále anepřetržitě využíváno těmi, kteří mají zájem vyvolávat spory”, napsaly 5.července noviny Steaua României. Uzavřely článek větou: „Zůstaňme, jak praví přísloví: Chudí, ale čestní.” (podle Попов 1991: 61). Rovněž noviny Timpul tvrdily, že celé Rumunsko je proti přijetí problematické oblasti aprohlásily, že „nepřijímá Dobrudžu ze žádného motivu abez důvodu.”12 Zasedání senátu aparlamentu vBukurešti probíhala na podzim roku 1878 velmi složitě.13 VRumunsku sice došlo kvyostření protiruských nálad, ale realističtější politici irumunský král však chápali potenciální význam Dobrudže pro Rumunsko. Rumunské noviny Pressa napsaly, že M.Kogălniceanu shromažďuje na ministerstvu statistické údaje oDobrudži, ojejí hodnotě vporovnání sBesarábií. Studuje výhody této výměny obou území aznamená to, že je vzásadě tato výměna přijatelná (citováno podle Марков 1917b). Po roce 1878 se Dobrudža stala jakousi laboratoří rumunské správy, což vdůsledku znamenalo, že rumunská vláda věnovala obrovské finanční alidské zdroje na rozvoj této přímořské části Rumunska (Ardeleanu 2016: 144). Rumunsko využilo nejednotnost bulharského etnického území ana Berlínském kongresu požadovalo, aby se hranice sBulharskem posunula dále na jih azahrnula nejen město Mangalii (proběhlo), ale dokonce iSilistru (nerealizováno). Dobrudža se tedy stala součástí Rumunska. Koneckonců rumunský kníže Carol I. dne 14.listopadu 1878, kdy rumunské jednotky měly vstoupit do severní acentrální Dobrudže, poslal dobrudžskému obyvatelstvu manifest (nejen vrumunském, ale ivbulharském jazyce). Vněm se říká: „SBerlínskou 12 Timpul č.153, 14.7.1878. 13 Nikoli bez důvodu je rumunský historik Nicolae Iorga definoval jako „dramatické“ ( Iorga 1939: 233). OPEN ACCESS 16 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2021 dohodou evropské velmoci připojily vaši vlast kRumunsku. Nevstoupíme kvašim hranicím definovaných Evropou jako dobyvatelé.” Vzhledem ke strategickému významu oblasti si ale rumunská vláda od samého počátku stanovila za cíl toto území co nejrychleji rumunizovat. Dobrudža jako geografický „koridor” spojující Balkánský poloostrov se zeměmi severně od Dunaje aČerného moře se stala součástí rumunského státu na základě nikoliv vlastní vůle místního obyvatelstva, nýbrž jako výsledek diplomatických jednání zahraničních představitelů. DOBRUDŽSKÁ OTÁZKA OD RUSKO-TURECKÉ VÁLKY— (1877–1878) AŽ DO DRUHÉ BALKÁNSKÉ VÁLKY (1913) Připojení severní Dobrudže kRumunsku probíhalo obtížně aproblematicky. Bylo provedeno sčítání lidu, avšak získané údaje neuspokojovaly ruskou ani rumunskou stranu. Census vtulčském sandžaku měl přesvědčit Rumunsko opřednostech avýhodách této oblasti. Rovněž Rakousko-Uhersko zde sledovalo své zájmy, usilovalo oto, aby Rumunsko přijalo severní Dobrudžu mírovou cestou, protože tím by se odvrátila pozornost rumunských politiků aveřejnosti od Sedmihradska. Mezi ruskou prozatímní vládou arumunskými zástupci probíhala dlouhodobá jednání opředání jižní Besarábie aseverní Dobrudže. Dne 13.listopadu 1878 Rusko udělilo povolení kokupaci severní Dobrudže. Dne 14.listopadu překročila Dunaj dvanáctitisícová armáda doprovázená představiteli státní správy. VTulči ana dalších místech byla přislíbena rovnoprávnost všech národností, respekt kjejich zájmům aknáboženství. Když se zástupci vlády přesvědčili, že není ohrožen pořádek, velká část vojenských sil se vrátila zpět za Dunaj (Angelesco 1907: 41). Na rozdíl od očekávání rumunské vlády projevilo bulharské obyvatelstvo při vítání rumunské armády asprávy značnou pasivitu. Bulhaři dali najevo svůj negativní postoj, avšak neporušili veřejný pořádek. Od této chvíle se vztahy Rumunů aBulharů začaly vyostřovat, což bylo vyvolané jak nově nastolenými poměry adalším vývojem voblasti, tak i„vzestupem etnického nacionalismu azásahem velmocí na konci 19.azačátkem 20.století.“14 Dne 14.listopadu 1878 byl vydán manifest knížete Carola I. týkající se připojení Dobrudže kRumunsku. Vněm se hlásalo, že Dobrudža již vdávné minulosti patřila Mirceovi I.Starému aŠtěpánovi III. Velikému, aproto je starobylou rumunskou oblastí. Dalo by se však říct, že vzdělaní lidé vRumunsku vdané době nepovažovali přijetí Dobrudže za perspektivní, ato především kvůli jejímu bulharskému charakteru. O25 let později rumunský časopis Sămănătorul napsal: „Dobrudža byla pro nás překvapením. Nebyla zahrnuta do programu našich územních nároků. Vůbec jsme ji nezkoumali anepřipravili jsme se na ni…”15 Po manifestu, který byl uveřejněn také vbulharštině, se kníže Carol I., doprovázený rumunským ministrem vnitra Mihailem Kogălniceanem, ministrem války plukovníkem Leccou agalackým metropolitou Iosifem, vydal 14 Нягулов, Б.Румънците и Румъния в българската книжнина 1878–1889. http://balkansbg.eu/bg/content/b-identichnosti/492-rumantzite/.html. Navštíveno 27.3.2020. 15 Sămănătorul, č.49, Bucureşti: 7.12.1903, s.773–774. OPEN ACCESS CANKA AmELIAN 17 16. (28.) října 1879 na cestu do Dobrudže. Nejprve navštívili Tulču, aby položili základy pro výstavbu „památníku připojení Dobrudže”. Bulhaři vTulči byli podrobeni nové zkoušce ze strany rumunských státníků. Dne 18. (30.) října 1879 Carol I. pozval zástupce cizích států apod záminkou konání liturgie vstoupil společně sministry do bulharského kostela Sv. velkomučedníka Jiřího azde přinutil shromážděné zástupce duchovenstva kuznání rumunské církevní vlády ajurisdikce. Mezi Bulhary nastal zmatek, bylo uzavřeno tržiště, církevní rada svolala schůzi aobyvatelstvo pobouřené svatokrádeží začalo protestovat. Ke Kogălniceanovi byla vyslána delegace ze správní rady církve, která prohlásila, že Bulhaři neuznají jiného hierarchu, neboť měli svého vlastního dorostoločervenského metropolitu. Kogălniceanu odmítl podle čl. 46 Berlínské smlouvy zachování existující církevní hierarchie vDobrudži. Tvrdil, že nemůže existovat více než jedna pravoslavná církev. „Komu se to nelíbí, tam je Bulharsko, ať si jde.” (Марков 1917b: 14). Spřihlédnutím krealitě etnického charakteru severní Dobrudže byly rumunské orgány přesvědčeny, že tato oblast může být pohlcena rumunským státem јеn cestou její rumunizace. Vroce 1882 rumunský ministr Kogălniceanu prohlásil: „Náš zájem nám diktuje se zde usídlit adát tomuto území rumunský charakter, duši avědomí… Musíme však začít za jakoukoli cenu rumunizovat místní obyvatelstvo.” (Roman 1905: 28–31). Rumunská vláda byla vpřevážně nerumunské Dobrudži přinucena zavést vládní režim somezenými občanskými právy. Do jara roku 1880 zde vládla armáda, poté byla jmenována rumunská administrativa, která zmístní správy zcela vyloučila bulharské úředníky. Jiné nerumunské národnosti (Tataři, Turci, Řekové adalší) byly tolerovány astavěny do opozice proti Bulharům. Vbřeznu 1889 přijal rumunský parlament Zákon oDobrudži (též známý jako Ústava oDobrudži), který zde zavedl civilní správu, jež fungovala do roku 1908. Dobrudžané byli zbaveni hlasovacích práv abyla jim uložena řada dalších omezení, která se měla vztahovat také na Rumuny, kteří se sem nově přistěhují. Tato opatření vyvolala nespokojenost mezi politiky apublicisty.16 Velmi podstatnou otázkou bylo přesné vymezení hranice sBulharským knížectvím. Po přijetí demarkační linie musela být hranice stanovena evropskou komisí. Dne 23.října 1879 bylo vCařihradě zahájeno zasedání mezinárodní komise. Následně Rumunsko obsadilo pahorek Arab-tabiu aněkteré bulharské vesnice, aby donutilo velmoci vyřešit problém ve svůj prospěch. Tento čin napjal vztahy mezi Bulharskem aRumunskem avEvropě vyvolal nepříznivé ohlasy. Ruský ministr zahraničí protestoval urumunského velvyslance vPetrohradě. Jeho postoj byl kategorický aRusko trvalo na tom, že Rumunsko by si nemělo dělat iluze, že mu bude postoupena Arab- -tabia alokalita kolem města Silistra. Ruská vláda přikázala veliteli ruských vojsk vBulharsku, aby přemístil jednotky ze severovýchodního Bulharska ajižní Dobrudže kSilistře. Jejich úkolem bylo zatlačit rumunské jednotky, pokud by se obsazených míst nevzdaly (Попов 1991: 75). Již vprvních letech provedly rumunské úřady sčítání lidu, ale výsledky neuveřejnily. Včervenci 1896 noviny Constanţa zveřejnily statistické údaje, podle kterých počet 16 Viz např.poněkud propagandisticky laděný tisk ve francouzštině La question bulgare et les États balkaniques. Sofia: Imprimerie de ľétat, 1919, s.97. OPEN ACCESS 24 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2021 Constanţa (171): 28.6.1896. Дякович, A. 1914. Добруджа под гнета на румъните. Научна експедиция, In: Djuvara, T.G.Cent projets de partage la Turquie (1281–1913). Paris: Librairie Felix Alcan. Добруджа. 1917. София: Университетско издателство „Св. Климент Охридски”. Филова, E. 1992. Дневник. София: Христо Ботев. Генов, Г. 1940. Международни актове и договори, засягащи България. София: Придворна печатница. Георгиев, И. 1962. Добруджа в борбата за свобода 1913–1940: спомени и бележки за добруджанското революционно движение. София. Христов, Х. 1968. Освобождението на България и политиката на западните държави 1876–1878. София: Издателство на българската академия на науките. Ionescu. T. 1903. Discursuri politice. Vol. III 1896–1899. Bucureşti. Ionescu, M.D. 1904. Dobrogea în pragul veacului al XX-lea: geografia matematică, fisică, politică, economică şi militară. Bucureşti: Atelierele Grafice I.V.Socecu. Iorga, N.1939. Istoria românilor, vol. X.Intregitorii. Bucureşti: Editura Imprimeria nationala Bucuresti. Иширков. А. 1917. Къси напътни бележки върху Добруджа и Моравско, писани за нашите делегати за бъдащата мирна конференция. София. Йорданов, Д. 2017. Западните проекти за прекрояването на Балканите от 1875–1876 г. и мястото на България в тях. In: Балканите— език, история, култура, т. V.Велико Търново: Университетско издателство „св. Кирил и Методий“. Колев Й.2005. Българите извън България. София. Константинов, П. 2001. История на България снякои премълчани досега исторически факти 681–2001. София: Карина М. “Краойвска спогодба.” Държавен вестник (206): 12.9.1940. La question bulgare et les États balkaniques. 1919. Sofia: Imprimerie de ľétat, 1919. Lascu, S.2005. “Aromânii în România. Repere istorice.” Revista istorică, (3–4): 46–64. Марков, M. 1917а. Историческите права на България върху Добруджа. София. Марков, M. 1917b. Политическата съдба на Добруджа след Берлинския конгрес 1878–1916. София: Държавна печатница. “Научни конференции, посветени на 60-годишнината от сключването на Крайовския договор и възвръщането на Южна Добруджа към България.” 2001. Исторически преглед (1–2): 283. Николов, Д. 1918. “Искаме справедлив съд.” Добруджа (205): 1.11.1918. Общи резултати от преброяването на населението в царство България на 31 декември 1910г. 1921. София, 1921. Пенерлиев, M. 2015. “Северна Добруджа като част от Българското културнагеографско пространство.” Балканите-език, история, култура, T.IV. Велико Търново: Университетско издателство „Св. св. Кирил и Методий“. Петров, П. 1994. Научна експедиция в Добруджа, 1917 г. II. изд. София: Университетско издателство „Св. Климент Охридски”. Попов, Ж. 1991. Българите в северна Добруджа 1878–1913. София: Иван Вазов. Попов, Ж. 1993. “Впечатления на А.Кемилев за севернодобруджанските българи през време на тяхното преселване в Южна Добруджа, 1940 г.” Северна Добруджа. Пътеписни бележки и спомени за българите (1878–1940). София: УИ Св. Климент Охридски. Рачева, B. 2016. “Политики на границата: 1877–1878. Един документ на Марин Дринов.” Империи, граници, политики. София: СУ „Св.Кл.Охридски“. Roman, I.N.1905. Dobrogea şi drepturile politice ale locuitorilor ei. Constanța: Ovidiu. Sămănătorul, č.49, Bucureşti: 7.12.1903, s.773–774. Ungureanu, G. 2005. Chestiunea Cadrilaterului: interese româneşti şi revizionism bulgar (1938–1940). Bucureşti: Ars Docendi. OPEN ACCESS CANKA AmELIAN 25 INTERNETOVÉ ZDROJE Гладышева, А.С. 2017. Население Южной Добруджи как объект политики румынизации (1913—1940 гг.). Dostupné z: rasboiulpentrutrecut.wordpress. com/2017/01/31/население-южнойдобруджи-как-объект-n/ [cit.18.02.2020]. https://ro.wikipedia.org/wiki/Dobrogea_de_ Nord [cit.02.11.2019]. https://bg.wikipedia.org/wiki/Южна_Добруджа [cit.02.11.2019]. Нягулов, Б.Румънците и Румъния в българската книжнина 1878–1889. Dostupné z: balkansbg.eu/bg/content/ b-identichnosti/492-rumantzite/.html [cit.27.03.2020]. Canka Amelian (1989) vystudovala magisterský cyklus na Katedře jihoslovanských abalkanistických studií FF UK vPraze se zaměřením na bulharský jazyk aliteraturu. OPEN ACCESS