Jiří Štaif a sociální dějiny 19. století

Jiří Štaif asociální dějiny 19.století Michal Pullmann— Jakub Rákosník— Matěj Spurný KEY WORDS: Social History— Revolution— Modernization— Nationalism— Elites Historik Jiří Štaif oslavil své sedmdesáté jubileum. Mezitím se dokázal svými spisy zařadit mezi nepominutelné postavy oboru sociálních dějin azanechal za sebou řadu žáků ijako dlouholetý pedagog na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Nehodláme vtomto skromném příspěvku vytvořit jakousi kompletní komentovanou bibliografii jeho rozsáhlého díla. Rozhodli jsme se naopak na základě osobní volby— apřiznejme, že isvých badatelských inklinací— zaměřit jen na některá témata, jimiž Jiří Štaif obohatil přístupy ke studiu dlouhého 19.století zhlediska konceptuálního ainterpretačního. Za tím účelem jsme se vtomto textu zaměřili na tři— podle našeho názoru— základní témata, znichž příležitostně vybočujeme idalšími směry vsouladu stím, jak se různými směry rozbíhaly vprůběhu života iŠtaifovy výzkumné zájmy. Vprvní části věnujeme pozornost konceptu modernizace. Následující část se soustředí na jeho studium české národní elity. Aposlední část rozebírá jeho analytický přístup kfenoménu revoluce. Jiří Štaif se nejprve zaměřoval ve svém výzkumu na dějiny dějepisectví. Již jeho rané studie z80.let naznačují specifický přístup ke studiu této problematiky. Jakkoli byl svým filozofickým vzděláním dostatečně připraven pro hlubší teoreticko-metodologické problémy českého dějepisectví, již vtěchto raných pracích byl uněj patrný zájem opotřebu ukotvení dějin dějepisectví 19.století, kterým se posléze věnoval vposledních dvou dekádách minulého století, do širšího společenského kontextu.1 Tato východiska pak předurčila jeho další badatelské směřování, ato jednak ke studiu Františka Palackého ajeho politického ihistoriografického dědictví, jež posléze shrnul již jako zralý historik vroce 2009 do jeho originální biografie,2 ajednak ke studiu vývoje české společnosti, či lépe řečeno společnosti českých zemí vdlouhém 19.stoletím. 1 Srv.jeho rané práce Jiří Štaif, Problematika metodologie historiografie včeském dějepisectví po roce 1945, Československý časopis historický 29, 1981, č.4–5, s.546–569, 731–755; Týž, Otázky pozitivistické metody včeské buržoazní historiografii na přelomu 19.–20.století: (studie oreflexi této problematiky včeské dějepisecké literatuře), Sborník kdějinám 19.a20.století 10, 1986, s.255–303; Týž, Konceptualizace českých dějin Františka Palackého, Český časopis historický 89, 1991, č.2, s.161–184. 2 Jiří Štaif, František Palacký: život, dílo, mýtus, Praha 2009. OPEN ACCESS 10 WISOHIM/ESHP 32 Jestliže do konce 20.století ve výzkumech dějiny dějepisectví představovaly dominantní segment jeho zájmu, vnovém tisíciletí je patrná vjeho bibliografii změna nesoucí se směrem kdějinám společnosti, jejím elitám astudiu komplexní sociální změny, jakkoli badatelský zájem ohistoriografii Štaif nikdy zcela neztratil ze svého zřetele. Je nepochybná škoda, že jeho jedinečná, vmnoha směrech pozoruhodná— avpravdě sociálně-historicky koncipovaná— syntéza dějin českého dějepisectví vdlouhém 19.století zroku 1997, příznačně nazvaná Historici, dějiny aspolečnost, vyšla vnevelkém nákladu adnes je na trhu— včetně vyhlášených antikvariátů— zcela nedostupná.3 Jiří Štaif zvláště vpozdějších letech vyjadřuje skepsi ke konceptu občanské společnosti kvůli implicitnímu ideálu shody abezrozpornosti, jenž je vněm obsažen. Přesto si jej dovolíme představit jako důležitého historika utváření občanské společnosti či možná ještě lépe řečeno— občanské veřejnosti. Jelikož se jeho rozsáhlé historické dílo věnuje mocenským, symbolickým, sociálním ihospodářským souvislostem utváření občanské společnosti včeských zemích, rozvinul Štaif inspirativní způsoby, jak překonávat mezi historiky rozšířenou nedůvěru vůči sociálněvědním přístupům apojmům. Zrůzných stran aperspektiv přibližuje odborné veřejnosti istudentům historie výsledky svého bohatého bádání ovzestupu občanské angažovanosti aodvahy včeských zemích, zrození aprosazení národního adalších sociálních hnutí nebo oschopnosti různých aktérů askupin učit se ze svých úspěchů ize svých chyb. Vrůzných podobách ana mnoha příkladech dokládá, že vmultietnickém prostředí habsburské monarchie šla modernizace státu ispolečnosti svou vlastní cestou. Anabízí pak také vysvětlení, proč byl prostor občanské veřejnosti nejpozději od revoluce 1848 tak výrazně prostoupen konflikty definovanými nacionálně. Ikdyž se Štaif převážně zabýval kulturními konflikty akladl důraz na symbolický rozměr zápasů ovliv, majetek amoc, výkladově nevycházel jednostranně vstříc módním směrům, pramenícím zkulturního obratu, anespustil ze zřetele obecnější otázky vývoje moderní společnosti.4 Není náhoda, že do středu své historické analýzy postavil kategorii modernizace, jejíž specifické vývojové tendence se pro rakouské prostředí snažil vysvětlit.5 Když zkoumal symboly, výkladové vzorce, mentality či 3 Jiří Štaif, Historici, dějiny aspolečnost: historiografie včeských zemích od Palackého ajeho předchůdců po Gollovu školu 1790–1900, 2 díly, Praha 1997. 4 Jiří Štaif patří ktěm českým sociálním historikům, kteří od počátku sledovali areflektovali kritiku sociálních dějin zpostmodernou inspirované perspektivy dějin kulturních, což (krom originálního ohledávání způsobů, jak oba přístupy skloubit) rovněž ve svých textech explicitně reflektoval— viz např.Jiří Štaif: Sociální akulturní dějiny: Několik poznámek kpostmoderní diskusi, in: Kultura jako téma aproblém dějepisectví, Tomáš Borovský— Jiří Hanuš— Milan Řepa (eds.), Brno 2006, s.35–47. 5 Implicitně se tématu modernizace Štaif věnuje po celou dobu své badatelské kariéry. Koncept společenské modernizace pak rozpracovává astaví do pomyslného středu své interpretace proměny vztahu českých elit aširší společenské dynamiky nejpozději od nultých let 21.století. Výkladové ose jeho monografie věnované českým národním elitám (Obezřetná elita, ktomu podrobněji samostatné zastavení níže vtextu) avymezení jím preferovaného konceptu modernizace jsou rovněž věnovány jeho studie kšedesátinám Jana Gebharta nebo vkolektivní monografii k“Času moderny”. Viz Jiří Štaif, Jindřich Šimon Baar OPEN ACCESS MICHAL PULLMAnn— JAKUb RáKOSníK— MAtěJ SPURný 11 ideologie, nešlo mu jen oproměny dobové imaginace, nýbrž jejich prostřednictvím sledoval vývojové trendy změny společnosti sproměnou jejích struktur idynamicky se vyvíjejícími konflikty. Jinými slovy, Štaif zkoumal jevy, jejichž analýza zpravidla převažuje vkulturních dějinách, avšak činil tak spomocí analytických nástrojů (pojmů), které koncepčně náleží zkoumání sociálněekonomických vztahů. Lze soudit, že právě tento přístup mu umožnil zformulovat působivou historickou diagnózu, která nejen popisuje, ale ivysvětluje proměny národní identifikace, občanské angažovanosti nebo vlivu různých (vládnoucích nebo alternativních) elit v19.století vúsilí ohegemonizaci společenského prostoru. MODERNIZACE, HISTORICKÝ POHYB ASPOLEČENSKÁ ZMĚNA Jiří Štaif si vždy kteorii modernizace zachovával odstup. Přesto opakovaně přitakával názoru, že obdobný dostatečně široký pojem, jenž by dokázal absorbovat onu mnohost dílčích procesů sociální změny mezi 18.a20.stoletím, zkrátka kdispozici nemáme. Aproto se také tomuto pojmu ve výuce, ani vpsaných textech nevyhýbal. Teorie modernizace, zvláště vté podobě, jak byla využívána na Západě vněkolika desetiletích následujících po druhé světové válce, vsobě obsahovala obdobná rizika, jaká známe zploché teleologie marxisticko-leninského dějepisectví ve východním bloku. Legitimizovala totiž liberální demokracii ve spojení stržním řádem amasovým konzumem jako logické vyústění lidských dějin úplně stejně, jako historický materialismus obhajoval nevyhnutelnost socialistického řádu. Byl jí rovněž implicitním také eurocentrismus, jenž vdnešní sociálněvědní analýze je jen těžko akceptovatelný. Obdobně ivíra vinterdependenci změny jednotlivých subsystémů— tedy očekávání, že vzávislosti na změně ekonomiky se konsekventně promění ipolitický, právní akulturní subsystém— se empiricky nepotvrdila.6 Namísto hegemonického amerického modelu jsme v21.století konfrontováni smnohostí modernit (multiple modernities, jak onich mluví Shmuel Eisenstadt), kdy západní řád je jen jedním zvícero možných uspořádání anikoli tím normativním, jak býval vklasické teorii modernizace véře Studené války.7 Adodejme, že svým hřebíčkem do rakve ambicím této teorie přispěla ipostmoderna kritikou velkých vyprávění. Ikdyž Štaif vždy zdůrazňoval nenahraditelnost konceptu modernizace, vůbec to neznamená, že by si nebyl vědom uvedených slabin. Zásadní význam, jaký tomuto aspolečenská modernizace: (Pokus odialog mezi sociálními dějinami akrásnou literaturou.). In: Fragmenty dějin: Sborník kšedesátinám Jana Gebharta, Jan Hájek— Jiří Kocian— Milan Zítko (eds.), Praha 2006, s.35–62, Jiří Štaif: Společenská modernizace ačeská intelektuální elita 19.století, in: Čas moderny, Dagmar Blümová— Bohumil Jiroušek (eds.), České Budějovice 2006, s.10–26. Syntézou jeho badatelského úsilí na tomto poli je pak bezpochyby Štaifova monografie uchopující dějiny české společnosti “dlouhého” 19.století jako “modernizaci na pokračování”. Viz Jiří Štaif, Modernizace na pokračování. Společnost včeských zemích (1770–1918), Praha 2020. 6 Jan Keller, Teorie modernizace, Praha 2007. 7 Shmuel Eisenstadt, Multiple Modernities, Daedalus 129, 2000, no.1, pp.1–29. OPEN ACCESS 12 WISOHIM/ESHP 32 konceptu přikládá, dobře dokumentuje název jeho zatím poslední knihy— Modernizace na pokračování (2020). Na tomto místě můžeme odhlédnout od případů, kdy adjektivum „moderní“ využívá jako primárně chronologickou kategorii pro označení dějin 19.a20.století akde kvalitativní proměna zkoumaných fenoménů ustupuje do pozadí. Pozornost bude naopak upřena na struktury akauzalitu společenské změny, jež modernizace ssebou nese. Jen na první pohled Štaifův koncept modernizace působí zcela konvenčně, když ji definuje jako racionalizaci společenských vztahů, provázenou rostoucím tlakem na participaci aemancipaci, azároveň ijako potřebu uznání ahledání osobního štěstí.8 Vuvedené definici je však patrný důraz na aktéry ajejich jednání, jež naznačuje autorovo silné myšlenkové ukotvení ve weberiánském metodologickém individualismu.9 To mu umožňuje výrazně nedeterministické chápání společenské změny, jež hlouběji vysvětlil již ve své předchozí práci ospolečenských krizích. Krize mu není jen nemocí, kdy stávající systémové uspořádání neumožňuje efektivní řešení kumulujících se aobjektivně existujících společenských problémů, pročež musí být systém méně či více transformován. Samotná existence krize totiž není nezávislou na aktérech. To na nich závisí pojmenování určité situace jako krizové, apokud se taková reflexe stane široce přijímanou, pak jsou tito aktéři, kteří si příslušný diskurz krize osvojí, ochotni aktivně prosazovat historickou změnu.10 Budoucnost je tedy otevřená apříští vývoj není implicitně vepsán již vpředchozí struktuře situace, jak by evokovala perspektiva strukturálního determinismu. Proto také Štaif na stejném místě odmítá představu oexistenci „konceptu vnitřně koherentní modernity“.11 Ten by totiž evokoval určitý normativní ideál, který by umožňoval hierarchizovat různé podoby společenského uspořádání jako zdravé/patologické apod. přesně vtom smyslu, jako si počínali stoupenci klasické teorie modernizace po druhé světové válce, která takové hodnocení umožňovala. Aže tito „mandaríni budoucnosti“, jak je snadsázkou označil ve své monografii Nils Gilman, se samozřejmostí sobě vlastní brali západní model modernity stržním kapitalismem, hodnotovým pluralismem aliberální demokracií za model té správné azdravé modernity, nikoho nepřekvapí.12 Štaif touto cestou nejde aje pro něho naopak charakteristický koncept modernity, jenž postrádá tento prvoplánový normativní, či řekněme přímo ideologický náboj. 8 Jiří Štaif, Modernizace na pokračování: společnost včeských zemích (1770–1918), Praha 2020, s.10. 9 Srv.Max Weber, Metodologie, sociologie apolitika, Praha 1998, s.135–161; Josef Pekař, Spor oindividualismus akolektivismus vdějepisectví, Český časopis historický 3, 1897, č.3, s.146–160. 10 Jakub Rákosník— Matěj Spurný— Jiří Štaif, Milníky moderních českých dějin: krize konsenzu alegitimity vletech 1848–1989, Praha 2018, s.13. Jak ale Štaif připomíná, aktéři zejména v19.století zpravidla nepoužívali pojem krize. Je ale možné postihnout nejrůznější dobové metafory upozorňující na neudržitelnost daného stavu. Tamtéž, s.25. 11 Tamtéž, s.17. 12 Nils Gilman, Mandarins of the Future: Modernization Theory in Cold War America, Baltimore 2003. OPEN ACCESS MICHAL PULLMAnn— JAKUb RáKOSníK— MAtěJ SPURný 13 Štaifovo odmítnutí vnitřně koherentní modernity má zásadní důsledky pro jeho práci avyjadřuje zároveň jeho hlubší ukotvení vsociologické teorii. Jestliže vpopulárních příručkách bývá její vývoj zjednodušován do konkurence konsensuálního akonfliktualistického paradigmatu, pak on se hlásí ke druhému ze jmenovaných, když proti konceptu koherentní modernity staví její koncept kontradikční, resp.konfliktní.13 Ikdyž pracuje, odvolávaje se na ekonomickou teorii, skonceptem ztráty aobnovování společenské rovnováhy, což by evokovalo spíše konsensualistická teoretická východiska, opak je pravdou. Tato rovnováha totiž není inherentní vlastností sociálního systému, kníž by tento systém automaticky směřoval. Je vždy jen dočasná. Je jen dočasnou odpovědí na předchozí tlak směřující ke společenské změně. Odkud se tento tlak bere? Štaifův výklad je komplexnější, než by se mohlo jevit zvýše citovaného výkladu krize, vněmž byl zdůrazněn význam aktérského pojmenování situace jako krizové ajeho dostatečně rozšířené sdílení, zčehož následně vznikne účinný tlak ve prospěch společenské změny. Historický pohyb Štaif znázorňuje prostřednictvím trojúhelníku, jehož vrcholy jsou lidské cíle, společenská praxe adůsledky (chtěné inechtěné).14 Úspěšně se mu tak daří nalézt funkční cestu vtradičním dilematu sociální vědy, jak se vyrovnat se svobodou jednání lidského jedince astrukturálními danostmi, jež se nachází mimo jeho moc ajeho svobodnému jednání vymezují mantinely. Lidské cíle jsou vždy definovány na úsečce vinoucí se mezi „jest“ a„má být“. Jsou důsledkem přirozené lidské vlastnosti, jakožto bytostí nadaných rozumem, produkovat politické imaginace žádoucích světů. Aktér může přitakávat existující společenské praxi apovažovat ji za přirozenou, žádoucí aspravedlivou. Nebo se naopak vůči ní srůznou mírou radikalismu vymezovat. Ačkoli takové definování cílů lze chápat jako zcela svobodnou činnost lidského ducha, úspěch či neúspěch ve smyslu jejich prosazení anásledné realizace či naopak jejich kolektivní zatracení jako chiméry či neuskutečnitelné utopie není nahodilý. Není však ani předem daný. Štaifovo vysvětlení úspěchu/neúspěchu lidských cílů je— jako je tomu uněho obvykle— interakční. Cíle, jež jsou orientovány proti statu quo adefinují společenskou změnu jako žádoucí, jsou konstruktivistické vtom smyslu, že konstruují nějakou novou realitu. Musí tedy úspěšně interagovat sklientelou, jíž jsou určeny. Jinými slovy řečeno, cíle usilující ozměnu musí být komunikovány způsobem, aby zapadaly do existujících myšlenkových rámců těch, jimž jsou nabízeny, astaly se tak pro ně srozumitelnými, akceptovatelnými aposléze ižádoucími. Vhodně tento mechanismus Štaif vykládá na příkladu moderního nacionalismu. Jakkoli jsou mu blízké konstruktivistické přístupy vteorii nacionalismu, není tak radikální jako jiní autoři, kteří národní identitu považují jen za arbitrární výplod nacionalistických elit shora imputovaný pasivní mase obyvatelstva, jako to bylo typické např.pro Dušana Třeštíka.15 Jak Štaif vtomto směru uvádí: „Každý kulturní konstruktivismus se musí opřít oschopnost lidí ztotožňovat se srůznými symboly. 13 Srv.Jiří Šubrt, Individualismus aholismus vsociologii: jak překonat teoretické dilema?, Praha 2015. 14 Štaif, Modernizace na pokračování, s.11. 15 Srv.Dušan Třeštík, Mysliti dějiny, Praha 1999, s.100–149. OPEN ACCESS 14 WISOHIM/ESHP 32 Na tomto základě snimi musí kulturní konstruktivisté komunikovat, pokud chtějí být úspěšní. Děje se tak prostřednictvím kulturního překladu, převádějícího pojmy, které jsou lidem již přístupné, do podoby symbolů, jež konstruktivisté považují za žádoucí.“16 Zároveň však musí sledovat izpětnou vazbu, apokud vtéto komunikaci „něco vázne“, je nutné promyslit další postup, aby klientela nabízené obrazy přijala za své. To, co na tomto místě Štaif aplikoval na příkladu nacionalismu, má potenciál zevšeobecnění. Proto také sám dodává, že suvedeným stylem komunikace elity konstruující nové cíle směřující kjejí potenciální klientele se setkáváme vpřípadě jakékoli formy indoktrinace. Aplatí to ipro pluralitu navzájem více či méně konfliktních imaginací žádoucí podoby modernity. Vymezení pojmu společenské modernizace či modernity Štaif nechápe pouze jako zpětnou interpretační projekci historika sociálních dějin do minulosti, aby zastřešujícím teoretickým pojmem shrnul široký komplex příčin dodávajících, vporovnání spředchozími staletími, značnou dynamiku proměnám mezilidských vztahů. Modernizace se naopak reálně děla avytvářela nepřehlédnutelný tlak na dosavadní hospodářské, sociální, politické, kulturní, genderové adalší hierarchie. Přitom studium materiální stránky modernizace, již konvenčně definuje jako první adruhou průmyslovou revoluci, nepovažuje pro sociální historii za prioritní. Jeho zájem naopak upoutává kulturní „předpřipravenost“ lidí zapojit se do společnosti založené na výkonu, dosud netradičních typech sociálních nerovností akonzumní kultuře.17 OBEZŘETNÉ ELITY Elity patří ktradičním tématům výzkumu od počátku existence historické vědy. Pro politické dějiny, které české historiografii dominovaly po celé 20.století (azůstávají zřejmě dodnes nejcharakterističtějším způsobem psaní ominulosti včeskojazyčném prostředí), jsou sjistou nadsázkou elity jedinou sociální skupinou, jejíž příslušníci bývají zkoumáni jako svobodně jednající aktéři aaktivní hybatelé dějin, ajejichž jednání je tudíž věnována detailní pozornost. Sociálně historicky zaměřený výzkum elit, jehož předním reprezentantem je Štaif včeském dějepisectví již zhruba dvě desítky let, má ovšem (oproti politickým dějinám či dějinám „velkých osobností“) výrazně odlišná východiska iakcenty: zkoumá elity primárně jako sociální skupinu (tj.relativně malou skupinu lidí snadprůměrným společenským vlivem), jejíž profil, charakter aprogram se utváří vkomunikaci ivkonkurenci sdalšími aktéry avpodstatě vzávislosti na nich. Podstatné přitom je, že elity vedle reálného (hospodářského či politického) mocenského postavení generujícího vliv na aktuální rozhodnutí osprávě země, přerozdělování finančních prostředků apod. Mohou zároveň mít výraznou schopnost prosazovat společenské normy, které mají kulturnětvornou, hodnotově autoritativní povahu. Vedle elit etablovaných se přitom běžně prosazují skupiny, které isomezeným přístupem ke státu ajeho strukturám ovlivní dobové normy iidentifikační vzorce astávají se tak konkurenty existujících elit. Do centra takto zaměře16 Štaif, Modernizace na pokračování, s.96–97. 17 Tamtéž, s.265–266. OPEN ACCESS MICHAL PULLMAnn— JAKUb RáKOSníK— MAtěJ SPURný 15 ného výzkumu se tak pochopitelně dostává interakce mezi příslušníky elit ajejich „klienty“, tj.schopnost oslovit prostřednictvím určitého programu širší segmenty společnosti, nabídnout jim určitou smysluplnou perspektivu atyto přísliby vlastním jednáním věrohodně garantovat. Právě tento druh interakcí Štaif zkoumá vprocesu utváření moderní české společnosti vprůběhu 19.století, přičemž nejsystematičtější pozornost věnuje dvěma dekádám předcházejícím revolučnímu období 1848/49 alétům následujícím bezprostředně po revoluci. Pro Štaifovo psaní obecně, ale pro jeho analýzu českých elit v19.století zvláště, je charakteristické uvážlivé aproduktivní propojování teoretických konceptů arozsáhlé empirie. Ač mezi tradičně na faktografii zaměřenými českými historiky (apočetně výrazně skromněji zastoupenými historičkami) 19.století Jiří Štaif bezpochyby patří ktěm výrazněji teoreticky založeným, tj.kbadatelům svelkou schopností konceptualizace azobecnění poznaného, napsal již před zhruba 15 lety, že by historik vžádném případě neměl konceptualizacím, postupům, pojmům či metodologickým východiskům „voluntaristicky podrobovat své faktické poznatky“.18 Tohoto imperativu se Štaif přidržuje ivpraxi. Výsledkem jsou texty reagující na vlastní iobecně sdílené předporozumění akonfrontující toto předporozumění srozsáhlou empirií, včetně životních peripetií jednotlivců. Ve weberiánském duchu jsou pro Štaifa koncepty či sociální teorie podstatným nástrojem poznání, jež by bylo naivní považovat jen za „vymyšlenosti“ intelektuálů. Zároveň je snimi ovšem podle něj třeba zacházet právě jako snástroji, tj.používat je jen vté míře, vníž se ukazují jako užitečné vprocesu poznávání mnohotvárné společenské skutečnosti. Jiří Štaif je tak příkladem historika, který ve svých pracích neúnavně hledá cestu mezi Skyllou aCharybdou, jak sám říká, „intelektuální arogance, vníž má rozum přednost před realitou, která leží mimo něj“ a„intelektuální pohodlností, vníž je tomu právě naopak“.19 Právě jeho výzkum zrodu, charakteru aproměn českých elit v19.století dle našeho přesvědčení toto úsilí ischopnost velmi dobře ilustruje. Dvě klíčové teoretické inspirace Štaifova výzkumu elit rodícího se arozvíjejícího se moderního českého národního společenství tvoří práce francouzského sociologa Pierra Bourdieua aamerického historika Benedicta Andersona. Zatímco Anderson přesvědčivým způsobem vysvětluje, jaké elitní projekty, konstitutivní pro rozvoj moderních národů, měly potenciál oslovit dostatečně širokou klientelu, atak de facto utvářet moderní národy (jakožto „myšlené“— nikoli ale vymyšlené— společenství, imagined community), rozšiřuje Bourdieu pojem kapitál, který vedle ekonomických faktorů spojuje saspekty kulturními asociálními. Rovněž Bourdieuho práce spojmem habitus20 poskytla inspiraci pro Štaifovu minuciózní práci sprosopografií azpůsoby jednání jednotlivých aktérů stejně jako pro jeho sofistikovanou analýzu mocenské dynamiky ve společnosti. Snad oněco méně nápadná, ale přesto výrazná, 18 Jiří Štaif, Historie aalternativní konstrukce elit. Několik úvah na dané téma. In: Hana Ambrožová— Tomáš Dvořák— Bronislav Chocholáč— Libor Jan— Pavel Pumpr (ed.), Historik na Moravě, Brno 2009, s.65–76, zde s.66. 19 Tamtéž. 20 Pierre Bourdieu, Distinctions. ASocial Critique of the Judgement of Taste, Cambridge (US) 1984. OPEN ACCESS 16 WISOHIM/ESHP 32 je iinspirace pracemi britského historika Arnolda J.Toynbeeho, jež Štaif uvádí jako podstatné zhlediska způsobu, jak vysvětlovat uplatnění nových elit (Toynbee hovoří o„creative minorities“) vůči elitám tradičním.21 Záběr Štaifova výzkumu českých elit vprocesu společenské modernizace je široký jak zhlediska časového rámce, tak isledovaných otázek. Sahá od proměn voblasti vzdělání či prvotního pronikání liberálních myšlenek do českého prostředí koncem 18.století, přes kořeny idopady revoluce 1848 arozpad patrimoniální správy až po politicky emancipované aekonomicky často mocné české podnikatelské elity konce 19.století. Nejvíc přitom Štaifa zajímalo, proč byly využity dispozice být elitou vurčitém čase, prostoru asociálních kontextech naplno, částečně či naopak jen velmi dílčím způsobem ajak (prostřednictvím jaké nabídky, jakých her, jakého jazyka apod.) elity získávaly svoje klienty. Toto tázání předpokládá pojetí moderních elit jako společenské skupiny, která hraje specifickou roli vrámci mocenských vztahů aspolečenských sítí. Moc však Štaif nevnímá normativně, tedy jako potenciál knaplnění nebo porušení nějakého ideálu, nýbrž zkoumá především faktor její legitimity, jak zhlediska „mocných“, tak „bezmocných“. Netřeba dodávat, že právě legitimita (moci, resp.realizace toho či onoho elitního projektu) je uŠtaifa opět simplicitním odkazem na weberiánskou tradici kategorií analytickou, zasazenou do dobového, nikoli současného hodnotového, kontextu. Ztéto šíře, tematické ačasové, bychom zde chtěli přiblížit alespoň to, co považujeme za jádro Štaifova badatelského přínosu kvýzkumu českých elit v19.století (zejména pak vjeho druhé třetině). Totiž jeho koncepci této skupiny aktérů jakožto „alternativní elity“, rekonstrukci povahy této elity jakožto „obezřetné“ aanalýzu sociálněekonomických ipolitických příčin, které ktéto „obezřetnosti“ historicky přispěly. Otázka alternativních elit, jejich potenciálu vstupovat jakožto aktivní činitel do společenského dění acirkulace elit obecně je uŠtaifa úzce spjata sjeho analýzou dynamiky společenských konfliktů, ato především těch, jež obnažují krizi uspořádání garantovaného elitami „tradičními“. Zde se výrazně projevuje Štaifova umírněně konfliktualistická konstrukce dynamiky společenské změny, jak ji blíže analyzujeme vpředchozím zastavení věnovanému jeho analýze procesu modernizace.22 Tato dynamika není pro Štaifa vymezena primárně historickými situacemi, jež jsou obecně považovány za dramatické. Jako historik sociálních dějin se totiž přinejmenším ve stejné míře zajímá také očasto opomíjené předpolí dramatických dějinných zápletek. Tím myslíme časy, kdy se začíná pod povrchem zdánlivého klidu ve společnosti prohlubovat napětí mezi stávajícím (sociálním, hospodářským či kulturně-symbolickým) řádem ahodnotami či životními cíli sdílenými stále širšími vrstvami obyvatelstva. Včasech, kdy stávající elity takové napětí podcení nebo na ně naopak reagují militantně azejména tehdy, když ”čelní představitelé dosavadního mocenského establishmentu si přestávali být jistí tím, co mají za dané situace dělat, pro to, aby se udrželi umoci”,23 se otevírá značný prostor pro elity alternativní, bez nichž si do21 Jiří Štaif, Historie aalternativní konstrukce elit. Několik úvah na dané téma. In: Ambrožová et al., Historik na Moravě, s.65–76, zde s.68–71. 22 Viz zastavení ”Modernizace, historický pohyb aspolečenská změna” vtomto textu. 23 Rákosník et al. Milníky moderních českých dějin, Praha 2018, s.25. OPEN ACCESS MICHAL PULLMAnn— JAKUb RáKOSníK— MAtěJ SPURný 17 konce podle Štaifa, jak vjedné ze svých méně známých studií explicitně uvádí, nelze dlouhodobější civilizační vývoj ani dost dobře představit.24 Na rozdíl od tradičních elit, jež svoji schopnost vést či orientovat širší společenské vrstvy odvozují od tradiční autority ireálné moci, opírají elity alternativní svůj vliv především opostupně budované vlivové sítě, vjejichž rámci ovšem (chtějí-li se etablovat) musejí být dostatečně apředevším vytrvale aktivní. Skutečný vliv na společnost acharakter společenské změny pak alternativní elity dle Štaifa získávají ve chvíli výrazné proměny stávající sociální reality25 (ať už ktéto proměně přispěly či se odehrála vdůsledku externích faktorů). Právě tato konceptualizace umožňuje Štaifovi podchytit charakter utvářející se české národní elity, jež se jakožto elita alternativní dle něj vprvní polovině 19.století stala vhabsburské monarchii významným dynamickým faktorem akcelerujícím aspoluurčujícím společenskou změnu. Česká elita si, jak Jiří Štaif přesvědčivě ukazuje zejména vmonografii zroku 2005 věnované právě této skupině, dokázala vletech 1830–1851 vytvořit autonomní prostor, vjehož rámci určovala či spoluurčovala parametry kulturního, společenského azčásti ipolitického prostředí.26 Česká národní elita totiž, jak Štaif ukazuje, dokázala prostřednictvím společných akcí (jakou byla například sbírka na českou průmyslovou školu), přímé (zejména publicistické) národní agitace ikonfrontace vpoměrně krátké době mobilizovat české národní hnutí aupevňovat vzájemné vztahy mezi těmi, kdo se kněmu hlásili. Jakkoli tedy podle Štaifa byla pro českou národní elitu od třicátých let ivširším slova smyslu charakteristická „orientace na budoucnost“, projevoval se tento aspekt ve sféře politiky ivdruhé polovině 19.století jen vmenší míře, resp.svýrazně menším efektem. Analýza tohoto zdánlivého rozporu mezi progresivností akonzervativností, tj.mezi orientací na budoucnost akcelerující dynamiku společenských vztahů vmodernizující se společnosti azároveň (zejména po roce 1848) neochotou důsledně prosazovat jakoukoliv radikálnější změnu na politickém kolbišti, spojenou navíc svelmi omezeně produktivním austroslavismem, se pro Jiřího Štaifa postupně stala jednou zklíčových badatelských ambic na poli výzkumu české elity v19.století. Jako velmi produktivní se přitom ukázal jím využitý (amezitím již pro popis tohoto fenoménu včeské historiografii etablovaný) pojem „obezřetnosti“. Přestože sám svyužitím prosopografie poukazuje ina některé habituální komponenty „obezřetnosti“ rozhodujících postav české národní elity, vprvní řadě Františka Palackého,27 ale vkontextu druhé poloviny 19.století také například 24 Jiří Štaif, Historie aalternativní konstrukce elit. Několik úvah na dané téma. In: Ambrožová et al., Historik na Moravě, Brno 2009, s.65–76, zde s.67. 25 Týž, Efforts of the Czech Political, Intellectual and Enterpreneurial Elites Concerning the Economical Emancipation before 1914, Prager wirtschaftsund sozialhistorische Mitteilungen 11, 2010, no.1, pp.55–74, zde s.55. 26 Týž, Obezřetná elita. Česká společnost mezi tradicí arevolucí 1930–1951, Praha 2005, s.413. 27 Viz Týž, František Palacký. Život, dílo, mýtus, Praha 2009. Palackého postava hraje nicméně význačnou roli vpodstatě ve všech monografiích avřadě dalších odborných studiích J.Štaifa. OPEN ACCESS