K problematice literatury německého a rakouského biedermeieru

mILAN TVRDÍK 95 K problematice literatury německého a rakouského biedermeieru milan Tvrdík (Univerzita Karlova v Praze) DOBOVÁ SITUACE A ŽIVOTNÍ POCIT ČLOVĚKA BIEDERMEIERU Místo pojmu „biedermeier“ pro označení literární epochy mezi romantismem a realismem se užívalo a občas ještě i užívá pojmů „literatura doby restaurace“ nebo „literatura doby předbřeznové“.1 Tuto epochu vymezují roky 1815 (Vídeňský kongres) a 1850 (dozvuky revolučního vzepětí let 1848/49) a charakterizují ji v německé jazykové oblasti rozličné, leckdy protichůdné ideové a literární tendence. Jednak je to romantika heidelberská a berlínská včetně pozdní tzv. švábské školy (dnes zhusta k biedermeieru přiřazované) a ji provázející byronismus, tematizující otázky po hodnotě a smyslu života v dobovém duchu všeobecné skepse, rezignace a melancholie jako důsledku rozkolísaných tradičních hodnot přechodné doby. Vedle toho liberální hnutí Mladé Německo, silný literární proud třicátých let, omezený na protestantskou část Německa a metternichovskou vládou důsledně potíraný, dále pak politická literatura s výrazným sociálním aspektem a nacionální lyrika let čtyřicátých, vrcholící v revolučním roce osmačtyřicátém. To jsou tendence literatury německé, ale jsme v epoše, kdy se vyvíjí a do popředí dostává další centrum německy psaného písemnictví, a to Vídeň. Město, které začíná sekundovat Výmaru a Berlínu, abychom jmenovali alespoň ta nejdůležitější centra tehdejšího literárního života, ale s nímž si německá literární historiografie nevěděla příliš rady. Přitom to bylo po zásadních historických událostech přelomu 18. a 19. století mocenské centrum nově uspořádané střední Evropy. Politické zviditelnění Vídně a prosazení staronového společenského systému, který usiloval o konzervaci osvícenských hodnot absolutistického typu s vyloučením jejich revolučních 1 Nejnovější přehledové dějiny německé literatury stále dávají přednost zavedeným politicko-historickým termínům „doba předbřeznová“ či „literatura období restaurace“ v tradici německé literární historiografie. Srov. např. i u nás využívané třísvazkové Bahrovy Dějiny německé literatury, které v českém překladu vyšly v Nakladatelství Karolinum v letech 2005 až 2007, či desetisvazková Německá literatura: Sociální dějiny (Deutsche Literatur. Eine Sozialgeschichte) Horsta Alberta Glasera z let 1980 až 1997, jejichž šestý svazek termín „biedermeier“ používá k označení životního stylu, nikoli přímo literární epochy. Moderní dějiny rakouské literatury poslední doby přes jisté korekce stále vnímají epochu biedermeieru jako výchozí období, v němž se konstituovala rakouská národní literatura. Srov. Kriegleder 2011, Zeyringer–Gollner 2012. OPEN ACCESS 96 SVĚT LITERATURY 52 důsledků, se nutně muselo projevit v životním stylu a rytmu doby. Vídeň žila jinak, měla jiné tradice než střední a severní Německo. Žila kulturou, zdůrazňující smyslovou stránku života, nabízela rozmanité kulturní tradice, přejímané tradičně z jižní románské oblasti, pěstovala kult sociálních vztahů, který bychom nazvali paternalistickou demokratičností. Chyběl jí však výrazný ideově-duchovní koncept, z něhož čerpala německá klasika a romantika, proto také obě významné epochy na německém jihu a jihovýchodě zcela chybějí. Po Vídeňském kongresu se začal životní styl a konzervativní společenský řád politické restaurace šířit do dalších oblastí nově konstituovaného Německého spolku,2 do té doby vůči vídeňskému vlivu víceméně imunních. Jakmile tento společenský pohyb nastal, můžeme hovořit o biedermeieru. DOBROVOLNÉ OMEZOVÁNÍ INDIVIDUA Politika, která zasahovala do všech oblastí společenského života ve snaze vrátit společenský řád před francouzské revoluční vystoupení, znejistělou a zastrašenou společnost znehybněla. A protože se právě měšťanská vrstva stále rozhodněji domáhala svých politických, hospodářských a sociálních práv, stala se její rezignace na převládající politické a společenské poměry impulsem k proměně ducha doby. Občan a měšťan se uchyluje do privátních, zcela apolitických a vůči státní moci indiferentních společenství,3 vznikajících na základě společného kulturního nebo vědeckého zájmu, nebo alespoň touhy po družnosti. Ta sledovala poměrně vysoké cíle, nezřídka se v nich laickým způsobem pěstovala i věda, v rodinách se aktivně muzicírovalo, na návštěvu byli zváni slavní komponisté i jiní umělci, v salónech se předčítalo z dobových literárních děl, obecně oblíbeným autorem se stal Jean Paul, zcela jistě i proto, že dokonalé štěstí spatřoval ve schopnosti, leccos v životě si odepřít.4 Vyzdvihovala se družnost uprostřed kruhu rodiny, přátel a dobrých známých a útulnost prostředí. 2 Německý spolek (Deutscher Bund) byl ustaven na Vídeňském kongresu roku 1815 jako nové mocenské středoevropské centrum jedenačtyřiceti státních útvarů po zániku Svaté říše římské, který ovládaly Rakousko a Prusko. V roce 1848 se jeho nejvyšší orgán–spolkový sněm ve Frankfurtu nad Mohanem–proměnil v revoluční Národní shromáždění. Po porážce revoluce Rakousko Německý spolek v roce 1850 obnovilo jako mocenskou základnu proti narůstajícím pruským snahám o sjednocení Německa. V roce 1866, kdy rakousko- -pruská roztržka skončila porážkou Rakouska, Německý spolek zanikl a na jeho troskách vznikl Severoněmecký spolek pod hegemonií Pruska, z něhož byly rakouské země vyloučeny. 3 Neodvažuji se je nazývat spolky, protože ty byly pod přísným policejním dohledem–jako příklad uveďme slavnou vídeňskou Ludlamshöhle, založenou roku 1819, která sice byla jen večerním diskusním kroužkem literátů a divadelníků k dobovému divadelnímu repertoáru, přesto policejnímu postihu, ani následnému rozpuštění v roce 1826 neunikla. 4 Johann Paul Friedrich Richter (1763–1825, známý jako Jean Paul) mohl být pro mnohého tehdejšího duchovně strádajícího člověka vzorem. Pocházel z bídných poměrů, které mu nedovolily dostudovat teologii, přesto se vlastní pílí a za velkého hmotného strádání vypracoval v jednoho z nejvzdělanějších spisovatelů své doby, dokonce druhého (po Lessingovi), kterého literatura dokázala uživit. Pro německou literární historiografii jsou mILAN TVRDÍK 97 Právě pro převažující měšťanský charakter doby ji starší biedermeierovské bádání hodnotilo jako „německé hnutí dozrálého měšťana“,5 jak ji označil Paul Kluckhohn, na pozadí všech protikladných duchovních a uměleckých proudů, aniž by blíže specifikovalo jejich vnitřní rozmanitost a věnovalo se jejich literárním projevům. Teprve poválečné bádání6 analyzuje socio-kulturní a socio-historické vztahy uvnitř biedermeierovské společnosti, vyzdvihuje její vazby na předešlé epochy, zvláště osvícenský sentimentalismus a racionalismus, a podává důkladný rozbor jejích literárních projevů. Ukazuje se totiž, že se biedermeier snahou o „pozorování věcí kolem sebe“ vrací k osvícenskému empirismu 18. století. Navrací se k přírodě a upíná pozornost na její rozmanitosti, což se odráží v jeho zálibě hledat, shromažďovat a ochraňovat — všechno od produktů neživé přírody po materiální doklady historie. Ne náhodou jsme v čase vzniku muzeí, jen v německé jazykové oblasti jich mezi lety 1816 (muzeum ve Frankfurtu nad Mohanem) a 1867 (síň umění v Hamburku) vzniklo dvanáct. Stejný trend v Čechách potvrzuje vznik Vlasteneckého muzea v Praze roku 1818. Stejně jako k přírodě se biedermeier obrací i k historii a hledá v ní útěchu, jistotu a oporu při překonávání duševního rozporu mezi racionální ideou (ideálem) a iracionálně se jevícím společenským děním (realitou, skutečností). Na rozdíl od byronismu, který mu propadal, chce typický biedermeierovský člověk svou životní situaci, z níž cítil stálé existenciální ohrožení, zvládnout praktickým rozumem a přísnou organizací života, a rozvážným jednáním tak zapudit „démonické síly“. Chce tím ve svém bytí nastolit řád (Stifter ho formuluje jako „čisté bytí“7 („reines Sein“), který vyžaduje, aby se vzdal všeho, co není schopen ovlivnit a změnit. Je to totiž právě prožitek dobové krize, který člověka nutí k tomu, aby řád, který nemůže naplnit, opustil. Od emancipovaného Já osvícenství přes humanitní ideál klasiky a abstraktní ideu svobody, jak ji formulovala romantika, se tak navrací do omezeného prostoru soukromí. V návratu pak vidí jediné řešení životní krize. podstatné jeho významné vývojové romány v tradici německého osvícenství s nepřehlédnutelnými prvky romantiky a dobového anglického románu Hesperus (1795), Siebenkäs (1796–97, česky s titulem Advokát Sirový), Titan (1800–1803) či ironický Dr. Katzenbergers Badereise (1809, česky s titulem Doktor Škrtikočka jede do lázní). V biedermeierovských společenstvích však byly velmi oblíbené zvláště jeho vtipné a smířlivé povídky z učitelského prostředí (sám se nějakou dobu velmi bídně živil jako soukromý učitel), za všechny jmenujme slavný Život blaze spokojeného kantůrka Marie Wuze v Auenthalu (1793, Das Leben des vergnügten Schulmeisterlein Maria Wuz in Auenthal) a hodně se četlo i z jeho výchovného spisu z roku 1807 Levana aneb Nauka o výchově (Levana oder Erziehlehre). 5 „Bürgerlich gewordene deutsche Bewegung“ In Kluckhohn 1935, s. 9. 6 Sengle 1971, 1972, 1980. 7 Pojem „reines Sein“ zmiňuje Stifter několikrát hlavně v pozdních výchovných románech Pozdní léto (Der Nachsommer, 1857) a Vítek (Witiko, 1865/67), v nichž životní pocit rozporu mezi ideálem a skutečností řeší příklonem protagonistů k vyváženému a univerzálně naplněnému životu, kterého lze dosáhnout především vlídnou výchovou a vedením mladších staršími a zkušenými. V teoretickém úvodu k Pestrým kamenům (Bunte Steine, 1852/53), v kterém se pokouší o definici tzv. mírného zákona (das sanfte Gesetz), se „čisté bytí“ doslova nevyskytuje, je jen názorně v projevech přírody i člověka popisováno. 98 SVĚT LITERATURY 52 REZIGNACE V řádu světa, který byl přes veškerou politickou snahu metternichovského režimu v krizi, se tedy občan, měšťan uchyluje pod ochranný plášť intimity, rezignuje na politickou aktivitu a omezuje se na věci dosažitelné a dovolené. Navenek to celou společnost zklidnilo, lépe řečeno znehybnilo, a člověku umožnilo vypěstovat si svůj ideál nezávisle na ní alespoň v nitru, a tak si uchovat vnitřní svobodu. I pocity štěstí a radosti podřizuje omezení na každodennost, úzký rodinný kruh a hrstku přátel. Život v dobrovolné izolaci je třeba vyplnit morálními hodnotami, ctnostnou důstojností, hraničící s tichým hrdinstvím. Dobrovolné omezení je ctnost s pevnými morálními principy. Biedermeierovské bádání tu sahá k vysvětlení do baroka, mimochodem epochy, od počátku 20. století rovněž intenzivně studované a interpretované8. Z něj čerpá biedermeier snahu o ctnostné hrdinství. Stanislav Sahánek na baroko výslovně upozorňuje, když píše, že biedermeierovský měšťan a občan se do soukromého hájemství uchyluje důstojně, vybaven pevnými morálními principy.9 Ty mu jsou zárukou vítězství nad tíživou skutečností, která jej dostihuje i v soukromí. Tehdy ctnost, vlastní vrchol biedermeierovského úsilí ve smyslu již jednou zmiňovaného stifterovského „čistého bytí“, vítězí.10 Písemnictví biedermeieru se snažilo dostát morálnímu úsilí své doby tematizováním podnětů, které k „rozumnému bytí“ vedly. Základem byla skromnost, dosažitelná cílevědomým pěstováním vůle, která pomáhá krotit vášně a dovádí jedince k vnitřní usebranosti, prostotě a k tichému podřízení osudu. Nastoluje tak duševní rovnováhu s přísným požadavkem na zachování míry, vnitřní klid v souzvuku s přírodou, považovanou za harmonické Dobro. Takovým výběrem pozitivních podnětů záměrně staví blažený poetický svět ideálu, odrážející organické zákonitosti bytí, které se zdály být ztraceny, do opozice proti neustálým útokům reálného světa. Biedermeier však nevytvořil specifický estetický nebo teoretický program, literatura má posloužit k pochopení vyššího řádu, proto takový důraz na názornost, proto taková záliba v „detailním realismu“ a v reflexi. 8 Uvádí například lyriku Paula Gerhardta (1607–1676) a Andrease Gryphia (1616–1664), jejíž autoři na pozadí třicetileté války tematizují počestnost, individuální citovost, zbožnost a niternou radost, či románové poselství Philippa Zesena (1611–1689) o německé ctnosti, rytířskosti, ale i útěku do pastýřské idyly v Adriatické Rosemundě (1645, Adriatische Rosemund). 9 Sahánek 1938, s. 11. 10 Z této interpretační pozice můžeme přistoupit k dvěma vrcholným Stifterovým dílům, zároveň i vrcholným dílům rakouského biedermeieru, románům Pozdní léto (Der Nachsommer, 1857) a Vítek (Witiko, 1865/67), v nichž je trvalý pocit rozporu mezi ideálem a skutečností řešen dosažením jejich rovnováhy. Výsledkem je vzorně a dokonale uspořádaný život. V Pozdním létě je ho dosaženo výchovným působením moudré starší generace, mimochodem typickým rysem rakouského biedermeieru, v postavě Risacha, který sám prošel etapou hluboké životní rezignace, silou vůle k odříkání ji překonal a získané zkušenosti, morální sílu i nabyté vzdělání nezištně předává mladší generaci v postavě Heinricha Drendorfa, aby ji uchránil vlastních chyb. Samostatnou cestu k naplnění ideálu smysluplného spořádaného života naopak sleduje mladý Vítek ve stejnojmenném historickém románu (tu tušíme i u Risacha v předešlém románu, jakkoli není tematizována), který svůj rod, lid i zemi dovede k rozkvětu rozvážným střídáním aktivních zásahů a klidného vyčkávání, kdy se v zájmu svého záměru aktivity zříká. mILAN TVRDÍK 99 VZTAH K UMĚLECKÝM A DUCHOVNÍM PROUDŮM DOBY Jak se tedy biedermeier staví k uměleckým a duchovním proudům své doby? Romantika se pokusila nekonečný kosmos uchopit a uvolnila z pout spekulativního ducha, probudila smysl pro zázračnost, podivuhodnost, rozproudila nebývalé nadšení mladé generace pro překračování hranic možného a skutečného, pro experiment, pro „univerzální poezii“, touhu po kolektivní jednotě a po novém začátku, proto tak silně zasáhla intelektuální německé špičky. Biedermeier naopak zůstával po neblahých společenských důsledcích pouze u skutečného a možného, sklonil se před věcnou podobou skutečnosti a prožíval ji jako celistvost. Proto se mohl stát životním stylem. Kategorii „národa“ přisuzuje podobně jako romantismus přirozenou schopnost poetického vyjádření, odmítá ji však absolutizovat jako specifický organismus, který stojí ve vědomém protikladu vůči „racionálnu“, a tvrdí, že lidovou poezii stačí pouze probudit, a co je z ní pak stále živé, jen udržet. Obecně ovšem biedermeier s pozdní romantikou splývá. Základní rozdíl mezi nimi nejspíš spočívá v tom, že romantika řešení rozporu mezi realitou a ideálem (zhusta snem) neustává hledat a je tedy ve své podstatě dynamická. Až když v hledání polevuje, zpomaluje se až do klidového stavu a hledání nahrazuje touhou po udržení dosaženého, pak pozvolna přechází v biedermeier. S klasikou pojí biedermeier touha po zdokonalení člověka, jestliže ho však klasika chápe jako rozvoj geniální, výjimečné osobnosti, snaží se biedermeier o dokonalost bez geniality a vyzdvihuje především píli, pracovitost a odříkavou skromnost.11 K mladoněmeckému hnutí se biedermeier staví zdrženlivě, nepřijímá jeho odmítavý postoj k dobovému životnímu pocitu, ani jeho pohled na svět a vnímá ho spíše jako generačně podmíněné liberální hnutí. Poetický realismus je pak v tomto pohledu určitým rozvinutím biedermeieru, v žádném případě však jeho náhražkou. GENEZE POJMU A VÝZKUM BIEDERMEIERU Termín „biedermeier“ jako označení literární epochy uvádí Paul Kluckhohn12 poté, co bylo slovo „biedermeier“ koncem 19. století zbaveno svého pejorativního nádechu a počátkem 20. století s úspěchem použito pro označení životního stylu a módy první poloviny 19. století, později i pro výtvarné umění téže epochy.13 Vlastní slovo je původně velmi negativní a do obecnějšího literárního povědomí ho od poloviny padesátých let 19. století uvedli dva přátelé ze studií, lékař Adolf Kußmaul14 11 Tak je tomu např. v celém díle Stifterově. 12 Poprvé ve studii „Die Fortwirkung der deutschen Romantik in der Kultur des 19. und 20.Jahrhunderts“ v časopise Zeitschrift für Deutsche Bildung IV (1928), s. 57–69, která vzešla z přednášky, pronesené 7. října 1927 ve Štětíně na valné hromadě Společnosti pro německou vzdělanost (Gesellschaft für Deutsche Bildung). 13 Hamann 1914, hlavně však Paul Ferdinand Schmidt důkladnou analýzou žánrového malířství biedermeieru (Schmidt 1922). 14 Adolf Kußmaul (1822–1902), německý lékař, od roku 1857 profesor na lékařských fakultách v Heidelbergu, Erlangenu, Freiburgu a konečně ve Štrasburku. Autor parodistické postavy „Biedermaiera“ v německé literatuře. 100 SVĚT LITERATURY 52 a soudce Ludwig Eichrodt,15 když v satirických Fliegende Blätter začali od roku 1855 uveřejňovat diletantské veršovánky bádenského učitele Samuela Friedricha Sautera16 a doprovázet je vlastními parodiemi, v kterých se vysmívali životnímu postoji předešlé epochy. Kußmaul vymyslel postavu jménem Biedermaier (psanou i ve formě Biedermeier či Biedermeyer). Jak ke jménu došel, není zcela jasné. Nejčastější vysvětlení praví, že vzniklo ironickým spojením slovního kmene tehdy módního výrazu „Biederkeit“ (čestnost) s běžným německým příjmením Meier. Někteří interpreti pak dodávají, že jistě proto, že adjektivum „bieder“ (počestný, ctnostný) ve smyslu latinského „virtus“ bylo především v rakouské oblasti velmi časté, a odkazují na jeho frekvenci např. v bardské poezii vídeňského osvícence Michaela Denise.17 Právě tato rakouská afinita podle nich byla v pozadí Kußmaulovy volby. Jiná hypotéza uvádí, že biedermeier vznikl spojením složenin jmen dvou seriálových postaviček z časopisu Fliegende Blätter, Biedermanna a Bummelmaiera, z nichž vznikla třetí složenina — Biedermaier. Ta se mi zdá nejpravděpodobnější. Takto stvořený Gottlieb Biedermaier byl v očích svých tvůrců nevýrazným a naivním venkovským učitelem, který svědomitě vykonával, co se od něj očekávalo: zpíval, učil, posiloval sebe i své žáčky četbou z Bible a psal verše, jejichž nechtěnou komiku si kvůli omezenosti a chybějícímu rozhledu neuvědomoval. V roce 1869 pak oba přátelé shrnuli Sauterovy veršovánky a jejich parodie, jichž byli sami autory, do sbírky s květnatým názvem Weiland Gottlieb Biedermaiers Schulmeisters in Schwaben Auserlesene Gedichte nebst Beigaben des Buchbinders Horatius Treuherz und des alten Schwartenmeier a v úvodním slově popsali jejich autora tak, že se stal vzorem typického představitele kritizované doby: „nenáročnému Biedermaierovi stačí k pozemské blaženosti vlastní malá komůrka, vlastní úzká zahrádka, nevzhledný zapadákov a bídný osud opovrhovaného venkovského kantora“.18 BIEDERMEIER V UMĚNÍ Epocha biedermeieru navazuje na empirickou tradici osvícenství, kterou přerušilo období klasiky a romantismu, především návratem k přírodě (vnímá její rozmanitost a tuto probuzenou schopnost vyjadřuje zálibou ve sbírkách) a k historickým pramenům. Život v dobrovolné izolaci si chce zařídit co nejpohodlněji a útulně, a to byla 15 Ludwig Eichrodt (1827–1892), soudce a humorista, spolu s Kußmaulem tvůrce postavy švábského venkovského učitele. Autor četných básnických sbírek, dnes již zapomenutých. 16 Samuel Friedrich Sauter (1766–1846), německý venkovský učitel a básník. Proslul jako karikovaná postava průměrného veršotepce v v Kußmaulově a Eichrodtově sbírce Weiland Gottlieb Biedermaiers Schulmeisters in Schwaben Auserlesene Gedichte nebst Beigaben des Buchbinders Horatius Treuherz und des alten Schwartenmeier a stal se symbolem epochy. 17 Michael Denis (1729–1800), rakouský osvícenský básník, autor významné dobové básnické sbírky Die Lieder Sineds des Barden 1772), nadšený obdivovatel Klopstockovy patriotické poezie. 18 „… der genügsame Biedermaier, dem seine kleine Stube, sein enger Garten, sein unansehnlicher Flecken und das dürftige Loos eines verachteten Dorfschulmeisters zu irdischer Glückseligkeit verhelfen“. In Eichrodt 2013, s. 53. mILAN TVRDÍK 101 výzva pro umění. Malíři — nejznámějších z nich Ludwig Richter,19 Ferdinand Georg Waldmüller,20 Carl Spitzweg21 či Moritz von Schwind22 — zachycují všední život, odpočinek, ztišení a rozjímání, všímají si bytových interiérů s jejich nezaměnitelným architektonickým řešením, nábytkem a doplňkovým vybavením včetně dobového měšťanského oblečení. Hudební romantismus se přiklání k písni (lidové i umělé), která se s rozvojem národní měšťanské společnosti ve středoevropských poměrech jeví jako projev národní kultury. Hlavně v prvním období menších vokálních forem a převažujících klavírních opusů rezonoval s biedermeierovskými domácími hudebními produkcemi, nepřekvapuje proto, že hlavním komponistou tohoto životního stylu se stal Franz Schubert. Překotné historické události druhé poloviny 19. století ve střední Evropě, hlavně sjednocení posilujícího Německa a zřetelný propad vlivu habsburské monarchie, oslabené porážkou v „bratrovražedné“ válce s Pruskem roku 1866, rok poté Uhry vynuceným dualismem a stále častěji otřásané národnostními rozpory, zatlačily problematiku doby předbřeznové do pozadí. Kolem roku 1900 však německé intelektuální kruhy znovu obrátily pozornost k zmiňovanému období, nejprve k jeho uměleckému aspektu. Nebyl to nijak ojedinělý případ. I dříve podporovaly snahy o návrat k minulosti kulturní rozvoj, připomeňme si v této souvislosti slovy Vojtěcha Jiráta23 zájem o gotiku v romantismu či nový impuls, který kultuře své doby dali Jacob Burckhardt24 s Friedrichem Nietzschem25 znovuobjevením renesance. Stejného významu byl i zájem, který od poloviny 19. století probouzeli ve francouzských uměleckých kruzích bratři Goncourtové26 o rokoko. V roce 1901 vyšel v Německu román Thomase Manna 19 Ludwig Richter (1803–1884), drážďanský malíř a ilustrátor podnikal časté výlety do severních Čech, z nichž se zachovalo několik pozoruhodných kreseb a obrazů (často maloval hrad Střekov v Ústí nad Labem), nejznámějším z nich je Přívoz pod Střekovem (1837). 20 Ferdinand Georg Waldmüller (1793–1865) je nejznámějším rakouským malířem biedermeieru, dodnes sběratelsky populární portrétista a malíř idylických zátiší. 21 Carl Spitzweg (1808–1885) je mnichovský malíř žánrových výjevů, občas lehce karikaturních, portrétista a ilustrátor–Knihomol, 1850; Milovník kaktusů, 1857. Spolupracoval jako karikaturista v časopise Fliegende Blätter. 22 Moritz von Schwind (1804–1871), populární vídeňský malíř biedermeieru, pracoval převážně na zakázku německých králů a knížat (Bavorsko, Bádensko, Duryňsko, Sasko), na hradě Wartburg vytvořil slavnou fresku Souboj minesengrů. Od 1847 byl profesorem mnichovské akademie. 23 Jirát 1978, s. 545. 24 Jacob Burckhardt (1818–1897) proslul především třemi průkopnickými publikacemi o italské renesanci Der Cicerone: Eine Anleitung zum Genuss der Kunstwerke Italiens (1855, Průvodce. Návod k prožitku uměleckých děl Itálie), Die Kultur der Renaissance in Italien (1860, česky 1912 pod titulem Kultura renaissanční doby v Itálii) a Geschichte der Renaissance in Italien (1867, Dějiny renesance v Itálii). 25 Friedrich Nietzsche (1844–1900) v obdivu k Burckhardtovi, s kterým ho v Basileji pojilo spíše rezervované přátelství, vnímal renesanci jako novopohanské znovuobnovení pravé duchovní a tvůrčí síly lidstva, narušené křesťanstvím. 26 Edmond de Goncourt (1822–1896) a Jules de Goncourt (1830–1870) úsilím o drobnokresbu soukromého života, podnícenou vědeckým zájmem o francouzské dějiny 18. století a uměleckým zájmem o rokoko. 102 SVĚT LITERATURY 52 Buddenbrookovi, lokalizovaný podstatnou částí do tohoto období a tematizující tehdejší mravy, zvyky, oblečení i umění. Zahájil celou řadu spíše populárních románů o době biedermeieru. Pak dostávají události rychlý spád. V roce 1906 uvedl Hugo von Tschudi27 v Berlíně velkolepou výstavu německého umění z let 1775 a 1875,28 v níž položil důraz právě na malířství biedermeieru, v témže roce vydává Joseph August Lux29 obrazovou publikaci o kultuře biedermeierovského interiéru Od období empíru k biedermeieru.30 Max von Boehn (1860–1932) přišel v roce 1911 s obsáhlým kulturně- -historickým pojednáním o formách společenského života i politických a státních institucí doby předbřeznové,30 zároveň znovu vyšly Sauterovy básně s Kußmaulovými a Eichrodtovými parodiemi. V roce 1913 pořídil Georg Hermann31 výbor z dopisů, deníků a memoárů významných osobností první poloviny 19. století Biedermeier v zrcadle své doby,32 důkladnou dokumentaci společenského života a kultury biedermeieru. Richard Hamann32 vydal v roce 1914 knihu o malířství biedermeieru33 a Paul Ferdinand Schmidt34 jím navrhovaný termín v roce 1922 oficiálně uvedl do dějin výtvarného umění.35 27 Hugo von Tschudi (1851–1911) byl významný kunsthistorik přelomu 19. a 20. století. Pocházel ze staré patricijské švýcarské rodiny, dějiny umění a práva vystudoval ve Vídni, od roku 1896 byl ředitelem Národní galerie v Berlíně, po neshodách s císařskou rodinou pak od roku 1908 působil v Nové Pinakotéce v Mnichově. Byl výrazným propagátorem francouzského impresionismu a objevitelem německého umění doby biedermeieru, poprvé komplexně představeného na Stoleté výstavě německého umění v Berlíně v roce 1906. 28 Jahrhundertausstellung deutscher Kunst 1775–1875. 29 Joseph August Lux (1871–1947) byl výrazným zastáncem vídeňské secese, hlavně její tradice uměleckých řemesel v tzv. Wiener Werkstätten. V letech 1907–1910 vedl školu uměleckých řemesel v kolonii Hellerau u Drážďan. 30 Max von Boehn: Biedermeier: Deutschland von 1815–1847. Berlin: Cassirer, 1911. Max von Boehn (1860–1932) byl německý spisovatel zabývající se tématy z kulturních dějin lidstva. Jeho nejznámějším dílem jsou osmisvazkové dějiny módy (Die Mode, 1907–1925), přeložené do několika světových jazyků. Publikace o biedermeieru prohloubila již probuzený zájem o epochu před revolučním rokem 1848. 31 Georg Hermann (1871–1943, vlastním jménem Georg Hermann Borchardt) byl populární berlínský autor židovského původu (zahynul v Osvětimi), který se hlásil jako ke svému vzoru k realismu Theodora Fontana („židovský Fontane“), s nímž ho spojuje i zájem o ženské hlavní postavy. Psal romány z Berlína období biedermeieru, z nichž nejznámější jsou Příběh Jetty Gebertové (Geschichte Jettchen Geberts, 1906–09, vyšel do konce dvacátých let 20. století ve 120 vydáních) a Henriette Jacoby (1908). 32 Richard Hamann (1879–1961), význačný německý kunsthistorik, profesor dějin umění v Marburgu. Specialista na středověké umění v Německu a ve Francii a na moderní německé výtvarné umění 19. a 20. století. Významně přispěl k propagaci epochy biedermeieru i zavedením tohoto termínu pro výtvarné umění první poloviny 19. století. 33 Hamann 1914. 34 Paul Ferdinand Schmidt (1878–1955), německý umělecký kritik a historik, průkopník moderního německého expresionismu a nové věcnosti, které zčásti vztahoval i k tradicím německého umění romantismu a biedermeieru. 35 Biedermeier-Malerei. Zur Geschichte und Geistigkeit der deutschen Malerei in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. München: Delphin, 1922. mILAN TVRDÍK 103 BIEDERMEIER V LITERATUŘE Jen literární věda zaostávala. Až poté, co se prosadila ve dvacátých letech duchovědná metoda a germanistika pozvolna opouštěla Schererův pozitivismus, zaměřila svůj zájem na baroko, romantismus a s ní i na období tzv. biedermeieru. Když Paul Kluckhohn36 v přednášce v roce 1927 poprvé přišel s návrhem, aby byl pojem biedermeier vztažen i na literaturu první poloviny 19. století a stal se označením literární epochy, začal působit na vídeňské univerzitě, kde se dostal, jak píše Sengle „do velkého vlivu Hofmannsthala a tehdy formulované konzervativní revoluce. V jejím duchu chtěl vytrhnout biedermeier z konkrétních historických souvislostí období restaurace a ustavit ho jako duchovní a ideovou epochu po vzoru klasiky“.37 Biedermeierovské bádání se totiž vlivem duchovědné metody stávalo abstraktnějším a odpoutávalo se od původního historicko-uměleckého pojetí uměnovědného. Přibližovalo se umělecké tradici, jak ji aktualizovala „konzervativní revoluce“, a stále častěji zprostředkovávalo biedermeier jako vzpomínku na „staré dobré časy“. Kluckhohnovi žáci a nadšení obdivovatelé Günter Weydt38 a Wilhelm Bietak39 v tomto duchu psali diplomové práce, Bietak o životním pocitu biedermeieru v rakouské literatuře40 a Weydt o obraze přírody u Annette von Droste-Hülshoff a Adalberta Stiftera41, jejichž výsledky na popud svého učitele shrnuli do dvou studií42, publikovaných v Deutsche Vierteljahrsschrift v roce 1931. Navrhovali spojit rakouské, švábské a švýcarské autory (Franz Grillparzer, Ferdinand Raimund, Johann Nepomuk Nestroy, Adalbert Stifter, Eduard Mörike, Annette von Droste-Hülshoff, Gottfried Keller) v samostatné uskupení, které nazvali „biedermeier“. O rok později publikoval Rudolf Majut43 studii Literární bieder36 Paul Kluckhohn (1886–1957), germanista a literární historik byl profesorem ve Štětíně, Vídni a Tübingenu. Byl vynikajícím znalcem německé romantiky a klasiky, pro pozdní německou romantiku razil po vzoru historiků umění pojem biedermeier, který zahrnoval i vydělenou rakouskou literaturu. Vedle průkopnických studií k období biedermeieru se proslavil monografiemi Das Ideengut der deutschen Romantik (1940) a Die Idee des Menschen in der Goethezeit (1946). V roce 1923 založil spolu s Erichem Rothackerem Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte (DVjs). 37 Sengle 1971, s. 120. 38 Günt(h)er Weydt (1906–2000), germanista a literární historik, profesor na univerzitách v Bonnu, Kielu a Münsteru. Zabýval se barokní literaturou a literaturou 19. století, kde se zasadil o literaturu biedermeieru. Populární je jeho monografie o Grimmelshausenovi Nachahmung und Schöpfung. Studien um Grimmelshausen (1968) a k pojetí literatury biedermeieru Begriffsbestimmung des literarischen Biedermeier (1974). 39 Wilhelm Bietak (1905–1993) byl vídeňským filologem a gymnasiálním profesorem němčiny a dějepisu. Proslul neúnavným zápasem o uznání biedermeieru jako literární epochy v předválečném období, po válce se věnoval hlavně literárně-pedagogické činnosti. 40 Das Lebensgefühl des „Biedermeier“ in der österreichischen Dichtung. Wien: Braumüller, 1931. 41 Naturschilderung bei Annette von Droste-Hülshoff und Adalbert Stifter. Beiträge zum Biedermeierstil in der Literatur des 19. Jahrhunderts. Germanische Studien, Heft 95, Berlin 1930. 42 Weydt 1931, s. 628–651; Bietak 1931, s. 652–678. 43 Rudolf Majut (1887–1981), literární historik, propagátor Georga Büchnera a literatury první poloviny 19. století. Kvůli židovskému původu opustil 1933 Německo a studoval v Basileji evangelickou teologii, 1939 odchází natrvalo do Anglie, kde pracuje zprvu jako pastor, 110 SVĚT LITERATURY 52 přibližovala střetu mezi klasickým idealismem vrcholícím v Hegelovi, který realitu přesahoval, a materialismem, zastupovaným hegelovskou levicí v čele s Marxem či Feuerbachem, který naopak uznával jedině ji. Biedermeier odmítal takové vyhrocené pozice, snažil se přizpůsobit dané realitě tím, že se s ní smíří a vzdá se jakékoli revoluční společenské reformy. Ducha smíření podporovalo křesťanské náboženství ve své tradiční podobě. Křesťanství žité, nikoli rozpuštěné ve filosofických pojmech Hegelova systému. Filosofický idealismus i německá romantika se snažily křesťanství inovovat a oživit v nové podobě stejně jako myšlenku státu, materialismus a naturalismus křesťanství a stát naopak v jejich tradiční formě vášnivě potíraly. Biedermeier sáhne po filosofii výchovy s důrazem na osobnost a psychologii. Dobovým ideovým vůdcem se hlavně v Rakousku stává Johann Friedrich Herbart75 svou snahou o vybudování výchovného systému, jehož hlavním cílem bylo vypěstovat ctnostného člověka pomocí řádného vedení (Regierung), mravní výchovy (Zucht) a vzdělávání (Unterricht). Právě pro jasnou formulaci cíle a utříděné spolehlivé postupy k jeho dosažení si občanská společnost Herbartovu pedagogicko-filosofickou teorii osvojila. AUTOŘI BIEDERMEIERU Biedermeier se obrátil k idyle venkova, krajiny, v níž jednotliví autoři žili. Nejfrekventovanější byla krajina rakouská, neboť právě Rakousko se svým historickým i dosavadním filosofickým a literárním vývojem stalo typickou zemí biedermeieru. Zároveň bylo zemí, kterou rezignace — rozhodující pocit biedermeieru — zasáhla ze všech německých oblastí nejdůsledněji. Projevilo se to jak počtem autorů (Franz Grillparzer, Eduard von Bauernfeld, Nicolaus Lenau, Adalbert Stifter a celá plejáda dalších), tak silným vlivem rakouské skutečnosti, konfrontované nejen s celoevropskými historicko-společenskými proměnami, ale i s domácími národnostně-kulturními problémy, na jejich tvorbu. V německých zemích vystupuje do popředí Vestfálsko Annette von Droste-Hülshoffové, Švábsko Eduarda Mörika, či Braniborsko Willibalda Alexise. S Bernskou vysočinou je ve Švýcarsku spojován Jeremias Gotthelf. Typickou oblastí německého biedermeieru jsou tedy Rakousko s jihozápadem a jihem Německa — Bavorskem a Švábskem. Nemá-li biedermeier specifický estetický nebo teoretický program jako doznívající romantismus nebo následující realismus, odráží se tato skutečnost ve stylistické diskontinuitě — v nahodilém užití různých výrazových forem, mísení žánrů, v obecném podcenění formální stránky umění. „Poezie“ má pomoci pochopit vyšší ka a svou novou společenskou roli. Měšťanskou se filosofie stává v okamžiku, kdy se plně zapojuje do vzdělávacího systému a naplní tak původní osvícenskou roli. 75 Johann Friedrich Herbart (1776–1841), německý filosof, psycholog a pedagog, odpůrce Hegelův. Propagoval pedagogiku jako disciplínu založenou na filosofii, zasazoval se o výchovu k osobnosti pomocí náboženské výchovy a etických norem chování. Jeho filosoficko- -pedagogický model ovládl na celá desetiletí rakouský školský systém, na jehož vybudování se podílel. Základními příručkami byla jeho Všeobecná pedagogika z cíle výchovy odvozená (1806, Allgemeine Pädagogik aus dem Zweck der Erziehung abgeleitet) a Všeobecná praktická filosofie (1808, Allgemeine Praktische Philosophie). mILAN TVRDÍK 111 řád, proto kladou umělci biedermeieru takový důraz na názornost, proto mají velkou zálibu v „detailním realismu“ a v reflexi. Takové pojetí literatury ovšem kromě jiného zaplavilo trh triviální beletrií, vydávanou v nesčetných almanaších, knížkách kapesního formátu, v památnících, rodinných pamětech (Stammbuch) a v časopisech „pro celou rodinu“. To přinášelo této literatuře tzv. nižšího biedermeieru pozdější kritiku za měšťáckou selankovitost a citovou naivitu, vzpomeňme si na Eichrodtovu a Kußmaulovu satiru na veršovánky Samuela Friedricha Sautera. Klasický biedermeier pak pěstoval krátkou prózu ve formě tzv. studií (Adalbert Stifter) nebo idylizující prózu s historickými náměty (hlavně Eduard Mörike), ale volil i novelu, nikoli onu „pravou“ s „neslýchanou událostí“, ale tzv. Zustandsnovelle,76 jak ji známe ze Stifterových Pestrých kamenů. Z dalších poetických žánrů měl v oblibě pohádku, humoristickou báseň v próze, baladu, veršovanou didaktizující prózu podle osvícenského vzoru Christopha Martina Wielanda a krátký metrický epos. Vlastní idyla se však příliš nevyskytuje (pokud vůbec, tak především znovu u Eduarda Mörika Stará věžní korouhvička77 nebo Týden starého faráře78 Annette von Droste-Hülshoffové), afinita k idyličnosti vede spíše k „idylickému přeformování všech žánrů“.79 Vedle triviálních románů populárních epigonů Waltera Scotta (Karl Spindler, Wilhelm Meinhold, A. von Tromlitz, vl. jm. August von Witzleben, Heinrich Joseph Koenig, Wilhelm Blumenhagen) patří k vrcholné románové tvorbě biedermeieru především „stylizovaný epos“80 Vítek Adalberta Stiftera a historické romány německých autorů Wilhelma Hauffa, Levina Schükinga či Willibalda Alexise. Lyrika si libovala v jednoduchých písňových formách (mnoho básní z této epochy se zhudebnění významnými komponisty — především Beethovenem a Schubertem — dostalo do obecného povědomí). Tematizovala typické dobové projevy lásky, odříkání, rodinného štěstí, často pomíjivost života a náboženské cítění, z nichž nejvýznamnější jsou shromážděny v lyrických sbírkách vestfálské šlechtičny Annette von Droste-Hülshoffové Duchovní rok81 a evangelického pastora Carla Johanna Spitty Žaltář a harfa,82 reflektivní didaktickou lyriku pěstoval Franz Grillparzer, nejvýrazněji ve sbírce Tristia ex ponto.83 Nejvýraznějším dramatickým produktem biedermeieru je vídeňská lidová hra ve formě pohádkových a kouzelných her, případně moralistních veseloher, a konver76 Termín označuje vyprávění příběhu z běžného poklidného života, nikoli příběhu s výjimečným dějem, jak se novela v německé literární vědě během 19. století ustálila. Především v biedermeieru rozlišuje literární věda až šest typů novel. Srov. Hermand 1958, s. 90–137. 77 Eduard Mörike: Der alte Thurmhahn (1840, uprav. 1845, definitivní verze 1852). 78 Annette von Droste-Hülshoff: Des alten Pfarrers Woche, in Gedichte (1844). 79 „Idyllische Überformung aller Gattungen“ uvádí Sengle 1971, s. 134. 80 „…Stifters Romane, denn besonders Witiko, sind auf „Epos“ stilisiert und insofern eine klassizistisch forcierte Ausprägung des Romans“. [Stifterovy romány, především Vítek, jsou stylizovány do formy „eposu“, a jsou to tudíž romány spíše klasicistické. Přel. M. T.]. In Sengle 1971, s. 133. 81 Annette von Droste-Hülshoff: Das geistliche Jahr (1820, uprav. 1839/40). 82 Carl Johann Spitta: Psalter und Harfe (1833). 83 Franz Grillparzer: Tristia ex ponto (1835). 112 SVĚT LITERATURY 52 zační hry, jež se vyvinuly hlavně v Rakousku, které vedle Švábska patří k nejdůležitější a nejvýznamnější oblasti literárního biedermeieru. Rakouské veselohry psané v dialektu, charakteristické řemeslnou vyspělostí divadelní formy a leckdy naivním obsahem o zaslouženém štěstí a potrestaném a napraveném zlu, navazovaly na živou barokní tradici (Adolf Bäuerle, Joseph Alois Gleich, Karl Meisl, především však Ferdinand Raimund, Johann Nepomuk Nestroy a v žánru salónní komedie pak Eduard von Bauernfeld). Jejich vliv se šířil daleko za hranice Rakouska a ovlivnil podobnou dramatickou tvorbu, která ovšem zdaleka nedosáhla kvalit svého vzoru, ať to byly hamburské pokusy, podporované čilou divadelní výměnou mezi Vídní a Hamburkem, či Ernst Elias Niebergall v Darmstadtu nebo Adolf Glaßbrenner v Berlíně. Biedermeierovský životní pocit rezignace, touhy po klidu a trudnomyslnosti se objevuje v raných dramatech nejvýznamnějšího rakouského dramatika 19. století Franze Grillparzera Sláva a pád krále Otakara, Sen je život a Běda lháři!84 Daleko většího úspěchu u publika nicméně dosahovala historická dramata mnohem horších literárních kvalit Friedricha Halma, tragédie Ernsta Raupacha či dramata herečky a spisovatelky Charlotte Birch-Pfeifferové, po Augustovi von Kotzebue nejúspěšnější německé dramatičky 19. století. ZÁVĚREM Biedermeier je dnes uznán jako svébytná literární epocha. Určité pochyby vzbuzovala (a ten názor leckde přetrvává) převažující interpretace z hlediska „životního pocitu“ (Bietak) či „světového názoru“, neboť byl ve fašistické éře germanisty (Pongs, Petersen) zneužit v duchu nacionálněsocialistické ideologie. Až do Senglova monumentálního díla o biedermeieru poukazovala germanistika i na nedostatečnou analýzu biedermeierovského literárního stylu. Rakouská germanistika s pojmem jako označením literárního období pracuje relativně bez problémů (Herbert Zeman, Wynfrid Kriegleder, Klaus Zeyringer), německé literární dějiny se přidržují spíše staršího rozdělení a biedermeieru věnují celkem nepatrné oddíly jako dokladu „ducha doby“ (Albert Glaser, Ehrhard Bahr). Moderní dějiny české literatury (Lehár, Stich, Janáčková, Holý) biedermeierem nazývají hlavní proud literatury tzv. národního obrození v první polovině 19. století zčásti souběžné s českým romantismem Karla Hynka Máchy. Soustavně s termínem biedermeier v českém i v česko-německém, hlavně však česko-rakouském kontextu pracují v posledních třech desetiletích bohemisté z Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích v čele s Daliborem Turečkem, který k biedermeierovské problematice vydal několik zásadních studií i monografii Rozporuplná sounáležitost.85 Současné badatelské úsilí však přesahuje debatu o pojmu „biedermeier“, jak jsme ji vymezili, a zasluhovalo by si speciální studii. Tento článek vznikl v rámci grantu GAČR č. 14–01821S Pokus o renesanci Západu. Literární a duchovní východiska na přelomu 19. a 20. století. 84 Franz Grillparzer: König Ottokars Glück und Ende. Ein Trauerspiel (1825), Der Traum ein Leben (1834) a Weh dem, der lügt (1838). 85 Tureček 2001. Dále výběrově Turečkovy studie: Tureček 1996, 2003 a 2005. mILAN TVRDÍK 113 LITERATURA Bahr, Ehrhard (ed.). Dějiny německé literatury: Kontinuita a změna. Od středověku po současnost, sv. 2: „Od osvícenství k době předbřeznové“. Přel. Markéta Kachlíková. Praha : Karolinum, 2006, s. 335–403. Bietak, Wilhelm. Das Lebensgefühl des „Biedermeier“ in der österreichischen Dichtung. Wien : Braumüller, 1931. Bietak, Wilhelm. „Vom Wesen des österreichischen Biedermeier und seiner Dichtung“. Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte, 1931, roč. 9, č. 4, s. 652–678. Bietak, Wilhelm. „Zwischen Romantik, Jungem Deutschland und Realismus. Eine Problemund Literaturschau vom Standpunkt der Biedermeierforschung“. Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte, 1935, roč. 13, č. 1, s. 163–206. Boehn, Max von. Biedermeier. Deutschland von 1815–1847. Berlin : Cassirer, 1911. Eisner, Pavel. „Německá literatura na půdě Československé republiky: Od r. 1848 do našich dnů“. In Československá vlastivěda. Sv. VII: Písemnictví. Praha : Sfinx, 1933, s. 325–377. Glaser, Horst Albert (ed.). Deutsche Literatur: Eine Sozialgeschichte. Band 6: 1815–1848: Vormärz: Biedermeier, Junges Deutschland, Demokraten. Reinbek bei Hamburg : Rowohlt, 1980. Hamann, Richard. Die deutsche Malerei im 19. Jahrhundert. Leipzig — Berlin: Teubner, 1914. Hermand, Jost. Die literarische Formenwelt des Biedermeiers: Beiträge zur deutschen Philologie. Gießen : Schmitz, 1958. Hermann, Georg. Das Biedermeier im Spiegel seiner Zeit: Briefe, Tagebücher, Memoiren, Volksszenen und ähnliche Dokumente, gesammelt von Georg Hermann. Berlin : Deutsches Verlagshaus Bong & Co., 1913. Janáčková, Jaroslava. „Romantismus — biedermeier“. In Lehár, Jan — Stich, Alexandr — Janáčková, Jaroslava — Holý, Jiří (eds.). Česká literatura od počátků k dnešku. Praha : Lidové noviny, 1998, s. 205–261. Jirát, Vojtěch. „Český a německý biedermeier“. In týž. Portréty a studie. Ed. Josef Čermák. Praha : Odeon, 1978, s. 545–547. Jirát, Vojtěch. „Úloha ‚biedermeieru‘ v českém národním obrození“. In týž. Portréty a studie. Ed. Josef Čermák. Praha : Odeon, 1978, s. 548–551. Kluckhohn, Paul. „Die Fortwirkung der deutschen Romantik in der Kultur des 19. und 20. Jahrhunderts“. Zeitschrift für Deutsche Bildung, 1928, sv. 4, s. 57–69. Kluckhohn, Paul. „Biedermeier als literarische Epochenbezeichnung. Ein erweiterter Vortrag“. Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte, 1935, roč. 13, č. 1, s. 1–43. Kohlschmidt, Werner. „Leben und Tod in Stifters ‚Studien‘“. In Dichtung und Volkstum: Neue Folge des Euphorion: Zeitschrift für Literaturgeschichte, 1935, roč. 36, č. 2, s. 210–230. Kriegleder, Wynfrid. Eine kurze Geschichte der Literatur in Österreich: Menschen — Bücher — Institutionen. Wien : Praesens, 2011, s. 121–231. Lux, Joseph August. Von der Empirezur Biedermeierzeit: Eine Sammlung charakteristischer Möbel und Innenräume. Stuttgart : Julius Hoffmann, 1906. Majut, Rudolf. „Das literarische Biedermeier: Aufriß und Probleme“. Germanisch-Romanische Monatsschrift, 1932, sv. 20, s. 401–417. Martini, Fritz. Deutsche Literatur im bürgerlichen Realismus: 1848–1898. Stuttgart : Metzler, 1962. Novák, Arne. Die tschechische Literatur: Handbuch der Literaturwissenschaft: Literaturen der slawischen Völker. Potsdam : Athenaion, 1931. Pongs, Hermann. „Zur Bürgerkultur des Biedermeier (Bürgerklassik)“. Dichtung und Volkstum: Neue Folge des Euphorion: Zeitschrift für Literaturgeschichte, 1935, roč. 36, č. 2, s. 141–163. Sahánek, Stanislav. Literární biedermeier v německém písemnictví. Spisy Filosofické fakulty University Komenského v Bratislavě, XXVI. Bratislava : Filosofická fakulta University Komenského, 1938. 114 SVĚT LITERATURY 52 Sengle, Friedrich. Biedermeierzeit: Deutsche Literatur im Spannungsfeld zwischen Restauration und Revolution 1815–1848. 1. sv. Allgemeine Voraussetzungen. Richtungen. Darstellungsmittel. Stuttgart : Metzler, 1971, 2. sv. Die Formenwelt. Stuttgart : Metzler, 1972, 3. sv. Die Dichter. Stuttgart : Metzler 1980. Schmidt, Paul Ferdinand. Biedermeier-Malerei: Zur Geschichte und Geistigkeit der deutschen Malerei in der ersten Hälfte des 19. Jahrhunderts. München : Delphin, 1922. Tureček, Dalibor. Rozporuplná sounáležitost: Německojazyčné kontexty obrozenského dramatu. Praha : Divadelní ústav, 2001. Tureček, Dalibor. „Biedermeier na českém obrozenském jevišti“. Estetika, 1996, roč. 33, č. 3–4, s. 1–3, 73–83. Tureček, Dalibor. „Biedermeier a současná literárněvědná bohemistika“. Česká literatura, 2003, roč. 51, s. 71–77. Tureček, Dalibor. „Romantismus anebo/kontra biedermeier?“. Slovenská literatúra, 2005, roč. 52, č. 4–5, s. 243–261. Weydt, Günter. Naturschilderung bei Annette von Droste-Hülshoff und Adalbert Stifter: Beiträge zum ‚Biedermeierstilʼ in der Literatur des 19. Jahrhunderts. Germanische Studien, Heft 95. Berlin : E. Ebering, 1930. Weydt, Günter. „Literarisches Biedermeier“. Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte, 1931, roč. 9, č. 4, s. 628–651. Wundt, Max. „Die Philosophie in der Zeit des Biedermeier“. Deutsche Vierteljahrsschrift für Literaturwissenschaft und Geistesgeschichte, 1935, roč. 13, č. 1, s. 118–148. Zeyringer, Klaus — Gollner, Helmut. Eine Literaturgeschichte: Österreich seit 1650. Innsbruck : Studien Verlag, 2012, s. 127–259. ON THE TOPIC OF GERMAN AND AUSTRIAN BIEDERMEIER PERIOD LITERATURE Instead of using the term Biedermeier to label the literary period between Romanticism and Realism, the terms “literature of the Restoration period” or “pre-March period literature” are sometimes used. Biedermeier designates the period between 1815 (Congress of Vienna) and 1850 (the aftermath of the revolutionary years 1848/49). Paul Kluckholm was the first to use the term “biedermeier” (in 1927) after it had lost its pejorative overtones at the end of the 19th century and, at the beginning of the 20th, taken on a meaning designating the lifestyle and fashion of the first half of the 19th century. The Biedermeier epoch does not have a specific aesthetic or theoretical programme, which led to a stylistic discontinuity: a naïve concatenation of various forms of expression, mixing of genres, and underestimating the formal aspects of a work of art — putting emphasis on “detailed descriptions”, frequent reflections. This allowed for an unprecedented proliferation of trivial fiction issued in a multitude of almanacs, pocket editions, and numerous “family” magazines. Drama became an important genre, mainly the Viennese people play and conversational plays (Raimund, Nestroy, Bauernfeld). KLÍČOVÁ SLOVA: pojem biedermeieru — umění a literatura doby předbřeznové — německá a rakouská literární věda — Paul Kluckhohn — české písemnictví první poloviny 19. století Biedermeier — the art and literature of the pre-revolutionary period — German and Austrian literary studies — Paul Kluckhohn — Czech literature of the first half of the 19th century Milan Tvrdík (* 1953) vystudoval germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě UK v Praze, absolvoval v roce 1980. Nastoupil do germanistického oddělení Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV. V letech 1983–1986 vyučoval na DAMU. Od roku 1992 odborný asistent na tehdejší Katedře mILAN TVRDÍK 115 germanistiky, nederlandistiky a nordistiky FF UK a zároveň tajemník katedry. V letech 2000–2012 ředitel Ústavu germánských studií FF UK, od 2004 docent, v roce 2013 jmenován profesorem germánských literatur. Absolvoval četné mezinárodní stáže a studijní pobyty, od 2008 externím profesorem na univerzitě v Kolíně nad Rýnem. Člen četných mezinárodních organizací, od 1999 předseda Goethovy společnosti v ČR. Četné publikace k dějinám německé, rakouské, švýcarské a německy psané literatury z českých zemí. Je nositelem Záslužného kříže Rakouské republiky o vědu a umění.