Svět disentu a Státní bezpečnosti jako souboj expertů

Svět disentu aStátní bezpečnosti jako souboj expertů Jakub Hošek THE WORLD OF POLITICAL DISSENT AND STATE SECURITY AS ACLASH OF EXPERTS The paper discusses the clash between State Security (Státní bezpečnost) and political dissent during Czechoslovak normalisation, or rather one of its aspects: the expert knowledge that both sides used in the conflict. While State Security was making an effort to improve in the field of psychology and also in its use of technology, especially during surveillance, the dissidents gradually acquired aperfect knowledge of the Czechoslovak legal system, which helped them to defend themselves, at least to some extent, against the harassment by the security apparatus. The paper discusses the approaches taken by both sides as well as how they actually worked in practice. KEYWORDS: political dissent; State Security; normalization; Charter 77; Committee for the Defense of the Unjustly Prosecuted; repression; persecution Snažit se problematizovat vzájemné střetávání Státní bezpečnosti aopozice během normalizace se na první pohled může zdát bezúčelné. Na jedné straně stála všemocná represivní instituce, na straně druhé utlačovaná menšina, která neměla ve vzájemném střetu žádnou šanci na úspěch. Pokusíme-li se ale pohlédnout za tento zažitý narativ pozorněji, otevře se nám mnohem komplikovanější obraz jejich souboje. Obraz, který je zároveň bližší vzpomínkám samotných disidentů. Ti totiž nechtěli pouze hrát roli pasivních obětí, ale snažili se vyvíjet svébytné taktiky, které jim umožňovaly bránit se postupům tajné policie. Disidenti potýkání spolicií nevyhledávali; bylo spíše vedlejším efektem anutnou součástí jejich konfliktu srežimem. Ambicí tohoto textu je podívat se na boj opozice sStB trochu jinou optikou— jako na souboj expertů, jakkoli ze své podstaty nerovný. Na jedné straně stála Státní bezpečnost svpodstatě neomezenými možnostmi— obrovským byrokratickým arepresivním aparátem, spodporou dalších institucí vzádech ataké sroky precizovanými taktikami. Na straně druhé pak stál disent svlastními znalostními postupy azkušenostmi, jehož největší zbraní byla motivace vboji proti nezákonnostem režimu. Studie se přiznaně zaměřuje pouze na jeden segment vzájemného střetávání StB adisentu, ato na ten, vrámci něhož mohly obě strany využívat svých znalostí, zkušeností či technických dovedností. Pozornost se soustředí zejména na fenomény výslechů asledování, stranou tak zůstává celá řada dalších metod užívaných proti představitelům opozice— od administrativních postihů přes domovní prohlídky, odposlechy, krátkodobá zadržení, trestněprávní represe až po nezákonnou šikanu.1 1 Podrobněji orozličných formách represí namířených proti disentu viz např.Jakub HOŠEK, Každodennost pronásledování. Lidské vztahy mezi Státní bezpečností aopozicí během normalizace, bakalářská práce, Ústav hospodářských asociálních dějin FF UK, Praha 2015, s.36–67; 86 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 Cílem je ukázat momenty, které jedné idruhé straně umožňovaly využít taktické dovednosti iktomu účelu nabyté vědomosti. Tomu odpovídá ivýběr pramenů. Ty státněbezpečnostní zastupují interní materiály typu diplomových prací obhájených na Vysoké škole Sboru národní bezpečnosti (dále VŠ SNB) či policejní bulletiny. Svět disentu pak reprezentují zejména manuály popisující strategie pro případný kontakt sStB. Zkušenosti jednotlivých disidentů sbezpečnostním aparátem se pochopitelně lišily, ať už na základě jejich činnosti vopoziční komunitě, prostředí, ze kterého vycházeli, či regionu, vněmž žili. Práce si neklade za cíl sledovat lokální či jiná specifika, ale spíše popsat obecně platné strategie využívané jednou či druhou stranou. Jakou expertízou tedy obě strany disponovaly? STB EXPERTEM NA PSYCHOLOGII ASLEDOVACÍ TECHNOLOGIE Sledování byla vnějaké podobě vystavena podstatná část představitelů opozice— od méně nápadného skrytého sledování až po ty vyhrocenější formy přecházející mnohdy do podoby domácího vězení.2 Disidenti často svoje sledování zpětně trochu ironizovali aupozorňovali na neefektivnost takto vynaložených prostředků. Milan Šimečka ho výstižně popsal jako „groteskní aktivitu většího množství mužů od Státní bezpečnosti, kteří sledují svého člověka, když jde ráno pro mléko, potom, když jde do práce, když jde na návštěvu, kholiči, klékaři, na poštu atd. Sám jsem takové sledování zažil ajeho smysl mi dodnes uniká. Byl jsem například sledován, když jsem jel na ryby. Tři vozy, obsazené vždy dvěma muži, mě doprovodily křece. Pak sledovali tři hodiny, že jsem neměl ani jeden záběr, azase mě doprovodili domů.“3 Studium záznamů oprůběhu sledování dává Šimečkovi do velké míry za pravdu. Zdnešního pohledu mohou tyto materiály působit skoro úsměvně— na mnoha tisících stran je dopodrobna rozepsána každodenní rutina československého disentu— od stylu oblékání přes stravovací návyky až po průběh běžných denních pochůzek. Můžeme jen hádat, kolik podobných informací mělo pro Státní bezpečnost další užitek. Za touto clonou komična se ale skrývá další, snad ještě důležitější aspekt: nepříjemný pocit, který sledování způsobovalo. Ať už šlo oztrátu soukromí vlastního nebo lidí, se kterými se sledovaní setkávali, či oznepříjemňování každodenního života. Právě tento diskomfort byl vedle monitoringu jejich činnosti jedním zúčelů prováděného sledování. Výše zmíněné platilo zejména vpřípadě „otevřeného sledování“, při němž sledovači nijak neskrývali svoji přítomnost, naopak se svým „objektům“ často snažili drobnými naschvály ztrpčovat život. Vzpomínal na to třeba Petr Uhl. „To se stávalo, že když jsem si šel po ulici, že ten člověk vyskočil, předešel nás afotografoval do obličeje. Nebo se mě snažil dostat zchodníků, vytěsnit… Což bylo samozřejmě Jaroslav PAŽOUT, Trestněprávní perzekuce odpůrců režimu vČeskoslovensku vobdobí takzvané normalizace (1969–1989), Praha 2017. 2 Václav HAVEL, První zpráva omém domácím vězení, in: týž, Olidskou identitu. Úvahy, fejetony, polemiky, prohlášení arozhovory zlet 1969–1979, edd. Vilém Prečan— Alexander Tomský, Praha 1990, s.303–309. 3 Milan ŠIMEČKA, Obnovení pořádku, Brno 1990, s.105. JaKuB HOŠEK 87 nepříjemné.“4 Nejvyhrocenější formou ostrahy pak byla tzv.operativa prováděná ve spolupráci sVeřejnou bezpečností, která si před bydlištěm sledovaného zřídila stanoviště akontrolovala každého, kdo chtěl vejít do bytu či zněj odejít. Ipřes minimálně spornou úspěšnost aúčelnost sledování byli příslušníci, kteří ho prováděli, na svou práci hrdí asnažili se ji neustále zlepšovat ainovovat. Útvar „sledovačky“ vznikl již vroce 1948 apostupně se rozrůstal— jak početně, tak vybavením azázemím. To se zřetelně projevilo vsedmdesátých aosmdesátých letech, kdy IV. správa již disponovala rozsáhlou sítí pozorovacích bodů, konspiračních místností se zázemím aspojovatelen, jakož ikamerovým systémem nainstalovaným vblízkosti ambasád adalších významných míst.5 Terčem sledování nebyli zdaleka jen disidenti— mnohem větší pozornost byla věnována diplomatům nebo vízovým cizincům. Itak ale dostával útvar sledování celou řadu požadavků od X. správy SNB, která se vsedmdesátých aosmdesátých letech věnovala boji proti vnitřnímu nepříteli. Úspěšnost sledování byla pro příslušníky Státní bezpečnosti otázkou prestiže, snažili se zdokonalovat abavilo je do své práce přinášet různá vylepšení atechnické „vychytávky“. Skvělou sondu do jejich myšlení nám poskytuje informační bulletin vydávaný IV. správou SNB svšeříkajícím názvem Sledování. Tam příslušníci rozebírali zajímavé případy, úspěchy, neúspěchy ainovativní techniky, které využívali při výkonu své profese. Za léta praxe si vypracovali vlastní expertízu, ve které nic neopomněli akterá jim měla zajistit, aby se vyvarovali chyb svých předchůdců. Promýšleli každou maličkost— třeba ito, jak se zachovat, když si sledovaná osoba odskočí vmetru na záchod. Vtakové chvíli „pracovník sledovačky objekta následuje, tím se ovšem vystavuje možnosti prozrazení“. Druhou možností bylo, že „sledovač objekta nenásleduje, potom musí ve vestibulu zaujmout takové postavení, aby objekta při opouštění WC bezpečně zachytil. Tento způsob umožňuje kontrolu a[…] dokumentaci osob, které zajdou za objektem nebo WC vzápětí opouští. Nebezpečí pro pracovníka sledovačky je vobtížné legalizaci svého počínání vblízkosti WC.“6 Prostředky městské hromadné dopravy patřily knejčastějším místům výkonu práce příslušníků sledovačky. Včasopise Sledování je zmíněna celá řada rad, jak se vpřeplněných vozech metra aautobusech chovat— například kam se postavit před nástupem do soupravy či jak si dát pozor na odraz vokně—, nebo upozornění, že sledovač nikdy nesmí zapomenout síťovou jízdenku. To se stalo osudným příslušníkovi provádějícímu akci AND, který „neměl tuto jízdenku usebe, byl kontrolován revizorem […], vnásledující stanici byl […] vyveden zdopravního prostředku aobjekt, který toto vše pozoroval, pokračoval nerušeně abez kontroly sledovačky dále“.7 Kromě praktických rad je včasopise popisována iřada důmyslných technik apoužívaného vybavení. Mezi předpoklady úspěšné sledovačky patřilo dobré 4 Rozhovor sPetrem Uhlem z18.12.2014, vedl JH. 5 Podrobněji Prokop TOMEK, Estébáckou Prahou. Průvodce po pražských sídlech Státní bezpečnosti, Praha 2020. 6 Archiv bezpečnostních složek (dále ABS), f. A25 IV. Správa sledování, inv. j. 1034, Časopis Sledování, 1984, č.1, s.11–12. 7 Tamtéž, inv. j. 1036, Časopis Sledování, 1984, č.3, s.7. 88 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 maskování příslušníků. Třeba prostřednictvím tzv.minigarderoby uložené ve speciálně upravené brašně. Ta umožnovala sledovačům operativně měnit vzhled iběhem akce. Takové brašny „byly vybaveny brýlemi sobyčejnými skly, brýlemi proti slunci, čepicemi skšiltem, barety, slabými silonovými bundami, pracovními obleky, kravatami […] adalšími drobnými součástkami“.8 Sledovačka při práci samozřejmě využívala icelou řadu dalších převleků adoplňků— od lyží přes sportovní brašny až po berle. Maskovací prvky byly používány ina vozový park— třeba vpodobě nosičů lyží nebo cedulky „taxi“. Samotný převlek ale úspěch nezaručoval. „Každý sledovač by měl být svým způsobem iherec. […] Proto podporujeme ity příslušníky, kteří se nebojí vakci předstírat například mentálně postiženou osobu, podnapilého chodce atd.“9 Mezi důležité know-how pracovníků sledovačky patřilo také využití asním spojené ukrytí sledovací techniky. Při své práci využívali nejrůznější druhy kamer, fotoaparátů arádiové techniky. Využití přístrojů uvnitř pozorovacích bodů bylo poměrně snadné, obtížnější situace nastávala vpřípadě potřeby vyrazit snimi do terénu. Pro takové případy měli příslušníci připraveny třeba speciálně upravené tašky svysílačkami afotoaparáty. Velkou kreativitu projevovali sledovači při snaze oukrytí kamer. „Bylo rozhodnuto televizní soupravu umístit vdětském hlubokém kočárku aschůzku obsadit ‚dvojicí manželů‘ na procházce skojencem. Pro vytvoření této dvojice byla požádána soudružka, která je vsoučasné době na mateřské dovolené, aby byla vtéto akci se svým dítětem kdispozici. Je nutné podotknout, že uvedená soudružka pochopila důležitost akce akúkolu přistoupila obětavě, přestože jí vznikly potíže atěžkosti při péči osvé dítě.“10 Zcitovaných materiálů je patrná jednak obrovská technická amateriální převaha, kterou StB vsouboji sdisentem disponovala (vždyť při sledovacích akcích byl používán dokonce ivrtulník), ajednak snaha oneustálé zdokonalování sledovacích technik. Zmiňovaný časopis sloužil jako fórum, na kterém se příslušníci napříč republikou mohli podělit osvé zkušenosti aoto, co při jejich činnosti funguje, ataké jako prostor pro předávání jejich expertního vědění. VÝSLECHY APOHOVORY Zatímco sledovací činnost probíhala videálním případě skrytě, během výslechů vstupovali příslušníci StB spředstaviteli opozice do přímého styku. Aitento druh činnosti pochopitelně, podobně jako sledování, vyžadoval pečlivou přípravu. Československé právo vobdobí normalizace rozlišovalo několik druhů výslechů, samostatnou kategorii pak představovaly méně formální pohovory. Zatímco výslechy byly standardní součástí vyšetřovacího procesu, pohovory (či vynucené kontakty) využívala StB zejména vsouvislosti stzv.prevencí, která během normalizace patřila mezi hlavní druhy perzekuce využívané proti představitelům opozice. Za tímto termínem 8 Tamtéž, inv. j. 1004, Časopis Sledování, 1972, č.1, s.26. 9 Tamtéž, inv. j. 1040, Časopis Sledování, 1985, č.2, s.8. 10 Tamtéž, inv. j. 1017, Časopis Sledování, 1976, č.3, s.2. JaKuB HOŠEK 89 se skrývá celá řada opatření, pomocí jejichž uplatňování chtěla Státní bezpečnost předejít potenciálním trestným činům protisocialistického charakteru.11 Mezi tyto opatření patřily vedle administrativních postihů arozšiřování dezinformací právě zmíněné vynucené kontakty. Disidenti byli kpohovorům často zváni pod pohrůžkou represe, diskreditace před přáteli nebo pod záminkou objasňování trestného činu, který se stal například vblízkosti jejich bydliště.12 Výslechy samozřejmě byly (ajsou) běžnou součástí policejní činnosti apříslušníci StB se na ně připravovali všichni podobně bez ohledu na to, zda přišli do styku se zástupci disentu. Příprava na výslech zdaleka nezahrnovala jen studium zákonných náležitostí akriminalistických metod, nedílnou součástí byla také znalost psychologie aschopnost pracovat semocemi vyslýchaného. To se příslušníci učili jednak při studiu na VŠ SNB, jednak předáváním zkušeností vpraxi. Sondu do myšlenkového světa tehdejších policejních složek nám mohou poskytnout studijní materiály, které využívali studenti zmíněné vysoké školy, ataké diplomové práce zde obhájené. Zatímco první pramen odhaluje spíše obecnější strategie, diplomové práce často vycházejí zpraktických zkušeností azaměřují se na konkrétnější činnost— třeba ina boj proti opozici ajeho specifika. Pro potřeby této studie bylo vybráno několik textů, které se zabývají přípravou na výslechy apohovory. Příslušníci Bezpečnosti své znalosti samozřejmě čerpali izdalších zdrojů, dá se ale předpokládat, že texty spojené se studiem na VŠ SNB nijak nevybočují zpraxe amyšlení bezpečnostního aparátu amohou nám oněm poskytnout dobrou představu. Oba typy pramenů kladou důraz na znalost psychologie— jak teoretickou, tak praktickou, využitelnou vprůběhu pohovorů avýslechů. „Vědomosti opsychice nabývá člověk často živelně, empiricky. Rozsah akvalita těchto vědomostí je pak ovšem určena pouze jeho individuální zkušeností, které nabývá stykem sdruhými lidmi. Proto teoretická erudice voboru psychologie je nezbytná.“13 Příslušníci Bezpečnosti měli řadu možností, jak si doplňovat azvyšovat své psychologické vzdělání— ať už vrámci škol Ministerstva vnitra nebo prostřednictvím vzdělávacích kurzů vcivilních odborných pracovištích. „Onevyhnutelnosti zvyšování kvalifikace (formou psychologického vzdělávání) je nutno soustavně operativní pracovníky StB přesvědčovat. Vždyť marxisticko-leninská teorie poznání člověka člověkem omožnosti zjišťování, ahlavně omožnosti záměrného formování kvalit člověka-nepsychologa, kterému umožňují být znalcem lidí pro úspěšný výkon jeho profesionálních úkolů, uvažuje jako omožnosti reálné.“14 Znalost psychologie měla dát policistům náskok před protivníkem ataké možnost anticipovat jeho chování. „Studiem psychologie lze správně pochopit nejen svoji vlastní osobu, ale idruhé, analyzovat jejich jednání achování, 11 Federální ministerstvo vnitra, č.j. N/Z-004591982, Metodické pokyny I. náměstka ministra vnitra ČSSR kprovádění preventivní činnosti čs. kontrarozvědkou, Praha 1982. 12 Toto předvolání většinou bylo zdůvodňováno uplatněním povinnosti podat vysvětlení podle § 16 zákona oSNB. 13 ABS, f. VŠ SNB, Diplomové práce VŠ SNB, Václav ČECH, Psychologické aspekty taktiky vytěžovacích pohovorů jako jedna ucest zvyšování efektivního obranného zpravodajství, s.4. 14 Tamtéž, Radoslav JANDA, Psychologické problémy poznávání osobnosti KTS metodou rozhovoru (vpodmínkách kontrarozvědné ochrany vysokoškolské mládeže), s.17. 90 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 příčiny jejich reakcí.“15 Psychologie kromě jiného také umožňovala příslušníkům lépe dodržovat stanovené strategie výslechů apohovorů. Ty často počítaly spůsobením na emoce vyslýchaných. Důležitou roli hrálo prostředí, ve kterém se výslech odehrával. Pro standardní výslech nejvíce vyhovovala ktomu určená výslechová místnost či kancelář vyšetřovatele, „neboť vyslýchající je na toto prostředí zvyklý, cítí se vněm bezpečný, anaopak vyslýchaný zde zpravidla ztrácí svou jistotu. […] Všechna ostatní místa výslechu jsou méně vyhovující, neboť nepřispívají kpsychologické převaze vyslýchajícího.“16 Naopak pohovory či schůzky skandidáty tajné spolupráce často probíhaly na místech, která více vyhovovala druhé straně— třeba vrestauraci nebo během procházky přírodou. Existoval předpoklad, že ve známém prostředí se dokáže objekt zájmu Státní bezpečnosti více uvolnit amluvit otevřeně. Mezi výslechy aneformálními pohovory či schůzkami spotenciálními kandidáty tajné spolupráce byla celá řada dalších rozdílů. Zatímco svýslechem se pojilo mnoho procesních úkonů, které nemohly být opomenuty, upohovorů aschůzek vznikalo více prostoru pro rozehrání individuálních strategií apsychologických her. Výslech musel mít jasný plán— od místa, času azpůsobu předvolání, shromáždění důkazů atechnických potřeb až po zajištění logistiky.17 Vsouvislosti svýslechy je vinterních dokumentech kladen důraz zejména na dodržování zákonných náležitostí ataké na nutnost lidsky korektního jednání: „psychologické předpoklady správného socialistického vyšetřovatele kvyslýchanému jsou vytvářeny především humánností, trpělivostí, čestností azásadovostí vyšetřovatele.“18 Jak ale víme ze vzpomínek (nejen) disidentů, podobná zásadovost vjednání svyslýchanými zdaleka nebyla pravidlem. Imateriály StB opatrně připouští možnost „přitlačit vyšetřovaného do kouta“. „To však neznamená, že vyslýchající by neměl právo používat ke zjištění pravdy určité psychologické způsoby působení, jako např.využít faktoru neočekávatelnosti či nepřipravenosti obviněného ke lži, využití nedostatečné informovanosti obviněného ojiž získaných důkazech aorozsahu poznatků, jež má již kdispozici vyšetřovatel.“19 Vítaným pomocníkem pro vyslýchajícího mohl být také faktor strachu. „Strach nejen otupuje paměť, ale hněte veškerou psychiku člověka. Především strach snižuje vůli, mravní kontrolu nad sebou samým, brání správnému hodnocení situace ačiní člověka přístupnějším nežádoucím vlivům. Pocit strachu může mít jak osoba vinná, tak inevinná; může to být istrach zorgánů činných vtrestním řízení.“20 Vyvolání strachu anejistoty ale nebylo jedinou avždy vhodnou strategií. Vněkterých případech bylo výhodnější postupovat zcela opačně. „Ty svědky, kteří se silně emočně vzrušují, je třeba proto nejdříve upokojit, přivést do psychické rovnováhy, 15 Tamtéž, Vladimír POLÁK, Psychologie ajejí uplatňování vprocesu získávání, výchovy řízení agentury StB vboji svnějším nepřítelem, s.5. 16 Miroslav PROTIVÍNSKÝ— Vladimír PRERAD— Josef HEŘMÁNEK, Strategie výslechu, Praha 1973, s.20. 17 Tamtéž, s.27. 18 Tamtéž, s.30. 19 Tamtéž, s.63. 20 Tamtéž, s.70. JaKuB HOŠEK 91 např.tím, že vedeme při zjišťování osobních dat besedu orodině či práci.“21 Spíše než výslechy byly pro podobné neformální diskuse vhodnější příležitostí vynucené kontakty nebo schůzky sadepty tajné spolupráce. Při nich částečně zanikala výše naznačená nadřazená role policisty. Příslušník Bezpečnosti měl působit spíše jako přítel, nebo alespoň partner pro diskusi. Při snaze osplnění tohoto cíle byl policista pochopitelně vnevýhodě— příslušníci budili vmnoha lidech nedůvěru astrach. Vpřekonání této bariéry jim mohlo pomoci důsledné dodržování několika osvědčených pravidel. „Velmi důležité je úvodní stádium, vytvoření humánní atmosféry odpovídající individualitě osobnosti vytěžovaného, překonání pocitů napětí, nejistoty či úzkosti.“22 „Hovor by měl začínat osobními poznámkami, otázkami zoblasti zájmu vytěžovaného ateprve vdalším průběhu přecházet na vlastní projednávání věci. Vlídnost azdvořilost jsou projevem našich předností, nikoliv slabostí.“23 Podobné rady azpůsoby chování mohou znít vsouvislosti spříslušníky Státní bezpečnosti až nepatřičně, měly ale svůj význam. Vytvářely totiž podmínky pro žádoucí jev— příslušníci si pomocí jejich dodržování získávali sympatie svých protějšků. „Sympatie upevňuje shodná činnost, životní postoje, jednání, názory, aj. Zejména účinně působí stejné zaměření ve sféře hiearchie hodnot. […] Projevujeme zájem oživot, práci azáliby partnera. Potlačujeme nadřazenou roli […]. Jednáme jako rovný srovným. Pozorně se zaujetím posloucháme, projevujeme upřímný zájem osdělované informace. […] Volíme správnou míru mezi skromným nenápadným vystupováním adruhým extrémem, bodrým suverénním jednáním.“24 Být dobrým apozorným posluchačem ale zdaleka nestačilo. Policisté museli dobře zvládat také nonverbální komunikaci. „Při podání ruky dostatečně silně stiskneme. Délka držení ruky nesmí být krátká, ani příliš dlouhá. […] Nepříjemně působí příliš dlouhé aupřené pohledy do očí partnera. Druhý extrém je zraková ignorace. […] Používání přirozeného apřiměřeného úsměvu navozuje pocit sympatií. To platí iopřátelském pohledu.“25 Existovala také celá řada nevhodných gest aprojevů, kterým bylo třeba se vzájmu zachování příjemné atmosféry vyhnout. Šlo například oťukání tužkou ozuby či ostůl, škrábání na hlavě, okusování gumy, žvýkání, čištění akousání nehtů nebo „kreslení nesmyslných malůvek na papír během řeči“.26 Podstatnou roli hrál také zevnějšek policistů. „Upravenost nebo neupravenost zevnějšku může podstatným způsobem ovlivnit dojem, jakým člověk působí. Osoba, sníž mám hovořit, může mít omě špatný dojem dříve, než vyslovím první slovo. […] Zároveň se zde však uplatňuje pravidlo, že míra mé sympatie uurčité osoby záleží mimo jiné na tom, jak dalece odpovídám svým zjevem, chováním ajednáním představám anepsaným pravidlům té společenské skupiny, ze které dotyčná osoba pochází.“27 21 Tamtéž, s.65. 22 ABS, f. VŠ SNB, Diplomové práce VŠ SNB, V.ČECH, Psychologické aspekty, s.15–16. 23 Tamtéž, s.27. 24 ABS, f. VŠ SNB, Diplomové práce VŠ SNB, R.JANDA, Psychologické problémy, s.34–36. 25 Tamtéž, s.35. 26 ABS, f. VŠ SNB, Diplomové práce VŠ SNB, V.ČECH, Psychologické aspekty, s.24. 27 Tamtéž, s.23. 92 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2023 Získáním důvěry či sympatií svých protějšků učinili příslušníci Bezpečnosti důležitý krok ktomu, co od nich potřebovali nejvíce— kinformacím. Ina to měli policisté pečlivě vypracovanou metodiku. Nejprve bylo třeba zvolit způsob, kterým bude příslušník pokládat otázky— od klidněji laděné „měkké taktiky dotazování“ přes „neutrální“ až po „tvrdou taktiku dotazování“. Samotné otázky se pak podle účelu azpůsobu využití dělily do mnoha kategorií. „Nálevkové otázky“ byly využívány vúvodu pro navození atmosféry aplynulosti rozhovoru, „filtrační otázky“ sloužily kověření hodnověrnosti dosavadní výpovědi, podrobnější informace pak měly přinést tzv.„uzlové dotazy vhodně obalené trikovými otázkami“.28 Zdnešního pohledu by se mohlo zdát, že činnost příslušníků Státní bezpečnosti se opírala hlavně onezákonné metody— šikanu, vydírání nebo fyzické násilí. Jak je ale patrné zpředchozích řádků, StB byla nucena si vprůběhu času vytvářet stále sofistikovanější postupy. Můžeme jen hádat, nakolik ktomu přispěla činnost opozice zejména vsouvislosti sChartou 77 aVONSem. Obě iniciativy na případy porušování zákonnosti ze strany Bezpečnosti dlouhodobě ahlasitě upozorňovaly. Nejen proto disidenti představovali pro Státní bezpečnost zvlášť silného protivníka. Začali totiž ve svůj prospěch využívat obor, který je vlastní spíše bezpečnostním složkám— znalost adůsledné vymáhání práva atrestního řádu. DISENT EXPERTEM NA PRÁVO AMLČENÍ Fenomén legalismu není výlučně spojen sčeskoslovenskou opozicí ajeho kořeny bychom mohli hledat vkřesťanském či orientálním myšlení. Zjednodušená definice legalismus popisuje jako lpění na formálním dodržování práva amyšlence, že je platné stejně tak pro stát jako pro občany. Vhodné podmínky pro využívání legalistické strategie vkomunistickém Československu umožnil tzv.helsinský efekt spojený se Závěrečným aktem Konference obezpečnosti aspolupráci, ke kterému se svým podpisem vroce 1975 připojili izástupci Československa. Třetí koš usnesení týkající se ochrany lidských práv se stal základním předpokladem pro vznik Charty 77. Azatímco lidská práva dala disentu program afilozofická východiska jeho činnosti, legalismus se stal základem jeho každodenní činnosti astrategie vboji proti režimu.29 Nejviditelnějším výsledkem této snahy byl vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných vroce 1978, ale legalistická praxe sloužila jako dominantní strategie iběhem styku sStB. To potvrzují nejen státněbezpečnostní materiály, kde je toto chování zaznamenáno, ale také texty samotných disidentů. Manuály „správného chování“ ve styku sBezpečností vycházely opakovaně vrůzných obměnách vdruhé polovině sedm desátých let aběhem osmdesátých let— ať už samostatně nebo vrámci samizdatových periodik. Dva nejzásadnější texty nesly název Poučení vyšetřovaným a Základní 28 ABS, f. VŠ SNB, Diplomové práce VŠ SNB, R.JANDA, Psychologické problémy, s.37. 29 Více olegalismu viz Michal KOPEČEK, Disidentský legalismus. Socialistická zákonnost, lidská práva azrod právního odporu vdemokratické opozici vČeskoslovensku avPolsku v70.letech, in: Jiří Suk— Michal Kopeček— Kristina Andělová— Tomáš Vilímek— Tomáš Hermann— Tomáš Zahradníček, Šest kapitol odisentu, Praha 2017, s.10–48. JaKuB HOŠEK 93 pravidla hry.30 Obě písemnosti pracují se stejnou premisou— jedinou šancí, jak uspět vnerovném souboji se Státní bezpečností,31 je nepřistoupit na její hru aneustále se domáhat svých práv. „Praxe ukázala, že bezstarostnost občana, spoléhajícího na to, že nic neudělal, trvá pouze do prvního kontaktu smocí. Najednou člověk sedí před profesionálem acítí, že neví nic ztoho, co by právě potřeboval, neví, zda může věřit tomu uhlazenému soudruhovi, nabízejícímu hned kávu, hned cigaretu či alkohol, zda si může dovolit odmítnout, azda pohrůžky, které na něho dříve příjemný spustil, jsou reálné.“32 Za neefektivní či dokonce kontraproduktivní byla považována snaha sdělit příslušníkům jen část informací ato podstatné zamlčet. „StB má ale letitou zkušenost, pracuje týmově za pomoci nejmodernější techniky. Občana vjeho iluzi [že mu nic nehrozí, pozn.aut.] utvrzuje, potvrzuje mu, že vše bylo legální, ale čerpá zněho čím dál víc informací. Vyšetřovaný těmto iluzím podlehne tím spíš, nezná-li zákony asvá práva. […] Jakákoliv, isebenaivnější informace může být StB zneužita.“33 Nežádoucí byla také snaha ovysvětlování nebo obhajování svých postojů před příslušníky StB. Podle manuálů měli tuto tendenci hlavně intelektuálové, kteří „vidí ive vyšetřovateli člověka atedy objekt, kterému je možno vysvětlit vše akterý pochopí dobré úmysly vyšetřovaného.“34 Stím je spojena itendence, která prostupuje oběma manuály— snaha odehumanizaci příslušníků StB. „Nebezpečí spočívá vtom, že mezi vyšetřovatelem avyšetřovaným se při takových [neformálních, pozn.aut.] rozhovorech nutně vytváří atmosféra důvěry (samozřejmě jednostranná), při které se vyšetřovaný přestává kontrolovat, neboť ‚přece ve vyšetřovateli našel sympatického člověka, který má zájem ojeho názory apodobně‘.“35 Manuály varují ipřed možnou snahou příslušníků StB vytvářet tlak skrze výhrůžky týkající se rodiny či možné ztráty zaměstnání. Tím vším upevňovala Státní bezpečnost svoji nadřazenou pozici během výslechu adisidenti měli jen omezenou škálu prostředků, pomocí nichž se tomu mohli bránit. Jedním znich bylo důsledné vymáhání formalit spojených skonkrétními druhy interakce sStB. Patřily mezi ně povinnost policistů předložit oficiální předvolání kvýslechu, možnost psát si během výslechu poznámky, pozorné pročtení protokolu ataké znalost toho, kdy není vyšetřovaný povinen odpovídat pravdivě.36 Disidenti měli vědět, který druh výslechu 30 Podrobněji omanuálech viz Jakub HOŠEK, Základní pravidla hry kočky smyší. Oopozičních manuálech pro styk se Státní bezpečností, obrazu správného disidenta, právním povědomí aotom, proč se StB bála právníků, in: Miroslav Michela— Václav Sixta (edd.), Rizika jinakosti. Kulturní opozice před rokem 1989 jako předmět výzkumu, Praha 2018, s.29–55. 31 „Mezi vyšetřovaným aStátní bezpečností je úžasný nepoměr. Na straně vyšetřovaného je pravda, oníž je přesvědčen, avědomí sounáležitosti kjeho kamarádům. Na straně Státní bezpečnosti je stát smohutným ekonomickým avojenským potenciálem, prokuratury, soudy avěznice.“ Libri prohibiti, f. VME, sign. 12105.836, Poučení, Poučení vyšetřovaným, s.1. 32 Libri prohibiti, f. VME, Základní, Základní pravidla hry, s.1. 33 Libri prohibiti, f. VME, sign. 12105.836, Poučení, Poučení vyšetřovaným, s.1. 34 Tamtéž. 35 Libri prohibiti, f. VME, Základní, Základní pravidla hry, s.5. 36 Tamtéž, s.3.