K Jednoduchým formám Andrého Jollese

KJednoduchým formám Andrého Jollese Josef Vojvodík Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky josef.v[email protected] Když vyšla vroce 1930 vHalle an der Saale kniha holandského historika umění aliterárního vědce Andrého (Andrease) Jollese1 Einfache Formen,2 vyvolala jeho nemálo problematická teorie elementárních forem vyprávění jako legenda, pověst, mýtus, hádanka, přísloví, případ (kázus), pamětihodnost (memorabile), pohádka, vtip živé diskuse, trvající až do současnosti. Svědčí otom aktuální zájem— zahrnující široké mezioborové spektrum— o„malé formy“ (také ve smyslu „krátké“ anejkratší formy) iformáty, okulturu amyšlení o„malých věcech“, ominiatuře, mikroskopiích,3 margináliích, odetailu atextových útvarech (mj.SMS), jimiž se zabývá tzv.nanofilologie.4 Jolles užívá pojem „einfache Form“— „jednoduchá forma“— také ve smyslu „malá“, „krátká“ forma, což platí zejména pro hádanku, vtip nebo přísloví. Jolles rovněž nepřestává ve své knize zdůrazňovat, že všechny jednotlivosti vedou zpět k„poslední jednotě“, kcelku „který vytváří formu astává se formou“ (Jolles 1968, s.123). Odhlédnuto od holistických implikací této koncepce, vystihuje jeden podstatný rys malých forem, struktur, fenoménů: korelaci aoscilaci mezi „malým“ a„velkým“, mezi mikrostrukturou amakrostrukturou, mezi detailem akontextem apod. 1 Johannes Andreas Jolles (1874–1946), historik umění asvětových literatur, jazykovědec vlámského původu, od roku 1923 působil jako mimořádný profesor vlámského anizozemského jazyka asrovnávací literární vědy na univerzitě vLipsku, kde 22.února 1946 spáchal sebevraždu. Toto jeho rozhodnutí mělo ideologicko-politické aspolečensko-politické důvody iosobní pozadí. Jolles byl od 1.května 1933 členem NSDAP aještě vroce 1944 mu byla Hitlerem udělena Goethova medaile za „zásluhy ovědu“ vnacionálně-socialistickém Německu. Na US-dotazníku, který Jolles vyplnil vkvětnu 1945, sotázkami kjeho působení vNěmecku vletech 1933–1945, je americkým důstojníkem rukou připsáno: „is still anazi— too old (71 years) to be arrested“ (Thys 2000, s.1023–1024). 2 Podrobný popis avýklad Jollessových „jednoduchých forem“ přináší heslo vPrůvodci po světové literární teorii 20.století (Táborská— Jedličková 2012, s.378–396). Zajímavé okolnosti vzniku „jollesovského“ hesla rekonstruuje Michael Špirit (2015, s. 23–35). 3 Zde možno zmínit sborník studií věnovaný „mikrologiím“ v literatuře a filozofii (Schuller— Schmidt 2003). 4 Viz sborník, který uspořádal romanista Ottmar Ette, Nanophilologie: Literarische Kurzund Kürzestformen in der Romania (2008). Jde ooblast literárněvědného akulturněvědného filologického bádání, zaměřeného na mikrotextovost jako specifickou formu komprimovanosti. OPEN ACCESS 330 SLOVO A SMYSL 33 Jollesova teorie „jednoduchých forem“ probudila kživotu pozoruhodný proces recepce. Podle Jollese nedospěly tyto základní „jednoduché formy“ kdefinitivní jednotě, aproto zůstávaly na okraji mimo stylistiku, rétoriku apoetiku. Pozornost jim věnovala folkloristika, nikoliv však literární věda. Jde ospekulativní, esencialisticky- -morfologickou koncepci základních forem vyprávění, která se vymyká empirické ověřitelnosti ajiž proto byla opakovaně kritizována. Nicméně Jollesovy úvahy nad „jednoduchými formami“ jsou také ve vztahu ksoučasným literárním „malým formám“ stále podnětné, jak otom svědčí aktuální literatura zoblasti kulturní sémiotiky nebo literárněantropologicky zaměřeného bádání kotázkám literárních druhů.5 Jsou to ovšem rovněž okolnosti Jollesova pozdějšího ideového (aideologického) vývoje, které jeho uvažování posouvají do ideologicko-kritického kontextu. Někdejší blízký přítel Abyho Warburga aJohana Huizingy se snástupem nacionálního socialismu vNěmecku identifikoval stouto ideologií, čímž si po roce 1945 znemožnil návrat do akademického avědeckého života, což také přispělo kjeho rozhodnutí pro sebevraždu. Jedním zklíčových pojmů Jollesových „jednoduchých forem“ (původně) lidového básnictví je pojem „řečového gesta“ (Sprachgebärde), které Jolles chápe jako jednoduchým formám vlastní tvaroslovnou nebo tvar určující dispozici. Ačkoliv uforem, jimiž se Jolles zabývá, je předpokládán neindividuální, intersubjektivní charakter „řečových gest“, vycházejících— možno říci— zkolektivních řečových forem (jednoduché formy jako „praformy“ řečových aktů), zdůrazňuje Jolles zároveň autonomii vjejich kreativní realizaci (tamtéž, s.7): „Kde se tedy jazyk podílí na tvoření takové formy, kde do takové formy zasahuje, že uspořádává, přeskupuje, aze sebe ji ještě jednou tvoří, tam můžeme mluvit oliterárních formách“ (tamtéž, s.22). Každá tzv.jednoduchá forma vychází ze specifické até které formě vlastní duchovní dispozice, Jollesem nazývané „činnost ducha“ (Geistesbeschäftigung), ata se zase manifestuje, jak již bylo uvedeno, jako určité „řečové gesto“ (Sprachgebärde): působením zmíněné duchovní dispozice se rozmanitosti života adění zhušťují do stejnorodých jevů. Ty se dále, jak Jolles píše, seskupují, jakoby přitahovány ksobě, a„zhušťují“ do tvaru; jako řečová gesta, nabitá duchovní energií, jsou již dále nedělitelnými jednotkami: „Všem jednoduchým formám je společné, že se vřeči uskutečňují prostřednictvím těchto jednotlivých gest“ (tamtéž, s.256). Jolles má na mysli signifikantní nebo formálně specifickou jednotku, vníž duchovní dispozice získává svůj literární výraz. Tak spočívá např.„řečové gesto“ hádanky „výhradně ve formě zvláštní řeči“ (tamtéž, s.143). Na jedné straně jde oformy, „které se takříkajíc dějí bez přičinění básníka vjazyce samotném, zjazyka se vypracovávají“ (tamtéž, s.10), je to jazyk sám, „který básní“, na druhé straně jde však oindividuální „tvůrčí gesto“ autora. Ve své studii oMukařovského sémantickém gestu jako klíčovém pojmu českého literárněvědného strukturalismu upozorňuje Herta Schmidová na určitou blízkost kJollesovu pojmu „řečového gesta“. Nelze vyloučit, že se „Mukařovský do roku 1938, kdy poprvé užil pojmu ‚sémantické gesto‘, seznámil sdílem Andrého Jollese Einfache Formen, které vyšlo 1930. Jolles užívá pojmu ‚řečové gesto‘, které (jinak než Mukařovského ‚sémantické gesto‘, jež se vztahuje kindividuálnímu subjektu tvořícího umělce) existuje vkolektivních formách řeči […]“ (Schmid 1982, s.247). Schmidová odkazuje 5 Viz např.soubor studií, který uspořádali Michaela Weiss aFrauke Bayer (2010), nebo pojednání Petera Grzybeka (1991, s.45–61). OPEN ACCESS JOSEF VOJVODÍK 331 na přednášku Jazyk, který básní, „vníž se Mukařovský vztahuje, ovšem somezeními, ktezi otvůrčím charakteru řeči, jak ji rozvinul formalismus ruské provenience, akterá je blízká Jollesovu myšlení“ (tamtéž).6 Lze předpokládat, že Mukařovského upozornil na Einfache Formen Jollesův tehdejší doktorand Henrik Becker (1902–1984), který byl od roku 1924 ve velmi blízkém kontaktu sPražským lingvistickým kroužkem kolem Viléma Mathesia, patřil dokonce kjeho zakládajícím členům apublikoval vTravaux du cercle linguistique de Prague (Ehlers 2005, s.279–325). Na Jollesovu koncepci pohádky jako „jednoduché formy“ odkazuje také vynikající znalec tohoto žánru, švýcarský literární historik, etnolog aanglista Max Lüthi (1909–1991): jde však za Jollesovo žánrově specifické určení pohádky položením důrazu na její estetické, básnické kvality aantropologicko-etické zvláštnosti. Jeho kniha Das europäische Volksmärchen. Form und Wesen. Eine literaturwissenschaftliche Darstellung7 (Evropská lidová pohádka. Forma apodstata. Literárněvědný výklad) vyšla poprvé vroce 1947 aod té doby se dočkala sedmi nových vydání, stejně jako jeho monografie ze šedesátých asedmdesátých let 20.století věnované pohádkám Es war einmal. Vom Wesen des Volksmärchens. (Bylo jednou… Opodstatě lidové pohádky, 1962)8 aMärchen (Pohádky, 1962). Jeho kniha oevropské lidové pohádce přinesla velmi originální koncepci tohoto žánru aod svého prvního vydání náleží kzákladním dílům literární vědy. Originalita jeho výkladu pohádky spočívá mj.vtom, že svoji fenomenologii pohádky postavil na antropologickou bázi aže se stále znovu vracel kproblému žánrových zvláštností, diferencí iblízkosti pohádky kpověsti, legendě nebo frašce (Schwank). Lüthi např.ukazuje, že numinózní bázeň, která je vlastní pověsti, pohádka nezná, neboť „[k]ontrastní srovnání spověstí ukázalo, sjakým nadhledem alehkostí zachází pohádka se svými motivy. Sublimuje skutečnost. Vyprazdňuje, odskutečňuje motivy— to však neznamená pouze ztrátu, nýbrž také zisk—, stávají se průsvitnými, beztížnými; pohádka je, můžeme na ni použít výraz Hermanna Hesseho, hrou skleněných perel. Co je ve skutečnosti těžké asvízelné, stává se lehkým aprojasněným. Rozplývá se nejen svět citů, nejen zločin asoud se hravě včleňují do tohoto harmonicky stylizovaného světa, ani erotika anuminozita amagie nejsou zde přítomné ve své původní podobě asíle“ (Lüthi 1998, s.66). Lüthi definoval několik základních, pregnantních rysů pohádky: 1.Jednorozměrnost avícerozměrnost (Eindimensionalität und Mehrdimensionalität) pohádkového světa: Hranice mezi vezdejším světem azásvětím je zrušena (Lüthi 1975, s.53–56). Hrdinové neznají údiv ani pochyby, zázračno je pohádkovému světu imanentní. 2.Plošnost (Flächenhaftigkeit): Pohádkám chybí „hloubková struktura“, kterou zná pověst, apostavám chybí psychologická hloubka, nemají vnitřní svět, nepředstavují žádné komplikované charaktery; chybí také hloubková dimenze času, nic není líčeno realisticky aplasticky. 3.Abstraktní styl: Pohádky charakterizuje odtažitost od skutečnosti, 6 Jak podotýká Ehlers (2005, s. 279), byly Beckerovy osobní vztahy kčlenům PLK „mimořádně těsné atrvalé“. 7 Anglicky: Max Lüthi: The European Folktale: Form and Nature. Institute for the Study of Human Issues, Philadelphia 1982. 8 Anglicky: Max Lüthi: Once Upon aTime: On the Nature of Fairy Tales. F.Ungar Publishing Company, New York 1970. Kromě překladů do angličtiny byly Lüthiho práce přeloženy také do francouzštiny, italštiny ajaponštiny. OPEN ACCESS 332 SLOVO A SMYSL 33 vše je naznačeno pouze vobrysech, chybí psychologizace. Tendence k„metalizování“ a„mineralizování“ postav, živočichů ipřírody („měděný, zlatý, stříbrný les“, „zlatá větévka“ atp., tamtéž, s.27), stejně tak kopakování ustálených formulací (vstupní azávěrečné věty) ačísel (tři, sedm, dvanáct); záliba ve všem extrémním (bohatství achudoba, extrémní krása aextrémní ošklivost, obři atrpaslíci). Barevná paleta pohádek je podstatně zredukována: dominují zlatá, stříbrná, bílá ačerná, červená, ze smíšených barev šedá jako barva kovů akamene. 4.Izolace aspojení sveškerenstvem (Isolation und Allverbundenheit): Vše se ocitá vizolaci, nic se neodvíjí kauzálně zpředchozího, právě proto se může vše spojovat se vším, také izolovaný vezdejší svět sizolovaným „oním světem“ (tamtéž, s.152–154). Děj je otevřený. Principem se stává „tupý motiv“ (Lüthi 1974, s.34) anáhoda. 5.Sublimace asvětskost (Sublimation und Welthaltigkeit): Všechny motivy— profánního, mytického, numinózního nebo magického původu— jsou „pohádkově“ sublimovány. Všechny oblasti tvoří společně svět pohádky, do něhož jsou integrovány rituály, mravy, zvyklosti, ale také oblasti erotiky anáboženství, dějin akultury (Lüthi 1998, s.66). Proto také chybí erotika asexualita vobvyklém slova smyslu ajen šifrovaně je možné tyto motivy objevit. Princip „protikladu“ odkazuje kantitetické konstelaci postav (hrdina— antihrdina). Převažují ženské hrdinky: jednak proto, že „ženství představuje vpřírodě větší podíl lidstva“ (tamtéž, s.104), jednak proto, že vpohádce se „odráží mateřsko-právní kultura jako báze“, která je nahrazena otcovsko-právní kulturou (Lüthi 1974, s.102). Vpohádkách jsou „ztvárňovány všechny podstatné způsoby lidského chování akonání: boj, ukládání azvládání úkolů, intrika apomoc, ubližování auzdravování, vražda, zajetí, znásilnění, spasení, vysvobození, záchrana anakonec námluvy, svatba adotyk se světem, překračujícím profánní každodennost, sčarodějnými, mimosvětskými silami pohádky“ (tamtéž, s.29). Rozhodující je, že kauzalita mýtu si vpohádce ponechává svoji platnost. 6.Morální ponaučení: Pohádky nejsou žádnými příběhy pro děti. Jsou příběhy, vnichž se děti idospívající, ale také dospělí, učí, jak je uspořádána společnost. Vpohádkách jsou společenské normy zprostředkovány jasnými příklady. Později definoval Lüthi— vknize Das Volksmärchen als Dichtung. Ästhetik und Anthropologie (Lidová pohádka jako básnictví, estetika aantropologie, 1975)— několik základních, ajak ukazuje, pro pohádku konstitutivních opozičních párů jako stabilita adynamika, opakování avariace, perfekce aimperfekce, umělecká ekonomie aplýtvání. Tyto opozice naznačují Lüthiho tendenci kdialektickým antitezím, které vjeho pojetí tvoří strukturní podstatu napětí pohádek mezi fantastičností arealističností, mezi vezdejším aoním světem (Diesseitswelt— Jenseitswelt), mezi imitací aanticipací, svobodou asvazkem, autonomií aheteronomií. Pro Lüthiho, tohoto „neúnavného estéta vbádání opohádkách“, jak jej charakterizovala Claudia Schmöldersová (1992, s.9), je pohádka principem poezie abásnické obrazotvornosti vůbec. Pohádka jako poezie je estetickým aantropologickým útvarem. Krása je vpohádkách movens iabsolutum: „Jako movens demonstruje krása svoji vystupňovanou fascinaci. Máme-li věřit lessingovskému pravidlu, nebyl by děj mnohých pohádek ničím jiným než zviditelněním síly apodstaty krásna. Strukturalistické analýzy pohádek by nás naopak mohly svádět [ktomu], vidět vpostavách, tedy také vkrásných postavách avěcech pohádky, pouze libovolně zaměnitelné nositele děje. Ve skutečnosti je pohádkový děj obojím: svým vlastním právem azároveň transponováním hodnot, reprezentovaných postavami, ve zjevném ději. Ataké postavy OPEN ACCESS JOSEF VOJVODÍK 333 jsou obojím: obrazy amístodržiteli hodnot anehodnot nebo protihodnot, postojů, forem existence— anositeli děje“ (Lüthi 1975, s.51). Obraz člověka, snímž se setkáváme vpohádkách, není podle Lüthiho určován pouze obsahově, nýbrž již vnitřní forma, bytostná podstata pohádky, odpovídá člověku: „pouto asvoboda, včlenění do celku avlastní hodnota jednotlivého prvku, pevnost adynamika, jasnost atajemství, paměť apředjímání, realita autopie jsou vpodobě svého vyprávění avhistorii svého tradování spojeny stejně tak, jako vexistenci samotného člověka“ (tamtéž, s.184). Ztéto perspektivy se pohádka jeví jako „ontologický žánrový archetyp“ (Ranke 1958, s.660) ifascinující „narativní ornament“ (Schmölders 1992, s.12). LITERATURA Ehlers, Klaas-Hinrich: „Als Sprachwissenschaftler bin ich ein halber Tscheche“: Das deutsche Gründungsmitglied Henrik Becker. In týž: Strukturalismus in der Deutschen Sprachwissenschaft. Die Rezeption der Prager Schule zwischen 1926 und 1945. De Gruyter, Berlin— New York 2005, s.279–325. Grzybek, Peter: Einfache Formen der Literatur als Paradigma der Kultursemiotik. In: Peter Grzybek (ed.): Cultural Semiotics: Facts and Facets / Fakten und Facetten der Kultursemiotik. Bochumer Universitätsverlag, Bochum 1991, s.45–61. Jolles, André: Einfache Formen. Legende, Sage, Mythe, Rätsel, Spruch, Kasus, Memorabile, Märchen, Witz [1930]. Max Niemeyer Verlag, Tübingen 1968. Lüthi, Max: Das europäische Volksmärchen. Form und Wesen. Eine literaturwissenschaftliche Darstellung. Francke Verlag, Bern— München 1947. Lüthi, Max: Märchen [1962]. Metzlersche Verlagsbuchhandlung, Stuttgart 1974. Lüthi, Max: Das Volksmärchen als Dichtung. Ästhetik und Anthropologie. Diederichs Verlag, Düsseldorf— Köln 1975. Lüthi, Max: Es war einmal… Vom Wesen des Volksmärchens [1962]. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 1998. Ranke, Kurt: Betrachtungen zum Wesen und Funktion des Märchens. Studium generale. Zeitschrift für interdisziplinäre Studien 11, 1958, s.647–664. Schmid, Herta: Die ‚semantische Geste‘ als Schlüsselbegriff des Prager literaturwissenschaftlichen Strukturalismus. In: Elrud Ibsch (ed.): Schwerpunkte der Literaturwissenschaft außerhalb des deutschen Sprachraums. Brill, Amsterdam 1982, s.209–259. Schmölders, Claudia: Das Märchen als Psychologe. Eine Hommage an Max Lüthi. Merveilles & contes 6, 1992, č.1, s.9–19. Schuller, Marianne— Schmidt, Gunnar (eds.): Mikrologien. Literarische und philosophische Figuren des Kleinen. Transcript Verlag, Bielefeld 2003. Špirit, Michael: Růžena Grebeníčková a její rukopis. Studie — komentář — bibliografie. Institut pro studium literatury — Torst, Praha 2015. Táborská, Jiřina— Jedličková, Alice: André Jolles. Jednoduché formy (Einfache Formen, 1930). In: Vladimír Macura— Alice Jedličková (eds.): Průvodce po světové literární teorii 20.století. Host, Brno 2012, s.378–396. Thys, Walter: André Jolles (1874–1946). „Gebildeter Vagant“. Brieven en documenten. Amsterdam University Press— Leipziger Universitätsverlag, Amsterdam— Leipzig 2000. Weiss, Michaela— Bayer, Frauke (eds.): Einfache Formen und kleine Literatur(en). Für Heinrich Hudde zum 65.Geburtstag. Verlag Winter, Heidelberg 2010. OPEN ACCESS