Oficiální literární platformy Tvorba – Kmen, kontext jejich vzniku a metakritická pozice. Polemická literární diskuze v pozdních 80. letech jako imitace nezávislé literární kritiky

Oficiální literární platformy Tvorba– Kmen, kontext jejich vzniku ametakritická pozice. Polemická literární diskuze vpozdních 80. letech jako imitace nezávislé literární kritiky Tereza Šnellerová Univerzita Karlova, Ústav české literatury akomparatistiky [email protected] SYNOPSIS Official Literary Platforms Tvorba and Kmen, the Context of Their Origin and Metacritical Position: APolemical Literary Discussion in the Late 1980s as an Imitation of Independent Literary Criticism This article examines the normalisation ‑era political ‑cultural weekly Tvorba, its position in the field of official literary criticism since 1969, and above all its mutual relationship with the original lite‑ rary supplement Kmen (1982) before and after its independence. It also examines editorial strategies used to introduce these periodicals into official journalistic discourse, including the publication of certain metacritical positions. One discussion on Karel Sýs’ denunciation text Dislocated at the Joints (Vymknuta zkloubů, 1988), for example, seeks to highlight the progressive themes and values of official literary criticism at the end of the 1980s, which increasingly presented itself as autonomous, and which would go on to find its place in the 1990s as well. KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS Tvorba; Kmen; oficiální kritika 80. let; polemika / Tvorba; Kmen; official [literary] criticism of the 1980s; polemic DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2020.3.12 Prakticky jediným oficiálním periodikem byl kulturně ‑politický týdeník Tvorba. 1 Byl typickým produktem tzv.normalizace: vznikl jako časopis, který měl navozovat představu obohatém politickém aspolečensko ‑kulturním, nejen literárním, dění včistkami zdecimovaném českém prostředí. Zpočátku (vprvních dvou mimořád‑ ných letních vydáních) se redakce ještě otevřeně hlásila kideám pražského jara 1 Druhým literatuře se věnujícím časopisem byl vedle Tvorby Literární měsíčník, Orgán Svazu českých spisovatelů, jeho vydávání začalo až po konstituci „nového“ svazu roku 1972. 160 VE STAVU OCHROMENÍ A ÚTLUMU areformnímu komunismu, avšak již vzáří roku 1969, kdy se Tvorba stala pravidel‑ ným týdeníkem, se pevně přimkla knormalizační linii, na jejíž naplnění ivliterární oblasti dohlížel šéfredaktor amarxistický literární historik Jiří Hájek. Zpod pro‑ tektorátu tohoto stranického periodika v80. letech vyrůstá časopis Kmen, který se prosadil jako jediný oficiální literárně orientovaný týdeník daného období. Původně vznikl jako literární příloha Tvorby (od ledna1982) aroku 1988 se emancipoval jako stejnojmenný časopis. Pozice obou týdeníků vrámci oficiální československé publicistiky byla výlučná: koficiálnímu diskurzu nejen patřily, ale jako stranický, potažmo oficiální svazový tisk ho iutvářely. Hlásily se ktradici komunistických novin první republiky, představovaly oficiální politiku strany adogmaticky reprodukovaly nastavená témata, přičemž svou podstatu azpůsob projevu si spolu se svou přiznanou privilegovanou pozicí zachovaly ina sklonku 80. let. Role Tvorby byla původně ještě kruciálnější. Týdeník se stal vroce 1969 jedním zhlavních mediálních nástrojů opětovného získání moci rigidními komunisty. Titulem navazoval na několik generací komunistického listu (1945−1952, 1957−1962) ajmenovitě se odvolával především kTvorbě předválečné (1925−1938), do jejíhož redakčního okruhu patřil Julius Fučík. Od června1969 obnovenou Tvorbu vydával nejprve přímo ÚV KSČ aposléze jeho vydavatelství Rudé právo. Na jejích stranách se od počátku oficiálně de‑ klarovalo, kdo do literatury jako takové (tedy veřejně traktované atehdy jediné možné, resp. publikované) patřil akdo nikoli. Atoto performativní ustrojení, resp. vědomé rozhodovací gesto vsobě Tvorba nesla po celou dobu své existence (viznapř.zde otiš‑ těný „povolující rozhovor“ sBohumilem Hrabalem na počátku roku 1975). Spostupným nárůstem členů zkonsolidovaného svazu spisovatelů v80. letech však přestávala několikastránková literární rubrika Tvorby jako omezený publikační prostor požadavkům autorů stačit, atak vroce 1982 vznikla vrámci časopisu čistě lite‑ rární příloha Kmen. Sem byla od té doba soustředěna veškerá literární témata, referáty ze svazových schůzí asjezdů, eseje ačlánky kvýročím autorů iliterárních událostí, recenze, úryvky próz apředevším zde byla publikována poezie „mladé“ generace. Inový titul přílohy hledal své posvěcení vsocialistickém, resp. oficiálním stranickém kánonu.2 Ajeho pozice ve veřejném literárním prostředí byla vedle zvoleného pojme‑ nování navenek deklarována rovněž jeho patronem, Jiřím Taufrem.3 Svaz se tak vdefinování vlastního publikačního prostoru plynule začlenil do do‑ bového oficiálně publicistického ipolitického diskurzu aneproblematicky přijal jak propagandistický repertoár, tak totožné komunikační strategie. Jiří Taufer jako pro‑ věřená autorita uvádí 1. číslo Kmene příklonem ke komunistické tradici: 2 Byl odvozen od listu „týdenních úvah apoznámek oumění aživotě“ F. X. Šaldy (1917−1919) aS. K. Neu‑ manna (1919−1921), na něž opět navázal Julius Fučík (1927−1929), jenž titul používal pro periodikum Klubu moderních nakladatelů. 3 Jiřímu Taufer byl komunistický literární historik akritik ze staré stranicky oceňované generace, byl mj. tím, kdo pronesl na konferenci Svazu českých spisovatelů roku 1950 po Ladislavu Štollovi nechvalně proslulý referát osoudobé české poezii (vněmž denuncioval avpodstatě zliteratury exkomunikoval například básníka Jiřího Koláře). Bez ohledu na to, že na počátku 80. let byl autoritou spíše formální, právě jeho prověřenost aoficiální postoje mu umožnily stát se předsedou redakčního kruhu azároveň opětovně potvrdily privilegium komentovat (avybírat) současnou českou literaturu. 161TEREZA ŠNELLEROVÁ Byly to časopisy akcentující princip kritiky, kritiky zkoumající literární dílo zhlediska poměru umění kživotu azásadního odlišení kultury od pakultury, umění od paumění, uměleckých hodnot od opaku hodnoty. […] Domnívám se, že bude -li důstojným dědicem těchto akcentů ináš KMEN, bude -li je uplatňovat idnes, vjiné historické situaci, nebudou jeho snahy jen pietním postojem ktradici, ale budou plně odpovídat duchu apotřebám literárního dneška (Taufer 1982, s. 1). Taufer kritiku postuluje ivproměněném dobovém kontextu poněkud anachronic‑ ky jako společenský akt, jenž se má zejména opřít opevnou socialistickou tradici, aexaltovaným stylem ji představuje jako novodobou či znovu nalezenou zbraň vůči nedostatkům vliteratuře, kritika musí „být kritická ike všemu, co dosud cizopasí na socialismu, co se jím kryje jako fasádou či draperií. Nechť náš Kmen pěstuje kritičnost, které je cizí strach před odhalováním jevů signalizujících rozpory mezi kulturní linií apraxí, tedy jevů, které jsou překroucením, ne ‑li popřením socialistické kulturní politiky“ (Taufer 1982, s. 1). Citovaná proklamace mohla být tehdy již zároveň „mas‑ kovací strategií“ nově vznikajícího časopisu či povinnou úlitbou bohům, stejně jako může vdnešním kontextu při čtení působit nepatřičně ironicky či vést kpřesvědčení, že oficiální normalizační texty se jednoduše devalvují svým jazykem samy– avšak neodmyslitelným faktem je iopak: že právě takovýto konkrétní text je stavebním kamenem, který umožňuje nahlédnout jakýkoli (zde komunistický) diskurz idobový pakt (jež na sebe texty svým oficiálním ukotvením, resp. publikací, braly), aač bude‑ me tento pakt hodnotit jakkoli, existoval tehdy, stejně jako vjiných rozměrech idnes, apublikující autoři do něj neoddiskutovatelně přistupovali. Kmen se tak stal reprezentativním příkladem využití nástrojů moci. Přes de‑ monstrativní akminulosti odkazující rétoriku úvodníku nerozšířil jen své rubriky anepřebral témata zTvorby, vztahující se khistorickým událostem či zavedeným autorům 70. let, ale proměnil se zejména vpůvodní publikační platformu rozšiřující se skupiny oficiálních aprogresivních „mladších“ autorů, nové ambiciózní svazové generace zaplňující téměř po deseti letech hiát způsobený normalizačními čistkami. Navenek se tedy příloha manifestuje jako svazový literární časopis, 4 který „nebude pěstovat nějakou generačně skupinovou politiku literární“ (Taufer 1982, s. 1), avšak de facto vsobě soustředí zejména doteď odstavenou anyní nastupující generaci tzv.pětat‑ řicátníků, jež se dlouho nemohla vliterárním provozu prosadit, neboť jednoduše chyběl publikační prostor. Vpřípadě Kmene ivhistorii znormalizovaného svazu šlo oojedinělou možnost. Do redakční rady ovládané ještě staršími normalizátory– Josef Rybák (1904), Ivan Skála (1922), Vladimír Brett (1921)– patří od počátku mimo jiné Jaroslav Čejka (1943) jako šéfredaktor, jeho zástupce Karel Sýs (1946), Michal Černík (1943), posléze Josef Peterka (1944)– ten je již roku 1982 předsedou svazové komise pro literární teorii akritiku –, avedle jmenovaných časopis svými básněmi astatěmi významně profilují idalší generační souputníci Jaromír Pelc (1952), Jiří Žáček (1945) či Pavel Vašák (1941). 4 Vpočátku nese podtitul Týdeník Svazu českých spisovatelů do dubna1982, ten se záhy proměňuje na Literatura– Teorie– Umění apo osamostatnění opět na Týdeník Svazu českých spisovatelů. 162 VE STAVU OCHROMENÍ A ÚTLUMU Tato původní podvojnost vorganizaci či nesourodost se promítá ido obsahu čí‑ sel avrcholí při osamostatnění Kmene,5 kdy se obě periodika štěpí svým způsobem ipoliticky (paradoxně vtomto srovnání představuje Tvorba jako kulturně ‑politický časopis více perestrojkou ovlivněné křídlo, svazový list reaguje jen ztěžka, nepružně aaž do listopadu1989 spíše klopýtá za událostmi). Vúvodníku stitulem Čí je Tvorba? Vaše! z5.ledna 1988 se týdeník sKmenem pateticky loučí. Sice zde reflektuje politickou ispolečenskou proměnu doby vzniku přílohy, avšak stále týmž standardním, zjevné meze oficiálně povoleného nepřekračujícím jazykem: […] ale ito nejmilovanější dítě se musí jednou postavit na vlastní nohy. Atak vbřeznu loňského roku rozhodl IV. Sjezd Svazu českých spisovatelů otom, že od ledna1988 začne vydávat svůj nový týdeník, stejného názvu apodobné koncepce, jaké měla idosavadní příloha Tvorby. Vtéto situaci se však ani Tvorba nemohla pouze vrátit ke své někdejší podobě arozsahu. Vždyť společenská situace našich dnů je diametrálně odlišná od poč.70.let, kdy probíhal ostrý zápas za konsolidaci naší kultury acelé společnosti. […] Dnešní úkoly mají jména Přestavba aDemokracie (Čí je Tvorba? Vaše!, Tvorba 1, 1988, č.1, s. 1). Tvorba tak ke konci 80. let zrcadlila společenská témata vzávislosti na veřejné diskuzi, politice tzv.přestavby, která přinesla revizi politického apředevším hospodářského systému. Vtěchto stranických intencích se vedla (převážně po roce 1988) idiskuse literární. Aačkoli se okruhy přispěvatelů Kmene iznovu obnovené literární rubriky Tvorby do jisté míry překrývaly, celkové směřování obou časopisů vrámci oficiálního literárního provozu se postupně měnilo. Literárněkritické, metakritické amanifestační příspěvky vKmeni společný pro ‑ gram nesledovaly. Analýza tehdy otištěných textů naopak evokuje situaci značně nepřehlednou, chaotickou, plnou labilních debat, agresivních ismířlivých vystou‑ pení proti nepublikujícím anepublikovaným autorům, ale ipřinášející nová témata zliteratury na desítky let vymazaná (vříjnu roku 1989 např.články oSkupině 42 iJanu Hančovi). Tím vším se redakce týdeníku, jež je nucena reagovat na aktuální společenskou diskusi, snaží deklarovat svobodu literární kritiky isoudobé umělecké tvorby (ico do frekvence tematizování problému). Avšak přes veškeré tyto zdánlivé projevy transformace kritiky iuvažování oliteratuře se iliterárněkritické stati velmi bezpečně drží daného statu quo akonzervativní stranické linie. Důsledky tohoto efek‑ tu lze spatřovat nejen vcelkové roztříštěnosti literárních témat, ale ivkonkrétních polemikách na samém sklonku 80. let. Charakteristické polemické postupy aprojevy tehdejší literární kritiky, jež volně ačasto beze změny přešly ido 90. let, přinášíme na příkladu debaty kolem článku 5 Kmen vpodstatě již pouze formálně jako nový časopis mladých vítá vúvodníku prvního čísla Josef Ry‑ bák, je však zcela vrukou sýsovsko ‑žáčkovské genererace. Vytváří zde navíc falešný dojem kontinuity ajednotné spisovatelské obce či její sounáležitosti, vjedné linii vzpomíná Jiřího Taufera aautory, kteří zemřeli vprůběhu šesti let existence Kmene: „Odešel od svého díla jako řada dalších vynikajících autorů těch šesti let. Vilém Závada, Jaroslav Seifert, Vladimír Holan amnozí jiní. Atak vlastně zůstávám už jediný, kdo našemu časopisu může říci na novou cestu několik slov.“ Evokuje tak předpoklad, že jediný důvod, proč by se Seifert či Holan nezapojili, je jejich úmrtí. Na závěr svého textu se Rybák rovněž přikloní kpřevládající přestavbové atmosféře, když Kmeni na cestu přeje: „Aby tímto gorbačovským duchem žila celá naše současná tvorba aaby to bylo patrné zkaždé stránky Kmene“ (Rybák 1988, s. 1). 163TEREZA ŠNELLEROVÁ nového šéfredaktora samostatného Kmene Karla Sýse Vymknuta zkloubů zkvětna 1988 (Sýs 1988a). Sýsův text se formálně řadí do esejistické rubriky, vníž byly vždy na stranách 6 a7 uveřejňovány teoreticko ‑úvahové stati, avšak svým stylem se drží revoluční anormali‑ zační rétoriky. Vkrátkých pohrdlivých „glosách“ se vyrovnává snepohodlnými autory ikritiky režimu asoudobého stavu literatury. Klasickým znakem Sýsových textů je svrchovaný aprivilegovaný postoj kritika, nárokování si absolutní pravdy, ignorance rozporu vtématu (rehabilitace autorů, vykonstruovanost procesů, vynucenost exi‑ luatp.) aodhalování zdánlivých charakterových nedostatků protivníka. Vdobě, kdy se literární rubriky oficiálních tiskovin otevírají diskusím oautorech šedozónního prostoru ijim samým akdy se vedou debaty osamizdatu aexilové literatuře, resp. problému do třech proudů rozdělené české literatury, Sýs tato témata bagatelizuje. Odmítá politiku přestavby aspisovatele, kteří se kní přidali, považuje přinejmenším za pomýlené, či vědomé lháře: Co právě frčí? Ti kritici aspol., co se ještě nedávno (lidská paměť nemá tak krátké nohy jako lež) rozplývali nad Malou zemí 6 (ostatně myslím, že zcela právem, vždyť vnaší zeměpisné šířce, jakož idélce, abys hrdinství ijeho obraz opravdu pohledal), unisono pějí nové chorály. Nedej bože, aby jim ještě jednou za jejich života vyměnili noty! (Sýs 1988, s. 6). Vzápětí se ovšem zabývá itěmi veřejně nepublikujícími. Vaforistickém obraze Jeden za osmnáct předvádí zvrácenou optiku, když degraduje jejich kritiku vydávaných autorů: „Atito obyvatelé literárních stájí nejen šeptají, oni také píší, ne však veřejně. Místo čelního nárazu volí buzar“ (Sýs 1988, s. 6). Činí tak zproskribovaných autorů amorální či mravně pochybné osobnosti, jejichž rozhodnutí pramení zpokrytectví nedat všanc své dílo širšímu ověření. Vdalší noticce Cyklostylovaná literatura samizdat předsta‑ vuje jako záležitost pro snoby, jež je atraktivní jen svou falešnou exkluzivitou aobstojí jen proto, že je ve společnosti nedostupná: „Vzpomínám na jeden ‚podzemní‘ časopis. Vedle úryvku zrománu Milana Kundery břízky malíře vyloučeného ze strany“ (Sýs 1988, s. 6). Vzávěrečné části textu jmenovitě denuncuje autory, jimž není umožněno veřejně se vyjádřit, natož bránit: Karla Pecku jako autora samizdatové kritiky díla Bohumila Hrabala aMilana Kundery, jehož odmítavý text prý pramení znedostatku vlastního talentu („Ach ty věčný vzteku zpecek, znichž nevyrostly stromy!“, tamtéž), aFrantiška Kautmana, který Sýsovi zaslal list vreakci na jeho vystoupení na sjezdu spisovatelů. Na dopis kritik neodpoví, ale jeho citaci užije kosobnímu zostuzení apranýřování: „F. Kautman se nemýlí vtom, že se oněj nezajímám, nýbrž vtom, že ho neznám. Takové lidi je třeba znát! Vždyť patřil v50.létech […] knejkrutějším katům české knihy“ (tamtéž). Nehoráznost sýsovského žánru anebezpečnost jeho textů pramení jednak zneo‑ chvějnosti jeho postavení, jednak zpřesného amanipulativního výběru: nepoukáže ke konkrétním dílům tam, kde mu to není vhod (kupř. ksamizdatovému časopisu, jehož součástí je Peckův text, ani kfaktu, že Kunderův román iHrabalova novela jsou dostupné pouze strojopisně), či manipulativně vybírá informace kzneškodnění protivníka, aniž by však samy osobě byly vpřímém rozporu skritikovým smýšlením: 6 Paměti Leonida Brežněva zválečných bojů oMalou zemi. 164 VE STAVU OCHROMENÍ A ÚTLUMU např.působení Františka Kautmana v50. letech patrně Sýs samo osobě nepovažuje za zásadně špatné, neboť podobné schematické dělení je stále součástí stranické představy okánonu české literatury. Tato stať vyvolala široký ohlas jak ve vlastních řadách, tak vdisidentské obci. Bez‑ prostředně na ni jako mladší kritik generace vKmeni číslo 32 z11.8.1988 reagoval článkem První pomoc zástupce šéfredaktora Petr Bílek (Bílek 1988). Vystupuje vněm poměrně ostře proti Sýsovu postoji, odmítá jeho radikalitu anevyargumentované výkři‑ ky azpozic liberálnější kritiky tvrdí, že je nutné „zmenšovat možnosti latentního stali‑ nismu, který zdaleka neopustil oblast literárních institucí“ (Bílek 1988, s.1). Odkazuje tím zároveň ke dvěma tehdejším spojeným problémům: stabilní obsazenosti literárních institucí týmiž představiteli akpoliticky motivovanému konsenzu, vjehož rámci ktomu dochází. Politické smýšlení je vtéto diskusi opojetí kritiky spíše zástupným problémem palčivějšího– obtížného získávání pozic mladé generace uvnitř systému. Bílek si vdalším výkladu počíná standardně, používá při formulování svého stanoviska zajímavou (atehdejší oficiální kritikou vpřípadě problematického či zhlediska oficiální publikace hraničního tématu často užívanou) figuru– možné znehodnocení tématu (autora, díla) předem: „Nemá smysl zabraňovat literátům, ani těm ukoptěným, vpu‑ blikování. Právě naopak je užitečné jejich názory odtabuizovat avystavit veřejnému posuzování. Ony se totiž ty nekvalitní na čerstvém vzduchu rychle kazí“ (tamtéž). Ion relativizuje zdánlivou exkluzivitu či automatickou vyšší hodnotu, kterou by oné litera‑ tuře dávala její omezená dostupnost. Zároveň však definuje pole své kritické působnosti zcela jasně, uvnitř vnucených pravidel, aniž je ojejich platnosti přesvědčen: „Každý kritický elév dnes ví, jak se vyhnout nášlapným minám 60. let“ (tamtéž). Internalizo‑ vanou cenzuru charakterizuje jako zcela běžnou areflektovanou praxi, která přirozeně patří ke kritickému řemeslu. Aačkoli končí vyzývavým závěrem– „Jak dlouho se ještě budeme uprostřed Evropy tvářit, že se nás to netýká? Česká literatura jako celek ne‑ může dynamizovat ducha, pokud se bude denně potýkat stím, že samozřejmě aveřejně známé pravdy se sluší říkat jen polohlasně“ (tamtéž)– tím, že mantinely pojmenuje, je nijak nepouští, pouze odkáže kjejich existenci. Zmíněná pragmatičnost této kritiky je společná pro celou jednu kritickou generaci zhusta vKmeni působící ke konci 80. let (její kontinuitu představuje vedle Bílka například Pavel Janoušek). Petr Bílek se ktéto době strávené vKmeni později vrací. Vrozhovoru pro Host roku 2005 vodpovědi na otázku, zda si myslí, že sýsovsko ‑žáčkovská generace se snažila jen imitovat normální poměry, ji hodnotí: „Nelze jim přece zazlívat, že se snažili uplatnit svůj nepopiratelný talent. […] Takže proti pojetí nějaké ‚skupinové‘ odpovědnosti bych protestoval“ (Bílek– Stöhr 2005, s. 63). Svou roli vredakčním provozu Kmene popisuje jako riskantní („Ta vůně rizika nad publikovaným textem mi už vlastně nikdy nepřestane chybět, část dobrodružství mi se svobodou zliteratury vlastně vyprchala,“ tamtéž) azároveň ji marginalizuje, své neúspěšné vrozhovoru jmenované snažení spojit všechny tři literární sféry aokolnosti odchodu zredakce ke konci roku 1988 komentuje: „Dnes už mi to připadá nezajímavé“ (tamtéž). Skutečností však je, že iPetr Bílek stejně jako ostatní oficiálně působící kritici ve svém jistým způsobem revoltujícím akonfrontačním textu přijímal pravidla systému– revoltoval vuměle vymezeném prostoru, jehož hranic si byl dobře vědom, atak ho pomohl ispolu se zdáním otevřené asvobodné literární kritiky udržovat. 165TEREZA ŠNELLEROVÁ Jeho hlas reagující na Sýsův článek nebyl tehdy ojedinělý, tato výměna byla pouze součástí šíře pojaté polemiky, přesto však ve svém vyznění zůstal osamocený. VKmeni na Sýse, resp. na Bílkův komentář posléze reagovali prověření etablovaní kritici starší generace, již se, třebaže svýhradami, kSýsovi přiklonili. Včísle 36 z8.9.1988 na něj navázali dokonce tři autoři: Milan Blahynka, Štěpán Vlašín aJaromír Pelc (Blahynka 1988; Vlašín 1988; Pelc 1988). Kreakci si vybrali vesměs dílčí témata, která byla tak či onak spojena sjejich profesní drahou či názorem na literární instituce. Jaromír Pelc jako redaktor Mladé fronty odpovídá na Bílkův popis soudobého stavu literatury textem oúspěších nakladatelství, jehož „bortící se edici“ kritik ve stati zmínil. Milan Blahynka se naopak přímo identifikuje se Sýsovým stanoviskem avyzdvihuje kri‑ tikovo údajné nasazení jako „ojedinělý výkřik úzkosti znáramně šikovných lidiček“ (Blahynka 1988, s. 1), který je třeba následovat. Avobraně okleštěného slovníku Čeští spisovatelé 20. století, na němž se autorsky podílel, Sýsovo samizdatové téma rozvíjí azavrhuje podzemní literaturu jako banální anehodnotnou: „Nemusíš napsat ani čárku, aby tě lehkověrné adobrosrdečné okolí považovalo za spisovatele, vždycky se najde pár hlučných hlupáků, kteří […] odpřísáhnou, že tvé Dílo znají aže je vynikající, jen aby nevypadali zpozdile“ (tamtéž). Samizdat deformuje vnástroj, který „ze všeo‑ becně opovrhovaných grafomanů, vydávajících kdysi své výtvory ‚nákladem vlastním‘, činí potlačované neznámé velikány, věci bez chuti vybavuje vůní zakázaného ovoce aspolehlivě je chrání před kritikou“ (tamtéž). Zde navazuje na Sýse nejen obsahově, ale iformálně, využívaje obdobnou reverzní rétorickou figuru– neboť tím, kdo se vědomě vystavuje nebezpečí aprokazuje svou morální převahu, když kritizuje samizdatové, tedy oficiálně nepublikující autory, je kritik sám. Podobně podpůrnou reakcí, jež je však využita kformulaci vlastních otázek osoudobém stavu literatury, je Vlašínův text Kaleidoskop nápadů avýpadů. Kritik, patřící od 70. let koporám normalizačního systému, zde oceňuje Sýsovu manipulaci sfakty jako potřebnou otevřenost, která přiznává existenci tabuizovaným tématům idílům minulých let. Tento postup opět hodnotí jako zdůraznění hodné osobní nasazení aporušení soudobého zvyku „nepálit si prsty“. Dále však Sýsovo stanovisko mírní avydává se cestou revize literatury, již on zcela odmítá: „Sýsovi se nelíbí nedůvěra ke všemu oficiálnímu vumění, která se až okázale na veřejnosti projevuje. Ale nevychovávali jsme ktéto nedůvěře sami? Nerozdáváme čestné tituly, státní ajiné ceny až příliš benevolentně?“ (Vlašín 1988, s. 4). IVlašín tak upozorňuje na nekritizovatelnost spjatou surčitou pozicí autora, již lze podle něj nalézt na obou stranách spektra, nejen uautorů ze strany vyloučených, ale itěch, kteří byli do současnosti velebeni, aspatřuje uzamčenost literární diskuse tam, kde mladší kritik vidí autonomní prostor. Jeho text opatrně ohledává možnosti soudobé literatury, avšak drží se stylu přestavbové politiky ajejí rétoriky. Podobně vedených polemických výměn ametakritických debat otom, co je litera‑ tura, jak sloučit/integrovat její proudy, kdo patří do spisovatelského společenství či jak jednotlivé autory začlenit, voficiálních literárně publicistických textech, zejména nejen ve svazovém Kmeni, ke konci 80. let přibývalo. Zdnešního historií poučeného pohledu se může zdát, že vývoj pozdních 80. let nevyhnutelně ústil kpádu režimu apřinesl ssebou znovu autonomní literární kritiku. Přítomný příspěvek si však kpředstavení záměrně nezvolil polemiku z„přelomového“ roku, naopak se snažil poukázat na dlouhodobější strukturní momenty, jež zoficiální kritiky sproměnou režimu nezmizely. 166 VE STAVU OCHROMENÍ A ÚTLUMU (Ne)možnost transformace jisté části kritické obce po roce 1989 má své kořeny právě ve vlastní udržované pozici: Autoři se diskreditovali přijetím systémových pravidel hry bez ohledu na to, zda jim věřili, či nikoli. Pragmatický přístup této kri‑ tické větve vylučuje ze svého zájmu ipraxe to, co je mimo daný vnějšími okolnostmi vnucený rámec anásledně jedná „svobodně“. Sdanými předpoklady vstoupila silná kritická generace do 90. let.7 Ajejí plynulé pokračování vkritické aodborné činnosti bez jakékoli potřeby reflexe hovoří významnou měrou iosoudobém stavu kritiky. Dovětkem kpolemice budiž otevřený dopis Milana Jungmanna (Jungmann 1989),8 který bezprostředně po vydání stati Vymknuta zkloubů zaslal Sýsovi jako představi‑ teli Svazu spisovatelů rozsáhlou odpověď, vníž komentoval disidentské společenství, faktické důvody fungování samizdatového provozu, objektivní překážky podzemních autorů azejména se vní zastal obou dotčených, Karla Pecky iFrantiška Kautmana. Jeho odpověď nebyla tehdy redakcí publikována. Kmen ji otiskl až orok apůl později (na konci roku 1989) pod vlivem vnějších událostí. Stává se tak pomyslným epilogem Kmene azároveň ilustruje nemožnost nalezení společné řeči: Tento systém může být tupě krutý či liberálnější, ale jeho podstata se nemění. Za určitých okolností je vněm tedy nedovzdělaná OMEZENENOST, stejně jako za jiných okolností dobře propočítaný CYNISMUS, jedinou možností intelektuálního uplatnění. Systém, do něhož jste Vy aVaše generace srozvahou vstoupili, nepáchá dnes justiční vraždy, ale za vaší asistence VRAŽDY DUCHOVNÍ. Osobně byste asi uvítali, kdyby moc konečně dostala rozum ajednala osvíceněji, ale ona Vás drží všachu kariérami, jež Vám nabídla, aVás ani nenapadne, abyste je riskovali tím, že poukážete na základní problémy společnosti akultury“ (Jungmann 1989, s. 3). 7 Vpřípadě Kmene isvlastní publikační platformou. Kmen se vbřeznu 1990 „proměnil“ vTvar. Tvorba se ipo výměně redakce po listopadu1989 potýká sexistenčními problémy akoncem roku 1991 zaniká. Ovývoji Kmene anastupující kritické generaci, která se etablovala už voficiální kritice 80. let, pojednává ve svém příspěvku dále Lucie Malá. 8 Arogantní odpověď kritika dostal Milan Jungmann ještě téhož dne zpět, schybnou citací apřípiskem: „‚Ti, co vylézají na světlo, jsou tolerantní kjinému postoji arespektují jiný názor.‘ To se Vám podařilo dokonale ilustrovat.“ Samotná stať byla otištěna již vradikálně jiných podmínkách aza jiné redakce po překotném listopadovém odchodu Karla Sýse (vedením redakce byla vdobě otištění článku pověřena Pavla Landová). LITERATURA Bílek, Petr– Stöhr, Martin: Vůně rizika nad textem už mi nikdy nepřestane chybět. Host 2005, č.6, s. 61–64. Bílek, Petr: První pomoc. Kmeni 1988, č.32, s.1 a3. Blahynka, Milan: Případ jedné příručky aneb Příspěvek na téma Vymknuta zkloubů. Kmen 1988, č.36, s. 1 a3. Jungmann, Milan: Otevřený dopis šéfredak‑ torovi týdeníku Svazu českých spisovatelů Kmen Karlu Sýsovi. Kmen 1989, č.50, s. 3. Pelc, Jaromír: Něco otěch „perutích diletant‑ ství“. Kmen 1988, č.36, s. 1 a3. Rybák, Josef: Na cestu, Kmen, 1988, č.1, s. 1. Sýs, Karel: Vymknuta zkloubů. Kmen, 1988, 26.5., č.21, s. 6 a7. Taufer, Jiří: Proč Kmen? Tvorba, příloha Kmen. 1982, č.1, s. 1. Vlašín, Štěpán: Kaleidoskop nápadů avýpadů. Na okraj článku Vymknuta zkloubů. Kmen 1988, č.36, s. 4.