Utváření (sebe)reprezentace křesťanského rytíře jako protitureckého bojovníka

Utváření (sebe)reprezentace křesťanského rytíře jako protitureckého bojovníka. Příklad Melchiora z Redernu (1555–1600) Milan Svoboda THE (SELF-)REPRESENTATION OF THE CHRISTIAN KNIGHT AS THE ANTI-TURKISH CAMPAIGNER. THE EXAMPLE OF MELCHIOR VON REDERN (1555–1600) ýis study provides an assessment of the opportunities afforded by the wars against the Turks for the nobles in the Czech lands to provide a representation of themselves. ýe author deals with the issue of the utilization of wartime events with regard to the creation, bolstering and retention of the image of the aristocratic Christian knight based on Baron Melchior von Redern, in an active and passive, intentional and functional, public and private form. KEYWORDS: Melchior von Redern; Fiþeen Yearsʼ War; Turks; anti-Turkish propaganda; humanists; poetry; literature; art; sepulchralia; nobility; self-representation Střety s Turky jako „dědičným nepřítelem všeho křesťanstva“ náleží i na počátku 21. století k významným badatelským námětům, a to i v českém dějepisectví.1 Na rozdíl například od historicky a geograficky blízkého uherského, tj. slovenského pro1 Starší i novější literaturu o protitureckých taženích, spjatou s českými zeměmi, viz například: Vítězslav PRCHAL a kol., Mezi Martem a Memorií. Prameny osobní povahy k vojenským dějinám 16.–19. století, Pardubice 2011, s. 12–50; pro 16. století (výběrově též s prameny) Zdeněk VYBÍRAL, Bitva u Moháče. Krvavá porážka uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského v boji s Osmany 29. srpna 1526, Praha 2008, s. 216–222. Zkušenosti protitureckých válečníků převážně z českých zemí zpracoval populárně a přehledně TÝŽ, Člověk ve válce, in: Václav Bůžek — Pavel Král (edd.), Člověk českého raného novověku, Praha 2007, s. 433–473, zvláště s. 433–446, 454–456 (autor se věnuje vývoji raně novověkého válečnictví na příkladech patnáctileté a třicetileté války); TÝŽ, Války a válečníci v české společnosti na počátku novověku, in: Miloš Drda — Zdeněk Vybíral (edd.), Jan Žižka z Trocnova a husitské vojenství v evropských dějinách. VI. mezinárodní husitologické sympozium, Tábor 12.–14.října 2004, Tábor 2007, s. 555–569. O ohlasu osmanské hrozby a otevřených střetů s muslimskou civilizací v (jiho)českém (zcela okrajově i v moravském), převážně šlechtickém myšlenkovém i hmotném prostředí pro léta 1544–1606 pojednal Václav Bůžek v kapitole „Setkání s tureckým nebezpečím“: Václav BŮŽEK a kol., Světy posledních Rožmberků, Praha 2011, s. 111–125 a 672–674. Jiné, celistvé pojetí s válečnými událostmi spjaté historie českých zemí v tureckém ohrožení viz Marie KOLDINSKÁ — Ivan ŠEDIVÝ, Válka a armáda v českých dějinách. Sociohistorické črty, Praha 2008, s. 17–19, 27–28, 198–213, 318–328. K tématu pouze populárně Vít VLNAS, Ústup tureckého půlměsíce, in: Jiří Rulf a kol. (ed.), Předěly staletí. České a světové dějiny v horizontech věků, Praha 2000, s. 193–201. 170 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2014 středí, českému se nedostává vlastních raně novověkých památek vzešlých z vojenského okruhu, a tedy ani jejich edic.2 Co, respektive kdo vlastně přispěl k rozšíření respektu vůči zemsky českému, původem slezskému šlechtici, rodáku z vratislavského hradu? Předložím tu sumarizaci dosavadního poznání, proto lze výklad označit za poněkud deskriptivní a enumerativní, zčásti interpretativní a závěrem alespoň zběžně komparativní. Vrstevník Václava Budovce z Budova, Petra Voka z Rožmberka, Adama II. z Hradce, Viléma Trčky z Lípy či bratří Kinských, s nimiž měl společnou válečnou zkušenost v protitureckých taženích, poznal za svůj život nejen sotva spočitatelné množství Osmanů a jejich pomahačů, ale také nemálo věhlasných či do zapomenutí již upadnuvších českých, moravských, rakouských, uherských nebo polských šlechticů.3 Životní osudy těchto i dalších urozených osob ze zemí Koruny české a popis jejich zásluh o obranu křesťanstva nejsou dosud v Čechách z různých důvodů uceleně zpracovány v přehledovém díle.4 Nacházíme je proto jen částečně srovnatelně pojednané v obsáhlejších monografiích nebo kompendiích.5 2 Pavel DVOŘÁK (ed.), Turci v Uhorsku. Život v Uhorskom kráľovstve počas tureckých vojen od tragickej bitky pri Moháči až do Bratislavského snemu, Bratislava 2005 (= Pramene k dejinám Slovenska a Slovákov VII/1); TÝŽ (ed.), Turci v Uhorsku. Život v Uhorskom kráľovstve počas tureckých vojen a protihabsburských povstaní od snemu v roku 1608 do satmárskeho mieru, Bratislava 2006 (= Pramene k dejinám Slovenska a Slovákov VII/2). 3 Srovnání působnosti nejen zde jmenovaných šlechticů nabízí rešerše v edicích Prameny k dějinám třicetileté války. Regesta fondu militare (1527–1617), I–II, Praha 1937–1938, a Sněmy české (1526–1611), I–XI/2, Praha 1877–1954. O vojenských kariérách některých významných šlechticů z území Království českého a Markrabství moravského stručně pojednal například s ohledem na proměny válečnictví jako oboru v raném novověku a možnosti vojenských kariér šlechticů Petr MAŤA, Svět české aristokracie (1500–1700), Praha 2004, kapitola „Vojenská kariéra“, s. 440–464, zde s. 442–445, 450, 452 (nejvyšší zemští úředníci v protitureckém angažmá v patnáctileté válce), 455–456 a 849–856. Srov. M. KOLDINSKÁ — I.ŠEDIVÝ, Válka a armáda v českých dějinách, s. 198–207 a 318–328. 4 Thomas WINKELBAUER, Ständefreiheit und Fürstenmacht. Länder und Untertanen des Hauses Habsburg im konfessionellen Zeitalter I, Wien 2003 (=Österreichische Geschichte 1522–1699, hg. v. Herwig Wolfram), kap. II. „Das Habsburgerreich und die Osmanen“, s. 423–448, 601–604, kap. I. „Fürsten und Stände“, s. 123–173, „Dlouhá turecká válka“ 1593–1606, s. 142–147 a 550–552. Při zmínce o dobytí Sisaku 1593 jsou uváděni jen Thomas Erdődy a Ruprecht von Eggenberg, u pevnosti Fülök 1593 jen Nikolaus Pálffy, při dobytí Rábu 1598 jen Adolf ze Schwarzenbergu a Nikolaus Pálffy, Redern nikoli! 5 Noemi REJCHRTOVÁ, Václav Budovec z Budova, Praha 1984; Jaroslav PÁNEK, Petr Vok z Rožmberka. Život renesančního kavalíra, Praha 2010; TÝŽ a kol., Rožmberkové. Rod českých velmožů a jeho cesta dějinami, Praha 2011; V. BŮŽEK a kol., Světy posledních Rožmberků; TÝŽ a kol., Poslední páni z Hradce, České Budějovice 1998; Václav LEDVINKA, Úvěr a zadlužení feudálního velkostatku v předbělohorských Čechách. Finanční hospodaření pánů z Hradce 1560–1596, Praha 1985; Aleš VALENTA, Dějiny rodu Kinských, České Budějovice 2004, s. 23, 29. Radslav Kinský († 1619) se opakovaně účastnil jako „kvartýrmajstr“ a císařský rada protitureckých tažení v patnáctileté válce, například jako rytmistr roku 1594. Bratr Jan Vchynský († 1590) měl šest synů, ale dva zahynuli v bojích proti tureckým vojskům: Rudolf 1597 MILAN SVOBODA 171 Hovořili různými jazyky a vyznávali odlišnou víru, avšak společný úkol i cíl si vybrali stejný: bránit vlast proti turecké expanzi během tzv. patnáctileté války.6 Melchior z Redernu se jejího konce nedožil, předčasně totiž podlehl zdravotním následkům vojenských tažení, jimž věnoval více než polovinu svého pětačtyřicetiletého života.7 Opravdu nezemřel (vojensky a statečně) před některou uherskou pevností, jak uvedl mladý český historik, který si Rederna zřejmě spletl s Adolfem ze Schwarzenbergu, zavražděným vlastními vojáky, ani nebyl otráven kvůli svému protestantskému vyznání, jak si myslel kutnohorský kronikář Mikuláš Dačický z Heslova, ani nezemřel na morovou nákazu, jak tvrdívali němečtí vlastivědní badatelé.8 Redern opustil tento svět zcela nehrdinsky v posteli měšťanského domu v tehdejším Německém Brodu 20. září 1600. Pro budoucí posmrtnou slávu známého harcovníka evropskými bojišti s velkým prostorovým rozptylem od Francie a Nizozemí až po Chorvatsko a Moskevskou Rus však tento detail ze závěru života význam neměl. Otázkou je, jak by Redernova posthumní reprezentace vypadala, pokud by slavný bojovník skonal ranou některého z „nevěřících“. Tragická smrt šlechtice v boji s tureckým nepřítelem se totiž mohla stát pro potomky, blízké příbuzné i nepokrevní přátele jakýmsi přeneseným znamením slávy, díky němuž jednotlivec či celý jeho rod po další staletí požíval úctu svého okolí. Pro urozené muže coby křesťanské rytíře by přinášela inspiraci a závazek k následování ve statečných skutcích. Tuto roli však nemuseli naplnit — jak vidíme na příkladu Jana Zrinského ze Serynu, jehož otec Mikuláš, chorvatský šlechtic, padl 7. září 1566 jako chrabrý obránce pevnosti Siget; syn se však již podobným způsobem nevyznamenal.9 Ptáme-li se po možnostech utváření vlastního obrazu statečného křesťanského rytíře, jenž se zcela biblicky, respektive starozákonně podílí na ochraně slabých a bezmocných, dítek, vdov i starců, poznáváme běžnou a stále sílící úlohu tištěných médií — letáků, letákových novin, básní a kronik, ale i v běhu věků přetrvávající hmotné památky typu epitafů, náhrobků nebo monumentálních sepulkrálních pau pevnosti Ráb, zatímco Jan ml. upadl roku 1596 do zajetí, z něhož utekl, ale 1599 zemřel v dalším protitureckém tažení. 6 Výsledky bádání o protitureckých válkách v raném novověku v Čechách v horizontu posledního století soustředil Tomáš RATAJ, České země ve stínu půlměsíce. Obraz Turka v raně novověké literatuře z českých zemí, Praha 2002, s. 377–388; zvláště cenný je soupis turcik na s. 317–376. Významné výsledky evropského bádání na dané téma shrnula Luďa KLUSÁKOVÁ, Cestou do Cařihradu. Osmanská města v 16. století viděná křesťanskýma očima, Praha 2003, s. 225–234. 7 Milan SVOBODA, Redernové v Čechách. Nalézání zapomenutých příběhů 16. a 17. věku, Praha 2011. 8 Tomáš RATAJ, Ouhlavní nepřítel všeho křesťanstva. Turci v obrazech a představách raného novověku, Kuděj 1, 1999, č. 2, s. 22–37, zde s. 31 (Redern prý padl pod Budínem). Srov. M. SVOBODA, Redernové v Čechách, s. 171. 9 Václav BŮŽEK — Ondřej JAKUBEC — Pavel KRÁL, Jan Zrinský ze Serynu. Životní příběh synovce posledních Rožmberků, Praha 2009, s. 26, 28, 30. Příznačné je, že mladému Petru Vokovi z Rožmberka dva roky po smrti obránce sigetské pevnosti připsal knihu s protitureckou tematikou humanistický autor Tomáš Mitis z Limúz. 172 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2014 mátek, mauzoleí.10 Vše vyjmenované tvořilo právě případ Redernův, jemuž se dostalo pozornosti „válečných zpravodajů“, poetů, literátů i kazatelů jak za života, tak ještě intenzivněji po jeho smrti. Stojíme tedy před dvojím utvářením paměti rytířských skutků. Zatímco tu první, současnou, sebereprezentační, mohl Redern alespoň zčásti ovlivňovat intencionálně, například poskytnutím vlastnoruční zprávy o hájení Turky obléhané pevnosti Velký Varadín (Grosswardein, Oradea Mare) k otištění,11 a zčásti funkcionálně veřejným vystupováním na obranu všeho křesťanstva, pak druhou, reprezentační, svou již posthumní památku Redern sice aktivně utvářet nemohl, avšak tuto roli převzali jeho nejbližší — rodina a přátelé. S malou nadsázkou řečeno: při jisté „historické uzávěrce“ a sumarizaci všeho, co kdo napsal v raně novověké Evropě o Redernovi jako protitureckém válečníkovi, se nutně stále pohybujeme mezi světy fyzickým a metafyzickým, mezi dočasností a věčností, mezi světskou životní slávou v době trvání vojenské kariéry a mezi posmrtnou pompou, za níž nacházíme coby soudobé autory poety, kronikáře, historiky, duchovní, tedy muže, kteří ho znali osobně. Z žen se objevuje pouze manželka Kateřina, rozená Šliková. Stojíme stále čelem k záměrně i bezděčně vytvářenému obrazu protitureckého bojovníka, který na jedné straně sugeruje význam veřejný, na druhé soukromý. Obojí se prolíná a nalézt mezi tím jasnou hranici vždy zřejmě nelze. Není známo, nakolik sám Redern získal přehled o ctnostech křesťanského bojovníka a rytíře z dobové literatury, kterou mohl poznat už za studií v německých zemích během svých kavalírských cest Evropou, a nakolik tyto představy přejal v rámci šlechtické výchovy.12 Prozatím nelze ani vyslovit srovnání mezi mírou sebestylizace do role křesťanského rytíře v souvislosti s koexistencí, respektive rivalitou luterského a katolického prostředí. Je však zjevné, že v případě příslušnosti k apoštolské církvi by Redernova válečnická památka výrazně přetrvala i po roce 1620. Mohl by totiž využít aparát katolického vyznání, které připouští zázraky učiněné na přímluvu svatých či Panny Marie. Právě ta v severních Čechách zaznamenávala mimořádnou úctu díky pout10 Reprezentaci v sepulkrálním umění pro věčnou slávu protitureckých bojovníků dodnes představuje několik příkladů náhrobků zvláště uherských šlechticů, a to Jánose Ruebera (1584, Košice), Jánose Tapoleásnyiho (1598, Topolčianky), Istvána Illésházyho (1608–1609, Pezinok) a Juraje Thurza (1616, Oravský hrad). Srov. Juliusz ROSS, Związki Słowaczyzny i Małopolski w dziedzinie rzeźby nagrobkowej z okresu renesansu i manieryzmu, Folia Historiae Artium 5, 1968, s. 131–148. Souborně se náhrobní kulturou a její komemoriální funkcí dlouhodobě zabývali například Andreas ZAJIC, „Zu ewiger gedächtnis aufgericht“. Grabdenkmäler als Quelle für Memoria und Repräsentation von Adel und Bürgertum im Spätmittelalter und in der Frühen Neuzeit. Das Beispiel Niederösterreich, München 2004; Mark HENGERER (ed.), Macht und Memoria. Begräbniskultur europäischer Oberschichten in der frühen Neuzeit, Köln — Weimar — Wien 2005, či Géza PÁLFFY, The Kingdom of Hungary and the Habsburg Monarchy in the Sixteenth Century, New York 2009. 11 Viz Milan SVOBODA, „Relace aneb Historické vyprávění o obléhání pevnosti Velký Varadín Turky“. Osobní svědectví svobodného pána Melchiora z Redernu z roku 1598, in: V. Prchal a kol., Mezi Martem a Memorií, s. 11–25. 12 Srov. například Andreas WANG, Der „Miles Christianus“ im 16. und 17. Jahrhundert und seine mittelalterliche Tradition. Ein Beitrag zum Verhältnis von sprachlicher und graphischer Bildlichkeit, Bern — Frankfurt am Main 1975, zvláště v politicko-teologické propagandě s. 177–194. MILAN SVOBODA 173 nímu místu, totiž chrámu Navštívení Panny Marie.13 Významné místo mariánské úcty v Hejnicích by v případě katolického obránce křesťanstva poskytovalo ideální prostor protiturecké (protiislámské) propagandě.14 K tomu však nedošlo. Nalezení možného vzoru pro ostatní šlechtice coby následovníky ideálu křesťanského rytíře se v případě uvedeného válečníka sice opakovaně vysmekává badatelově snaze po jeho celistvém uchopení, přesto se lze pokusit kvantifikovat jej i klasifikovat z hlediska děl zaujatých původců, dobrovolných i objednaných šiřitelů Redernovy slávy. První okruh tvoří již zmíněná média tištěná, druhý obrazová a třetí sochařská, tedy zjednodušeně řečeno publicistika a umění. Vedle dobové propagandy v letákové produkci to byli právě humanističtí autoři, kteří jako první reagovali na vítězná vojenská tažení Melchiora z Redernu a jeho současníků nebo spolubojovníků Ruprechta z Eggenbergu, Tomáše Erdödyho, Pavla Nyáryho, Mikuláše Pálffyho, Adolfa ze Schwarzenbergu, Kryštofa z Tiefenbachu, Viléma Trčky, Jana Vchynského a dalších.15 V Redernově případě jich bylo nejméně patnáct, z nich někteří proslulí univerzitní učenci a poetové, jiní pouze regionálně známí a do Rukověti humanistického básnictví dosud neproniknuvší příležitostní veršotepci: Martin Braschius (1565–1601), Jan Černovický (1569–1633), Andreas Calagius (1549–1609), Caspar Dornavius (1577–1631), Baltazar Exnerus (1576–1624), David Chytraeus (1530–1600), Martin Mylius (1542–1611), Martin Nussler (asi 1570–po 1618),16 Johann Philippi (?–?), Gregorius Richter Gorlicius (před 1570, po 1608), Hieronymus Treutler (1565–1607), Jan Weidnerus (před 1580–1633), patrně též Abraham (1529–1584) a Goæfried (?–1606) Bucholzerové17 a Justus Titius. U některých jmenovaných známe konkrétní dílo, u jiných nikoli.18 Jejich básně, vydávané vesměs 13 Milan SVOBODA, Mariánské poutní místo Hejnice v historické paměti, in: Ivana Čornejová — Hedvika Kuchařová — Kateřina Valentová (edd.), Locus pietatis et vitae. Sborník příspěvků z konference konané v Hejnicích ve dnech 13.–15. září 2007, Praha 2008, s. 255–280. 14 Tradice a historie starobylého mariánského poutního místa Staré Matky Žarošické — Divotvůrkyně Moravské, Žarošice 1994, s. 12, 15. 15 Katolík Ruprecht z Eggenbergu (1546–1611), jenž obdržel klasické humanistické vzdělání a zahájil svou válečnickou kariéru ve španělských službách už v roce 1572 jako hejtman. Nejpozději v roce 1593 se jako plukovník začal angažovat ve válce proti Turkům. Za vítězství u Sisaku obdržel povýšení do stavu svobodných pánů (29. prosince 1598). V roce 1611 byl pohřben v rodinném mauzoleu ve Štýrském Hradci (Graz). O něm Walther Ernst HEYDENDORFF, Die Fürsten und Freiherrn zu Eggenberg und ihre Vorfahren, Graz — Wien — Köln 1965, s. 39–46 a 208–209. 16 Pouze dva z jeho dopisů z let 1611 a 1615 zveřejnil Alexander REIFFERSCHEID, Quellen zur Geschichte des geistigen Lebens in Deutschland während des siebzehnten Jahrhunderts. Nach Handschriften herausgegeben und erläutert, Heilbronn 1889. 17 Bucholzer, literárně činný ve druhé půli 16. století, znal Rederna tak dobře, že mu věnoval místo i ve své Chronologii. Srov. Abrahami Bucholzeri Index Chronologicus, Cura secunda Gottfridi Bucholzeri, F. Grunbergensis Silesij locupletatus, et accessione eventuum insigniorum, ab eo tempore ubi pater desijt, usq[ue] ad finem anni 1598 fideliter continuatus, Görlitz 1599, s. 641. Připomněl jeho účast v bitvě u Sisaku 22. června 1593 (s. 770) a při obléhání Velkého Varadína Turky v září až listopadu 1598 (s. 820–821). Cituje také oslavnou báseň na Rederna od H. Treutlera (s. 832). 18 Biogramy a stručné přehledy děl humanistů nabízí jak Jan MARTÍNEK — Josef HEJNIC (edd.), Rukověť humanistického básnictví 1–6, Praha 1966–2011, tak Biographisches Lexikon 174 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2014 v konvolutech v Praze, Zhořelci, Basileji či Rostocku, pomohly vcelku rychle informovat latinsky hovořící a píšící humanisty o naději křesťanského světa, již svými úspěchy Redern a jeho spolubojovníci na uherských polích vzbuzovali. Otázkou je, zda například v redernském archivu dochovaný blahopřejný list Martina Braschia19 není jen odleskem tehdejší válečníkovy slávy a současně jedním (nepatrným) z mnoha svědectví o tom, že Redern na cestách za vzděláním v německých zemích a Francii už v sedmdesátých letech 16. století poznal nejednoho humanistu, s nímž pak mohl i přes svou angažovanost v různých evropských bojích udržovat alespoň písemný kontakt.20 Uvedený výčet literátů a poetů však tvořil jen jednu vrstvu způsobu, jak informovat křesťanskou společnost o stoupající slávě jednoho či více obránců křesťanství.21 Další, již do širšího okruhu příjemců — nikoli pouze čtenářů, ale také posluchačů — mířící zprávy jsou poněkud jednoduššího rázu. Prostě sdělná vyprávění o uhájení té či oné uherské pevnosti, obléhané Turky, patří do rychle se šířící, v evropských národních jazycích předávané skupiny letákových novin či novinových letáků, ať tištěných, nebo psaných (opisovaných). Zde se v dosti černobílém světě padouchů a hrdinů každý dobrý křesťan mohl dozvědět o „pohanech“ zprávu „pravdivou a nově tištěnou“, doprovozenou tu a tam na titulním listu drobným dřevořezem pro lepší představu, jak vypadá taková srážka jízdních i pěších bojovníků znepřátelených stran. I zde se Redern mohl dočkat jisté dočasné slávy, ať už šlo o zemi českou, německou, francouzskou či anglickou. Otázkou je, zda o těchto druzích zpráv vůbec věděl — on sám či jeho blízcí, respektive zda je vyhledával a cíleně shromažďoval.22 Ovšem i pokud by mu je někdo z evropských zemí posílal a on nebo jeho blízcí by je ke své radosti i pýše shromažďovali, nelze o tom nic říci, protože předpokládaná redernská knihovna se ani na Frýdlantu, ani na zámku v Liberci nedochovala. Ohlasy tureckých válek však nenajdeme ani v knihovně Gallasů, budované na hradě a zámku Frýdlant od druhé půle 17. století, ani mezi renesančními a barokními vazbami ve farní knihovně římskokatolické církve v Liberci, zvané dle jejího zakladatele z roku 1759 Kopschova.23 für Geschichte der böhmischen Länder I–IV/4, München — Wien 1974–2011. Srov. ještě Jan MARTÍNEK, Martiniana. Studie o latinském humanismu v českých zemích, Praha 2014, s. 380, který mimo jiné zmiňuje tisky z knihovny Královské kanonie premonstrátů na Strahově, zde konvolut sign. S IV b 6, v němž je pozornost věnována i „Melicharovi Rhedernovi. […] Prozaická předmluva významného německého učence Davida Chytraea oceňuje Rhedernovy zásluhy v tureckých válkách.“ 19 Srov. Státní oblastní archiv Litoměřice, pobočka Děčín, fond Historická sbírka Clam- -Gallas, karton č. 473. 20 Martin HOLÝ, Zrození renesančního kavalíra. Výchova a vzdělávání šlechty z českých zemí na prahu novověku (1500–1620), Praha 2010. 21 Ke způsobům zpracování témat panegyrických básní, (proti)tureckých motivů a oslav úspěšných křesťanských bojovníků objevně Lucie STORCHOVÁ, Pavpertate styloqve connecti. Utváření humanistické učenecké komunity v českých zemích, Praha 2011, s. 279–280. 22 Doklad o částečném povědomí a znalosti soudobé kronikářské produkce skýtá soudní pře Redernovy vdovy Kateřiny (rozené Šlikové) o údajně nesplacený dluh jejího, tehdy již mrtvého chotě. K tomu M. SVOBODA, Redernové v Čechách, s. 228–233. 23 Handbuch deutscher historischer Buchbestände in Europa, Bd. 2. Tschechische Republik. Schloßbibliotheken unter der Verwaltung des Nationalmuseums in Prag, Hildesheim — Zürich — MILAN SVOBODA 175 Naprosto ojedinělý pramen v případě zde pojednávaného protiosmanského válečníka představuje Redernem sepsaná a následně opakovaně tištěná zpráva o uhájení pevnosti Velký Varadín na podzim roku 1598. Původně šlo o dopis arcivévodovi Maxmiliánu Rakouskému, který byl poté rychle vytištěn u Samuela Dilbauma v Augsburku roku 1599 coby součást protiturecké propagandy. Představuje pozoruhodně syrovou reportáž ve stylu stručných, až úsečných deníkových záznamů.24 Kromě tohoto tisku se táž zpráva objevila také v Norimberku s vročením 1598 a v témže městě ještě znovu u Christofa Lochnera roku 1599. Dle očitých svědectví se k obraně Velkého Varadína vyjádřil latinskými hexametry také nepodepsaný básník. Jeho dílo vyšlo v Sartoriově lehnické tiskárně roku 1599.25 Redern i přes své bohaté válečnické zkušenosti bohužel zřejmě nezanechal žádné naučení pro „vojenský lid“, jaké známe z českého prostředí například díky Instrukci vojanské od Zikmunda Chotka z Chotkova.26 Jiný pohled (nejen) na Redernovu osobnost, než skýtá letáková a jiná propagandistická produkce, podávají úřední prameny. Z korespondence vojenské dvorské rady i z dopisů stavů jednajících na českém zemském sněmu vyvstávají spíše praktické záležitosti tažení císařských vojsk, ať již jde o smlouvy, výplatu žoldu nebo čas, během nějž byl ten který velitel s to soustředit žoldáky schopné řádného boje.27 Zbývá ještě pohled na tištěnou produkci trvalejší hodnoty, totiž na kronikářská díla. V českém jazykovém prostředí se Rederna dotkla jen minimálně. Zmíněný zvídavý Dačický je v tomto ohledu spolu s Bartolomějem Paprockým spíše výjimkou. Soukromé zápisky Vodňanských z Uračova také nemohou doložit, že by se díky nim Redernova proslulost mezi Čechy nějak intenzivněji šířila.28 Větší pozornost byla, často kvůli drsnému závěru jejich života, věnována jiným osobnostem, jako napříNew York 1997, s. 86–87 (stav k roku 1998 evidovala Věra Vohlídalová). V současné době tuto knihovnu uloženou v kostele Nalezení sv. Kříže katalogizují studující katedry historie FP TU v Liberci. 24 Srov. M. SVOBODA, „Relace aneb Historické vyprávění“. Na další výtisk Redernovy relace, vydaný u Christofa Lochnera v Norimberku roku 1599, upozornil Piotr OSZCZANOWSKI, Pomnik chrześcijańskiego rycerza. Nagrobek Melchiora von Redern we Frýdlancie. Opus vitae Gerharda Hendrika z Amsterdamu, Wrocław 2013, s. 280. Srov. také Melchior GERLACH, Oratio de praecipuis irae et misericordiae divinae signis, exhibitis Anno patientiae ultimae, 1598. Cui adjunkta est adgratulatio pia de Iaurinio Pannoniae ex Turcici Tyranni vi liberato, et Waradino Daciae castro contra eandem divina protectione defenso. In Schola Budissina, Epiphanijs Christi scholasticis, 10. Ian: anno Christi 1599 (Budapešť, Országos Széchényi Könyvtár, RÖPL. 420). 25 Carl GÖLLNER, Turcica. Die europäischen Türkendrucke des XVI. Jahrhunderts II [1551–1600], Bucureşti — Baden-Baden 1968, s. 686 (č. 2362), s. 700–701 (č. 2395–2396), s. 710 (č. 2418), s. 711 (č. 2421), s. 716 (č. 2435). U posledně uvedené zprávy, tištěné v Augsburgu u Georga Kresse, není zřejmé, z čeho její autor vychází. Obsah jednotlivých tisků jsem nesrovnával. 26 Komentovaný rozbor instrukce viz Ivo CERMAN, Chotkové. Příběh úřednické šlechty, Praha 2008, s. 37–55. 27 Josef MATOUŠEK, Turecká válka v evropské politice v letech 1592–1594. Obraz z dějin diplomacie protireformační, Praha 1935, s. 147, 252. K Redernovým tažením do Uher srov. Archiv Národního muzea Praha, sbírka G, kart. č. 6 a 7, listy z let 1596–1600. 28 Srov. M. SVOBODA, Redernové v Čechách, passim. 176 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2014 klad už zmíněnému Adolfovi ze Schwarzenbergu nebo hraběti Ferdinandovi z Hardeka, který roku 1594 vydal Ráb do rukou „pohanských psů“, za což následujícího léta zaplatil hlavou.29 Redernovi věnoval jen několik let po jeho skonu více prostoru ve své turecké kronice Hieronymus Ortelius (1524–1614). Jeho text se dokonce stal součástí sebraného důkazního materiálu pro soudní při o údajný dluh po zesnulém válečníkovi.30 Tím se dostáváme do oblasti vytváření posmrtného obrazu protitureckého bojovníka. Do budoucna se Redern stal hrdinou také díky ještě jednomu specifickému prameni nememoárového charakteru. Jsou to texty v českém prostředí v té době ne zcela rozšířené, totiž dvojí pohřební kázání a posthumní básně protestantských duchovních, kteří Rederna osobně znali a vzdali mu poctu jak na pohřbu, tak po něm.31 Učiňme zde malou odbočku i srovnání současně. Zatímco humanističtí básníci na Redernovu adresu nešetří různými epitety ornans („miles aureus, robur Teutonicae gentis“) a oceňují hrdinovu zbožnost a statečnost, dovolávajíce se přitom antických filozofů, básníků i válečníků, autor pohřebního kázání celkem prozaicky řekne a následně též nechá vytisknout charakteristiku naprosto nečítankovou: Melchior z Redernu nebyl „andělsky čistý“, někdy velmi „přebral v pití“ a nechal se často „přemoci hněvem“32 (dovedeme si představit, že by dnes nějaký smuteční řečník na pohřbu charakterizoval zesnulého takto otevřeně?).33 Druhý okruh, totiž obrazová média či obrazově textové prameny, jsou na rozdíl od tištěných památek dochovány v menší míře, nicméně i ony stojí za krátkou pozornost. Odhlédneme-li od portrétní historizující linie 18. a 19. století, kdy si pro svou rodovou, respektive historickou galerii na hradě Frýdlant nechali Rederna namalovat Clam29 Jaroslav KOLÁR (ed.), Svět za tří českých králů, Praha 1987, s. 227–229. Srov. Miroslav ŽITNÝ, Keresztes 1596. Vytváření obrazu prohrané bitvy s Turky a její druhý život, Český časopis historický 111, 2013, č. 1, s. 31–65. 30 Srov. M. SVOBODA, Redernové v Čechách, 228–233. 31 Martin NUSSLER, Zwo Christliche LeichPredigten, gehalten bey dem Begraebnuß Des weyland Wolgebornen Herrn, Herrn Melchiors von Raedern, Goerlitz [1601]; Jan ČERNOVICKÝ, Clariss: viris. D. M. Iohanni Vulterino Pelsinensi D. M. Iohanni Hubecio Czaslavino D. Iohanni de libero Monte Praheno Civibus Reginae Hrad; digniss: amicis et fratrib. Chariss: hæc Lugubria, itemq; alia, in amicitiæ et observ: signu[m] ineunte Anno 1608, offero dico, consecro. (BS, sign.FK V 3, jako 12. svazek); Joachimus Christianus MOHRUS, ΕΙΣ ΤΟΝ ΠΕΠΟΙΗΜΕΝΟΝ ΕΝΤΑΦΙΑΣΜΟΝ ILLVSTRIS qvondam generosi magnanimi herois Domini Domini Melchioris a Redern Baronis Liberi, Equitia aurati, D. Fridlandij, Seidenbergae, Reichenbergae, S. Caesareae Maiestatis aulici Consiliarij, et consilij bellici Praesidis: militis contra a Sanguinarium Christiani nominis hostem educti generalis Campimarschalli: Iaurini declarati Capitanei, Serenißimorum etiam Austriae Archiducum Matthiae et Maximiliani Consiliarij, etc. ORATIO BREVIS, Gorlicii 1601 (Herzog-August-Bibliothek Wolfenbüttel, sign. 8483) 32 M. NUSSLER, Zwo Christliche LeichPredigten, s. pag. 33 Pochopitelně pouze další komparace s dobovými pohřebními kázáními v německém jazykovém a kulturním okruhu ukáže, nakolik byla tato otevřená kazatelova charakteristika urozeného muže v souladu či protikladu s obvyklým zdůrazněním smrtelníkových poklesků, které jej však nedehonestují, nýbrž pouze upozorňují na to, že i hrdina může mít své chyby. MILAN SVOBODA 177 -Gallasové a potom snad i liberečtí radní, zůstává pro přelom 16. a 17. století několik vyobrazení, z nichž nejskvostnější je olejomalba dochovaná dodnes v Severočeském muzeu. Zde se Redern prezentuje kromě erbu tehdy obvyklým německým textem, jenž představuje šlechtice i s celou jeho titulaturou, v níž se objevuje také hodnost „plukovníka v Rábu“. O Turcích tam ovšem nic není. Výtvarná stylizace obdobného charakteru se nachází v noblesní předloze rudolfínského manýristy Hanse von Aache na (1552–1615), již realizoval rytec Lucas Kilian (1579–1637). Mědiryt, zařazený snad až krátce po Redernově smrti do souboru Atrium heroicum Caesarum, vydaného v Augsburku v letech 1600–1602 díky Dominicu Custodovi (1560–1612), je opatřen ještě latinskou básní.34 Zvěčnění oficiálně uznaných protitureckých hrdinů habsburské monarchie realizoval prostřednictvím portrétního umění nejvýrazněji právě D. Custos. Vynikající Kilianovy mědiryty vytvořené podle Aachenových předloh seznamovaly diváky jak s urozenými válečníky, tak s vůdci těch, kdo stáli na opačné straně válek proti křesťanské Evropě. Arcivévoda Matyáš se nechal portrétovat jako vojevůdce „dlouhé turecké války“. Kromě Rederna došli pozornosti rovněž Adolf z Althannu, Georg Basta, Heřman Kryštof Russworm, Kryštof z Teuffenbachu i „dobyvatel Rábu“ Adolf ze Schwarzenbergu.35 Posledně jmenovaný se těšil císařské přízni opakovaně, zřejmě také pro svou příslušnost ke katolickému táboru. Vítězní šlechtičtí bojovníci z českých zemí reprezentovali totiž nejen křesťanský svět, ale i jeho denominační rozdělení, v němž katolíci získali přednostní roli jako představitelé státní, tj. i náboženské (habsburské) politiky. Kromě dalších grafik, například od Johanna Siebmachera (asi 1561–1611), šířených ještě později v barokních a klasicizujících variacích, se s Redernovým portrétem setkáváme na drobném díle plastickém, totiž na pamětní medaili, respektive medailích. Nově se ukazuje, že za Melchiorova života vytvořená a snad ještě roku 1599 nebo 1600 ražená medaile měla pravděpodobně dvě verze.36 Kromě jedné, vytvořené patrně v olovu, existovala ještě druhá, v drobných detailech odlišná, ražená ve stříbře. Autor ji samozřejmě nesignoval, ale polský historik umění Piotr Oszczanowski před34 Dominicus CUSTOS, Atrium heroicum Caesarum, regum, aliarumque summatum, ac procerum, qui intra proximum seculum vixere, aut hodie supersunt, imaginibus LXXII. illustratum, 1–4, Augsburg 1600–1602. 35 Karl VOCELKA, Die politische Propaganda Kaiser Rudolfs II. (1576–1612), Wien 1981, s. 273. Autor se na s. 219–299 věnuje propagandě v časech „dlouhé turecké války“ v letech 1592–1606 především na základě panovníkových patentů, kronik a novinových letáků. Ke Custodovu ikonografickému dílu též Gisella CENNER-WILHELMB, Der Augsburger Kupferstecher Dominicus Custos und Ungarn, Folia archaeologica, Neue Folge 18, 1966–1967, s. 227–249. Další pohledy na (proti)tureckou propagandu viz sborník Marlene KURZ — Martin SCHEUTZ — Karl VOCELKA — Thomas WINKELBAUER (edd.), Das Osmanische Reich und die Habsburgermonarchie, Wien — München 2005, zvláště s. 167–247. 36 Johann Christian KUNDMANN, Silesii in nummis, Oder Beruehmte Schlesier In Muentzen, So durch Grosse Helden-Thaten, Durch Hohe und wichtige Amts-Wuerden Oder durch Gelehrsamkeit und Schrifften, Ihren Nahmen unvergeßlich gemacht, Breßlau — Leipzig 1738; foto druhé varianty Redernovy pamětní medaile zveřejnil Georg HABICH, Die deutsche Schaumünzen des 16. Jahrhunderts geordnet nachmeistern und Schulen, 2, München 1932, obr. 431. Na tuto publikaci upozornil P. OSZCZANOWSKI, Pomnik chrześcijańskiego rycerza, s. 22. 184 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2014 rer zum streiæ zu reitzen / und daß | die friedlebenden / welche grosse Kosten oder Contributiones zum Kriegen legeten / desto williger zu tra= | gen verursacht wuerden / Benebenst disem hat man in Zuegen und angrieffen der Feinde / die Trom[m] eten zu | blasen angeordnet / alles zu dem ende / das dadurch unter den Feinden kunth wuerde / daß der allwissende | Kriegsfuerst / fuer seinem Volck im Streiæ fuer zoege / und die Kriegsleute tappfer / und unverzagt dem Fein= | de begegneten. | Wann dann unser Christliches Kriegsvolck / mit den Erbfeinden den Tuercken / nun etliche Jar hero | im Felde gelegen / und nach / die zeit ueber auch zu mehrmalen (Goæ sey lob und danck) gluecklichen gesie= | get / auch den Feinden durch einnemung ansehlicher Vestung / ein mechtigen abbruch gethan / darauff man | [fol. 2b:] dann Sieglieder und Te Deum laudamus gesungen / und mit freudengeschoß die lufft ekracht / hiedurch | die Kriegshelden / in werenden Streiæ zur tapffer und standhafftigkeit / den Feinden in die augen zusehen | ermahnet. Auff daß aber nun die / so allhier in guten frieden sitzen / und beneben jrem andechtigen Gebete | beschwerliche Contributiones zu solchen Kriegen erlegen muessen: Von denselben / so steæigs gegen den | Feinden im Felde liegen / nicht angesehen wuerden / als heæ man jre Mannhaffte thaten / oder glueckliche | Victorien auß den augen gesetzt. Als habe ich auff fuernemer guthertziger und der Music nicht unversten= | diger Leute anhalten / und gutduencken / durch die Musas, auch ein froelich Feldgeschrey oder Tympanum | Militare zurichten woellen / die Maennliche thaten / so das Christliche Kriegsvolck wider die Erbfeinde / biß | anher in Ungern sieghafft erhalten / zu preisen. In erwegung / daß ich sonst kein kraut noch loæ / dann die | Diapasonische Voces, hiermit zu solchen Hungerischen Kriegswesen zu Contribuiren weiß / Sondern | nachfolgende / einfeltige / jedoch trew wolmeinende Victorien Lieder in offenen druck zuverfertigen. | Habe derohalben solches Tympanum Militare unter E. G. Gestreng: Achtbar: Weißheiten und | Gunsten patrocinio außgehen lassen / mit untertheniger / demuetiger / gehorsamer biæ / solches Pfundt / das | mir Goæ der HErr zu verwahrung / und zugebrauchen uebergeben / mehr dardurch zu erlangen fuer die | Calumniatores Musices wol zu beschuetzen / und diese geringschaetzige Arbeit in allen Gnaden und gun= | sten / im besten zuvermercken / auff und anzunemen / Meine Gnedige Großguenstige Herren / geneigte Foer= | derer zu jederzeit zusein und zu bleiben (wie mir dann nicht zweiffelt / wol geschehen werde) Hierunter mich | und dieses opusculum inn derselben Gnaden / gunsten / schutz unnd schirm unterdienstlich empfelend. | Datum Ziæaw am Neuen Jarstag / CI) I) C. | Euer Gnaden Gestrengkeiten | Achtbarweiß: und gunsten. | Untertheniger dienstgehor= | samer und treuwilliger. | Christophorus Demantius | an jetzo Cantor der Koeniglichen | Staæ Ziæaw etc. in Ober= | laußnitz. RÉSUMÉ: Turkish expansion into Western Europe in the 16th century and the associated Fiþeen Yearsʼ War provided a self-realization opportunity for nobles whose participation in it enabled them not only to defend the faith and the potentially threatened Czech and Hungarian lands, i.e. their homeland, but also to represent themselves and to raise the prestige of their dynasties. ýis is borne out by MILAN SVOBODA 185 surviving works of an artistic and literary nature: residential decorations, sepulchralia and other literary or musical works. ýe wartime career of Melchior von Redern (1555–1600), established in the north of the Kingdom of Bohemia, can be used to demonstrate both the fulfilment of the ideal Christian knight, so desirable at that time, and his intentional and unintentional, private and public (self-)representation. ýe generally well-known poetry and prose output at the time, whether secular (e.g. celebratory and congratulatory poems, chronicles and news pamphlets) or ecclesiastical (funeral sermons), artistic, sculptural and painting work with explicit or implicit anti-Turkish or anti-Oæoman subject maæer (gravestones and epitaphs, portraits and allegorical depictions), as well as musical output (baæaglia) and specific early modern anti-Turkish festivities in the Czech lands have previously tended to be examined as individual items. ýe focus has rarely been synoptically on a single individual. ýe present study offers not only a comprehensive view of the surviving external and internal representation of the Christian knight, but also some comparative material. ýe author raises questions for subsequent research into noblemen from the Bohemian, Moravian and Hungarian lands who were involved over both the short and the long term in the Fiþeen Yearsʼ War between 1593 and 1606. PhDr. Milan Svoboda, Ph.D., působí na katedře historie Fakulty přírodovědně-humanitní a pedagogické Technické univerzity v Liberci. Zabývá se dějinami šlechtických rodů (Redernové, Biberštejnové, Gallasové, Clam-Gallasové), raně novověkou knižní kulturou a regionálními dějinami Frýdlantska, Liberecka, Žitavska a Horní Lužice ([email protected]).