Revenanti v exemplech českojazyčné literatury 17. a 18. století. Pokus o typologii exemplových narativů s tématy návratu mrtvých

Revenanti vexemplech českojazyčné literatury 17.a18.století. Pokus otypologii exemplových narativů stématy návratu mrtvých* Tomáš Havelka REVENANTS IN EXEMPLA IN BOHEMICAL LITERATURE OF THE 17TH AND 18TH CENTURIES. AN ATTEMPTED TYPOLOGY OF EXEMPLA NARRATIVES WITH TOPIC OF RETURN OF THE DEAD The study deals with examples of revenants in the Bohemical Catholic early modern religious prose of the 17th and 18th centuries (postils, eschatological literature, catechisms). It notes the relations between medieval and early modern productions, in particular by transforming visual and audial motifs, and anew emphasis on the verification of history (sources, dating). The main part of the study is atypology of the narrative: the dead appear because of confession (especially imperfect, to show its importance for salvation); to prove the judgment of God (of asupposedly virtuous man); to complete atask or agreement concluded in life. The greatest number of narratives describe the return of revenants from Purgatory to inform people of its form, time in Purgatory, punishment. The revenants help the living or demand help for themselves. The conclusion of the study is devoted to the displacement of revenant history from spiritual literature at the end of the 18th century. This change is illustrated by the views of asouth Bohemian teacher, Antonín Borový. KEYWORDS: exempla; early modern culture; Bohemical spiritual literature; Purgatory; catechism; typology of narratives; revenants; homiletic Pobělohorská rekatolizovaná literatura poskytovala víceméně definovaný ajednotně řešený koncept umění dobré smrti, který byl součástí katecheze aposkytoval každému věřícímu duchovní výbavu pro cestu skrz náboženské přechodové rituály kdobrému zakončení života.1 Vokamžiku smrti podle něj člověk absolvuje partiku- * Tato studie je výsledkem badatelské činnosti podporované Grantovou agenturou České republiky vrámci grantu GA ČR 14-37038G Mezi renesancí abarokem: Filosofie avědění včeských zemích ajejich širší evropský kontext. 1 Po roce 1627 se kběžnému věřícímu už jen okrajově dostávaly konfesijní spory související sprotestantským odporem kočistci, katolický pohled budovaný zejména jezuity vykazoval zřetelnou koherenci. Ktématu recentně Miloš SLÁDEK (ed.), Vítr jest život člověka aneb Život asmrt včeské barokní próze, Jinočany 2000; Tomáš MALÝ, Smrt aspása mezi Tridentinem asekularizací: (brněnští měšťané aproměny laické zbožnosti v17.a18.století), Brno 2009; Radmila PRCHAL PAVLÍČKOVÁ, Oútěše proti smrti: víra, smrt aspása vpohřebních kázáních vobdobí konfesionalizace, Praha 2017, zejména s.21–30. Ke konfesijním sporům včetně očistcových témat srov.Tomáš HAVELKA, From Denunciation to Humour. Forms of Attacks by Preachers on non-Roman Catholic Believers in Selected Czech Sunday Postils, in: Joachim Bahlcke— Kateřina Bobková-Valentová— Jiří Mikulec (edd.), Religious Violence, Confessional Conflicts and Models for Violence Prevention in Central Europe (15th–18th Centuries). OPEN ACCESS 82 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 lární, „osobní“ neboli „soukromní“ soud, unějž za přítomnosti Krista předkládají anděl strážce aďábel pokušitel důkazy dobrých azlých skutků. Podle toho, jak jsou zhodnoceny, odnese jeden ze zmíněných průvodců duši do určitého zásvětního prostoru: naprosté minimum putuje do nebe,2 zbytek do očistce anebo do pekla. Jen očistec není definitivní místo, nicméně cesta zněj vede po odpykání trestů již jen do nebe.3 Zjevení mrtví, kteří se vraceli ze zásvětních prostor, byli vynikajícími argumenty při výkladech ozásadních jevech souvisejících se smrtí aspásou, smyslově nepoznatelných, ale přitom teologicky zásadních. Exempla byla vraném novověku vkontextu náboženské literatury mimořádně cenným materiálem, jímž bylo možno přesvědčivě zapůsobit zároveň na emocionální irozumovou složku věřících. Jejich výskyt je sám osobě příznakový, ato zejména časově: do období konce 16.století lze umístit znovuobjevení významu exempel, která se začala hojně používat jako dokladový materiál vhomiletických, katechetických ijiných knihách tzv.výchovně-vzdělávacích žánrů (Erbauungsliteratur). Jejich význam se až do poloviny 18.století stále zvyšuje, takže zanechávají stopy vmnoha kulturních rovinách, aby pak náhle zmizela astala se terčem kritiky avýsměchu. Jejich výskyt je dále podmíněn ikonfesijně: byla striktně odmítána vpřísnějších reformačních denominacích (ukalvinistů nebo vjednotě bratrské), objevují se vdílech autorů tolerantnějších vyznání (uluteránů autrakvistů),4 zcela příznaková acharakteristická jsou pro persvazivní díla katolická, ale ivnich vČechách až vpobělohorské době: korpus textů, znějž svou analýzu vytvářím, poReligiöse Gewalt, konfessionelle Konflikte und Modelle von Gewaltprävention in Mitteleuropa (15.–18.Jahrhundert), Praha 2017, s.165–178. 2 Zejména středověká (ale vnovověku přebíraná) exempla ilustrovala, jak obtížné je dostat se přímo do nebe. Výstižná je historie ze života sv.Bernarda datovaná kroku 1153: děkan (poustevník), žijící pětadvacet let na poušti, se zjevil po smrti biskupovi aoznámil mu, že on jediný asv. Bernard se dostali do nebe, zatímco třicet tisíc ostatních přišlo do pekla. Historii eviduje Tubach (Frederic C.TUBACH, Index Exemplorum; aHandbook of Medieval Religious Tales, Helsinki 1969, č.3591) aPetr VOIT, Šimon Lomnický zBudče aexempla vkontextu jeho mravněvýchovné prózy (Acta Universitatis Carolinae [dále jen AUC]. Philosophia et historica. Monographia 127, 1989), Praha 1991, č.91.Viz též Jacques BERLIOZ— Marie-Anne POLO DE BEAULIEU— Colette RIBAUCOURT, Saint Bernard dans les exempla (XIIIe–XVe siècles), in: Patrick Arabeyre— Jacques Berlioz— Philippe Poirrier (edd.), Vies et légendes de saint Bernard de Clairvaux, Cîteaux 1993, s.116–140, zde s.134. Včeských pramenech: Šimon LOMNICKÝ ZBUDČE, Vejklad prostý na nejsvětější modlitbu Pánem Kristem vydanou Otčenáš, Praha 1606, s.204–205; Giovanni Baptista MANNI— Matěj Václav ŠTAJER, Věčný pekelný žalář, Praha 1676, s.261–262; Chrysostom Xaver Ignác TÁBORSKÝ, Tria tabernacula in Monte Thaboraeo exstructa, Olomouc 1738, s.264. Vraném novověku se ale církev snažila deprimující charakter těchto zpráv zmírnit zejména učením oBožím milosrdenství; nová exempla suvedeným motivem se již neobjevovala. 3 Kpodobě definovaného potridentského pojetí očistce viz zejména Tomáš MALÝ— Pavel SUCHÁNEK, Obrazy očistce: studie obarokní imaginaci, Brno 2013, s.40–52. Též Jiří MIKULEC, Náboženský život abarokní zbožnost včeských zemích, Praha 2013, s.234–243; M.SLÁDEK (ed.), Vítr jest život člověka, s.21–22. 4 Ktomu viz např.Tomáš HAVELKA, Antické prvky včeské renesanční postilografii, Historica Olomucensia. Sborník prací historických 34, 2014, Supplementum 1, s.123–134. OPEN ACCESS TOMÁš HavELKa 83 chází právě ztéto, jazykově české oblasti. Vzhledem kprincipu tradování narativů jsou ale itak výsledky zobecnitelné arozšiřování ojiné jazykové verze by znamenalo obohacení víceméně jen kvantitativní. Průzkum geneze narativů vede opakovaně do sdílené, zejména latinské produkce středověké inovověké avernakulárnost hraje jen podružnou roli. Migrace zlokálního prostředí do sdíleného kontextu byla poměrně rychlá astandardizovaná, probíhala přes řádové relace avýroční zprávy, někdy přes média přenášející kuriozity. Exempla jsou cílem rozsáhlého heuristického výzkumu, který se odehrává převážně vzahraničí, do českých poměrů ale zasahuje poměrně málo anesystematicky. Dále zkoumaná problematika je ještě výraznějším příkladem: vžádném zdosud dostupných soupisů exempel (jak českých, tak zahraničních) se tematika posmrtných zjevení jako samostatný oddíl neobjevuje.5 Ve studii zhruba nastíním, jak vypadal korpus těchto zmínek orevenantech anavrhnu jeho typologické roztřídění. Je třeba předem upozornit, že se budu zabývat do značné míry neproblematickým materiálem, determinovaným konsenzuálním učením římskokatolické církve osoteriologických tématech uzpůsobených běžné katechezi, do něhož se jen omezeně dostával dobový učenecký diskurz (například otom, zda se mrtví mohou vůbec zjevovat, zda vhmotné či fantazijní povaze atd.). Autoři (je nepřehlédnutelné, že jde zejména očleny jezuitského řádu) vybírali jasné doklady azároveň kladli důraz na ty aspekty, které potvrzovaly oficiální učení aměly přinést eschatologický aobecně anagogický prospěch jednotlivcům acelé společnosti. Vycházím zrůzných pasáží oočistci aduších tam pobývajících, které se vhomiletické atzv.mravně-výchovné literatuře od třicátých let 17.století objevovaly velmi často. Excerpce je založena na vlastním, postupně doplňovaném soupisu exemplových na5 Pohled na koncepci zatím posledního reprezentativního soupisu exempel, pořízeného německým etnografem Hansem Jörgem Utherem (Hans-Jörg UTHER, The Types of International Folktales: AClassification and Bibliography, Based on the System of Antti Aarne and Stith Thompson, Helsinki 2004) ukazuje tyto mezery, dané jednoznačně folkloristickým důrazem, který ryze religijní témata přehlíží: většinu tradovaných motivů eucharistických, mariánských, ale irevenantských zde nenajdeme, apřestože soupis obsahuje ipříslušný oddíl „Religious tales“ (s.397–478), jsou do něj vybírána jen exempla splňující některé zfolkloristických kritérií. Podobně je to ve starších soupisech F.C.Tubacha (Index Exemplorum) aAntti Aarna aStitha Thompsona (Stith THOMPSON, The Types of the Folktale: AClassification and Bibliography: Antti Aarne’s Verzeichnis Der Märchentypen, Helsinki 1961). Ičeský výzkum byl veden převážně po rovině folkloristické (Karel DVOŘÁK, Soupis staročeských exempel = (Index exemplorum paleobohemicorum), AUC. Philosophica et historica. Monographia 82, Praha 1978; 2.vydání Praha 2016). Cenné soupisy exempel zdíla Vavřince Leandra Rvačovského aŠimona Lomnického zBudče, pořízené Petrem Voitem (Petr VOIT, Masopust Vavřince Leandra Rvačovského ajeho exempla, Miscellanea oddělení rukopisů astarých tisků 7, 1990 [vyd. 1991], č.1, s.37–63; TÝŽ, Šimon Lomnický zBudče aexempla vkontextu jeho mravněvýchovné prózy), se sice odpoutávají od zmíněného etnografického založení, ale nepostihují zdaleka raně novověkou produkci, vkládanou do duchovně vzdělávacích textů apostilových sbírek, přestože bibliografie zde uvedené zahrnují ičást produkce tohoto období. Vnásledujícím příspěvku jsou proto jen ojediněle uváděny konkordance se soupisy, protože uváděná exempla tam obvykle nejsou zachycena. OPEN ACCESS 84 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 rací (vsoučasné době obsahuje přes 1100 záznamů), pocházejících zejména zkorpusu českých nedělních asvátečních postil, katechismů adalších nábožensky vzdělavatelných knih. Kromě těchto parciálních, vesměs homiletických akatechetických pasáží stojí za to zvlášť zmínit eschatologicky zaměřené knihy Život dušiček vočistci ajejich kdobročincům vděčnost, kterou napsal španělský jezuita Martin de Roa (Estado de las almas de Purgatorio, poprvé 1619) ado češtiny vroce 1634 přeložil zřejmě Jiří Ferus- -Plachý,6 apak spisy Fridricha Bridela Zástupce duší zůstávajících vočistci‚ 1674 (jde opřeklad spisu Advocatus purgatorii francouzského jezuity Marca de Bonnyerse, poprvé 1632) ajeho vlastní pojednání Duše vočistci, 1694. Esteticky pozoruhodné je také kázání augustiniána Kolmana Hendla Trojnásobní dušiček vočistci běda (Praha 1704).7 INTERPRETAČNÍ RÁMEC, NĚKTERÉ PREREKVIZITY Raně novověká exemplová literatura včetně té revenantské přijala jako základ středověký korpus. Lze tvrdit, že velká většina historií orevenantech má středověký původ, knim jsou ale přikládány nové jednotlivé případy, unichž lze zachytit snahu overifikovatelnost důrazem na věrohodnost svědků apřesnost citování. Spojujícími články mezi středověkým araně novověkým korpusem byly revidované sbírky, mezi nimiž zaujímá výjimečné místo pozdně středověký svod historií Speculum exemplorum. Najdeme jej citovaný udrtivé většiny raně novověkých homiletiků, ato buď vpřiznané, anebo sekundární citaci spřevzetím původního, tam uvedeného pramene. Prvé zpracování je přisouzeno kartuziánovi Aegidiu Aurifaberovi (1480), v17.století se ale po celé Evropě rozšířila nová redakce zpracovaná jezuitou Johannem Majorem pod názvem Magnum speculum exemplorum (dále MSE). Vedle sebe koexistovaly vřadě vydání dvě redakce, dokonce ipod stejnými názvy, které se lišily zejména členěním textu. Starší redakce vycházející zAurifaberovy verze má členění tematické na distinctia, nová Majorova redakce je členěna abecedně.8 6 Jan LINKA, Jiří Ferus-Plachý SJ ajeho okruh, aneb Dílo nejzáhadnějšího českého autora 17.století, Listy filologické 128, 2005, č.1–2, s.145–180, č.52. 7 M.SLÁDEK (ed.), Vítr jest život člověka, s.42–60. 8 Krátký přehled kompozice starší redakce MSE podle vydání Duaci 1603 ukazuje, jak zásadním translačním médiem středověkých korpusů toto kompendium bylo ajak důležité arozmanité prameny znich mohli kazatelé excerpovat. Prvá distinctio obsahuje exempla zDialogů Řehoře Velikého azdíla Petra Damiána, druhá ze života asentencí církevních Otců, Historie Lausiaca Palladii podle Guillelma de Peralda, zdoktrinálních knih, zpříběhů pouštních otců (Collationes patrum in scetica eremo) Johanna Cassiana, zdíla Angela de Cingulo, třetí distinkce je sestavena zdíla Bedy Venerabilis azpramenů zdějin cisterciáckého řádu, čtvrtá sestává zejména ze zmíněného díla Speculum Historiale Vincentia Beluacensis (Vincenta zBeauvais) aněkterých dalších, zejména benediktinských pramenů, pátá je celé sestavena zdíla Thomase Cantipratensis (zCantimpré, zejm. Liber Apum), celá šestá distinkce zdíla Caesaria zHeisterbachu (Liber miraculorum), distinctio sedmá ze života svatého Františka, zdějin františkánského aaugustiniánského řádu aněkterých dalších pramenů (texty zživota sv.Pachomia, života sv.Martina od Sulpicia Severa aj.), distinkce osmá je sestavena zřady rozmanitých hagiografických pramenů, rozsáhlá devátá distinctio OPEN ACCESS TOMÁš HavELKa 85 Barvitost středověkých zjevení očividně konvenovala vnímání lidí 17.a18.století, autoři je totiž nijak neupravují. Ikonografie nových historií nese stále tytéž vizuál ní iaudiální prvky: zjevení pekelní revenanti na sobě nesou spektakulární znaky zatracení jako ohnivé řetězy, pekelný plášť, jsou ověšeni ikonickými zvířaty (hady, žábami, draky, psy), která ohryzávají ty části těla, jimiž zatracenci hřešili atd. Příchod revenantů je oznamován smyslovými jevy vzbuzujícími hrůzu, jako je hřmot, zápach, hrozivý hlas, hrozivé vzezření, sálání těla atd. Znakem špatné zpovědi jsou například žáby, skákající zúst ženy azase se vracející. Revenant dokáže velmi přesně asdidaktickým citem popsat, co jeho spektakulární tresty znamenají. Takto až katecheticky přesně vysvětluje svoje okázalé tresty zatracená matka: „Každý hřích má svou zvláštní avlastní pokutu, kterou na mne přísný Soudce uložil. Drak trápí mou nestydatost amou citedlnou rozkoš, kterou jsem začasté snečistými žádostmi mívala. […] Hadi, kteří mou hlavu žerou, trestají ozdoby mé hlavy, mé kroužené kadeře, mých vlasův stroje alíčidla mé tváři, přitom mou všetečnou vysokomyslnost […].“ atd.9 Recentní příběhy převzaly ikonografický arzenál středověkých narativů: Jan Kleklar nazývá zjevení zatracenců „hroznými zatracenými obludami“10 aMartin Prugger takto popisuje jejich těla: „Celé ohyzdné, škaredé aukrutné, kterážto ohyzdnost ani perem vypsaná, ani slovy vyřknutá býti nemůže.“11 Přesto přinesly některé zvláštní znaky. Mizí mnohomluvná vrstevnatost trápení aikonografie se přesouvá na jednotlivé dominantní jasné atypické znaky (černá ruka škrtící nesprávně se zpovídající, oheň okolo zjevené duše apod.). Typickým rysem je bezpochyby snaha odoložení historií buď autoritou toho, kdo zjevení zaznamenal, anebo snahou opřesnou lokalizaci adataci. Oba jevy chci dokumentovat na historii datované adoložené kroku 1590. Popisuje smrt šestnáctileté peruánské dívky Kateřiny, která propadla chlípnosti, zníž se sice často zpovídala, ale ledabyle ajen zdrobných hříchů. 1.8.1590 (mimochodem asi nejčastěji citovaná) je sestavena znovějších pramenů, výslovně jmenovány jsou zejména kroniky, konečně desátá distinkce je uvedena „Ex narratis lectis et notis collectori“, můžeme ji tedy chápat jako zápisy historií nějakým způsobem poznané samotným autorem. Na konci je připojen Appendix exemplorum, uvedený jako doplněk zpracovaný jezuity; ten obsahuje další exempla řazená encyklopedicky podle témat. Právě na princip řazení dodatku navázal jezuita Johannes Major vnové redakci souboru MSE, které je řazeno abecedně adělení na distinkce schází. Za zmínku stojí, že MSE bylo v17.století přeloženo ido polštiny, ukrajinštiny aruštiny (ktomu viz Paulina LEWIN, Polish-Ukrainian-Russian Literary Relations of the Sixteenth-Eighteenth Centuries: New Approaches, The Slavic and East European Journal 24, 1980, č.3, s.256–269 [DOI:10.2307/307180, náhled 4.4.2019]. 9 Christobál DE LA VEGA— Jan KLEKLAR, Smutné příhody aneb velmi užitečné jednání osvaté spovědi, Praha 1692, s.182–183. Pramenem je středověká sbírka Scala caeli Johanna Gobiho Jr., snadno dostupná přes zmíněný svod Speculum exemplorum, kde je otištěna vdeváté distinkci: „Ioannes Aegidius sive Ioannes iunior ordinis praedicatorum in suo libro, qui dicitur Scala caeli“. (MSE 1603, s.585). 10 Ch. DE LA VEGA— J.KLEKLAR, Smutné příhody, s.1. 11 Martin PRUGGER— Jan Kryštof TŘEBOŇSKÝ, Kníha naučení apříkladův, Praha 1745, s.162. Jde opřeklad zněmčiny provedený kapucínem Janem Kryštofem Třeboňským; budu-li ve studii odkazovat na Pruggerovu knihu, mám na mysli tento český překlad. OPEN ACCESS 86 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 se vtěžké nemoci vyzpovídala; po odchodu kněze se mu ale vysmála adoložila matce, že vždy, když se zpovídala, viděla po své levé ruce mouřenína, který ji zrazoval od zpovědi, apo pravé Maří Magdalenu, která ji naopak povzbuzovala. Paní domu zavolala kněze zpět, ten se ale dobré zpovědi nedočkal. Nakonec Kateřina vtěžké lítosti, nesmířená, zemřela. Pokoj okamžitě zaplnil příšerný zápach, takže tělo muselo být vyneseno ven. Vdomě se začaly dít hrůzostrašné jevy: bratr paní domu byl za rameno vyhozen zkomory, děvečka zmlácena, krotký kůň se splašil akopal kopyty do zdi, psi vyli, skučeli aštěkali. Ve městě poletovaly ze střech cihly atašky. 7.srpna (tedy za 6 dní) se mrtvá Kateřina zjevila jedné zděveček ahodila po ní nočník. 8.srpna plakal čtyřletý synáček, že jej Kateřina škrtí, takže se paní domu musela odstěhovat. 10.srpna slyšela jedna zděveček, že ji Kateřina volá, té se pak ukázala vhrozivé podobě, hořící smradlavým plamenem aopásaná ohnivým pásem. Vyjevila své zatracení způsobené nedokonalou zpovědí anavždy zmizela. Příběh je zajímavý zněkolika ohledů: spojuje přesnost datace averifikovatelné opření oprameny,12 zároveň obsahuje atributy ametaznaky neměnně převzaté ze středověku, jako je levá zatracená strana, na níž se objevil ďábel, apravá sMaří Magdalenou. Zjevení umožnil Kateřině Bůh, aby mohla referovat opříčině zatracení; děvečka, sníž Kateřina mluví, je povzbuzena „krásným pacholátkem“, bezpochyby andělem strážným Kateřiny anebo děvečky. Přestože kazatelé aautoři knih obsahujících revenantské historie nepíší ostrachu zmrtvých, je zřejmé, že intenzita zmínek opřátelských duších vočistci měla za úkol zbavit strachu alespoň z„dobrých“ mrtvých. F.Bridel ovšem zajímavě odhaluje potenciální nepřátelskost iočistcových zjevení: „Taky duše vočistci postavené ohlédají se ze všech stran na osobu, která by jim pomoci mohla kspatření tváře Boží azačastý návěští jí dávají, akdyž se jich ujíti nechtějí, spovolení Božího sužují je atrápí…“13 Je tedy nebezpečné nepochopit aodmítnout žádost opomoc: to je zřejmě důvod, proč jsou literarizovaná zjevení exaktní, mnohdy performativní aexplicitní. Zjevení zatracenců bylo navíc spojeno isaktivní činností ďábla. Cyriak Štěpán František Náchodský píše oplatonských lares domestici, což byly dle něj „duše […] zlého života, jakožto odplaty nehodné, že učiněné bývají strašlivé larvy, vnoci lidi strašící anepokoj podle života svého také po smrti tropící: odtuď umrlý otec syna pozustalého často strachem nočním alarvou zaráží aškrtí.“14 Naproti tomu intenzivní snahu zbavit strachu zočistcových zjevení lze ilustrovat dušičkovým kázáním Ondřeje Františka De Waldta, který pomyslně přivádí vexordiu do nočního ticha neznámého, 12 Kleklar cituje jako pramen jezuitu Martina Antonia DEL RIA, Disquisitionum magicarum libri sex, Tom. I., L. 1., quaest. 26, sect. 5, správně je ale Lib. II, ve vydání König 1606 na s.629–633. Del Rio pak uvádí vágně jezuitský pramen (tamtéž s.629), který lze dobře dohledat: jde ozáznamy posílané zJižní Ameriky do Říma avydané pod názvem Litterae Societatis Iesu duorum annorum 1590 et 1591. Ad patres et fratres eiusdem Societatis, Roma 1594, příběh na s.763–769. Historii zmiňuje iM.V.Štajer vpřekladu Manniho Věčného pekelného žaláře: G.B.MANNI— M.V.ŠTAJER, Věčný pekelný žalář, s.195–200 aM.PRUGGER— J.K.TŘEBOŇSKÝ, Kníha naučení, s.232. 13 Fridrich BRIDEL, Duše vočistci, Praha 1694, s.34. 14 Štěpán František NÁCHODSKÝ, Sancta curiositas, to jest svatá všetečnost, Praha 1707, s.530. OPEN ACCESS TOMÁš HavELKa 87 bušícího na dveře avolajícího, že je přítel.15 De Waldt se ptá: „Víte-li, kdo tento noční přítel jest?“ Načež odpovídá: „Ach, jiný není, než naši milý předkové, zemřelý vPánu katolíci.“ Umrlci se tedy má pomyslně otevřít apomoci mu. Kázání má argumentum „handl smrtvými“ apopisuje, jak výhodné je pomáhat duším vočistci, protože mají schopnost pomoc opětovat. Lze tedy zobecnit, že se strachem zmrtvých duchovní pracovali: hrůza se úmyslně vyvolávala ze zjevení zatracených, vpřípadě návratu očistcových duší je strach naopak zcela odmítnut. Zajímavé jsou dobové interpretace příčin zjevení. Není to vlastní vůle, tu mrtví nemají: snad je možné připustit, že podle své vůle mohou na zem sestupovat duše spasených,16 proti tomu ale existovaly námitky,17 že ty se nalézají ve stavu blaženosti anic je nenutí opouštět toto místo. Ztoho také plyne velmi nízký podíl narací zobrazujících revenanty spasené (mimo hagiografických narativů zjevení světců)— typické je naproti tomu zjevení právě očištěných aodcházejících do blaženosti (tedy těch, jimž se právě změnil stav spásy).18 Nebylo ale rozhodně obhajitelné, že by se mohla osvé vůli zjevovat duše pobývající vpekle nebo duše zočistce. Existovala jediná možnost, která trápeným tento návrat umožnila: Boží rozkaz. Bylo nesmírně důležité, aby lidé akceptovali pouze zjevení dopuštěná Bohem, nikoliv způsobená ďáblem, jak se podle informací stávalo. Duše vočistci měly navíc schopnost vyžádat si Boží rozhodnutí asvůj osud tedy ovlivnit.19 Duše pak děkuje avolá kBohu: „Ba začasto skrze připuštění Boží se daly viděti asvé dobrodince zrozličných nebezpečenství vytrhly.“20 Protože mnohdy šlo odůsledek interakce sživými, museli být mrtví oudálostech na zemi informováni. To se děje třemi způsoby:21 1) prostřednictvím anděla strážce. Ten je přítomen vokamžiku partikulárního soudu, provází duši na zásvětní místo, pokud je to očistec nebo nebe (při zatracení je opouští). Podle dostupných výkladů se drží blízko svěřené duše vočistci azprostředkovává styk se světem živých, často se také se zjeveným ukazuje.22 Ondřej František De Waldt tvrdí, že anděl informuje duši otom, co se na zemi děje vjejí prospěch.23 Štěpán František Náchodský upřesňuje, že informaci přináší do očistce anděl strážce živého člověka atam ji teprve sděluje 15 Ondřej František DE WALDT, Chválořeč, neb kázaní na některé svátky aobvzláštní roční slavnosti svatých Božích, Praha 1736, s.685–707. 16 Prugger uvádí, že vyvolené Boží „nic zdržeti nemůže, ani zeď, ani skála acokoliv jiného, by vnějaké místo vstoupit nemohli jako Kristus“ (M. PRUGGER— J.K.TŘEBOŇSKÝ, Kníha naučení, s.161). 17 Martin DE ROA— Jiří FERUS-PLACHÝ, Život dušiček vočistci ajejich kdobročincům vděčnost, Praha 1634, s. n., kap. XXIV. 18 Tamtéž, kap. XXIV. 19 Přesto např.V.V.Klugar striktně možnost pomoc sobě samým odmítá (Václav Vojtěch KLUGAR, Catechismus seu doctrina Romano-Catholica utilis, Praha 1746, s.24). 20 O.F.DE WALDT, Chválořeč, s.699. 21 Zpracováno zejména podle M.DE ROA— J.FERUS-PLACHÝ, Život dušiček, kap. IX. 22 Srov.také Jean-Claude SCHMITT, Revenanti: živí amrtví ve středověké společnosti, Praha 2002, s.32, 38. 23 O.F.DE WALDT, Chválořeč, s.699. OPEN ACCESS 88 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 andělu strážci mrtvého;24 2) do očistce přinášejí informace otom, co se na světě děje, nově příchozí duše zemřelých; 3) podle vlastních pocitů: ulehčení vtrýzních znamená, že jsou za mrtvé obětovány oběti askutky milosrdenství. HLAVNÍ TYPY REVENANTSKÝCH NARATIVŮ Pokusím se rozčlenit užitá exempla na určité základní motivy avnich realizované narativy adoplňovat knim příslušné konsekvence. Samozřejmě si nekladu za cíl strukturalisticky zastřešit všechny narativy, ale pokusím se vybrat ty, které jsou podle mého názoru takříkajíc pilotní, vyskytují se nejčastěji ajejich tematika sloužila ke katechetické argumentaci. Revenantská exempla vykazují poměrně zřetelnou stereotypičnost, jsou vystavěna na několika topoi, mnohé aspekty jsou obecné ajako loci communes se vyskytují vřadě variant. Rámec vpodstatě všech revenantských historií (pekelných iočistcových) je sdělit živým zásadní postoje Boha, zpravidla dokumentované na revenantech samých, anebo sBožím souhlasem vykonat nějaký skutek, ato třeba ihmotné povahy.25 Vřadě exempel je tento hmotný aspekt zjevení zdůrazněn ve formě stopy po zjeveném nebo jeho fyzickou akcí (například zmlácení hříšníka). Nejvýraznějším motivem, který také přesně odráží preference pobělohorské zbožnosti, je skupina námětů, vnichž hříšník zemře akvůli nedokonalé zpovědi je zatracen, načež se zjeví, aby byla zveřejněna jeho persvazivně využitelná chyba. Tato informace je zpravidla neveřejná, probíhá vkomorním prostředí, obvykle včase, kdy večer přechází vnoc, typicky je sdělena zpovědníkovi, který zažil smrtvým poslední setkání: — Člověk se zdá být lidem zbožným, koná pravidelné zpovědi, ale ten hřích, na kterém stojí jeho spása, zatajuje. — Člověk se na smrtelném lůžku poctivě vyzpovídá, ale vokamžiku smrti ještě podlehne hříchu. — Člověk se nedokáže anechce za celý život poctivě vyzpovídat avtomto stavu izemře. Dokonalá zpověď je sice také doložena mnohými exemply, ale revenantských historií šťastně vyzpovídaných je poměrně málo; příběhy jsou obvykle pointovány popisem šťastné smrti, někdy podpořeným znameními Boží přízně, jakými jsou slyšitelný andělský zpěv, jasné světlo nebo ijejich vlastním vyjádřením, že jsou spaseni; jako mrtví se ale neukazují (to se spíše mrtví zjevují jim). Usuzuji, že jde odůsledek zmíněné nechuti spasených vracet se zmísta blahoslavenství. 24 Štěpán František NÁCHODSKÝ, Sancta curiositas, to jest svatá všetečnost, Praha 1746, s.880. 25 „Které se lidem ukazují, někdy samé přicházejí, někdy sanjely, někdy tak živý obraz vnaší fantasii vyrazí, zvláště ve snách, jako bychom je viděli: někdy vlastní tělo na sebe berou, neb zpovětří, země, ohně ajiné podobné věci, pro které přišly, jest zapotřebí.“ M.DE ROA— J.FERUS-PLACHÝ, Život dušiček, kap. XXIV: „Jak se dušičky lidem ukazují ajaký vtom smysl může se díti neb rozeznán býti“. OPEN ACCESS TOMÁš HavELKa 89 — Mrtvé tělo (voják, popravenec) žije, dokud není vyzpovídáno anepřijme svátost oltářní. — Mrtvý/á se zjeví knězi (nakrátko obživne) avyžaduje zpověď, kterou chtěl/aučinit za života, ale nestihl/ato. Fenomén dokonalé zpovědi jako svátosti, při které se Bůh prostřednictvím zpovědníka shříšníkem smíří, je jedním ze základních kamenů přechodového katolického rituálu smrti apobělohorská církev na ni kladla obrovský důraz.26 Ihříšník obtížený smrtelnými hříchy má pomyslný nárok na Boží milosrdenství, pokud vsobě ve svátosti smíření dokáže vzbudit kajícnost alítost. Ztoho vychází její mimořádná tematizace azřejmá eskalovaná snaha spektakulárními zjeveními zatracených apelovat na dobře vykonanou zpověď (to znamená nejen poctivou anezapírající, ale iupřímnou aláskyplnou). Reflexe ozatracených kvůli nedokonalé zpovědi se objevila ivmonograficky pojaté knize: vroce 1692 vydal jezuita Jan Kleklar překlad španělské knihy Cristóbala de Vegy Casos raros de la confessio pod názvem Smutné příhody aneb velmi užitečné jednání osvaté spovědi, obsahující historie osudů neplatně vyzpovídaných, ao9 let později vydal (zřejmě opět Kleklar) překlad knihy německého jezuity Wolfganga Gelba Freuden-Geschicht Von Der Beicht pod názvem Radostné příhody ozpovědi. Zvláště prvá kniha je zajímavá kvůli výrazné recentnosti řady publikovaných zjevení zatracenců, Kleklar ide Vega byli jezuité aprávě sjejich činností je řada zpráv spojena: pocházejí tudíž zejména zdruhé poloviny 16.století. Velké množství zde obsažených historií ukazuje průběh nedokonalé zpovědi avkrátkém časovém sledu následné zjevení revenanta, který potvrzuje své zatracení. To dokazuje inásledující ilustrativní exemplum, nesoucí řadu typických znaků (příběh je nedatovaný, ale podle zmíněných jezuitů musí pocházet zdruhé poloviny 16.století): ve Španělsku se otci Ramirezovi vnemoci zpovídala na pohled zbožná actná slečna. Jezuitův druh viděl, jak ji během zpovědi škrtí černá chlupatá ruka. Po příchodu domů to knězi řekl, apřestože byly tehdy již čtyři hodiny ráno, rozjeli se zpět kženě, ale bylo pozdě, zemřela. Kněz se tedy vrátil azačal se za duši mrtvé modlit. Po chvíli uslyšel hřmot aspatřil bytost svázanou těžkými řetězy apokrytou plamenem. Je to zmíněná slečna, která teprve nyní— pozdě— vyjeví hřích smilstva, zatajený ve zpovědi.27 Druhou bohatou tematizací zjevení revenantů je příkaz doložit Boží soud. — Mrtvý při pohřbu ožije aoznamuje své zatracení. — Zdánlivě zbožný člověk se zjeví jako zatracenec avysvětluje, jak Bůh zhodnotil jeho skutky. — Spasený se vrátí aoznamuje sílu Božího milosrdenství (vzáznamech jen jako živým vyžádaná informace). 26 Srov.T.MALÝ— P.SUCHÁNEK, Obrazy očistce, s.47–49. 27 Ch. DE LA VEGA— J.KLEKLAR, Smutné příhody, s.37–46. Pramenem byla kniha španělského jezuity Alonsa DE ANDRADY, Libro de la guia de la virtud y de la imitacion de Nuestra Señora, Madrid 1642, s.59. OPEN ACCESS 96 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 particular visual and audial motives, were adopted, but in the later histories an emphasis was newly placed on the dominant attributes and on the evidence of the truthfulness of history and its verifiability (introduction of sources, witnesses, accurate dating). The main part of the study sorts the narratives by type. The author notes apersuasive catechetic intent in working with the narratives, which promote the teaching on death and the life to come, and above all, Purgatory. Therefore, the dead are revealed to acknowledge the importance of the sacrament, especially confession (mainly imperfect, to discourage its neglect and to confirm the Church’s teachings on its importance for salvation), to demonstrate the strict and omniscient judgment of God (typically concerning asupposedly virtuous man), to fulfil apromise or complete atask or agreement concluded in life. The greatest number of narratives describe the return of the revenants as informers returning to report on Purgatory and the punishment and on time (there is aclear dilation of information) etc. Asignificant number of examples describe the interactivity of the living and the dead: souls return from Purgatory to help the living or to ask (often in spectacular circumstances) to be helped by them. The conclusion of the study is devoted to the displacement of the revenant histories from spiritual literature at the end of the 18th century; since the 1770s, under the pressure of the incoming Enlightened taste, the exempla vanish from the homiletic and catechetic literature. This change is illustrated by the views of Antonín Borový, ateacher from Zlatá Koruna, from the 1790s, who showed their superstitious nature in his parodies on revenant histories. Mgr. Tomáš Havelka, Ph.D., je literární historik aeditor. Působí voddělení pro komeniologii aintelektuální dějiny raného novověku FLÚ AV ČR jako redaktor aeditor českých spisů Komenského, na PedF UK vede semináře starší české literatury. Odborně se zaměřuje na raně novověkou bohemikální literaturu, zejména pak na tematiku rekreativní literatury tohoto období, dále pak na otázky karnevalu vdramatu akarnevalizace obecně avyužití krátkých narativních žánrů ([email protected]). OPEN ACCESS