Ondřej DANIEL a kol., Kultura svépomocí. Ekonomické a politické rozměry v českém subkulturním prostředí pozdního státního socialismu a postsocialismu, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016, 169 s., ISBN 978-80-7308-706-7

176 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2018 Ondřej DANIEL akol., Kultura svépomocí. Ekonomické apolitické rozměry včeském subkulturním prostředí pozdního státního socialismu apostsocialismu, Praha, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2016, 169 s., ISBN 978-80-7308-706-7 Poslední publikace, věnovaná českému ačeskoslovenskému subkulturnímu světu, je koncipována jako sbírka tematicky příbuzných textů, který sestavil kolektiv mladších historiků spojených spůsobením vCentru pro studium populární kultury. Časově kniha zahrnuje období osmdesátých let inásledující transformační dekády arozšiřuje tak dosud spíše skromné zpracování tohoto tématu. Autoři knihy označují za klíčový předmět svého zájmu pojem svépomoci. Český výraz svépomoc je zvolen jako synonymum konceptu DIY (Do It Yourself), který se ve své teoretické rovině vymyká pouhému zájmu oosobní zručnost neprofesionálních výrobců nedostupného spotřebního zboží. DIY se na stránkách prezentované knihy objevuje jako jakýsi širší společenský postoj. Takový, který přímo formuje specifické prostředí subkulturního života. Vjistém smyslu jej lze chápat jako určitou formu autonomie, vníž rozličné subkultury tvoří aprožívají svou jedinečnost. DIY tedy provází jako klíčový koncept obsah celé knihy azároveň by měl působit jako pojítko, které uceluje jednotlivé texty vjejich tematické pestrosti. Vtomto ohledu by první kapitole, přímo nazvané Kultura svépomocí, svědčila snad oněco poctivější prezentace teoretického konceptu, který je na úvodních řádcích označen za klíčový. Úvodní část publikace totiž nabízí především svým rozsahem ambiciózní přehled ideových ateoretických kořenů kulturálních studií. Je vní připomenuta komplexní sbírka textů, dotýkající se klasických autorů dalece přesahujících nejen zájem okulturu, ale ihistoriografii jako takovou. Takový přístup by bylo vhodné spíše přivítat, ovšem čtenář může vtomto případě dočítat poslední řádky úvodní části spocitem, že obsah kapitoly zůstal svému velmi konkrétnímu názvu poněkud dlužen. Vkontextu širších otázek současného českého historického výzkumu soudobých dějin prezentují autoři svou publikaci přirozeně jako alternativu kpolitickým dějinám institucí avlivných aktérů vnich působících. Sympaticky se ohrazují proti prvoplánovému spojování subkulturního života spřímým politickým aktivismem aopoziční činností tak, jak by ktomu mohla subkulturní teorie ve své klasické podobě svádět. Vzhledem ke zjevným specifikům, která výzkumu subkultur přinášejí reálie postkomunistického světa, se však otázek rezistence avymezování vůči určité kulturní hegemonii nelze zcela vzdát. Snaha ohledávat tuto problematiku zopatrnějších pozic je při dosud omezené domácí produkci na toto téma pochopitelná. Jak vyplývá ze samotného názvu publikace, text nezůstává uzamčen vinterpretačním rámci protěžujícím historický význam politických událostí roku 1989. To se sice při výzkumu tématu československých subkultur pomalu stává standardem, ovšem vširším kontextu se stále jedná ovítaný amenšinový přístup. Vývojové kontinuity pozdního státního socialismu apostsocialismu jsou nadále tématem, na nějž je třeba včeském prostředí trpělivě upozorňovat. Za méně vkusné lze považovat nekorektní povzdechnutí nad údajnou nepopularitou kulturálních studií včeském proOPEN ACCESS PaVEL KOVaříK 177 středí, jež je velmi neurčité avyvolává zbytečné otázky po jakési vědomé sebestylizaci této jinak poměrně úspěšně se etablující disciplíny. Kniha je koncipována jako sbírka studií seskupených ve třech základních tematických okruzích. Ekonomické apolitické rozměry, na které odkazuje samotný podtitul knihy, poměrně překvapivě doplňuje paměťová kapitola. Ta je paradoxně obsahově nejsilnější ajistě by si zmínku vpodtitulu rovněž zasloužila. Studie Ze tmy na plátna aobrazovky sleduje příběh ustavování undergroundové paměti ahledání jejího místa včeském historickém narativu. Připomíná, že jistá jedinečnost undergroundové subkultury spočívající vjejím těsném sepjetí sčeskoslovenským disentem otevřela undergroundu cestu nejen do kolektivní paměti české společnosti, ale ido institucí, které oni mají oficiálně zpozice státu pečovat. Často bizarní příběh mytizace undergroundu osmdesátýchlet pak doplňuje text věnovaný subkulturní scéně pražské rockabilly. Na rozdíl od všeobecně dobře známých undergroundových ikon se tato subkultura neocitla vroli symbolických vítězů nad komunismem autváření její paměti se proto obešlo bez výraznějších vnějších tlaků. Autor textu se vtomto případě nemohl opřít opodobně hustou síť interpretujících textů, jakou je opředeno téma československého undergroundu, aproto nabídl poctivý orálně-historický exkurz do života vprostředí, jež dosud zůstávalo na okraji akademického zájmu. Druhá studie paměťové kapitoly je prezentována jako určitý protiklad proti undergroundové paměti, která nakonec získala podíl na zakládacím mýtu polistopadového českého státu. Vtomto ohledu by bylo vhodné zmíněnou myšlenkovou konstrukci oněco důsledněji argumentovat adoplnit tak text odhalující převážně každodenní prožívání jedné subkulturní identity. Podobná protikladnost je čtenářsky atraktivní autorskou strategií, která budí pozornost izájem. Lze proto jen litovat, že uspořádání zbytku knihy neprostupuje důsledně. Jistá argumentační nedůslednost trápí vpřeneseném významu uspořádání celé publikace. Širší souvislosti mezi jednotlivými případovými studiemi izákladní argumenty pro jejich zařazení do této pestré subkulturní mozaiky jsou zpravidla nastíněny jen okrajově azasloužily by si jistě více pozornosti. Zejména proto, že vmnoha ohledech se jednotlivé texty dotýkají velmi komplexních problémů, opět přesahujících historický výzkum jako takový. Na krátké zamyšlení nad obecnějším vztahem subkulturních aktivit kširším občanským hodnotám společnosti atím pádem ilegitimity těchto aktivit narazíme například na řádcích kapitoly věnované zárodkům extrémně pravicové neonacistické scény vosmdesátých letech. Je pochopitelné, že současný stav českého bádání vtěchto vodách prozatím neumožňuje formulování ambiciózních tezí ve vztahu kotázkám položeným vúvodu celého textu. Bude proto nutné ještě nějaký čas počkat na širší závěry, vyjadřující se například kreálnému odlišování subkulturních praktik od mainstreamové kultury či obecným principům provázejícím ekonomické fungování těchto aktivit. Zároveň je však kladení silných otázek nutné ve fázi, kdy se výzkum vybraného tématu zhistorických pozic vnašem prostředí teprve rozvíjí aohledává prostor svého působení. Iproto by byla výčitka směřující kpoměrně nekonkrétním závěrům celé publikace vůči autorům nespravedlivá. Kniha Kultura svépomocí zůstává čtenářsky příjemně zpracovanou sbírkou případových studií, které prezentují přesně tolik, kolik je Pavel Kovařík OPEN ACCESS 178 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 2/2018 vdanou chvíli čtenářům možné seriózně nabídnout. Samotná snaha zapojit mladé badatele shistorickým vzděláním do disciplinárně mnohem pestřejšího výzkumu populární kultury azároveň jim poskytnout prostor kpublikaci některých jejich osvěžujících textů, je ostatně počinem, který má svou hodnotu sám osobě. Pavel Kovařík Christiane BRENNER, Mezi Východem aZápadem. České politické diskurzy 1945–1948, Praha, Academia, 2015, 524 s., ISBN 978-80-257-1399-0 Lidové demokracii před únorem 1948 je věnováno pouze málo monografií. Částečně je to kvůli tomu, že česká historiografie včele sKarlem Kaplanem1 je fascinována především tím, sjakou lehkostí byli komunisté schopni převzít moc ve státě během tzv.Vítězného února. Jednou znejdůležitějších knih, věnujících se meziobdobí mezi koncem druhém světové války anástupem vlády jedné strany, je recenzovaná publikace mnichovské badatelky Christiane Brenner, která se zabývá českými politickými diskursy mezi lety 1945–1948. Nesklouzává vní však kzastaralým, schématickým interpretacím, které zmíněné období vidí jako boj mezi totalitními ademokratickými silami. Vúvodu knihy autorka rozvádí, proč se rozhodla použít metodu diskurzivní analýzy auvede krátkou rekapitulaci zahraniční literatury odaném období, kde mimochodem vynikne další velký dluh české historiografie atedy to, že stále chybí revidovaná, nově dostupnými prameny podložená syntéza dějin KSČ. Dodnes jsme totiž odkázáni na práci Jacquese Rupnika zosmdesátých let.2 Diskurzivní analýza, jak autorka podotýká, už dnes není akademickými kruhy vášnivě odmítána jako pouhé dekonstrukce vyprávění, nýbrž jde již oplně etablovanou metodu. Diskurz je tedy vnímán jako spojovací prvek mezi řečí, společenskými strukturami ajednáním.3 Jak však pisatelka sama přiznává, diskurzivní analýza je ipřes všechnu její snahu částečně poplatná výběru pramenné základny. Vpřípadě předkládané monografie je proto vtomto případě třeba zmínit absenci hlubšího zkoumání regionálního tisku aurčitou dominanci Prahy. Zde je však nutné na obranu Brenner přiznal, že dodnes je Praha na českém mediálním trhu naprosto klíčovým místem. Autorka diskurz chápe jako vnitřně neuzavřený astále se proměňující systém, který nám až následně zjednodušuje komunikaci. Brenner tak vychází zpředpokladu, že vurčité době se ve veřejném prostoru nevyskytuje neomezené množství slovních vyjádření, ale pouze omezený počet.4 Kniha se tak nezaměřuje jen na klíčové pojmy jako Mnichov, ale za pomoci dobových textů, které slouží jako zrcadlo, se nám snaží předložit plastický obraz skutečnosti. Zde je jedna znejvětších předností knihy, 1 Karel KAPLAN, Pět kapitol oúnoru, Brno 1997 aTÝŽ, Nekrvavá revoluce, Praha 1993. 2 Jacques RUPNIK, Dějiny Komunistické strany Československa: od počátků do převzetí moci, Praha 2002. 3 Ch. BRENNER, Mezi Východem, s.16. 4 Ch. BRENNER, Mezi Východem, s.19. OPEN ACCESS