Slovo, hlas, médium. K esteticko-ideové povaze rozhlasových esejů Jana Čepa v době studené války
Abstract
80
Full text
Slovo, hlas, médium. Kesteticko-ideové povaze rozhlasových esejů Jana Čepa vdobě studené války* Jan Wiendl Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav české literatury akomparatistiky jan.wiendl@ff.cuni.cz SYNOPSIS Word, Voice, and Medium: On the Aesthetic-Ideological Character of Jan Čep’s Radio Essays During the Cold War This article examines abook of speeches and essays by the Czech poet and novelist Jan Čep (Meditations, CDK, Brno 2019), which he broadcast on Radio Free Europe (RFE) in the period after the communist coup in 1948 and after his emigration from Czechoslovakia, the texts of which he would later publish in aseries of exile periodicals (Nový život, Svědectví and Proměny) in the years 1953–1966, and 1969. At the same time, the author seeks to understand Čep’s work as awhole during the 1940s, 1950s and 1960s, and to elucidate the relationship between the author’s fictional and non-fictional texts of this period, tracing their possible intersections and mutual signification. It also explores the broader context of Čep’s critique of Marxism as an indoctrination ideology from Stalinist countries, with an aim to better understand the place and role of the poet in Soviet totalitarian and Western liberal societies, the specifics of transformation and intensification of Čep’s initial aesthetic views in the 1950s and 1960s, and finally Čep’s own reflections on his own position as an exiled poet actively seeking to embolden fellow citizens in his homeland who remained captive to totalitarian power. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Jan Čep; Rádio Svobodná Evropa (RFE); 50.léta 20.století; „studená válka“; „železná opona“; publicistika; eseje / Jan Čep; Radio Free Europe; the 1950s; the Cold War; the Iron Curtain; journalism; essays. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2020.2.5 * Text vznikl za podpory projektu Kreativita aadaptabilita jako předpoklad úspěchu Evropy vpropojeném světě reg. č.: CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000734 financovaného zEvropského fondu pro regionální rozvoj. / The work was supported by the European Regional Development Fund— Project ‘Creativity and Adaptability as Conditions of the Success of Europe in an Interrelated World’ (No.: CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000734). OPEN ACCESS
JAN WIENDL 81 „Bernanos mi tenkrát řekl: ‚Je Vám třiatřicet let. Je to věk svatého Augustina vdobě jeho obrácení. Máte před sebou ještě celý život, otvírají se před vámi všecky cesty, po kterých můžete jít.‘— Člověk však jde jenom jednou cestou, ane vždy právě tou, ke které se zdál jednu chvíli rozhodnut —“ (Čep 2019, s.337). Vzpomínková partie, přibližující moment zrozhovorů Jana Čepa sGeorgesem Bernanosem za jeho pobytu uněj na Mallorce vroce 1935, kterou čteme vjedné zposledních Čepových „meditací“, otištěné vzáří 1966 vřímském Novém životě, jako by udávala spodní tón textům vybraným do knihy Meditace (Čep 2019). Publikace, kterou vzorně připravili Jan Zatloukal aPetr Komenda, shromažďuje dosud tiskem nevydané úvahy aprojevy— „meditace“— psané Čepem pro Rádio Svobodná Evropa ačasopisecké texty, které vycházely vexilových časopisech Nový život, Svědectví aProměny vletech 1953–1966, resp.1969. Do služeb Rádia Svobodná Evropa (RFE) vstoupil Jan Čep vroce 1951, poté, kdy seznal, že se jako spisovatel ve Francii, kam byl donucen po únoru 1948 vobavách osvoji svobodu aživot emigrovat, neuživí. Na několik let se proto přestěhoval zPaříže do Mnichova asredakcí spolupracoval jako autor, redaktor, editor či překladatel. Zajišťoval vysílací pořady Jak přežít (od roku 1954 přejmenované na Úvahy časové anadčasové) apořad Kniha týdne, vněmž seznamoval domácí posluchače se západními knižními novinkami (srov.Komenda— Zatloukal 2019, s.7–8). Vautorské spolupráci sRFE pak pokračoval ipo návratu do Paříže vroce 1955 (1954 se zde oženil sdcerou francouzského literárního kritika aestetika Charlese Du Bose Primerose anarodily se jim děti Klára aJan), ato až do druhého záchvatu mrtvice vroce 1966, který až na sporé výjimky přerušil veškerou Čepovu literární činnost. Předně je třeba říci, že ačkoli by se zdálo, že zČepovy předipoválečné publicistiky je nám známo již podstatné penzum (srov.např.Čep 1937; 1941; 1946; 1951; 1953; 1959a; 1959b; 1965; 1975; 1991; 1996; 1997; 1998; 2001; 2002; 2004; 2007; srov.též Pavlíček 2003), jež završilo vposledních letech zvláště vydání práce Jana Zatloukala (2016) nebo edice Čepových recenzí aliterárních úvah, kterou připravili editoři přítomného svazku (Čep 2016), zveřejňující dosud zcela neznámý archivní materiál, obsahují Meditace texty vskutku zásadní. Ukazují totiž další zprofilů Jana Čepa vobdobí po emigraci— jeho umělecká iobčanská kritéria, jimiž zvažoval okolní svět isebe sama zexilového pohledu. Přítomné texty se ve svém úhrnu stávají rovněž jedním zklíčových pramenů pro poznání formující se československé antikomunistické kulturní rezistence vexilu, vníž Čep, do té doby do značné míry člověk apolitický, zaujatý zpohledu veřejnosti zejména svým dílem, zastával jednu znepřehlédnutelných pozic avytvořil podstatný typ této rezistence ve svém kulturním, náboženském ado jisté míry ipolitickém okruhu. Ikdyž Čep se do konce svých dnů nesmířil stím, že přijetí jeho díla ve Francii, vjeho druhém domově, amožnost publikování jako prozaikovi mu zůstaly znemožněny, apráce rozhlasového redaktora pro něho představovala především vypětí astres (srov.mj.Čepová 2007; Dresler 1999 aj.), vyvracejí právě poslední svazky esejí vydané Janem Zatloukalem aPetrem Komendou snad už definitivně přežívající představu, že exil „udusil“ vČepovi básníka anutil jej přežívat „jen“ jako esejistu apublicistu. Vlastní nečetné prozaické texty vznikající vtéto době (Tajemství Kláry Bendové, Ostrov Ré, Cikáni aj.) azejména však desítky esejí ovšem dokládají, že zvnějších ivnitřních důvodů se uněho— stejně jako uřady jiných velkých básníků— tvůrčí OPEN ACCESS
82 SLOVO A SMYSL 34 těžiště přesunulo do další zmožných forem uměleckého slovesného vyjádření, aesej se stala koncentrovaným jádrem pro deklaraci apromýšlení celé řady podnětů. Přitom je rovněž zřejmé, že ani vcílené, kulturně-politicky zaměřené publicistice Čep nepřestal vidět jako básník, ostře vyhraněně, binárně, svášní ihlubinnou tenzí acelistvou představou oživotě asvětě. Navíc je již rovněž známo, že prvky eseje takřka permanentně prorůstaly— zvláště vČepově beletrii přelomu třicátých ačtyřicátých let apozději— do próz, anaopak způsoby básnické imaginace vté době zintenzivňují sdělení eseje (ktomu srov.např.Bauer 2007, zvl. s.197–198; Komenda 2007; Med 1999; Wiendl 2014 aj.). Nelze vtomto kontextu nemyslet rovněž na širší soudobý evropský myšlenkový rámec, do něhož Čep tímto způsobem práce ať už přímo či nepřímo vstupoval. Připomeňme tu například úvahu estetika Maxe Benseho, který se ve čtyřicátých letech zabýval zvláštností eseje rozkročené mezi vědeckým pojednáním abásnickou prózou. Bense uvažuje oesejistickém myšlení vúvaze Der Essay und seine Prosa jako oexperimentálním myšlení vpoli napětí mezi poezií aprózou, estetikou aetikou, tvořením atendencí. Esejistický experiment spočívá podle Benseho ve vytváření konfigurací na základě obrazotvornosti esejisty. Jde, píše Bense, o„ars combinatoria, vníž na místo čistého poznání nastoupila obrazotvornost. Neboť vobrazotvornosti nejsou tvořeny nové předměty, nýbrž konfigurace pro předměty, atyto konfigurace se objevují nikoli jako dedukovaná, nýbrž jako esejistická nutnost“ (Bense 1942, s.6). Zvláště první— nejrozsáhlejší atematicky nejkoncentrovanější— oddíl knihy Meditace— Časové anadčasové— je podle našeho názoru pro poznání Čepova díla asoudobého kontextu klíčový. Představuje typ výpovědi, soustředěné kurčitému okruhu otázek, knimž se mnohdy až surčitou umanutostí, danou ovšem snahou dovyslovit, precizovat, dourčit, opakovaně vrací. Centrální téma— kritika politické akulturní praxe totalitních států sovětského typu se zvláštním zřetelem kČeskoslovensku, tedy jakési „zadání“ RFE, které se pochopitelně opíralo oamerickou politickou strategii počátku padesátých let— je zde ovšem rozvíjeno vrámci velice osobního občanského, náboženského auměleckého postoje (oČepově nelehkém hledání zorného úhlu, až řekněme jakési „symetrie“ vtéto ostře bipolární perspektivě srov.text Martina Hyblera Konvenční antropologie, Hybler 1999). Svou koncentrovaností, tematickou vyhraněností aosobní zaujatostí tak Čepovy „meditace“ vytvářejí jeden znejucelenějších anejintenzivnějších hlasů československého kulturního exilu po roce 1948, pokoušejících se formulovat zásadní antikomunistická stanoviska vsouvislosti saktuálním domácím vývojem aspodněty západního, kriticky abez aureoly viděného světa. Těžiště Čepových úvah nespočívá vméně náročném úkolu, než je definování rozdílu mezi světem svobody anesvobody, kontinuity adiskontinuity evropského kulturního aspolečenského vývoje, demokracie adiktatury, osobní odpovědnosti, občanské statečnosti amravnosti, náboženské životní perspektivy asvěta zbaveného metafyzických konstant. Mnohokrát zdůrazňuje, že právě vtéto době, kdy se poválečný svět rozlomil do dvou bloků a„horkou“ válku vystřídala válka „studená“, vníž ovšem jde obytí anebytí celého společenského akulturního modu západní civilizace, „více než kdy jindy je obsažena lidská minulost ibudoucnost vkaždém okamžiku naší přítomnosti; více než kdy jindy záleží na každém znás, co si myslíme aco cítíme; záleží na tom, oč každý znás usiluje vsvém životě mravním“ (Čep 2019, s.192). Klíčová definice vztahu svobodného/nesvobodného světa, vystupňované amnohdy výrazně vyostřené vidění dané bipolaritou padesátých let, spuštěním „žeOPEN ACCESS
JAN WIENDL 83 lezné opony“, brutalitou politických monstrprocesů vtehdejším Československu, vražděním politických odpůrců ažalářováním ideových oponentů, znichž mnozí patřili před válkou ipo válce mezi blízké Čepovy přátele— to vše tvoří mocný pramen vášně, zaujetí ainspirace pro Čepovu polemiku skomunistickou ideologií. Izde je možné vidět jeden zdůvodů pro těsné prostupování pohledu básníka aesejisty. Rozhodující pro kompoziční založení esejí arozhlasových projevů ztéto doby je, jak ostatně upozorňují iautoři podstatného úvodu kMeditacím, princip vyhraněného kontrastu (srov.Komenda— Zatloukal 2019, s.27), který ovšem není vzdálen ani založení Čepových próz. Jak výstižně poznamenal Tomáš Kubíček, jejich nejdůležitějším rysem je konflikt. Kubíček píše: „Čepovy prózy jsou totiž důsledně založeny na tomto vyhroceném vztahu (na konfliktu mezi lidmi, mezi člověkem apřírodou, ale ina konfliktu, jenž se odehrává uvnitř člověka). Ztoho důvodu není možné mluvit oharmonii aidyle, neboť Čepovo vyprávění jde důsledně proti těmto významům navzdory tomu, že je často používá kzaložení svých fikčních světů. Činí tak ovšem jen proto, aby je bylo možné podrobit destrukci“ (Kubíček 2014, s.90–91). Aprávě tento výchozí úhel znásobuje rovněž intenzitu sdělení Čepových esejí arozhlasových promluv. Politické zadání, redakční politika, tak uČepa přerůstá do intenzivního, osobně osvojeného způsobu vidění. Síla takto založené básnické imaginace umocňuje dosah kulturně-politického sdělení, přičemž neumenšuje slovesnou, uměleckou váhu vyjádření. Vyhraněným, razantním, intenzivním, dlouhodobým, přitom ale kriticky zaujatým apečlivě vážícím pohledem na komunistickou idemokratickou kulturní apolitickou každodenní realitu zde Jan Čep, onen introvertní intelektuál, ba mnohdy isvým způsobem bázlivý člověk, razantně vstupuje do zápasu osvobodný svět. Dalším pozoruhodným jevem je forma jeho úvah. Ty míří na několik základních témat, často se knim cyklicky vrací, ovšem vždy jako by se bránily určitému definitivnímu vyslovení; odvíjí se od myšlenky, která je jakoby vpohybu, která těká mezi různými možnostmi apodněty. Jde tu ospecifickou podobu „myšlení fragmentu“, nebo— jak uvádějí editoři knihy— o„poetiku fragmentu“ (Komenda— Zatloukal 2019, s.11), tedy okoncentraci sdělení vurčitém kratším, uzavřeném, přesto nedovyslovenému rámci. Nelze zde nemyslet na Čepovo povídkářské nadání, na povídku jako výchozí aurčující útvar jeho díla, jež je vždy jakýmsi „torzem“, „metonymickou“ narativní strukturou, jíž se Čepovo prozaické dílo formovalo od 20.let. Jako by tu itéma eseje zakládalo určitý „vyprávěcí“ rámec, jenž zastupuje široce ana pozadí vnímaný celek světa, jehož horizont se hlubším ahlubším ponorem kdílčímu tématu/příběhu/postavě vzdaluje celku, aby ovšem ve finále ohromil svou komplexitou. Tento charakteristický jev, typický pro vrcholné Čepovy prózy, tedy potkáváme ivtěchto esejích apromluvách. Iproto je spektrum Čepova esejistického světa, na první pohled fragmentárního, opřeného oněkolik stále variovaných témat, tak hluboké avdůsledku pestré; proto vyjadřuje život asvět úhrnem, navzdory tomu, že jej formátuje prostřednictvím časově arozsahem omezeného vyjádření. Takovéto myšlení fragmentu ovšem konvenuje Čepovu uměleckému naturelu; je ale třeba podotknout, že sohledem na srovnatelné myšlenkové výkony pocházející zpodobné ideové polohy aživotní (exilové) situace se fragment stává jednou ztypických forem vyjádření exilové myšlenkové perspektivy. Jen na okraj zde připomínám před nedávnem vydanou ojedinělou knihu úvah Rio Preisnera Kritika totalitarismu, cele složenou zdílčích fragmentárních úvah, jež se ovšem ve své přepestré množině OPEN ACCESS
84 SLOVO A SMYSL 34 opírají okomplexní vzdělanostní, filozoficky, teologicky, politologicky aliterárně založenou bázi amíří přitom, podobně jako uČepa, na několik základních, stěžejních otázek svobodného lidského života. Nejde tu oprosté srovnání; jakkoli si byli oba ve světonázorovém základu blízcí, generačně, metodicky aformátem kladení otázek azřejmě ilidsky šlo ovzdálené individuality. Jedná se především oupozornění na velmi zajímavý vztah auzpůsobení myšlenkového fragmentu, velice silně zosobněné dikce azpůsobu osobního intelektuálního nasazení, které nejen utěchto exilových autorů souborem dílčích, na první pohled roztroušených, ovšem nesmírně životných „fragmentů“ myšlenek aslov bojuje proti zdánlivě neproniknutelné zdi, homogenní šedé mase ideově svázaného totalitárního, vdůsledku destruktivního uvažování. Jako by se tu uobou autorů naplňovala básnická vize Jana Zahradníčka, jak ji představil vprvním zpěvu básnické skladby La Sale%a zroku 1947, již bezesporu oba dobře znali („Šlo oto proniknout hlasem, provrtat / přísností slova rozžhaveného / to, čemu od věčnosti nebyla dána žádná řeč / žádná ústa, žádný nástroj, žádný dech / aco se teď sdémantnou neprostupností / srazilo proti nám / vjedinou kráčející zeď“, Zahradníček 2001, s.535). UČepa je tato vazba navýsost patrná: po útěku zrepubliky vsrpnu 1948 (vzimníku asdvěma kufry, přičemž nešťastnou náhodou vnoci rozezvučel při nešikovném přelézání dráty železničního vedení utrati, která tvořila hranici— motiv, který nezaměnitelně popsal Bedřich Fučík /srov.Fučík 2016/ akněmuž se sám Čep vracel adokládal na něm tragikomickou situaci moderního intelektuála, zachraňujícího za tristních podmínek vlastní svobodu aživot před diktátorským režimem), tváří vtvář nejistotě existenčního zakotvení aosobnímu profesnímu debaklu vcizím prostředí. Sám, opřen jen osvé „zbraně“— tedy oslovo akritické uvažování, dává se do polemiky sideovou, filozofickou, estetickou apolitickou doktrínou marxismu, tedy scelým sofistikovaným komplexem problémů avazeb; čelí mu ovšem prostřednictvím dílčích promluv, fragmentů, znichž každý si uchovává charakter heroického, na první pohled jistě donkichotského gesta, jež má však pro autora zásadní význam, neboť nejenže dává posilu ideově spřízněným domácím posluchačům, uvězněným za železnou oponou, ale předně osmyslňuje životní situaci exulanta jako takového. Vsouboru Čepových promluv přítomných ve svazku Meditací, jejichž zmíněná témata ve většině zůstávají, rezultáty se ale jemně proměňují včase, zaujímají důležité místo tři problémové okruhy. Prvním znich je kritika marxismu vpojetí státní indoktrinační ideologie. Nejvýrazněji se ostré bipolární vidění vyhraňuje vpřímé kritice světonázorové základny komunistického systému, tedy marxismu jako nástroje indoktrinační ideologie, ato zvláště vprvní polovině padesátých let. Nejčastějším terčem Čepovy kritiky se stává zoufale zplošťující perspektiva, jež se ve jménu Marxova učení podílí na černobílé kategorizaci společnosti, která omezuje pestrost avariabilitu lidského života ve jménu uměle konstruované budoucnosti, jíž podřizuje diktát soudobého života vzemích sovětského bloku. Přitom je zajímavé, že Čepovo kritické stanovisko nemíří výhradně kprameni, tedy kMarxovu učení, nýbrž ke způsobu zneužívání této nauky soudobými politickými akulturními činovníky. Vroce 1959 například konstatuje, že Marx zůstane jistě pro budoucnost významným myslitelem, ale spodmínkou, že se na něho budeme dívat jako na jednoho zmnohých aže nebudeme přikládat jeho filozofii cenu definitivní aabsolutní. Čep říká: „Je to člověk devatenáctého století. Vyburcoval vlecčems svědomí své doby, ač ovšem nikoli sám“ (Čep 2019, s.191). Samozřejmě, jako křesťan se nemůže nikdy ztotožnit sprinciOPEN ACCESS
JAN WIENDL 85 pem marxismu, který vidí jednoznačně: Marxovo „takzvané pravé objektivní vidění lidských dějin“ (tamtéž) je podle Čepa abstraktní aschematické, zbožštění člověka, jímž mělo vyvrcholit, vyústilo namnoze vjeho ještě hlubší ponížení autrpení. Tento výchozí limit adispozice Marxovy nauky podle Čepa přímo otevřely cestu ktyranii, jak ji vyhranil Lenin arealizoval Stalin ajeho následovníci vzemích pod sovětskou nadvládou. Vyostřenou acílenou kritiku Čep směruje nejen na filozofická východiska, ale především na ty, kdo tato ideově zavádějící východiska rozvíjejí ve společnosti abudují na nich „nový“ odosobněný svět, klamně odbourávají veškerou metafyzickou úzkost, jež byla, jak Čep píše, „bolestnou inspirací všech dosavadních filozofů abásníků“ (tamtéž, s.100), aposilují tím vlastní mocenské aspolečenské ambice. Jsou to zejména literáti, mnozí dřívější autorovi známí, kteří zrůzných důvodů přijali tuto indoktrinační ideologii za svou ajejím prostřednictvím profitují. Je pozoruhodné, že ani vjednom případě Čep nepřipustí ukritizovaných literátů jistou spontaneitu vjejich „víře“ vnový svět. Informace ozavádějící povaze adrastických praktikách komunistické moci jsou podle jeho mínění natolik známé, že vylučují prosté lidské ztotožnění snimi. Čepovo stanovisko je proto nemilosrdné: kdo ze spisovatelů aintelektuálů svolí vtomto dějinném okamžiku být „tváří“ totalitního režimu, je amorální, založil svůj život na lži asvé dílo tak odsoudil kznevýznamnění. Tato perspektiva přibližuje další zvýrazných témat Čepovy publicistiky padesátých let, atím je sféra otázek po formování apředevším hájení svobodného autorského přístupu, který je podle něho klíčovým zdrojem estetické svébytnosti ahloubky uměleckého projevu. Na pozadí celoživotní autorské ilidské zkušenosti Čep odmítá— vkontrastu sbudovatelským apovinně optimistickým vyzněním oficiálních románových děl první poloviny padesátých let— abdikovat před tragickou povahou života. Říká: „Tragičnost lidské existence není jenom ve vnějších událostech, které člověka lámou; je lidskému životu jaksi imanentní, je obsažena vkaždém jeho okamžiku, tkví vsamém lidském srdci. Je iukořene toho, čemu se říká lidské štěstí. Každý okamžik mého života mě unáší nenávratně kmé smrti, která zůstává znepokojující záhadou jak pro věřící, tak ipro nevěřící. Ichvíle životní plnosti aštěstí jsou jaksi necelé, zanechávají po sobě cosi nedokonalého, nehasí zcela mou touhu, mou životní žízeň. Zůstává po nich tesknota, která není jenom lítostí nad tím, co nenávratně minulo nebo sčím jsem se minul, co jsem pokazil; která je zároveň avíce obrácena jaksi za život, ktomu, čeho bylo naše štěstí jenom obrazem aslibem“ (tamtéž, s.101). Čep prohlašuje, že umělecké dílo, řízené vlastními zákony, shrnuje azhušťuje každodenní životní zkušenost, vytváří svět autonomní, zavádí smysl ařád do toho, co se jeví vživotní empirii chaoticky rozdrobené anesouvislé (srov.tamtéž, s.112). Variuje přitom několikrát jedno ze svých vlastních estetických východisek. „Jsem-li básníkem nebo romanopiscem,“ říká, „tvořím ovšem především znárazu svého osobního vědomí stakzvanou objektivní skutečností.“ Apokračuje: „Básníkovo poznání začíná široce otevřeným pohledem na svět, jako by se byl právě vynořil zchaosu. Vbásníkově poznání nelze rozeznávat poznání smyslů od činnosti rozumové; básník poznává najednou aknerozlišení celou bytostí, všemi svými schopnostmi zároveň“ (tamtéž, s.141). Přitakání uměle, ideologicky scelovanému avykládanému světu však tuto výchozí pozici zcela bortí. Čep obásníkovi, který vezme za svůj vnějškový ideologický horizont, říká: „Začne psát okamžitě špatné básně ašpatné romány, jakmile OPEN ACCESS
86 SLOVO A SMYSL 34 připustí, aby zaujala vjeho tvorbě první místo nějaká ideologie, ať už si ji zvolil sám, nebo ať si ji dal vnutit. Ikdyby to byla ideologie nebo filozofie dobrá, správná avznešená, nebude mu jako básníkovi nic platna, zůstává-li cizím živlem vkontextu jeho obraznosti, jeho citovosti, příčí-li se daným vlastnostem jeho nadání“ (srov.tamtéž, s.141–142). Aprávě zde se nachází jádro azdroj kritiky soudobých československých autorů, kteří zůstávají poplatni tomuto přístupu; Čep přitom nezastírá až určité opovržení, když ojejich díle ajejich postojích hovoří. Je to dáno tím, že podle jeho názoru zradili první azákladní podmínku autentické umělecké tvorby, atou je podle Čepa duchovní svoboda (tamtéž, s.218). Právě tím, že mnozí významní apůvodní tvůrci podlehli— ať už ze strachu, vypočítavosti či zklamných iluzí— tlaku aslibům tyranů, vědomě abdikovali před jakoukoli možností svobodně umělecky tvořit. Stali se podvodníky alháři, ato jak ve vztahu ke čtenářům, tak ve vztahu ksobě. Vroce 1953 Čep například říká: „Nevyčítáme tedy komunistickým spisovatelům jejich optimismus ve jménu nějakého pravdivějšího uměleckého nebo filozofického pesimismu. Vyčítáme jim uměleckou alidskou lež, máme jim za zlé, že vědomě komolí skutečnost, kterou mají před očima, iskutečnost vůbec“ (tamtéž, s.113). Vtémže roce dále prohlašuje: „Vylhaný optimismus komunistických autorů, kteří se brodí po kolena apo pás vlidském utrpení, atvrdí, že slyší okolo sebe jenom smích azpěv adívají se do samých šťastných tváří; kteří sami zpívají chválu katů ašlapou aplivají po těch, kdož jsou mučení akdo trpí pro spravedlnost“ (tamtéž, s.117). Právě ztohoto důvodu se po celá padesátá léta Čep až sjistou urputností vrací ke kritice tzv.socialistické literatury, tedy socialistického realismu jako jediného oficiálního literárního směru zemí socialistického bloku. Čepovo stanovisko je jednoznačné: „Všechna tato (socialistická) literatura, předvádějící zkarikované panáky místo živých lidí, prý je psána pro lid, aje prý psána tak, aby jí lid rozuměl aměl ji rád. Nedovedu si představit hrubší nepochopení takzvaného prostého člověka acyničtější opovržení tím, čemu se říká lid“ (tamtéž, s.125). Vokamžiku, kdy režim vraždí alikviduje své odpůrce, nelze skutečnému básníku mlčet auž vůbec ne psát literaturu, která by tento zásadní moment neviděla. Přitom ovšem platí, azde se jako echo odráží vČepových úvahách klíčové stanovisko kritika aČepova osobního přítele F.X.Šaldy (který se kdílu svého oblíbeného prozaika mnohokrát vracel— srov.jen Šalda 1928/29; 1931/32; 1932/33; 1934/35a; 1934/35b), že zásadní otázka, kterou si klade kritik ačtenář nad literárním dílem, zní spíše takto: vydává čistý apravdivý zvuk, je vyneseno zvětší nebo menší hloubky vnitřního lidského vesmíru, obnovuje před čtenářovými zraky obraz našeho světa, nalézá nové vztahy mezi člověkem ačlověkem, člověkem asvětem? Dodržuje zákony, které si samo uložilo, ado jaké míry souznějí tyto zákony se zákony vesmíru avnitřní lidské skutečnosti azkušenosti? (srov.Čep 2019, s.121). Při vědomí osudů svých přátel, zejména Jana Zahradníčka adalších vězněných spisovatelů či intelektuálů, kteří byli odsouzeni ksmrti, volá Čep po mravním sebezpytování těch autorů, kteří píší své socialistické prózy jakoby bez povědomí otěchto zločinech proti lidskosti. „Nechápu, jak se například mohla vyhnout česká aslovenská literární tvorba posledních let tématu člověka odsouzeného na smrt; člověka, který si třeba ráno před popravou matně vzpomíná, že na sebe před rozsudkem žaloval cosi, čemu sám nevěřil, co nebylo pravda,“ píše včervenci 1956, apokračuje: OPEN ACCESS
JAN WIENDL 87 „Tomu člověku zabránili vycvičení kati, aby nemohl několik dní— atřeba několik neděl— spát. Dosáhli nakonec toho, že ten člověk ztratil úplně vědomí své osobní totožnosti, že si je sotva vědom, co se sním děje. Apředstavte si jeho ženu, jeho děti, jeho přátele, kteří byli třeba připuštěni kzávěrečnému procesu, kteří ho viděli vcházet do soudní síně vprůvodu drábů vuniformách akteří ho slyšeli vypovídat podivným způsobem. Proč se žádný český nebo slovenský spisovatel nepokusil zachytit okamžik, kdy se setká pohled takového obžalovaného— obžalovaného, který sám na sebe žaluje— spohledem jeho ženy nebo jeho přítele, přítomných vpubliku?“ (tamtéž, s.149). Asarkasticky pointuje: „Nepokouší toto téma obraznost žádného českého spisovatele?“ (tamtéž, s.150). Čepovy až provokativně stavěné otázky mají své jednoznačné adresáty/posluchače vbásníkových vrstevnících, kteří přijali za svůj vavřín tyranského státu (nejmenuje přímo, ale názvy děl příležitostně odkazují na osobnosti Vítězslava Nezvala, Václava Řezáče, Marie Pujmanové ad.). Doslova opovržením však častuje ty literáty akulturní činitele, kteří se stali vykonavateli takové „obludné kulturní amputace“, tedy osekání mnohosti aplurality meziválečné české kultury, kteří se stali jejími ideovými původci. Často se jednalo podle Čepa oprůměrné či podprůměrné spisovatele či novináře, kteří dříve, ve svobodné době, „byli […] takřka neviditelní, ztráceli se kdesi na okraji svou prostředností abezvýznamností“ (tamtéž, s.266). Čep tuto situaci, působení takových figur, často glosuje, mnohokrát se vrací sironizujícím sarkasmem ktakovým „pánům divných jmen“ (myslí tím třeba konkrétně autory oficiálních, kanonizujících, aideologicky tedy silně poplatných výkladů literatury, jako byl například pověstný, ve statisícových nákladech vydaný Nástin dějin české literatury od počátku národního obrození až do současnosti /1951/ od Františka Nečáska, Jana Petrmichla aVítězslava Rzounka, které nazývá „marxistickými“, „ideologickými školomety“, překrucujícími akarikujícími povahu české poezie aprózy /Čep 2019, s.132/). Čepův názor na důsledky činnosti takovýchto komunistických kulturtrégrů je vyhraněný. Vpojednání Okomunistické deformaci českého kulturního dědictví zkvětna 1954 do éteru prohlásil: „Až jednou pomine vnašich zemích policejní aideová tyranie, až unás budou opět nastoleny svobody občanské alidské, svoboda myšlení aslova, bude ovšem nutno učinit zadost spravedlnosti: bude třeba zkoumat, kteří nynější komunističtí spisovatelé se dopustili činů nízkých, kteří sami udávali nebo vybízeli kdenunciacím, kteří byli příčinou utrpení nebo smrti nevinných. Ti budou musit být potrestáni. Ale proč by mělo být zároveň dušeno jejich literární dílo?“ (tamtéž, s.133). Avsouladu se svým svobodným přesvědčením uzavírá: „Ať se ukáže, kolik je vněm životnosti apravdy— nebo kolik je vněm lži apustého ideologického suchopáru. At se ukáže na zdravém vzduchu avplném světle, probouzí-li vlidském srdci avlidském duchu přirozené ozvěny, anebo vzniklo-li vumělé líhni ideových aktivů Strany asvazu komunistických spisovatelů. […] Ať se ukáže, čemu se budou podobat všechny ty Nástupy aZpěvy míru aŽivoty proti smrti, až budou vedle nich znít jiné hlasy ajiné životní aumělecké struny, až se vedle jejich vykonstruovaného světa otevřou jiné životní perspektivy“ (tamtéž, s.133–134). Neboť nelze pominout obecněji založenou skutečnost, kníž se Čep často ve svých úvahách odvolává: „Jak vkonkrétní životní zkušenosti, tak ivumění se mohou stavět mosty jenom stou podmínkou, že se vezme vpočet hloubka ašířka propasti, kterou třeba překlenout; že se nejprve změří azváží hloubka atíha lidského osudu alidského utrpení, nežli se nad nimi rozklene zpěv usmíření atriumfu“ (tamtéž, s.117). OPEN ACCESS
88 SLOVO A SMYSL 34 Oblastí, která stouto přímou kritikou domácího totalitního kulturního zřízení souvisí, je reflexe současné západní situace, viděná na pozadí praktik totalitních států. Jak už bylo řečeno, výchozí kompoziční rámec Čepových rozhlasových promluv spočívá na konfliktu, srovnání. Častým námětem se vsouvislosti skritikou šedivé, jednostranné avynucené socialistické literatury stává pozice literatury vzápadních zemích, nahlížená zperspektivy kritiky oficiálních komunistických ideologů. Zdálo by se tedy, že právě vtéto souvislosti— tváří vtvář tvrzení soudobých komunistických propagandistů, vrhajících celý západní kulturní svět do temného světla— vyvstává příležitost pro černobílé, nekritické vyzdvižení jedné skutečnosti oproti druhé. Zejména proto, že je to právě schematismus, černobílé vidění, umělá skutečnost, kterou Čep kritizuje vkomunistických zemích, snaží se realitu západní kultury vyzdvihnout ztakového schematizujícího položení avidět ji na základě objektivní zkušenosti. Čep vtéto souvislosti říká: „Jako všechna tvrzení komunistických propagandistů, obsahuje itoto část pravdy. Lhát napůl je vždycky lepším adokonalejším způsobem lhaní než lhát docela. Vzápadních zemích nejsou všichni lidé šťastni, nežijí všichni vhmotném přepychu avduchovní blaženosti adokonalosti, nevládne tam všude naprostá spravedlnost, pášou se tam zločiny asebevraždy.“ Azdůrazňuje princip rozdílnosti: „Rozdíl je jenom vtom, že na Západě se to svobodně říká, že se nad tím spisovatelé zamýšlejí, že se snaží proniknout ke kořenům lidské bytosti ado tajemství světa alidského osudu vněm.“ Oproti tomu však „komunističtí strůjcové nového člověka naopak předstírají, že vědí, jak udělat člověka, každého člověka, spokojeným ašťastným, aže už jejich režim takové lidi sériově vyrábí; anejsou-li všichni lidé spokojeni ašťastni, že je to tím, že nepřijímají linii Strany ajejí učení, že dost nepracují, že navštěvují nedbale kurzy marxismu-leninismu, že nepokládají za nejvyšší typy lidství Zápotockého nebo Čepičku nebo laureáty státních cen“ (tamtéž, s.127). Sarkasmus ve finále této úvahy z21.února 1954 zdůrazňuje základní kritické směřování Čepovy myšlenky: netvrdí, že situace umělecké tvorby ztéto strany železné opony je zcela ideální aprostá. Zůstává však neoddiskutovatelnou pravdou, že si tu smí každý psát ačíst, co chce— aniž se musí ohlížet na politicko-pedagogické účinky své tvorby. Právě ona tragická podstata literatury svobodného světa je ale podle Jana Čepa tou jedinou možností, pověstnou „vstupenkou“ do skutečného ahlubokého, nevylhaného uměleckého světa, jehož se oficiální autoři komunistických zemí dobrovolně zřekli. Podstatné místo je vsouboru Meditací Jana Čepa věnováno retrospektivám, jejichž tématem se stala nejen kulturní situace vmeziválečném liberálním ademokratickém Československu, jež autorovi opět primárně slouží jako kontrapunkt pro srovnání snesvobodnou současností rodné země. Občasným, spíše skrytým, oto ale naléhavěji znějícím hlasem se stává ireflexe vlastní Čepovy živé skutečnosti— jako autora, exulanta, vyděděnce… Meziválečné období autorovi často slouží jako vzor pro vyjádření kulturní anázorové pestrosti, kterou umožňuje pouze liberální, demokraticky založený společenský prostor. Zrající zkušenost aživotní situace přivedla (možná překvapivě) dřívějšího vášnivého antiliberála aprotimasarykovce (zvláště vpolemikách včasopise Obnova vroce 1938) aintegrálního katolíka ke konstatování toho, že právě tento, na sklonku třicátýchlet jím ostře kritizovaný liberalismus paradoxně umožnil zrod arozvoj moderní, integrálně založené katolické literatury aumění. Přiznává, že se autentická literatura katolické inspirace zrodila vČechách teprve za republiky Masarykovy aBenešovy (tamtéž, s.153), ato díky svržení starého rakouského spojení OPEN ACCESS