Pojetí významu u Ingardena a Mukařovského: Vliv, inspirace, či autonomní cesty?

Pojetí významu uIngardena aMukařovského: Vliv, inspirace, či autonomní cesty? Petr A.Bílek Filozofická fakulta Jihočeské univerzity vČeských Budějovicích, Ústav věd oumění akultuře [email protected] SYNOPSIS The Concept of Meaning as Coined by Roman Ingarden and Jan Mukařovský: Influence, Inspiration, or Autonomous Paths? Concepts associated with the Structuralism of the Prague School are usually considered to respond to trends in continental philology, philosophy, and aesthetics of the 1920s and 1930s. The phenomenology of Roman Ingarden is thus viewed as akey source of inspiration for the concept of ‘concretization’ coined by Felix Vodička, aconcept which would become one of the key terms of literary history. This article focuses on aless explored issue concerning the notion of meaning developed by Ingarden in his Das literarische Kunstwerk and its potential influence on the idea of meaning developed by Jan Mukařovský during the 1930s. The comparison highlights an important difference between the two concepts of meaning. While Ingarden focuses on the heterogeneity of elements involved in the production of meaning, Mukařovský aims rather at developing auniversal notion of meaning as asynthetic process that operates the same way on all levels of the literary text. In this case, the author tends to consider the notion of meaning only in vague and general terms, illustrating the production of meaning at the micro level and then claiming that the same processes can be found at all higher levels. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Význam; vrstvy literárního díla; fenomenologie; strukturalismus; Pražská škola; Roman Ingarden; Jan Mukařovský / meaning; levels of aliterary text; phenomenology; Structuralism; Prague School; Roman Ingarden; Jan Mukařovský. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2019.2.5 W dwadzieścia lat później podjęła tę tezę unas p. St.Skwarczyńska […], nie wspominając zresztą omej książce, która zapewne jest jej nie znana. (Roman Ingarden: Obudowie obrazu)1 Vpozici motta citovaná věta je jen částí jedné zmnoha poznámek pod čarou vrámci Ingardenovy knihy, která nemá zhlediska vlivu či prestiže již zdaleka takovou pozici, 1 Knižní studie, jejíž původní koncept vznikl vrámci Ingardenovy práce na monografii Das literarische Kunstwerk (1931). Její komplikovanou genezi vyjadřuje ivročení: 1928— 1945— OPEN ACCESS 164 SLOVO A SMYSL 32 jako měly jeho dvě klíčové knihy ze třicátých let— Umělecké dílo literární (Das Literarische Kunstwerk, 1931) aOpoznávání literárního díla (Opoznawaniu dzieła literackiego, 1937). Sama osobě nepřináší tato věta ani nějakou pozoruhodnou, produktivní myšlenku. Otázky, které při její četbě snad čtenáře napadají, však pěkně vyjadřují téma tohoto článku: Četla, či nečetla Stefania Skwarczyńska Ingardenovo Umělecké dílo literární? Jaký typ aktivity je vyžadován či předpokládán, abychom mohli říci, že někdo něco „četl“, „znal“, „vstřebal“ či „vyrovnal se“ stím? Stačila by zmínka Ingardenovy knihy, abychom na jejím základě vyvozovali obeznámenost stímto dílem? Ale také: Jak rozumět Ingardenovu konstatování, že Skwarczyńska na knihu neodkazuje, atak ji nejspíš nečetla: Je výrazem smutku, lítosti, narcistní dosebezahleděnosti, anebo poněkud jízlivé ironie? Analogické otázky se totiž nabízejí inad rolí, kterou sehrálo rané dílo Romana Ingardena včeském prostoru, vněmž se ve třicátých ačtyřicátých letech konstituoval koncept literárněvědného strukturalismu. Čeští strukturalisté příležitostně kIngardenovi odkazují, ale otevřenou otázkou zůstává, nakolik je toto odkazování afirmativní anakolik je jen verbálním tvořením obrazu, vněmž se rozvíjející se učení Pražské školy provazuje sděním vjiných zemích či smetodologiemi založenými na jiných než na strukturálně znakových předpokladech. Protože dané téma by vydalo přinejmenším na disertaci, bude tento pokus oprozkoumání terénu zacílen jen na komparaci Ingardenovy fenomenologie sMukařovského konceptem strukturální estetiky ana otázku, nakolik vní navazování na Ingardena či naopak vymezování se proti jeho pojetí hraje roli vlivu, který je nějak transponován. Obecně lze celý příběh Ingardenova možného vlivu na uvažování Pražské školy shrnout spomocí několika různě vyznívajících syžetů: 1. Ingarden dal podnět, Pražská škola jej pak patřičně rozvinula: […] není možno hledat sprospěchem existenciální modus „básně“ nebo „uměleckého díla“ ani vnepřístupném nám psychickém stavu autorově, ať už vaktu vědomého nebo podvědomého tvoření, ať už vaktu kontemplace hotového díla, ani vanarchické rozmanitosti individuálních prožitků. Řešení na základě objektivistické fenomenologie bylo navrženo Ingardenem arozvedeno J.Mukařovským, ale diskuse oněm vymyká se rámci této zprávy (Wellek 1937, s.111). Zcizích směrů příbuzných českému literárněvědnému strukturalismu sluší uvést zejména ruský formalismus, od něhož české literárněvědné bádání přijalo cenné metodologické podněty, dále některé zjevy literární vědy německé, vycházející zfilozofického směru fenomenologického (např.E.Hirt, J.Pfeiffer), dále některé proudy literární vědy polské (Ingarden, Kridl iněkteří mladší badatelé, vycházející již zprací českých) (Mukařovský [1941]/2000, s.25). 1957. Práce vyšla polsky až vroce 1958 vrámci souboru Studia zestetyki. Sv. 2avroce 1962 německy jako jedna zkapitol Ingardenovy knihy Untersuchungen zur Ontologie der Kunst: Musikwerk— Bild— Architektur— Film. Český překlad není kdispozici, slovensky vyšla knižně pod názvem Oštruktúre obrazu vroce 1965 apřeklad citované věty vní zní: „Odvadsať rokov neskôr opakovala unás túto myšlienku pani St.Skwarczyńska […]. Moju knihu však nespomína; zrejme ju nepozná“ (Ingarden [1958]/1965, s.132). OPEN ACCESS PETR A.BÍLEK 165 2. Ingarden ipředstavitelé pražské školy došli nezávisle na sobě kanalogickým nebo podobným závěrům, což stvrzuje validitu či nosnost těchto závěrů: Rozbor tematických prvků sbližuje pojetí Mukařovského se stanoviskem Ingardenovým. Oba chápou téma básnického díla jako „organisovanou jednotu významovou“. Myšlenky afakta vstupují do díla jako významy (Grund 1939, s.105). 3. Ingardenovo pojetí směřuje přece jen poněkud špatným směrem (zatímco to naše tedy směrem dobrým): Zato výhrady Kridlovy proti Ingardenovu pojetí literárního díla mají cosi do sebe. „Mnohovrstvovost“ nemůže skutečně být jediným akonečným specifikem literárního tvaru, neboť se najde také vdílech vědeckých apublicistických, aani organická jednotnost díla nezachraňuje specifickou literární funkci. Vyloučení předmětů bez estetického zaměření afunkce zvlastní literatury věnuje Kridl mnoho místa zčásti podle Dessoira, zčásti podle Ingardena (který udíla naukového vytkl cíl poznávací, jemuž slouží všecky strukturální vlastnosti, takže mezi dílem literárním anaukovým není vzájemnosti ontologické). Totéž platí ofilosofii apublicistice, které rovněž nenáležejí do sféry fiktivní. Kridl zdůrazňuje fiktivnost literatury (podle Ingardena), zvláštní „intencionálnost“, habitus zvláštní reálnosti se zvláštním místem ačasem, spravdou poetickou (Wollman 1936, s.183–184). Třetí varianta nastavuje příběhový rámec pro nejznámější— anejčitelnější— vlivovou provázanost: je jí adaptace Ingardenova pojetí konkretizace, jak ji vraných čtyřicátých letech provedl Felix Vodička. Vztah kIngardenovu podnětu je zde explicitně deklarovaný, stejně jako rozdílnost konceptu, který Vodička pod ingardenovský pojem konkretizace vkládá. Ingardenovo pojetí konkretizace je textocentrické asměřuje kosvětlení azvýraznění estetické hodnoty samotného díla; dynamické rozvrstvení jednotlivých prvků díla skýtá místa nedourčenosti aprodukuje bohatou škálu možných konkretizací, realizovaných jednotlivými čtenáři. Pojetí Vodičkovo je vývojové— konkretizace struktury konkrétního díla je vždy součástí „vyšší struktury vývoje literárního“. Estetické působení díla vzniká až na pozadí celistvé literární tradice. Protože estetická hodnota díla „je pochopitelná jen na podkladě literární konvence určité doby“, projevuje se vždy jen na pozadí estetické normy, „sníž se buď ztotožňuje nebo od níž se odráží, takže jako esteticky účinné jsou pociťovány jen některé vlastnosti daného díla“ (Vodička 1941, s.117). Výchozí představy strukturace afungování literárního díla, jak je nabízí Ingarden ajak je průběžně rozvíjí Pražská škola, shrnuje Vodička takto: „Srovnáme-li these Ingardenovy sthesemi Mukařovského apomineme-li otázku vrstev vuměleckém díle, vidíme, že jsou tu jisté rozdíly“ (tamtéž). Lze se ovšem ptát, zda je na místě „otázku vrstev vuměleckém díle“ vskutku pomíjet. Zda nebude produktivnější nahradit ji další otázkou: Pokud „otázku vrstev vuměleckém díle“ nepomineme, budou se zmíněné rozdíly mezi Ingardenem aMukařovským jevit jako větší, anebo naopak jako menší? Na což by mělo odpovědět právě zúžení otázky na vlivový vztah Ingarden— Mukařovský, pojatý ovšem nikoli povšechně, ale se snahou oevidenci konkrétních uchopitelných podnětů explicitního OPEN ACCESS 166 SLOVO A SMYSL 32 působení jednoho individuálního pojetí na druhé; vtomto případě navíc zacílené na chápání významu jakožto klíčového pojmu obou koncepcí. VRSTVY DÍLA VERSUS STRUKTURNÍ CELEK Mukařovský kIngardenovi odkazuje vpracích publikovaných ve třicátých ačtyřicátých letech poměrně sporadicky. Sjeho pojetím literárního díla, zevrubně vylíčeným vknize Umělecké dílo literární anásledně pak rozvinutým vknize Opoznávání literárního díla, se explicitně nevyrovnává, což nám vrací do hry otázku načrtnutou vúvodu: Nakolik je vlastně „četl“, nakolik je „zná“? Anakolik tudíž, byť implicitně, Ingardenovo pojetí integruje do vlastního uvažování či je bere jako způsoby řešení, které mu nekonvenují anutí jej hledat jiné, svému uvažování schůdnější cesty? Ve zprávě oIX. filozofickém sjezdu vPaříži, který se konal včervenci roku 1937, deklaruje Mukařovský obecnou obeznámenost PLK sIngardenovým učením: „Zfilosofů známých vprostředí Praž. ling. kroužku lze jmenovat K.Bühlera zVídně, R.Ingardena ze Lvova aH.J.Pose zAmsterodamu“ (Mukařovský 1937, s.173). Již orok později ale na počátek III. části rozsáhlé studie Genetika smyslu vMáchově poezii vnese odkaz na Ingardena do výkladu ve fázi, vníž přechází od analýzy jazykových astylových prvků Máchovy poezie kanalýze prvků tematických. Avrámci tohoto přechodu se pustí do širšího výkladu kategorie významu: Počínáme kapitolu otematických prvcích Máchovy poezie. Nezabýváme se však jimi poprvé, neboť ipři probírání prvků jazykových vyústila úvaha téměř vždy bezděky do oblasti tematiky; ukázalo se pokaždé, že týž významový postup, jakým je uMáchy budována stránka jazyková, působí ipři konstrukci stránky obsahové. Poezie Máchova osvědčila se názorným dokladem tvrzení moderní teorie básnictví, že není vjazykovém projevu podstatného rozdílu mezi prvky jazykovými amimojazykovými. Imyšlenky, fakta atd. vstupují do básnického díla nikoli jako prvky skutečnosti hmotné nebo psychické, ale jako významy. Vpodstatě jsou významem vjazykovém projevu každém. Ani dokumentární zpráva ojisté události neobsahuje ji samu, nýbrž pohled na ni nadaný významem („smyslem“), jaký vypravěč do vnějšího dění vkládá; podle tohoto významového zaměření se řídí výběr detailů skutečného dění ajejich seřadění; ivěrné zprávy různých pozorovatelů ostejné události mohou se proto citelně rozcházet (příkladem jsou soudní svědectví). Vbásnickém díle však, kde praktický (sdělovací) zřetel je krajně oslaben, uplatňuje se významový ráz obsahu ještě citelněji. Právě proto pojímá dnešní filozofie literatury téma básnického díla jako „organizovanou jednotu významovou“ (R.Ingarden, Opoznawaniu dzieła literackiego, Lwów 1937, s.25) (Mukařovský [1938]/2001, s.350–351). Mukařovský se zde spomocí odkazu na Ingardena dovolává představy významového sjednocení, které analogicky působí u„stránky jazykové“ iu„stránky obsahové“, jež utváří téma díla. Azároveň sjednocuje obě tyto stránky, neboť „významový postup“ je uobou „týž“. Při odkazu na konkrétní pasáž („organizovaný významový celek“ ve znění překladu, pořízeného až třicet let poté— Ingarden [1937]/1967, s.31) ale nechává stranou upřesnění, které Ingarden formou poznámky pod čarou za tuto větu vkládá: OPEN ACCESS PETR A.BÍLEK 167 Podle mého názoru není obsah literárního díla ničím jiným než organizovaným smyslovým celkem [zvýraznil R.I.], tvořícím významovou vrstvu díla. Samozřejmě, že tento obsah má svou formu atato forma není opět nic jiného než způsob, jakým je obsah organizován vcelek. Formu významové vrstvy je nutno odlišit od forem jiných vrstev akonečně od formy celého díla. Každý ztěchto pojmů lze jednoznačně definovat, tyto jiné formy však nelze stavět do protikladu k„obsahu“, neboť tento pojem je třeba zachovat pouze pro „obsah“ ve významu, který jsem zde uvedl (Ingarden [1937]/1967, s.31–31). „Obsah“ je tedy pro Ingardena organizovaný smyslový celek tvořící významovou vrstvu díla. Právě ajenom tuto vrstvu— jako jednu ze čtyř vrstev díla, jak je rozlišuje už vUměleckém díle literárním, na něž se ivdané knize odvolává. Stejně tak Ingarden chápe celostnost či jednotu ne jako něco inherentně existující vdíle samém (ve smyslu působnosti sémantického gesta, jak opakovaně předpokládá Mukařovský), ale jako výsledek čtení, vněmž se nám videálním případě podaří tento významový celek zaktualizovat. Akonečně: Tam, kde Mukařovský vcitované pasáži využije pojmovou dvojici význam asmysl zcela synonymicky, přiřazuje Ingarden důsledně oběma pojmům odlišnou, byť navzájem komplementární náplň: „významem“ jsou obdařeny dílčí, parciální jednotky typu slovních výrazů, zatímco „smysl“ přiřazujeme větším celkům, zasazeným do určitého kontextu: smysl se dourčuje (konkretizuje) způsobem odpovídajícím smyslu předcházejících vět. Azároveň také smysl některých následujících vět může dourčovat, doplňovat nebo modifikovat smysl věty právě přečtené (tamtéž). Pro Mukařovského má vtomto období pojem významu všeobjímající, zcela univerzální výkladový charakter. Oto překvapivější může být, že nenabízí přesnější pojmovou náplň atakto klíčový výkladový pojem používá ve svých studiích jakoby jen intuitivně. Význam je Mukařovskému jakýmsi společným jmenovatelem, kterým disponují všechny složky díla. Atato dispozice je dána představou básnické osobnosti, která tyto prvky vybírá aslučuje. Význam je tedy uMukařovského projevem či důsledkem významové jednoty, což lze stěží vnímat jinak než jako definici kruhem:2 každá [zvýraznil J.M.] složka básnické struktury je stejným právem (třebaže ne stejným způsobem) nositelkou významu. Nepůjde proto oosobité rozbory jednotlivých složek, ale osvedení všech jich na společného jmenovatele, jímž je význam. Na druhé straně nepůjde však ozkoumání obsahu, jak by mohl termín „význam“ naznačovat, tedy ani ovýčet nejobecnějších kategorií aoblastí významových, znichž čerpá Máchova básnická tematika, ani ozkoumání filozofického dosahu básnického díla Máchova, nýbrž orekonstrukci onoho obsahově nespecifikovaného (avtom smyslu— chceme-li— formálního) gesta, jímž básník prvky svého díla vybíral aslučoval ve významovou jednotu (Mukařovský [1938]/2001, s.305). 2 Tyto rozpaky už do jisté míry vyjádřil Karel Hausenblas (1992). OPEN ACCESS 168 SLOVO A SMYSL 32 Dovolávání se Ingardena, které vGenetice smyslu vMáchově poezii Mukařovský učiní, se mi jeví jako ambivalentní aproblematické právě proto, že kategorii významu chápe Ingarden zcela jinak než Mukařovský. Předně jí věnuje zcela zásadní prostor.3 Na rozdíl od Mukařovského, jehož koncept literárního díla je budován postupně, formou dílčích studií, vnichž se vždy řeší právě ta dílčí problematika, kníž se autorovi dostává momentálně myšlenkových impulzů, avztah kjiné dílčí problematice je zde zvažován jen příležitostně či je ponechán otevřen aneřešen, vytváří Ingarden vUměleckém díle literárním systematicky pojatou komplexní teorii díla. Proto musí nutně promýšlet vztah všech jednotlivých pojmů, představ aformulovaných postupů ke všemu, co předchází či co bude následovat. Zatímco Mukařovský předpokládá systémovou podobu uvnitř díla, Ingarden vytváří systém vrámci našeho uchopování tohoto díla. Zásadní je irozdíl vpředstavě významového fungování. Pro Mukařovského je vtomto období klíčovou představa významu, který vzniká na úrovni elementárních prvků (fonémy, slova) akterý se pak totožnými postupy šíří ido vyšších významových rovin. Ve studii Významová výstavba akompoziční osnova epiky Karla Čapka rozebírá Čapkovu intonaci adalší syntaktické postupy, znichž vyvozuje tendenci kopakování azněho plynoucímu zrovnoprávnění významových jednotek. Atutéž tendenci pak— už spíš jen tezovitě či deklarativně— nachází ive vyšších významových rovinách. Mukařovského literárněvědné studie jsou totiž— na rozdíl od většiny jeho studií zoblasti estetiky— založeny na výkladu konkrétního materiálu, zjehož analýzy pak jsou světší či menší mírou důslednosti vyvozovány zobecňující závěry. Výkladu se tak dostává instruktivnosti azřetelnosti. Zároveň ale pro ilustrativní rozvíjení představy významového fungování se zde projevuje zcela markantní omezení: Zatímco dílčí významové jednotky na úrovni slov, veršů či vět může předvádět explicitně (tím, že je cituje, analyzuje ainterpretuje), vyšší významové jednotky nejsou takto materiálně uchopitelné, aMukařovský knim je nucen jen povšechně poukazovat, aniž by tyto vyšší významové celky mohl textově prezentovat apřesně dokládat, jak se přechod od nižších kvyšším významovým jednotkám děje akčemu všemu při něm dochází. Ostatně už sám výčet těchto vyšších významových jednotek provádí jen namátkově anesystematicky, ba inesourodě. Např.vzásadní studii Ojazyce básnickém při posunu výkladu k„vyšším významovým jednotkám“ říká, že „jde zejména opojmy motivu, děje, celkového tématu“ (Mukařovský [1940]/2001, s.62). Mukařovský vdaném období výrazně uvažuje oliterárním díle vkategorii rovin. Nejmarkantnější je to včastém rozlišování roviny jazykové aroviny tematické, ale mnohdy si výrazem „roviny“ pomáhá inepojmově. Pointou je pak obvykle teze, že na jedné idruhé (ivšech dalších) rovinách se odehrává totéž významové fungování. Jeho výkladový postup je tedy založen na anatomické schopnosti separovat různé roviny jako autonomní celky azároveň (jen výkladově vposloupnosti, atedy až poté) deklarovat, že díky významovému sjednocení se totéž, co se odehrává na mikrorovině detailu, odehrává ina rovině makrocelků. Určitým vrcholem této fascinace obecnými principy, postupy apravidly je teze zúvodu Genetiky smyslu vMáchově poezii, která 3 Jan Patočka vdoslovu kčeskému vydání knihy Opoznávání literárního díla píše: „Proto je v‚Uměleckém díle literárním‘ snad nejvýznamnější obrovitá kapitola, věnovaná analýze slovního významu“ (Patočka 1967, s.268). OPEN ACCESS PETR A.BÍLEK 169 představu jednotné významové výstavby rozšiřuje na celé autorské dílo, ato inapříč literárními druhy či hranicemi mezi básnictvím aprózou: Neomezíme svůj rozbor na jednotlivá díla nebo dokonce na dílo jediné, nýbrž budeme své doklady vybírat zděl Máchových bez rozdílu, nečiníce ani rozdílu mezi díly veršovanými aprozaickými, vsouhlasu snázorem Nezvalovým, že— aspoň po stránce významové výstavby— „mezi Máchovými básněmi amezi Máchovou prózou není podstatného rozdílu“ (Mukařovský [1938]/2001, s.305). Ingarden naopak vytváří obecnou aucelenou teorii literárního díla. Konkrétní literární materiál používá pouze tam, kde by se bez něj výkladově mohl stěží obejít. Irozdíl mezi Mukařovského představou autonomních, separovaných rovin, operujících na dualitě vztahu mezi „nižšími“ a„vyššími“ významovými jednotkami (kdy teprve analýza vykladače odhalí, že se na nich odehrává totéž), aIngardenovou představou vrstev, tedy útvarů navzájem na sobě spočívajících, prosakujících do sebe avytvářejících smíšená hraniční území, je zjevný; stejně jako důsledky, knimž tyto odlišné zdrojové metafory vedou. Vrátíme-li se ale kMukařovskému, který se dovolává Ingardenovy teze o„organizované jednotě významové“, je právě Ingardenův koncept čtyř vrstev díla bodem dalšího míjení: Ingarden tuto jednotu předpokládá právě jen jako jednu zuspořádávacích tendencí vrámci vrstvy významových celků. Ingarden velice zevrubně ukazuje, že vjeho pojetí každá ze čtyř vrstev funguje vrámci celku díla jiným způsobem; pointou či úběžníkem všeho je mu představa heteronomní existence „metafyzických kvalit“, které ale nejsou dílem nijak realizovány adílo skýtá pouze podmínky, aby mohly být při jeho recepci konkretizovány. Vrstva významových celků představuje pro Ingardena „konstitutivní základ“ díla, ale je stále jen jednou zvrstev, atato existence vrstev dalších významové dispozice modifikuje adynamicky posouvá: Přitom není příslušný význam samotný dán předmětně, nýbrž vstupuje do funkce, ajeho vstup do funkce pak vede ktomu, že míníme odpovídající, významu slova či smyslu věty příslušející předmětnost, atím se projevují další vrstvy literárního díla (Ingarden [1931]/1989, s.70). Stěžejní rozdíl pak lze myslím pozorovat už na pojetí významových jednotek. Podle Mukařovského může nést význam jakýkoli prvek literárního díla; akaždý prvek je významotvorný podobným způsobem, protože jinak by šlo jen stěží předpokládat, že všechny tyto prvky vstupují do homogenizačního procesu, kterým významové sjednocení nutně musí být. Fascinace významovým sjednocováním vede Mukařovského kpředstavě, že roli nehrají různé dispozice jednotlivých prvků díla, ale že každý prvek je vcelku díla schopen nést právě ty významy, kterými jej obdaří energie významového sjednocování (působnost sémantického gesta). Ingarden naopak zdůrazňuje, že nejen různorodé výrazy jakožto nositelé významů, ale ani „jednotlivé významy slov nejsou budovány stejným způsobem“ (tamtéž, s.73). Vrámci slovních výrazů rozlišuje mezi jmény afunkčními slůvky— oba typy výrazů „mají význam, jehož výstavba je vobou případech zcela rozdílná“ (tamtéž). Jména disponují zvýznamového hlediska určitou pojmovostí, kterou Ingarden OPEN ACCESS 170 SLOVO A SMYSL 32 označuje jako „nominální významy“; funkční slova (spojky, předložky, deiktické výrazy apod.) nominálními významy apriorně nedisponují (byť se mohou vurčitém kontextu stát jakýmisi suplujícími nositeli těchto významů): Zatímco totiž nominální významy určují („rozvrhují“) za podstatného spoluúčinkování formálního obsahu především intencionální předmět ateprve vzhledem kjiž konstituovanému předmětu získávají různé funkce, nejsou „funkční“ slova sto sama ze sebe intencionální předmět rozvrhnout (tamtéž, s.85). Při četbě tohoto rozlišení4 lze myslím poměrně zřetelně vidět, že Mukařovský naopak chápe veškeré slovní výrazy (ale koneckonců ijiné jednotky díla) jako ingardenovská „funkční slova“. Tam, kde Ingarden skrze analýzu povahy nominálních ajiných významů otevírá (byť ne zcela přehledně řeší) komplikované otázky povahy významu (materiální obsah významu slova, faktor intencionálního zaměření) avlastně ireference tím, že klasifikuje materiál prvků, zněhož se literární dílo skládá, na další adalší podskupiny, tam Mukařovský hledá sjednocující, univerzálně fungující mechanismy, jež by bylo možné uplatnit na veškeré prvky díla. Základní rozdíl obou přístupů možná dobře ilustruje věta „ve významu jména lze rozlišit mnoho heterogenních prvků, kdežto ve významu funkčních slov se taková pestrost nevyskytuje, takže se každé znich jeví mít jen jednu funkci“ (tamtéž). Ingarden je fascinován nikdy nekončící (aproto ani modelově, konceptuálně nevyjádřitelnou) heterogenností prvků díla; Mukařovský akcentuje funkční zřetel, vněmž se mu prvky díla vyjevují jako homogenizované součástky celku, vněmž probíhá plynulé významové sjednocení od nejnižších až po nejvyšší významové jednotky, protože vrámci kontextu díla nabývají tyto jednotky jednotného charakteru, daného jejich funkcí vcelku díla. Ingarden kromě rozlišování významů jmen avýznamů funkčních slov věnuje pozornost irozdílům ve fungování významů vazeb slovesných avýznamů vazeb jmenných či významů explicitních, implicitních apotenciálních. Nenabízí jednu explicitní definici významu, neboť charakter jeho fungování sleduje vrámci jednotlivých vrstev díla. Jak zmiňuje vpředmluvě kprvnímu vydání Uměleckého díla literárního, významy chápe jako „útvary, které pocházejí ze subjektivních operaci vědomí“, aniž by jim přisuzoval husserlovskou podobu ideálních předmětností (tamtéž, s.9). Základní významové dění se odehrává už na rovině zvukové podoby slov, která významům poskytuje „vnější obal“ (tamtéž, s.50), tedy výraz: Chápe-li psychický subjekt určitý slovní výraz, vede toto chápání bezprostředně kvýkonu intencionálního aktu, jímž je míněn obsah určitého významu. Přitom není příslušný význam samotný dán předmětně, nýbrž vstupuje do funkce, ajeho vstup do funkce pak vede ktomu, že míníme odpovídající, významu slova či smyslu věty příslušející předmětnost, atím se projevují další vrstvy literárního díla (tamtéž, s.70). Základní idea heterogennosti literárního díla adynamického vztahu mezi prvky jeho jednotlivých vrstev vede Ingardena kopakované tezi, že „jednotlivé významy slov ne4 Na daném prostoru se nelze pouštět do hloubky Ingardenova pojetí aozřejmovat jeho chápání intencionálního předmětného mínění adalších konceptů, knimž citovaná věta odkazuje. OPEN ACCESS PETR A.BÍLEK 171 jsou budovány stejným způsobem“ (tamtéž, s.73). Toto vědomí jej přivádí ke stále rozšiřovanému avíc avíc nuancovanému náčrtu významové typologie— tak např.intencionální zaměření nominálního významu může mít ráz jednosměrný („střed země“), ale ipaprskovitý, ato buď způsobem určitým („moji tři synové“), anebo neurčitě paprskovitý („lidé“). Faktor zaměření může být konstantní aaktuální („hlavní město Polska“) či potenciální avariabilní („nějaký stůl“). Dále vnominálním významu odlišuje moment existenciální charakterizace apozici reálné existence: Shakespearova postava Hamlet disponuje prvním, ale ne druhým rysem; sousloví „rovnostranný trojúhelník“ disponuje jak momentem existenciální charakterizace (když míním něco ideálně existujícího), tak ipozicí reálné existence (když takový trojúhelník narýsuji ve třídě na tabuli). Tento respekt krůznorodosti, reflektovaný vrámci knihy, jež chce být obecnou teorií literárního díla, vede nevyhnutelně ktomu, že do Ingardenova pojetí významu se lze na hodiny vnořit, studovat je anacházet vněm stovky podnětů ainterpretačně aplikovatelných označení či rozlišení, ale zároveň toto pojetí nelze ztextu knihy Umělecké dílo literární vyabstrahovat aučinit ho vjeho celostnosti přenosným, tedy běžně jej interpretačně aplikovat stím, že by— řečeno Ingardenovým slovníkem— disponovalo jednosměrným intencionálním zaměřením amomentem existenciální charakterizace. Jinými slovy, nelze se ho dovolávat jako něčeho, co je komplexně kdispozici umodelového čtenáře literárněvědných textů. Této přenositelnosti brání právě složitost anuancovanost pojetí významu; itoto vyjadřuje Patočkovo již citované označení dané kapitoly jako „obrovité“. VÝZNAM JAKO PRVEK SYSTÉMU Při pohledu skrze přístup Ingardenův vytane uzpůsobu, jímž se skategorií významu vyrovnává Jan Mukařovský, extrém takřka opačný. Výrazy „význam“/„významový“ jsou od poloviny třicátých let nejfrekventovanějším pojmovým vyjádřením vMukařovského pracích (necháme-li stranou výrazový konglomerát „báseň“/„básnický“, kde ale ve značné části případů opojmové vyjádření nejde). Přesto ale nenacházíme uMukařovského zevrubnější vymezení tohoto pojmu, respektive přihlášení se knějakému již existujícímu pojetí. Výrazy „význam“ a„významový“ označují cosi, co má nejspíš být obecně známo ačemu lze rozumět intuitivně. Mukařovský se nezdržuje žádnou obecnější analýzou či vymezením ani ve studiích, kde má pojem významu funkci deklarovanou již názvem— Sémantický rozbor básnického díla (Nezvalův „Absolutní hrobař“) (1938), Významová výstavba akompoziční osnova epiky Karla Čapka (1939), ani tam, kde se vtitulu ocitá pojem bezprostředně související ačtenář by tudíž čekal specifikaci pojmového rozlišení— Genetika smyslu vMáchově poezii (1938). Vposledně jmenované studii označuje význam za společného jmenovatele jednotlivých složek básnické struktury. Kategorii významu situuje jak do jazykového systému, tak ido mysli člověka, vníž se obráží svět věcí: Také není při pojmenovacím aktu uváděno ve vztah jediné slovo sjedinou věcí, nýbrž pokaždé konfrontován celý významový systém jazyka scelým světem věcí, obrážejících se vmysli člověka rovněž vpodobě významů přitahovaných iodpuzovaných OPEN ACCESS