Berní zatížení českého venkova v první polovině 19. století a úskalí jeho studia

Berní zatížení českého venkova vprvní polovině 19. století aúskalí jeho studia* jan Lhoták THE TAX BURDEN ON THE CZECH COUNTRYSIDE IN THE FIRST HALF OF THE 19TH CENTURY AND SOME PITFALLS IN ITS STUDIES The paper summarises the possibilities of studying the tax burden on the Czech countryside in 1780–1850. For its analysis it proposes to use the archival collection ‘Contribution Funds’, consisting of individual schedules for the planned contributions (so-called sub-repartitions), and contributory accounts recording all receipts and outlays. Due to the limited ‘sub-repartition’ for land tax only, it recommends to use the sums in the contributory accounts and to work with values for the whole estate. The most suitable comparative figures are grain prices, preserved from commodity prices that are important for the rural environment in the most comprehensive price ranges. Both series of numbers need to be subjected to source criticism (the most important for the period under review is the variability of the currencies used) and then compared with each other. KEYWORDS: taxation; tax burden; contributions; Czech Lands; 1780–1850 Ve výčtu ustálených témat, jimž se lidoví kronikáři ve svých záznamech nejčastěji věnovali, zpravidla dominovaly události mimořádného rázu, vybočující zdlouhodobého stereotypu reality.1 Vedle rozmarů počasí či vojenských operací bohatě zařazovali relace ekonomické, oscilující od hospodářských normativů po aktuální vývoj cen amezd. Jejich nadmíru bystrým zapisovatelem byl iFrantišek Jan Vavák, jehož záznamy, vyplňující interval let 1770–1816, zachycují náročné období josefínských reforem ivleklých válek srevoluční anapoleonskou Francií astávají se tak neocenitelnou reflexí ekonomického vývoje viděného „zdola“. Paměti Vaváka adalších ovšem mohou být pouze doprovodným zdrojem poučení při řešení problému, jenž stojí vtitulu této studie. Otázce daňové totiž lidoví kronikáři věnovali pozornost menší avždy jen vsituaci, jednalo-li se ovýkyvy ze standardní, dlouhodobě zavedené praxe.2 Vdelším kontinuálním vývoji tedy jsou kronikářské záznamy pouze barvitým přiblížením dlouhodoběji působících trendů, které lze úspěšně sledovat jedině analýzou pramenů * Příspěvek vznikl jako dílčí výstup interního grantového systému ZČU, část POSTDOC 2016. 1 Tematizaci kronikářských záznamů lidové provenience rozpracovala Barbora MLYNAŘÍKOVÁ, Geografický horizont prostého člověka vČechách vletech 1740–1830, Praha 2001, s.72–79. 2 Obecně kpředmětu pozornosti venkovských písmáků tamtéž, s.137–139. Vkontextu našeho tématu podle záznamů obuvníka Šandy zHlinska Josef PETRTYL, Měnová krize zr. 1811 vodrazu cen potravin (Podle písmáckých záznamů zHlinecka), Numismatické listy 13, 1958, s.139–145; dále Dana SVOBODOVÁ, Státní bankrot roku 1811 vkronikářských zápisech rychtáře Františka Jana Vaváka, Východočeský sborník historický 5, 1996, s.197–208. OPEN ACCESS jan LHOTÁK 209 hromadné povahy sustálenou ajednotnou strukturou. Neplatí to pochopitelně vždy, historikové se vpoctivé snaze doslova „chytali stébla“ apro ilustraci berního zatížení využili výše kontribuce za rok 1773, která sloužila pro výpočet robotní povinnosti dle robotního patentu 1775 akterá je celoplošně kdispozici díky uvedení vtzv.robotních seznamech zroku 1777. Izolovaný údaj však sotva dostačuje pro hodnocení vdelším časovém sledu azdroj vhodný kanalýze je tudíž nutné hledat jinde. Zatímco písemnosti ústředních státních institucí (například zprovenience krajských úřadů, Českého gubernia či Zemského výboru) mohou posloužit pouze doplňkově aspíše pro studium správy berně amechanismů jejího výběru, stávají se skutečným základem, jenž má bezesporu nejvyšší výpovědní hodnotu, vrchnostmi vedené kontribuční účty, zachycující pohyb všech peněz protékajících mezi kontribuenty akrajskými berními kasami. Na poddanském venkově tyto účty vedly příslušné patrimoniální úřady (výjimku tvořila jen poddanská města aměstečka, která byla vberních záležitostech tzv.separována), vdlouhodobějších souvislých řadách se však varchivech velkostatků dochovaly jen výjimečně. Pro studium kontribuce až do konce třetí čtvrtiny 18. století to představuje podstatnou limitu ateprve pro období od osmdesátých let 18. století do poloviny následujícího věku je situace příznivější. Ne však díky kvalitnějšímu dochování vrámci patrimoniálních archivů, nýbrž jejich cílenému soustředění při českém zemském guberniu. Dosud se této obrovité sbírce kontribučních účtů, deponované dnes vNárodním archivu,3 věnovala jen povšechná badatelská pozornost— jistě iproto, že se vnímaly především ve svém zúženém rozměru jako evidence kontribučních obilních apeněžních fondů, zřizovaných podle patentu zroku 1788.4 Přitom jádrem jejich obsahu jsou právě vlastní kontribuční účty sčetnými, nestejně dochovanými přílohami, znichž do největších podrobností zabíhají tzv.subrepartice, tedy rozpisy platebních povinností na ordinariu pro jednotlivé poddanské držitele nemovitostí (kontribuenty) včetně udání rozlohy držené půdy. Bylo by ovšem nekritické vyvozovat prostým shromážděním údajů zkontribučních účtů ajejich vyhodnocením sofistikovanější závěry. Pokusím se proto upozornit na základní metodické limity, spojené sobecnou použitelností Kontribučenských fondů. Pouze na nejnutnější dokreslení ktomu využiji poznatků získaných analýzou účtů jednoho konkrétního panství— velkostatku královského města Sušice vjihozápadních Čechách, jemuž vtomto kontextu hodlám věnovat pozornost zvláštním příspěvkem. Obecně platí, že pro zkoumání berního zatížení konkrétní lokality je bez diskuse nejideálnějším, nejvhodnějším anejnázornějším postupem metoda reprezentativního výběru, tzn. zúžení pozornosti na jistý počet konkrétních výrobních jednotek— poddanských usedlostí.5 Vzhledem ksociální realitě venkova je přitom ne3 Národní archiv [dále jen NA] Praha, Kontribučenské fondy. Základní informaci knim přináší Státní ústřední archiv vPraze. Průvodce po archivních fondech asbírkách, díl I, sv. 1, Praha 1997, s.206–207. 4 Nejpodrobněji ktomuto fenoménu [Václav ČERNÝ], Kontribučenské fondy obilní, in: Okresní záložny hospodářské 1882–1932. Almanach vydaný na paměť padesátiletého jejich trvání, Praha 1932, s.5–59. 5 Stranou ponechejme neusedlé obyvatelstvo. OPEN ACCESS 210 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 Kontribuční účet panství města Sušice za vojenský rok 1782 (Národní archiv Praha, Kontribučenské fondy, inv. č.924, karton č.1652). OPEN ACCESS jan LHOTÁK 211 možné vyhnout se standardní socioekonomické diferenciaci usedlého venkovského obyvatelstva, která počínaje berní rulou konvenčně kategorizovala sedláky, chalupníky adomkáře.6 Její zásadní potíž tkví vtom, že podléhala ivrámci jediného panství lokálním specifikům daným především geograficky. Jinými slovy, průměrného sedláka vsušické poddanské vsi Dobršíně definovala podle josefínského katastru rozloha orné půdy 14,9 hektaru, zatímco vdalší sušické poddanské vsi, Humpolci, jen 6,5 hektaru. Nemluvíme již potom vůbec oplynulé hranici mezi sedlákem achalupníkem. Pro potřeby srovnání mezi jednotlivými panstvími je komparovatelnost údajů ještě klíčovější aje tedy žádoucí vytvářet umělé skupiny klasifikovatelné ideálně podle rozlohy obhospodařované či přiměřené orné půdy, byť svědomím, že to nemusí vždy zcela neomylně vypovídat omajetnosti dotyčné výrobní jednotky (zvláště vprotoindustriálních oblastech). Vdelším časovém horizontu není na místě obava zmožných majetkových výkyvů, které by mohly zkoumání zkreslit, neboť pohyb půdy mezi usedlostmi byl minimální. Bylo by však předčasné domnívat se, že vytipováním příslušných usedlostí je vyhráno astačí již jen dohledat výši odváděné kontribuce vsubreparticích. Ipři sebesofistikovanějším postupu při výběru vhodných hospodářských jednotek ikontinuálním dochování subrepartic vzniká potíž zásadního rázu. Subrepartice totiž zachycovaly pouze jedinou složku finančních požadavků státu vůči poddaným, totiž berni odvozenou zkatastrálních šetření (Steuer von Grund und Boden), její případné příplatky (Zuschlag) avydání na písaře. Počínaje vojenským rokem 1821 se ovšem ztéto daně osamostatnila domovní daň, která se subreparticemi nerozvrhovala, takže jejich údaje pro období 1821–1847 jsou otuto hodnotu poníženy. Ve vsích sušického panství činila zjednoho domu ve vojenském roce 1821, kdy byla zavedena, 20 kr. CM, od vojenského roku 1822 stabilně 40 kr. CM ročně.7 Ipokud bychom tyto částky připočítali, máme tím vyřešenu toliko jedinou řádnou daň, která stála na konci dlouhé řady předtím vybíraných mimořádných daní válečných. Pouze výjimečně lze narazit na subrepartice itěchto dalších platebních povinností.8 Nikdy však nevytvářejí kontinuální řady aani vrámci jediného roku nejsou kdispozici kompletně pro všechna požadovaná břemena, což devalvuje jejich hodnotu pro zpracování sondy třeba ijen kjedinému vojenskému roku. Výraznějšího úspěchu nedocílíme ani mechanickým konstruováním berně zvládnutím dobového účetního postupu apersonifikací do pozice dobového kontribučního účetního, poněvadž rozvrhovací klíče ne vždy známe avýpočty hypotetických hodnot by nebyly více než věštěním zkřišťálové koule. Ktomu je nutno dodat, že nevystačíme jen sdaněmi, neboť stát stabilně vyžadoval náklady za rekruty aválečné dodávky. Vjednotlivých letech se nadto rejs6 František KUTNAR, Dějinný pohled na vesnické společenské vrstvy, Český lid 4, 1949, č.5–6, s.97–102; Markus CERMAN— Eduard MAUR, Proměny vesnických sociálních struktur vČechách 1650–1750, Český časopis historický 98, 2000, č.4, s.737–774. 7 Srov.subrepartici pro rok 1845 (NA Praha, Kontribučenské fondy, karton č.1653). 8 Vlokálním případě jsou připojeny kupř. vkontribučním účtu městečka Hartmanic za rok 1811, jistě zdůvodu komplikovaného účtování následkem přechodu bankocetlí na šajny. Další se poté objevují ve vojenském roce 1813. Pro vsi panství je kdispozici subrepartice za rok 1845. OPEN ACCESS 212 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 třík požadovaných státních daní měnil. Aikdybychom všechny tyto obtíže zdárně překonali, stojí před námi konečně ústřední problém: abychom mohli berní zatížení hodnotit objektivně, museli bychom mít pro zvolenou výrobní jednotku kdispozici delší číselné řady nejen ovysetém, sklizeném aprodaném obilí, ale iovšech dalších příjmových položkách poddanské usedlosti. Atakového pramene se asi pohříchu nedočkáme. Vždyť ikomisaři josefínského katastru při stanovení hrubého výnosu poddanských usedlostí pracovali akalkulovali jen sobilní produkcí,9 která ovšem byla vpodhorských ahorských oblastech velmi omezená austupovala dobytkářství či neagrárním aktivitám. Zpřirozených důvodů ovšem ani tak nelze na studium berního zatížení rezignovat aúdaje Kontribučenských fondů zavrhovat. Efektivnějších výsledků— byť za cenu rezignace na sledování kontribučního zatížení napříč jednotlivými majetkovými vrstvami poddanského venkova— docílíme tehdy, upustíme-li od porovnávání berního zatížení jednotlivých kontribuentů apokusíme-li se výši daňového zatížení zjišťovat za panství jako celek, tzn. že pracujeme se sumárními hodnotami zachycenými vkontribučních účtech. Hned úvodem je třeba předeslat, že ivtomto případě jde ocestu lemovanou řadou metodických potíží aže nelze přikročit ke studiu konkrétního panství bez předchozího pečlivého zvážení limitujících faktorů, které lze volně členit na vnější avnitřní. Uvnějších faktorů se jeví klíčovou výchozí podmínkou, aby se analyzovaly účty takového patrimonia, jež bylo po celé sledované období územně heterogenní. Jedině tak lze eliminovat kolísání hodnot následkem teritoriálních změn. Neměnný berní základ tím ale nezajistíme. Snoubí se stím totiž otázka ovlivnění hodnot zvyšováním počtu obyvatel, jež bylo právě během sledovaného intervalu 1780–1850 zvlášť výrazné.10 Růst populace byl přirozeně obecný, izolovaně ho ale ovlivňovala lokální specifika, především kolonizační činnost. Než rozšiřování stávajícího fondu orné půdy, která umožnila vznik nových usedlostí či celých vsí (například vysoušením rybníků či kultivací lesní plochy), byla častější emfyteutizace nemovitostí obhospodařovaných vrchností (klasicky zejména raabizace).11 Na jednotlivých panstvích podléhala různým pravidlům, fixovaným smluvně. Kupříkladu vraabizační legislativě se uplatnila 9 Jsou přitom vznášeny pochybnosti nad objektivitou výnosů evidovaných josefínským katastrem— toliko za pouhé berní indexy je považuje Tomáš KLÍR, Osídlení zemědělsky marginálních půd vmladším středověku araném novověku, Dissertationes archaeologicae Brunenses/Pragensesque 5, Praha 2008, s.196–197. Problému bude nutno věnovat bližší pozornost. 10 Ludmila FIALOVÁ— Pavla HORSKÁ— Milan KUČERA— Eduard MAUR— Jiří MUSIL— Milan STLOUKAL, Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1998, s.141–155; Lumír DOKOUPIL— Ludmila FIALOVÁ— Eduard MAUR— Ludmila NESLÁDKOVÁ, Přirozená měna obyvatelstva českých zemí v17. a18. století, Praha 1999, s.84–96. 11 Pro prvou polovinu 18. století Aleš CHALUPA, Venkovské obyvatelstvo vČechách vtereziánských katastrech (1700–1750), Sborník Národního muzea vPraze, řada Historie 23, 1969, č.4–5, s.197–378, zde s.242–248. Pro léta 1770–1790 to na vzniku nových sídelních jednotek sledoval Josef KŘIVKA, Nové osady vČechách, in: Josef Petráň (ed.), Počátky českého národního obrození. Společnost akultura v70. až 90. letech 18. století, Praha 1990, s.16–19. Srov.TÝŽ, Nové osady vzniklé na území Čech vletech 1654–1854, Historickogeografické práce 2, Praha 1978. OPEN ACCESS jan LHOTÁK 213 praxe, že extraordinarium nepřestávala vlastnoručně hradit vrchnost, avšak novoosídlenci na někdejším dominikálu jí na ně přispívali— vtakovém případě tedy berně vůbec neprocházela kontribučními účty, takže neznalost této praxe by podstatně zkreslovala výsledné závěry. Podobně tomu mohlo (ale též nemuselo) být iurozparcelovaného sehnaného rustikálu.12 Vzhledem kmasovému uplatňování emfyteutizace na českých panstvích zejména na přelomu 18. a19. století je proto nutné se těmito problémy seriózně zabývat. Pokud jde osamotné zvyšování populace přirozeným způsobem, neovlivněné systémovými zásahy na interní úrovni toho kterého patrimonia, projevilo se vživotě českého venkova jednak zvyšováním počtu osob žijících na stávajících usedlostech, ave druhém plánu zakládáním domků na rustikální aobecní půdě. Pokud se tito bezzemci živili vagrární sféře, nevztahovalo se na ně podle zásad tereziánského katastru žádné zdanění. Jestliže ovšem přikročili křemeslu, zvýšili berní osedlost celé vsi (apotažmo panství) otzv.fictitium osobní. Stejná praxe fungovala vsituaci, pokud si dotyčný bezzemek vybudoval stavení— jestliže provozoval řemeslo vněm, podléhalo fictitiu stálému (domovnímu),13 pokud ne, zdaněno nebylo vůbec14 acelkovou výši berní osedlosti, podle které se repartovaly další druhy mimořádných daní, neovlivnilo. Jinými slovy, vpřípadě řádných daní ovlivňovali růst výsledných částek do vojenského roku 1821 pouze řemeslníci (ztohoto pravidla nevybočila ani domovní daň zkrátkého období 1789–1790). Teprve se zavedením domovní daně od 1. listopadu 1820 podlehly zdanění všechny obytné budovy na venkově (vpřípadě přízemních stavení šlo otaxu 20 kr. CM). Udaní mimořádných (účelových) reagovala na růst populace složitě strukturovaná třídní daň, zavedená od 1. listopadu 1800. Zdaňovala nejen řemeslníky, ale na principu daně zhlavy ičeleď, domkáře, děti hospodářů avýminkáře.15 Přejděme kfaktorům vnitřním, jež vyplývaly ze způsobu vedení kontribučních účtů ajejich obsahu. Samotné kontribuční účty představují vzásadě homogenní diplomatickou kategorii,16 kde písařská individualita hrála určitou roli spíše unejstar12 Ktomu Jan LHOTÁK, Velkostatek města Sušice. Od městských (šosovních) vesnic krobotní abolici ajejím výsledkům, dizertační práce, FF UK, 2015, s.561–562. 13 Josef PEKAŘ, České katastry (se zvláštním zřetelem kdějinám hospodářským aústavním), Praha 1932, s.131, 229–230. 14 A. CHALUPA, Venkovské obyvatelstvo, s.277. 15 Ilustrativní přiblížení principu daně: Jindřich SKOPEC (ed.), Paměti Františka J.Vaváka, souseda arychtáře milčického zlet 1770–1816, III/3 (1798–1801), Praha 1918, s.73–74. 16 Dosud není kdispozici studie, která by se zabývala diplomatickým rozborem kontribučních účtů. Lépe na tom ovšem není ani diplomatika účetního materiálu obecně, srov.Václav ČERNÝ, Hospodářské instrukce. Přehled zemědělských dějin vdobě patrimonijního velkostatku vXV.–XIX. století, Prameny azáklady 2, Praha 1930, s.68–83; Jaroslav KAŠPAR, Příspěvek kmetodice zpracování vrchnostenských peněžních účtů ze 17. století, Zápisky katedry československých dějin aarchivního studia 2, 1957, s.33–49; Jiří SVOBODA, Obilní účty vrchnostenských panství z18. století azpůsob jejich zpracování, Zápisky katedry československých dějin aarchivního studia 2, 1957, s.17–20; Josef HANZAL, Hospodářské patrimoniální účty předbělohorského období, Sborník archivních prací 16, 1966, č.2, s.397–419; Jan BLECHA, Účty aúčetní materiál, in: Jindřich Šebánek— Zdeněk Fiala— Zdeňka Hledíková, Česká diplomatika do roku 1848, Praha 1984, s.323–369 (spřehledem starší literatury); OPEN ACCESS 214 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 ších znich aspostupem do 19. století se naprosto marginalizovala. Jednalo se totiž opísemnosti, jejichž hlavní atributy byly pevně normativně ukotveny. Základním předpisem se vtomto smyslu stal systemální patent zroku 1748, který ve své příloze názorně demonstroval jejich vedení.17 Historika scílem seznámit se sberním zatížením zajímá přednostně oddíl příjmů. Právě tam se totiž kumulovaly předepsané berní požadavky aprostředky uvolněné jménem finančních náhrad (tzv.bonifikací) za živelné škody či válečná vydání. Pro zodpovězení otázky platbyschopnosti kontribuentů je klíčový oddíl vydání obsahující rozpis částek odváděných do krajské filiální pokladny (anebo naopak ubonifikací samotným kontribuentům). Již ztohoto konstatování je patrné, že si nevystačíme shodnotami sumárními aje naopak záhodno probírat položku po položce. Ne všechny jsou totiž zcela relevantní: neboť účty kalkulovaly ishodnotami, které nemají pro analýzu berního zatížení podstatnější dopad— kupříkladu náklady na pořízení aopravu kontribuční pokladnice, míry na odměřování obilí atd. totiž někdy hradila vrchnost, někdy krajská kontribuční pokladna aspíše výjimečně sami kontribuenti. Další vnitřní faktor vyplývá zpoměru reálné anominální hodnoty mince.18 Pro sledované období je uvlastního obsahu kontribučních účtů zásadní skutečnost, že za sebou postupně následují hodnoty vkonvenční měně, bankocetlích avídeňské měně (šajnech). Aby bylo možné vztáhnout získané údaje na srovnatelný jmenovatel,19 je nutné znát jejich vzájemný poměr avztah. Ten ovšem nebyl stabilní avyvíjel se vprostoru ačase. Zohledňovat všechny faktory pro co nejpřesnější zjištění vzájemného směnného kurzu by však znamenalo znát reálné směnné kurzy ve vytipované lokalitě, kčemuž se bohužel až na výjimky (relace vkronikách lidové provenience či úředních šetřeních) nedostává pramenů. Aplikovat azohlednit lze alespoň všeobecně platné hodnoty, které se těm lokálním přinejmenším přibližovaly. Nevyhnutelné je to Eduard MIKUŠEK, Účetní systémy ametody na majetku roudnických Lobkoviců, Sborník archivních prací 36, 1986, č.1, s.53–102. Zhlediska metodiky práce súčty pro studium cen amezd srov.Vladimír BYSTRICKÝ, Kmetodickým otázkám studia dějin tzv.pohyblivých cen zboží amezd v16.–17. století, Zápisky katedry československých dějin aarchivního studia 6, 1962, s.127–145. Pro sledované období je nutné přihlédnout ikteoretickým diskusím ovedení (zemědělských) účtů azavádění podvojného účetnictví. Blíže suvedením konkrétních děl Karel VLČEK, Podíl učených zemědělských společností na vývoji zemědělské ekonomiky, Časopis pro dějiny venkova 26, 1939, s.183. 17 Josef KALOUSEK (ed.), Archiv český, sv. 24, Řády selské ainstrukce hospodářské 1698–1780, Praha 1908, s.268–269. 18 Pro středověk srov.Rostislav NOVÝ, Nominální areálná hodnota mince doby husitské, Acta Universitatis Carolinae, Philosophica et historica 2. Zpomocných věd historických 8, s.79–100. Svou hodnotu má též studie Emanuely NOHEJLOVÉ-PRÁTOVÉ— Aleny MALÉ— Lubomíra NEMEŠKALA— Zdeňka JELÍNKA, Numismatické příspěvky ke studiu dějin cen amezd údobí 1469–1615, Zápisky katedry československých dějin aarchivního studia 6, 1962, s.45–102. 19 To zdůrazňují Vladimír BYSTRICKÝ— Jaroslav HONC— Eduard MAUR— Josef PETRÁŇ— Eduard ŠIMEK— Jindřich TOMAS— Milena URBÁNKOVÁ, Současný stav bádání odějinách cen amezd, Československý časopis historický 21, 1973, č.1, s.45–72, zde s.65–68. Ceny obilí jsou vhodné ipro porovnávání mezd apod. OPEN ACCESS jan LHOTÁK 215 minimálně pro období po roce 1799, kdy se kreditní platidla odpoutala od konvenční měny adisážio až do roku 1811 neustále narůstalo.20 Po publikování Wallisova finančního patentu z20. února 1811 se pro přepočet poměru mezi bankocetlemi akonvenční měnou retrospektivně sestavila speciální převodní tabulka (viz tabulka č.1). Tabulka nebyla použitelná univerzálně, vztahovala se jen na přepočty soukromých finančních závazků adaňových nedoplatků. Neodrážela tedy žitou realitu směny, jež vynášela neoficiální směnný kurz konvenčních mincí vůči bankocetlím ještě výše. Před vyhlášením bankrotu běžně překonával hranici 800,21 tzn. že za jeden zlatý ve stříbře se platilo přes 8 zl. vbankocetlích, jiné zdroje dokonce připouštějí směnný kurz atakující hodnotu 1200.22 Oficiální devalvace tak vysoko dosáhnout nemohla, finančním patentem z20. února 1811 se hodnota bankocetlí snížila „jen“ na pětinu jejich nominální hodnoty. Ukovových platidel to neplatilo absolutně, rozhodoval rok jejich vydání. Hradit se jimi ovšem daly jen drobné částky, od jednoho zlatého výše se mohlo použit jedině papírových šajnových státovek.23 Vnašem kontextu je podstatné, že na rozdíl od cen zboží si daňové povinnosti zachovaly svou původní nominální výši, takže se překlopením na vídeňskou měnu vlastně pětinásobně zvýšily. Snaha udržet vídeňskou měnu rovnu konvenční vprůběhu roku 1811 tak, jak si to vytyčili František I. ahrabě Wallis, atedy nepřevýšit uemise šajnů částku 208 715 925 zl., nebyla reálná kvůli výdajům spojeným se zakončením napoleonských válek inedostatku oběživa. Když padly naděje na získání domácího izahraničního úvěru, začaly se vroce 1813 vydávat papírové peníze (Anticipationsscheine), čímž hodnota šajnů opět rychle klesala. Vbřeznu 1811 se za 100 zl. vídeňské měny dalo získat necelých 60 zl. konvenční měny, vříjnu téhož roku již jen 43 zl. CM (anebo za 100 zl. CM se získalo vbřeznu 167 avříjnu 233 zl. WW). Kurzy, vyznačující se velkou kolísavostí, se publikovaly vdenním tisku ashrnuje je tabulka č.2. Až na podzim 1818 se kurz šajnů vůči konvenční měně ustálil na poměru blízkém 1 : 2,5, jenž se následně prohlásil za neměnný asloužil pro přepočet jedné měny na druhou až do poloviny 19. století. Potíže činily znovu jen drobné mince, které bylo nutno konkrétněji analyzovat.24 20 Cenové afinanční turbulence lze ilustrovat zjednodušujícím exemplem: sedlák koupil vroce 1798 usedlost za 10 000 zl. vbankocetlích avynášel mu ročně 400 zl. vbankocetlích (tj.4 %). Při stoupajících cenách produktů následkem znehodnocování měny ovšem vydělával více, na podzim 1810 již pětkrát tolik, tzn. 2000 zl. Zavedením šajnů finančním patentem z20. února 1811 výnos poklesl znovu na 400 zl. WW, statek jeho měl ovšem stále cenu 10 000 zl. šajnů, takže sedlák vydělával nadále 4 % (Vladislav BRDLÍK, Zemědělský majetek apeníze, dávka ze jmění či státní bankrot?, Praha 1918, s.18). 21 Josef NOŽIČKA, Hospodářský aměnový vývoj našich zemí. Přehledná studie, Praha 1946, s.157. 22 P. VOREL, Od pražského groše ke koruně české, s.268. 23 Kupř. měděné tříkrejcary zlet 1799–1800, devalvované patentem z20. února 1811 na hodnotu 3/5 krejcaru, obíhaly od 1. února 1812 vpůvodní nominální výši. Naproti tomu měděné patnácti- (pětigroše) atřicetikrejcary (půlzlatníky) zroku 1807 obíhaly jedině vdevalvované hodnotě. Všeobecný nedostatek drobné mince byl zažehnán až emisí nových čtvrtkrejcaru, půlkrejcaru, krejcaru atříkrejcaru na jaře 1812. 24 Emise měděných mincí zroku 1816 (čtvrtkrejcary, půlkrejcary akrejcary) sloužily kúhradě částek do 3 kr. CM. Všechny starší měděné mince zůstaly již cele vídeňské měně ajejich platební síla tedy byla 2,5krát nižší než nominál. Patent z1. června 1818 všechno obíhajíOPEN ACCESS 216 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2017 Vojenský rok 1799 1800 1801 1802 1803 1804 1805 1806 1807 1808 1809 1810 1811 Listopad 100 113 115 117 128 132 131 145 175 202 220 346 500 Prosinec 100 113 118 117 128 133 132 149 184 203 222 405 500 Leden 103 113 116 119 130 134 133 147 190 204 221 469 500 Únor 103 113 115 119 129 135 132 148 203 209 234 398 500 Březen 105 114 114 118 127 134 129 149 206 210 248 331 — Duben 108 114 115 118 129 135 129 152 208 212 252 347 — Květen 107 116 115 118 130 135 129 160 206 216 276 375 — Červen 107 115 115 119 131 134 130 163 203 238 333 395 — Červenec 106 115 116 120 132 135 132 184 197 242 315 405 — Srpen 108 115 116 122 133 135 135 160 194 236 299 448 — Září 110 115 116 125 132 134 136 170 201 233 310 490 — Říjen 111 115 117 126 131 132 144 176 203 231 314 500 — Ø105,66 114,25 115,66 119,83 130,00 134,00 132,66 158,58 197,50 219,66 270,33 409,08 0 tabUlKa č. 1— Oficiální směnný kurz bankocetlí vůči konvenční měně pro léta 1799–1811, určený kpřepočtům soukromých finančních závazků Pramen: Geschichtsund Erinnerungs-Kalender. Ein nützliches Tagebuch für alle Stände, besonders aber für Freunde der Religion und der Geschichte. Erster Jahrgang, Wien 1825, s.179. Kužití směnného kurzu vpraxi srov.Petr VOREL, Od pražského groše ke koruně české. Průvodce dějinami peněz včeských zemích, Praha 2004, s.271. OPEN ACCESS