K užívání reflexivní deagentní konstrukce v češtině 15.–17. století

Kužívání reflexivní deagentní konstrukce včeštině 15.–17.století jiří Pergler ABSTRACT: Usage of the reflexive agent-demoting construction in 15th–17th-century Czech. This paper deals with the Czech reflexive agent-demoting construction (i.e. the construction in which the verb form contains the reflexive marker se and the agent is demoted from the subject position), more specifically, with the usage of this construction in 15th–17th century, aperiod when anotable increase of its frequency is documented in the literature. The aim is to identify the typical contexts (situation types) in which the construction was used and to describe their prototypical formal, semantic and pragmatic features with regard to the verb, its participants and the pattern as awhole. The situation types are divided into two groups: (1) the types typically expressing generalizations over eventualities with universal/generic agents, and (2) the types tending to express non-generalized eventualities with individual agents. The types in the first group include habituality, general truths, general (im)possibility, instructions, general modality of necessity and hypothetical circumstances; the second group contains metatexts, pragmatic indirectness, performatives, prominence of the patient and simple defocusing of the agent. The presented description can be used for comparing the functions of this construction with the situation in other diachronic periods, as well as with the distribution of other agent-demoting constructions which either coexisted or still coexist with the reflexive construction in Czech. KLÍČOVÁ SLOVA / KEY WORDS: čeština, deagentizace, diachronie, reflexivita, reflexivní deagentní konstrukce, situační typ agent demotion, Czech, diachrony, reflexive agent-demoting construction, reflexivity, situation type 1. REFLEXIVNÍ DEAGENTNÍ KONSTRUKCE VDIACHRONNÍM POHLEDU Českou reflexivní deagentní konstrukcí (RDK) rozumíme tu konstrukci, vníž se vyskytuje sloveso vreflexivní podobě (tj.sreflexivem se) avníž na rozdíl od primární diateze není agens1 vyjádřen syntaktickým subjektem (srov.MČ III, s.238n), viz příklad (1); pojem konstrukce pak používáme ve smyslu konstrukční gramatiky (srov.např.Fried & Östman, 2004; Fried, 2013) jako označení pro konvencionalizované spojení rysů formálních (zejm. syntaktických, morfologických, fonologických aj.) avýznamových (sémantických ipragmatických). (1) a. Ve vedlejší ulici se staví dům. b. Dva dny se plavalo proti proudu. 1 Pojmy agens apatiens zde budeme užívat vširokém smyslu, tj.jako označení pro aktant agentivnější, vyjadřovaný vprimární diatezi subjektem, aaktant méně agentivní, vyjadřovaný vprimární diatezi akuzativním objektem. OPEN ACCESS 86 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  Reflexivní deagentní konstrukci je vlingvistické literatuře věnována značná pozornost, která se soustředí především na situaci včeštině současné. Tato konstrukce je zkoumána jednak vkontextu celkového fungování české reflexivity, ato vrámci různých teoretických přístupů, srov.zejm. Havránek (1928), Fried (2004, 2007), Panevová (2008), Hudousková (2009) či Medová (2009), jednak vkontextu celkového fungování deagentních prostředků včeštině, často spřesahy do oblasti slavistické, srov.např.Grepl (1973), Panevová (1973), Siewierska (1988) či Fried (2006), vněkterých případech je pak pozornost věnována oběma uvedeným kontextům (Kopečný, 1954). Užívání RDK ve starších fázích vývoje češtiny je pak reflektováno výrazně méně (Štícha, 1988; Meyer, 2010; příp. Pergler, 2014). Pokud jde odiachronní původ RDK, lze se opřít především opodnětné práce typologické (srov.zejm. Haspelmath, 1990; Geniušienė, 1987; Croft et al., 1987; Kemmer, 1993), které ukazují, že reflexivní deagentní konstrukce vjazycích zpravidla vznikají zkonstrukcí spontánnostních2 (srov.příklad (2)), jejichž původ lze zase spatřovat vkonstrukcích vyjadřujících vlastní reflexivitu, tj.koreferenci sémantických rolí agentu apatientu (příklad (3)). Tento vývoj je chápán jako gramatikalizační proces,3 který jako svou součást předpokládá provedení reanalýzy spočívající vpřidání interpretace deagentní kjiž existující interpretaci spontánnostní vpotenciálně nejednoznačných kontextech, jako je věta (4), jež umožňuje jak čtení spontánnostní („prádlo schne“), tak čtení deagentní („venku někdo suší prádlo“). Možnost původní interpretace přitom při reanalýze nezaniká, doklady typu (4) je tak po jejím provedení možné interpretovat oběma způsoby, což logicky vede kneostrosti kategoriálních hranic; tato neostrost je přitom ve funkcionalistické lingvistice (včetně konstrukční gramatiky4) běžným před2 Terminologie není utěchto konstrukcí jednotná, kromě termínu spontánnostní (Shibatani, 1985; Fried, 2007; Pergler, 2014) se běžně používají též termíny antikauzativní (Siewierska, 1988; Haspelmath, 1990, 2003) či dekauzativní (Geniušienė, 1987; Meyer, 2010), resp.jejich anglické podoby. 3 Na přesném vymezení gramatikalizačních procesů nepanuje v lingvistice shoda, srov.např.různé přístupy ke gramatikalizaci prezentované vHaspelmath (1999), Himmelmann (2004) či Traugott (2015). Pro účely přítomného výkladu lze vycházet zdnes již tradičního pojetí Hopper & Traugott (2003), které za gramatikalizaci považuje takové procesy, při nichž se jazykové prostředky posouvají na gramaticko-lexikálním kontinuu směrem ke gramatickému pólu příslušné škály. Vtomto pojetí zahrnuje gramatikalizace dva základní mechanismy: reanalýzu, při níž určitá forma získává novou interpretaci (avšak sama se nemění), aanalogické šíření (označované též jako aktualizace, srov.zejm. De Smet, 2012), při němž se struktura opírající se onovou interpretaci šíří do nových typů kontextů. Tento proces je motivován komunikačně, nová interpretace je nejprve přítomna pouze vpodobě pragmatických inferencí (konverzačních implikatur), ty se teprve postupně konvencionalizují (sémanticizují). (Jiný pohled na roli reanalýzy vgramatikalizačním procesu, resp.na vztah gramatikalizace areanalýzy prezentuje Haspelmath, 1998, podle kterého se jedná odva různé typy změn, jež se navzájem vylučují, protože zatímco gramatikalizace je změnou postupnou, reanalýza je pro Haspelmatha změnou náhlou.) 4 Srov.např.Fried (2013, s.12), podle níž konstrukční gramatika „nastavuje dostatečnou flexibilitu analytických ireprezentačních možností tak, aby výsledný popis odpovídal empiricky doložené prostupnosti lingvistických kategorií ajejich škálovitosti“. OPEN ACCESS jIŘÍ PErGLEr 87 pokladem, neboť se zde pracuje sprototypovou organizací kategorií, srov.např.Shibatani (1985), který tato teoretická východiska aplikuje právě na doménu deagentních konstrukcí. Nastíněný gramatikalizační proces (vedoucí ke vzniku RDK) je vliteratuře přijímán jako obecně platný (srov.např.Sansò, 2011) aje předpokládán ipro situaci včeštině (Fried, 2006; Meyer, 2010; nezávisle na moderním typologickém výzkumu ho ostatně pro češtinu uvádí již Kopečný, 1954, byť pouze na základě synchronní analýzy).5 (2) Za bouřky se ze stromu ulomilo několik větví. (3) Petr se viděl vzrcadle. (4) Venku se suší prádlo. Zpublikovaných poznatků oužívání RDK ve starších fázích vývoje češtiny má největší význam skutečnost, že včeštině staré je tato konstrukce doložena jen velmi řídce: Štícha (1988), který její doložení vztahuje kcelkovému počtu pasivních tvarů, iMeyer (2010), který ho vztahuje kcelkovému počtu dokladů reflexiva se, dospívají shodně kzávěru, že kvýraznému nárůstu její frekvence došlo až vprůběhu 16.století.6 Meyer (2010) dále uvádí, že zdiachronního hlediska je třeba rozlišovat mezi užíváním RDK se slovesy tranzitivními (viz 1a) aintranzitivními (1b),7 neboť slovesa intranzitivní se vtéto konstrukci začala uplatňovat později než slovesa tranzitivní (ve větší míře až v2. polovině 16.století). To lze snadno vysvětlit pomocí výše uvedeného gramatikalizačního procesu: vznikla-li RDK reanalýzou kontextů původně interpretovaných spontánnostně aje-li pro spontánnostní užití charakteristická přítomnost subjektu se sémantickou rolí patientu, je zřejmé, že první užití deagentní byla rovněž charakterizována přítomností (patientního) subjektu, amusela se vnich proto uplatňovat tranzitivní slovesa; krozšíření do kontextů se slovesy intranzitivními došlo až vnásledném procesu aktualizace, za předpoklad tohoto rozšíření lze přitom považovat reanalýzu deagentních užití snevyjádřeným subjektem na užití bezsubjektová.8 5 Za důsledek uvedeného procesu je možné považovat ústup reflexiva se způvodní funkce vyjadřování vlastní reflexivity (atedy postupnou ztrátu jeho zájmenných rysů), tento proces je rovněž vtypologické literatuře doložen apro češtinu se jím podrobně zabýváme vPergler (2016). 6 Meyer (2010) navíc ukazuje, že velmi řídká je tato konstrukce rovněž vnejstarších doložených fázích dalších vernakulárních slovanských jazyků: ruštiny apolštiny. Jiná je ovšem situace ve staroslověnštině, kde byla RDK užívána hojně (viz Meyer, 2010, s.290–292). 7 Ve starších pracích je někdy rozlišováno mezi konstrukcí spodmětem (tj.stranzitivním slovesem) abez podmětu (se slovesem intranzitivním, příp. intranzitivně užitým), ipokud jde osynchronní stav včeštině současné (mluví se oreflexivním pasivu vs. reflexivní neosobní konstrukci). Zfunkčního hlediska je ovšem toto rozlišování pro současnou češtinu neudržitelné, srov.např.Fried (2004, s.632–633). 8 Dále než včeštině dospěl tento aktualizační proces vpolštině, kde po vzniku užití bezsubjektových došlo krozšíření těchto užití ina tranzitivní slovesa, jejichž patiens tak není vyjadřován subjektem, nýbrž akuzativním objektem (např.tu się pije wódkę), příslušnou chronologii dokládá Meyer (2010), když uvádí, že deagentní konstrukce spodmětem se vpolštině začala užívat v15.století, doklady sintranzitivními slovesy se začínají objevovat ve století 16.akonstrukce sakuzativním objektem na konci století 17.Vruštině naopak OPEN ACCESS 88 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  Důležitým rysem, kterým se RDK ve starší češtině odlišovala od svého protějšku včeštině současné, je možnost vyjádřit agens (nejčastěji pomocí předložkové fráze spředložkou od);9 lze přitom předpokládat, že následná ztráta této možnosti odráží funkční vývoj, kněmuž utéto konstrukce došlo. Hypotézu otomto vývoji formuluje Štícha (1988), který tvrdí, že ve staré astřední češtině byla RDK synonymní sopisným pasivem, načež došlo kprocesu funkční polarizace, jehož výsledkem je různost komunikačních funkcí, jak ji známe zčeštiny současné (srov.zejm. Fried (2006), podle níž opisné pasivum slouží ke zvýšení prominence patientu, RDK pak ke snížení prominence agentu aksoustředění komunikační pozornosti na samotný děj). Tato hypotéza je zajímavá mimo jiné vkontextu skutečnosti, že je obdobný proces podrobně popsán pro italštinu (srov.Sansò, 2011),10 problém je ovšem vtom, že ačkoli Štícha pokládá tuto hypotézu za prokázanou, uvedený článek lze za její prokázání považovat jen stěží;11 odlišné stanovisko navíc prezentuje Fried (2006, s.102), když uvádí, že funkční blízkost opisného pasiva aRDK, jak je známa zruštiny, je výsledkem sekundárního vývoje, zatímco stav vsoučasné češtině je stavem ve slovanštině původním. Aby bylo možné platnost zmíněných hypotéz ověřit, bylo by zapotřebí vytvořit detailní popis toho, jak avjakých kontextech se RDK vprůběhu svého vývoje užívala, kjakým změnám vtomto užívání docházelo ajak se vtěchto kontextech vyvíjela případná konkurence sdalšími jazykovými prostředky. 2. CÍL AMETODA VÝZKUMU Vzhledem kdosavadní absenci tohoto popisu je cílem našeho výzkumu dílčím způsobem přispět kpoznání užívání RDK. Zchronologického hlediska jsme zkoumání na rozdíl od češtiny apolštiny nedošlo ani krozšíření na slovesa intranzitivní; Siewierska (1988) vtéto souvislosti mluví oreanalýze zpasiva na aktivum, která vruštině neproběhla vůbec, včeštině proběhla částečně avpolštině plně. Reflexivní deagentní konstrukce spatientem realizovaným pomocí syntaktického objektu je (kromě polštiny) známa např.též zjazyků románských (např.italštiny či španělštiny, srov.šp. se vende coches), zde ovšem zřejmě vznikla poněkud jiným způsobem asjinou relativní chronologií, srov.Giacalone Ramat & Sansò (2011). (Jinak předpokládá proces jejího vzniku vrománských jazycích Kemmer (1993, s.177n), která ovšem na rozdíl od uvedených autorů své předpoklady nedokládá diachronní materiálovou analýzou ajejíž výklad je zpochybněn použitím nerelevantní analogie se situací vmasajštině.) 9 Srov.Štícha (1988), Meyer (2010) iPergler (2014). Vsoučasné češtině je agens obligatorně „dekonkretizován“ (MČ III, s.238), byť někteří autoři ztohoto pravidla uvádějí výjimky, srov.např.Kopečný (1958, s.117). 10 Navíc tato hypotéza odpovídá představě postupné reanalýzy zpasiva na aktivum, kterou předkládá Siewierska (1988), srov.pozn.8. 11 Hlavní náplní Štíchova článku je jeho klasifikace stč. astřdč. dokladů RDK na základě toho, který prostředek by byl vdaném kontextu noremně užit včeštině současné. Kritéria noremnosti ani způsob zjišťování normy ovšem autor vtextu neuvádí, anabízí se proto otázka, zda podaná klasifikace vypovídá ještě oněčem jiném než oautorově (dlužno říci, že značně vyhraněné) introspekci. OPEN ACCESS jIŘÍ PErGLEr 89 omezili na období 15.–17.století, ato sohledem na skutečnost, že kvýraznému nárůstu frekvence užívání této konstrukce došlo dle sekundární literatury v16.století (viz výše), aprávě vobdobí kolem 16.století je tak možné očekávat zajímavý vývoj. Zdosavadního funkčního výzkumu deagentních prostředků, na který vteoretické rovině navazujeme, lze zmínit studie Myhill (1997) či Sansò (2006). Oba autoři vycházejí ze stěžejního konceptu defokalizace agentu (Shibatani, 1985), který je pro tyto prostředky obecně charakteristický, zároveň však upozorňují na jeho nedostatečnost, neboť sám tento koncept nedokáže vysvětlit konkurenci různých deagentních prostředků vrámci jednoho jazyka, jak ji známe např.zčeštiny;12 usilují proto ovytvoření teoretického rámce, který by umožňoval detailně popsat užívání deagentních konstrukcí včetně jeho funkčních motivací atyto konstrukce vzájemně porovnávat. Myhill (1997) se přitom zaměřuje především na klasifikaci typů defokalizovaného agentu zhlediska jeho sémantických apragmatických vlastností, jiným kritériím je ovšem věnována pozornost výrazně menší, aautor navíc analyzuje značně nekoherentní materiál. Sansò (2006) pak pracuje spojmem komplexních situačních typů, které chápe jako prototypické kontexty (definované sémantickými apragmatickými rysy), vnichž se různé jazykové prostředky užívají, apro deagentní prostředky vymezuje tři situační typy: patient-oriented process, charakterizovaný především vysokou mírou fokalizace patientu, bare happening, založený na nízké prominenci agentu ipatientu anízké míře elaborace události,13 akonečně agentless generic event, charakteristický nevyjádřeným generickým agentem anereálnou eventualitní modalitou. Po vymezení těchto situačních typů se autor věnuje deagentním konstrukcím vrůzných evropských jazycích azkoumá jejich distribuci („dělbu práce“) vzhledem kpopsaným prototypům. Uvedený přístup pokládáme za inspirativní, domníváme se však, že vymezení pouhých tří prototypů není pro detailní analýzu užívání RDK včeštině dostatečné. Vnásledující části proto představíme podrobnější popis situačních typů, vnichž se tato konstrukce včeštině 15.–17.století užívala, tyto situační typy jsme stanovili induktivně na základě obecných (typicky modálních či pragmatických) významů, které byly ujednotlivých dokladů RDK identifikovány akteré mohou být považovány za faktory motivující užití deagentní konstrukce (oproti diatezi primární) vpříslušných kontextech. Jednotlivé situační typy budou charakterizovány zhlediska prototypických formálních ivýznamových rysů, které se týkají slovesa ajeho tvaru, agentu, patientu ieventuality jako celku. Smyslem této analýzy je identifikace typických kontextů, vnichž se RDK používala, tak aby bylo možné její užívání ve vymezeném období porovnat se situací vobdobích jiných ataké sužíváním deagentních prostředků dalších. Materiálovým východiskem naší analýzy je vlastní databáze obsahující 3150 dokladů reflexiva se (nejen deagentních), excerpovaných z58 textů z15.–17.století.14 Při 12 Kromě RDK patří knejdůležitějším českým deagentním prostředkům zejména opisné pasivum či tzv.transponovaná užití forem kategorie osoby, zejm. 3.os. pl., srov.MČ III (s.236n). Vsouvislosti se starší češtinou je třeba upozornit též na transponované užití formy 3.os. sg., srov.např.Trávníček (1956, s.32–33). 13 Kpojmu relativní elaborace události viz též Kemmer (1993). 14 Zkratky staročeských textů uvádíme dle Staročeského slovníku (1968), zkratky textů středněčeských podle Nejedlého et al. (2012), jsou-li tam uvedeny; zkratky pramenů tam OPEN ACCESS 90 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  excerpci jsme vycházeli především zelektronických edic textů, okrajově však též zedic tištěných ataké zfotokopií originálních rukopisů astarých tisků, usilovali jsme přitom ovyváženost chronologickou (každé půlstoletí je reprezentováno minimálně 500 doklady) ižánrovou (zastoupeny jsou texty různých žánrů, např.kroniky, cestopisy, texty právní, lékařské, teologické, kázání, satiry, příručky či učebnice, korespondence oficiální iosobní aj.) apreferovány byly texty prozaické anepřekladové. Deagentních dokladů15 je vtéto databázi celkem 642, tedy cca 20 %, přičemž jejich zastoupení včase vzásadě odpovídá očekáváním vyplývajícím zcitované sekundární literatury.16 3. SITUAČNÍ TYPY Vzhledem ktomu, že jednotlivé situační typy (ST) chápeme jako prototypy, cílem jejich popisu není rozdělení dokladů do několika diskrétních kategorií, nýbrž identifikace typických kontextů, tj.konfigurací rysů, které jsou sužíváním RDK nejčastěji spojeny, jednotlivé doklady přitom mohou mít blízko ikněkolika prototypům současně, takže je vřadě případů nelze zařadit jednoznačně, amezi popsanými situačními typy tak neexistují jasné hranice. Níže popsané ST je možné rozdělit do dvou skupin: typy vprvní skupině (části 3.1–3.6) jsou zpravidla charakteristické obecnou platností děje a univerzálním či generickým17 neuvedených (nestandardní zkratky) vysvětlujeme na konci článku. Doklady byly excerpovány ztěchto textů: ArtSněm: 1532, 1575, 1611, 1683–4, BartošKron, BřezSnářM, Budyš, CestKabK, ČerHerb, ČernínKor, ČernýMor1506, DivDěv, DivSoused, DobřVěník, FrantPráv, FridRoz, GoerlArith, HammerKron, HjkKron, HusZrcN, Hvězd, ChelčLid, JakVečV, JesOhláš, KázLeg, KomLab, KronŽižka, KuchKoš, LékJádro, LékRhaz, LetMuz, ListAnna, ListDorota, ListVoršila, ListZikm, MitisPov, MünstKosm, NaučRod, NovinyDvoje, NovinyStraš, PasKal, PrávHorK, PrávJihlA, PrávŠvábC, PřelPův, SatPod, SilvSen, ŠtajŽáč, ŠtěpHlas, TannHor, TannChan, TěšSton, VespAmer, VierKrist, VočehMor, VšehK, ZřízRuč, ŽalManž. 15 Včetně dokladů víceznačných, unichž je deagentizace jednou zpravděpodobných interpretací. 16 V1. pol. 15.stol. 9 %, v2. pol. 15.stol. 18 %, v1. pol. 16.stol. 19 %, v2. pol. 16.stol. 25 %, v1.pol. 17.stol. 21 %, v2. pol. 17.stol. 32 %. Při interpretaci těchto počtů je třeba brát vúvahu, že pracujeme srelativně omezeným materiálem, počty tak mohou být ovlivněny výběrem konkrétních textů, resp.jejich částí. Výrazný nárůst frekvence již v2. pol. 15.stol. (oproti očekávané 1.pol. století 16.) je tak např.možné vysvětlit vysokou frekvencí deagentních užití ve VšehK, což je navíc text zdoby kolem přelomu 15.a16.stol., takže jeho zařazení do 2.poloviny 15.století je značně problematické (bez tohoto textu by zastoupení deagentních dokladů v2. pol. 15.století bylo pouze 13 %). 17 Vliteratuře se často mluví otzv.všeobecném agentu, tento pojem ovšem není chápán jednotně (srov.např.různé pojetí vMČ III, s.242, auPanevové, 1973). Zde budeme používat termín univerzální agens pro kontexty, vnichž je agentem potenciálně kdokoli, generický agens pak tehdy, pokud sice je množina agentů otevřená (nelze ji stanovit výčtem prvků), ale neplatí, že by agentem mohl být kdokoli, neboť z(široce chápaného) kontextu vyplýOPEN ACCESS jIŘÍ PErGLEr 91 agentem,18 uST ve skupině druhé (3.7–3.11) pak děj typicky zobecněný není aagens je nejčastěji individuální (negenerický). 3.1 hABITUÁLNOST První ST je charakteristický vyjadřováním děje habituálního, resp.jedná se ozobecnění nad ději sreálnou modalitou (srov.Hopper & Thompson, 1980), které jsou vykonávány otevřenou množinou agentů; agens má tedy nízkou prominenci, což představuje motivaci pro užití RDK. Nejčastěji jde oděje konané opakovaně, srov.doklady (5)–(6), vyskytují se zde však ipsychologické predikáty, které lze charakterizovat jako durativní (7); vněkterých případech je uopakovaného děje signalizována jeho pravidelnost (8). Tento ST je ze všech popisovaných typů nejčastější (cca 18 % všech dokladů) avyskytuje se vtextech různých žánrů vcelém zkoumaném období. (5) za něho [tj.Karla IV.] […] domové vPraze překrásní anákladní se stavěli HjkKron 350v (6) kaplička […], vníž mají obyčej se pohřebovati proboštové, ta aby […] rozšířena byla HjkKron 351v (7) vinice vždycky hrozny obtížené, stromové ustavičně plodní, kterakéž zahrady rajské jmieti se věří SilvSen 1r (8) vsobotu před neděli Iubilate, vkterou se vcírkvi čte avykládá evangelium oženách rodičkách aozármutku jejich ŽalManž XV Sloveso je utohoto ST vcca 75 % vprézentu, hojně se však uplatňuje rovněž préteritum (24 %), převládají tvary 3.os. sg. (cca 68 %) nad tvary 3.os. pl.19 Nápadná je utohoto typu naprostá dominance dokladů afirmativních (98 %) nad negativními; převažují děje akční (80 %) nad ději astavy neakčními. Zpravidla se zde neuplatňují modální slovesa, jedinou výjimkou je komplexní modální výraz mít obyčej vdokladu (6). V99 % případů jsou užita slovesa imperfektivní (vzhledem ke kompatibilitě imperfektivnosti shabituálností); vcca 92 % jde ostruktury se subjektem (vostatních případech jde ointranzitivní užití tranzitivních sloves). Agens je ve většině případů generický (srov.pozn.17) av87 % je nevyjádřený, uostatních dokladů je vyjádřen nejčastěji spředložkou od (srov.doklad 9), uplatňuje se ale též předložka skrze ainstrumentál. vají nějaká omezení na jeho referenci. Mezi oběma kategoriemi však existuje plynulý přechod, resp.spíše než odvě protikladné kategorie se jedná odvě sousedící oblasti na škále postihující míru kontextových omezení kladených na referent, mezi nimiž neexistuje jasná hranice. 18 Tyto typy (tj.ST vprvní skupině) ve svém souhrnu přibližně odpovídají zmiňovanému typu agentless generic event, který uvádí Sansò (2006), některé znich ovšem (na rozdíl od něj) umožňují (vméně prototypických případech) formálně vyjádřit agens. 19 Podobná distribuce osoby ačísla platí ipro většinu ostatních situačních typů (utypů druhé skupiny ovšem singulár zpravidla převládá výrazněji), kde ji již nebudeme explicitně uvádět. Totéž se týká níže uvedené převahy struktur se subjektem. OPEN ACCESS 92 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  Zvláštní případ představují užití sloves jmenovati anazývati, jejichž spojení sreflexivem se jsou vsoučasné češtině zpravidla chápána jako samostatná reflexivní slovesa. Předpokládáme, že tato slovesa vznikla lexikalizací užití příslušných nereflexivních sloves vRDK, ato nejčastěji právě vhabituálním ST, kde se vyskytují relativně často, srov.doklad (10). (9) Bůh […] člověka stvořil […], aby […] jej […] ctil, chválil […] avzýval. Ale jak se ta povinnost od nás ku Pánu Bohu […] vykonává DobřVěník 5v (10) jeli sme […] skrze ostrovy Šťastné, jenž se již nynie jmenují ostrovové Velicí kanarytští VespAmer 3r 3.2 OBEcNÁ ZÁKONITOST Druhý ST slouží kvyjadřování obecně platných zákonitostí. Na rozdíl od habituálního ST zde děj nemá modalitu reálnou, nýbrž spíše potenciální: sloveso vypovídá oději, který se zákonitě odehrává vurčitých situacích. Právě potenciální modalitou celé propozice je zde dána nízká prominence agentu, která motivuje užití RDK. Tento ST patří mezi nejméně zastoupené, vnaší databázi je reprezentován cca 3,5 % dokladů, vyskytuje se však vtextech různých žánrů, ato vcelém sledovaném období. Příklady: (11) iobecný pokrm, má-li dobrou jichu ajest-li dobře vařený, jídá se schutí Vier Krist _3r (12) žádný nepochybuje, že se skrze podobenství všecko chtivěji poznává VierKrist _2v (13) zboží skrz almužny, když se zvíry dávají, se nezmenšuje, ale roste arozmnožuje ŽalManž XII20 Sloveso je unašich dokladů tohoto ST vždy vprézentním tvaru (uperfektivních sloves někdy interpretovatelném futurálně), nejčastěji afirmativním, ale vyskytují se rovněž tvary negativní (srov.doklad 13). Ve vyrovnané míře se uplatňují děje akční (11) ineakční (12), čímž se tento typ liší od většiny ostatních ST, kde výrazně dominují děje akční. Nejčastěji se jedná oužití bez modálních sloves; převažují imperfektiva (77 %) nad perfektivy; ve všech případech jde ostruktury se subjektem. Vzhledem kvšeobecné platnosti propozice je agens nejčastěji univerzální ave všech našich dokladech je nevyjádřený. 3.3 OBEcNÁ mOŽNOST/NEmOŽNOST Tento ST je představován kontexty vyjadřujícími, že je možné či nemožné nějaký děj vykonávat, propozice tedy vypovídá nikoli ouskutečnění nějakého děje, nýbrž ojeho uskutečnitelnosti, což přispívá knízké míře prominence agentu. Často je vtěchto případech součástí syntaktické struktury modální sloveso moci, vjiných případech se ovšem uvedený modální význam uplatňuje ibez tohoto slovesa (takové doklady lze začasté interpretovat také habituálně, příp. vrámci dalších ST). Jedná se odruhý nejčastější ST (vdatabázi je zastoupen 17 % dokladů), vyskytuje se vtextech různých 20 Tento doklad je možné interpretovat nejen deagentně, nýbrž také spontánnostně. OPEN ACCESS jIŘÍ PErGLEr 93 žánrů, ovšem za pozornost stojí, že se první doklady vnašich datech vyskytují až v2. polovině 15.stol. Příklady: (14) jaký nejlepší spůsob jest, kterým nejužitečnějí bolestný Kristus Pán uctiti se může TannHor 44 (15) lékaři za ukrutné […] počteni býti nemohou, když ohně aneb železa tu, kdež jiným lékařstvím se nic prospěti nemůže, užívají SatPod 30v (16) toto předepsánie jest jakožto dveře, skrze něž vchází se kjiným tajným věcem ČerHerb 2r (17) dceruška […] skrze neštovice opravé oko přišla aměla voku cink […], tak že žádná zřetedlnice se neviděla HammerKron 352 Usloves vtomto ST převládá prézens (72 %), do značné míry se však uplatňuje rovněž kondicionál (15 %) apréteritum (11 %). Sloveso je vcca 78 % případů afirmativní (vyjadřuje možnost), vostatních případech negativní (nemožnost). Jako ujediného ST zde převládají neakční eventuality nad akčními, což je však do velké míry způsobeno lexikalizujícími se užitími (viz níže); převažují slovesa imperfektivní (58 %) nad perfektivními, perfektiva jsou zde ovšem zastoupena relativně více než uvětšiny ostatních typů. Agens je vnašich dokladech vždy nevyjádřený, zhlediska reference převládá univerzální nad generickým; některé doklady je možné interpretovat itak, že je agens specifický (nejčastěji jde omluvčího), zpravidla však ani zde nelze vyloučit možnost interpretace univerzální či generické, srov.doklad (18). Značnou část dokladů tohoto typu tvoří (podobně jako uST habituálního) užití, unichž vprůběhu vývoje došlo klexikalizaci, jedná se oužití se slovesy nalézati, nacházeti či vynacházeti, vnichž vidíme původ dnešních reflexivních sloves svýznamem „vyskytovat se někde“ (19). Za pozornost dále stojí, že vtéměř 14 % dokladů tohoto ST je součástí struktury evaluativní adverbium (20), což může představovat zárodek reflexivní dispoziční konstrukce známé ze současné češtiny (srov.např.Fried, 2007, s.743–745), na rozdíl od ní se ovšem vtěchto dokladech nikdy nevyskytuje proživatelské dativní doplnění atéměř vždy je zde přítomné modální sloveso moci. (18) to jest, co oživotu pátera Albrechta […] dověděti se mohlo, atuto ode mě […] sepsáno […] jest TannChan 158 (19) vkaždé věci ze čtyř živluov složené […] toto tré se nalézá: totižto bytnost, moc askutek diela ČerHerb 1r (20) hora jest […] dosti vysoká, ale ne tak příkrá, aby se na ní snadně vylezti, ano isvozem až na vrch vyjeti nemohlo TannHor 48 3.4 INSTrUKcE/NÁVODY Vrámci tohoto ST jsou vyjadřovány instrukce, resp.návod, jak má člověk postupovat při nějaké činnosti. Ve většině případů jde ostrukturu bez modálního slovesa (příklad 21), relativně hojně (29 %) se však uplatňuje sloveso míti (22), okrajově pak slovesa musiti amoci. Kromě vlastní instrukce může mít kontext též podobu přímé inepřímé otázky (23). Tento typ představuje cca 11 % dokladů RDK, jeho užívání je přitom OPEN ACCESS 100 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  3.11 PrOSTÁ DEfOKALIZAcE Poslední ST představují užití vyjadřující děj bez obecné platnosti, která nemají kontextově zapojený patiens akterá nelze přímo řadit kněkterému zostatních zde popsaných ST. Předpokládáme, že užití RDK je zde motivováno tím, že agens není zkomunikačního hlediska důležitý, tj.že se vtěchto kontextech jedná primárně ovyjádření skutečnosti, že dochází/došlo kvykonání děje, nikoli toho, kdo konkrétně tento děj koná/konal. Agens je přitom ve většině případů zkontextu jasně identifikovatelný (jako vdokladech (48)–(49)), oagens neznámý jde jen vcca 13 % případů (50). Tento ST je reprezentován 7 % dokladů RDK, sjeho relativní funkční nevyhraněností souvisí skutečnost, že lze uvětšiny dokladů konstatovat blízkost kdalším ST ((48) se tak např.blíží habituálnímu typu, (49) pak typu obecná možnost, přičemž tu nelze vyloučit ani snahu opragmatickou nepřímost). (48) iplésání sem při poslouchajících islzy spatřil, když se aneb omilosrdenství Božim aneb olidské nevděčnosti mluvilo KomLab 324 (49) nebo se může Vaší knížecí Milosti oznámiti, že byla (snad) ještě panna abatyše dobré paměti neumřela ListVoršila I‘1r (50) od té doby ihned ještě vty zlý časy pobožnost se na to místo začala aprocessí […] vedené […] bývaly TannHor 56 V49 % případů je sloveso vprézentu, hojně zastoupeno je rovněž préteritum (27 %) akondicionál (20 %). Výrazně převládají tvary afirmativní (91 %), v78 % případů jde oakční děj, imperfektiva převažují (71 %) nad perfektivy. V80 % se neuplatňují modální slovesa, vostatních případech jsou zastoupena slovesa míti, moci, musiti ichtíti. Agens je ve většině případů specifický, v44 % přitom referuje kmluvčímu (srov.doklad (49)); za generický by snad bylo možné pokládat agens vdokladech typu (50), nicméně striktně vzato zde nejde ootevřenou množinu osob (podobně jako vdokladu (47)). V96 % případů je agens nevyjádřený. 3.12 ShrNUTÍ & chrONOLOGIE Shrneme-li popsané ST zhlediska jednotlivých zkoumaných vlastností, můžeme konstatovat, že urůzných rysů existuje mezi ST různá míra podobnosti, uvětšiny rysů přitom lze identifikovat společné tendence, které se ovšem vjednotlivých ST projevují do různé míry. Relativně homogenní jsou především rysy osoby ačísla (zřetelně převládá 3.sg. nad 3.pl., výjimkou je ST performativ, kde jsou obě možnosti vyrovnané), přítomnosti subjektu (převaha struktur se subjektem, uobecných zákonitostí 100%)33 asémantiky patientu (svýjimkou performativů jasně převládá neživotný nad životným, resp.lidským). Společná tendence se výrazně ukazuje rovněž vnepřítomnosti negace (převaha afirmativních dokladů se uST pohybuje vrozmezí od 78 % uST obecná (ne)možnost po 100 % uperformativů) či v případě nevyjadřování agentu (od 33 100% je tato převaha též uST prominence patientu, vtomto případě ale vychází přímo zdefinice. OPEN ACCESS jIŘÍ PErGLEr 101 87 % uhabituálnosti po 100 % uobecných zákonitostí amožností), méně výrazně se ukazuje vnepřítomnosti modálních sloves (uřady ST více než 90 %, ujiných typů jen kolem 60 %). Zajímavé rozdíly je možné pozorovat uslovosledu akontextové zapojenosti patientu (zpravidla jasně převládá pořadí SV, uST metatext je tomu však naopak; podobná je situace ukontextové zapojenosti, kde se ST metatext od většiny ostatních ST odlišuje převahou patientu nezapojeného) ataké akčnosti děje (většinou výrazně převládají akční děje, jinak je tomu uST obecná zákonitost aobecná možnost/nemožnost). Ještě heterogennější je situace uslovesného vidu (svýjimkou ST pragmatická nepřímost převládají imperfektiva, ovšem míra této převahy se pohybuje od 58 % uobecné (ne)možnosti po 100 % uperformativů) azpůsobu/času (nejčastější kategorií je prézens, ovšem míra jeho zastoupení osciluje vširokém rozmezí 31–100 %). Největší rozdíly pak dle očekávání vykazuje rys reference agentu, na základě nějž lze, jak již bylo zmíněno úvodem, rozdělit jednotlivé ST do dvou skupin: uST první skupiny převládá agens generický (např.habituálnost) či univerzální (zejména návody/ instrukce), udruhé skupiny agens specifický, přičemž výrazné zastoupení vykazuje agens referující kmluvčímu. Chronologickou distribuci ST shrnuje následující tabulka, vníž jsou uvedeny jednak absolutní počty, jednak relativní frekvence ST vjednotlivých obdobích34 (vzhledem kpoměrně nízkým počtům zvláště uněkterých ST, jakož ivzhledem ke zmíněné neostrosti hranic mezi ST je pochopitelně třeba uvedené údaje interpretovat spíše jako orientační). Ztabulky se zdá, že vcelkovém pohledu nelze pro dané období mluvit onijak přímočarém vývoji, přesto je však možné si všimnout několika zajímavých skutečností, které se kromě očekávaného nárůstu celkové frekvence RDK (kjeho interpretaci srov.pozn.16) týkají rovněž vývoje distribuce jednotlivých ST. Zde stojí za pozornost především již zmíněný ústup ST metatext, který v1. polovině 15.století reprezentoval více než 27 % dokladů, zatímco vdruhé polovině zkoumaného období se pohyboval jen okolo 7 %. Ostatní ST druhé skupiny přitom vykazují včase spíše relativní nárůst, ato zvláště až v17.století. Za zmínku stojí rovněž distribuce ST obecná (ne)možnost: přestože jde ocelkově druhý nejfrekventovanější typ, nemáme pro něj vdatabázi žádné doklady z1. poloviny 15.století. 4. ZÁVĚR Cílem našeho výzkumu bylo přispět kpoznání toho, jak se reflexivní deagentní konstrukce užívala ve starších fázích vývoje češtiny, včlánku jsme proto podali popis jednotlivých typů kontextů (situačních typů), vnichž se tato konstrukce uplatňovala vtextech pocházejících z15.–17.století. Tyto situační typy byly charakterizovány zhlediska jednotlivých formálních ivýznamových rysů týkajících se slovesa, agentu, patientu ikonstrukce jako celku; zabývali jsme se přitom iotázkou, čím je 34 Procentuální údaje tedy vyjadřují, jaký je podíl daného ST na celkovém množství dokladů RDK zdaného půlstoletí. OPEN ACCESS 102 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  Typy 15. stol. (1) 15. stol. (2) 16. stol. (1) 16. stol. (2) 17. stol. (1) 17. stol. (2) Celkem Habituálnost 7 15,90 % 15 15,60 % 30 29,70 % 19 15,00 % 26 23,60 % 20 12,20 % 117 18,20 % Obecná zákonitost 36,80 % 33,10 % 11,00 % 21,60 % 87,30 % 53,00 % 22 3,40 % Obecná (ne) možnost 00,00 % 99,40 % 17 16,80 % 27 21,30 % 14 12,70 % 42 25,60 % 109 17,00 % Instrukce/ návody 49,10 % 00,00 % 98,90 % 25 19,70 % 00,00 % 31 18,90 % 69 10,70 % Obec. nutn. modalita 511,40 % 28 29,20 % 65,90 % 75,50 % 87,30 % 10 6,10 % 64 10,00 % Hypotetická okolnost 715,90 % 14 14,60 % 76,90 % 19 15,00 % 87,30 % 19 11,60 % 74 11,50 % Metatext 12 27,30 % 22 22,90 % 20 19,80 % 97,10 % 87,30 % 12 7,30 % 83 12,90 % Pragmat. nepřímost 00,00 % 00,00 % 11,00 % 32,40 % 10 9,10 % 42,40 % 18 2,80 % Performativ 2 4,50 % 00,00 % 22,00 % 10,80 % 43,60 % 31,80 % 12 1,90 % Prominence patientu 12,30 % 00,00 % 44,00 % 32,40 % 10 9,10 % 11 6,70 % 29 4,50 % Prostá defokalizace 36,80 % 55,20 % 44,00 % 12 9,40 % 14 12,70 % 74,30 % 45 7,00 % Celkem 44 96 101 127 110 164 642 OPEN ACCESS jIŘÍ PErGLEr 103 vuvedených kontextech užití RDK motivováno— uST první skupiny vyplývá nízká míra prominence agentu především zjeho generičnosti, případně ztoho, že může být agentem kdokoli (univerzální agens), utypů druhé skupiny bývá sice agens specifický, nicméně buď není zkomunikačního hlediska důležitý (pozornost je soustředěna na samotný děj nebo na jeho patiens), nebo je záměrem mluvčího se zpragmatických důvodů vyhnout jeho pojmenování (příp. jen jeho pojmenování v prominentní syntaktické pozici). Podaný popis situačních typů, vnichž se RDK v15.–17.století užívala, může představovat východisko pro navazující výzkum, který by porovnal funkční distribuci této konstrukce sfungováním deagentních konstrukcí dalších,35 jako jsou zejm. opisné pasivum, transponovaná užití různých forem kategorie osoby (srov.pozn.12) či konstrukce slovesa býti sinfinitivem, případně který by její užívání porovnal se situací vdalších (předcházejících inásledujících) fázích vývoje češtiny, aby mohl být vco největší úplnosti popsán její diachronní funkční vývoj (atím ověřeny vúvodu zmíněné hypotézy oněm).36 NESTANDARDNÍ ZKRATKY PRAMENŮ 35 Vpodobném smyslu, jako porovnává fungování různých deagentních konstrukcí Sansò (2006). 36 Již na základě zde prezentované analýzy se nicméně zdá, že zkoumaný materiál příliš nepodporuje Štíchovu hypotézu ofunkční synonymii RDK sopisným pasivem, neboť ukazuje, že už v15.–17.století se uRDK dominantně uplatňoval všeobecný (tj.generický či univerzální) agens, což Štícha (1988, s.23) pokládá za určující rys této konstrukce až od doby kolem přelomu 19.a20.století. ArtSněm: Artikulové sněmu království českého (datace je součástí přísl. zkratky) ČernýMor1506: Jan Černý, Spis onemocech morních, kterak se mají lidé chovati před tím ipo tom času (1506) DivDěv: Div veliký apravdivý při jedné sprostné děvečce sedlské… (1612) DobřVěník: Věník fíkový, to jest zastření aneb výmluva všelikého opilce…, přel. Václav Dobřenský (1588) FridRoz: Fridrich Falcký, Otevřené rozepsání, proč jsme korunu království českého … nasebe přijali (1619) GoerlArith: Jiří Goerl zGoerlštejna, Arithmetica (1577) HammerKron: Jan Florián Hammerschmidt, Historie klatovská (1699) JesOhláš: Jan Jesenský, Kjich milostem stavům … zstrany vzdělání avyzdvižení akademie pražské … učiněné ohlášení (1619) KuchKoš: Evermod Košetický, Kniha kuchařská (2. pol. 17.stol.) ListAnna: Listy Anny zLitoměřic, abatyše kláštera vPanenském Týnci (1567–1586) ListDorota: Listy Doroty zKrumlova, abatyše kláštera vPanenském Týnci (1550–1553) ListVoršila: Listy Voršily Tachovské zTachova, abatyše kláštera vPanenském Týnci (1601–1609) MitisPov: Augustýn Mitis, Kázání opovětří (1619) NovinyDvoje: Dvoje noviny. První: co se vměstě Losanně … stalo. Druhé: zFrankrejchu, jaká příhoda stala se vměstě Nantia… (1589) NovinyStraš: Noviny strašlivé ožalostivé ahrozné záhubě … uměsta Opavy (1574) SatPod: Chlouba podagry, přel. Jiří Karolides zKarlšperka (1597) SilvSen: Enea Silvia poety oštěstí idivný iužitečný sen, přel. Mikuláš Konáč zHodiškova (1516) OPEN ACCESS 104 STUDIE ZAPLIKOVANÉ LINGVISTIKY  ŠtěpHlas: Petr Štěpán zTýnce, Vox clamantis in deserto aneb Hlas volajícího na pouští… (1697) TannHor: Matěj Tanner, Hora olivetská (1666) TannChan: Jan Tanner, Muž apoštolský aneb život actnosti ctihodného pátera Albrechta Chanovského… (1680) TěšSton: Solamen aegrotantium aneb duchovní těšení všem lidem stonajícím (1674) VočehMor: Jan Vočehovský, Krátkej spis omorové nemoci… (1552) ZřízRuč: Zřízení oručnicích (1524) ŽalManž: Havel Phaëton Žalanský, Octných manželkách těhotných arodičkách křesťanských… (1615) LITERATURA Croft, W., Shyldkrot, H.B., & Kemmer, S. (1987): Diachronic semantic processes in the middle voice. In A.Giacalone Ramat, O.Carruba & G.Bernini (Eds.), Papers from the 7th International Conference on Historical Linguistics (s.179–192). Amsterdam: Benjamins. De Smet, H. (2012): The course of actualization. Language, 88, 601–633. Fried, M. (2004): Czech reflexivization and the invariance principle revisited. Slavic and East European Journal, 48, 627–653. Fried, M. (2006): Agent back-grounding as afunctional domain: Reflexivization and passivization in Czech and Russian. In B.Lyngfelt & T.Solstad (Eds.), Demoting the Agent: Passive, Middle, and Other Voice Phenomena (s.83–109). Amsterdam: John Benjamins. Fried, M. (2007): Constructing grammatical meaning: Isomorphism and polysemy in Czech reflexivization. Studies in Language, 31, 721–764. Fried, M. (2013): Pojem konstrukce vkonstrukční gramatice. Časopis pro moderní filologii, 95, 9–27. Fried, M., & Östman, J.-O. (2004): Construction Grammar: athumbnail sketch. In M.Fried & J.-O. Östman (Eds.), Construction Grammar in across-language perspective (s.11–86). Amsterdam: John Benjamins. Geniušienė, E. (1987): The Typology of Reflexives. Berlin: Mouton de Gruyter. Giacalone Ramat, A., & Sansò, A. (2011): From passive to impersonal: Acase study from Italian and its implications. In: A.Malchukov & A.Siewierska (Eds.), Impersonal Constructions: ACross-linguistic Perspective (s.189–228). Amsterdam: John Benjamins. Grepl, M. (1973). Deagentnost apasívum vslovanských jazycích. In: B.Havránek (Ed.), Československé přednášky pro VII. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě (s.141–149). Praha: Academia. Haspelmath, M. (1990): The grammaticization od passive morphology. Studies in Language, 14, 25–72. Haspelmath, M. (1998): Does grammaticalization need reanalysis? Studies in Language, 22, 49–85. Haspelmath, M. (1999): Why is grammaticalization irreversible? Linguistics, 37, 1043–1068. Haspelmath, M. (2003): The geometry of grammatical meaning: Semantic maps and cross-linguistic comparison. In M.Tomasello (Ed.), The New Psychology of Language (s.211–242). Mahwah NJ: Lawrence Erlbaum. Havránek, B. (1928): Genera verbi vslovanských jazycích. Díl I.Praha: Královská česká společnost nauk. Himmelmann, N.P. (2004): Lexicalization and grammaticalization: Opposite or orthogonal? In: W.Bisang, N.P.Himmelmann & B.Wiemer (Eds.), What Makes Grammaticalization? ALook from Its Fringes and Its Components (s.21–42). Berlin: Mouton de Gruyter. Hopper, P.J., & Thompson, S.A. (1980): Transitivity in grammar and discourse. Language, 56, 251–299. Hopper, P.J., & Traugott, E.C. (2003): Grammaticalization. 2.vyd. Cambridge: Cambridge University Press. OPEN ACCESS jIŘÍ PErGLEr 105 Hudousková, A. (2009): Dvě funkce klitiky se: různé, apřece stejné. Slovo aslovesnost, 70, 295–304. Kemmer, S. (1993): The Middle Voice. Amsterdam: John Benjamins. Kopečný, F. (1954): Pasívum, reflexivní forma slovesná areflexivní sloveso. In: J.Bělič, M.Dokulil, K.Horálek & A.Jedlička (Eds.), Studie apráce linguistické I: Kšedesátým narozeninám akademika Bohuslava Havránka (s.224–247). Praha: Nakladatelství Československé akademie věd. Kopečný, F. (1958): Základy české skladby. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Nejedlý, P. et al. (2012). Lexikální databáze humanistické abarokní češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. Cit.5.5.2017. Dostupné z: <https://madla.ujc. cas.cz/>. MČ II: Komárek, M., Kořenský, J. & Petr, J. et al. (1986): Mluvnice češtiny 2: Tvarosloví. Praha: Academia. MČ III: Daneš, F., Grepl, M. & Hlavsa, Z. et al. (1987): Mluvnice češtiny 3: Skladba. Praha: Academia. Medová, L. (2009): Reflexive Clitics in the Slavic and Romance Languages: AComparative View from an Antipassive Perspective [nepublikovaná disertační práce]. Princeton, NJ: Princeton University. Meyer, R. (2010): Reflexive passives and impersonals in North Slavonic languages: Adiachronic view. Russian Linguistics, 34, 285–306. Myhill, J. (1997): Towards afunctional typology of agent defocusing. Linguistics, 35, 799–844. Panevová, J. (1973): Věty se všeobecným konatelem. In V.Barnet et al. (Eds.), Studia Slavica Pragensia: Akademiku B.Havránkovi kosmdesátinám (s.133–44). Praha: UK. Panevová, J. (2008): Problémy se slovanským reflexivem. Slavia, 77, 153–163. Pergler, J. (2014): Kfunkcím staročeského reflexiva sě. Časopis pro moderní filologii, 96, 27–41. Pergler, J. (2016): Kotázce tzv.akuzativního se včeštině: pohled (nejen) diachronní. Slovo aslovesnost, 77, 102–122. Sansò, A. (2006): Agent defocusing revisited: Passive and impersonal constructions in some European languages. In: W.Abraham & L.Leisiö (Eds.), Passivization and Typology: Form and Function (s.232–273). Philadelphia, PA: John Benjamins. Sansò, A. (2011): Grammaticalization and prototype effects: Ahistory of the agentive reflexive passive in Italian. Folia Linguistica Historica, 32, 219–251. Sgall, P., Hajičová, E., & Buráňová, E. (1980): Aktuální členění věty včeštině. Praha: Academia. Siewierska, A. (1988): The passive in Slavic. In M.Shibatani (Ed.), Passive and Voice (s.243–289). Amsterdam: John Benjamins. Shibatani, M. (1985): Passives and related constructions: Aprototype analysis. Language, 61, 821–848. Staročeský slovník: úvodní stati, soupis pramenů azkratek (1968). Praha: Academia. Štícha, F. (1988): Kvývoji zvratného pasiva ve spisovné češtině. Listy filologické, 111, 22–29. Traugott, E.C. (2015): Toward acoherent account of grammatical constructionalization. In: J.Barðdal, E.Smirnova, L.Sommerer & S.Gildea (Eds.), Diachronic Construction Grammar (s.51–80). Amsterdam: John Benjamins. Trávníček, F. (1956): Historická mluvnice česká III: Skladba. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. Jiří Pergler | Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i. <[email protected]> OPEN ACCESS