„Práce, o kterou se pokoušíte,se vám ani v nejmenším nedaří“ Reflexe psaní v povídkách Karla Miloty

„Práce, okterou se pokoušíte, se vám ani vnejmenším nedaří“ Reflexe psaní vpovídkách Karla Miloty Josef Šebek Univerzita Karlova [email protected] “THE WORK YOU ARE STRUGGLING WITH IS CLEARLY NOT COMING ALONG”: THE REFLECTION OF WRITING IN KAREL MILOTA’S SHORT STORIES The article deals with three short stories from Karel Milota’s collection The Night of Mirrors (Noc zrcadel; 1981, rev. ed. 2005): the eponymous text, “Carol” (“Koleda”) and “Pastoral” (“Pastorála”). These second-person narratives foreground the character of the writer (or, in the case of the “Pastoral”, the composer) and the process of creation— or rather its failure. The argument presented in this article proceeds in three steps. First, it focuses on the unnatural narration and paradoxical narrative techniques, namely mise en abyme and ontological metalepsis. Next, it analyzes the representation of architectural space and “musicalisation” of fiction as basis for building literary atmospheres. Finally, it concentrates on the (self-) presentation of the writer and indistinct quality of literary and theoretical discourse in the stories. These three mutually related aspects persistently engage the reader’s cognitive and emotional faculties, and vividly stage the identity of the author and creative process. KLÍČOVÁ SLOVA: Karel Milota— psaní— čtenář— nepřirozená naratologie— mise en abyme— metalepse— literární atmosféry— autorská sebeprezentace Karel Milota— writing— reader— unnatural narratology— mise en abyme— metalepsis — literary atmospheres— authorial self-presentation DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2021.1.3 Postava spisovatele, tematizace aktu psaní nebo jeho nemožnosti, metaleptické přesmyky mezi vyprávěním aliterárním textem psaným vpříběhu— tyto apodobné motivy apostupy, vyskytující se přinejmenším od počátků novověkého románu, se staly velmi frekventovanými vliteratuře neoavantgardní apostmoderní. Kpsaní vní však mohou odkazovat itematizace jiných typů umělecké tvorby auměleckých děl nebo jejich strukturní analogie. Tyto navzájem provázané strategie, narušující často diegetické, avdůsledku toho iontologické předěly mezi jednotlivými rovinami narativu, akcentují subjekty autora ačtenáře, až scénografickým způsobem zvýrazňují literární komunikaci azasazují ji do širšího kontextu osobní identity asociálních rolí. Literární dílo Karla Miloty bylo zhlediska specifických vyprávěcích, respektive ipoOPEN ACCESS 42 SVĚT LITERATURY 63 pisných postupů již vícekrát interpretováno.1 Vtéto studii chci na práce zabývající se Milotovou tvorbou navázat aněkteré jejich směry rozvinout. Jeho knižně publikované literární texty zahrnují dvě knihy povídek, román ačtyři soubory básní (dva znich vydané bibliofilsky); doplňuje je posthumně sestavený svazek teoretických, historických akritických statí oliteratuře ahudbě.2 Jde odíla značně komplexní, vyžadující pečlivý čtenářský ainterpretační ohled kdetailu ismysl pro koncepci, která je vnich uplatněna. Zde se zaměřím na tematizaci psaní ve třech textech ze souboru Noc zrcadel (1981, opravené vydání 2005): půjde otitulní „Noc zrcadel“, „Koledu“ anovelu „Pastorála“. Problematiku se pokusím otevřít postupně ze tří souvisejících hledisek. Zvýšenou kognitivní, ataké emoční participaci čtenáře předpokládají teorie mise en abyme, metalepse anepřirozeného narativu, od nichž ve své interpretaci vyjdu. Potenciál čtenářské reakce na Milotovy povídky následně uchopím zintermediálního hlediska asvyužitím konceptu atmosféry. Nakonec je zasadím do kontextu současných teorií autorské sebeprezentace ascénografie autora. MISE EN ABYME AMETALEPSE: REFLEXIVITA PSANÍ Logickým východiskem pro interpretaci tématu psaní vMilotových povídkách se jeví být pojmy mise en abyme ametalepse, postihující jejich nápadné narativní postupy.3 Pozornost koběma jevům obrátila relativně stručná pasáž vGenettově Rozpravě ovyprávění.4 Vpřípadě mise en abyme pak byla impulzem iliterární praxe francouzského nového románu, která inspirovala monografii Luciena Dällenbacha, na niž reagovali další teoretikové ateoretičky.5 Obecným principem mise en abyme je podle Dällenbacha zrcadlové zdvojení celého textu určitou menší částí téhož textu, založené na podobnosti.6 Dällenbach odlišuje mise en abyme týkající se sdělení (mise en abyme fikční), výpovědi (narativní) akódu (transcendentální);7 druhou rovinou jeho typologie pak je mise en abyme pomocí zdvojení jednoduchého, opakovaného, nebo klamného (spécieuse, aporetický typ), kdy dochází kpřesmyku diegetických rovin, typicky tak, že nižší rovina zrcadlí rovinu vyšší (např.když postava píše román totožný srománem, 1 Zejména Hodrová 2001, s.419–420, 455; Jedličková 2016; Fedrová— Jedličková 2016, s.103–117; srov.též Kosková 2010. 2 Kdosud nepublikovaným pracím patří především román Hora, znějž vyšly ukázky časopisecky. Vedle toho je Karel Milota mimo jiné autorem několika libret kvokálně-instrumentálním skladbám avěnoval se také překladatelské aediční činnosti (viz Wiendl— Jareš— Košnarová 2017). 3 Srov.Hodrová 2001, s.455. 4 Genette 1972, s.243–246. 5 Dällenbach 1977; dále např.Bal 1978; Hutcheon 1980; Ron 1987; Meyer-Minnemann— Schlickersová 2011, Cohn 2012; srov.Hodrová 2001, s.454–456. 6 Dällenbach 1977, s.18; 52. Mieke Balová (1978, s.123) Dällenbachovu definici upravila tak, že mezi zrcadlící částí azrcadleným celkem postulovala vztah znakové ikonicity. Moshe Ron ji modifikoval následovně: „Jakýkoli diegetický segment, který se podobá dílu, vněmž se objevuje, lze označit jako umístěný en abyme“ (Ron 1987, s.436). 7 Dällenbach 1977, s.61. OPEN ACCESS JOSEF ŠEbEK 43 jehož je postavou).8 Bohatší bádání se postupně soustředilo kolem metalepse.9 Za podstatu metalepse je vgenettovské tradici považováno narušení bariéry mezi diegetickými rovinami, například když se extradiegetický vypravěč setká spostavou, oníž vypráví (John Fowles, Francouzova milenka), anebo když postava čtenáře čte román ovraždě, jejíž obětí se sama stane (Julio Cortázar, krátká povídka Spojitost parků). Způsobů takového narušení existuje značné množství. Monika Fluderniková na základě Genettova výkladu rozlišila čtyři typy metalepse: 1. „autorskou“ (vyprazdňující mimetickou iluzi zdůrazněním „nadvlády“ autora nad postavami: „Vergilius usmrtil Dido“); 2.ontologickou prvního typu (vypravěč se dostává na nižší diegetickou rovinu); 3.ontologickou druhého typu (postava se dostává na vyšší diegetickou rovinu); 4.rétorickou (např.když vypravěč komentářem přeruší vyprávění určitého příběhu, aby odvyprávěl příběh jiný).10 Marie-Laure Ryanová metalepse dělí pouze na dva základní typy: rétorické (ty udržují diegetické roviny odlišené, narušení je pouze bodové) aontologické (kdy dochází kplnému porušení hranice diegetických rovin narativu akjejich průniku či vzájemné kontaminaci).11 Vsoučasnosti je zejména ontologická metalepse zkoumána vrámci nepřirozené naratologie jako jeden ztypických postupů postmoderních nepřirozených narativů.12 Do popředí zájmu se přitom dostává interpretační rozměr, respektive interakce textu ačtenáře, který se vprocesu čtení musí snepřirozeností vypořádat.13 Dorrit Cohnová 8 Tamtéž, s.51–52. Zejména poslední typ má blízko kmetalepsi; jak ale upozorňuje Dorrit Cohnová, mise en abyme není možné smetalepsí ztotožňovat (Cohn 2012, s.108–111). 9 Pro přehled viz Pier 2011/2016; Wagner 2020; dále McHale 1987, s.112–130; Genette 2004. 10 Fludernik 2003, s.383–389. 11 Ryan 2006, s.204–211. 12 Vpojetí Jana Albera, jednoho zhlavních představitelů nepřirozené naratologie, pojem nepřirozený označuje „fyzicky, logicky alidsky nemožné scénáře audálosti. […] [Nepřirozenými narativy] reprezentované scénáře audálosti musí být nemožné vzhledem ke známým zákonům, jimiž se řídí fyzikální svět, přijímaným principům logiky (jako je princip nekontradikce) či standardním antropomorfním omezením možností vědění akonání“ (Alber 2016, s.25). Nepřirozené narativy mají podle Albera dvě základní podoby, nekonvencionalizovanou akonvencionalizovanou (např.žánrově, jako vbajkách; tamtéž, s.6–8). Brian Richardson (2020, s.14) poněkud odlišně dělí narativy na mimetické (přirozené či realistické), nemimetické (nerealistické, jakými jsou právě bajky) aantimimetické čili nepřirozené (antirealistické, obsahující, vAlberově terminologii, nekonvencionalizované nepřirozené prvky). Jak upozorňuje Alber (2016, s.28–29), nepřirozené narativy jsou vždy kombinací rysů přirozených anepřirozených. Samotný protiklad přirozeného anepřirozeného, jakkoli je zakotven historicky, společensky akulturně, není myslitelný mimo rámec interakce textu ačtenáře, neboť právě čtenář je na základě své zkušenosti spřirozeným světem nositelem povědomí otéto distinkci, adokáže tak nepřirozený narativ rozeznat. Knepřirozené naratologii souhrnně též Richardson 2006; Alber— Iversen— Skov Nielsen— Richardson 2010. 13 Alber (2016, s.43–57) navrhuje devět možných scénářů, jak se čtenář může vyrovnat snepřirozeností vurčitém narativu. Možnost využití těchto scénářů vychází zcharakteru daného narativu, je však stejně tak ivěcí volby čtenáře. Scénáře se tudíž uplatňují vkontinuu mezi rolí čtenáře vepsanou do textu areálným čtenářem, který na tuto roli reaguje. Podobným způsobem užívají pojem „čtenář“ také další práce onepřirozené naratologii, na které zde odkazuji, atohoto užití se budu držet ijá. OPEN ACCESS 44 SVĚT LITERATURY 63 upozorňuje, že „metalepse imise en abyme vyvolávají učtenáře znepokojivý stav“, který odráží „hluboce zakořeněné lidské obavy“ ze zpochybnění distinkcí mezi realitou afikcí.14 Nepřirozená naratologie usiluje metalepse interpretačně blíže typizovat auchopit je právě zrecepční stránky. Alice Bellová aJan Alber tak rozlišují pět základních „tematických užití“ ontologické metalepse, která představují způsoby, jak „vysvětlit nepřirozené scénáře tak, aby knám komunikovaly něco smysluplného“: 1.eskapismus, forma úniku postav zjejich primárního světa; 2.kritika přehnané snahy okontrolu; 3.zdůraznění moci apotenciální nebezpečnosti fikce; 4.vzájemné srozumění mezi postavami aautorem; 5.zvýraznění ztráty kontroly tvůrce nad jeho vlastním výtvorem.15 Ukazuje se také, že pro emoční responzi čtenáře na metaleptické prvky textu není příznačná pouze distance od reprezentovaného (ve smyslu antimimetického „ozvláštnění“), ale vedle lokálních emočních reakcí na reprezentované situace, nelišících se příliš od reakcí na obdobné situace vmimetických textech, mohou být emočně stimulující isamotné metaleptické postupy.16 Tato zjištění nám mohou napomoci při interpretaci Milotových próz, vnichž se nepřirozené, antimimetické vyprávěcí postupy vyznačují jak logickými paradoxy afyzickou nemožností, tak silným emočním nábojem avytvářejí potenciál kintenzivní participaci čtenáře po obou těchto osách. Nepřirozená naratologie se jeví jako vhodný rámec pro jejich analýzu také proto, že vedle mises en abyme ametalepsí se vnich setkáváme isdalšími důležitými strategiemi nepřirozených narativů: svyprávěním ve druhé osobě avětvením na vzájemně se vylučující příběhové linie. Příběh titulního textu povídkové sbírky Karla Miloty Noc zrcadel se odehrává během jediného větrného večera aodvíjí se skrze juxtapozici dvou poloh vyprávění soustředěných kolem dvou píšících postav: ředitele městské knihovny— „grafomana“, který vpříjemném prostředí své pracovny začíná psát povídku omladíkovi, amladého muže, který se do města přestěhoval po životním debaklu, je zaměstnán jako knihovník vpojízdné knihovně apři chůzi městem právě vduchu spřádá povídku, jejímž hrdinou je „grafoman“. Mladíkův pohyb městským prostorem je motivován promýšlením povídky, „jinde než na ulicích zatím pracovat nemůže“,17 jde tedy ojakousi procházku-psaní. Brzy se stává zjevným, že každý zmužů si za hrdinu své povídky zvolil toho druhého, pojatého jako fiktivní postavu, která navíc otom prvním také píše— vzniká zde efekt opakované mise en abyme. Dochází rovněž kontologické metalepsi: každá zpostav píše tu druhou aje tou druhou na oplátku psána; navíc každá zprostředkovaně přes druhou píšící postavu zřejmě formuje isvůj 14 Cohn 2012, s.110; tento náhled je přítomný již uGenetta (1972, s.245); srov.dále např.Dällenbach 1980, zejména s.445; Hutcheon 1980, s.138–152; Ron 1987, s.434–435; Pier 2011/2016. 15 Bell— Alber 2012, s.175–182. Jejich pojetí je založeno nikoli na porušování hranice mezi diegetickými rovinami textu (tak jako uGenetta anásledně uFludernikové iRyanové), ale na modelu interakcí mezi ontologicky rozdílnými světy; Bellová aAlber rozlišují ontologickou metalepsi vzestupnou (postava nebo vypravěč se ocitá vhierarchicky vyšším světě), sestupnou (vypravěč nebo postava se ocitá vhierarchicky nižším světě) ahorizontální (migrace mezi fikčními světy různých textů). 16 Punday 2020. 17 Milota 2005b, s.14. OPEN ACCESS JOSEF ŠEbEK 45 vlastní příběh.18 Vněkterých pasážích textu není zřejmé, na které zrovin se příběh obou protagonistů zrovna odvíjí (tj.např.zda „grafoman“ právě píše příběh mladíka ve své povídce, anebo se mladíkův příběh rozvíjí na stejné diegetické rovině jako toto „grafomanovo“ psaní, ajde tedy ostřih mezi pasáží věnovanou „grafomanovi“ apasáží věnovanou mladíkovi).19 Stím, jak přibývá informací oživotních příbězích obou mužů, se navíc stává možným (ačkoli to nelze potvrdit), že jde vjistém smyslu otutéž osobu anebo že starší zmužů žije alternativní, úspěšnější verzi života toho mladšího.20 Další rovinu představuje to, že „grafoman“ začíná psát svou povídku paralelně se začátkem samotné povídky „Noc zrcadel“,21 amladík osnuje své vyprávění ve „druhé osobě vykací“,22 využité ve všech pasážích „Noci zrcadel“ věnovaných „grafomanovi“. Je tedy třeba vzít vúvahu variantu, že povídka „Noc zrcadel“ je právě tou povídkou, kterou píšou „grafoman“ a/nebo mladík, či tyto jejich povídky obsahuje. Vyprávění však nerozvrhuje poměr vypravěče koběma hlavním postavám rovnoměrně: zatímco „grafomana“ oslovuje vypravěč ve druhé osobě plurálu,23 kmladíkovi odkazuje ve třetí osobě jednotného čísla. Také těžiště příběhu spočívá zpočátku u„grafomana“, který vjakési primordiální situaci psaní vytváří povídku ofiktivním mladíkovi; ten se však velmi rychle „osamostatňuje“, takže po několika stranách textu je zřejmé, 18 Toto schéma je možné charakterizovat jako „podivnou smyčku“ (strange loop), viz McHale 1987, s.119–121. 19 Např.tamtéž, s.23 a25; srov.níže pozn.30. 20 Přítelkyně mladšího muže si vzala život poté, co popřel otcovství jejího nenarozeného dítěte, byla medička ajmenovala se Jarmila; manželkou „grafomana“ je lékařka Jarmila; oba pracují vknihovně…; srov.Hodrová 2001, s.455. 21 Milota 2005b, s.9. 22 Tamtéž, s.11. 23 Vyprávěcí forma, kdy vypravěč oslovuje hrdinu pomocí druhé osoby množného čísla (tj.vyká mu), vMilotově prozaickém díle převažuje. Nejznámějším antecedentem je patrně román Proměna Michela Butora (1957, česky časopisecky 1959; vypravěč zde užívá francouzského vous, vanglicky psaných narativech se většinou objevuje you). Tento nepřirozený způsob vyprávění kombinuje vlastnosti vyprávění vprvní ave třetí osobě, takže na jednu stranu vzniká odstup od hrdiny, na stranu druhou však mentální svět ahledisko percepce náleží hrdinovi. Společně svyprávěním vpřítomném čase apřevažujícím chronologickým vztahem příběhu avyprávění vzniká pozoruhodný ozvláštňující efekt spojení distance abezprostřednosti. V„Noci zrcadel“ spojuje mladík (podaný ovšem ve třetí osobě) „druhou osobu vykací“ se „souzením“ postavy (Milota 2005b, s.11–12). Podle Daniely Hodrové (2001, s.605) lze užití „vy“ vMilotově románu Sud vnímat jako oslovení hrdiny, ale ičtenáře. Podrobně se různým formám vyprávění ve druhé osobě věnovala Monika Fluderniková (1994) ařada dalších autorů. Brian Richardson (2006, s.17–36) vkontextu nepřirozené naratologie rozlišuje tři základní formy tohoto způsobu vyprávění: 1.formu standardní, jíž odpovídá užití vMilotových textech, 2.formu hypotetickou, podobnou návodům nebo svépomocným příručkám, 3.formu autotelickou jakožto přímé oslovení čtenáře. Jak píše Richardson, třetí forma „zesiluje jeden znejvíce fascinujících rysů vyprávění ve druhé osobě: způsob, jímž je narativní ‚vy‘ střídavě kladeno do protikladu vůči čtenáři aztotožňováno se čtenářem— jak se čtenářem zkonstruovaným vtextu, tak se čtenářem reálným“ (tamtéž, s.33). Kinterpretaci této vyprávěcí formy by patrně bylo možné využít ikonceptu sebeoslovení vypracovaného pro lyriku (Červenka 1996). OPEN ACCESS 46 SVĚT LITERATURY 63 že jej není možné chápat pouze jako výtvor „grafomana“, který navíc svůj autorský proces před polovinou povídky přeruší. Jak interpretovat psaní jako hlavní téma povídky? Především jsou obě postavy reprezentovány vpočátečních fázích spisovatelského procesu (první stránky textu, respektive stadium koncipování příběhu avolby vyprávěcí techniky). „Grafoman“ má tento proces nejprve pevně pod kontrolou, je komfortně usazen nad svým psacím strojem vpřehledném světě své zajištěné existence, postupně však přichází tvůrčí krize avatmosféře tušené katastrofy se nakonec vyprazdňuje ijeho svět (vedlejší místnost, kde spala jeho manželka, je prázdná). „Grafomana“ stejně jako mladíka sžírá ničivá „vášeň“ a„ctižádost“, sníž se na psaní upínají. Postava mladíka jako by z„grafomana“ vprůběhu tvůrčího procesu vysávala odhodlání ienergii, takže jeho projekt kolabuje; naproti tomu mladíkova zášť vůči postavě „grafomana“ roste aplní ho zlověstnou energií. Oba muži se vyznačují nechutí khrdinovi své povídky anedůvěrou vůči jeho tvůrčímu projektu, soustředěnému kolem postavy zrcadlící je samotné. Motiv naléhavého osobního významu aktu psaní je tak dvojitě překřížen smotivem okázale pohrdavého odporu ke psaní. Jak už bylo uvedeno, nejenže se oba protagonisté navzájem píšou, jak se píšou, ale je zde imoment prolamující ontologický rozdíl mezi textem „Noci zrcadel“ apíšícími protagonisty jakožto jeho postavami. Ten se dostává plně ke slovu vzávěru povídky, kdy se hroutí gramatická opozice „vy–on“: zaznívají kroky na schodech, nocí se nese zavytí větru či výkřik agramatická osoba se mění na první osobu plurálu: „Atak se konečně setkáváme.“24 Přechod ktéto gramatické formě lze chápat jako identifikaci vypravěče sjednou zpostav (snad s„grafomanem“, kněmuž má vypravěč „blíže“, protože jej oslovuje vdruhé osobě plurálu?; anebo smladíkem, čemuž by odpovídalo „konečně“?), ale možná také jako okamžik, kdy se vypravěč povídky střetává soběma svými postavami ametalepticky se snimi ocitá na stejné diegetické rovině. Téma psaní, pojaté sexistenciální naléhavostí asoučasně traumaticky jako něco, co se nedaří, co obsahuje určitou „chybu“,25 se tak přenáší na rovinu vypravěče povídky ana základě rysů identifikujících obě povídky psané vtextu stextem povídky „Noc zrcadel“ ina rovinu jejího autora. Čtenář Milotovy povídky, konfrontovaný sextrémními postupy nepřirozeného vyprávění, vypjatými emočními stavy postav avratkostí jejich tvůrčích iživotních projektů, je vyzýván khledání scénářů, které by mu umožnily pojmout příběh jako tematicky alogicky koherentní. Tato snaha však nemůže být zcela úspěšná avtomto smyslu jeho postavení vůči narativu „zrcadlí“ situaci postav povídky. Vdelší povídce „Koleda“ je motiv psaní aautorského selhání navozen hned vprvní větě: „Práce, okterou se pokoušíte, se vám ani vnejmenším nedaří.“26 Vprvní kapitole pak vypravěč nastiňuje plán povídky, kterou se hrdina snaží napsat. Ten následně odjíždí vlakem do městečka, kde působil jím obdivovaný pozdně barokní skladatel Jiří Ignác Linek. Plánuje se večer vrátit domů asám oslavit poslední den roku, veden náhodnou pohnutkou však pokračuje do blízkého města, vněmž, jak ví, žije jeho spolužačka adávná tajná láska Světluška. Následuje nepřirozené větvení příběhu: hrdina se 24 Milota 2005b, s.33. 25 Tamtéž, s.29. 26 Milota 2005a, s.37. OPEN ACCESS JOSEF ŠEbEK 47 sženou buď setká, nebo nesetká, poté stráví, nebo nestráví večer se starým učitelem- -hudebníkem, kterého potkal ve vlaku. Během procházek městem několikrát zahlédne muže vkabátě slímcem zberánka, kterým je patrně on sám vjiné variantě příběhu, anebo jím může být Světluščin seversky vyhlížející manžel. Nakonec se při násilném výjevu vopuštěném domě na dolním konci města vněkolika příběhových verzích setkávají hrdina, Světluška amuž vkabátě. V„epilogu“ se však hrdina vrací vlakem domů apřemítá nad tím, že se mu vprůběhu večera splnila jeho přání avjistém, pouze naznačeném smyslu snad ivykompenzovaly dosavadní autorské nezdary. Metaleptický vztah existuje imezi dvěma různými prózami souboru Noc zrcadel: vypravěč „Koledy“ přisuzuje hrdinovi záměr vytvořit text svýraznými rysy příběhu izpůsobu vyprávění další novely sbírky, „Pastorály“, která je explicitně zmíněna.27 Tento text má obsahovat příběh milostného trojúhelníku, jehož vyprávění je založeno na zvláštním užití gramatických prostředků aprincipu rozštěpení vědomí ipříběhových linií, přičemž tyto charakteristiky se přinejmenším částečně vztahují také na samotnou „Koledu“. Autorem novely „Pastorála“ je spisovatel Karel Milota, což může naznačovat ito, že hrdinou „Koledy“ je tatáž osoba, adále metalepticky zpochybňovat hranice diegetických rovin vobou textech.28 ARCHITEKTURA, HUDBA AATMOSFÉRA Mise en abyme se vliterárním textu mohou stát imotivy jiných uměleckých děl nebo teoretizující metamediální úvahy. Zde se zaměřím na dvě umění stěžejní vinterpretovaných Milotových prózách: architekturu ahudbu. Pro bližší pochopení jejich role vtextu se jako příhodný jeví pojem atmosféry, který do hlavní linie výkladu této studie zapadá tím, že vatmosférách se setkávají objekt asubjekt, text ačtenář vmodu specifické bezprostřednosti. Prostředím, vněmž se odehrávají „Noc zrcadel“ i„Koleda“, stejně jako řada dalších Milotových próz, je menší město, spojené často spříběhovým schématem příjezdu avstupu do labyrintu městského prostoru.29 Takřka vždy se jedná oměsto historické, takže do významového dění textu vstupuje aspekt dějinné časovosti. Některé Milotovy prózy jsou přímo do historie situovány anebo jsou komponovány jako juxtapozice odstavců či delších pasáží přepínajících mezi minulostí asoučasností, odehrávajícími se často vtémže fyzickém prostoru.30 Rovněž vpovídkách umístěných do 27 Tamtéž, s.39. 28 Podobný efekt mají také některé nepřímé odkazy na aktuální realitu, například když hrdina „Koledy“ vzpomíná svého známého, „básníka ze severozápadních Čech“, využívajícího poetiku variant (tamtéž, s.84–85). Těmito odkazy kaktuálnímu světu bez uvedení osobního jména či místního názvu se zabývá Alice Jedličková (2016, s.164) aoznačuje je jako „identifikační opisy“. 29 VNoci zrcadel jsou to ještě povídky „Zlato“ ačástečně „Sol et Luna“; vsouboru Ďáblův dům (1994) pak „Hrad“, obdobným schématem se vyznačuje iromán Sud (1993). 30 ZNoci zrcadel povídky „Zlato“ a„Útěk“; zĎáblova domu titulní text, „Legenda“ a„Major Motl“; vjiných povídkách je juxtapozice dvou pásem využita odlišnými způsoby. Daniela Hodrová (2001, s.419–420) uvádí tyto prózy jako příklady pásmové kompozice. OPEN ACCESS 48 SVĚT LITERATURY 63 současnosti je díky topografii historického města pohyb prostorem současně vždy také pohybem vdějinném čase.31 Hrdinův detailně vyprávěný pohyb reprezentovaným městským prostorem by bylo vMilotových povídkách možné vnímat ijako „zrcadlení“ komplikovaného způsobu vyprávění, nelze jej ovšem zcelku textu jakkoli vydělit, jak je tomu vpřípadě typických mises en abyme. Objektem zrcadlícím způsob vyprávění akompoziční principy textu ale může být také konkrétní stavba. V„Koledě“ je to nezvykle členitá azvláštně tvarovaná fasáda barokního kostela, jež hrdinu fascinuje ajiž vypravěč charakterizuje způsobem, který připomíná narativní postupy povídky samotné, především rozštěpení příběhových linií anejistotu ohledně identity postav: Brouzdáte se sněhem mezi stromy sem atam aobdivujete plastickou hru světla na ozdobách aprofilacích tohoto architektonického zázraku při pohledu zrůzných úhlů […]. Je to magické místo, kde jako by se hmota amyšlenka, realita apouhé zdání zcela nerozeznatelně prostupovaly.32 Vnovele „Pastorála“ pak namísto městského prostoru nacházíme jiné architektonické dílo: zahradu spříměstskou aristokratickou vilou, na niž navazují vinice, přecházející ve scenerii krajiny na ostrohu nad řekou. Jak v„Koledě“, tak v„Pastorále“ se jako druhá dominantní umělecká sféra prosazuje hudba. V„Koledě“ je tematizována nejprve prostřednictvím motivu nahrávky rekviem pozdně barokního skladatele Linka ahrdinova zájmu otohoto autora, ústícího vsilvestrovskou cestu do jeho někdejšího působiště. Druhým výrazným hudebním momentem je hrdinovo setkání se starým učitelem-hudebníkem, snímž podle jedné zverzí příběhu stráví večer akterý po vzrušené debatě ohudbě aliteratuře, jejich vzájemných analogiích ajejich vztahu krealitě zahraje na cembalo právě Linkovu skladbu. Vtextu se objevují také související hudební motivy, jako třeba slova amelodie Linkova rekviem, které si hrdina vrůzných situacích vybavuje. Vkontextu hudebních analogií by snad bylo možné vnímat iněkteré další návratné motivy, rozvíjené metodou připomínající uplatnění postupů hudební kompozice, stejně jako samo narativní schéma alternativních variant příběhu (variace se vrámci polemiky ometodu „rozštěpení“ příběhových verzí vliterárním textu stávají předmětem hrdinovy debaty shudebníkem). Využijeme-li (zprostorových důvodů jen náznakově) propracovanou teorii muzikalizace prózy Wernera Wolfa (1999), setkáváme se vpovídce se skrytou (covert), nepřímou podobou muzikalizace, ato vněkolika jejích hlavních typech: 1.tematizace (telling): odkazy na hudebníka (Linkova osobnost adílo), odkazy na konkrétní skladbu (nahrávka Linkovy skladby, provozování jeho hudby) ametamediální reflexe (diskuse ohudební kompozici aestetice); 2.imitace (showing): imaginární obsahové analogie (popis Linkovy skladby adojmů, které 31 Hrdina „Koledy“ tak vměstečku, do kterého si vyjel, možná „toužil […] skladatele [18.století Jiřího Ignáce Linka] nějakým způsobem potkat— ne samozřejmě jako přízrak za bílého dne, ale snad zahlédnout za cípem času, poodhrnutým totožností místa avcítěním do nálady, nějaký rys jeho imaginární tváře, nějaký útržek jeho všedního, prostého aasi dobře prožitého života, už dávno skončeného“ (Milota 2005a, s.43). 32 Tamtéž, s.61–62. OPEN ACCESS JOSEF ŠEbEK 49 upostav vyvolává), formální astrukturní analogie (princip variací/alternativ, návratné motivy); 3.patrně též evokace vokální hudby prostřednictvím asociativní citace (verše rekviem).33 Hrdina novely „Pastorála“, situované dle indicií do „galantní“ druhé třetiny 18.století někde mimo území Českých zemí, kapelník askladatel ve službách nejmenovaného šlechtice, měl poměr sjeho manželkou, jenž snejvětší pravděpodobností vyšel najevo. Místo aby své působiště opustil, obchází vokolí vily achce se smilovanou ženou za každou cenu ještě jednou setkat. Současně se vrší náznaky toho, že došlo kvraždě, na scéně se objevuje záhadný Portugalec apodobně jako v„Noci zrcadel“ a„Koledě“ vyprávění vrcholí, aniž by se dění zcela objasnilo. Časový rozsah je omezen událostmi jednoho večera anoci. Muzikalizace textu je vtéto novele neméně rozvětvená než v„Koledě“: začíná názvem, který odkazuje kpastýřské divadelní hře shudebními vložkami, jež zkomponoval hrdina, apřipsáním novely pozdně baroknímu skladateli Janu Zachovi (dva různé mody paratextové tematizace hudby). Především však hrdina sám je skladatelem, atextem prostupují zmínky ohudbě: vmysli se vrací ke svým kompozicím aje nezvykle citlivý vůči akustickým jevům, které mnohdy vnímá jako tóny či melodie, respektive vsynestetickém kontextu: Po mřížích se pne řeřicha, vyrůstající ze dvou mis na podstavcích po obou stranách vchodu, její žluté aoranžové zvonce dodávají vstupu do hospody slavnostního výrazu. Napadá vás, že právě takto by se daly barevně znázornit souzvuky trubek alesních rohů, třeba takové, jaké byly vúvodní sinfonii kpastorální hře, kníž jste napsal hudbu asi před pěti lety.34 Rozrušen akustickými projevy přicházející vichřice agradujícím děním, notuje si hudební motivy akomponuje vduchu fragmenty na text Stabat Mater.35 Opakování avariování některých témat amotivů by pak opět bylo možné interpretovat ijako formální astrukturní imitaci hudební kompozice. Tematizace architektury apohybu městem či prostředím zahrady imuzikalizace textu však ukazují ještě kdalšímu interpretačnímu rámci: katmosféře jako entitě formující se vkontinuu mezi subjektem aobjektem. Všechny tři Milotovy prózy na sebe poutají pozornost svou senzualitou aatmosféričností, na jejímž produkování se významně podílejí jak hrdinovy vizuální akinestetické vjemy, tak vjemy či asociace hudební ašířeji auditivní.36 33 Srov.Wolf 1999, s.51–70. Vnásledující části své knižní studie uvádí Wolf kritéria pro detekování muzikalizované prózy (tamtéž, s.71–92), přičemž stěžejní podle něj je, že muzikalizovaný text musí vykazovat právě spojení modů telling (signalizace vztahu khudbě) ashowing (ikonická imitace určitých hudebních charakteristik). Zdůrazňuje nicméně, že míra muzikalizace konkrétního textu je vždy věcí interpretace adiskuse (tamtéž, s.85). 34 Milota 2005c, s.235–236. 35 Tamtéž, zejm. s.298–299; 310–312; 318–319. 36 Bohaté reprezentaci smyslové percepce jako zásadnímu rysu Milotových textů se podrobně věnuje Alice Jedličková (2016, zejm. s.158–159; 161–167); kevokativním popisům poznamenává: „pozornost věnovaná předmětnému světu se zde jeví jako logický důsledek nemožnosti vyjmout náš život zmateriality vnějšího prostředí, snímž jsme vneustálém konOPEN ACCESS 56 SVĚT LITERATURY 63 náři. Jak jsme viděli, nepřirozené vyprávěcí postupy na jedné straně aefektní scénografie atmosfér na straně druhé interakci textu ačtenáře neobyčejně zintenzivňují adynamizují. Zejména v„Noci zrcadel“ av„Koledě“ rozkolísávají pozici čtenáře vůči textu, ačiní ho tím vjistém smyslu účastným na krizích, jimiž procházejí hrdinové povídek. Paradoxně— atím vřádu Milotových povídek náležitě— je to právě rozvinutí motivu úzkostných obav zneúspěchu aztroskotání tvůrčího iživotního projektu, skrze něž se situace psaní stává čtenáři naléhavě přístupnou.63 Tato práce vznikla za podpory projektu „Kreativita aadaptabilita jako předpoklad úspěchu Evropy vpropojeném světě“, reg. č.: CZ.02.1.01/0.0/0.0/16_019/0000734, financovaného zEvropského fondu pro regionální rozvoj. PRAMENY: 63 Za cenné komentáře ktextu děkuji oběma anonymním recenzentům. Milota, Karel. „Koleda.“ In týž. Noc zrcadel. Praha: Torst, 2005a, s.35–106. Milota, Karel. „Noc zrcadel.“ In týž. Noc zrcadel. Praha: Torst, 2005b, s.7–33. Milota, Karel. „Pastorála.“ In týž. Noc zrcadel. Praha: Torst, 2005c, s.209–332. LITERATURA: Alber, Jan. Unnatural Narrative: Impossible Worlds in Fiction and Drama. Lincoln— London: University of Nebraska Press, 2016. Alber, Jan— Iversen, Stefan— Skov Nielsen, Henrik— Richardson, Brian. „Unnatural Narrative, Unnatural Narratology: Beyond Mimetic Modes“. Narrative, 18, 2010, č.2, s.113–136. Amossy, Ruth— Maingueneau, Dominique. „Autour des « scénographies auctoriales»: Entretien avec José-Luis Diaz, auteur de L’écrivain imaginaire (2007)“. Argumentation et Analyse du Discours, 2009, č.3. [online]. [cit.12. 1. 2021]. Dostupné zhttps://doi. org/10.4000/aad.678. Anderson, Ben. „Affective Atmospheres“. Emotion, Space and Society, 2, 2009, č.2, s.77–81. Bal, Mieke. „Mise en abyme et iconicité“. Littérature, 1978, č.29, s.116–128. Bell, Alice— Alber, Jan. „Ontological Metalepsis and Unnatural Narratology“. JNT: Journal of Narrative Theory, 42, 2012, č.2, s.166–192. Böhme, Gernot. „Atmosphere as the Fundametal Concept of aNew Aesthetics“. Thesis Eleven, 1993, č.36, s.113–126. Böhme, Gernot. „Acoustic Atmospheres“. In týž. The Aesthetics of Atmospheres. Ed. Jean-Paul Thibaud. London— New York: Routledge, 2017a, s.167–175. Böhme, Gernot. „Atmosphere as an Aesthetic Concept“. In týž. The Aesthetics of Atmospheres. Ed. Jean-Paul Thibaud. London— New York: Routledge, 2017b, s.25–27. Böhme, Gernot. „The Art of the Stage Set as aParadigm for an Aesthetics of Atmospheres“. In týž. The Aesthetics of Atmospheres. Ed. Jean-Paul Thibaud. London— New York: Routledge, 2017c, s.28–35. Cohn, Dorrit. „Metalepsis and Mise en Abyme“. Transl. Lewis S.Gleich. Narrative, 20, 2012, č.1, s.105–114. OPEN ACCESS JOSEF ŠEbEK 57 Červenka, Miroslav. „Sebeoslovení vlyrice“. In týž. Obléhání zevnitř. Praha: Torst, 1996, s.149–186. Dällenbach, Lucien. Le récit spéculaire: Essai sur la mise en abyme. Paris: Seuil, 1977. Dällenbach, Lucien. „Reflexivity and Reading“. Transl. Annette Tomarken. New Literary History, 11, 1980, č.3, s.435–449. Diaz, José-Luis. L’Écrivain imaginaire: Scénographies auctoriales àl’époque romantique. Paris: Champion, 2007. Fedrová, Stanislava— Jedličková, Alice. Viditelné popisy: Vizualita, sugestivita aintermedialita literární deskripce. Praha: Akropolis, 2016. Fludernik, Monika. „Second-Person Narrative as aTest Case for Narratology: The Limits of Realism“. Style, 28, 1994, č.3, s.445–479. Fludernik, Monika. „Scene Shift, Metalepsis, and the Metaleptic Mode“. Style, 37, 2003, č.4, s.382–400. Genette, Gérard. „Discours du récit“. In týž. Figures III. Paris: Seuil, 1972, s.65–278. Genette, Gérard. Métalepse: De la figure àla fiction. Paris: Seuil, 2004. Griffero, Tonino. Atmospheres: Aesthetics of Emotional Spaces. Transl. Sarah de Sanctis. Farnham: Ashgate, 2014. Gumbrecht, Hans Ulrich. Atmosphere, Mood, Stimmung: On aHidden Potential of Literature. Transl. Erik Butler. Stanford, CA: Stanford University Press, 2012. Hodrová, Daniela akol. …na okraji chaosu… Poetika literárního díla 20.století. Praha: Torst, 2001. Hutcheon, Linda. Narcissistic Narrative: The Metafictional Paradox. Waterloo, ON: Wilfrid Laurier University Press, 1980. Hutcheon, Linda. APoetics of Postmodernism: History, Theory, Fiction. London: Routledge, 1988. Jedličková, Alice. „Stopy jednoho čtení amuka interpretace: Povídky Karla Miloty“. In Vyvolávání točitých vět: Daniele Hodrové k5.červenci 2016. Ed. Alice Jedličková. Red. Stanislava Fedrová. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2016, s.157–174. Kazalarská, Zornitza. „‚Smutná píseň je ve vzduchu‘: Opakování jako textová strategie zpřítomňování skrytého“. Přel. Ina Marešová. Česká literatura, 60, 2012, č.2, s.147–172. Korthals Altes, Liesbeth. Ethos and Narrative Interpretation: The Negotiation of Values in Fiction. Nebraska: Nebraska University Press, 2014. Kosková, Helena. „Umělecký experiment vpróze francouzského nového románu aMilotova románu Sud“. Bohemica Olomucensia, 2, 2010, č.1— Symposiana (Umělecký experiment), s.193–198. Maingueneau, Dominique. Le discours littéraire: Paratopie et scène d’énonciation. Paris: Armand Colin, 2004. Maingueneau, Dominique. „L’èthos: un articulateur“. ConTEXTES, 2013, č.13. [online]. [cit.12. 1. 2021]. Dostupné zhttps:// doi.org/10.4000/contextes.5772. McHale, Brian. Postmodernist Fiction. London: Routledge, 1987. Meizoz, Jérôme. „Genealogické linie moderní postury: Jean-Jacques Rousseau“. Přel. Josef Šebek. Slovo asmysl, 16, 2019, č.31, s.263–274. Meizoz, Jérôme— Martens, David. „La fabrique d’une notion: Entretien avec Jérôme Meizoz au sujet du concept de la « posture »“. Interférences littéraires/Literaire interferenties, 2011, č.6, s.199–212. [online]. [cit.12. 1. 2021]. Dostupné zhttp://interferenceslitteraires.be/ index.php/illi/article/view/606/474. Meyer-Minnemann, Klaus— Schlickersová, Sabine. „Mise en abyme vnaratologii“. Přel. Lada Součková. Aluze, 15, 2011, č.1, s.48–59. Pier, John. „Metalepsis“. In the living handbook of narratology. Eds. Peter Hühn et al. Hamburk: Universität Hamburg. Publikováno 11.června 2011, upraveno 13.července 2016. [online]. [cit.12.1.2021]. Dostupné zhttp://www.lhn. uni-hamburg.de/article/metalepsis-revisedversion-uploaded-13-july-2016. Punday, Daniel. „Metalepsis and Emotion in Unnatural Stories“. In Unnatural Narratology: Extensions, Revisions, and Challenges. Eds. Jan Alber— Brian Richardson. Columbus: Ohio State University Press, 2020, s.99–114. Richardson, Brian. Unnatural Voices: Extreme Narration in Modern and Contemporary Fiction. Columbus: Ohio State University Press, 2006. OPEN ACCESS 58 SVĚT LITERATURY 63 Richardson, Brian. Teorie nepřirozeného narativu. Přel. Bohumil Fořt. Praha: Ústav pro českou literaturu, 2020. Ron, Moshe. „The Restricted Abyss: Nine Problems in the Theory of Mise en Abyme“. Poetics Today, 8, 1987, č.2, s.417–438. Ryan, Marie-Laure. Avatars of Story. Minneapolis— London: University of Minnesota Press, 2006. Wagner, Frank. „Métalepse / Metalepsis“. Glossaire du RéNaF. Publikováno 10.července 2020. [online]. [cit.12. 1. 2021]. Dostupné zhttps:// wp.unil.ch/narratologie/2020/07/ metalepse-metalepsis/. Wiendl, Jan— Jareš, Michal— Košnarová, Veronika. „Karel Milota“. In Slovník české literatury po roce 1945. Ústav pro českou literaturu AV ČR, poslední aktualizace 15.9.2017. [online]. [cit.25. 1. 2021]. Dostupné zhttp://www. slovnikceskeliteratury.cz/showContent. jsp?docId=812. Wolf, Werner. The Musicalization of Fiction: AStudy in the Theory and History of Intermediality. Amsterdam— Atlanta: Rodopi, 1999. OPEN ACCESS