Mezi Markem Marci a Löwem z Erlsfeldu: Myšlení a výuka na pražské lékařské fakultě v době barokní

KAREL ČERNÝ BOHDANA DIVIŠOVÁ MEZI MARKEM MARCI ALÖWEM ZERLSFELDU: MYŠLENÍ AVÝUKA NA PRAŽSKÉ LÉKAŘSKÉ FAKULTĚ VDOBĚ BAROKNÍ KAROLINUM KAREL ČERNÝ, BOHDANA DIVIŠOVÁ MEZI MARKEM MARCI ALÖWEM ZERLSFELDU: MYŠLENÍ AVÝUKA NA PRAŽSKÉ LÉKAŘSKÉ FAKULTĚ VDOBĚ BAROKNÍ Kniha Mezi Markem Marci aLöwem zErlsfeldu je prvním monografi ckým pojednáním oobsahu výuky na pražské lékařské fakultě vdobě barokní, jehož titul odkazuje ke dvěma významným českým profesorům medicíny této doby. Výklad je chronologicky rámován obnovením lékařské fakulty po bitvě na Bílé hoře apočátkem vlády císařovny Marie Terezie (1740). Čtenář se nejprve dozví, co azjakých učebnic se vpobělohorské době vPraze studovalo, ato včetně širšího kontextu dobové medicíny díky srovnání sfakultami vKodani aLeidenu. Vdalší části se studie zaměřila detailněji na některé aspekty lékařských teorií vdíle Jana Marka Marci zKronlandu, jako například na jeho tezi oživých kontagiích. Stím také souvisí historie počátků středoevropského očkování proti neštovicím. Součástí je též podrobný rozbor prolínání lékařských teorií sdobovou fi lozofi í. Nechybí ani popis postupného šíření objevu krevního oběhu ve středoevropské lékařské literatuře, na němž lze dobře pozorovat, jak se ivbaroku medicína postupně modernizovala. Práce rehabilituje baroko tradičně vykládané jako doba „temna“, neboť ukazuje, jak se lékařská učenost vtéto době vPraze originálně rozvíjela avzkvétala. marci low_mont.indd 1marci low_mont.indd 1 23.11.2023 13:0123.11.2023 13:01 Mezi Markem Marci a Löwem z Erlsfeldu: Myšlení a výuka na pražské lékařské fakultě v době barokní Karel Černý Bohdana Divišová Recenzovaly: doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. doc. Mgr. Dana Stehlíková, Ph.D. Na obálce Portrét J. M. Marci z Kronlandu. Anonym, patrně počátek 18. století. Zdroj: Univerzita Karlova, 1. LF. Dílo bylo uskutečněno za podpory Grantové agentury České republiky, grantový projekt registrační číslo 20-03823S. Vydala Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum Praha 2023 Redakce Lenka Ščerbaničová Grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum První vydání This work is licensed under a Creative Commons Attribution 4.0 International License (CC BY 4.0), which permits unrestricted use, distribution, and reproduction in any medium, provided the original author and source are credited. © Univerzita Karlova, 2023 © 1. LF UK, 2023 © Karel Černý, Bohdana Divišová, 2023 ISBN 978-80-246-5707-3 ISBN 978-80-246-5726-4 (pdf) https://doi.org/10.14712/9788024657264 Univerzita Karlova Nakladatelství Karolinum www.karolinum.cz [email protected] OBSAH Úvod 7 Myšlenkový svět barokní medicíny alékařské studium vPraze (Karel Černý) 17 Shrnutí adefinice problému 17 Barokní výuka na pražské lékařské fakultě: historie, prameny, témata 24 Statuta asylaby výuky v17. století 30 Löwova Pravidla pro studium medicíny 36 Barokní úvody do studia (institutiones medicae) (Karel Černý) 51 Učebnice na pražské lékařské fakultě 51 Lékařské instituce aneb základy barokní medicíny 61 Definice barokní medicíny 63 Teoretické školy arozdělení galénické medicíny 70 Primární elementy akvality (od symetrie kasymetrii aserialitě) 77 Temperamenty 87 Otělesných šťávách 90 Ospiritu afunkcích duše 93 Lékařské povolání aprofesní etika 98 Lékařství Jana Marka Marci zKronlandu (Karel Černý) 102 Poznámky khistoriografii oJanu Markovi Marci zKronlandu 102 Vybrané problémy Markovy medicíny 107 Barokní epidemiologie: od moru kneštovicím (Karel Černý) 130 Živí původci nákazy 130 Předchůdci očkování 139 Počátky očkování vEvropě 146 Krevní oběh vbarokní medicíně (Bohdana Divišová) 154 Jan Marek Marci zKronlandu, William Harvey aForbergerova disertace opulzu 154 Disertace ocirkulaci krve– fyziologie 162 Disertace osrdečních nemocech– patologie 168 Komparace disertací 183 Paralipomena kcitacím 187 Shrnutí 191 Závěr 194 Obrazová příloha Summary 199 Seznam pramenů aliteratury 204 Prameny 204 Literatura 209 Online zdroje 215 Jmenný rejstřík 217 ÚVOD České dějiny lékařství mají dlouhou tradici, která sahá až do konce 18. století, kdy se na pražské univerzitě objevily první přednášky na toto téma.1 Ve 20.století dějiny medicíny dokonce dosáhly organizačního zakotvení vrámci 1.lékařské fakulty Univerzity Karlovy, jež je nejstarší lékařskou fakultou nejen unás, nýbrž vcelé střední Evropě, amá proto přirozený zájem na rozvíjení své institucionální paměti. Ačkoliv se zhlediska personálního zabezpečení jedná oobor nevelký (což je vzhledem kjeho specifickému zaměření přirozené), může se pochlubit několika silnými osobnostmi, které po druhé světové válce formovaly jeho obsah avýzkumné zaměření. Zjiž nežijících připomeňme Josefa Vinaře, Ludmilu Sinkulovou či Ladislava Niklíčka; ze stávajících významných reprezentantů starší generace oboru je nezbytné zmínit Ludmilu Hlaváčkovou, Petra Svobodného či Miladu Říhovou, ale jmenovat bychom mohli iřadu dalších. Velmi zhruba řečeno lze dějiny lékařství rozdělit do tří oblastí: první se zabývá historií institucí abiografiemi představitelů oboru, čímž vytváří základní orientační přehled po celé disciplíně, druhá pak zkoumá sociální atřetí intelektuální dějiny medicíny. Historie institucí abiografická studia jsou vČechách dobře etablované, což dokládá například zcela unikátní řada biografických slovníků pražské lékařské fakulty, pokrývající více než šest apůl století od počátku univerzity až do roku 2008.2 Vznikly také různé publikace kdějinám fakulty ijejích součástí anemocnic, jak fakultních, tak mnoha dalších, především pražských.3 To vše pak vroce 2004 zastřešila výpravná kniha 1 Ktomu podrobněji Karel Černý: History of medicine in the Czech Republic: past and present, History of Medicine (Russian Journal for the History of Medicine and Allied Sciences) 3, č. 2 (2016), s.185–198. 2 Ludmila Hlaváčková– Petr Svobodný et al.: Biografický slovník pražské lékařské fakulty 1348–1939, I. A–K, II. L–Z, Praha 1988–1993; Ludmila Hlaváčková– Petr Svobodný: Biographisches Lexikon der Deutschen Medizinischen Fakultät in Prag 1883–1945, Praha 1998; Karel Černý– Ludmila Hlaváčková et al.: Biografický slovník 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy 1945–2008, I. A–L, II. M–Ž, Praha 2018–2020. 3 Zde uveďme pro ilustraci především kapitoly Ludmily Hlaváčkové aPetra Svobodného ve čtyřsvazkových Dějinách Univerzity Karlovy akapitoly kněmecké lékařské fakultě tamtéž: Petr Svobodný: Lékařská fakulta, in: Dějiny Univerzity Karlovy, I. 1347/48–1622, red. Michal Svatoš, Praha 1995, s. 183–204; Petr Svobodný– Ludmila Hlaváčková: Lékařská fakulta, in: Dějiny Univerzity Karlovy, II. 1622–1802, red. Ivana Čornejová, Praha 1996, s. 165–202; Ludmila Hlaváčková: Lékařská fakulta, in: Dějiny Univerzity Karlovy, III. 1802–1918, red. Jan Havránek, Praha 1997, s.51–68, 139–154, 8Úvod odějinách lékařství včeských zemích, kterou vtomto roce doplnilo nové dílo stejného zaměření.4 Kolegové, kteří připravovali výše citované monografie, usilovali opostižení dějin lékařství vČechách ana Moravě jak shrnutím role klíčových osobností na pozadí událostí tzv. velkých dějin, tak studiem institucionálních struktur včetně jejich legislativního zakotvení, které se projevuje vreformách zdravotnických systémů, lékařského vzdělávání atd. Stímto cílem kontrastuje druhá zmíněná oblast zájmu, jež je včeské produkci zastoupena střídměji avychází zpožadavku studia medicíny jako společenského aindividuálního úsilí vsouvislostech komplexní souhry sociálních vztahů ve společnosti. Často citovaným imperativem pak bývá volání známého britského historika Roye Portera po studiu lékařství „zdola“, tedy perspektivou pacientů, která je vprotikladu kúhlu pohledu intelektuálních elit, knimž patří lékaři, úředníci apolitici utvářející aformující zdravotnické systémy.5 Bez nároku na úplnost lze na tomto místě uvést kupříkladu práce Daniely Tinkové, které postihují složitou interakci mezi osvícenskou společností abouřlivě se proměňujícím medicínským diskursem té doby.6 Tinková těsně spolupracuje skolegy zpardubické školy sociálních dějin, ujejíhož zrodu stála Milena Lenderová, zabývající se dlouhodobě dějinami genderu ve 20.století. Zjejích mladších kolegů pak jmenujme například Vladana Hanulíka, jenž se zaměřuje na sociální dějiny lázeňství.7 Do této druhé kategorie patří také studie sledující velké epidemie ajejich následnou společenskou reakci.8 233–256, 305–330; Petr Svobodný: Lékařská fakulta, in: Dějiny Univerzity Karlovy,IV. 1918–1990, red. Jan Havránek– Zdeněk Pousta, Praha 1998, s. 93–120, 181–212; Petr Svobodný: Lékařské fakulty, in: ibidem, s. 389–418; dále připomeňme Petr Svobodný– Ludmila Hlaváčková: Pražské špitály anemocnice, Praha 1998; anejnověji Petr Svobodný: Nemocnice asanatoria, Praha 2020. 4 Petr Svobodný– Ludmila Hlaváčková: Dějiny lékařství včeských zemích, Praha 2004; Karel Černý– Petr Svobodný (ed.): Lékařství, Velké dějiny zemí Koruny české, tematická řada, Praha– Litomyšl 2023. 5 Roy Porter: The Patient’sView: Doing Medical History from below, Theory and Society 14, č. 2 (1985), s. 175–198. 6 Za všechny zbohaté publikační činnosti této autorky vyberme např.: Daniela Tinková: Bez zpěvu abez zvonění: dekriminalizace sebevraždy mezi sekularizací amedikalizací v17.–19. století, Praha 2021; Daniela Tinková: Zákeřná mefitis: zdravotní policie aveřejná hygiena vpozdně osvícenských Čechách, Praha 2012. 7 Milena Lenderová: Chytila patrola aneb prostituce za Rakouska irepubliky, Praha 2002; Milena Lenderová– Vladan Hanulík– Daniela Tinková (ed.): Dějiny těla: prameny, koncepty, historiografie, Červený Kostelec 2013; Milena Lenderová– Vladan Hanulík– Daniela Tinková: Tělo mezi medicínou adisciplínou: proměny lékařského obrazu aideálu lidského těla atělesnosti vdlouhém 19. století, Praha 2014; Milena Lenderová: Ženy skufříkem anadějí: porodní báby aasistentky včeských zemích od poloviny 19. do poloviny 20. století, Praha 2019; Vladan Hanulík: Historie nekonvenčních léčebných praktik vdobě profesionalizace medicíny: vznik avývoj lázní Gräfenberg v1. polovině 19. století, Pardubice 2017. 8 Zposlední doby uveďme např. monografii Pavly Jirkové: „Větší-li se, či menší mor“: raně novověké morové epidemie včeských zemích, Praha 2019; ukázkovým příkladem je též kniha Šárky Caitlín Rábové: Kulturní reflexe tuberkulózy včeských zemích 1800–1945, Praha 2018. Úvod 9 Úvod Za třetí aposlední oblast dějin lékařství považujeme dějiny lékařského myšlení. Zároveň ihned dodáváme, že adjektivum lékařský se vtomto případě neomezuje pouze na profesi lékařů ajejich akademicky formovaný diskurs, nýbrž že se jedná ohistorii představ, teorií akonceptů spojených se zdravím, nemocí, smrtí aumíráním vbiologickém slova smyslu, stělesností (čímž myslíme konceptualizaci těla vširších souvislostech), pohlavností, sexualitou apodobně, ato vrůzných sociokulturních kontextech. Takto ambiciózně pojaté rozvržení výzkumu naneštěstí často naráží na omezení dané dostupností pramenů, které se zejména pro starší dějiny zachovaly hlavně (aněkdy výhradně) pro akademické prostředí. Do této kategorie pak spadá rovněž historie filozofie medicíny. Domníváme se, že se jedná ooblast nejméně probádanou, ato zněkolika důvodů. Historici zabývající se novějšími dějinami se tomuto tématu vyhýbají proto, že interpretace rodících se bio-medicínských konceptů pozdního 19. azejména 20. století předpokládá již poměrně hlubokou obeznámenost smoderní biologií, organickou ianorganickou chemií, fyziologií, anatomií adalšími souvisejícími disciplínami. Humanitně vzdělaný historik tyto znalosti většinou postrádá, aproto mu zůstává přístupnější pouze problematika alternativních lékařských praktik, například homeopatie, které zpodstaty věci bio-medicínský diskurs nerespektují (ikdyž jej někdy rády parafrázují) asvoji přitažlivost zakládají spíše na narativitě (hledání smyslu skrze příběhy) než na matematických principech moderních přírodních věd. Při studiu staršího období se badatelé zase potýkají svýzvami danými specifickou povahou pramenů, které jsou často vlatinském jazyce, anavíc obvykle využívají specializovanou terminologii, jež někdy nabývá až bizarních podob. To je případ lékárnické alékopisné literatury, vníž se ustavil úzus využívání farmaceutických značek, které jsou pro neškoleného čtenáře zcela nesrozumitelné. Oto více je potřeba vyzvednout studie, jež se tématu dějin lékařského myšlení alespoň vširších souvislostech věnují, tedy například sérii monografií Jany Ratajové aLucie Storchové obsáhle se zabývající rolí genderu vraném novověku.9 Zkoumání akademického diskursu ve středověku se dále věnovala třeba Milada Říhová anověji zejména Dana Stehlíková, pozdně středověkou medicínu popsal David Tomíček.10 Populární je oblast renesanční medicíny, kterou 9 Jana Ratajová– Lucie Storchová (ed.): Nádoby mdlé, hlavy nemající? Diskursy panenství avdovství včeské literatuře raného novověku, Praha 2008; Jana Ratajová– Lucie Storchová: Žena není příšera, ale nejmilejší stvoření boží: diskursy manželství včeské literatuře raného novověku, Praha 2009; Jana Ratajová– Lucie Storchová: Žádná ženská člověk není: polarizace genderů včeskojazyčné literatuře druhé poloviny 18. století, Praha 2010; Jana Ratajová– Lucie Storchová: Děti roditi jest Božské ovotce: gender atělo včeskojazyčné babické literatuře raného novověku, Praha 2013. 10 Milada Říhová: Dvorní lékař posledních Lucemburků: Albík zUničova, lékař králů Václava IV. aZikmunda, profesor pražské univerzity akrátký čas iarcibiskup pražský, Praha 1999; Milada Říhová akol.: Lékaři na dvoře Karla IV. aJana Lucemburského, Praha 2010; Dana Stehlíková: Od anděliky po 16 Úvod upřímný dík patří rovněž kolegům historikům aknihovníkům knihovny Královské kanonie premonstrátů na Strahově, protože jsme jejich laskavostí získali digitální kopie dvou záznamů přednášek pražského profesora Jana Antonína Cassinise de Bugella. Stejně upřímný dík patří iknihovně cisterciáckého kláštera Vyšší Brod, neboť nám poskytla další dvě digitální kopie rukopisů, tentokrát přednášek profesora Jakuba Forbergera. Poděkování směřuje rovněž k pracovníkům univerzitního nakladatelství Karolinum, bez jejichž pomoci arady by se nám finální příprava textu dělala mnohem hůře. Vneposlední řadě jsme také vděční vedení 1. lékařské fakulty ajejímu děkanovi prof. MUDr. Martinu Vokurkovi, CSc., za trvalou podporu našeho snažení voblasti dějin medicíny. MYŠLENKOVÝ SVĚT BAROKNÍ MEDICÍNY ALÉKAŘSKÉ STUDIUM VPRAZE SHRNUTÍ ADEFINICE PROBLÉMU Pro poznání barokního lékařského myšlení vČechách je vprvní řadě třeba odpovědět na některé otázky spadající do oblasti teorie vědy. Musíme pátrat po tom, jak se lékařské myšlení vtéto době utvářelo, jak se pojmoslovně formovalo, zjakých zdrojů čerpalo ajak si jej barokní autoři systematizovali. Části těchto problémů se věnuje druhá kapitola, vníž se pokusíme podat ucelený obraz barokní medicíny očima dobových učitelů akomentátorů. Vtéto kapitole se soustředíme na vytváření české tradice, jež se formovala vrámci lékařské fakulty pražského vysokého učení. Jde otéma související sdějinami přírodní filozofie, shistorií vzdělávání idějinami medicíny. Prameny, okteré se budeme opírat, představují zvětší části přehlíženou oblast latinsky psaných akademických spisů. Jedná se oodborné monografie, učebnice ataké disertace studentů či profesorů pražské lékařské fakulty. Jako srovnávací materiál použijeme též práce autorů zahraničních. Díky tomu si náš výzkum vymezí pracovní pole na oblast akademické latinské učenosti azároveň jasně ukáže, kterými tématy se předkládaná publikace zabývat nebude. Než se pustíme do dalšího výkladu, pokusme se hranice našeho zájmu blíže zpřesnit. Jistě se nejedná ootázku novou, alespoň vtom smyslu, že historie medicíny tradičně reflektuje napětí mezi medicínou učenou, vbarokním období jazykově latinskou, amedicínou lidovou. Na druhou stranu však toto téma ve výkladu českých dějin tradičně zatěžuje řada stereotypů. Proto bychom chtěli zdůraznit, že následující odstavce představují pouze zběžný pokus onáčrt tématu, který navazuje na nedávno publikovanou stručnou verzi, vníž jsme se již pokusili jeho některé problematické body systematizovat.17 Encyclopedia Britannica praví, že „medicína je činnost zabývající se udržováním zdraví, prevencí, ulehčením vnemoci ajejí léčbou“.18 To je ovšem definice nesmírně široká, pod níž lze schovat prakticky cokoli, co se týká zdraví, nemoci, její terapie asmrti. Úzce biomedicínsky zaměřenou problematiku lékařského výzkumu překračuje do oblastí překrývajících se svědami sociál17 K. Černý– P. Svobodný (red.): Lékařství. 18 Harold Scarborough– John Walford Todd, Medicine, in: Encyclopedia Britannica (online). 18 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze ními, či dokonce humanitními. Moderní autoři se tedy zabývají tématy, jako je kupříkladu současná definice pojmu „zdraví“ ana něj navazujícího anglického pojmu well-being, který bychom mohli nepřesně přeložit nejspíše jako „pocit tělesné iduševní pohody“. Bohatá je oblast výzkumu infrastruktur nezbytných kvykonávání medicíny, tedy zdravotnických systémů, zdravotního pojištění, vzdělávání zdravotnických profesí atd. Svoji roli hrají rovněž otázky týkající se zdravotnického práva nebo etiky. Nechceme zde zacházet do detailů, již zuvedeného výčtu je zřejmé, že ani vdnešní době není vymezení pojmu medicíny jednoduchým úkolem. Používat současnou definici vkontextu naší práce by byl samozřejmě anachronismus, avšak historická perspektiva nám vtomto případě situaci příliš neulehčuje. Charakteristika oboru byla vraném novověku součástí disciplíny nazývané „lékařské instituce“, kterou najdeme jako pravidelnou součást sylabů výuky na různých lékařských fakultách. Zalistujeme-li tedy vučebnici nazvané Lékařské instituce do pěti knih rozdělené od pražského profesora medicíny Šebestiána Kristiána Zeidlera (1620?–1689), najdeme sice definici oboru konstruovanou poněkud jinak, než je její moderní iterace, ale stejně širokou.19 Zeidler přistoupil, jak bylo vté době běžné, kvymezení oboru vprvní řadě zperspektivy etymologické, ato jak spřihlédnutím křečtině, tak klatině: medicína pochází od slova „léčit“ nebo „uzdravit“, je to tedy starost otělesnou aduševní neporušenost (sanitas) aneb pečovatelka ozdravotní stav (valetudo) ajejím cílem je zmíněnou neporušenost napravovat. Zeidler zdůraznil, že hovoří ozdraví lidském, protože péče ozvířata aneporušenost aplodnost polí, medicina veterinaria, náleží správcům zvířectva.20 Zeidler ktomu ironicky dodal, že nikdo vauditoriu, jemuž tuto definici přednáší, zajisté nechce být zván studentem medicíny „veterinární neboli rolnické“. To je zajímavá douška, která nám říká dvě věci. Předně zde máme nejspíš jedno znejstarších bohemikálních vydělení veterinární medicíny zakademického prostředí; adále je zřejmé, že Zeidlerovy Lékařské instituce jsou učebnicí sestavenou zuniverzitních přednášek.21 Otom však ještě bude řeč později. Jak je vidno, poskytuje nám dobový text popis medicíny jen značně vágní. Přesto vněm zaznamenáváme přinejmenším tři pozoruhodné elementy. Autor hovoří jak ouzdravování, tedy terapeutické aktivitě, tak opéči ozdraví, čímž postihuje preventivní stránku medicínských aktivit, anavíc se ještě 19 Šebestián Kristián Zeidler: Institutiones medicae libris V. comprehensae, Praha 1687, s. 1–3; viz též níže uvedené poznámky kdruhému vydání zroku 1692. 20 Ibid., s. 2–3. 21 Kveterinární medicíně se vrátil mezi pražskými profesory medicíny až opůl století později svým českým pojednáním Jan Ignác Mayer zMayersbachu: Podstatné wyssetřenj přjčin, prostředků, alékařstwj, při wsseobecným pádu howězýho dobytka w Králowstwj Cžeském, Praha 1749. 19 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze snaží podpořit prestiž svého stavu zdůrazněním kontrastu sveterinární péčí. To vše jsou sice důležité motivy, ale rozhodně nepostihují raně novověkou medicínu vjejí úplnosti. Vnásledujících odstavcích se proto pokusíme tuto zběžnou charakteristiku doplnit. Péče ozdraví aléčení probíhaly vnesmírně různorodých kontextech anáš výzkum se omezuje pouze na jejich malou část. Pokusme se tyto kontexty nějak pojmenovat avysvětlit, jaké jsou možnosti alimity historie při jejich zkoumání. Již zde padla zmínka orozdělení na medicínu akademickou alidovou. První znich příslušela lékařům, předávala se většinou vprostředí lékařských fakult ajejí klientela se rekrutovala především zbohatších vrstev společnosti, což samozřejmě vede kotázce, do jaké míry tato část lékařství ovlivňovala život nižších vrstev, hlavně venkovského obyvatelstva, jež vraném novověku tvořilo drtivou část české společnosti. Jakousi „prodlouženou rukou“ univerzitního lékařství pak vdobě barokní byla medicína poskytovaná fakultou zkoušenými nižšími profesemi, mezi něž počítáme vprvní řadě ranhojiče, lékárníky aporodní báby, případně lázeňské. Je sice pravda, že většina obyvatel Království českého se nikdy nesetkala s vystudovaným lékařem, ale zmíněná zkoušená zdravotnická řemesla měla daleko širší dopad. Svou roli hrála také expertní činnost pražských profesorů. Jedná se omálo probádanou problematiku, vsouvislosti sníž se historici dosud věnovali především tématu tzv. morových řádů, což byly právní předpisy vyhlašované úřady za účelem omezení šíření infekce.22 Na přípravě řádů se zcela zjevně podíleli univerzitně vzdělaní lékaři. Tato opatření pak někdy ovlivňovala společnost způsobem, který široká veřejnost vnímala negativně, protože si jen obtížně vysvětlovala účel některých znich– zejména vezmeme-li vúvahu, že princip nakažlivosti nebyl běžnou součástí společenského diskursu. Mnohem méně pozornosti se dosud věnovalo dalším stránkám expertní činnosti, onichž víme zbarokních statut lékařské fakulty.23 Vpůvodní verzi statut zpoloviny 17. století se totiž dočteme, že arcibiskupská konzistoř nebo světská vrchnost mají právo požádat ovystavení dobrozdání ve věci „jedů, čarování nebo nebezpečných zranění“. Sestavovala ho komise děkana ačtyř profesorů, kteří byli povinni sdělit výsledek šetření všem členům tzv. lékařského kolegia, tedy ostatním vČechách nostrifikovaným doktorům medicíny. Zároveň byli všichni zavázáni dodržovat zásadu mlčenlivosti. Domníváme se, že dosud nikdo systematicky nestudoval, kolik takových posudků fakulta vydávala aza jakým účelem. Známy jsou pouze ojedinělé případy, například povolání profesora Jana Františka Löwa zErlsfeldu (1648–1725) kexhumaci 22 Nejnověji například P. Jirková: „Větší-li se, či menší mor“. Zde najde zájemce také odkazy na starší literaturu ktématu. 23 Johann Dionis John: Lexikon der K. K. Medizinalgesetze, VI, Praha 1798, s. 206–207. 20 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze ostatků sv. Jana Nepomuckého. Lze ale předpokládat, že jich bylo více, apochopitelně se mohly dotýkat ijedinců zvenkovských vrstev. Závěrem naší stručné úvahy shrňme, že lékařů vČechách jistě nebylo vbarokní době mnoho abezprostředně zřejmě poskytovali své služby především městskému obyvatelstvu vnejvětších sídlech. To ale neznamená, že by byl jejich vliv na život prostých obyvatel Čech zcela zanedbatelný, protože vjistých situacích doléhala moc pražských pánů doktorů ido těch nejzapadlejších vesnic. Popsat lidové lékařství ajeho vliv na společnost je mnohem obtížnější, protože za touto nálepkou se skrývá úsilí všech, kteří neměli formální lékařské či zdravotnické vzdělání, což znamená, že se jedná otradici vdrtivé převaze ústní. Její velká část se odehrávala vrodinách, vjejichž rámci se léčila většina zdravotních problémů. Lze předpokládat, že musel existovat nějaký korpus lidové zdravotnické zkušenosti, zahrnující například léčbu horeček, akutní péči omenší zranění, spáleniny, potíže spojené se stářím, kosmetické úpravy jako odstraňování bradavic či pih, zpracovávání bylin, porodní apoporodní péči atd.24 Pokud bychom si lidovou medicínu definovali jako textovou tradici vznikající auchovávanou mimo lékařský akademický diskurz, mohli bychom se opřít ořadu pramenů, jako jsou například tisky vnárodních jazycích se zdravotnickou tematikou, sbírky receptů kombinujících veterinární medicínu shumánní, prameny šlechtického původu, tištěné amulety či zaklínání atd. To je sice legitimní perspektiva, ale skrývá vsobě podle našeho názoru nebezpečí, že se naše chápání fenoménu lidové medicíny dostane do vleku zachované pramenné základny. Většina zdravotnických zkušeností vnejnižších vrstvách venkovského nebo městského obyvatelstva byla snejvětší pravděpodobností předávána téměř výhradně neliterární formou, už jen ztoho důvodu, že šlo oosoby prakticky vždy negramotné. Právě tato neliterární část kulturního dědictví po sobě nezanechala téměř žádné stopy, což ale neznamená, že její existenci můžeme ignorovat. Písemné prameny nám totiž vněkterých případech poskytují svědectví takříkajíc „zdruhé ruky“ otom, jak se léčili lidé znižších vrstev, často ve formě kritiky praktik, snimiž lékaři, kněží nebo jiní producenti textů nesouhlasili. Jak budeme psát olidovém lékařství, tedy do značné míry závisí na jeho definici amy souhlasíme snámitkou, že široké pojetí předpokládající ústní či dokonce neverbální tradici (gesta, hudba, grafické symboly atd.) negramotné části společnosti představuje metodologickou výzvu. Neznamená to však, že bychom ji mohli pominout, protože redukcí na text tvořený auchovávaný jen 24 Ktomu též nedávno Peregrine Horden: Medieval medicine, in: Mark Jackson (ed.): The Oxford Handbook of the History of Medicine, Oxford 2011, s. 40–59. 21 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze malou, dalo by se říci zanedbatelnou částí populace ubírá zúplnosti chápání raně novověkých léčebných praktik. Teprve v19. století se lze začít orientovat vlidové medicíně spomocí různých příruček typu domácí lékař ana základě raných etnologických výzkumů. Pro předchozí století však tyto možnosti většinou nemáme.25 Je to ale také doba, kdy se dříve zmíněná hranice mezi kulturou gramotné části populace anegramotnou většinou začala díky proměnám vzdělávání stírat. Ktomu je třeba zdůraznit, že lidová medicína je součástí kolektivní kulturní paměti, kterou musíme chápat dynamicky jakožto proces pamatování azapomínání, skrze nějž jedinci askupiny neustále proměňují svůj vztah kminulosti.26 Naše kniha se na toto téma primárně nezaměřuje, pouze upozorňuje na komplikovanou povahu definice arekonstrukce lidového lékařství, ale přece jen bychom zmínili, že kulturu (atedy ihistorickou kulturu uzdravování) nelze přečíst ze statických artefaktů, protože se jedná oaktivní proces, který není skryt pouze vliterárních či hmotných pramenech.27 Kultura je, obecně vzato, konáním, vjehož rámci vzniká apředává se smysl našeho žití vpřírodě.28 Literární artefakty, jako například sbírky receptů, jsou její důležitou součástí, ale pokud nevíme, co si onich jejich uživatelé mysleli aco snimi dělali, nemůžeme tuto celistvou zkušenost dobře interpretovat. Jestliže lidové lékařství, jak je zachytil raný etnologický výzkum, reprezentuje formu kolektivní paměti, pak je nutno je jako takové též konceptualizovat, což předpokládá práci se třemi faktory: vprvní řadě sintelektuálními akulturními tradicemi, které vymezují naši reprezentaci minulosti, za druhé sproducenty paměti, tedy osobami, jež selektivně přijímaly amanipulovaly tyto tradice, aza třetí skonzumenty kolektivní paměti, kteří užívali, ignorovali či transformovali kolektivní paměť vzávislosti na vlastních potřebách.29 Byť tato teorie zní komplikovaně, onic složitého se nejedná: snažíme se především zdůraznit, že bychom neměli kulturní paměť zaměňovat shistorií, protože to jsou dvě různé veličiny. Ztoho plyne, že je potřeba postupovat velmi opatrně, chceme-li zetnologických postřehů pro 19. století odvozovat lidové lékařské tradice staletí předchozích. Což bohužel znamená, že nám 25 Ktomu nověji viz např. Lubomír Tyllner (ed.): Lidová kultura, Velké dějiny zemí Koruny české, tematická řada, Praha– Litomyšl 2014, s. 270–277, 292–296. 26 Astrid Erll– Ann Rigney: Introduction: Cultural Memory and its Dynamics, in: Mediation, Remediation, and the Dynamics of Cultural Memory, ed. Astrid Erll– Ann Rigney, Berlin– New York 2009, s. 1–11, zde s. 2. 27 Názor, že kultura je více než jen sbírka dochovaných literárních či fyzických artefaktů, se objevil ve folkloristice již na počátku sedmdesátých let minulého století, viz např. studii Roger D. Abrahams, Personal Power and Social Restraint in the Definition of Folklore, The Journal of American Folklore 84, 1971, č. 331, s. 16–30. 28 Ktomu existuje obsáhlá literatura, zde upozorníme např. na úvodní pasáže monografie John Storey: Inventing Popular Culture: From Folklore to Globalization, Malden MA 2003, s. ix-xi. 29 Wulf Kansteiner: Finding Meaning in Memory: AMethodological Critique of Collective Memory Studies, History and Theory 41, 2002, s. 179–197, zde s. 180. 22 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze jako zdroj informací zůstávají pouze paběrky občasných zmínek osoudobé lidové lékařské tradici vraně novověkých pramenech, které jsou samy osobě často zatíženy mnoha problémy už jenom proto, že jejich autory obvykle nejsou ti, kteří lidové lékařství sami praktikovali, nýbrž jeho gramotní komentátoři. Při současném stavu bádání tedy nelze přesně popsat, jaký dopad domácí medicína měla, tušíme však, že musel být značný, protože zdobových kazuistik je patrné, že ibohatí lidé své problémy často nejprve kurýrovali sami, ateprve když nedosáhli úlevy, obraceli se na jednotlivé zdravotnické profese. Dobře to dokládá kupříkladu zmínka o„apatyce ebenové, stříbrem pobité“ vceně 300 zlatých, která je zaznamenána vpozůstalosti Elišky Jany Černínové zChudenic.30 Jen omálo více toho víme orůzných paralékařských profesích, jako byli univerzitně nezkoušení léčitelé aléčitelky, kořenářky, kováři, hrobníci, pohodní, pouliční prodavači léků, okulisté, kamenořezci, duchovní, četní podvodníci adalší, všichni stejnou měrou obdivovaní jako vysmívaní. Jejich aktivity někdy můžeme nahlížet prostřednictvím trestněprávních pramenů či optikou univerzitních lékařů, kteří si sodporem stěžovali na nekalou konkurenci. Určitě to není tak, že by se veškerá alternativní tradice vprůběhu času ztratila, protože včeských historických knihovnách nacházíme například rukopisné sbírky receptů, které směšují dohromady lidské akoňské lékařství, což– jak plyne zvýše uvedené Zeidlerovy definice– studovaní lékaři nedělali. Spíše je výzkum tohoto druhu pramenů dosud pouze vpočátcích. Kupříkladu diplomová práce Šárky Valinové uvádí řadu rukopisných lékařských sbírek zjihozápadních Čech, které svým eklektickým obsahem jednoznačně odkazují na kategorii lidového lékařství.31 Celou situaci komplikuje skutečnost, že léčitelé si od lékařů sgustem „půjčovali“ nejrůznější strategie, jimiž přitahovali zájem zákazníků nebo se pokoušeli dát svému nepočestnému řemeslu punc poctivosti, což hezky ilustruje obraz ze sbírek Národní galerie nazvaný Stařec slistinou od vídeňského rytce amalíře Martina Dichtla (1639–1710). Vidíme na něm starého muže nad stolem svyloženými lahvičkami, kterak dychtivě ukazuje pečlivě sepsanou apečetí opatřenou listinu spovolením kprodeji nejspíš právě zázračného obsahu lahviček.32 Že taková (namnoze podvodná) povolení či svědectví 30 Zřejmě jde o Elišku Janu Švihovskou z Rýzmberka, která byla manželkou Jana Maxmiliána na Švihově aJežovech, syna Jindřicha na Švihově aJežovech, který byl vroce 1622 hejtmanem Plzeň ského kraje. Jan Špott: Zdějin herbářů alékáren vČechách, Vesmír. Obrázkový časopis pro šíření věd přírodních 16, 1887, s. 179–180. 31 Šárka Valinová: Lékařské rukopisy jihozápadních Čech ajejich soupis, diplomová práce FF JU, České Budějovice 2016; dále existují především heuristické přehledy, jako například Jaromír Linda akol.: Repertorium rukopisů 17. a18. století zmuzejních sbírek vČechách, I/1–II/2, Praha 2003–2007. 32 Národní galerie Praha, Sbírka starého umění, Martin Dichtl: Stařec slistinou, inv. č. DO 4576. 23 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze „úspěšně vyléčených“ pacientů byla vbarokní době rozšířeným problémem, ukazují dobová statuta pražské lékařské fakulty (otom jsme psali již jinde).33 Na rozdíl od moderní alopatické medicíny, od níž alternativní léčení odlišíme vmnoha kontextech snadno díky standardizovaným metodám ověřování výsledků, jako je například publikování vpeer-review časopisech, využívání statistických metod či dvojitě slepých randomizovaných klinických studií, vraném novověku budeme jen obtížně zjišťovat, která část sdílené zkušenosti socioprofesních skupin na obou stranách hranice mezi akademickou alidovou medicínou spadá do které škatulky. Vtomto případě nám totiž nepomůže žádný kompas klinických studií (publikovaných vrenomovaných odborných časopisech aověřených recenzními řízeními). Česká historiografie naznačuje, že mezi lidovým lékařstvím aučenou medicínou existovaly vzájemné přesahy aže se obě oblasti výrazně ovlivňovaly.34 Zároveň je také nutno podotknout, že raně novověký vztah mezi akademickou alidovou medicínou nebyl vždy pouze antagonistický. Pozitivní přístup kní zaujímali jak příznivci paracelsiánské tradice, tak někteří zgaléniků.35 Až dosud jsme lékařství raného novověku charakterizovali jako jev rozprostírající se mezi učenou alidovou tradicí. Tento obraz však nebude úplný, budeme-li ignorovat dobový duchovní rozměr. Lidová léčitelská tradice si činila nárok na jistou spirituální autoritu, očemž svědčí její střety sduchovními autoritami, acírkev sama viděla vněkterých svých činnostech, například vudělování svátostí, uzdravující rozměr. Neméně významnou kapitolou je pak role svatých, kteří sloužili jako prostředníci boží milosti včetně té navracející tělesné zdraví.36 Vztahy mezi lékaři aduchovními, kteří se zabývali léčením, nejsou včeském prostředí dobře prozkoumané. Jisté je, že byly mnohovrstevnaté aproměňovaly se včase, jak naznačuje například kritika lékařů vmoralizujících protimorových spisech ze 16. století, na niž již dříve upozornil Filip Hrbek.37 Na druhou stranu se ale vkatolickém prostředí 17. století rozvinula intenzivní spolupráce teologů alékařů voblasti forenzní medicíny, vsouvislosti sníž duchovní nejenže nezpochybňovali autoritu medicínských expertů, ale 33 K. Černý– P. Svobodný (red.): Lékařství. 34 Ktomu zejména D. Tomíček: Víra, rozum azkušenost. 35 Martha Baldwin: Danish Medicines for the Danes and the Defense of Indigenous Medicines, in: Reading the Book of Nature: The Other Side of Scientific Revolution (= Sixteenth Century Essays & Studies 41), ed. Allen G. Debus– Michael T. Walton, Kirksville (Missouri) 1998, s. 163–180. 36 Karel Černý: ACentury of Miracles. Miracles of Jesuit Saints in Bohemia 1620–1720, Virus. Beiträge zur Sozialgeschichte der Medizin 7, 2008, s. 175–183. 37 Filip Hrbek: Health and Community Rescue or Soul Salvation? Incarceration as an Anti-Plague Measure in the Czech Lands in the Sixteenth and Seventeenth Centuries, in: Freedom, Slavery, and Imprisonment in the Middle Ages and the Early Modern Age, ed. Albrecht Classen, Lanham 2021, s. 439–460; David Tomíček: Vybrané zdravovědné aspekty cestopisu Kryštofa Haranta zPolžic aBezdružic, Acta Universitatis Carolinae– Historia Universitatis Carolinae Pragensis 58, č. 1 (2018), s.123–129, zde s. 126. 24 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze dokonce se oni výrazně opírali. Dokládá to skutečnost, že jedním ze zakladatelů žánru, jehož vliv dosahoval ido Čech, byl papežský lékař Paolo Zacchia (1584–1658). Lékařství raného novověku se tedy odehrávalo vprostoru, vněmž se mezi sebou vzájemně ovlivňovaly učená kultura, lidová kultura, přírodní filozofie anáboženství. Jak vyplývá zpředchozích odstavců, současný stav poznání této problematiky přitom vzbuzuje více otázek než odpovědí. Vpředkládaném díle se omezíme na latinskou akademickou literaturu, jejímiž autory byli převážně profesoři lékařské fakulty vPraze, případně ijiných univerzit. Jedná se sice jen ojednu zmnoha oblastí spojených sraně novověkým léčením, ale je to téma dosud velmi málo prozkoumané, kolem něhož se navíc objevuje řada nejasností astereotypů, jež bychom rádi objasnili auvedli na pravou míru. BAROKNÍ VÝUKA NA PRAŽSKÉ LÉKAŘSKÉ FAKULTĚ: HISTORIE, PRAMENY, TÉMATA Předmětem této publikace nejsou institucionální dějiny pražské lékařské fakulty, neboť ty jsou lépe zpracovány jinde ana tomto místě je pouze stručně připomeneme.38 Fakulta vznikla spolu suniverzitou vpolovině 14. století, ale prospívala jen do počátku století následujícího, kdy byla zasažena nejprve odchodem cizích mistrů vdůsledku Dekretu kutnohorského, aposléze ihlubokou krizí husitských válek. Jako instituce sice vnějaké formě přetrvávala, ale na počátku 16. století definitivně ukončila svou aktivní činnost, přičemž posledním známým profesorem byl ve dvacátých letech Dominik Hoffmann.39 Následující století pak vPraze přežívala pouze fakulta artistická, která měla pro studium medicíny zanedbatelný význam. Čeští studenti proto museli vtomto období odcházet do zahraničí, jak bylo vposlední době dobře zdokumentováno kupříkladu pro Basilej.40 Ačkoli se na počátku 17. století 38 Zde upozorňujeme především na: Ludmila Hlaváčková– Petr Svobodný: Dějiny pražských lékařských fakult 1348–1990, Praha 1993, s. 22–39; P. Svobodný– L. Hlaváčková: Lékařská fakulta, in: Dějiny Univerzity Karlovy, II, s. 165–202; P. Svobodný– L. Hlaváčková: Dějiny lékařství, s. 61–88; K.Černý– P. Svobodný (red.): Lékařství. 39 L. Hlaváčková– P. Svobodný et al.: Biografický slovník, I, s. 56. 40 Martin Holý– Marta Vaculínová: Milites Apollinis. Studenti medicíny zčeských zemí na Basilejské univerzitě v16. araném 17. století, Acta Universitatis Carolinae– Historia Universitatis Carolinae Pragensis 61, č. 1 (2021), s. 11–35; Kateřina Schwabiková: Česká šlechta auniverzity německé jazykové oblasti vraném novověku (Čeští páni arytíři, imatrikulovaní vletech 1550–1620 na univerzitách nynějšího Německa, Rakouska aŠvýcarska), Acta Universitatis Carolinae– Historia Universitatis Carolinae Pragensis 46, č. 1–2 (2006), s. 25–131. Je však třeba připomenout istudie starších autorů, především Zdeněk Kalista: Češi vSieně 1574–1646, Český časopis historický 33, 1927, s. 117–127; Michal Svatoš: Studenti zčeských zemí na universitě vPerugii (1579–1727), Ar- 25 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze objevily plány na obnovu fakulty, zrůzných důvodů ktomu nedošlo. To se však již ocitáme vdobě těsně před vypuknutím třicetileté války, která zásadním způsobem proměnila politicko-náboženské souvislosti střední Evropy. Ačkoli válečná tragédie přinesla českým zemím mnoho strádání, na dějiny univerzity měla dopad pozitivní. Jak je všeobecně známo, odpor českých stavů proti rostoucím absolutistickým tendencím Habsburků skončil porážkou na Bílé hoře adrastickým divadlem staroměstské exekuce již na začátku celého konfliktu. Panovník pak začal uplatňovat systematickou politiku rekatolizace, jejíž součástí byla také reforma Karolinské akademie, která byla odebrána nekatolickým mistrům avroce 1622 předána do správy jezuitskému řádu. Tovaryšstvo Ježíšovo pak pražskou univerzitu velmi rychle rekonstruovalo vjejím původním středověkém rozsahu se čtyřmi fakultami. Pro tu lékařskou musel řád povolat odborníky ze zahraničí, ato Františka Roiu ab Aquista Pace († před 1652), Justa Stroperia zMeersfeldu († cca 1635) aIzaiáše Leschia († 1650).41 Obnovená akademie neměla jednoduchou existenci, neboť ji vedle probíhajících válečných krizí pronásledovaly také spory uvnitř katolické strany vČechách. Jezuité soupeřili ovliv sambiciózním pražským arcibiskupem Arnoštem Vojtěchem Harrachem (1598–1667), což vroce 1627 vyústilo vzákaz udělování akademických gradů, který trval až do roku 1638, kdy se práva amedicína oddělily od jezuitské filozofie ateologie avytvořily samostatnou Karolinskou akademii.42 Osud lékařské fakulty ve dvacátých letech 17. století byl těžký, čemuž nasvědčuje iskutečnost, že ji zprvní generace profesorů dva– Stroperius aLeschius– během několika let opustili. Roia sice zůstal oněco déle, ale také on byl problematickou osobností, protože se na počátku třicátých let dostal do křížku se zákonem anakonec byl vyhoštěn ze země.43 Vté době již fakulta naštěstí měla přinejmenším jednoho nadaného domácího profesora, Jana Marka Marci zKronlandu (1595–1667), díky němuž se podařilo udržet instituchivní zprávy 2, 1977, s. 89–105; Michal Svatoš: Studenti zčeských zemí na universitě vSieně (1573–1738), Zprávy Archivu Univerzity Karlovy 4, 1982, s. 29–63; Michal Svatoš: Akademická peregrinace acesty za vzděláním, Acta Universitatis Purkynianae philosophica et historica 3, 1995, s.241–248. 41 Zatímco uRoii aStroperia není známa publikační činnost, Isaiáš Leschius promoval vroce 1613, jak dokládá jeho disertační práce: Esaias Leschius: Inauguralis de pestis natura et cura disputatio, Marburg 1613, která se však zachovala pouze vBritish Library anení digitalizovaná. Stejně je tomu stiskem vydaným orok později pod titulem Esaias Leschius: Resp. De Pestis natura et cura disputatio, b. d. 1614; také se zdá, že Leschius připravil ktisku jednu verzi pojednání Hieronyma Reusnera oléčivých pramenech vbavorském Wembdingu (Hieronymus Reusner: Beschreibung des mineralischen Bades zu Wembdingen, zu welchen Krankheiten und Leibesgebrechen solches nützlich sey, in Druck gegeben von Esaiam Leschium, Neuburg 1618). 42 I. Čornejová (ed.): Dějiny univerzity Karlovy, II, s. 148, 167. 43 Karel Beránek: Příspěvky kobnovení lékařského studia vPraze (1623–1638), Acta Universitatis Carolinae– Historia Universitatis Carolinae Pragensis 4, č. 1 (1963), s. 97–106. 32 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze Sylabus zroku 1688 ročník profesor praktického lékařství druhý profesor profesor institucí profesor anatomie achirurgie 1. ohorečkách obecná metoda sHippokratovými aforismy, rozdělená na pět tříd aročníků fyziologie anatomie achirurgie 2. ozhoubných morových chorobách patologie 3. organické choroby sémiotika 4. nemoci dětí hygiena botanika 5. nemoci panen ažen terapie Oba sylaby jsou uspořádány stejným způsobem. Ve sloupcích jsou uvedeni jednotliví profesoři avřádcích ročníky studia. Kupříkladu ve starší verzi vidíme, že profesor institucí vyučoval ve všech ročnících studia fyziologii, profesor teorií vprvním ročníku patologii, vdruhém ročníku etiologii atd. Zajímavé tedy je, že každý profesor učil všechny ročníky. Jak je vidět, délka studia trvala vobou případech pět let. Změnil se však počet profesorů aseznam předmětů, jehož obsah zde nebudeme opakovat, pouze vyzdvihneme některé nejdůležitější body. Vprvní řadě poutá pozornost výuka anatomie achirurgie, která byla vPraze spojená do jedné stolice. Starší verze má za tímto účelem dedikovaného profesora, jehož výuku popisuje takto: Třetí profesor, anatomický, během zimy pitvami demonstruje těla násilně zabitých osob nebo při jejich nedostatku ukazuje těla zemřelých vnemocnici, případně také zvířata. Vlétě má přednášet ooperacích obecné chirurgie a[chirurgických] nástrojích. Vdruhém roce opakuje anatomii během zimy avlétě pojedná oléčbě tumorů. Ve třetím roce po zimním pitvání těl opakovaném každý rok má [vlétě] učit chirurgii vykloubenin. Ve čtvrtém roce po anatomii pojedná oléčbě zranění avpátém roce pak vlétě pojedná oléčbě vředů.66 To je neobyčejně bohatý program, který kontrastuje s tím, že dosud bylo za celé 17. století známo pouze pět pitev: tři pražské pitvy Jana Jessenia zroku 1600, 1604 a1605, které se však ani nekonaly vrámci lékařské fakulty (neboť ta obnovila činnost až odvě desetiletí později); dále se zachovala zmínka opitvě provedené Františkem Roiou ab Aquista Pace vjezuitské koleji vKlementinu ve dvacátých letech, ato přímo na žádost jezuitského řádu;67 akposlední pitvě došlo ve špitálu milosrdných azaznamenává ji obrazem na titulní straně Zeidlerova spisu Tělořez lidský zroku 1686. Nyní však vidíme, že fakulta nejenom plánovala každoroční pitvy, ale že se jich dokonce měli účastnit studenti všech ročníků. 66 Ibid., s. 220–221. 67 K. Beránek: Příspěvky, s. 97–106. 33 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze Připomeňme, že není jisté, do jaké míry měla fakulta personální kapacitu na to, aby tento ambiciózní závazek naplnila. Nezdá se ale, že by anatomie vkurikulu úplně chyběla, protože inovější verze statut zachovává sice redukovaný, stále však poměrně bohatý program. Anatomie byla nově svěřena do péče čtvrtého, mimořádného profesora, který měl studenty tří ročníků učit anatomii achirurgii adva ročníky pak botaniku. Statuta ktomu též výslovně uvádějí, že pokud by náhodou mimořádný profesor nebyl kdispozici, musí si zbývající vyučující jeho povinnosti vtomto rozsahu mezi sebe rozdělit.68 Výuka anatomie achirurgie byla plánována sezónně, protože vzimních měsících se lépe uchovávala těla. Pozoruhodná je zmínka otom, že pitvy mohly probíhat ina zvířatech, pokud nebyl dostatek jiného pitevního materiálu. Není vyloučeno, že právě to je důvodem, proč se vhistorii opitvách vPraze příliš nehovořilo. Většina pitevní praxe se mohla realizovat právě formou zvířecích náhražek, díky čemuž unikala pozornosti dobových komentátorů. Neméně zajímavá je skutečnost, že původně pět apak tři roky měli studenti medicíny dostávat chirurgická školení. Dříve se soudilo, že ranhojiči alékaři byli od sebe poměrně přísně odděleni auniverzitní medicína se omezovala převážně na teoretické koncepty spadající do oblasti, kterou bychom dnes nazvali nejlépe medicínou interní. Jak ještě uvidíme, nebyla to ve skutečnosti pravda, protože přehled ochirurgických operacích byl považován za důležitou součást lékařského vzdělávání nejen vPraze, ale ina dalších lékařských fakultách vEvropě. Druhá věc, která upoutá pozornost na pražských barokních sylabech, je výuka profesora praktické medicíny. Starší verze má vpátém ročníku předmět věnovaný chorobám žen adětí, který se vmladší verzi rozdělil na předměty dva, což naznačuje, že této problematice se postupem času začalo věnovat více pozornosti. Dokladem toho je také skutečnost, že na konci 17. století vyšla vPraze naše první pediatrická monografie, ato pod názvem Dítko lékařské Lvem svelkou prací na světlo přivedené.69 Sepsal ji Jan František Löw zErlsfeldu aLev vnázvu je tedy průhledným odkazem na autorovo jméno. Kniha orozsahu přes 470 stran začíná obsáhlým pojednáním oneštovicích aspalničkách, po němž následuje část věnovaná obecně dětským chorobám, což obojí zatím čeká na důkladné zpracování. Zmínka ochorobách žen je neméně významná, protože zdůrazňuje, že akademická medicína raného novověku– oblast, vníž zpochopitelných důvodů dominovali muži– nebyla zcela netečná vůči problematice gynekologie aporodnictví, jak se občas uvádí. Určitý vývoj vtéto oblasti dokládají také fakultní statuta, ato vjiž zmíněné pasáži oexpertní činnosti. Jejich novější 68 J. D. John: Lexikon, VI, s. 222–223. 69 Jan František Löw zErlsfeldu: Partus medicus multo labore aLeone in lucem editus, Norimberk 1699. 34 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze verze pak obsahuje navíc ipoznámku, že pokud by se rozhodnutí fakulty mělo týkat ženských záležitostí, vnichž se nesluší, aby posudek vystavovala standardní komise sestávající zděkana ačtyř profesorů, nahradí ji komise ze tří až čtyř univerzitně zkoušených porodních bab, což je zřejmě nejstarší odkaz na oficiální expertní činnost žen vmedicíně vČechách.70 Ze statut tedy na jednu stranu vyplývá, že ženy získaly větší autoritu voblasti gynekologie, ale také vidíme, že se ženská medicína oddělila do samostatného předmětu, který byl nejspíš vúzkém vztahu sjiž zmiňovanou pediatrií. Pakliže vezmeme vúvahu ještě prostor, který byl vsylabech dán lékárnické problematice, rozložené do několika předmětů, vidíme tři praktické obory administrované specializovanými zdravotnickými profesemi (ranhojiči, porodními bábami alékárníky), jež byly nicméně pevnou součástí kurikula pražské lékařské fakulty. Není jasné, zda se na jiných lékařských fakultách věnovala všem třem tématům srovnatelná pozornost, ale jak si ještě ukážeme později, přinejmenším ranhojičství alékárnictví se prokazatelně objevovaly ve výuce mediků ivzahraničí. Na závěr ještě stručně shrňme, jak se oba sylaby od sebe liší vdalších aspektech výuky, které jsme dosud nezmínili. Ve starší verzi vidíme, že první, seniorní místo náleželo profesoru institucí, jenž podle popisu učil fyziologii, ikdyž se zdá pravděpodobné, že rozsah jeho výuky byl širší, protože „instituce“ byly samostatnou propedeutickou disciplínou, jak ještě uvidíme později. Předpokládáme tedy, že profesor institucí musel učit fyziologii ainstituce. Soudě dle komentáře ktabulce nelze vyloučit, že vyučoval pouze některé ročníky– tomu by odpovídala také skutečnost, že vnovější verzi je jeho výuka sloučena sprofesurou teoretické medicíny do souboru předmětů fyziologie, patologie, sémiotika, hygiena aterapie, což je standardní seznam předmětů teoretické části kurikula medicíny, jak se sním setkáváme též uzahraničních autorů.71 Vnovějším sylabu dále došlo ke spojení kompetencí profesorů anatomie abotaniky do jedné stolice. Naopak téměř beze změny zůstala profesura praktické medicíny, které ubylo téma obecné metody, anaopak přibyl předmět vzniklý rozdělením nemocí žen adětí, jak jsme již zmínili výše. Navíc se vnovější verzi sylabu praktická medicína přesunula na první, tedy seniorní pozici. Redukcí čtyř profesur do dvou se uvolnilo jedno místo, které je vnovějším sylabu věnováno obecné metodě, odebrané profesoru praktické medicíny, aHippokratovým Aforismům. Příčiny této změny je těžké identifikovat. Zatímco předchozí posuny lze označit za projev modernizace kurikula, 70 J. D. John: Lexikon, VI, s. 205–207. 71 Například Úvod do lékařských institucí od vídeňského profesora Paula de Sorbait dělí teoretickou medicínu na tyto oblasti: fyziologie, patologie, sémiotika, hygiena ametoda léčby (neboli terapie). Viz Paul de Sorbait: Universa medicina tam theorica quam practica, Norimberk 1672, zde viz nadpisy kapitol. 35 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze dokládající přesun od obecné teorie kpraktickým aspektům výuky, důraz na antický text má spíše protichůdný účinek. Objasnění této záhady možná poskytuje podoba doktorské zkoušky na pražské lékařské fakultě. Protože dosud nebyla nikde podrobně popsána, stručně ji zde shrneme vpodobě, vjaké probíhala po roce 1690.72 Po absolvování pěti let studia mohl kandidát požádat ozkoušku. Za tím účelem musel děkanovi předložit nejprve některé doklady (jednalo se opotvrzení omanželském původu, doporučení od profesorů, potvrzení, že není poddaný, adoklady, že je schopen uhradit poplatky spojené se zkouškou ipromocí).73 Následně student dostal praktické zadání ašest týdnů na jeho zpracování ve formě tezí, jež byly– po schválení profesory– vytištěny aveřejnou disputací obhájeny. Pokud obhajoba proběhla ke všeobecné spokojenosti, následovala závěrečná zkouška, která se dělila na dvě části (tzv. tentamen aexamen), jejichž datum stanovil kancléř univerzity. Tentamen byla veřejná tříhodinová zkouška zobecných institucí ametody léčby, probíhající za přítomnosti celého profesorského sboru. Otázky kladli všichni profesoři podle seniority, nejmladším počínaje. Kdo zkouškou úspěšně prošel, musel se podrobit ještě examen, jemuž předcházelo komisionální losování otázek, což se dělalo tak, že se namátkou otevřela kniha Hippokratových Aforismů ajeden znich na otevřené straně byl vybrán coby otázka.74 Pedel ji zaznamenal akandidát dostal 24 hodin na přípravu. Vlastní zkouška tedy nastala až druhý den akonala se na sezení doktorského kolegia, kde kandidáta examinovali všichni přítomní, opět podle pořadí seniority, nejčerstvěji graduovaným členem sboru počínaje aděkanem konče. Pak následovaly ještě otázky zobecné praxe aděkan nakonec zkoušku uzavřel kazuistikou, kdy kandidátovi vybral kvyřešení konkrétní případ nemocného. Oprůběhu zkoušky nechal následně kancléř nebo jeho zástupce hlasovat avýsledky veřejně vyhlásit prostřednictvím pedela. Vpřípadě úspěchu se přistoupilo kpřísaze apromoci.75 Jak je vidět, Hippokratovy Aforismy hrály při závěrečném zkoušení důležitou roli, asnad právě proto se jim při výuce věnovala zvláštní pozornost. Statuta asylaby nám poskytují mimořádnou příležitost nahlédnout do souvislostí výuky na lékařské fakultě vPraze vdobě barokní. Odlišnosti mezi stavem zpoloviny azkonce 17. století napovídají, že fakulta proděla72 Starší verze byla oněco jednodušší. J. D. John: Lexikon, VI, s. 229–236. 73 Vtéto věci ovšem mají statuta provizi pro nemajetné studenty, jimž mohly být poplatky částečně či zcela odpuštěny. 74 Ve starší verzi zcela chyběl tentamen, ale pro examen se nelosovala jedna, nýbrž dvě otázky. Druhá se losovala stejným namátkovým způsobem zGalénova Malého umění (Parva ars) nebo ze spisu Oumění léčit věnovaném Glaukónovi (De arte curativa ad Glauconem). 75 Udělovaly se dva tituly, nejprve licenciát medicíny apoté týž den doktorát. Jak již bylo uvedeno dříve, titul bakaláře medicíny se vnovější verzi statut již neobjevuje. Ilicenciát se zdá být pouze formalitou. 36 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze la na jednu stranu jisté zeštíhlení profesorského sboru, ale zároveň se také vněkterých ohledech začala více orientovat na praktické aspekty lékařského řemesla. Prameny dokládají, že se zcela jistě nejednalo pouze obezduché memorování klasických autorit, ale že své významné místo měla ve výuce anatomie, která musela probíhat formou nějakých pitev, ikdyž se bohužel nezachovaly detaily amohlo se jednat pouze opitvy zvířat. Také postupně rostl význam praktické medicíny, jež se stala seniorní katedrou. Budoucí lékaři rovněž získávali kompetence voblasti ženského lékařství, chirurgie alékárnictví, což jim zřejmě mělo vbudoucnosti pomoci vykonávat dohled na těmito lékařskými řemesly. LÖWOVA PRAVIDLA PRO STUDIUM MEDICÍNY76 Vedle sylabů nám ucelený obrázek oobsahu výuky, produkci asdílení vědění na pražské lékařské fakultě umožní dotvořit ještě jeden zcela mimořádný pramen– manuál pro studium medicíny, jehož autorem byl Jan František Löw zErlsfeldu. Jedná se oútlý spisek snázvem Pravidla pro úspěšné zahájení lékařského studia, jeho pilné pokračování ašťastné aplodné zakončení (dále Pravidla), vydaný vroce 1693 jako přívazek kdalšímu didaktickému pojednání sneméně dlouhým titulem Cesta královská aneb bezprostřední aobecný způsob předepisování léků [iza] nepřítomnosti pacienta, [který je] užitečný anezbytný pro pilnou mládež pražské lékařské fakulty kprocvičení adokonalému zvládnutí umění lékařského.77 Pravidla začínají krátkou předmluvou vydavatele Johanna Ziegera apředmluvou autora, zbytek textu je uspořádán do jedenačtyřiceti kapitol. Prvních jedenáct se věnuje životosprávě studujících, najdeme zde doporučení týkající se tělesné čistoty avhodné stravy, ale také návody pro efektivní studium či naopak pravidelný odpočinek. Některé rady jsou spíše etické povahy– student má být zbožný actít své profesory, má se vyhýbat čtení pokleslé literatury atd. Pak se obsah Pravidel obrací kjinému tématu: kapitoly 12 až 39 popisují různé znalosti adisciplíny, jež musí adept medicíny na cestě kúspěšnému získání titulu zvládnout. Většina znich je opatřena bibliografií, která je ovšem vponěkud zvláštní formě– nejsou vní totiž uvedeny jednotlivé tituly, 76 Původní verze této kapitoly vyšla jako samostatná studie vanglickém jazyce: Karel Černý: Sharing the Knowledge at Habsburg Medical Faculties in the Baroque Era: The Case of Jan František Löw’sReading List for Medical Students in Prague (1693), Early Science and Medicine, 28 (2023), s.149–171. 77 Jan František Löw zErlsfeldu: Regulae de studio medico bene inchoando, strenue continuando, feliciter et fructuose absolvendo, medicinae auditoribus dictatas, Norimberk 1693; Jan František Löw zErlsfeldu: Via regia sive modus extemporaneus praescribendi generaliter remedia, aegro absenti, cuique inchoanti et consummato artis medicae practico utilis et necessarius ingenuae et avidae iuventuti facultatis medicae Pragensis editus et dedicatus aJoanne Francisco Löw, Norimberk 1693. 37 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze nýbrž jen autoři, ato navíc ještě pouze příjmením, což bohužel vněkterých případech ztěžuje jejich identifikaci. Poslední dvě kapitoly celý spis uzavírají. Čtenář v nich najde výzvu knávštěvě jiných akademických institucí, aby si po studiu vPraze rozšířil své obzory, anakonec Jan František Löw praví: „Pravidlo XLI aposlední, jež vám coby korunu na závěr poroučím kvěrnému následování– milujte mě synovsky, jako ijá vás miluji otcovsky, moji drazí, aby nikdy nenastal naší vzájemné lásky KONEC.“78 Závěrečným slovem pražský profesor celý text efektně uzavírá. Löwova Pravidla reprezentují specifický žánr propedeutické literatury, jemuž se zatím vdějinách medicíny věnovala pouze velmi malá pozornost. Přitom je jejich význam zcela zásadní jak pro pochopení obsahu studia, tak především dějin lékařského myšlení vkontextu akademického vzdělávání. Proto bude vhodné zasadit českou verzi do širších evropských souvislostí; nejprve však dodejme několik poznámek kliteratuře otomto žánru. Jako první na průvodce lékařským studiem upozornil již vsedmdesátých letech 20. století britský historik aknihovník Richard J. Durling, když popsal nejstarší tištěnou příručku tohoto druhu– studentský manuál vídeňského profesora Martina Stainpeise zroku 1520.79 Odvacet let později se Durling ktématu vrátil pojednáním opravidlech sepsaných slavným italským profesorem Girolamem Mercurialem (1530–1606), vněmž se již setkáme isodkazem na pět dalších příkladů publikovaných v16. století.80 Durling uvedl, že kvůli mimořádné výpovědní hodnotě pro studium dějin lékařského vzdělávání plánuje postupně zpracovat aporovnat všechny tyto texty. Bohužel se zdá, že tento záměr nikdy nerealizoval. Vnovější době se ktématu vrátil například Ian Maclean ve své analýze medicínského knižního trhu na přelomu 16. a17. století.81 Nejúplnější přehled žánru studijních manuálů ale podal Massimo Rinaldi, který nalezl celkem čtrnáct příkladů.82 Jejich autory lze seřadit chronologicky podle data vydání 78 J. F. Löw: Regulae, s. 81. 79 Richard J. Durling: An Early Manual for the Medical Student and the Newly-fledged Practitioner: Martin Stainpeis’ Liber de modo studendi seu legendi in medicina ([Vienna] 1520), Clio Medica 5, č. 1 (1970), s. 7–33. 80 Richard J. Durling: Girolamo Mercuriale’sDe modo studendi, Osiris 6 (1990), s. 181–195. 81 Ian Maclean: Learning and the market place: Essays in the history of the early modern book, Leiden– Boston 2009, s. 78; včeském prostředí blízce příbuzný příklad žánru popsal nedávno Jan Odstrčilík: Poučení osprávném způsobu studia ve středověkém traktátu De modulo studendi (VKOlomouc, M I357), Acta Universitatis Pragensis– Historia Universitatis Carolinae Pragensis 53, č.2 (2013), s. 23–39; dále také viz Karel Černý: Pravidla pro studium medicíny coby svérázný žánr raně novověké literatury, in: Amicitiae vinculum potens et praevalidum: Vějíř pohledů do náboženského akulturního života barokní společnosti kpoctě Ivany Čornejové aMarie-Élizabeth Ducreux, ed.Kateřina Bobková-Valentová– Jiří M. Havlík– Zdeněk Hojda, Praha 2022, s. 349–361. 82 Massimo Rinaldi: „Compendia vel potius dispendia“. Girolamo Mercuriale e gli strumenti della formazione medica, Medicina & storia 6 (2006), s. 45–62. 38 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze jednotlivých manuálů takto: Martin Stainpeis († 1527), Janus Cornarius (1500– 1558), Johannes Placotomus (1514–1577), Honoré du Chastel († 1569), Jan van Heurne (1543–1601), Jacques Pons (1538–1612), Antonio Possevino (1533–1611), Joachim Curtius (1585–1642), Caspar Bartholinus starší (1585–1629), Antoine Mérindol (1570–1624), Daniel Sennert (1572–1637), Albert Kyper (1610/1614– 1655), Herman Boerhaave (1668–1738) aPeter Gerike (1693–1750).83 Do této řady nyní můžeme zařadit jako patnáctou položku před Hermana Boerhaava ičeského Jana Františka Löwa zErlsfeldu, kterého Rinaldi nezná. Studium těchto manuálů má značný význam pro dějiny raně novověkého myšlení, pedagogiky ilékařství. Umožňuje totiž nahlédnout takříkajíc do zákulisí konstrukce kurikul na různých evropských akademických institucích aje spojeno sdějinami odborných bibliografií, onichž jsme již včeském kontextu vminulosti psali.84 Jak upozornil iMaclean, vztahuje se též ke snahám raně novověkých učenců vytvořit teoretický koncept „ideální“ knihovny avsouvislosti stím též rezonuje sproblematikou zachovalých knihovních katalogů, jako je například nedávno publikovaný obsah knihovny arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského.85 Přibližme si nyní žánr studijních manuálů podrobněji. Jejich rozsah mohl být velmi různý od několika folií (Antoine Mérinol má čtyři aDaniel Sennert čtrnáct) až po obsáhlé spisy jako například ten Boerhaavův, který má 458 stránek. Ztoho samozřejmě vyplývá, že se manuály rovněž značně liší svým obsahem. Obecně lze říci, že se zabývají třemi tématy. Vprvní řadě vnich najdeme pokus odefinici lékařského umění, shrnující, co studium vyžaduje od budoucích adeptů medicíny, aposkytující praktické rady pro nové studenty. 83 Zde uvádíme Rinaldiho seznam smírnými korekcemi adoplněným stránkováním tam, kde je studijní manuál součástí obsáhlejšího díla: Martin Stainpeis: Liber de modo studendi seu legendi in medicina, Vídeň 1520; Janus Cornarius: De rectis medicinae studiis amplectendis oratio, Marburg 1543; Johannes Placotomus: Oratio de ratione discendi ac praecipue medicinam, Lipsko 1552; Honoré du Chastel: Oratio qua futuro medico necessaria explicantur, Paříž 1555; Jan van Heurne: Institutiones medicinae, Leiden 1592, Heurniův manuál je připojen pod názvem Modus studendi eorum qui medicinae operam suam dicarunt na s. 579–640; Jacques Pons: Medicus: seu ratio ac via aptissima ad recte tum discendam tum exercendam medicinam, ad tyrones, Lyon 1600; Antonio Possevino: Bibliothecae selectae de ratione studiorum in facultatibus, quae in pagina sequenti indicantur, tomus secundus, Benátky 1600, Possevinův manuál začíná na s. 176 pod nadpisem Liber quartusdecimus qui est de medicina; Joachim Curtius: Commentatio de certitudine matheseos et astronomiae, Hamburk 1616, Curtiův manuál následuje pod nadpisem Modus studendi eorum qui medicinae operam suam consecrarunt na s. 17–23; Caspar Bartholinus starší: Opuscula quatuor singularia, Kodaň 1628, Bartholinův text je čtvrtou částí sbírky, znichž každá má svou vlastní foliaci; Antoine Mérindol: Ars medica in duas partes secta, Aix-en-Provence 1633, Mérindolova krátká pasáž je na s. 9–12; Daniel Sennert: Paralipomena cum praemissa Methodo discendi medicinam, Wittenberg 1642, s. 1–14; Albert Kyper: Medicinam rite discendi et exercendi methodus, Leiden 1643; Herman Boerhaave: Methodus discendi medicinam, Amsterdam 1726; Peter Gerike: Oratio solennis de optima medicinam docendi et discendi ratione, Helmstadt 1730. 84 K. Černý: Mor, s. 17. 85 I. Maclean: Learning, s. 78; Ivo Purš, Hedvika Kuchařová (edd.): Knihovna arcivévody Ferdinanda II. Tyrolského, I–II, Praha 2015. 39 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze Můžeme se setkat například sdoporučením, jak paměťově zvládnout velké množství látky, jaký zdravotní režim by měli studující dodržovat, obvykle nechybí ani pasáž ovýznamu pravidelného odpočinku. Druhým hlavním tématem bývá přehled studia medicíny, která se dále dělí do několika částí. Začíná zpravidla požadavky na předuniverzitní vzdělání budoucích mediků, po něm následují doporučené vysokoškolské kurzy obecného zaměření azávěrem se výklad věnuje shrnutí lékařských disciplín. Tuto pasáž obvykle provází také výběr vhodné studijní literatury. Někteří autoři, knimž patří znašeho seznamu například Stainpeis, Bartholinus, Kyper aLöw, se pokusili osestavení víceméně kompletní bibliografie ke studiu medicíny. Jiní jako Mercuriale či Sennert se spokojili supozorněním na pouze několik hlavních autorit. Vtéto části se také často setkáváme se zdůrazňováním praktických zkušeností. Kyper například studentům radil, aby navštěvovali leidenské botanické zahrady, další manuály zmiňují provázení zkušených lékařů při návštěvách nemocnic či pacientů (Sennert, Kyper), setkáme se též svýzvou, aby studenti přihlíželi chirurgickým operacím (Bartholinus, Löw), případně autoři podporují akademickou peregrinaci (Bartholinus, Sennert, Löw). Posledním tématem, snímž se vtextech studijních manuálů setkáváme, bývají již několikrát zmiňované lékařské instituce neboli základy teoretické medicíny. Instituce se mimo jiné zabývají otázkami definice lékařských disciplín, jako je fyziologie, patologie, sémiotika, terapie atd., aproto jsou těsně spojené spodobně uspořádanými bibliografickými přehledy ve studijních manuálech. To také vysvětluje, proč některé manuály, například ten vanHeurnův, vyšly jako doplňky ke knihám institucí. Abychom mohli pražská Pravidla představit v široké perspektivě, provedeme jejich srovnání se dvěma strukturálně iobsahem velmi podobnými texty– manuálem pro univerzitu vKodani zroku 1628 od Caspara Bartholina staršího apojednáním Alberta Kypera pro lékařskou fakultu leidenské univerzity zroku 1643. Chronologicky bližší pražskému textu by sice byl návod ke studiu od jiného slavného holandského lékaře, Hermana Boerhaava, který je pouze otři desetiletí mladší než Löwova Pravidla, ale struktura obou pojednání se značně liší, což podtrhuje změnu, jíž medicína na počátku 18. století procházela. Boerhaavův manuál tedy zmíníme pouze proto, abychom tyto odlišnosti čtenářům přiblížili. Vedle toho si příležitostně vypomůžeme iodkazem na jiné reprezentanty žánru. Zajímavostí je, že pražský manuál zmiňuje nejen oba autory, sjejichž díly ho budeme srovnávat, ale také českým studentům doporučuje navštívit univerzity, které reprezentují. Pojednání Caspara Bartholina staršího se nazývá Krátká avčasná porada ozahájení, pokračování aabsolvování lékařského studia. Autor jej věnoval svým šesti synům ataké Petru Charisiovi, vnukovi slavného dánského profesora 40 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze medicíny aParacelsova příznivce Petra Severina (1542–1602).86 Bartholinus měl být na co hrdý, protože se stal zakladatelem dánské anatomické dynastie, kníž dále náleželi jeho proslulý syn Thomas Bartholinus (1616–1680) avnuk Caspar Bartholinus mladší (1658–1738). Vúvodu se setkáme se zajímavou poznámkou, vníž autor objasnil svoji kvalifikaci pro sepsání studijního manuálu– nejprve cestoval za vzděláním anavštívil přitom „Němce, Čechy, Italy, Sicilany, Francouze, Belgičany aBrity“, aby se pak snabytými zkušenostmi vrátil do Kodaně, kde řadu let vyučoval. Zmínka onašich zemích je vtéto souvislosti překvapivá, protože oakademické peregrinaci do Prahy vtéto době není prakticky nic známo. Vtextu pojednání je dokonce zmínka, že se Bartholinus vroce 1624 vracel zPrahy přes Wittenberk, což znamená, že zažil naši lékařskou fakultu krátce poté, co obnovila svou činnost po převzetí jezuity.87 Bartholinův manuál ke studiu se dělí na dvě části. Po stručném teoretickém úvodu následuje seznam disciplín, snimiž by se měl zájemce ostudium medicíny postupně seznámit. Každou položku doprovází doporučená bibliografie. OAlbertu Kyperovi toho víme podstatně méně. Pocházel z pruského Královce apůsobil jako profesor na univerzitě vLeidenu, kde též roku 1655 zemřel.88 Manuál pro studenty medicíny, nazvaný Metoda správného studia aprovozování medicíny (dále Metoda správného studia), vydal na počátku své kariéry vdobě, kdy graduoval na lékařské fakultě vLeidenu. Později zde začal učit adosáhl také postavení vrchního lékaře oranžsko-nasavské dynastie. Metoda správného studia je skromně vybavený tisk, který postrádá dokonce inadpisy kapitol– ty čtenář najde pouze vzávěrečném seznamu.89 Je to zřejmě důsledek snahy ušetřit azpřístupnit tak příručku itěm studentům, kteří mají hluboko do kapsy. Text má přitom značný rozsah, zabírá celkem 320 stran, znichž je mnohem větší část než ujeho kodaňského či pražského ekvivalentu věnována úvodním pasážím. Ty obsahují například definici lékařského umění ajeho účelu či popis charakterových amorálních vlastností ideálního lékaře atd. Zajímavá je také kapitola objasňující, proč je Leiden vhodný pro studium medicíny. Až teprve na posledních 36 stranách tisku najdeme obdobný obsah jako vBartholinově aLöwově příručce, tedy seznam jednotlivých disciplín srelevantní bibliografií.90 86 Caspar Bartholinus: De studio medico inchoando, continuando et absolvendo consilium breve atque extemporaneum, Kodaň 1628, fol. 1r. 87 Ibid., fol. 5r. 88 Digitální verze Deutsche Biographie jej vede s křestním jménem Albrecht, ale neposkytuje kněmu žádné biografické údaje; viz Kyper, Albrecht, Indexeintrag: Deutsche Biographie (online). Podrobněji, ale pouze vholandštině, oněm E. D. Baumann vNieuw Nederlandsch Biografisch Woordenboek (http://www.inghist.nl/retroboeken/nnbw?source=7&page_number=732), adále Abraham Jacob van der Aa vBiographisch Woordenboek der Nederlanden (http://www. inghist.nl/retroboeken/vdaa?source=aa__001biog12_01.xml&page_number=449). 89 A. Kyper: Medicinam rite discendi, nestránkovaný obsah za s. 320. 90 Ibid., s. 268–314. 41 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze Porovnáme-li seznam schopností, dovedností a disciplín nezbytných kúspěšnému dokončení lékařského studia ve všech třech zmíněných manuálech, zjistíme, že jejich výčty sice nejsou zcela identické, ale velmi se jeden druhému podobají. Výklad vždy začíná jazyky, latinou ařečtinou, které byly nezbytné pro orientaci vprocesu akademického vzdělávání této doby. Bartholinus se krátce zastavil také uarabštiny, ale pouze vodmítavém slova smyslu. Obvinil středověké arabské autory, že nepřinesli do lékařské učenosti nic nového aže vše dobré vnich pochází zřeckých zdrojů, aproto je student může ignorovat, neboť je vždy lepší obrátit se ad fontes. Další části předuniverzitního vzdělávání, poetika, rétorika alogika, jsou uvedeny rovněž ve všech manuálech. Poslední jmenovanou zdůrazňoval především Kyper, který si postěžoval, že dnešní studentská mládež přichází na univerzity zcela nepřipravená řešit elementární logické problémy.91 Löw navíc poznamenal, že by se studium logiky nemělo odkládat, neboť je to nástroj filozofie; naopak opoetice arétorice prohlásil, že příliš užitečné nejsou, protože nemocní se neléčí slovy, nýbrž bylinami („non enim verbis, sed herbis aeger curatur“).92 Následující skupina disciplín již patřila kvšeobecnému akademickému vzdělání. Pouze Bartholinus aLöw zmínili praktickou filozofii, všichni tři autoři však počítali se znalostí metafyziky, fyziky, matematiky, aritmetiky, geometrie (ta však chybí uKypera), optiky, astronomie aastrologie. Kyper nakonec ještě zmínil okrajový význam zeměpisu pro ty lékaře, kteří často cestují. Pak už se výklad manuálů přesouvá kmedicínským tématům. Také zde pozorujeme vysokou míru shody; všechny tři manuály uvádějí botaniku, anatomii, lékařské instituce, terapii, chirurgii, obecnou farmacii aspagyrickou neboli chemickou farmacii. Löw aBartholinus dále zmínili imineralogii, metalurgii, nauku ozvířatech, lékařské kontroverze asložení léčiv. Bartholinus aKyper zdůraznili navíc ještě dietetiku asémiotiku; Kyper aLöw pak sdílejí lékařská konsilia apozorování. Několik položek vtomto seznamu se objevuje pouze ujednoho zuvedených autorů. UBartholina to je pojednání opulzu, moči atzv. apodemická literatura93 auLöwa Hippokratovy Aforismy, lékařská terminologie aencyklopedie. Pouze Kyper zdůraznil literaturu olékařských omylech. Shrňme několik předběžných závěrů. Předně většina položek vseznamech je sdílená aty, které se objevují pouze jednou, jsou buď pomocná témata, jako například lékařská terminologie či encyklopedie, nebo se vostatních 91 Ibid., s. 269–270. 92 J. F. Löw: Regulae, s. 43. 93 Apodemická literatura je výraz označující návody či průvodce. Bartholinův, Kyperův aLöwův manuál ke studiu tedy patří do této kategorie. 48 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze citace na autory „staré“ a„nové“. Obě kategorie mají po sedmnácti položkách, čímž se znovu potvrzuje předpoklad, že barokní medicína nebyla zahleděná do antických nebo středověkých autorit. Poukázat lze také na pasáž oanatomii, která obsahuje celkem čtyřicet tři jmen– číslo tak vysoké, že sám Löw uznal, že není praktické, aby je studenti četli všechny. Proto doplnil čtyři autory, kteří měli sloužit jako shrnutí celé disciplíny: Thomase Bartholina (1616–1680), Michaela Lysera (1626–1660), Théophila Boneta (1620–1689) aJuana Valverda (1525– cca 1588); svýjimkou posledního se jedná olékaře jen ogeneraci starší, než byl Löw sám. Vtéto části jsou také uvedeni četní autoři spojení skonkrétními anatomickými tématy aobjevy, například krevního oběhu (William Harvey, 1578–1657), slinivkového kanálu (Regnier de Graaf), struktury mozku, nervů asvalů (Thomas Willis, 1621–1675) či struktury orgánů (Marcello Malpighi, 1628–1694). Ve výběru rovněž vidíme značnou pozornost věnovanou moderním publikacím. Potvrzuje to ipasáž oanatomické kresbě, vníž si Löw stěžuje, že mnoho anatomických příruček prostě jen přebírá Vesalia, ačkoli mladší autoři našli aopravili mnoho jeho chyb.109 Dalším dokladem progresivního obsahu Löwovy bibliografie je skutečnost, že obsahuje kromě individuálních lékařských spisovatelů též odkazy na tři odborné časopisy: Časopis učenců (Journal des sçavans) francouzské Akademie věd, který poprvé spatřil světlo světa vroce 1665, Pozoruhodné rozmanitosti (Miscellanea curiosa) německé leopoldinské akademie, jež se objevily na pultech knihkupců vroce 1671, aLipské spisy učenců (Acta eruditorum Lipsiensia), vycházející od roku 1682. Také vtomto případě je zajímavé, že nám jeden evropský časopis chybí– anglické Filosofické rozpravy (Philosophical Transactions) se tedy vPraze nečetly, ačkoli ve východní Evropě kdispozici byly.110 Za zmínku stojí iskutečnost, že výběr autorů vpražském studijním ma nuálu zjevně nepodléhal katolické cenzuře. Nacházíme vněm totiž řadu nekatolíků, například Williama Harveye, Johanna Keplera, Tycha Braha adalší. Ostatně autoři obou průvodců studiem, kodaňského ileidenského, které nám posloužily jako srovnávací materiál, byli také nekatolíci avLöwově přehledu nechybějí. Tento rys textu dále potvrzuje finální pasáž, vníž Jan František Löw zErlsfeldu doporučil svým studentům, jak se po získání doktorátu vPraze dále vzdělávat: Všichni slavní lékaři se nerodí vjediném kraji či provincii, pročež vám doporučuji, abyste se poté, co položíte pevné základy svému lékařskému umění, vydali na cesty anavštívili místa, 109 J. F. Löw: Regulae, s. 59. 110 Víme, že prešovský lékař Jan Adam Reimann citoval články ovariolaci zPhilosophical Transactions vroce 1717. Karel Černý: Počátky variolace proti neštovicím vEvropě (1713–1721), Opera Historica 21, č. 2 (2020), s. 189–203. 49 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze kde je veřejné univerzitní vyučování hojněji navštěvováno akde vzkvétá. Anatomické veřejné pitvy se konají častěji než jinde vPadově, Boloni, Římě, Montpellieru, Paříži, Leidenu avakademii kodaňské. Botanické zahrady, kde se hojně pěstují exotické rostliny, jsou vŘímě, Boloni, Pise, Padově aMontpellieru. Jako vžádné jiné části Evropy vzkvétají cvičení vlékařské achirurgické praxi pro zvídavé posluchače vŘímě, Padově aPaříži. Ztěchto nemnoha uvedených příkladů pozná každý, kdo není dřevo azápecník, jak cestování za studiem může prospět budoucímu doktorovi medicíny.111 Toto moderně znějící provolání zmiňuje kromě řady katolických škol též protestantskou Kodaň aLeiden; navíc by bylo možno ještě poukázat na Montpellier, který v16. století působil jako protestantský protipól katolické pařížské univerzity, ikdyž vdobě vydání Löwových Pravidel již byl rekatolizován. Otázka vlivu katolické cenzury na lékařské vzdělávání vPraze zůstává vtomto okamžiku otevřená. Fakultní statuta zmiňují náboženství na několika místech. Ve starší inovější verzi je antisemitská pasáž obviňující židy znenávisti ke křesťanům, kteří od nich proto nesmějí přijímat žádnou zdravotní péči.112 Statuta dále vyhlašují, že patrony fakulty jsou sv. Kosma aDamián, kjejichž uctění se má pravidelně konat mše svatá akázání. Ktomu novější verze statut dodává, že tyto oslavy mají probíhat na náklady univerzity, nikoli lékařské fakulty.113 Studenti skládali vprůběhu studia několik přísah, vnichž se setkáme také spotvrzením víry vneposkvrněné početí Panny Marie.114 Akonečně vnovější verzi statut je zachována výzva lékařům achirurgům, aby podle papežských nařízení doporučovali svým pacientům přijetí svátostí azpovědi.115 Zvýše uvedeného je patrné, že katolické prostředí Českého království se promítalo do určitých formálních požadavků na podobu studia. Na druhou stranu, jak jsme již uvedli dříve, tato skutečnost zřejmě neovlivňovala podobu studijních materiálů, vnichž zaznamenáváme řadu publikací od nekatolických autorů. Jistou nápovědu by mohlo poskytnout slavné pojednání Klíč kacířské bludy krozeznání otvírající, kvykořenění zamykající jezuitského misionáře Antonína Koniáše, které sloužilo jako příručka při kontrole nábožensky nezávadného obsahu knihoven.116 Jeho rešerše ukazuje, že Koniáš sice zakazoval texty slékařskou tematikou, ale vdrtivé většině se jednalo 111 J. F. Löw: Regulae, s. 79. 112 J. D. John: Lexikon, VI, s. 203–205. 113 Ibid., s. 210–211. 114 Ibid., s. 258–260. 115 Ibid., s. 212–213. 116 Vybral jsem mladší vydání zroku 1749, protože je obsáhlejší než předchozí edice. Antonín Koniáš: Clavis haeresim claudens et aperiens. Kljč kacýřské bludy krozeznánj otwjragjcý, kwykořeněnj zamjkagjcý. Aneb Registřjk některých bludných pohorssliwých podezřelých nebo zapověděných kněh, spředcházegjcými aučinliwými prostředky, skterými pohorsslivé, asskodliwé knjhy wyskaumati, awykořenjti se mohou, Hradec Králové 1749. 50 Myšlenkový svět barokní Medicíny alékařské studiuM vPraze onekatolická náboženská kázání zaměřená kupříkladu na téma moru jako Božího trestu. Zautorů lékařských textů zde najdeme pouze tři jména, ato katolického světce Alberta Velikého (cca 1200–1280), lékaře Heinricha Cornelia Agrippu zNettesheimu (1486–1535) ajiž zmíněného Paracelsa (cca 1493–1541). Vprvním případě se zákaz týkal spisu Otajemstvích žen, který se zabývá sexualitou aplozením aAlbertovi byl už od středověku neprávem připisován. UCornelia Agrippy to bylo mravoučné pojednání Rozhořčená deklamace onejistotě amarnosti věd aumění, což není dílo lékařské, nýbrž spíše projev epistemologického skepticismu. Paracelsus byl sice zakázán celý, kněmu je však třeba dodat, že se vedle medicíny věnoval iprotestantské teologii. Oskutečnosti, že postavení tohoto autora bylo vraně novověkém diskursu problematické anebyl uváděn ani doma, ani vbibliografiích zprotestantských akademií, jsme se již zmínili výše. BAROKNÍ ÚVODY DO STUDIA (INSTITUTIONES MEDICAE) Předmětem této kapitoly je rekonstrukce teoretických základů obsahu výuky medicíny. Pokusíme se proniknout do struktury lékařského myšlení jako svébytné součásti vědění opřírodě, jak se vyučovalo vPraze vdruhé polovině 17.století. Za tím účelem se nejprve budeme zabývat otázkou učebních textů, které buď byly převzaty zjiných zdrojů, nebo zde vté době vznikly, poté se vrátíme kotázce rozdělení medicíny na podobory (tomu jsme se věnovali již vpředchozí kapitole) anakonec přejdeme kvlastnímu obsahu výuky, přičemž se zaměříme hlavně na téma tzv. lékařských institucí (institutiones medicae). UČEBNICE NA PRAŽSKÉ LÉKAŘSKÉ FAKULTĚ Důležitou páteří univerzitní výuky vždy byly učební texty. Zatímco učebnice pro některá mladší období, například josefinských reforem nebo 19. století, se již opakovaně staly předmětem odborných studií, skutečnost, že učebnice pro lékařskou fakultu vznikaly ivdobě barokní, zatím literatura téměř nezmiňovala.117 Dosud jsme identifikovali čtrnáct takových publikací, onichž můžeme sjistotou prohlásit, že byly vPraze užívány, ujedné další příručky se domníváme, že je to pravděpodobné. Kučebním textům dále můžeme přičíst itematicky příbuzné zápisy zpřednášek, které se pro pražskou barokní fakultu zachovaly ve čtyřech případech. Žádný ze zmíněných textů dosud nebyl předmětem hlubší analýzy aani vtéto práci není prostor pro přehled obsahu všech pražských učebnic, můžeme je zde ale pro budoucí zájemce otuto problematiku alespoň shrnout astručně okomentovat. Pro potřeby našeho rozboru definujme učebnici jako příručku, která se nějakým způsobem výslovně hlásí kvýuce mediků. Někdy zmínku otom nacházíme již na titulní straně, jindy ji autor uvádí vpředmluvě ke čtenáři, případně je text jednoznačně didaktický svým obsahem. Tvůrcem může být profesor pražského vysokého učení, ale známe též případy přejatých či 117 Např. Ludmila Hlaváčková: Z jakých učebnic studovali posluchači pražské lékařské fakulty vprvé polovině 19. století?, Acta Universitatis Carolinae– Historia Universitatis Carolinae Pragensis 58, č. 1 (2018), s. 69–83; Ludmila Hlaváčková se ve svých pracích často opírá oseznamy přednášek avtéto souvislosti zmiňuje idobové učebnice. 52 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) adaptovaných děl autorů zjiných fakult, adokonce evidujeme jednu příručku sepsanou teprve nedávno graduovaným jedincem, který profesorem nebyl. Ne každý profesor byl publikačně činný ane každé dílo profesora lékařské fakulty lze označit za učebnici. Kupříkladu Jan Marek Marci zKronlandu, stojící na počátku plejády našich barokních učitelů, byl autorem řady pojednání, ale žádné znich není podle našeho názoru sestaveno pro potřeby pražské „studující mládeže“, jak se vdedikacích ana titulních stranách učebnic často uvádělo. Například Markova Obnovená stará filozofie vúvodu praví, že je určena „kvšeobecnému užitku vzdělanců azejména profesorů lékařské fakulty“. Jedná se tedy onáročnější text než oprostou studijní příručku, což jeho obsah itéma skutečně potvrzují.118 Jiný parametr než autorův explicitně vyjádřený záměr či didaktickou povahu obsahu pro identifikaci učebnic nemáme, aproto námi nalezené příručky reprezentují velmi široké spektrum textů co se rozsahu, obsahu iformální stránky týká. Jeden příklad učebnice jsme již zmínili vpředchozí kapitole– jedná se oLöwova Pravidla, která jsou typickým krátkým textem spíše technické povahy. Na opačném konci spektra se pak nacházejí obsáhlé odborné monografie omnoha stovkách stran. Je ale třeba upozornit, že ne všechny studijní texty se zachovaly, což je zčásti dáno jejich původní podobou– některé učebnice totiž mezi studenty kolovaly pouze vrukopisné formě. Projděme si nyní české barokní lékařské učebnice chronologicky, tak jak postupně vznikaly. Mezi prvními, kdo vtéto době vPraze sepsal studijní text, byl zřejmě Mikuláš Franchimont zFranckenfeldu. Jeho pojednání Oobecné metodě léčení snejvětší pravděpodobností vzniklo pouze jako rukopis. Informace oněm se dochovaly vLöwových Pravidlech, kde je studentům vřele doporučováno jako příručka pro oblast lékařských institucí.119 Také Löwův žák Alexandr A. I. Schamský odkazuje na jakýsi blíže neupřesněný Franchimontův didaktický text vnestránkovaném úvodu své příručky Malá lékařsko- -praktická zásobnice.120 Jen oněco mladšího data musely být pedagogické texty Jakuba Jana Václava Dobřenského zČerného Mostu. Jednalo se o rukopisný soubor orozsahu několika svazků, jenž byl uložen vknihovně Královské kanonie premonstrátů na Strahově. Bohužel podle informací pracovníků knihovny je od poloviny 20. století veden jako ztracený. Ze starých katalogizačních lístků vsystému Clavius, které však již nyní nejsou dostupné, se dalo vyvodit, že celek byl označen jako Chemické rozmanitosti (Miscellanea chymica) aže jeho součástí měly být ilékařské instituce. Hlavnímu tématu by odpoví118 Jan Marek Marci zKronlandu: Philosophia vetus restituta partibus Vcomprehensa, Praha 1676, nestránkovaný úvod ke čtenáři. 119 J. F. Löw zErlsfeldu: Regulae, s. 63. 120 A. A. I. Schamsky: Promptuarium. 53 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) dala izmínka vLöwových Pravidlech, kde je Dobřenskému připsán Úl lékařský vkategorii „Materia medica, recepty akompozice léků“.121 Kpražským rukopisům ještě doplňme, že také na jiných středoevropských fakultách té doby někdy učební texty kolovaly jen vrukopisné formě, jak dokládá disertační práce Paula Franze Stuscheho († 1680), oníž se ještě zmíníme vpasáži otzv. spiritu.122 Šebestián Kristián Zeidler se stal vosmdesátých letech 17. století autorem dvou učebních textů, ato pojednání Tělořez lidský aneb stavba lidského těla (dále Tělořez) aknihy ozákladech medicíny stitulem Lékařské instituce sebrané vpěti svazcích (dále Lékařské instituce).123 Tělořez se považuje za nejstarší učebnici anatomie od českého autora, neboť před jeho vznikem se snejvětší pravděpodobností na pražské fakultě používala Obecná teoretická ipraktická medicína vídeňského profesora Paula de Sorbait (1624–1691), která má přehled anatomie vsedmé kapitole (blíže se jí budeme zabývat později). Na obě Zeidlerovy knihy odkazují také Löwova Pravidla.124 Zatímco Tělořezu byla již věnována jistá pozornost, především díky vyobrazení na titulní straně, které zachycuje pitvu provedenou Zeidlerem před studenty ve špitále milosrdných vprosinci 1685, Lékařské instituce dosud zůstávaly zcela stranou zájmu historiků, svýjimkou stručné nelichotivé poznámky vbiografickém slovníku pražské lékařské fakulty.125 Ve své době však obě publikace vyvolaly značnou pozornost, což dokládá skutečnost, že byly vydány hned dvakrát, nejprve vosmdesátých letech vPraze apo smrti autora vroce 1692 ve Vídni. Několik let po Zeidlerovi pak spatřila světlo světa učebnice málo známého profesora Šimona Aloise Tudecia de Monte Galea zvaná Lékárnické jádro praktickému lékaři neméně užitečné jakož inezbytné.126 121 J. F. Löw: Regulae, s. 58, 61. Atribuci také potvrzuje Löwova poznámka, že Dobřenského text byl „medotekoucí“. 122 Stusche odkázal na manuskript Traktátu o spiritu profesora Friedricha Ferdinanda Illmera zWartenberku apojednání Konráda Kremera olékařských institucích. Paul Franz Stusche: Disputatio medico-pneumatica, seu de spiritibus, Vídeň 1674, fol. B3v, nestr. (text je nestránkovaný, odkaz na tiskový arch). Oautorovi disertace jinak víme pouze to, že se šest let po získání doktorského gradu stal obětí morové epidemie, jak uvádí Abraham aSancta Clara: Mercks Wien, das ist: Dess wütenden Todts Eine umständige Beschreibung…, Vídeň 1680, s. 172. 123 Šebestián Kristián Zeidler: Somatotomia andropologica seu corporis humani fabrica, Praha 1686 (tato publikace vyšla znovu vroce 1692); Š. K. Zeidler: Institutiones, Praha 1687; Zeidlerovy Instituce vyšly ještě jednou ve Vídni roku 1692. Druhé vydání se liší vydavatelem ataké například portrétem Zeidlerova patrona hraběte Františka Oldřicha Kinského. Místo vydání je mezi texty pražských profesorů, jež obvykle vycházely vPraze či Norimberku, neobvyklé. Mohlo by naznačovat, že vydavatel měl zájem oproniknutí textu do prostředí vídeňské lékařské fakulty. Zde klademe důraz na slovo „vydavatel“, protože autor byl již po smrti. 124 J. F. Löw: Regulae, s. 73; vjeho Institucích není odkaz jmenovitý, Löw hovoří o„panu řádném profesoru“. 125 L. Hlaváčková– P. Svobodný et al.: Biografický slovník, II, s. 62–63. 126 Š. A. Tudecius de Monte Galea: Nucleus pharmaceuticus. Že jde oučebnici, vtomto případě poznáme ztextu předmluvy, kde se praví, že je kniha určena ku prospěchu budoucích lékařů. 54 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Ovšem vrchol barokní produkce představují knihy Jana Františka Löwa zErlsfeldu. Na počátku stojí jeho Pravidla, jež vyšla jako přívazek kjiné studijní příručce sbarokně dlouhým názvem Cesta královská aneb bezprostřední aobecný způsob předepisování léků [iza] nepřítomnosti pacienta, [který je] užitečný anezbytný pro pilnou mládež pražské lékařské fakulty kprocvičení adokonalému zvládnutí umění lékařského (dále Cesta královská) zroku 1693.127 Jedná se opomůcku sloužící khledání vhodných předpisů léků ve standardních situacích, například projímadel, potopudných prostředků nebo emetik (léků vyvolávajících zvracení). Přehled odobových lécích poskytovaly především lékopisy zvané obvykle dispensatorium (výdejna) nebo pharmacopoea (lékárna), jejichž nejstarším českým zástupcem je až vydání zroku 1739.128 Do té doby ve střední Evropě dominoval slavný augsburský lékopis, který vycházel od 16. století ve stále nových anových verzích. Lékopisy se hodí, pokud chceme poznat účinky, indikace akontraindikace konkrétního léku, jsou však málo přehledné, jestliže naopak známe účinek, jejž chceme vyvolat, ahledáme kněmu vhodný léčivý prostředek. Aprávě za tímto účelem vznikla Cesta královská. Ještě na konci 17. století se na knižní trh dostala také Löwova pediatrická příručka, zvaná včeském zkráceném překladu Dítko lékařské od Lva svelkou námahou na svět přivedené (dále Dítko lékařské).129 „Lev“ vnázvu je samozřejmě narážkou na autorovo příjmení. Dítko lékařské tvoří dvě samostatné části, po pojednání oneštovicích aspalničkách následuje monografie zvaná Lékařský přehled ochorobách dětí. Již vrozšířeném titulu je jasně vyjádřen didaktický účel monografie, jejíž autor deklaroval, že je určena „studujícím, učitelům ipraktikujícím“. Ojedenáct let později vydal profesor Löw další učebnici, nazvanou Lékařská zkouška apokus. Uté se zastavíme podrobněji, protože ilustruje složitou genezi některých odborných textů. Löw vtomto případě nepublikoval vlastní pojednání, nýbrž získal povolení od innsbruckého profesora Petra Linsinga (1665–1712) kreedici jeho díla ozákladech medicíny.130 Na titulním listu se proto dočteme, že kniha je znovu vydávána Löwovou péčí ase souhlasem 127 J. F. Löw zErlsfeldu: Via regia. Odkaz na pedagogický účel publikace je vprodlouženém názvu. 128 Autor neuveden: Dispensatorium medico-pharmaceuticum Pragense. Juxta quod per totum Regnum Bohemiae medicamenta usualia praeparanda et dispensanda veniunt, Praha 1739. Ktomuto tématu oněco podrobněji recentně Karel Černý– Petr Svobodný (ed.): Lékařství, Velké dějiny zemí Koruny české, tematická řada, Praha– Litomyšl 2023, s. 145; kmladším lékárnickým příručkám viz Pavel Drábek: Léčivé přípravky vObnoveném pražském dispensatoriu zroku 1750, I. část– úvod aprvních devět tříd lékových forem, Česká aslovenská farmacie 59, č. 5 (2010), s. 227–233; týž: Léčivé přípravky vObnoveném pražském dispensatoriu zroku 1750, II. část– zbylé lékové formy avyhodnocení, Česká aslovenská farmacie 59, č. 5 (2010), s. 234–240. 129 Jan František Löw zErlsfeldu: Partus medicus multo labore aLeone in lucem editus seu tractatus novissimus de variolis et morbillis… Cui accessit Apodixis medica de morbis infantum, Norimberk 1699. 130 Kdějinám innsbrucké školy viz např. Heinz Huber– Verena Plankl: Geschichte der Medizinischen Fakultät Innsbruck und der medizinisch-chirurgischen Studienanstalt (1673–1938), Vídeň– Kolín– 55 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) autora „kužitku studující mládeže pražské“. Vúvodu pak profesor Löw čtenářům objasňuje, že rozsáhlé území pražského trojměstí, množství pacientů, četnost akademických zasedání apočty univerzitních disputací iveřejných promocí mu zabírají tolik času, že nemohl sepsat vlastní zpracování látky. Narazil však na Linsingův text, oněmž má velmi vysoké mínění, ana základě autorova korespondenčně získaného souhlasu se rozhodl jej vydat, přičemž Linsing provedl korekturu nové titulní strany pražského vydání. Lékařská zkouška apokus je zajímavá izdalších důvodů. Jednak dokládá vliv innsbrucké lékařské fakulty na pražské vysoké učení, jednak tento text prodělal pozoruhodně složitý vývoj ještě před pražskou edicí. Nejstarší verze Linsingových přednášek totiž vznikla již vroce 1695 jako disertační práce jistého Františka Antonína Bartoloměje Preissmana (životopisná data neznáma) zBrna, innsbruckého studenta, jenž si zapsal přednášky svého profesora aedičně je připravil kvydání.131 OPreissmanovi jinak nevíme nic, ale je určitě důležitou připomínkou skutečnosti, že někteří studenti zčeských zemí nemuseli žádat odoktorské grady na Karlo-Ferdinandově univerzitě, neboť pro brněnské měšťany byla jistě přitažlivá Vídeň či, jak vidíme vtomto případě, Innsbruck. Bohužel dosud nikdo neprozkoumal otázku, zda bylo studium Čechů aMoravanů na rakouských lékařských fakultách vbarokní době časté. Vraťme se však kLinsingovým přednáškám, které několik let po Preissmanovi znovu zpracoval formou disertace ještě jeden student, ato Carolus Egloff, rodák ze švýcarských Baden.132 Jeho verze je strukturálně podobná té předchozí, ale formulačně, rozsahem aněkdy ivěcně se liší, čímž dokládá určitý vývoj vinnsbruckém kurikulu. Domníváme se, že důkladná analýza proměn různých verzí tohoto textu bude vbudoucnosti důležitým příspěvkem kdějinám moravské medicíny. Weimar 2010, s. 24–25. Linsingův vliv na Prahu připomíná také vnestránkovaném úvodu ke svému pojednání A. I. Schamsky: Promptuarium. 131 František Antonín Bartoloměj Preissman: Epitome institutionum medicarum triennio fusius dictatarum principiis chymicis et variis problematibus philosophico-medicis exantlata ac in alma caesareo- -archiducali universitate Oenipontana praeside Petro Linsing A. A. L. L. [= artium liberalium] Philosoph[iae] et Med[icinae] Doctore, ejusque profess[oris] ordin[arii] ac p[leno] t[itulo] decano. Defendente Francisco Anton[io] Bartholo[meo] Preissman Moravo Brünensi, A. A. L. L. Philos[ophiae] magistro et medicinae studioso. Publicae disputationi submissa, Innsbruck 1695. Preissman zřejmě ještě za svých filozofických studií vydal krátkou oslavnou báseň na sňatek hraběte zLamberku pod titulem Carmen hymeneum (jeden exemplář je vNárodní knihovně ČR se signaturou 65-E-4391, Preissman je zde sjedním -s-). 132 Carolus Egloff: Tentamen medicum sive institutiones medicae per quaestiones breviter dilucidatae, quas in alma catholica caesareo-archiducali universitate Oenipontana preside Petro Linsing, phil[osophiae] et med[icinae] doctore institut[ionum] med[icarum] professore ord[inario] physico caesareo, ac p[leno] t[itulo] rectore magnifico. Disputationi publicae submittit nobilis et doctissimus dominus Carolus Egloff, Badens[ium] Helv[eticarum] salub[errimae] med[icinae] cand[idatus], Innsbruck 1699. 56 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Potřetí vydal své dílo sám Linsing vroce 1701, aprávě tuto edici převzal Löw, aby ji reeditoval vPraze.133 Löwova verze však není doslovnou kopií Linsingova originálu, kupříkladu hned na začátku si pražská edice klade otázku, zčeho pochází medicína (zPísma svatého, ze zkušenosti, rozumu aautority učených mužů), která uLinsinga chybí. Podrobnější průzkum ukazuje, že Löw Linsingův text výrazně rozšířil apřepsal, vdalším výkladu je tedy potřeba mít na paměti, že knám hovoří spíše pražský profesor než jeho innsbrucký předchůdce. Na druhou stranu se nezdá, že by Löw někde výrazně změnil smysl Linsingova původního textu. Zvýše uvedeného však plyne, že existují celkem čtyři odlišná vydání Linsingových lékařských institucí, která vznikla pod vlivem různých „editorů“ vprůběhu dvou desetiletí, což ilustruje komplexní vývoj jednotlivých textových zdrojů ovlivňujících barokní akademický diskurz. Zde učiníme krátkou odbočku, abychom tento jev zařadili do širšího kontextu. Oelastické povaze autorského díla se včeských dějinách medicíny raného novověku dosud příliš nehovořilo. Příchod knihtisku představoval přirozený zlom, kdy se psané materiály staly nejen lépe dostupné širší čtenářské obci, ale také vznikl dojem, že tisk přinesl daleko větší textovou stabilitu. Vždyť, jak vyplývá zpodstaty věci, zjednoho vzoru vznikaly desítky či stovky identických kopií. Někteří badatelé však upozorňují, že tento předpoklad je problematický, aproto zde stručně zmíníme teze amerického historika Adria na Johnse, který již na konci devadesátých let minulého století odmítl pojetí knihy coby fixovaného autorského díla, jak je chápeme vmoderní době.134 Johns na základě svého rozboru londýnského vydavatelského aknihkupeckého trhu v16. a17. století potvrdil, že vztah mezi původním autorovým rukopisem avýsledným produktem– knihou nabízenou na pultech knihkupců– mohl být avřadě případů také byl značně volný. Adoboví čtenáři si toho byli dobře vědomi, obávali se pirátství iplagiarismu, museli tedy často řešit otázku, zda konkrétní svazek, jejž mají ve vlastnictví, je skutečně tím dílem, za něž se prohlašuje. Jestliže tuto představu přijmeme, zásadně tím změníme postavení knihy vknižní kultuře raného novověku.135 Nejistota knižního trhu vycházela ze skutečnosti, že cesta od rukopisu ke knize byla daleko složitější než dnes, avstupovala do ní řada osob, jako například sazeči nebo korektoři, kteří často upravovali text daleko více, než je nyní obvyklé. Geografická vzdálenost mezi autorem aknihtiskařem často zpraktických důvodů znemožňovala autorské korektury. Autoři nemívali 133 Petr Linsing: Tentamen medicum sive institutiones medicae per quaestiones breviter dilucidatae…, Norimberk– Erlangen 1701. 134 Adrian Johns: The Nature of the Book: Print and Knowledge in the Making, Chicago– London 1998. 135 Ibidem, s. 30. 57 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) kontrolu nad tím, kolik kopií se vytisklo, aprodej „černých“ kopií byl oblíbeným zdrojem příjmů tiskařského personálu. Nadpočetné tiskařské archy mohly strávit idelší dobu ve skladu vydavatele, než se objevily na trhu ve formě parazitického vydání, znějž samozřejmě původní autor neměl žádný hmotný prospěch. Dokonce se mohly později objevit svázané vkombinaci stexty jiných autorů, takže výsledný svazek byl jakýmsi amalgámem, jehož hlavním účelem bylo vytvořit zvytištěného materiálu zboží přitažlivé pro zákazníka, který měl nabýt dojmu, že si kupuje zcela nové zpracování tématu. Johnsovy teze, stručně vyložené vpředchozích odstavcích, jsou postaveny na studiu knižního trhu zřejmě značně odlišného, než byl ten středoevropský, ale zdá se, že alespoň některé jejich elementy se mohly projevovat iunás. Dokládá to například zmínka vBartholinově úvodu ke studiu, že pod jeho jménem vyšla ve Štrasburku načerno kniha nazvaná Lékařský manuál, „aniž by otom věděl abyl ktomu pozván“. Bartholinus na toto vydání narazil na podzim roku 1624 ve Wittenberku, zakoupil je apo příjezdu domů navíc zjistil, že větší část je ukradena zjeho předchozích publikací svýjimkou posledních dvou kapitol, které vůbec nebyly jeho. Později objevil, že autory těchto připojených textů byli německý lékař Johannes Magirus ml. (cca 1560–1596) afilozof Christoph Scheibler (1589–1653), takže Bartholinus nebyl jedinou obětí tohoto vydavatelského podvodu.136 Vraťme se však kpřípadu Jana Františka Löwa zErlsfeldu, jehož edice Linsingova díla zroku 1710 zjevně nebyla neautorizovaná, ale také nešlo oprostou reedici innsbrucké učebnice. Viděno prizmatem Johnsovy teorie oproměnlivé povaze autorského textu vraně novověké knižní kultuře nebyl tento postup zřejmě až tak vzácný. Také další učebnice Jana Františka Löwa zErlsfeldu představuje pro historiky určitou výzvu. Jde ovýklad kHippokratovým Aforismům, vydaný hned následující rok po edici Linsingových přednášek. Dílo se včeském překladu jmenuje Starý anový výklad aforismů starověkého mudrce Hippokrata dle názoru starších inovějších autorů veřejně přednesený pražské studijní mládeži (dále Starý anový výklad aforismů).137 Jedná se orozsáhlou práci o1180 stranách, vjejímž úvodu Löw shrnul autory, znichž při kompilování vycházel, přičemž zdůraznil tři jména: pařížského profesora ze 16. století Jacquesa Houlliera (cca 1504–1562), jenského profesora achemika Georga Wolfganga Wedelia (1645–1721) apapežského osobního lékaře Lucu Tozziho (Lucas Tozzius, 1638–1717). 136 C. Bartholinus: De studio, fol. 5r. Jedná se zřejmě ovydání Caspar Bartholinus: Enchyridion physicum ex priscis et recentioribus philosophis accurate concinnatum, et controversiis naturalibus potissimis, et utilissimisque illustratum, Štrasburk 1625; datace je tedy dle svědectví Bartholinova nesprávná, protože dílo bylo na trhu již na podzim předchozího roku. 137 Jan František Löw zErlsfeldu: Nova et vetus aphorismorum divi senis Hippocratis interpretatio juxta mentem veterum et recentiorum in publica cathedra ingenue juventuti medicae Pragensi explanata, Frankfurt– Lipsko 1711. 64 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) blému obvykle začínal diskusí ovýznamu základních pojmů, což platilo ipro lékařské spisy, jak jsme upozornili již dříve.158 Hledání původu slov vycházelo zbiblického učení, protože vknize Genesis (Gen. 2,19–20) je známá pasáž, jež včeském ekumenickém překladu zní: „Když vytvořil Hospodin Bůh ze země všechnu polní zvěř avšechno nebeské ptactvo, přivedl je kčlověku, aby viděl, jak je nazve. Každý živý tvor se měl jmenovat podle toho, jak jej nazve. Člověk tedy pojmenoval všechna zvířata anebeské ptactvo ivšechnu polní zvěř.“ Adam byl podle dobových představ prvním „tvůrcem jazyka“, ato jazyka rajského, tedy dokonalého, protože vznikl ještě před pádem avyhnáním zráje.159 Pochopení či odhalení „správného“ označení věci tedy mělo pro raně novověké vzdělance hluboký význam nejen zhlediska přírodní filozofie coby pojítko se světem ještě neposkvrněným prvotním hříchem, ale také zhlediska spirituálního. Zdůrazněme, že barokní etymologie nejsou použitelné vmoderním slova smyslu, neříkají nám nic oskutečném původu slov, ale spíše naznačují, jak si je doboví učenci lingvisticky kontextualizovali. Vnašich pramenech najdeme etymologické úvahy na dvou místech; podle Zeidlerovy učebnice se slovo „medicína“ vztahuje křecké tradici, která používala slova μέδομαι (médomai) aἰάομαι (iáomai) ve významu pečovat aléčit. Od Řeků je pak převzali Římané, kteří používali výrazy medicina aars medica (umění lékařské).160 Později se vLöwových dodatcích kLinsingovi setkáme také sformulací, že slovo mederi (léčit) pochází zlatinského medius (střední) amediocritas (prostředek), protože pacient ilékař by se měli chovat tak, aby neupadali do extrému adrželi se, řečeno dnešními slovy, „zlatého středu“.161 Etymologicky to samozřejmě pravda není, ale odráží to charakteristický rys tehdejší prevence aterapie– snahu odosažení audržení rovnováhy. Zdá se také, že se jedná onepřiznaný odkaz na počátek šesté kapitoly Aristotelovy Etiky Nikomachovy. Kromě jazyka byla důležitá iperspektiva historická, neboť pro raně novověké akademiky představovala tradice zásadní zdroj poučení. Stejně jako vpřípadě jazyka hrál významnou roli biblický příběh. Před pádem člověka byl stvořený svět dokonalý aAdam musel veškerá stvoření nejprve poznat, aby je mohl pojmenovat. Tento akt poznání byl tedy první adokonalou přírodní vědou. Na počátku tak bylo poznání přírody dokonalé. Teprve později, ve světě zasaženém hříchem, začalo podléhat zkáze. Badatel opřírodě tedy měl být spíše historikem než přírodovědcem v moderním slova smyslu, protože nejdůležitějším zdrojem pravého vědění bylo odhalení přežívajících zbytků poznání prediluviálního– rajského poznání Adamova. 158 K. Černý: Mor, s. 166. 159 Umberto Eco: Hledání dokonalého jazyka, Praha 2001, s. 14. 160 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 2. 161 J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 8. 65 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Vdějinách medicíny se tento princip projevuje napětím mezi dvěma názorovými proudy. Autoři upřednostňující historickou inspiraci ajejí uchovávání asprávné pochopení bývali většinou označováni souhrnným pojmem „galénici“, případně autoři „staří“ (veteres). Naopak spisovatelé spoléhající se více na moderní literaturu především 16. a17. století byli označováni jako „novátoři“ (neoterici) či autoři „nedávní“ (recentiores). Vraném novověku se objevila celá řada pokusů osmíření obou škol– klasickými příklady jsou díla pařížského profesora Johanna Wintera (též Guintera) von Andernach (1505–1574) nebo Daniela Sennerta (1572–1637), profesora na lékařské fakultě ve Wittenbergu.162 Také vnašich seznamech literatury jsme na tento motiv již narazili, neboť někteří autoři inzerovali snahu vzít vúvahu „staré“ i„nové“ zdroje již vnázvech publikací, jak je vidět hned uněkolika pojednání Jana Františka Löwa zErlsfeldu, jeho žáka Schamského, vLinsingově Lékařské zkoušce apokusu atd. Knihy institucí pro pražskou lékařskou fakultu pokrývají období od sedmdesátých let 17. století do konce prvního desetiletí 18. století. Jestliže je porovnáme, pozorujeme vjejich chápání historie určité rozdíly. Paul de Sorbait zvažoval správnou definici medicíny podle různých autorit: Hérofila (medicína jako věda ověcech zdravých, nezdravých aneutrálních), Hippokrata (medicína jako věda odoplňování chybějícího aodstraňování přebývajícího) aGaléna (medicína jako strážkyně zdraví, které máme, anáprava zdraví chybějícího). Nakonec se ale přiklonil kformulaci Avicennově: medicína je věda, která poznává jak ustrojení lidského těla (zda je zdravé, či zda mu zdraví schází), tak jak se žádoucí tělesný stav uchovává anavrací.163 Oněco mladší Šebestián Kristián Zeidler také zdůraznil význam historie, když prohlásil, že již starověcí autoři učili, že medicína stojí na dvou pilířích: rozumu azkušenosti. Zároveň ale zaujal značně eklektický postoj, protože učenost viděl jako vzájemně se obohacující vztah mezi starým anovým, neboť imoderní autoři měli dle jeho mínění ke starým objevům co říci. Zeidler také formuloval velmi zajímavou koncepci modernity ajejí potřeby vlékařství, když pravil, že příroda se od stvoření změnila, staré principy již neslouží tak jako vminulosti, moc elementů nahradila kyselina azásada, což se pak analogicky projevuje vřadě vědních oblastí, které se také vyvíjejí: Pyrotechnika již dala vzniknout novému Vulkánovi, polemika Euklidovi164, statika Archimedovi, akomu medicína? Sotva si dovolím někoho vybrat, když si každý váží svých avcelém 162 Johann Winter von Andernach: De medicina veteri et nova tum cognoscenda tum faciunda commentarii duo, Basilej 1571; Daniel Sennert: De chymicorum cum Aristotelicis et Galenicis consensu ac dissensu, Wittenberg 1619. 163 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 1. 164 Vtomto případě se jedná zřejmě oEuklida zMegary (cca 435– cca 365 př. n. l.) známého zálibou vdisputacích. 66 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) tom množství autorů, kteří jsou mi známi, sotva najdeš dva, kteří by se na jednom [velikánovi] shodli. Kolik nám Otcové [medicíny] zanechali památek! Tolik je Galénových svazků, tolik Avicennových traktátů, akdo pokračuje vjejich stopách, kdo je čte akdo knim [ještě] vzhlíží? Aproto není divu, uzavřel Zeidler tuto krátkou úvahu, že lékaři texty starověkých astředověkých autorit nahrazují autoritami novými. Poznatky starověkých autorů měly být novověkými badateli dále podrobněji prozkoumány aupřesněny. Proto Zeidler ohlásil, že bude citovat představitele obou táborů, ačtenář si měl sám vybrat, co mu lépe vyhovuje.165 Ktéto pasáži je však potřeba dodat jednu důležitou poznámku, nestránkovaný úvod, vněmž je obsažena, se vyskytuje pouze vdruhém vydání publikovaném ve Vídni vroce 1692, pražské vydání zroku 1687 ji nemá. Ikdyž je úvod formulován, jako by jej napsal Zeidler, není podepsán ana Zeidlerovo autorství se nelze zcela spolehnout– obě vydání vyšla až po jeho smrti. Kdo inicioval mladší vídeňskou verzi amohl tedy být iautorem těchto myšlenek, bohužel nevíme. Peter Linsing se ve svém úvodu do medicíny již vroce 1701 vyrovnal sproblémem lékařské tradice poněkud jinak. Pojal ji jako kategorii zakotvenou včase. Lékařství podle něj pochází od Boha, který jím nadal Adama, od nějž jej stejně jako jiné vědy aumění zdědily další generace.166 Jan František Löw pak doplnil vedici zroku 1710 obsáhlejší historickou úvahu vduchu barokní historiografie, zníž vidíme, jak si raně novověcí lékaři toto dědictví představovali. Ustarověkých národů bylo lékařství jen velmi jednoduché, neboť lidstvo bylo mnohem zdravější. Ovšem jak šel čas, objevovalo se stále více nových nemocí, aproto začali Egypťané jako první provozovat medicínu coby samostatný obor– měli prý pro každou chorobu zvláštní specialisty.167 „Mezi nimi [Egypťany] byl knížetem Hermes Trismegistos, od něhož pochází Smaragdová deska.“ Od Egypťanů odvodili své lékařství Řekové, jejichž „knížetem“ byl Apollón, při jehož „chrámu“ byly objeveny mnohé nové léky. Apollovým synem byl Eskulap avnukem Polidarios, zněhož vzešly tři lékařské školy: krétská, rhodská akouská (tj. hippokratovská).168 Když Řecko ovládli Římané, zdědili také tradici lékařství arozšířili ji do celého světa.169 Vtomto stručném úvodu do dějin oboru, možná prvním zdokumentovaném pro pražskou lékařskou fakultu, se nám vrací odkaz na koncept starověké moudrosti, ale také zde vidíme jinou dobovou historickou tezi, známou 165 Š. K. Zeidler: Institutiones, nestr. úvod druhého vydání zroku 1692. 166 P. Linsing, Tentamen, s. 1. 167 Tuto informaci Löw převzal zHérodota. Eugen Strouhal: Život starých Egypťanů, Londýn 1994, s.243. 168 Jan František Löw zErlsfeldu (ed.): Tentamen et examen medicum institutisticum per quaestiones juxta mentem veterum et recentiorum breviter dillucidatum an. 1699 in alma catholica caesareo-archiducali universitate Oenipontana publicae disputationi submissum, hinc additis quibusdam necessariis Erlangae anno 1701. noviter editum, Frankfurt nad Mohanem– Lipsko 1710, s. 2. 169 Ibid., s. 3. 67 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) pod označením mundus senescit (svět stárnoucí). Jak se stvoření vzdaluje od počátku světa, podléhá stále více zkažení prvotním hříchem, což zvětšuje utrpení, zkracuje život avede knovým nemocem. Je to pesimistický koncept spozdně antickými kořeny, přičemž obrat mundus iam senescit se objevil již ve Fredegarově kronice ze 7. století.170 Antropomorfizace antických božstev– Apollón aEskulap se zboha apoloboha vtomto příběhu změnili na legendární panovníky– je snejvětší pravděpodobností pomohla legitimizovat před křesťanskou cenzurou. Zmínka obájné helénistické postavě Herma Trismegista (Trojmocného) ajeho slavné Smaragdové desce naznačuje, že středoevropská medicína nepostrádala alchymisticko-astrologické vlivy. Hermes Trismegistos se vliteratuře poprvé objevil kolem roku 150 př. n. l. jako řecká verze egyptského boha učenosti Thotha, zatímco Smaragdová deska je text mnohem pozdější, zřejmě arabské provenience.171 Od etymologického ahistorického úhlu pohledu přejděme kté nejdůležitější definici, která vychází zobsahu. Co tedy je podle barokních autorů medicína? Zeidler na tuto otázku odpovídá velmi důkladným rozborem, na jehož počátku stojí konstatování, že „medicína neboli umění lékařské není ničím jiným než péčí ozdraví neboli strážkyní zdraví aposkytuje nástroje, jak ochránit zdraví člověka“.172 Rozlišuje přitom mezi lékařstvím humánním aveterinárním, znichž pouze první náleží do kompetence lékařů, to druhé je dílem „správců stád“. Medicína je podle Zeidlera také uměním (ars) avjistém smyslu vědou (scientia), což je konstatování, ukterého se musíme na okamžik zastavit. Středověk araný novověk totiž neměly ekvivalent moderního pojmu „věda“ aod něj odvozených výrazů jako „vědec“ nebo „vědecký“, které si navíc moderní diskurs často spojuje spředstavou progresivního, do budoucnosti obráceného vývoje dané disciplíny.173 Nejbližším historickým příbuzným pojmu „věda“ byl aristotelovský výraz epistémé ajeho latinský překlad scientia, což je slovo pocházející zlatinského slovesa scire (vědět), alze jej tedy přeložit jako „vědění“. Pro označení toho, čemu dnes říkáme „vědecké disciplíny“, ale tomuto výrazu konkurovala řada dalších rovnocenných či dokonce preferovaných označení, například již zmíněné „umění“ sdůrazem na praktickou rovinu konání, nebo disciplina, slovo odkazující kdiscipulus (student), tedy požadavku naučit se něco. 170 Paul Archambault: The Ages of Man and the Ages of the World, Revue d’ Etudes Augustiniennes et Patristiques 12, č. 3–4 (1966), s. 193–228, zde viz s. 207. 171 Shrnutí viz např. vhesle Robert Andrew Gilbert– Robert P. Multhauf: Alchemy, in: Encyclopedia Britannica (online). 172 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 2. 173 Ktomu nejnověji Philipp Roelli: Latin as the Language of Science and Learning, s. l. 2021, s. 29, 41–43. 68 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Vobdobí, jímž se zde zabýváme, prodělal výraz scientia ve vztahu kpřírodním vědám postupný přechod od původního úzkého významu (vědění na základě poznání příčin) kmnohem širšímu pojetí vědění obecného, které již předznamenává naši moderní definici.174 Zpřehršle různých epitet, jež měl Zeidler kdispozici, definoval medicínu vprvní řadě jako „lékařské umění“ aslovo věda (scientia) připouštěl jen vjeho pozdní široké definici.175 Zdrojem tohoto přesvědčení mu byla šestá kniha Aristotelova spisu Etika Nikomachova, vníž se rozlišují rozumové ctnosti vedoucí kpravdě: sapientia (moudrost), scientia (vědění), fides (víra), opinio (názor) aars (umění).176 Ztěch mohla být medicína pouze uměním, neboť podle Zeidlera je dílem rozumu avede kexternímu produktu, jímž je lidské zdraví.177 Úplná Zeidlerova definice zní: „Medicína je tedy činné umění, které zdraví vtěle lidském uchovává auzdravitelnou nemoc odhání.“178 Jejím předmětem zájmu je lidské tělo azkoumání, do jaké míry je lze chránit před chorobami, případně ho od nich osvobodit.179 Podobný názor měl jen omálo starší Paul de Sorbait, který se vdiskusi kdefinici medicíny ohradil hned dvakrát. Jednak proti výroku, že medicína není věda (scientia), protože se zabývá konkrétním, což se však podle vídeňského profesora nevylučuje;180 jednak nesouhlasil stvrzením, že medicína nemůže být vědou, protože je uměním– také vtomto případě Sorbait připouštěl možnost dvojího zařazení. Lékařství patří mezi svobodná umění, kterých Sorbait uvádí celkem třináct (gramatika, rétorika, logika, hudba, aritmetika, geometrie, astronomie, etika, politika, fyzika, medicína, metafyzika ateologie), přičemž poslední dvě jsou svobodná umění duchovní (artes liberales divinae), zatímco ostatní jsou svobodná umění přirozená (artes liberales naturales).181 Vraťme se však kZeidlerovi, který zdůraznil, že „tělo“ je vtomto případě nutno definovat ve smyslu lékařském, odlišném od definice fyzikální– současná čeština by asi tento rozdíl popsala nejlépe posunem významu mezi slovy „tělo“ a„těleso“. Boj ozdraví má dvě roviny, preventivní akurativní. Vprvním případě chrání tělo před chorobami, které by je mohly postihnout, vdruhém se snaží ztěla odstranit léčitelné nemoci. Atribut „léčitelný“ je vtomto případě důležitý, protože choroby považované za neléčitelné se lékař podle Zeidlera ne174 Ibid.: Latin, s. 43–44. 175 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 4. 176 Toto jsou pojmy doslova převzaté zZeidlera. Křížův překlad Etiky zroku 1937 aktuálně dostupný na trhu tento seznam prezentuje vponěkud odlišné podobě: umění (ars, τέχνη), vědění (scientia, έπιστήμη), rozumnost (prudentia, φρόνησις), moudrost (sapientia, σοφία), rozumění (intellectus, νους). Aristotelés: Etika Níkomachova, přel. Antonín Kříž, Praha 2021, s. 137–138, 275. 177 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 4. 178 Ibid., s. 5. 179 Ibid. 180 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 2. 181 Ibid. 69 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) smí pokoušet léčit.182 Pražský profesor se vtéto věci odvolal na největší historické autority, Hippokrata aGaléna, kteří oba odmítali zasahování do stavů, kdy přirozenost lidská vboji snemocí podléhá, protože marná snaha by vpacientech jen zasévala nedůvěru vléky alékaře.183 Jedná se oprofesní princip, který má mnohem starší kořeny; zákazy lékařům léčit neléčitelné stavy se objevují již ve staroegyptských textech.184 Oněco později se podobně vyjádřil také Peter Linsing, když pravil, že předmětem medicíny je „lidské tělo živé nebo uzdravitelné. Moci medicíny jsou vyňata všechna těla ostatní [tj. zvířecí] atéž těla mrtvá či neuzdravitelná.“185 Löw ktomu později doplnil vysvětlení, že nemoci mohou být „neuzdravitelné“, ale léčitelné, čímž měl na mysli péči zmírňující těžkosti pacienta.186 Paul de Sorbait také vúvaze odefinici medicíny kladl otázku, zda se má lékař vyhýbat ošetřování neléčitelných stavů, jak doporučoval Hippokratés. Sorbait sním nesouhlasil, lékaři by měli na tyto stavy nahlížet jako na „příměří“ na cestě mezi životem asmrtí.187 Pro správnou interpretaci těchto pasáží musíme upozornit, že raně novověká nosologie byla vpřevážné míře symptomatická, což znamená, že každý příznak interpretovala jako nezávislou chorobu.188 Neléčitelný tedy mohl být například nádor, ale bolest sním spojenou lékař obvykle považoval za samostatnou nemoc, kterou léčit mohl. Linsingova definice oboru je oněco komplexnější, ale vpodstatě se sZeidlerem shoduje. Medicínu považoval za umění, které zdravým uchovává zdraví anemocným jej nahrazuje; ty, kdo jsou na půli cesty, od nemoci chrání. Vnímal ji jako nadřazenou jiným disciplínám, protože má božský původ, vznešené téma, nad jiné vzácný účel, vědeckou metodu astuduje se znejvyšší nezbytnosti.189 Löwova edice ktomu doplnila, že medicína je vědou (scientia) zabývající se věcmi přirozenými, nevrozenými anepřirozenými azároveň doplňováním chybějícího aodstraňováním nadbytečného.190 Všechny vlastnosti shromážděné Löwem vpředchozí větě jsou pevně zakotveny vdobové galénické lékařské teorii, přičemž rozdíl mezi „přirozeným“ a„nepřirozeným“ si nejlépe můžeme představit tak, že studium přirozených náležitostí lidského těla náleželo do kompetence fyziologie anepřirozených patologie. Věci „nevrozené“ budeme definovat později, ale zabývala se jimi disciplína nazývaná nejčastěji hygiena nebo dieta. Lékařství je podle Löwových dodat182 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 5. 183 Ibid., s. 6. 184 Eugen Strouhal– Břetislav Vachala– Hana Vymazalová: Lékařství starých Egypťanů, I, Praha 2010, s. 34. 185 P. Linsing, Tentamen, s. 1; J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 3. 186 Ibid., s. 4. 187 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 2. 188 K. Černý: Mor, s. 148. 189 P. Linsing, Tentamen, s. 2; J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 10. 190 Ibid., s. 8. 70 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) ků kLinsingovi také „umění založené na předpokladech či domněnkách“ (ars conjecturalis), ato vprotikladu kdisciplínám opírajícím se ojistotu (jako například matematika), nebo naopak jistotu postrádajícím, atedy vyžadujícím víru.191 Předpoklad je důležitou součástí medicíny, nesmí však být výsledkem náhody, nýbrž musí vycházet zrozmyslu azkušenosti. Kdefinici medicíny patří také odpověď na otázku, co to je zdraví, zda špatná či dobrá dispozice, nebo struktura částí lidského těla.192 Klientela lékařů se podle pražského profesora dělí na osoby zdravé, nemocné ana jedince, kteří se nacházejí mezi těmito dvěma stavy neboli in statu decidentiae, ve stavu nerozhodném.193 Na závěr výkladu odefinici medicíny ještě zmiňme Sorbaitem sebrané odpovědi na námitky skeptiků, kteří medicínu odmítali. První jejich otázka zněla, proč vůbec by měla být tato profese zapotřebí, když Římané se– dle svědectví Plinia Staršího– obešli bez služeb lékařů déle než šest století? Sorbait na to suše odvětil, že jednak je Plinius žvanil, ajednak je obecně známo, že Římané neměli ani teology– aznačí to snad, že by teologové byli zbyteční? Druhá námitka vycházela zHippokratova tvrzení, že uzdravuje příroda, aco nevyléčí ona, nezvládne ani člověk. Na to Paul de Sorbait odpověděl, že příroda uzdravuje jen vmalých věcech akvelkým člověka potřebuje, protože kdo kdy viděl, že by příroda sama od sebe zhojila vykloubeninu? Třetí námitka byla náboženská– lidský život se řídí Boží prozřetelností aprodloužit jej nad stanovenou mez stejně není možné. Odpověď zněla, že sice nežijeme věčně, ale můžeme neopatrností svůj vlastní konec urychlit, aprávě před tím nás lékař chrání.194 TEORETICKÉ ŠKOLY AROZDĚLENÍ GALÉNICKÉ MEDICÍNY Akademickou medicínu raného novověku jsme dosud označovali nálepkou „galénická“, což je výraz odkazující ke směru přírodovědeckého apřírodně filozofického myšlení, které se hlásilo kdědictví Hippokrata zKóu, Galéna zPergamu akprincipům aristotelovské filozofie. Lékaři raného novověku však rozlišovali více vzájemně si konkurujících teoretických škol, knimž se buď vrůzné míře vztahovali, či se vůči nim naopak vymezovali. Vdobové terminologii se tyto směry označovaly latinským slovem sectae. Galénismus lze označit za dominantní akademický „mainstream“, jehož vliv však vobdobí, které zde sledujeme, postupně slábl. Nyní prozkoumáme, jaké kněmu existovaly alternativy ajaké bylo jejich postavení ve výuce na pražské lékařské fakultě. 191 Ibid., s. 4. 192 Ibid., s. 8. 193 Ibid. 194 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 2. 71 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Dva autoři učebnic, Paul de Sorbait aJan František Löw zErlsfeldu, se pustili do obšírnějšího výkladu na téma lékařských sekt. Posun, který mezi nimi pozorujeme, je nanejvýš instruktivní pro pochopení vývoje medicíny vtomto období. Vsedmdesátých letech 17. století Sorbait rozlišoval čtyři hlavní teoretické proudy, ato medicínu empirickou, racionálně-dogmatickou, metodickou aspagyrickou.195 Znich jednoznačně upřednostňoval školu racionálně-dogmatickou, protože všechny ostatní považoval za něčím defektní. Racionálně-dogmatická škola je jen jiné označení toho, čemu vnaší knize říkáme galénismus. Sorbaitovo pojmenování vsobě spojuje dva charakteristické rysy této dominantní lékařské školy– důraz na roli rozumu (ratio), především ve formě aristotelovské logiky, ajeho spojení stradicí učení (dogma), sahající až do starořecké medicíny. Adjektivum „dogmatický“ tedy nesmíme chápat vmoderním pejorativním slova smyslu jako „nepřipouštějící pochybnosti“, nýbrž jako odkaz na bohatou diskursivní tradici západní medicíny či– ještě vhodněji– jako odmítnutí radikálního přetržení vazeb se slavnou historií lékařského umění. Podívejme se nyní na argumentaci týkající se jednotlivých názorových směrů podrobněji. Empirici ametodici jsou lékařské školy, proti nimž se dominantní směr evropského lékařského myšlení vymezoval již vpozdní antice. Pro náš výklad je však důležité, že oba tyto pojmy nabyly vraném novověku nového významu.196 Když tedy Paul de Sorbait kritizoval po Galénově vzoru empirickou ametodickou konkurenci, nešlo oprázdné rétorické cvičení, ale měl na mysli zcela konkrétní proměny lékařského myšlení své doby. Musíme mít samozřejmě na paměti, že se jedná pouze ojednu stranu sporu apředstavitelé obou směrů by jistě Sorbaitovu kritiku rozporovali. Ale itak nám jeho výklad poskytuje důležité vodítko, jak se pražští studenti 17. století dívali na svoji vědu jako celek. Podstatou anejvětší slabinou empirické školy byla podle Sorbaita zásada, že lékařům kvýkonu praxe postačuje zkušenost aže nepotřebují rozbor příčin, příznaků či rozdílů různých chorob. Empirici tedy sice byli jakoby „experimentátoři“, ale jejich disciplína se měla k racionálně-dogmatické škole „jako slepý kvidoucímu“.197 Metodologicky se empirický směr opíral otři principy: osobní zkušenost, historii aanalogii. První znich není nutno komentovat; historií se rozuměla tradice empirických spisů akorespondence mezi učenci. Základem analogické metody pak bylo používání známých léků apostupů vpříbuzných kontextech, které byly celkem tři: podobnost postižených částí těla, podobnost účinků apodobnost pomocných prostředků. 195 Ibid., s. 3. 196 Roy Porter: Největší dobrodiní lidstva: historie medicíny od starověku po současnost, Praha 2001, s.70–100. 197 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 3. 72 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Příkladem první analogie by bylo využití léku, kterým se běžně léčí paže, na chorobu nohou. Druhý kontext demonstruje Sorbait na arménské hlince, užívané kzástavě krvácení– empirik by ji mohl analogicky použít kléčbě stolice obsahující krev. Ve třetím případě by empirik postupoval tak, že vsituaci, vníž se doporučuje kdouloň, by ji bez obav smíchal smišpulí, neboť obě tyto rostliny měly dle dobových představ svíravý účinek.198 Tyto tři analogie tedy představují hlavní nástroje empirické lékařské školy. Jejich užití ale bylo podle Sorbaita nesprávné. Vezmeme-li vúvahu kupříkladu vykašlávání krve, jež může být způsobeno celou řadou různých příčin, například roztržením cév, erozí žil, anastomózou nebo díky diapedesis, kdo by byl tak naivní adomníval se, že všechny tyto příčiny lze léčit stejným lékem?199 Jiným příkladem je zástava moče, která může pocházet zmočového kamene, krevní sraženiny, zánětu nebo uhláku; ajak by ji mohl ve všech případech vyléčit stejný prostředek?200 Sorbait zdůrazňuje, že ačkoliv je symptom stejný, příčina se může lišit, apodle toho se musí odlišovat také léčba. Jestliže například zástava močení pochází od zablokování močové trubice kamenem, pak se po zasunutí katetru cesta uvolní astav upraví, ale pokud by příčinou byl zánět, katetr by celou situaci jen zhoršil. Aplatí to inaopak– existují odlišné (neanalogické) stavy, které si vyžadují stejnou léčbu. Též důraz na osobní zkušenost byl podle Sorbaitova soudu nebezpečný, protože empirici se často museli spoléhat na ojedinělé zkušenosti, ale– jak učil již Aristotelés– zkušenost nikdy nevzniká zjediného pozorování azjediné paměťové stopy. Experiment nelze složit dokonce ani zmnoha vzpomínek, neboť nevedou kjedné zkušenosti. To je důvod, proč se dle Sorbaita pletou empirici odvozující zkušenost zojedinělých pozorování. Různé případy se od sebe často značně liší, aproto vyžadují léčbu prostřednictvím různých metod. Jestliže se zapomíná na rozdílnost lidí achorob, nikdy nelze vytvořit žádoucí zkušenost. Podle Sorbaita již starověké autority učily, že je třeba zohlednit místo, roční dobu, věk, rozličnost chorob, individuální habitus pacienta, jeho zvyky, přirozenost atd. Ztěchto úvah Sorbaitovi vyplývalo, že teorie empiriků je bezcenná, neboť co podle ní jednomu pomůže, může druhého naopak zahubit.201 Výše uvedené Sorbaitovy výhrady na adresu empirické lékařské školy jsou klíčovým příspěvkem pro pochopení modernizace medicíny vdobě 198 Paul de Sorbait: Nova et aucta institutionum medicarum isagoge, Vídeň 1678, s. 220. 199 Toto je Sorbaitův názor na možné příčiny přítomnosti krve ve sputu, současný lékař by to zajisté okomentoval jinak. Anastomóza je označení pro nově vytvořené spojení dvou dutých struktur, vtomto případě nejspíše cév. Diapedesis znamená pronikání krve neporušenou stěnou kapiláry. 200 Slovo „uhlák“, latinsky carbunculus, je pojem pro poškození povrchu tkáně zánětem, které se projevuje vpodobě puchýře naplněného krví, jejíž charakteristická barva dala tomuto stavu název. 201 P. de Sorbait: Nova et aucta institutionum medicarum isagoge, s. 222. 73 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) barokní. Zmínky oempirické ametodické škole jako dvou alternativních proudech khippokratovské aGalénově tradici se objevily již vantice, píše onich například Galén. Ale vraném novověku nabyl pojem empirismus nového významu, neboť důraz na experiment aosobní zkušenost se stal důležitým nástrojem dobového vědeckého myšlení, symbolizovaného spisy, jako bylo Nové organon Francise Bacona (1561–1626). Sorbaitův skeptický přístup kautopsii (osobní zkušenosti) ikopakování experimentu adůraz, který kladl na nutnost přihlédnout kproměňujícím se okolnostem, ukazují, jak složité bylo prolomení stereotypů tradičního myšlení vprostředí lékařských fakult. Zvláště když v sobě mnohé Sorbaitovy výhrady skrývaly racionální jádro. Obraťme nyní pozornost ktomu, co Sorbait praví odalším konkurenčním směru– medicíně metodiků. Jejím charakteristickým rysem byl atomismus a s ním související přesvědčení, že lidské tkáně jsou porózní. Podstatou chorob pak mělo být přílišné stažení nebo naopak uvolnění tělesných pórů, které blokovalo či naopak nebránilo pronikání atomů do tkání aven znich. Také vtomto případě se jednalo ovelmi starou ideu, postavenou na učení Démokrita (cca 460– cca 370 př. n. l.) aAsklépiada (cca 129/124–40 př. n. l.). Sorbait se také na obě starověké autority odvolal avytýkal jim, že metodici považují stažení aroztažení za jediný terapeutický mechanismus, takže bez ohledu na kontext podávají stahující prostředky při přílišném uvolnění tkáně auvolňující prostředky při křečích. Navíc odmítají učení ofyziologii ianatomii aignorují všechny další vlivy působící na pacienta, jako například kvalitu vzduchu, roční dobu, geografický region, věk, duševní stav atd. Především to pak negativně ovlivňuje jejich vztah ktzv. prokatarktickým vlivům, tedy okolnostem předurčujícím jedince konemocnění, jako je přehřátí, ochlazení, opilost, přesycenost, hlad nebo vyčerpání. Podle vídeňského profesora „islepý musí vidět“, že jednoduchý princip stažení auvolnění, jádro metodické školy, nemůže vysvětlit všechny choroby.202 Stejně jako vpřípadě školy empirické také komentáře kmetodické nauce byly zastřenou kritikou některých Sorbaitových současníků. Atomismus se vrátil do raně novověké medicíny skontagiózní teorií Girolama Fracastòra (1476/8–1553), který vyslovil domněnku, že se nakažlivé nemoci šíří pomocí nepatrných částeček, jimž říkal „troud“ (fomes). Fracastòrova teorie, přežívající dlouho do 17. století, byla nemyslitelná bez představy, že tělesa vydechují proudy neviditelných částeček, atomů, které následně pronikají póry do jiných těles (atěl), snimiž různě interagují. Hlavním protivníkem, jehož Sorbait napadl jmenovitě, pak byl benátský lékař abotanik Prospero Alpini (1553–1617), jenž se proslavil především svými díly okvěteně amedicíně 202 Ibid., s. 223. 80 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Kromě jednoduchého systému čtyř primárních kvalit se vmedicíně pracovalo také skvalitami sekundárními, které vznikají mísením, otupováním apromícháváním těch primárních. Sekundárních kvalit se rozlišovalo mnohem více adělily se na zjevné askryté. Ty první měly kvalitativní účinek ařadily se knim kupříkladu pachy, chutě, řídkost, hustota, měkkost, tvrdost, tíha alehkost atd. Za skryté kvality se považovaly takové, které svůj účinek vyjevují nepřímým způsobem. Vlastně to byla přihrádka, do níž se uklidilo vše, co nešlo označit za sekundární kvalitu zjevnou, tedy například účinek projímadel, síla magnetu, schopnost rebarbory „čistit“ žluč, moc pivoňky zázračně odolávat epilepsii apod. Podle Zeidlera je účinek jediným důkazem existence těchto skrytých sekundárních kvalit.237 Na pozadí elementů akvalit primárních, sekundárních, zjevných iskrytých definovaly starší učebnice lidské tělo sodkazem na Hippokrata jako strukturu sestávající ze složek zadržujících, zadržovaných apodněcujících. Zadržující byly všechny pevné tkáně jako svaly, cévy, nervy, kosti adalší, zadržované pak tělesné šťávy, především krev, žluč, hlen ařada jiných. Podněcující funkci vtěle plnil tzv. spiritus, což byl princip umožňující lékařům objasnit především funkci nervového systému azároveň sloužil kpropojení těla sduševními funkcemi.238 Všechny složky musely být patřičně vyvážené, protože jedině tak se tělo udržovalo neporušené. Pokud byla rovnováha poškozena, objevila se nemoc.239 Nyní se od tradiční koncepce přesuňme knovějšímu pojetí. Löwův výklad sice stále obsahuje některé historické prvky, ale už se mísí sřadou novějších postřehů. Vsynkretickém výkladu se často objevují různé, alternativní pohledy na věc. ULöwa se již nesetkáme se snahou popsat jediné pravé učení, nýbrž spokusem odiskusi nad různými perspektivami základů fyziky achemie. Barokní věda počátku 18. století předchozí tradici neodmítala, spíše ji kreativně přeformulovala, aby pak dospěla kvlastní koncepci zvané dogmaticko- -mechanická. Jejím základem jsou stále čtyři aristotelovské elementy, různě kategorizované, například na těžší (země avoda), znichž vznikají tělesa, alehčí (oheň avzduch), které těmto tělesům dodávají pohyb. Nebo také na symbolické, souhlasící spolu vnějaké primární kvalitě (voda, vzduch), aasymbolické, které jsou ve všech kvalitách protikladné (voda, oheň). Také primární kvality se tu stále podílejí na obrazu světa– jsou vsouladu stradicí děleny na aktivní (horká astudená) apasivní (vlhká asuchá).240 Znich dále vznikají kvality sekundární, jako je hustota, měkkost či tvrdost, ale také terciální (barva, pach), akonečně též kvality skryté.241 237 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 18. 238 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 20. 239 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 15. 240 J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 14. 241 Ibid., s. 15. 81 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Tento tradiční obrázek světa už ale výrazně ovlivnil atomismus, neboť elementy se vněm skládají zčásteček, které se liší ukaždého znich. Zde Löw doplnil původní Linsingův text odetailní popis; atomy země jsou mnohotvaré, tlusté, tenké, těžké, lehké, tvrdé, měkké, nepružné, pružné, ostré, tupé, pichlavé, řezavé, rozvětvující se, pernaté, krychlové, okrouhlé atd.242 Voda má částečky spíše stejnorodé, ohebné, podlouhlé, lehké aokrouhlé. Oheň se vyznačuje nejjemnějšími částečkami zvanými aether, nejtenčími anejpohyblivějšími, jež jsou původcem veškerého tepla, kvasu avzkypění. Tento atomický oheň se dělí na tři druhy: svítící ahorký (jako je plamen svíce), nesvítící ahorký (například hašené vápno) asvítící, ale studený (třeba hnijící dřevo).243 Částečky posledního prvku, vzduchu, mají být okrouhlé, hladké, ohebné, jemné arychlé.244 Atomistické pojetí elementů mělo svůj dopad na nové chápání přírodních procesů. Kupříkladu oheň lampy, který vyhasl, se nerozplývá na vzduch, jak soudila tradiční přírodní filozofie, ale na nejjemnější ohnivé částečky. Voda ztrácející se vpodzemních slojích se nemění velement země, ale vsakuje se díky své struktuře do zemských pórů. Vzduch „zhuštěný“ do podoby oblačnosti se nemění při dešti na vodu, ale je nasáklý vodou, kterou ze sebe deštěm vydává. Voda pomalu odkapávající na hromadu žhavých uhlíků vkrbu se nemění na oheň, ale rozpouští se na vodní atomy, jež se smíšené satomy ohně avzduchu vznášejí vzhůru vpodobě páry.245 Částicová teorie elementů vedla také kzajímavé diskusi otom, jak se tento názor srovnává sučením katolické církve otranssubstanciaci, tedy opřeměně chleba avína mešní oběti na tělo akrev Kristovu. Již Linsing si položil otázku, zda se nejedná orouhání, když tvrdí, že všechna těla jsou stvořena zatomů. Odvolal se na názory dvou jezuitů, matematika afyzika Paola Casatiho (1617–1707) amorálního teologa Christophora Rasslera (1654–1723), znichž vyplývá, že dokud atomy považujeme za stvořené akonečné, hereze se nedopouštíme. Při atomistické transsubstanciaci tedy dochází ktomu, že vmešním chlebu avínu zaniká jejich původní atomická materie, avšak zůstává stále forma chleba avína, čímž je uchováno mysterium oběti Kristovy.246 Se čtyřmi aristotelovskými elementy se podle Linsinga velmi snadno kombinují elementy chemické, tedy již zmiňovaná rtuť, síra asůl.247 Löw doplnil ve stejném duchu, že tato trojice sice nepředstavuje elementy primární, nýbrž druhotné, ale autor vtomto případě vyjádřil svůj vztah krodící se lékařské chemii zcela jednoznačně: „Uznáváme však, že che242 Ibid. 243 Ibid. 244 Ibid., s. 16. 245 Ibid., s. 19. 246 P. Linsing, Tentamen, s. 3; J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 14. 247 P. Linsing, Tentamen, s. 4. 82 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) mie svým dílem apokusy skrze své principy představuje velký doplněk kfyzice.“248 Rozhodující změnou vpostoji kchemii bylo, že nová pražská učebnice lékařských institucí už ji nepředstavovala jako jediný názorový proud, nýbrž jako řadu vzájemně si konkurujících koncepcí. Rtuť, síra asůl byly elementy podle Paracelsa; Descartes používal označení první, druhý atřetí element, přičemž tyto prvky se měly lišit velikostí částeček. Další chemická teorie zahrnovala prvků pět (ducha, sůl, síru, oheň azemi), knimž někteří prý přidávali ještě olej jako prvek šestý. Jiní autoři tvrdili, že primární element je pouze jeden (voda). Tuto tezi ale Löw jako jedinou výslovně odmítl.249 Značnou pozornost vrámci lékařské chemie věnoval na rozdíl od svého innsbruckého předchůdce pražský profesor teorii, která pracuje sdělením na dva základní elementy– kyselinu azásadu. Tato terminologie je pro současného čtenáře značně nepřehledná, protože používá moderní pojmy ve zcela odlišném významu. Kyselina tedy nebyla kyselina vdnešním slova smyslu, nýbrž měla být principem aktivním anasycujícím, zatímco zásada představovala princip pasivní, nasycovaný. Oba elementy měly moc shlukovat, zpevňovat, ztučňovat, blokovat, rozpouštět, zeslabovat, sublimovat avyvolávat kvas astály vopozici jeden proti druhému.250 Vzájemně spolu reagovaly vprocesu, jemuž historická chemie říkala fermentace. Vtéto souvislosti je důležité zdůraznit, že zde nemáme na mysli kvasný proces, jak jej definuje moderní biologie, ale vzájemnou reakci těchto opačných teoretických elementů.251 Terminologické zmatky ještě podtrhuje skutečnost, že texty vněkterých případech hovoří okyselých azásaditých solích, přičemž se opět nejedná osůl vchemickém slova smyslu, nýbrž spíše oprojev abstraktního principu kyselých azásaditých opozit ve fyzickém světě. Synkreticky propojené prvky výše zmíněných teorií společně vytvářely onen dogmaticko-mechanický směr, který vPraze převládl na přelomu 17.a18.století. Vtomto případě již tedy nešlo ojediné správné „učení“, jako tomu bylo vpředchozích desetiletích, kdy pouze jedna teoretická škola mohla mít správný názor, ale spíše omnohovrstevnou rekonstrukci, jež se nebránila kombinaci starého inového ve funkčním systému. Touto cestou vykročila již Linsingova učebnice, ale naplno se projevily vLöwově podstatně rozšířené edici, kde nacházíme řadu objevných novinek. Tělo je uobou popsáno jako hydraulicko-pneumatický stroj neboli „stavba šťavnatá aspirituózní, umně složená zrůzných orgánů neboli nástrojů anadaná nesmrtelným duchem, 248 J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 17. 249 Ibid., s. 21. 250 Ibid., s. 22. 251 Ibid., s. 23. 83 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) aby sloužila jako živoucí obraz trojjediného Boha“.252 Těla jsou také výslovně popisována jako trojrozměrná.253 ULöwa však najdeme také pojmenování zvířecích ilidských těl jako „heterogenních hydraulicko-pneumatických strojů“.254 Tato terminologie vycházela zklasifikace těles na jednoduchá (neporušitelná) asložená (porušitelná) neboli směsi, které se dále dělily na homogenní (dokonale promíchané) aheterogenní (nedokonale promíchané).255 Stroji těla byl připisován dvojí princip konání. První vycházel ze substance poznávající neboli racionální duše, jíž náležejí schopnosti jako chtít, nechtít, vědět či rozlišovat. Druhým principem bylo konání extenzivní neboli kvantitativní, jakým je například krevní oběh, rozvod tepla vtěle, trávení nebo vznik krve.256 Díky dosud nevídané šíři teoretických konceptů bylo na počátku 18. století možné popsat tělo ajeho vztah kelementům ikvalitám novým způsobem, přičemž izde převážila částicová teorie. Löw vtěle rozlišoval celkem pět elementů složených zatomů kyselých, zásaditých, sirných, vodních azemitých, jež pak dohromady dávají tělu jeho rozprostraněnost, tvar, řád apozici. Rozličnost atomů měla skrze jejich mechanické kvality ovlivňovat materiální stav všech věcí. Částečky nebyly vnímány jako inertní avěčné, nýbrž jako reagující na sebe formou generace (vzniku), alterace (změny) akorupce (ničení). Na struktuře těchto částic pak záležely všechny kvality důležité pro lékařskou disciplínu, například temperament, zdraví, choroba, účinek léků, potravin amnoho dalších.257 Ze zmíněných druhů atomů byly pro medicínu nejpodstatnější interakce kyselin, zásad ačásteček sirných.258 Dogmaticko-mechanické pojetí elementů se promítlo do nové koncepce elementárních kvalit, které jsou vtomto systému definovány především jako výsledek dispozice akontextu atomů, přičemž záleží na jejich pohybu, tvaru, místu, řádu, promíchání, velikosti atd.259 Kvality nelze od těla oddělit ve smyslu čistě fyzikálním, ale na druhou stranu existují vmysli, jak vidno na příkladu jehly, jež může při dotyku způsobit drážděním nervových vláken pocit lechtání nebo bolesti, ačkoli jehla sama osobě bolest ani lechtání neobsahuje.260 Mechanické kvality vtéto nové teorii také umožnily vyrovnat se sbolavým místem tradiční fyziky, tedy sjiž zmíněnými skrytými kvalitami, které v16. a17. století komplikovaly výklad hlavního proudu lékařské teorie 252 P. Linsing, Tentamen, s. 3; J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 13. 253 Ibid., s. 24. 254 Ibid., s. 30. 255 Ibid., s. 29. 256 Ibid., s. 30. 257 Ibid., s. 32. 258 Ibid. 259 Ibid., s. 35. 260 Ibid., s. 36. 84 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) založeného na galénismu aopírajícího se oaristotelovskou fyziku. Zjevné kvality byly považovány za primární kvality již zmíněných elementů (horká, studená, vlhká, suchá) adaly se pozorovat lidskými smysly. Vmedicíně byly zdrojem účinku, aproto se každé droze ipotravině používané vtehdejší farmacii či dietě přisuzovala určitá míra primárních kvalit. Kupříkladu pepř byl vnejvyšší míře horký asuchý, zatímco salát studený avlhký, jak otom ještě budeme psát dále. Jednoduchý systém čtyř kvalit některým autorům kpopisu světa stačil, což vidíme kupříkladu uSorbaita, který oteorii skrytých kvalit jedovatě poznamenal, že to je bláznovství akdo mu věří, je slepý jako krtek.261 Některé látky se však tomuto výkladu sveřepě vzpíraly, protože jejich účinek nešel objasnit skrze čtyři elementární kvality, anavíc se zdánlivě projevoval bez jakéhokoli fyzického spojení, někdy ina značnou vzdálenost. Slavný francouzský pozdně renesanční lékař Jean Fernel (1497–1558) ve svém díle Oskrytých příčinách věcí uvedl celou řadu takových příkladů: proč magnet přitahuje železo arebarbora žluč, proč pštros dokáže vžaludku strávit železo aproč je pro člověka smrtelný jed zmije nebo škorpióna?262 Ve všech těchto případech bylo velmi obtížné vysvětlit účinek prostřednictvím prostého zahřívání, ochlazování, zvlhčování nebo vysoušení. Včeském prostředí vstoupil do diskuse oskrytých kvalitách jako první zřejmě Jan Marek Marci zKronlandu, když věnoval část své Obnovené staré filozofie koncepcím Jana Baptisty van Helmonta aAthanasia Kirchera.263 Rozebral například „magnetickou“ schopnost safíru léčit morové boláky nebo tajemství tzv. zbraňové masti, což byl „lék“, jímž se potírala zbraň, která způsobila ránu (místo toho, aby se prostředek aplikoval na zranění). Podle dobových představ pak mohla být zbraň vzdálená imnoho mil od postiženého, apřesto působila „magnetická“ síla léku na dálku.264 Marek základní tezi, že za fungováním těchto medikamentů jsou skryté kvality, odmítl. Paradoxně však neodmítal tuto terapii jako takovou, jen ji reinterpretoval vrámci své teorie oidejích, takže viděno sodstupem jde spíše orozdíl sémantický. Příklad magnetu byl nesmírně populární, protože se objevoval vkaždé diskusi, která se otomto tématu vedla. Löw na něj nyní nově použil iatromechanickou metodologii akonstatoval, že magnetizace kusu železa musela způsobit změnu vnitřní struktury, čímž se zrodila schopnost obracet se kpólům Země apřitahovat ksobě další kusy železa, ačkoli elementárně ani chemicky se vželeze nic nezměnilo: „Vpravdě nevidím nic jiného, co by se tomu železu mohlo stát, než že zaujalo nový tvar částí či dutin.“265 261 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 9, 11. 262 John M. Forrester (ed.): Jean Fernel’sOn the Hidden Causes of Things, Leiden– Boston 2005, s. 45. 263 J. M. Marci: Philosophia, s. 474–490. 264 Ibid., s. 486. 265 J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 37. 85 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Důležitým rysem celé této nové metodologie, kterou nacházíme již uLinsinga, ale především ji výrazně rozpracoval Löw, bylo, že se nebránila přebírání kvalit zkonkurenčních názorových proudů, aristotelovské filozofie achemické medicíny. Iatromechanické aspekty pro ni byly nejzákladnější, neboť umožňovaly rozlišit nekonečné množství rozdílů mezi tvary, velikostmi, množstvím, rozprostraněností či strukturou věcí ajejich vzájemným ovlivňováním. Vysvětlil to metaforou, podle níž mechanické kvality byly písmeny abecedy, zatímco kvality aristoteliků achemiků znich poskládanými slovy.266 Na výkladu mechanického původu čtyř primárních kvalit si ukážeme, jak tato podřízenost vypadala konkrétně. Teplo Löw považoval za projev rozmanitého, divokého vnitřního pohybu nejmenších částeček těla amechanický pohyb tedy za vlastní příčinu tepla (anaopak chlad za projev vnitřního klidu). Podstata vlhkosti podle něj spočívá vpohybu, tentokrát atomů vlhkosti, které se vyznačují schopností přilnout ktělesům pevným. Suchá tělesa mají kčástečkám vlhkosti odpor aodpuzují je.267 Jestliže vpozdně barokní Löwově koncepci atomismus zvětší části nahradil učení oelementech (při zachování určité míry kompatibility stradičním galénickým diskursem), znamená to, že pohyb nahradil primární kvality, protože byl definován jako „nejobecnější princip všech věcí aúčinná příčina všech forem“.268 Vdogmaticko-mechanické teorii byl pohyb vždy pouze místním pohybem atomů adělil se na tři základní typy– tíhu, pružný pohyb návratu do původního tvaru apohyb podněcující (impulz).269 Tyto tři druhy pohybu měly také každý svého vlastního hybatele: tíhu, elasticitu avnější podnět. Pohyby se dále dělily na vnější, tedy přesuny objektů vprostoru, avnitřní, například kvašení, vzkypění, zkapalnění atd. Jiný bod této teorie rozlišuje mezi hybatelem primárním, což je pouze Bůh, ahybateli druhotnými. Ti se dále dělí na univerzálního hybatele, jímž je pouze Slunce, které je vtéto koncepci zdrojem veškerého pohybu obecného ipohybu jednotlivostí, ahybatele partikulární, mezi nimiž má zvláštní postavení semeno.270 To je důležitý detail, neboť ukazuje, že se vtéto době inauka oplození interpretovala viatromechanických intencích. Lidský život spočívá vtomto systému vjednotě duše sorganickou materií azakládá se zaprvé na tekutinách, především na obíhající krvi, zadruhé na podnětech zprostředkovaných spirity azatřetí na pohybu pevných částí těla, které duše užívá jako nástroj kvykonávání všech činností. Smrt tedy není podle těchto představ 266 Ibid., s. 38. 267 Ibid., s. 39. 268 Ibid., s. 41. 269 Ibid., s. 42. 270 Ibid., s. 43. 86 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) nic jiného než ukončení přirozeného pohybu.271 Ještě se ktomuto tématu vrátíme, až ho budeme srovnávat sučením Jana Marka Marci zKronlandu opodstatě života avnitřním ohni. Na závěr výkladu ozákladních filozofických principech vlékařských učebnicích doby barokní ještě poznamenejme, že na rozdíl od Linsinga věnoval Löw značné úsilí tomu, aby svou dogmaticko-mechanickou teorii spojil sučením Reného Descarta, na nějž ve výkladu mnohokrát odkazoval. Ačkoli tu zůstávaly jisté teoretické odlišnosti, „názor Descartův oprincipech je zcela dogmaticko-mechanický, ato po zásluze, protože tvrdí, že všechny principy věcí jsou jasně mechanické, skrze něž jevy vtělech buď skládáním nebo rozkladem patrně nastávají, alze je takto pochopit“.272 Žádné jiné autoritě nevěnoval Löw tolik pozornosti, aproto lze konstatovat, že právě jeho dílem vstoupila na počátku 18. století karteziánská filozofie vaplikované podobě do výuky medicíny na pražské lékařské fakultě. Avšak ne všechny části Descartovy filozofie Löw bezvýhradně přijal, vněkterých okamžicích si ponechal určitý odstup: „Poznamenej si, že toto všechno vysvětluji nikoli proto, že bych to chtěl učit, ale jako cvičení.“273 Mnohé naznačuje také následující citát: Na závěr, co tedy soudíme otomto novém karteziánském způsobu filozofování? Mnoho věcí vDescartově učení vidíme jako pravděpodobné asnadno pochopitelné, mnohé ale vžádném případě učit nechceme adomníváme se, že je nutno to odmítnout. Především jde oty části, které odporují pravé víře akteré přesahují hranice zdravého rozumu. Mnoho zjeho učení očástečkách považujeme za pravděpodobné, ale nestačí to kvysvětlení všeho.274 Löwův systém byl založen na pěti elementech, zatímco Descartes měl jen tři. Problematická se zdála také teze francouzského filozofa onekonečné dělitelnosti částeček hmoty. Odmítnut byl inázor, že částečky hmoty mají původně krychlový tvar, ale zároveň víří apromíchávají se vprostoru, čímž se obrušují amění tvar na kulový. Löw upozornil, že kdyby to byla pravda, musel by mezi pohybujícími se krychlovými částečkami vznikat volný prostor, který by nebyl vyplněn ničím, čímž by tedy přirozeně vznikalo vakuum.275 Descartova slavná metafora Boha jako hodináře se pražskému profesorovi také příliš nelíbila, neboť Bůh se mu zdál být spíše Hybatelem aStvořitelem než dokonalým řemeslníkem.276 Důležitým momentem Löwovy diskuse okarteziánské filozofii však bylo prohlášení, že se nebrání přijímat myšlenky moderních autorů, protože často 271 Ibid., s. 44. 272 Ibid., s. 45 adále s. 47–58. 273 Ibid., s. 52. 274 Ibid. 275 Ibid., s. 56. 276 Ibid., s. 55. 87 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) vysvětlují některé jevy lépe apřesněji tak vystihují jejich podstatu než starší texty. Zároveň také upozornil, že ani moderní (barokní) filozofové neodmítají zcela klasické učení, nýbrž většinou pracují synteticky. Staré principy se vyjevovaly vnovém světle, což je zřejmě jeden znejdůležitějších závěrů našeho výkladu opražských lékařských učebnicích– vývoj lékařského myšlení 17. araného 18. století se na jednu stranu modernizoval, ale na stranu druhou zdůrazňoval kontinuitu itam, kde bychom čekali rozhodný rozchod sdosavadní tradicí.277 TEMPERAMENTY Nauka oelementech akvalitách ve všeobecném smyslu spadala převážně do kompetence filozofie. Projevuje se to především vučení otakzvaných temperamentech, tělesných šťávách afunkcích duše. Vnásledujícím výkladu se budeme opírat ostarší texty, ato ze dvou příčin. Za prvé proto, že nás později bude zajímat, jak se zde popisovaná standardní koncepce shodovala, nebo naopak rozcházela slékařskou teorií Jana Marka Marci zKronlandu, který zemřel již vroce 1667. Za druhé ztoho důvodu, že učení otemperamentech ašťávách, jemuž se také někdy říká „humorální patologie“ (od latinského humor– šťáva), mělo smysl především vkontextu galénické školy. Snástupem iatromechanické koncepce se postoj ke vzniku patologických stavů změnil, neboť místo nedostatku či přebytku šťáv aučení ojejich rovnováze se pozornost přesunula kfungování těla-stroje. Vtomto „stroji“ stále hrály tekutiny svou roli, ale etiologie patologických stavů již byla zcela odlišná, neboť vznikaly blokací obíhajících roztoků, když se část těla-stroje vdůsledku nějaké překážky zastavila. Temperament je slovo latinského původu aznačí poměrné smíšení nějakých složek vcelku. Zdravý jedinec byl tedy homo temperatus svyváženým poměrem elementů akvalit vtěle. Jedná se vpodstatě olékařskou aplikaci učení oelementech akvalitách, kdy bylo třeba prostřednictvím jednoduchého vzorce čtyř elementů ačtyř kvalit nějakým způsobem popsat nejen člověka, ale celý hmotný svět, snímž přicházel do styku. Proto si lékaři toto učení dále upravovali azpřesňovali. Vmedicíně se nepoužívaly prosté primární kvality, nýbrž kvality srůzným stupněm intenzity. Většinou byly čtyři, ale mohlo jich být iosm.278 Dále se rozlišovalo, zda jsou kvality přítomné účinně nebo potenciálně. Například oheň byl považován za horký vnejvyšším stupni účinně, zatímco pepř za horký vnejvyšším stupni potenciálně– teprve když se pepř požije, mění se potenciální kvalita na účinnou. Také se rozlišovala kvalita účinná 277 Ibid., s. 61. 278 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 9. 88 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) sama osobě od kvality účinné akcidentálně, což vpraxi znamená, že oheň je horký sám osobě, zatímco voda se stává horkou akcidentálně, pokud ji někdo ohřeje. Akonečně bylo také třeba vzít vúvahu rozdíl mezi kvalitou ve smyslu absolutním arelativním; oheň je horký absolutně, protože je věcí onejvyšším stupni horkosti vsublunárním světě.279 Itak je ale zřejmé, že systém založený na čtyřech elementech ačtyřech kvalitách ve čtyřech stupních neposkytoval příliš velký manévrovací prostor kpopisu rozmanitosti přirozeného světa, který raně novověké pozorovatele obklopoval. Proto se tyto parametry líčily jako přibližné avmedicíně sloužily spíše kjakési základní orientaci.280 Například stupeň horké kvality pepře nebyl absolutní už jen proto, že existovaly různé pepře, jejichž účinek na lidské tělo se liší, zvláště pak vezme-li se vpotaz heterogenní povaha těla složeného zrůzných částí.281 Zrovna tato Sorbaitova poznámka se opírá opraktickou zkušenost, protože raně novověcí konzumenti skutečně užívali více druhů pepře, než je běžné vdnešní kuchyni. Ato nehovoříme jen orůzných barvách klasických pepřových kuliček, což jsou všechno plody jedné rostliny (piper nigrum), jen sebrané vrůzném stadiu zralosti. Pozdně středověká kuchyně znala idalší druhy– převládal tzv. pepř dlouhý (piper longum) apopulární byl též pepř kubebový (piper cubeba). Zároveň ale vdobě, oníž zde hovoříme, panoval zmatek kolem označování zcela odlišné rostliny, ato papriky. Její domorodý název (chilli) byl často nahrazován označením „pepř“, většinou spřídomkem „mexický“. Ostatně naše slovo „paprika“ je také derivátem původního slova „pepř“, které se proměnilo během cesty přes balkánské jazyky. Smícháním elementů ajejich kvalit měly vznikat již zmíněné temperamenty, kterým se také říkalo „komplexe“. Temperament jedince byl vnímán jako směs elementů akvalit nutných kdosažení audržení tělesných funkcí. Rozlišoval se dvojí temperament: substanciální, tedy harmonické smíšení materiálních částí elementů, akvalitativní, který vznikal vtéto směsi druhotně avytvářel její vlastní účinek. Podstatou substanciálního temperamentu bylo smíchání všech materiálních částí elementů, zatímco kvalitativní temperament spočíval ve vzájemně vyváženém působení primárních kvalit.282 Míchání temperamentů mělo probíhat dvojím druhem pohybu. Elementy se prolínají vpohybu lokálním, zatímco kvality vpohybu proměňujícím. Kvalitativní temperament se dále dělil na váhový apoměrný, přičemž první vyjadřoval, jak jsou elementy ve směsi zastoupeny podle váhy, zatímco druhý se zakládal na schopnosti lidských smyslů posoudit finální účinek směsi. Tento poslední 279 Ibid., s. 9. 280 Ibid. 281 Ibid., s. 10. 282 Ibid., s. 8. 89 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) se ještě dále dělil na jednoduchý asložený stím, že vprvním případě vyniká ve směsi pouze jediná kvalita, avdruhém jsou naopak patrné kvality dvě.283 Konkrétní aplikace těchto pravidel se projevuje především známým dělením lidí na čtyři typy. Jedinci podstatou horcí avlhcí byli nazýváni sangvinici (krevnatí), lidé bodří (jovialis, odtud anglické „jovial“) či slunečníci. Vyznačují se hranatou, dobře formovanou masitou postavou, zarudlou vizáží astředně kudrnatými vlasy. Předpokládalo se, že budou zdvořilí, přizpůsobiví ahorečnatí aže tíhnou konemocnění zápaly, svíravými bolestmi (angínami) či záněty pohrudnice. Lidem horkým asuchým se říkalo choleričtí nebo marsoví. Mají hubená těla aširoké žíly, snadno rozvádějící teplo. Vyznačují se rychlostí, sklonem knedůtklivosti azbrklosti, snadno se rozzlobí iuklidní. Mívají dlouhé, bohaté vlasy atendenci krůži, třetidenní zimnici, hrbatosti abolestem voblasti srdeční krajiny.284 Lidem studeným avlhkým neboli flegmatikům náleželo pojmenování osoby měsíční či venerické (podle bohyně lásky Venuše). Typická je pro ně měkkost azženštilost, pomalost, otylost, ospalost, úzké žilky, mastné vlasy, bílé ahladké tělo apozdní dospívání. Vpatologii se jim připisují sklony kmrtvici, katarům, podagře (bolesti nohou) arevmatismu.285 Lidi studené asuché nacházíme pod označením melancholici nebo také saturniáni. Bývají snědí, černovlasí, přemýšliví, mlčenliví, spekulativní, cílevědomí, se sklonem kvyhledávání samoty. Pakliže vyniknou nad ostatní, projevují nadání díky melancholii, která intelektu slouží jako kvas, sůl azdroj veškeré síly. Hodí se ke správě věcí veřejných. Jsou-li úsudku prostředního, bývají naopak hloupí. Tíhnou ke čtvrtodenním horečkám, kachexii (fyzické sešlosti), tvrdnutí sleziny ahypochondrické melancholii.286 Než se posuneme dále, rádi bychom upozornili na zásadu, kterou uvádíme vnašich studiích opakovaně. Historické diagnózy nelze jednoduše přejímat vjejich moderním smyslu. Jestliže tedy Sorbait hovoří o„zánětu pohrudnice“, vůbec to neznamená, že se skutečně jednalo otento patologický stav. Na barokní diagnózy se musíme dívat spíše jako na narativní elementy, určitě se nejednalo oobjektivní zhodnocení stavu pacienta. Ostatně celá tato kniha je pokusem uvést čtenáře do systému raně novověké medicíny, jenž sice byl ve své době ucelený adynamický, ale naprosto vzdálený modernímu chápání zdraví anemoci.287 283 Ibid., s. 9. 284 Ibid., s. 10. 285 Ibid., s. 10–11. 286 Ibid., s. 11. 287 Ktomu včeském prostředí monotematické číslo Prague Medical Report 110, č. 2 (2009); nověji také např. Piers D. Mitchell: Retrospective diagnosis and the use of historical texts for investigating disease in the past, International Journal of Paleopathology 1, č. 1 (2011), s. 81–88. 96 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Pacient dostával silné léky, které řečeno dobovou terminologií „způsobovaly evakuace“, takže ztěla něco škodlivého odcházelo, ale zároveň se tím vyčerpával. Neměl-li sil nazbyt, nemohly se tedy standardní prostředky použít. Dětský věk, stáří, silné atrvalé bolesti žaludku, vysoké horečky atd., to vše byly kontraindikace kpodávání silných prostředků galénické medicíny, protože byly projevem oslabených schopností.304 Otom, že některé terapeutické postupy mohly být skutečně drastické, svědčí skutečnost, že se vedly diskuse oprospěšnosti pouštění krve až do bezvědomí pacienta. Většina lékařů však takové procedury odmítala.305 Duševní schopnosti měly zprostředkovávat svůj účinek na materiální tělo prostřednictvím různých spiritů. Jejich podstata byla vliteratuře zjevně předmětem diskuse již dlouho před obdobím, kterým se zde zabýváme. Jeden zvídeňských studentů, Paul Franz Stusche (†1679), nám ve své disertační práci zanechal její stručné shrnutí. Různí lékaři podle něj spirity považovali například za „oživující světlo“ či „vitální formu“, teologové za nesmrtelnou, nemateriální a netělesnou substanci podobnou andělům, racionální duši asamotnému Bohu, chemicky orientovaní autoři zase za substanci jemnější než destiláty, která byla svou podstatou něco mezi vodou aolejem, afilozofové za tělesnou sublunární substanci vymykající se smyslovému poznání.306 Někteří autoři se podle Stuscheho domnívali, že spiritus je identický sduší, což vídeňský autor rázně odmítl. Naopak, pro sebe ho definoval jako jemnou, průsvitnou, éterickou substanci zvýparů krve avdechnutého vzduchu, zrozenou ku prospěchu duše arůzných schopností, jež byla ztoho důvodu nezbytná kvykonávání tělesných funkcí.307 Měl to také být nejbližší aprvní nástroj duše kjejí interakci stělem.308 Tělesné spirity se dělily na místní aovládající. Místní spirity, nazývané také implantované, jsou dané části těla vrozené apodle Sorbaitova názoru se shodují spřirozeným životním teplem vdané části těla. Druhá skupina spiritů, ovládajících nebo také vtékajících, směřuje od hlavních tělesných orgánů (mozku, srdce, jater) kperiferiím, kde plní své funkce.309 Vtékající spirity se rozlišovaly na vitální aanimální, přičemž první skupina měla vznikat vlevé srdeční komoře ze směsi nejjemnější krve avzduchu, který je sem přiváděn od plic.310 Ze srdce je pak vitální spiritus 304 Ibid., s. 219. 305 Ibid., s. 220. 306 P. F. Stusche: Disputatio, fol. A2r. 307 Ibid., fol. A2v. 308 Ibid., fol. A2v. 309 Ibid., fol. A3r. Zajímavé je, že se zde odvolával na rukopisnou učebnici svého profesora Friedricha Ferdinanda Illmera zWartenberku. 310 Někteří autoři však podle našich zdrojů rozlišovali spirity tři: animální, vitální anaturální (Avicenna, Jean Fernel, Daniel Sennert). Naopak Stusche ajeho profesor Illmer dávali přednost tro- 97 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) podle této teorie rozváděn tepnami do celého těla, kde slouží kobnovování místního spiritu, tedy kudržování přirozeného tepla.311 Animální spiritus má svůj počátek ve vdechovaném vzduchu ivzduchu, jenž do lidského těla proniká kožními póry. Barokní medicína si totiž tělo představovala jako polopropustnou nádobu, něco jako džbán znepálené hlíny. Tělo si sice drží svůj tvar, ale jeho stěnou mohly dovnitř iven prosakovat různé látky, zejména tekutiny avýpary. Vzduch pronikající do těla se pak vdutinách mozku smíchá svitálním spiritem, čímž vznikne spiritus animální, který se pak nervy, chápanými jako jemné trubičky, rozvádí po těle, čímž umožňuje cítění amotorické funkce.312 Tento animální spiritus byl pokládán za světlou, řídkou, čistou, subtilní avelmi pohyblivou substanci, která se ještě podle určení dělila na animální spiritus motorický asmyslový, přičemž ten se zase funkčně rozlišoval podle konkrétního orgánu na zrakový, sluchový atd.313 Omístě vzniku spiritu vmozku se vedly diskuse aani v17. století nebyla tato otázka jednoznačně uzavřena.314 Podobně jako se vitální spiritus roztéká po těle díky tlaku srdce, vněmž vzniká, imozek podle dobové teorie pulzuje, čímž poskytuje podnět animálnímu spiritu arozhání jej do těla.315 Méně abstraktní popis vzniku spiritů zmínil ve své disertaci Sorbaitův žák Johann Maxmilian Ludwig, který vysvětlil, že všude, kde jsou přítomné šťávy apřirozené teplo, dochází ke vzniku výparů, což jsou právě zmíněné spirity.316 Spiritus tedy popisoval jako nejjemnější anejřidší substanci zrozenou zvýparů avzduchu.317 Náš výklad uzavřeme konstatováním, že tradiční galénické pojetí základů fyziologie ve středověku iraném novověku se sice opíralo ojednoduchou koncepci čtyř primárních elementů ačtyř kvalit, ale při bližším ohledání vidíme, jak se celý systém větvil do složité sítě parametrů ovlivňujících lidské zdraví. Sofistikovaná, mnohovrstevná podstata galénických principů poskytovala dobovým lékařům široký manévrovací prostor při interpretaci zdravotního stavu pacientů– pokud se léčba neubírala zdárným směrem, bylo možno zdůraznit jiný element aterapii patřičně korigovat. Podle pražských lékařských učebnic se zdá, že tento teoretický rámec postupně ztrácel svůj vliv vdruhé polovině 17. století, kdy byl nahrazen karteziánskou iatromechanikou. jici animální, vitální agenitální; tento poslední měl být kombinací dvou předchozích asloužil ke „svaření“ semene ve varlatech. Ibid., tisk. arch chybí. 311 J. M. Ludwig: Disputatio, fol. A2r. 312 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 17. 313 J. M. Ludwig: Disputatio, fol. A3v; Ibid., nestr. 314 Ibid. 315 Ibid., fol. A3v. 316 Ibid., fol. A2v. 317 Ibid., fol. A2v. 98 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) LÉKAŘSKÉ POVOLÁNÍ APROFESNÍ ETIKA Vposlední podkapitole se budeme věnovat deontologii (profesní etice), protože ito je filozofické téma, které se vbarokních učebnicích ajiných pramenech objevuje. Vycházet budeme především zZeidlerových Lékařských institucí, Linsingovy Lékařské zkoušky iněkterých pravidel zakotvených ve statutech pražské lékařské fakulty. Jedná se oproblematiku, jež dosud zcela unikala pozornosti českých historiků medicíny, ikdyž lékařská etika novější doby předmětem bádání již byla.318 Také vmezinárodním kontextu se lékařská etika barokní doby dosud nestala příliš studovaným tématem.319 Situaci komplikuje iskutečnost, že současný laický diskurs klékařské etice se často soustředí na Hippokratovu přísahu, která však nabyla svého symbolického významu až vposledních dvou staletích.320 Vdobě svého vzniku byla pouze jedním zněkolika deontologických textů apozději upadla vzapomnění. Znovu se vynořila v16. století, ale pro sledované období nebyla významná atéměř žádný znašich pramenů se oní nezmiňuje. Také v baroku, stejně jako v jiných periodách, bylo povolání lékaře předmětem etických úvah. Někteří lékaři viděli svou profesi jako práci silně prosycenou étosem– morální imperativ se stal součástí jejich sebedefinice, jak vidíme například vtextech významného holandského lékaře avědce Jana Baptisty van Helmont (1580–1644).321 Vpropedeutických textech je deontolo318 Obecný přehled oproblematice poskytují např. Wolfram Kaiser– Arina Völker (ed.): Ethik in der Geschichte von Medizin und Naturwissenschaften, Halle– Wittenberg 1985; Klaus Bergdolt: Das Gewissen der Medizin: Ärztliche Moral von der Antike bis heute, München 2004; Robert B. Baker– Laurence B. McCullough: The Cambridge world history of medical ethics, Cambridge 2009. Ve střední Evropě lze vprvní řadě upozornit na práce zabývající se medicínou vdobě totalitních režimů, především od Michala Šimůnka adalších, nejnověji René Milfait– Milan Novák– Michal Šimůnek: Hitler namísto Hippokrata: nacistická etika amorálka, humanitární hodnoty aválečné zdravotnictví ve světle poměrů na okupovaném území českých zemí, 1939–1945, Praha 2022; Uwe Hoßfeld– Michal Šimůnek: Die Kooperation der Friedrich-Schiller-Universität Jena und Deutschen Karls-Universität Prag im Bereich der „Rassenlehre“ 1933–1945, Erfurt 2008; Michal Šimůnek– Dietmar Schulze (ed.): Die nationalsozialistische „Euthanasie“ im Reichsgau Sudetenland und Protektorat Böhmen und Mähren 1939–1945 = Nacistická „eutanázie“ vříšské župě Sudety aprotektorátu Čechy aMorava 1939–1945, Praha 2008; Boris Böhm– Michal V. Šimůnek: Verlegt– Verstorben– Verschwiegen: tschechische und deutsche Psychiatriepatienten in Böhmen als vergessene Opfer der NS-„Euthanasie“ = Odtransportovaní– zemřelí– zapomenutí: čeští aněmečtí duševně nemocní vČechách jako zapomenuté oběti nacistické „eutanázie“, Červený Kostelec 2016. 319 Známa je nám pouze monografie odánském lékaři aprotestantském biskupovi Nielsi Stensenovi. Frank Sobiech: Radius in manu Dei: Ethos und Bioethik in Werk und Rezeption des Anatomen Niels Stensen (1638–1686), Münster 2013. 320 Vivian Nutton: Beyond the Hippocratic Oath, in: Doctors and Ethics: The Earlier Historical Setting of Professional Ethics (= Clio Medica 24, Wellcome institute Series in the History of Medicine), ed. Andrew Wear– Johanna Geyer-Kordesch– Roger French, Amsterdam– Atlanta 1993, s. 10–37; nověji Julius Rocca: Inventing an Ethical Tradition: ABrief History of the Hippocratic Oath, Legal Ethics 11, č. 1 (2008), s. 23–40, kde idalší relevantní literatura. 321 Ktomu nejnověji viz Karel Černý: Discourse of Innovation: 17th-Century Dutch Physicians Jan Baptist van Helmont and Cornelius Bontekoe on their Struggle with the Medical Establishment (vtisku). 99 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) gie většinou součástí definice dobrého lékaře, sníž se medici setkávali hned na začátku své studijní cesty. Lékaři se definovali jako povolání stojící na špičce určité hierarchie, kčemuž jim sloužila Galénova metafora přirovnávající doktora karchitektovi, který svou učeností poznává prostředky kzískání audržení zdraví. Lékaři- -architektovi pak měla jako na skutečné stavbě přisluhovat řemeslná povolání, především ranhojič alékárník.322 První povinností lékaře vbarokní době byla zbožnost, protože „bázeň boží je počátkem moudrosti“,323 druhou bylo podle Šebestiána Kristiána Zeidlera napomáhat přírodě (nebo přirozenosti) vuchovávání stávajícího anavracení chybějícího zdraví způsobem rychlým, jistým apříjemným.324 Ztoho plyne důležitý poznatek, na nějž jsme již vpředchozím výkladu okrajově narazili. Barokní lékař se nemohl obejít bez Boží pomoci, ale podle dobového přesvědčení sám nic nezmohl ani proti přírodě. Nebyl příčinou zdraví, naopak byl přírodě podřízený, takže všechny medicínské vynálezy byly zbytečné, pokud příroda doktorovo snažení nepřijala.325 Předmětem umění lékařského proto bylo vprvní řadě omezování příčin chorob. Medicína byla tedy vnímána jako jakási pomocná disciplína, jež má napravovat nebo zmírňovat to, co se odchyluje od lidské přirozenosti. Lékaři měli při ochraně zdraví konat svou povinnost apři zdravotních obtížích vše, co bylo vjejich moci. Ztoho Zeidler dovozoval velký význam prevence, zejména diety, která hrála zásadní roli uzdravých osob, ale pozornost se jí musela věnovat také unemocných. Lékařské instituce rovněž obsahují pokyny pro kontakt spacienty, protože– řečeno sZeidlerem– lékař nemá jen rozdávat rady na ulicích, nýbrž za něj hovoří především skutky. Návštěvy nemocných měly být časté.326 Aby byly také užitečné, měl lékař pacienta důkladně prohlédnout, zvážit jeho tělesný vzhled, vyptat se na stravu, změny vprůběhu nemoci azdravotní stav. Linsing doporučoval, aby si lékař zjistil, jaký den choroby právě probíhá, čímž narážel na teorii tzv. kritických dní. Vraném novověku stále ještě panovala tradiční představa, že choroby mají určitý typický průběh, který většinou směřuje knějaké krizi, při níž dochází ke zlomu. Zvítězí-li příroda, následuje rekonvalescence, vopačném případě se nemoc přesouvá do nové, závažnější fáze, nebo dokonce nastává smrt. Kritické dny měly být podle dobových představ některé liché (například pátý nebo sedmý), počítáno od začátku choroby. 322 P. de Sorbait: Universa medicina, s. 1. 323 Vekumenickém překladu: „Začátek moudrosti je bázeň před Hospodinem“, Kniha přísloví 9, 10; Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 6; též J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 5. 324 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 6. 325 Ibid.; J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 5. 326 Ibid. 100 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) Pokud se jednalo ozcela beznadějný případ, měl být ošetřující velmi opatrný, aby nepoškodil pověst svou ilékařského umění, což platilo dvojnásob, jestliže byla ve hře větší finanční odměna. Jinými slovy, lékař vtakových případech neměl ani slibovat uzdravení, ani si účtovat služby. Na druhou stranu, pokud viděl alespoň jiskřičku naděje, měl ji svým uměním podporovat.327 Pakliže přirozenost lidská sama směřovala kuzdravení, neměl se jí lékař plést do cesty apředepisovat nadbytečné (anákladné) procedury, které by navíc mohly pacientův stav zhoršit. Ulehkých chorob, unichž příroda zjevně vítězila, se doporučovalo předepisovat klid na lůžku avhodnou dietu. Léčbě těžších nemocí měl lékař napomoci příhodným lékem, aby se pacient uzdravil co nejdříve ataké aby se předešlo obratu jeho stavu khoršímu. Uvážných anerozhodných stavů měl mít lékař na paměti Hippokratovo doporučení, že veškeré jeho konání by mělo mít nějaký účel. Také by neměl tento účel zbrkle měnit aměl by se držet svého původního terapeutického záměru. Každá změna medikace měla nastat až po důkladném zvážení všech okolností. Ačkoliv měl lékař při prudkém zhoršení stavu pacienta postupovat obezřetně, dobová deontologie doporučovala, že někdy je lepší použít silné prostředky sdrastickým účinkem než nedělat vůbec nic.328 Předepisování silných léků však záviselo na důkladném poznání choroby. Dokud jej praktik neměl, nesměl ktěmto prostředkům sáhnout, protože riskoval další zhoršení stavu pacienta.329 Bylo také neslušné zveličovat mírné choroby, protože to dělají pouze ti, kdo baží po majetku– pacientům popisují jejich stav ve špatném světle, aby si pak mohli účtovat za úspěšnou léčbu větší poplatky.330 Doktoři rovněž měli mít na paměti, že ne všem nemocným prospívají tytéž léky. Proto bylo vhodné čas od času sodstupem zvážit, zda je aktuální medikace stále správná, či zda pacienta naopak příliš nevyčerpává. Ocitl-li se odborný lékař se svým uměním vkoncích, měl si přibrat ke konzultaci kolegu, který by nemocného také bedlivě prohlédl. Konzultace měly probíhat vmíru, bez zbytečných sporů avzájemného obviňování.331 Uznal-li ošetřující, že kolegův názor je lepší, měl jej vtichosti přijmout. Udělal-li chybu, měl se pokorně omluvit. Vlékařské komunitě se zřejmě občas odehrávaly spory nad lůžkem pacien ta. Dokládají to některé nedávné studie, ale také provize ve statutech pražské lékařské fakulty.332 Vnich se zachovalo pravidlo, podle něhož se lékaři neměli vzájemně plést do léčby, kritizovat předepsané léky anahrazovat je vlastními medikamenty. Objevil-li někdo chybu, které se kolega dopustil, měl 327 Š. K. Zeidler: Institutiones, s. 7. 328 Ibid., s. 9. 329 Ibid., s. 10. 330 Ibid., s. 9. 331 Ibid., s. 8. 332 B. Divišová: Francouzská nemoc. 101 barokní Úvody do studia (institutiones Medicae) mu bratrsky domluvit anekritizovat jej veřejně. Pokud by tak někdo činil, hrozilo mu předvolání před děkana na nejbližší schůzi doktorského kolegia, kde mohl být finančně potrestán avyřazen ze zkoušení (což opět provázel finanční postih). Vkrajním případě bylo možno přistoupit až kvyloučení zjednání doktorského kolegia, tedy fakticky kodebrání licence. Zdá se, že ktakovým situacím někdy docházelo nevědomky, protože nespokojení pacienti si povolali jiného lékaře apak interpretovali jeho doporučení jako kritiku dosavadního praktika. Proto fakultní statuta kladla svým členům na srdce, aby se při návštěvách nových pacientů vždy nejprve vyptali, zda už je léčil někdo jiný.333 Linsing si poznamenal idalší profesní zákazy: lékaři například neměli veřejně vyzrazovat tajemství své profese, předepisováním léků konkurovat zavedeným lékárnám či vyzrazovat důvěrné informace ozdravotním stavu nemocných, protože tím by se provinili nejen proti lékařské etice, ale také proti právu kanonickému isekulárnímu.334 333 J. D. John: Lexikon, VI, s. 229–236. 334 J. F. Löw (ed.): Tentamen, s. 7. LÉKAŘSTVÍ JANA MARKA MARCI ZKRONLANDU POZNÁMKY KHISTORIOGRAFII OJANU MARKOVI MARCI ZKRONLANDU Jak jsme již uvedli v předchozích kapitolách, postava Jana Marka Marci zKronlandu ční vkontextu dějin české barokní medicíny coby ojedinělý monolit vtemné anepříliš prostudované materii. Markovu roli, alespoň viděno očima starších historiků medicíny, dobře charakterizuje poznámka jeho životopisce Zdeňka Servíta, jenž si povzdechl, že ačkoliv se jeden zMarkových spisů dostal na přední místo ve světovém vývoji, zůstal zároveň prakticky neznámý.335 To je prohlášení, které nejen dokládá, jak signifikantní Jan Marek Marci zKronlandu pro dějiny českého barokního myšlení byl, ale také nám leccos prozrazuje oServítově metodologickém přístupu, jemuž se dnes vdějepisectví říká whiggismus aobčas se sním setkáváme uspisovatelů zřad přírodních vědců. Servít totiž posuzoval Markovu „vědu“ anachronicky pohledem neurologa 20. století. Historik by si spíše položil otázku, jak může být někdo součástí vývoje vědy, tedy kontinuity sdílení vědění opřírodě, pokud jej jiní necitují, případně ani neznají. Nechceme kritizovat zasloužený zájem oMarka jako humanistického polyhistora, protože se skutečně vyslovil kcelé řadě zajímavých teoretických otázek své doby.336 Jeho spisy reprezentují natolik široké spektrum dobové vzdělanosti, že daleko přesahují možnosti této publikace. Ale musíme znovu zopakovat to, co již nepřímo vyplynulo zpředchozích dvou kapitol naší monografie. Ačkoli byl Marek originálním myslitelem azároveň také zakladatelem první české generace profesorů na obnovené pražské lékařské fakultě vdobě barokní, jeho spisy se nestaly učebnicemi, nebyly vrámci učebnic medikům doporučovány adost možná, že se ani nečetly. 335 Z. Servít: Jan Marek Marci, s. 176. 336 OMarkových fyzikálních objevech recentně, ale schybami vkontextu např. Peter O. K. Krehl: History of Shock Waves, Explosions and Impact: AChronological and Biographical Reference, Berlin 2009, s. 205–206, 888, 1125–1126 (zde biografické heslo sdalší literaturou); kembryologii nejnověji viz Barbara Fuchs– Mercedes García-Arenal (ed.): Quest for Certainty in Early Modern Europe: From Inquisition to Inquiry, 1550–1700, Toronto 2020, s. 202–203, 214; Stefania Tutino: Uncertainty in Post-Reformation Catholicism: AHistory of Probabilism, New York 2018, s. 329, 332–334, 338, 342, 347. Autorka zajímavě rozebírá Markovu embryologickou teorii na pozadí dobové morální teologie, nesprávně ovšem charakterizuje Marka jako „žáka Athanasia Kirchera“ (s. 329). 103 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu Je překvapivé, že vpropedeutických pracích české provenience až do čtyřicátých let 18. století chybějí odkazy na Markovo obsáhlé dílo ivčástech, jež se jej tematicky zcela jasně dotýkají. Vlastně jediný zpražských profesorů medicíny, který se kdílu svého učitele opakovaně ajasně přihlásil, byl jeho žák Jan Jakub Václav Dobřenský zČerného Mostu, jenž svou náklonnost projevil tím, že se posmrtně staral oMarkovo literární dědictví vydáním některých jeho rukopisů. To však neznamená, že by Marek nepřitahoval pozornost ve smyslu pozitivním inegativním. Alois Kinner, matematik aděkan kapituly Všech svatých na Pražském hradě, diskutoval ojeho teoriích vkorespondenci sChristiaanem Huygensem.337 Walter Pagel upozornil na Markovy citace vdobové anglické literatuře.338 Několik historiků, mezi nimi vposlední době především Iva Lelková, poukázalo na Markův korespondenční kontakt sAthanasiem Kircherem, který bude nyní poprvé kompletně kdispozici odborné ilaické veřejnosti díky kolegům spolupracujícím na našem grantu.339 Také filozofické spory sRoderigem Arriagou, jenž byl významným představitelem barokní jezuitské scholastiky apůsobil vPraze, naznačují, že Markovo dílo podnítilo odbornou diskusi. Zmíněné příklady však nic nemění na skutečnosti, že Marek zájem následujících generací lékařů zřejmě příliš nepřitahoval. Obecně vzato lze studie Jana Marka Marci zKronlandu rozdělit do tří oblastí: fyziky, filozofie amedicíny. Markova fyzika (asní matematika aastronomie) vzbuzovaly pozornost historiků již v19. století; zájemce ototo téma odkazujeme především na práce Jiřího Marka aJosefa Smolky.340 Markova přírodní filozofie byla dosud nejdůkladněji souborně představena Stanislavem Sousedíkem, jehož brilantní analýza české barokní filozofie poskytuje tolik potřebný kontext.341 Lékařská bádání popsala hlavně již zmíněná práce 337 Christiaan Huygens: Œuvres complètes de Christiaan Huygens, I, 1638–1656, La Haye 1888, s. 252, 260, 263, 268, 269, 279, 282 (toto je zmínka vdopise Ch. Huygense Fr. van Schootenovi), s. 284, 290, 307, 315. 338 Walter Pagel– Pyarali Rattansi: Harvey Meets the ‚Hippocrates of Prague‘ (Johannes Marcus Marci of Kronland), Medical History 8, č. 1 (1964), s. 78–84. 339 Iva Lelková: Athanasius Kircher, Philipp Jakob Sachs von Löwenheim apřírodní filozofie včeských zemích 17. století, Červený Kostelec 2018, s. 162–170; Iva Lelková– Paula Findlen– Suzanne Sutherland: Kircher’sBohemia: Jesuit Networks and Habsburg Patronage in the Seventeenth Century, Erudition and the Republic of Letters 5 (2020), s. 163–206. 340 Jiří Marek: Un physicien tchèque du XVIIe siècle: Ioannes Marcus Marci de Kronland (1595–1667), Revue d ’ histoire des sciences et de leurs applications 21, č. 2 (1968), s. 109–130; Jiří Marek: Johannes Marcus Marci de Cronland aScientist of the 17th Century, Organon 8 (1971), s. 181–198; Jiří Marek: Zu der Entwicklung der Physik im postrudolphinischen Prag, Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder 16, č. 1 (1975), s. 98–109; Ivana Čornejová akol.: Jan Marek Marci (1595–1667): Život, dílo, doba, Lanškroun 1995 (vtomto sborníku jsou příspěvky řady autorů, kteří oMarkovi publikovali podobné texty ijinde); Ivan Štoll: Jan Marek Marci vdějinách fyziky, in: Historie matematiky II. Seminář pro vyučující na středních školách, Jevíčko, 21. 8.–24. 8. 1995, ed. Jindřich Bečvář– Eduard Fuchs, Praha 1997, s. 69–109. 341 S. Sousedík: Filosofie, s. 162–184, 235–242. 104 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu Zdeňka Servíta iněkteří starší autoři, například Josef Vinař.342 Připočítat lze třeba ještě historiky, kteří se zabývali Markovou biografií arůznými aspekty jeho působení na pražské univerzitě vdobě barokní.343 Ztěchto všech studií nás budou zajímat zejména ty lékařské, mezi nimi na prvním místě Servítova monografie oMarkovi zroku 1989. Akademik profesor Zdeněk Servít (1913–1986) nebyl historik, nýbrž lékař.344 Habilitoval se krátce po druhé světové válce aprofesuru získal na 2.lékařské fakultě (tehdy Fakultě dětského lékařství) Univerzity Karlovy vroce 1967. Většinu kariéry strávil vČeskoslovenské akademii věd, kde působil od roku 1950 vBiologickém ústavu, jehož se stal po přejmenování na Fyziologický ústav ČSAV (1954) ředitelem. Tuto funkci zastával až do roku 1969. Protože se angažoval vdobě pražského jara, byl na vrcholu své kariéry postižen normalizačním režimem anadále byl až do důchodu zaměstnán již pouze jako řadový pracovník. Dějiny lékařství patřily kServítovým koníčkům. Už vpadesátých letech se jako vědecký redaktor podílel na vydání překladu latinského díla profesora Jiřího Prochasky (1749–1820) Úvaha o funkcích nervové soustavy.345 Historické pasáže najdeme také vjeho monografii Cesta kzáhadám lidského mozku.346 Atak není divu, že Servítově pozornosti neunikl ani Jan Marek Marci zKronlandu, ato nejen coby ojedinělá osobnost doby barokní, ale především jako autor nejstaršího českého „neurologického“ spisu nazvaného Řád mysli, který vyšel po jeho smrti vroce 1678.347 Vpředmluvě Servítovy monografie od Jarmily Servítové se dočteme, že autorovu práci na knize přerušilo náhlé úmrtí 342 Z. Servít: Jan Marek Marci; Josef Vinař: Zachránci lidstva: podobizny slavných lékařů, Praha 1942, s. 107–117; Josef Vinař: Obrazy zminulosti českého lékařství, Praha 1959, s. 146–165; znovější doby upozorňujeme zejména na svazek 1–2 ročníku 43 časopisu Acta Universitatis Carolinae– Historia Universitatis Carolinae Pragensis, který je celý věnován Markovi; jsou zde dvě studie Josefa Smolky oMarkovi jako fyzikovi Království českého adále otom, že vlastnil lékárnu, kromě toho zde najdeme ipojednání ovztahu Marka ajezuitů od Martina Svatoše. Dále je nutno také připomenout: Jan Janko: Biologické teorie Jana Marka Marci ajejich tradice na pražské lékařské fakultě, Acta Universitatis Carolinae– Historia Universitatis Carolinae Pragensis 35, č. 1–2 (1995), s. 51–60; Bohdana Buršíková (= Divišová): Konsiliární literatura aJan Marek Marci zKronlandu, Acta Universitatis Carolinae– Historia Universitatis Carolinae Pragensis 39, č. 1–2 (1999), s. 51–63; Markéta Ivánková: Díla Jana Marka Marci zKronlandu ve fondu 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, Knihy adějiny 27, č. 1–2 (2020), s. 218–239. Anglická verze některých studií oMarkovi vyšla ve sborníku Petr Svobodný (ed.): Joannes Marcus Marci aSeventeenth-Century Bohemian Polymath, Praha 1998. 343 L. Hlaváčková– P. Svobodný: Dějiny pražských lékařských fakult, s. 24, 30, 36–37; P. Svobodný– L. Hlaváčková: Lékařská fakulta, s. 187; P. Svobodný– L. Hlaváčková: Dějiny lékařství, s. 84–85. 344 Kjeho osobě blíže viz biografické heslo K. Černý– L. Hlaváčková et al.: Biografický slovník, II, s.84–85. 345 Jiří Prochaska: Úvaha ofunkcích nervové soustavy (De functionibus systematis nervosi commentatio), Praha 1954. 346 Zdeněk Servít: Cesta kzáhadám lidského mozku, Praha 1956, s. 50–82. 347 Jan Marek Marci zKronlandu: Liturgia mentis seu disceptatio medica, philosophica et optica de natura epilepsiae illius ortu et causis, Řezno 1678. 105 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu vroce 1986, takže byl rukopis následně připraven kvydání vnedokončené podobě. Je tedy historickou ironií, že jak Markův Řád mysli, tak kniha oněm spatřily světlo světa jako pohrobkové. Servítova kniha má své zřejmé přednosti inedostatky. Autor ji sice sepsal „pro lékaře fyziology, biology, psychology azčásti ipro historiky“, je to však dílo– jak sám sebekriticky přiznal– amatéra, což se odráží především vpasážích obecně hodnotících vědu amyšlení 17. století.348 Je třeba zdůraznit, že ive specializovaných částech vychází autor zodlišné metodologie, než jaké dáváme přednost nyní. Především považoval za dostatečné analyzovat prameny, Markovy latinsky psané spisy, samy osobě, přičemž klíčová měla být moderní expertiza odborníka-neurologa voboru, kněmuž se text vztahoval. My se naopak domníváme, že historický lékařský text je nezbytné posuzovat především jako vyprávění vkontextu dalších dobových textů, protože jedině tak lze odhalit vzájemné závislosti azjistit, co bylo vdané době normou, aco se jí naopak vymykalo. Přes všechny tyto nedostatky však představuje kniha akademika Servíta důležitý příspěvek klékařské stránce Markova působení, který zatím nebyl překonán. My se jej vnásledujícím textu pokusíme alespoň zčásti doplnit. Jak již bylo řečeno výše, Servítovu publikaci připravila kvydání zpozůstalosti jeho manželka, což způsobilo, že poslední ze čtyř částí zůstala nedokončená. Jarmila Servítová doplnila pro chybějící text alespoň základní osnovu, kterou si její manžel připravil. Odhlédneme-li od obecných pasáží, chtěl se Servít voblasti medicíny věnovat třem hlavním oblastem– Markově embryologii, neurologii aobecněji medicíně. Téma embryologické se již vhistorické literatuře rozebíralo dříve aServít je znovu přehledně shrnul.349 Vycházel především zrozboru Markova raného spisu Idea tvůrčích idejí, jehož podtitul zní Popis té skryté síly, která dává vzniknout semenům aznich produkuje organická těla.350 Vedle vlastní Markovy teorie šlo také ootázku, zda ado jaké míry byla embryologická studia anglického lékaře Williama Harveye ovlivněna jeho setkáním akomunikací sMarkem ve třicátých letech 17. století. Jak doložil například Walter Pagel vcitované studii, Harvey se do Prahy dostal vdubnu 1636 jako člen diplomatické mise ke 348 Z. Servít: Jan Marek Marci, s. 11–12. Problematické jsou zejména pasáže vdruhé části nazvané „Trocha historie“. Servítovo hodnocení dějinných období (středověku, renesance abaroka) je plné stereotypů. Jako příklad lze uvést Servítovo udivené konstatování, že vedle Harveye, Koperníka aGalileiho v17. století znovu vycházelo iKladivo na čarodějnice, což měl být „snad největší paradox evropské kulturní historie“. Historik vtom nic paradoxního nevidí. 349 Starší literatura viz W. Pagel– P. Rattansi: Harvey, s. 82; tento článek byl pak převzat jako první část velmi důkladného zpracování Markovy embryologie ve Walter Pagel: William Harvey ’s Biological Ideas: Selected Aspects and Historical Background, Basel 1967, s. 285–323; Z. Servít: Jan Marek Marci, s. 169. 350 Novější zhodnocení tématu viz Jan Janko: The Biological Theories of Joannes Marcus Marci and their Traditions at the Prague Medical Faculty, in: Joannes Marcus Marci, ed. P. Svobodný, s. 102–124. 112 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu Role zachovalých mrtvých však nebyla černobílá, což plyne zpopisu případu, jenž se na počátku 17. století údajně odehrál vBřežanech uNového Sedla, kde měla vpodzemní kryptě spočívat neporušená mrtvola šlechtičny. Mrtvola měla dokonalou barvu kůže izachované panenky očí azčásti zfialověla azčernala, teprve když byla její dubová rakev otevřena vojáky, aby ji vykradli.375 Marek si položil otázku, zda takový urozený kadáver vsobě mohl stále skrývat zbytky života, akonstatoval, že pokud to není záměr Boží, mohlo tu být ijiné, přirozené vysvětlení. Rozklad totiž podle Marka není ničím jiným než projevem nového zrození, tedy rozpuštění původní materie, aby vzniklo něco nového. Ajestliže se zabrání zrození, nemůže tedy probíhat ani rozklad.376 Marek nám tu nabídl alternativní naturalistické vysvětlení záhady, kterou si zřejmě většina jeho současníků vykládala buď jako působení Boží milosti, či naopak jako zásah ďábelských sil. Také částečky oddělené od živého těla měly až magickou sílu, jak připomíná návod na léčbu podagry.377 Ustřižené nehty se měly pečlivě sebrat avložit do díry vyvrtané vkmeni dubu, aby „magneticky“ (rozuměj na dálku) vyléčily pacienta.378 Marek ktomu doplnil vysvětlení, že lidské nehty vznikají díky plastické síle tělesného ducha, ajelikož jsou obecně málo náchylné krozkladu, zachovávají si jeho zbytky ipo odstřižení. Protože se často nacházejí vblízkosti postižených kloubů, byla jim připisována schopnost „vytahovat“ bolest ztěla pacienta díky mumiové (uchovávající) síle dubového dřeva. Naopak nehty svázané do uzlíčku, připevněné na klepeta říčních raků apuštěné snimi do řeky dokázaly zahnat ztěla horečku.379 Pražský profesor upozornil, že prostí lidé často pečlivě schraňují nejen nehty, ale také krev, hnis či moč, aže učenci se na tuto praktiku dívají sposměchem. Poznamenal však, že uhmyzu také často pozorujeme, jak se oddělené části tělíček ještě dlouho pohybují, což dokazuje, že vnich zůstává něco způvodního života. Jestliže se takto může po odtržení od původního nositele pohybovat hmyzí žihadlo či pavoučí nožky, neplatí totéž olidských nehtech ajiných produktech našeho těla?380 Mrtvá těla si podle pražského profesora mohou přirozeným způsobem zachovávat nejenom svůj vzhled, ale dokonce ijistou míru pohybu. Aprotože se jedná opohyb přirozeného původu, nelze takovéto mrtvoly spoutat exorcismem, useknutím hlavy, probodnutím srdce kůlem či posypáním nehašeným vápnem.381 Marek si tímto odkazem na přirozený původ zbytků po375 J. M. Marci: Philosophia, s. 399. 376 Ibid. 377 Ktabuizovaným předmětům vrůzných kulturních kontextech viz např. již klasické dílo meziválečné antropologie afolkloristiky: James George Frazer: Zlatá ratolest, Praha 1994, s. 201–218. 378 J. M. Marci: Philosophia, s. 497. 379 Ibid., s. 498. 380 Ibid. 381 Ibid., s. 400. 113 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu hybů vysvětloval itehdy populární pověst otom, že vEgyptě vokolí pyramid jednou za rok vstávají zhrobů mumie, jež se pak po několika hodinách zase navracejí na místo posledního odpočinku. Snad si vmládí přečetl pasáž zcestopisu Kryštofa Haranta zPolžic aBezdružic, která praví: Píší také někteří věc divnou strany těch těl mrtvých vtěch místech pohřbených […], že vtěch místech každého roku jednou, ato měsíce března, ten čtvrtek po neděli Laetare, od večera čtvrtku až do rána na sobotu těla mrtvá, některá celá aobalená, některých ruce, nohy atak dále, zzemě vystupují anad zemí se ukazují nepohnutelně za některou hodinu, apotom jak patrně vynikají zzemě, tak zas do země sstupují ase tratí, svelikým podivením přístojícího množství lidu, kterýchž na tisíce ktomu času zCairu [Káhiry] tam chodí. Jedni se tam modlí, jiní dívají, těch těl dotýkají, ajmenují ten čas zmrtvýchvstání. Což Božím-li či ďáblovým působením se děje, pobožnému čtenáři kuvážení toho zanechávám.382 Podle Markova názoru to však mohl být ijev přirozený, jako když měsíční fáze vyvolávají příliv aodliv na mořském pobřeží.383 Podobným tématem jako ambulantní mrtví jsou mluvící uťaté lidské hlavy. Jejich existence byla zdůvodňována tím, že mozek si ipo vyhasnutí životního centra ještě nějakou dobu udržuje vitální teplo. Marek citoval středověkou legendu obitvě, po níž byla mezi mrtvolami objevena uťatá hlava, která volala jméno Ježíše Krista aPanny Marie ažádala okněze, aby se mohla vyzpovídat.384 Mluvila prý také hlava jistého anglického krále zavražděného Dány, akonečně ijakási velmi krásná žena, která byla kvůli špatnému životu popravena stětím apo oddělení hlavy ještě třikrát zvolala jméno Ježíš.385 Mimochodem, tyto Markovy pasáže se později objevily vposmrtném vydání populárního spisu Ozázracích mrtvých od Christiana Friedricha Garmanna (1640–1708). Podobně jako vpřípadě jiných fantastických legend ani zde se nezdá, že by se Marek pozastavil nad důvěryhodností takových zpráv. Na druhou stranu však pochyboval, zda se jedná ozázračné události. Podle jeho názoru vznikal hlas mluvících hlav tím, že vítr zavál do průdušnice, čímž rozechvěl mluvidla. Marek tvrdil, že některé patologické stavy na hranici života asmrti jsou psychogenního původu, jinými slovy, že je za ně odpovědný duševní stav. Tím 382 Kryštof Harant zPolžic aBezdružic: Putování aneb cesta zKrálovství českého, 2. díl (cesta zJeruzaléma do Egypta), Praha 1608, s. 197–198. 383 J. M. Marci: Philosophia, s. 400. 384 Ibid., s. 404. 385 Ibid., s. 405; Christian Friedrich Garmann: De miraculis mortuorum libri tres, Drážďany– Lipsko 1709, s. 182–183. Jedná se ovýrazně rozšířené vydání, zřejmě připravené ktisku Garmannovým synem Immanuelem Heinrichem, jehož disertace nazvaná Omrtvole azázracích obecně je vtisku také zahrnuta. Starší vydání Garmannova spisu (1660, 1670, 1687) na Marka neodkazují. 114 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu vysvětloval případ jakési čtrnáctileté dívky zPrahy, která byla přesvědčena, že ji někdo otrávil, ale přitom zemřela na „křeče nebo tetanus“. Když byla tři dny po smrti ukládána do hrobu adostavila se osoba, oníž byla za živa přesvědčena, že ji otrávila, začala mrtvola krvácet znosu aúst. Podle Marka to svědčilo opřetrvávání zbytků života vtěle, ale nebyl to důkaz, že došlo ke zločinu.386 Na závěr našeho povídání oživotě asmrti zmiňme ještě kuriózní případy lidí pomatených na rozumu, kteří byli přesvědčeni, že jsou mrtví, ačkoli byli zcela prokazatelně živí. Tito představovali ryze lékařský problém, protože to byli melancholici, kteří rádi trávili čas na temných místech, hřbitovech aosamotě, stravováni strachem asmutkem. Protože se považovali za mrtvé, odmítali jídlo ipití, aproto mohli na duševní chorobu izemřít. Obě anekdoty, které Marek citoval zliteratury, skončily stejně. Postižené, jimž hrozila smrt žízní ahladem, se podařilo vyléčit tím, že se jejich přátelé přestrojili za „mrtvé“ apřed očima nemocného uspořádali zádušní hostinu, čímž dotyčného přesvědčili, že ipo „smrti“ může pravidelně hodovat.387 Předmětem Markových lékařských úvah se samozřejmě stala také ústřední teze jeho filozofie otvůrčích idejích. Je to téma, které již zpracovali jiní, aproto se jej dotkneme pouze okrajově. Připomeňme, že základem této teorie jsou seminální ideje, tedy jakýsi „program“, který je obsažen vlidském těle již od početí. Seminální ideje se původně nacházejí ve stavu smíšeném anerozvinutém, díky čemuž jsou inertní, ale jak se plod postupně vyvíjí, jednotlivé ideje se začínají uvolňovat, odvíjet vřetězci, jedna vede kaktivaci druhé, atak se podle „plánu“ postupně tvoří jednotlivé části lidského těla ijejich funkce.388 Seminální ideje nejsou důležité pouze vprůběhu vývoje plodu, ale diktují fyziologii jedince po celý život. Vembryologii použil Marek tento koncept kvysvětlení populárního lékařského tématu defektů plodu, onichž se obecně věřilo, že jsou způsobeny silným duševním pohnutím matky postiženého dítěte vdobě těhotenství. Svoji roli zde hrála Markova neurologie, která byla založena na představivosti vytvářející obrazy, jimž říkal imaginativní ideje– jednalo se ojiný druh idejí, než byly ty seminální. Vzniklé obrazy se podle Marka ukládají vmozku, ale mohou také putovat po celém těle, zejména do těch částí, jichž se tematicky týkají. Defekt plodu pak vzniká poté, co se matka setká se silným vizuálním vjemem, který se otiskne vpodobě imaginativní ideje ašíří se vjejím těle. Plod je vtéto fázi ještě součástí matčina těla, aproto nežádoucí obraz zasáhne ido něj azde naruší proces fyziologicky se odvíjejícího programu idejí 386 J. M. Marci: Philosophia, s. 406. 387 Ibid., s. 396. 388 Ibid., s. 439. 115 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu seminálních.389 Matka, která zahlédla vojáka suseknutou rukou, tedy mohla porodit dítě bez ruky; jiná žena viděla popravu stětím anásledně porodila dítě bez hlavy.390 Silná představivost vtakových případech rozpustila materii částí těla plodu zpět do stavu počáteční tekutiny, zníž se plod za normálních okolností vytváří.391 Význam obrazu pro lékařské koncepce Jana Marka Marci se projevil také vsouvislosti snaukou ojedech, kde ale působil odlišně než voblasti defektů plodu. Marek věnoval pozornost především osobám pokousaným vzteklými psy, onichž se domníval, že jsou obětí „jedu“ šířeného otrávenými zuby psů, adále jedincům pokousaným tarantulí. Podstata jedu měla spočívat právě vpřítomnosti zhoubných idejí, což podle Marka potvrzovalo pozorování, že takto postižené osoby mají vmoči drobné sraženiny připomínající tvarem zvíře, které je pokousalo (psa nebo pavouka). Podle Markova názoru to musel být projev šířící se zhoubné ideje, která se takto promítala do celého organismu. Jejím centrem bylo uvzteklého psa srdce, znějž se šířila jako seminální idea zuřivosti do pokousaného jedince. Vtomto případě podle Marka docházelo k„naroubování“ nepřátelské seminální ideje do organismu příjemce.392 Cizí aškodlivá seminální idea působila včlověku jako rouby stromů, které při zanedbání péče degenerují zušlechtilých na obyčejné lesní plody.393 Nauka ojedech představovala vraně novověké lékařské teorii důležité téma, protože často vysvětlovala jevy, onichž dnes víme, že jsou způsobeny různými nakažlivými původci (bakteriemi nebo viry). Většina tehdejších lékařů si nedokázala představit, že by choroby mohly být dílem okem neviditelných organismů, aproto hledali alternativní vysvětlení pro situace, kdy se choroba přenáší zjedince na jedince. Jedy byly dobře známé ajejich účinek experimentálně ověřitelný, aproto se nabízely jako vhodné řešení řady patologických procesů. Jan Marek Marci rozlišoval vsouladu stradicí jedy aplikované externě (dotykem) ajedy působící uvnitř organismu. Poznamenal, že dotykové jedy lze použít kupříkladu na kliky dveří. Vnitřní jedy dělil na ty, které je nutno požít, ana jedy pronikající do lidského těla zraněním, jež působí jedovatá zvířata jako zmíněný vzteklý pes, zmije, štír, mořský rejnok či ryba zvaná torpédo (parejnok elektrický). Dále rozlišoval jedy působící buď elementárními kvalitami, nebo prostřednictvím kvalit skrytých. První skupina organismus nějakým viditelným způsobem „spaluje“ či „chladí“, zatímco do druhé patří všechny látky, jejichž toxický účinek se nedařilo dobře vysvětlit pomocí čtyř 389 Ibid., s. 412. 390 Ibid., s. 413. 391 Ibid. 392 Ibid., s. 440. 393 Ibid., s. 441. 116 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu elementárních kvalit.394 Moderní čtenář na tom dobře vidí, jak dobová toxikologie umožňovala vysvětlit nakažlivé choroby, jako je vzteklina (virové onemocnění), ijevy fyzikální (například elektrický šok vpřípadě parejnoka).395 Jedy podle dobových představ napadají lidskou komplexi, kterou mění nežádoucím způsobem. Proto jsou známé případy, kdy jedinci pokousaní některými druhy zmijí trpěli neuhasitelnou žízní, anaopak pacienti pokousaní vzteklým psem měli kvodě nepřekonatelný odpor. Vzteklí jedinci měli implantovanou ideu, která způsobila, že se cítili být psem, ataké se jako pes chovali.396 Marek se domníval, že jedovaté může být vpodstatě jakékoli pokousání, aproto řešil dilema, proč otravu nepůsobí kojné, když okusují malým dětem nehty, nebo ovčáci, kteří zuby kastrují beránky. Teorie idejí nabídla vysvětlení: jedy působí buď svou substancí, nebo ideou, která se pokousáním přenáší. Nehojící se rána vzniká zideje „hněvu“, která se pokousáním implantuje do těla pokousaného jedince.397 Učení ovlivu seminálních idejí Markovi sloužilo také kobjasnění zvířecího instinktu. Toto téma doprovodil řadou konkrétních detailů. Jak ptáci vědí, jakou píseň mají zpívat? Něco lze vysvětlit fyziologickými odlišnostmi, například kohout zní jinak než houser, protože mají odlišný tvar průdušnice. Ale jak ví kukačka, která vyrůstá vcizím hnízdě anemůže se tedy nic naučit od rodičů, že má kukat? Jak vědí čerstvě vylíhlé vlaštovky, že musejí při kálení vystrčit zadeček přes okraj hnízda apevně se přitom zaklesnout, aby zhnízda nevypadly? Jak poznají dospělé vlaštovky správný materiál ke stavbě hnízda ajak najdou včely látky potřebné pro tvorbu plástů? To vše podle Marka naznačuje přítomnost vrozených seminálních idejí, skrývajících „naprogramované“ chování.398 Jedná se očinnost instinktivní. Včely při tvorbě plástů neznají účel svého konání, ale Stvořitel do nich vložil podobu šestiúhelníku odvozenou od dokonalého kruhu, aby plásty vznikaly co nejúčelněji. Podobně předurčené je chování pavouka, který připomíná tkalce při vytváření sítě. Rozdíl mezi tkalcem apavoukem je vtom, že tkalci se musí svému umění naučit smysly apílí, zatímco vpavoukovi je to vloženo od přírody.399 Marek odmítl názor, že takové formy chování nějakým způsobem přirozeně vycházejí zpodoby těla nebo jeho konstituce, která vede kpreferencím určitých druhů potravy, atd. Podle něj například kráva vsobě musí mít nějakou formu vědění, které zajišťuje, že se na pastvině vyhýbá jedovatým rostlinám. Draví ptáci si nemohou svou kořist vybírat pouze na základě chuti 394 Ibid., s. 429. 395 Ibid., s. 432. 396 Ibid. 397 Ibid., s. 430. 398 Ibid., s. 445. 399 Ibid., s. 446. 117 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu ačichu, protože ji loví ztakové dálky, že ji nemohou cítit. Musí tedy vhodné oběti poznat na dálku na základě nějakého do mysli vsazeného obrazu. Totéž platí pro hmyzožravé ptáky, kteří dokáží poznat vhodné druhy hmyzu, nebo například pro čápy odmítající lovit ryby či jiné druhy ptáků amísto toho vyhledávající žáby, hady ačervy.400 Odpovědi na všechny tyto druhy chování Marek hledal vpřítomnosti obrazů „vpřirozenosti“ zmíněných živočichů. Protože ideje jsou vzájemně provázané, obraz hmyzí potravy je příbuzný obrazu trávicích šťáv, což způsobuje, že vlaštovka je puzena ksezobnutí mušky, anesnaží se krmit zrním.401 Kuriózním výsledkem Markovy představy oidejích pak bylo přesvědčení, že někteří živočichové se mohou přirozeně „rozpustit“ vobyčejné materii, kde pak přebývají, ale nikoli jako plně formovaná těla. Tak například žáby podle něj tráví zimu vbahně, zněhož se spříchodem jara znovu zrodí. Ryby sežrané ptáky se znovu rodí zjejich výkalů aopětovně plní rybníky. Také jmelí se podle Marka šíří podobným způsobem apřipomněl islavný případ kachen bernešek, onichž mnozí učenci říkali, že se rodí znaplaveného dřeva na ostrovech vSeverním moři. Všichni tito živočichové arostliny tak měli cyklicky procházet procesem zrození azániku, kontrolovaným idejemi, které zajišťují, že po rozpuštění do počáteční materie znovu vznikne původní jedinec.402 Tématem lékařských úvah Jana Marka Marci zKronlandu se kromě seminálních idejí stala také patologie tzv. archeálních chorob. Jedná se opoměrně těžko srozumitelnou problematiku, která je navíc zvětší části sepsána jako polemika sjiným významným lékařem 17. století, Janem Baptistou van Helmont. Archeus je princip převzatý zparacelsiánské medicíny 16. století, který si musíme představit jako jakýsi oživující otisk těla, něco jako auru, zajišťující organizaci fyziologických funkcí orgánů ajejich částí. Archeus nebyl vnímán jako duše, byť se jednalo opodobně nehmotný jev. Jestliže je vliv archea vnějaké části těla narušen, nemůže dobře fungovat anastupuje nemoc. Vraně novověké lékařské teorii bývají hranice teorií často nejasné. Roli archea vgalénickém lékařském proudu hrál spiritus arozdíl mezi oběma koncepty byl tedy často značně nejasný. Podstatné je, že zde hovoříme opředstavách, které se pokoušely nějakým způsobem vyřešit spojení mezi nemateriální duší amateriálním tělem.403 Archeální choroba bylo onemocnění, které zasahovalo právě tento klíčový koordinující princip, takže se pod tuto nálepku snadno ukryly především nemoci bez zjevné etiologie. Marek pro archeální choroby použil označení 400 Ibid., s. 447. 401 Ibid., s. 448. 402 Ibid., s. 412. 403 Ibid., s. 419. 118 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu „choroby celé substance, jejichž kořeny asemena do nás nejsou vsazeny žádným smysly postižitelným činitelem“.404 Ztohoto popisu je zřejmé, že šlo ostavy, které vrámci dobových teorií odpovídaly hlavně konceptům založeným na nearistotelské filozofii, jako byly zejména různé formy účinku na dálku či na základě „skrytých příčin“, onichž jsme se již zmiňovali dříve. Díky nejasnému původu se podobné patologie spojovaly také sexotickými formami léčby, například smagnetismem nebo sympatickou magií. Stručně řečeno, podstatou sporu sHelmontem bylo přesvědčení, že archeus je sice velmi jemná, nicméně materiální substance, shodná sHippokratovým prvotním impulzem neboli hybatelem různých vitálních funkcí. Naproti tomu Marek se domníval, že archeus je schopnost (nikoli entita) duše způsobovat vitální funkce lidského těla skrze řetězec postupně se odvíjejících idejí.405 Rozdíl mezi oběma pojetími připomíná konceptuální odlišnost vchápání patologie, na niž poukázal italský historik Giorgio Cosmacini, když hovořil oontologickém chápání vkontrastu kfenomenologickému nahlížení na nemoc vminulosti.406 První možnost představuje nemoc jako ens morbi, tedy něco, co lze lidově řečeno „chytit“ jako chřipku aco existuje samo osobě. Vdruhém případě je nemoc fenotypem subjektu, bez něhož nemůže existovat. Jestliže tedy pacient onemocní archeální chorobou, dochází podle Helmonta ktomu, že se zpostižených částí těla archeus stahuje auvolňuje prostor, který zaplňuje archeovi podobné, ale patologické bytí nemoci.407 Proti tomu Marek argumentoval, že definujeme-li zdraví jako plnost života, pak choroba, která je opakem zdraví, nemůže být bytí samo osobě, ale musí být také vlastností– absencí této plnosti.408 Byl to dosti ostrý spor, vněmž se pražský profesor místy uchýlil ikosobním aironickým útokům.409 Na závěr shrnutí Markových teorií olékařství poznamenejme, že vjeho výkladech lze narazit také na celou řadu barvitých historek, které mají význam spíše etnografický či místně historický. Bylo by ale škoda, kdyby úplně zapadly, aproto jich zde několik uvedeme. Vsouvislosti slidskými smysly například Jan Marek Marci několikrát zmínil, že vPraze zažil jistého duchovního, který měl nesmírně vyvinutý čich, takže dokázal pouhým nosem poznávat osoby, snimiž se setkával. Zejména pak prý byl velmi citlivý na pach lehkých ženštin, snimiž přicházel do kontaktu zdůvodů jistě naprosto počestných. Řečený muž považoval své nadání za natolik významné, že se údajně rozhodl vypracovat novou vědu lidských pachů, jimž připisoval různá jména, třídil je do skupin arozebíral jejich kvality. Inspirací pro tuto plánova404 Ibid., s. 474. 405 Ibid., s. 418. 406 Giorgio Cosmacini: Le spade di Damocle. Paure e malattie nella storia, s. l. 2006, s. 4. 407 J. M. Marci: Philosophia, s. 409. 408 Ibid., s. 410. 409 Ibid., s. 418. 119 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu nou disciplínu měla být optika či akustika. Žel toto pamětihodné dílo zůstalo nedokončeno, neboť onen duchovní předčasně zemřel.410 Vsouvislosti slidskými smysly se Marek zabýval také zvuky, ato izvuky lidskému uchu nepříjemnými. Popsal například hrozivý zvuk selského nástroje skládajícího se znádob naplněných štěrkem, jimiž se vpravidelném intervalu tlouklo ozem, adále zvuk hliněné nádoby, kníž byla připojena koňská žíně natřená voskem, za niž se tahalo. Toto by mohla být jedna znejstarších zmínek onástrojích zvaných vozembouch abukač neboli fanfrnoch, které zatím byly zdokumentovány až pro druhou polovinu 18. století.411 Posunuli bychom se tedy, co se jejich doložení týká, otéměř století do minulosti, ačkoli skutečně nejde ozmínku lichotivou, protože Marek poznamenal, že když je slyší, tak se „po celém těle zděšeně třese“.412 Zajímavý vhled do všedního obchodu slidovou medicínou nám poskytuje Markova poznámka, že někteří prodejci veřejně pojídali uhlíky, kameny, kůže, látky irůzné druhy jedů, jako například žáby, ropuchy, oměj šalamounek či arzén, aby pak na sobě samých „demonstrovali“ účinky vlastních protijedů, které následně nabízeli důvěřivému obecenstvu ve snaze vytáhnout zjeho kapes peníze.413 Vsouvislosti se schopností lidského těla dlouho odolávat posmrtnému rozkladu si Marek vzpomněl na to, jak byl zamlada, vroce 1618, vPraze přítomen exhumaci těla zhrobu na místě, kde stál vté době již zbořený kostel sv. Petra. Mrtvola byla ozdobena rozmarýnovým věnečkem, jenž vypadal, jako by byl úplně čerstvý, ačkoliv dle svědectví lidí, kteří na tom místě přebývali, musel být tento hrob uzavřen již nějakých sto let. Podle Marka případ dokazoval ochranné účinky lidského mumia, tedy vysušených zbytků lidského těla. Ty se vraném novověku často prodávaly vlékárnách jako součást různých medikamentů. Jednalo se onatolik častou ingredienci, že se sní setkáme vdobových cenících, jak svědčí Zalužanského Řád apatykářský, uvádějící, že jeden lot vybraného mumia stál pět grošů.414 Tato historka nám také poskytuje záchytný bod pro období Markova života, oněmž se ví velmi málo. Marek dostudoval jindřichohradecké jezuitské gymnázium vroce 1612 apak odešel do Olomouce, kde absolvoval studium filozofie. ZMoravy se následně přesunul do Prahy. Zde se však jeho stopa ztrácí, víme pouze, že studoval medicínu, neboť vroce 1625 tu obhájil diser410 Ibid., s. 452. 411 Monika Machalová: Názvy strunných hudebních nástrojů včeštině, rigorózní práce, FF MU, Brno 2019, s. 157. 412 J. M. Marci: Philosophia, s. 452. 413 Ibid., s. 457. 414 Ibid., s. 489; Adam Zalužanský ze Zalužan: Řád apatykářský: kterýžby při prodeji všelijakých lékařství jak vtěchto slavných městech pražských, tak také ijiných vKrálovství českém etc. držán azachováván býti měl, Praha 1592, fol. 19r. 120 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu tační práci otemperamentu.415 Zdá se tedy, že na samém úsvitu třicetileté války pobýval třiadvacetiletý Jan Marek Marci vPraze anejspíše už jevil zájem opřírodní vědy. Jak jsme již zmínili, Markovy myšlenky zůstávaly včeském prostředí bez odezvy, řada našich autorů jej dokonce ani nezmínila, natožpak aby sjeho tezemi souhlasila. Přitom se zdejší lékaři nebránili inovaci, jak je patrné znástupu iatromechanických teorií vdruhé části sledovaného období. Proč Markovy myšlenky nepřitahovaly zájem našich autorů aučitelů, bohužel vtomto okamžiku nevíme, protože nám chybí dobová– třeba ikritická– reflexe jeho názorů. Teprve vroce 1740 vyšly Přednášky zfyzikálně-lékařských institucí pražského profesora irského původu Jacoba Smithe zBalroe, který věnoval jednu pasáž svého přehledu nejenom obecným filozofickým východiskům Jana Marka Marci, ale také jeho ideového následovníka, strahovského opata Jeronýma Hirnhaima (1637–1679).416 Na Smithově textu je zajímavé vprvní řadě to, že opakovaně cituje Hirnhaimův Traktát oklamu lidského rodu, který byl od osmdesátých let 17. století na indexu zakázaných knih.417 Hirnhaim byl zcela jistě mimořádně nadanou osobností, neboť se stal strahovským opatem vpouhých třiceti třech letech. Odevět roků později však předčasně zemřel, právě vdobě, kdy probíhal proces ozařazení jeho knih na index.418 Je pravděpodobné, že kdyby se mohl bránit, Traktát oklamu lidského rodu by na seznamu dlouho nezůstal. Pro nás je vtéto souvislosti zajímavé, že na počátku čtyřicátých let 18. století mohl pražský profesor Smith opakovaně odkazovat na dílo patřící kzakázaným knihám aže je předtím zjevně důkladně prostudoval. Jacob Smith věnoval Markovým aHirnhaimovým teoriím hlavně dvanáctou kapitolu, zabývající se seminálními idejemi ve filozofii tzv. pneumokosmiků, mezi něž vedle obou Čechů zařadil také slavného anglického hermetického spisovatele první poloviny 17. století Roberta Fludda (1574–1637).419 Vnovější literatuře tyto autory spojil také Stanislav Sousedík, když jejich myšlení charakterizoval jako součást přírodně filozofické spekulativní tradice.420 Proč si Smith myslel, že Marek, Hirnhaim aFludd patří ke stejné tradici, není zjeho textu bohužel zřejmé, protože rozebíral především Marka aHirnhaima jen zčásti. Domníváme se, že vtomto případě je spojujícím prvkem Fluddovo učení oduši světa (anima mundi), které najdeme podrobně vysvětlené vjeho 415 Z. Servít: Jan Marek Marci, s. 24–30. 416 Josef Haubelt: České osvícenství, Praha 1986, s. 90–95; J. Smith: Praelectiones, s. 340–369. 417 OHirnhaimovi blíže viz S. Sousedík: Filosofie, s. 234–242. 418 Autor neuveden: Index librorum prohibitorum Innoc[entii] XI. P[ontificis] M[aximi] jussu editus usque ad annum 1681, Praha 1726, odkazy na Hirnhaimovy spisy jsou na s. 175, 263–264, apředevším vdodatku pro léta 1681–1704 na konci svazku, který má vlastní stránkování, na s. 48, 81, 112. 419 J. Smith: Praelectiones, s. 337 adále. 420 S. Sousedík: Filosofie, s. 180. 121 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu spisu Historie metafyziky, fyziky atechniky obojího, totiž makroimikrokosmu zroku 1617.421 Smith vyložil význam pneumokosmických teorií mimo jiné na příkladu zvířecího instinktu, který jsme již vsouvislosti sMarkem zmiňovali.422 Je zřejmé, že pro raně novověké přírodovědce představoval obtížně řešitelnou záhadu, neboť předpokládal takovou míru organizace přírody, pro niž postrádali zřejmý mechanismus. Některé úvahy vtéto oblasti se blíží otázkám zoblasti dědičnosti, poprvé zodpovězené až v19. století „otcem moderní genetiky“ Gregorem Johannem Mendelem (1822–1884), jiné zase odkazují na souvislosti neurologické. Podle Smithova názoru představovaly Markovy seminální ideje jedno zmožných vysvětlení fungování instinktivního chování zvířat ahmyzu. Při komentování pneumokosmických teorií byl Jacob Smith převážně kritický. Poznamenal například, že aby prvotní materie, jež je na počátku chaotická, nabyla uspořádání, potřebovali tito myslitelé nějaký „specifický kvas“, který označovali různými jmény jako „příčiny“, „moci“, „ideje“ či „semenné znaky“. Kvas musel být skrytě rozptýlen vprvotní materii, již takto oplodnil, abyl zdrojem vnitřní organizace. Podle Smithe se ktomuto nápadu pneumokosmičtí filozofové neustále svervou vraceli, ačkoli pro existenci takové „polobožské“ síly, nezbytné pro vznik věcí, nebyly žádné důkazy ani vkřesťanském učení, ani pro ni neexistovaly pevné racionální argumenty.423 Na jednom místě Smith kritizoval Markův argument, že se jeho teze opírají opasáž zknihy Genesis (1,11–12): Bůh také řekl: „Zazelenej se země zelení: bylinami, které se rozmnožují semeny, aovocným stromovím rozmanitého druhu, které na zemi ponese plody se semeny!“ Astalo se tak. Země vydala zeleň: rozmanité druhy bylin, které se rozmnožují semeny, arozmanité druhy stromoví, které nese plody se semeny. Bůh viděl, že to je dobré. Smith souhlasil stím, že „semena“ vtomto citátu nelze chápat pouze doslovně jako viditelné objekty, ale že existují iurčitá neviditelná semena, která se nezbadatelně šíří materií azajišťují tak přenos vlastností, jež bychom jinak těžko vykládali jiným způsobem. Odmítl však další krok Markovy argumentace, odvozující ztéto pasáže existenci duše světa coby prapůvodního zdroje semenných idejí.424 Důležitým bodem také bylo, že někteří myslitelé 421 Robert Fludd: Utriusque cosmi maioris scilicet et minoris metaphysica physica atque technica historia, Oppenheim 1617, s. 121. 422 J. Smith: Praelectiones, s. 342. 423 Ibid., s. 354. 424 Ibid., s. 355. 128 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu odpověděl, že tato vlastnost je společná všem sladkostem aže lidé by neměli strávit celý život na chudé dietě kvůli strachu osvé zdraví.452 Dodejme, že výše uvedená zmínka oslzení při pití vína nebyla pouze květnatou metaforou. Marek totiž tuto reakci vyhledával apovažoval ji za důležitý projev tělesného vylučování. Vtomto případě měly se slzami odtékat zkažené šťávy zoblasti mozku, které by jej jinak utlačovaly. Podle dobových představ totiž mozek nebyl zcela oddělen od trávicího adýchacího traktu, takže poživatiny avdechovaný vzduch ho mohly ovlivňovat. Půldruhého pražského žejdlíku vína mělo podle Marka ten účinek, že se zněj uvolnil spiritus, který vystoupal do hlavy, kde se mozek– orgán svou podstatou jinak většinou chladný– zahřál apodpořil tak vitální síly.453 Vylučování škodlivých látek ztěla však neprobíhalo pouze slzami. Značnou pozornost Marek věnoval také vyprazdňování střev aprodukci moči, pročež doporučoval, aby si každý došel vykonat potřebu hned po ránu, což prý Balbín podle vlastních slov zpočátku shledával obtížným, než si postupně zvykl. Pražský profesor radil též hledět na to, aby se velká potřeba nekonala spřílišným úsilím, protože to škodí zdraví. Naopak moč měla odcházet do poslední kapky, neboť její zbytky mohly způsobit ledvinové kameny či písek.454 Naše moderní představy ovylučování se sraně novověkými koncepcemi hluboce rozcházejí, neboť vnich se za prospěšné považovalo cokoli, co zlidského těla odcházelo. VMarkových Pravidlech se to projevuje vjeho postoji kzimním respiračním onemocněním, která chválil, neboť rýmy podle jeho názoru odchodem hlenu napomáhají čištění organismu.455 Zajímavá je také Markova rada, aby se příbytky osob oddaných studiu avůbec se sedavým zaměstnáním stavěly sdřevěnou podlahou, protože od dlažby táhne na nohy. Studené nohy pak ovlivňují trávení, neboť brání správnému šíření vitálních spiritů, atak se organismus oslabuje, zvyšuje se riziko nemoci apacienti špatně spí. Spánek lze ostatně zlepšit vhodnou polohou, člověk se má při spaní na boku „stočit do klubíčka“, jako to dělají psi, jelikož pak se žaludek udržuje vteple. Těmito radami končí Markovy životosprávné zásahy podle Balbínova popisu. Barokní historiografie má jen velmi málo podobných pramenů, dokládajících konkrétní aplikaci lékařských teorií vprevenci aterapii, takže jen sobtížemi můžeme Markova Pravidla sněčím srovnat. Vobecném smyslu lze konstatovat, že se vnich nesetkáváme sničím, co by se významným způsobem rozcházelo sdobovými představami apraxí, jak jsme již vminulosti popsali kupříkladu ulékařských doporučení vdobě morových epidemií.456 452 Ibid. 453 Ibid., s. 194. 454 Ibid. 455 Ibid., s. 199. 456 K. Černý: Mor, s. 454. 129 lékařství Jana Marka Marci zkronlandu Přesto však se zdá, že právě vPravidlech jsme svědky příčin Markova profesního úspěchu– jeho životospráva byla tolerantní aterapie opatrná, což vdobě, kdy pacienti ilékaři choroby často chápali jako formu „krize“, která má co nejrychleji vyvrcholit, aby mohla být úspěšně překonána, aproto rádi užívali léky sdrastickým účinkem, jistě posilovalo jeho popularitu. Důraz na dostatečnou znalost pacientovy anamnézy apéči ivdobě rekonvalescence jsou pak zásady mající nadčasovou platnost. BAROKNÍ EPIDEMIOLOGIE: OD MORU KNEŠTOVICÍM Tématu nakažlivých chorob vraném novověku jsme se již před několika lety věnovali vpublikaci, vníž čtenáři najdou nejenom základní přehled problematiky, ale iřadu podrobností.457 Vtéto krátké kapitole tedy pouze stručně shrneme některé principy chápání nakažlivých nemocí vhistorické medicíně. Poté se soustředíme především na popis dvou nově objevených skutečností, které významně ovlivňují náš pohled na barokní epidemiologii. Tou první je zjištění, že vprostředí pražské lékařské fakulty se uchytila jinak dosti okrajová, ale na svou dobu pozoruhodně prozíravá teorie oživých původcích nakažlivých chorob. Za druhé objasníme, jak tomu bylo spočátky očkování vkřesťanské Evropě, neboť vrozporu stím, co se dočteme vdosavadní historické literatuře, neprobíhalo nejprve vAnglii– jeho nejstarší doložený případ se odehrál vhabsburských zemích. ŽIVÍ PŮVODCI NÁKAZY Nakažlivé choroby lidstvo provázejí od samých počátků, přičemž se vždy jednalo oneobyčejně dynamické soužití, které podléhalo astále podléhá celé řadě vlivů. Znich lze zmínit například skutečnost, že mnoho patogenů způsobuje zoonózy, tedy onemocnění přenášená na člověka zdivokých idomestikovaných zvířat. Koně, ovce, krávy adalší dobytek mohou být zdrojem tuberkulózy, listeriózy či brucelózy, zatímco kočky byly ajsou zdrojem toxoplazmózy, kampylobakteriózy aspolu se psy také vztekliny. Drůbež zase přenáší salmonelózu či ptačí chřipku.458 Se všemi těmito zvířaty lidé vminulosti pobývali zejména na venkově ve velmi těsném soužití, vchudých domácnostech často doslova ve stejné místnosti. Další skupina zvířat pak odjakživa vyhledává vlidských sídlech zdroje potravy; například krysy, onichž se předpokládá, že byly hlavním zdrojem morových epidemií. Také onemocnění, jejichž hostitelem je především člověk, jako například pravé neštovice, spalničky, obrna adalší, doprovázejí lidstvo od pra457 K. Černý: Mor. 458 Současný přehled viz například Dita Smíšková: Zoonózy– nejčastější klinické projevy adiferenciální diagnostika, Medicína pro praxi 7, č. 10 (2010), s. 384–386. 131 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM dávna. Stručně řečeno, máme za sebou dlouhou abohatou historii interakce sobrovským množstvím bakterií, virů ajiných patogenů, jež vytvořila nesmazatelnou stopu kulturní ibiologickou. Výzkum posledních desetiletí navíc ukazuje, že bychom do této vzájemné interakce mezi lidmi amikroorganismy měli coby významné hráče započítat isymbiotické či kolonizující populace, knimž patří například střevní akožní mikrobiom či kolonie streptokoků.459 Schopnosti některých chorob postihovat více jedinců či dokonce celou komunitu si lékaři akronikáři všímali již vantice. Slavné Thukydidovo líčení aténského moru ze třicátých let 5. století př. n. l. se stalo vzorem, podle něhož komentátoři posuzovali epidemie ještě odva tisíce let později.460 Součástí dědictví starověké hippokratovské lékařské školy jsou dodnes užívané pojmy pandemie, epidemie aendemie, tedy rozdělení hromadných onemocnění na ty postihující celé lidstvo, více národů či charakteristické pouze pro jednu konkrétní oblast.461 Jinou otázkou ale byl problém nakažlivosti, tedy odpověď na hádanku, proč se během epidemie nakazí více osob vjednom místě, ale také proč jiní naopak přežijí celou tragickou epizodu ve zdraví. Tradiční galénická lékařská nauka byla postavena na environmentálním jádru, epidemie tedy podle ní mají svůj původ ve zhoubném působení nebeských těles narušujících harmonii světa. Nerovnováha pak způsobuje hnilobu prostředí, což vede ke vzniku znečištění, často označovanému původně řeckým slovem miasma, jež ovlivňuje osoby žijící vokolí. Někdo je proti tomuto vlivu odolnější, jiný méně. Těla nemocných podléhají tlaku vnější nerovnováhy, který spouští proces hnití, čímž sama začínají přispívat knežádoucímu stavu prostředí. Vtomto smyslu se tedy podle dobových představ epidemie nešíří přímo zčlověka na člověka, ale lidé se nakazí, protože žijí na stejném místě. Pokud bychom se tedy zeptali středověkého či raně novověkého lékaře, proč lidé umírají na mor, zřejmě by odpověděl, že to je důsledkem zkaženého životního prostředí (vzduchu, vody, půdy azprostředkovaně pak také potravy) vdané oblasti. Proto bylo častým protiepidemickým doporučením starověké heslo cito, longe, tarde (prchni rychle, daleko avrať se pozdě). Základy této myšlenky najdeme vantice, Galénův spis Orozdílech horeček například popisuje, jak letní horka způsobují morové horečky, které se šíří především vdechováním znečištěného vzduchu. Aprotože bez vzduchu nelze žít, poz459 Vliv patogenů na evoluci se diskutuje již dlouho, viz např. George J. Armelagos– John R. Dewey: Evolutionary Response to Human Infectious Diseases, BioScience 20, č. 5 (1970), s. 271–275; nověji např. Matteo Fumagalli– Manuela Sironi– Uberto Pozzoli et al.: Signatures of Environmental Genetic Adaptation Pinpoint Pathogens as the Main Selective Pressure through Human Evolution, PLoS Genetics 7, č. 11 (2011), nestr. (online). 460 Thúkydidés: Dějiny peloponnéské války, přel. Václav Bahník, Praha 1977, s. 101–164. 461 K. Černý: Mor, s. 150. 132 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM dější komentátoři dospěli kzávěru, že dokud pobýváme vzasažené oblasti, zůstáváme vystaveni nebezpečí– útěk byl vtakovém případě logickou volbou. Ve středověku se ve spisech řady vlivných autorů, jako byl například Gentile da Foligno († 1348), objevilo již jasně formulované doporučení: „Největší starostí tedy je prchnout před [otráveným] vzduchem, aby nás nemohl do takové jedovatosti uvést, […] je tedy obecným pravidlem při vzniku určitého moru prchnout rychle, daleko apozdě se vrátit.“462 Na okraj poznamenejme, že zmínka o„otráveném“ vzduchu vtomto případě nemá žádný vztah kúmyslnému činu travičství, dobové texty tak běžně označovaly zkažený vzduch. Jestliže nazýváme galénickou epidemiologii „environmentální“ teorií, anachronicky užíváme moderní výraz, který naši předkové neaplikovali. Historická medicína obrat „znečištěné životní prostředí“ neznala amísto toho hovořila zejména o„hnilobě“ nebo „otravě“ vzduchu ijiných elementů. To má významný dopad na interpretaci řady pramenů, vnichž se často dočteme, že ta či ona historická osoba zemřela „na otravu“. Vtakových případech musíme pečlivě vážit, zda kontext skutečně odkazuje na podezření ztravičství, nebo zda ošetřující lékaři pouze vyhodnotili chorobný proces jako výsledek otravy– rozuměj degradace– vnějšího či vnitřního prostředí lidského těla, aniž by za tím někdo hledal konkrétního viníka. Naši předkové tedy většinou používali tuto terminologii vpodobném smyslu jako my, když si způsobíme „otravu jídlem“. Environmentální základ epidemiologie zůstával populární dlouho do raného novověku, měl totiž oporu vempirické zkušenosti. Ikdyž nejobávanější nemoc minulosti, pravý mor, není výsledkem „znečištění“ životního prostředí, některé další choroby sním byly zjevně spojeny, jak se to předpokládá například uvýskytu malárie vjižní Evropě. Komáři, kteří tuto závažnou infekční chorobu šířili, totiž potřebují ke svému rozmnožování oblasti sdostatkem vhodných vodních ploch. Kjejich přežívání mohly přispívat dokonce ilidské aktivity, třeba zakládání mělkých nádrží na máčení lnu. Ztoho vyplývá, že učenci dokázali vypozorovat některé souvislosti, ostatně již zmíněný Galénův text ohorečkách si všímá vzestupu určitých typů horečnatých onemocnění vprůběhu nejteplejších letních měsíců, takzvaných „psích dní“ (podle „Psí hvězdy“, Siria). Navzdory alespoň částečnému zakotvení vempirické zkušenosti však měl tento koncept příliš mnoho nedostatků. Odrážel sice některé poznatky ovztahu mezi nakažlivými chorobami aživotním prostředím voblasti Středozemního moře, kde starověké lékařské texty vznikaly, ale je zřejmé, že jeho 462 Gentile da Foligno: Domini Gentilis Fulginatis singulare consilium contra pestilentiam, s. l. 1515, tiskový arch aiiiv–aiiiir; da Foligno také vcitované pasáži odkazuje na Galénovo De differentiis febrium jako na hlavní zdroj této teze. OGentilem viz Maria Luisa Ceccarelli Lemut: Gentile da Foligno, in: Dizionario Biografico degli Italiani, 53 (2000), (online). 133 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM závěry nebyly platné pro severnější regiony, protože například již zmíněná malárie zde nebyla rozšířená. Ostatně ani Galénova „Psí hvězda“ není na severu nad obzorem vidět ve stejnou část roku jako vjižní Evropě. Environmentální koncepce měla mnoho dalších slabin, mimo jiné jen sobtížemi objasňovala, proč se od sebe někdy navzájem nakazí jednotlivci v„čistém“ prostředí, které žádnou miasmatickou hrozbu neskrývá. Proto se vepidemiologických textech neustále vrací otázka, co to „mor“ vlastně je, zda je to nemoc jedince, nebo pouze označení pro nákazu celé komunity.463 Pokud by byl totiž mor označen za jev hromadný, vyřešila by se tím otázka kolem mechanismu nákazy mezi individuálními nositeli. Konceptuální omezení výrazu „mor“ však bylo jen chabou argumentační berličkou, protože na oplátku ponechávalo bez vysvětlení nákazu jedince. Proto se již ve středověku vyvinulo podezření, že se nakažlivá choroba může šířit nejen zprostředí, ale také přímo mezi lidmi. Jedním znejstarších textů popisujících tento názor je pojednání Příčiny, příznaky aléky proti moru, které sepsal profesor pražské lékařské fakulty Jindřich Rečekov zRibenic (2.pol. 14. stol.):464 Ktomu stojí za poznamenání, že mor jest choroba velmi nakažlivá, infekční apřecházející, protože přejde zčlověka na člověka, ze zvířat na zvířata, protože zpodstaty věci jeden nakažený morem vjednom domě může infikovat celý dům atento dům může nakazit pět domů vjednom městě, [a] těchto pět domů mohou nakazit celou zemi či oblast, jak dosvědčuje zkušenost.465 Takto formulovaná zkušenost následně diktovala vznik protiepidemických opatření, především izolaci nemocných vlazaretech či zavádění karantény asanitárních kordonů regulujících pohyb osob izboží mezi regiony, vnichž panovalo podezření na nákazu. Tato pravidla se postupně etablovala vevropské medicíně 15. století, zpočátku především voblasti severní Itálie, ale později se šířila ijinde. Vnašich zemích nacházíme jednoznačné doklady aplikace protiepidemických pravidel vpojednání Václava Payera zLokte 463 K. Černý: Mor, s. 152. 464 L. Hlaváčková– P. Svobodný: Biografický slovník, I, s. 53. 465 Opostavě Jindřicha Rečekova zRibenic František Šmahel: Alma mater Pragensis. Studie kpočátkům Univerzity Karlovy, Praha 2016, s. 149, zde též další literatura. Citovaný text byl na počátku 20. století nesprávně připsán K. Sudhoffem jinému pražskému profesorovi, Jindřichovi zBrém, proto je takto text citován vliteratuře. Henricus de Bremis (de Ribbenicz): Causae, signa et remedia contra pestilentiam, rukopis, Národní knihovna České republiky, Varii textus medici, sign. I-F-11, fol. 138v–143v; Karl Sudhoff: Pestschriften aus den ersten 150 Jahren nach der Epidemie des „schwarzen Todes“ 1348, Archiv für Geschichte der Medizin 7, č. 2 (1914), s. 57–114, zde je zmíněná pasáž na s. 85. Vcitaci je navíc nepřesnost, protože uvedený svazek (č. 2) byl vydán dle zkráceného titulu vroce 1913, ale je součástí ročníku označeného na titulní straně jako 1914. Ocitovaném textu nověji Stephen R. Ell: Interhuman Transmission of Medieval Plague, Bulletin of the History of Medicine 54, č. 4 (1980), s. 497–510, zde s. 509. 134 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM (cca1488–1537), profesora lipské lékařské fakulty, který pocházel ze západních Čech ave dvacátých atřicátých letech 16. století působil vtehdy bouřlivě se rozvíjejících hornických centrech na Jáchymovsku.466 Pozdně středověké zásady rudimentální epidemiologie představují mimořádně významný objev vdějinách evropské kultury, což dosvědčuje skutečnost, že si dosud zachovaly svou platnost. Lazarety, karanténa aomezení pohybu jsou hrubé, ale účinné nástroje na potlačení šíření patogenu populací, jak jsme zažili ještě nedávno na počátku epidemie covid-19. Inspirován myšlenkami některých antických lékařů osemenech věcí rozptýlených ve vzduchu, především Theophrasta (370–287 př. n. l.), Marka Terrentia Varrona (116–27 př. n. l.), Tita Lukrecia Cara (99–55 př. n. l.) adokonce isamého Galéna, pokusil se vnitřní rozpor mezi environmentální podstatou galénické lékařské teorie aempiricky zjištěnou nakažlivostí některých chorob vpolovině 16. století vyřešit italský lékař Girolamo Fracastòro (1476/78–1553). Zformuloval koncept „troudu“, který se přenáší znakaženého pacienta na zdravou osobu, vníž „zažehne“ plamen choroby. Fracastòro tento proces přirovnával kšíření hniloby vmíse jablek, vníž se od jednoho snadno nakazí další, adůkladně jej popsal ve slavném spisu Onákaze, nakažlivých chorobách aléčbě zroku 1546.467 Tím vstoupila na scénu renesanční medicíny nová perspektiva, která sice stále hojně těžila zgalénického environmentalismu, ale badatelům již umožňovala přesunout těžiště od prostředí kinterakci mezi nakaženými azdravými. Představa, že infekci napomáhá jakýsi prostředník, který se snadno rozptýlí do okolí nejen ztěla nemocného, ale také zpředmětů, které sním přišly do kontaktu, jako jsou například lůžkoviny, sice lépe odpovídala některým empirickým zjištěním, ale stále zůstávala hlavně teoretickým konceptem. Fracastòrovský „troud“ totiž nebylo možno vidět, atím pádem se dal prokázat jen nepřímo. To vysvětluje, proč raně novověká medicína po publikaci spisu Onákaze, nakažlivých chorobách aléčbě neopustila galénickou epidemiologii anepřiklonila se knové teorii. Místo toho obě koncepce přetrvávaly po řadu desetiletí paralelně avětšina lékařů synkreticky přijímala nějaké prvky zobou. Vtéto situaci se badatelům opřírodě v17. století díky vynálezu mikroskopu otevřelo okno do světa, oněmž dosud neměli ani tušení, aukázalo se, že je plný bizarních objevů. Mikrosvět, jak jej čtenářům zprostředkoval kupříkladu anglický přírodovědec Robert Hooke ve své Mikrografii nebo Holanďan Antony van Leeuwenhoek vOdhalení tajemství přírody, byl plný šokujících zjevení.468 466 KPayerovi např. Vladimír Křížek (ed.): Doktor Václav Payer zLokte. Pojednání oKarlových Varech, Praha 1984; na biografii vtéto edici se sKřížkem podílel ještě Josef Sajner. 467 Pojednání vyšlo nejprve jako součást sborníku: Girolamo Fracastòro: De sympathia et antipathia rerum liber unus. De contagione et contagiosis morbis et curatione libri III, Benátky 1546. 468 Robert Hooke: Micrographia: or some Physiological Descriptions of Minute Bodies Made by Magnifying Glasses with Observations and Inquiries thereupon, Londýn 1665; Antonius van Leeuwenhoek: 135 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM Mouchy, komáři, mravenci adalší hmyz se po zvětšení do foliového formátu náhle měnili vhrozivá monstra, na povrchu makových zrnek byly odkryty podivné krátery anetrvalo dlouho, než se pro mikroskop začalo hledat uplatnění také vmedicíně. Někteří autoři si položili otázku, zda by příčinou chorob nemohli být místo neživého „troudu“ nepatrní živočichové, pro něž se používalo označení zvířátka (animalcula) či červíčci (vermiculi). Na okraj poznamenejme, že různým živočichům se určitá role při morových ranách přisuzovala již dříve. Například zmíněný Václav Payer zLokte napsal, že nemocní umírají ze tří důvodů: za prvé proto, že do hlavních tělesných orgánů pronikne jedovatá materie, za druhé zdůvodu zadušení přirozeného tělesného tepla aza třetí díky červům zrozeným zhnijících tělesných šťáv, kteří se vtrupu plazí směrem vzhůru, přičemž rozežírají tkáň avydávají další škodlivé výpary vedoucí kbezvědomí asmrtelnému poškození srdce.469 Vtomto případě však šlo oparazity okem viditelné. Také padovský profesor Girolamo Mercuriale (1530–1606) naznačoval, že Fracastòrův troud může být „živý“, ale měl tím na mysli skutečnost, že semena nákazy roznášejí některá domácí zvířata, například psi akočky. Myšlenka, že by zdrojem infekce mohli být okem nepostřehnutelní obyvatelé mikrosvěta, začala cirkulovat nejpozději kolem poloviny 17. století. Ve střední Evropě se zabydlela vprostředí univerzity vLipsku. Zde se jejím příznivcem stal profesor Christian Lange (1619–1662), který oní psal vknize Oživená patologie avtomto smyslu též poučoval své žáky. Jeden zjeho studentů, August Hauptmann (1607–1674), ještě jako bakalář medicíny tuto ideu rozvedl vkrátkém textu nazvaném Úvodní dopis ktraktátu oživém obrazu smrti, vydaném vroce 1650. Zmínil vněm maličká zvířátka rozežírající ostrými zoubky tkáně, viditelná pouze díky optickému instrumentu.470 Hauptmann vLipsku obhájil disertační práci právě vdobě, kdy zde byl Lange děkanem. Následně se stal městským lékařem vDrážďanech.471 Velkým zastáncem apopularizátorem teorie opatologických zvířátkách byl jezuitský učenec Athanasius Kircher, který se oní pochvalně vyjádřil ve spisu Fyzikálně lékařské zkoumání nakažlivé choroby nazvané mor, kde napsal mimo jiné: Neexistuje žádný druh rostlin, zjehož hniloby by nevznikal červ, jak vposlední době odhalil tajemný přístroj mikroskopický, […] [dokládající], že ocet, mléko či krev nemocných horečkou Arcana naturae detecta, Delft 1695. 469 Václav Payer zLokte: Consilium de peste, in: V. Payer: Tractatus de Thermis Caroli quarti imperatoris, Lipsko 1522, nestr. 470 Christian Lange: Pathologia animata seu animadverisones in pathologiam spagiricam clarissimi viri Petri Joannis Fabri, Frankfurt nad Mohanem 1688, s. 22, 597 (omoru); August Hauptmann: Epistola praeliminaris, tractatui de viva mortis imagine mox edendo sacrata, Frankfurt nad Mohanem 1650, s. 15. 471 August Hauptmann: Curationem calculi humani, Lipsko 1652. 136 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM jsou plné červů pro lidské oko nevyzbrojené [touto technikou] nezbadatelných. […] Vtělech mrtvých lidí či zvířat pozorujeme mimořádnou schopnost hniloby plodit červy.472 Známý jezuita popsal iněkolik pokusů, jimiž si svou tezi ověřoval. Vjednom vystavil kus syrového masa působení rosy za měsíčního svitu apo nějaké době vněm mikroskopem pozoroval červíky. Jindy použil zmijí maso, které maceroval vdešťové vodě anásledně ho pohřbil na den anoc do země. Také vtomto případu opět suspokojením konstatoval, že se pod zvětšovacím sklem jeví plné červů. Tyto příklady podle našeho názoru skvěle ilustrují povahu barokní vědy, vjejímž rámci se experimenty často odehrávaly vkontextu plném barvitých detailů. Stavba barokního experimentu připomínala dobovou architekturu sfasádami plnými pilastrů, říms, nepravidelných okenních otvorů aosazenou zlacenými sousošími světců; srovnejme to s„funkcionalismem“ astatistickým „brutalismem“ moderního vědeckého výzkumu… Kircher dokonce podle vlastního svědectví mikroskopem zkoumal krev nakažených morem, ato během epidemie vŘímě vroce 1656. Rovněž shledal, že je plná nepatrných zvířátek. Jeho výzkum ovšem vycházel znesprávných předpokladů, protože dobová technika neumožňovala pozorovat morovou bakterii Yersinia pestis. Přesto se jedná omimořádný pokus oempirické studium přírody, který je oto překvapivější, vezmeme-li vúvahu, že Athanasius Kircher nebyl povoláním lékař, nýbrž řádový kněz. Když jsme Kircherovu teorii oživých původcích epidemie moru popisovali vminulosti, konstatovali jsme, že ačkoli vPraze byl tento jezuitský spisovatel dobře znám, jeho koncepce nakažlivosti zde přijata nebyla.473 Nyní musíme tento názor opravit, protože se ukázalo, že Kircherův přítel Jan Marek Marci zKronlandu tuto tezi ve svérázné formě zakomponoval do své filozofie idejí. Jeho perspektiva sice nepočítala srolí mikroorganismů při šíření chorob, ale vysvětlovala jimi poškození tělesných tkání při závažných patologických procesech. Klíčovou otázkou je, odkud se náš profesor otéto myšlence dozvěděl– vjeho odkazech najdeme několik zdrojů, které však všechny nakonec nějakým způsobem začínají uKirchera. Prvním Markovým zdrojem byla práce veronského lékaře Petra de Castro (1603– po 1657), jenž se narodil vjihofrancouzském Bayenne, kam jeho otec, povoláním též lékař, emigroval zPyrenejského poloostrova.474 Důvod odchodu do zahraničí byl náboženský, rodina totiž byla židovská. Vliv židovských lékařů na českou barokní medicínu zatím bohužel zůstává naprosto neprozkoumaným tématem. Petr se původně narodil jako Ezechiel ave čtyřicátých letech 17. století působil coby lékař 472 Athanasius Kircher: Scrutinium physico-medicum contagiosae luis, quae pestis dicitur, Řím 1658, s.40; K. Černý: Mor, s. 267. 473 Ibid., s. 273. 474 Cecil Roth: Un dernier mot sur Pedro alias Ezekiel de Castro, Revue des études juives 95, č. 189 (1933), s. 82–85. 137 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM veronského ghetta. Pak ale někdy vpolovině století konvertoval ke katolictví apod novým křestním jménem vydal spis Zhoubná skvrnitá horečka načrtnutá formou aforismů, jenž se nějak dostal Markovi do rukou.475 Petr de Castro vněm zmínil, že díky „umění mikroskopickému“ byla odhalena přítomnost červíků vkrvi osob trpících zhoubnými horečkami.476 Marek dále citoval korespondenci již zmíněného Augusta Hauptmanna sAthanasiem Kircherem, kterou mu jeden znich poskytl. Podle Marka napsal Kircher Hauptmannovi, patrně sodkazem na vlastní zkoumání krve nemocných: Já jsem se otom poučil zvlastní zkušenosti vrůzných druzích hniloby, ale také mnozí ztěch, kdo sloužili jako lékaři achirurgové vmorovém lazaretu, se snažili na popud mých proseb při léčbě bubonů, karbunkulů, podlitin apodobných projevů na kůži prozkoumat tuto látku, azjistili, že ve všech otocích avředech, které se provalily před ipo smrti, se šířilo nesčetné množství červíků patrných nejen při zkoumání pod lupou, ale také pod mikroskopem.477 Poté citoval iHauptmannovu odpověď, že tento „hmyz“ je smrtelnou zhoubou zuřivě napadající stavbu lidského života. Marek přidal vlastní obsáhlý komentář, vysvětlující, že nejen mor, ale idalší nemoci podobné povahy pocházejí zhniloby oživené červíky, kteří připomínají atomy. Krev, abscesy askvrny na kůži prý obsahují velké množství mikroorganismů, pozorovatelných pouze zvětšovacím sklem, jejichž původ je ovšem podle Marka neznámý, protože– avtom se lišil od ostatních autorů– nemohou být produktem hniloby jako takové. Odvozoval to zpozorování, že tito živočichové mají přes svou mikroskopickou velikost tělesné orgány, pročež mohou vznikat pouze poté, co hnilobný proces dokoná své dílo adojde knaprostému rozkladu původní materie, neboť teprve vtomto okamžiku zní mohou vzejít nové, složené organismy.478 Přítomnost červíků tedy podle Marka není příčinou, nýbrž posledním stadiem rozkladu.479 Markovi se nelíbila představa, sníž se vdobové morové literatuře setkáme běžně, totiž že prapůvod epidemií je třeba hledat ve hvězdách. Podle jeho soudu pouze prostý lid věří, že konfigurace hvězd aastrologické aspekty nešťastných obětí stojí za vznikem nakažlivých chorob. Škodlivé mikroorganismy se naopak musí rodit přirozeně, protože (azde Marek citoval Hauptmannův Úvodní dopis ktraktátu oobrazu živé smrti) smrt musí mít zhlediska fyzikál475 Petr de Castro: Febris maligna puncticularis aphorismis delineata, Norimberk 1652 (první veronské vydání údajně zroku 1650 se nám nepodařilo najít). 476 Ibid., s. 13; J. M. Marci: Philosophia, s. 465. 477 Ibid. 478 Ibid. 479 Ibid., s. 469. 144 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM stavy kupujícího, že jejich tělo bude vylučovat méně kypící materie, takže ipočet puchýřů bude omezený. Považuji to za lidový omyl, dokud někdo neprokáže opak.492 Ani tento, ani žádný další popis „kupování“ neštovic nezmiňuje čekání na mírnější vlnu nákazy, je tedy možné, že lidová technika měla poněkud jiný cíl než akademická prevence. Tím, že rodiče posílali děti, aby od nakažených „kupovaly“ neštovice, si zřejmě garantovali, že se jejich potomek nakazí co nejdříve (nákaza vdospělém věku bývala fatální), ale zároveň ve věku, kdy je již schopen dokončit magickou transakci. Mezi akademickou alidovou ochranou proti neštovicím byl rozdíl také vdůvěryhodnosti. Ikdyž jsou akademické návody na ochranu proti neštovicím vodborných textech zmiňovány vzácně, lékaři se knim stavěli jako kvalidním příspěvkům do odborné diskuse. Naproti tomu na lidovou praktiku– jak je vidět zcitované Bartholinovy pasáže– pohlíželi sneskrývanou nedůvěrou. Ještě více tento fenomén vystupuje na světlo vdobových zprávách, které byly publikovány vletech 1671 a1677 vPozoruhodných rozmanitostech, odborném časopisu Leopoldinské akademie. Pro naše téma jsou významné ztoho důvodu, že je obě prokazatelně četl Löw, který byl vté době také členem Leopoldiny, iproto, že dokládají existenci rituálu „kupování“ neštovic ve Slezsku.493 Autorství těchto textů představuje složitou otázku. Mají charakter mozaiky sestavené zčásti zkorespondence přispěvatelů azčásti zpoznámek editorů Heinricha Vollgnada (1634–1684) aPhilippa Jacoba Sachse von Löwenheim. První popis je připojen kčlánku odůvěřivosti pacientů ajeho autorem je zjevně Vollgnad: Stejně tak často inaše ženské mají ve zvyku děti svěřené do své péče navádět, aby od jiných neštovicemi nakažených za pár penízků určité množství těchto neštovic nakoupily avěří, že ti, kdo toto zhoubné zboží nakoupí, také ztoho budou mít prospěch, když se méně neštovicemi nakazí arychleji ajistěji se jich zbaví.494 Abychom lépe pochopili, jak se učenci na tento rituál dívali, musíme se začíst do zbytku celé pasáže, neboť líčení navazuje na tři příběhy opacientech převzaté od jiných autorů. Vprvním případě prý nějaká šlechtična trpěla chronickou horečkou. Jednoho dne její služebná vžertu navrhla, že od ní horečku koupí. Jakmile byla transakce dokončena, ihned ji ke svému překvapení sama dostala, zatímco její paní se uzdravila. Thomas Bartholinus, který Vollgnadovi tuto historku zaslal, si nemyslel, že by se horečka skutečně 492 Thomas Bartholinus: De medicina Danorum domestica dissertationes X, Kodaň 1666, s. 422–423. 493 Nejde očlánky, ale otzv. scholia, tedy komentáře editora kjiným odborným textům publikovaným včasopise, proto je nelze citovat klasickým způsobem, postrádají totiž název. Miscellanea curiosa 1 (1671), s. 264; Miscellanea curiosa 8 (1678), s. 22–23. 494 Miscellanea curiosa 1 (1671), s. 264 145 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM přenesla, ale naopak to považoval za důkaz sugestibility naivních adůvěřivých žen. Od Bartholina pocházel idruhý případ jiné urozené paní, která se prý zbavila své choroby tím, že ji oficiální listinou předala rozcestníku stojícímu na půli cesty mezi Kodaní aKøge. Jakmile služebník listinu na rozcestník přibil, nemocná se začala cítit lépe. Třetí aposlední historka je asi nejzajímavější, ikdyž vdobě, kdy ji Vollgnad připomněl, byla celá věc stará již tři čtvrtě století.495 Jejím protagonistou byl slavný neapolský lékař zpřelomu 16. a17. století Giambattista della Porta (1535–1615), jehož spisy opřírodní magii zněj učinily vyhledávanou celebritu, ale také jej dostaly do hledáčku neapolské inkvizice. Důvěryhodnost příběhu vtomto případě posiluje fakt, že byl převzat ze vzpomínek knížete Federica Cesiho (1585–1630), který se sPortou osobně znal, protože oba působili vAkademii rysů– vědecké společnosti, kterou Cesi založil apodporoval. Vyprávění začíná tím, jak jistá neapolská kněžna prodělávala těžký porod, byla již zcela vyčerpaná, žádné běžné léky neúčinkovaly, atak si někdo vzpomněl na doktora Portu, kterého vté době vNeapoli všichni měli tak trochu za čaroděje.496 Doktor právě spal, když jej uprostřed noci vytrhl povyk pod okny abušení na dveře. Ivyklonil se zokna avulici pod sebou viděl jakéhosi služebníka, jenž se dožadoval přijetí. Porta se jej nejprve snažil odkázat na vhodnější denní dobu, ale muž byl neodbytný abušil tak dlouho, až nezbývalo nic jiného než ho vyslechnout. Porta byl přesvědčen, že pomoci stejně nemůže, neboť dobře věděl, že jeho léky nemají zázračné účinky. Ale aby služebníka ukonejšil, sebral kus papíru apředepsal rodičce jednoduchý recept na netíkovou vodu. Než recept hodil poslovi zokna, složil jej do psaníčka, sehnul se kpodlaze ashrnul něco smetí, které do psaníčka nasypal, aby takto zatížené bezpečně dopadlo do poslových rukou. Posel odběhl adoktor Porta se konečně mohl vrátit do postele. Na celou věc by možná zapomněl, ale ráno, když sešel do své studovny, následovalo další pozdvižení, protože před jeho domem stál tentokrát celý zástup služebnictva nesoucí vpravdě knížecí dary od nejjemnějšího kampánského vína přes různá masa, pernatou zvěřinu aryby až po ovoce, sladkosti ajiné pochoutky. Překvapenému Portovi sdělili, že je to poděkování od pána za tajemný azázračný lék, který předchozí noci poslal. Dobrý doktor měl pevné nervy, takže se svážnou tváří vyptal na detaily. Ukázalo se, že posel celou věc špatně pochopil. Recept považoval za obal aprach zpodlahy Portova pokoje za vlastní lék. Hned jak se posel vrátil, tak prach rozmíchali ve vodě adali vypít urozené paní, která vtu ránu slehla. Neapolský lékař 495 Vollgnad pouze odkázal na „vzpomínky Portovy z knihy Joh. Faber in Not. ad Hist. Mexic. fol.497“ anám se podařilo tento text naštěstí identifikovat: Joannes Faber: Animalia Mexicana, descriptionibus scholiisque exposita, Řím 1628, s. 496–497; zde také viz celou historii. 496 Jistě ktomu přispěla skutečnost, že se Porta proslavil dílem nazvaným Dvacet knih opřírodní magii. 146 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM měl smysl pro sebepropagaci arozhodl se kout železo, dokud je žhavé, takže se hned po poledni objednal na audienci do knížecího sídla, aby pánovi knarození potomka poblahopřál. Když celou věc později popisoval Cesimu, spobavením poznamenal, jak je důležité, aby pacienti věřili lékům svých doktorů. Pro nás ztohoto roztomilého příběhu vyplývá několik závěrů. Giambattista della Posta předepsal pacientce placebo, jak je patrné zironického vyznění celého příběhu, aVollgnad to také tak pochopil. Znamená to, že tento princip znali už lékaři raného novověku. Ikdyž rodička nakonec požila něco úplně jiného, totiž prach zpodlahy Portovy ložnice, působilo to stejně, což jen potvrzuje náš argument. Nemocnou vpříběhu byla opět žena ajistě není náhoda, že to platí též pro případy spojené skupováním neštovic vPozoruhodných rozmanitostech. Kroli genderu se ještě vrátíme, až se dostaneme knejstarší formě očkování. Připomeňme také důvody, proč se knížecí dvůr na neapolského lékaře obrátil– když všechny běžné léky selhávaly, začali laici hledat „magické“ řešení aspolehli se na Portovu pověst. Nejdůležitější však je, jak tyto kazuistiky ilustrují rezervovaný vztah barokních lékařů klidové medicíně, vněmž se prolíná téma důvěřivosti pacientů, nespolehlivosti žen arole magie vraném novověku. Závěrem dodejme, že otom, jak zmíněná lékařská alaická opatření proti neštovicím fungovala, víme jen velmi málo. Jejich popisů je vlékařské literatuře této doby poskrovnu, takže vystupují pouze na okraji zorného pole dobového medicínského diskursu, což je vostrém kontrastu krostoucímu významu neštovic coby demografické hrozby. Avšak když Jan František Löw zErlsfeldu publikoval vroce 1699 své Dítko lékařské, stála evropská společnost na prahu změny, která vdalších desetiletích přinesla zásadní průlom vboji proti této epidemické chorobě. POČÁTKY OČKOVÁNÍ VEVROPĚ Přelomovou událostí vdějinách boje proti pravým neštovicím byla jejich eradikace vdruhé polovině 20. století. Severní Amerika jí dosáhla vroce 1952, Evropa 1953, ve zbytku světa pak zahájila Světová zdravotnická organizace (WHO) očkovací program vroce 1959. Přes nedostatek finančních prostředků ipolitické podpory se postupně podařilo vymýtit tuto chorobu zJižní Ameriky (1971), Asie (1975), anakonec izAfriky (1977). Díky tomu mohla na svém 33. zasedání 8. května 1980 prohlásit WHO, že pravé neštovice se již vžádné populaci nevyskytují.497 497 Shrnutí důležitých dat viz kupříkladu factsheet amerického úřadu Centers for Disease Control: https://www.cdc.gov/smallpox/history/history.html. 147 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM Tohoto výsledku bylo dosaženo převážně díky očkování, což je preventivní technika napomáhající tělu vytvářet protilátky proti řadě závažných aněkdy ismrtelných onemocnění. Nástup očkování apozději antibiotik během první poloviny 20. století zásadním způsobem změnil morbiditu amortalitu populací ve vyspělé části světa, takže úmrtnost na nakažlivá onemocnění postupně vytlačily civilizační choroby.498 Nejstarší forma očkování, tzv. variolace, se vEvropě objevila někdy na počátku 18. století. Vdějinách boje proti neštovicím však musíme rozlišovat mezi touto variolací, očkováním, což je obecný pojem, avakcinací popsanou na konci 18. století. Její podstatou bylo zjištění, že dvě blízce příbuzné choroby, pravé akravské neštovice, vyvolávají křížovou imunitní reakci. Kdo se nakazil jednou ztěchto chorob, získal dobrou odolnost iproti druhé. Protože kravské neštovice měly obvykle daleko mírnější průběh, bylo výhodné nechat se záměrně nakazit jimi než riskovat mnohem závažnější infekci pravými neštovicemi. Kráva se latinsky řekne vacca aodtud tedy pochází označení vakcinace avakcína. Jen pro upřesnění uveďme, že dnešní „vakcíny“ již dávno nemají skrávou nic společného. Objev vztahu mezi pravými akravskými neštovicemi je obvykle spojován se jménem anglického lékaře Edwarda Jennera (1749–1823), ale ve skutečnosti Jenner zřejmě nebyl první, kdo tuto preventivní techniku použil, neboť historici již identifikovali několik jedinců, kteří vakcinovali před ním.499 Jennerova zásluha však spočívá vněčem jiném– jeho publikace nazvaná Výzkum Variolae vaccinae … známých jako kravské neštovice zroku 1798 přitáhla kobjevu pozornost akademické obce astála na začátku rapidního zavádění této techniky po celé Evropě.500 Jak se lišila „moderní“ Jennerova vakcinace od původního očkování– variolace? Vakcinace imunizovala populaci proti pravým neštovicím virem kravských neštovic. Předchozí podoba očkování, která se vté době praktikovala již osm desetiletí, imunizovala proti pravým neštovicím pomocí viru pravých neštovic. Ikdyž to na první pohled nedává smysl, variolace významně snižovala smrtnost při nákaze. Zpočátku 18. století se zachovalo jen málo zdrojů, které by umožnily tento pokles vyjádřit statisticky, ale přibližně lze hovořit osnížení smrtnosti zjedné šestiny na hodnoty kolem 1–2 %, jak naznačují čísla sebraná během bostonské epidemie zlet 1721–1722.501 Neméně 498 Karel Černý: Epidemics in Human History, in: Civilisations: collapse and regeneration: addressing the nature of change and transformation in history, ed. Miroslav Bárta– Martin Kovář, Praha 2019, s. 699–740. 499 Ktomu recentní shrnutí ve studii K. Černý: Počátky variolace. 500 Edward Jenner: An Inquiry into the Causes and Effects of the Variolae Vaccinae, aDisease Discovered in some of the Western Counties of England, particularly Gloucestershire, and Known by the Name of the Cow Pox, Londýn 1798. 501 Tony Williams: The Pox and the Covenant: Mather, Franklin, and the Epidemic that Changed America’sDestiny, Naperville 2010. 148 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM významné pak muselo být také to, že se podstatně snížil počet osob, které sice nákazu přežily, ale odnášely si do života těžké postižení, například slepotu, sníženou hybnost či silné zohavení obličeje. Těmto případům dobové přehledy nevěnují prakticky žádnou pozornost, takže se lze jen dohadovat, že hrály svou roli na základě často zmiňované motivace rodičů či lékařů variolovat děti, aby se předešlo jejich zjizvení. Variolace nebyla objevena evropskými lékaři. Jedná se olidovou preventivní techniku, kterou začali praktikovat nejprve členové křesťanských menšin na území Osmanské říše. Do Evropy se dostala vdruhém desetiletí 18. století díky obchodním adiplomatickým kontaktům sVýchodem. Řada publikací, zejména od anglických autorů, často prezentovala tento historický proces jako výsledek pokroku spojeného sbritskou koloniální, obchodní akulturní expanzí 18. století.502 Tvrzení, že to byla hlavně anglická věda (avliv Královské učené společnosti), kdo přinesl Evropě dobrodiní očkování, napomáhalo několik skutečností. Významná část raných pramenů oočkování skutečně pochází zanglického prostředí– jedná se především ozprávu řeckého lékaře Emanuela Timonia (1670–1718), která vyšla ve svazku Filosofických rozprav Královské učené společnosti vLondýně za rok 1714.503 Text je anglicko-latinský akpodobě zákroku se zde uvádí následující: Vybere se vhodná nákaza azneštoviček se odebere materiál, který má být předán osobě, která má být takto nakažena. Odtud pochází metaforicky název „vsazení“ či „očkování“. Za tím účelem tedy vyberou nějakého chlapce či mladíka zdravého temperamentu, který se nakazil obecnými neštovicemi, ato rozesetého, nikoli slitého druhu.504 Advanáctý či třináctý den od začátku nemoci mu jehlou propíchnou neštovice (především na holeních astehnech) avytlačí jejich obsah do nějaké vhodné nádobky ze skla či podobného [materiálu], kterou je dobré před tím vymýt teplou vodou. Vhodné množství materiálu se vnádobě uzavře anádoba se pak udržuje vteple na prsou osoby, která ji přenáší atakto co nejdříve dopraví do místa pacienta. Pacient má být ve vyhřáté místnosti; operatér mu udělá několik malých zranění kůže jehlou na dvou ivíce místech, až se objeví několik kapek krve, knimž hned přimíchá obsah nádobky. Jedna kapka materiálu postačuje pro každé místo. Tato zranění se mohou dělat na jakékoli masité části těla, ale nejlépe se dělají na svalech paže či předloktí. Jehla má být trojhranná ranhojičská nebo se může použít lanceta. Obvykle se jehla táhne přes kůži, aby ji trochu proťala, 502 Za všechny uveďme dvě velké monografie Ian Glynn– Jenifer Glynn: The Life and Death of Smallpox, Cambridge 2004; nověji Gareth Williams: Angel of Death. The Story of Smallpox, s. l. 2010; druhá citovaná publikace byla vroce 2010 vužším výběru na cenu Wellcome book prize. 503 Vytištění zprávy prostředkoval sekretář společnosti John Woodward: An account, or history, of the procuring the smallpox by incision, or inoculation; as it has forsome [!] time been practised at Constantinople, Philosophical Transactions 29, č. 339 (1714), s. 72–82. 504 Zde je nutno objasnit, že těžký průběh neštovic se projevoval tím, že se puchýře na kůži postiženého začaly slévat, čemuž se říkalo variolae confluentes. 149 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM takže se od sebe oba okraje [rány] vhodně oddělí amaterie se skrví snáze promíchá. Míchání se provádí buď tyčkou nebo čističem uší. Zranění je přikryto polovinou skořápky ořechu nebo podobnou vyklenutou nádobkou apřevázáno, takže se materiál nesetře ooděv. Převaz lze během několika hodin sejmout.505 Autorem dalšího textu ovariolaci byl jiný řecký lékař, Jacob Pylarini (1659–1718), který vté době působil jako benátský konzul ve Smyrně. Svůj popis vydal roku 1715 nejprve vpodobě krátké příručky vlatinském jazyce vBenátkách aorok později opět na stránkách Filosofických rozprav.506 Ve stejném roce jako Pylarini zmínil variolaci také anglický ranhojič Peter Kennedy, ato ve spisu Esej olécích svnějším užitím, ikdyž zjeho textu se zdá být zřejmé, že osobně se stouto technikou nikdy nesetkal.507 Značnou pozornost historiků vminulosti přitahoval rovněž případ lady Mary Wortley Montagu (1689–1762), manželky britského vyslance uosmanského dvora na počátku 18. století. Edward Wortley Montagu (1678–1761) byl na svůj post jmenován vroce 1716, ale shodou mezinárodně politických okolností nebyl příliš úspěšný, takže ho již odva roky později povolali zpět. Jeho choť však během krátkého pobytu vKonstantinopoli získala informace ovariolaci, kterou popsala velmi podrobně vdnes již klasickém ahojně citovaném dopise přítelkyni Sarah Chiswell z1. dubna 1717: Co se týká chorob, prozradím ti něco, po čem budeš toužit, abys tu byla se mnou. Neštovice, tak smrtelné avšeobecně rozšířené mezi námi, jsou zde zcela neškodné díky vynálezu roubování (jak to tu nazývají). Jisté staré ženy provozují následující operaci; každý podzim vzáří, když přejdou největší vedra, lidé se mezi sebou vzájemně domluví, zda by někdo vrodině neměl být očkován. Za kterýmžto účelem organizují slavnosti, akdyž se takto všichni sejdou (obvykle patnáct či šestnáct dohromady), stařena přijde sořechovou skořápkou plnou materiálu znejmírnějšího druhu neštovic azeptá se, jakou žílu by očkovanci chtěli otevřít. Pak velkou jehlou ihned napíchne, co jí kdo nabídne, čímž nezpůsobí více bolesti než obyčejným škrábnutím, ado rány vpraví tolik jedu, kolik se vejde na špičku jehly, apak přiloží na malé zranění vypouklou lasturu atakto každému otevře čtyři nebo pět žil. Řekové často zpověrčivých důvodů nechávají dělat jedno zranění na čele, po jednom na každé paži, ajedno na prsou, aby tak vzniklo znamení kříže, ale toto má velmi nežádoucí účinek, protože zranění zanechávají znatelné jizvy, takže kdo není pověrčivý, volí místa na nohou či na rukou tak, aby byla zakryta oděvem. Děti či mladí pacienti si celý zbytek dne hrají spolu anásledujících osm dní jsou zcela zdrávi. Pak dostanou horečku, která trvá dva, vzácně tři dny amálokdy mají více než dvacet až třicet [neštovic] 505 J. Woodward: An account, s. 73–74. 506 Jacob Pylarini: Nova et tuta variolas excitandi per transplantationem methodus, Benátky 1715; Jacob Pylarini: Nova et tuta Variolas excitandi per Transplantationem Methodus nuper inventa et in usum tracta, Philosophical Transactions 29, č. 347 (1714–1716), s. 393–399. 507 Peter Kennedy: An Essay on External Remedies. Wherein it is Considered, Whether all the Curable Distempers incident to Human Bodies, may not be cured by Outward Means, Londýn 1715, zde s. 153–157. 150 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM na obličeji, které navíc nikdy nezanechávají jizvy, takže za osm dní jsou všichni zase zdrávi jako předtím. Vmístě vpichů trvají po dobu onemocnění mokvající ranky, které bezpochyby přispívají kúspěchu [operace]. Každý rok tento zákrok podstupují tisíce osob afrancouzský vyslanec ktomu pobaveně říká, že zde berou očkování jako vjiných zemích cestu do lázní. Není znám případ, že by po tom někdo zemřel ajá jsem natolik přesvědčena obezpečnosti tohoto experimentu, že mám vúmyslu vyzkoušet jej na mém malém synkovi.508 Jak lady Mary vdopise napsala, tak se istalo. Krátce před odjezdem zKonstantinopole byl šestiletý Edward očkován proti neštovicím aoněkolik let později, když se naskytla příležitost, nechala britská šlechtična variolovat také svou dceru.509 Tento zákrok, který se odehrál vLondýně za intenzivního zájmu britské veřejnosti na jaře 1721, byl až donedávna nejstarším známým případem očkování vEvropě. Jeho význam spočívá vtom, že díky publicitě akontaktům lady Mary na britském královském dvoře se oproceduru začala zajímat panovnická rodina aorok později, po experimentech na vězních asirotcích, zákrok prodělaly též vnučky britského panovníka. Tím dosáhla procedura mezinárodního věhlasu acestu do Evropy měla otevřenou. Okolnosti stručně popsané vpředchozích odstavcích vminulosti způsobily, že transfer vědomostí oočkování do Evropy se považoval především za britskou záležitost. Někteří historici, zejména zněmeckých zemí, ale již dříve poukazovali na skutečnost, že informace zveřejněné ve Filosofických rozpravách se na kontinent dostaly ještě ijinou cestou, jejíž popis si vyžaduje zabrousit do vysoké politiky. Na samém počátku 18. století vypukla tzv. velká severní válka, vníž proti sobě stálo Dánsko, Sasko aRusko na straně jedné aŠvédsko, podporované po jistou dobu Tureckem, na straně druhé. Švédská vojska, která utrpěla pod vedením Karla XII. vroce 1709 těžkou porážku od Rusů vbitvě uPoltavy, se musela vzdát, přičemž panovníkovi se podařilo najít na několik let útočiště na území Osmanské říše. Během let se ale pozice švédského krále-vyhnance stávala stále méně udržitelnou, až se odhodlal khusarskému kousku ana podzim roku 1714 projel inkognito habsburskými aněmeckými zeměmi, aby se vlistopadu toho roku objevil ve švédském Pomořansku. Pro nás je důležité, že se Karel XII. během svého pobytu na území Osmanské říše také setkal se zprávou Emanuela Timoniho ovariolaci, kterou ssebou přivezl do Švédska, kde ji předal svému dvornímu lékaři Samuelu Skraggenstiernovi (cca 1660–1718). Ten ji zaslal Gottfriedu Klaunigovi († 1731), editorovi Efemerid císařsko-leopoldinské akademie, jak se vté době jmenovaly 508 Robert Halsband (ed.): The Selected Letters of Lady Mary Wortley Montagu, Londýn 1970, s. 98–99. 509 Popis události nám zanechal přímo ranhojič ambasády Charles Maitland, který celé proceduře přihlížel: Charles Maitland: Mr. Maitland’sAccount of Inoculating the Smallpox, 2. vydání, Londýn 1723, s. 7–8. 151 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM Pozoruhodné rozmanitosti. Klaunig ji záhy uveřejnil, spolu sPylariniho textem převzatým zbenátské edice zroku 1715.510 Tím se informace oočkování dostaly vroce 1717 do středoevropského akademického prostoru, takže je pravděpodobné, že lékaři vŘíši iokolních zemích se ovariolaci dozvěděli především ztohoto zdroje. Až dosud byli hlavními protagonisty našeho příběhu oočkování převážně lékaři, případně cestovatelé, diplomaté adalší vzdělané osoby zvyšších vrstev. Nedávno se však podařilo objevit pramen, který ukazuje, že se celá věc mohla odehrát také úplně jinak. Vroce 1715 totiž vyšla publikace nazvaná Dějiny moru, který od roku 1708 do roku 1713 Transylvánii, Uhry, Rakousy, Prahu, Řezno ajiné sousední provincie vylidňoval, což je jakýsi sborník textů adopisů různých autorů, sestavený dvěma slovinskými lékaři působícími vRakousku, Joannem Baptistou Werloschniggem zPerenberku aAntoniem Loigkem.511 Ačkoli hlavním tématem této pozoruhodné knihy je mor, najdeme zde také celou kapitolu věnovanou neštovicím. Aprotože je sepsaná ve formě dopisu, zachovalo se též přesné datum, kdy byla dokončena– únor 1714.512 Antonius Loigk vní napsal: Není tedy vrozporu srozumem metoda onoho arabského léčitele zKonstantinopole, který přišel před několika lety akterý podobně jako naši šarlatáni, opičící se po lékařích, napodobuje řeckou metodu neomylného vnesení aléčby [neštovic]; totiž tak, že variolují na čele, na obou pažích aobou stehnech, kde do kůže narušené jemným zářezem vetřou vyzrálý hnis zmírných neštovic jiného pacienta, až se těmito dříve zmíněnými stigmaty označené celé tělo pokryje vřídečky zcela podobnými svým fermentem pravým neštovicím atak se pohodlnou cestou vyléčí; německy se nazývají Blatter-Peltzen. Já jsem viděl takto vyléčeného mladého pána.513 Ztohoto textu vyplývá, že Antonius Loigk byl několik let před únorem 1714 svědkem variolace ve Vídni, kde působil po odchodu zpozice vojenského lékaře. Nejstarší variolace vEvropě tedy neproběhla vLondýně vroce 1721, ale ovíce než sedm let dříve vhabsburských zemích. Tento závěr posiluje 510 Gotofredus Klaunig: Observatio II. Historia variolarum, quae per insitionem excitantur, Academiae Caesareo-Leopoldinae Carolinae naturae curiosorum Ephemerides …, centuria V–VI, Norimberk 1717, s. 3–20 (vtéto době se svazky, na které se dělily Ephemerides, nazývaly centurie– setniny). 511 Joannes Baptista Werloschnigg– Antonius Loigk: Historia Pestis quae ab anno 1708 ad 1713 Transylvaniam, Hungariam, Austriam, Pragam et Ratisbonam, aliasque conterminas provincias depopulabatur, Štýr 1715; pro pořádek dodáváme, že tato publikace vyšla ještě jednou orok později vtéměř identické podobě (navíc obsahovala pouze slovo „Loimographia“ na začátku titulu avtextu byl doplněn nestránkovaný seznam lékařů, kteří vtéto morové epidemii položili život). Oautorech viz Ivan Pintar: Brložnik de et in Pernberg, Ivan Krstnik, in: Slovenska biografija (online); Ivan Pintar: Lojk, Anton (1679–?), in: Slovenska biografija (online). 512 Ktomu dodejme, že Timoniova zpráva zveřejněná vroce 1714 Královskou učenou společností měla dataci prosinec 1713. 513 J. B. Werloschnigg– A. Loigk: Historia, s. 458. 152 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM skutečnost, že Loigkův popis se vmnoha detailech podobá oběma předchozím zprávám, jež se ve stejné době či později objevily vanglickém prostředí. STimoniem se shoduje poznámka, že se pro očkování vybíraly osoby smírným průběhem choroby. Sdopisem lady Mary zase sdílí zajímavý detail onáboženském rozměru celé operace– oočkovacích zraněních připomínajících stigmata vpodobě kříže. Neméně zajímavé jsou též detaily, vnichž se tento text sostatními dobovými zprávami naopak rozchází. Zatímco vjiných popisech byly jako očkující zmiňovány staré ženy (vedle lady Mary otom psal také její rodinný ranhojič Charles Maitland ajiž zmíněný Jacob Pylarini), zde se zcela jasně hovoří omuži. Většina dalších popisů spojuje očkování sosmanskými Řeky, ale vtomto případě to je výslovně „arabský přistěhovalec“, který řecký zvyk pouze napodoboval. Otázka také je, jak Loigk věděl, že onen přistěhovalec něco napodobuje. Lze pouze vyslovit domněnku, že se sinformacemi ovariolaci mezi Řeky mohl Loigk setkat již dříve, vdobě své služby vcísařské armádě někde na Balkáně. Bohužel nevíme, kde, kdy ajak dlouho působil, otéto službě jsme totiž informováni pouze ze sporadických zmínek vpublikaci.514 Za povšimnutí stojí, že vídeňský očkovatel rozhodně nepatřil kakademickým elitám, protože Loigk jej počastoval výrazy jako „mastičkář“ nebo „dryáčník“. Přes tento pohrdlivý postoj slovinský lékař zjevně nekritizoval variolaci jako takovou, protože oní hovořil jako o„neomylném vnesení“ ana závěr pasáže napsal, že na vlastní oči viděl úspěšný zákrok. Loigkovo svědectví onejstarší variolaci vEvropě je ojedinělé, musíme si tedy položit otázku, zda pro ně lze najít nějaké podpůrné důkazy. Hledají se velmi těžko, ale nejméně dva další příběhy zté doby naznačují, že tok vědomostí oočkování skutečně nemusel být exkluzivně vrukou Evropanů. První znich je vzpomínka německého lékaře Johanna Theodora Ellera (1689–1760), která se objevila vjeho posmrtně vydaném spisu Pozorování kidentifikaci aléčbě chorob, především akutních.515 Eller coby mladý lékař strávil nějakou dobu vPaříži, kde se seznámil svelmi nadaným Řekem jménem Carazza, jenž mu popsal princip variolace. Eller se dle vlastního svědectví ihned rozhodl tento objev ověřit, aprotože to bylo dávno před zaváděním etických komisí či informovaného souhlasu do medicíny, bylo pro něj jednoduché zakoupit od chudé vdovy, která se starala osedmiletého sirotka, právo na chlapci experimentovat. Pokus byl úspěšný 514 Vrozšířené verzi titulu se uvádí, že Antonius Loigk byl „emeritním lékařem vuherských vojenských táborech za tří císařů avelmi oslavovaným vídeňským lékařem“. Ztoho lze odvodit, že jako lékař musel působit varmádě před rokem 1705 aještě po roce 1711, čímž by jeho služba pokryla panování Leopolda I., Josefa I. iKarla VI. 515 O Ellerovi viz Manfred Stürzbecher: Eller, Johann Theodor, in: Neue Deutsche Biographie 4 (1959), s. 456 (online); Johann Theodor Eller: Observationes de congoscendis et curandis morbis, praesertim acutis, Kaliningrad– Lipsko 1762, s. 150. 153 barokní ePideMiologie: od Moru kneštovicíM achlapec opustil Ellerovu „péči“ sdoživotní imunitou proti neštovicím. Německý lékař se díky tomu stal zastáncem očkování apo návratu do vlasti je provedl vněkolika šlechtických rodinách. Datace události není zcela jasná, protože Eller ji zmínil až očtyřicet let později, ale Francii opustil vroce 1721, což znamená, že nejpravděpodobnější by byl rok 1719, kdy byla vPaříži velká epidemie neštovic. Ivtomto případě tedy vidíme, že nositelem informace nebyl evropský cestovatel, nýbrž imigrant zVýchodu, který informaci oočkování předal lékaři. Jistou podobnost vidíme také vpříběhu otom, jak se očkování dostalo na území britských kolonií vAmerice. Jedná se odobře známou historii, již popsala už řada badatelů. Očkování jako první zmínil puritánský duchovní Cotton Mather (1663–1728), který se však otéto preventivní technice dozvěděl od svého otroka Onesima (životní data neznáma).516 Než byl Onesimus unesen ze své vlasti vregionu Fezzan vseverní Africe, byl variolován, akdyž se dostal do vlastnictví amerického otrokáře, vysvětlil mu, že se již nemůže nakazit neštovicemi, protože je proti nim chráněn touto procedurou. Také vtomto případě byla tedy nositelem informace olékařském zákroku osoba znejnižších vrstev společnosti, anikoli vzdělaný intelektuál. Ačkoliv barokní epidemiologie na první pohled nevypadá jako téma relevantní pro dějiny lékařského myšlení, na něž se naše publikace zaměřuje především, její výzkum odhalil několik důležitých skutečností. Nauka oživých patogenech je dalším dokladem, že pražské akademické prostředí druhé poloviny 17. století reprezentovalo pozoruhodně košaté názorové proudy. Jak jsme objasnili již dříve, vystřídal se tu klasický galénismus smodernější iatromechanickou teorií. Nyní víme, že Jan Marek Marci také originálně rozvinul představu oroli mikroskopických červíčků. Počátky očkování zase dokládají význam vztahů mezi lidovou medicínou aakademickým prostředím té doby. Vidíme to jak na příkladech textů o„kupování“ neštovic, tak na skutečnosti, že očkování do křesťanské Evropy nepřinesli bohatí avzdělaní diplomaté, cestovatelé, obchodníci či lékaři, ale nejdříve přistěhovalci zVýchodu adalší osoby ze spodních pater společnosti. Ikdyž zatím nedokážeme odpovědět na otázku, jaký vliv toto domácí očkování mělo azda šlo oojedinělý případ– na to snad vbudoucnosti odpovědí historici zabývající se 18. stoletím. 516 Mather dostal Onesima jako „dar“ od jistých gentlemanů z farnosti v prosinci 1706; viz Worthington Chauncey Ford (ed.): Diary of Cotton Mather, I, 1681–1708, Salem 1912, s. 579. Další detaily otéto události podává též Genevieve Miller: The Adoption of Inoculation for Smallpox in England and France, Philadelphia 1957, s. 53 (Millerová uvedla nesprávnou verzi Onesimova jména). Adále I. Glynn– J. Glynn: The Life, s. 52.