Vlkodlakův rov. Rozprava kulturněhistoricko-etnologicko-archeologická

Vlkodlakův rov. Rozprava kulturněhistoricko-etnologicko-archeologická* Helena Chalupová THE WEREWOLF’S GRAVE. A CULTURE-HISTORICAL, ETHNOLOGICAL AND ARCHAELOGICAL DISCOURSE The paper deals with the issue of burial of revenants, which in current ideas merges more with the listing of various antivampire rituals. At the heart of the debate is the grave of an alleged werewolf in the area of Livonia (today’s Latvia), and acomparison with the execution of an alleged werewolf, Peter Stumpp, near Cologne. KEYWORDS: death; burying; werewolf; revenant; Czech Lands; Latvia; Livonia Vzávěrečné kapitole své práce orevenantech se medievista Jean-Claude Schmitt krátce zamýšlí nad problematikou zobrazování revenantů na náhrobcích adomnívá se, že náhrobky, které na sobě mají vytesanou podobu zesnulého coby ležící nebo stojící postavu, mohou zobrazovat revenanta. „Doba jejich vzniku se přibližně kryje sdobou vzniku příběhů orevenantech. Na náhrobcích se objevují formální rysy, které se shodují spopisy revenantů vtextech ajejich vyobrazeních vminiaturách. Mají vzezření živých zesnulých avseverní Evropě jsou zobrazováni sotevřenýma očima. Přesto jejich kamenné oči nehledí na pozemský svět, ale spíše symbolizují oči duše upřené kvěčnosti. Jejich ruce jsou sepjaté jakoby kmodlitbě, jež zemřelého doprovází včekání na vzkříšení. Občas mají postavy na náhrobcích ruce zkřížené na hrudi či břiše, avšak se stejným gestem se setkáme iuněkterých revenantů vjejich ikonografii avobou případech by mohly vyjadřovat prosbu ačekání na přímluvné modlitby. Žádné zuvedených gest však není jednoznačné: postavy sotevřenýma očima hledí do eschatologického světa, který je doposud skryt zrakům živých, ale konkrétně vprostoru kostela se dívají na své živé příbuzné, jež za nimi přicházejí […].“1 Jedná se oSchmittovu vlastní interpretaci bez jasnějšího azřejmého opodstatnění, jelikož znáhrobků tohoto typu nelze bez pochybností vyvozovat, že se jedná orevenanta. Většinou jde spíš oupozornění, omemento mori— na prchavost hmotného světa. Pravděpodobně se takový náhrobek též nesnaží vyobrazit člověka stojícího na pomezí světa živých amrtvých, ale pojímat smrt jako cestu do nadpozemského místa— člověk opouští svět živých avydává se vstříc nadpozemskému. Postavy mrtvých na iluminacích bývají oblečeny vrubáši, figury živých zase * Mé poděkování za pomoc akonzultace poměrně atypického tématu si zaslouží Pavlína Mašková, Sandis Laime, Ieva Ernštreite, Jan Kapustka, Zuzana Žďárská, Lucie Daňková aNaďa Vaverová. 1 Jean-Claude SCHMITT, Revenanti. Živí amrtví ve středověké společnosti, Praha 2002, s.207–208. OPEN ACCESS 136 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 vhonosném světském šatě, což ještě více napovídá kontrastu života asmrti aupozorňování na pomíjivost.2 Následující stať se pokouší navazovat na Schmitta, jedná se ovšem opříspěvek spíše úvahového charakteru, na nějž je možno vpřípadě dalších objevů vbudoucnosti navázat. Klade si za cíl představit poněkud atypickou památku— hrob domnělého vlkodlaka vLotyšsku, ato vkontextu problematiky tzv.revenantství aproblematiky vlkodlaků. Pojem revenant označuje mrtvého, který se navrací mezi živé. Vtomto ohledu lze vhistorických pramenech sledovat typy revenantů, jež mají pozitivní konotace (tj.na něco živé upozorňují, případně prosí omodlitby apod.),3 atypy negativní, znichž některé jsou předmětem tohoto příspěvku: vlkodlak apro srovnání jemu příbuzný revenant „vampýr“. Jedná se ozemřelého, který vstává zhrobu, škodí lidem aleckdy je „umoří“ ksmrti.4 Fenomén vlkodlaka bývá velmi blízký fenoménu čarodějnictví— jedná se oživého člověka, jenž vládne schopností proměny pocházející od ďábla— což mu umožňuje například kouzelný pás, jak uvidíme níže. Svou schopnost využívá tak, že je dobrým lidem kneprospěchu, tj.vnoci napadá je samotné nebo jejich dobytek. Podle výpovědí vycházejících zpolských tradic může být člověk ve vlkodlaka začarován. Vprostředí Slovenska zase vlkodlak splývá svampýrem, čili dle zdejších představ může lidi dávit avysávat.5 Obecně lze říct, že vlkodlak je živý člověk, jenž se proměňuje aubližuje lidem během svého života. Revenant „vampýr“ škodí po smrti. Vzhledem kpovaze problematiky se můžeme uchýlit kužití vědních disciplín, jež pracují shmotnými památkami, tj.zejména archeologie. Zde se například setkáváme shroby, jež se nacházejí mimo obvyklá pohřebiště akteré se vykládají jakožto vyčlenění pohřbeného zdané komunity, čili že jeho smrt nastala za nestandardních okolností. Těmito vyděděnci mohli být iškodliví revenanti, případně lidé podezřelí ztoho, že by se jimi potenciálně mohli stát („odlišnost vtělesné konstituci nebo chování, ale ikontakt smagií nebo neobvyklá smrt, ať už se jednalo osmrt šestinedělky, dítěte, utonutí, vraždu nebo sebevraždu“).6 Působení vampýra mělo zabránit pro2 Např.Philippe ARIÈS, L’homme devant la mort, Paris 1977; Nigel LLEWELYN, The Art of Death. Visual Culture in the English Death Ritual c.1500— c.1800, London 1997. Kvýznamu asymbolice náhrobků dále vybrané studie ve sbornících Epigraphica et Sepulcralia (2005–2016), kproblematice nápisů raně novověkých náhrobků viz studie Evy Jarošové vtomto čísle časopisu Historie— Otázky— Problémy (s. 27–42). 3 Viz J.-C. SCHMITT, Revenanti. 4 Představa ovysávání krve je spíše moderní amá základy vbeletristické literatuře. Viz Pavlína MAŠKOVÁ, Revenanti aupíři, in: Dana Klírová— Pavlína Mašková (edd.), Byli vČelákovicích upíři? Půlstoletí od mediálně proslulého archeologického výzkumu, Čelákovice 2018, s.49–51. 5 Frank WOLLMANN, Vampyrické pověsti voblasti středoevropské, Národopisný věstník českoslovanský 16, 1923, č.3, s.145–149; 18, 1925, č.3, s.133–146. Ovlkodlacích avampýrech dále viz Giuseppe MAIELLO, Vampyrismus & Magia posthuma, Praha 2014, s.59–98. 6 Josef UNGER, Pohřební ritus azacházení stěly zemřelých včeských zemích (sanalogiemi ijinde vEvropě) v1.–16.století (Panoráma biologické asociokulturní antropologie: modulové učební texty pro studenty antropologie a„příbuzných“ oborů 9), ed. Jaroslav Malina, Brno 2002, s.144, 163–164. OPEN ACCESS HELEna CHaLUPOvÁ 137 bodnutí srdce osikovým, hlohovým či dubovým kolíkem. Účinnost se přikládala také vkládání rozličných předmětů do úst, například penízku nebo česneku. Dalším oblíbeným protivampyrickým opatřením bylo posypání solí, mákem nebo libovolnými semínky, protože lidé věřili, že se škodlivý nebožtík zaměstnává přebíráním zrnek či semen anemá potom čas škodit.7 Často docházelo khanobení hrobů amrzačení pohřbených těl nebožtíků podezřelých zrevenantství. Nebo je tělo obrácené tváří dolů, protože vtéto poloze se špatně vstává atd.8 Tyto zákroky ovšem většinou popisují až etnografické výzkumy v19.–20.století, jejichž základ představoval sběr novověkých pověstí. Jediná opatření, která známe ze středověkých pramenů, je probodení srdce kůlem aspálení mrtvoly.9 Vtomto směru proslulo pohřebiště vČelákovicích, dříve považované za vampyrické, nyní interpretované jako pohřebiště odsouzenců zvrcholného středověku.10 Vroce 2000 bylo vČeském Krumlově nalezeno novověké pohřebiště sjedenácti kostrovými hroby datované do 17.–18.století, přičemž se předpokládá, že na některých ztěchto těl byly praktikovány preventivní antivampyrické zásahy.11 Je ovšem třeba uvést, že se výše uvedené zásahy na tělech nebožtíků dají interpretovat ijinými způsoby (viz Čelákovice zmiňované výše)— může se jednat otělo popravence: například kzahrabání aprobodení kůlem se někdy odsuzovaly ženy, jež usmrtily své dítě. Pokud je pohřbené tělo nekompletní, dalo by se to vysvětlit itím, že kdosi jeho části odřezal kvůli použití vmagických praktikách.12 Svým způsobem nejúčinnější obranu proti návratu představovalo spálení těla, což se na nepokojného nebožtíka aplikovalo ve chvíli, kdy všechny ostatní prostředky selhaly. Obvyklá finále revenantských příběhů obsahují právě exhumaci mrtvoly revenanta, její spálení arozprášení.13 7 Další preventivní prostředky popisuje Frank Wollmann. Viz F.WOLLMANN, Vampyrické pověsti, Národopisný věstník českoslovanský 16, 1923, č.3, s.137–141; Ján MJARTAN, Vampírske povery vZemplíne, Slovenský národopis 1, 1953, č.1–4, s.107–134; Shrnutí také viz Alexandra NAVRÁTILOVÁ, Narození asmrt včeské lidové kultuře, Praha 2004, s.306–310. 8 Např.„vampýr Tobiáš“ zHrádku nad Nisou, viz Petr BRESTOVANSKÝ, Archeologický výzkum centra Hrádku nad Nisou vletech 2009–2010, Čtvrtletník Severočeského muzea vLiberci, 2011, léto, s.1–2. 9 P.MAŠKOVÁ, Revenanti aupíři. 10 D.KLÍROVÁ— P.MAŠKOVÁ (edd.), Byli vČelákovicích upíři?. 11 Výzkumy vČechách 2000, Praha 2003, s.45; Michal ERNÉE, Archeologický výzkum novověkého hřbitova na Plešivci, dostupné z: http://www.ckrumlov.cz/cz1250/mesto/histor/i_avhrpl.htm [náhled 29.5.2019]. 12 J.UNGER, Pohřební ritus, s.165–167; Michaela KRÁLÍKOVÁ— Jaroslav MALINA (edd.), Pohřební ritus 16.–18.století na území střední Evropy (antropologicko-archeologická studie), Brno 2007, s.126–127; Pavlína MAŠKOVÁ, Kotázce interpretace kostrového pohřebiště „sprojevy vampyrismu“ vČelákovicích, in: Jiří Sláma (ed.), Studia mediaevalia Pragensia, Praha 2005, s.9–19; Tommaso BRACCINI, Před Draculou: archeologie upíra, Praha 2014, s.150–159; Ivana PRAVCOVÁ, Nedestruktivní archeologie na objektech historického hrdelního práva vjižních Čechách, bakalářská práce, Filozofická fakulta, České Budějovice 2015. 13 Popis všeobecné hysterie zrevenanta např.T.BRACCINI, Před Draculou, s.15–19; G.MAIELLO, Vampyrismus, s.22–40. OPEN ACCESS 138 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 Pozoruhodnou památku najdeme vlivonské lokalitě Mazirbe (dnešní Lotyšsko). Jedná se ohrob vlkodlaka na hřbitově poblíž kostela. Žádná hrobka sobdobnou tradicí se vrámci uvedeného regionu nevyskytuje.14 Hrob má obdélný tvar skamenným obložením aje důkladně pokrytý kameny. Podobná pohřebiště, datovaná do období 11.až 15.století, se nachází voblasti mezi řekami Bugem ahorní Narvou, většinou vlesích nebo remízkách (vmístech polí byly 14 Vlotyšštině „vilkača kaps“. Kvidění zde: https://www.celotajs.lv/lv/e/vilkacakaps [náhled 1.12.2018]. OBR. 1 a 2.Hrob údajného vlkodlaka vMazirbe (© https://www.celotajs.lv/lv/e/vilkacakaps). OPEN ACCESS HELEna CHaLUPOvÁ 139 rozorány azničeny).15 Výše zmíněný hrob vlkodlaka však není pozůstatkem středověkého pohřebiště, jelikož pochází zpřelomu 18.a19.století. Podle korespondence sLatvijas Nacionālais vēstures muzejs (Lotyšské národní historické muzeum) tento hrob není zapsán vseznamu památek. Nevíme tedy, co se vhrobě zachovalo, jelikož dosud nebyl otevřen azkoumán.16 Kdispozici tedy máme pouze folkloristicko-regionálně-historickou literaturu, respektive jedinou knihu, jež pojednává oLivonsku. Ovlkodlačím hrobě se zde píše: „Lívové17 byli vždy pověrčiví. Mají několik legend ovlkodlacích, zejména ovlkodlačím knězi, který mezi nimi žil. Vedle hrobu rodiny Freimanis se na hřbitově vMazirbe nedaleko od vstupní brány nachází hrob pokrytý velkými kameny, nazývaný místními obyvateli „hrob kněze-vlkodlaka“. Položili kameny na hrob, aby vlkodlakovi bránily vopouštění hrobu. Legenda: Kdysi dávno byl knězem vMazirbe pastor Ludvikis. Často jej navštěvovali cizí pánové, ďáblové. Jednou na Štědrý večer, když byla všechna práce hotová, řekla služebná Ģēda své paní, že jde sdalšími dívkami do sauny na usedlost Tomi. Paní ji chtěla odradit od toho, aby šla ven, říkala: ‚Nechoď tak pozdě, mohli by se kolem potulovat vlkodlaci.‘ Služebná přesto odešla. Dívky šly do sauny, umyly se avracely se domů. Cestou zpět se ale setkaly svelkou skupinou vlkodlaků, kteří je chtěli roztrhat. Ale postavil se před ně velký vlkodlak sbílou náprsenkou aostatním vlkodlakům nedovolil, aby se knim přiblížili. Dívky se vrátily domů ašly spát. Ráno se pastor zeptal Ģēdy: ‚Viděla jsi něco na zpáteční cestě ze sauny?‘ Ģēda odvětila, že nic neviděla. Kněz pravil: ‚Jsi chytrá holka. Můžeš umě pracovat tak dlouho, jak se ti bude chtít, nebo dokud se nevdáš.‘“18 Protagonistou příběhu je luteránský pastor Friedrich Christian Ludwig, který při zdejším kostele působil vletech 1770 až 1810. Považuji za pozoruhodný fakt, že se za života ve farnosti těšil velkému respektu. Po jeho smrti farníci velmi truchlili ana hrob mu prý pořídili epitaf, který měl uchovat jeho památku. Náhrobek se však před lety ztratil.19 Vlkodlačí legenda patrně vznikla mnohem později. 15 Michał DZIK, Przemiany zwyczajów pogrzebowych w miedzyrzeczu Bugu igórnej Narwi (XI–XV w.), I, Rzeszów 2015. Zde katalog afotografie, např.s.46; tamtéž, II, s.40. 16 Negativní výsledek měly idotazy směřované do Latvijas Nacionālā bibliotéka (Lotyšská národní knihovna), Latvijas Nacionālā arhīva (Lotyšský národní archiv), Latvijas Universitātes Latvijas vēstures institūta Etnogrāfisko materiālu krātuvē (Repozitář etnografického materiálu Institutu lotyšských dějin, Lotyšská univerzita). 17 Lotyšsky lībieši. Finská etnická skupina, dnes zahrnující asi 250 lidí. 18 Valda Marija ŠUVCĀNE, Lībiešu ciems, kura vairs nav [Livonská vesnice, která již není], Rīga 2002, s.110. Můj dík patří dr. Sandis Laime zArchivu lotyšského folkloru při Lotyšské univerzitě, jenž mě na tuto publikaci upozornil apříslušnou pasáž pro mé porozumění přeložil do angličtiny. Citovaný příběh pochází od livonské vypravěčky Mariji Šaltjāre (1860–1930), jež představuje významný zdroj lotyšské folkloristiky— je zaznamenáno více než 200 lidových příběhů apověstí, které vyprávěla. 19 Informace poskytla Ieva Ernštreite, kulturní pracovnice vLībiešu tautas nams (Livonský národní dům), která potvrdila ivýše uvedenou legendu. Ohledně osoby pastora Ludwiga jsem posílala dotaz do Latvijas Nacionālā arhīva (Lotyšský národní archiv), Kansallisarkisto (Národní archiv Finska) aRahvusarhiiv (Národní archiv Estonska), dle reakcí se vuvedených archivech nic kjeho osobě nevyskytuje. OPEN ACCESS 140 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 Pověsti ovlkodlacích nejsou vlotyšském folklóru vzácností. Historicky doložen je případ jistého Tīsseho (nebo Theisse či Matīsse) zkonce 17.století, který se bez mučení přiznal ktomu, že běhává po lesích jako vlk.20 Vnímání vlkodlaka jako takového je ambivalentní, konkrétně vtéto oblasti však vzásadě pozitivní, jak alespoň ukazují Ginzburgovy teze ozdejších vlkodlacích, bojujících proti zlým bytostem za lepší úrodu apod. Výše zmíněný vlkodlak Tīsse dokonce podniká výpravu do pekla. Vzápadní Evropě se ovšem setkáváme spojetím vlkodlaka coby bytosti negativní anebezpečné.21 Oproti tomu se včeském prostoru legendy ovlkodlacích takřka nevyskytují22 aprameny prozatím nevydaly doklad jakéhokoliv vlkodlačího excesu, který by se tu kdy odehrál. Jako protiklad klivonskému hrobu vlkodlaka můžeme uvést případ německého sedláka Petera Stumppa (též ve variantě Stumpf nebo Peter Stubbe), který žil koncem 16.století poblíž města Bedburgu nedaleko Kolína nad Rýnem.23 Stumppovu údajnou škodlivou činnost zachytilo několik zpravodajských letáků.24 20 Případu tzv.livonského vlkodlaka se mj.věnovali např.Carlo Ginzburg nebo Claude Lecouteux. Viz Carlo GINZBURG, Noční příběh. Sabat čarodějnic, Praha 2003, s.182–215; Claude LECOUTEUX, Víly, čarodějnice avlkodlaci ve středověku, Praha 1998, s.121–124. 21 Vlotyšštině existuje publikace Ralfs KOKINS, Kurzemes vilkaču nostāsti [Příběhy ovlkodlacích zKuronska], Riga 2007; C.GINZBURG, Noční příběh, op. cit.; C.LECOUTEUX, Víly, s.105–125; Willem de BLÉCOURT, Wolfmenschen, in: Kurt Ranke (ed.), Enzyklopädie des Märchens. Handwörterbuch zur historischen und vergleichenden Erzählforschung, 14, Berlin 2014, s.975–986. Zde iodkazy ohledně soudobé odborné literatury věnující se tématu vlkodlaků. 22 Antonín BLAŽEK, Vlci avlkodlaci na Chrudimsku, Český lid 15, 1906, s.236–242. Vzávěru článku sice jeho autor apeluje na čtenáře, aby do redakce zasílali legendy tohoto typu, pokud se vjejich lokalitě tradují, nicméně se zdá, že to nevyvolalo odezvu. 23 Případ podrobně rozebrán např.zde: Lena Maria KAISER, „Weil er geführt ein Wolff leben“— Hintergründe, Rezeption und Deutungen des Werwolfprozesses gegen Peter Stump im späten 16.Jahrhundert, diplomová práce, Fakultät für Geisteswissenschaften, Duisburg— Essen 2016, dostupné z: https://duepublico.uni-duisburg-essen.de/servlets/DerivateServlet/Derivate-41899/MasterarbeitPeterStump_Kaiser.pdf [náhled 27.6.2019]. 24 Lucas MAYER, Warhafftige vnd Wunderbarlich/ Newe zeitung von einem pauren/ der sich durch Zauberey/ des tags siben stund zu ainen wolff verwandelt hat/ vnd wie er darnach gericht ist worden durch den Colnischen Nachrichter/ den letzen October Im 1589 Jar. Otištěno v: Walter L.STRAUSS, The German SingleLeaf Woodcut 1550–1600. APictorial Catalogue 2.K–R, New York 1975, s.701; Johann NEGELE, Warhafftige vnd wunderbarliche Newe zeitung/ von einem Bawren/ der sichdurch Zauberey/ deß Tags siben stnnd zu einem Wolff verwandelt hat/ vnd wie er darnach gericht ist worden durch den Cölnischen Nachrichter/ den letzen October im 1589. Otištěno v: W.L.STRAUSS, The German SingleLeaf Woodcut, s.795; Niclas SCHREIBER, Warhafftige Vnd erschreckliche Beschreibung von vielen Zauberern Oder Hexen/ wie vnd warumb man sie hin vnd wider/ verbrandt in diesem 1589.Jahre Was sie getrieben vnd bekandt haben månniglich zur trewen warnung gestellet. Auch von einem Werwolff welcher zu Bepper ist gerichtet worden den 31.October dieses 1589. Jars was bœser Thaten er begangen hat, Köln 1589, Nikolaus Schreiber. Halle, Universitätsund Landesbibliothek Sachsen-Anhalt, dostupné z: http://digitale.bibliothek.uni-halle.de/vd16/content/pageview/1116223 [náhled 28.6.2019]. OPEN ACCESS HELEna CHaLUPOvÁ 141 „Aza ty hříchy strašlivé mu údy vkole lámali aprsty cvočky spínali. Aběhem celé exekuce mu usekli inohy, ruce, pak museli mu hlavu stít anad kolem ji vystavit. To vlčí tělo prokleté, co vedlo život zvířete, bylo pak vohni spáleno isjeho dcerou milenou asjeho kmotrou jakbysmet všechny tři spálili je hned.“25 Stumppovy skutky (vlk útočící na dítě, muž bojující svlkem mečem apod.) ajeho popravu lámáním vkole zachycují též ilustrace, které texty doprovázejí. Na závěr je Stumppovo mrtvé tělo spáleno společně sdcerou amilenkou („kmotrou“). Obě ženy byly upáleny zaživa. Zajímavý motiv představuje tyč snaraženou Stumppovou hlavou apostavou vlka. Tělo údajného vlkodlaka kat postupně rozsekal ave finále zkremoval, odťatá Stumppova hlava získala místo odpočinku na tyči ve společnosti figurky vlka coby symbolu— nespoutaného nedobrého života, lstivosti ahlavně proměny, dvojakosti 25 J.NEGELE, Warhafftige vnd wunderbarliche Newe zeitung, přebásnil Štěpán Špád. Celý překlad isoriginálním textem vpříloze. OBR. 3.Poprava Petera Stumppa. Otištěno v: Walter L.STRAUSS, The German SingleLeaf Woodcut 1550–1600. APictorial Catalogue 2.K–R, New York 1975, s.795. OPEN ACCESS 142 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2019 lidské povahy. Došlo tedy kvystavení popraveného pro výstrahu, následně se jeho pozůstatky pravděpodobně zahrabaly do jámy ušibenice.26 Vtomto textu se navzájem prolínají dvě roviny: pohřbený revenant coby hmotná kultura reálně existujícího hrobu ajako literární obraz vrámci legend amýtů. Pozoruhodný monument se šťastnou shodou okolností podařilo nalézt vponěkud specifickém livonském regionu. Vzhledem ktomu, že zde neproběhl archeologický výzkum, nevíme, jestli na pohřbeném nebožtíkovi byly praktikovány antivampyrické zásahy. Vnější podoba, tj.zatížení kameny, které pohřbenému zabraňují vycházet ven, připomíná hrob vampýra, alespoň podle opatření známých zpověstí 18.–20.století,27 váže se kněmu ale dlouhodobější vlkodlačí tradice. Některé pozitivní konotace (viz Ginzburg apřípad tzv.livonského vlkodlaka), spojené vLotyšsku svlkodlaky, by mohly vysvětlovat hrob vMazirbe coby památku, jež se dochovala do dnešních časů. Izde se však objevuje pozoruhodná ambivalence. Prizmatem legendy opastorovi, zmíněné výše, je vlkodlak nebezpečné stvoření, nicméně místní obyvatelé za něj považují osobu vše obecně oblíbenou, kterou respektují. Pastorův hrob se také nachází vprostoru posvěceného pohřebiště, takže coby potenciálně nečistý zemřelý není vyčleněn zkomunity řádných lidí, což ostře kontrastuje spřípadem Petera Stumppa, jehož osoba je dehonestována afyzická podstata zlikvidována. Stumppa odsoudili apopravili za vraždy, jichž se měl dopustit, nicméně pastor se dle výše citovaného podání měl vyskytovat ve společnosti nebezpečných vraždících vlkodlaků, čili se dá předpokládat, že byl přítomen ujejich zločinů. Byť vcitovaném případě zasáhl ve 26 Pavlína MAŠKOVÁ, Pohřby na místech popravišť jako zrcadlo vztahu společnosti klidem na okraji, in: Paweł Klint— Daniel Wojtucki (edd.), Przestępczość kryminalna w Europie Środkowej iWschodniej w XVI–XVIII w., Łódź— Wrocław 2017, s.11–23. Viz též i studie Josefa Ungera, otištěná v tomto čísle Historie — Otázky — Problémy na s. 127–134. 27 Zatěžování kameny jako prostředek proti nebezpečnému mrtvému se objevuje od 18.století apřetrvává, např.na Slovensku, až do 20.století, to by vtomto případě korespondovalo. Viz A.NAVRÁTILOVÁ, Narození asmrt, s.309; J.MJARTAN, Vampírske povery, s.131. OBR. 4.Detail zpředchozí ilustrace. Hlava Petera Stumppa naražená na kole, sfigurkou vlka. Otištěno v: W.L.STRAUSS, The German SingleLeaf Woodcut, s.795. OPEN ACCESS HELEna CHaLUPOvÁ 143 prospěch napadených obětí. Vpopisu Stumppova konce poznáváme některé „oblíbené“ antivampyrické, čili antirevenantské zásahy. Ovšem jedná se odeskripci dobových popravčích praktik, což by mohlo být dokladem skeptických náhledů na antirevenantské/antivampyrické zásahy vněkterých pohřbech, které je interpretují jako hroby popravenců. Na druhou stranu, není popravenec coby nečistý zemřelý potenciální revenant, na jehož těle se preventivní zásahy praktikují zaživa? Vylučovat by se to nemuselo. PŘÍLOHA Johann NEGELE, Warhafftige vnd wunderbarliche Newe zeitung/ von einem Bawren/ der sichdurch Zauberey/ deß Tags siben stnnd zu einem Wolff verwandelt hat/ vnd wie er darnach gericht ist worden durch den Cölnischen Nachrichter/ den letzen October im 1589. Otištěno v: W.L.STRAUSS, The German SingleLeaf Woodcut, s.795. Překlad autorky přebásnil Štěpán Špád. Vier Mayl von Cöln wohl bekandt/ Ein Flecken ligt Bedbur genandt. Alda ein Bawr gericht wardt/ Der an sich het ein Teüflisch art. Schröcklich ist es zu hören an/ Ein gürtel heet der selbig Man. Wann er sie vmb seinen Leib thet/ Verwandelte er sich an der stedt In eines grewlichen Wolffs gestaldt/ Vnd luff also hin in den Waldt. All Tag vnd weret siben stund/ Sein verwandlung wie dann ist kundt. Nun gieng eines Abents auß dem Wald/ Ein Bawr der wart dem Wolff bekand In dem der Wolff fraßlich in geferd/ Gar bald der Bawr zucket sein Schwerdt Vnd schlug dem Wolff ein Dapen ab/ Der Wolff gar bald die flucht gab. Der Bawr hub auff den Dapen bald Drug in bald heim sagt die geschicht/ Sein Nachbauren woltens glauben nicht/ Den Wolffs Dapen wolt er ziehen rauß War eines menschen Hand worden drauß Der Wolff kam heim zu hauß versteht. Vnd wur gar kranck legt sich zu Beth. Nach dem sein Nachbawr jn besucht/ Was jm da wär vnd der verrucht. Uměsta Kolín na místě, jež slove Bedbur, zajisté byl souzen Alda, poddaný, napospas ďáblu vydaný. Toť historie strašlivá: ten rolník totiž řemen má, který když sobě zaváže, hned proměnit se dokáže ve vlka, zvíře příšerné, ahned do lesa odběhne. Aza pár hodin, další den ta proměna je známa všem. Pak jednou večer zlesa šel rolník; ovlku nevěděl. Vlk na rolníka vyrazil, však ten ho mečem zarazil, uťal mu tlapu, vlk se lek’ adal se ihned na útěk. Tu tlapu pak si rolník vzal. Však jeho soused, jak zvěst dí, mu jeho příběh nevěří achtěl tu tlapu nechat venku stát. Však ztlapy se stal zase lidský hnát! Vlk zatím domů dorazil auleh’— ztratil mnoho sil. Ajak tak leží churavý, tu soused ptá se na zdraví. OPEN ACCESS