Interpretace narativní fikce: kolik světů je zapotřebí?

Interpretace narativní fikce: kolik světů je zapotřebí? Petr Koťátko Filosofický ústav AV ČR kotatk[email protected] INTERPRETING NARRATIVE FICTION: HOW MANY WORLDS DO WE NEED? The author continues in defending the view that the texts of narrative fiction direct our thought and imagination to the real world of our life: the storyworld is the state of the real world we are supposed to accept (in the as if mode) as actual. He argues that in interpreting fiction we do not project counterfactual scenarios or states of affairs into another world, construed for this purpose: instead, we project them into the real world via accepting them (in the as if mode) as facts of this world. This view is incompatible with the fictional worlds theory but admits the application of the apparatus of the possible worlds theory (provided that we accept Saul Kripke’s interpretation of possible worlds as “total ways the world might have been”). The author confronts his position with the views recently presented by Stacie Friend and replies to anew counter-example designed to show that the identification of astoryworld with the real world can be blocked by an explicit metafictional pronouncement. KLÍČOVÁ SLOVA: Narativní fikce— fikční svět— možný svět— fikční reference— metafikce Narrative fiction— fictional world— possible world— fictional reference— metafiction DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2020.1.3 I. RETROSPEKTIVNÍ ÚVOD Při různých příležitostech ana různých místech (mimo jiné ina stránkách tohoto časopisu) jsem vyjádřil názor, že teorie literární fikce by neměla začínat otázkami typu: ontologický status světů, vnichž se odehrávají fikční příběhy, ajejich obyvatel; podmínky jejich identity; jejich úplnost či neúplnost; platnost klasických logických zákonů vtéto sféře atd. Řečeno zcela otevřeně, neměli bychom se do nich pouštět vůbec, pokud nenajdeme způsob, jak je „snést na zem“, jinými slovy, jak zaručit, že (stále ještě) mluvíme oproblémech, které vyvstávají vkonfrontaci sreálným fenoménem literární fikce, spíše než oproblémech generovaných teoretickým aparátem, který jsme si (jak bychom chtěli věřit) osvojili.1 1 Samo osobě to není něco, na co bychom měli být zvlášť hrdí: může se ukázat, že takzvané „zvládnutí aparátu“ byl jenom způsob, jak nechat aparát ovládnout naše myšlení, diktovat OPEN ACCESS 34 SVĚT LITERATURY 61 Konstatoval jsem, že jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je začít debatu obecnou otázkou týkající se podmínek, které musí být splněny, má-li fikční dílo plnit své funkce. Vpřípadě narativních literárních textů (to je omezení, které zde budu překračovat jen výjimečně) zní tato otázka takto: „Co musí udělat čtenář (co musí přijmout, předpokládat, co si musí představovat), má-li si zpřístupnit literární funkce textu?“ Věřím, že touto cestou získáme realistický rámec pro řešení problémů uvedených výše (ařady dalších, jako je role vlastních jmen ve fikčních textech avdiskurzu ofikci, vztah jejich předpokládaných referentů atzv.literárních postav atd.). Obecná odpověď, kterou jsem navrhl (jako východisko dalších úvah), zněla takto: Schéma N: Literární funkce narativního fikčního textu od čtenáře vyžaduje, aby přistupoval (vmodu jako by) kjeho větám jako kzáznamu promluv reálné osoby— vypravěče, který líčí běh událostí vreálném světě. Kroli čtenáře zároveň patří, že promluvám vypravěče uděluje (vmodu jako by) apriorní důvěru— od níž ustoupí teprve tehdy, když se vypravěč projeví jako (vnějakém ohledu) nespolehlivý.2 II. REVIZE SCHÉMATU N Poukázal jsem na to, že toto schéma předpokládá (jako sféru své aplikace) narativní texty vpřísném smyslu. Nespadají sem tedy například romány vdopisech nebo texty nabízející čtenáři „přímý přístup“ kdějům probíhajícím vněčím vědomí (přístup nezprostředkovaný narativním výkonem vypravěče): vtakových případech se naplňuje nám své otázky (ve skutečnosti čistě instrumentální problémy generované jeho chodem) apředjímat jejich řešení. Srov.známé varování vKripke 1972, s.18. 2 Viz Koťátko 2014, s.139. Protože Schéma N je míněno jako obecná odpověď na předchozí otázku, charakterizuje fungování narativní fikce popisem základních výkonů, které vyžaduje od čtenáře— což je přístup, který jeden zrecenzentů této stati právem označil za „čistě recepční“. To se potvrdí níže (vkap. III) vostré konfrontaci spřístupem vycházejícím zvýkonů připisovaných autorům fikčních textů. Recenzent namítá, že zaměření na „vlastnosti fikce jako takové“ by nás přimělo vzít vúvahu jisté podstatné distinkce, například rozdíly „mezi vypravěči, kterých je vnarativní fikci obecně více druhů akteří jistě zásadně ovlivňují strukturu popisované reality ajejí recepce“. Mám za to, že idistinkce tohoto druhu lze přesně vymezit vpodobě rozdílných nároků, které různé typy vypravěčů (ajejich narativních výkonů) kladou na čtenáře. Zároveň jsem přesvědčen, že ani nejradikálnější rozdíly vtéto sféře nezpochybňují obecný čtenářský postoj (vmodu jako by) kvypravěči jako osobě, která „líčí běh událostí vreálném světě.“ (Ve studii Koťátko 2011 jsem se pokusil ukázat, že vtomto parametru se neliší ani tak radikálně rozdílné literární konstrukty, jako je beckettovský „vypravěč vrozkladu“ abalzacovský „vypravěč vkondici“.) Samozřejmě jsem si vědom toho, že vkterékoli fázi této debaty mohu být konfrontován sprotipříklady, které mě přimějí změnit stanovisko. OPEN ACCESS PETR KOťáTKO 35 jiný rozvrh, jehož obecný popis (vpodobě nároků kladených na čtenáře) není onic složitější než vpřípadě Schématu N.3 Nyní bych ktomu rád dodal dvojí: /1/ Poslední věta zatěžuje N zbytečným omezením: vylučuje případy, jako jsou pozdní Beckettovy texty, které neposkytují žádný prostor pro spolehlivého vypravěče avěrohodné narativní akty.4 /2/ Podle N od nás funkce textu vyžadují, abychom předpokládali existenci vypravěče jako reálné osoby, která „líčí běh událostí vreálném světě“. Tato formulace je natolik pružná, že se pod ni dá zahrnout nejen retrospektivní vyprávění, jehož doménou je líčení toho, co se stalo, ale isimultánní vyprávění (vněmž se děj podává jako probíhající současně snarativním aktem) aprospektivní vyprávění (otom, co se stane, mohlo by se stát nebo mělo by se stát).5 Dnes mám za to, že má dobrý smysl tyto možnosti explicitně rozlišit jako varian ty, snimiž se vN počítá. Vzhledem kdiskusi, která vyplní následující stránky, je snad na místě konstatovat, že ani prospektivní vyprávění nevyžaduje revizi základního předpokladu Schématu N: předpokladu, že narativní fikční text zaměřuje naše myšlení apředstavivost kreálnému světu našeho života. Obecně lze říci, že pokud nám nic nebrání vnímat (vmodu jako by) vypravěče jako obyvatele reálného světa (zněhož čerpá své jazykové nástroje, narativní postupy, návyky, předsudky atd.), není jediný důvod, proč bychom neměli interpretovat jeho promluvy jako líčení toho, co se stalo, děje, stane, mohlo by se stát nebo mělo by se stát vtomto světě.6 Po redukci (vynucené bodem 1) aupřesňujícím rozšíření (jak ho vyžaduje bod2) tedy dospíváme ktomuto výsledku: Schéma N*: Literární funkce narativního fikčního textu od čtenáře vyžaduje, aby přistupoval (vmodu jako by) kjeho větám jako kzáznamu promluv reálné osoby— vypravěče, který líčí, co se stalo (děje se / stane se / mohlo by se stát /mělo by se stát) vreálném světě. 3 Viz tamtéž, s.140. Srov.Chatman 1978, Ch. 4 (Non-narrated Stories). 4 Beckettův vypravěč se za těchto okolností ani neuchází onaši důvěru ajeho permanentní selhávání je základním prostředkem reprezentace (přesněji řečeno: předvádění) povahy světa, oněmž se vypráví. Odkazy apokus ovýklad tohoto typu vyprávění viz Koťátko 2011. 5 Kdistinkcím mezi těmito mody vyprávění viz zvl. Margulin 1999. 6 Uvažujme očasto citovaném příkladu prospektivního vyprávění: románu VTrubsachenu E.Y.Meyera. Série možných událostí se zde podává vmodu, který lze vymezit takto: „Vzhledem ktomu, jak to chodí vreálném světě, platí, že pokud by se vtomto světě stalo, že by tak atak disponovaný muž cestoval za těch atěch okolností do Trubsachenu, aby zde strávil dovolenou, choval by se při tom tak atak (,er würde so und so handeln’) apřihodilo by se mu to ato.“ Přestože tedy text nepodává popisované události jako něco, co se vreálném světě stalo, vybízí nás (vprávě navrženém čtení), abychom si je představili jako něco, co by se vtomto světě stalo za splnění jistých podmínek— nebo chcete-li, abychom si představili reálný svět jako prostor připravený pojmout do sebe takové události (za daných podmínek). OPEN ACCESS 36 SVĚT LITERATURY 61 Hned vpříští kapitole se vrátím kzákladním předpokladům Schématu N* apokusím se vyložit jejich motivaci— způsobem, který odráží nedávné diskuse, knimž se mi (šťastnou shodou okolností) naskytla příležitost: se Stacie Friend, súčastníky pražského kolokvia ofikčních světech7, zejména sGregorym Curriem aThomasem Pavelem, asřadou dalších inspirativních osobností. Ve volbě příkladů ave většině formulací se přitom omezím na retrospektivní vyprávění. Závěry, knimž (snad) dospějeme, lze ale zcela přímočaře vztáhnout ina simultánní vyprávění nebo na prospektivní vyprávění vmodu „stane se“ (další mody, tj.„mohlo by se stát“ a„mělo by se stát“, by vyžadovaly zvláštní debatu). III. ROLE PŘEDSTÍRÁNÍ VE SCHÉMATU N* Snad se shodneme na tom, že události asituace popsané vtextech retrospektivní narativní fikce nevnímáme jako možné scénáře či možné stavy věcí, které se nám nabízejí ke zvážení nebo kanalýze— asi jako vstupní údaje vzadání matematických příkladů nebo kontrafaktické předpoklady ve výkladech historických událostí. Dejme tomu, že jsme postaveni před otázku: „Do jaké míry byl výsledek bitvy uWaterloo ovlivněn zásahem pruských oddílů?“ Musíme tedy uvažovat otom, jak by se vyvíjela závěrečná fáze bitvy, kdyby Blücherovy jednotky (zdecimované arozptýlené po porážce uLigny) nedorazily na bojiště, aby posílily ustupující Wellingtonovu armádu. Zvažování takových kontrafaktických (možných, ale nerealizovaných) scénářů nevyžaduje, abychom knim přistupovali jako kreálným událostem— ato ani vmodu jako by. Prostě jen vhypotetickém modu uvažujeme otom, co by se stalo, kdyby se takový scénář uskutečnil.8 Vzít na vědomí možnou událost nebo stav věcí azačlenit ho do svých úvah jako hypotetickou premisu ale není výkon, kněmuž nás vybízí retrospektivní narativní fikce— protože vtomto druhu vyprávění se události podávají jako něco, co se reálně stalo. Vypravěč je obvykle (kvýjimkám se dostaneme vzávěrečné kapitole) konstruován tak, že se, jako každý mluvčí vběžné komunikaci, zavazuje kpravdivosti svých tvrzení. Naše role pak spočívá vpřijetí předpokladu (vmodu jako by), jinými slovy vpředstírání, že tyto závazky jsou naplněny— pokud se vypravěč neprojeví jako (vtom či onom ohledu) nespolehlivý, takže si nezaslouží naši důvěru 7 Thinking and Speaking About Possible Worlds, 8.–10.4.2019, Praha, Filosofický ústav Akademie věd ČR. 8 Abych předešel možným nedorozuměním, dovolím si ocitovat jednu zrecenzních námitek, vztahující se kpředchozím slovům: „Autor považuje za samozřejmost kontrast mezi ‚modem jako by‘ a‚hypotetickým modem‘— přičemž hypotézu podle všeho identifikuje se zvažováním kontrafaktického stavu; to je ale velmi úzké aznačně nepřirozené pojetí hypotézy (pro hypotézu bývá považováno za charakteristické, že vprincipu může být pravdivá).“ Včlánku ale nejde oobecný kontrast mezi modem jako by ahypotetickým modem anenavrhuje se zde žádné pojetí hypotéz. Předmět diskuse je velmi úzký (vsouladu snaším zaměřením na fenomén fikce): možné postoje ke kontrafaktickým scénářům či stavům věcí (dále jen Sk). Ostře se zde rozlišuje dvojí: (1) zvažování Sk vhypotetickém modu— tj.úvahy otom, co by se stalo (jaké důsledky by nastaly), kdyby byl určitý Sk reálný, a(2)přijímání Sk jako reálného vmodu jako by. Teze zní, že narativní fikce od nás vyžaduje druhý postoj. OPEN ACCESS PETR KOťáTKO 37 amy bychom si měli dát dohromady (vmodu jako by) skutečný vývoj událostí nezávisle na jeho tvrzeních, případně ho nechat otevřený. To, co se zde odehrává, je ale předmětem obecně rozšířených zkreslení zaštítěných těmi největšími jmény ze sféry analytické filosofie jazyka: to je důvod, proč čtenáře obtěžuji těmito banálními poznámkami. Zpravidla je to autor, komu se vteorii literární fikce připisuje předstírání („pretense“), že to, co dělá, když píše fikční text, je „pravdivé vypovídání ověcech, které jsou mu známy“ („truth-telling about matters whereof the teller has knowledge“).9 Do toho má spadat iautorovo předstírání, že užívá vlastních jmen kreferování kreálným lidem, městům, událostem atd.10 Tento postoj je obecně přijímán díky autorům, jako jsou John Searle, Saul Kripke nebo Gareth Evans. Evans mluví oautorově „záměrném počátečním předstírání“ („the author’s deliberate initial pretense“), spočívajícím vpředstírání „znalosti věcí audálostí“.11 Čtenář se pak jen (vEvansově verzi) připojuje ktomuto iniciačnímu aktu předstírání. Ale autorovo předstírání, včetně předstírání aktů tvrzení „ověcech, které jsou mu známy“, nebo aktů reference kreálným individuím, evidentně není nutnou podmínkou, na niž by se vázal fikční status anarativní povaha textu— akorelativně, čtenář může přistupovat ktextu jako kútvaru narativní fikce, aniž by autorovi připisoval jakýkoli druh předstírání. Pokud jde oautorův výkon, všechno záleží na tom, zda se mu podaří vytvořit text, jehož funkce vyžadují od čtenáře, aby přistupoval kjeho větám jistým způsobem (obecně popsaným ve Schématu N*) avrámci toho vykonal jisté úkony vmodu jako by: to je jediný druh předstírání, který zde vstupuje do hry. Otázka, zda autor míní svůj text jako útvar narativní fikce, se pak redukuje na otázku, zda zamýšlí vytvořit text, který funguje jistým způsobem avrámci toho klade jisté požadavky na čtenáře. Autorovi nelze upřít právo předstírat cokoli, co mu usnadní psaní: může si například (vmodu jako by) představovat, že je Giacomo Casanova sepisující své memoáry, ačerpat ztoho inspiraci. Právě tak ale může pojmout svůj projekt čistě instrumentálně— jako směřující kvytvoření textu schopného vykonávat jisté funkce avrámci toho navozovat jisté druhy předstírání (aktů vmodu jako by) učtenářů. Není pochyb otom, že toho může dosáhnout, aniž se sám uchýlí kpředstírání jakéhokoli druhu. Nikdo snad nepopře, že každý průměrně vybavený mluvčí může vyvolat usvých posluchačů přesvědčení, že p, aniž by sám věřil, že p. Proč bychom tedy neměli připustit, že autor může cílevědomě vyvolávat učtenářů předstírání (přesvědčení vmodu jako by, „make-belief“), na němž se sám nepodílí? DODATEK: SEARLE, LEWIS, KRIPKE, THOMASSONOVÁ Dovolte, abych předchozí diskusi dovedl do podoby přímé konfrontace: vtomto oddíle nabídnu čtenáři ke zvážení několik citací zklíčových textů předních zastánců teze oautorském předstírání apřipojím knim vlastní verzi (pokus ovymezení místa, které vdané souvislosti náleží postojům vmodu jako by). Tam, kde pro stručnost mlu9 Viz Lewis 1983, s.266. 10 Srov.sérii citací vDodatku ktéto kapitole. 11 „… pretending to have knowledge of things and episodes“ (Evans 1982, s.353). OPEN ACCESS 38 SVĚT LITERATURY 61 vím o„interpretaci vyžadované textem“, mám na mysli interpretaci, kterou musíme zvolit, má-li pro nás text plnit své literární funkce. /1/ John Searle: „The author pretends to perform illocutionary acts by way of actually uttering (writing) sentences.“ (Searle 1975, s.327) „By pretending to refer to people and to recount events about them, the author creates fictional characters and events.“ (tamtéž, s.331) P. K.: Autor narativního fikčního díla vytváří text, jehož interpretace vyžaduje od čtenáře, aby předstíral (předpokládal vmodu jako by), že čte záznam ilokučních aktů (tvrzení, slibů, výzev atd.) reálné osoby— vypravěče. Vytvářením textu, jehož interpretace vyžaduje, aby čtenář předstíral, že se vněm referuje kreálným osobám alíčí reálné události, autor vytváří fikční postavy afikční události. … /2/ David Lewis: „Storytelling is apretense: the author pretends that what he does is truth-telling about matters whereof the teller has knowledge.“ (Lewis 1983, s.266) P. K.: Vyprávění fikčních příběhů směřuje kodezvě vmodu jako by: autor narativního fikčního díla vytváří text, jehož interpretace od čtenáře (mimo jiné) vyžaduje, aby předstíral, že čte vyprávění ověcech známých reálnému mluvčímu— vypravěči. … /3/ Saul Kripke: “…when one writes awork of fiction, it is part of the pretense of that fiction that the criteria for naming, whatever they are, are satisfied. Iuse the name ‘Harry’ in awork of fiction; Igenerally presuppose as part of that work of fiction, just as Iam pretending various other things, that the criteria of naming, whatever they are, Millian or Russellian or what have you, are satisfied. That is part of the pretense of this work of fiction.“ (Kripke 2013, s.17) P. K: Výskyt vlastních jmen vnarativním fikčním textu vyžaduje od čtenáře, aby předstíral (předpokládal vmodu jako by), že podmínky jejich referenčního fungování jsou splněny. … /4/ Amie Thomasson: „To accept that Austen wrote certain sentences in anovel pretending to refer to one Emma Woodhouse (not referring back to any actual person) but deny that she created afictional character, is amere distortion of ordinary usage“ (Thomasson 2003, s.149) OPEN ACCESS PETR KOťáTKO 39 P. K.: Přistoupit na předpoklad, že Jane Austenová napsala text, jehož interpretace od čtenáře vyžaduje, aby předstíral, že jméno „Emma Woodhouse“, ve svých výskytech vdaném textu, referuje kreálné osobě (totiž kosobě, jíž bylo toto jméno přiřazeno na počátku řetězu, kněmuž náležejí vypravěčovy promluvy), znamená současně předpokládat, že Jane Austenová stvořila fikční postavu identifikovanou (mimo jiné) právě tímto požadavkem.12 IV. SCHÉMA N* ATEORIE FIKČNÍCH SVĚTŮ13 Zastánci teorie fikčních světů mají zvláštní důvod odmítnout tezi oautorově předstírání, že to, co dělá, když píše fikční text, je „pravdivé vypovídání ověcech známých mluvčímu“ (viz odkaz na Davida Lewise vpředchozí kapitole). Má-li jít oempirického autora (jiný výklad zde stěží dává smysl), pak „věci známé mluvčímu“ musí být spolu sním součástí reálného světa: ale předstírání, že autor vypovídá ofaktech reálného světa, může jen stěží působit jako výzva, abychom se (ve své představivosti) přemístili do fikčního světa stvořeného autorem.14 Soustřeďme se teď právě na tento (údajný) autorův výkon ana jeho odezvu učtenáře. Předpokládejme, že autor vytváří vlastní svět, řekněme fikční svět svého románu; pokud jde očtenáře, dozvídá se zautorova textu, že ty aty stavy věcí („states of affairs“) jsou fakty tohoto světa. To je na jedné straně dosti odvážná idealizace,15 12 Téma identifikace literárních postav vtéto stati ponechávám stranou. Obecně řečeno, jsem přesvědčen, že literární postavu, jako konstrukt, který je součástí literární výstavby díla, lze nejlépe identifikovat souborem předpokladů (vmodu jako by), jejichž přijetí text vyžaduje od čtenáře, typu: /a/ Existuje přesně jedna osoba, kníž vypravěč referuje užíváním jména „Emma“: je to osoba, jíž bylo toto jméno přiřazeno vaktu křtu na počátku řetězu, jehož součástí jsou vypravěčovy promluvy (tím se identifikuje mezi všemi ostatními nositelkami tohoto jména). /b/ Je to půvabná, duchaplná, zámožná mladá dáma, která žije se svým otcem nedaleko Highbury. Atd. 13 Tato stať je, mimo jiné, pokračováním mé dlouholeté polemiky steorií fikčních světů. Této diskusi vděčím za velmi mnoho při vyjasňování svého vlastního stanoviska, zejména zásluhou prof. Lubomíra Doležela, přestože nevedla ke sblížení pozic (srov.Doležel 2014, s.13). Poněkud jinak tomu bylo vdebatě sprof. Thomasem Pavelem (na kolokviu Thinking and speaking about fictional worlds, Praha 2019 avnásledující korespondenci). Cituji zdopisu T.Pavela z29.4.2019: „Yes, the term ‚world’ is ametaphor both in Kripke’s logic and in literary criticism and you are so right to emphasize the presence of the actual world in fiction.“ Kodkazu na Kripkeho srov.níže odd. V. 14 Vtomto světle dává dobrý smysl Doleželova kritika chápání autorova tvůrčího aktu jako založeného na předstírání: viz Doležel 2003, s.25–26. 15 Odmítneme-li identifikaci světa příběhu sreálným světem, musíme připustit, že neexistuje jeden možný svět, který by měl, dejme tomu, výlučný nárok na titul „svět Paní Bovaryové“, ale třída pretendentů na toto označení: tvoří ji možné světy, vnichž je pravda vše, co se vypráví ve Flaubertově textu. Ze stejných důvodů pak neexistuje žádná možná entita svýlučným nárokem na jméno „Ema Bovaryová“, ale třída entit splňujících všechna urOPEN ACCESS 40 SVĚT LITERATURY 61 na druhé straně se tím stále říká méně, než je třeba. Protože zaměřit naši pozornost na možný svět stvořený nebo vybraný autorem ještě není narativní výkon. Říci, že nějaký stav věcí je faktem vnějakém možném světě, je jen poněkud bombastický způsob, jak říci, že tento stav věcí je možný— ato je evidentně něco jiného než vyprávět otomto stavu věcí jako oněčem, co nastalo, resp.vyprávět onějaké události jako oněčem, kčemu došlo. Pro teoretiky fikčních světů to ale nepředstavuje zvláštní problém: stačí dodat, že text vyžaduje od čtenáře, aby přistupoval kfikčnímu světu stvořenému autorem jako kreálnému aaby stejně chápal ijeho komponenty (situace, události, osoby, místa atd.). Zaměřme se tedy na tento předpokládaný výkon. Není pochyb otom, že slovo „reálný“, případně „realita“ připouští bezpočet velmi rozmanitých užití aže ve svých představách můžeme nalepit etiketu snápisem „reálný“ na jakoukoli entitu, včetně postulovaného světa (odhlédneme-li od problému jeho identifikace, viz pozn.15). Otázka zní, co ztéto volnosti zbude, jakmile přejdeme od slov kpojmům.16 Problém nastává, pokud připustíme, že náš pojem reality, resp.naše běžné chápání toho, co to je „být reálný“, nabývá auchovává si svůj obsah vpřímé aneeliminovatelné vazbě na svět, vněmž žijeme. Samozřejmě nám umožňuje uvažovat oalternativních stavech tohoto světa jako oreálných, ale (jak je zřejmé už ztéto formulace) určitost těchto aktů podstatně závisí na referenci kreálnému světu našeho života. Zrušit toto spojení, apřitom zachovat slovo „reálný“ znamená zaměnit původní pojem za duplikát se zcizenou nálepkou. Ktomu naštěstí nemáme žádnou motivaci (dokud do věci nevstoupí filosofie). Když uvažujeme okontrafaktických (tj.možných, ale nenaplněných) scénářích nebo stavech věcí jako oreálných, nekonstruujeme ani nepostulujeme zvláštní svět jako prostor, do nějž bychom je mohli umístit, azároveň jako místo, na které bychom mohli upevnit etiketu „reálné“. Takový tah by byl zcela prázdný abezúčelný. Právě tak necestujeme (ve své představivosti) do jiného světa, abychom vněm nalezli tyto stavy věcí jako jeho fakty. Prostě jen uvažujeme otěchto stavech věcí (vmodu jako by) jako ofaktech reálného světa našeho života— spíše než jako osložkách našeho konstruktu označeného nálepkou „reálný“. Reálný svět je místo, do nějž promítáme produkty svých úvah nebo své představivosti, atím je myslíme jako reálné. Jinými slovy: „být reálný“ znamená (vpřípadě individuí stejně jako stavů věcí) být součástí našeho světa; arozlišit různé způsoby, jakými entity mohou být reálné, znamená rozlišit různá místa, která mohou entity různých typů zaujímat ve struktuře tohoto světa. Totéž platí ivpřípadě, že nezvažujeme specifický, snadno lokalizovatelný alternativní scénář nebo stav věcí, ale alternativní strukturu nebo řád světa jako celku. Možné účinky zamýšlené autorem (který vnás vyvolává takové úvahy nebo představy)— účinky, jako je pocit mizení půdy pod nohama, pocit paralyzující ztráty rovnováhy, rozpad všech zdrojů určitosti, včetně určitosti vjemových schémat, jazyčení, která se vrománu připisují Emě (ališících se vostatních určeních). Viz ktomu Currie 2003 amoji polemickou reakci vKoťátko 2017. 16 Podobně není nic lehčího než říci či napsat „pochybuji“— např „pochybuji oreálnosti vnějšího světa, včetně své tělesné existence“: tato lehkost je ale zaplacena tím, že jde oprázdný tah, odeklaraci postoje, který je za hranicí našich reálných možností, daných neeliminovatelným (a„neuzávorkovatelným“) zakotvením našeho myšlení vnašem životě vreálném světě. OPEN ACCESS PETR KOťáTKO 41 kových významů atd.— zde pramení zpředpokladu, že náš svět má skrytý řád zcela odlišný od toho, který předpokládáme aprůběžně si potvrzujeme vkaždodenní zkušenosti akterý popisuje naše věda. Případně zpředpokladu, že náš svět, navzdory obecně sdíleným představám, postrádá jakýkoli řád. Otázka zní, jak bychom mohli dosáhnout stejného účinku konstrukcí umělého světa salternativním řádem nebo vyplněného bezbřehým chaosem. Jak by vnás konfrontace stakovým konstruktem mohla vyvolat pocit nečekaného odhalení, úzkost zrozkladu našeho obrazu světa aze zhroucení dosavadních jistot? Zřejmě jen na základě předpokladu (vmodu jako by), že je to náš svět, jehož skutečný řád nebo chaotická podstata se tu před námi odhaluje— že se tu zkrátka mluví oreálném světě našeho života. Pak ale konstrukce alternativního světa, do něhož jsme se měli (ve své představivosti) přenést, vychází naprázdno jako zbytečný tah. Kreacionistický projekt apozvání do jiného světa se nakonec redukuje na výzvu, abychom zvážili apřijali jako reálnou (vmodu jako by) alternativní podobu světa našeho života. To je, jak se ukazuje, výkon, jímž jsme mohli aměli rovnou začít. V. SCHÉMA N* AMOŽNÉ SVĚTY Tento postoj bezpochyby kontrastuje saspiracemi teorií fikčních světů, ale je velmi dobře slučitelný steorií možných světů— přesněji řečeno sobsahem, který do pojmu „možný svět“ vkládá Saul Kripke, iniciátor aplikace tohoto pojmu vlogické sémantice. Jak jsem připomněl na jiných místech, možné světy jsou pro něj „komplexní způsoby, jak by to se světem mohlo být“ (nebo chcete-li: „totální podoby, kterých by mohl nabýt svět“).17 Vtéto souvislosti konstatuje, že chceme-li se vyhnout konfúzím běžně spojovaným stermínem „možné světy“, můžeme místo toho mluvit o„možných stavech či možných historiích světa“.18 Pokud se tedy spokojíme stímto výkladem termínu „možný svět“ anebudeme trvat na jiném, filosoficky ambicióznějším čtení, budeme se muset také smířit stím, že přistupovat knějakému možnému světu, například ke světu, vněmž se odehrává děj našeho oblíbeného románu, jako kreálnému, není nic jiného než předpokládat (vmodu jako by), že je identický sreálným světem našeho života— což se rovná předpokladu, že jistý alternativní stav reálného světa je aktuální.19 Autorův 17 „Total ‚ways the world might have been’“ (Kripke 1972, s.18). Podobně Robert Stalnaker mluví omožných světech jako o„ways our world might have been“ (Stalnaker 1976, s.70). 18 „Possible states or histories of the world“ (Kripke 1972, s.19–20). 19 Jednoho zrecenzentů této stati inspirovala tato slova knásledujícím otázkám: „Co ale znamená předpokládat odvou odlišných světech, že jsou identické? Lze oalternativním (tj.jiném než reálném) stavu reálného světa tvrdit, že je reálným světem (od něhož by se naopak zdefinice měl lišit)? Zmínka o‚modu jako by’ má plnit roli čarovného slůvka, jež nám dovoluje podobné rozpory překlenout…“ Ze stanoviska, které hájím vtéto stati, první otázka vůbec nevyvstává: svět, do nějž je situován příběh fikčního díla, je pro mě (tak jako pro autorku apro autora zmíněné níže vkap. VI) identický sreálným světem. Platí-li SchémaN*, žádný jiný svět nevstupuje vžádné fázi do hry. Co se liší, je stav reálného světa prezentovaný ve fikčním textu (apřijímaný vmodu jako by jako aktuální vstřícným čtenářem) OPEN ACCESS 48 SVĚT LITERATURY 61 Koťátko, Petr. „Vyprávění jako performance: Vypravěč vkondici avypravěč vrozkladu“. Svět literatury, 2011, roč. XXI, č.43, s.57–65. Koťátko, Petr. „Skutečnost, možnost, fikce“. Svět literatury, 2014, roč. XXIV, č.50, s.129–146. Koťátko, Petr. „Fiction, Illusion, Reality, and Radical Narration“. In T.Koblížek (ed.). Aesthetic Illusion in Literature and the Arts. London— Oxford— New York: Bloomsbury, 2017. Kripke, Saul. Naming and Necessity. Oxford: Blackwell, 1972. Kripke, Saul. Reference and Existence: The John Locke Lectures for 1973. New York: Oxford University Press 2013. Lewis, David. „Truth in Fiction“. In D.Lewis. Philosophical Papers, Vol.1. Oxford: Oxford University Press, 1983. Margulin, Uri. „On What is Past, Is Passing or to Come: Temporality, Aspectuality, Modality and the Nature of Literary Narrative“. In David Herman (ed). Narratologies: New Perspectives on Narrative Analysis. Columbus: Ohio State University Press, 1999, s.142–166. Meyer, E.Y. [vlastním jménem Peter Meyer]. In Trubschachen: Roman aus dem Emmental. Basel: Lenos Verlag, 2009. Ryan, Marie-Laure. „Fiction, Cognition and Non-Verbal Media“. In M.Grishakova— M.-L. Ryan (eds.). Intermediality and Storytelling. Berlin— New York: De Gruyter, 2010, s.8–26. Scott, Walter. Waverley. Přel. Hana Skoumalová. Praha: SNKLU, 1962. Searle, John. „The Logical Status of Fictional Discourse“. New Literary History, 1975, roč. 6, č.2, s.319–332. Shakespeare, William. „Richard III“. In týž. Dílo. Dílo. Přel. Martin Hilský. Praha: Academia 2011, s.683–718. Stalnaker, Robert. „Possible Worlds“. Nous, 1976, roč. 10, č.1, s.65–75. Thomasson, Amie. „Fictional Characters and Literary Practices“. British Journal of Aesthetics, 2003, roč. 43, č.2, s.138–157. OPEN ACCESS