(Auto)cenzura tří angažovaných kamerunských romanopisců: Ferdinand Oyono, Mongo Beti a Patrice Nganang

(Auto)cenzura tří angažovaných kamerunských romanopisců: Ferdinand Oyono, Mongo Beti aPatrice Nganang Vojtěch Šarše Univerzita Karlova V[email protected] (AUTO)CENSURE OF THREE CAMEROONIAN NOVELISTS ENGAGÉS: FERDINAND OYONO, MONGO BETI, PATRICE NGANANG The paper deals with several forms of censorship and self-censorship and examines the diverse reasons of the prohibition or restriction of aliterary work. We have chosen three Cameroonian novelists, Ferdinand Oyono, Mongo Beti and Patrice Nganang and described how and by whom their novels or essays have been persecuted. The three novelists represent two generations of African literature of protest, “engaged” literature. They wrote against colonialism and later against the dictatorship established in Cameroon. But their political and social commitments were varied, which largely influenced their public image. KLÍČOVÁ SLOVA: Ferdinand Oyono— Mongo Beti— Patrice Nganang— cenzura— africké frankofonní literatury Ferdinand Oyono— Mongo Beti— Patrice Nganang— censorship— African Francophone literatures DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2020.1.9 Již dlouho si kladu následující otázku: proč nemůžu svobodně psát, proč nemohu být šťastný spisovatel jako ostatní francouzští spisovatelé? Dnes už znám odpověď. Je nasnadě jako všechny velké pravdy. To proto, že jsem africký spisovatel…1 Díla, jež dnes tvoří korpus klasiků afrických literatur psaných ve francouzštině, začala vznikat vpadesátých letech minulého století. Vsouvislosti srodící se generací subsaharských frankofonních spisovatelů, kteří nás vtéto studii zajímají, budeme pracovat sdílem Jeana-Paula Sartra, jenž byl jedním zmála západních intelektuálů přímo se podílejících na vzniku těchto literatur: zasadil se ojejich uznání.2 Jeho teo1 Beti 2007, s.401. Vtéto práci budeme citovat ze tří svazků, Rebelle I, Rebelle II aRebelle III, ve kterých jsou shromážděné všechny kratší eseje arozhovory Monga Betiho. Texty vtéto podobě vydal André Djiffack. 2 Napsal předmluvu kněkolika zásadním knihám, např.vroce 1948 kAnthologie de la nouvelle poésie nègre et malgache (Antologie nové negerské amalgašské poezie) Léopolda SédaOPEN ACCESS VOJTĚCH ŠARŠE 125 rie jsou mimo jiné důležité pro komplexnější pochopení produkce afrických autorů apřispívají kpřesnější definici určitých problémů spojených se subsaharskými frankofonními literaturami. Vroce 1948 si francouzský existencialista položil ve své světoznámé eseji Qu’est-ce que la littérature ? (Co je to literatura?) tři otázky, dodnes zásadní pro literární vědce, historiky aliteráty samotné: „Co to znamená psát? Proč píšeme? Pro koho píšeme?“3 Tyto otázky by měly jistým způsobem formovat spisovatelovy literární úmysly, styl psaní, ovlivňovat výběr jazykových prostředků atd. Pro subsaharského autora píšícího ve francouzštině však představují celé literární drama afrického kontinentu, tak jak ho vnímá již od vydání prvních frankofonních románů černošských autorů vPaříži: Trois volontés de Malick (Tři přání Malika, 1920) Amadoua Mapatého Diagneho, Batouala, véritable roman nègre (1921, č. Batuala, 1923) Reného Marana aForce Bonté (Síla Laskavost, 1926) Bakaryho Dialla. Hlavním problémem, který přetrvává dodnes, je nutnost sebeurčení apřináležitosti: jakou pozici má ve francouzských literárních kruzích africký autor? Jean-Paul Sartre je přesvědčen, že je nezbytné na tuto otázku najít odpověď: „Znamená to, že člověk nejprve existuje, setkává se se světem, vynořuje se vněm, ateprve potom sám sebe definuje“.4 Subsaharský autor si tedy po vydání svého prvního francouzsky psaného díla musí uvědomit, kam jeho dílo patří ajakého literárního korpusu je součástí. Jean-Paul Sartre byl také přesvědčen onevyhnutelné angažovanosti literatury, což se rovněž úzce dotýká subsaharských frankofonních autorů adiskusí okolo nich (ať už na úrovni literární kritiků či historiků): mají tito autoři povinnost zaujímat ve svých dílech určitý postoj ke své pohnuté době?5 Primární snaha angažované literatury je boj za svobodu, obvinění uzurpátora či diktátorské moci apak také potřeba či spíše nezbytnost ovlivnit debaty itémata, která hýbou společností, jejím fungováním, hierarchií či jednotností. Angažovaný autor píše také proto, aby společnost přijala jeho pohled na svět za svůj, protože si je jist, že právě jeho postoj vede ke svobodě ducha. Jeho snahou je nejen hrát roli ve vývoji myšlení člověka osobě samém asvém okolí, ale také transformovat aspravovat směr tohoto často nejistého aovlivnitelného vývoje. Aautor náležející takovému období, jako je kolonialismus vAfrice či vláda afrického diktátora, má podle některých (jako např.Mongo Beti, okterém budeme mluvit) povinnost ve svých textech projevovat svůj názor na stav takovéto společnosti. Všichni tři kamerunští spisovatelé, jimiž se zde zabýváme, ve svých dílech (románech, článcích, esejích adalších pracích) odráželi akomentovali politickou, sociální či kulturní situaci své země, která na ně určitým způsobem reagovala. Kdykoli se totiž angažovaný autor veřejně projeví, musí přijmout odpovědnost bojovníka, jenž svůj názor prezentuje jako všeobecně akceptovatelnou pravdu, astím ivšechna nebezpečí, která se vpřípadě našich autorů pojí srevoltou proti utlačovatelům lidských práv. ra Senghora či vroce 1957 ke slavné eseji tuniského spisovatele Alberta Memmiho, Portrait du colonisé, précédé du portrait du colonisateur (Portrét kolonizovaného, kterému předchází portrét kolonizátora). 3 Sartre 1948, s.12. 4 Sartre 2004, s.15. 5 Jean-Paul Sartre nemluvil pouze oangažovanosti autora, ale především oangažovanosti člověka: „Podle nás se naopak člověk nachází vuspořádané situaci, do níž je angažován on sám, asvou volbou angažuje celé lidstvo anemůže se vyhnout volbě“ (Sartre 2004, s.45). OPEN ACCESS 126 SVĚT LITERATURY 61 Vtéto práci budeme na příkladu tří autorů— Ferdinanda Oyona (1932–2010), Mongo Betiho (1932–2001) aPatrice Ngananga (nar. 1970)— ilustrovat různé legální či nelegální, oficiální či neoficiální formy reakcí kritizovaného subjektu. Angažovaný autor, pokud nežije vliberální demokracii, se často setkává sideologickou, politickou či náboženskou cenzurou. Existuje však také autocenzura, tu na sebe autor může uvalit zmnoha důvodů, nejen proto, aby se uchránil sankcí apronásledování. Vtéto práci se proto budeme zabývat nejen samotným omezováním literární aktivity vybraných autorů, ale také jeho heterogenními příčinami. Tito tři autoři pocházejí zKamerunu, jenž je demokratickou prezidentskou republikou, nicméně vláda Paula Biyi, který je umoci nepřetržitě od roku 1982, je považována za autoritářskou, téměř diktátorskou. Institucionální cenzura byla zakázána 16.ledna 1996,6 ale stále jsou nelegálně omezována media (noviny, internet, ale iknihy). Ferdinand Oyono aMongo Beti patří ke stejné generaci, Patrice Nganang se narodil deset let po vyhlášení nezávislosti. Ve svých dílech kritizují odlišné negativní aspekty kamerunské společnosti, které podle nich nejsou akceptovatelné vdemokratickém asvobodném světě. Avšak jak vpadesátých letech, kdy začali publikovat Oyono aBeti, tak na přelomu 20. a 21. století, kdy vyšly první knihy Patrice Naganaga, čelí kamerunští autoři (iostatní frankofonní subsaharští autoři) když ne stejným, tak podobným faktickým překážkám: píší vjazyce, který není jejich mateřským jazykem ani jazykem jejich prvotního apřirozeného čtenáře (ani jeden ztěchto autorů nikdy nenapsal nic vněkterém znárodních afrických jazyků). Vúvodním textu kprvnímu číslu revue Les Temps Modernes (Moderní doba), vydaném vříjnu 1945, Sartre napsal: „… jsme na straně těch, kteří chtějí změnit sociální úděl člověka stejně jako představu, kterou má sám osobě“.7 Vybraní autoři se snaží přesně otuto změnu. Aproto generace Oyona aBetiho začala vytvářet antikoloniální literaturu, bojující proti francouzské přítomnosti vAfrice, reprezentované například francouzským školstvím vnuceným africkým koloniím, které veškerou výuku vedlo ve francouzštině aužití afrických jazyků trestalo, hanilo africkou historii aza jediný vzor dávalo dějiny Francie. Dále vystupovali proti politice asimilace uplatňované ve francouzských koloniích. Otevřeně se tedy postavili proti Francii ajejím zájmům na africkém kontinentě. Po vyhlášení nezávislého asvobodného Kamerunu 1.ledna 1960 se Francii podařilo do kamerunského prezidentského křesla usadit Ahmadoua Ahidja, snímž začala vláda jednoho muže ajedné strany akontinuální potlačování opozice. Počínaje tolik očekávanou dekolonizací až do dnešní doby nepřestala kamerunská společnost trpět různými formami útlaku. Patrici Nganangovi bylo pouhých dvanáct let, když se dostal kmoci Biya, současný azároveň teprve druhý prezident Kamerunu, který této zemi vládne od 6.listopadu 1982, tedy již přes třicet pět let. Nganang po několika letech, jako mladý student, vystoupil proti jeho zkorumpované, diktátorské moci. Důvodná podezření, že jeho znovuzvolení byla zmanipulována, vyvolávají dodnes živé diskuze. Biya ve své zemi utlačuje svobodu názoru atisku. Všichni tři jmenovaní spisovatelé byli jistě nuceni si položit ony otázky, kterými se původně zabýval Sartre: „Zjakého důvodu píšeš? Do jakého podniku ses to pustil 6 Výnosem č.96/04 z16.ledna 1996. 7 Sartre 1945, s.1. OPEN ACCESS VOJTĚCH ŠARŠE 127 aproč je nezbytné se uchýlit kpsaní?“8 Ato jen proto, aby se ujistili vtom, co dělají. Odpovědi na tyto otázky se implicitně nacházejí vjejich díle, které se naprosto explicitně vymezuje vůči útlaku. Psali apublikovali, aby se isvět dozvěděl, vjakém prostředí avjakých podmínkách žije kamerunský lid. Nezbytnost jejich snahy se potvrdila, když se na ně upřely nepřátelské oči mocných, kteří vdílech těchto tří autorů našli karikaturu sebe samých. Kritizované subjekty se uchýlili ke strategii cenzury, pokaždé vjiné podobě. Ferdinand Oyono (1932–2010) se narodil ve vesnici Ngoulemakong na jihozápadě Kamerunu. Během studií aprvních let své politické kariéry cestoval po Evropě, ale většinu života prožil vKamerunu. Mezi léty 1956 a1960 publikoval vpařížském nakladatelství René Julliard tři romány, Une vie de boy (Život boye, 1956), Le vieux nègre et la médaille (1956, č. Starý černoch ametál, 1959) anakonec Chemin d’Europe (Cesta do Evropy, 1960), vnichž ostře kritizuje chování evropských kolonizátorů vafrických koloniích. Oyono převádí do románového díla realitu života vjedné zfrankofonních afrických kolonií, která se utápí vkulturní alienaci atrpí ztrátou vlastní identity, je sužována každodenním násilím, nelidským zacházením apovýšeným chováním Evropanů. Ve své tvorbě Oyono pečlivě dbá na čtivost apřehlednost, dokonce až přímočarost, sjazykem ani formou neexperimentuje anetvoří komplikované příběhy (děj je zaměřen na jednu zápletku).9 Snaží se, aby kritika koloniální politiky byla na první pohled odhalitelná adešifrovatelná: „Ptám se vás, vás všech, kteří jste tady…“ Sneurčitým pohybem se rozhlédl po všech okolo sebe. „… vás všech, kteří jste tady, jestli vám tu od té doby, co jsou běloši vnaší zemi, vůbec něco patří tak, jak tomu rozuměli naši předkové?“ „Nééééé! Ne!“ odpověděli přítomní.10 Jeho boj za svobodu Afriky vpadesátých letech obdivovali jak afričtí, tak evropští intelektuálové.11 Musíme také zdůraznit objektivnost jeho románového díla. Přísně 8 Sartre 1948, s.27 9 El-Shaddai Deva, literární badatelka zmnichovské univerzity, napsala ve svém článku „Ni bonne ni mauvaise: Ferdinand Oyono en traduction allemande“ (2018), toto: „Ferdinand Oyono chtěl, aby jeho texty byly přístupné frankofonním čtenářům ze všech koutů světa. Tato potřeba čtivosti ajasnosti dokazuje, že si je autor vědom nezbytnosti předání informace frankofonnímu čtenářstvu nehledě na geografické akulturní bariéry“. Onezbytnosti být ve svém díle jasný asnadno pochopitelný (Beti 2007, s.185) se Mango Beti (Beti 2007, s.185) vyjádřil též vrozhovoru sAnthonym Omoghenem Biakolou, publikovaném vrevue Peuples noirs, peuples africains roku 1979. 10 Oyono 1959, s.133–134. 11 Blíže viž Adenekan [online]. Oyono je spolu sBetim advěma Senegalci, Léopoldem Sédarem Senghorem aOusmanem Sembènem, považován za otce moderní africké identity. Ktomu srov.Kapanga [online]. Vroce 1976 známý americký akademik aspecialista na frankofonní literatury Russell Linnemann mluví ve svém článku „The Anticolonialism of Ferdinand Oyono“ okamerunském autorovi jako o„jednom znejvýznamnějších afrických autorů“. OPEN ACCESS 128 SVĚT LITERATURY 61 kritickému pohledu podrobuje ikolonizovaného. Hlavní postavy sice proti kolo niální politice reptají, ale nikdy nic neudělají veřejně, kritizují chování kolonizátorů, ale jen vrámci vnitřního monologu anebo vbezpečí domova, nikdy se nepostaví tváří vtvář zlu. Zde se vracíme kSartrovu přesvědčení oodpovědnosti každého za osud svůj iostatních: tyto postavy jsou implicitně kritizované, protože se nedokázaly postavit kolonialismu na odpor. Když Kamerun získal nezávislost astal se samostatným státem, Oyono nadobro opustil literaturu. Byly mu nabídnuty posty ve vysoké politice, kamerunští prezidenti si Oyona zavázali. Nejdříve, za vlády prvního prezidenta Ahmadoua Ahidja, který se dostal kmoci 5.května 1960 avtéto funkci se udržel do 4.listopadu 1982, se stal velvyslancem. Následně se Oyono dostal do řad nejbližších spolupracovníků Paula Biyi jako jeho generální tajemník. Od konce osmdesátých do konce devadesátých let byl ministrem několika rezortů, např.vnějších vztahů či kultury. Nutno podotknout, že mnoho kamerunských autorů stejné generace jako Oyono, bojujících za nezávislost své země, se poté postavilo proti vládě Paula Biyi, kterou považovali za diktátorskou. Dodnes kamerunští intelektuálové emigrují právě kvůli autoritářskému prezidentu Biyovi. Ferdinand Oyono však byl po celou svou politickou kariéru jeho blízkým přítelem.12 Tím se zdiskreditoval aliterární vědci si na něho jen málokdy vzpomenou.13 Patrice Nganang vosobní korespondenci potvrdil autorovi tohoto článku, že kamerunští studenti Oyona „ve škole [pouze] čtou, ale nic víc“, dále se mu nijak nevěnují, nezajímá je. Adodal také, že Oyono byl „posledním přítelem Biyi, ale sám žádné přátelé neměl“.14 Paul Biya totiž ani nepřišel na jeho veřejný pohřeb. Nezájem oOyonovo dílo se jasně odráží ve velmi malém množství sekundární literatury anebo také vpočtu reedic jeho třetího románu— ve Francii byly vydány pouze dvě. Po dekolonizaci se mnoho afrických autorů objevilo na politické scéně rodících se afrických států,15 chtěli přispět krozvoji své rodné země. Je přirozené, že měli nutkání stát uznovuzrození Afriky, tak jak se oto pokoušeli ve svých románech jakožto angažovaní intelektuálové. Žádný znich však neopustil literaturu anepracoval celý život po boku uzurpátorů. Byl to však Oyono sám, kdo se rozhodl vzdát se kritického pera, anení známo, že by na něho kdokoli naléhal… Adnes je znám už jen jako pravá 12 Zde bychom chtěli přidat jednu informaci, kterou si nedovolujeme uvést vsamotném textu, jelikož by mohla být zavádějící. Ferdinand Oyono zemřel vroce 2010 po oficiální státní ceremonii, kterou připravila Biyova prezidentská kancelář jakožto oslavu příjezdu generálního tajemníka OSN. Tento fakt samozřejmě nemá nic společného sjeho literární tvorbou, ale zároveň je nasnadě, že ve společnosti, která je právě prezidentem utlačovaná, taková informace na popularitě nepřidá. 13 Boubacar Boris Diop, známý senegalský spisovatel aintelektuál, se ve svém článku „Mongo Beti et nous“, kterým vzdal hold památce Monga Betiho, velmi pejorativně vyjadřuje oFerdinandovi Oyonovi ajeho pokryteckých projevech soustrasti manželce Betiho Odile Tobnerové. Srov.Diop [online]. 14 Vemailové korespondenci zbřezna 2018. 15 Léopold Sédar Senghor se stal prvním prezidentem Senegalu, Aké Loba poslancem ve své rodné zemi, Pobřeží slonoviny, Cheikh Hamidou Kane místodržitelem jednoho senegalského regionu, Camara Laye zase guinejským velvyslancem, Bernard Dadié ministrem kultury atd. OPEN ACCESS VOJTĚCH ŠARŠE 129 ruka prezidenta Biyi.16 Zpohledu literární historie akritiky není možné Oyona pro jeho rozhodnutí opustit literární kariéru kritizovat. Autor článku zde chce poukázat jen na určitou dobrovolnou autocenzuru angažovaného autora bojujícího proti koloniálnímu útlaku, odmlčení literárního hlasu, jenž se oddal zištně či nezištně spolupráci sautoritářskou politickou mocí, kterou mu jen málokdo prominul. Ještě vroce 1963 nakladatelství Julliard ohlásilo, že Oyono pracuje na čtvrtém románu nazvaném Le Pandemonium, autor jej však nikdy nedokončil. Nikde jsme nedohledali, zda se krozepsanému románu vůbec někdy sám vyjádřil, zda kjeho rozhodnutí přispěla jeho politická orientace či pracovní vyčerpání. Jsme si vědomi, že autocenzura může působit jako nahodile vybrané slovo, které by mohlo být také nahrazeno slovy jako zaslepenost nebo dokonce oportunismus. Zněkolika textů je však evidentní, že vztah intelektuálů kFerdinandu Oyonovi doložitelně ochladl. Uveďme zde ještě jeden příklad: konžský spisovatel aliterární kritik Boniface Mongo-Mboussa porovnává Ferdinanda Oyona právě safrickými politiky, kteří se dostali kmoci spolu se zkorumpovanými vládami ustavenými po dekolonizaci vněkterých nových afrických státech: předstírají, že jsou jako Evropané, ale „[h]ned jak můžou, vrátí se tito Ferdinandové Oyonové ke svému vesnickému životu. Takoví lidé museli vyvinout neuvěřitelné úsilí, aby vystudovali pařížské univerzity“.17 Ironie tohoto komentáře je posílena množným číslem, chování Ferdinanda Oyona se tak jeví jako příznakové pro určitou skupinu výše postavených osob, jež předstírají, že ve společnosti zastávají funkci, která jim je předurčena, ačkoli opak je pravdou. Mongo Beti (1932–2001) se narodil vmalé vesničce Akometam na jihozápadě Kamerunu. Vroce 1951 odjel studovat do Francie, kde následně vyučoval vRouenu. Vněkolika svých textech či rozhovorech se Beti svěřil, že by ho návrat do Kamerunu po roce 1960 stál svobodu, či dokonce život.18 Vrátit se do rodné země se odhodlal až po čtyřiceti letech (24.února 1991) ajeho existence vnezávislém Kamerunu nebyla snadná, jeho veřejné přednášky narušovala policie avlednu 1996 byl na ulici hlavního kamerunského města strážci pořádku dokonce napaden. Beti je považován za nejradikálnějšího kamerunského autora, jenž nenapsal jediný text, ve kterém by se nestavěl do opozice proti Francii anebo kamerunskému autoritářskému režimu. Stejně jako Jean- -Paul Sartre byl přesvědčen, že determinismus neexistuje aže každý bez výjimky je zcela zodpovědný za své chování aza svůj život. Beti zastával názor oabsolutní odpovědnosti za svět aonevyhnutelné angažovanosti spisovatele: domníval se, že kdykoliv africký autor začne psát, automaticky se staví do pozice pro nebo proti utiskování lidu.19 Aproto když guinejský autor Camara Laye publikoval svou prvotinu, L’Enfant 16 Např.afro-kanadský spisovatel Didier Leclair včlánku nazvaném „Le vieux nègre sans médaille“ (Starý negr bez medaile, 2019) napsal, že „Oyonovo rozhodnutí pomáhat státu, který stojí za vraždami členů své politické opozice, je rozsudkem smrti Ferdinanda Oyona spisovatele“. 17 Beti 2007, s.13. 18 Tamtéž, s.79 či Beti (Rebelle II) 2007, s.65. 19 Mongo Beti toto tvrzení do detailu rozebírá včlánku zroku 1955 („Afrique noire, littérature rose“ (Černá Afrika, sentimentální literatura). OPEN ACCESS 130 SVĚT LITERATURY 61 noir (1953, č. Černé dítě, 1967), ve které naivisticky popisuje své dětství vAfrice jakoby nedotčené kolonialismem, Mongo Beti, tehdy jednadvacetiletý mladík, proti Layově románu velmi kladně přijatému ve francouzských literárních kruzích veřejně vystoupil článkem vrevui Présence africaine (Africká přítomnost), „Afrique noire, littérature rose“ („Černá Afrika, sentimentální literatura“). Vtomto textu kamerunský autor Layeho striktně odsuzuje: „Černé dítě nás chtělo přesvědčit oidylické Africe, která je však nevěrohodná, protože tam nevystupuje Běloch“.20 Mongo Beti byl oddán africké realitě, kde byl útisk obyvatelstva na denním pořádku (buď rukou kolonizátora, anebo uzurpátora), atoto přesvědčení se také stalo konstitutivní složkou jeho poetiky. Podle Betiho je totiž nevyhnutelné, aby subsaharský autor jasně ukázal svou pozici ve vývoji historických událostí— stále odkazujeme kjiž zmíněnému článku ataké kritice Layeho románu. Již svou prvotinou Ville cruelle (Kruté město, 1954) se Beti staví do opozice vůči aktuálnímu režimu vKamerunu: kritizuje francouzskou koloniální politiku, popisuje psychický ifyzický útlak, kterému byli Afričané každodenně vystavováni, avěnuje se také touze vesničana opustit svůj rodný dům avydat se do města, jež představuje bohatství. Město je však jen návnadou pro neznalé anaivní. Jeho druhý román Le Pauvre Christ de Bomba (1956, č. Chudák Kristuspán zBomby, 1964)21 byl vprodeji ve Francii, avšak na území afrických kolonií náležejících Francii byl zakázán.22 Nicméně ani ve Francii se distribuce tohoto románu neobešla bez problémů: René Graffin, francouzský misionář aprvní arcibiskup vYaoundé, se pustil do křížové výpravy aodruhém Betiho románu napsal: „Toto je možné [totiž že francouzská vzdělanost přijde vKamerunu vniveč], pokud budete nadále prodávat Chudáka Kristuspána zBomby, neboť se ke mně dostalo, že jste dali do vitrín svých obchodů tuhle směsici komunistických pomluv“.23 Jistě ho vyprovokoval obsah románu vykreslující nábožensky založenou postavu, která se nechová křesťansky: Důstojný otec představený se nerozmýšlel. Skočil na xylofony ležící kousek stranou arozdupal je na třísky. Potom se pustil do tamtamů; ale ty nejdou jen tak snadno rozbít. Důstojný otec představený popadl každý tamtam oběma rukama, zvedl jej nad hlavu ahodil spříšerným zaduněním na zem.24 Beti kritizuje postavu evropského misionáře, jeho činnost ahlavně fatální nepochopení místní víry amravů. Detailně popisuje jeho agresivitu zaměřenou proti jednotlivým projevům africké víry akultury. Ukazuje čtenáři situaci izdruhé strany, než jak by ji mohl znát zoficiálních pramenů. Graffin se pokoušel vydírat jak autora, tak 20 Beti 1955, s.139. 21 Kniha popisuje pád aneúspěch misionáře Drumonta, který se urputně snaží konvertovat kolonizované Afričany ke své víře, ato iza použití násilí. Zjišťuje však, že vjeho vlastní farnosti dochází za jeho zády kneřestem. Do rodné Francie se vrací zlomen avyčerpán. Vkolonii nechává svému osudu malého afrického pomocníka Denise, který ho celou dobu zbožňoval. 22 Bjornson I991, s.469. 23 Beti 1981, s.124. 24 Beti 1956, s.64. OPEN ACCESS VOJTĚCH ŠARŠE 131 libanonské dovozce, kteří vté době obchodovali sknihami.25 Jednalo se znovu onezákonnou apoloúřední cenzuru.26 Oproti tomu jistě stojí za zmínku, že první ajedinou frankofonní literární cenu ve Francii, Prix Sainte-Beuve, získal vroce 1958 právě Beti, ato za svůj třetí román Mission terminée (Mise ukončena, 1957). Příznačně se jedná odílo, které není přímou kritikou kolonialismu aFrancie, jde spíše orealistické vyprávění zprostředí africké vesnice. Po dekolonizaci nebylo jeho dílo, často kritizující francouzské machinace na africkém kontinentě, ověnčeno žádnou další cenou. Po roce 1960 Mongo Beti obrátil svoji angažovanou literaturu proti nedemokratickému režimu vKamerunu aproti neokoloniálním vztahům Francie aAfriky, tzv.Franç afrique. Následkem toho byly po roce 1960 všechny jeho knihy neoficiálně cenzurovány jak vjeho rodném Kamerunu, tak ivněkolika dalších frankofonních afrických zemích.27 Nikde ovšem nelze dohledat, jak přesně či na základě jakého výnosu byly jeho romány podrobeny cenzuře. Vycházíme pouze zkonkrétních svědectví. Mongo Beti vrozhovoru „La francophnonie est un instrument d’oppression“ (Frankofonie je nástrojem útlaku, 1994) pro revue Challenge Hebdo řekl např.toto: „Co vím, učí se ojediné mé knize, Krutém městě, ostatní jsou zapovězené“.28 Neoficiální cenzura se projevovala také tak, že Betiho knihy byly nelegálně stahované ztrhu, jejich distributoři byli pronásledováni ačtenáři zastrašováni tajnou policií.29 Avšak na kamerunských univerzitách se ipřes všechny hrozby jeho texty stále studovaly.30 Mongo Beti také potvrdil, že dlouhou dobu byla jeho korespondence přicházející zKamerunu hlídána ažádný jeho dopis nedošel neotevřený.31 Mongo Beti však nebyl cenzurován pouze vAfrice. Ukazuje to reakce na dlouhou esej zroku 1972 Main basse sur le Cameroun: autopsie d’une décolonisation (Vypleněný Kamerun: pitva dekolonizace), ve které ostře kritizuje Kamerun jakožto podřízenou neokolonii Francie asoučasně izkorumpovanou vládu Ahmadoua Ahidja. 25 Beti 1981, s.124. 26 Otéto aféře viz Owono-Kouma 2013. 27 Autor článku byl vrámci univerzitního projektu na kamerunské univerzitě vDschangu, kde mu akademik vyučující africkou literaturu Guy Vokeng potvrdil, že mu často píší studenti zokolních afrických zemí (obě Konga, Gabon aj.) aprosí ho onaskenování Betiho románů. Dokonce iMongo Beti píše vknize Lettre ouverte aux Camerounais, že „[p]ři každém setkání se studenty mi pokládali stejnou otázku: jak si máme zajistit vaše knihy, pane Beti? VKamerunu jako všude ve frankofonní Africe, auž jsem to několikrát opakoval, knihkupectví stejně jako šíření knih zrůzných důvodů prostě nefunguje.“ (Beti 1986, s.91) 28 Beti (Rebelle II) 2007, s.164. 29 Tuto informaci autorovi této studie potvrdil přítel Monga Betiho Ambroise Kom vosobní korespondenci z3.ledna 2018. Píše, že kamerunská policie přišla kněmu domů vzáří 1985 apožadovala mimo jiné, aby zrušil předplatné Betiho časopisu Peuples noirs, peuples africains (Černé národy, africké národy), který byl nakonec oficiálně zakázán vprosinci 1985 (článek č.293/A/MINAT/DAP/SDLP z19.prosince). 30 Sám autor napsal vpředmluvě ksvému dílu Lettre ouverte aux Camerounais (Beti 1986) toto: „Zdravím všechny zcelého světa, zAfriky azKamerunu, kteří drží vruce tuto knihu. Vím, že ipřes cenzuru Paula Biyi si ji přečte inemálo Kamerunců“. (Beti 1986, s.5) 31 „Quatre années d’interdiction… ou de la censure, en connaissance de cause“ (Beti 1977), předmluva kMain basse sur le Cameroun: autopsie d’une décolonisation. OPEN ACCESS 132 SVĚT LITERATURY 61 30. října 1959 […] Na žádost Ahmadou Ahidja […] apod tlakem Xaviera Torrese, vysokého komisaře Francouzské republiky jednajícího přesně podle instrukcí gaullistické vlády, schválilo Zákonodárné kamerunské shromáždění, aby Ahmadou Ahidjovi byla udělena plná moc ve věci vyjednávání ospolupráci sFrancií. Stalo se tak před 1.lednem 1960, tedy dnem vyhlášení nezávislosti. 26. prosince 1959 Ahmadou Ahidjo aMichel Debré podepsali smlouvu ospolupráci, první tohoto typu mezi Francií a„nezávislou“ republikou černé Afriky, která bude modelem pro ostatní státy.32 Za tyto apodobné obviňující výroky byla kniha ve Francii okamžitě zakázána výnosem, který podepsal tehdejší ministr vnitra Raymond Marcellin na žádost Jacquese Foccarta akamerunské vlády. Tu vPaříži reprezentoval Ferdinand Oyono. Stejně tak byla kniha naprosto nedostupná vKamerunu, protože celý náklad byl zabaven ve Francii. Foccart byl francouzským politikem, kterému se přezdívalo „Pan Afrika“, protože udržoval vztahy mezi subsaharskou Afrikou aFrancií po Alžírské válce, kdy bývalá koloniální velmoc ztratila definitivně svou zdrcující nadvládu, atedy všechny toho plynoucí výhody. Výnos vyšel vsobotu 30.června 1972 vJournal officiel (tiskovina, ve které vycházejí všechny legislativní vyhlášky), výtisky Betiho knihy byly zabaveny unakladatele vpondělí 2.července. Toto rozhodnutí se nesmyslně opíralo ofrancouzský zákon zroku 1939, který měl zamezit šíření nacistické propagandy aministru vnitra dovoloval zakázat azabavit jakoukoliv literaturu pocházející ze zahraničí. Beti ajeho nakladatel François Maspero se rozhodli proti francouzskému státu úředně bojovat. Po více než čtyřech letech vyhráli soudní spor amohli knihu veřejně šířit. Stalo se tak vkvětnu 1976,33 kdy byl zveřejněn výnos ministerstva vnitra, který anuloval opatření z30.června 1972.34 Avšak Betiho boj proti cenzuře pokračoval ipo tomto velkém vítězství nad francouzskou vládou. Roku 1978 totiž smanželkou Odilou Tobnerovou založil revue oafrické kultuře Peuples noirs, peuples africains (Černé národy, africké národy). Kom Ambroise, který po smrti Betiho převzal jeho yaoundéské knihkupectví,35 potvrdil vosobní korespondenci sautorem tohoto článku (březen 2018), že časopis, vycházející ve francouzském Rouenu, byl vKamerunu oficiálně zakázán vprosinci 1985. Mongo Beti totiž vtomto časopise publikoval texty afrických autorů, kteří byli vjeho 32 Beti 2010, s.44. 33 Co se úspěchu této knihy týče, Mongo Beti napsal vknize Lettre ouverte aux Camerounais, že ho překvapuje, když vezme „vpotaz nelítostnou cenzuru moci […] knihy, která představuje politické zamyšlení nad africkou frankofonní republikou“ (Beti 1986, s.20–21). Zmíněnou „republikou“ Beti naprosto jasně myslí Kamerun. 34 Beti 2007, s.77–78. 35 Vroce 1991 otevřel vYaoundé knihkupectví nesoucí stejný název jako jeho revue, kde je možné si zakoupit dílo Mongo Betiho. Knihkupectví je však terčem korupční daňové politiky ajen obtížně přežívá. Ivrámci fungování tohoto knihkupectví zažil Mongo Beti jistý druh utlačování ze strany státu: několikrát byl on ajeho zaměstnanci donuceni kamerunskou policí opustit své pracoviště, ato ina celý den (samozřejmě, že prodej byl zastaven), zdůvodu eventuální projížďky prezidenta Biya právě ulicí, kde se Betiův obchod nachází (není nutné dodávat, že projížďka se nikdy neuskutečnila). Beti 2008, s.35–37. OPEN ACCESS