Na cestě k celistvosti

Na cestě kcelistvosti Jiří zizler Ústav pro českou literaturu AV ČR [email protected] Meziválečnému období věnoval Jan Wiendl už knihu Vizionáři avyznavači (2007), zabývající se vztahy mezi „řádem umění“ a„řádem života“ včeské literatuře první poloviny dvacátého století. Soustřeďuje se tu na pohyb institucionálních rámců, narativních konstrukcí apředpoklady politizace umění. Jeho nová kniha Hledači krásy ařádu (2014) na předchozí svazek navazuje ajeho závěry dále rozvíjí. Zaměřuje se nyní na úsilí meziválečných tvůrců ovytvoření syntetické koncepce, vníž lze pojmout „svět jako jednotu vzájemně se podmiňujících adoplňujících protikladů“ (s.10), kde vedle mnohosti perspektiv působí ijediné, výlučné ajednotící centrum. Na řadě zásadních příkladů sleduje autor pokusy ointegrující gesta založené na různých světonázorových základech anapětí mezi nimi idůsledky pro umělecký ispolečenský vývoj. Knihu rozdělil do tři části. Oddíl Syntézy. Východiska ahorizonty důkladně popisuje výchozí situaci adynamiku daného období ve studiích okřesťanské duchovní perspektivě, metodologických podnětech Karla Teigeho aBedřicha Fučíka, otragičnosti étosu Bedřicha Václavka, eklekticismu Františka Götze aideovém vesmíru české avantgardy; část Interpretace. Skici, úvahy, glosy přináší ukázky Wiendlovy práce stextem vanalýzách konkrétních děl (mj. Tomanova Podzimu zroku 1902, Sovovy sbírka Ještě jednou se vrátíme, Nezvalova Podivuhodného kouzelníka, Bieblova Nového Ikara, Okna Josefa Hory či Čepovy povídky Cesta na jitřní); vposlední části— Literárněkritických náčrtech aportrétech— otiskl autor plody své někdejší, vdevadesátých letech situované aktivity kriticko-publicistické, (vNových knihách, Tvaru, Lidových novinách, Revolver Revui), uspořádaně ve vypovídající atematicky korespondující celky. Wiendlova práce odráží fakt umělecké touhy realitu nejen popisovat, zobrazovat, poznávat apo svém vykládat, ale též na ni působit avýrazně ji proměňovat, nejvíce samozřejmě vdobách tzv.přechodných, kdy panuje nejistota, napětí, ruch aočekávání věcí příštích jako specifického úběžníku nadějí. Vobdobí prvorepublikovém se hledání avytváření nových koncepcí děje způsobem až horečným, což patrně souviselo nejen smezinárodním kontextem, ale též sfenoménem nové československé státnosti, poskytujícím příležitost kprogramovým aktivitám avizionářství na poli kulturním ipolitickém. Probíhal zápas ocharakter společnosti aideovou dominanci, jenž sociální akulturní imaginaci předpokládal avyžadoval. Umění nejen přirozeně vyvěralo znových poměrů, ale také se mělo podílet na jejich organizaci aprodukci. Onovou syntézu moderního umění se pokoušeli avantgardní poetisté. Teige anticipuje apropaguje novou kreativitu spojující zábavnost, svobodnou aoproštěnou senzitivitu sdynamickým kolektivismem: cílem se stává umění života avposlední instanci koneckonců lidské štěstí. OPEN ACCESS JIřÍ zIzLER 199 Protilehlý okruh křesťansky motivovaných autorů kolem časopisů Tvar aListy pro umění akritiku včele svýraznou postavou Bedřicha Fučíka akcentuje „vytyčení duchovního prostoru, zněhož vyvěrá prozaikova tvorba“ (s.46). Esenciálním předpokladem je „znát zákonitosti světa, jak vyšel zboží ruky“ (s.50). Opírá se tedy opevné přesvědčení, ovíru, jíž není možné dokazovat, ookruh hodnot implikujících náboženskou mravnost aduchovnost. Od toho se odvíjí porozumění ahodnocení díla, jeho hierarchizace, přijetí či odmítnutí. Ukřesťanů převažuje důraz na duchovní ráz arůst života, tj.sepětí sdomovem apůdou, identifikace snadosobním směřováním, pojetí lidského údělu jako božího určení, závazku adaru ajeho reflexe vtomto znamení (někdy se objevuje ineskrývaná nostalgie po „zlatém věku“ lidstva, po éře nezpochybnitelnosti východisek, od nichž se modernost stále více odchyluje, ba je skepticky či výsměšně popírá). Vprostorové metafoře platí, že „zatímco se devětsilské teorii rozkládá svět spíše do heterogenity ahorizontálně založené plochy, tvarovská konceptualizace míří spíše ke koncentraci, kpojmenování těžiště této jednoty, kšíři ahloubce prostoru, který má vertikálně orientovanou uspořádanost“ (s.133). Ulevicových avantgardistů jde o„rozvoj organického života“ vduchu systému, který umožní rozvoj všech sil vMarxově pojetí, tedy bez odcizení, vytvářeného rozpory mezi prací akapitálem, svyústěním vpřijetí uvědomělého podílu na úkolech společnosti aradostném bytí. Spirituálně aexistenciálně orientovaní odpůrci poukazovali na utopičnost aartificialitu této koncepce— rovnostářská anivelizující beztřídní společnost, jejíž členové se dobrovolně podrobují kázni akolektivistické etice je odsouzena ke krachu amůže vést toliko kdeformování podstaty apřirozenosti člověka. Křesťané vmaterialismu rozpoznávali pouze „horor animae“, jejich oponenti však videovém světě konzervatismu analogicky spatřovali obavy zneudržitelnosti stanovisek, rozkládaných vývojovými procesy moderního světa, astrach zpoklesu akcií na ideovém trhu. Jistým způsobem problematickou zásadou zůstává, že pro spiritualisty „metafyzická hodnota obecně, religiozita obecně se stávají vtéto argumentaci zásadními estetickými hledisky“ (s.125); to však představovalo pouze teoretické východisko, vpraxi mnohdy překonávané proudem apravdou života ivírou vnadosobní horizont sdíleného ažitého umění. Kčeským specifikům (zřejmě na rozdíl např.od Francie ijiných zemí) patřila skutečnost, že vosobních vztazích iněkteří protichůdci vykazovali vzájemnou blízkost podstatně větší, než byl jejich poměr ke členům vlastního tábora. Na příkladu Bedřicha Václavka Wiendl demonstruje fiasko pravověrnosti, kdy se čestný aodborně kompetentní interpret nechá natolik paralyzovat svými dogmatickými azavádějícími postuláty, že se vzdá estetických kritérií abezelstně se svým pseudovědeckým aparátem zamíří do slepé uličky. „Jde tu rovněž oproblém moderního intelektuála, který dává všanc svou osobní iodbornou záruku vsituaci, která nutně toto osobní ručení přesahuje ačiní zčlověka spíše loutku, hrající ovšem svoji roli snaprostou vážností apřesvědčivostí“ (s.90–91), konstatuje autor. Když utopismus vkročil do éry svojí konkretizace, nahradil otevřenost vůči světu schematismem arepresivní mašinérií, kýžená „celistvost“ se proměnila vneúprosnou realitu totality. „Vratké rovnováhy“, vníž je třeba balancovat iza cenu rizika, se bývalí avantgardisté vzdali příliš hladce ve prospěch moci apraxe rezignující na jakékoli humanitní ideály. Veškeré budoucí hry ahrátky stranické byrokracie sjejími proměnlivými direktivami by posléze působily jen jako komické žabomyší OPEN ACCESS 200 SLOVO A SMYSL 27 války, kdyby se vnich nerozhodovalo olidských osudech aživotech, nelámaly se charaktery anevratně neničily nejvzácnější hodnoty. Součástí nadekretované integrity někteří být nemohli ajiní ani nechtěli. Zůstává otázkou, zda vlastně každá ostře vyhraněná koncepčnost asystematičnost, postavená na apriorních kritériích ahermetické uzavřenosti vůči přehodnocování akritice, není nevyhnutelně nebezpečná adestruktivní. Posedlost „hodnotami zítřka“ byla zdiskreditována zcela fundamentálním způsobem, což od té doby výrazně limituje každé programové uvažování obudoucnosti. Wiendla eminentně zajímá subtilnost dobového pohybu, vnitřní logika sporů, vnichž se prostupují istřetávají jednotlivé koncepce, nucené odhalovat svoje kořeny azáklady, pokud se nevyčerpávají dříve, než se jim to podaří. Prostřednictvím detailních průzkumů tak autor dospívá křadě zajímavých dílčích poznatků, např.ovztahu Františka Götze ke snahám filozofa asociologa Josefa Ludvíka Fischera či ocharakteru Bieblovy skladby Nový Ikarus, jež podle něj tvoří přechod mezi poetistickým asurrealistickým viděním skutečnosti. Významné místo určuje pochopitelně také úloze F. X. Šaldy ajeho roli intelektuála, který se sakcentem nekonečné ceny lidské bytosti vlastně zařazuje na pozice náboženské, zároveň je však otevřen modelům levicovým jako způsobu „odsobečťování člověka“ asystémových změn demokracie sjejí nedokonalosti, povrchností aformálností. Šaldova „idea středu“ se pokoušela využít komplementaritu ideových aideologických řádů, součástí jejíchž konceptů bývají jak představy inspirativní anosné, tak jednostranné, dogmatické aneudržitelné. Hledání „středu“ tak uněj bylo ivýrazem přesvědčení, že porozumění, rovnováha asyntéza jsou za jistých okolností (zde ohrožení demokracie asuverenity) oprávněné, možné ažádoucí. Bohužel poválečné ztroskotání ideje „mostu“ mezi Východem aZápadem, traktované mj. Václavem Černým, ukázalo, že rozhodujícím kritériem jsou vpolitickém světě spíše vnější okolnosti než jakkoli fundované dobré úmysly. Wiendlovým nástrojem je především dokonalá analýza struktury apoetiky textu. „Rozumět“ pro něj znamená důkladně prozkoumat, odkrýt arozevřít vnitřní vztahy akorespondence formy, vždy bedlivě vyšetřovat poměr mezi fragmentem acelkem, koncepcí arealizací. Básnický výraz podle něj vždy souvisí skulturním dědictvím, s„určitým rámcem konkrétní básnické řady“ (s.171), proto je nutno co nejpřesněji stanovit jeho postavení vsíti doteků afiliací, kde se rodí jeho originalita asmysl. Rytmus akompozice souvisí s„celostní vizí bytí, komplexním výrazem existence“ (s.190), odtud tolik pozornosti pro jedinečnost formálních postupů, jejichž postižení otevírá cestu knalezení kvintesence výrazu. Rekonstrukce výstavby textu se mu stává objevnou adobrodružnou poutí. Wiendl se domnívá, že tvorba je především jemnost aúkolem vykladače soustředěné vyladění vůči všem jejím podobám avlastnostem. Jemnost čtení se tedy pro autora stává druhým jménem interpretace, vníž lze „jedinečnou imaginací zabydlovat svět nově odkrývanými významy avztahy“ (s.239). Wiendlovy explikace jsou silně dostředivé, usilující okoncizní vyjádření aneobyčejně vzdálené jakékoli mnohomluvnosti. Stím je spojena ijistá zdrženlivost: málokdy se autor uchyluje kvývodům, které neplynou přímo ztextu, málokdy klade otázky, na něž nemá odpověď. Ve Wiendlových úvahách nenarazíme na spekulace ani stylistická cvičení. Snad jej právě toto tíhnutí ke kázni ařádu po několika slibných letech dovedlo krezignaci na kritické angažmá. Poslední oddíl, shrnující— vnové OPEN ACCESS JIřÍ zIzLER 201 úpravě, vnovém uspořádání— autorovy články zprvní poloviny předminulé dekády, zaměřené na téma integrity vnové české poezii, názorně dokládají, jaká to byla škoda. Wiendlovo uchvácení ideou celistvosti sjejím motivem soustředění do jednoho centrálního bodu prožitku „jež nás vyvádí zběžných souřadnic každodenní zkušenosti aotevírá poznání jiné, nenadálé reality“ (s.249), však naznačuje, že jeho důvody měly svou legitimitu aopodstatnění, jež musíme respektovat. AD: Jan Wiendl: Hledači krásy ařádu. Studie askici kčeské literatuře 20. století. FF UK, Praha 2014. 206 s. OPEN ACCESS