Zákaz nucení k sebeobviňování při činnosti inspektorátu práce

ZÁKAZ NUCENÍ K SEBEOBVIŇOVÁNÍ PŘI ČINNOSTI INSPEKTORÁTU PRÁCE Jakub Morávek (ed.) Praha 2020 Recenzenti: prof. JUDr. Jan Pichrt, Ph.D. JUDr. Jakub Tomšej, Ph.D. Editor: JUDr. Jakub Morávek, Ph.D. Autoři: JUDr. Jakub Morávek, Ph.D. JUDr. Vendula Mezeiová, LL.M. Mgr. Lucie Matějka Řehořová Mgr. Bc. Jitka Kubešová Mgr. Aneta Průšová © Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2020 Vydala Univerzita Karlova, Právnická fakulta, ediční středisko vnakladatelství Eva Rozkotová, NaPtačí skále 547, 26601 Beroun ISBN: 978-80-7630-005-7 3 OBSAH Jakub Morávek Úvod 5 Jakub Morávek Zákaz nucení k sebeobviňování 6 Vendula Mezeiová Zásada zákazu donucení k sebeobviňování: audiovizuální záznam pořizovaný zaměstnavatelem na pracovišti 42 Lucie Matějka Řehořová Zákaz nucení k sebeobviňování optikou Evropského soudu pro lidská práva 53 Jitka Kubešová Aplikace zásady nemo tenetur z pohledu Ústavního soudu aneb judikatura a s ní související úvahy 60 Aneta Průšová Zákaz donucování k sebeobviňování v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky 67 Literatura a judikatura 73 5 ÚVODEM Právnická fakulta Univerzity Karlovy, jmenovitě katedra pracovního práva apráva sociálního zabezpečení, vespolupráci sVýzkumným ústavem bezpečnosti práce, v.v.i., řeší výzkumný úkol vrámci institucionální podpory V07-S4 Ministerstva práce asociálních věcí soznačením Pracovněprávní vztahy aBOZP vkontextu kontroly povinností vyplývajících zust. § 316 zákoníku práce. Předpokládá publikace je druhým dílčím výstupem ze jmenovaného projektu. Pozkoumání problematiky přípustnosti záznamů zkamerových systémů jako důkazních prostředků vestátní kontrole apřípadě vpřestupkovém řízení, resp. řízení osprávním deliktu, se řešitelský tým zaměřil nadalší stěžejní otázku, jíž je míra uplatnění zásady zákazu nucení ksebeobviňování vestátní kontrole apřípadně navazujícím správním řízení trestním, resp. přestupkovém řízení. Jednotliví řešitelé, podobně jako vpředchozí fázi, zkoumali příslušnou výzkumnou otázku primárně zperspektivy rozhodovací praxe mezinárodních soudů avysokých soudů vČeské republice (Ústavní soud České republiky, Nejvyšší soud České republiky, Nejvyšší správní soud České republiky). Předložená publikace sumarizuje dílčí závěry jednotlivých řešitelů aspolu spřednesem příspěvků kezpracovávaným tématům vrámci tematicky zaměřeného workshopu pořádaného včervenci 2020 naPrávnické fakultě Univerzity Karlovy bude jedním zpodkladových materiálů pro zpracování konečného výstupu zprojektu. Sohledem naprovázanost judikatury tuzemských soud ať již vzájemně, nebo srozhodovací praxi mezinárodních soudů voblasti základních práv asvobod, řešitelé nezávisle nasobě představují vesvých příspěvcích vněkolika případech totožná rozhodnutí. Fakt, že řešitelé analyzují stejná rozhodnutí, však není nijak naškodu. Jednak je tak umožněna vúhrnu větší míra detailu, jde-li opřiblížení rozhodnutí, jeho skutkových okolností aprávního názoru soudu, souvisejících právních názorů atd. Jednak se tím vokamžiku, kdy jednotliví řešitelé dospívají, byť třeba jen vjednotlivostech, kodlišným názorům azávěrům nazákladě totožného textu, otevírá prostor pro potřebný odborný diskurz, jehož výsledek bude obtisknut dokonečného výstupu zprojektu. VPraze dne 3. července 2020 JUDr. Jakub Morávek, Ph.D. hlavní řešitel projektu aeditor publikace 6 ZÁKAZ NUCENÍ KSEBEOBVIŇOVÁNÍ JUDr. Jakub Morávek, Ph. D.1 Demokratický právní stát je jedním zmnohoznačných (nejen) právních pojmů. Vjednom zmožných významů se jedná ooznačení teoretického konstruktu. Oideál, ocíl aspirací svobodné západní společnosti, jde-li ouspořádání institucí, jejich vztahů afungování, ouspořádání hodnotového spektra, naněmž je vespolečnosti shoda, naněmž společnost staví, zněhož vyrůstá. Primárním avsoučasně dobře konečným cílem konstruktu je maximalizace chráněných hodnot ajejich zachování zavedením aprovedením právních institutů afi gur zaasistence apod ochranou veřejné moci. Hodnotíme-li stát perspektivou demokratického právního státu, výsledkem může být jen zjištění míry. Míry, vníž se hodnocený blíží, příp. vzdaluje ideálu, tedy sohledem kevšem okolnostem optimálnímu uspořádání apoměru všech prvků. Úplná shoda vevšech momentech je zpovahy věci vyloučena. Ideál je totiž nestálý. Prochází permanentní korekcí, neboť odráží širokou škálu stále se měnících faktorů, jako jsou změny vevýchozích sociálních paradigmatech, geopolitická situace, technologický pokrok, změny přírody atd. Snaha odemokratický právní stát je tak nekončícím hledáním. Prostředky sloužícími kdosažení shora naznačeného cíle jsou rozličné právní konstrukce afi gury. Některé mají čistě technickou povahu, některé si ssebou nesou ihodnotový aspekt amají tudíž ivýznam při vyvažování. Mnohé zprávních institutů prošly složitým adlouhým vývojem. Historické okolnosti jejich ustanovení aformování jsou mnohým neznámé. Původní význam bývá nikoli výjimečně ivrámci širší odborné veřejnosti zapomenut. Pro jejich poznání apro související úvahy onich vkontextu stávajících reálií apředpokládaného budoucího směřování, to vše vrámci aspirací odosažení nastolenídemokratického právního státu, je přitom oboje zásadní. Uvedené platí zvláště tehdy, kdy dochází kpokřivení institutu veřejnou mocí, ať již mocí zákonodárnou při formulaci zákonodárství nebo při činnosti moci výkonné anebo soudní. Jednou ztakových fi gur je princip nemo tenetur se ipsum accusare (nikdo není povinen sám sebe obviňovat).2 Zásada „nikdo není povinen sám sebe obviňovat“, jinak také „zákaz nucení ksebeobviňování“, je vsoučasné době neodmyslitelnou součástí mezinárodních lidskoprávních katalogů ilidskoprávních katalogů naúrovni jednotlivých států (nejméně těch, které spadají dozápadního civilizačního okruhu). Jde oobecný lidskoprávní procesní 1 Autor působí nakatedře pracovního práva apráva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy jako tajemník aodborný asistent. Je místopředsedou České společnosti pro pracovní právo aprávo sociálního zabezpečení aadvokátem vPraze. Příspěvek zohledňuje stav kedni 1. června 2020. 2 Dále jen nemo tenetur nebo zásada nemo tenetur. 7 princip.3 Vyjádřena bývá přímo, příp. je chápána jako imanentní součást práva naspravedlivý proces. Že jde ozásadu stále živou, byť má hluboké historické kořeny, ukazuje mj. posun vjudikatuře nejen Ústavního soudu České republiky vposledních dvaceti letech (viz níže). Proměnlivost nemo tenetur a související diskuse nejsou překvapující, neboť jde dourčité míry o odraz konfl iktu avyvažování mezi presumpcí neviny aobecnou ochranou veřejného zájmu astatků spolu spovinností orgánů veřejné moci usvědčit obviněného vlastní činností aaktivitou. Vaplikační praxi orgánů veřejné moci, včetně správních orgánů při výkonu státní kontroly, nebývá zásada nemo tenetur vždy důsledně zachovávána. Není výjimečné, že účastníci řízení či svědci bývají pod pohrůžkou pořádkové pokuty nuceni kaktivní součinnosti vpřípadech, které charakterově odpovídají principu nemo tenetur. Vsystému brzd aprotiváh působení mocí tato vybočení moci výkonné poměrně úspěšně odcloňuje moc soudní vrámci přezkumu správních aktů. Byť se nejedná oideální stav, jak soudní přezkum, tak odborný diskurz, kněmuž má předkládaná publikace přispět, umožňuje relativně rychlé aefektivní usměrnění správní praxe. Problematičtější se zdají jiné tendence, které se vposlední době začínají množit.4 Konkrétněji řečeno se jedná oodpovědnostní konstrukce voblasti veřejného práva stavící natom, že dokud účastník řízení neprokáže splnění veřejnoprávní povinnosti, platí, že takovou povinnost nesplnil anese související veřejnoprávní odpovědnost. Příkladem budiž zásada odpovědnosti vrámci právní úpravy naochranu osobních údajů, jak je zavedena čl. 5 odst. 2 obecného nařízení oochraně osobních údajů,5 vespojení svymezením skutkových podstat přestupků vust. §62 zákona č.110/2019Sb., ozpracování osobních údajů. Dále jde oinstituty ukládající povinnému subjektu oznámit orgánu veřejné moci určité skutečnosti, kdy nesplnění oznamovací povinnosti je veřejnoprávním deliktem (přestupkem), přičemž současně není vyloučeno stíhání apotrestání oznamující osoby zaveřejnoprávní delikt, který může vyplynout zoznamovaných skutečností. Příkladem takového institutu je čl. 33 obecného nařízení oochraně osobních údajů zavedený institut ohlašování případů porušení zabezpečení dozorovému úřadu, či obdobný in3 Ktomuto srov. Prášková, H. Princip nemo tenetur vkontrolním procesu. Správní právo. Praha: Ministerstvo vnitra České republiky. 2012. sv. 5. s. 283 an. 4 Ktomuto dále srov. Morávek, J. Ochrana osobních údajů podle obecného nařízení oochraně osobních údajů (nejen) se zaměřením napracovněprávní vztahy, Praha: Wolters Kluwer. 2019. s420. 5 Nařízení Evropského Parlamentu aRady č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 oochraně fyzických osob vsouvislosti se zpracováním osobních údajů aovolném pohybu těchto údajů aozrušení směrnice 95/46/ES. 14 Naznačenou konstrukci, tedy nemo tenenur jako součást práva naspravedlivý proces bez nutnosti výslovného zakotvení vlidskoprávní deklaraci, potvrzují iprávní řády evropských států, kde bývá zásada nemo tenenur výslovně vyjádřena zpravidla vtrestněprávních předpisech. Přímo znašich sousedů jmenujme Spolkovo republiku Německo či Polsko.18 Kvnímání nemo tenetur vevropském prostoru se nabízí poukázat narozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva aSoudního dvora EU. 2.1 Evropský soud pro lidská práva – Funke vs. Francie (stížnost č. 10828/84)19 Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se nabízí mj. i v návaznosti napředmět zkoumání projektu, vněmž je zpracována tato publikace, poukázat nahojně odkazované rozhodnutí ze dne 25. února 1993 vevěci Funkce vs. Francie (č.10828/84). Zhlediska skutkových okolností se jednalo onásledující. Pan Jean-Gustave Funke, německý občan, pracoval jako obchodní zástupce ažil veFrancii. Dne 14.ledna 1980 vstoupili dodomu pana Funkeho ajeho manželky tři celní úředníci ze Strasbourgu vdoprovodu staršího úředníka policie (offi cier de police judiciaire), aby získali „údaje ojejich jmění vzahraničí“; tito úředníci jednali nazákladě informací, jež obdrželi oddaňových orgánů vMetách. Pan Funke připustil, že má, nebo že měl několik bankovních kont vzahraničí zdůvodů profesních irodinných, auvedl, že usebe doma nemá žádné bankovní výpisy. Celní úředníci prohlíželi místnosti od10,30 hod. do15,00 hod. aobjevili výpisy ašekové knížky cizích bank, dva německé účty zaopravu auta advě kamery. Všechny tyto předměty zabavili atéhož dne otom sepsali zprávu. Prohlídka azabavení věcí provedené celními úředníky nevedly kžádnému trestnímu řízení pro trestné činy proti předpisům upravujícím fi nanční styky se zahraničím. Zavdaly však podnět kparalelnímu řízení ohledně vystavování dokladů akvnitřním nařízením. Během prohlídky dne 14.ledna 1980 vyzvali celní úředníci stěžovatele, aby učinil prohlášení zapředchozí tři roky – to jest zaroky 1977, 1978 a1979 – osvých účtech uPostsparkasse vMnichově, PKO veVaršavě, Société de Banque suisse vBasileji a Deutsche Bank v Kehlu a o svém plánu spoření na dům u Württembergische Bausparkasse vLeonbergu akonečně osvém portfoliu akcií uDeutsche Bank vKehlu. Pan Funke přislíbil, že tak učiní, avšak později své rozhodnutí změnil. 18 Viz ust. § 136 německého trestního řádu, resp. čl. 74 § 1, resp. čl. 175, § 1 Kodeks postępowania karnego zroku 1997. 19 Knemo tenetur před Evropským soudem pro lidská práva dále viz také například Murray vs. Spojené království stížnost č. 14310/88, Jalloh vs. Německo stížnost č. 54810/00 aj. 15 Dne 3.května 1982 předvolaly celní orgány stěžovatele před policejní tribunál veStrasbourgu zaúčelem udělení pokuty (amende) adalšího peněžitého trestu (astreinte) vevýši 50 francouzských franků zakaždý den dodoby, než předloží bankovní výpisy zúčtu; celní orgány předložily rovněž žádost ojeho uvěznění. Dne 27. září 1982 uložil tribunál stěžovateli pokutu ve výši 1 200 francouzských franků anařídil mu, aby předložil celním orgánům bankovní výpisy ze svých účtů uSociété de Banque suisse vBasileji, uPKO veVaršavě auDeutsche Bank vKehlu aosvém spořitelním účtu uWürttembergische Bausparkasse vLeonbergu, jakož ivšechny dokumenty týkající se fi nancování bytu, který si zakoupil vSchonachu (Spolková republika Německo), ato pod pokutou 20 francouzských franků zakaždý den prodlení. Odvolání podali pan Funke, veřejný žalobce acelní orgány. Dne 14.března 1983 Odvolací soud vColmaru potvrdil rozsudek nižšího soudu svýjimkou inspekce dokladů ohledně bytu vSchonachu azvýšil peněžní trest na50 francouzských franků zakaždý den prodlení.  Dne 21.listopadu 1983 zamítl kasační soud (trestní oddělení) odvolání pro právní vady podané panem Funkem. Třetí azávěrečný důvod, který se opíral očlánky 6 a8 Úmluvy, byl zamítnut stímto odůvodněním: „Odvolací soud konstatoval, že zatímco každý, kdo je obviněn ztrestného činu, se považuje zanevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem, článek 6 Úmluvy – jinak neomezuje typ důkazů, které lex fori dává kdispozici žalující straně zaúčelem přesvědčit soud; ikdyž je pravdou, že článek 8 Úmluvy dává každému právo narespektování jeho soukromého života akorespondence, může dojít – kzásahu veřejného orgánu dovýkonu tohoto práva, pokud je tento zásah vsouladu se zákonem apokud jde oopatření, které je nezbytné vdemokratické společnosti (angl. the necessity in ademocratic society, franc. la necessité dans une société démocratique- viz ukázka nastr. 49) ajehož účelem je předcházení nepokojům azločinnosti. Tímto tvrzením anezávisle najakémkoli nadbytečném zdůvodnění odvolací soud zdůvodnil své rozhodnutí, takže odvolání nelze vyhovět.“ Vesvé zprávě ze dne 30.května 1984 konstatovaly celní orgány odmítnutí pana Funkeho vyhovět rozsudku Odvolacího soudu vColmaru ze dne 14.března 1983. Dne 2.ledna 1985 podaly celní orgány bance stěžovatele oznámení poddlužníka, vněmž požadovaly, aby jim byla vyplacena částka 10750 francouzských franků odpovídající výši pokuty, kterou její klient dlužil zaobdobí od31.května do31.prosince 1984. Nažádost pana Funkeho potvrdil Okresní soud veStrasbourgu výše uvedené oznámení dne 27.března 1985 astanovil, že celní orgány jsou oprávněny obdržet dlužnou částku, pokud jde openěžitý trest vyplývající zvynutitelného soudního rozhodnutí, ato stejnou cestou jako celní pokutu abez ohledu nato, že již byla podána stížnost (která neměla odkladný účinek) Evropské komisi pro lidská práva. 16 Nazákladě odvolání pana Funkeho dne 20.února 1989 vynesl Odvolací soud vColmaru rozsudek, jímž zrušil rozsudek soudu nižší instance ze dne 27.března 1985 aprohlásil zaneplatné oznámení poddlužníka. Odvolání celních orgánů pro právní vady bylo zamítnuto kasačním soudem dne 18.prosince 1990.Stejně jako odvolací soud ikasační soud stanovil, že částku odpovídající celnímu dluhu nelze obdržet prostřednictvím oznámení poddlužníka. Potomto rozsudku již celní orgány neučinily další pokus dosáhnout zaplacení dané pokuty. Dne 16. dubna 1982 požádaly celní orgány, aby předseda Okresního soudu veStrasbourgu vydal nařízení oobstavení movitého inemovitého majetku pana Funkeho dohodnoty 100220 francouzských franků. Polovina této částky měla odpovídat konfi skaci nepřiznaných fi nančních prostředků, druhá polovina pak splatné pokutě. Sodvoláním načlánek 341 bis – 1 anačlánek 459 celního zákona celní orgány tvrdily, že již jim byla přiznána pohledávka vůči stěžovateli. Dokumenty zabavené vLingolsheimu prokazovaly, že pan Funke porušil článek 1 dekretu ze dne 24.listopadu 1968, jímž se stanoví, že každou platbu vzahraničí, kterou provádějí osoby sbydlištěm veFrancii, je třeba provést prostřednictvím schváleného zprostředkovatele (banky nebo pošty) se sídlem veFrancii. Okresní soud vydal nařízení, jímž vyhověl žádosti ze dne 21.dubna 1982.Dne 26.května 1982 vydal soud rozsudek, jímž zamítl námitku pana Funkeho (článek924 místníhoobčanského soudního řádu). Dne 28.července 1982 zamítl Odvolací soud vColmaru odvolání pana Funkeho proti tomuto rozsudku, přičemž stanovil, že pokud nebude nařízení oobstavení majetku vydáno, existují obavy, že výkon očekávaného rozhodnutí vtrestním řízení bude znemožněn, nebo bude mnohem obtížnější; kromě toho věřitel doložil svou pohledávku vyhotovenými protokoly (články 917 a920 místníhoobčanského soudního řádu). Před Evropským soudem pro lidská práva pan Funke tvrdil, že se stal obětí porušení článku 6 §§1 a2, který stanoví toto: “1.Každý má právo nato, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně avpřiměřené lhůtě projednána nezávislým anestranným soudem zřízeným zákonem- 2.Každý, kdo je obviněn ztrestného činu, se pokládá zanevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.” Evropský soud pro lidská práva zhodnotil věc takto: „celní orgány vyprovokovaly usvědčení pana Funkeho, aby získaly určité listiny, onichž byly přesvědčeny, že musejí existovat, ačkoli si nebyly touto skutečností jisty. Protože nebyly schopny či ochotny si je opatřit jiným způsobem, pokusily se přimět stěžovatele, aby předložil důkazy otrestných činech, které údajně spáchal. Zvláštní rysy celního práva nemohou ospravedlnit takovéto porušení práva každého, “kdo je obviněn ztrestného činu”, vmezích samostatného významu tohoto výrazu zakotveného včlánku 6, aby mlčel anepřispíval kobvinění sama sebe. Proto byl článek 6 §1 porušen.“ 17 Jinak řečeno Evropský soud pro lidská práva se kvěci postavil tak, že odporuje zásadě nemo tenetur vynucování si součinnosti obecně. Právě citovaný závěr byl později částečně překonán (či možná spíše precizován) v rozhodnutí Saunders proti Spojenému Království (stížnost č. 19187/91), kde vodst.69. jmenovaný soud uvedl: „právo neobviňovat sám sebe je primárně spojeno srespektování vůle obviněné osoby nevypovídat. Jako obecně uznávané právo vprávních systémech smluvních stran Úmluvy ijinde nevztahuje se naužití dokumentů, jež mohou být odobviněného získány donucením, existujících nezávisle navůli obviněného, jako např. dokumentů získaných nazákladě příkazu kprohlídce, vzorků dechu, krve, moči akrevní tkáně pro účely testování DNA.“ Evropský soud pro lidská práva tedy zúžil původní široce pojaté právo naodmítnutí součinnosti. Zásady nemo tenetur se lze dle rozhodnutí Saunders proti Spojenému Království dovolat pouze vpřípadě aktivní součinnosti charakterově odpovídající výpovědi. Nemo tenetur nelze vztahovat kpasivní součinnosti vesmyslu vydání již existujících věcí, dokumentace atp. 2.2 Soudní dvůr EU - Mannesmannröhren-Werke AG (Německo) proti Komisi ES (T-112/98)20 Zrozhodovací praxe Soudního dvora EU lze jmenovat případ žalobkyně Mannesmannröhren-Werke AG (Německo) proti Komisi ES (T-112/98). Zhlediska skutkového se jednalo osituaci, kdy Komise zahájila vyšetřovací řízení vůči žalobkyni adalším výrobcům ocelových trubek. Během tohoto řízení provedla několikrát šetření, zejména místní šetření užalobkyně. Potěchto šetřeních zaslala Komise dne 13. května 1997 žalobkyni žádost oinformace, vekteré byly položeny otázky týkající se předpokládaných porušení pravidel hospodářské soutěže, nanichž se měla žalobkyně podílet. Žádost oinformace obsahovala otázky, kdy odpověď naněkteré znich vyžadovala aktivní ipasivní součinnost žalobkyně (sdělení datumů, míst ajmen, opisů poznámek, pořadů jednání, zápisů zjednání, příp. pokud dokumenty nebude možné dohledat, vytvoření zpráv zjednání atd.). Dopisem ze dne 14. října 1997 advokáti žalobkyně odpověděli naněkteré otázky obsažené vžádosti. Odmítli však odpovědět načtyři zotázek. Žalobkyně dopisem ze dne 23. října 1997 potvrdila obsah odpovědi svých advokátů. Komise dne 10. listopadu 1997 odmítla argumentaci žalobkyně, již žalobkyně odmítala odpovědět naněkteré zotázek. Určila lhůtu deseti dnů ode dne obdržení jejího dopisu, vníž měly být poskytnuty odpovědi nazmíněné otázky. Dodala přitom, že 20 Ktéto problematice také dále například viz rozhodnutí ESD sp.zn. C-374/87 ze dne 18.10.1989, příp. rozhodnutí ESD sp.zn. T-34/93. 18 se žalobkyně, pokud by vestanovené lhůtě neodpověděla natyto otázky, vystavuje uložení penále. Dopisem ze dne 27. listopadu 1997 žalobkyně setrvala nasvém původním stanovisku. Dne 15. května 1998 Komise přijala rozhodnutí, dle kterého (výrok 1) žalobkyně je povinna odpovědět navšechny čtyři sporné otázky, velhůtě 30 dnů ode dne jeho oznámení. Dále Komise rozhodla, že „neposkytne-li [žalobkyně] vyžádané informace zapodmínek určených vevýroku 1, ukládá se jí penále vevýši 1000 zúčtovacích jednotek zakaždý den prodlení ode dne uplynutí lhůty stanovené vevýroku 1“. Soudní dvůr věc posoudil arozhodnutí Komise včásti vynucující si součinnost, ze které by mohlo vzejít nebezpeční trestního stíhání žalobkyně, zrušil. Vezbytku žalobu zamítl. Vyšel přitom znásledujícího: „… je důležité vyvarovat se toho, aby právo naobhajobu mohlo být nenávratně narušeno vrámci řízení opředběžném šetření, která mohou mít pro prokázání protiprávního charakteru chování podniků určující povahu (rozsudky Orkem, bod 33, aSociété Générale, bod 73). Ustálená judikatura však uznává, že zaúčelem zachování užitečného účinku čl. 11 odst. 2 a5 nařízení č. 17 je Komise oprávněna zavázat podnik ktomu, aby poskytl veškeré potřebné informace vztahující se keskutkovému stavu, které jsou mu známy, aaby jí předal případně příslušné dokumenty, jež má kdispozici, ato itehdy, když mohou sloužit kprokázání protisoutěžního chování vůči němu samotnému nebo vůči jinému podniku (rozsudky Soudního dvora Orkem, bod 34, ze dne 18. října 1989, Solvay v. Komise, 27/88, Recueil, s.3355, zveřejnění shrnutí, aSociété Générale, bod 74). Přiznání absolutního práva nevypovídat, jehož se domáhá žalobkyně, by totiž zašlo zahranice toho, co je nezbytné pro zachování práva naobhajobu podniků, apředstavovalo by pro Komisi neodůvodněnou překážku vplnění jejího poslání dbát nadodržování pravidel hospodářské soutěže naspolečném trhu, které je jí svěřeno článkem 89 Smlouvy oES (nyní pozměně článek 85 ES). Ztoho plyne, že podniku, jenž je adresátem rozhodnutí ožádosti oinformace vesmyslu čl. 11 odst. 5 nařízení č. 17, lze přiznat právo nevypovídat jen doté míry, dojaké by byl nucen poskytnout odpovědi, které by ho dovedly kpřipuštění existence protiprávního jednání, které přísluší prokázat Komisi (rozsudek Orkem, bod 35). … Otázky 1.6, 1.7 a2.3 obsahují vesvých prvních třech odrážkách pouze žádosti oinformace skutkové povahy aopředání již předtím existujících dokumentů. Srovnatelné otázky nebyly Soudním dvorem vrozsudku Orkem prohlášeny zaprotiprávní. Ztoho plyne, že žalobkyně byla povinna naně odpovědět. Naproti tomu vesvé poslední odrážce se tyto tři otázky nevztahují jen naskutkové informace. Komise natěchto místech žalobkyni stejnými slovy vyzývá, aby popsala zejména „předmět“ setkání, jichž se měla zúčastnit, aběhem setkání „přijatá rozhodnutí“. Přitom 19 je jasné, že Komise má podezření, že předmětem těchto setkání bylo dosažení dohod oprodejních cenách způsobilých vyloučit nebo omezit hospodářskou soutěž. Ztoho plyne, že takovéto žádosti zavazují žalobkyni přiznat svou účast naprotiprávní dohodě, která je vrozporu spravidly Společenství upravujícími hospodářskou soutěž. Vtomto ohledu je třeba podotknout, že Komise vposlední odrážce tří sporných otázek výslovně uvedla, že jí žalobkyně má poskytnout dotyčné informace jen vpřípadě, že by se jí nepodařilo dohledat příslušné dokumenty vyžádané vpředchozí odrážce. Žalobkyně tedy byla vázána odpovědět naposlední odrážku položených otázek jen potud, pokud nebyla sto předložit vyžádané dokumenty. Avšak vzhledem kpořadí aobsahu otázek vprvních třech odrážkách nemůže být vyloučeno, že by žalobkyně bývala nakonec musela odpovědět naposlední odrážku těchto tří otázek. Je tudíž třeba učinit závěr, že otázky 1.6, 1.7 a2.3 vesvé poslední odrážce představují porušení práva žalobkyně naobhajobu. … Co se týče tvrzení, podle nichž čl. 6 odst. 1 a2 ÚLPZS dovoluje adresátovi žádosti oinformace nezodpovědět otázky, byť čistě skutkové, aodmítnout předat Komisi dokumenty, je třeba připomenout, že žalobkyně nemůže své argumenty zakládat před soudem Společenství přímo naÚLPZS. … Je však třeba zdůraznit, že právo Společenství uznává základní zásadu dodržování práva naobhajobu, jakož izásadu práva naspravedlivý proces (viz rozsudek Soudního dvora Baustahlgewebe v. Komise, uvedený výše, bod 21, arozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 2000, Krombach, C-7/98, Recueil, s. I-1935, bod 26). Právě zapoužití těchto zásad, které specifi cky vprávu hospodářské soutěže, oněž vprojednávané věci jde, nabízejí ochranu rovnocennou ochraně zaručené článkem 6 ÚLPZS, přiznaly Soudní dvůr aSoud adresátům žádostí vydaných Komisí podle čl. 11 odst. 5 nařízení č.17 právo omezit se nazodpovězení čistě skutkových otázek apředávat pouze již existující vyžádané listiny adokumenty. Toto právo bylo ostatně přiznáno již odprvní fáze šetření zahájeného Komisí. Povinnost odpovědět načistě skutkové otázky položené Komisí avyhovět jejím žádostem opředložení již předtím existujících dokumentů nemůže vést kporušení zásady dodržování práva naobhajobu nebo práva naspravedlivý proces. Nic totiž nebrání adresátovi vtom, aby vdalším průběhu správního řízení nebo během řízení před soudem Společenství prokázal, vykonávaje tak své právo naobhajobu, že skutkové okolnosti vylíčené vjeho odpovědích nebo předané dokumenty mají jiný význam, nežli jaký jim přikládá Komise.“ Krátce řečeno, Soudní dvůr EU se připojil kpojímání nemo tenetur tak, jak byla naznačena shora vjudikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Dle Soudního dvora EU se nelze nanemo tenetur odvolávat vevztahu kesdělení skutkových okolností akposkytnutí existujících dokumentů. Soudní dvůr EU současně jasně naznačil, že mj. vkontextu nemo tenetur orgány veřejné moci přenášel svou povinnost usvědčovat pachatele naobviněného. 20 3. Podoby aproměny nemo tenetur vprávním řádu České republiky Česká republika, pravděpodobně ivreakci nadoby nesvobody, kterými zadobu své historie prošla, vnichž nedemokratické režimy jako běžný prostředek represivního aparátu používaly metody vzákladu nepodobné středověkým nástrojům inkvizičního procesu, má zásadu nemo tenetur výslovně zakotvenu naústavní úrovni. Konkrétně dle čl.37 odst. 1 Listiny základních práv asvobod21 „Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.“ adále dle čl.40 LZPS, který je vůči čl. 37 speciální úpravou: „Obviněný má právo odepřít výpověď; tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven.“ Snahu nepřipustit pochybnost stran platnosti zásady atedy ičástečnou snahu vypořádání se zdobou nesvobody lze spatřovat také vtom, že zásada nemo tenetur je zopakována napříč procesními předpisy. Nalezneme jí jak vust. § 100 a§ 101 zákona č.141/1961 Sb., trestní řád, tak vust. § 126 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále také vust. § 54 a55 zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ust. § 82 zákona č. 250/2016 Sb., zákon oodpovědnosti zapřestupky ařízení onich, anapříklad ivust. § 96 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Zobecných procesních předpisů není výslovně zmíněna pouze vzákoně č. 255/2012 Sb., okontrole. Sohledem napovahu předpisu, který se opírá osubsidiaritu správního řádu, to však není překvapující avžádném případě to neznamená, že by se vrámci státní kontroly princip nemo tenetur neuplatnil. Naopak, nazákladě ust. § 28 kontrolního řádu askutečnosti, že nelze vyloučit navazujíc správní řízení trestní, či trestní řízení, se ust. § 54 a§ 55 správního řádu použijí izde (vpodrobnostech viz níže). Slovní vyjádření zásady jak naúrovni ústavního pořádku, tak naúrovni jednoduchého práva vodkazovaných zákonných předpisech nabízí závěr, že se jedná pouze omožnost odmítnout vypovídat. Vtéto podobě (právo odmítnout vypovídat), jak plyne ze shora přiblíženého historického vývoje, došlo krenesanci zásady nemo tenetur. Nemo tenetur však nemá neměnnou podobu. Prochází postupným vývojem. Ten je vedle již přiblížené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva aSoudního dvora EU zřetelný mj. izrozhodovací praxe zdejšího Ústavního soudu. Není to však jen judikatura, která určuje směr amíru uplatnění zásady. Také některé akty zákonodárné moci zposlední doby vedou kzamyšlení, zda není nemo tenetur opět (alespoň vněkterých oblastech) nacestě dozapomnění. Zhlediska vývoje zásady se vevztahu kpředmětu zkoumání vrámci projektu, vněmž je zpracována tato publikace, nabízí několik otázek: 1) jaká je šíře možného odmítnutí součinnosti? 2) uplatňuje se zásada nemo tenetur ivevztahu kprávnickým osobám apokud ano, jakým způsobem? 21 Dále jen LZPS. 21 3) uplatňuje se (apřípadně vjaké podobě) zásada nemo tenetur jen veveřejnoprávních asouvisejících (zejména trestních – trestní asprávní trestání) procesech, nebo vivsoukromoprávních vztazích asouvisejících procesech (civilním soudním řízení)? 3.1 Šíře možného odmítnutí součinnosti Nemo tenetur zpovahy věci zahrnuje právo odepřít výpověď. Jak nicméně ukazuje judikatura Ústavního soudu České republiky (viz například rozhodnutí vevěci sp. zn. III.ÚS 149/97 adále také například vevěci sp. zn. II. ÚS 642/04 avevěci sp. zn. I. ÚS 4642/12), tomuto právu nelze bez dalšího rozumět tak, že jde ovýsadu libovolného zarytého mlčení. Vevěci sp. zn. III. ÚS 149/47 byl stěžovatelem šéfredaktor nakladatelství, proti kterému bylo zahájeno trestní stíhání zpodezření ztrestného činu šíření toxikomanie, jenž napadal rozhodnutí ouložení pořádkové pokuty zaodmítnutí podání svědecké výpovědi, Ústavní soud České republiky, který ústavní stížnost shledal důvodnou, mj. uvedl: „… I když, jak podle ustálené praxe obecných soudů, tak ipodle nauky, je vřízení před soudy dokazování výpovědí svědka založeno naobecné svědecké povinnosti, jejíž splnění lze ipostupem vzákoně upraveným (lhostejno, zda jde ořízení trestní či občanskoprávní) vynucovat, nelze opomenout, že právo svědka odepřít výpověď (zapodmínek stanovených zákonem) je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv asvobod), která má hluboký historický základ, ajíž je přirozené vprávním státě dát přednost před účelem toho kterého řízení (§ 1 odst. 1, 2 tr. ř., § 1 o. s. ř.), ato itehdy, jestliže by vtom kterém případě mohla vést kdůkazní nouzi. Jde ozcela subjektivní ústavně zaručené právo svědka, který vuvažovaných případech, popoučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží arozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, ato téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí avnímá; vtomto smyslu nemůže anesmí být potenciálně ohrožený svědek vesvém rozhodování omezován či dokonce kesložení svědecké výpovědi nucen. Vpřípadech odepření svědecké výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání (§ 101 odst.2 tr. ř., § 126 odst. 1 al. 3 o. s. ř.) jde okrajně subtilní problematiku, zejména jestliže zákon (vřízení občanskoprávním) nebo ustálená praxe (vřízení trestním) svěřují soudům (jiným orgánům veřejné moci) právo odůvodnosti odepření výpovědi rozhodnout (§ 126 odst.1 al.2 zastředníkem o. s. ř.); má-li totiž jít vskutku orozhodovací proces (orgánů veřejné moci), musí být kdispozici alespoň vnezbytné míře dostatečné informace, nanichž by bylo toto rozhodnutí (odůvodnosti odepření výpovědi) založit, což však nadruhé straně snadno může vést knebezpečí prolomení práv ústavně daných zákonem, přičemž nastraně svědka je vždy přítomno nebezpečí zneužití tohoto práva. … ústavně chráněné právo svědka naodepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob vzákoně vyjmenovaných není (narozdíl oddůvodů spočívajících vpříbuzenském či obdobném vztahu) absolutní; absolutní vtom smyslu, 22 že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat kvýpovědi jako celku (svědkovo právo odepřít výpověď acontr. oprávnění odepřít vypovídat). Jestliže zákon (§ 101 odst.2 al. 2 tr. ř., § 126 odst. 3 al. 1 o. s. ř.) vyžaduje, aby napočátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně asouvisle vylíčil, co ověci ví, je mu tím současně umožněno, aby vesvé výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) zanebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď naně odmítnout; jakými okolnostmi odepření odpovědi svědek zdůvodní, záleží přirozeně zcela naněm samotném, zhlediska soudu půjde však (sohledem nanásledné rozhodnutí) vždy okvalitu informací, kterých se mu odsvědka dostane. Izde však platí, že svědek (kupř. následnými otázkami apod.) nesmí být veden, tím méně pak donucován, aby odepření výpovědi zdůvodnil způsobem, jímž by se sám vesvém ústavně chráněném zájmu ohrozil. Zpovahy věci tak vyplývá, že kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně fl exibilní avrozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat doobecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze nad důvodností odepření výpovědi (vesmyslu vyloženém dříve) nelze výpověď ododpírajícího svědka vyžadovat takové údaje, které by vesvé konkrétnosti mohly pro něj vytvořit takovou situaci, vníž by byl nasvém ústavně zaručeném základním právu (čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv asvobod) zkrácen nebo jen ohrožen. Nadto nebezpečí trestního stíhání usvědka jako zákonný znak (zákonný důvod) pro odepření svědecké výpovědi neznamená, že by muselo jít jen onebezpečí plynoucí toliko zokolností daných projednávanou trestní věcí, příp. ze spojení správní kvalifi kací, jíž je projednávaný trestný čin ohrožen, ale může se vztahovat kokolnostem orgánům trestního řízení dosud zcela neznámým. Základní otázkou proto je, jaké informace je svědek odpírající složení svědecké výpovědi povinen soudu (jinému orgánu činnému vtrestním řízení) poskytnout avsouvislosti stím, jaká jsou procesní oprávnění soudu, má-li zato, že poskytnuté informace se jeví jako nevěrohodné nebo neúplné. Právní řády demokratických států upravují posuzovanou otázku různě; tak kupř. právní úprava platná vSRN sice vyžaduje (§ 56 tr. ř.), aby svědek, který zamýšlí využít práva odepřít výpověď, podložil své rozhodnutí věrohodným vysvětlením, nicméně zadostatečné pokládá přísežné ujištění (dtto al. 2), kněmuž je vyzván zpravidla předsedou senátu (případné návrhy stran natakový postup mohou být bez odůvodnění odmítnuty). Jiný způsob „přinucení“ odpírajícího svědka kvýpovědi než přísahou je nepřípustný, platí však, že samotná přísaha podléhá obvyklým zásadám volného hodnocení důkazů. Rakouská jurisprudence vuvažovaném problému vychází ze skutečnosti, že byť se vposlední době prosazovalo zřetelné napětí mezi zájmy státu azájmy (trestním stíháním) ohroženého svědka, případně též obžalovaného, vintencích judikatury Nejvyššího soudu 23 (k§ 153 rak. tr. ř.) je namístě procesní prostředky kvymezení svědecké výpovědi zmírnit, nikoli však zcela odstranit. Lze tedy uzavřít, že ani judikatura, případně nauka jiných právních řádů, obdobně jako je tomu vtotožné oblasti českého právního řádu (srov. Šámal aspol.: Trestní řád - Komentář), bližší azejména jednoznačná kriteria neobsahuje; nezbývá proto než zákaz sebeobvinění (nebezpečí trestního stíhání) vkaždé jednotlivé věci vyložit zjejich individuálních režimů apodmínek, zanichž kodepření výpovědi (její části) dochází, ato pod zřetelným důrazem ústavně chráněného jeho zákazu, jemuž při případné kolizi sjinými zájmy je třeba dát přednost. Jestliže stěžovatel měl být vyslýchán stran náplně své práce jako šéfredaktor, jímž jak tvrdí vústavní stížnosti vrozhodné době byl, stran svých pracovních povinností, případně stran organizace práce (obecný soud I. stupně neuvádí, zda práce své či vnakladatelství vůbec) dostává se téma probandi jeho výpovědi – alespoň zatím – doaž příliš těsné blízkosti posléze vyjmenovaných skutkových podstat, neboť – zobecného pohledu – význam apostavení šéfredaktora vredakci (nakladatelství) jsou pro danou či jinou linii redakce (nakladatelství) nepochybně významné, ne-li rozhodující, avdůsledku toho jsou spojeny isnemalou mírou odpovědnosti (vširším slova smyslu), neboť je to právě šéfredaktor, kdo práci redakce organizuje ařídí avydavateli nazákladě své profesní odbornosti arozhodujícím postavení vredakci dává odborná doporučení či návrhy, pokud ovšem vdůsledku individuálně upravených vztahů mezi ním avydavatelem nerozhoduje zcela samostatně. Za této situace a pod aspektem dříve naznačených úvah jeví se podle přesvědčení Ústavního soudu nezbytné, aby obecné soudy vestěžovatelově věci si opatřily zjiných důkazních pramenů (kupř. označených vevyjádření okresního státního zástupce) dostatečně spolehlivý skutkový podklad ostěžovatelově skutečném pracovním ijiném postavení vinkriminovaném nakladatelství, vyžádaly si odněj - zarespektování již dříve zmíněných kautel - osvětlení důvodů, které jej kodepření výpovědi vedou, ateprve pak, vesmyslu již naznačených zásad, odůvodnosti stěžovatelova odepření složit úplnou svědeckou výpověď, rozhodly.“ 22 22 Snaznačenou problematikou souvisí mj. otázka, jaký důkazní význam může mít mlčení obviněného, resp. využití práva odmítnou výpověď. Ktomu lze poukázat například nakonstrukci zvolenou Velkou Británií vCriminal Justice and Public Order Act zroku 1994. Jmenovaný zákon umožňuje soudu vodůvodněných případech zohlednit jako důkaz vneprospěch obviněného mj. to, že obviněný mlčí nebo bez důvodu neodpovídá naotázky, nepodal vysvětlení kvěcem nebo stopám, které byly objeveny při jeho zadržení naněm či při něm, neuvádí žádné důvody stran své přítomnosti namístě činu. Ktéto problematice také mj. viz ESLP vevěci Murray vs. Spojené království (stížnost č. 14310/88) či vevěci Telfner sv. Rakousko (stížnost 33501/96). Vprvém ze jmenovaných případů soud mj. uvedl: „Najedné straně je zřejmě neslučitelné správem mlčet, aby odsouzení bylo založeno výlučně nebo hlavně namlčení obviněného nebo najeho odmítnutí odpovídat naotázky nebo vypovídat. Nadruhé straně je pro Soud stejně zřejmé, že toto právo nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo vúvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů vsituacích, které si vyžadují vysvětlení zjeho strany. … Při zjišťování, zda vyvození nepříznivých závěrů zmlčení obviněného porušuje čl. 6 Úmluvy, je třeba vzít vúvahu všechny okolnosti případu, zejména podmínky, ze kterých lze takové závěry vyvodit, váhu, kterou národní soudy mlče- 30 Jinak řečeno, Ústavní soud ivtomto případě opakuje již dříve řečené stran rozlišování aktivní apasivní součinnosti. Právo odmítnout pasivní součinnost nepřiznává prostřednictvím jejich zástupců ani právnické osobě. Jak nicméně vyplyne izdalšího výkladu, právo odmítnout aktivní součinnost „jménem právnické osoby“ ade facto ijménem svým sohledem napotenciální riziko trestního stíhání svědčí fyzické osobě vykonávající funkci statutárního zástupce právnické osoby, ato iposkončení výkonu funkce, pokud je součinnost žádána kobdobí, vněmž tato osoba vykonávala funkci statutárního zástupce. 24 3.3 Nemo tenetur asoukromoprávní spory Poslední ze shora formulovaných otázek zní, dojaké míry se lze nazásadu nemo tenetur odvolávat vcivilním sporu. Natuto otázku nám poskytuje odpověď rozhodnutí Ústavního soudu vevěci sp. zn. III. ÚS 3162/12: „Podle článku 37 odst. 1 Listiny může každý odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Právo odepřít výpověď, pokud by vypovídající vystavil sebe nebo osobu blízkou nebezpečí trestního postihu (ať již soudního, nebo správního), tj. právo neudávat sám sebe nebo osobu blízkou, je významným znakem právního státu. Konstatoval to iÚstavní soud, který uvedl, že právo svědka naodepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob blízkých je důsledkem ústavní ochrany proti sebeobviňování, která má hluboký historický základ (zákaz nemo tenetur). Jde ozcela subjektivní, ústavně zaručené právo svědka, který vuvažovaných případech, popoučení poskytnutém mu orgánem veřejné moci, sám váží arozhoduje, zda svého práva odepřít výpověď využije či nikoli, ato téměř výlučně podle okolností (důvodů), jak sám je cítí avnímá; vtomto smyslu nemůže anesmí být potenciálně ohrožený svědek vesvém rozhodování omezován či dokonce kesložení svědecké výpovědi nucen (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 89/04, II. ÚS 642/04). Speciálním ustanovením vtomto kontextu je čl. 40 odst. 4 Listiny, jenž přiznává právo odepřít výpověď obviněnému, přičemž tohoto práva nesmí být žádným způsobem zbaven. Speciálním proto, že se týká obviněného, ne kohokoliv, azároveň obviněného, který dle trestního řádu povinnost vypovídat nemá (§ 33 odst. 1 tr. řádu), to narozdíl např. odsvědků, jichž se především čl.37 odst. 1 Listiny dotýká. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že uplatnění práva odepřít výpověď sodvoláním se naosobu blízkou vsouladu sčl. 37 odst. 1 Listiny je namístě pouze vrámci trestního či správního (přestupkového) řízení, ale nikoliv vrámci řízení občanskoprávního, vekterém vevzájemném vztahu vystupují subjekty, které mají rovné postavení. Poskytnutí informací pojistiteli vsouladu se zákonem či smluvním ujednáním účastníků nelze považovat zavýpověď, která by mohla způsobit nebezpečí trestního stíhání oso24 Vtéto souvislosti také viz Čep, D. Nad možností uplatnění principu nemo tenetur vpodmínkách trestní odpovědnosti právnických osob. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck. 2017. sv. 2. s. 48 an. 31 bě blízké, neboť pojistitel není státním orgánem, navíc důvodnost neposkytnutí informací je třeba posuzovat pouze vevztahu kpojistiteli. Pojištěný není nucen, aby vypovídal vtrestním či správním řízení. Odmítnutí splnění povinností dle ust. § 8 odst. 1 zákona č.168/1999 Sb., je tak nedůvodné. Vsouladu sust. § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., je pojištěný povinen bez zbytečného odkladu písemně oznámit pojistiteli, že došlo keškodné události suvedením skutkového stavu týkajícího se této události, přičemž podle ust. § 10 odst. 1 písm. e) cit. zákona má pojistitel proti pojištěnému právo nanáhradu toho, co zaněho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle § 8 odst. 1, 2 a3 avdůsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3. Odmítnutí uvedení skutkového stavu včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo vdobě dopravní nehody řídila, sodvoláním se nato, že vokamžiku dopravní nehody vozidlo řídila osoba blízká dle čl. 37 odst. 1 Listiny, nelze považovat zadůvodné odmítnutí splnění této povinnosti. Občanskoprávní důsledky plynoucí pro pojištěného znesplnění jeho povinnosti informovat pojistitele oskutkovém stavu škodné události (včetně toho, kdo řídil vozidlo), musí nést sám pojištěný. Zásada rovnosti smluvních stran vylučuje, aby jedna ze smluvních stran byla privilegována tím, že nesplnění její smluvní informační povinnosti jí bude tolerováno sodkazem naprincip nemo tenetur; takový postup by vedl keznevýhodnění druhé smluvní strany.“ Závěry Ústavního soudu vevztahu kpředmětné otázce lze shrnout také tak, že rozhodujícím momentem je vtomto případě odlišný charakter civilního atrestního, resp. přestupkového řízení. Vzákladu trestního (apřestupkového) řízení, resp. správního řízení trestního stojí zásady ofi ciality, zákonnosti amateriální pravdy; vpřípadě trestního řízení se ještě přidává akuzační princip. Jinak řečeno, je povinností zástupců veřejné moci svou aktivitou vrámci zákonných mezí usvědčit obviněného/obžalovaného. Jeho vina (přičitatelnost skutku této osobě) musí být prokázána vrozsahu, oněmž nejsou důvodné pochybnosti. Nepodaří-li se to, platí zásada in dubio pro reo. Kdežto civilní proces je ovládán zásadou dispoziční. Úspěch či neúspěch účastníka je zásadně odvislý odjeho aktivity. Závisí najeho schopnosti aochotě tvrdit aprokazovat skutečnosti podstatné pro rozhodnutí vevěci. Obava tvrdit aprokazovat kvůli riziku trestního stíhání může vést kneúspěchu vcivilním sporu. To je však svobodná volba účastníka řízení, vjejímž důsledku nemůže být krácen druhý zúčastníků. 3.4 Další související otázky Zhlediska předmětu zkoumání projektu, vněmž byla zpracována předkládaná publikace, se dále nabízí poukázat dále natyto judikaturou řešené aspekty aotázky spojené se zásadou nemo tenetur: – Míra součinnosti apoučení omožnosti odmítnout součinnost. Nejvyšší správní soud vevěci sp. zn. 4 As 143/2013 mj. uvedl: „Přisvědčit nelze ani námitce stěžovatele, že městský soud nesprávně anedostatečně posoudil námitku absence jeho poučení před 32 kontrolou strážníky Městské policie, čímž podle stěžovatele došlo kporušení jeho práv stanovených čl. 37 odst. 1 vespojení sčl. 4 odst. 4 ačl. 40 odst. 4 Listiny základních práv asvobod. Nejvyšší správní soud ktéto námitce vprvé řadě uvádí, že voznámení přestupku ze dne 3. 9. 2011, č. j.: MPPH 128353/2011, sepsaném při předmětné kontrole stěžovatele, je uvedeno, kdy ajakého přestupku se stěžovatel dopustil, přičemž stěžovatel byl vtomto protokolu dále … poučen otom, zajakých podmínek může odepřít vysvětlení azajakých podmínek nesmí být vysvětlení požadováno (§ 11 odst. 5 zákona oobecní policii). Stěžovatel svým podpisem stvrdil, že poučení porozuměl avyužil svého práva se kvěci vyjádřit. Není tedy pravdou, že by stěžovateli nebylo při kontrole poskytnuto řádné poučení. Vposuzované věci nedošlo ani kporušení čl. 37 odst.1 Listiny … ačl. 40 odst. 4 Listiny … Smyslem uvedených článků Listiny je, aby nikdo nebyl nucen poskytovat orgánům veřejné moci důkazy proti sobě či osobě blízké, očemž musí být každý řádně poučen. Stěžovateli byl náležitě poučen rovněž vtomto ohledu … To ostatně stěžovatel sám potvrdil svým podpisem na„oznámení opřestupku“ ze dne 3. 9. 2011, kde je celý citovaný text poučení výslovně uveden. Smysl aúčel tohoto ustanovení zákona oobecní policii je stejný jako výše uvedených článků Listiny aje tak zřejmé, že práva stěžovatele vyplývající ztěchto článků nebyla porušena. Povinnost předložit kontrolnímu orgánu navyzvání doklady, které je dle zákona řidič taxislužby povinen mít usebe vevozidle, nelze považovat zaporušení čl.37 odst.1 Listiny. Pokud by takový výklad měl být akceptován, tj. kontrolní orgán by se musel spolehnout napouhé prohlášení kontrolovaného, že veškeré doklady má vpořádku, pak by to znamenalo úplné popření institutu kontroly.“ – Míra odmítnutí součinnosti vkontextu smyslu kontroly. Nejvyšší správní soud vevěci sp. zn. 4 As 29/2016 mj. uvedl: „Meze zákazu sebeobviňování vevztahu kposkytování informací právnickými osobami vřízení osprávním deliktu vytyčil vesvé judikatuře Tribunál (dříve Soud prvního stupně) iSoudní dvůr Evropské unie. Odkazovaná judikatura se týká ochrany hospodářské soutěže, nicméně závěry oaplikaci uvedené zásady lze využít ipro širší právní oblast správního trestání. Při jisté míře zobecnění vyplývá zrelevantní judikatury, zejména rozsudku Soudního dvora ze dne 18.101989,Orkem v. Komise,374/87, arozsudku Tribunálu ze dne 20.2.2001,MannesmannröhrenWerke AG v. Komise,T-112/98, že orgán dohledu je ipod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení ktomu, aby poskytl veškeré potřebné informace vztahující se keskutkovému stavu, které jsou mu známy, aaby mu předal případně příslušné dokumenty, jež má kdispozici, ato itehdy, když mohou sloužit kprokázání protiprávního jednání vůči němu samotnému nebo vůči jinému subjektu. Přiznání absolutního práva nevypovídat by totiž zašlo zahranice toho, co je nezbytné pro zachování práva naobhajobu, apředstavovalo by neodůvodněnou překážku výkonu dohledové pravomoci. Vevztahu ksebeobviňování formuloval Tribunál důležitý závěr: „Povinnost odpovědět načistě skutkové otázky položené Komisíavyhovět jejím žádostem opředložení již 33 předtím existujících dokumentů nemůže vést kporušení zásadydodržování práva naobhajobu nebo práva naspravedlivý proces. Nic totiž nebrání adresátovi vtom, aby vdalšímprůběhu správního řízení nebo během řízení před soudem Společenství prokázal, vykonávaje tak své právonaobhajobu, že skutkové okolnosti vylíčené vjeho odpovědích nebo předané dokumenty mají jiný význam, nežlijaký jim přikládá Komise.“ Zuvedeného též plyne, že účastníkovi řízení lze vtakové situaci přiznat právo nevypovídat jen doté míry, dojaké by byl nucen poskytnout odpovědi, které by ho dovedly kpřipuštění existence protiprávního jednání, které přísluší prokázat správnímu orgánu. Pouhým vyžádáním skutkových vyjádření ajiž existujících listin azáznamů však nebyl vnyní posuzovaném případě stěžovatel nucen ksebeobvinění ajeho právo naspravedlivý proces zůstalo zachováno. Zásadní je vtéto souvislosti skutečnost, že stěžovatel byl vyzýván kvydání záznamů souvisejících sjeho zákonnými povinnostmi, které jsou předmětem dohledu České národní banky. Zpovahy věci vyplývá, že nelze omezit právo dohledu České národní banky způsobem, který by tento dohled fakticky znemožnil. Jedině nazákladě úplných podkladů souvisejících sčinností kontrolovaného subjektu může Česká národní banka dospět kzávěru, zda došlo kespáchání správního deliktu, či nikoliv. Zásada zákazu sebeobviňování je tak vposuzovaném případě omezena specifi ckým charakterem dohledu České národní banky nad kapitálovým trhem arovněž povinnostmi subjektů podléhajících jejímu dohledu“ – Součinnost právnické osoby apostavení statutárních zástupců. Nejvyšší správní soud vevěci sp. zn. 1 Afs 58/2009 mj. uvedl: „… „tlak“ navýpověď osoby vpostavení statutárního orgánu hraničí též strestněprávní zásadou zákazu sebeobviňování vyplývající např. zčl. 6 Úmluvy oochraně lidských práv azákladních svobod (kuvedené zásadě viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 451/04, N 68/40 SbNU 677), která se nepochybně užije též vřízení osprávních deliktech. Zuvedených důvodů je tak nutno dospět kzávěru, že ivesprávním řízení vedeném správnickými osobami je nutno respektovat specifi cké postavení osob vpozici statutárních orgánů těchto právnických osob apři jejich výsleších je třeba postupovat analogicky podle § 141 odst. 6 správního řádu a§ 126 odst. 4, § 126a a§ 131 o. s. ř., tedy jako při výslechu účastníka řízení. Zhlediska posouzení zákonnosti stanovení skutkového stavu věci by však provedení výpovědi osoby vpostavení statutárního orgánu právnické osoby, sníž je vedeno správní řízení, formou výslechu svědka, mohlo mít negativní dopad pouze vpřípadě, pokud by správní orgán takové výpovědi přikládal váhu svědecké výpovědi [zhlediska věrohodnosti by jí tedy přisoudil jiný (větší) význam, než který by měla sohledem naprocesní postavení vyslýchaného mít]. Takový postup by neodpovídal požadavku řádného hodnocení důkazů. Rozhodnutí založené natakovém skutkovém zjištění by nemělo oporu vprovedeném dokazování.“ 34 – Postavení (bývalých) statutárních zástupců. Nejvyšší soud vevěci sp. zn. 21 Cdo 2678/2000 (obdobně také Nejvyšší soud vevěci sp. zn. 21 Cdo 2368/98, či sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, příp. Nejvyšší správní soud vevěci sp. zn. 1 Asf 58/2009) mj. uvedl: „Jak již bylo uvedeno vusnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.4.1999 č.j. 21 Cdo 2368/98-180, mohl být vtomto řízení ing.B. U., který byl vdobě, kdy došlo kvyloučení dovolatele združstva, předsedou žalovaného družstva, atedy vesmyslu ustanovení § 21 odst. 1 hospodářského zákoníku veznění účinném do31.12.1988 a§ 31 odst. 1 písm. e) zákona č. 122/1975 Sb. veznění zákona č.111/1984 Sb. jeho statutárním orgánem, vyslechnut jen jako účastník řízení (§ 131 o.s.ř.) ajeho výpověď měla být hodnocena spřihlédnutím ktomuto procesnímu postavení. Natomto závěru nic nemění to, že ing.B. U. odroku 1993 funkci předsedy žalovaného družstva nevykonává aže vdobě, kdy byl odvolacím soudem vyslechnut (při jednání před odvolacím soudem konaném dne 3.3.2000), byl již vdůchodu. Rozhodné vtomto směru totiž je, že předmětem jeho výslechu byly okolnosti zdoby, kdy byl předsedou žalovaného, popřípadě jeho činnost při výkonu této funkce. Ze zásady rovného postavení účastníků řízení vyplývá, že vobčanském soudním řízení, jež se týká organizace, nemůže mít odlišný procesní význam výslech osoby, která vdobě, kdy se staly okolnosti významné pro rozhodnutí vevěci, vyjadřovala vůli organizace jako právnické osoby, odvýslechu jiných účastníků řízení. Má-li být soudem vyslechnuta osoba, která vykonávala funkci statutárního orgánu organizace - právnické osoby, vřízení, jehož účastníkem je tato organizace - právnická osoba, může být ookolnostech, které se týkají této organizace - právnické osoby akteré nastaly vdobě, kdy vykonávala funkci statutárního orgánu, vyslechnuta jen jako účastník řízení. Odvolací soud proto postupoval vrozporu se zákonem, když ing.B. U. vyslechl jako svědka akdyž jeho výpovědi při hodnocení důkazů přikládal hodnotu svědecké výpovědi. Skutkové zjištění jako výsledek takto vadného hodnocení důkazů soudem neodpovídá postupu vyplývajícímu zustanovení § 132 o.s.ř., arozhodnutí soudu založené natakovém skutkovém zjištění proto nemá oporu vprovedeném dokazování. Skutkové zjištění odvolacího soudu, že se žalobce dopustil jednání vytýkaného mu žalovaným vdopise ze dne 1.12.1986, kterým bylo dovolateli sděleno rozhodnutí ojeho vyloučení združstva, zatéto situace nemůže mít oporu vprovedeném dokazování.“25 – Zaměstnavatel jako osoba blízká. Nejvyšší správní soud vevěci sp. zn. 8 Afs 17/2012 mj. uvedl: „Poučení zaměstnanců stěžovatele neobsahovalo upozornění, že by mohli odepřít výpověď, pokud by sobě nebo osobě blízké způsobili stíhání pro správní delikt. Vzhledem ktomu, že se jednalo onepodnikající fyzické osoby, nepřipadalo vúvahu, aby se dopustily správního deliktu podle zákona opodnikání nakapitálovém trhu. Sohledem napředmět státní kontroly si lze stěží představit, jaký jiný postih 25 Vtéto souvislosti také viz například Malý, J. Problémy vybraných zajišťovacích institutů vtrestním řízení vedeném proti právnické osobě. Trestněprávní revue. Praha: C. H. Beck. 2019. sv. 3. s. 53 an. 35 zasprávní delikt či přestupek by jim mohl hrozit. Ostatně ani stěžovatel netvrdil, že by zaměstnancům hrozil postih zaněkterý konkrétní správní delikt či že by zaměstnanci důvodně odmítli vypovídat, byli-li by poučeni ipodle správního řádu. Nejvyšší správní soud souhlasil směstským soudem, že se stěžovatel jako zaměstnavatel osob, snimiž byly vedeny rozhovory, nemůže dovolávat porušení jejich procesních práv. Stejně tak nepřipadá vúvahu, že by zaměstnanci mohli způsobit stíhání zaměstnavateli jako osobě blízké, protože osobou blízkou nemůže být právnická osoba.“ 4. Nemo tenetur vevztahu kčinnosti inspekce práce Zdosavadního výkladu aodkazované judikatury se podává, že zásada nemo tenetur dopadá jak nafyzické, tak naprávnické osoby. Vpřípadě právnické osoby náleží právo zaprávnickou osobu odmítnout aktivní součinnost (výpověď) statutárnímu zástupci nebo jiné osobě vtakovém postavení. Šíře možného odmítnutí součinnosti sodkazem nazákaz nucení ksebeobviňování musí být důsledkem důkladného vážení dotčených zájmů. Zhlediska obecného zájmu, který zde primárně stojí vůči zásadě nemo tenetur, jde primárně oto, že bezbřehé uplatnění jmenovaného principu by de facto mohlo paralyzovat činnost veřejné moci, jde-li okontrolu adohled. Pokud bychom měli rámcově defi novat šíři zákazu nucení k sebeobviňování, vkontextu shora odkazované judikatury lze říci, že: – se nelze zásady dovolávat vpřípadě vyžadování pasivní součinnosti, kdy pasivní součinností se míní ivydání existujících dokladů či věcí; – se nelze zásady dovolávat tam, kde jsou vyžadovány listiny, informace azáznamy, které má osoba zákonnou povinnost vést vsouvislosti se svou činností; – se lze úspěšně dovolávat, je-li vyžadována aktivní součinnost, která by mohla vést knebezpečí trestního stíhání, příp. odsouzení. Ktakové aktivitě, která může být svého druhu přiznáním vširokém smyslu slova, tedy buďto přímým uznáním viny, nebo uvedením informací, znichž vina vyplyne, není možné osobu nutit, ato ani pohrůžkou sankčního opatření (například pořádkové pokuty). Konkrétněji řečeno, strpění například odebrání kontrolního vzorku vrámci kontroly České obchodní inspekce nelze označit zadonucování ksebeobviňování či ksebeusvědčování. Dotčená osoba je takový úkon povinna strpět amůže být přípustnými prostředky donucována ksoučinnosti. Naproti tomu, je-li osoba vyzvána kaktivní činnosti, například kvytvoření určitých listin nebo záznamů (pod hrozbou pořádkové pokuty zaneposkytnutí součinnosti), které dle zákona vést nemusí atp., dochází již kpřekročení hranice mezi úkonem, při němž je tato osoba toliko pasivním objektem asituací, kdy je nucena kaktivnímu jednání, jímž se sama (nebo svou osobou blízkou) 36 může usvědčit. Bylo by vrozporu správem neobviňovat sám sebe (své osoby blízké), pokud by pod sankcí pořádkové pokuty měla tato osoba být „donucena mluvit“.26 Zhlediska míry možného odmítnutí součinnosti je také třeba rozlišovat mezi obviněným ajinou osobou, konkrétně svědkem. Svědek má povinnost vypovídat pravdu. Nemusí vypovídat, pokud by si způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké. Obviněný nemusí vypovídat vůbec, resp. může vypovídat inepravdivě. Svědek nemůže odmítnout výpověď en block, nýbrž pouze kekonkrétní otázce, přičemž by měl ještě (při zachování zásady nemo tenetur) sdělit důvody, znichž lze posoudit postup svědka arozhodnout ojeho oprávněnosti. Vrámci praxe dlouhodobě problematická se zdá styčná plocha mezi kontrolou asprávním trestáním. Zpohledu teorie apůvodního smyslu zákona nemá kontrola primárně sloužit kesběru podkladů pro navazující správní řízení, vněmž bude uloženo opatření knápravě či sankce. Slovy důvodové zprávy kekontrolnímu řádu: 27 „Pojem „kontrola“ je zde obecně defi nován tak, aby zahrnoval jakoukoli kontrolní činnost, jejímž předmětem je zkoumání skutečného stavu ajeho porovnání se stavem žádoucím, jenž je vymezen stanovením příslušných povinností. Jelikož se jedná ovýkon veřejné moci, lze vrámci předmětné kontroly posuzovat toliko plnění povinností stanovených zákonem, případně nazákladě zákona, nikoli však již další skutečnosti. Stejně tak není součástí procesu kontroly vesmyslu tohoto zákona náprava zjištěných chyb anedostatků, popř. ukládání sankcí souvisejících stěmito zjištěními. Ačkoli náprava zjištěných chyb anedostatků je vobecné rovině účelem kontroly, předmětem, resp. cílem procesu kontroly je toliko zjištění aktuálního stavu ajeho porovnání se stavem žádoucím, zatímco realizace následných opatření (tedy nikoli ověřování plnění povinností, nýbrž již vynucení jejich plnění) je realizována vjiných procesních režimech, nejčastěji vrežimu správního řádu.“28 Obdobně se vyjádřil také Nejvyšší správní soud vevěci sp. zn. 9 Afs 33/2011: „Kontrolou se rozumí postup orgánu veřejné moci, který zjišťuje aeventuelně posuzuje plnění povinností adresáty veřejné správy … Kontrola je svou povahou procesem kontrolním, nikoliv rozhodovacím, jedná se oformalizovaný proces opatřování důkazů.“ Pravděpodobně ivnávaznosti natoto pojmové aúčelové vymezení kontrolní řád oproti předchozímu zákonu ostátní kontrole explicitně vžádné podobě nezmiňuje zásadu nemo tenetur. Naopak výslovně vust. § 8 zakládá oprávnění kontrolujícího požadovat poskytnutí údajů, dokumentů avěcí vztahujících se kpředmětu kontroly 26 Ktomuto srov. např. Ústavní soud vevěci sp. zn. I. ÚS 671/05. 27 Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna. 6. volební období. tisk č. 575/0. 28 Shodně též Stanovisko odboru veřejné správy, dozoru akontroly Ministerstva vnitra č. 3/2018 ze dne 10. října 2018 – Kontrola jako postup před zahájením správního řízení. 37 nebo kčinnosti kontrolované osoby (dále jen „podklady“); vodůvodněných případech může kontrolující zajišťovat originální podklady. Ust. 8 kontrolního řádu úzce souvisí sust. § 9 písm. a) zjistit stav věci vrozsahu nezbytném pro dosažení účelu kontroly avzávislosti napovaze kontroly doložit kontrolní zjištění potřebnými podklady. Nato reaguje ust. § 10 stejného zákona, dle jehož odst. 2 a3 kontrolního řádu jsou kontrolovaná aipovinná osoba povinně kontrolujícímu poskytnout nezbytnou součinnost pro výkon kontroly. Nadruhou stranu ust. § 9 písm. b) kontrolního řádu ukládá kontrolujícímu povinnost šetřit práv aoprávněných zájmů kontrolovaného adalších dotčených osob. Spolu stím, ato je zásadní, je zde subsidiarita správního řádu (ust. § 28 kontrolního řádu). Správní řád vesvém ust. § 55 zákaz nucení ksebeobviňování, resp. právo odmítnout součinnost formuluje poměrně jasně, když uvádí: – výpověď může odepřít ten, kdo by jí způsobil sobě nebo osobě blízkénebezpečí stíhání pro trestný čin nebo správní delikt. Natotožný důvod se vevztahu kmožnému odmítnutí součinnosti odkazuje iust. § 5229 a§ 54 s.ř.30; – správní orgán svědka před výslechem poučí odůvodech, pro které nesmí být vyslýchán, oprávu odepřít výpověď, o jeho povinnosti vypovídat pravdivě anic nezamlčet aoprávních následcích nepravdivé nebo neúplné výpovědi. Vnávaznosti napojmové vymezení aústřední smysl státní kontroly by bylo možné dovozovat, že vrámci státní kontroly se vplném rozsahu zásada nemo tenetur jako vpřestupkovém či správním řízení oprávním deliktu neuplatní. Takový závěr však může platit pouze pro případy, kdy není možné navazující trestní řízení nebo správní řízení trestní. 29 Ust. § 52 odst. 2 s.ř.. „Předložení listiny nelze žádat nebo může být odepřeno zdůvodů, pro které nesmí být svědek vyslechnut nebo pro které je svědek oprávněn výpověď odepřít (§ 55 odst. 2 až 4).“ 30 USt. § 54 odst. 2 s.ř. „Ohledání nelze provést nebo může být osobou uvedenou vodstavci 1 odepřeno zdůvodů, pro které nesmí být svědek vyslechnut nebo pro které je svědek oprávněn výpověď odepřít (§ 55 odst. 2 až 4).“ 38 Pro ostatní případy, mj. ivnávaznosti naust. § 81 zákona č. 250/2016 Sb.,31 resp. ust. § 51 s.ř.32 vespojení sust. § 150 s.ř.,33 je třeba připustit uplatnění zásady nemo tenetur veshodném rozsahu, jako vpřestupkovém řízení, resp. řízení osprávním deliktu, včetně nezbytného souvisejícího poučení opříslušných právech dotčené osoby. Oprávu odepřít výpověď (aktivní součinnost) musí být dotčená osoba poučena zásadně vdostatečném předstihu. Nedostatečné poučení, vjehož důsledku bude poskytnut (ibez užití pohrůžky donucení, nebo přímo zapoužití docení – pořádková pokuta) důkazní prostředek usvědčující osobu poskytující součinnost, které právo odepřít výpověď (aktivní součinnost) svědčilo, je závažnou procesní vadu (ktomuto srov. např. Ústavní soud vevěci sp. zn. II. ÚS 89/04.). Vynucený důkazní prostředek nemůže být použit 34 Odkázat lze vtéto souvislosti navýstižné stanovisko odboru veřejné správy, dozoru akontroly Ministerstva vnitra č. 3/2018 ze dne 10. října 2018 – Kontrola jako postup před zahájením správního řízení, kde se uvádí „dle našeho názoru zákaz sebeobviňování musí platit ivrámci kontroly (byť je otázka vjakém rozsahu), ato již sohledem najeho ústavní zakotvení. Podobně máme zato, že ačkoliv to stávající kontrolní řád výslovně nestanoví, musí ipři kontrole platit ochrana utajovaných informací (aochrana povinnosti mlčenlivosti), neboť obecný procesní předpis „neruší“ hmotné právo. Je tedy možno shrnout, že vrámci kontroly nemůže správní orgán zjišťovat odkontrolované osoby (pozdějšího účastníka řízení) skutečnosti, které by vnavazujících procesních postupech (postup před zahájením správního řízení asprávní řízení) odúčastníka řízení zjišťovat nemohl, protože tomu brání procesní ustanovení správního řádu nebo zákona oodpovědnosti zapřestupky ařízení onich.“ 31 Ut. § 81 zákona č. 250/2016 Sb.: „Vřízení navazujícím navýkon kontroly mohou být skutečnosti zjištěné při kontrole jediným podkladem rozhodnutí opřestupku“ Jedná se přitom ozměnu oproti dřívější právní úpravě – viz rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vevěci sp. zn. 3 As 167/2014. Pro přestupkové pro přestupkové řízení přitom platí analogicky úprava vzákonu otrestní odpovědnosti právnických osob aobčanském soudním řádu, vespojení správní úpravou hmotného práva upravující zastupování/jednání zaprávnickou osobu, jde-li ovýslech statutárního zástupce. Stejné platí vevztahu kotázce nucení ksebeobviňování zástupců právnické osoby. Pokud by se dostaly zájmy osoby, která má být vyslýchána jako statutární zástupce právnické osoby, dokonfl iktu sjejími osobními zájmy (nebezpečí stíhání by zde bylo pro obě osoby), ustanoví se právnické osobě opatrovník. 32 Ust. § 51 odst. 4 s.ř.: „Vřízení navazujícím navýkon kontroly, vekterém je účastníkem řízení kontrolovaná osoba, není třeba provádět protokolem okontrole, který je podkladem rozhodnutí opřestupku, dokazování.“ 33 Ust. § 150 odst. 2 s.ř.: „Vřízení ovydání příkazu může být jediným podkladem kontrolní protokol pořízený podle zvláštního zákona týmž správním orgánem, který je věcně amístně příslušný kesprávnímu řízení navazujícímu nakontrolní zjišťování, pokud protokol pořizoval ten, kdo může být oprávněnou úřední osobou, apokud se kontrolovaný seznámil sobsahem protokolu nebo byl kseznámení se sobsahem protokolu řádně vyzván, popřípadě pokud byly vsouladu se zákonem vyřízeny námitky kontrolovaného proti obsahu protokolu apokud oobsahu protokolu nejsou pochybnosti ani zjiného důvodu.“ 34 Ktomuto srov. dále např. irozhodnutí Nejvyšší soud vevěci 7 Tz 85/65 aPúry, F. in Šámal, P.akol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 5. Vydání. Praha : C. H. Beck 2005, s. 814 anásl 39 5. Nemo tenenur – polemika kněkterým zákonným konstrukcím Předložené pojednání se nabízí uzavřít polemikou kvposlední době se objevivším legislativním tendencím. Zavšechny lze poukázat nainstitut ohlášení případů porušení zabezpečení osobních údajů dozorovému úřadu (pro Českou republiku Úřadu pro ochranu osobních údajů) vesmyslu čl. 33 nařízení Evropského parlamentu aRady EU č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2015 oochraně fyzických osob vsouvislosti se zpracováním osobních údajů aovolném pohybu těchto údajů aozrušení směrnice 95/46/ES.35 Vestručnosti, dle odkazovaného ustanovení je správce osobních údajů povinen ohlásit příslušnému dozorovému úřadu jakékoli porušení zabezpečení36 velhůtě bez zbytečného odkladu, pokud možnost do72 hodin odokamžiku, kdy se oněm dozvěděl. Správce vrámci ohlášení uvede mj. (i.) popis povahy daného případu porušení zabezpečení osobních údajů včetně, pokud je to možné, kategorií apřibližného počtu dotčených subjektů údajů akategorií apřibližného množství dotčených záznamů osobních údajů; (ii.) popis pravděpodobných důsledků porušení zabezpečení osobních údajů, a(iii.) popis opatření, která správce přijal nebo navrhl kpřijetí scílem vyřešit dané porušení zabezpečení osobních údajů, včetně případných opatření kezmírnění možných nepříznivých dopadů. Krátce řečeno, všechny informace nezbytné kposouzení, zda správce nezanedbal svou povinnosti kzajištění bezpečnosti zpracovávaných osobních údajů, příp. nějakou jinou ze zákonných povinností anespáchal přestupek naúseku ochrany osobních údajů. Sohlašováním případů porušení zabezpečení úzce souvisí oznamování porušení zabezpečení osobních údajů subjektům údajů (čl. 34 GDPR). Základní myšlenka právní úpravy oznámení aohlášení porušení zabezpečení je dobrá. Vpodstatě opisuje, co plyne zobecné prevenční povinnosti kodvracení škod azobecné slušnosti, tedy že dojde-li kincidentu, který se může dotknout zájmů, práv asvobod jiného, měla by se dotčená osoba otakové skutečnosti vyrozumět. Dotčená osoba by měla mít čas amožnost učinit opatření kodvrácení nepříznivého důsledku. Pokud oznamovatel zasituaci nesu vinu, měl by se naodvracení nepříznivých důsledků podílet. Rozumné je ito, aby povinná osoba měla možnost obrátit se naodborně způsobilou instituci, se kterou věc prodiskutuje atato jí poradí nejlepší způsob řešení. Příběhy právních institutů však mívají šťastné konce spíše výjimečně. Právní instituty, zejména ty nové aprozatím neotesané, nebývají rozumné, dobře fungující abez problémů. Ohlášení porušení zabezpečení není výjimkou. 35 Dále jen GDPR. 36 Porušením zabezpečení se vesmyslu čl. 4 odst. 12 nařízení míní „porušení zabezpečení, které vede knáhodnému nebo protiprávnímu zničení, ztrátě, změně nebo neoprávněnému poskytnutí nebo zpřístupnění přenášených, uložených nebo jinak zpracovávaných osobních údajů“ 46 Obdobně správní soudy judikují ivkontextu zákona ozadávání veřejných zakázek. „Zásada zákazu sebeobviňování není absolutní, má své meze, přičemž jednu znich tvoří právní úprava výkonu dohledu nad určitou oblastí – zde: zadávání veřejných zakázek, jež nelze efektivně vykonávat bez určitých informací apodkladů, konkrétně dokumentace oveřejné zakázce.“21 Nejvyšší správní soud interpretaci tohoto principu rozšiřuje inakontrolní činnost, tedy mimo rámec samotného řízení osprávním deliktu. Vsouvislosti skontrolou obsahu vysílání vrámci kontrolní činnosti Rady pro rozhlasové atelevizní vysílání oposkytnutí záznamu televizního vysílání vyslovil, že „veškerá judikatura vyjadřující se kzákazu sebeobviňování je hledáním rovnováhy mezi veřejným zájmem nakontrole dodržování právních předpisů, naodhalování atrestání protiprávní činnosti azájmem nazachování spravedlivého procesu. Vdaném případě byla povinnost předložení záznamu vyžadována mimo rámec řízení osprávním deliktu, jistě ale nelze vyloučit, že povyhodnocení záznamu by mohlo být správní řízení ouložení sankce zahájeno. Tak je tomu ovšem vřadě oblastí regulovaných právem. Zákon stanoví pravidla pro určitou činnost, zákonem určený orgán jejich dodržování kontroluje, ato vlastní aktivní činností, nebo vsoučinnosti se subjektem provozujícím danou činnost, avyvozuje odpovědnost zporušení pravidel.“22 Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že je-li některá oblast regulována, „musí zde být účinné kontrolní mechanismy, které umožňují sledovat avyhodnocovat dodržování daných pravidel aznedodržování vyvozovat odpovědnost.“23 Nadruhou stranu však Nejvyšší správní soud vjiném svém rozsudku vsouvislosti se zásadou zákazu sebeobviňování uvádí, že orgán veřejné moci svým jednáním musí vmateriálním slova smyslu sledovat předvídatelný aracionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu zákon svěřuje jeho pravomoci. „Při výkonu svých pravomocí jsou orgány veřejné moci povinny se pohybovat nejen zhlediska formálního vhranicích svých pravomocí akompetencí stanovených ústavním pořádkem (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv asvobod), ale výkon těchto pravomocí musí být také poobsahové (materiální) stránce vsouladu se základními principy, vyjádřenými vustanoveních ústavního pořádku, což odpovídá pojetí materiálního právního státu. Orgán veřejné moci proto vykonává určitou pravomoc akompetenciultra virestaké tehdy, pokud svým jednáním nesleduje určitý předvídatelný aracionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc akompetence svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť ozákon se opírajícím postupem, základní práva dotčených osob více, než je nezbytně nutné ktomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel.“24 21 Rozsudek Krajského soudu vBrně ze dne 26. 9. 2016, čj. 30 Af 73/2014 – 184. 22 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, čj. 2 As 254/2016 – 39. 23 Ibid. 24 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2018, čj. 5 As 36/2018 – 40. 47 iii) Objektivně existující důkazy ajejich povaha Zatřetí Ústavní soud dospěl kzávěru, že pokud je cílem získat objektivně existující důkazy, které nevyžadují aktivní jednání obviněného či podezřelého, ale toliko strpění jejich provedení, nelze natyto postupy pohlížet jako naúkony, jimiž by byl obviněný či podezřelý donucován kústavně nepřípustnému sebeobviňování. Kzajištění součinnosti obviněného či podezřelého při opatřování takových důkazů je možno užít zákonných donucovacích prostředků.25 Sodkazem najudikaturu ESLP26 asvé sjednocující stanovisko Ústavní soud dále vysvětlil, že „různý režim získávání důkazů zhlediska práva neusvědčovat sám sebe se opírá oodlišný charakter výpovědi auvedených důkazů. Posledně jmenované existují objektivně, nezávisle navůli obviněného, při jejich opatřování je sice postupováno proti vůli obviněného, nevyžaduje se však poněm jeho aktivní součinnost, ale pouze strpění donucovacích úkonů.“27 Naproti tomu „výpověď, slovo, neexistuje objektivně, nezávisle navůli obviněného, alze je získat jen proti vůli obviněného, je-li tato zlomena fyzickým nebo psychickým donucením, tj. jen když se poníží důstojnost člověka jako svobodné bytosti […].“28 Audiovizuální záznam ajeho promítnutí vřízení opřestupku či správním deliktu je přitom podle judikatury rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu „specifi ckým případem ohledání vesmyslu § 54 správního řádu.“29 Jeho povaha má tedy odlišný charakter oproti výpovědi vesmyslu shora citovaného stanoviska Ústavního soudu. Kromě podmínky objektivní existence důkazu nezávisle navůli účastníka řízení vesvém rozsudku Nejvyšší správní soud judikoval, že jedná-li se čistě ozjištění skutkových otázek nazákladě předložení těchto již existujících důkazních prostředků, nemůže takový postup vést kporušení zásady zákazu sebeobvinění. „Orgán dohledu je ipod hrozbou sankce oprávněn zavázat účastníka řízení ktomu, aby poskytl veškeré potřebné informace vztahující se keskutkovému stavu, které jsou mu známy, aaby mu předal případně příslušné dokumenty, jež má kdispozici, ato itehdy, když mohou sloužit kprokázání protiprávního jednání vůči němu samotnému nebo vůči jinému subjektu.“30 Sodkazem najudikaturu evropských soudů také správní soudy specifi kovaly, že „vyšetřovací orgán není oprávněn dotazovat se nasubjektivní názory ani hodnotové soudy nebo nabádat kvytváření předpokladů či vyvozování důsledků; lze odmítnout odpovídat 25 Stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30.11.2010 publ. pod č. 439/2010 Sb. 26 Rozsudek ze dne 25. 2. 1993 vevěci Funke proti Francii (stížnost č. 10828/84), Rozsudek velkého senátu ze dne 17. 12. 1996 vevěci Saunders proti Spojenému Království (stížnost č.19187/91). 27 Stanovisko pléna Ústavního soudu České republiky, sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30.11.2010 publ. pod č. 439/2010 Sb. 28 Ibid. 29 Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, čj.7As57/2010 - 82, č. 2633/2012 Sb. NSS. 30 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014 – 52. 48 naotázky, které se netýkají pouze skutkového stavu akteré by mohly vést kpřiznání podílu naprotiprávním jednání.“31 Nejvyšší správní soud vtéto souvislosti také vyslovil stanovisko, které se vjudikatuře Ústavního soudu dosud neobjevuje, ato že „nic totiž nebrání adresátovi vtom, aby vdalším průběhu správního řízení nebo během řízení […] prokázal, vykonávaje tak své právo naobhajobu, že skutkové okolnosti vylíčené vjeho odpovědích nebo předané dokumenty mají jiný význam, nežli jaký jim přikládá [správní orgán].“32 Tento závěr Nejvyšší správní soud vesvé judikatuře několikrát zopakoval. Podle Nejvyššího správního soudu tak „účastníkovi řízení lze vtakové situaci přiznat právo nevypovídat jen doté míry, dojaké by byl nucen poskytnout odpovědi, které by ho dovedly kpřipuštění existence protiprávního jednání, které přísluší prokázat správnímu orgánu. Poúčastníkovi řízení nelze požadovat, aby přiznal své protiprávní jednání či jinak své jednání či předložené podklady právně hodnotil.“33 Shora citovaná interpretace zásady zákazu donucení ksebeobviňování Nejvyšší správní soud uplatnil vkontextu několika právních oblastí. Předmětem soudního přezkumu byla například situace, vníž správní orgán vyzval kpředložení dokumentů, jejichž vedení ukládá zákon oodpadech. „Samotné předložení dokumentů, které musela stěžovatelka vést nazákladě zákona, nemůže vést kobvinění sebe samého […] ipři předložení požadovaných dokumentů nic nebránilo vnavazujícím řízení brojit proti závěrům, které by [správní orgán] zdaných dokumentů učinil.“ 34 Obdobně se Nejvyšší správní soud vyjádřil vsouvislosti svýzvou kpředložení záznamu televizního vysílání, který lze považovat zatakový objektivně existující důkaz.35 Zmínit lze také rozhodnutí Krajského soudu vBrně, který zdůraznil, že „velmi podstatná je […] iskutečnost, že žalovaný požalobci požadoval předložení listin, jež […] nutně musely být součástí dokumentace oveřejné zakázce, jež musí být podle ZVZ uchována (§ 155 odst. 1 ZVZ) ajež musí být žalovanému také předložena (§ 114 odst. 6 ZVZ). Bylo by podle zdejšího soudu absurdní dovozovat, že osoba, které zákon výslovně ukládá povinnost uchovávat určité listiny aty pak vzákonem jasně předvídané situaci předložit, měla být vevýzvě kjejich předložení upozorňována nato, že je předkládat nemusí. Pak trvání natéto povinnosti ze strany žalovaného nemůže žalobce a) poprávu považovat zajakékoli sebeobviňování, jež by mělo být zakázáno.“36 Ústavní soud taktéž vevztahu kpovaze důkazních prostředků rozlišil, že zásada nemo tenetur se nevztahuje ani navýpověď jako celek, ale najednotlivé otázky.37 31 Rozsudek Krajského soudu vBrně ze dne 21. 4. 2016, čj. 62 Af 15/2015 – 224. 32 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 As 159/2014 – 52. 33 Ibid. 34 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2018, čj. 4 As 92/2018 – 35. 35 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016, čj. 2 As 254/2016 – 39. 36 Rozsudek Krajského soudu vBrně ze dne 21. 4. 2016, čj. 62 Af 15/2015 – 224. 37 Nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97. 49 iv) Právo osobní povahy Mimoto Ústavní soud explicitně judikoval, že zásada zákazu donucení ksebeobviňování je osobní povahy. Nemůže se nani tedy odvolávat žádná právnická osoba či její statutární orgány.38 Tento závěr je však vmnoha ohledech rozporován.39 2. Nemo tenetur aaudiovizuální záznam pořizovaný zaměstnavatelem Jak vyplývá ze shora uvedené judikatury Ústavního aNejvyššího správního soudu, lze dovodit určité hranice toho, kdy je přiměřené aplikovat zásadu zákazu donucení ksebeobvinění. Vkontextu přípustnosti audiovizuálního záznamu pořizovaného zaměstnavatelem však soudy dosud nerozhodovaly. Vsouvislosti svýzkumnou otázkou defi novanou vúvodu tak napozadí obecných kritérií vymezených judikaturou vzniká několik nejasností, jimiž by bylo příhodno se zabývat. a) Sporné aspekty Audiovizuální záznam má nepochybně povahu jiného důkazního prostředku, než je výpověď. Jednoznačně vypovídá oskutkových okolnostech nastalého případu, přičemž případným poskytnutím tohoto důkazu správnímu orgánu je ponechán zaměstnavateli dostatečný prostor pro právo naobhajobu ajeho tvrzení, že skutek nenaplňuje skutkovou podstatu správního deliktu či přestupku. Pokud zaměstnavatel audiovizuální záznam pořizuje, je taktéž nepochybné, že jeho poskytnutí pro účely správního řízení nevyžaduje aktivní součinnost či tvorbu jeho obsahu, nýbrž pouze strpění omezení svých práv, zatímco je se záznamem nakládáno. Dojaké míry ale existuje tento audiovizuální záznam pořizovaný zaměstnavatelem skutečně objektivně anezávisle najeho vůli? Není jistě zcela nepříznačné, že veshora citované judikatuře Nejvyššího správního soudu se vpřípadě objektivně existujících důkazů vždy jednalo omateriály (záznamy vysílání, zadávací dokumentace apod.), které přímo zákon subjektu ukládá pořizovat, uchovávat apod. Tedy jedná se osituaci, kdy zjevně nezávisí pouze navůli subjektu materiálem disponovat. Oproti tomu zaměstnavatel audiovizuální záznam napracoviště pořizuje vždy dobrovolně. Žádný zákon mu to jako povinnost neukládá, aje proto čistě najeho vůli tak učinit. Vevětšině případů ktomu přistupuje zaúčelem ochrany svých práv, zvýšení efektivity výroby, ochrany práv zaměstnanců apod. Nikoliv však proto, aby tento důkazní prostředek byl následně využit ivjeho neprospěch. Otázkou tedy je, zda má zaměstnavatel sohledem natuto svou dobrovolnost pořizování záznamu povinnost jej poté jako již objektivně existující důkaz vydat. 38 Usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/13 ze dne 14. 3. 2013. 39 Helena Prášková, ‚Princip nemo tenetur vkontrolním procesu‘ [2012] 45(5/6) Správní právo 283-290. 50 Stímto základním sporným aspektem souvisí iřada dalších podřadných problémů. Je zaměstnavatel povinen odpovědět nadotazy vyšetřujícího orgánu ohledně existence či pořizování samotného audiovizuálního záznamu? Je vevýpovědi vsouladu sjudikaturou Ústavního soudu iNejvyššího správního soudu zaměstnavatel oprávněn odepřít odpověď natakovou otázku, popř. ipřesto, že opořizování aexistenci záznamu již například kladně vypovídal zaměstnanec? Taková otázka jistě nemíří nasubjektivní názor ani hodnotový soud, ani nenabádá kvytváření předpokladů či vyvozování důsledků, což jsou právě kritéria nacházející se zahranou „tvrdého“ jádra zásady nemo tenetur. Bude právo odepřít poskytnutí audiovizuálního záznamu ajeho nepřípustnost vřízení osprávním deliktu či přestupku záviset naskutečném obsahu videozáznamu? Vždyť podle judikatury je právo nevypovídat dáno „doté míry, dojaké by byl nucen poskytnout odpovědi, které by ho dovedly kpřipuštění existence protiprávního jednání, které přísluší prokázat správnímu orgánu.“ Některé audiovizuální záznamy mohou bezprostředně dokumentovat protiprávní jednání zaměstnavatele, jelikož zachycují skutkový stav tak, jak se odehrál zcela bez jakýchkoliv důvodných pochybností. Avneposlední řadě brání snad zaměstnavateli cokoliv vtom, aby jakožto vlastník těchto záznamů zcela vsouladu se svým panstvím nad věcí tyto záznamy zničil dříve nežli, ale ipoté, co oně správní orgán zaměstnavatele požádá? Žádný právní předpis zaměstnavateli nepřikazuje tento záznam pořizovat. b) Hledání proporcí Předestřené úvahy vedou knesčetně absurdním apřekvapujícím závěrům. Jejich závazné řešení budou muset vyslovit až soudy při posuzování konkrétních individuálních okolností daných případů. Stěžejní bude jistě nalézt přiléhavou interpretaci kpovaze důkazních prostředků, tj. objektivně, nezávisle navůli subjektu existující důkazní prostředek vypovídající pouze oskutkových okolnostech případu. Ipřesto však se tento příspěvek vnásledující pasáži pokusí nazákladě shora analyzované judikatury navrhnout řešení. Zásada zákazu donucení ksebeobviňování není absolutní. Proporcionalitu jejího omezení, resp. meze jejího rozsahu, je vždy nutno poměřovat vurčitém kontextu sohledem nato, krealizaci jakého zamýšleného účelu právo směřuje.40 Vesvé podstatě to veskutečnosti vede kneustálému dotváření obsahu zásady nemo tenetur. Její meze jsou proto „produktem dějin, historických konfl iktů, [jsou] zrcadlením Jheringova ‚boje zaprávo.“ 41 Podle Holländera vzávislosti natom „hledáme pro [ni] analytickou strukturu. Ex post vkládáme do[ní] nové anové hermeneutické vzorce, jinak řečeno, nové anové představy opodobě vztahu jednotlivce acelku.“ Posouzení rozsahu tohoto pojmu 40 Zdeněk Kühn. Aplikace práva vesložitých případech. Kúloze právních principů vjudikatuře. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2002, s. 208. 41 Pavel Holländer (n 1) 112. 51 vkonkrétním kontextu je tedy ničím jiným než „hledáním proporcí vevztazích mezi jednotlivcem acelkem“. Podle tohoto příspěvku je třeba zásadu zákazu sebeobviňování vevztahu kpředložení audiovizuálního záznamu vřízení oodpovědnosti zaměstnavatele zapřestupek vykládat tak, aby materiálně nebránila efektivní kontrole povinností zaměstnavatele vůči zaměstnancům. Nejen, že je třeba vzít vpotaz zájem společnosti nakontrole dodržování právních předpisů, naodhalování atrestání protiprávní činnosti. Ohled je nutno brát inapovahu zaměstnaneckých vztahů, vnichž se zaměstnanec nachází veznačně slabším postavení než zaměstnavatel, přičemž veřejnoprávní předpisy, nazákladě nichž správní orgány kontrolují dodržování povinností zaměstnavatele vůči zaměstnanci, míří právě naochranu zájmů apráv zaměstnance (viz § 316 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Sohledem nato příspěvek argumentuje, že pořizuje-li zaměstnavatel ze své vůle audiovizuální záznam napracovišti povětšinou zaúčelem ochrany svých práv, nelze považovat zanepřiměřené požadovat poněm poskytnutí takto pořízených aexistujících záznamů ipro účely šetření ohledně porušení jeho povinností, jejichž objektem ochrany je právě zájem či právo zaměstnance (např. § 316 zákoník práce). Povinnosti předložit audiovizuální záznam se zaměstnavatel vtěchto případech nezprostí ani sodvoláním nazásadu zákazu donucení ksebeobviňování. Bude-li pořizování aexistence záznamu bez důvodných pochybností prokázána, např. ze strany zaměstnance jako svědka či doložením písemného informovaného souhlasu kpořizování takového záznamu napracovišti včetně informací, pojakou dobu je uchováván apod., bude nutno záznam považovat zaobjektivně existující důkazní prostředek nezávisle navůli zaměstnavatele vypovídající oskutkovém stavu šetřeného správního deliktu či přestupku. Nelze opomenout, že při pořizování audiovizuálních záznamů napracovišti je to totiž zejména soukromí zaměstnanců, doněhož je zasahováno. Lze proto rozumně předpokládat, že je-li tento zásah dozákladních práv zaměstnance přiměřený pro účely ochrany práv zaměstnavatele (viz obecné podmínky přípustnosti důkazních prostředků vkapitole jedna), musí být přiměřené iomezení zásady zákazu sebeobviňování nastraně zaměstnavatele vpřípadě skutkových podstat, jejichž objektem je ochrana práv zaměstnance. Ochraně práv zaměstnance přitom odpovídá objekt právních norem, jejichž porušování správní orgány uzaměstnavatele kontrolují. Autorka považuje zapodstatné dodat, že ani pokud by byl audiovizuální záznam pořizován zaměstnavatelem neoprávněně či by nebyl přiměřený tomu, dojaké míry zasahuje dosoukromí zaměstnance (opět viz obecné podmínky přípustnosti důkazních prostředků), nemůže se zaměstnavatel vpřípadech ochrany práv zaměstnance bez dalšího dovolávat zásady zákazu sebeobviňování či nepřípustnosti nahrávky pro její protizákonnost. 52 Nedochází přitom kzásahu dopráva naspravedlivý proces zaměstnavatele. Je primárně jeho vůlí záznam vůbec pořizovat. Kdispozici má navíc jakékoliv další právní prostředky obhajoby vřízení osprávním deliktu či přestupku tak, aby nebylo prokázáno naplnění skutkové podstaty. Opačný výklad by popíral presumpci racionality zákonodárce, který má vytvářet právo bez absurdních následků.42 Důsledky interpretace zákona musí umožňovat naplnění účelu právních norem, nikoliv jej ztěžovat. Opačný výklad by kmateriálníúčinnosti kontroly či dohledu nad dodržováním povinností zaměstnavatelů vůči jeho zaměstnancům vyžadoval, aby to byl nejen zaměstnavatel, kdo záznam pořizuje, ale ikaždý jeho zaměstnanec. To však nelze pozaměstnancích kochraně jejich práv rozumně požadovat, jelikož plnění pracovněprávních povinností, výkon práce anakládání smajetkem avýrobními prostředky zaměstnavatele vyžaduje alespoň určité zdání vzájemné důvěry. Závěr Analýza judikatury Nejvyššího správního soudu vkontextu rozhodnutí Ústavního soudu identifi kovala stěžejní vymezení hranic přiuplatňování zásady zákazu donucení ksebeobviňování. Ipřesto však není zcela jednoznačné, zda lze audiovizuální záznam pořizovaný zaměstnavatelem považovat zaobjektivně, nezávisle navůli subjektu existující důkazní prostředek vypovídající pouze oskutkových okolnostech případu. Příspěvek uvedl několik argumentů, nazákladě kterých lze otéto otázce polemizovat. Ačkoliv jasné stanovisko může poskytnout až budoucí rozhodovací praxe soudů, příspěvek nastínil, že interpretovat zásadu nemo tenetur se ipsum prodere je nutno zejména vkontextu zaměstnaneckých vztahů, účelu práva aobjektů jím chráněných. 42 Zdeněk Kühn, (n 39) 209. 53 ZÁKAZ NUCENÍ KSEBEOBVIŇOVÁNÍ OPTIKOU EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA Mgr. Lucie Matějka Řehořová1 1 Úvod Následující text má zacíl prezentovat dílčí závěry výzkumného projektu kzastřešujícímu tématu „přípustnost záznamů zkamerových systémů jako důkazních prostředků aobecně kotázce předpokladů přípustnosti (legálnosti) důkazních prostředků pořízených prostředky moderní techniky“ prostřednictvím podrobnější analýzy tentokrát refl ektující otázku zákazu nucení ksebeobviňování vevybranéjudikatuře Evropského soudu pro lidská práva. 2. Právní rámec zákazu nucení ksebeobviňování Naúrovni regionální ochrany lidských práv je zajeden znejefektivnějších systémů zpohledu mezinárodního práva považován systém fungující vrámci anapůdě Rady Evropy, založený napodkladě Evropské úmluvy oochraně lidských práv azákladních svobod2, ato včetně jejího kontrolního mechanismu. Přestože není právo nepřispívat kvlastnímu obvinění (nemo tenetur se ipsum accusare) výslovně vEvropské úmluvě oochraně lidských práv azákladních svobod zmíněno, patří mezi obecně uznávané mezinárodní standardy aje dovozováno zčlánku 6, který garantuje právo naspravedlivý proces, akterý je dále prostřednictvím příslušných metod interpretace rozváděn adotvářen judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Právo sám sebe neobviňovat zejména předpokládá, že orgány činné vtrestním řízení se snaží prokázat jednání vmezích právního řádu tak, aniž by se uchýlily kdůkazům získaným metodami nátlaku nebo útisku proti vůli obviněného. Respektování analyzovaného práva koresponduje sčlánkem 3 Evropské úmluvy, dle kterého „Nikdo nesmí být mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“ Garance zásady zákazu nucení ksebeobviňování přispívá kpředcházení justičním omylům azajištění cílů Evropské úmluvy. 1 Mgr.Lucie Matějka Řehořová působí naKatedře pracovního práva apráva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy azároveň jako advokátka vPraze. 2 Úmluva oochraně lidských práv azákladních svobod (Evropská úmluva olidských právech). Sjednána dne 4. 11. 1950, ratifi kována Českou aSlovenskou federativní republikou dne 18. 3. 1992. Vyhlášena veSbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. sdělením federálního ministerstva zahraničí. Dále také jen jako „ Evropská úmluva“ či „EÚLP“. 54 Článek 6 Evropské úmluvy stanoví: 1) Každý má právo nato, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně avpřiměřené lhůtě projednána nezávislým anestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne ojeho občanských právech nebo závazcích nebo ooprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk aveřejnost mohou být vyloučeny buď podobu celého nebo části procesu vzájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti vdemokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, vrozsahu považovaném soudem zazcela nezbytný, pokud by, vzhledem kezvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být naújmu zájmům spravedlnosti. 2) Každý, kdo je obviněn ztrestného činu, se považuje zanevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem. 3) Každý, kdo je obviněn ztrestného činu, má tato minimální práva: a) být neprodleně avjazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen spovahou adůvodem obvinění proti němu; b) mít přiměřený čas amožnosti kpřípravě své obhajoby; c) obhajovat se osobně nebo zapomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky nazaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují; d) vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě adosáhnout předvolání avýslech svědků vesvůj prospěch zastejných podmínek, jako svědků proti sobě; e) mít bezplatnou pomoc tlumočníka, jestliže nerozumí jazyku používanému před soudem nebo tímto jazykem nemluví.“3 3 Článek 6 Evropské úmluvy (angl.): 1) In the determination of his civil rights and obligations or of any criminal charge against him, everyone is entitled to afair and public hearing within areasonable time by an independent and impartial tribunal established by law. Judgment shall be pronounced publicly but the press and public may be excluded from all or part of the trial in the interests of morals, public order or national security in ademocratic society, where the interests of juveniles or the protection of the private life of the parties so require, or to the extent strictly necessary in the opinion of the court in special circumstances where publicity would prejudice the interests of justice. 2) Everyone charged with acriminal off ence shall be presumed innocent until proved guilty according to law. 3) Everyone charged with acriminal off ence has the following minimum rights: (a) to be informed promptly, in alanguage which he understands and in detail, of the nature and cause of the accusation against him; (b) to have adequate time and facilities for the preparation of his defence; (c) to defend himself in person or through legal assistance of his own choosing or, if he has not suffi cient means to pay for legal assistance, to be given it free when the interests of justice so require; (d) to examine or have examined witnesses against him and to obtain the attendance and examination of witnesses on his behalf under the same conditions as witnesses against him; (e) to have the free assistance of an interpreter if he cannot understand or speak the language used in court.” 55 3. Vybraná judikatura Evropského soudu pro lidská práva Poprvé se Evropský soud pro lidská práva snámitkou porušení zásady zákazu nucení ksebeobviňování zabýval vevěci Funke v. Francie (stížnost č. 10828/84). Vdaném případě byl německý občan pan Funke odsouzen zato, že odmítl vydat dokumenty, které požadovaly francouzské celní úřady, azároveň tvrdil, že francouzské úřady porušily jeho právo sám sebe neobviňovat tím, že proti němu bylo zahájeno trestní stíhání scílem přinutit ho spolupracovat kusvědčení sebe samého, ikdyž si francouzské úřady mohly vyžádat mezinárodní právní pomoc samy ibez jeho přispění. Evropský soud pro lidská práva vuvedeném případu překvapivě stručně4 konstatoval, že „…celní orgány vyprovokovaly usvědčení pana Funkeho, aby získaly určité listiny, onichž byly přesvědčeny, že musejí existovat, ačkoli si nebyly touto skutečností jisty. Protože nebyly schopny či ochotny si je opatřit jiným způsobem, pokusily se přimět stěžovatele, aby předložil důkazy otrestných činech, které údajně spáchal. Zvláštní rysy celního práva … nemohou ospravedlnit takovéto porušení práva každého, “kdo je obviněn ztrestného činu”, vmezích samostatného významu tohoto výrazu zakotveného včlánku 6, aby mlčel anepřispíval kobvinění sama sebe. Proto byl článek 6 odst. 1 porušen.“5 Podrobnější interpretaci práva sám sebe neobviňovat poskytl Evropský soud pro lidská práva vpřípadu Saunders v. Spojené království (stížnost č.19187/91), najehož počátku se soud veSpojeném království zabýval otázkou, zda lze vtrestním řízení před soudem použít výpovědi, získané předtím pod hrozbou trestní sankce při mimosoudním vyšetřování prováděném obchodními inspektory. Stěžovatel byl podezřelý zmachinací skurzem akcií společnosti Guinness. Inspektoři jmenovaní ministrem obchodu aprůmyslu stěžovatele celkem devětkrát vyslechli (tj. nikoli orgány činné vtrestním řízení). Tyto protokoly však byly použity jako důkaz vtrestním řízení proti stěžovateli. Ten byl pak inazákladě těchto protokolů zanezákonné operace napodporu akcií odsouzen ktrestu odnětí svobody. Pan Saunders se obrátil naEvropský soud pro lidská práva stím, že použití jeho výpovědí před inspektory ministerstva obchodu aprůmyslu bylo vrozporu sčl. 6 Úmluvy. Evropský soud pro lidská práva poprojednání věci konstatoval, že právo neobviňovat sám sebe je primárně spojeno srespektováním vůle obviněné osoby nevypovídat. Jako obecně uznávané právo vprávních systémech smluvních stran Úmluvy ijinde senevztahuje naužití dokumentů, jež mohou být odobviněného získány donucením, existujících nezávisle navůli obviněného, jako např. dokumentů získaných nazákla4 Evropská komise pro lidská práva přitom předtím, než věc postoupila Evropskému soudu pro lidská práva, dospěla kzávěru opačnému, když konstatovala, že „ani povinnost předložit bankovní výpisy ani možnost ukládat pokuty nejsou vrozporu se zásadou spravedlivého procesu; zmíněná povinnost je výrazem důvěry státu vůči všem občanům vtom smyslu, že se neužívají přísná kontrolní opatření, zatímco odpovědnost zaškodu způsobenou uložením pokut zcela spočívá nadotčené osobě, pokud odmítne spolupracovat spříslušnými orgány.“ (ktomu srov. bod 43 rozsudku Funke v. Francie) 5 Rozsudek ESLP ze dne 25. 2. 1993, Funke v. Francie, č. 10828/84, bod 44. 62 ústavní soud irekognici4. Naopak podání vysvětlení nebo výpovědi je aktivním jednáním ajako takové se naněj zásada nemo tenetur vztahuje.5 Skutečnost, kdy osoba je povinna strpět jednání orgánu veřejné moci, se projevuje rovněž při kontrole těchto osob vsouladu skontrolním řádem. Jak již bylo řečeno výše, není projev této zásady pouze vrovinětrestního práva. 3. Požadování součinnosti, podání vysvětlení, výkon kontroly aposkytnutí vyžádaných podkladů aneb jednotlivá jednání spojená se zásadou nemo tenetur Právo odepření výpovědi je velice podobné právu odepření podání vysvětlení správnímu orgánu.6 Vpřípadě podání vysvětlení se však jedná ojeden zprojevů součinnosti. Ználezu Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08 lze dovodit, že tato zásada se vztahuje naosoby, které byly policií označeny zajediného možného pachatele přestupku. Tyto osoby tak mohou uplatnit své právo odmítnout podání vysvětlení, které má jinak sloužit kzískání informací, zda zahájit přestupkové řízení avůči komu. Vuvedeném nálezu Ústavní soud rovněž zdůraznil, že nutit pod hrozbou sankce jakoukoliv osobu kpodání vysvětlení, ikdyž ze zjištěných skutkových okolností je zřejmé, že kžádnému přestupku nedošlo, je nepřípustné. Uplatněním argumentu acontrario navýše uvedený nález Ústavního soudu lze dojít kzávěru, že předvolání účastníka vpřípadě, kdy není předem známo, že by se mohlo jednat ojediného pachatele přestupku, nepředstavuje porušení této zásady. Kobjasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku (trestného činu) ajeho pachatele slouží právě především institut požadovat vysvětlení, aproto pouhé předvolání nemá sebeobviňující charakter. Výkon kontroly je jednou znejtypičtějších činností veřejné správy. Ustanovení §2 zákona č. 255/2012 Sb., kontrolní řád, defi nuje kontrolu tak, že „kontrolní orgán při kontrole zjišťuje, jak kontrolovaná osoba plní povinnosti, které jí vyplývají zjiných právních předpisů nebo které jí byly uloženy nazákladě těchto předpisů.“ Jak vyplývá zdefi nice kontroly, podstatou činnosti orgánů veřejné správy vrámci kontroly je zjišťování plnění povinností kontrolovaných osob anikoliv primárně zajišťování důkazů azjišťování skutečností významných pro řízení opřestupku. Následné ukládání opatření pozjištění nedostatků při kontrole již není součástí kontroly, nýbrž se jedná oproces, který nakontrolu navazuje. Kontrolní řád dává kontrolujícímu orgánu řadu oprávnění. Mezi nimi je oprávnění dle ustanovení § 8 písm. c), kdy „kontrolující je vsouvislosti svýkonem kontroly oprávněn požadovat poskytnutí údajů, dokumentů avěcí vztahují4 Kpovinnosti obviněného strpět rekognici akzásadě zákazu sebeobviňování viz nález Ústavního soudu ze dne 11.10.2007, sp. zn. III. ÚS 528/06. 5 Kprávu svědka odepřít výpověď viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1997, sp. zn. III. ÚS 149/97. 6 Nezbytná vysvětlení opatřuje rovněž správní orgán k„prověření oznámení, ostatních podnětů avlastních zjištění, která by mohla být důvodem kzahájení řízení zmoci úřední“ vrámci ustanovení § 137 odst.1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. 63 cích se kpředmětu kontroly nebo kčinnosti kontrolované osoby“ asoučasně dle písm.f) „vyžadovat odkontrolované osoby apovinné osoby další součinnost potřebnou kvýkonu kontroly“. Již jen zuvedeného znění zákona je patrné, kdy kontrolovaná osoba může odmítnout poskytnout kontrolorovi požadované údaje adokumenty, aniž by ze strany kontrolujícího orgánu došlo kuložení sankce. Je jím případ, kdy požadované podklady nesouvisí spředmětem kontroly. Předmět kontroly by měl být obsažen vprotokolu okontrole [dle § 12 odst. 1 písm. e) kontrolního řádu] adále voznámení ozahájení kontroly. Nepředložení dokumentů, které souvisí spředmětem kontroly, tak není vsouladu spovinností kontrolovaného poskytnout součinnost.7 Poskytování podkladů nazákladě výzvy správního orgánu se řídí také povinností kontrolovaného ksoučinnosti. Přestože tato součinnost neznamená prima facie porušení zmiňované zásady, vpřípadě nedodržení termínu pro předložení vyžádaných písemností, by měl účastník sdělit, co mu kjejich předložení brání ato ivpřípadě, kdy nemá písemnosti vůbec kdispozici nebo kdy mu zákon ani neukládá dané dokumenty vést auchovávat.8 Lze se domnívat, že soud ukládá účastníkům alespoň minimální povinnost ksoučinnosti, aby správní orgán mohl zvážit, zda se vdaném případě uplatní zmiňovaná zásada. Zaporušení povinnosti ksoučinnosti uděluje správní orgán pořádkové pokuty.9 Tyto však lze udělit pouze osobám, které byly vyzvány kpředložení písemností amají oprávnění požadovanými údaji disponovat.10 Zvýše uvedených oprávnění kontrolujících orgánů apopřipomenutí povinnosti kontrolovaného uložené v§ 10 odst. 2, kdy „kontrolovaná osoba je povinna vytvořit podmínky pro výkon kontroly, umožnit kontrolujícímu výkon jeho oprávnění stanovených tímto zákonem aposkytovat ktomu potřebnou součinnost“ se nabízí otázka, zda se výše zmiňovaná zásada nemo tenetur vztahuje inaoblast kontroly orgánů veřejné správy. Poskytnutí vyžádaných podkladů vyžaduje aktivní jednání účastníka. Vzhledem kjiž uvedeným závěrům podložených judikaturou Ústavního soudu lze předpokládat závěr, že ikposkytování podkladů – dokumentů ajiných věcí – nesmí být nikdo donucován. Kontrola je však vykonávána zpravidla nazákladě získaných materiálů avpřípadě absolutního připuštění práva, kdy nikdo není povinen vydat proti sobě důkaz, by taková kontrola postrádala svůj smysl. Vrámci proporcionality práva je tak srovnáváno právo naspravedlivý proces, které vsobě zahrnuje zásadu nemo tenetur edere instrumenta contra se, akontrola plnění povinností vsouladu správními předpisy, tj. veřejný zájem natéto kontrole apřípadného odhalování atrestání protiprávní činnosti. 7 Srov. Usnesení Ústavního soud ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1729/17. 8 Usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1736/17 vztahující se kzákonu ostátní kontrole, který je však použitelný izasoučasné právní úpravy. 9 srov. ustanovení § 10 a§ 15 kontrolního řádu. 10 Nález Ústavního soudu ze dne 9. 9. 1999, sp. zn. IV ÚS 13/19, jenž je použitelný izasoučasné právní úpravy. 64 Vevztahu kpředložení požadovaných listin se několikrát vyjádřil Ústavní soud. Krozhodnutím, která vystihují současné postavení Ústavního soudu kotázce kompetencí orgánů veřejné moci ajejich pravomoc požadovat dokumenty kekontrole, je možné označit Usnesení ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 529/17 anovější usnesení ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. II.ÚS3140/18. Vprvně zmíněném rozhodnutí, stěžovatelka namítala, že byla vyzvána kpředložení vyžádaných materiálů vdobě, kdy již bylo zcela zřejmé, že je prověřována ze spáchání přestupku. Vyžádané podklady tedy nevydala sodkazem naprávo nepředkládat proti své osobě důkazy. Ústavní soud vtéto věci podrobně zdůvodnil, že určené orgány kontrolují dodržování povinností stanovené jednotlivým subjektům zákonem. Vpřípadě, kdy zákon určí těmto subjektům povinnost uchovávat či vést určité dokumenty, nemůže být vjejich předložení spatřováno porušení zákazu sebeobviňování. Vyžádání těchto dokumentů je tak nástrojem veřejnoprávní kontroly plnění zákonem stanovených povinností. Tyto závěry zopakoval soud vesvém rozhodnutí zroku 2018, kdy opět zdůraznil, že „samotná povinnost předložení existujících dokumentů tak není sebeobviněním, neboť adresátovi povinnosti nic nebrání se vřízení hájit azpochybnit předložené listiny či význam, který jim správní orgán přiznal“. Obdobný postup se vztahuje kdokladům, které zákon ukládá mít přímo usebe anavyžádání je předložit kontrolujícímu orgánu. Ktéto povinnosti se vyjádřil Ústavní soud tak, že odmítnutí předložit takové doklady nepožívá ochrany zásady nemo tenetur uvedené vListině základních práv asvobod. Soud dovodil, že pouhé spolehnutí se naprohlášení kontrolovaného osplnění všech povinností bez skutečně provedené kontroly by činilo kontrolní orgán bezzubým aznamenalo by to úplné popření institutu kontroly.11 Obecně tak zuvedených rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že pokyn správního orgánu kpředložení dokumentů ajeho vymáhání pod hrozbou sankcí, nelze považovat zaporušení zákazu nemo tenetur, protože účastníkovi (kontroly) „nic nebrání, aby se vřízení hájil azpochybnil předložené listiny či význam, který jim správní orgán přiznal“. Opačný přístup ktéto zásadě označil soud zaeliminaci kontrolní činnosti. Odbor veřejné správy, dozoru akontroly Ministerstva vnitra vesvém stanovisku č.3/2018 však zdůrazňuje, že zákaz sebeobviňování podle nich musí platit ivrámci kontroly. Vzhledem kvýše popsaným judikátům je však patrné, že uplatnění zákazu bude značně omezené. 4. Inspekce práce, ÚOOÚ asledování zaměstnanců napracovišti Státní úřad inspekce práce prostřednictvím svých oblastních poboček vykonává kontrolu zaměřenou nadodržování zákoníku práce zejména naúseku ochrany pracovních vztahů, pracovních podmínek, odměňování, doby odpočinku, bezpečnosti práce 11 Nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1249/2014. 65 ajiné.12 Vrámci svého působení vykonávají svou činnost oblastní inspektoráty vsouladu se zákonem oinspekci práce apodpůrně rovněž podle kontrolního řádu. Ivpřípadě působení tohoto správního úřadu tak dochází kžádostem oposkytnutí údajů, dokumentů avěcí vztahujících se kpředmětu kontroly podle § 8 písm. c) kontrolního řádu. Obdobnou výzvu kposkytnutí údajů, dokumentů nebo věcí souvisejících svýkonem kontroly upravuje i§ 9 odst. 1 zákona oinspekci práce astejně jako vpřípadě kontrolního řádu, je ivtomto případě snesplněním uvedené povinnosti spojováno spáchání přestupku, zakterý lze uložit pořádkovou pokutu.13 Zřejmá podobnost obou ustanovení není přehlédnutelná, apřestože uplatnění zásady nemo tenetur je stanoveno primárně vListině základních práv asvobod, lze předpokládat, že projev této zásady bude vpřípadě vyžádání podkladů dle zákona oinspekci práce shodný sobdobným ustanovením podle kontrolního řádu. Vzhledem k tomu, že inspekce práce kontroluje dodržování povinností stanovených zaměstnavatelům zákoníkem práce ato rovněž naúseku ochrany soukromí aosobních práv zaměstnanců, lze se zcela oprávněně domnívat, že ivtomto úseku kontroly může dojít kuplatnění námitky zákazu nucení ksebeobviňování. Výše zmíněná judikatura Ústavního soudu se nevyjadřuje kekonkrétní otázce porušování povinností zaměstnavatele naúseku ochrany soukromí aosobních práv vevztahu kprávu inspektorátu žádat poskytnutí údajů týkajících se tohoto porušení. Lze se tak jen dohadovat, jak by vrámci testu proporcionality dopadlo právo zaměstnavatele naspravedlivý proces, právo zaměstnance nasoukromí napracovišti aoprávnění inspektorátu požadovat pro výkon kontroly předložení vyžádaných podkladů. Vrámci zachování konstantní judikatury aprávní jistoty účastníků řízení se však lze opět jen domnívat, že názor Ústavního soudu atedy iostatních soudů by následoval současná rozhodnutí vztahující se kestátní kontrole. Úřad pro ochranu osobních údajů (dále jen ÚOOÚ) vykonává svou činnost podle obecného nařízení oochraně osobních údajů14, zákona č.110/2019 Sb., ozpracování osobních údajů apoprocesní stránce, rovněž jako vpřípadě Státního úřadu inspekce práce, primárně podle kontrolního řádu. ÚOOÚ tak vrámci oblasti ochrany osobních údajů využívá stejných ustanovení kontrolního řádu jako oblastní inspektoráty. Vevztahu kochraně soukromí aosobních práv zaměstnanců zde tedy může vněkterých případech dojít kjisté duplicitě, kdy pro daný případ budou příslušní kekontrole jak ÚOOÚ tak oblastní inspektorát. Těmito případy je především kamerové sledování zaměstnanců zaměstnavatelem atím narušování soukromí zaměstnance napracovišti vsouvislosti sustanovením § 316 odst. 2 zákoníku práce. ÚOOÚ pak následně může kontrolovat, zda nedošlo kporušení osobnostních práv zaměstnanců abude 12 Srov. ustanovení § 1 a§ 3 zákona č. 251/2005 Sb., oinspekci práce. 13 Viz. ustanovení § 9a zákona oinspekci práce. 14 Nařízení Evropského parlamentu aRady (EU) 2016/679 ze dne 27. 4. 2016 oochraně fyzických osob vsouvislosti se zpracováním osobních údajů aovolném pohybu těchto údajů. 66 proporcionálně porovnávat zájem zaměstnavatele naužití kamer aosobnostní práva zaměstnanců. Kekontrole vtéto oblasti může dojít, jak již bylo řečeno, ize strany inspekce práce. Vrámci této oblasti se tak velice snadno nabízí modelový příklad, jaký by byl postup správních orgánů apotažmo isoudu, když by si ÚOOÚ nebo inspekce práce vyžádali poskytnutí záznamů zkamer, které má zaměstnavatel napracovišti, ato zaúčelem kontroly zda nebyl spáchán přestupek naochranu soukromí aosobních práv zaměstnanců či zda nedošlo kporušení zákona ozpracování osobních údajů. Zvýše představených rozhodnutí Ústavního soud však nelze dojít kjednoznačnému závěru, jak by rozhodl vuvedeném případě ajak by vjeho podání dopadl test proporcionality. 5. Závěr Vpřípadě problematiky aplikace zásady nemo tenetur lze dojít kzávěru, že uvedená zásada se vzhledem kesvému ukotvení vListině základních práv asvobod použije vevšech oblastech práva anikoliv jen vrámci práva trestního, jak se může zdánlivě jevit. Vrámci výkonu kontroly správních orgánů se ale narozdíl odtrestního práva projevuje povinnost součinnosti, která je vymáhána pod hrozbou pořádkových pokut. Zvýše zmíněné judikatury lze dojít kzávěru, že kontrolované osoby jsou povinny poskytnout všechny informace aveškeré dokumenty či další věci, pokud jim povinnost disponovat stěmito dokumenty stanovuje zákon. Ústavní soud zcela otevřeně konstatoval, že státní kontrola by byla zcela paralyzována, pokud by tyto subjekty neměly povinnost podklady předložit. Nadto uvádí, že se kontrolované osoby mohou dále bránit, hájit své zájmy azpochybnit předložené listiny jakož i skutečnost, že tyto listiny prokazují porušení povinností. Mimo výše uvedené případy, kdy si správní orgány mohou vynutit součinnost při kontrole je však nutné přihlédnout k tomu, že zákaz nucení ksebeobviňování je součástí práva naspravedlivý proces, ajako takový má vyšší postavení než zákonem stanovená oprávnění aurčené povinnosti. Iztoho důvodu by správní orgán vždy měl posuzovat zájem najednotlivých právech vrámci již výše zmíněného testu proporcionality. 67 ZÁKAZ DONUCOVÁNÍ KSEBEOBVIŇOVÁNÍ VJUDIKATUŘE NEJVYŠŠÍHO SOUDU ČESKÉ REPUBLIKY Mgr. Aneta Průšová1 1. Úvod Zákaz donucování ksebeobviňování (latinsky nemo tenetur se ipsum accusare) je jednou ze základních zásad, které mají garantovat právo naspravedlivý proces. Odraz tohoto principu včeském právním řádu lze nalézt včl. 37 odst. 1 ačl. 40 odst. 4 Listiny základních práv asvobod2 (dále jen „LZPS“), které zakotvují právo každé osoby, tedy jak osoby fyzické, tak osoby právnické,3 odepřít výpověď, jestliže by jí způsobila nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké, adále právo obviněného kdykoli abez ohledu nadůvod odepřít svou výpověď. Zásada zákazu donucování ksebeobviňování však vsobě nezahrnuje pouze uvedená práva, nýbrž poskytuje oprávněné osobě škálu různých prostředků obrany aochrany scílem zajistit rovnováhu mezi veřejným zájmem naodhalování atrestání protiprávního jednání azájmem nazajištění spravedlivého procesu.4 Díky této zásadě orgány veřejné moci nemohou využít svého postavení ktomu, aby vynutily svoji vůli vůči osobě, proti které je vedeno trestní řízení. Se zásadou nemo tenetur se ipsum accusare se lze setkat ivrámci správního řízení při projednávání přestupku či jiného správního deliktu, tradičně je však tento princip spojen strestním řízením. To se rovněž odráží vjudikatuře Nejvyššího soudu, vníž je problematika zákazu donucování ksebeobviňování interpretována zejména vsouvislosti strestním stíháním. Cílem tohoto příspěvku je popsat ashrnout přístup Nejvyššího soudu České republiky kaplikování zásady zákazu donucování ksebeobviňování arovněž nastínit jeho významná rozhodnutí, jež přinesla nový náhled napojetí či používání této zásady avedla tak kekonkretizování jejího obsahu. Jednotlivé právní názory Nejvyššího sou1 Autorka je studentkou prezenční formy doktorského studia naKatedře pracovního práva apráva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Příspěvek zachycuje stav judikatury Nejvyššího soudu kedni 1. dubna 2020. 2 Usnesení České národní rady č. 2/1993 Sb., ovyhlášení Listiny základních práv asvobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ISSN 1211-1244. 3 MATES, Pavel aPÚRY, František. Zákaz nucení ksebeobviňování. Bulletin advokacie. [online], 3/2019. Praha [cit. 2020-05-17]. ISSN 1805-8280. S. 7-13. Dostupné z: https://www.cak.cz/assets/komora/ bulettin-advokacie/ba_3_2019_web.pdf. 4 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 254/2016 ze dne 15. 12. 2016: „Veškerá judikatura vyjadřující se kzákazu sebeobviňování je hledáním rovnováhy mezi veřejným zájmem nakontrole dodržování právních předpisů, naodhalování atrestání protiprávní činnosti azájmem nazachování spravedlivého procesu.“ 68 du budou doplněny krátkým popisem skutkového stavu jednotlivých případů tak, aby byl zachován kontext zmiňovaných judikátů. 2. Limity zákazu donucování ksebeobviňování Dle názoru Nejvyššího soudu je nezbytné interpretovat zásadu zákazu donucování ksebeobviňování tak, „že je zakázáno donucování kaktivnímu jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat kvlastnímu usvědčení.“ Dané pojetí vychází jak zmezinárodního chápání pravidla nemo tenetur,5 tak zustálené judikatury Ústavního soudu, jež nepovažuje zaporušení dané zásady provádění, popř. vynucování, těch procesních úkonů, při kterých je obviněný pouze pasivním objektem (např. rekognice in natura, odebrání vzorku vlasů, bukálního stěru, odebrání vzorku moči, krve či pachové stopy).6 Skutečnost, že komentovanou zásadu nelze uplatňovat neomezeně, vyjádřil též iNejvyšší soud například vesvém rozhodnutí sp. zn. 8 Tz 110/2012 ze dne 29.01.2013, vněmž konstatoval, že obviněný, či jakákoli jiná poznávaná osoba, je povinen strpět provedení rekognice, přičemž může být kúčasti naní donucován přípustnými prostředky, kterými jsou předvedení či uložení pořádkové pokuty. Dané jednání tak nepředstavuje porušení zákazu donucování ksebeobviňování, neboť „[p]okud by konání rekognice záviselo zcela navůli obviněných, došlo by knepoměrnému ztížení vyšetřování trestných činů avdůsledku toho kochromení orgánů činných vtrestním řízení při zjišťování objektivní pravdy.“ Rovněž nelze pravidlo zákazu donucování ksebeobviňování použít napřípad právní povinnosti předcházet vzniku škodám či minimalizovat již škody vzniklé, jestliže tato povinnost vyplynula zpředchozího jednání pachatele. Uvedený názor Nejvyšší soud konstatoval vsouvislosti spovinností účastníka dopravní nehody poskytnout potřebnou pomoc, kdy Nejvyšší soud odmítl argument obviněného, který odůvodňoval své ujetí zmísta autonehody aneposkytnutí následné pomoci jejím ostatním účastníkům tím, že by povinnost takového jednání byla nezákonným aneústavním donucováním pachatele kposkytování důkazů proti sobě samému.7 Naproti tomu Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že vynucování aktivní součinnosti obviněného prostřednictvím ukládání pořádkových pokut představuje porušení zákazu donucování ksebeobviňování, neboť dle názoru soudu „nikdo nesmí být nucen ktomu, aby orgánům veřejné moci dodával důkazy proti sobě či jakákoliv sebeusvědčující prohlášení“.8 Vněkolika případech orgány činné vtrestním řízení vyzvaly podezřelou, popř. obviněnou, osobu kpředložení účetních dokumentů ajiných dokladů zaúčelem opatření důkazních prostředků svědčících proti ní pod hrozbou sankce uložení pořádkové pokuty. Nejvyšší soud dovodil, že ačkoli zjišťování skutkového stavu aopatřování důkazů je vlegitimním zájmu státu ajeho orgánů, aje tedy jako takové ústavně 5 Viz např. rezoluce XV. Mezinárodního kongresu trestního práva, která uvádí: „Nikdo není povinen přispět aktivním způsobem, přímo či nepřímo, kvlastnímu odsouzení.“ 6 Rozhodnutí Ústavní soudu Pl.ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010. 7 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 136/2019 ze dne 13. 03. 2019. 8 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 7/2007 ze dne 21. 02. 2007. 69 opodstatněné, je nezbytné, aby orgány činné vtrestním řízení při této činnosti plně dbaly ašetřily práva asvobody zaručené LPZS amezinárodními smlouvami olidských právech azákladních svobodách, jimiž je Česká republika vázána.9 Odmítnout vydat důkazy, které by orgány činné vtrestním řízení mohly, byť ijen potenciálně, použít proti osobě, jež je poskytla, může nejen osoba, vůči níž je trestní řízení vedeno, ale iosoba vpostavení svědka,10 která má pochybnosti otom, zda je či není osobou podezřelou vevyšetřované věci. Kodepření součinnosti tak postačuje pouhá pochybnost osvém postavení vprobíhajícím šetření. Uvedené vyplývá zrozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tz 54/2017 ze dne 31. 05. 2018, vekterém soud potvrdil oprávněnost jednání společnosti OFFICE HOUSE SE, která odmítla poskytnout Polici České republiky seznam svých klientů ajejich korespondenčních adres, ato zdůvodu, že nabyla dojmu, že je sama vyšetřovanou osobou vpředmětné věci. Nejvyšší soud konstatoval, že výzva ksoučinnosti nemůže vždy ztaktických důvodů obsahovat konkretizaci či popis prověřovaného trestného činu ani totožnost osoby či osob podezřelých zdaného jednání, přesto by však policejní orgán měl alespoň dodatečně sdělit, že společnost sama není podezřelou osobou, aby se tato společnost nemohla nadále odvolávat naporušování zákazu donucování ksebeobviňování. Jelikož však ktakovému ujištění vposuzovaném případě nedošlo, bylo uložení pořádkové pokuty společnosti OFFICE HOUSE SE zaúčelem vynucení součinnosti nezákonné, neboť představovalo porušení zásady nemo tenetur. 3. Trestný čin křivé výpovědi azásada nemo tenetur Zásada nemo tenetur vsobě nezahrnuje pouze právo odepřít výpověď, nýbrž umožňuje pachateli zamlčet skutečnosti či uvést nepravdivé údaje ojím spáchaném trestném činu, přestupku či jiném správním deliktu scílem zakrýt svůj protiprávní čin, aniž by bylo možné postihnout takové jednání jako trestný čin křivé výpovědi. Vopačném případě by dané sankcionování představovalo nepřípustné donucování kpravdivé výpovědi, jež by bylo porušením zásady zákazu sebeobviňování.11 Výše uvedený názor vyslovil Nejvyšší soud například vesvém rozhodnutí sp. zn. 7Tdo 1515/2018 ze dne 16. 01. 2019, vekterém rozhodoval odovolání obviněného, jenž se měl dopustit spáchání přečinu křivé výpovědi dle ustanovení §346 zákona č.40/2009Sb., trestní zákoník (dále jen „Trestní zákoník“), tím, že uvedl jako svědek nepravdivou svědeckou výpověď ohledně svého protiprávního jednání, ačkoli byl řádně poučen osvém právu odepřít výpověď. Nejvyšší soud vdané věci uvedl, že „[s]kutečnost, že pachatel trestného činu vyslýchaný jako svědek vtrestní věci obviněného avypovídající nepravdu osvém trestném činu byl řádně poučen oprávu odepřít výpověď, má jen procesní význam vtom směru, že takovou výpověď nutno považovat zadůkaz výpo9 Tamtéž. 10 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1223/2016-II. ze dne 08. 12. 2016 arovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 7/2007 ze dne 21. 02. 2007. 11 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1374/2015 ze dne 27. 01. 2016. 70 vědí svědka podle § 89 odst. 2 a§ 97 anásl. tr. ř. Nemá však hmotněprávní význam vtom směru, že se takovýto pachatel dopouští přečinu křivé výpovědi anepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku.“ Zuvedeného vyplývá, že se osoba nemůže dopustit trestného činu křivé výpovědi, jestliže uvádí nepravdivé či zkreslující údaje ojím spáchaném trestném činu. Pokud by však nepravdivé informace nesouvisely sjejím protiprávním jednáním, lze takovou výpověď postihnout vsouladu sTrestním zákoníkem. Ztohoto důvodu je nezbytné, aby orgány činné vtrestním řízení uosoby stíhané pro spáchání trestného činu křivé výpovědi, jež spočívá vnepravdivém popsání okolností spáchání jejího protiprávního jednání, vprvé řadě posoudily jako předběžnou otázku dle ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, skutečnost, zda tato osoba není sama pachatelem, případně účastníkem, předmětného trestného činu. Pokud by se prokázala účast takové osoby navyšetřovaném trestném činu, nemohla by pak být tato osoba trestně odpovědná zauvedený trestný čin křivé výpovědi.12 Stejný princip uplatnil Nejvyšší soud ivevztahu ktrestnému činu krácení daně, poplatku aobdobné povinné platby dle ustanovení § 240 Trestního zákoníku. Dle jeho názoru nelze „zatajení příjmu, docíleného pachatelem trestným činem, vdaňovém přiznání aneodvedení daně ztakového příjmu […] posuzovat jako zkrácení daně podle §148 tr. zak.,13 neboť pachatel by se tak nepřímo nutil koznámení své vlastní trestné činnosti, což je vrozporu se zásadou, že kdoznání nesmí být obviněný donucován žádným způsobem.“14 Zatěchto podmínek se tak pachatel nemůže dopustit trestného činu krácení daně abýt zaněj sankcionován. Opačný postup by představoval nezákonné donucování kdoznání avystavení se tak nebezpečí trestního stíhání pro prvotní protiprávní jednání (např. neoprávněné podnikání nebo lichva), ze kterého pachateli vyplynul příjem, zněhož neodvedl povinnou platbu.15 Narozdíl odvýše uvedeného případu však byla Nejvyšším soudem odmítnuta námitka obviněného, který se domáhal vyslovení nepřípustnosti trestního stíhání pro trestný čin legalizace výnosů ztrestné činnost, ato zdůvodu, že stíhání osoby zajednání, kterým se snažila zakrýt své jiné protiprávní jednání, představuje dle názoru obviněného nezákonné donucování kvlastnímu přiznání, jež porušuje zásadu zákazu sebeobviňování. Nejvyšší soud uvedenou argumentaci obviněného nepřijal spoukazem naskutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů ztrestné činnosti, kdy tato skutková podstata neobsahuje jako svůj znak povinnost doznat se kespáchání předchozího protiprávního konání. Cílem této skutkové podstaty je oproti tomu „postihnout jednání, které navazuje napředchozí trestnou činnost stejné či jiné osoby, přičemž 12 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 184/2008 ze dne 11. 11. 2008. 13 Pozn.: Kedni vydání uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu byl trestný čin krácení daně, poplatku aobdobné povinné platby upraven vustanovení § 148 trestního zákoníku vtehdy platném znění. 14 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 10 To 369/2004 ze dne 21. 12. 2004 (R 30/2006 tr.). 15 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Tzn 80/97 ze dne 24. 09. 1997 (R 41/1998 tr.). 71 toto (další) jednání spočívá právě vlegalizaci věcí nebo jiného majetkového prospěchu (jiných majetkových hodnot), které byly předtím získány trestným činem. Citované ustanovení tedy vsobě obsahuje pouze zákaz takového jednání.“16 Pokud vyjdou najevo okolnosti prokazující, že prověřovaná osoba spáchala uvedený trestný čin, děje se tak bez aktivní součinnosti pachatele, atedy bez porušení zásady nemo tenetur. 4. Dobrovolné poskytnutí důkazu obviněným Nejvyšší soud se rovněž vněkolika případech zabýval aplikací zásady zákazu donucování ksebeobviňování vevztahu kdůkazům, které byly předloženy zvlastní iniciativy osobou, vůči které probíhalo trestní řízení. Těmito důkazy byla například videonahrávka dobrovolně vydaná policejnímu orgánu jedním zobviněných, nakteré bylo zachyceno napadení poškozeného.17 Vdalší věci se jednalo osdělení nových okolností obviněným během podání vysvětlení, kdy uvedl, že disponuje vysvědčením, kterým chtěl prokázat studium nadané střední škole, přičemž tato listina byla padělkem vytvořeným samotným obviněným. Vnávaznosti navýše uvedené případy Nejvyšší soud konstatoval, že právo naobhajobu je jedním ze základních anezpochybnitelných práv obviněného, jež zahrnuje právo vyjádřit se kevšem skutečnostem kladených mu zavinu, uvádět okolnosti adůkazy, činit návrhy apodávat žádosti aopravné prostředky či dokonce právo nevypovídat. Ipřesto má však toto právo své „meze, které nemohou být překročeny právě spácháním dalšího trestného činu“, 18 jako ktomu došlo vpřípadě padělání vysvědčení, jež mělo prokázat skutečnost, že obviněný nadané škole studoval. Vtakovém případě nelze mluvit oporušení zásady zákazu sebeobviňování, pokud policejní orgán využil dobrovolně předložené vysvědčení, které bylo zfalšované obviněným, jako důkaz ospáchání trestného činu padělání apozměňování veřejné listiny. Kestejnému závěru dospěl Nejvyšší soud rovněž vesvém rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 1246/2018 ze dne 25. 10. 2018, vekterém soud uvedl, „že sohledem nato, že sám obviněný předmětnou nahrávku ze své vůle svěřil orgánům činným vtrestním řízení kdalšímu použití (viz výpovědi svědků policistů, kteří ojejím pořízení při setkání sobviněným neměli žádnou vědomost), není možno její následné užití pokládat zarozporné pro porušení zákazu sebeobviňování.“ Zvýše uvedeného vyplývá, že zásadu nemo tenetur nelze použít napředměty či informace vydané či sdělené obviněným zcela dobrovolně bez jakéhokoli nátlaku či donucení ze strany orgánů činných vtrestním řízení, ikdyž tyto předměty či informace mohou být později vrámci trestního řízení použity proti samotnému obviněnému. Komentovaná zásada se vztahuje toliko nadůkazy získané odobviněného pod nátlakem či hrozbou sankce. Pokud je však obviněný poskytne dobrovolně, nelze následně 16 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 652/2008 ze dne 08. 07. 2008. 17 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1246/2018 ze dne 25. 10. 2018. 18 Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 937/2011 ze dne 24. 08. 2011.