Každodenní život jihočeských rašelinářů (příspěvek k environmentálním dějinám první poloviny 20. století)

Každodenní život jihočeských rašelinářů (příspěvek kenvironmentálním dějinám první poloviny 20.století) Karel Petrášek EVERYDAY LIFE OF SOUTH BOHEMIAN PEAT MINERS (CONTRIBUTION TO THE ENVIRONMENTAL HISTORY OF THE FIRST HALF OF THE 20TH CENTURY) The presented work describes the everyday life of peat miners living in South Bohemia in the first half of the 20th century. In the context of this topic, it first focuses on how society perceived peat as araw material at that time. The author mainly focuses on its use in various economic sectors. In the next part, the text addresses the life of the people who mined peat and describes the nature of peat mining and the problems associated with it, as well as the impact on the social status of peat miners. Examples of three areas— Šumava, Veselská Blata and Novohradsko— are used as aprobe. These three areas are compared with each other using extant archival materials created primarily through the economic activities of local economic entities. Of no less importance, the chronicles of the adjacent villages are used to fill out the overall depiction of the life of peat miners. KEYWORDS: peat; peat mining; South Bohemia; environmental history; everyday life; micro-history Vprvní polovině 20.století představovala rašelina pro obyvatele usedlostí vokolí jejího výskytu nejen možnost obživy díky těžbě anáslednému prodeji. Místní usedlíci ji dokázali využít také jako levnější zdroj paliva, hnojiva nebo podestýlky pro dobytek. Následující text se pokouší přiblížit dějiny každodenního života lidí zokolí rašelinišť. Těžená surovina měla nemalý význam pro místní obyvatele, což se odrazilo také vobecném povědomí ojejím využití. První část příspěvku je věnována popisu vnímání rašeliny vjižních Čechách, druhá část odpovídá na otázky spojené se životem samotných rašelinářů: Jak byly rašelina arašeliniště vnímány zpohledu obyvatelstva? Jak vypadal život těžařů vprůběhu roku? Jak se jejich život lišil podle jednotlivých oblastí? Co všechno ovlivňovalo jejich práci? Jaký význam měla rašelina pro jejich život? Při hledání odpovědí na výše zmíněné otázky se text opírá ometodologii environmentální historie, dějin každodennosti amikrohistorie. Příprava aprovedení těžby rašeliny ssebou nesly závažné zásahy do krajiny rašelinišť, které jsou znatelné až do dnešních dnů. Díky tomu je možné studium rašelinářství řadit do oboru environmentální historie či historické ekologie, které zkoumají právě dlouhodobou interakci člověka spřírodou ajeho kulturní vlivy na životní prostředí. Přestože tato metodologie ve světě nabývá vkontextu dnešní doby na čím dál větší popularitě, vdomácím prostředí není tak rozšířená. Otom svědčí vydání pouze jednoho svazku časopisu Historická ekologie vosmdesátých letech minulého století.1 Zprací, které byly ktéto 1 Jaroslav PURŠ (ed.), Historická ekologie = Historical Ecology, 1, 1988. OPEN ACCESS KaREL PETRÁŠEK 123 metodologii dále vydány, je nutné jmenovat Historical Ecology: Past, Present and Future2 nebo Applied Historical Ecology: Using the Past to Manage for the Future.3 Skupina lidí, která svou činností přetvářela krajinu okolo sebe, byla zformována společným zaměstnáním. Informace týkající se zkoumání kultury jejich každodenního života je nutné hledat vpublikacích, které se zabývají dějinami povolání. Rašelinářství se ze své podstaty dá zařadit mezi tzv.lesní profese. Tedy profese, jakými byly například kolomaznictví, pálení dřevěného uhlí nebo draslářství. Právě draslářům se věnoval Jiří Woitsch ve své knize Zapomenutá potaš. Publikace je zaměřená nejen na ekonomické souvislosti, ale také na detailní popis pracovních postupů při výrobě spolu sregionálními rozdíly vtomto povolání.4 Dalším povoláním, které má krašelině blízko, je zemědělství, které využívalo tuto surovinu ve více podobách ataké často tvořilo vedlejší obživu samotných těžařů. Skulturou zemědělství se pojí jméno Miroslava Války,5 který jejímu studiu věnoval značnou část svého profesního života. Tento příspěvek je zhlavní části zaměřen na každodenní pracovní život rašelinářů. Popisuje průběh těžebního procesu napříč celým rokem adefinuje nejčastější problémy, jimž museli tito lidé čelit. Metodou sondy byly vybrány tři oblasti, na jejichž základě jsou nastíněny možné rozdíly vměřítku chápání avykonávání této profese. Ktomu jsou kvůli absenci pramenů osobní povahy využity převážně prameny, které vznikly na základě existence afungování větších podniků, které těžbu organizovaly. Mezi ně patří zvláště pracovní řády, ze kterých bylo možné rekonstruo vat detaily pracovního postupu či roční hodnocení aúřední korespondenci. Na základě komentářů kjednotlivým letům bylo možné se zaměřit ina problémy, snimiž se mohli tehdejší těžaři potýkat. Ve třech vybraných regionech, sjejichž historií bylo rašelinářství pevně spjato, byly tyto problémy častokrát spojeny světšími ekonomickými apolitickými vlivy. Kromě samotné pracovní náplně rašelinářů autor také využil sčítacích operátů zroku 1921, na jejichž základě bylo možné částečně analyzovat ijejich rodinný život. Kromě dějin každodennosti přesahuje práce ido oblasti mikrohistorické, kdy ukazuje konkrétní příklady obcí, na jejichž dějiny měla těžba rašeliny dopad. Smikrohistorií je obzvláště spjato jméno Josefa Petráně ajeho historie obce Ouběnice.6 Dějiny vsí, které jsou zmíněny vtéto práci, nebyly ovlivňovány pouze „velkými dějinami“, ale itěžbou. Vpopisu těchto vlivů využil autor zvláště obecní kroniky, díky nimž bylo možné prozkoumat konkrétní vliv této profese na život vregionu. Posledním metodologickým východiskem, ze kterého tato práce čerpá, jsou hospodářské dějiny. Rašelinářství je řazeno do primárního ekonomického sektoru, tedy 2 Péter SZABÓ, Historical Ecology: Past, Present and Future, Biological Reviews 90, 2015, č.4, s.997–1014. 3 Thomas W.SWETNAM— Craig D.ALLEN— Julio L.BETANCOURT, Applied Historical Ecology: Using the Past to Manage for the Future, Ecological Applications 9, 1999, č.4, s.1189–1206. 4 Jiří WOITSCH, Zapomenutá potaš. Drasláři adraslářství v18.a19.století, Praha 2003. 5 Miroslav VÁLKA akol., Agrární kultura. Otradičních formách zemědělského hospodaření aživota na vesnici, Brno 2007. 6 Josef PETRÁŇ, Dvacáté století vOuběnicích, Praha 2009. OPEN ACCESS 124 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 do těžby. Toto odvětví však bylo pouze okrajové ave zkoumané oblasti nikdy nepředstavovalo hlavní přísun kapitálu pro větší hospodářské subjekty. To dokazuje ipramenná základna, která je vždy spojená sjiným hospodářským odvětvím, ať už se jedná otěžbu grafitu na Šumavě nebo těžbu dřeva na Novohradsku. Dokumenty vzniklé zčinnosti těchto těžebních podniků jsou tvořeny převážně neúplnou statistikou dobývání ajejich korespondencí. Výsledky analýzy pramenů mají vtéto práci pouze ilustrační charakter adoplňují poznatky zvýše zmíněných zdrojů. Ty bylo možné následně konfrontovat isdobovou literaturou avytvořit obecný obraz rašelinářství vkontextu tehdejšího hospodářství.7 RAŠELINA VPOVĚDOMÍ OBYVATEL JIŽNÍCH ČECH Rašeliniště neměla do začátku 19.století pouze charakter nevyužitého kusu země, který okolním obyvatelům přidělával vrásky na čele opakovanými záplavami vdeštivých obdobích. Vtakových situacích podmáčená země nedokázala vodu udržet ata se pak dostávala do okolních sídel. Nepropustnost lesního porostu dokázala obyvatele ochránit například vobdobí válek, kdy poskytla útočiště askrýš před postupující armádou. Jedna ztěchto situací se připomíná vkronice obce Trpnouze, ve které kronikář zmiňuje události odehrávající se vobdobí napoleonských válek. Během nich místní ze strachu zfrancouzské armády utekli isdobytkem do blat, kde vbezpečí přečkali nepřátelský postup. Otom, že taková situace nebyla ojedinělá, svědčí ipokračování kroniky, kde je uvedeno, že ovíce jak půl století později se při prusko-rakouské válce vroce 1866 obyvatelé Trpnouze chtěli uchýlit kobdobné strategii. Byli ovšem překvapeni rychlostí postupu pruských vojsk anestihli se před nimi vblatech včas schovat.8 Funkce občasného úkrytu před vnějším nepřítelem ovšem nedokázala vyvážit problémy, které mokřady vytvářely. Příkladem jsou Veselská blata, jejichž okolí často vhistorii sužovaly záplavy. To donutilo obyvatele na začátku 20.století založit Blatské vodní družstvo, které mělo za úkol tyto problémy vyřešit formou zbudování odvodňovacího kanálu odvádějícího přebytečnou vodu. Později mohl být využit ipro vysušování rašeliniště kdalší těžbě. Stavební práce se ovšem protáhly až do roku 1925, kdy byl dokončen hlavní kanál, přes který bylo postaveno šest mostů. Zkroniky vyplývá, že práce se zdržely obzvláště vobdobí první světové války, během níž úřady řešily závažnější problémy spojené sválečným hospodářstvím. Ke konci války byly ovšem pro výkopové práce využiti váleční zajatci zRuska aItálie.9 7 Otehdejší využití se zajímal zejména Jaroslav Spirhanzl, který rašelině věnoval několik publikací, detailně popisujících soudobé trendy vtěžbě amožnostech využití. Srov.Jaroslav SPIRHANZL, Orašelinách, Praha 1924; TÝŽ, Rašelina. Její vznik, těžba avyužití, Praha 1951. 8 SOkA České Budějovice, Archiv obce Trpnouze, Pamětní kniha obce Trpnouze 1924–1957, s.14. 9 SOkA Tábor, Místní národní výbor Borkovice 1945–1990, Pamětní kniha obce Borkovice, s.110–118. OPEN ACCESS KaREL PETRÁŠEK 125 Obdobným problémům čelili iobyvatelé obcí Horní aDolní Borková na Šumavě. Zdejší rašeliniště se využívala hlavně jako zdroj paliva pro schwarzenberské grafitové doly apivovar vČerné vPošumaví, proto to byli právě Schwarzenbergové, kdo se postaral oodstranění problému. Vroce 1933 si stěžovalo vedení obce Stögewald, pod níž správně spadaly obě výše zmíněné vesnice, že odvodňovací kanál zrašeliniště je již zanesen azpůsobuje při deštích záplavy, které zatápějí obzvláště přilehlé silnice apole. Problém se rozhodla vyřešit správa pivovaru, která následující rok musela kanál vyčistit apřestavět starý systém odvodnění, neudržovaný už několik let. Ten byl nahrazen novým kanálem odélce bezmála půl kilometru.10 Je tedy zřejmé, že problémy sodvodněním nebyly lokální apráce na nich nebyly jednorázového charakteru. Sítě kanálů musely podléhat neodkladné údržbě, která způsobovala další nepříjemnosti jak pro těžaře, tak ipro místní usedlíky. Problémy se záplavami nebyly to jediné, co obyvatele okolních osad trápilo. Půda obklopující jejich obydlí se nedala využít kzemědělství, aitěžba dřeva zokolního lesního porostu byla pro celkový charakter půdy obtížnější. Archivní prameny ukazují, že toho si byli vědomi nejen okolní obyvatelé, ale také organizace snažící se zlepšit hospodářskou situaci vjižních Čechách. Varchivním fondu Národohospodářského sboru jihočeského Praha se objevují vkorespondenci izáznamy ocelkové povaze rašelinářských oblastí: „Zdejší kraj jest velice chudý, protože našich hospodářů pole alouky jsou ponejvíce přímo na povrchu rašelinišť. Žito, oves abrambory pěstované vsamé rašelině přináší nám skrovný užitek. Zdůvodů těchto rozhodnuli se zdejší hospodáři pro odprodej rašeliny adoufají po odstranění rašeliny, že zhotoví si pole písčitá, užitečnější […].“ Takto popisoval jeden zpodnikatelů obecnou situaci voblasti, kde se nachází jeho rašeliniště. Jedná se ookolí obce Hranice na Novohradsku.11 Vtomto archivním fondu není dopis sobdobnou tematikou ojedinělý. Absence možnosti obdělávat půdu aživit se pěstováním či chovem dobytka nakonec motivovala obyčejné lidi ktěžbě, atedy představovala alternativu krurálnímu charakteru života běžného obyvatele jižních Čech. Vytěžený produkt však bez svých odběratelů postrádal smysl. Výhodou rašeliny vždy byla široká možnost využití. Nejstarší důka - zy otěžbě datuje literatura do 14.století, ale srozsáhlejší těžbou se nezačalo až do počátku 19.století. Jako přesné datum se uvádí rok 1812, kdy rašelinu na jihu Čech začaly těžit obyvatelé buquoyského (Novohradsko) aschwarzenberského panství (Šumava apozději také část Novohradska).12 Otom, kčemu všemu se dala rašelina využít, vypovídají nejen archiválie, ale iodborné publikace, která vznikly vobdobí první poloviny 20.století. Lidé, kteří osídlili okolí mokřadů, dávno věděli, že při bouřkách přicházejících po suchých ahorkých letních dnech docházelo vlivem blesků kzapálení velké části mokřadů. Tato skutečnost jim vnukla myšlenku využít rašelinu jako palivo. Po vytěžení ařádném vysušení toto palivo dosahovalo výhřevnosti srovnatelné nebo ilepší, 10 SOA Třeboň, f. Báňská schwarzenberská správa Černá vPošumaví, kart. 113, inv. č.200, Korespondence otěžbě rašeliny, 1853–1941. 11 Tamtéž, f. Národohospodářský sbor Jihočeský Praha, kart. 31, inv. č.121, fol.126. 12 Kol. aut., Šumava. Příroda— historie— život, Praha 2003, s.627. OPEN ACCESS 126 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 než mělo uhlí těžené na jihu Čech.13 Jako palivo ji využívaly větší průmyslové podniky. Tuto rašelinu na počátku 20.století často těžily správy šlechtických velkostatků pro využití vostatních odvětvích svého podnikání. Takovým příkladem bylo schwarzenberské panství, jehož šumavské ložisko sloužilo jako palivová základna pro grafitový důl vČerné vPošumaví.14 Tento důl nebyl jediným příkladem, kdy těžba primárně doplňovala produkci jiného artiklu. Vdopise z29.května 1918 adresovaném schwarzenberskému pivovaru vČerné vPošumaví se můžeme dozvědět onevoli rašelinářů dále těžit pro grafitový důl, pokud vedení pivovaru nesníží mzdy dělníkům získávajícím rašelinu pro pivovar vjiném místě rašeliniště.15 Místní surovina byla nejčastěji spalována ve formě rovnou vytěžených kvádrů, tzv.borek. Archivní materiály ukazují, že rašelina těžená na Šumavě nebyla zpracovávána avyužívána jako palivo pouze samotným producentem. Mezi další zájemce patřila například krumlovská papírna Spiro, dále pak pardubická továrna na barvy Vladimíra Kerharta, která vroce 1937 poptávala rašelinu již upravenou vmilířích, obdobně jako se upravuje dřevěné uhlí.16 Rašelinu bylo možné upravit ido formy koksu abriket či využít jako generátorový plyn.17 Příklady zarchivu adobové literatury dokazují, že lidé si byli vědomi těchto možností arašelina pro ně představovala alternativu kdražšímu dřevu nebo uhlí, které, jak je výše zmíněno, nedosahovalo vjižních Čechách takových kvalit. Druhým významným odvětvím, vněmž se rašelina využívala, bylo zemědělství. Mezi roky 1900 a1937 vzrostl počet chovaného skotu téměř opět procent18 ane vždy byl dostatek slámy jako podestýlky. Rašelina mohla jihočeským sedlákům pomoci. Mohli ji využívat ve dvou podobách: jako již zmíněnou podestýlku pro dobytek ataké jako hnojivo. Problém byl však vtom, že ne každá rašelina byla pro zemědělství vhodná. Na rozdíl od paliva byla pro využití kpodestýlání dobytka nejvhodnější pouze vrchní část, tzv.rašelina mechová. Ta při správném vysušení přinášela oproti slámě několik výhod. Tou první byla tepelná izolace. Podestýlka zrašeliny odváděla ze zvířete méně tepla než samotná sláma. Dále výrazně pohlcovala pachy ataké vykazovala vynikající savost. Její přirozená kyselost pak zhoršovala podmínky pro kultivaci mikrobů, 13 Výhřevnost nejkvalitnější rašeliny se pohybuje mezi 3 500 až 4 200 kcal., naproti tomu nejlepší lignit zokolí Kamenného Újezdu (obec přibližně 10 km na jih od Českých Budějovic) dosahoval výhřevnosti pouze 3 200. Hodnota výhřevnosti horších druhů obou surovin je pak srovnatelná. J.SPIRHANZL, Orašelinách, s.74; Karel PETRÁŠEK, Historie těžby antracitu alignitu na Českobudějovicku. Komparace zpohledu hospodářských asociálních dějin, bakalářská práce, Historický ústav FF JU, České Budějovice 2017, s.24. 14 Jiří DVOŘÁK, Khistorii Schwarzenberských tuhových dolů vČerné vPošumaví (Schwarzbach), České Budějovice 2006, s.83. 15 SOA Třeboň, f. Báňská schwarzenberská správa Černá vPošumaví, kart. 114, inv. č.206, Správa, 1903–1920. 16 Tamtéž, inv. č.204, Prodej rašeliny, 1896–1940. 17 J.SPIRHANZL, Orašelinách, s.75–76. 18 Magdalena BERANOVÁ— Antonín KUBAČÁK, Dějiny zemědělství vČechách ana Moravě, Praha 2010, s.336–337. OPEN ACCESS KaREL PETRÁŠEK 127 atedy zabraňovala tvorbě ašíření chorob.19 Zemědělci si těchto vlastností museli být vědomi, očemž vypovídá také statistika prodeje několika druhů rašeliny Schwarzenberskou továrnou na rašelinovou drť mezi roky 1921 a1923. Vtěchto letech převládala rašelina stelivová, která byla určena právě pro tyto účely.20 Byla odesílána odběratelům naložená na vagony, ze kterých ji pak dále distribuovali vpytlích po 100 kg. Dochovaly se dokonce iceny, za které si rašelinu mohli koneční odběratelé pořídit. Smíchovský velkoobchod Julia Tomsy21 vroce 1934 nabízel stokilový balík rašeliny za 41 Kč; při nákupu 5 avíce balíků se cena snižovala.22 Otázkou však zůstává (oficiální statistiku prodeje ze třicátých let se nepodařilo dohledat), zda ivletech po hospodářské krizi zájem orašelinu mezi zemědělci přetrval. Archivní prameny zfondu Správa státních lesů Nové Hrady naznačují, že vprůběhu let 1934 a1935 došlo kneúrodě, atedy nedostatku slámy. Správa se musela potýkat snelegální těžbou lesní trávy ahrabanky. Vtakové chvíli se rašelina, ojejíž těžbě ztéto doby existují doklady, jevila jako velmi dobrá alternativa.23 Vyjma podestýlky jihočeská rašelina sloužila také jako kvalitní hnojivo. Pokud kravská mrva obsahovala rašelinu, tvořila tmavší hmotu než ta, která byla založena na slámě. To vedlo klepšímu prohřívání hnojené země auvádí se, že takto upravené plochy byly na „plodiny výnosnější“. Funkci hnojiva pak zastávala ivzahradnictví, zde však musela být omezena její přirozená kyselost, což vedlo kúpravám za použití močoviny nebo vápna.24 Iktomuto využití se našli odběratelé. Schwarzenberská továrna dostávala poptávky iod zahradnických škol. Vroce 1931 poptávala dodávku rašeliny Státní vyšší ovocnicko-vinařská azahradnická škola vMělníku. Tato rašelina měla sloužit kpokusnému použití, kdy měla být rozházena ještě před jarními pracemi. Škola by pak sledovala její následné účinky.25 Dalším důkazem tohoto využití pak můžou být reklamní letáčky uchované ve fondu Národohospodářského sboru jihočeského Praha zroku 1934, které slibují, že „krásné stromy akvětiny vyrostou jen zrašeliny“. Tato firma, Rašelina A.Sedlický, a. s., se deklarovala jako největší rašelinový podnik vČSR. Rašelinu získávala zokolí Nové Vsi nad Lužnicí, kde balík rašeliny o80 kg vyšel na 22 Kčs. Ten samý pak vPraze-Karlíně stál již 30 Kč.26 Jednou zdalších možností využití rašeliny bylo lékařství. Ve čtyřicátých letech se vJihočeských listech objevil článek orašelinářství vrubrice „Co se děje vjižních Čechách“. Vtomto článku se anonymní autor zmiňuje, že „zTřeboně stane se zakrátko 19 Jaroslav SPIRHANZL, Rašelina ajejí využití vzemědělství, Praha 1956, s.56–57. 20 SOA Třeboň, f. Báňská schwarzenberská správa Černá vPošumaví, kart. 114, inv. č.204, Prodej rašeliny, 1896–1940. 21 Podnikatel, který ve třicátých letech vlastnil část rašeliniště vokolí Borkovic na Soběslavsku. 22 Tamtéž, f. Národohospodářský sbor Jihočeský Praha, kart. 31, inv. č.121, fol.54. 23 Tamtéž, f. Správa státních lesů Nové Hrady, kart. 16, inv. č.128, Vedlejší výtěže, 1927–1938. 24 J.SPIRHANZL, Orašelinách, s.88–96. 25 SOA Třeboň, f. Báňská schwarzenberská správa Černá vPošumaví, kart. 114, inv. č.204, Prodej rašeliny, 1896–1940. 26 Tamtéž, f. Národohospodářský sbor Jihočeský Praha, kart. 31, inv. č.121, fol.64–66. OPEN ACCESS 128 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 pověstné lázeňské místo“.27 Článek odkazoval na rekonstrukci Bertiných lázní, které zde fungovaly již od roku 1883.28 Kromě lázeňství se rašelina díky své savosti využívala pro výrobu podložek pro nemocné aděti, čemuž dopomáhala také již zmíněná vlastnost vázat pachy apohlcovat tekutiny. Této schopnosti rašeliny se využívalo iběhem první světové války. Rakousko-uherská monarchie například rašelinou vystýlala rakve. Rusové spolu sJaponci ji zase přidávali do obvazového materiálu, což vedlo kvelkým úsporám bavlny.29 Posledním odvětvím, které nesmí být opomenuto, je stavebnictví. Přirozená pórovitost rašeliny dovolovala, aby byla napuštěna jinými látkami pro zvýšení pevnosti. Výsledkem procesu byl relativně lehký apružný materiál sdobrými izolačními vlastnostmi. Do konce poloviny minulého století bylo možné vyrábět rašelinové cihly, beton nebo izolační desky.30 Itato skutečnost má svůj odraz varchiváliích. Vlednu roku 1925 poptávala Schwarzenberská stavební sekce dodávku rašelinových izolačních desek otloušťce 10 cm na plochu 40 m2. Desky zhotovené zrašelinové drti měly sloužit pro zateplení dřevěného stropu garáže pro „dědičného prince“31 vHradčanském paláci.32 Zadavatel se ptal na váhu rašeliny acenu při dopravě do Prahy. Bylo to ztoho důvodu, že inventáře Schwarzenberské továrny na rašelinovou drť neuvádějí, že by na výrobu desek měli dělníci dostatečné vybavení. Dá se tedy předpokládat, že výrobu finálního produktu převzala jiná firma. Veškerým možnostem využití samozřejmě předcházela vědecká výzkumná činnost. Ta se ve sledovaném období prováděla převážně na tzv.výzkumných stanicích, které se budovaly vblízkosti jednotlivých rašelinišť. Jedna znejčastěji zmiňovaných výzkumných stanic byla na Hoře sv.Šebestiána vKrušných horách, kde se těží rašelina do dnešní doby. Mezi ty lokální vjižních Čechách patřila výzkumná stanice vZálší založená zvýše nastíněných důvodů, ato pro zužitkování atechnickou kultivaci rašeliny zokolí Veselských blat. Vznikla vroce 1903 afungovala do poloviny třicátých let 20.století. Přes snahy přesunout výzkum do Hrádečku uTřeboně byla nakonec vroce 1937 vybudována nová stanice vBorkovicích sousedících se Zálším.33 ŽIVOT VOKOLÍ RAŠELINIŠŤ: BLATO MEZI HORNÍ ADOLNÍ BORKOVOU NA ŠUMAVĚ První skutečné pokusy odobývání rašeliny na Šumavě sahají až do počátku 19.století. Užívaná technika se za pozdějších přibližně 150 let nezměnila. Před touto dobou do27 Jihočeské listy z26.října 1940, s.4. 28 Jiřina PSÍKOVÁ, 130 let slatinných lázní vTřeboni, Třeboň 2013, s.12. 29 J.SPIRHANZL, Orašelinách, s.97–99. 30 TÝŽ, Rašelina, s.272–273. 31 Jednalo se oAdolfa I. ze Schwarzenbergu. 32 SOA Třeboň, f. Báňská schwarzenberská správa Černá vPošumaví, kart. 114, inv. č.204, Prodej rašeliny, 1896–1940. 33 J.SPIRHANZL, Rašelina, s.311–313; SOA Třeboň, f. Národohospodářský sbor Jihočeský Praha, kart. 31, inv. č.121. OPEN ACCESS KaREL PETRÁŠEK 129 cházelo ktzv.divoké těžbě, která probíhala spíše náhodně, bez příprav pro budoucí využití ložisek. Těžila se pouze vrchní vrstva ložiska, kdy nedocházelo kžádnému odvodnění. To poškodilo místo aznemožnilo další těžbu. Pro dokonalé zužitkování naleziště bylo nutné provést předběžný průzkum, kdy se zjišťovala jeho hloubka ataké kvalita později těžené suroviny. Tyto přípravy bylo nutné vykonat vždy sročním předstihem. Po průzkumu započali rašelináři sodvodňovacími pracemi, které zbavily konkrétní část rašeliniště co největšího množství přebytečné vody. Dále bylo nutné místo vyčistit od veškerých povrchových rostlin. Tyto přípravy pro těžbu ovšem nebyly jediné. Rašelinu bylo nutné po vytěžení vždy vysušit, ato nutilo rašelináře khledání míst, kde by bylo možné ji zbavit vlhkosti. To vněkterých případech znamenalo odstranění okolního porostu, protože rašelina schla nejlépe na otevřených místech vystavených větru aslunci. Těžební aktivita vokolí dnes již neexistujících obcí Horní aDolní Borková započala již vpolovině 19.století. Až do roku 1894, kdy byla založena Schwarzenberská továrna na zpracování rašelinové drti, byla rašelina primárně využívána jako palivo pro parní stroj vgrafitovém dole apro pivovar vČerné. Těžba samotná probíhala tzv.borkováním. Tento proces je pojmenován po formě, ve které se rašelina extrahovala zložiska vtzv.borkách, což byly kvádry nebo cihly, jejichž velikost se lišila podle oblasti, ve které byly těženy. Obyčejně se jejich rozměry pohybovaly okolo 40 × 20 × 10 cm.34 Například oficiální norma ve Schwarzenberské továrně pro velikost borek byla 11 × 11 × 47 cm. Pokud těžař tuto normu nedodržel, byl pokutován 20 h za m3, přičemž za opakované nedodržení se pokuta mohla vyšplhat až na 1 Kč za m3. Při borkování bylo rašeliniště rozděleno do menších částí, které se vněmčině označovaly jako „Stichplatz“. Tato místa byla týden před započetím prací ještě jednou odvodněna aprovedla se skrývka, která musela odhalit stěnu rašeliny. Videálním případě tato stěna měla výšku okolo 1,5 m. Na každém Stichplatzu pracovali alespoň dva rašelináři. Jeden tzv.želízkem vysekával zpřipravené stěny jednotlivé borky. Želízko, jak název napovídá, byl ocelový nůž odélce 35 až 50 cm ašířce 10 až 15 cm. Celý nástroj byl pak osazen na násadě odélce jednoho metru. Díky způsobu, jakým se snožem zacházelo, se takovému rašelináři říkalo „píchač“. Tím byl nejčastěji otec, který želízkem vyrýpával avyhazoval borky. Jeho pomocníkem mu byl obvykle nejstarší syn, vněkterých případech imanželka. Ačkoliv pomocník se po třech letech práce mohl stát píchačem, žena tuto možnost obvykle neměla. Hlavním posláním pomahače či pomahačky bylo dopravovat borky na místo, které bylo určené pro vysušení. Těmito místy byla nejčastěji přilehlá pole, lemující přístupové cesty asilnice krašeliništím. Na výkladišti byly borky zprvu řazeny vedle sebe, vždy na užší stranu, aby je vzduch mohl co nejlépe vysušit. Po proschnutí se na Šumavě borky stavěly do komínům podobných útvarů okolo dřevěných kůlů, vněmčině nazývaných jako „Kastel“. Často také bylo využíváno sušáren, které zabraňovaly druhotnému promoknutí sušících se borek.35 34 Kol. aut., Šumava, s.628–629. 35 Srov.obrázek č.6. OPEN ACCESS 130 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 Šumavský způsob sušení nebyl vjižních Čechách jediný, na jiných místech se borky stavěly do malých útvarů vpodobě pyramid.36 Po prosušení vtěchto útvarech se borky nakonec hromadily na haldách po přibližně 500 kusech. Haldy mohly dosahovat maximální výšky ašířky dvou metrů. Celá kopa pak byla podložena větvemi, aby byla izolovaná od země amohla lépe doschnout. Izde hrozil rašelináři, který nedodržel postup, trest. Pokud byly založené vlhké borky či byla halda špatně postavená, hrozilo dotyčnému stržení až 15 % mzdy, vnejhorších případech byl pak vypočten ušlý zisk aten byl na viníkovi vymáhán. Ve formě vysušených borek se pak dále rašelina distribuovala kodběratelům, nebo byla drcena vtzv.vlcích pro výrobu steliva. Ipřes možnosti využití tehdejší techniky byla šumavská těžba převážně orientovaná na klasické borkování. Rašelináři byli najímáni avypláceni přímo vedením dolu, což je zavazovalo kdodržování norem, které si důl arašelinová továrna určovaly. Spřípravnými pracemi se obvykle začínalo vdruhé polovině dubna, kdy probíhalo odvodnění apříprava těžebních míst. Samotná těžba pak začínala vkvětnu aprobíhala až do června. Pracovní doba byla dána jednoduchým pravidlem schwarzenberského vedení, kdy rašelinář měl za úkol práci věnovat veškerý možný čas. To znamenalo, že práce probíhaly od časného rána až do večera, kdy již nebyl dostatek světla. Dělníci měli samozřejmě právo na hodinovou přestávku včase oběda.37 Vypláceni byli za počet vytěžených borek. Uvádí se, že zkušený rašelinář dokázal vytěžit až 5 000 ks za jeden den, což podle oficiálních nařízení znamenalo 28 m3.38 Zarchiválií je však patrné, že oficiální mzda byla ve dvacátých letech 3 Kč za jeden m3. Tato částka do roku 1938 postupně narostla až na 12 Kč. Pokud rašelinář znějakého důvodu nebyl schopný nastoupit do práce, měl povinnost za sebe nalézt náhradu nebo svou absenci sdělit dozorci, který na těžbu dohlížel akontroloval dodržování norem. Pokud se stalo, že nebylo dostatečné množství již najatých píchačů, vedení grafitového dolu neváhalo přeřadit méně důležité dělníky ktěžbě. Vprůběhu roku mohlo dojít kvíce takovým přeřazením, obzvláště podle toho, jakou práci bylo nejdůležitější zastat. Příkladem toho může být situace zroku 1927, kdy vkvětnu bylo na samotnou těžbu přiřazeno šest dělníků avsrpnu pak 21 nakladačů. Utěžařů je možné sjistotou říct, že se na své původní postavení nevraceli. Vedení to ospravedlňovalo tím, že to, co si vydělají, jim bude stačit kpřečkání do další sezóny.39 Je nutné podotknout, že pro celý proces těžby bylo velmi důležité počasí. Podstatná byla zvyšující se teplota na jaře, což vedlo ktomu, že těžba probíhala od konce dubna až do června. Sušení pak pokračovalo od konce těžby až do září. Samotný dlouhý proces těžby asušení je závislý na poměrně větrném, teplém asuchém počasí. Nestačilo, aby takové počasí nastalo pouze během těžby samotné. Deštivý podzim azima 36 J.SPIRHANZL, Orašelinách, s.73. 37 SOA Třeboň, f. Báňská schwarzenberská správa Černá vPošumaví, kart. 114, inv. č.202, Provozní záležitosti, 1884–1942, Pracovní řád zroku 1928. 38 J.DVOŘÁK, Khistorii, s.84. 39 SOA Třeboň, f. Báňská schwarzenberská správa Černá vPošumaví, kart. 114, inv. č.50–51, Seznamy dělníků avýše mzdy, 1925–1931; tamtéž, inv. č.202, Provozní záležitosti, 1884–1942, Seznam přeřazených dělníků zgrafitových dolů na těžbu rašeliny zroku 1928. OPEN ACCESS KaREL PETRÁŠEK 137 bíhala formou veřejné dražby na jaře, kdy případní zájemci měli možnost si vydražit plochu určenou ktěžbě. Ipřesto, že vtéto obci žilo sedm občanů, jejichž pozemky se nacházely na území rašeliniště, místní itito majitelé nakupovali itu státní. Vyvolávací cena jednoho čtverečního sáhu byla 5 Kčs, ale při dražbě se skutečná cena vyšplhala až na 80. Výhodou bylo, že při úspěšném vydražení měl nový majitel možnost zakoupit druhý sáh pouze za cenu vyvolávací. Případní zájemci si mohli nanejvýše zakoupit dva sáhy, neboť zpřibližně 20 ha, které obec vlastnila, byla většina vytěžená. Tato rašelina se pak získávala formou hnětení66 či rýpání, kdy vzniklé borky se prodávaly po hromádkách o500 až 700 kusech za 40 Kčs vmístě těžby aod 55 Kčs na trzích vTrhových Svinech. Tato cena se mohla vyšplhat až na 80 Kčs. Rozpětí bylo dáno častým smlouváním, neboť zájemci přicházeli na trhy ráno abyli schopni počkat až do odpoledních hodin, kdy prodejci své ceny snižovali, aby se zbavili veškerého zboží. Majetnější občané zokolí si nechávali rašelinu posílat vlastními vozy přímo od blat. Podle archivních materiálů se borky využívaly hlavně jako palivo abyly pro kupce tak výhodné, že vokolních oblastech téměř úplně vytěsnily dřevo ztrhu, což místní správě lesů dělalo potíže při jeho prodeji.67 Státní správa lesů se samozřejmě snažila stěmito drobnými prodejci bojovat. Nedělala to však formou zákazu soukromé těžby. Regulace spočívala vpovolení těžby pouze pro vlastní užití. Příkladem je druhá zmíněná obec Bor, ve které si zájemci mohli zakoupit určitý objem rašeliny přímo za hotovost. Ta se pohybovala od 2 do 3Kčs za metr, kdy ceny klesaly se vzdáleností od cest, tedy kvůli zhoršující se přístupnosti. Prodej probíhal vprvní půlce května arašelináři měli možnost zakoupenou rašelinu vytěžit do 30.června, po tomto termínu nevytěžený materiál propadl ve prospěch správy. Ta nenesla žádnou odpovědnost za možné pohromy, které mohly přijít (například špatné počasí). Kromě krátké doby pro těžbu apotenciálně problematického počasí se museli píchači vyrovnat ismnožstvím zákazů apravidel, které správa určovala avymáhala. Těžba mohla probíhat pouze do jednoho apůl metru hloubky aborky se nesměly odvážet vnoci. Na veškeré práce avymáhání pokut za porušení pravidel dohlížel státní zaměstnanec určený lesní správou, kterému se museli těžaři prokazovat boletou, tedy dokladem ozaplacení.68 Tato forma těžby byla velice žádaná mezi občany malých osad bez obecních lesů, což je nutilo knákupu dražšího dřeva. * * * Rašelina byla vprvní polovině 20.století vnímána jako surovina svelkým potenciálem pro využití vmnoha odvětvích. Vjižních Čechách se obzvláště uplatňovala jako topivo či stelivový materiál. Charakter těžby nebyl dán ani tak typem rašeliny, ale převážně hospodářskými poměry, které vjednotlivých mikroregionech přetrvávaly z19.století. Vtéto práci je popsán vývoj tohoto okrajového hospodářství spolu 66 Způsob, kterým se z„těsta“ tvořeného očištěnou rašelinou avodou vyráběly borky. Kol. aut., Novohradské hory anovohradské podhůří. Příroda— historie— život, Praha 2006, s.713. 67 SOA Třeboň— oddělení Třeboň, f. Správa státních lesů Nové Hrady, kart. 16, inv. č.128, fol.145–146, 148, Vedlejší výtěže, 1927–1938. 68 Tamtéž, fol.147. OPEN ACCESS 138 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 smožnostmi, které tehdejším lidem dávalo, ve třech oblastech jižních Čech. Vrámci historické ekologie či environmentálních dějin se jedná ojeden zmnoha příkladů ovlivňování životního prostředí lidskou kulturou. Tato interakce byla motivována historickými souvislostmi, jejichž výzkum by mohl dopomoci kpostupné revitalizaci azlepšení stavu zdejších rašeliništních biotopů. Na Šumavě byly těžba iživot rašelinářů plně svázány spodnikáním Schwarzenbergů azdejší surovina primárně sloužila jako palivo pro grafitový důl. Ekonomická závislost na dole měla ve sledovaném období na těžbu převážně negativní vliv, což se odráželo ina produkci avýdělcích místních obyvatel. Ipřesto bylo toto povolání vnímáno zdejšími obyvateli jako plnohodnotná tradiční profese, která závisela na umění ašikovnosti. Vedení schwarzenberského velkostatku nutilo místní rašelináře kdodržování standardizovaných postupů, které při nedodržení penalizovalo ve formě pokut či náhrady ušlého zisku. Na druhou stranu ale poskytovalo píchačům větší jistoty ve formě stálosti zaměstnání ajasně daných výdělků. Itak bylo rašelinářství pouze jednou zmnoha profesí vážících se klesům, které chudý region Šumavy vtéto době charakterizovaly. Naproti tomu Veselská blata byla příkladem, kdy těžbu zastávali soukromníci. Na rozdíl od šumavských rašelinišť byli zdejší obyvatelé zpočátku století vždy hlavně zemědělci arašelina pro ně představovala pouze doplňkovou surovinu. Tato oblast na konci třicátých let zaznamenala postupný přerod vchápání této profese. Rašelinářství, které nemohlo vdřívějších dobách konkurovat hrdým abohatým sedlákům na Blatech, se stalo volnou formou podnikání, kdy se bývalí zemědělci dokázali uplatnit ivjiném odvětví. Význam takového podnikání se zvýšil vobdobí druhé světové války. Vté době těžaři nabrali na vážnosti díky svým zkušenostem amohli užívat iněkterých výhod vtehdejší nesnadné době. Oba tyto koncepty se pak spojily voblasti Novohradska aTřeboňska. Na jedné straně vtomto mikroregionu soukromé těžební aktivity zpopularizovaly rašelinu jako palivo natolik, že vytěsnily zmístního trhu palivové dříví. Na druhé straně se zde objevily irelativně neúspěšné pokusy dvou šlechtických velkostatků ovčlenění těžby do jejich hospodářství. Život rašelinářů nebyl jednoduchý abyl ovlivňován mnoha proměnnými, na které lidé často nemohli nijak působit. Jedním znejdůležitějších aspektů byl sezónní charakter těžby, který byl závislý na dostatečné přípravě aplánování vpředstihu. To spolu stvrdou venkovní prací, která probíhala za teplého počasí od svítání do soumraku, mohlo vždy přijít vniveč špatnou tržní poptávkou nebo nepřízní přírodních živlů. Ipřes negativa toto odvětví pro obyvatele mnohdy znamenalo lákavou alternativu kzemědělství či lesnictví, které tento region vdané době hospodářsky definovaly. RÉSUMÉ: The purpose of the work was to present the everyday culture of South Bohemian peat miners in the first half of the 20th century. The author chose acomprehensive approach, whereby he used the methodology of environmental history, micro-history, the history of everyday life and economic and social history to research abroad range of sources, namely work rules, business correspondence, census records, municipal chronicles, etc. On the basis of these sources, aprobe into the situation in OPEN ACCESS KaREL PETRÁŠEK 139 South Bohemia was carried out. By establishing three separate areas of interest (Šumava, Veselská Blata and Novohradsko and Třeboňsko) and subsequently comparing them, the work defined both the common and divergent aspects by which peat mining was defined in South Bohemia. In all three areas, peat mining was aseasonal occupation whose success depended on experience, skill, long-term planning, preparation and favourable weather. During periods that were unfavourable for mining, families had to rely on the earnings gained from their small farming operations. Peat mining in Šumava was controlled by the Schwarzenberg enterprises (graphite mine and brewery), which were able to provide local miners with greater job security under the condition that they complied with all of the standards imposed on them by management. One of the problems with this model was the sharing of the poor economic situation of the large farming estate, which was reflected in the results of the mining operations. Acompletely opposite case was Veselská Blata, where mining was initially perceived as an additional occupation serving mainly local farmers. This was later transformed into asmall-business opportunity in the 1930s. During the Second World War, this occupation provided local people with protection from the Protectorate authorities. These two models are combined in the situation in Novohradsko and Třeboňsko, where peat mining, which had initially been unsuccessfully managed by two aristocratic farming estates, was transferred to the private sector in the late 1930s and was in direct competition with state-run logging operations. Bc. Karel Petrášek, student druhého ročníku magisterského studia oboru Učitelství dějepisu, anglického jazyka aliteratury pro střední školy na Jihočeské univerzitě vČeských Budějovicích. Věnuje se hospodářským asociálním dějinám první poloviny 20.století vČeskoslovensku ([email protected]). ############ Za studii prosím vložit obrazovou přílohu, která se bude vtištěné aelektronické podobě lišit. Viz instrukce vpřiložených dokumentech. Velektronické verzi prosím ponechat barevné obrázky. Obrázky jsou očíslované dle elektronické verze, pro tištěnou se jedná oobrázky č.7 a8. Petrasek_Kazdodenni-zivot-jihoceskych-raselinaru_Obrazova-priloha-pro-TISK (tištěná verze) Petrasek_Kazdodenni-zivot-jihoceskych-raselinaru_Obrazova-priloha-pro-WEB (elektronická verze) PRO TISK PŘEČÍSLOVAT POSLEDNÍ DVA OBRÁZKY!!! OPEN ACCESS 140 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA* MaPa 1.Horní aDolní Borková (Fleißheim aMayerbach) zakreslené v3. vojenském mapování. Převzato z: [online], www.kontaminace.cenia.cz [náhled 22. 5. 2021]. MaPa 2.Letecký snímek Horní aDolní Borkové zpadesátých let minulého století. Modře je vyznačená rozloha nádrže Lipno. Převzato z: [online], www.kontaminace.cenia.cz [náhled 22. 5. 2021]. * Barevná verze obrazové přílohy je dostupná v elektronické verzi časopisu Historie— Otázky — Problémy na: http://hop.ff .cuni.cz. OPEN ACCESS KaREL PETRÁŠEK 141 MaPa 3.Oblast Veselských blat. Převzato z: [online], www.kontaminace.cenia.cz [náhled 22. 5. 2021]. MaPa 4.Veselská blata ve 3. vojenském mapování. Převzato z: [online], www.kontaminace.cenia.cz [náhled 22. 5. 2021]. OPEN ACCESS 142 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 OBr. 1.Čepel rýče na rašelinové borky. Převzato z: Sbírka Regionálního muzea vČeském Krumlově, inv. č. Ř 101, Lopata/rýč na rašelinové borky, hamernický výrobek, Dobrkovská Lhotka (foto Karel Petrášek). OBr. 2.Čepel rýče na rašelinové borky. Převzato z: Sbírka Regionálního muzea vČeském Krumlově, inv. č. Ř 102, Lopata/rýč na rašelinové borky, hamernický výrobek, Dobrkovská Lhotka (foto Karel Petrášek). OPEN ACCESS KaREL PETRÁŠEK 143 OBr. 3.Rýč na rašelinové borky. Převzato z: Sbírka Regionálního muzea vČeském Krumlov, inv. č. 1996, Rýč na rašelinové borky, Českokrumlovsko, počátek 20. století (foto Karel Petrášek). OBr. 4.Želízko. Převzato z: Sbírka Regionálního muzea vČeském Krumlově, inv. č. 1992, Rýč na rašelinové borky, Českokrumlovsko, počátek 20. století (foto Karel Petrášek). OPEN ACCESS 144 HISTORIE — OTÁZKY — PROBLÉMY 1/2021 OBr. 5.Expozice nástrojů pro těžbu rašeliny, sušárny arašelinové izolace. Zdroj: Sbírka Regionálního muzea vČeském Krumlově (foto Karel Petrášek). OPEN ACCESS KaREL PETRÁŠEK 145 OBr. 6.Těžba rašeliny vDolní Borkové na fotografii Josefa Seidela. Převzato z: Josef Mayer [online], www.kohoutikriz.org [náhled 22. 5. 2021]. OBr. 7.Na cestě zDolní Borkové do Horní Borkové podél rašeliniště se stopami těžby, foto Josef Seidel. Převzato z: Josef Mayer [online], www.kohoutikriz.org [náhled 22. 5. 2021]. OPEN ACCESS