Peter S. Hawkins a tváře Komedie

Peter S.Hawkins atváře Komedie Martin Pokorný [email protected]om Peter S.Hawkins absolvoval takřka celou svou akademickou kariéru na teologické fakultě Yaleovy univerzity (Yale Divinity School), kde se před pěti lety emeritoval. Jeho odborné dílo kDantově Komedii není na počet stran rozsáhlé: takřka celé je shromážděno vtřistapadesátistránkové knize Dante’s Testaments: Essays in Scriptural Imagination zroku 1999. Hawkins však vyniká schopností citlivě interpretovat biblické a teologické aluze vDantových verších způsobem, který bere ohled na jejich svébytný rytmus, dramatické začlenění avýznamovou komplexitu. Hawkins čte Danta jako křesťan křesťana, avšak splným vědomím svérázu Dantovy básnické teologie ateologické poetiky. Kvlastní studii, kterou zde nabízíme českému čtenáři, přičiňme jen tři stručné poznámky. 1. Hawkinsovu spekulaci otom, že se obraz člověčenství (la nostra effige, R XXXIII, 131) zvrcholu Dantovy nadsvětské vize usmívá, je nutné chápat vsouvislosti napětí mezi nevýslovným okamžikem finálního zření acelkem básně, která nás kněmu přivádí. Klimaktický okamžik je vKomedii nepochybně podán tak, aby jakékoli jednoznačné nitrosvětské atribuce vylučoval: vymyká se smyslům irozumu, abylo by tedy nesmyslné bez výhrad tvrdit, že se usmívá. Lze do něho však oprávněně promítat stavebnou logiku celé básně, zvláště pak Ráje— astrukturní význam Beatricina úsměvu, jak jej odhaluje Hawkinsovo čtení, nám vskutku dává právo představovat si podobu svrchované vize spřídechem nadzemského úsměvu, byť tuto představu (měřeno kritérii Komedie) vždy přijímáme tak trochu na vlastní riziko. 2. Provázání síly Beatricina úsměvu spříběhem Semelé, jak je Beatrice vytyčuje vR XXI, 4–12 (viz níže, s. 205), propojuje Hawkinsovu úvahu scelým okruhem ovidiánských zkoumání, oněž se americká dantistika— včetně Hawkinsovy spolupracovnice Rachel Jacoffové— zasloužila zvláště vysoce. Ráj je rámcován zmínkou oMarsyovi vI. zpěvu (R I, 20) apoukazem kArgonautům vpopisu nejvyšší vize (RXXXIII, 96; ovšem srov.již R II, 16–18), další ovidiovské reference procházejí celou básní atvoří svébytný významový komplex. Zde zdůrazněme alespoň to, že přirovnání kSemelé vystihuje ambivalenci blaženého úsměvu zpohledu prostého smrtelníka, apoukazuje tak kjednomu ze základních tajemství Komedie: jak se může Boží dobrota projevovat jak peklem (viz P III, 4–6), tak rájem. Ovidiovy Proměny Dantovi slouží za rezervoár obrazů kvyjádření této ambivalence. OPEN ACCESS 192 SLOVO A SMYSL 37 3. Hawkinsův nejsmělejší interpretační krok spočívá vtom, že Beatricin blažený úsměv staví do jedné řady snejrůznějšími pousmáními, jež se vpředchozích kantikách rýsují na obličeji Vergilia, Statia isamotného Danta, například při pohledu na lenocha Belacquu (viz níže, s. 204). Jakmile totiž Beatricin rajský úsměv ipři vědomí všech rozdílů propojíme súsměvy pouhých smrtelníků, dává nám to právo vúvaze postupovat dál: jednak kpláči, který Beatricino zjevení uDanta nejprve vyvolá (OXXXI, 20, 34 aj.), jednak ke smíchu, který je škodolibý či zlý, anakonec vůbec ke všem výrazům tváře. Pekelné škleby (včetně poutníkových vyděšených grimas) pak jsou vůči rajskému úsměvu vpodobném vztahu jako pekelné temnoty vůči rajskému jasu; neboť světlo samozřejmě rozradostňuje atemnoty přinášejí chmury— uDanta ivbibli. Překladem Hawkinsovy studie připomínáme 700 let od Dantovy smrti, kníž došlo 14.září 1321. OPEN ACCESS