Román Severní vody Iana McGuirea v kontextu neoviktoriánské prózy

Román Severní vody Iana McGuirea vkontextu neoviktoriánské prózy petr Chalupský Univerzita Karlova [email protected] IAN MCGUIRE’S THE NORTH WATER IN THE CONTEXT OF NEO-VICTORIAN FICTION Over more than fifty years of its existence, and particularly since the 1990s, the genre of Neo-Victorian fiction has gained in popularity, readership, status and prestige not only in Britain but worldwide. Its definition and delineation, however, have undergone certain evolution over the past three decades which, understandably, has included anumber of substantial metamorphoses. Ian McGuire’s novel, The North Water (2016), is set in Victorian England and tells astory of afraudulent whaling expedition to the Arctic Circle. Although in its portrayal of amoral conflict between good and evil, or more precisely, between fallible responsibility and ultimate selfishness, The North Water follows the Conradian tradition rather than that of aconventional mainstream Victorian narrative, this article argues that the novel in fact represents adistinct example of Neo-Victorian fiction which complies with the more recent development of this genre. KLÍČOVÁ SLOVA: Ian McGuire— Severní vody— neoviktoriánská próza— etika— alternativní viktoriánství Ian McGuire— The North Water— Neo-Victorian Fiction— Ethics— alternative Victorianism DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2021.2.3 Britský spisovatel Ian McGuire (1964) se vanglosaském čtenářském světě dostal do širšího povědomí vroce 2016, když byl jeho druhý román snázvem Severní vody (The North Water) zařazen do širšího výběru prestižní Man Bookerovy ceny. Tato nominace byla do jisté míry překvapením, neboť McGuire do té doby vydal pouze jednu prózu, postmileniální univerzitní román snázvem Incredible Bodies (2006), anavíc již před deseti lety.1 Poté se neúspěšně pokoušel začít psát hned několik románů, ale žádnou ztěchto knih se mu nedařilo dokončit, atak inspirován románem Colma Tóibína Mistr (2004) začal pracovat na biografickém románu oHermanu Melvillovi, jehož dílo vždy obdivoval.2 1 Začít svou spisovatelskou kariéru právě žánrem univerzitního románu bylo pro McGuirea vzásadě přirozené, neboť profesí je již takřka dvacet pět let akademik avysokoškolský učitel. 2 Historia Editor 2017. OPEN ACCESS pETR CHALUpSKý 37 Výsledkem tohoto procesu— ataké dílem shody okolností3— jsou Severní vody, poutavý román, který využívá pozadí upadajícího viktoriánského velrybářského průmyslu kmnohovrstevnatému zkoumání různých otázek aproblémů týkajících se nejen historického období, vněmž se jeho příběh odehrává, ale také ukazuje jejich aktuálnost pro svět 21.století. Co se (inter)textového kontextu Severních vod týká, McGuire hovoří zejména ovlivu tvorby Hermana Melvilla aCormaca McCarthyho, což jenom potvrzuje fakt, že jeho román vsobě spojuje tradici 19.století se současnou literární senzibilitou.4 Pojetí konfliktu dobra azla vSeverních vodách však nicméně takřka spontánně upomíná na fiktivní svět Josepha Conrada, konkrétně na jeho patrně nejznámější romány Srdce temnoty (1899) aLord Jim (1900).5 Vprvní řadě je tu protagonista McGuireova románu, který je, podobně jako Conradův Jim, pronásledován výčitkami svědomí kvůli svému morálnímu selhání anásledné ztrátě profesní cti, které mu zničily kariérní vyhlídky aučinily zněj již vrané dospělosti zdiskreditovaného azahořkle rezignovaného muže. McGuireův román také poukazuje na mnohdy záhadnou aneproniknutelnou jinakost druhého člověka ana to, jakým způsobem může dodržování etických norem tváří vtvář bezohledné podlosti uvrhnout jednotlivce do osamělosti asklíčenosti.6 Po narativní stránce pak McGuire rozvíjí svůj příběh, přestože vyprávěný ver-formě, spíše vconradovském duchu Marlowových „nekonečných dobrodružství“7 než vtradici hlavního proudu viktoriánského románu: nejen že mu chybí obvyklý uspokojivý 3 Vprůběhu rešerší ovelrybářství 19.století se McGuireovi dostala do ruky faksimile deníku, který si vedl jistý osmnáctiletý student medicíny zEdinburghu jménem Arthur Conan Doyle během léta, které strávil jako lodní lékař velrybářské výpravy. Atak samotný fakt, že jeho autorem je tvůrce Sherlocka Holmese přivedl McGuirea na myšlenku příběhu ovraždách na palubě velrybářské lodi (Historia Editor 2017). 4 McGuire zdůrazňuje, že jeho cílem bylo vytvořit takový námořní román, jaký by Melville nenapsal aani napsat nemohl, ato jak po stránce obsahové, tak ijazykové astylistické. Proto svůj román vnímá jako poctu Melvillovi, ale zároveň jako určitou revizi jeho slavné Bílé velryby (RNZ 2017). UMcCarthyho pak McGuire obdivuje jeho jedinečnou schopnost plynulého přecházení mezi různými jazykovými registry vrámci jednoho příběhu (Steger 2017) apřiznává, že za prvky thrilleru vděčí Severní vody právě McCarthyho vlivu (Hunt nedatováno), zejména pak jeho románu Krvavý poledník (1985). Například úvodní věta Severních vod— „Pohleďte na toho muže“— evokuje úvodní větu „Hleďte, dítě“ McCarthyho textu. McCarthyho román také obsahuje nespočet scén velmi explicitně adetailně popisujících nejrůznější formy násilí páchaného na lidech izvířatech. Navíc některé rysy avlastnosti soudce Holdena, podle nějž je člověk zrozen pro hru, jejíž nejvyšší formou je válka, apodle nějž je morálka jen nástroj, který si lidstvo vytvořilo, aby vzalo právo silným ve prospěch slabých (McCarthy 2019, s.256–257), lze vysledovat vMcGuireově postavě Henryho Draxe. 5 Na tuto skutečnost upozorňují iněkteří kritici, např.Cartwright 2017, Dunmore 2016 či Forbes 2017. 6 Otom hovoří iMarlow vSrdci temnoty: „Jakmile se člověk pokusí zabývat se něčí nejdůvěrnější bolestí, tehdy si teprve uvědomí, jak nepochopitelné, kolísavé amlhavé jsou bytosti, jež snámi sdílejí pohled na hvězdy ateplo slunce. Jako by samota byla tvrdou anevývratnou podmínkou existence“ (Conrad 1959, s.129). 7 Conrad 1980, s.11; voriginále „inconclusive experiences“— zde se tedy nejedná odoslovný překlad. OPEN ACCESS 38 SVĚT LITERATURY 64 závěr, ale také si ponechává značnou míru otevřenosti aambivalentnosti tím, že se zdržuje jakýchkoli výslovných etických soudů. Astejně jako vSrdci temnoty, ipříběh Severních vod nejsilněji rezonuje vrovině morálního sebezkoumání, ke kterému je jeho představitel přinucen tím, že se musí postavit zlu, jež svou intenzitou dalece přesahuje jeho dosavadní životní zkušenost.8 Cílem této studie je však dokázat, že Severní vody představují osobitý, ač ne zcela typický příklad tzv.neoviktoriánské či novo-viktoriánské prózy.9 Ačkoliv svým časovým zasazením itematickou materií beze zbytku zapadá do vymezení tohoto žánru, zvýše zmíněného je možné se domnívat, že přímo asystematicky nereflektuje, ať už pozitivně, či kriticky, oficiální viktoriánskou románovou tradici.10 Tento článek se snaží ukázat, že tak ve skutečnosti činí nepřímo. Kromě toho argumentuje, že svou návazností na conradovské pojetí příběhu pojednávajícího ochybujícím jedinci, který se provinil proti etickým pravidlům apod tíhou extrémních okolností sobtížemi balancuje na hranici mezi dobrem azlem ve vztahu kdruhému člověku, román obohacuje žánr neoviktoriánské prózy aposiluje tak jak jeho vnitřní dynamiku, tak ijeho schopnost oslovit současného čtenáře prostřednictvím příběhu odehrávajícího se před více než jedním apůl stoletím. SOUČASNÁ NEOVIKTORIÁNSKÁ PRÓZA Vprůběhu posledních třiceti let se neoviktoriánská próza etablovala jako nedílná součást současné britské literatury, či přesněji anglicky psané literatury. Ačkoliv její kořeny sahají do šedesátýchlet minulého století krománům Širé Sargasové moře (1966) Jean Rhysové aFrancouzova milenka (1969) Johna Fowlese, začal se tento žánr plně rozvíjet až mezi koncem osmdesátýchlet apočátkem nového tisíciletí. Toto načasování tak může být ve Velké Británii částečně interpretováno jako sociokulturní afilozofická reakce na politické, atudíž nevyhnutelně pragmaticky zjednodušené astereotypní přisvojení si obrazu viktoriánské éry ajejího étosu Margaret Thatcherovou,11 která navíc probíhala ve stejnou dobu jako rozmach tzv.„průmyslu 8 Kritici arecenzenti— např.Evans 2016, O’Donnell 2016, Tóibín 2016 aRigsby 2016— zmiňují další možné vlivy ainspirace tohoto románu, ačkoliv se knim jeho autor veřejně nikdy nepřihlásil. Zanglicky píšících autorů námořních vyprávění jde nejčastěji oJacka Londona ajeho román Mořský vlk (1904) aPatricka O’Briana, autora série historických námořních románů (1969–1999), jejímiž hrdiny jsou kapitán Aubrey alodní lékař Maturin. 9 Voriginále „Neo-Victorian fiction“. Vtomto textu se budeme držet včeském kontextu nejčastěji užívané varianty „neoviktoriánská“ próza. 10 Na tomto místě je nutné podotknout, že pojem viktoriánský román je již zpodstaty velmi široký aobsáhlý, neboť vprůběhu tohoto dlouhého časového období doznal mnohých, leckdy citelných proměn. Tyto jsou například patrné vodlišnostech mezi romány ranějších viktoriánů (Dickens, sestry Brontëovy, Thackeray, Gaskellová) ajejich pozdnějšími následovníky (Eliotová, Hardy, Meredith). Navíc je to také pojem vnitřně různorodý, neboť kromě výše zmíněné linie hlavního proudu zahrnuje imnohé další typy prózy, od thrillerů, detektivních adobrodružných románů až po brakovou literaturu. Vtomto ohledu pak McGuireův román nejsilněji evokuje dobrodružné anapínavé příběhy Roberta Louise Stevensona. 11 Viz např.Hadley 2010, s.6–15; Mitchell 2010, s.47–53. OPEN ACCESS pETR CHALUpSKý 39 kulturního dědictví“.12 Následná popularita románů jako Posedlost (1990) A.S.Byattové, Golem zlondýnských doků (1994) Petera Ackroyda, Alias Grace (1996) Margaret Atwoodové, Jack Maggs (1997) Petera Careyho, trilogie Sarah Watersové Špičkou jazyka (1998), Náklonnost (1999) aZlodějka (2002), Kvítek karmínový abílý (2002) Michela Fabera aArthur & George (2005) Juliana Barnese umožnila próze pojednávající oviktoriánské Anglii získat prestiž astatus svébytného žánru. Stím také souvisí zvýšený zájem otento druh historické prózy ze strany kritiků aakademiků, jenž trvá od počátku tisíciletí až dodnes, ato nejenom vpodobě četných recenzí aodborných článků,13 ale také monografií zabývajících se vznikem anásledným vývojem aproměnami tohoto žánru. Postavení neoviktoriánské prózy neoslabilo ani vprůběhu posledního desetiletí,14 přičemž skaždým dalším novým příspěvkem nabývá tento žánr na formální itematické různorodosti akomplexnosti. Jeho přetrvávající popularita jen potvrzuje, že nejen pro Brity „jsou viktoriáni stále zajímaví, neboť jim nepřestávají přiznávat význam. […] Tyto romány zdůrazňují důležitost historické paměti jako takové, tedy vybavování si minulosti vjejích nesčetných možných podobách avýznamech.“15 Takřka sto dvacet let po skončení vlády královny Viktorie se toto historické období stále ukazuje jako podnětné, neboť vsobě kombinuje jinakost na jedné straně sjistou důvěrností adějinnou blízkostí na straně druhé. Je to období, jehož výrazné určující hodnoty mohou svádět ke stereotypnímu vyobrazení, ale jehož zdánlivě aklamně jednolitá, homogenní podoba vnás zároveň pěstuje povědomí ojeho skrytých tendencích ajevech, které se vzpírají této obecně přijímané konvenční, až ideologizující veřejné představě. Kulturní zájem oviktoriánské předky tak nepramení pouze ztoho, že vmnoha ohledech vnímáme jejich život jako fascinující vjeho nesrozumitelnosti atajemnosti, ale také protože ho shledáváme relevantním vjeho spřízněnosti, blízkosti avnímání světa ne nepodobném našemu. Zdiachronního pohledu prošla za tuto dobu neoviktoriánská próza určitým vývojem. Ačkoliv se tento žánr vyvíjel takřka současně sliteraturou postmoderny, většina jeho textů má tendenci se radikálním postmodernistickým strategiím azávěrům spíše vyhýbat. Toto nicméně neplatí ojeho začátcích, neboť raná neoviktoriánská díla jako Širé Sargasové moře či Francouzova milenka si vužití podvratných narativních prostředků (ve smyslu revize či zpochybnění tradičních forem vyprávění) vničem nezadají sjinými postmodernistickými texty. Apřestože můžeme tyto prostředky vysledovat ivpozdějších neoviktoriánských románech osmdesátých a devadesátýchlet (nejsilněji patrně vPosedlosti A.S.Byattové), postupem doby se stávají méně častými apředevším méně radikálními. Do popředí tak pozvolna opět vystupuje napínavý 12 Voriginále „heritage industry“, Mitchell 2010, s.53. 13 První číslo specializovaného interdisciplinárního časopisu Neo-Victorian Studies vydala The University of Swansea vroce 2008 (viz http://www.neovictorianstudies.com, časopis je vrežimu Open Access). 14 Důkazem jsou například čtenáři ikritikou velmi dobře přijaté romány The Mistress of Nothing (2009) Kate Pullingerové, Florence aGiles (2010) Johna Hardinga, The Asylum (2013) Johna Harwooda, Nestvůra zEssexu (2016) Sarah Perryové, Ve svitu plynových lamp (2016) Stevena Pricea či The Silent Companions (2017) Laury Purcellové. 15 Mitchell 2010, s.62. OPEN ACCESS 40 SVĚT LITERATURY 64 příběh vystavěný na zápletce obsahující nějakou záhadu či tajemství, ikdyž již ne voné původní zidealizované viktoriánské podobě, ato především vdůsledku absence jednoznačného (či dokonce šťastného) konce astálé přítomnosti významotvorné metafikční roviny vyprávění. Spolu spříběhem adrobnokresbou prostředí, vněmž se odehrává, pak ožívají inejrůznější dobové postavy, nikoliv však jako obrazy puritánské spořádanosti, ale často jako jakási alter ega současného čtenáře. Jednou zhlavních příčin této postupné divergence je skutečnost, že oblíbenost tohoto žánru je výrazně posilována nostalgií, kterou jeho čtenáři až idealisticky pociťují vůči tomu, co zjednodušeně považují za určující obecné znaky viktoriánského období— jmenovitě prosperitu, pevný společenský řád, jasnou hierarchii moci arozpoznatelnou vědoucí autoritu—, jejichž nedostatek naopak pociťují ve svém vlastním životě. Aprotože tyto romány „do jisté míry oslavují viktoriánskou tradici, není možné je považovat za radikálněji podvratné“16 ve smyslu postmodernistickém či poststrukturalistickém. Navíc tyto texty zdefinice reflektují tradici viktoriánského románu, atudíž musí nevyhnutelně pracovat, větší či menší měrou, sjeho emblematickými rysy, které má naopak literární postmoderna tendenci odmítat. Co však především odlišuje neoviktoriánské romány od postmoderní historiografické metafikce, je jejich dané ajednotné historicko-geografické zasazení, vdůsledku čehož vsobě zahrnují ausouvztažňují jak sebereflektivní revizi, tak tradiční historický kontext. Atak ačkoliv je jistý „metafikční modus pro tento žánr nezbytný“,17 je vporovnání spostmodernistickou prózou mnohem umírněnější co do rozsahu ipotřeby zpochybnit narativní autoritu anarativní proces jako takový. Vnejširším slova smyslu tak lze neoviktoriánsou prózu definovat jako „současnou prózu, která se zabývá viktoriánským obdobím, ato buď na úrovni děje, či svou strukturou, případně obojím“.18 Jedním zproblémů takto volného vymezení, jak upozorňuje Christian Gutleben, jsou však díla, která záměrně vyobrazují atím upevňují právě ony zavádějící, ale dlouhodobě ustálené stereotypní představy oviktoriánech aviktoriánství. Ačkoliv uznává, že většina současné neoviktoriánské prózy je vzásadě konzervativní, ato ipřes své snahy zpochybnit či vyvrátit tyto stereotypy aklišé,19 extrémní až reakční konzervatismus textů, které označuje termínem „retro- -viktoriánské“, podle něj není motivován touhou předložit čtenářům minulost ve srozumitelné apřístupné podobě, ale nabídnout iluzorní, aproto utěšující, alternativu neuspokojivé anedostačující přítomnosti.20 Určující hybnou silou tohoto literárního ztvárnění je proto nostalgie.21 Není to však záměrná připomínka osobité nostalgie typické pro viktoriánskou literaturu, jejíž nedílnou součástí bylo vědomí časového vývoje, tedy otázka, jak se současnost bude jevit budoucím generacím.22 Tato touha po minulosti, která se vpodstatě nikdy neodehrála, je pouhou účelovou reakcí na pocit 16 Gutleben 2001, s.218. 17 Heilmann— Llewellyn 2010, s.5. 18 Hadley 2010, s.4. 19 Gutleben 2001, s.7. 20 Tamtéž, s.195. 21 Nostalgie obecně je jedním zurčujících prvků neoviktoriánské prózy, zde jsou tedy myšleny její extrémní, eskapistické formy. 22 Chapman 1986, s.7. OPEN ACCESS pETR CHALUpSKý 41 nespokojenosti potenciálních čtenářů plynoucí ze znepokojivého amnohdy chaotického současného světa. Je tedy třeba vyjasnit vztah mezi neoviktoriánskou prózou aminulostí, kterou ztvárňuje: tento vztah musí být dynamický adialogický spíše než statický aodtažitě popisný, azároveň musí reflektovat onu nedílnou rozporuplnost tohoto žánru, spočívající vjeho „souběžné touze [po] aobavě [z]“23 odhalení skutečné podoby této minulosti. Jinými slovy, neoviktoriánští viktoriáni existují „zároveň vminulosti imimo ni“— bezpečně vzdálení vdávné minulosti, apřesto neustále vytrhováni ze svého specifického historického kontextu24 pro potřeby současného čtenářského publika. Na rozdíl od historické prózy nejeví neoviktoriánská próza zvláštní zájem ovýznamné historické události, ale je spíše fascinována vhledy do viktoriánské všednosti akaždodennosti, přičemž různé dramatické až spektakulární výjevy ztéto „odvrácené“ strany dějin čtenáři inscenuje saž okázalou teatrálností. Ačkoliv je neoviktoriánská próza zařazována jako jeden zproudů prózy historické ado jisté míry je to zařazení oprávněné,25 její autoři se snaží opřístup poněkud odlišný od tradičního historického vyprávění. Svědomím toho, že viktoriáni vmnohých ohledech předjímali moderní společenský akulturní život aže mnohé jejich hodnoty adosažené úspěchy jsou stále součástí soudobého světa, odmítl neoviktorianismus osmdesátých a devadesátýchlet minulého století představu viktoriánského období jako zcela odlišného avzdáleného, ale zaměřil se spíše na spojitosti akontinuitu mezi ním asoučasností.26 Pozdější vývoj tohoto žánru nicméně zaujal pozici někde uprostřed krajních bodů nepřerušené kontinuity anaprosté rozdílnosti stím, že bychom si měli uvědomit, že vztah mezi viktoriánskou minulostí asoučasností je utvářen současně jejich podobností ijinakostí. Tyto texty tak obsahují jak stopy odlišností, tak návazností, pojímajíce viktoriány nejen jako naše předky, ale „také jako náš občas nelichotivý (anečekaný) zrcadlový obraz“.27 Dialog, který se neoviktoriánská próza snaží navázat sminulostí, je dvoucestný proces, prostřednictvím něhož se snaží viktoriány „zasadit do příslušného historického kontextu azároveň je využít pro současné potřeby, které naopak tento kontext smazávají“.28 Tato podvojná povaha neoviktoriánského přístupu kminulosti se odráží ive výstižném synchronním vymezení tohoto žánru, tak jak ho formulují Heilmann aLlewellyn, totiž že nejde otradiční historickou prózou zasazenou do příslušné éry, ale že se tyto texty „musí určitým způsobem vědomě zapojit do procesu (re)interpretace, (znovu)objevování a(re)vize ve vztahu kviktoriánství“, čímž se snaží modernímu publiku předkládat „alternativní pohled na devatenácté století“.29 Neoviktorián ská próza poukazuje na analogie mezi minulostí apřítomností, přičemž akcentuje především nejrůznější neobvyklé, výstřední aněkdy až deviantní tendence 23 Arias— Pulham 2009, s. xv. 24 Hadley 2010, s.8. 25 IMcGuire někdy označuje svůj román za historickou fikci (např.Historia Editor 2017). 26 Tento přístup tak měl za cíl vyvrátit thatcherovské politické přivlastnění si viktoriánské doby jako nostalgického návratu khodnotám starých dobrých časů, tedy kněčemu vzdálenému aprovždy ztracenému. 27 Tomaiuolo 2018, s.3. 28 Hadley 2010, s.6. 29 Heilmann— Llewellyn 2010, s.4, 7. OPEN ACCESS 42 SVĚT LITERATURY 64 ajevy, kterými se tehdejší spisovatelé hlavního proudu zdůvodu přísných společenských aetických imperativů nemohli explicitně aotevřeně zabývat. Mezi tato témata patří záležitosti osobního až intimního rázu, jako například tajné milostné poměry, homosexualita, lesbianismus arodinné problémy,30 společensky nebezpečné jevy jako prostituce, alkoholismus adrogová závislost, ale také nejrůznější podoby násilí, jako jsou otevřený rasismus, brutální asériové vraždy, aněkteré další projevy překračující hranice oficiálně deklarovaných dobových morálních ahodnotových norem. Tyto texty tak záměrně „přepisují historická vyprávění tím, že zdůrazňují potlačené azamlčované dějiny genderu asexuality, rasy aimpéria, ataké zpochybňují konvenční pojetí historie jako takové“.31 Snaží se tak poodkrýt skutečnější aautentičtější tvář viktoriánského období skrytou za jejím idealizovaným veřejným obrazem vytvářeným oficiálními dobovými společensko-kulturními institucemi ajeho opětovným nostalgickým moderním vzýváním. Tento důraz na odhalování prvků viktoriánské nenormativnosti až monstrozity32 je ale také reakcí na ozvěny romantismu ve viktoriánském románu, které odrážely přetrvávající fascinaci viktoriánů společensky okrajovými, záhadnými, hrůznými, či dokonce nadpřirozenými jevy, ato včetně jejich zasazení do neznámého, nehostinného, tajemného či exotického prostředí, které se zrůzných důvodů vymyká lidské kontrole ačlověka tak přesahuje.33 Tím však zároveň neoviktoriánská próza uspokojuje obdobnou fascinaci usvých současných čtenářů. Redukovat neoviktorianismus na pouhé senzacechtivé zkoumání podivných azvrácených aspektů odvrácené strany viktoriánské společnosti by proto bylo nepřesné azavádějící, neboť by takové zjednodušení nebralo vpotaz její dopady apřesahy do současnosti. Jak podotýká Tomaiuolo, neoviktoriánský „projekt“ je mnohem více než jen necenzurovaná verze viktoriánské kultury, protože tím, že se snaží uspokojit jistý zájem oneznámé či méně známé aspekty viktoriánství, dokazuje, že přepisováním životních osudů našich předků je možné znovuobjevit sebe sama azároveň si přiznat, že semínka mnohých našich úzkostí aobav byla zaseta již vdevatenáctém století.34 Právě ona kombinace nenormativního historického pohledu asoučasné sebereflexivity činí tuto prózu poutavou apodnětnou pro čtenáře ispisovatele. Nejenže otevírá rozličné způsoby nahlížení na viktoriánskou éru zjiné, méně obvyklé perspektivy, ale také nám umožňuje srovnání, ikdyž často nepřímé, sviktoriány ajejich osobitými 30 Kohlkeová aGutleben tvrdí, že neoviktoriánská próza demytologizuje ideál viktoriánské rodiny tím, že ukazuje, že itehdejší rodinné vztahy aatmosféra byly nezřídka narušovány stejnými jevy alidskými vlastnostmi (např.egoismem, chamtivostí, chorobnou soutěživostí asebeprosazováním či požitkářstvím), jako je tomu idnes (Kohlke— Gutleben 2011, s.10). 31 Kaplan 2007, s.3. 32 Namátkou můžeme zmínit vraždícího limehouského golema zAckroydova Golema zlondýnských doků, záhadnou mořskou příšeru zNestvůry zEssexu Sarah Perryové či cirkusové „lidské zrůdy“ zThe Palace of Curiosities Rosie Garlandové. 33 Například romány sester Brontëových, Roberta Louise Stevensona, Arthura Conana Doyla či Dracula Brama Stokera. 34 Tomaiuolo 2018, s.6. OPEN ACCESS pETR CHALUpSKý 43 znaky. Proto, jak je přesvědčena Marie-Luise Kohlkeová, tak jako čteme viktoriánské romány coby svého druhu zdroje informací odobě jejich vzniku, i„neoviktoriánské texty se budou jednou číst pro svůj vhled do kulturní historie aspolečensko-politického dění konce dvacátého azačátku jednadvacátého století“.35 Atoto vymezení neoviktoriánské prózy ji navíc pomáhá zbavit se omezující nálepky novodobé verze viktoriánských „šestákových krváků“.36 SEVERNÍ VODY Přestože se McGuireův román odehrává vAnglii viktoriánské éry, nelze ho označit za typický příklad neoviktoriánské literatury vtom smyslu, jak se tento druh historické prózy etabloval vprůběhu posledního desetiletí minulého století aprvní dekády století stávajícího. Nesplňuje například bez výhrady ani jedno zpěti základních kritérií, které Louisa Hadleyová považuje za určující pro tento žánr: zaprvé totiž nevychází zkonvencí hlavního proudu viktoriánského vyprávění, neboť se zaměřuje zejména na děj adějové zvraty spíše než na důkladné vykreslení postav aprostředí, ze kterého pocházejí. Kromě toho román nenabízí žádný záměrně předkládaný etický rámec; zdá se, že spíše naopak se „nikdo na lodi zničeho nepoučí, ani se nezmění“.37 Dokonce ijeho hlavní představitel se neustále brání tomu, aby musel zaujmout jednoznačný morální postoj, azávěr příběhu tak zůstává ambivalentně otevřený. Zadruhé se román na první pohled přímo nevztahuje kžádnému konkrétnímu viktoriánskému intertextu; odkazuje se spíše kamerické literatuře (Bílá velryba, Mořský vlk), případně kanglické literatuře, která se od viktoriánské tradice záměrně odvrací aspíše tak předjímá naraci modernistickou (Srdce temnoty, Lord Jim). Zatřetí vpříběhu nevystupují známé skutečné osoby zdaného období, pouze jsou krátce zmíněny vjednom zrozhovorů okoloniální Indii.38 Začtvrté román nezkoumá žádné ze specifických témat, kterými se zabývala dobová literární aobecně kulturní tvorba, neboť propuštění řadového polního felčara zarmády, arktické velrybářství či pojistné podvody bychom mezi nimi hledali jen těžko. Zapáté pak příběh explicitním způsobem, například dvojí dějovou linií či současným autorským komentářem, neakcentuje vztah mezi minulostí apřítomností, ale po obsahové stránce zůstává beze zbytku zasazen do konce padesátých azačátku šedesátýchlet 19.století. Přesto je ale možné vysledovat jisté podobnosti mezi románem Severní vody aviktoriánskou literární tradicí: jeho vyprávění je převážně přímočaré achronologické, bez zásadnějších odboček, časových inverzí asouběžných dějových linií; ačkoliv je 35 Kohlke 2008, s.13. 36 Voriginále „penny dreadful“, tj.brožovaná vydání hrůzostrašných povídek, které vycházely jednou týdně ajejichž výtisk stál jednu penny. Satirický seznam takzvaných prototypických ingrediencí neoviktoriánské prózy je možné najít na blogu Miriam Elizabeth Bursteinové The Little Professor: Things Victorian and Academic pod titulem „Rules for Writing Neo-Victorian Novels“ (Pravidla pro psaní neoviktoriánských románů). 37 Tóibín 2016. 38 Např.role, již sehráli John Nicholson aCharles John Canning během velkého indického povstání vroce 1857. OPEN ACCESS 44 SVĚT LITERATURY 64 vjeho popředí akce aijeho hlavní antagonista je spíše načrtnut zkratkou bez hlubšího psychologického vhledu, příběh nepostrádá zřetelný anevyhnutelný ústřední konflikt, který lze interpretovat jako souboj dobra se zlem, nebo přinejmenším absence zla sčirou bezohledností, přičemž první zmiňované nakonec zvítězí apředstavitel „dobra“ zůstává jediným přeživším dějových martyrií. Ktomuto úspěchu mu nicméně vzávěru románu nepomůže šťastná náhoda, shoda okolností či zcela nečekaný zvrat událostí, jak je tomu nezřídka vrománech viktoriánských, ale musí se do posledního momentu avnaprosto extrémních situacích spoléhat jen sám na sebe. Proto je také nucen kdosažení svého „morálního“ vítězství použít prostředky, ke kterým vpříbězích jeho viktoriánských předchůdců hlavní hrdinové rozhodně nesahají. Zcela jinak je tomu vprůběhu románu, vněmž jsou to právě náhody či nenadálé shody okolností, šťastné ineblahé, jež určují Sumnerův život: od jeho nešťastné eskapády súdajným pokladem vDillí, přes dramatickou potyčku sDraxem vkajutě kapitána Brownleeho, až po takřka zázračné přežití vútrobách rozpáraného břicha zastřeleného ledního medvěda. Takovýto určující vliv náhody a(ne)prozřetelnosti osudu, kdy je jedinec takřka bezmocně odevzdán do rukou neznámých sil, jejichž působení nelze smysluplně vysvětlit ani racionální úvahou, ani jako výsledek boží spravedlnosti, naopak evokuje tradici pozdní viktoriánské prózy, zejména romány Thomase Hardyho. Aprávě tato kombinace osudových náhod atoho, že se jim Sumner pokusí vzepřít obdobnými prostředky, jaké používají jeho amorální protivníci, znemožňuje vyvodit zpříběhu jednoznačné morální ponaučení. Jeho hrdina totiž není ani zcela dobrý, ale ani zlý, je pouze rozhodnut přežít zlu navzdory, atomu ivdůsledku podřídit své svědomí. Jak již bylo zmíněno, většina novější neoviktoriánské prózy rozšiřuje její původní definici tím, že nejen předkládá alternativní obraz viktoriánů ajejich doby, ale zároveň se snaží prostřednictvím historické paralely oslovovat zájmy současných čtenářů ahledat odpovědi na jejich otázky. McGuireův román je ukázkovým příkladem právě této strategie: předkládá totiž neobvyklý pohled na spodní, až deviantní segment viktoriánské společnosti, zejména na svět námezdních námořníků alovců velryb, vněmž nechybí takové patologické jevy jako alkoholismus adrogové závislosti, násilná sodomie, znásilnění asériové vraždy. Samotný fakt že oba ústřední antagonisté příběhu mají daleko ke spořádaným členům středostavovských společenských kruhů— slušný apřemýšlivý Patrick Sumner je zároveň vlastním svědomím pronásledovaný ztroskotanec se závislostí na opiu aHenry Drax je asociální, nevypočitatelný psychopat, násilník, rváč apijan— napovídá, že čtenáři mohou očekávat jinou podobu aintenzitu jejich konfliktu, než jakou jim nabízí konvenční viktoriánský román. McGuireovo vyobrazení posádky velrybářské lodi je také pro současného čtenáře věrohodnější apřesvědčivější než většina ztematicky obdobně zaměřených literárních děl 19.století, ato především díky své explicitnosti adoslovnosti. Tito převážně drsní, hrubí anevzdělaní muži, jejichž hlavní pohnutkou pro účast na expedici byla vidina výdělku kombinovaná smožností úniku před vlastní problematickou minulostí, mají velmi daleko ke stereotypním čestným azásadovým viktoriánským gentlemanům. Samotný kapitán lodi Brownlee je vzásadě politováníhodná postava sjen málo vlastnostmi hodnými úcty či obdivu: po katastrofálním neúspěchu své předchozí výpravy ví, že stát se konspirátorem pojistného podvodu je jeho jedinou šancí na to, velet další velrybářské výpravě. Vyprávění tak kBrownleemu přistupuje od OPEN ACCESS pETR CHALUpSKý 51 se mu dějí anad nimiž nemá téměř žádnou kontrolou. Vdrtivé většině těchto případů jde smůla ruku vruce se šťastnou náhodou, díky níž nakonec přežije. Obdobné užití náhody lze vysledovat ivtradici realistického viktoriánského románu, nicméně fakt, že ve všech těchto případech se hrdinovy skutečné úmysly apohnutky stávají víceméně irelevantními vzhledem kvýsledné skutečnosti, aon se tak ocitá vmoci jakýchsi vyšších sil osudu, odkazuje spíše knaturalistické tvorbě Thomase Hardyho. Tento dějotvorný princip je narušen až vsamotném závěru románu, kdy se Sumner rozhodne vzít osud do svých rukou aaktivně se pustí do souboje sBaxterem aDraxem. Aačkoliv mu ivtomto případě pomůže šťastná náhoda, když vnočním duelu vdocích Drax nejprve zastřelí sluhu Stevense, kterého mylně považuje za Sumnera, rozhodujícím faktorem, který zapříčiní, že zobou těchto soubojů vyjde Sumner vítězně, je jeho rozhodnutí uchýlit se kprostředkům azbraním, kterým se doposud vyhýbal akterými do té doby disponovali jeho protivníci— lsti, lži, přetvářce anásilí. Aprávě tímto vzepřením se osudu prostředky neslučitelnými se soudobým obecným etickým kodexem se McGuireův román od svých viktoriánských předchůdců odlišuje. McGuireův smysl pro detail je obzvláště patrný aúčinný vzobrazení rozličných avelmi intenzivních podob tělesnosti asmyslovosti,56 ato opět stakovým důrazem, doslovností asyrovostí, jimiž by byl středostavovský viktoriánský čtenář přinejmenším zaskočen. Jeho mikrokosmos zapadlých doků se špinavými nálevnami alacinými nevěstinci, velrybářských lodí snámezdními lodníky aharpunáři často neotesaných způsobů avolných mravů anebo později až hrozivě nehostinné arktické krajiny je bohatým zdrojem takových popisů aobrazů— zvuků, zápachů, pohybů, libých inelibých pocitů, tělesných projevů apotřeb, slastí ibolestí. Jeho postavy, dobré izlé bez výjimky, jsou tak nepřetržitě vystavovány silným smyslovým vjemům aneodbytným tělesným potřebám, kterým nejsou schopni se ubránit, případně jim odolat. Nejzřetelnějším důsledkem této strategie je podkopávání vznešených ideálů lidskosti ve prospěch vyobrazení lidství vjeho fyziologické nahotě, která nicméně ihumánně smýšlejícím postavám soustavně klade překážky anastavuje limity jejich etickému uvažování arozhodování, což je také možné vnímat jako polemiku sviktoriánským ideálem mravní nadřazenosti ducha nad hmotou. Specifickým případem tohoto vyobrazení tělesnosti jsou pak četné zásahy do lidského těla, zejména, ikdyž ne výlučně, násilného charakteru. Nejrůznější projevy násilí obecně jsou vrománu silně akcentovány, avšak tyto občas zdánlivě příliš explicitně vylíčené násilné scény nejsou ani zdaleka samoúčelné. Jejich přítomnost se totiž ukazuje jako nezbytná pro vystavění etického rámce příběhu, protože nebýt extrémního jednání Henryho Draxe, Patrick Sumner by nejspíše vsobě nenašel dost síly koživení svého znecitlivělého smyslu pro morální povinnost azodpovědnost. Prvky násilí amonstrozity proto nevedou pouze kontologickým aepistemologickým otázkám plynoucím zuměleckého vyobrazení viktoriánů ajejich světa, ale také ketickému tázání stran krajních mezí lidskosti ahumánního jednání. Tím, že své postavy vystavuje různým podobám společenské amorální deviace, neoviktoriánská próza funguje jako „etické memento možností lidské jinakosti“.57 Tento etický rozměr představuje jeden ze zásadních prostředků, kterými tato vyprávění problematizují 56 Této skutečnosti si ve své recenzi všímá iTóibín 2016. 57 Gutleben— Wolfreys 2010, s.67. OPEN ACCESS 52 SVĚT LITERATURY 64 hodnoty anázory čtenářů týkající se jejich vztahu kjinému, čímž je nutí vytvářet smysluplné vztahy aparalely mezi daným historickým obdobím avlastní přítomností. Vtomto ohledu se román ukazuje jako mimořádně důsledný, výmluvný asrozumitelný, ato zejména návazností na conradovské pojetí morálního dilematu ajeho následnou revizí. Společně se skrytou intertextovostí prostřednictvím nepřímé polemiky sněkterými výše zmíněnými typickými aspekty či tématy prózy 19.století tak tato nenormativnost McGuireových viktoriánů ajejí etické implikace představují hlavní důvody, proč lze Severní vody oprávněně považovat za zajímavý příklad neoviktoriánské prózy. LITERATURA Arias, Rosario— Pulham, Patricia. „Introduction“. In Haunting and Spectrality in Neo-Victorian Fiction: Possessing the Past. Eds. Rosario Arias— Patricia Pulham. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2009, s. xi–xxvi. Cartwright, Justin. „The North Water by Ian McGuire Review— aShocking Evocation“. The Guardian, 5.2.2017. [online]. [cit.28.5.2020]. Dostupné zhttps://www. theguardian.com/books/2017/feb/05/thenorth-water-ian-mcguire-review. Chapman, Raymond. The Sense of the Past in Victorian Literature. London: Croom Helm, 1986. Conrad, Joseph. Lord Jim. Přel. Magda Hájová. Praha: Mladá fronta, 1959. Conrad, Joseph. Srdce temnoty. Přel. Jiří Munzar. Praha: Vyšehrad, 1980. Dunmore, Helen. „The North Water by Ian McGuire Review— aVoyage into the Heart of Darkness“. The Guardian, 19.2.2016. [online]. [cit.20.5.2020]. Dostupné z https://www. theguardian.com/books/2016/feb/19/thenorth-water-ian-mcguire-review. Evans, David. „Ian McGuire, The North Water: Subtle as aHarpoon in the Head, but Totally Gripping“. The Independent, 9.2.2016. [online]. [cit.20.5.2020]. Dostupné z https://www.independent. co.uk/arts-entertainment/books/reviews/ ian-mcguire-the-north-water-subtle-as-aharpoon-in-the-head-but-totally-grippingbook-review-a6856011.html. Faber, Michel. Kvítek karmínový abílý. Přel. Viktor Janiš. Praha: Argo, 2018. Forbes, Malcolm. „The North Water Review“. The Financial Times, 5.2.2017. [online]. [cit.4.5.2020]. Dostupné zhttps://www. ft.com/content/3d37ccfc-c68c-11e5-b3b17b2481276e45. Gibson, Andrew. Towards aPostmodern Theory of Narrative. Edinburgh: Edinburgh University Press, 1996. Gutleben, Christian. Nostalgic Postmodernism: The Victorian Tradition and the Contemporary British Novel. Amsterdam— New York: Rodopi, 2001. Gutleben, Christian –Wolfreys, Julian. „Postmodernism Revisited: The Ethical Drive of Postmodern Trauma in Neo-Victorian Fiction“. In Neo-Victorian Tropes of Trauma: The Politics of Bearing After-Witness to NineteenthCentury Suffering. Eds. Marie-Luise Kohlke— Christian Gutleben. Amsterdam— New York: Rodopi, 2010, s.37–72. Hadley, Louisa. Neo-Victorian Fiction and Historical Narrative: The Victorians and Us. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2010. Heilmann, Ann— Llewellyn, Mark. NeoVictorianism: The Victorians in the Twenty-First Century, 1999–2009. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2010. Historia Editor. „Historia Interviews: Ian McGuire“. Historia, 11.3.2017. [online]. [cit.12.5.2020]. Dostupné zhttp://www. historiamag.com/historia-interviews-ianmcguire/. Hunt, Drew. „Ian McGuire: Questions & Answers“. Foyles.co.uk, nedatováno. [online]. [cit.12.5.2020]. Dostupné zhttps://www. foyles.co.uk/Ian-McGuire. OPEN ACCESS pETR CHALUpSKý 53 Kaplan, Cora. Victoriana: Histories, Fictions, Criticism. Edinburgh: Edinburgh University Press, 2007. Kohlke, Marie-Luise. „Introduction: Speculations in and on the Neo-Victorian Encounter”. Neo-Victorian Studies, 1, 2008, č.1, s.1–18. [online]. [cit.10.5.2020]. Dostupné zhttp://www.neovictorianstudies. com/past_issues/Autumn2008/NVS%20 1-1%20M-Kohlke.pdf. Kohlke, Marie-Luise— Gutleben, Christian. „Introduction: Bearing After-Witness to the Nineteenth Century“. In Neo-Victorian Tropes of Trauma: The Politics of Bearing AfterWitness to Nineteenth-Century Suffering. Eds. Marie-Luise Kohlke— Christian Gutleben. Amsterdam— New York: Rodopi, 2010, s.1–34. Kohlke, Marie-Luise –Gutleben, Christian. „Introducing Neo-Victorian Family Matters: Cultural Capital and Reproduction“. In NeoVictorian Families: Gender, Sexual and Cultural Politics. Eds. Marie-Luise Kohlke— Christian Gutleben. Amsterdam— New York: Rodopi, 2011, s.1–42. McCarthy, Cormac. Krvavý poledník aneb Večerní červánky na západě. Přel. Martin Svoboda. Praha: Argo, 2019. McGuire, Ian. Severní vody. Přel. Petra Johana Poncarová. Brno: Host, 2017. Mitchell, Kate. History and Cultural Memory in Neo-Victorian Fiction: Victorian Afterimages. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2010. O’Donnell, Paraic. „The North Water by Ian McGuire Review: The Elements of Style“. The Irish Times, 13.2.2016. [online]. [cit.27.4.2020]. Dostupné z https://www. irishtimes.com/culture/books/the-northwater-by-ian-mcguire-review-the-elementsof-style-1.2532589. Rigsby, Joshua. „The North Water: ABloodDrenched Tale of Arctic Whalers“. The Los Angeles Review of Books, 3.5.2016. [online]. [cit.7.5.2020]. Dostupné zhttps:// lareviewofbooks.org/article/the-north-watera-blood-drenched-tale-of-arctic-whalers/#!. RNZ. „AWild, Dark Whaling Tale“. Radio New Zealand, 11.3.2017. [online]. [cit.7.5.2020]. Dostupné zhttps://www.rnz.co.nz/national/ programmes/saturday/audio/201836266/awild-dark-whaling-tale. Steger, Jason. „How Ian McGuire Wrote his Acclaimed Novel of aWhaling Ship Full of Dark Deeds“. The Sunday Morning Herald, 9.2.2017. [online]. [cit.19.5.2020]. Dostupné zhttps://www.smh.com.au/ entertainment/books/how-ian-mcguirewrote-his-acclaimed-novel-of-a-whalingship-full-of-dark-deeds-20170209-gu98pc. html. Tóibín, Colm. „The North Water Review“. The New York Times, 11.4.2016. [online]. [cit.28.4.2020]. Dostupné zhttps://www. nytimes.com/2016/04/17/books/review/thenorth-water-by-ian-mcguire.html. Tomaiuolo, Saverio. Deviance in Neo-Victorian Culture: Canon, Transgression, Innovation. Basingstoke: Palgrave Macmillan, 2018. OPEN ACCESS