Překlad jako experiment v pojetí Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové

Překlad jako experiment vpojetí Josefa Hiršala aBohumily Grögerové Nikola Mizerová Katedra německého jazyka, Fakulta přírodovědně-humanitní apedagogická, Technická univerzita vLiberci nikola.mizero[email protected] SYNOPSIS Translation as Experiment in the Conception of Josef Hiršal and Bohumila Grögerová This article considers how the joint translation work of Josef Hiršal and Bohumila Grögerová may be seen as an attempt to undermine the communist regime’s political slogans by implementing changes in the language, and to promote change in the collective worldview. These efforts are first examined in the broader (international) context of concrete and experimental poetry of the 1950s and 1960s, whose transformations of language were aresponse to political propaganda and its abuse of language. The article then demonstrates, on the basis of interviews and Hiršal’s paper Několik poznámek kpřekládání Morgensternových Šibeničních písní (‘Afew notes on the translation of Morgenstern’s Songs from the gallows’), how Hiršal and Grögerová conceived of translation as aform of linguistic experiment. Finally, by examining three poems from the translation of Šibeniční písně (‘Songs from the gallows’), the article shows the specific ways in which these subversive aims were carried out: by the practice of free translation; by emphasising language play, puns, and grotesque aspects of language; and by facilitating language modernisation. The primary aim was to detach oneself from ideas associated with official Czechoslovak literature by modifying and updating the language. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Překladatelské dílo Hiršala aGrögerové; překlad jako experiment; překlad experimentální literatury; slovní hříčka; jazykový relativismus vliteratuře; očištění jazyka zneužitého politickou propagandou / translation work of Hiršal and Grögerová; translation as experiment; translation of experimental literature; puns; linguistic relativism in literature; the cleansing of language to counteract political propaganda. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2021.2.7 Upřekladatelské dvojice Josef Hiršal aBohumila Grögerová se vpadesátých ašedesátých letech projevila snaha oočištění jazyka zneužitého politickou propagandou.1 Jednalo se otendenci, která byla vtomto období typická pro zahraniční konkrétní aexperimentální poezii akterá později ovlivnila ispolečné básnické dílo dvojice. Po 1 Prvním překladatelským setkáním Josefa Hiršala aBohumily Grögerové byly Šibeniční písně Christiana Morgensterna. Společná práce na nich trvala bezmála čtyři léta azvolna se OPEN ACCESS 102 SLOVO A SMYSL 37 teoretické stránce přitom Hiršal aGrögerová vycházeli tak jako konkretisté především z– mnohdy povrchně asvévolně interpretovaného— jazykového relativismu asledovali stejný cíl, hraničící ovšem sutopií: chtěli cestou změn jazyka uspíšit světonázorové změny ve společnosti. Překlad pojímali především jako jazykový experiment, který narušuje zaběhlé vzorce vnímání. Tato východiska se do jejich překladů promítla především následujícími rysy: tendencí kvolnému překladu; odchylkami od výchozích textů, jejichž cílem bylo akcentování hry sjazykem, slovní hříčky agroteskních aspektů jazyka; aktualizací. Cílem přitom mj.bylo odpoutat se cestou změn jazyka aaktualizace od představ spjatých stehdejší československou oficiální literaturou. Jak dokládá mj.záznam zpamětí LET LET zroku 1961, vnímali Hiršal sGrögerovou intenzivně zamoření jazyka komunistickou propagandou: – stále teď jen překládáme. Ale ty jsi přece básník, byl jsi jím achceš jím být vbudoucnu. Apřesto nepíšeš. Ve vzduchu je znepokojivý neklid amlha nejistot. […] Co se to najednou stalo se slovem, jehož smysl se tak lehce ačasto zneužívá? […]— Ale jak vtom psát? Bude to ještě vůbec sdělení? (Grögerová— Hiršal 2007, s.305). Ukázka velmi dobře vystihuje, jaký mělo zplanění slov vdůsledku komunistické propagandy dopad na oblast literatury. Ono znejistění, zda lze zneužitým jazykem ještě vůbec psát literaturu, prožíval zdvojice na vlastní kůži především Hiršal, který se nechtěl podílet na vytváření oficiální, propagandou zatížené literatury. Jak se sám vyjádřil, nechtěl psát „ty strašlivý režimový rýmovačky“ (Burian 2006, s.224), apřicházel proto jako básník opublikační možnosti. Přechod kliterárnímu překladu, který mu Grögerová umožnila,2 se pro něj jevil nejen jako otevřené dveře vsituaci, kdy se jiné dveře zavírají, ale později také jako existenční nutnost. Po politicky motivovaném vyhazovu znakladatelství Československý spisovatel roku 1959 jen obtížně hledal práci, adlouhodobě se proto živil jako spisovatel na volné noze. To vtehdejších totalitních podmínkách obnášelo především literární překlad.3 Grögerová dokresluje tento kontext slovy: „Vpadesátých letech se stále více potlačovala svoboda projevu. Kdo neměl žaludek na oslavné ódy, mohl psát nanejvýš pro děti. Anebo se poohlédnout po překladu. Tam tolik zásahů azákazů nehrozilo, jméno překladatele se nezdálo tak důležité, nebilo do očí“ (Kopáč 2005, s.36). během ní utvářelo atestovalo pozdější nerozlučné překladatelské duo. Překlad Šibeničních písní vyšel roku 1958 pouze pod Hiršalovým jménem anejinak tomu bylo uřady následujících společných literárních překladů padesátých aprvní poloviny šedesátých let. Viděno zvnějšku optikou publikovaných literárních překladů překladatelský tým Hiršal— Grögerová paradoxně vzniká až po jedné dekádě úzké spolupráce roku 1965, kdy je jako takový proklamován společným autorstvím překladu Textů Helmuta Heissenbüttela. Tento příspěvek však vychází zpředpokladu, že se Grögerová již na raných překladech zcela zásadním způsobem podílela alze je vnímat jako společné dílo. Kproblematice autorství raných překladů viz Mizerová 2021, vpřípravě. 2 Hiršal vpadesátých ašedesátých letech neuměl žádný cizí jazyk. Grögerová, která mluvila výborně německy aanglicky, mu pomohla spřechodem kpřekladu (Jiřička 2020, s.55). 3 Svýjimkou let 1959 až 1962, kdy mu režisér Radok doslova vybojoval místo vpropagaci Laterny magiky, a1963 až 1965, kdy byl redaktorem azástupcem šéfredaktora revue Knižní kultura, která však byla roku 1965 zakázána. OPEN ACCESS NiKOLA MiZEROVá 103 Překlad se navíc vdané situaci jevil jako smysluplný. Byl snahou obnovit přerušenou kontinuitu české literatury sliteraturou světovou (Hiršal 1991) azároveň navázat alespoň literární kontakt se světem. Cituje-li tedy Grögerová vknize LET LET vsouvislosti se společnou překladatelskou činností dvojice Wittgensteinovo „Hranice mé řeči jsou hranicemi mého světa“, není to myšleno pouze metaforicky (Grögerová— Hiršal 2007, s.300). Od zahraničních tvůrců konkrétní poezie aexperimentální poezie padesátých ašedesátých let Hiršal aGrögerová— až nekriticky— přejímali jazykový relativismus, který hledá silnou spojitost avzájemnou podmíněnost mezi jazykem amyšlením. Středoevropskou konkrétní aexperimentální poezii padesátých ašedesátých let lze ztohoto úhlu pohledu vnímat rovněž jako revoltu proti zneužitému jazyku, který posloužil jako prostředek propagandistické fráze všem totalitním systémům od nacismu až po komunismus. Konkrétní aexperimentální poezii této doby je tak třeba nahlížet mj.na pozadí obecně známého Adornova výroku, že psát po Osvětimi poezii je barbarství (Adorno 1977, s.30). Vdalších odnožích však byla zároveň revoltou proti kapitalismu či komunismu. Odklon od normativního jazykového úzu anazírání jazyka jako materiálu měly ssebou přinést očistu jazyka auspíšit názorové změny ve společnosti. Přesvědčení konkretistů ospjatosti poezie aspolečnosti aotom, že lze pomocí změn jazyka dosáhnout změn ve společnosti, mapuje např.Dencker ve své stěžejní publikaci Optische Poesie (Dencker 2010, s.441nn.). Jako příklady uvádí především teoretické práce Gomringera, Benseho, Döhla aChrise Bezela. Poukazuje mj.na to, že pro Gomringera je vztah poezie aspolečnosti klíčovou záležitostí. Ve svém manifestu 23 punkte zum problem „dichtung und gesellschaft“ Gomringer cituje Wittgensteinovo: „apředstavit si určitou řeč znamená představit si určitou životní formu“ (Wittgenstein 2001, s.19) adodává: „otázka obsahu je pro konkrétního básníka úzce spjata sotázkou životního postoje, do kterého je umění účinně začleněno“ (Gomringer 1997, s.25nn.). Zpodobných předpokladů vycházejí rovněž Bense aDöhl, když vtextu Zur Lage vnímají konkrétní poezii jako estetickou negaci současného stavu společnosti: „vtomto smyslu hovoříme opoezii jako oestetické negaci stavu společnosti, nedostatků civilizace“ (Bense— Döhl 1972, s.165). Radikálněji vyznívá např.– Denckerem opominuté— přesvědčení rakouské experimentální skupiny Wiener Gruppe, že změnami jazyka lze docílit proměny společnosti. Citujeme zde pasáž zpředmluvy kantologii wiener gruppe, ve které experimentátor azakládající člen Gerhard Rühm popisuje východiska acíle skupiny: […] vycházeli jsme totiž zpředpokladu, že myšlení odpovídá stavu jazyka, aproto musí tím nejzákladnějším poznáváním člověka být poznávání jeho jazyka. nové výrazové formy modifikují jazyk, atím inaše představy osvětě. to samozřejmě vypovídá mnohé mj.otom, do jaké míry měla naše tvorba přesahovat estetický význam. právě vodklonu od normativního jazykového úzu jsme viděli možnost něco ‚měnit‘, provokovat nové názorové formy (Rühm 2015, s.28n.). Na otázku, do jaké míry bylo konkretistické přesvědčení ovzájemné podmíněnosti jazyka amyšlení ovlivněno reflexí filozofie jazyka ajazykovědy, neexistuje jednoznačná odpověď. Prokázáno je každopádně, že mnozí teoretici konkrétní aexperiOPEN ACCESS 104 SLOVO A SMYSL 37 mentální poezie opírali své postoje oWittgensteinova díla Tractatus logico-philosophicus (1921) aPhilosophische Untersuchungen (1953). Wittgensteina opakovaně citují např.Eugen Gomringer, Helmut Heissenbüttel, Gerhard Rühm aprávě také Hiršal sGrögerovou. Je zde však na místě zmínit ikritické hlasy voblasti sekundární literatury. Hans- -Jügen Heinrichs dokázal na příkladu Gomringera, že konkretisté četli Wittgensteina často povrchně asvévolně (Heinrichs 1974, s.127–129). Elisabeth Emterová sodkazem na svou soukromou korespondenci sGomringerem poukazuje na tvrzení, že Gomringer při svých programatických vyjádřeních vůbec neměl na mysli autora nejslavnější teorie jazykového relativismu Benjamina L.Whorfa apouze málo Wittgensteina (Emter 1995, s.301). Každopádně nacházíme udvojice Hiršal aGrögerová podobná východiska co do spojitosti jazyka astavu myšlení jako uzahraničních tvůrců konkrétní aexperimentální poezie tohoto období. Otom svědčí například Hiršalova přednáška Opoezii, kde tvrdí: „Změny vjazyce znamenají změny ve výkladu světa. Literatura ztohoto procesu vyrůstá asoučasně jej žene vpřed“ (Hiršal 1991). Avzápětí dodává, že tzv.„nová poezie“ vychází z„nového vědomí“ amá je podněcovat. Zajímavé je, že tyto postoje Hiršal sGrögerovou nejenže se zahraničními zástupci soudobé konkrétní aexperimentální poezie— snimiž se osobně znali apřátelili— sdíleli, ale také je od nich prokazatelně přejímali. To velmi dobře dokazuje fakt, že výše citovaná pasáž zHiršalovy přednášky Opoezii „Změny vjazyce znamenají změny ve výkladu světa“ je— nepřiznaným— doslovným citátem zteoretického textu předpoklady německého konkretisty Helmuta Heissenbüttela, který Hiršal sGrögerovou přeložili azahrnuli do publikace slovo, písmo, akce, hlas (Heissenbüttel 1967, s.51). Tak jako mnozí konkretisté byli iHiršal sGrögerovou přesvědčeni, že je literární experiment padesátých ašedesátých let výrazem stránky morální, produktem snahy vrátit poezii ijazyku jeho prvotní poslání, neuzneužitelnost anezfalšovatelnost. Práce sjazykem byla pro Hiršala sGrögerovou jak vliteratuře, tak vpřekladu primární. Na otázku, proč je zaujal literární experiment, odpovídá Hiršal, že důvody spočívaly právě vpráci sjazykem ave snaze očistit jazyk: — proč nás vlastně vůbec zaujal literární experiment? […] nejpřitažlivější je pro nás však patrně způsob, jak nová poezie nakládá sjazykem; hledí na něj jako na materiál vjeho čisté podobě. Slovo se osamostatňuje, získává na váze avyváří si kolem sebe prostor. Pro nás tu vzniká možnost morálního požadavku: nezneužitelnosti. Ve zdejší praxi už jazyk přestává být— anejen na oficiální úrovni— nosičem informací aprostředkem dorozumění. Obrovská převaha ustálených frází avyčichlých klišé pomáhá ze všech sil pozměňovat, překrucovat či zakrývat smysl (Grögerová— Hiršal 1994, s.68). Nutno podotknout, že konkretistické aexperimentální pojetí poezie jakožto „prostředku kpřetváření světa“4 bylo spjato se zjevným přeceněním jazyka amělo uto4 Jedná se oGomringerovu formulaci, voriginále „Poesie als Mittel der Umweltgestaltung“. Pod tímto názvem vyšla iGomringerova publikace okonkrétní poezii (Gomringer 1969). OPEN ACCESS NiKOLA MiZEROVá 105 pický náboj, který vněkolika málo případech povážlivě hraničil sideologií.5 Utopický náboj byl příznačný ipro východiska Hiršala aGrögerové. Na druhou stranu je třeba vidět, že jejich překladatelská činnost nezůstala bez odezvy. To dokázala především šedesátá léta, kdy se jim nejprve prostřednictvím korespondence, později icestou osobních setkání vPraze ivzahraničí podařilo navázat vzhledem ke stávajícím politickým poměrům neuvěřitelnou síť kulturních kontaktů (Stašková 2016) přes hranice politicky rozděleného světa. Překlady vtomto procesu sehrály významnou roli, byly vmnohých případech buď katalyzátorem navázání komunikace se zahraničními autory překládaných textů, jako např.vpřípadě H.M.Enzensbergera, anebo naopak jejím produktem, jako vpřípadě autorů Wiener Gruppe či Helmuta Heissenbüttela. Faktem zůstává, že překlady dvojice Hiršal aGrögerová bývaly za totality zpravidla rozebrány vcelém nákladu zpultů knihkupectví během jediného dne.6 Zaměřme se ale nyní na to, jak se snahy oočištění jazyka projevily vpřekladatelském díle dvojice Hiršal aGrögerová. Vedle rozhovorů vychází tento příspěvek izHiršalova referátu Několik poznámek kpřekládání Morgensternových Šibeničních písní, předneseného vsekci Kruhu překladatelů ČSS (Hiršal 1959). Kanalýze překladatelských postupů pak poslouží tři vybrané básně zpřekladu Christiana Morgensterna, jehož dílo bylo vobdobí padesátých ašedesátých let jedním znejvýznamnějších překladů dvojice.7 Před vlastní analýzou je třeba předeslat, že už sám výběr Morgensterna jako překládaného textu rezonuje svýchodisky překladatelů. Hiršal vpředmluvě kvýboru BIM BAM BUM (1971) označuje Morgensterna (1871–1914) explicitně za „svého současníka“ (Hiršal 1971, s.18) azařazuje jej mezi básníky moderní amezi předchůdce literárního experimentu. Zdůrazňuje Morgensternovo sblížení se současným uměním, které vyvozuje především znahlížení jazyka jako materiálu azpojetí humoru jako osvobodivé síly (Hiršal 1971, s.12nn.). 5 „Všeobecné jazykové umění. Propaganda, tisk, rozhlas, televize film. Lidové umění. […] od světelných reklam až kobrázkovým příběhům. Ideogram jako základní myšlenka“ (Pignatari 1967, s.76); „oradikální programové body nebyla nouze. ještě si vybavuji, že jsme zamýšleli zlikvidovat veškerý tisk (především časopisy) azavřít rozhlas, dokud nedojde kradikálnímu personálnímu přeobsazení azměně programu (televize vRakousku tehdy ještě neexistovala)“ (Rühm 2015, s.19). 6 „[…] první vydání Šibeničních písní vnákladu 13 tisíc výtisků bylo vněkolika dnech rozebráno“ (Grögerová— Hiršal 2007, s.224); „VMladé frontě prý se uvažuje o2.vydání Enzensbergera, protože knížka byla vPraze do druhého dne rozebrána –“ (tamtéž, s.409); „– opět jedna radost adůvod koslavě ve dvou: VMladé frontě vyšly Heissenbüttelovy ‚Texty‘, sice vnákladu pouhých 1200 kusů, zato vtémže dni— prý— rozebrané“ (tamtéž, s.379); „Beránek Měsíc. […] Hned první den, jak se objevila na pultech, byla rozebrána“ (tamtéž, s.593). 7 Tento příspěvek vychází zpředpokladu, že přínos Grögerové pro překlad Morgensterna byl nezanedbatelný, byla de facto spoluautorkou překladu. Dokladem této teze je mj.vyjádření Grögerové, že původně měli překlad Morgensterna podepsat oba překladatelé, ale že byl nakonec na Hiršalovu žádost uveden jako autor překladu pouze on: „Ptal se mě (Hiršal) ařekl, prosím tě, dovol mi, abych tě teď neuvedl, protože má vlastní poezie už zapadla. Měl pocit, že už oněm nikdo neví. Morgensternem se chtěl zviditelnit, stím, že příště už tam budeme oba dva“ (Toman Tylová 2015, s.28). Kproblematice autorství raných překladů více Mizerová 2021, vpřípravě. OPEN ACCESS 106 SLOVO A SMYSL 37 Ukazuje se, že Hiršal přičítal jazyku velkou důležitost aže od počátku chápal překlad jako experiment(ování) smožnostmi mateřského jazyka. Vtomto smyslu konstatuje ve svém zmíněném translatologickém referátu Několik poznámek kpřekládání Morgensternových Šibeničních písní: „Poznání Morgensterna právě po této stránce bylo pro mě příležitostí kvíce méně dobrodružné výpravě za poznáním mezní hranice tvárných možností češtiny“ (Hiršal 1959, s.157); „[p]oznání mezní hranice tvárných možností češtiny pokládal jsem apokládám za věc neobyčejně důležitou pro myšlení vjazyce“ (tamtéž, s.158). Je na místě zde připomenout, že pojetí překladu jako experimentu mělo své opodstatnění, protože se dvojice Hiršal aGrögerová celkově soustředila především na překlad experimentální literatury a– jak konstatuje Radek Malý— překlad experimentální poezie „vyžaduje iexperimentální přístup překladatele“ (Malý 2014, s.118). Pojetí překladu jako experimentu ssebou nutně nese posun na pomyslné škále mezi volným avěrným překladem (Levý 2012, s.103–124) směrem kpřekladu volnému. Na skutečnost, že překlad Morgensterna tenduje kpřekladu volnému, ostatně poukazuje explicitně Hiršal ve vzpomínkách LET LET, kde zmiňuje svůj translatologický referát opřekladu Morgensterna Několik poznámek kpřekládání Morgensternových Šibeničních písní, ahovoří opřekladech jednotlivých Morgensternových básní jako o„českých imitacích“: „Vypracoval jsem tedy dost obsáhlý elaborát sukázkami. Celý jsem jej založil na tézi, že tyto překlady aparafráze jsou vlastně české imitace, při nichž záleží na aspektu, který si překladatel zvolí“ (Grögerová— Hiršal 2007, s.177). Přesto je třeba zdůraznit, že Hiršal podle vlastních slov nebyl příznivcem překladu příliš volného.8 Jeho pojetí překladu se očividně blíží spíše tzv.funkčně ekvivalentnímu překladu, jak dokazují jeho tvrzení otom, že je překlad hledáním adekvátního výrazu či že při něm dochází kpřevodu „účinu apoetiky“.9 Tématu tendence kvolnému překladu v Hiršalových Šibeničních písních se věnuje Jiří Pechar, který si všímá významových odchylek vsouvislosti saktualizací. Překlad Morgensterna podle něj slouží jako příklad toho, „jak vprostředí, do kterého se dílo překladem vřazuje, může lehkým významovým posunem některých svých prvků nabýt určitého významu vázaného kaktuální situaci“ (Pechar 2002, s.271). Vedle tendence kvolnému překladu, který otevírá možnosti pro experimentování sjazykem ipro aktualizaci, překlady Hiršala aGrögerové— oproti výchozímu textu— zřetelně akcentují hru sjazykem, slovní hříčku agroteskní momenty vjazyce. Že se jednalo ozáměr, dokládají některé prameny: Vrozhovoru sJanem Buri8 „Parafrází používám zde pouze tam, kde nejde překládat pokud možno přesně. Aje jich tu itak hodně. Nejsem stoupencem příliš volného překládání veršů, avidím-li pod překladem uvedeno ‚přebásnil‘, je mi překlad hned jaksi podezřelý. […] Sám, ač to bude znít možná trochu divně, si ve svém překladu Šibeničních písní cením především těch básní, které jsou skutečnými překlady, nikoli parafrázemi“ (Kotyk 1997, s.163). 9 „Překládání pokládám totiž za úsilí najít nejbližší adekvátní výraz výrazu cizojazyčnému vslově, vazbě, básni iknize“ (Hiršal 1959, s.158); „[j]enže ono slovo překlad není vždy přesné, třeba upoezie se více asi hodí přetlumočení apřivcítění. Musíte vědět, jaký účin ajakou poetiku převádíte, co zbásníka překládáte, zda strukturu, formu nebo myšlenku. Každý má svůj vlastní náboj. Adůležité je, komu je to kčemu“ (Jiřička 2020, s.54). OPEN ACCESS NiKOLA MiZEROVá 107 anem Hiršal zmiňuje, že jej Morgensternova poezie utvrdila vinklinaci ke groteskní poezii.10 Vtranslatologickém referátu opřekladu Morgensterna tvrdí, že jej groteskní momenty vjazyce, jejichž podhoubí je patrné vlidových říkadlech ahrách, oslovovaly vždy.11 Otištěná diskuse nad referátem Několik poznámek kpřekládání Morgensternových Šibeničních písní pak dokládá, že Hiršal vnímal slovní hříčku na straně jedné „jako něco veselého“, ale na straně druhé si byl vědom, že hříčka „[o]dhaluje […] jednak konvenčnost, někdy však ihloubky jazyka“ aje jedním zvýrazových prostředků umožňujících poukázat na konvenčnost jazyka apodkopat ji (Hiršal 1959, s.172). Jak ukážou následující analýzy, byly to hra sjazykem, slovní hříčka agroteskní aspekty jazyka, které Hiršal sGrögerovou oproti originálu prokazatelně akcentovali. Podotkněme však, že se nikdy nejednalo osvévolnou snahu, protože vždy korespondovala spoetikou překládaného autora.12 Analyzujeme-li nyní tři vybrané překlady ze sbírky Šibeniční písně, můžeme konstatovat, že ve všech třech překladech dochází kvýraznému odchýlení od původního sémantického plánu, které umožňuje pojmout překlad jako experiment. Na všech třech příkladech lze rovněž dobře pozorovat další rys typický pro překlady dvojice Hiršal— Grögerová. Je jím snaha transponovat do textu určitý nápad nebo vtip. Ukazuje se, že překladatelé ukaždé básně postupovali podle určitého klíče, který byl zjevně pro každý text individuální. Oproti originálu přitom dochází kakcentování jazykové hry, slovní hříčky agroteskních aspektů jazyka. Poslední zvolený text navíc slouží jako velmi dobrá ukázka aktualizace překladu vcílovém kulturním kontextu. Jako první příklad uveďme báseň Koleno, která byla prvním překládaným textem sbírky.13 Koleno Koleno samo světem jde. Jen koleno, víc nic. Není to strom! Stan taky ne! Jen koleno, víc nic. Ve válce byl kdys jeden muž prostřílen sem atam. Jen koleno, jak svatostan, nechytlo ani šrám. 10 „Prostě jsem náhodou narazil na něco, co má se mnou vnitřně cosi společného— grotesknost. […] Objevil jsem vsobě schopnost vyjádření groteskna, očemž jsem nevěděl. To je ohromná věc, pomáhá člověku žít. Lyrika vás pořád boří do nějakých sentimentálních poloh, vgrotesce se však můžete vyvázat ize svých milostných trablů“ (Burian 2006, s.225). 11 „Již před poznáním Morgensterna vzrušovaly mě groteskní momenty vjazyce aspojení slov sjejich významem. Toto jazykové podhoubí bylo nejlépe patrno vněkterých lidových říkadlech atextech provázejících dětské hry“ (Hiršal 1959, 157n.). 12 Vtomto kontextu se lze také domnívat, že právě ztohoto důvodu Hiršal nakonec upustil od svého nápadu překládat čínskou poezii jako konkrétní poezii (Grögerová— Hiršal 1994, s.136)— právě zdůvodu, že by takové počínání odporovalo poetice autora. 13 Kjednotlivým verzím překladu Šibeničních písní viz Mizerová 2021, vpřípravě. Das Knie Ein Knie geht einsam durch die Welt. Es ist ein Knie, sonst nichts! Es ist kein Baum! Es ist kein Zelt! Es ist ein Knie, sonst nichts. Im Kriege ward einmal ein Mann erschossen um und um. Das Knie allein blieb unverletzt— als wär’s ein Heiligtum. OPEN ACCESS 108 SLOVO A SMYSL 37 Od těch dob samo světem jde. Jen koleno, víc nic. Není to strom, stan taky ne. Jen koleno, víc nic (Morgenstern 1958, s.60). První aposlední sloka tvoří spíše refrénovitý amonotónně působící text. Lze konstatovat, že se vtéto pasáži vpřekladu nenacházejí odchylky od sémantického plánu. Překlad je velmi věrný. Zcela jinak je tomu ovšem uprostřední sloky. Lze ji označit jako jakýsi jazykový experiment, vnášející do textu slovní vtip agradaci, jež ve výchozím textu nejsou zastoupeny. Konkrétně dochází především kodklonu od doslovného překladu klíčového výrazu „Heiligtum“ („svátost“) akjeho náhradě slovní hříčkou „svatostan“. Použitím neologismu „svatostan“ se daří jednak vystupňovat groteskní účinek básně, pro Morgensterna tak typický, jednak zužitkovat slovo „stan“ zprvní sloky avytvořit vtextu gradaci ve smyslu „koleno není stan, je to svatostan“. Druhá sloka přitom testuje možnosti používání deminutiv, které jsou pro češtinu typické, vněmčině naopak velmi vzácné. Toto specifikum češtiny je zde ovšem hravě dovedeno ex negativo tím, že je česká zdrobnělina „svatostánek“ převedena na formálně neutrální výraz „svatostan“, který se včeštině běžně nevyskytuje aje slovní hříčkou. Výsledný překlad je tedy ve srovnání soriginálem obohacen ogradaci aoslovní hříčku. Pro zajímavost ještě doplňme, že překlad procházel dlouhým vývojem, na jehož konci stálo právě toto řešení. Dochovaly se celkem čtyři verze překladu této básně, některé znich pouze částečně. Při analýze vývoje překladu básně Koleno přitom dojdeme kzávěru, že první tři verze pracují sdoslovným překladem slova „Heiligtum“ („svátost“) aže kodchýlení od věrného překladu, provázenému připojením gradace aslovní hříčky, dochází až ve verzi poslední (Mizerová 2021, vpřípravě). To dokazuje, že se zhlediska akcentování jazykové hry, slovní hříčky agroteskních momentů jednalo ocílenou snahu. Jako druhý příklad uveďme báseň Velrybaba čili povodeň. Velrybaba čili povodeň Zní vody smích, zní vody vzdych, svět pod potopou zcela ztich. Topí se ves, sýček se vznes, dub houpá dítě ve větvích. Dítě už stápí nožičku, volá: vod, lod, vod, lodičku! Velryba lká: Zdá se mi, zdá, že nepřestaneš, deštíčku! Sten vody zněl cachty acach, příval vod šel, zem ve vlnách. Seitdem geht’s einsam durch die Welt. Es ist ein Knie, sonst nichts. Es ist kein Baum, es ist kein Zelt. Es ist ein Knie, sonst nichts (Morgenstern 1994, s.16). Der Walfafisch oder Das Überwasser Das Wasser rinnt, das Wasser spinnt, bis es die ganze Welt gewinnt. Das Dorf ersäuft, die Eule läuft, und auf der Eiche sitzt ein Kind. Dem Kind sind schon die Beinchen naß, es ruft: das Wass, das Wass, das Wass! Der Walfisch weint und sagt, mir scheint, es regnet ohne Unterlass. Das Wasser rann mit zasch und zisch, die Erde ward zum Wassertisch. OPEN ACCESS NiKOLA MiZEROVá 109 Dítě asýc — ó, hrůza říc — velrybaba je zchlamstla: chrach! (Morgenstern 1958, s.87). Na první pohled si lze povšimnout výrazného rysu, který vbásni Koleno není tak markantní, je však pro překlady Morgensterna typický. Překlad je výrazně eufonický. Navíc až nápadně asociuje máchovský jazyk: „Zní vody smích, zní vody vzdych, / svět pod potopou zcela ztich“; „Sten vody zněl cachty acach, / příval vod šel, zem ve vlnách.“ Za tuto zvukovou kvalitu překlady samozřejmě vděčí básníku Hiršalovi. Že se— isnápodobou máchovského jazyka— jednalo ozáměr, potvrzuje Hiršal ve svém translatologickém referátu Několik poznámek kpřekládání Morgensternových Šibeničních písní: „[…] překlad Šibeničních písní je založen především na hudebnosti Morgensternova verše. Je pokusem opřetlumočení celé sbírky se záměrem výrazně hudebním. […] Vněkterých básních […] použil jsem inázvuku verše máchovského“ (Hiršal 1959, s.159). Hiršal pracuje např.se sykavkami, s„l“ a„r“, spředními samohláskami, ale ismužským zakončením verše. Jak píše Levý— který uvádí překlady Morgensterna jako typické příklady eufonie— je jednou ze dvou možností, jak dosáhnout eufonie, „zvukosled založit na těch hláskách, které jsou vjazyce obzvlášť časté“: s, l, t, n, m, v, k, d, r, p (Levý 2012, s.294). Můžeme konstatovat, že těchto hlásek překlad často využívá. Výsledný překlad je oproti výchozímu textu mnohem melodičtější. Využitím máchovského jazyka dochází také kvýraznému posunu směrem kvysokému stylu. Tento posun je vbásni Velrybaba čili povodeň využit kumocnění groteskního účinku aje součástí „překladatelského klíče“. Včeském překladu je totiž oproti výchozímu textu vytvořen kontrast mezi výše popsaným vysokým stylem atřemi typy jazykových prostředků, které tento styl systematicky narušují. Jsou to a) citoslovce aslova zvukomalebná; b) novotvary vzniklé krácením slov ac) deminutiva. Zatímco ve výchozím textu popsaný kontrast mezi vysokým stylem ajazykovými prostředky, které jej podrývají, vůbec nefiguruje akhravým odchylkám od jazykové normy dochází pouze vnadpisu azávěrečném verši (jde pouze ovýrazy „Walfafisch“, „Überwasser“, „frissifraß“), je český překlad opět jako překlad básně Koleno postaven na principu gradace. Zatímco první sloka je psána výhradně vysokým stylem, ve sloce druhé začíná docházet kjeho pozvolnému narušování zdrobnělinami azkrácenými výrazy. Oproti výchozímu textu je rozšířen počet deminutiv, která jsou vněmčině mnohem méně běžná než včeštině. Zatímco německý originál obsahuje deminutivum jediné („Beinchen“, „nožička“), Hiršal používá hned deminutiva tři („nožičku“, „vodičku“, „deštíčku“), která sémanticky velmi dobře ladí sobsahem— konkrétně sobrazem dítěte, snažícího se utéci potopě. Oproti výchozímu textu navíc český překlad rozehrává novotvary („vod“, „lod“) vzniklé krácením slov. Vněmeckém originále se sice vyskytují zkrácené výrazy— nelze zde ovšem přímo hovořit onovotvarech vzniklých krácením slov jako vpřekladu. Výchozí text totiž pracuje pouze se zkrácenými výrazy, které ale vněmčině působí zcela běžně: Německý křik dítěte, kde dochází kpoužití zkráceného „das Wass“ pro „Wasser“ („voda“), čteme foneticky jako jakési konsternované „to co to co“. Proces je završen ve třetí sloce, kde dochází ktomu, že je umělecký styl zcela „rozebrán“ atext se takříkajíc zalkne. Vrámci jazykových prostředků je zde podkopání Und Kind und Eul’, ogreul, ogreul sie frissifraß der Walfafisch (Morgenstern 1994, s.21). OPEN ACCESS