Zabezpečení na stáří: koncept rizik a strategií jejich eliminace

Zabezpečení na stáří: koncept rizik astrategií jejich eliminace Pavol Frič, Petr Witz, Michaela Šmídová ABSTRAKT Tento článek reaguje na deficity vkoncepčním zakotvení podnětů amotivací ovlivňujících rozhodování lidí osvé budoucnosti ve stáří. Autoři se snaží uchopit fenomén zabezpečování na stáří vjeho komplexnosti jako proces zvládání rizik definovaných na pozadí sdíleného ideálu stáří. Za klíčový prvek svého přístupu považují koncept rizik stáří, který na sebe váže další dva teoretické přístupy. Prvním znich je společensky konstruovaný aindividuálně vnímaný ideál stáří, resp.stárnutí, na jehož pozadí dochází ke spontánnímu rozeznávání rizik stáří. Druhým je koncept individuálních strategií eliminace rizik stáří kategorizovaných podle toho, jaká rizika řeší anaopak jaká nová rizika pro své nositele vytváří. Článek identifikuje kaskádu rizik stárnutí, možné způsoby jejich řetězení atypy strategií, kterými se jednotlivci proti nim jistí. Pomocí takto vystavěného konceptuálního rámce autoři zachycují chybějící souvislosti mezi volbou konkrétních individuálních strategií na jedné straně ariziky nenaplnění vnímaného ideálu stáří na straně druhé. Nový konceptuální rámec je navržen jako východisko pro další systematičtější aucelenější studium rozhodování lidí ozabezpečení na stáří azároveň jako nástroj pro tvůrce politiky umožňující komplexnější vnímání, atak iúčinnější řešení této problematiky. ABSTRACT This article reacts to adeficit in conceptual underpinnings of people’s motivations to deal with the issue of preparing for old age. The authors conceptualize the phenomenon of getting ready for old age as aprocess of risk management. Two additional theoretical approaches are tied to this concept: 1) socially constructed and individually perceived ideal of life in the old age (or ageing) and 2) concept of individual strategies for elimination of ageing-related risks. This article identifies and describes the cascade of ageing-related risks, the way these risks further chain and strategies people use to mitigate them. Thanks to this conceptual framework the authors capture the missing connection between the choice of an individual strategy on the one side and the risks of unfulfilled ideal of the life in the old age on the other. The new conceptual framework is designed and presented with the intention to provide astarting point for further and more systematic study of people’s decisions concerning their preparations for old age and, at the same time, atool for policy makers enabling more complex and effective grasp of the issue. ÚVOD Selhání jednotlivce votázce vlastního zabezpečení se na stáří má závažné důsledky nejen pro něj samotného, ale dopadá rovněž na jeho širší okolí. Případné masové selhávání individuálních strategií či přímo jejich neexistence by pak mohlo vést kochromení apřetížení státního systému zabezpečení apéče oseniory. Když uvážíme, že česká společnost demograficky stárne, jednou znejvětších sociálních výzev naší doby je fungující systém penzijního zabezpečení apéče oseniory. Vsoučasnosti jsou geriatrické ambulance aambulantní sociální azdravotní služby pro velkou část obyvatelstva nedostupné (Kalvachet al. 2014) atlak na existující síť se dále zvyšuje. Je tedy OPEN ACCESS 10 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2017 vzájmu společnosti, aby strategiím zabezpečování se na stáří aminimalizace souvisejících rizik věnovala náležitou pozornost. Fenomén zabezpečování na stáří je komplexním procesem, který zatím postrádá adekvátní teoretické uchopení, ikdyž vzhledem kaktuální naléhavosti daného tématu je jeho vytvoření nanejvýš žádoucí. Na základě kritického čtení dostupné literatury (viz Zdroje), která se zabývá procesem zabezpečování se na stáří, jsme zjistili, že akademická reflexe tohoto jevu ho vzásadě pojímá ve dvou značně redukovaných podobách. První znich se omezuje pouze na jeho temporální kategorizaci. Unás např.Vladimír Pacovský (1990) rozlišuje 1. dlouhodobou přípravu na stáří spojenou sceloživotním vzděláváním, přejímáním apředáváním hodnot mezigenerační solidarity, 2. středně dlouhou přípravu na stáří, která by se měla soustředit na změny vživotním stylu aměla by být zahájena ve středním věku, 3. krátkodobou přípravu na stáří, která začíná několik let před důchodem azabývá se hlavně posilováním zdravotního stavu ařešením praktických (administrativních, legislativních, organizačních) problémů souvisejících sodchodem do penze. Příprava na stáří vtemporální perspektivě začíná už vdětství (Haškovcová 2002, Pacovský 1990) ase stoupajícím věkem má tendenci se významně měnit anabírat na intenzitě. Snaha postihnout hlubší rovinu procesu zabezpečování na stáří zde nechybí, nicméně vnitřní struktura alogika vývoje tohoto procesu zůstává temporálním přístupem nedotknuta. Ve druhém případě se redukce přístupu kzabezpečování se na stáří projevuje vomezení pole zkoumání jen na ekonomickou dimenzi tohoto jevu. Naprostá většina relevantních analýz procesů zabezpečování na stáří je zaměřena do oblasti finančního zabezpečení (plánování, pojišťování, investování…), případně pracovních strategií aekonomických aktivit (potenciálních) důchodců. Především behaviorální ekonomie zjišťuje, že redukce motivace chování občanů na racionální ekonomický kalkul vpřípadě zabezpečování na stáří nedokáže vysvětlit, jak vlastně mechanismus tohoto procesu funguje. Anení to jen tím, že ve hře jsou iiracionální či emocionální faktory, ale itím, že jednotlivci své ekonomické strategie zabezpečování na stáří propojují akoordinují sneekonomickými strategiemi pod vlivem širšího sociálního akulturního kontextu. Ikdyž behaviorální ekonomie do svých analýz jako nezávisle proměnné zahrnuje iindividuální dispozice potenciálních důchodců ataké vliv sociálního kontextu asystému institucionalizované opory ve stáří vpodobě různých politik důchodového zabezpečení, zůstává její záběr omezen na strategie finančního zabezpečování (Thaler aBenartzi 2004, Van Rooij et al. 2007, Lusardi aMitchell 2011; van Schie et al. 2012). Jen málokdy se můžeme setkat spokusem okomplexnější přístup kprocesu zabezpečování na stáří. Akdyž se tak stane aautoři zkoumaný repertoár strategií zabezpečování na stáří rozšíří ioneekonomické strategie, chybí snaha ukotvit proces zabezpečování do širšího konceptuálního rámce (viz Svobodová 2007, Šlapák 2010). Vypovídá otom ifakt, že obecnější (nejen ekonomická) definice zabezpečování (přípravy) na stáří zatím chybí. Vnašem textu se pokoušíme tento deficit komplexního přístupu zaplnit spomocí konceptu rizik stáří, který na sebe váže další dva teoretické přístupy. Prvním znich je koncept ideálu stáří, resp.stárnutí, na jehož pozadí spontánně dochází krozeznávání rizik stáří, apak koncept individuální strategie eliminace rizik stáří, který poskytuje interpretační rámec pro variabilitu reálného chování jednotlivců, které se vztahuje kjejich zabezpečování se na stáří.Cílem tohoto článku OPEN ACCESS PavOL FRIč, PEtR WItz, MIChaELa ŠMÍDOvÁ 11 je tedy nabídnout konceptuální rámec pro identifikaci logiky fungování procesu zabezpečování na stáří anastínit jeho směřování od motivačních podnětů rámovaných ideálem stárnutí avnímaných rizik jeho naplňování kindividuálním strategiím eliminace rizik stáří. Paralelně stímto hlavním cílem je naší motivací připravit si půdu pro empirické ověřování tohoto komplexního rámce. ZABEZPEČENÍ NA STÁŘÍ Pod zabezpečením se obvykle rozumí ochrana před nebezpečími, hrozbami či riziky, které jsme schopni předvídat. Stáří je vysoce rizikové období života dospělého člověka. Ilidé, kteří ještě nejsou staří, anticipují zvýšenou míru rizika vtomto období snaží se proti očekávaným rizikům stáří zabezpečovat. Zabezpečovaní na stáří vtéto perspektivě definujeme jako proces zvládání rizik stáří, jako jsou zdravotní, ekonomická či sociální rizika. Fundamentální logika konceptu zabezpečování na stáří jako zvládání rizik říká, že vnímané riziko vytváří tlak na svoji vlastní eliminaci či minimalizaci. Riziko je motorem své sebe-destrukce, funguje jako sebezničující prognóza.1 Každý jednotlivec má jistou představu osvém optimálním či ideálním stárnutí. Tento ideál je vjeho mysli konfrontován sočekávanými hrozbami, překážkami anegativními událostmi pozdního věku, které představují rizika jeho uskutečnění. Stres vyvolaný vnímáním rizik stárnutí (ohrožením pozitivní představy ostárnutí) motivuje jednotlivce kjednání, jehož cílem je tato rizika minimalizovat nebo eliminovat. Nicméně, každý má jiné individuální dispozice aschopnosti pro vnímání, podstoupení či minimalizaci rizik. Individuální dispozice (jako je majetková, rodinná, pracovní, zdravotní, věková, vzdělanostní aj. situace, hodnotové zázemí, internalizovaná časová perspektiva, sociální afinanční gramotnost …), ovlivňují, jak někdo vnímá rizika stáří ajaké má možnosti či problémy se zabezpečováním se před nimi. Volba konkrétního způsobu praktického zvládání (minimalizování) rizik je podmíněna jak individuálními dispozicemi jednotlivců, tak relevantním institucionálním kontextem, který poskytuje příležitosti nebo naopak generuje rizika pro naplňování sdíleného ideálu stárnutí. Institucionální kontext relevantní zhlediska způsobu zabezpečování se ve stáří se skládá zinstitucí, které moderní společnost (hlavně sociální stát) vytvořila za účelem pomoci svým členům zvládat rizika stárnutí. Jde především odůchodový systém, sociální avolnočasové služby pro seniory, systém zdravotní péče asystém celoživotního vzdělávání. Konkrétní podoba tohoto institucionálního prostředí je výsledkem historicky uplatňovaných veřejných politik, reforem astrategií sociálního státu. Zvolený způsob zabezpečování se na stáří vmnohém závisí na postojích adůvěře jednotlivců vuvedený zabezpečovací komplex institucí ataké na postojích adůvěře kvládním politikám areformám týkajících se tohoto souboru institucí. Dnes tvoří institucionalizované zabezpečování na stáří rozsáhlý komplex veřejných, komerčních ineziskových organizací tzv.„stříbrný průmysl“ (Moody 2001). Počínaje systémem důchodového zabezpečení, zdravotním systémem, finanč1 Samozřejmě vpřípadě rizik stáří sebedestruktivní logika rizika funguje jenom částečně. Totiž minimálně jednomu riziku stárnutí se úspěšně vyhnout nelze. Tím rizikem je fyzická smrt, kterou lze je jenom oddálit. OPEN ACCESS 12 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2017 ním poradenstvím aslužbami (průmyslem důchodových plánů), pokračujíce systémem vzdělávání (Univerzity třetího věku, vzdělávací centra pro seniory), sítí služeb pro seniory (včetně domovů či penzionů důchodců, domů spečovatelskou službou, ústavní sociální péče, terénní pečovatelské služby, osobní asistence, komunálních služeb, denních stacionářů, hospiců …), sítí neziskových organizací (např.Rada seniorů ČR, Svaz důchodců, kluby důchodců), komunitní aneformální rodinnou péčí konče. Souhrnně demonstruje proces zvládání rizik stáří ahlavní faktory, které na něj působí, blokové schéma na obr. 1. obr. 1Zabezpečení na stáří Zdroj: autoři Protože naším cílem je strukturovaně uchopit proces zabezpečování na stáří, vdalším textu se soustředíme jen na jeho jádro, tvořené sdíleným ideálem stárnutí, riziky stáří astrategiemi jejich eliminace. Začneme základní otázkou, která cílí na společný jmenovatel všech tří uvedených částí tohoto procesu. Atou je otázka, kdy vlastně stáří začíná, která zatím nemá jednoznačnou odpověď. Stále neumíme jednoznačně rozhodnout, jestli se jedná ostadium života, které je defi nované určitým věkem či událostí jako je odchod do důchodu, nebo je určováno spíše fyzickými charakteristikami aztrátou autonomie anebo jde jenom osociální konstrukt (Powell 2008). Je to věc subjektivního sebe-zařazení anebo objektivního měření? Gerontologové aspolečenští vědci se spíše kloní knázoru, že jde oindividuálně podmíněný fenomén, který je ovšem také sociálně konstruovaný ajeho konstrukce se dynamicky vyvíjí. Sami se tohoto konstruování aktivně účastní například tím, že se pokoušejí klasifi kovat etapy stárnutí. Konstruování etap procesu stárnutí má zásadní vliv na strategii zabezpečování ve stáří. Jde oto, že charakter této strategie se mění setapami stárnutí, protože náplň života seniorů irizika stáří se vjednotlivých etapách stárnutí liší. Na tomto předpokladu vystavěl svoji koncepci Peter Laslett (1991), který do zkoumání života seniorů zavedl pojem „třetího věku“, který na rozdíl od vžitých stereotypů úpadku kvality života ve stáří vykresluje začátek stáří obyvatel vyspělých zemí jako období seberealizace, osobní autonomie asebenaplnění. Třetí věk považuje za „korunu života“ obvykle OPEN ACCESS PavOL FRIč, PEtR WItz, MIChaELa ŠMÍDOvÁ 13 začínající odchodem do důchodu, pro který si lidé připravili různé podmínky. Úroveň těchto příprav acelková kvalita života ve třetím věku pak rovněž souvisí srychlostí nástupu čtvrtého věku, pro který je charakteristická funkční nezpůsobilost azávislost na péči okolí. Přechodu mezi tzv.young-old aold-old věkem, jež lze považovat za analogické třetímu ačtvrtému věku, se věnuje řada studií, které dokládají signifikantní pokles kvality života azdraví ve vztahu ke kulturnímu aekonomickému kapitálu jedinců (pro české prostředí např.Petrová Kafková2016). Koncept třetího věku se objevuje vsituaci, kdy ipo odchodu do důchodu díky prodlužování délky života ve zdraví, si doposud bezprecedentně velká část obyvatelstva zachovala produktivní schopnosti amohla pokračovat vpracovní činnosti, nastartovat nový rodinný život nebo se věnovat volnočasovým aktivitám. Jak upozorňuje Tracy Xavia Karner (2002), styl stárnutí se mění. Vpostmoderní společnosti se zkrátka stárne jinak než vtradiční nebo průmyslové společnosti. Tzv.lineární model stárnutí (narození— škola— práce arodina— vnoučata, starý věk asmrt) ustupuje postmodernímu modelu, vněmž istáří otevírá nové životní možnosti apříležitosti pro zvyšování kvality života. Plnohodnotný aaktivní život ve stáří, který byl kdysi jen světlou výjimkou, se stal zcela běžným či dokonce normou. Kritici považují koncepci třetího věku za normativní vizi. Zjejí perspektivy není naplňování volného času ve stáří pouze otevřenou možností, ale téměř povinností (Hasmanová Marhánková 2011). Na druhé straně imladí senioři třetího věku jsou průběžně konfrontováni spředstavou, že etapa třetího věku, resp.„mladého stáří“(65–74 let) jednou skončí. Stanou se znich staří (75–85 let) avelmi staří senioři (nad 85 let), aproto jejich povinností ve třetím věku není jen užívat si života vdůchodu, ale izabezpečit se před riziky čtvrtého věku. Se čtvrtým věkem se přitom často pojí negativní vnímání/stereotypy navázané vpředchozím období na „celé“ stáří (Gilleard aHiggs 2000), ale také největší obavy zatím aktivních seniorů třetího věku (Sýkorová 2007). IDEÁL STÁRNUTÍ Identifikace aposuzování rizik stárnutí avýběr vhodných strategií jejich zvládání vmnohém závisí na referenčním rámci, který představuje přijatý ideál stárnutí. Představy orizicích ve stáří jsou individuální, ale také podléhají normativním tlakům společenského ideálu stárnutí vdané kultuře. Jsou vystaveny působení vlivu aktuálního společenského dění aveřejného mínění týkajícího se mezigeneračního soužití, povahy důchodového systému ajeho budoucnosti (astím spojených případných morálních panik vyvolávaných masmédii) asystému příležitostí zabezpečování na stáří šířených osvětou veřejných institucí ireklamou komerčních organizací. Představy oplnohodnotném životě důchodce jsou rámovány společenským územ o„správném“ způsobu stárnutí, který je formován na pozadí většinově přijímaných ainstitucionalizovaných konceptuálních rámců tematizovaných vliteratuře ive strategických dokumentech veřejné správy jako: „aktivní stárnutí“, „produktivní stárnutí“, „pozitivní stárnutí“, „zdravé stárnutí“, „úspěšné stárnutí“ (ktermínům více např.Rowe aKahn 1997, Hansen-Kyle 2005 nebo Světová zdravotnická organizace (WHO), 2002), které se následně promítají ido veřejných politik týkajících se zabezpečování občanů ve stáří. OPEN ACCESS 14 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2017 Kdyby ideálem stáří bylo sedět doma, nic nedělat ačekat na smrt, tak by riziko stárnutí bylo minimální. Sjistou rezervou2 se dokonce dá říct, že ještě před několika desetiletími tomu tak iskutečně bylo. Lidé odcházeli na zasloužený důchod spokojeně dožít bez větších ambicí na aktivní život vpenzi. Představy lidí onaplněném stáří se ale časem vyvíjí, arizika stárnutí se zvyšují současně se zvyšováním očekávání spojovaných sživotem vdůchodu. Prodloužení délky života ve zdraví vyvolalo vlnu očekávání, která legitimizovala šíření představ o„báječném“ třetím věku ipokusy institucí veřejné politiky oimplementaci již zmiňovaných konceptů úspěšného, produktivního, pozitivního, zdravého či aktivního stárnutí, vnichž jsou nové představy oideálním stáři inherentně obsaženy. Všechny tyto nové koncepty stárnutí se snaží distancovat od historicky starší ado značné míry deterministické „teorie odpoutávání se“ (disengagement theory), jejíž základy položila Elaine Cumming (Cumming et al. 1960, Cumming aHenry 1961). Tato teorie reflektuje tradiční relaxační způsob stárnutí. Stáří chápe jako konečnou etapu životního běhu apřípravu na smrt. Ideální způsob dosahování spokojeného stáří vidí vpostupném odpoutávání se seniorů od jejich produktivních rolí ve společenském životě apřenechávání svých institucionálních pozic mladší generaci, aby si mohli vdůchodu od namáhavé pracovní aktivity odpočinout. Nové koncepty stárnutí se pojí spostmoderní podobou stárnutí apředchozí tradiční relaxační ideál stáří nesdílejí, protože implikuje obraz seniora jako sosudem smířeného člověka, odevzdaně odpočívajícího na periferii společenského dění, který jen pasivně přijímá zdravotní asociální péči ze svého okolí. Postmoderní perspektiva však soustřeďuje pozornost na třetí věk, resp.na etapu raného stáří, kdy mají mladí senioři ještě dostatek kapacit aenergie na aktivní život. Proto se autoři nových optimistických konceptů stárnutí opírají opředstavu seniorů, kteří aktivně pracují na sobě samých, na kvalitě vlastního života tak, aby se dokázali vyhýbat rizikům stáří aco nejdéle se udrželi vpříjemné třetí fázi svého životního cyklu. Ideálním stárnutím je zpomalené stárnutí ve třetím věku aideálním stářím je stáří, které si senioři dokážou sami strategicky modelovat. Ideál stáří tedy zahrnuje dlouhodobou schopnost seniorů strategicky pracovat na kvalitě svého života aoddalovat tak nástup čtvrté fáze životního cyklu, případně mít dostatek času adaptovat se na ni. Zpomalené stárnutí, které je výsledkem kombinace společenského opečovávání seniorů (vlivu komplexu institucí zabezpečování na stáří) aindividuální práce seniorů na sobě samých, prodlužuje období jejich společenské aktivity, soběstačnosti asamostatnosti. Nové koncepty úspěšného, produktivního, pozitivního, zdravého či aktivního stárnutí jsou ovšem často kritizovány, že na staré lidi kladou příliš velkou individuální zodpovědnost asnižují míru společenské zodpovědnosti za to, jak lidé stárnou. Říkají, že pokud člověk nestárne úspěšně, jde ojeho selhání, nikoliv oselhání společnosti. Stárnutí ajeho důsledky zdravotní, mentální isociální už není chápáno jako přirozený proces, někteří autoři dokonce vkonceptech úspěšného/produktivního stárnutí vidí: „kulturní popírání postižení, závislosti ave svém důsledku ismrti“ (Holstein aMinkler 2003: 793, citováno zHasmanová Marhánková 2011).3 2 Někteří lidé bohužel domov neměli aani dnes nemají. 3 Častá kritika konceptů stojí na podcenění faktu společenských nerovností, ajejich možný vliv na oblast fyzického amentálního zdraví, které jsou nejdůležitějšími složkami úspěšOPEN ACCESS PavOL FRIč, PEtR WItz, MIChaELa ŠMÍDOvÁ 15 Aktivity, které charakterizují nové koncepty stárnutí, se do značné míry překrývají ajednotlivé koncepty se liší hlavně vdůrazu na jejich aspirace či zacílení. Vpodstatě jde oto, jestli je jejich prvořadou ambicí oddalovat čtvrtý věk, anebo se na něj postupně adaptovat. Vlastně jde ojakési moderní dilema stárnutí. Má senior přehodnotit svoje postoje apřizpůsobit se nové situaci, tj.změnit životní styl vzhledem kúpadku svých zdravotních amentálních sil, anebo má snovou situací bojovat, snažit se vše dělat jako dřív aoddalovat tak svoji závislost na okolí?4 Oddalovací ambice aaspirace se zřetelněji projevují vkonceptech úspěšného, produktivního, pozitivního azdravého stárnutí. Adaptační ambice aaspirace se nejvíce uplatnily vkonceptu aktivního stárnutí, který je spíše všeobecnou strategií změny životního stylu než strategií užitečného prodlužování zaměstnanosti seniorů (Walker 2002, 2009). Kromě účasti na pracovních aktivitách zdůrazňuje izapojování seniorů do rodinného či komunitního života (formou pečovatelství adobrovolnictví) ado volnočasových aktivit jako jsou sport akoníčky (Avramov aMašková 2003: 24). Jde oceloživotní projekt zachovávání fyzického amentálního zdraví, jehož ambicí není jen odlehčovat sociálnímu státu, ale iumožnit seniorům smysluplně participovat na veřejném životě aaktivně si užívat důchodu, dokud to jde. Ambice jednotlivých konceptů stárnutí oddalovat či adaptovat se na stáří souhrnně vyjadřuje Tab. 1. Ambice Oddalovat stáří Adaptovat se na stáří Ideál 1. relaxačního stárnutí – +++ 2. úspěšného stárnutí +++ – 3. produktivního stárnutí +++ – 4. zdravého stárnutí +++ – 5. pozitivního stárnutí ++ + 6. aktivního stárnutí + ++ Tabulka 1:Ideály stárnutí ajejich ambice určovat jak správně stárnout Zdroj: autoři VNÍMANÁ RIZIKA STÁŘÍ Nejistota astím spojená rizika jsou do značné míry hnacím motorem člověka acelé společnosti. Zajištění se proti rizikům je konec konců patrně tou hlavní motivací jednotlivců sdružovat se do menších či větších skupin anárodů, třebaže život ve společnosti ssebou nese rizika nová. Ulrich Beck (2004) aAnthony Giddens (1990) ného stárnutí. Zmiňované nerovnosti mají souvislost zejména se sociální třídou respektive sociálním statusem, genderem aetnicitou ajsou potvrzeny vřadě zahraničních studií. Například vyšší příjem avyšší sociální status je spojen sobjektivně lepším zdravotním stavem (např.Laxminarayan et al. 2006, Murray 2006, Alter et al. 2006), nebo analogicky, byly opakovaně doloženy také rozdíly ve zdraví mezi nejvyššími anejnižšími sociálními třídami (Czemy 2006, Lundberg 1999). 4 Samozřejmě, že jde odva extrémy, problém je, jak najít „zlatou střední cestu“ mezi nimi. OPEN ACCESS 16 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2017 vidí vrizikovosti přímo podstatu postindustriální společnosti. Dle jejich názorů jde orizikovou společnost, která se stále více zaobírá budoucností. Zabezpečování se proti možným rizikům stáří je rovněž součástí její rizikové kultury. Zatímco standardní, manažerské přístupy chápou riziko jako možnou hrozbu vbudoucnosti, koncept rizikové společnosti vystupuje zúzkého rámce chápání rizika jako součásti racionálního rozhodování nebo pravděpodobnostní statistické kalkulace achápe ho jako moderní způsob nahlížení na svět (Zinn 2008). Teorie rizikové společnosti říká, že současnost je čím dále tím více charakterizovaná vnímanými, resp.žitými riziky budoucnosti. Věk je rizikový faktor života vrizikové společnosti ajeho váha stárnutím jedince ispolečnosti roste. Dopady rizik typických pro rizikovou společnost jako jsou změny klimatu, migrace, epidemie aj., ale také spjatých např.spotravinami, sdopravou, sprůmyslovými výrobky aslužbami, se zaměstnáním, cestováním, schorobami, sbydlením, svývojem ekonomiky, spoužíváním internetu, sužíváním léků avyužíváním zdravotního systému … mají tendenci svěkem narůstat ařetězit se. Nejvíce ohroženi jsou senioři ve čtvrté fázi životního cyklu, tj.lidé starší než osmdesát let, nedostatečně materiálně zabezpečení, často osamělí nebo žijící vdomově důchodců. Tito křehcí „rizikoví senioři jsou signifikantně ohroženi nerespektováním jejich důstojnosti, týráním, zneužíváním a/nebo zanedbáváním péče“ (Ivanová et al. 2009: 71). Zdravotními, sociálními aexistenčními riziky jsou ohroženi nejen křehcí senioři, ale všichni senioři, adokonce ipotenciální senioři. Podcenění, či nezvládnutí těchto rizik může příchod křehkosti čtvrtého věku urychlit. Je to tím, že většina rizik stáří je navzájem provázaných aže určitá rizika fungují jako determinanty aspouštěče řady dalších rizik. Je proto užitečné rozeznávat kumulativní řetězení rizik až ksamotnému původnímu zdroji ohrožení— tedy krizikům první úrovně. Pokud je věnována pozornost těmto zdrojovým rizikům, je možné minimalizovat irizika závislá— tedy rizika nižších úrovní. Jednotlivé úrovně rizik stáří jsou prezentovány vTab. 2. Druh rizika zdravotní sociální existenční Úroveň rizika I. primární — zdrojová (standardní preventivní péče) běžná nemocnost selhání rodiny ztráta finančních zdrojů II. sekundární (specializovaná preventivní péče) zanedbanost sociální vyloučení pauperizace III. terciární (akutní péče) nesoběstačnost viktimizace ztráta autonomie IV. ultimativní (paliativní péče) předčasná smrt nedůstojné umírání strach ze smrti Tabulka 2:Povaha aúrovně rizik stáří Zdroj: autoři Tabulka zachycuje celkem čtyři úrovně rizik, jež jsou navzájem provázané apředstavují kaskádu potenciálního krizového vývoje vpřípadě nedostatečného zajištění jedince proti rizikům stáří. Na primární úrovni rizik figurují tři zdrojová rizika stáří, která vyžadují standardní preventivní péči ozdraví, rodinu afinanční záležitosti. OPEN ACCESS PavOL FRIč, PEtR WItz, MIChaELa ŠMÍDOvÁ 17 Jejich společné působení má vliv na nárůst pravděpodobnosti ivýznamu sekundárních rizik, jako jsou zanedbanost, sociální vyloučení (osamělost) apauperizace. Tyto rizikové stavy vyžadují již specializovanou preventivní péči přizpůsobenou podmínkám seniorů. Sekundární rizika zvyšují náchylnost kvýskytu akutních rizikových situací na třetí úrovni, jako jsou nesoběstačnost (ztráta hybnosti, omezení fyzické funkčnosti, úrazy), viktimizace (oběť kriminality, domácího násilí, manipulace, zneužívání) aztráta autonomie (nesvéprávnost, nekompetentnost). Jde osituace audálosti, jejichž výskyt výrazně ačasto nevratně zhoršuje zdraví akvalitu života seniora, případně vedou rovnou kjeho předčasnému úmrtí, nedůstojnému umírání astrachu ze smrti, což jsou rizika čtvrté, tzv.ultimativní úrovně spojená spaliativní péčí. Subjektivní rozdíly ve vnímání rizik mohou být velké, vrizikové společnosti jsou však občané ke vnímání rizik obecně socializováni apocity úzkosti zohrožení jsou unich stálé, protože nová rizika nejsou pod kontrolou. Občané se cítí být obklopeni mnoha riziky na každém kroku svého života. Současná koexistence množství rizik ale znamená, že rizika si vnašem rozhodování konkurují. Udělování priority jednotlivým rizikům závisí na intenzitě, sjakou jsou vnímána. Intenzita vnímání jednotlivých rizik úměrně roste se stresem způsobeným dvěma základními faktory: 1. mírou pravděpodobnosti jejich uskutečnění a2. očekávanou závažnosti jejich následků (Procházková 2014, Zinn 2008). Jiní autoři např.Deborah Lupton (1999) aTeela Sanders (2004) ktomu ještě přidávají další faktory ovlivňující prioritu rizik, znichž na prvním místě figuruje faktor stupně kontroly jednotlivců nad procesem minimalizace daných rizik. Bohužel, rizika stáří až příliš často nejsou potenciálními důchodci vyhodnocována ani jako akutní či reálná, nebo závažná akontrolovatelná. Jak naznačuje už isamotný koncept rizikové společnosti, vnímání rizik je také kontextuálně podmíněno. Rizikový status stáří je samozřejmý, nicméně intenzita vnímání (odhad pravděpodobnosti, závažnosti dopadů akontrolovatelnosti jejich minimalizace) avýznam jednotlivých rizik stáří vkontextu ostatních hrozeb rizikové společnosti podléhá kulturním vlivům okolí, vněmž současní ibudoucí důchodci žijí. Rizika stáří jsou sociálně definována akonstruována (Stallings 1990) jako naléhavá či nenaléhavá. Klíčovou roli vrámování rizik jako pravděpodobných či nepravděpodobných, závažných či nezávažných, kontrolovatelných či nekontrolovatelných sehrávají média. Ta mají moc některá rizika zdramatizovat avnucovat je do pozornosti občanů, anebo je před veřejností bagatelizovat, odsouvat je na periferii dění nebo je nezmiňovat vůbec. Mohou ve veřejnosti vyvolávat pocity neodvratitelné hrozby (např.demografické anásledně ipenzijní krize), vyvolávat morální paniku aposilovat naléhavost rizik atím zvyšovat ochotu opouštět staré strategie pojišťování se proti rizikům stáří ahledat alternativní cesty, ato jak na straně jednotlivců, tak na straně institucí. Znamená to, že ve skutečnosti se rizika nemusí zvyšovat, ale intenzita jejich vnímání ano (Douglas aWildavsky 1982). Kontextuální, resp.společenskou podmíněnost vnímání rizik vČR dobře dokumentují výsledky výzkumu obav před apo r. 1989. Obavy občanů ze stáří aobavy ze ztráty zabezpečení ve stáří jsou po r. 1989 vyšší, než tomu bylo za socialismu (Čulík 2010). Změna režimu ajejí mediální interpretace ve vztahu krizikům stáří amožnostem se před nimi zabezpečit se vnázorech apostojích občanů výrazně projevila. OPEN ACCESS