Jeden den v Bogotě. Devátý duben 1948 v paměti očitých svědků

Jeden den v Bogotě Devátý duben 1948 v paměti očitých svědků Jaromír Soukup Každý rok si 9. dubna Kolumbijci připomínají život a také smrt politika Jorgeho Eliécera Gaitána, který měl změnit tvář jejich země. Alespoň si to řada z nich myslela. Každý, kdo tuto událost prožil, si pamatuje, co toho dne dělal, stejně tak jako Američané vzpomínají na to, co dělali, když zabili prezidenta Kennedyho nebo když došlo v New Yorku 11. září 2001 k útoku na Dvojčata. Existuje proto množství dokumentů a rozhovorů o dění toho dne nejen v Bogotě, ale i v dalších kolumbijských městech. Jak píše historik Herbert Braun, událost získala téměř románový až fantaskní charakter.1 Dnes si asi nejrozšířenější verzi toho, co se stalo, lze přečíst ve vzpomínkách Gabriela Garcíi Márqueze nazvaných Žít, abych mohl vyprávět. Protože tato kniha vznikla mnohem později, i sám autor doznává, že na několika místech se musel opřít o edici Artura Alapeho, jenž shromáždil reprezentativní výběr rozhovorů a výpovědí lidí, kteří tyto události sami prožili. K dispozici je ale samozřejmě celá řada dalších pramenů vztahujících se k tomuto osudovému dni kolumbijských dějin. Jorge Eliécer Gaitán byl v rámci Liberální strany disidentem, jenž se nebál směřovat kritiku do vlastních řad. Poměrně dlouho útočil na elitu obou politických stran, kterou ve svých projevech nazýval oligarchií, a jež podle něj byla zcela odtržená od reality života v zemi. Současně volal po mravní obnově republiky. Z toho důvodu nebyl mezi vrcholnými představiteli země příliš oblíben. Přesto zastával během třicátých let významné posty ve vládě nebo správě hlavního města; na krátkou dobu působil i jako jeho starosta. Zasedal také v Kongresu a radě hlavního města. Lídři strany se tímto způsobem snažili kritiku nepohodlného politika utišit, což se jim příliš nedařilo. Gaitán dokonce na počátku třicátých let 20. století na nějaký čas stranu opustil a založil si vlastní hnutí, kolumbijští voliči se však ukázali příliš konzervativními a ve volbách i nadále podporovali především dvě tradiční strany. To byl jeden z hlavních důvodů, proč se Gaitán rozhodl opět vstoupit mezi liberály, kteří jej do svých řad znovu přijali i proto, že se báli případného rozštěpení strany. Gaitánův čas přišel v polovině čtyřicátých let, kdy se on sám rozhodl kandidovat na prezidenta Kolumbie. Kolumbie na konci druhé světové války a krátce po ní zažívala přelomové období. V roce 1946 skončila po šestnácti letech u moci nadvláda Liberální strany a funkci 1 BRAUN, Herbert, The Assassination of Gaitán. Public Life and Urban Violence in Colombia, Madison (Wis.) 1985, s. XI. OPEN ACCESS 180 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2016 hlavy státu zaujal konzervativec Mariano Ospina Pérez.2 Důvodem nebyly ani tolik aféry liberálního prezidenta Alfonse Lópeze Pumareja, jako spíše rozdělení Liberální strany na dvě nesmiřitelná křídla, jež se utkala proti sobě v prezidentských volbách. Levicové „disidentské“ křídlo vedl tehdy stále populárnější Jorge Eliécer Gaitán, oficiálním kandidátem strany se však stal Gabriel Turbay. I když ve volbách v roce 1946 oba liberální kandidáti získali dohromady téměř šedesát procent hlasů, ani jednomu z nich to nestačilo na vítězství. Od té doby Gaitán posiloval své postavení ve straně i ve státě. Přibývalo jeho příznivců, kteří se rekrutovali zejména z nižších ale i středních vrstev. Nejvíce podporovatelů měl na severu země a pak ve všech větších městech kromě Medellínu, který byl vždy konzervativní baštou. V roce 1947 se stal Gaitán šéfem Liberální strany a jejím jediným kandidátem na prezidenta pro volby v roce 1950. To vše se ale změnilo 9.dubna 1948 pět minut po jedné hodině odpoledne, kdy byl nový šéf liberálů zastřelen. Následovaly události, jež nejen Bogota, ale ani celá země do té doby nezažily. „ČERNÝ PÁTEK“ Pátek 9. dubna 1948 přitom začal pro Gaitána velmi úspěšně. Po jedné hodině v noci se mu totiž podařilo konečně osvobodit poručíka Jesúse Cortése, který v roce 1938 v Manizales zastřelil novináře Eudora Galarzu Ossu.3 Úspěch ještě oslavili v podniku Morocco, odkud se Gaitán vrátil ve čtyři hodiny domů.4 Jako každý jiný den se vydal před osmou hodinou do práce, kde na něj čekala řada úkolů a povinností. Kolem poledního se u něj v kanceláři na Sedmé třídě ve čtvrtém patře budovy Agustína Nieta začali objevovat přátelé a blízcí spolupracovníci, kteří mu přišli pogratulovat k významnému úspěchu. Gaitán byl podle nich sice velmi unavený a zřejmě měl i chřipku, přesto se celou dobu velmi dobře bavil a vtipkoval.5 2 K jeho vládě viz JARAMILLO OCAMPO, Hernán, 1946–1950: De la unidad nacional a la hegemonía conservadora, Bogotá 1980. 3 Stalo se tak poté, co Galarzovy noviny La Voz de Caldas plukovníka obvinily z šikanování svých vojáků. Ten považoval za nutné bránit svoji vojenskou čest proti tomuto nařčení, a proto vnikl do novinářovy kanceláře a dvěma výstřely jej usmrtil. Vojáci a Cortésovi přátelé se rozhodli zaplatit mu nejlepšího právníka, proto mezi sebou uspořádali sbírku a najali Gaitána. Ten na argumentu o obraně vojenské cti postavil svoji obhajobu. Soudce Pedro Pérez Sotomayor mu dal nakonec za pravdu a Gaitán tak i podle vlastních slov dosáhl největšího úspěchu během své právnické praxe. Srov. ALAPE, Arturo, El 9 de abril, asesinato de una esperanza, in: JARAMILLO URIBE, Jaime — TIRADO MEJÍA, Alvaro — ORLANDO MELO, Jorge — BEJARANO, Jesús Antonio (eds.), Nueva Historia de Colombia II, Historia Política 1946–1986, Bogotá 1989, s. 34. 4 SANCHEZ TORRES, Carlos Ariel, Notas a la decisión judicial sobre la muerte de Gaitán, in: Estudios Socio-Jurídicos, Vol. 3, No. 1, 2001, s. 63. To potvrzuje i memorandum pro Ministerstvo zahraničních věcí USA. Viz National Archives College Park, Maryland, Spojené státy americké, (NACP), Department of State, Central Decimal File (RG 59), Gaitán’s murder and the identification of his assassin, 28. 4. 1948, 821.00/4–2848. 5 Jedná se o výpovědi Pedra Elisea Cruze, Alejandra Valleja, Jorgeho Padilly a Plinia Mendozy Neiry, in: ALAPE, Arturo, El Bogotazo: Memorias del olvido, La Habana 1983, s. 219–222. OPEN ACCESS JAROMÍR SOUKUP 181 V kanceláři nakonec zůstali s Gaitánem čtyři přátelé, kteří byli za krátkou dobu svědky jeho vraždy. Jednalo se o Plinia Mendozu Neiru, lékaře Pedra Elisea Cruze, Alejandra Valleja a Jorgeho Padillu. Mendoza tehdy kolem jedné odpoledne navrhl, že všechny přítomné pozve na oběd. Gaitán si z něj ještě dělal legraci, jestli na to bude mít dostatek peněz, protože „on je velmi drahý“.6 Z budovy odcházeli společně; nejprve šel Plinio Mendoza Neira s Gaitánem, za nimi následovali zbylí tři muži. Mendoza později vypověděl, že poté co vyšli na chodník, si najednou Gaitán zakryl rukama hlavu a snažil se dostat zpět do budovy. V tu chvíli se ozvaly výstřely a šéf liberálů padl zády na zem. Mendoza se podle svých slov chtěl nejprve pokusit o dopadení vraha, ten na něj ale namířil revolverem, a tak rychle zacouval zpět do budovy.7 Zbylí tři muži pouze uslyšeli výstřely, až poté uviděli ležícího Gaitána a vraha, jak se nad ním sklání. Podle vzpomínek vystřelil vrah celkem čtyřikrát a poté se pokusil o útěk směrem k bogotské dopravní tepně Avenida Jimenéz, přičemž byl ale poměrně záhy dopaden kolemjdoucím policistou Carlosem Albertem Jiménezem Díazem. Ten využil pachatelovy nepozornosti ve chvíli, kdy se ohlížel na skupinu kolem umírajícího Gaitána a mířil na ni revolverem, aby se jej nikdo z přítomných nerozhodl pronásledovat. Další policista, který se zakrátko na místě činu objevil, se snažil pomoci vraha odzbrojit, což se celkem snadno povedlo. Nyní se události koncentrovaly nejprve kolem zraněného, kterému se všichni snažili pomoci, a poté se soustředili na pachatele zločinu. Gaitánovi tekla krev z hlavy, další dvě rány ho zasáhly do zad. Lékař Pedro Eliseo Cruz se snažil nahmatat raněnému tep; dech byl velmi mělký, ruce měl studené. Cruz pochyboval, že se liberálnímu vůdci podaří přežít, dal ale příkaz zavolat vůz taxi a převézt ho do nemocnice.8 K místu se již sbíhali lidé z okolních kaváren a restaurací, a když uviděli, kdo leží na zemi, začali křičet: „Zabili Gaitána! Zabili Gaitána!“ Brzy se na místě objevil automobil, do něhož smrtelně zraněného politika umístili a dovezli jej do Ústřední kliniky vzdálené pouze několik bloků od místa činu. Výstřely v centru Bogoty na Sedmé třídě vyvolaly téměř okamžitě chaos. V zápisech pamětníků nacházíme velmi často zmínky o tom, jak lidé v okolních kavárnách spěchali k oknům a ven na ulici, aby zjistili, co se stalo. Poté, co se dozvěděli, že smrtelně zraněným je šéf liberálů, nastal ještě větší zmatek. Zatímco Mendoza Neira trávil doslova poslední minuty života s Gaitánem, jeho šestnáctiletý syn Plinio Apuleyo Mendoza,9 na něj čekal společně se sestrami Elvirou a Rosou Inés v kavárně Monte Blanco a z okna z druhého patra se díval na Sedmou třídu. Kolem poledne i tato rušná ulice obvykle utichla, protože většina obchodů zavírala, naopak se plnily místní restaurace a kavárny. V kavárně Monte Blanco znělo Bolero od Ravela, 6 Srov. výpověď Plinia Mendozy Neiry, in: Tamtéž, s. 222; MENDOZA NEIRA, Plinio, Yo vi al asesino; tenía ojos alucinados, llenos de odio, in: El Espectador, 9. 4. 1973, s. 6A. 7 Tamtéž. 8 Vzpomínka Alejandra Valleja, in: ALAPE, A., El Bogotazo…, s. 225. 9 Plinio Apuleyo Mendoza (1932) později studoval na Institut d’études politiques de Paris, následně působil jako tajemník na kolumbijské ambasádě v Paříži a poté jako velvyslanec své země v Itálii a Portugalsku. Proslavil se též jako novinář a spisovatel, přátelil se s Gabrielem Garcíou Márquezem. OPEN ACCESS 182 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2016 když se najednou ozvaly tři výstřely a za krátkou dobu ještě jeden další. Apuleyo Mendoza vzpomínal, že venku najednou nastal zvláštní ruch a shon a z okna uviděl muže ležícího na chodníku. Nejprve se obával, zda nejde o jeho otce, a proto rychle seběhl dolu na ulici, kde zjistil, že postřeleným je předseda Liberální strany Jorge Eliécer Gaitán. „Spatřil jsem rysy obličeje, které jsem tak často viděl předtím, zarputilý a nehybný obličej jak z nějaké tragédie, jako by byl z bronzu… Ze zátylku mu stékala krev na chodník. Nějaká žena vzlykala. ‚Gauneři, oni nám ho zabili‘, slyšel jsem ji říct.“10 Později vyprávěl Marquézovi, že to vypadalo, jako by tam ležela nějaká socha.11 Marino López Lucas, advokát původem ze Španělska, který do Kolumbie utekl kvůli občanské válce, pobýval v tu dobu v kavárně Colombia na stejné ulici. Když zazněly výstřely, všichni hosté se podle něj běželi podívat, co se stalo. I on ze zvědavosti došel k místu tragédie a zjistil, že postiženým je jeho přítel Jorge Eliécer. Nad ním spatřil dvě nebo tři postavy, dobře oblečené, ale protože sám utrpěl nervový šok, nezapamatoval si, o koho šlo.12 Podobnou zkušenost, tentokrát z kavárny Asturias, popsal i mechanik Luis Pablo Potes, který si jasně vzpomněl na skupinu lidí kolem zraněného a výkřiky „zabili Gaitána!“.13 Mnozí další se na Sedmou třídu dostali až poté, co Gaitána odvezli na kliniku. To je i příklad Gabriela Garcíi Márqueze, který ve svých pamětech vzpomíná, že v době vraždy akorát usedal k obědu, když přiběhl do penzionu, kde měl pronajatý pokoj, další z jeho obyvatel se slovy: „Je to všechno v prdeli. Před Černým kocourem právě zabili Gaitána!“14 García Márquez proto rychle spěchal k Černému kocourovi, kde již tělo politika sice neleželo, nicméně byl svědkem scény, kdy si lidé namáčeli kapesníky do Gaitánovy krve, aby si je ponechali jako „historickou relikvii“.15 Právě na tuto scénu, tedy na plačící osoby namáčející si kapesníky, vzpomíná většina pamětníků, kteří se na místě v ten moment nacházeli. Pro přítomné se jednalo o něco neskutečného. Do Gaitána vkládaly naději na lepší život miliony Kolumbijců a tato naděje najednou zhasla v rozmezí několika málo hodin, během nichž se zpráva prostřednictvím rádia rozšířila po celé zemi. Na řadě míst, a především v Bogotě, vedla Gaitánova smrt k výbuchu zloby, jíž dávali obyvatelé najevo frustraci a ztrátu víry v „lepší“ Kolumbii. Možného atentátu na Gaitána se jeho přátelé a podporovatelé obávali již delší dobu. Dokonce přišli s nabídkou pořídit mu ochranku, což on vehementně odmítal.16 Tajně se proto svého šéfa snažili alespoň sledovat. Gaitán sám byl přesvědčen, že by si na něj nikdo atentát spáchat 10 Plinio Apuleyo Mendoza recuerda los hechos del 9 de Abril de 1948, in: El Tiempo (Archivo), 9. 4. 2012, dostupné z: http://www.eltiempo.com/archivo/documento/CMS-11523186 [6. 1. 2016]. 11 GARCÍA MÁRQUEZ, Gabriel, Žít, abych mohl vyprávět, Praha 2003, s. 253. 12 Výpověď Marina Lópeze Lucase, in: ALAPE, A., El Bogotazo…, s. 235. 13 Výpověď Luise Pabla Potese, in: Tamtéž, s. 235. 14 GARCÍA MÁRQUEZ, G., c. d., s. 251. 15 Tamtéž. 16 Báli se především vedení bogotské policie a jejího prozatímního šéfa Virgilia Barca, jenž podporoval konzervativce a měl se zaměřit především proti gaitanistům. BRAUN, H., c. d., s. 132–133. OPEN ACCESS JAROMÍR SOUKUP 183 nedovolil, dokonce při jedné příležitosti poznamenal, že pokud to někdo udělá, „nezůstane kámen na kameni“.17 Darío Echandía v sedmdesátých letech vzpomínal, jak se Gaitánovi snažili domlouvat, aby se mnohem více staral o své bezpečí, i s ohledem na to, že nikdo nemohl tušit, co se v zemi přihodí, pokud by se mu něco stalo. Ten na to odpověděl: „Hlupáci, co by se mi tak mohlo stát? Podívejte se na to, jak mě lidi mají rádi.“ V té době už se totiž kolem něj začala tvořit skupinka lidí, kteří mu provolávali slávu. Jak ovšem Echandía dodává, za osm dní byl liberální vůdce již mrtvý.18 Hněv všech shromážděných se soustředil na vraha, kterým, jak se později ukázalo, byl Juan Roa Sierra, šestadvacetiletý muž, jehož důvody pro spáchání tohoto činu jsou dodnes nejasné. Jak trefně napsal García Márquez: „Jeho matka, dvaapadesátiletá vdova Encarnación Sierrová, … se před chvílí z rádia dozvěděla, že jejího politického hrdinu Jorgeho Gaitána zavraždili, a právě si barvila své nejlepší šaty na černo, poněvadž za něho hodlala nosit smutek. Ještě ani nebyla hotová, když uslyšela, že vrahem je Juan Roa Sierra, třináctý z jejích čtrnácti dětí.“19 Roa byl nějakou dobu zaměstnán jako vrátný a poté i jako nižší úředník na německé ambasádě, avšak po jejím uzavření během druhé světové války nemohl najít zaměstnání. Pozdější zprávy se snažily ukázat, že se jednalo o blázna, jiní kolem jeho osoby vytvořili konspirační teorie. Policisté, kteří Rou Sierru zadrželi, si uvědomovali vážnost situace, potřebovali ale zjistit, proč dotyčný na politika vystřelil a kdo mu k tomu dal případně rozkaz. Odvedli jej proto do blízké lékárny Granada, jejíž zaměstnanci stáhli mříž, aby se rozvášněný dav nemohl dostat dovnitř. Jeden z policistů se pokoušel přivolat telefonem pomoc, ale bohužel se mu nepodařilo spojit se s policejní stanicí, druhý z nich společně s lékárníkem se z útočníka snažil dostat informaci o motivu jeho činu. Dle výpovědi lékárníka Roa Sierra schoulený za pultem poznamenal, že to je „tak významná věc, že to nemůže říci“, načež se ho snažili marně přesvědčit, ať to jim to raději sdělí, neboť jinak jej dav zlynčuje.20 Netrpělivost lidí před lékárnou začala narůstat stejně jako strach lékárníka, aby se nevlámali dovnitř a lékárnu mu nezničili. V tu chvíli se davu, který měl dle výpovědí asi sto členů,21 podařilo mříž překonat. Přes protesty přítomných policistů nejprve začali lidé Rou Sierru bít. Poté jej jeden z přítomných popadl za vlasy a vytáhl ven na chodník,22 kde ho zlynčovali. Čističi bot jej mlátili svými dřevěnými krabicemi, ostatní se snažili si do bezvládného těla alespoň kopnout. Kdosi z davu sice volal, aby jej nechali být, že z mrtvého nedostanou, proč to udělal, ale rozvášněný dav již nešlo zastavit.23 Gabriel García Márquez zanechal zajímavou vzpo17 Vzpomínka Diega Montañi Cuellara, in: ALAPE, A., El Bogotazo…, s. 126. 18 ECHANDÍA, Darío, La historia también es con los muertos. Testimonio de Darío Echandía. Una entrevista de Gabriel Gutiérez, in: El Tiempo (Lecturas Dominicales), 8. 4. 1973, s. 10. 19 GARCÍA MÁRQUEZ, G., c. d., s. 259. 20 Vzpomínka Elíase Quesady Anchicoqueho, in: ALAPE, A., El Bogotazo…, s. 252. 21 Vzpomínka Luise Eduarda Ricauteho, in: Tamtéž, s. 260. 22 Srov. El Tiempo (Lecturas Dominicales), 8. 4. 1973. Podle všeho šlo o Josého Jaramillu Gaviriu, který bojoval na straně liberálů v La Violencii v Sumapázu. Viz BERMÚDEZ, Luis A., Gaitán y el crímen que costó 300 mil muertos, Caracas 1967, s. 143. 23 Jedním z nich byl zřejmě i poručík Moreno, jemuž ale v tu dobu nikdo nedopřál sluchu. Vzpomínka Cira Efraína Silvy Gonzálese, in: ALAPE, A., El Bogotazo…, s. 262. OPEN ACCESS 184 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2016 mínku, již ale nejde z jiných zdrojů ověřit. V knize Žít, abych mohl vyprávět napsal: „O padesát let později před sebou jasně vidím muže, jenž zřejmě podněcoval zástup před lékárnou, a v žádném z nezčetných svědectví, která jsem o tom dni četl, jsem o něm nenašel ani zmínku. Viděl jsem ho úplně zblízka, v prvotřídním obleku, s alabastrovou pletí a s milimetrovou přesností ve všem, co dělal. Natolik upoutal mou pozornost, že jsem ho sledoval až do té doby, kdy ho odtamtud odvezlo až příliš nové auto, jakmile odtáhli vrahovu mrtvolu, a od té chvíle jako by se vytratil z paměti.“24 Pro přítomné byla jasným viníkem Konzervativní strana a Rou Sierru pokládali pouze za vykonavatele její vůle. Někdo proto zakřičel: „Do paláce!“ který byl od tohoto místa vzdálen zhruba pět set metrů. Bezvládné tělo vraha táhli směrem k Bolívarově náměstí, nejprve ke Kapitolu a později právě k paláci.25 Po celou dobu do něj kopali a křičeli na kolemjdoucí či postávající lidi, aby se k nim připojili.26 Luis Eduardo Ricaute vzpomínal, že když přišli ke katedrále na Bolívarově náměstí, kde uviděl několik svých známých, zavolal na ně, ať se přidají, protože jdou „pomstít krev šéfa“.27 Cílem ovšem nebylo „dobýt“ palác, po tom toužili pouze ti nejradikálnější členové davu, shromáždění měli v úmyslu spíše jen konfrontovat konzervativní vládu se zavražděním populárního vůdce.28 I proto přitáhli tělo vraha tak, aby bylo z paláce dobře vidět. Chtěli tím ukázat, že vzali spravedlnost do vlastních rukou. Dokladem byly i výkřiky před sídlem prezidenta typu: „Ať to vysvětlí!“ jež byly určené vládě.29 EPICENTRA MOCI: V PALÁCI A NA ÚSTŘEDNÍ KLINICE Zhruba ve stejnou dobu, tedy kolem druhé hodiny odpoledne, se udály další dvě důležité věci, fakticky se vytvořila dvě „epicentra moci“, jedno v prezidentském paláci a druhé, liberální, na Ústřední klinice, kam převezli Gaitána. Dle zpráv, které máme k dispozici, prezident Ospina Pérez dlouho nevěděl, co se stalo. Ten den měla Panamerická konference, která se v té době v Bogotě konala, přestávku a on trávil dopoledne na zemědělské výstavě v Engativá. Řidiči, který ho vezl nazpátek, poručil, aby vypnul rádio, protože se potřeboval soustředit na práci. K paláci se dostal před půl druhou odpoledne. Na rohu Sedmé třídy s Osmou ulicí uslyšel výkřiky, kolem projelo několik vozů taxi, z nichž lidé řvali hesla jako „Gaitán“ a „Liberální strana“, více ale prezident neslyšel. Jak později řekl, „neměl jsem nejmenší tušení, co by se tak mohlo stát, v první chvíli jsem si myslel, že jde opět o nějaké shromáždění gaitanistů“.30 Teprve v paláci k němu přispěchal generál Rafael Sánchez Amaya, jenž mu sdělil, že právě zabili Gaitána. 24 GARCÍA MÁRQUEZ, G., c. d., s. 253. 25 Vzpomínka Luise Eduarda Ricauteho, in: ALAPE, A., El Bogotazo…, s. 260. 26 Vzpomínka Gabriela Restrepa, in: Tamtéž, s. 263–264. 27 Vzpomínka Luise Eduarda Ricauteho, in: Tamtéž, s. 264. 28 GONZÁLES TOLEDO, Felipe, La catástrofe salió de un revólver desajustado, in: El Tiempo (Lecturas Dominicales), 8. 4. 1973, s. 4. 29 Vzpomínka Quijana Caballera, in: El Tiempo, 16. 4. 1948, s. 11. 30 Vzpomínka Mariana Ospiny Péreze, in: ALAPE, A., El Bogotazo…, s. 277. OPEN ACCESS JAROMÍR SOUKUP 185 Z paláce vypadala situace mnohem hůře, než odpovídalo skutečnosti. Z oken byly vidět některé hořící budovy, a prezidentovi jeho poradci doporučili, aby se raději nepohyboval u oken. Ministři spěchali do paláce, ale aby je lidé venku shromáždění nepoznali, přicházeli raději v přestrojení. Ministr komunikací José Vicente Dávila Tel lo se nechal odvézt přítelem, neboť jeho limuzína by byla příliš nápadná, a do paláce se dostal bočním vchodem. Ministr vnitra Eduardo Zuleta Angel si vzal na sebe ruanu, typický oděv venkovana, aby se případně ztratil v davu, a když nastala vhodná příležitost, proklouzl dovnitř.31 Někteří poradci se pokusili vytvořit plán na evakuaci prezidenta do jeho rodného Medellínu, ten to ale odmítl a rozhodl se zůstat v hlavním městě. Všem přítomným ovšem sdělil, že pokud budou chtít, nebrání jim kdykoli z města odjet. Do paláce také telefonoval předseda Konzervativní strany Laureano Gómez, jenž chtěl svolat radu ministrů a dohodnout se na postupu nutném pro uklidnění situace ve městě. Ospina Pérez i jeho manželka to ale odmítli, protože kdyby dav venku zjistil, že je liberály nenáviděný vůdce konzervativců uvnitř, mohlo by to vést ještě k větší radikalizaci a ohrožení bezpečnosti hlavy státu.32 První rozhodnutí prezidenta se týkala bezpečnosti ve městě i vzhledem k probíhající Panamerické konferenci. Tajemník prezidentské kanceláře Rafael Azula Barrera zavolal na rozkaz hlavy státu svému příteli guvernérovi departmentu Boyacá, aby do hlavního města poslal co nejvíce vojáků. Ti, kteří již v Bogotě byli, se měli pokusit obsadit důležité budovy, chránit banky a majetek katolické církve.33 Nikdo však netušil, jestli tento příkaz bude možné provést, protože chyběly informace o tom, jaká situace ve skutečnosti v hlavním městě panovala. Zcela jiná atmosféra mezitím vládla na Ústřední klinice, jež se poté, co se rozkřiklo, že tam bojuje Gaitán o život, ihned zaplnila lidmi. Liberální politik Abelardo Forero Benavides vzpomínal na stovky plačících žen, jež se tísnily před budovou a snažily se dostat dovnitř. „Vydávaly takový křik, jako by všechny byly vdovami po Gaitánovi.“34 Brzy sem začali přicházet i významní představitelé liberálů, aby zjistili, zda se podaří jejich šéfa zachránit. Druhý muž strany Darío Echandía měl ten den domluvený oběd s ministrem Eduardem Zuletou Angelem, zde se však dozvěděl o atentátu, a proto urychleně odjel na kliniku. V té době byl ještě Gaitán naživu. V nemocnici se potkal s nejvýznamnějšími představiteli strany Carlosem Llerasem Restrepem, Alfonsem Araújem, Pliniem Mendozou Neirou a dalšími. Stejně jako ostatní svědci této události i on se zmiňuje o obrovském zmatku nejen před klinikou, ale i uvnitř, o množství lidí, kteří se zde shromáždili a čekali na zprávu 31 BRAUN, H., c. d., s. 142. 32 OSPINA PÉREZ, Mariano, Las horas dramáticas en el Palacio Presidencial, in: El Tiempo (Lecturas Dominicales), 8. 4. 1973, s. 2. Prezidentova manželka Bertha Hernándezová, která se obávala Molotovových koktejlů, aby palác nezapálily, musela nejprve zajistit bezpečnost svého syna Gonzala, který se v té době nacházel v jezuitské koleji. Proto dohodla, že jej jezuité odvedou na americkou ambasádu a velvyslance poprosila, zda by ho nemohl odvézt pryč ze země, pokud možno do Spojených států. Více viz vzpomínka Berthy Hernándezové de Ospina, in: ALAPE, A., El bogotazo…, s. 280. 33 OSPINA PÉREZ, M., c. d., s. 1. 34 Vzpomínka Abelarda Forera Benavidese, in: ALAPE, A., El bogotazo…, s. 335. OPEN ACCESS 186 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2016 lékařů.35 Vše bylo podřízeno Gaitánovi, o kterého se staralo sedm lékařů. Ti zahájili transfúzi plasmy, dali mu morfium a také kyslík. Současně se snažili provést rentgen plic, aby zjistili jejich poškození.36 Veškerá snaha však již byla marná, Pedro Eliseo Cruz, lékař, jenž mu dával první záchranu na ulici, potvrdil, že známky života projevoval Gaitán pouhých patnáct minut po atentátu a v době, kdy jej přivezli na kliniku, „již byl prakticky mrtvý“.37 To potvrzuje i další lékař Yezid Trebert Orozco, který tvrdil, že smrt způsobila rána do lebky a že nebyla šance jej zachránit. Padla sice i slova o případné operaci, ale vzhledem ke stavu zraněného od ní lékaři upustili.38 Pět minut před druhou hodinou přestalo šéfovi liberálů tlouct srdce. Ještě předtím však dorazila na místo Gaitánova manželka Amparo Jaramillová, jíž zavolala krátce po atentátu sekretářka jejího muže. Amparo se nejprve vydala na místo činu, kde již bylo velké množství lidí, již ji informovali o tom, že zraněného odvezli na Ústřední kliniku. Odjela proto rovnou tam, ovšem mezi přítomnými nenašla rodinného lékaře, jehož se rychle rozhodla sehnat, protože mu nejvíce důvěřovala.39 Poté již bezmocně čekala společně s ostatními na výsledek.40 Mezitím se zde přítomní představitelé Liberální strany pokusili vytvořit výbor, jenž by dostal situaci ve městě pod kontrolu. Usídlili se v malé místnosti v přízemí kliniky, ale kvůli hluku se na práci nemohli soustředit.41 Jednání však stejně přerušily další události. Přibližně ve dvě hodiny vyšel z jednotky pohotovosti Pedro Eliseo Cruz, jenž přítomným oznámil, že šéf bohužel zemřel.42 Následovalo krátké ticho a poté se nejprve vdova a pak i další lidé snažili vmáčknout do místnosti, kde spočívalo Gaitánovo tělo. Tehdy vznikla řada fotografií, na nichž se všichni včetně lékařů a sester snažili pózovat s mrtvým. Někdo z přítomných rychle vyběhl do patra na balkon, aby se o tuto novinu podělil s ostatními. Většina lidí, kteří čekali venku, doufala, že se na balkoně kliniky objeví Gaitán, takže zpráva je zaskočila a rozrušila. Někteří dokonce nadávali na lékaře, že jej nedokázali zachránit.43 Jiní začali vyvolávat jméno druhého muže ve straně Daría Echandíi. Ten sám byl ale ještě v šoku a nevěděl, co má dělat.44 Nakonec tedy vyšel na balkón, kde se rozhodl promluvit k davu, nicméně na rozdíl od Gaitána se mu nedařilo situaci zvládnout. Důvodem byl i jeho poměrně tichý hlas, kvůli němuž jej řada přítomných ani neslyšela.45 V tento moment nikdo nevěděl, jak dále postupovat. Menšina liberálů, do níž patřila spíše levice v rámci strany, chtěla vytvořit revoluční juntu, v jejímž čele by stál 35 ECHANDÍA, D., c. d., s. 10. 36 Vzpomínka Alfonsa Bonilly Naara, in: ALAPE, A., El bogotazo…, s. 245. 37 Vzpomínka Pedra Elisea Cruze, in: Tamtéž, s. 244. 38 Vzpomínka lékaře Yezida Treberta Orozca, in: ALAPE, A., El bogotazo…, s. 245. 39 Vzpomínka Amparo Jaramillové de Gaitán, in: Tamtéž, s. 246. 40 ORREGO DUQUE, Gonzalo, Nueve de abril fuera de Palacio, Bogotá 1949, s. 61. 41 Vzpomínka Plinia Mendozy Neira, in: ALAPE, A., El bogotazo…, s. 248. 42 SAMPER, Darío, La trágica proyección del nueve de abril, in: El Tiempo, 9. 4. 1968, s. 5. 43 BRAUN, H., c. d., s. 143. 44 Když mu totiž Alejandro Vallejo sdělil, že nyní musí převzít kontrolu, odpověděl mu, že neví, jak na to. Vzpomínka Alejandra Valleja, in: ALAPE, A., El bogotazo…, s. 247. 45 Vzpomínka Carlose Hernándeze, in: Tamtéž, s. 310. OPEN ACCESS JAROMÍR SOUKUP 187 Echandía, a požadovat demisi vlády. Podle dalších měl Echandía zemi vést, ale jen do té doby, než by se ze Spojených států vrátil bývalý prezident Eduardo Santos, který by pak převzal moc.46 Dokonce se šířily i zvěsti, že proběhne protestní pochod s Gaitánovým tělem od kliniky k paláci, čímž si protestující chtěli vynutit rezignaci prezidenta Ospiny Péreze.47 Liberální politik Carlos Lleras později napsal, že byl nakloněný spíše nějakému smírnému řešení, protože tušil, že by případná srážka mezi naštvaným davem a ozbrojenými silami mohla vést k občanské válce.48 Ne všichni ovšem tento názor sdíleli. Někteří naopak chtěli pomstít „krev padlého vůdce“, jak o tom mluvil gaitanista Luis Eduardo Ricaute. I ten ovšem zklamaně poznamenal, že naprosto chyběla disciplína a jasná organizace.49 Carlos Pareja, Antonio García a Geraldo Molina se na rohu Sedmé třídy snažili získat posluchače pro společnou akci, ale nikdo je neposlouchal, dav se již nedařilo udržet v klidu.50 V dalším vývoji sehrál důležitou roli liberál, novinář a diplomat Jorge Zalamea Borda. Zastával názor, že je třeba vytvořit alespoň nějakou autoritu, jež by nekoordinované davy usměrňovala, a tak s dalšími lidmi vyhlásil revoluční juntu (Junta Central Revolucionaria), která měla prostřednictvím rádia lidem radit, jak svrhnout vládu. 51 Jejím prvním činem byla proklamace rádiové stanice Últimas Noticias jediným a oficiálním zdrojem zpráv revoluční junty. Dále pak informovali, že na pátém policejním okrsku, ležícím na severním okraji města, který se podařilo liberálům s pomocí policejního kapitána Tita Orozca Castra obsadit, dojde k distribuci zbraní.52 Podle Zalameových pozdějších prohlášení bylo jeho cílem sice odstranit konzervativní vládu, ale zásadně odmítl, že se jeho slova měla stát podnětem pro rabování a škody způsobené ten den v Bogotě.53 Umírnění liberálové se sešli v budově deníku El Tiempo. Této skupině se jako nejideálnější řešení jevilo vyjednávání a uklidnění situace. Jak napsal Richard E.Sharpless, „stejně jako lidé v ulicích i oni chtěli svrhnout vládu, ale jejich pohnutky byly naprosto rozdílné: liberální politici chtěli opět získat moc, lidé venku chtěli naopak svrhnout nespravedlivý politický systém“.54 O postoji Liberální strany však nakonec rozhodovali jiní. Krátce po Gaitánově smrti se sešla skupinka liberálů, v níž měli hlavní slovo Darío Echandía, Carlos Lleras Restrepo, Alfonso Araújo a Plinio Mendoza. Jejich záměrem bylo donutit prezidenta, aby se vzdal úřadu, čímž jak doufali, by se podařilo situaci ve městě uklidnit.55 46 Vzpomínka Abelarda Forera Benavidese, in: Tamtéž, s. 339. 47 ORTIZ MÁRQUEZ, Julio, El hombre que fue un pueblo, Bogotá 1978, s. 180. 48 Carlos Lleras relata la jornada del 9 de abril, in: El Tiempo, 8. 4. 1973, s. 4B. 49 Vzpomínka Luise Eduarda Ricauteho, in: ALAPE, A., El bogotazo…, s. 360. 50 BRAUN, H., c. d., s. 145. 51 Revoluční juntu tvořili Gerardo Molina, Adan Arriaga Andrade, Jorge Zalamea, Romulo Guzmán, Carlos Restrepo Piedrahita a Carlos H. Pareja 52 ALAPE, A., El 9 de abril…, s. 46. 53 Jorge Zalamea Explica Cuál Fue su Actitud Durante los Sucesos Acaecidos el Viernes, in: El Tiempo, 17. 4. 1948, s. 15. 54 SHARPLESS, Richard E., Gaitán of Colombia. A Political Biography, Pittsburgh 1978, s. 179. 55 Srov. vzpomínka Plinia Mendozy Neira, in: ALAPE, A., El bogotazo…, s. 343; FORERO BENAVIDES, Abelardo, El 9 de Abril 1948, in: El Espectador, 7. 4. 1968. OPEN ACCESS 194 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2016 ohledně dalšího politického směřování země. V tento den se postupně vytvořila dvě centra moci, kde se jednalo o dalším osudu Kolumbie. Prvním z nich byla Ústřední klinika, v níž Gaitán zemřel a kde se setkali liberální představitelé, aby se dohodli na dalším postupu. Prezidentský palác se naopak stal centrem Konzervativní strany a posléze i místem vyjednávání mezi liberály a konzervativní vládou o dalším postupu. Studie dále analyzuje situaci v ulicích města, kde docházelo k násilnostem a rabování. KLÍČOVÁ SLOVA Kolumbie; Bogota; bogotazo; nepokoje; Jorge Eliécer Gaitán; 1948 ABSTRACT ONE DAY IN BOGOTA THE NINTH OF APRIL 1948 IN MEMORIES OF EYEWITNESSES. Àis study analyses the events in Bogotá, Colombia, in April 9, 1948, aÝer the assassination of the popular liberal political leader Jorge Eliécer Gaitán. It is based on testimonies and memories of persons present in the Colombian capital on that day. It also pays aÞention to relationship between Liberal and Conservative Parties and their decision about the future direction of the country. Two centres of power were created in Bogota on that day. First of them was the Central Clinic, where the liberal representatives met to agree on the next steps to be taken against the Conservative government. Presidential Palace, in contrast, became the center of the Conservative Party and then the place of negotiations between the Liberals and the Conservative government. Àe study further analyzes the confused situation in the streets of Bogotá on that fateful day. KEYWORDS Colombia; Bogotá; Bogotazo; Riots; Jorge Eliécer Gaitán; 1948 Jaromír Soukup Institute of World History, Faculty of Arts, Charles University [email protected] OPEN ACCESS