Návrh stanoviska ÚV SČSS k některým otázkám československé literatury připravený pro IV. sjezd SČSS

Návrh stanoviska ÚV SČSS kněkterým otázkám československé literatury připravený pro IV. sjezd SČSS Ústřední výbor Svazu československých spisovatelů jmenoval 10.listopadu 1966 tajemníky ÚV Juraje Špitzera aKarla Ptáčníka. Jejich úkolem byla příprava sjezdu, vrámci čehož mělo dojít kvypracování sjezdových dokumentů. Jejich osnovu předložil Juraj Špitzer vlednu 1967 ústřednímu výboru SČSS. Jednalo se oteze úvodního slova ke zprávě očinnosti SČSS mezi III. aIV. sjezdem, text Kulturně politická činnost Svazu československých spisovatelů, návrh Stanov SČSS amateriál, který poutal největší pozornost, nejprve nazývaný deklarací, proklamací nebo manifestem anakonec stanoviskem, resp.Návrhem stanoviska ÚV SČSS kněkterým otázkám československé literatury. Špitzerův původní text prošel rozsáhlou diskusí ajeho přepracovaná podoba byla předložena plénu ÚV SČSS kdiskusi dne 31.3.1967. Vtéto předsjezdové verzi byli jako autoři uvedeni Laco Novomeský, Jaroslav Seifert, František Hrubín, Milan Kundera, Karel Kosík aJuraj Špitzer, sinformací, že „byl konzultován scelou řadou spisovatelů, členů inečlenů vrcholných svazových orgánů“. Juraj Špitzer při práci na tomto textu uvedl, že diskutoval sLacem Novomeským, Jaroslavem Seifertem, Pavlem Števčekem, Květoslavem Chvatíkem aže další účast mu přislíbili František Hrubín, Ján Rozner aJiří Brabec. Jedním ztěch, kdo se ktéto činnosti vyjádřili, byl Václav Havel, který Špitzerovi zaslal svou Poznámku k„Deklaraci čs. spisovatelů“, jejíž originál byl vroce 1999 objeven ve fondu Svazu československých spisovatelů Literárního archivu Památníku národního písemnictví (celý text srov.http://www.csds.cz/cs/g6/4343-DS.html). Havel ponechával na Špitzerově uvážení, zda stímto textem seznámí především ty autory, kteří se podíleli na podobě „deklarace“. Přínos dvou předchozích sjezdů se omezil především na sféru „obecně-deklarativní“, totiž na patos myšlenek, vyslovených vněkterých diskusních příspěvcích. Takový přínos je sice zhlediska okamžité situace atraktivní, je však nutně prchavý, protože jen jaksi „atmosférický“: vyslovené myšlenky vytvářejí jistou atmosféru, která dává pocit větší volnosti akterá může skrze tento pocit pozitivně ovlivnit iurčitá konkrétní rozhodnutí, následující bezprostředně po sjezdu. Tato atmosféra však může velmi brzo vyprchat nebo být vystřídána atmosférou novou, která její výdobytky zase zlikviduje. (Příklad: zatmosféry 2.sjezdu vznikl Květen, který však byl záhy zlikvidován. Zatmosféry 3.sjezdu vznikla Tvář, která však byla záhy zlikvidována.) Trvalé záruky normalizace poměrů apozitivního pohybu nejsou však bohužel záležitostí atmosfér, ale konkrétních apromyšlených opatření. […] OPEN ACCESS 348 SLOVO A SMYSL 32 Podle Václava Havla by se připravovaný sjezd spisovatelů měl místo obecných proklamací zaměřit na konkrétní praktické záležitosti, jejichž dosah bude trvalý. Jeho obavy plynuly zdosavadních zkušeností iprvotních formulací, jež pokládal za obecně deklarativní avšeobecné. Příliš mnoho příliš hezkých abstraktních manifestů bylo už popliváno svou konkrétní realizací, než aby se mohl člověk přihlásit bez rozpaků kmanifestu novému, nenalézá-li vněm sebemenší konkrétní záruky, že jeho jménem nebude nakonec uskutečňováno třeba něco právě opačného, než co— jak by se na první pohled zdálo— by zněho mělo vyplývat. Aje přirozené, že se člověk zdráhá připojit svůj hlas, neví-li, za co vlastně— vposledních důsledcích— svůj hlas připojuje. Nevyhýbám se odpovědnosti za věci, onichž vím, co znamenají; nerad bych však nesl odpovědnost za něco, co může znamenat cokoliv. Jinými slovy: snavrhovanou Deklarací budu rád beze zbytku souhlasit ve chvíli, kdy budu znát návrhy různých konkrétních usnesení, která ji uvedou vživot akterá její myšlenky promítnou do praxe. Což neříkám proto, že bych svůj osobní postoj považoval za tak důležitý, ale proto, že— jak se mi zdá— jde opostoj přirozený, logický, který lze očekávat iujiných řadových členů (tj.učlenů nepracujících vorgánech Svazu aneznajících tedy podtextové nuance azákulisní „gramatická“ pravidla oficiálního metajazyka— má-li ovšem nějaká). Nemohu si pomoct, ale mám prostě obavu, že to je celé příliš snadný únik od všech skutečných problémů: na této obecné rovině mohou totiž sDeklarací souhlasit opravdu všichni— od ideologického oddělení ÚV KSČ až po české spisovatele vemigraci— aniž si ovšem kdokoli znich zní vezme nějaké aktuální poučení. Není však ale právě to dokladem, že tato Deklarace— nepromítnuta do určitých konkrétních konsekvencí— nemá vlastně žádný obsah asmysl? Myslím, že dnes víc než kdykoliv dosud se skutečné problémy neobjevují aneřeší na rovině všeobecných tézí, ale jedině na rovině praktických úkolů: že má být svoboda, stím zajisté souhlasí všichni, ale zda má být svoboda např.pro časopis Tvář, to už je— bohužel— téma kmnohaměsíčním disputacím. Mírou svobody totiž není míra, vjaké lze tohoto slova používat, ale okruh reálných možností, které má na mysli ten, kdo tohoto slova používá, nebo které se jím prostě označují. Vždyť sám marxismus přece učí, že nelze odtrhovat teorii od praxe aže praxe je mírou teorie. Teorie bez praktických obsahů adůsledků jsou jen prázdná slova, fráze, zfetišizované zvuky, mystifikace, pseudoskutečnost. Jsem přesvědčen, že sjezd nebude jen pár vyhozených miliónů aže může mít smysl jen tehdy, bude-li— tentokrát— jeho jádro vrozpravě ořadě naléhavých zcela praktických otázek, jež klade současná situace, ahlavně vpřijetí řady zcela praktických usnesení, která budou vytvářet azaručovat podmínky křešení těchto otázek. Jak říkal jeden zkušený pán: „Méně bombastických frází, více prosté, všední práce!“ Jedině míra praktických pracovních úkolů, které bude sjezdu umožněno splnit, může definitivně ukázat, nakolik je navrhovaná Deklarace skutečností anakolik jen pseudoskutečností, nakolik je projektem anakolik jen pseudoprojektem. (Ztohoto hlediska by bylo logické hlasovat oDeklaraci až vzávěru sjezdu, nikoli na jeho začátku.) Řešení praktických akonkrétních věcí bude sice méně populární— jak pro senzacechtivé čtenáře Lit. novin, tak pro různé politické orgány— jedině ono však může zaručit nějaké podstatné, trvalejší akonkrétní zlepšení situace ve sféře podmínek literatury. Zkrásných slov, tolikrát nesplněných, jsou už lidé unavení, interesují je konkrétní možnosti, zvlášť když jde oshromáždění, které má ohromnou pravomoc OPEN ACCESS MIchAL BAUER 349 pro tyto možnosti něco udělat. Nevyužít této pravomoci by byl hřích. Cítím obligátní námitku: aco když to ohrozí samu existenci Svazu? Na to obvykle říkám: no a? Kde se nic neriskuje, tam se nic nevybojuje. Ostatně nepodléhejme mystifikaci: pro mne osobně Svaz znamená občasný pobyt na Budislavi— to bych ale docela rád obětoval za Tvář. Atu zlikvidoval Svaz československých spisovatelů. Takže to— zmého osobního hlediska— vychází nastejno. (Snad je mi rozuměno: jde oilustrující nadsázku.) Obávám se, že Svaz si tyhle různé věci dostatečně neuvědomuje aže se střemhlav vrhá do začarovaného kruhu, zněhož už tolikrát chtěl vybřednout ado něhož už tolikrát opět zabředl: do kruhu, jehož rozpětí je dáno rozpětím klasického rozporu mezi slovy ačiny. Jaký pak div, že se člověk brání akceptovat slova, která mu nenabízejí žádné záruky budoucích činů! Abych byl ale konkrétní: položil bych— jen namátkově— tyto otázky: jak hodlá Svaz řešit problém zkostnatělé koncepce astruktury svého tisku? Jak míní zajistit literatuře aspisovatelům, aby mohly volně vznikat azanikat časopisy, jak si to žádá přirozená dynamika literatury ajak je to normální ve zdravých kulturních podmínkách? Jak míní Svaz skoncovat smonopolně-direktivním principem současné nakladatelské praxe? Jak hodlá obecné téze odemokratičnosti adiferenciaci promítnout do praxe tím, že by existovala např.možnost volby při publikaci— když už ne ve formě palety různě vyhraněných nakladatelství, tak aspoň ve formě různě vyhraněných pracovních skupin vrámci jediného nakladatelství (podle modelu tvůrčích skupin vČs. filmu)? Jak chce Svaz poskytnout možnost volného vznikání apráce uměleckých skupin, které by nebyly docela ilegální? Jak míní dosáhnout větší operativnosti aakceschopnosti svazových orgánů? Jak se chce vyrovnat se svou nesmyslně složitou azbyrokratizovanou strukturou? Jak se chce vyrovnat sčlenstvím nestraníků ajak jim chce umožnit vliv na své záležitosti, čili— jinými slovy— jak chce zamezit tomu, aby jeho záležitosti byly řešeny výhradně ideologickým oddělením sekretariátu ÚV KSČ prostřednictvím stranických skupin svazových orgánů, vázaných stranickou disciplínou ajsoucích vabsolutní většině? Anebo ještě jinak: jak chce konkrétně dosáhnout toho, aby stranická kulturní politika vjeho sféře nebyla opřena očinnosti administrativně-institucionální, ale očinnost ideově-tvůrčí (jak to požadují četné svazové istranické /!/ dokumenty ajak to existuje pouze na papíře)? Atd. Atd. Atd. Pokud je mi známo, neexistuje mezi všemi pestrými předsjezdovými materiály bohužel ani jediný (nepočítám-li skromné azajisté nedokonalé návrhy, které jsme svého času přednesli sBrouskem), který by aspoň vnáznaku ukazoval možné řešení těchto důležitých praktických otázek. Abohužel tyto problémy neřeší ani nový („oficiální“) návrh stanov, který je polovičatý, chaotický, plný nelogičností akterý se od dosavadních zastaralých stanov liší jen vpodružných detailech. Nepřeceňuji stanovy, je to jen jeden zmnoha dílčích předpokladů, ale to ještě není po mém soudu důvodem ktomu, aby se Svaz— po dvouročních rozpravách— vyrovnal stímto úkolem vyloženě fušérsky alajdácky! (Nemyslím si, že návrh stanov, který jsme dali sBrouskem, je dokonalý— řada věcí vněm je jistě diskusních— přesto jsem si však jist tím, že jako celek je objektivně promyšlenější než návrh oficiální— aten dělaly dvě patnáctičlenné komise rok, zatímco my jsme svůj návrh napsali prakticky za jednu noc přímo do stroje!) Tedy ještě jednou, celkově: za svou osobu jsem schopen posoudit hodnotu navrhované Deklarace teprve ve chvíli, kdy budu znát návrhy konkrétních opatření, jež budou sjezdu předloženy ajež ukáží, jaké konkrétní představy se skrývají za touto abstraktní Deklarací. OPEN ACCESS 350 SLOVO A SMYSL 32 Jejich domyšlenost, důslednost apraktická užitečnost je mi jedinou mírou progresivity Deklarace atím icelého sjezdu. Slova— sama osobě— nejsou ani progresivní, ani regresivní; progresivní nebo regresivní může být jedině skutečnost, kterou tato slova označují. (Zda budou konkrétní návrhy shrnuty přímo vDeklaraci nebo zda budou obsahem separátních materiálů— to je už jen záležitostí technickou.) Ateď už jen jedna poznámka ksamotnému textu Deklarace: zdá se mi, že vkapitole „Naše skutečnost“ je obratně „přeskočen“ nejdůležitější problém „naší skutečnosti“, totiž problém kontroly politické moci vpodmínkách socialismu. Jde oto, kde jsou nebo kde by mohly být skutečně produktivní regulátory, jež by politickou moc kontrolovaly zvenčí jí samotné, neboť jen vtakovém případě lze mluvit oskutečné kontrole. Dosud má politická moc svou kontrolu plně ve svých vlastních rukách (přičemž existující formy kontroly mají spíš jen charakter pseudokontroly). To není po mém soudu zdravá situace aje to, jak se mi zdá, základní zdroj všech problémů naší společnosti, od hospodářských až po literární. (Doufám, že nemusím rozvádět upozornění, že moje představa ozdravé technice moci není projevem nějakého nepřátelství, ale naopak: přirozená kontrola je přece vzájmu každé moci, které jde odobrou věc ane pouze oudržení určitého člověka vurčité funkci.) Možná, že spisovatelé nejsou kompetentní ktomu, aby se takovýmto problémem— vyloženě politickým— zabývali. Pak ovšem nemají vůbec mluvit oproblémech „naší skutečnosti“ na úrovni politicky všeobecných úvah amají se omezit na problematiku kulturní. Než říkat polopravdu nebo pravdu tutlat, je lepší mlčet. Což platí dvojnásob, jde-li jim ozásadní deklaraci, která se hlásí ktradici deklarace českých spisovatelů zroku 1917. Na závěr: myslím, že by spisovatelé měli dříve „zamést před svým vlastním prahem“, než se budou pouštět do všeobecně politických úvah. Že by měli být tentokrát skromnější na rovině manifestační, ale oto důkladnější na rovině praktické. Prý to je „přízemní spolkaření“. Inu myslím, že dobře pracující spolek je užitečnější než špatně pracující politická strana.1 Dne 18.ledna 1967 se na Dobříši konalo zasedání stranické skupiny ústředního výboru Svazu československých spisovatelů, které mělo rovněž vliv na podobu deklarace, resp.stanoviska ÚV SČSS. Text se zde pokoušel svými návrhy precizovat Karel Kosík, který jej nazýval prvním manifestem československých spisovatelů po dlouhé době ažádal osoulad mezi teorií apraxí, dále upozorňoval, že „by vtom dokumentu mělo být věnováno více místa smyslu aposlání kultury vsoučasném světě“ aže by měl obsahovat pasáž ovztahu intelektuálů apravdy. Nakonec požadoval, aby byl zdůrazněn význam jazyka. Podstatnou roli přičítal itomu, jak je tento text napsán, adoporučoval, „aby mezi obsahem ajazykem byla vnitřní spojitost. Půjde-li tam onějaký patos pravdy aopravdivosti, musí se to nutně obrazit vjazyku astylu amusí být na první pohled jasné, že jde omanifest spisovatelů“. Milan Kundera, hovořící otomto textu rovněž jako omanifestu, zde vyjádřil myšlenky, které posléze, 27.června, vyslovil na sjezdu. Týkaly se mimo jiné role kultury ve společnosti apodoby umění vrůzných obdobích arežimech: „Když jsem mluvil orenesanci, vezměte si naopak epochu stalinismu vSSSR. Drastické věci, jako jsou sibiřské lágry atd., budou možná zapomenuty, ale to, co vždycky zůstane jako doklad, jako trvalý doklad té zvrhlosti této stalinské deformace, bude naprostá absence velké kultury. Naprostá absence velké kultury ob1 Všechna zdůraznění Václav Havel. OPEN ACCESS MIchAL BAUER 351 žalovává trvale určitý režim, určité zřízení zjeho nedokonalosti ašpatnosti. Toto je obrovský význam kultury. Abudu se ptát, jaká je naše kultura, jaké vrhá naše kultura vtomto smyslu světlo na naše zřízení? Jestli vyjde nebo nevyjde třeba Mňačkův román, který ostře kritizuje toto zřízení, nevrhá na zřízení tak špatné světlo jako absence tohoto románu, jako fakt, že neexistuje velká pravdivá literatura vté epoše. Atoto musíme říci. To považuji za hlavní článek řetězu, místo kultury vdnešním světě.“ IV. sjezd Svazu československých spisovatelů byl 27.června 1967 po úvodní části, již představovalo zahájení, přivítání hostů, organizační záležitosti aúvaha Viléma Závady, otevřen úvodním slovem Milana Kundery, člena předsednictva ÚV SČSS, ke sjezdovým materiálům, především kNávrhu stanoviska ÚV SČSS kněkterým otázkám československé literatury. Ke čtenářům se Kunderovo vystoupení dostalo ve zkrácené podobě vLiterárních novinách až 22.září 1967 snázvem Nesamozřejmost národa ainformací, vníž je obsaženo nesprávné tvrzení, že „[č]lánek je volně zkrácen azpracován na základě diskusního příspěvku na IV. sjezdu československých spisovatelů“ (Literární noviny 16, 1967, č.38, s.3). Ze společného jednání zástupců ideologického oddělení ÚV KSČ, Ústřední publikační správy (ÚPS), redakce Literárních novin aSČSS 7.července 1967 vyplynulo, že sjezdové příspěvky měly být otištěny ve dvou nejbližších číslech, snásledujícími podmínkami, jež se týkaly iKunderova vystoupení: vyřadit příspěvky Pavla Kohouta, Ludvíka Vaculíka, Ivana Klímy, A.J.Liehma aVáclava Havla, otištění textu Laca Novomeského nejprve projednat na ideologickém oddělení, „škrtnout zpříspěvku Milana Kundery ty pasáže, které se dotýkají: interpelace poslanců vNárodním shromáždění ofilmu, část pasáže ovandalismu apasáž oparalele stalinismus— fašismus“, ideologické oddělení se mělo vyjádřit také kotištění příspěvku Alexandra Klimenta, vůči textu Jana Skácela byly vzneseny námitky zÚPS, mělo dojít ke konzultaci sbrněnskými orgány, vůči dalším příspěvkům ÚPS buď neměla námitky žádné, nebo nebyly meritorního charakteru, proto se na jejich publikování měly společně dohodnout redakce Literárních novin aÚPS. VKunderově vystoupení tak cenzuře vadily pasáže týkající se vystoupení proti filmu Sedmikrásky Věry Chytilové vposlanecké sněmovně, úvahy onovodobém vandalství, které spočívá vpyšné omezenosti, jež „se domnívá, že kjejím nezadatelným právům patří přetvářet svět ke svému obrazu, aprotože svět je především to nesmírně mnohé, co ji přesahuje, upravuje si tedy svět ke svému obrazu tím, že ho ničí“, izamyšlení nad stalinismem: „V19.století žil náš národ na periferii světové historie. Vtomto století žije však vsamém jejím středu. Toto bytí ve středu historie není, jak víme, žádný med. Jenomže na zázračné půdě umění proměňují se strasti ve zlato. Na této půdě se například itrpký zážitek stalinismu mění vparadoxní anenahraditelný zisk. Nemám rád, když se dělá rovnítko mezi ‚fašismus‘ a‚stalinismus‘. Fašismus založený na otevřeném antihumanismu vytvořil situaci morálně celkem jednoduchou; ponechal humanitní principy actnosti nedotčeny, poněvadž vystoupil jako jejich antiteze. Stalinismus byl však dědicem velkého humanitního hnutí, které iuvnitř stalinské nemoci zachovalo mnoho původních postojů, myšlenek, hesel, slov asnů. Vidět, jak se takové humanitní hnutí před očima zvrací vcosi opačného astrhuje ssebou všechnu lidskou ctnost, jak mění lásku klidstvu vkrutost klidem, lásku kpravdě vdenunciaci atd. atd., to otvírá neuvěřitelné pohledy na samu podstatu lidských hodnot actností.“2 Na začátku svého vystoupení se Milan Kundera zmínil otextu rozeslaném účastníkům sjezdu, který měl nahrazovat úvodní referáty avněmž ÚV SČSS „vykládá svůj názor na 2 Cituji ze stenografického záznamu sjezdu. Srov.též IV. sjezd Svazu československých spisovatelů (protokol). Praha 27.–29. června 1967. Československý spisovatel, Praha 1968, s.27. OPEN ACCESS 352 SLOVO A SMYSL 32 některé aktuální kulturně politické otázky“. Měl na mysli již zmíněný Návrh stanoviska ÚV SČSS kněkterým otázkám československé literatury, jenž vpodobě samostatné brožurky rozmnožila Dilia aposléze byl publikován jako úvodní část protokolu zIV. sjezdu SČSS. Kundera zde uvedl, že se na něm svými podněty podíleli Laco Novomeský, Jaroslav Seifert, Juraj Špitzer, Karel Kosík, Jiří Brabec, Květoslav Chvatík, Pavol Števček amnozí jiní. Tento text prošel před sjezdem kritikou ideologické komise ÚV KSČ, která se vyjádřila ke všem materiálům připravovaným pro sjezd. Stanovisko ideologické komise ústředního výboru Komunistické strany Československa knávrhům podkladových materiálů pro IV. sjezd Svazu československých spisovatelů Ideologická komise ústředního výboru KSČ posoudila za účasti komunistů-členů předsednictva ÚV SČSS na své schůzi dne 6.května 1967 návrhy písemných podkladů, které připravil ÚV SČSS pro IV. sjezd Svazu československých spisovatelů. Vycházela přitom zpolitickoideových momentů aotázek vyjádřených vpřipravených dokumentech ataké je kriticky konfrontovala, do jaké míry vycházejí ze závěrů stranické skupiny ÚV SČSS zledna 1967. Tyto závěry byly shrnuty vdopise, kterým se vúnoru 1967 obrátili na ÚV KSČ komunisté zÚV SČSS snávrhem na svolání sjezdu. Vdopise se pravilo: „Smyslem IV. sjezdu bude analyzovat, hodnotit apokusit se určit stav, úroveň avývojové směry československé literatury. Jeho úkolem bude zabývat se místem aposláním literatury vnaší společnosti, jejím vztahem ke společným tradicím československé literatury, které umožnily české aslovenské literatuře zařadit se po bok vyspělým evropským literaturám. Úkolem sjezdu bude inspirovat literární tvorbu vduchu XIII. sjezdu KSČ, zejména vduchu rezoluce tohoto sjezdu ootázkách kultury, podnítit tvůrce literárních děl, aby svým občanským postojem asvou uměleckou tvorbou stáli po boku strany vjejím úsilí odalší demokratizaci našeho života ajeho všestranný rozvoj.“ * Základní politickoideovou, programovou koncepci Svazu československých spisovatelů má vyjádřit „Stanovisko ÚV SČSS kněkterým otázkám československé literatury“. Ideologická komise považuje za správné, aby toto stanovisko hovořilo naléhavou aotevřenou řečí knejširší spisovatelské obci vduchu socialistické angažovanosti. Uznává jako důležité jednotící kritérium literatury vsocialistické společnosti humanismus, demokratické ideály, dobývání stále plnější svobody pro člověka, přičemž je třeba plně dbát na sociální atřídní zakotvenost těchto pojmů ajejich obsahu. Proto také nelze přecházet základní rozpor ve světě, zejména vjeho dnešních konkrétních projevech, ajeho vliv na vnitřní podmínky naší země. Ideologická komise se vzásadě avcelku ztotožňuje spřipomínkami ideologického oddělení ÚV KSČ, že Stanovisko nedostatečně vychází ze stranických dokumentů, zejména zrezoluce XIII. sjezdu kotázkám dalšího rozvoje socialistické kultury aze závěrů únorového zasedání ÚV KSČ kotázkám jednoty socialistické společnosti. Stanovisko se přitom nesprávně ubírá cestou ústupků akompromisů, nikoliv cesOPEN ACCESS MIchAL BAUER 353 tou zásadního stranického postoje, založeného na progresívním úsilí strany ajeho výsledcích vživotě společnosti. Toto úsilí, spjaté sobnovou arozvinutím leninských norem, dalo své pozitivní výsledky ivkulturní oblasti, vúspěších literatury aumění nejen doma, ale ive světě, což strana ve svých dokumentech nejednou ocenila. Je úkolem komunistů probojovávat vědomí těchto pozitivních hodnot vcelé spisovatelské obci. Ze Stanoviska je však patrna mnohovrstevnatost, vníž jasné vyjádření těchto základních skutečností zaniká. Tak jako vcelé činnosti aživotě Svazu československých spisovatelů zanikají vlastní otázky literatury, také návrh Stanoviska je řeší jen fragmentárně aokrajově. Vývody acelkové pojetí Stanoviska jsou vrozporu súvodními úvahami osmyslu perspektivy aokonfrontaci minulosti apřítomnosti. Ideologická komise zdůrazňuje, že skutečná demokracie musí zabránit zneužití svobod pro reakční cíle. Zárukou takto chápané demokracie asvobody je vedoucí úloha dělnické třídy akomunistické strany aktomuto principu je na místě vzákladním programovém dokumentu spisovatelů zaujmout jasné stanovisko. Vážnou otázkou je ztotožňování provincionálnosti kultury (přičemž pojem „kultura“ není metodologicky vcelém materiálu přesně vymezen) afaktická záměna sjejím spojením se základními zájmy společnosti. Skutečné nebezpečí provincionalismu je nutno spatřovat především veklektických, módních, maloměšťáckých tendencích, přenášených knám bez tvůrčí potence. Tato otázka je analogií problému, zda převáží zkušenosti demokratismu atvůrčího dialogu mezi různými programově estetickými směry, nebo představa manipulované, avšak fiktivní jednoty. Únorové zasedání ÚV KSČ zletošního roku zdůraznilo, že nelze setrvávat na stanovisku jednoty jako neměnného stavu, naopak, že jej nutno chápat jako neustálý proces překonávání starého. Podmínkou sjednocování socialistické společnosti kolem základních otázek iuspokojování zájmů této společnosti, skupin aindividua je ideová jednota strany. Třídní, politické hodnocení má být východiskem ipři posuzování takových otázek, jak současný stav ve světě, boj za uplatnění principů skutečného humanismu ovlivňuje naši literaturu. Nekonkrétně formulované myšlenky ohumanitě arozděleném světě vedou kmatení pojmů aktřeba nechtěnému ztotožňování kapitalismu se so cialismem jako „dvou mocenských sil“, mezi nimiž není podstatného rozdílu. Tam, kde stanovisko ústředního výboru SČSS formuluje své názory na svět, je nutno vycházet zreálných faktů aukázat, které síly jsou nositeli humanismu apokroku. Vtéto souvislosti bude také správné, aby dokumenty sjezdu SČSS zaujaly stanovisko kagresi amerického imperialismu ve Vietnamu, krevanšismu amilitarismu vzápadním Německu iksoučasnému pronásledování demokratů akulturních činitelů vŘecku. Jakým způsobem vyjádří českoslovenští spisovatelů své internacionální cítění, je věcí samotného sjezdu. Je však nepochybné, že sjejich solidaritou apodporou počítají pokrokové síly vkapitalistických zemích ivtzv.třetím světě. Jen vtěchto konkrétních souvislostech mohou plasticky vyniknout síly míru, demokracie apokroku na jedné straně asíly války, fašismu areakce na straně druhé vsoučasném světě. Ztohoto výchozího hlediska můžeme teprve zcela jasně hovořit ohumanizačních úkolech literatury, využít společenského dosahu literatury, ovlivňování intenzity jejího vlivu na vědomí lidí, možnosti konkrétní analýzy vztahu literatur kreálným celospolečenským procesům. Humanizace společnosti se nevyčerpává pouze OPEN ACCESS 354 SLOVO A SMYSL 32 vstavovské obraně jedinečnosti aosobitosti každého tvůrce, nejrozmanitějších uměleckých tendencí, forem adruhů. Vážnou otázkou je reálně existující problém, které proudy vsoučasné literatuře pokládá SČSS za základní arozhodující ipro společnost. To znamená, že je žádoucí zaujmout stanovisko kvzájemnému vztahu literatury, která vychází zmarxistických aznemarxistických pozic, ajasně zde formulovat postoje vduchu rezoluce XIII.sjezdu KSČ. Stím souvisí ipožadavek, aby byla zachována sdělnost těch hlavních proudů literatury, které jsou pro společnost nezbytné, anaopak problém šíře, prostoru afunkce, které přísluší tzv.umění nekomunikativnímu. Strana má právo žádat na komunistech videovém Svazu československých spisovatelů, aby ivtěchto otázkách zaujali otevřené stanovisko. Materiály ÚV SČSS správně zdůrazňují, že je posláním kultury, aby zušlechťovala lidské schopnosti asíly. Přesněji vyjádřeno to znamená, že kultura aumění jsou integrální součástí úsilí za revoluční přeměnu světa na socialistických základech. Je na místě iobava opokles vzdělanosti aoztrátu vědomí historické kontinuity. Straně vždy šlo okontinuitu spokrokovými ademokratickými tradicemi, které se utvářely vboji proti reakčním afašistickým silám. Právě období první republiky, ve Stanovisku označené za periodu svysokou úrovní demokracie ademokratických svobod, je stigmatizováno bojem dvou sil. Leninské pojetí dvojí kultury je reálný historický fakt ivnašich dějinách. Vhodnocení demokratického charakteru této společnosti chybí však evidentní konstatování, že šlo odemokracii buržoazní, kterou vyznačují rovněž dlouhá období perzekuce dělnického hnutí apokrokových lidí, tvrdé cenzury všeho revolučního apokrokového, věznění astřílení do dělníků. Demokratické svobody za první republiky nebyly nějakým darem buržoazie, ale důsledkem boje revolučních apokrokových sil včele sKSČ. Vžádném směru nelze první republiku idealizovat, obcházet například fakt, že vedle pokrokových spisovatelů byli také takoví, kteří se angažovali jako klerofašisté, agrofašisté apod., volali po koncentrácích pro Karla Čapka adalší. Vcelkovém historickém hodnocení je nutno dát přiměřenou pozornost všem obdobím, kdy kultura aumění hluboce zasahovaly do našich dějin aprávě svou pokrokovou angažovaností vstupovaly do světového kontextu. Ztohoto hlediska nelze opomenout ani obrozeneckou epochu iproto, že právě vtomto období se utvářely hluboké demokratické tradice sepětí kultury aširokých mas. Chceme-li tedy mluvit ovztahu české aslovenské literatury khistorickým hodnotám, nemůžeme se vyhnout otázce, které konkrétní historické hodnoty máme na mysli, nemůžeme se vyhnout pohledu, který se opírá odialektiku dějinného procesu. Ideologická komise ÚV KSČ vyjádřila svým jednáním iněkteré další podněty pro přípravnou práci ke sjezdu, jako je nutnost vystoupení proti komercializaci kulturních hodnot, zhodnocení rozšířených styků československé literatury se světovým písemnictvím aj. […] Tato kritika ideologické komise ÚV KSČ vedla kzařazení všech citátů zrezoluce XIII. sjezdu KSČ, neboť původní verze neobsahovala ani jeden odkaz ktomuto stranickému dokumentu. Jak již bylo uvedeno, pro účastníky sjezdu byl Návrh stanoviska ÚV SČSS kněkterým otázkám československé literatury rozmnožen Dilií, vnásledujícím roce byl zařazen— adoplněn oformulaci: „(Podklad sjezdového jednání azároveň návrh závěrečné rezoluce, rozeslaný OPEN ACCESS MIchAL BAUER 355 před zasedáním všem členům SČSS)“— do protokolu vystoupení na sjezdu, který ve spolupráci se sekretariátem SČSS vydal Československý spisovatel vnákladu 100 000 výtisků. Návrh stanoviska ÚV SČSS kněkterým otázkám československé literatury Zkonfrontace minulosti spřítomností vytváří si člověk svou představu obudoucnosti. Hledá ve svých dějinách takové události asituace, které posilují jeho naděje atouhy, jeho víru vmožnost přetvoření světa kprospěchu lidského rodu. Událostí, která určila charakter našeho století, jeho konflikty, dramata aperspektivy, byla Velká říjnová socialistická revoluce. Dokázala, že člověk může sám rozhodovat osvém osudu. Padesátiletá zkušenost potvrdila aktuálnost Leninových myšlenek, vyslovených na začátku tohoto vývoje jménem všech lidí, kteří vrůzných kontinentech avrůzných zemích považují spravedlivou socialistickou přeměnu světa za svůj životní úděl, za velkou možnost lidstva: „Dosud všechen lidský důmysl, všechen lidský génius tvořil jen proto, aby jedněm dal všechny plody techniky akultury adruhým odmítal to nejnutnější— vzdělání arozvoj. Dnes naopak všechny divy techniky, všechny možnosti kultury se stanou majetkem všeho lidu aod této chvíle už nikdy nebude lidský důmysl agénius zneužit knásilí avykořisťování. My to víme— anestojí tedy za to pro splnění tohoto vznešeného úkolu pracovat, nestojí za to věnovat mu všechny síly? Pracující lid vykoná tuto titánskou historickou práci, neboť vněm dřímou velké síly revoluce, obrození aobnovy.“ Lidská existence acelistvost lidské osobnosti je vytvářena vnaprosto konkrétní historické situaci, kterou určují mocenské síly rozděleného světa. Před těmito základními rozpory naší epochy nemůže nikdo znás uniknout, nevěříme již dávno vmýty apověry ovelikosti neangažovaného postoje. Proti hrozbě, která chce zneužít moc proti člověku aproti lidstvu, vědomě stojíme na straně socialismu, který umožňuje člověku vytvořit společnost skutečné lidskosti. I. Naléhavě vyvstává staronová otázka: Jaký smysl ajaké místo zaujímá kultura vsoučasném světě? Tato otázka vystupuje do popředí stále naléhavěji, neboť vzáplavě masového ovlivňování propagandy, vohromujícím rozmachu metod, jimiž se dnes působí na tvorbu veřejného mínění, se zdá, že kultura se stává pouhým přívěskem apřepychem civilizačního procesu. Vidíme-li smysl socialistického zřízení ajeho humanismu vuskutečňování reintegrace člověka, jemuž je zaručen statut občana sveškerým respektem kneodcizitelnosti osobnosti (zřícení mýtu privilegií, důstojný vztah jednotlivce ksociálnímu avýrobnímu pořádku), pak nelze pohlížet na kulturu jen jako na cosi podřadného, odvozeného, neboť kultura apolitika mají společný cíl vrůzných sférách, ale se stejnou odpovědností. Základním rysem socialistické kultury není vytvářet určitý kanonizovaný soubor hotových poznatků, ale uskutečňovat proces hledání, ve kterém se ustavičně klade otázka ave kterém se na ni ustavičně hledá odpověď: Co je smysl ajaké jsou cesty kosvobození člověka, květší míře jeho svobody? Kultura je tedy hlavní sférou, vníž člověk může zkoumat cestu kmoderní anedeformované lidské existenci. Je hlavním ukazatelem úrovně celé společnosti. Velké OPEN ACCESS