Mezi skrytým a konvenčním. Kenneth Burke a teorie symbolu

Mezi skrytým akonvenčním. Kenneth Burke ateorie symbolu* Martin Švantner— Marianna Abrahamyan Fakulta humanitních studií Univerzity Karlovy martin.sv[email protected]— [email protected]om SYNOPSIS Between the Hidden and the Conventional: Kenneth Burke and the Theory of the Symbol This article discusses Kenneth Burke’s theory of the symbol, which considers the use of the sign as aspecifically human activity associated with the formation of meaning. In Burke’s view, the symbol is ameaning-making device that can influence human action and thoughts, and therefore represents the key to understanding the nature of human communication. In this article, Burke’s ideas are compared to other sign-symbol theories— namely, the semiotics of Umberto Eco and Juri Lotman, Charles Sanders Peirce’s semeiotics, as well as Ernst Cassirer’s philosophy of symbolic forms—, with analysis on the way each of these theorists defines the nature of the symbol and its conventional acceptation, principle of identification, and the characteristics of the symbolisation process itself. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Kenneth Burke; znak; symbol; symbolické jednání; rétorika; sémiotika / Kenneth Burke; sign; symbol; symbolic action; rhetoric; semiotics. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2022.2.5 1. ÚVOD Toto pojednání je příspěvkem ke komparativní historiografii ateorii znakových teo rií. Jeho hlavním cílem je představit vybrané motivy obsáhlého díla včeském prostředí velmi málo známého1 amerického filozofa, literárního vědce ateoretika * Tato studie byla podpořena grantem SVV UK 260 610 „Výzkum kognice, jazyka apoznávacích procesů“. 1 Mimo studie Jiřího Krause (1981; 1998; 2008; 2010; 2011) je včeském prostředí Burkovo vlivné dílo takřka opomenuto. Stejně tak srovnání Burkovy teorie sjinými sémiotickými perspektivami nepatří mezi běžná ani akademicky etablovaná témata. Rovněž vzahraničním kontextu je kdispozici jen velmi málo studií daného typu (klíčovou, popisnou prací je OPEN ACCESS 104 SLOVO A SMYSL 40 rétoriky Kennetha D.Burka (1897–1993). Naše pojednání se soustředí na problematiku, jíž se Burke věnoval zejména ve středním, vrcholném tvůrčím období své vědecké dráhy. Jedná se oBurkovu teorii symbolu, uchopenou jakožto specificky lidské používání znaku, asní spojenou teorii symbolického jednání, která podle něj představuje klíč kpopisu povahy lidské komunikace akpochopení postavení člověka (jakožto symbolického živočicha) ve světě vůbec. Dílčí snahou tohoto textu je nejen představit Burkův pohled, ale rovněž jej srovnat sjinými teoriemi znaku-symbolu aukázat Burkovo místo vjejich rámci. Jmenovitě jsou to— co do povahy arozsahu výběru velmi reduktivní aselektivní— exkurzy do děl Charlese Sanderse Peirce (1839–1914), Ernsta Cassirera (1874–1945), Jurije Michajloviče Lotmana (1922–1993) aUmberta Eca (1932–2016). Jde otaková pojednání, která tematizují pojem „symbol“ analogicky právě kBurkovým snahám: tj.na jedné straně ve vztahu klogice duchovní kultury (jako Eco, Lotman aCassirer) ana straně druhé vzhledem kpovaze lidského jednání či aktérství (jako je tomu částečně uEca a Peirce). Vkomparativním závěru ukážeme na kruciální rozdíly mezi Burkovým pojetím ajinými— komplementárními, ale spíše konkurenčními— koncepty, jako je právě Ecova aLotmanova sémiotika, Cassirerova filosofie symbolických forem a Peircova sémeiotika.2 Na úvod uveďme, že Burkův antropocentrický přístup ksymbolu lze chápat jako vmnoha ohledech analogický dobovému pojetí inspirovanému dílem Ernsta Cassirera (srov.Geertz 2000, s.41), ale také sociologickým pojetím známým ztextů Maxe Webera či Talcotta Parsonse (srov.Overington 1977; Kenny 2008). Burkovo pojetí symbolického lze pak prokazatelně chápat jako mezník dalšího rozvíjení sociálněvědní analýzy symbolického jednání (srov.Ricoeur 1991, s.256).3 Odtud výběr pro další srovnání voblasti sémiotiky: Eco (přinejmenším ve svém raném astředním období) přináší zaprvé historiografickou encyklopedickou perspektivu, aje pro nás tedy návodný: „symbol“ má svoji vlastní historii. Zároveň je Ecův Fiordo 1978; rozsáhlý přehled referencí nabízí Griffin 2022). Stručnou apodle našeho názoru poněkud povrchní komparativní studií je např.srovnání Burkovy teorie s Morrisovou sémiotikou, které provedl Paul Meadows (1957). Letos vyšla disertace Jonathana G.Griffina ASemiotic of Motives: Kenneth Burke and Deely-Tartu Semiotics (Griffin 2022), která Burka chápe— slovy amerického sémiotika Johna Deelyho (1990, s.119–120)— jako „kryptosémiotika“ akterou lze považovat za nejkomplexnější příspěvek knašemu tématu. 2 „Sémiotikou“ zde rozumíme teorii znaku aobecně teorii znakových soustav asystémů, která vzešla zširokých diskusí mezi lingvistikou, antropologií, filozofií aliterární vědou (součástí této teoretické rodiny je tak např.obecná sémiotika Umberta Eca). Je třeba poukázat na to, že někteří autoři (například Louis Hjelmslev, Algirdas Julien Greimas či Jurij Lotman) používají někdy termín „sémiotika“ jak pro samotný proces vznikání apůsobení znaků, tak pro teoretickou disciplínu, která jej popisuje. „Sémiologií“ míníme teorii znaku vázanou na odkaz Kursu obecné lingvistiky Ferdinanda de Saussura. „Sémeiotikou“ pak teorii znaku popisující „sémiosis“ (proces vzniku aakce znaků), jak je spjata svýchodisky Charlese Sanderse Peirce. Peircova sémeiotika není součástí sémiologie ani (vuvedeném smyslu) sémiotiky (srov.Švantner 2014; 2017; Švantner— Šedivcová 2019, s.20–24). 3 Burke se stal například zjevnou inspirací pro dramaturgickou sociologii Ervinga Goffmana aradikální sociologii Charlese Wrighta Millse (viz Branaman 1994; Edgley 2013). OPEN ACCESS MARTiN ŠVANTNER— MARiANNA ABRAHAMYAN 105 pohled podnětný vzhledem kprozkoumávání konvenční povahy symbolu, kterou rozpracovává nejdříve skrze svoji typologii kódů apozději především vobecných otázkách slabé asilné povahy kodifikace symbolického. Lze tak říci, že Burke by sEcem sdílel tento obecný předpoklad, ve kterém se odráží ryze kulturní povaha symbolu spojená slidským komunikačním jednáním.4 Jak uvidíme níže, Lotman, azejména pak Peirce představují jak vdetailu, tak celku odlišné pojetí symbolu. Oba autoři rozšiřují chápání symbolického mimo lidské aktérství auPeirce pak nacházíme akcent na inferencialistické pojetí sémiosis (CP 5.473;5 srov.Stjernfelt 2014, s.78–79). 1.1. ŽiVOTOPiSNá POZNáMKA Kenneth Duva Burke se narodil 5.května 1897 vPittsburghu vPensylvánii. Burke působil jako překladatel, básník, aforista, hudební aliterární kritik (Clark 2015), esejista asociální teoretik. Vroce 1924 vyšla jeho kolekce krátkých esejí The White Oxen, avšak proslavil se až dílem Counter-Statement (1931) anovelou Towards aBetter Life (1932). Jeho básně byly publikovány ve svazcích ABook of Moments (1955) aCollected Poems 1915–1967 (1968). Revoluční voblasti teorie komunikace se stala především jeho díla Permanence and Change (1935) aAttitudes Toward History (1937). Další úspěšnou publikací je jeho kolekce prací ztřicátých let The Philosophy of Literary Form (1941).6 Svoji neortodoxní komunikační teorii označenou jako „dramatismus“, která jej proslavila aměla (astále má) výrazný vliv na americkou intelektuální krajinu, formuloval zejména vdílech AGrammar of Motives (1945) aARhetoric of Motives (1950). Burke se tak zařadil (např.vedle Chaïma Perelmana aLucie Olbrechts-Tyteca) kzakladatelům aproponentům tzv.nové rétoriky (Hochmuth 1952). Vpublikacích The Rhetoric of Religion (1961) aLanguage as Symbolic Action (1966) pak dále rozpracoval své pojetí tzv.„logologie“ a„teorie symbolického jednání“. Burke působil na Chicagské univerzitě ana Bennington College ve Vermontu, mezi jeho studenty patřili mj.Erving Goffman (1922–1982), Edward Said (1935–2003), René Girard (1923–2015), Fredric Jameson (1936) aClifford Geertz (1926–2006). Vedle řady sociálněteoretických přístupů ke komunikaci výrazně ovlivnil např.dílo Harolda Blooma (1930–2019) aSusan Sontagové (1933–2004). Burke zemřel ve věku 96 let dne 19.11.1993.7 2. EPOCHÉ: HLEDÁNÍ DOKONALÉ DEFINICE SYMBOLU Úvodem je třeba poukázat na sice triviální, ale podstatnou skutečnost, že ačkoli se tak může na základě běžného intuitivního použití jevit, nemá termín „symbol“ 4 Dodejme, že doposud nejobsáhlejší komentář Jonathana Griffina (2022) zmíněný výše sEcovou sémiotikou pracuje minimálně. 5 Vtextu používáme mezinárodně užívanou formu odkazování kPeircovu dílu. Pracujeme skolekcí Peircových sebraných spisů Collected Papers of Charles Sanders Peirce (CP), kde první číslo značí svazek adruhé příslušný odstavec. 6 Srov.ktomu analýzu Burkova raného období in George— Selzer 2007. 7 Pro komplexní, chronologicky vedený rozbor jeho díla viz zejm. Wolin 2001. OPEN ACCESS 106 SLOVO A SMYSL 40 žádný jednotný, či dokonce univerzální význam (Lotman 2001, s.101; srov.Ricoeur 1993, s.161–162). Právě zde nachází své místo obecná sémiotika jako teoreticko-reflexivní disciplína, jejímž cílem je kritické zhodnocení asystematizace nereflektovaných pojmů spjatých sformováním významotvorných systémů aprocesů (jako je „symbol“). Nejprve tedy poukažme na proměnlivost různě kodifikovaných významů „symbolu“ ataké na ontonomické důsledky, které jeho definice přinášejí. 2.1. SYMBOL JAKO PŘÍSLiB SMYSLU Umberto Eco, který se (společně sJohnem Deelym adalšími) zasloužil ozájem o„archeologické“ (Charvát et al. 2015) zkoumání znakových teorií, poukazuje na „úctyhodný rodokmen“ (Eco 2005, s.14–15), jenž se ksymbolu váže. Připomíná, že nejpopulárnější současné užití arozumění výrazu „symbol“ pochází zněmecké idealistické filozofie (Eco 1986, s.143–144; Leventhal 1994, s.87), vníž je symbol chápán jako funkční potencialita formy významu. Symbol je zde vzákladu definován „příslibem“ či „zásobníkem“ (Žižek 2006, s.101) smyslu, který vždy přesahuje individuální perspektivu (Eco 1986, s.130). Jde tedy otakovou významovou situaci aznakovou substituci, která je spojena svágností, nedoslovností, skrytostí dalšího, Ecovými slovy s„mystickou mlhavostí“ (Eco 2009, s.233–235). Komplikovaněji vyjádřeno, „symbol“ nese možnost „uskutečnit znovupoznání vjistém velmi širokém okruhu úloh aoproti příliš rozmanitým příležitostem setkání“ (Gadamer 1995, s.84). Eco tak sféru symbolického charakterizuje obecně vkontextu „pansémiotické metafyziky“ (Eco 2005, s.16), tedy metafyziky analogické vůči magické hře driftujcích znaků (Eco 1986, s.153–156; Eco 2005, s.34; srov.Foucault 2007, s.73), prostupujících celé univerzum.8 2.2. SYMBOL JAKO KONVENCE Druhým, také běžně přijímaným obsahem, který se svýrazem „symbol“ pojí, je „konvence“ (Eco 2005, s.14; Bellucci 2021), jak je tomu evidentně vpřípadech logiky amatematiky (kde se běžně o„symbolech“ hovoří) avpřípadech mnoha dalších formálních systémů, kde se daná forma znaku vztahuje ke svému obsahu na základě stanoveného pravidla interpretace. Shrnuto, symbol je formou znaku, která nese instrukce ke konvenčnímu, sNiklasem Luhmannem9 řečeno ke generalizujícímu, funkcionálně-diferenčnímu jednání (Luhmann 2004, s.33). 2.3. SYMBOL JAKO NAPĚTÍ MEZi SKRYTÝM AKONVENČNÍM Samotné řecké σύμβολον („shoda“; „pečetní známka“; „jakýkoli token prokazující identitu“), odvozené ze slovesa σῠμβάλλω (mj.„učinit něco shodující se sněčím“; 8 Její metamorfózy a transformace pochopitelně sahají historicky mnohem hlouběji (srov.Manetti 1993, s.26; Hanke et al. 2015, s.65; Charvát et al. 2015) nežli ke zmíněné německé klasické filozofii (srov.Beiser 2002, s.430–431; Eco 2002, s.314). 9 Který vtom vychází zTalcotta Parsonse. OPEN ACCESS MARTiN ŠVANTNER— MARiANNA ABRAHAMYAN 107 „sjednotit“; „připojit“), jež mj.původně znamenalo „identifikační známku (mark), která je polovinou mince nebo odznaku“ (Eco 1986, s.130),10 ssebou nese stopu tohoto dvojího definičního napětí: jedná se jak oono skryté anedoslovené, to, co má být odhaleno— podobné androgynovi hledajícímu svoji druhou polovinu, tedy tajemství své ztracené jednoty (Platón, Symp. 192a–193e), tak právě sociální konvenci, úmluvu: „[…] když vstupujeme do divadla sutrženou vstupenkou, nikdo se nepídí po tom, kde se nachází její útržek; všichni důvěřují sémiotické přirozenosti znaku, který vtomto případě funguje na bázi zavedené auznávané konvence“ (Eco 2005, s.15). Eco si všímá tohoto napětí vdefinici symbolu jako něčeho, co je vprvním smyslu obdařeno zvláštní výjimečností akde symbol není běžným jazykovým výrazem.11 Jde otakové situace, kdy má běžný mluvčí […] jisté obtíže určit „správný“ smysl takových výrazů. […] „Symbolické gesto“ se nepokouší dosáhnout okamžitého konkrétního efektu. […] Je zde síť kontrastních vztahů, od konkrétního kabstraktnímu (liška pro mazanost), od abstraktního ke konkrétnímu (logické symboly), vágních metafor (temnota pro tajemství); vprvním plánu může být symbol chápán jako konvenční (jako je tomu vpřípadě klíčů svatého Petra představujících moc církve). [P]ři bližším pohledu zjistíme, že ačkoli považujeme nějaký symbol za transparentní, vždy vněm nalézáme nové améně konvenční významy (jako je nejasné, co přesně znamená gesto, když Ježíš dává Petrovi klíče, kdy je zřejmé, že mu je nedává „materiálně“, ale „symbolicky“) (Eco 1986, s.132; srov.Paolucci 2020, s.41–42). Druhým klíčovým obsahem termínu „symbol“ je pak právě to, že je zdefinice konvenčním znakem, takovým, který umožňuje vyjadřovat jiné vztahy— jako je tomu vpřípadě zmíněných logických amatematických symbolů. Eco uvádí pro přehled následující schéma (Eco 1986, s.133):12 10 Ipři pohledu knejstarším kořenům teorií znaku jsou symbola, vedle nepřítomnosti apotenciálně odhalitelné neviditelnosti toho, co zastupují, právě věcí „úmluvy“: katha synthéken (Aristotelés 1959, s.47–48; srov.Švantner— Šedivcová 2019), či vlatinské tradici je možné jim rozumět jako „vůli komunity uživatelů jazyka“, tedy jakožto: signa ad placitum asigna ex consuetudine (srov.Meier-Oeser 1997, s.266–267; Hanke et al. 2015, s.65–66). Později jsou Ferdinandem de Saussurem chápána jako typy zvykových znaků (Saussure 2007, s.101; srov.ktomu Švantner 2017, s.109), či Louisem Hjelmslevem jako emblémy aheraldické obrazy ataké jako alegorie (Eco 2005, s.15; srov.Hjelmslev 2016, s.147; Alleau 2014, s.21–22). 11 Jako tomu může být například ve videích poprav tzv.Islámského státu, které vedle své šokující brutality obsahují celou řadu různě kodifikujících „symbolických sdělení“. Např.nůž na hrdle zajatce symbolizující meč stínající bezvěrce, gesta zdviženého ukazováčku symbolizující jednotu atd.; srov.ktomu Perlmutter 2007, ksémiotické analýze symboliky islamistické propagandy viz zejména O’Halloran et al. 2019. 12 Které, dodejme, je poplatné jeho vlastní teorii znaku, tak jak ji předložil vTeorii sémiotiky (Eco 2009 [1976]) aposléze revidoval vKantovi aptakopyskovi (Eco 2011 [1997]). OPEN ACCESS 108 SLOVO A SMYSL 40 1. Znaková produkce jako základní sémiotický fenomén 2. Výrazy produkované skrze 3. Výrazy produkované skrze ratio facilis13 ratio difficilis14 Obr. 1:Ecova sémantická analýza obsahu výrazu „symbol“. Obsah znaku může být ve svém celku aktualizován pouze skrze progresivní interpretace, avšak zabývat se interpretací kvystižení symbolického modu15 není dle Eca dostačující, jelikož symbol přesahuje možnosti našeho rozumu (tamtéž, s.136–137, 142). Obsah symbolu tak vnímá jako „mlhovinu možných interpretací“, kdy symbol nedisponuje oprávněným interpretantem, ale je otevřen sémiotickému přesunu od interpretanta kinterpretantu (tamtéž, s.161). Tím naráží na paradoxní povahu symbolů: jsou významuplné azároveň postrádají specifickou signifikaci (Strukov 2016, s.74). Eco tak symbol chápe jako činnost, jejímž prostřednictvím dochází ke koordinaci akomunikaci zkušenosti, kdy symbolický modus je modem produkce iinterpre13 Skrze ratio facilis je význam vsymbolu zakódován na základě konvence či vyvození zkontextu. Eco dává příklad astrologického symbolu lva, který, ačkoli mohl být vúplných začátcích svého užívání vnímán analogicky vůči svému obsahu, nyní se pojí skonvenčním chápáním. Stejně tak může být na různých emblémech či erbech vyobrazen strom či město, ikdyž se jejich význam pojí kněčemu jinému: tyto vizuální alegorie mohou být mnohoznačné aobtížně uchopitelné, nicméně význam je vnich přímo zakódovaný. Eco řadí do kategorie ratio facilis ivýrazy, které kromě konvenčního či doslovného významu oplývají dodatečným, „nepřímým“ významem (např.„když sdělím ženě, že její muž byl vrestauraci skrásnou dívkou, nepřímo tím narážím na to, že muž ženu podvádí“, viz Eco 1986, s.136–137). 14 Symboly užívané matematickou aformální logikou jsou řízeny skrze ratio dificilis, tak jako např.schéma mapy metra, jehož význam je kódován jako doslovný. Kinterpretaci takových schémat dochází na základě daných sociokulturních kritérií. Ve všech případech ratia dificilis se proces mapování vEcově perspektivě vztahuje kvybraným rysům výrazu avybraným rysům obsahu (Eco 2009, s.228–233). 15 Aby se dostal kjádru problematiky symbolu, analyzuje Eco specifický sémanticko-pragmatický fenomén, který nazývá symbolickým modem (Eco 1986, s.133). 2.1. Vztažené ke svému obsahu skrze významové postuláty apřímo vyjadřující jejich „doslovný“ význam 3.2. Vyjadřující obrazné významy na základě rétorických pravidel 3.2.1. Snové obrazy 3.2.2. Metafory a další tropy 3.3. Estetické invence 2.2. Nepřímo vyjadřující druhý význam na základě vyvození zkontextu 3.1. Doslova vyjadřující jejich význam OPEN ACCESS MARTiN ŠVANTNER— MARiANNA ABRAHAMYAN 109 tace každého textu (Eco 1986, s.134, 142, 163).16 Jak si všímá Strukov (2016, s.74), daný modus uEca představuje „práci sontologií diskurzu, nikoli stypem reprezentace“. Symbol je pro něj „druhem textové implikace“, kdy kinterpretaci textu dochází prostřednictvím pragmatického rozhodnutí: „Chci interpretovat tento text symbolicky […], které […] vytváří na sémantické úrovni nový význam tím, že přiřazuje nový obsah kvýrazu, již korelujícímu skódovaným obsahem“ (Eco 1986, s.157, 163). Co se týče produkce symbolu, ta je dle Eca podmíněna specifickou sémiotickou strategií symbolického modu, kterou je tzv.„legitimizující teologie“,17 tedy „ateistická teologie neomezené sémiózy nebo hermeneutiky jako dekonstrukce“ (tamtéž, s.157, 163). 2.4. LOTMAN: NUTNOST SYMBOLiCKÉHO Jurij Lotman, podobně jako Eco, spíše volně pracuje skoncepty vypůjčenými ze strukturalistické tradice18 (zejména sHjelmslevovou glosématickou perspektivou; srov. Lachmann 1987) aze slovníku Charlese Sanderse Peirce (Lotman 2001, s.77; srov.Merell 2008).19 „Symbol“ je Lotmanem (analogicky kEcovi; viz Gramigna— Salupere 2017) definován předně tím, že— stejně jako každý znak— nese obsah, který slouží jako vyjádření jiného obsahu (srov.Eco 2009, s.27). Jak pro Eca (tamtéž, s.11), tak pro Lotmana je symbol specifický především tím, že je vždy spojený skulturním hodnocením/interpretací nějaké konvence (Lotman 2001, s.73) adále že je bytostně „polysémický“ (tamtéž, s.86). Stejně jako uEca je symbol ambiguitní povahy: je hlubokým kódovacím mechanismem— „textovým genem“, který může být dále rozvíjen do různých dějů, přičemž vlastní proces tohoto rozvíjení je nezvratný, nepředvídatelný aasymetrický (tamtéž, s.101). „Symbol“ je často anepřesně užíván jako prosté synonymum ktermínu „signifikace“, aikdyž je jeho význam obtížné vymezit, definice symbolického je nutná pro funkci sémiotické struktury.20 Ačkoli je symbol 16 Text je pro Eca místem, kde je neredukovatelná polysémie symbolů ve skutečnosti redukována, jelikož jsou vněm symboly vázány na svůj kontext (Eco 1994, s.21). 17 Jedná se osekularizovanou formu symbolismu, kdy text nehovoří sám osobě „zvenčí“, ale vypovídá onaší vlastní zkušenosti při jeho (dekonstruktivním) čtení (Eco 1986, s.154, 163). 18 Ačkoli se Eco Lotmanovi jinak věnuje poměrně obsáhle (viz Semiotics and the Philosophy of Language, 1986), jeho pojetí pojmu „symbolu“ ponechává spíše stranou. 19 Dodejme, že Lotman nepracuje sPeircovým korpusem, ale spíše volně přebírá dobově poplatnou, kvazi-jakobsonovskou interpretaci Peircovy druhé triády znakové klasifikace: ikon, index asymbol. 20 Jak uvádí Boguslaw Zylko, „Lotman rozlišoval dva druhy sémiotických struktur. První struktura zahrnuje relativně jednoduché struktury, které používají umělé jazyky spřesně definovanou syntaxí aslovní zásobou. Role této struktury je přenášet hotové (ready- -made) informace; smysl komunikačního aktu je zde dán přenosem zprávy od odesílatele kpříjemci sco nejmenší možnou informační ztrátou ašumem. Druhý typ struktury přichází snovými nebo nepředvídatelnými zprávami. Součástí této struktury jsou myslící objekty, jako je např.lidský mozek, umělecký text nebo obecně kultura uchopená jako sdílená nadindividuální forma (intellect)“ (Zylko 2001, s.400). Myslící objekty jsou pak komplexní systémy operující vživlu jak verbálních, tak obrazových (iconic) jazyků. Právě tyto komplexní systémy je možné charakterizovat tím, že jsou (oproti všem umělým OPEN ACCESS 110 SLOVO A SMYSL 40 velmi těžké obecně definovat, je něčím, co ze své povahy každý znakový systém definuje aco je daný systém— pokud se má jednat osémiotický systém (srov.Paolucci 2020, s.14–16)— nucen definovat (Lotman 2001, s.102). Lotmanova definice se tedy implicitně váže kobsahu symbolu jako skrytému smyslu azároveň pojímá symbol jako konvenční znak. Oproti Ecovi21 však Lotman chápe symbolické jednání šířeji, tj.jako vlastní každému význam generujícímu— tedy inon-lidskému— sémiotickému systému: [N]apříklad agresivní gesto zvířete, které slouží jako náhražka skutečného agresivního aktu, je prvkem tzv.symbolického chování; vtomto případě se symbol používá ve svém primárním významu. Vjiném příkladu je ve skupině zvířat použito symbolické sexuální gesto kvyjádření podřízenosti dominantnímu partnerovi, atak ztrácí svůj sexuální charakter. Vtomto případě můžeme hovořit ometaforické hodnotě gesta aogestické rétorice. […] Jsou možné idalší juxtapozice mezi méně vzdálenými sémantickými sférami avytvářenými kontrasty, které bychom mohli označit jako „rétorické (tamtéž, s.38). ZLotmanova kulturněcentrického22 hlediska symboly disponují schopností ukládat vsobě extrémně dlouhé asložité texty vkondenzované formě. Symbol zasahuje až do preliterárních časů, kdy některé znaky (jako elementární deskripce) představovaly ve zhuštěné podobě orálně podávané apředávané příběhy, které byly uchovány vpaměti dané komunity. Symbol tak vsobě vždy nese stopy minulého, jisté „archaické rysy“, aani ve své „finalizované“, tj.textové/konvencionalizované podobě nemusí být součástí žádného syntagmatického řetězce. Ivpřípadě, že jeho součástí je, si podle Lotmana stejně zachovává sémantickou astrukturální nezávislost. Klíčovou charakteristikou symbolu je zde snadnost, sjakou se může vyčlenit zdané sémiotické sféry avstoupit do jiného či nového textového/konvencionalizovaného prostředí. Tím je dle Lotmana definována základní vlastnost symbolu— kulturou prochází vertikálně anikdy nespadá do jednoho určitého časového úseku vrámci dané kultury, neboť jeho paměť je vždy starší než paměť veškerého „non-symbolického kontextu“ (tamtéž, s.102–103).23 Specifická bytnost symbolu dle Lotmana potom tkví vpřítomnosti obrazového („ikonického“) elementu, který je jím definovaný jazykům) nelineární afungují jako symboly, „podobní jedni druhým, přičemž jejich vztah je homomorfní“ (Lotman 1978, s.6). 21 Alespoň co se týče Ecových raných (Teorie sémiotiky) astředně pozdních textů (Semiotics and the Philosophy of Language). 22 Lotman sUspenským (2003) chápou kulturu jako sémiotický mechanismus pro organizaci auchování informací vkomunitním vědomí. Odiskurzu fikce lze říct, že uchovává právě symbolické strategie pro možné konfliktní situace, ato tak, aby je bylo možné porovnávat, čerpat znich avyužít je pro čtenářovo vlastní utváření smyslu anon-smyslu avnímavosti. 23 Lotman ztohoto hlediska také hovoří o„symbolickém“ a„desymbolickém“ čtení psaných textů. Udesymbolického čtení mají psaná slova charakter konvencionálních znaků vyjadřujících jednoduchá sdělení, zatímco symbolické čtení nám umožňuje číst jako symboly texty (či fragmenty textů), které ve svém původním kontextu nebyly ksymbolickému čtení určeny (Lotman 2001, s.105). OPEN ACCESS MARTiN ŠVANTNER— MARiANNA ABRAHAMYAN 111 (s implicitním odvoláním se na Hjelmsleva) jako podobnost mezi rovinou výrazu arovinou obsahu. Lotman si zde všímá antiteze „ikony“ a„obrazu“, přičemž vobraze je trojrozměrná realita prezentována realitou dvourozměrnou, což vede kvůli neúplné projekci úrovně výrazu na úroveň obsahu až kiluzivnímu efektu: jinými slovy, příjemce je nabádán kvíře vúplnou podobnost mezi nimi. Naproti tomu u„ikony“ (ataké funkce symbolu obecně) je neprojektivita úrovně výrazu na úroveň obsahu přirozenou vlastností komunikativního fungování znaku: obsah pouze „problikává“ skrze výraz, který naznačuje obsah (tamtéž, s.111). Tam, kde výraz poukazuje na obsah ve stejné míře, vjakém je zobrazen, hovoří Lotman osplynutí ikonu sindexem (tj.znakem soumeznosti). Shrnuto, symbol zde představuje jak kondenzátor (což je, jak uvidíme níže, důležitý aspekt ipro Burka) všech principů znakovosti, tak iněco, co hranice znakovosti přesahuje (tamtéž, s.111). 2.5. CASSiRER: SYMBOL JAKO CELEK VĚDOMÍ Dle Ernsta Cassirera (1996, s.35–37), jehož novokantovská koncepce Burka přímo ovlivnila,24 jazyk funguje na základním principu symbolizace. Stejně jako Burke chápe Cassirer povahu symbolu nikoli jako dílčí či marginální téma, ale jako ústřední otázku pro založení jakékoli epistemologie (Verene 1966, s.553). Co se pojetí symbolu týče, Cassirer následuje Kantovu ideu schématu: symbol není náhodným nástrojem myšlení; je to médium, prostřednictvím něhož se veškeré myšlení odehrává. Bez symbolů bychom nemohli dostát základnímu úkolu myšlení, totiž uchopení univerzálního vjednotlivém ajeho porozumění. Symbol je jak smyslový, tak intelektuální (tamtéž, s.555). Veškerý jazykový obsah („smyslová látka“) vsobě dle Cassirera nese duchovní „význam“. Nejde však ojednoduché zrcadlení, neboť smyslové prvky podle něj získávají svůj kvalitativní smysl až na základě přijetí do celku vědomí. Samotná schopnost jazyka něco vyjadřovat je založena na vzájemnosti subjektivity aobjektivity nesené symbolem— na syntéze „Já“ a„světa“: Vkaždém znaku, který člověk svobodně rozvrhne, pojímá duch „předmět“ právě tak, že přitom zároveň pojímá sebe sama ivlastní zákonitosti jeho tvorby. Atoto svérázné prolnutí připravuje teprve půdu pro hlubší určení jak subjektivity, tak objektivity (Cassirer 1996, s.35). Tím Cassirer zdůrazňuje důležitou funkci znaku, kterou je zprostředkování přechodu „od pouhé ‚látky‘ vědomí kjeho duchovní ‚formě‘“ (tamtéž, s.54). To je také hlavním cílem autorova textu— pochopit princip vytváření arozmanitosti symbolických forem (jinými slovy: „duševních projevů“; tamtéž, s.59). Duchovní formování je záležitostí komplexního systému, kdy jednotlivé formy rozvíjí svůj potenciál vurčité úrovni, v níž se projevuje jejich individualita (tamtéž, s.39). Všechny symboly, ať už jsou to mytické nebo umělecké obrazy, slova anebo logické formule, jsou si podobné vtom, že jsou to prostředky, jimiž se vytváří syntéza rozmanitosti vnímání. Dalším 24 Ačkoli Burke sdílí sCassirerem základní myšlenku definice člověka jako animal symbolicum, je Burkův přístup kdané problematice svým způsobem unikátní (neanalyzuje jazyk zpohledu obecné logiky, ale zhlediska jeho každodenního užívání; Smith 1968). OPEN ACCESS 118 SLOVO A SMYSL 40 3.1. RÉTORiCKá KOMUNiKACE VPOJETÍ KENNETHA BURKA Funkce rétoriky dle Burka spočívá vtom, že má schopnost ovlivňovat názory ačiny lidí prostřednictvím taktiky persvaze34 (Burke 1969b, s.55) založené na symbolickém jednání člověka, kněmuž, jak již bylo řečeno, dochází vsituacích, kdy někdo kněkomu hovoří či když tento někdo následuje daného mluvčího (Burke 1966, s.63). Burke nicméně přirovnává symbol knádobě pojímající větší obsah, než je pouhé nominální vyjádření. Dává příklad, kdy pod symbol „ateismu“ může jeden člověk subsumovat to, co druhý subsumuje pod symbolem „Boha“ (Burke 1984, s.328–329). Jeho tvrzení, že člověk je „živočichem užívající symboly“, je tak spojeno smodem transcendence, neboť ačkoli symboly užíváme koznačení věcí, tyto symboly nejsou reflexí ani znaky daných věcí, protože je do jisté míry překračují (Burke 1969b, s192). Ipřesto Burke vnímá funkci jazyka arétoriky jako blahodárnou. Jak poznamenává Kraus (2011, s.203), jedna zhlavních Burkových myšlenek vztahujících se kotázkám komunikace je, že „[j]azyk nesmí lidi rozdělovat, ale musí je vést kvzájemnému dorozumění, atudíž klepšímu životu“. Burke tak akcentuje jistý eticky normativní rozměr symbolu: svět člověka se nutně odvíjí od kvality „symbolu“, atedy nutně od kvality dalších, volně řečeno sémiotických aspektů lidské existence, kterými jsou „slovo“ a„logo“. Navazuje tak na Aristotelovo pojetí entelechie, když zmiňuje, že dokonalost lidstva se odvíjí od řádu racionality aže člověk je „racionálním živočichem“, nikoli příznakem absence iracionálních motivů, ale vtom, že je schopen užívat rozumu, tedy slova („logos“) (Burke 1969b, s.13–14, 77). Dle Burka bychom však neměli na slova nazírat jako na „znaky věcí“, nýbrž pojímat „věci jako znaky slov“, neboť při zprostředkování mezi společenskou sférou asférou neverbální přírody slova sdělují věcem ducha, kterého společnost vnucuje slovům, jež se pro ně (tj.věci) stala „jmény“.35 Tímto způsobem pojaté přírodní věci se stávají rozsáhlou přehlídkou společensko-verbálních masek akostýmů (Burke 1962, s.5–6). Burke však navrhuje nahlížet na jazyk nikoli přímo ve smyslu vztahu slovo-věc, ale vnímáním řeči jako pojmenování komplexních neverbálních situací.36 Jelikož je pro společenskou praxi příznačná absence přirozené absolutní komunikace, dochází dle Burka ke konfliktům (skupiny či jednotlivci stojí proti sobě), atudíž knástupu rétoriky (Burke 1969b, s.22–23).37 Burke uvádí příklad setkání několika soupeřících rétorů, jejichž projevy mohou přispívat ke vzájemnému obohacení skrze kladení azodpovídání otázek, vedoucích prostřednictvím spolupráce krozšíření jednotlivých pozic (tamtéž, s.53). Přichází smyšlenkou extenze rétoriky skrze koncept identifikace, kdy lze druhého člověka přesvědčit jen do té míry, do jaké dokážeme ztotožnit své způsoby sjeho (užitím stejného jazyka, stylu 34 Persvaze vždy předpokládá publikum, ikdyby jím měl být člověk sám sobě (Burke 1969b, s.38). 35 Věci jsou ve skutečnosti viditelným, hmatatelným materiálním ztělesněním ducha, který do nich proniká prostřednictvím slov (Burke 1962, s.6). 36 Podobně jako název románu ve skutečnosti nepojmenovává jeden předmět, ale shrnuje rozsáhlý komplex prvků, které tento román tvoří, adává mu tak charakter, podstatu či obecné směřování (Burke 1962, s.6). 37 Isamotná Burkova filozofie je rétorická asama sebe jako takovou chápe (Crusius 1999, s.87). OPEN ACCESS MARTiN ŠVANTNER— MARiANNA ABRAHAMYAN 119 řeči, tónu, gestikulace, adalšího; tamtéž, s.55, 64). Dle Burka lze skrze zmíněný princip nahlížet symbol jako integrační prostředek jazyka, kdy jsou jednotlivé substance či entity uvažovány ve své unikátnosti (situované mimo konfliktní teritorium), ve formě soukromých ohraničených struktur (individuálních univerz), knimž spadají jednotlivé diskurzivní oblasti. Tento princip funguje na bázi konsubstancionality— tu Burke vysvětluje na příkladu, že ačkoli Anení identické sB, jejich sjednocenost tkví ve spojitosti zájmů, za dodržení pravidla, že každý znich si uchovává svoji jedinečnost. Rétoriku tak Burke vnímá jako soubor identifikací, neboť identifikace nepopírá rozdílnost (jedno je součástí druhého) aneexistuje ani jasná hranice mezi identifikací arozdílností (tamtéž, s.20–23, 25). Burkovo pojetí rétoriky jakožto prostředku „dokazování protikladů“ odkazuje na vztah rétoriky adialektiky (tamtéž, s.53). 4. ZÁVĚR Cílem tohoto textu bylo představit problematiku pojetí symbolu vpodání Kennetha Burka aporovnat jeho východiska sdalšími mysliteli— Umbertem Ecem, Ernstem Cassirerem, Jurijem Lotmanem aCharlesem Sandersem Peircem—, snimiž Burke sdílí zájem oanalýzu principu procesu symbolizace vkulturní sféře ave vztahu klidskému jednání. Na porovnání těchto autorů se nyní zaměříme zhlediska čtyř základních otázek: otázky definice povahy symbolu, otázky konkretizace konvenční povahy symbolu, otázky individuální identifikace symbolu aotázky charakteristiky procesu symbolizace. Co se týče komparace autorů ohledně jejich chápání povahy symbolu, lze říct, že pro Burka je symbolem každý prostředek generující význam, pro Cassirera orgán našeho myšlení, obecně jazyk, poznání, mýtus aumění, pro Lotmana je to text (obsahem ivýrazem), pro Eca složitý výstup systému kodifikace, pro Peirce komplexní relace— znak-legisignum konvenční, obecné povahy, působící ve sféře sémiosis ve formě repliky, denotující druh věcí, nikoli konkrétní jednotliviny. Burke spojuje symbol sutvářením významu člověkem-„živočichem“ skrze užití rozumu, tedy slova, přičemž lidskou schopnost symbolicky jednat38 přisuzuje užití symbolického systému založeného na konvenci. Jeho antropocentrický postoj vychází zmyšlenky, že pouze člověk je schopný užívat symbolu, jelikož oplývá dovedností se mu naučit (tak jako např.různým jazykům).39 Podobně jako Burke chápe konvenční povahu symbolu iEco, podle něhož je spojení signifikace ainference závislé na kulturním přijetí40 ana systematické kodifikaci (Eco 2009, s.26). Peirce se však tomuto bytostně sociálnímu pojetí vymyká. Dle něho je sice každý konvenční znak symbolem, avšak ne každý symbol je nutně etablovaný člověkem. Jeho vnímání konvenčního přesahuje antropocentrické zaměření aakcentuje jeho přirozenou povahu. Ecův přístup nicméně 38 Samotné užití jazyka je příkladem symbolického jednání (Burke 1978, s.810). 39 Symbolický systém odlišuje od intuitivního (zvířecího) signálního systému, který postrádá tzv.„reflexivní“ aspekt, odkazující kdovednosti člověka mluvit sám osobě (Burke 1978, s.810). 40 „Znak je tu vždy, když se skupina lidí rozhodne něco použít auznávat to jako nositele něčeho jiného“ (Eco 2009, s.26). OPEN ACCESS 120 SLOVO A SMYSL 40 naráží na vyzdvižení mnohoznačnosti symbolu: symbol vyjadřuje buď skrytý, nebo konvenční (společensky etablovaný) obsah, jehož význam je závislý na silové intenzitě kodifikace, kde kontrast mezi silnější aslabší kodifikační povahou nepřímo odkazuje na polysémii a„nedourčenost“ symbolu. Analogicky vnímá iLotman symbol jako polysémický akulturně determinovaný konvenční znak aspojuje jej se schopností pojímat vsobě ve zkrácené podobě dlouhé texty. Lotmanovo pojetí se však liší vtom, že zahrnuje působení symbolu ivmimolidských systémech generujících význam, tedy ivživočišné sféře. Burke ovšem tvrdí, že pokud jsou slova určena ktomu, aby se zabývala neverbálními věcmi, jsou zpovahy věci nutně vněkterých ohledech cizí svému předmětu— jsou jako „brýle se zkreslujícími skly“ (Burke 1962, s.5).41 Daný efekt klamavých brýlí je umocněn jejich pragmatickou funkcí— užívání symbolu vyvolává reakci ve formě lidského jednání (ať už se jedná opřijetí určité zkušenosti nebo vykonání jistého činu). Symboly tak dle Burka oplývají rétorickou funkcí, která se vztahuje na jakékoli užití výrazových prostředků, jež člověk užitím rozumu (skrze jazyk) dekóduje, tedy na individuální úrovni uchopí význam dané věci/situace. Tato individuální úroveň je uBurka přímo spjata sprincipem identifikace, která je vlastní symbolu akterá usvých uživatelů předpokládá existenci jedinečných individuálních univerz diskurzu, stojících vkontrastu kuniverzálnímu užití souboru pravidel určitého jazyka (gramatiky) (Burke 1989, s.182). Symbolická korelace mezi výrazem aobsahem je jak uBurka, tak uEca spojena spřesahem individuální perspektivy (sindivi duální interpretabilitou identifikujícího), ačkoli Eco nastavuje limity individuálnímu pojetí, ato vrámci kontextové souvislosti. Důraz na jednotlivce klade také Cassirer, dle něhož obsah znaku není určen pouze minulostí, ale je neustále obnovován skrze rozličné duševní projevy nabité individuálním potenciálem, což poukazuje na pojetí sémantické nezávislosti symbolu, které Cassirer sdílí sLotmanem. Cassirer však prosazuje myšlenku plurality jednotlivých symbolických forem, které tvoří jednotný celek svou vzájemnou interaktivitou. Toto dialektické pojetí obecného apartikulárního je patrné iuBurkovy koncepce symbolu. Zatímco Burke zdůrazňuje dialektické napětí mezi obecným (kolektivním) užíváním jazyka ajeho konkrétními typy užití individui, Eco se spíše soustředí na obecnou formu zkušenostního aspektu, utváření významu skrze komunikaci avyzdvihuje důležitost charakterizace znaku skrze daný kontext.42 Důraz na kontext se objevuje iuBurka, ovšem sohledem ke vztahu klidskému jednání: při vyhodnocování různých situací je člověk ovlivňován přidruženými pocity, předchozími analogickými zkušenostmi, tendencemi přijmout, či zavrhnout situaci (viz výše klíčové vlastnosti symbolu dle Burka). Vtextu jsme se dále zabývali otázkou charakteristiky procesu symbolizace ujednotlivých autorů. Zatímco Burke zohledňuje rétorickou povahu symbolu ajeho funkci „zkreslování“, tedy „pozměňování“ označovaných věcí, Lotman paralelně sEcem vyzdvihuje jeho skrytý smysl a„nedourčenost“ symbolu (obsah je skrze znak vždy pouze naznačován). Pro Cassirera zabývat se smyslem symbolu znamená zabý41 Pokud se oneverbálních věcech hovoří vtermínech slov (nebo obecně symbolů), nutně se onich hovoří vtermínech toho, co nejsou (Burke 1962, s18). 42 Ačkoli je dle Eca obtížné vysvětlit, jak lze rozumět řečovým aktům bez vysvětlení povahy znaků tvořících daný kontext (Eco 1986, s.22). OPEN ACCESS MARTiN ŠVANTNER— MARiANNA ABRAHAMYAN 121 vat se smyslem bytí. Symbol je pro něj prostředkem našeho myšlení, jeho primární funkce nespočívá voznačení, ale v„energii tvoření“, jejíž podstata se nachází vtransformaci „látky“ vědomí (jazykového obsahu) do individuálních duševních projevů. Symbolická forma získává svoji podobu, když vědomí (subjektivní faktor) zpracuje jazykový obsah (objektivní faktor). Závěrem konstatujme, že Burkův symbol lze vnímat jako znak, jehož funkcí je určitá forma jednání, kdy samotný akt výběru určitého významu, upřednostněného před jinými, je jistou formou aktu (Griffin 2022, s.48, 15). Lotmanova koncepce zase předpokládá, že minimální funkční mechanismus není tvořen jediným symbolem, textem či sémiotickým systémem, ale kompletním sémiotickým prostorem, jehož vnitřní organizace je poháněna mnoha sémiotickými procesy, fungujícími vrámci komplexního komunikačního systému (Long— He 2021, s.1270). Cassirer deleguje funkci znakových procesů hlouběji— do sféry transcendentálního vědomí (Juenghani 2020, s.127), zatímco Eco zdůrazňuje důležitost kulturní konvence, která je zodpovědná za určení znakového referentu optikou abstraktní entity (Eco 2009, s.81). Burke tak podobně jako Peirce směřoval kuniverzálnějšímu pojetí významu, které přesahuje lidský jazyk azasahuje do formální oblasti. Cílil ktakovému druhu fundamentální perspektivy, která dala vzniknout sémiotice jako transdisciplinárnímu projektu zkoumání (Griffin 2022, s.13). LITERATURA Alleau, René: Věda osymbolech. Příspěvek ke studiu principů ametod obecné symboliky, přel. Jacques Joseph. Malvern, Praha 2014. Aristotelés: Ovyjadřování, přel. Antonín Kříž. Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1959. Beiser, Frederick Charles: German Idealism: The Struggle against Subjectivism, 1781–1801. Harvard University Press, Harvard 2002. Bellucci, Francesco: Peirce on Symbols. Archiv für Geschichte der Philosophie 103, 2021, č.1, s.169–188. Branaman, Ann: Reconsidering Kenneth Burke: His Contributions to the Identity Controversy. The Sociological Quarterly 35, 1994, č.3, s.443–455. Burke, Kenneth: Notes on the Lit’ry Life. Proceedings of the American Academy of Arts and Letters and the National Institute of Arts and Letters, druhá řada, č.2, 1952, s.39–50. Burke, Kenneth: What Are the Signs of What? ATheory of „Entitlement“. Anthropological Linguistics 4, 1962, č.6, s.1–23. Burke, Kenneth: Language as Symbolic Action: Essays on Life, Literature, and Method. University of California Press, Berkeley 1966. Burke, Kenneth: Counter-Statement. University of California Press, Berkeley— Los Angeles— London 1968. Burke, Kenneth: AGrammar of Motives. University of California Press, Berkeley— Los Angeles— London 1969a. Burke, Kenneth: ARhetoric of Motives. University of California Press, Berkeley— Los Angeles— London 1969b. Burke, Kenneth: The Philosophy of Literary Form. 3.vyd. University of California Press, Berkeley— Los Angeles— London 1974. Burke, Kenneth: (Nonsymbolic) Motion/ (Symbolic) Action. Critical Inquiry 4, 1978, č.4, s.809–838. Burke, Kenneth: Attitudes Toward History. 3.vyd. Berkeley— Los Angeles— London, University of California Press 1984. Burke, Kenneth: On Symbols and Society. University of Chicago Press, Chicago— London 1989. OPEN ACCESS 122 SLOVO A SMYSL 40 Cassirer, Ernst: Filosofie symbolických forem. I, Jazyk, přel. Karel Berka. OIKOYMENH, Praha 1996. Clark, Gregory: Civic Jazz: American Music and Kenneth Burke on the Art of Getting Along. University of Chicago Press, Chicago 2015. Colapietro, Vincent: C.S.Peirce’s Rhetorical Turn. Transactions of the Charles S.Peirce Society 43, 2007, č.1, s.16–52. Coles, Gregory: Advantageous Incapacities: Reading the Margins with Kenneth Burke. Pennsylvania State University, 2019 <https://etda.libraries.psu.edu/files/final_ submissions/18558> [13.5.2022]. Crusius, Timothy: Kenneth Burke and the Conversation after Philosophy. Southern Illinois University, Carbondale Press 1999. Deacon, Terrence William: The Symbolic Species: The Co-evolution of Language and the Brain. W.W.Norton, New York— London 1997. Deely, John: Basics of Semiotics. Indiana University Press, Bloomington, Indianapolis 1990. Doubt, Keith: The Untold Friendship of Kenneth Burke and Talcott Parsons. The Social Science Journal 34, 1997, č.4, s.527–537. Eco, Umberto: Semiotics and the Philosophy of Language. Indiana University Press, Bloomington 1986. Eco, Umberto: The Limits of Interpretation. Indiana University Press, Bloomington 1994. Eco, Umberto: Ozrcadlech ajiné eseje, přel. Vladimír Mikeš. Mladá fronta, Praha 2002. Eco, Umberto: Meze interpretace, přel. Ladislav Nagy. Karolinum, Praha 2005. Eco, Umberto: Teorie sémiotiky, přel. Marek Sedláček. Argo, Praha 2009. Eco, Umberto: Kant aptakopysk, přel. Pavel Štichauer. Argo, Praha 2011. Eco, Umberto: Na ramenech obrů, přel. Helena Lergetporer aMagdaléna Žáčková. Argo, Praha 2018. Edgley, Charles: The Drama of Social Life. Routledge, London 2013. Fiordo, Richard: Kenneth Burke’s Semiotic. Semiotica 23, 1978, č.1/2, s.53–75. Foucault, Michel: Slova avěci, přel. Jan Rubáš. Computer Press, Brno 2007. Gadamer, Hans-Georg: Aktualita krásneho, přel. Oliver Bakoš. Archa, Bratislava 1995. Geertz, Clifford: Interpretace kultur. Vybrané eseje, přel. Hana Červinková, Václav Hubinger aHedvika Humlíčková. Sociologické nakladatelství, Praha 2000. George, Ann— Selzer, Jack: Kenneth Burke in the 1930s. The University of South Carolina Press, Columbia, SC 2007. Gramigna, Remo— Salupere, Silvi: Umberto Eco and Juri M.Lotman on Communication and Cognition. In: Torkild Thellefsen— Bent Sørensen (eds.): Umberto Eco in His Own Words. Walter de Gruyter, Berlin— Munich— Boston 2017, s.248–257. Griffin, Jonathan Grant: ASemiotic of Motives: Kenneth Burke and Deely-Tartu Semiotics. University of Tartu, Tartu 2022. Hanke, Miroslav— Větrovcová, Marie— Kastnerová, Martina— Švantner, Martin: Stopování sémiotiky. 2.vyd. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2015. Hjelmslev, Louis: Ozákladech teorie jazyka, přel. František Čermák. Academia, Praha 2016. Hochmuth, Marie: Kenneth Burke and the “New Rhetoric”. Quarterly Journal of Speech 38, 1952, č.2, s.133–144. Charvát, Martin— Karľa, Michal— Švantner, Martin: Archeologie znaku. Vybrané studie kdějinám sémiotiky. Togga, Praha 2015. Ingarden, Roman: Umělecké dílo literární, přel. Antonín Mokrejš. Československý spisovatel, Praha 1967. Juenghani, Masoud Algooneh: How Cassirer Explains Myth and Other Symbolic Forms Through Symbolic Functions. Semiotica, 2020, č.233, s.125–144. Kenny, Robert Wade: The Glamour of Motives: Applications of Kenneth Burke within the Sociological Field. The Journal of the Kenneth Burke Society 4, 2008, č.2 <https://www. kbjournal.org/kenny> [13.5.2022]. Kevelson, Roberta: Peirce, Paradox, Praxis: The Image, The Conflict, and the Law. De Gruyter, London 2019. Kraus, Jiří: Rétorika vdějinách jazykové komunikace. Academia, Praha 1981. OPEN ACCESS MARTiN ŠVANTNER— MARiANNA ABRAHAMYAN 123 Kraus, Jiří: Rétorika vevropské kultuře. Academia, Praha 1998. Kraus, Jiří: Jazyk vproměnách komunikačních médií. Karolinum, Praha 2008. Kraus, Jiří: Rétorika ařečová kultura. Karolinum, Praha 2010. Kraus, Jiří: Rétorika vevropské kultuře ive světě. Karolinum, Praha 2011. Lachmann, Renate: Value Aspects in Jurij Lotman’s Semiotics of Culture/Semiotics of Text. Dispositio 12, 1987, č.30/32, s.13–33. Leventhal, Robert Scott: The Disciplines of Interpretation: Lessing, Herder, Schlegel and Hermeneutics in Germany 1750–1800. De Gruyter, Berlin 1994. Liszka, James Jakób: Peirce’s Revolutionary Concept of Rhetoric. In: Mats Bergman— Samia Paavola— Ahti-Veikko Pietarinen— Henrik Rydenfelt (eds.): Ideas in Action: Proceedings of the Applying Peirce Conference. Nordic Pragmatism Network, Helsinki 2010, s.118–133. Liszka, James Jakób: How Signs Convey Information. Chinese Semiotic Studies 12, 2016, č.1, s.45–66. Long, Jinshun— He, Jun: Cultural Semiotics and the Related Interpretation. Advances in Social Science, Education and Humanities Research, 2021, č.586, s.1268–1272. Lotman, Jurij: Fenomen kuľtury. In: Trudy po znakovym sistěmam, X.Semiotika kuľtury. TGU, Tartu 1978. Lotman, Jurij Michajlovič: Universe of the Mind: ASemiotic Theory of Culture. I.B.Tauris Publishers 2001. Lotman, Jurij Michajlovič— Uspenskij, Boris Andrejevič: Osémiotickém mechanismu kultury. In: Tomáš Glanc (ed.): Exotika. Výbor zprací tartuské školy, přel. Pavel Hroch. Brno 2003, s.36–58. Luhmann, Niklas: Einführung in die Systemtheorie. Carl-Auer-Systeme Verlag, Heidelberg 2004. Manetti, Giovanni: Theories of the Sign in Classical Antiquity. Indiana University Press, Bloomington 1993. Meadows, Paul: The Semiotic of Kenneth Burke. Philosophy and Phenomenological Research 18, 1957, č.1, s.80–87. Meier-Oeser, Stephan: Die Spur des Zeichens: Das Zeichen und seine Funktion in der Philosophie des Mittelalters und der frühen Neuzeit. De Gruyter, Berlin 1997. Merell, Floyd: Lotman’s Semiosphere, Peirce’s Signs, and Cultural Processes. Russian Journal of Communication 1, 2008, č.4, s.372–400. Nöth, Winfried: The Criterion of Habit in Peirce’s Definitions of the Symbol. Transactions of the Charles S.Peirce Society 46, 2010, č.1, s.82–93. O’Halloran, Kay et al.: Multimodal Recontextualizations of Images in Violent Extremist Discourse. In: Sumin Zhao— Emilia Djonov— Anders Björkvall— Morten Boeriis (eds.): Advancing Multimodal and Critical Discourse Studies: Interdisciplinary Research Inspired by Theo Van Leeuwen’s Social Semiotics. Routledge, London 2019, s.181–202. Overington, Michael A.: Kenneth Burke and the Method of Dramatism. Theory and Society 4, 1977, č.1, s.131–156. Paolucci, Claudio: Cognitive Semiotics. Integrating Signs, Minds, Meaning and Cognition. Springer, Dordrecht 2020. Parsons, Talcott: Societies: Evolutionary and Comparative Perspectives. Prentice-Hall, Inc, New Jersey 1966. Parsons, Talcott: The Social System. Routledge, London 2005. Peirce, Charles Sanders: (i. 1867–1913). Collected Papers of Charles Sanders Peirce, sv. 1–6, ed. Charles Hartshorne and Paul Weiss, Harvard University Press, Cambridge, MA 1931–1966; sv. 7–8, ed. Arthur Burks, stejný vydavatel, 1958. Citováno jako: CP svazek:odstavec. Perlmutter, Dawn: Symbols of Terrorism: ALaw Enforcement Guide to Domestic and International Group Emblems. The Institute for the Research of Organized & Ritual Violence, Pennsylvania 2007. Platón: Symposion, přel. František Novotný. OIKOYMENH, Praha 2005. Ricoeur, Paul: Ideology, Utopia, and Politics. In týž: From Text to Action: Essays in HermeneuticsII. Northwestern University Press, Evanston 1991, s.227–339. OPEN ACCESS 124 SLOVO A SMYSL 40 Ricoeur, Paul: Život, pravda, symbol, přel. Miloš Rejchrt aJan Sokol. OIKOYMENH, Praha 1993. Saussure, Ferdinand de: Kurs obecné lingvistiky, přel. František Čermák. Academia, Praha 2007. Smith, Nelson J.: Language as Symbolic Action: Essays on Life, Literature, and Method, by Kenneth Burke (recenze). Philosophy & Rhetoric 1, 1968, č.3, s.187–189. Stjernfelt, Frederik: Natural Propositions: The Actuality of Peirce’s Doctrine of Dicisign. Docent Press, Boston 2014. Strukov, Vlad: Contemporary Russian Cinema: Symbols of aNew Era. Edinburgh University Press, Edinburgh 2016. Švantner, Martin: Ojedné bouři včajovém hrnku: Ch. S.Peirce, U.Eco asémiotická metafyzika objektů. Filozofia 69, 2014, č.1, s.63–76. Švantner, Martin: Nepochopená setkání: sémiotika asociální věda omédiích. Sociální studia 14, 2017, č.2, s.99–122. Švantner, Martin: Pragmatic/Pragmatist Mind: Eco’s Cognitive Semioticization of Qualia. European Journal of Pragmatism and American Philosophy X/1, 2018, s.1–10 <http:// journals.openedition.org/ejpap/1140> [13. 5 2022]. Švantner, Martin— Šedivcová, Karolína: Číst vrelacích: dekonstrukce, sémiologie, sémeiotika aironie dějin teorie znaku. In: Martin Švantner— Michal Karľa— Karolína Šedivcová (eds.): Sémiotické marginálie. Mezi epistemologií, estetikou apolitikou. Togga, Praha 2019, s.19–51. Verene Donald: Cassirer’s View of Myth and Symbol. The Monist 50, 1966, č.4, s.553–564. Wais, Erin: Trained Incapacity: Thorstein Veblen and Kenneth Burke. The Journal of the Kenneth Burke Society 2, 2005, č.1 <https:// www.kbjournal.org/wais> [13.5.2022]. Wolin, Ross: The Rhetorical Imagination of Kenneth Burke. University of South Carolina Press, Columbia, SC 2001. Zylko, Bogusław: Culture and Semiotics: Notes on Lotman’s Conception of Culture. New Literary History 32, 2001, č.2, s.391–408. Žižek, Slavoj: The Parallax View. The MIT Press, Cambridge 2006. OPEN ACCESS