Základy sociolingvistiky : učební materiál pro studenty oboru Český jazyk a literatura

Jan Chromý Základy sociolingvistiky Učební materiál pro studenty oboru Český jazyk aliteratura UNIVERZITA KARLOVA VPRAZE NAKLADATELSTVÍ KAROLINUM 2014 Základy sociolingvistiky Učební materiál pro studenty oboru Český jazyk aliteratura Jan Chromý Grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání první © Univerzita Karlova v Praze, 2014 Text © Jan Chromý, 2014 ISBN 978-80-246-2644-4 (online : pdf) Příručka vznikla v rámci projektu Rozvoj a inovace bakalářského studia českého jazyka v Ústavu českého jazyka a teorie komunikace FF UK v Praze (CZ.2.17/3.1.00/33275), který byl realizován v období 2011–2013 za finanční podpory Operačního programu Praha Adaptabilita. Univerzita Karlova v Praze Nakladatelství Karolinum 2014 http://www.cupress.cuni.cz Obsah Úvod 9 1. Co je sociolingvistika? 10 1.1 Úhly pohledu vsociolingvistice 10 1.1.1 Makropohled vs. mikropohled 11 1.1.2 Kvantitativní anekvantitativní pohled 11 1.1.3 Empirický vs. neempirický pohled 12 1.1.4 Prakticky ateoreticky orientovaný přístup 13 1.2 Stručně khistorii sociolingvistiky 13 1.3 Základní pojmy 14 1.3.1 Varieta jazyka 14 1.3.2 Jazyková situace 14 1.3.3 Sociální stratifikace, sociální skupina, sociální třída, sociální status 14 1.4 Úvahové otázky 15 2. Typologie jazykových situací 17 2.1 Úvod 17 2.2 Typy jazykových situací 19 2.2.1 Homogenní jazyková situace 19 2.2.2 Situace standard adialekty 19 2.2.3 Diglosie 20 2.2.4 Bilingvní (multilingvní) jazyková situace 22 2.2.5 Kreolské kontinuum 25 2.3 Úvahové otázky 27 3. Variační sociolingvistika 29 3.1 Úvod 29 3.2 Tradiční dialektologie 29 3.3 Principy variační sociolingvistiky 31 3.4 Labovův výzkum naostrově Martha’s Vineyard 36 3.5 Labovův výzkum vypouštění [r] vNew Yorku 37 3.6 Výzkum Lesley Milroyové vBelfastu 38 3.7 Výzkum Penelope Eckertové nadetroitské střední škole 40 3.8 Wilsonův výzkum řeči Moravanů žijících vPraze 41 3.9 Úvahové otázky 42 4. Teorie komunikační akomodace 44 4.1 Úvod 44 4.2 Základní poznatky teorie komunikační akomodace 44 4.3 Gilesův výzkum vBristolu 48 4.4 Kanadsko-anglický výzkum Howarda Gilese aPhilipa Smitha 49 4.5 Výzkum Nikolase Couplanda vCardiffu 49 4.6 Úvahové otázky 50 5. Postoje kjazyku 51 5.1 Úvod 51 5.2 Pohledy napostoje 51 5.3 Techniky zkoumání postojů kjazyku 53 5.4 Lambertův výzkum vQuébecu 55 5.5 Gilesovy aBourhisovy modifikace základní verze techniky spojitých masek 56 5.6 Výzkum Kathryn Woolardové vBarceloně 58 5.7 Cargileův výzkum angličtiny sčínským přízvukem 60 5.8 Úvahové otázky 60 6. Jazyková socializace 62 6.1 Úvod 62 6.2 Výzkum Elinor Ochsové aBambi Schieffelinové vetřech společenstvích 63 6.3 Propracované aomezené kódy vpojetí Basila Bernsteina 66 6.4 Úvahové otázky 67 7. Jazyková ideologie 68 7.1 Úvod 68 7.2 Kroskrityho pět úrovní organizace jazykových ideologií 69 7.3 Ideologie standardního jazyka 70 7.4 Úvahové otázky 71 8. Jazykové plánování ajazykový management 72 8.1 Úvod 72 8.2 Jazykové plánování 72 8.3 Jazykový management 73 8.4 Výzkum Jiřího Nekvapila aMarka Nekuly vnadnárodních podnicích vČeské republice 74 8.5 Úvahové otázky 75 Citovaná literatura 76 9 Úvod Tento materiál je základním studijním podkladem pro přípravu kezkoušce zpředmětu Základy sociolingvistiky aje určen bakalářským studentům oboru Český jazyk aliteratura. Důvodem, proč vznikl, je absence česky psané příručky, která by sociolingvistickou problematiku představovala souhrnně apřehledně. Hlavním cílem tohoto materiálu je poskytnout orientační představu osociolingvistice studentům, kteří se stímto oborem dosud nesetkali, ausnadnit jim tak další, hlubší studium dílčích oblastí sociolingvistiky. Tento text není vzhledem kesvému přehledovému charakteru určen osobám, které již jsou se sociolingvistickou problematikou obeznámeny. Pokud by se však přece jen rozhodly jej číst, uvítám jakékoliv jejich připomínky, postřehy akomentáře, které by mohly pomoci jej vylepšit. Ktémuž samozřejmě vyzývám ičtenáře se sociolingvistickou problematickou dosud neobeznámené. Struktura materiálu Struktura tohoto materiálu vychází ztémat, která tvoří náplň jednotlivých přednášek zpředmětu Základy sociolingvistiky. Nakonci každého oddílu jsou uvedeny úvahové otázky, jejichž cílem je navést čtenáře kpřemýšlení odaném tématu. Naotázky záměrně není poskytnuta odpověď. Nakonci materiálu je uvedena citovaná literatura. 16 – Včem byste řekl/a, že mohly sociolingvistické práce pomoci, pokud se orientovaly prakticky? – Včem spočívají výhody kvantitativního přístupu ksociolingvistice? Proč má smysl používat pro vyhodnocení dat statistické metody? – Kčemu lze využít poznatky získané vrámci mikropohledu, například analýzu jedné konkrétní, byť dlouhé konverzace? 17 2. Typologie jazykových situací 2.1 Úvod Lze tvrdit, že žádné dvě jazykové situace nejsou zcela stejné. Ztohoto tvrzení by vyplývalo, že ojazykových situacích nemůžeme mluvit obecně, že například česká jazyková situace nemá nikde obdoby, že je natolik výjimečná, že nemá smysl hledat paralely jinde. Takový skepticismus by však byl přehnaný. Analogicky bychom mohli uvažovat ojazycích jako takových. Je zřejmé, že žádné dva jazyky nejsou zcela stejné, zjevně se mezi sebou liší vřadě rysů, zobecňující pohledy nastavbu různých jazyků ale zaněco nepatřičného nepovažujeme. Klasickým příkladem může být jazyková typologie vytvořená Vladimírem Skaličkou. Skalička (např. 1975) mluvil ojazykových typech, což jsou ideální konstrukty stojící mimo univerzum existujících jazyků. Jde tedy ojakési modely, prostřednictvím kterých jsme schopni nahlížet principiální shody arozdíly mezi nejrůznějšími světovými jazyky. Skalička rozlišoval pět základních jazykových typů: flektivní, aglutinační, izolační, introflektivní apolysyntetický. Flektivní typ se vyznačuje tím, že vyjadřuje gramatické významy jediným afixem, tedy, viděno zopačné perspektivy, že afixy jsou kumulativní (vyjadřují více gramatických významů najednou – např. koncovka -ami veslovním tvaru ženami vyjadřuje najednou 7. pád, množné číslo aženský rod). Pro tento typ je dále charakteristický volný slovosled apevné hranice mezi slovními druhy. Flektivnímu typu je podobný typ introflektivní, který se vyznačuje tím, že se gramatický význam vyjadřuje infixací neboli vnitřní alternací vkořenném morfému (příkladem introflexe 18 mohou být některá anglická substantiva, která tvoří nepravidelně plurál: sg. foot – pl. feet, sg. tooth – pl. teeth apod.). Aglutinační typ je charakterizován tím, že jeden afix vyjadřuje pouze jednu gramatickou kategorii. Gramatické významy se tak vyjadřují řetězením afixů (např. kečuánská věta Paykunatan rikuni znamená „Vidím je“, přičemž první slovo je členěno takto: pay (kořen, zájmeno „on“) – kuna (afix pro množné číslo) – ta (akuzativ) – n (rematizátor). Slovosled uaglutinačního typu je pevný aslova zde nejsou pevně diferencována doslovních druhů. Gramatické významy uizolačního typu jsou vyjadřovány synsémantickými slovy, zčehož vyplývá velmi častá lexikální homonymie apolysémie ataké to, že utohoto typu se prakticky neobjevuje morfologická slovotvorba. Polysémie je zde vyvažována pevným slovosledem. Srov. následující příklad zčínštiny: (1) wŏ gāng yào gĕi nĭ nà yì bēi chá já právě být:FUT dát ty:REC ten jeden šálek čaj „Donesu ti šálek čaje.“ (převzato zFinegan, 2008: 53) Polysyntetický typ vyjadřuje gramatické významy kombinací autosémantických slov. Vtomto typu neexistují synsémantická slova. Srov. příklad zeskymáckého jazyka yupik. (2) tuntussuqatarniksaitengqiggtuq (slovo) tuntu-ssur-qatar-ni-ksaite-ngqiggte-uq (morfematické členění) sob-lovit-FUT-říct-NEG-znovu-3SG:IND „(Zatím) znovu neřekl, že půjde lovit soby.“ (převzato zPayne, 1997: 28) Pro nás je důležité, že cílem uvedeného Skaličkova rozlišení není třídění jednotlivých jazyků, ale vytvoření referenčního rámce, prostřednictvím kterého můžeme jazyky srovnávat. Můžeme například mluvit otom, že čeština má významné rysy flektivního typu (např. skloňování substantiv), ale zároveň se uní projevují irysy aglutinační (např. slovotvorné afixy) aizolační (např. některé tvary slovesa být). Díky tomu ji pak můžeme vztáhnout kdalším jazykům, které mají některé aspekty morfologie shodné, jiné zase odlišné. Přesně otento princip nám půjde vpojednání otypech jazykových situací. 19 2.2 Typy jazykových situací Následující typologie si nečiní nárok naobecnou platnost. Představuje jakýsi základní model jazykových situací amá sloužit především jako podklad pro porovnávání se situacemi konkrétními. 2.2.1 Homogenní jazyková situace Homogenní jazykovou situaci můžeme definovat jako stav, kdy jazyk používaný nadaném území není nijak stratifikován – nemá žádné specifické variety, ať už vymezené regionálně (dialekty), nebo sociálně (slangy). Existence takové situace je podmíněna několika faktory. Vprvé řadě se musí jednat ospolečenství, které je jen vminimálním styku se společenstvími okolními. Zároveň toto společenství není sociálně stratifikované, žije napoměrně malém území anemá mnoho členů. Příklady, které by se tomuto typu blížily, bychom mohli hledat vmálo rozvinutých arelativně malých společenstvích, především domorodých (Everett, 2005). 2.2.2 Situace standard adialekty Situace standard adialekty modelově vzniká tehdy, když se původně homogenní společenství rozšíří, sociálně stratifikuje, vznikne vněm určitá společenská hierarchie avytvoří se variety vázané naurčité sociální skupiny (ať už vymezené regionálně, nebo sociálně). Jedna zvariet, které se nadaném území užívají, je (nazákladě sociohistorických okolností) považována zastandard (spisovný jazyk). Jedná se přitom ovarietu, kterou užívají společenské elity, jejichž je mateřským jazykem. Další variety jsou nestandardní ajsou (vběžném hovoru) užívány dalšími různými vrstvami populace. Existence takové jazykové situace je podmíněna tím, že daná společnost je industrializována. Charakteristické přitom je, že užití jedné zvariet je příznakem sociální nebo regionální příslušnosti. Jinými slovy, mluví-li určitý mluvčí určitou varietou, je zřejmé, že například pochází zurčité sociální vrstvy nebo zurčitého území. Příkladem blízkým tomuto typu by mohla být jazyková situace vAnglii, kde vedle sebe existují standard, jímž se hovoří vkrálovské rodině avněkterých médiích, například vBBC, avedle něj další 20 nestandardní variety (např. yorkshirské nářečí, cockney, geordie, norfolské nářečí atd.). 2.2.3 Diglosie Naprvní pohled se jedná osituaci podobnou situaci standard adialekty. Vedle sebe se naurčitém území užívají dvě variety jednoho jazyka, jejich užívání však není náhodné, ale je udáváno specifickými faktory. Charles A. Ferguson vesvé studii Diglossia (Ferguson, 1959) tyto dvě variety pojmenovává V(vysoká) aN (nízká) varieta ajejich užívání popisuje nazákladě devíti rysů: funkce, prestiž, literární tradice, osvojování, standardizace, stabilita, gramatika, slovní zásoba afonologie. Klíčovým rysem diglosie je rozlišení funkcí VaN. Tyto variety totiž naplňují funkce, které se vzájemně nepřekrývají. Ferguson uvádí situace vnichž jsou tyto variety používány: Vpři liturgických obřadech, vkorespondenci, vpolitických projevech, vuniverzitních přednáškách, vezpravodajství, vnovinových zprávách avpoezii. N se naopak užívá vpokynech služebnictvu, vrozhovorech vrodině, vlidové slovesnosti či vpolitických karikaturách. Tento taxativní výčet je poněkud problematický, respektive je kulturně podmíněn. Zásadní je, jakou prestiž daná společnost připisuje určité komunikační situaci. Můžeme například předpokládat, že poezie nemusí vdiglosní situaci být nutně tvořena varietou V(vřadě jazyků – včetně češtiny – poezie není výhradní doménou spisovného jazyka). Dalším rysem diglosie je prestiž jednotlivých variet, přičemž Vmá vysokou prestiž, zatímco N má prestiž nízkou. Ferguson vtéto souvislosti uvádí ipřípady, kdy mluvčí, kteří zcela běžně používají N, tvrdí, že tak nikdy nečiní. Rys, který Ferguson označuje jako literární tradice, zachycuje to, že tradiční, kanonická literatura je psána pouze veV, zatímco vN psaná literatura prakticky neexistuje. Čtvrtý rys, osvojování, se dotýká toho, že obě variety se liší vtom, jakým způsobem akdy si je mluvčí vdaném společenství osvojují. Zatímco N je mateřským jazykem všech členů společenství, poněvadž se užívá vběžném hovoru, Vsi děti osvojují až veškole, prostřednictvím výuky (doté doby se sVsetkávají jen minimálně). Pátým rysem je standardizace. Ferguson jeho prostřednictvím rozlišuje to, že uvariety Vje zasahováno donormy – je kodifikována (má své mluvnice, slovníky apod.), zatímco donormy variety N zasahováno není. 21 Důležitým rysem diglosie je její stabilita. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná osituaci značně nestabilní, Ferguson tvrdí, že je pravdou opak. Diglosie je podle něj stabilní situace, která může trvat istovky let. Tomu dopomáhají různé faktory, které ještě zmíníme – je však důležité, že diglosie nevzniká naomezenou dobu například vlivem překotných společenských změn. Poslední tři rysy se týkají vnitřní struktury obou variet. Zgramatického hlediska platí, že varieta Vje složitější, zatímco N je jednodušší (má méně gramatických kategorií, například méně pádů, menší množství slovesných časů atd.). Slovní zásoba je pro obě variety velmi podobná, Ferguson však upozorňuje nato, že existují různé dvojice slov se stejným významem, které se liší tím, že jedno spadá doN adruhé doV. Fonologická struktura obou variet je stejná, přičemž podle Fergusona je vtomto ohledu základní varieta N avarieta Vmůže mít určité fonémy navíc. Sohledem navýše řečené je třeba uvést, včem se liší diglosie asituace standard adialekty. Nápadným avelmi důležitým rozdílem je nepochybně to, že zatímco Vvdiglosii je varieta, která nemá rodilé mluvčí, standard vdruhé uvedené situaci své rodilé mluvčí má (dokonce můžeme říci, že právě díky tomu je standardem – jeho prestiž je udávána sociálním statusem jeho mluvčích). Principiální rozdíl však spočívá vodlišném užívání jednotlivých variet vobou situacích. Vdiglosii se Vužívá nazákladě prestiže komunikační situace, užitím VaN se tak nevyjadřuje sociální postavení mluvčího. Jak píše Alan Hudson (2002), diglosie je případ jazykové variace, jejíž funkcí je rozlišovat sociální kontext, nikoli sociální postavení mluvčího (zatímco vsituaci standard adialekty je tomu právě naopak). Vúvahách nad možným vývojem diglosních situací lze předpokládat následující základní scénáře: a) diglosie bude přetrvávat; b) varieta Vse přestane používat, varieta N převládne astane se standardem; c)varieta N se přestane používat, varieta Vpřevládne. První varianta je vzhledem krysu „stabilita“ vcelku pochopitelná, pokud zůstane zachováno ostré rozdělení funkcí mezi VaN azároveň nebude Vztrácet svou prestiž. Druhá varianta je představitelná tehdy, pokud varieta Vztratí svou prestiž adofunkcí, které předtím naplňovala, se dostane N. Třetí varianta by znamenala, že se Vzačne používat jako jazyk běžného hovoru astane se mateřským jazykem. Tento scénář se jeví jako velmi málo pravděpodobný. Nazávěr poznamenejme, že vněkterých koncepcích (Fishman, 1967) se spojmem diglosie pracuje odlišně ařadí se pod něj ijazykové situace, vnichž se používají jazyky, které si nejsou geneticky příbuzné (např. 22 španělština aguaraní vParaguayi). Ferguson vesvém pozdním textu Diglossia revisited (Ferguson, 1991) proti takové úpravě protestuje aříká, že právě genetická příbuznost mezi jazyky je pro diglosii konstitutivní. 2.2.4 Bilingvní (multilingvní) jazyková situace Multilingvní jazyková situace je taková situace, vníž se používá více různých jazyků, které mohou, ale nemusí být geneticky příbuzné. Vpřípadě, že se jedná pouze odva jazyky, mluvíme obilingvní jazykové situaci (někdy lze narazit inapůvodem francouzský termín plurilingvní). Kvícejazyčnosti lze přistupovat vzásadě dvěma způsoby – psycholingvisticky asociolingvisticky. Zatímco psycholingvistika se zabývá individuální vícejazyčností, sociolingvistiku zajímá vícejazyčnost zhlediska širšího společenství. Zde se zpochopitelných důvodů budeme věnovat pouze druhé oblasti, přičemž se zaměříme pouze napřípady koexistence dvou jazyků vjednom společenství. Vrámci společenského bilingvismu můžeme rozlišit tři základní podtypy: společenský bilingvismus vpravém slova smyslu, nevyvážený společenský bilingvismus a„monolingvně-bilingvní“ jazykovou situaci. Společenský bilingvismus vpravém slova smyslu nastává tehdy, když určité společenství jako celek ovládá dva jazyky, které se nadaném území užívají. Příkladem takové situace může být již zmiňovaný Paraguay, vněmž většina obyvatel ovládá jak španělštinu, tak původní domorodý jazyk guaraní. Jako nevyvážený společenský bilingvismus označujeme situaci, kdy naurčitém území žije více etnik, přičemž jedno zetnik mluví oběma jazyky, zatímco druhé pouze jedním. Tato situace je obvykle spojena spřítomností přistěhovaleckého společenství vrámci určitého státu, vněmž se užívá jazyk, který je odlišný odjazyka přistěhovalců. Příkladem může být vietnamské společenství vČechách. O„monolingvně-bilingvní“ jazykové situaci mluvíme tehdy, pokud naurčitém území žije více skupin (etnik), které mluví vlastními jazyky, avšak reálně bilingvních je minimum mluvčích. Příkladem může být Rusko v19. století, kdy šlechta mluvila francouzsky apoddaní rusky. Pokud skupiny zůstanou vzájemně izolovány, tato situace může trvat dlouhodobě. Narozdíl oddiglosie se bilingvní jazyková situace nevyznačuje ostrým rozdělením funkcí jednotlivých jazyků. Užívání jednoho nebo druhého jazyka závisí nařadě faktorů (znalost jazyka, situační konvence 23 apod.). Běžné je rovněž, že jazyky se navzájem ovlivňují (výpůjčky, interference), respektive že vkomunikaci dochází kestřídání či míšení kódů. Interference jsou odchylky odnormy určitého jazyka dané strukturou jazyka jiného. Rozlišují se interference fonetické (fonologické), gramatické alexikální. Fonetická interference nastává tehdy, když výslovnost jednoho jazyka ovlivňuje výslovnost vdruhém jazyce (například anglický digraf th, který se vestandardní angličtině realizuje buď jako znělá [ð], anebo jako neznělá dentální frikativa [θ], je urodilých Čechů často vyslovován jako [f], [s], [z] či [dz] apod., což je způsobeno tím, že vefonologickém systému češtiny oba anglické fonémy chybí. Gramatická interference znamená přenášení gramatických prvků jednoho jazyka dojazyka druhého (pro češtinu je typická interference vgramatickém rodě; například německy je slovo označující dům, tj. Haus, rodu středního, zatímco včeštině rodu mužského – místo náležitého das Haus, tak Češi nezřídka říkají der Haus). Gramatické interference se pochopitelně nemusí dotýkat pouze morfologické úrovně, ale mohou postihovat iroviny vyšší (např. slovosled). Zlexikálních interferencí rozlišujeme sémantické kalky, unichž dochází krozšíření významu určitého slova nazákladě analogie sdruhým jazykem (např. uslova myš se včeštině nazákladě anglického mouse rozšířil význam o‚vstupní polohovací zařízení upočítače‘). Druhým podtypem lexikálních interferencí jsou pak slovotvorné kalky, při kterých se vjazyce vytváří slovo nazákladě slovotvorného základu druhého jazyka (včeštině takto bylo utvořeno například sloveso vy-kolejit nazákladě německého ent-gleisen). Podstatné je, že interference mohou být vprojevu bilingvních osob příležitostné, ale mohou se konvencializovat astát se standardní součástí daného jazyka. Problematika střídání či míšení kódů je poměrně složitá alze se jí zabývat zrůzných hledisek. My se zde podíváme naklasifikaci různých typů přepínání, kterou vytvořila Shana Poplacková (např. Poplack akol., 1989). Poplacková rozlišuje mezi tzv. hladkým přepínáním (angl. smooth switching), tvrdým či signalizovaným přepínáním (angl. flagged switching), vkládáním konstituentů (angl. constituent insertion) apříležitostnými výpůjčkami (angl. nonce borrowings). Hladké přepnutí je charakteristické tím, že je jeden jazyk zaměněn druhým nasyntaktické hranici, která je pro oba jazyky společná. Obvykle se při něm neprojevuje váhání, přechod zjednoho jazyka dodruhého je pozvolný, bez pauz či hezitačních zvuků. Důležité je, že tento mechanismus nevyžaduje návrat zpět doprvního jazyka. Hladké přepínání se 24 zcela běžně objevuje vespolečenstvích, kde je střídání kódů noremní. Následující příklad je zmluvy Portoričana žijícího vNew Yorku: (3) Si tu eres puertorriqueño, your father‘s aPuerto Rican, you should at least de vez en cuanda, you know, hablar español. „Pokud jsi Portoričan, tvůj otec je Portoričan, měl bys aspoň občas, no, mluvit španělsky.“ (převztato zPoplack akol., 1989: 390) Tvrdé přepnutí se vyznačuje přerušením řečového proudu vurčitém bodě. Většinou je nějakým způsobem signalizováno, často zdůvodů rétorických. Ztohoto důvodu se mluvčí často navrací kpůvodnímu jazyku. Tvrdá přepnutí se objevují vespolečenstvích, kde střídání kódů není běžné. Následující příklad představuje výrok bilingvního francouzsko- -anglického mluvčího zOtawy: (4) Je m‘adresse en francais, pis s‘il dit „I‘m sorry“, ben la je recommence en anglais. „Začnu francouzsky akdyž řekne „I’m sorry,“ tak začnu znova vangličtině.“ (převztato zPoplack akol., 1989: 391) Vkládání konstituentů spočívá vevsunutí gramatického konstituentu jednoho jazyka dověty druhého jazyka naodpovídající místo. To souvisí svýraznou tendencí vrátit se povložení konstituentu kpředchozímu jazyku. Příkladem může být třeba následující věta Portugalce žijícího vČeské republice: (5) Stím defensor je těžké hrát. „Stím obráncem je těžké hrát.“ Posledním jevem, kněmuž dochází při střídání kódů, jsou příležitostné výpůjčky. Ty můžeme vymezit jako vsunutí určitého komponentu zdruhého jazyka azároveň jeho přizpůsobení gramatickým charakteristikám prvního jazyka. Narozdíl odobyčejných výpůjček nejsou příležitostné výpůjčky společensky rozšířené, konvencionalizované. Hypotetickým příkladem může být například věta „Dám si pět beerů.“ Pokud jde ovývoj bilingvní jazykové situace, lze si představit několik scénářů: a) nastane ostrá funkční diferenciace obou jazyků avznikne diglosní situace; b) jeden jazyk převládne nad druhým (zekonomických 25 důvodů, zdůvodů početní převahy mluvčích preferujících jeden jazyk nad těmi, kteří preferují druhý jazyk, zdůvodu prestiže či snahy ozačlenění domajoritní společnosti apod.); c) izolace jednoho zetnik (jde vlastně o„monolingvně“ bilingvní jazykovou situaci – srov. např. New York, kde je velmi běžné, že imigranti vůbec neumí anglicky, žijí vesvém jazykovém společenství asanglickými mluvčími mají minimální kontakt); d) vznikne smíšený, kontaktní jazyk – nastane pidginizace či kreolizace (viz níže). 2.2.5 Kreolské kontinuum Posledním typem jazykové situace je tzv. kreolské kontinuum. Před popisem této jazykové situace je však třeba osvětlit pojmy pidgin akreol. Pidgin je kontaktní jazyk, který vzniká zaúčelem komunikace mezi mluvčími různých vzájemně nesrozumitelných jazyků, kteří se zurčitých důvodů stýkají – obvykle se jedná oobchodní styky, komunikaci sotroky, komunikaci se služebnictvem apod. Pidginy kombinují prvky mateřských jazyků svých uživatelů ajsou vždy jednodušší než oba tyto jazyky. Sebba (1997: 39–40) uvádí mimo jiné tyto univerzální rysy pidginů: absence určitého ineurčitého členu, absence spony (především vpřítomném čase), absence pasiva, vyjadřování času, vidu, způsobu azáporu vně slovesa (často plnovýznamovým slovem, např. adverbiem), minimum flexe, analytické přivlastňování, jednoduchá slabičná struktura (CV), malá slovní zásoba, malý inventář předložek, krátká slova (nízký počet slabik veslovech), nízký počet složenin. Velmi podstatné je to, že pidginy nemají žádné rodilé mluvčí, zároveň se však nejedná oumělé jazyky – jde ojazyky vznikající zcela přirozeně. Upidginů (stejně jako ukreolů, viz níže) se rozlišuje substrátový jazyk (jazyk sociálně podřazeného společenství) ajazyk superstrátový (jazyk sociálně dominantního společenství). Pidgin ze superstrátového jazyka obvykle přebírá slovní zásobu asubstrátový jazyk má vliv najeho fonologii, syntax asémantiku. Když skončí obchodní styky mezi dvěma společenstvími, pidgin obvykle ztratí důvod existence azanikne. Příkladem zaniknuvšího pidginu je russenorsk, pidgin, kterým spolu komunikovali norští rybáři aruští obchodníci vseverním Norsku od18. století až dozačátku 20. století akterý zanikl kvůli politickým změnám vRusku poroce 1917, které vyvolaly přerušení obchodních styků. Pokud se pidgin začne používat vširším spektru společenských rolí, může expandovat – začnou si jej 32 může vobecné češtině pohybovat vkontinuu, které se rozpíná najedné straně odzavřeného [i] přes méně zavřené [ı] astředové [e] až pootevřené [ε]. Pokud si jazykovou proměnnou takto vymezíme, můžeme ji aplikovat nanasbíraná data avyužít ji kekvantifikaci výsledků. Nejprve se podívejme navýše uvedenou nespojitou proměnnou, kde je situace jednodušší. Máme zde pouze dvě varianty – užití aneužití [v]. Vtakovém případě je nejjednodušší vyčíslit proměnnou procentuálně, tj. jako procento užití [v] vcelkovém počtu výskytů slov začínajících [o]. Data můžeme dále rozdělit dodílčích tříd; vtomto případě se ukazuje jako rozumné rozdělení podle typu slov. Vyčíslení si můžeme ukázat nadatech od12 rodilých pražských mluvčích mezi 20 a30 lety, která jsme vroce 2012 prostřednictvím neformálních rozhovorů shromáždili vrámci semináře Příprava arealizace interdisciplinárního výzkumu: Tabulka 1. Výsledky pilotní studie užívání protetického [v] urodilých pražských mluvčích mezi 20 a30 lety. Nadruhém atřetím řádku jsou uvedeny absolutní frekvence užití [v] aø ujednotlivých typů slov, třetí řádek zachycuje procentuální hodnotu proměnné (o). N = 12 Zájmena Předložky Prefigovaná plnovýznamová slova Neprefigovaná plnovýznamová slova Slova, vnichž [o] předchází předpona [v] 811 397 283 176 8 ø 41 45 127 257 25 (o) 95,19 % 89,82 % 69,02 % 40,65 % 24,24 % Vpřípadě nespojitých proměnných, respektive proměnných, kde lze rozlišit více variant, je vyhodnocování složitější. Obvykle se používá tzv. indexové skóre. Vpřípadě proměnné (i) jsme si výše pracovně vymezili čtyři varianty (vreálném výzkumu by to pravděpodobně bylo složitější). Varianty si seřadíme podle určitého kritéria, například podle míry otevřenosti. Každé variantě pak přiřadíme určitou hodnotu (od0 do3). Varianta (i-0) bude reprezentovat výslovnost [i], varianta (i-1) výslovnost [ı], varianta (i-2) bude představovat [e] avarianta (i-3) výslovnost [ε]. Nyní si představme, že budeme mít dva mluvčí, kteří během několikaminutové nahrávky budou mít následující výsledky. Mluvčí Apoužije při realizaci /i/ 3× variantu (i-0), 25× variantu (i-1), 17× variantu (i-2) a0× variantu (i-3). Mluvčí B oproti tomu vysloví 0× variantu (i-0), 13× variantu 33 (i-1), 24× variantu (i-2) a10× variantu (i-3). Indexové skóre mluvčího se pak vypočítá jako průměrné skóre mluvčího vynásobené 100. Vpřípadě mluvčího Ato tedy bude (((3 × 0) + (25 × 1) + (17 × 2) + (0 × 3)) / 45) × 100 = 131,1. Vpřípadě mluvčího B indexové skóre činí (((0 × 0) + (13 × 1) + (24 × 2) + (10 × 3)) / 47) × 100 = 193,6. Díky této kvantifikaci pak můžeme jednoduše srovnat indexová skóre dvou mluvčích amůžeme zjistit, že se mluvčí B mnohem výrazněji než mluvčí Akloní kotevřené výslovnosti. Nyní se podívejme naintrapersonální, respektive stylovou variaci. Průkopník variační sociolingvistiky William Labov (1972: 29) píše, že „neexistuje mluvčí, který by užíval jen jeden jazykový styl“. Jinými slovy, podle této představy každý mluvčí disponuje určitou sadou variant vrámci určitých proměnných anatomto základě provádí tzv. stylové posuny, které jsou podmíněny různými faktory (např. změna tématu, změna účastníků komunikace, širší sociální kontext atd.). Sám Labov vesvých raných výzkumech styly klasifikoval nazákladě pozornosti věnované řeči, přičemž rozlišoval běžnou apečlivou řeč adále čtecí styly (čtení souvislé pasáže ačtení izolovaných slov). Jeho předpokladem bylo, že se míra užívání variant bude vtěchto stylech měnit. Typickým výsledkem pak bylo, že se spolu se zvyšováním pozornosti věnované řeči (odběžné řeči, kde je pozornost minimální, až počtení izolovaných slov, kde je nejvyšší) zvyšuje míra užívání prestižních variant. Toto rané labovovské pojetí stylu bylo vpozdějších letech různě přehodnocováno. Allan Bell (Bell, 1984) přišel stezí, že styl má být pojímán jako reakce mluvčích naadresáty (mezi které řadí nejen posluchače, naněž se mluví přímo, ale ity, kteří jsou hovoru účastni pasivně, nebo ity, kteří mohou hovor zaslechnout náhodně). Pozornost věnovaná řeči je podle Bella až sekundární, její funkci lze odvodit právě ztoho, ským daný mluvčí komunikuje. Vposledních letech (srov. Eckert, 2000; Irvine, 2001) je styl chápán dynamicky – jako něco, co si aktivně vytváříme při budování své identity ačím vyjadřujeme různé sociální významy. Charakteristické přitom je, že styl přestává být pouze otázkou jazykovou. Je pojímán komplexně, přičemž jazykové jevy jsou analyzovány vsouvislosti sjevy dalšími (např. způsobem oblékání, posloucháním určité hudby apod.). Důležité je, že sociální významy nejsou jednoznačně dány, ale „vyjednávají se“ vinterakci, různí lidé proto mohou týmž prostředkům přiřazovat různý význam (srov. například běžnou situaci, kdy se určitý člověk pokouší zaujmout stylem své řeči, jeho přátelé hodnotí jeho mluvu vsouladu sjeho záměrem, ale vy máte pocit, že se chová nepřirozeně). Vtomto pojetí stylu je klíčové to, že určitý konkrétní styl se vymezuje nazákladě 34 odlišností odjiných stylů, je součástí „systému distinkcí“. Jinými slovy, styl stojí vkontrastu kjiným stylům asociální význam, který je sdaným stylem pro uživatele tohoto stylu spojen, stojí proti jiným sociálním významům. To, jak určitý styl vypadá, je dáno tím, proti čemu se vymezuje, resp. včem se sjinými styly shoduje. Styl se utváří vreakci najiné styly (azároveň se neustále přetváří), zčehož vyplývá, že styly je potřeba zkoumat neizolovaně. Zásadní postupem při utváření stylu je tzv. „brikoláž“, proces, při němž si zprostředků (jazykových inejazykových), které jsou nám kdispozici, skládáme vlastní styl. Pro příklad zde uvedeme poznatky zpráce Penelope Eckertové (Eckert, 2000), která zkoumala styly oblékání nastřední škole vPalo Alto. Natéto škole byly dvě hlavní sociální skupiny – „new wave“ a„preppies“. Členové new wave nosili zásadně černé oblečení, kalhoty se zúženými nohavicemi apoužívali černý make-up. „Preppies“ naopak vyznávali pastelové barvy, obvykle nosili modré džíny atd. Eckertová vedla rozhovor se dvěma děvčaty zpreppy skupiny, které uskutečnily určitý stylový posun. Dívky osobě prohlašovaly, že je baví studium aže jsou vcelku konformní, zároveň ale obdivovaly nezávislost členů new wave ačástečně se distancovaly odostatních preppies. Aby tento svůj odstup daly najevo, převzaly jeden prvek ze stylu new wave – upravily si kalhoty tak, aby se jim odkolen zužovaly (černý make-up ačerné oblečení jim připadaly příliš rebelské). Eckertová tento postup vysvětluje následovně: děvčata rozdělila styl new wave doprvků, které pro ně nesly určitý význam, přičemž střih kalhot chápaly tak, že vyjadřuje nezávislost, ale nikoli rebelství. Dostylu preppies tak zapojily jeden prvek ze stylu new wave, aby ukázaly, že se cítí být jak členy preppies, tak „nezávislé“. Sociální neboli interpersonální variace je oproti variaci stylové (intrapersonální) zaměřena nato, jak se mezi sebou vužívání určitých proměnných liší mluvčí srůzným sociálním pozadím. Jde tedy okovariaci jazykových asociálních proměnných. Nejčastěji užívanými proměnnými vevariační sociolingvistice jsou věk, sociální třída (respektive status), etnicita, pohlaví (respektive gender) aregion, vposlední době lze pak pozorovat příklon ktzv. lokálním kategoriím (viz níže). Například tak můžeme zkoumat, jak se liší užívání určité proměnné umluvčích různých generací nebo jak užívání jazyka variuje vzhledem ksociální třídě mluvčích. Jako příklad můžeme uvést jeden zvýsledků nepublikované diplomové práce Hany Sedláčkové, která zkoumala konkurenci vužívání předložek naavvsoučasné češtině zkorpusového asociolingvistického hlediska. Vsociolingvistické části se pro spojení předložky uslova 35 ubytovna (jemuž nepředcházelo adjektivum) ukázal následující rozdíl zhlediska věku. Tabulka 2. Preference starších (50–70 let) amladších (15–25 let) mluvčích vužívání předložky nači vvespojení snerozvitým slovem ubytovna (např. Ubytovali se na/v ubytovně.). Druhý atřetí řádek zaznamenává počet mluvčích, kteří vnepřímém testu zvolili jednu nebo druhou variantu, třetí řádek představuje procentuální vyčíslení proměnné (procento užití předložky v), poslední řádek uvádí statistickou pravděpodobnost, zda se jedná onáhodný výsledek (zhlediska konvence můžeme říci, že výsledek náhodný není – naopak se jedná ovysoce významný výsledek). Nazákladě dat lze tvrdit, že mladší mluvčí užívají vdaném kontextu předložku v více než staří. ubytovna (vtěsném spojení spředložkou) Starší mluvčí (N = 72) Mladší mluvčí (N = 72) v 9 36 na 63 36 (v) 12,5 % 50 % p< 0,001 Zkoumání sociální astylové variace vevariační sociolingvistice lingvistům mnohdy poskytuje cenná data pro formulování závěrů otzv. jazykové změně. Předtím, než se začal prosazovat labovovský přístup kjazyku, se jazyková změna zkoumala výhradně diachronně – sledovaly se změny, které nastávaly vprůběhu času (např. nazákladě srovnání textů zrůzných období se došlo ktomu, že koncem 14. století došlo včeštině ktzv. ztrátě jotace posykavkách, ř aj amísto původních tvarů typu dušě, kuřě se začaly používat tvary typu duše, kuře). Významným přínosem Williama Labova avariační lingvistiky obecně byla představa, že jazykovou změnu lze zkoumat isynchronně – nazákladě srovnání, jak jsou užívány jazykové proměnné vrůzných skupinách populace. Nejjednodušší způsob, jak vysledovat trajektorii jazykové změny, spočívá vesrovnání různých věkových skupin. Vsouvislosti stakovýmito srovnáními bývá zmiňována tzv. hypotéza dobového zakotvení (angl. apparent time hypothesis), podle níž můžeme lidi určitého věku považovat zareprezentanty určitých dob. Podle této hypotézy například řeč cca 70letých jedinců nahrávaných kolem roku 1965 pro Český jazykový atlas reprezentuje řeč 20letých zhruba kolem roku 1915. Jinými slovy, pokud máme data ojazykovém užívání alespoň oddvou odlišných věkových skupin, můžeme nazákladě toho usuzovat otrajektorii probíhající 36 změny. Např. pokud bude teoreticky generace mluvčích mezi 60–70 lety užívat protetické vvběžném hovoru uprefigovaných plnovýznamových slov v85 % případů auneprefigovaných plnovýznamových slov v73 %, můžeme nazákladě srovnání sdaty ztabulky 1 usuzovat, že užívání protetického vpostupně ustupuje. (Podotkněme, že tento fakt ještě neznamená, že by vmuselo vpříštích desetiletích zaniknout zcela – jazyková změna nemusí probíhat lineárně – aobvykle tak ani neprobíhá.) Jazykovou změnu lze zkoumat inazákladě jiných sociálních proměnných, než je věk, například nazákladě sociální třídy (viz bod 4.5). Nazávěr tohoto oddílu ještě uveďme jeden důležitý problém, snímž je variační sociolingvistika odsvého počátku konfrontována akterý je třeba mít vždy napaměti. Labov tento problém shrnuje pod termín paradox pozorovatele: „Cílem lingvistického výzkumu společenství musí být zjištění, jak lidé mluví, když nejsou systematicky pozorováni; my však taková data můžeme získat jedině systematickým pozorováním.“ (Labov, 1970). Jde oto, že pokud si je mluvčí vědom toho, že je pozorován či zkoumán, používá jazyk jinak, než jak by ho užíval vběžném životě. Dopad tohoto paradoxu je proto nutné vevýzkumu co nejvíce minimalizovat. Jak lze paradox pozorovatele řešit, můžeme ilustrovat nanásledujících variacionistických výzkumech, které vesvé době měly průkopnický charakter. 3.4 Labovův výzkum naostrově Martha’s Vineyard William Labov je pravděpodobně světově nejznámějším sociolingvistou. Jeho práce ovlivnily mnoho badatelů, on sám vnesl dosociolingvistického výzkumu řadu podstatných inovací. Zajímavé přitom je, že vystudoval bakalářské studium chemie naHarvardu avtomto oboru vletech 1949–1960 rovněž pracoval. Lingvistice se začal věnovat až později avroce 1963 (to mu bylo 36 let) dokončil svou diplomovou práci The social motivation of asound change on Martha’s Vineyard. (Natomto místě opráci mluvíme nazákladě studie Labov, 1972: 1–42). Včem byla tato práce průlomová? Především vpoužití principů variační sociolingvistiky, které jsme uvedli výše. Právě vtéto práci Labov poprvé ukázal, že mezi mluvčími existují systematické rozdíly vtom, jak realizují určitou proměnnou, aže tyto rozdíly jsou dány společenskými faktory (vširokém smyslu). Ostrov Martha’s Vineyard se nachází uvýchodního pobřeží Spojených států avdobě Labovova výzkumu se vyznačoval mimo jiné tím, že naněj zpevniny jezdilo poměrně velké 37 množství turistů, kteří si zde kupovali letní domy. Labov se vesvém výzkumu zaměřil nadvě proměnné. První znich byl diftong (ay), který se objevoval například veslovech wife, night, right apod., druhým byl diftong (aw), který se vyskytoval veslovech jako house, about, mouth atd. Vobou případech byly výslovnostní varianty dány mírou centralizace jádra diftongu (od[a] až postředovou samohlásku, tzv. schwa [ə]). Celkově získal data od69 mluvčích anazákladě podrobných analýz došel kzávěru, že výslovnost dvojhlásek souvisí stím, jaké mají lidé postoje kživotu nadaném ostrově. Labov zjistil, že lidé, kteří plánovali, že ostrov opustí anebo kteří se sami nepovažovali za„pravé ostrovany“, jednoznačně preferovali stejné varianty, jaké se používaly nakontinentu, tj. [a]. Naopak mluvčí, kteří neměli vúmyslu ostrov opustit akteří se považovali za„pravé ostrovany“, měli velmi silnou tendenci výslovnost diftongů centralizovat (tyto podoby pro ně byly indexikálně spojeny se starousedlictvím, sostrovanstvím). Labov tak ukázal, že užívání určitých proměnných se může vztahovat khodnotám, které mluvčí naostrově vyznávají. 3.5 Labovův výzkum vypouštění [r] vNew Yorku Vtomto výzkumu, který byl součástí Labovovy disertační práce The Social Stratification of English in New York City zroku 1966, je mimo jiné ukázáno, jak je možné efektivně minimalizovat vliv paradoxu pozorovatele. Metodologicky se jednalo otzv. rychlý aanonymní průzkum. (Zde opráci mluvíme nazákladě studie Labov, 1972: 43–69.) Obzvláště výrazným rysem newyorské řeči byla v60. letech 20. století proměnná (r), která reflektovala realizaci fonému /r/. Starší výzkumy tuto variaci považovaly zavolnou; tvrdily, že vypouštění či zachovávání [r] je nahodilé aže vněm nelze vysledovat žádnou pravidelnost. Labov tuto představu kritizoval asnažil se dokázat, že užívání proměnné (r) je vysoce systematické aže je udáváno tím, dojaké sociální třídy spadá daný mluvčí. Výzkum probíhal následujícím způsobem: Labov chodil dotří obchodních domů (Sacks, Macy’s aS. Klein), které vybral podle toho, najakou sociální třídu se zaměřují (nazákladě ceny zboží, typu novin, vnichž daný obchodní dům inzeroval, atd.) aptal se kolemjdoucích, kde by našel zboží, okterém si předem zjistil, že se prodává večtvrtém patře. Odkaždého člověka tak získal odpověď, která obsahovala spojení „fourth floor“ (tj. čtvrté patro), obsahující dva specifické případy proměnné (r) – vefinální pozici avpozici před souhláskou. Každého 38 mluvčího se poté zeptal ještě jednou stím, že mu nerozuměl, čímž získal další dva doklady proměnné, které se vyznačovaly jiným stylem (Labov je charakterizuje jako zřetelnější výslovnost). Během šesti apůl hodiny takto Labov získal data od264 mluvčích, jejichž sociální třídu určil podle toho, vjakém obchodním domě se nalézali. Následná analýza dat ukázala, že proměnná (r) se sociální třídou kovariuje – zákazníci vSacks užívali [r] nejvíce, zákazníci vMacy’s středně anejméně pak zákazníci S. Klein. Zároveň se ukázalo, že existuje rozdíl mezi vypouštěním [r] před souhláskou anakonci, přičemž všechny sociální skupiny častěji vyslovovaly [r] vefinální pozici. Rozdíl byl taktéž vestylu – při pozornější („důraznější“) výslovnosti všechny sociální skupiny užívaly vobou pozicích [r] častěji než vběžné výslovnosti. Tyto poznatky odrážely skutečnost, že vyslovování [r] bylo vnewyorské řeči 60. let chápáno jako prestižnější. Nazákladě tohoto poznatku Labov vyvozuje závěr, že vnewyorské řeči probíhá jazyková změna, konkrétně rozšiřování prestižní výslovnosti [r] imezi mluvčí nižších tříd. 3.6 Výzkum Lesley Milroyové vBelfastu Další významnou variační sociolingvistkou je Lesley Milroyová. Její jméno je spjato především svyužitím sociálních sítí při zkoumání jazykové variace. Vsociologii se sociální sítě jako analytický konstrukt používají zhruba od50. let 20. století, vsociolingvistice se pozornost tímto směrem začala obracet v70. letech, ato právě vsouvislosti svýzkumy Lesley Milroyové ajejího manžela Jamese Milroye. Nejznámější jsou vtomto ohledu výzkumy Lesley Milroyové vBelfastu vSeverním Irsku. Co je to vlastně sociální síť? Jde oanalytický konstrukt, který vesvé podstatě zachycuje to, jak jsou jednotlivci vesvém životě mezi sebou propojeni. Jde tedy principiálně ojiný pohled než vpřípadě sociálních tříd – zatímco pohled zhlediska sociálních tříd spočívá vtom, že si nejprve stanovíme určité kategorie ateprve sekundárně donich zařadíme mluvčí, pohled zhlediska sociálních sítí vychází přímo odkonkrétního mluvčího adívá se nato, ským se stýká ajaké to má následky pro jeho (vnašem případě jazykové) chování. Pokud se naužívání jazyka díváme zhlediska sociálních sítí, předpokládáme, že to, ským se určitý jedinec stýká, má vliv najeho jazyk. Lidé přitom mohou být vkontaktu různými způsoby – mohou být vsociální síti spojeni vrůzných „kapacitách“ (např. může jít okolegy vpráci, sourozence, spoluhráče vefotbalovém týmu, sousedy apod.). Pokud je 39 kontakt mezi jednotlivými členy sítě pestřejší, mluví se otom, že je tzv. multiplexní; pokud je založen pouze najedné kapacitě, jde okontakt uniplexní. Multiplexnost lze pro potřeby výzkumu vyčíslit, přičemž standardní způsob výpočtu multiplexnosti sítě je počet všech multiplexních spojení / počet všech uniplexních spojení. Další důležitou vlastností sociální sítě je její hustota. Tu lze definovat jako všechna reálně existující spojení / všechna možná spojení jedinců, přičemž pokud výsledné číslo vynásobíme 100, získáme procentuální vyčíslení. Najednom pólu pak stojí hustá sociální síť, vníž se všichni členové sítě znají se všemi, nadruhém pólu řídká sociální síť, kde vextrémním případě jedna osoba zná všechny členy sítě ati se mezi sebou navzájem neznají. Shustotou sítě bezprostředně souvisí její otevřenost či uzavřenost. Uzavřená síť je obvykle velmi hustá, přičemž její definiční charakteristikou je to, že její členové mají jen minimum vazeb vně této sítě (například může jít ozapadlou, soběstačnou vesnici vzdálenou odzbytku civilizace). Otevřená síť je oproti tomu vymezena jako síť, jejíž členové mají četné kontakty sčleny dalších sítí (například může jít ovesnici, zníž všichni jezdí zaprací donedalekého města). Důležité je, že se nasociální sítě můžeme dívat jak pohledem „zvýšky“ (existuje určitá sociální síť ata se chová určitým způsobem), anebo zpohledu jedince (jedinec má nasebe navázánu určitou sociální síť). Užitečnost tohoto rozlišení je patrná, chceme-li zkoumat nestejnorodá společenství: určitá vesnice například tvoří velmi hustou síť, přičemž jedna část členů této sítě má síť uzavřenou (lidi odjinud prakticky neznají) adruhá část členů má síť otevřenou (např. jezdí zaprací dosousedního města). Můžeme pak předpokládat, že se členové suzavřenou sítí budou odčlenů sotevřenou sítí vněkterých aspektech lišit. Vesvém výzkumu se Milroyová (Milroy, 1987) zabývala sociálními sítěmi, které se vyznačovaly extrémní hustotou, multiplexností auzavřeností. Jednalo se odělnická společenství vBelfastu, vnichž byla vysoká nezaměstnanost. IMilroyová pochopitelně narážela naparadox pozorovatele. Pro jeho překročení však zvolila poněkud odlišný postup než Labov vnewyorských obchodních domech – nejprve si vytkla zacíl začlenit se dosociální sítě tohoto společenství. To se jí podařilo díky tzv. principu „přítel přítele“. Zuniverzity znala člověka, který byl součástí daného společenství, popříchodu dotohoto společenství se prezentovala jako jeho známá, což vedlo kzískání důvěry akdalším seznámením. Postupně se seznámila se všemi členy společenství avšichni ji považovali zajeho součást. To mělo zanásledek, že její zkoumání nijak nenarušovalo interakční normy těchto společenství, všichni nani byli zvyklí aikdyž 40 měla ssebou nahrávací zařízení, mluvčí ho brali jako běžnou součást prostředí. Milroyové se tak podařilo paradox pozorovatele prakticky eliminovat, abylo tak možné vcelku bez problémů pořídit velké množství autentických audiozáznamů. Vuvedeném výzkumu se Milroyová snažila zjistit, jakým způsobem funguje jazyk vuzavřených sítích. Došla ktomu, že lidé vuzavřené síti jsou silně omezeni normami chování vtéto síti, tj. že vuzavřených sítích je minimální variace vezpůsobech chování. Stejně tak se ukázalo, že lidé, kteří douzavřené sítě nepatří, se svou řečí odřečových norem uzavřených sítí odlišují. Tyto poznatky umožňují snáze pochopit principy jazykové změny, konkrétně například otázku tzv. nivelizace dialektů (proces, kdy nářečí ztrácejí své specifické rysy asplývají sokolními varietami). Tu lze chápat jako důsledek rozpadu původních uzavřených sítí aztráty pevných norem typických pro danou síť (srov. Milroy – Gordon, 2003: 130–133). 3.7 Výzkum Penelope Eckertové nadetroitské střední škole Další výzkum, který si zde vhrubých obrysech představíme, je práce Penelope Eckertové (např. Eckert, 1988), jež se zabývala variací vjazyce mládeže vdetroitské střední škole (zdůvodu zachování anonymity ji nazvala Belten High). Podobně jako Milroyová iEckertová svůj výzkum založila nazúčastněném pozorování. Eckertová veškole pobývala celkem dva roky, přičemž většinu času trávila zejména sjedním ročníkem. Zanedlouhou dobu se stala přirozenou součástí daného společenství apostupně nahrála neformální rozhovory s200 studenty, které se týkaly jejich života aspolečenských struktur nadané škole. Eckertová zkoumala mimo jiné užívání proměnné (uh), jejíž realizace se pohybovaly odvcelku konzervativního [] povýrazně posteriorizované [] aodzaokrouhleného [U] povýrazně otevřenou variantu [A]. Utéto spojité proměnná Eckertové stanovila tři hodnoty, 0 uneposteriorizovaných aotevřených variant, 2 ukrajních variant [], [U] a[A] a1 uposteriorizovaných aotevřených variant []. Nejprve kanalýze dat přistoupila standardně arozdělila mluvčí dosociálních tříd (dělnická, nižší střední avyšší střední třída; stanovováno podle socioekonomické situace rodičů). Oproti předpokladům se však ukázalo, že mezi takto vymezenými skupinami studentů není podstatný rozdíl. Eckertová tak hledala jiné faktory, které variaci ovlivňují. Začala si všímat lokálních kategorií, konkrétně příslušnosti keskupinám, které se 41 nazývaly „jockové“ a„burnouti“. Šlo okategorie, které se nadané střední škole běžně užívaly asouvisely sřadou věcí. Jockové byli orientovaní nastudium anasport, trávili velmi málo času mimo oblast, vníž se nacházela škola, doměsta jezdili minimálně. Burnouti oproti tomu byli výrazně orientováni naměsto, kontakty měli mimo školu, studium zanedbávali, měli řadu přátel mimo svůj studijní ročník, hodně času věnovali zábavě (odpoměrně nízkého věku kouřili, pili alkohol, brali drogy, měli sexuální styk apod.). Mezi těmito dvěma skupinami pak ještě existovalo širší pásmo, které tvořili studenti stýkající se jak sjocky, tak sburnouty. Vdalší analýze se potvrdilo, že užívání proměnné (uh) bylo těmito lokálními kategoriemi ovlivňováno – krajní varianty užívali burnouti, následováni skupinou studentů v„mezipásmu“ anejméně pak krajní varianty užívali jockové. To samo osobě ukazuje, že lokální kategorie hrají pro fungování jazykové variace velmi významnou roli aže ne všechny rozdíly vužívání jazykových proměnných lze vysvětlit globálními kategoriemi, jako je například sociální třída. Eckertová se rovněž zamýšlela nad šířením zmíněné jazykové změny. Krajní varianty byly hojně používány vevnitřním Detroitu aEckertová předpokládala, že právě tam si je osvojili burnouti. Otázkou však bylo, proč tyto varianty (byť jen zřídka) užívali ijockové. Vysvětlení Eckertová viděla vpřechodové skupině studentů, kteří byli vestyku jak sněkterými jocky, tak sněkterými burnouty. Právě tato skupina podle Eckertové fungovala jako most pro šíření změny. 3.8 Wilsonův výzkum řeči Moravanů žijících vPraze Jedinou komplexní variacionistickou prací orientovanou načeský jazykový materiál je kniha Jamese Wilsona Moravians in Prague (Wilson, 2010). Wilson se zabýval otázkou, zda anakolik se mění řečové chování Moravanů poté, co se přistěhují dojazykově odlišného prostředí, konkrétně doPrahy. Zajímalo ho, dojaké míry si Moravané udržují své původní regionální charakteristiky anakolik je jejich mluva ovlivněna obecnou češtinou. Wilsonův vzorek čítal celkově 39 informantů (14 zvýchodní Moravy, 13 ze Slezska a10 ze střední Moravy), znichž 11 žilo vPraze déle než 5 let, 13 mezi 2,5 a5 lety a15 méně než 2,5 roku. Byli to studenti Karlovy univerzity bydlící nakoleji Kajetánka, 8se dovýzkumu přihlásilo nazákladě plakátu nakolejích, 10 znich byli přátelé Wilsona, 16 bylo získáno nazákladě principu „přítel přítele“ ana5 Wilson natrefil náhodně, 48 4.3 Gilesův výzkum vBristolu1 Výzkumem, který vpodstatě spustil zájem okomunikační akomodaci, byl Gilesův výzkum vBristolu (Giles, 1973). Jednalo se oexperiment, jehož se zúčastnilo devět studentů tamní střední školy. Participanti absolvovali dva zhruba dvacetiminutové rozhovory, přičemž první rozhovor vedl Howard Giles, který se vyjadřoval výhradně spisovnou anglickou výslovností (tzv. received pronunciation). Druhý rozhovor vedl student jiné bristolské střední školy, který měl bristolskou výslovnost. Základním předpokladem tohoto výzkumu bylo, že Giles má vrozhovorech vyšší prestiž, jelikož byl starší, vzdělanější aužíval sociálně vyšší výslovnost. Ustudenta se naopak předpokládalo, že jeho prestiž bude stejná jako uparticipantů. Rozhovory byly vedeny odděleně ajejich vedení bylo sladěno vpředvýzkumu. Participantům bylo sděleno, že se výzkum snaží zjistit, jakou roli hraje věk aprestiž tvůrce rozhovoru nahodnocení osobnostních charakteristik respondenta, nebyli tedy informováni otom, že se zkoumá jazykové chování. Participanti dále vdobě rozhovoru nevěděli, že jsou nahráváni. Posledních pět minut rozhovoru bylo věnováno tématu trestu smrti– participanti měli vyjmenovat běžně uváděné důvody pro aproti, nakteré si byli schopni vzpomenout, anásledně měli představit svůj vlastní názor navěc. Při následné analýze se pak použily pouze první tři minuty této části. Způsob analýzy byl poněkud odlišný odobvyklých lingvistických popisů. Giles uplatnil techniku „gestaltového srovnání“, která vtomto případě spočívala vtom, že neškolení jedinci srovnávali ahodnotili krátké projevy jednoho člověka vedvou různých situacích. Giles vestudii využil celkem 36 hodnotitelů, znichž 18 patřilo kstudentům vysoké školy původem zBristolu a18 studovalo vysokou školu mimo Bristol, avšak stále veWalesu. Hodnocení se provádělo dotazníkovou formou prostřednictvím dvou osmistupňových škál, které posuzovaly míru změny vpřízvuku amíru změny vgramatických charakteristikách projevu. Zjištěné výsledky byly poměrně přesvědčivé. Jako statisticky signifikantní se ukázal pociťovaný posun přízvuku igramatiky mezi dvěma rozhovory. Giles tedy ukázal, že bristolští mluvčí vhovoru sním konvergovali směrem kespisovné angličtině. 1 Shrnutí tohoto anásledujícího výzkumu je převzato zčlánku Jana Chromého Howard Giles ateorie komunikační akomodace (Chromý, 2012). 49 4.4 Kanadsko-anglický výzkum Howarda Gilese aPhilipa Smitha Giles se Smithem (1979) si vesvém výzkumu položili otázku, zda je důležité, jak silná je konvergence. Vyšli zmyšlenky, že maximální konvergence nemusí být vždy publikem vnímána jako nejlepší akomodační strategie. Představili experiment, vněmž zkoumali významnost různých kombinací konvergence vobsahu, výslovnosti atempu řeči. Vexperimentu bylo použito osm verzí nahrávky principiálně stejné krátké zprávy ovzdělávacím systému vOntariu, kterou pro britské posluchače namluvil kanadský mluvčí. Naprvní znahrávek mluvčí nekonvergoval vžádné ze jmenovaných oblastí, další nahrávky představovaly zbylé možné kombinace konvergence či nekonvergence výše zmíněných tří rysů, přičemž obsahová konvergence spočívala vtom, že se kanadský mluvčí přizpůsobil tomu, že Britové nebudou okanadském systému nic vědět. Britští mluvčí měli zaúkol ohodnotit každou nahrávku napěti devítistupňových škálách týkajících se: a) efektivity projevu mluvčího, b) snahy mluvčího akomodovat se kposluchačům, c) toho, nakolik by byli ochotni smluvčím povyslechnutí kooperovat, d) toho, nakolik pozitivní pohled měl mluvčí naposluchače, e) toho, nakolik se jim mluvčí zdál sympatický. Výsledným zjištěním bylo, že nejlépe byl mluvčí hodnocen tehdy, pokud konvergoval zároveň vobsahu atempu řeči, ale přitom nekonvergoval vevýslovnosti. Konvergence navšech třech úrovních byla hodnocena hůře. Jinými slovy, autorům se podařilo ukázat, že mezi mírou konvergence amírou „přitažlivosti“ mluvčího není přímá úměra. Zároveň autoři poukazují nato, že přílišná konvergence může být hodnocena vysloveně negativně jako povýšená nebo vtíravá azároveň že (doté doby nepříliš zkoumaná) divergence nemusí být nutně vevšech případech hodnocena negativně. 4.5 Výzkum Nikolase Couplanda vCardiffu Jako poslední příklad výzkumu vrámci akomodační teorie se zaměříme napřípadovou studii Nikolase Couplanda zCardiffu (Coupland, 1984). Coupland zkoumal míru akomodace uzaměstnankyně cardiffské cestovní kanceláře (Sue) kjejím zákazníkům. Narozdíl odstandardního „gilesovského“ přístupu však míru akomodace měřil explicitně nazákladě jazykových kritérií. Konkrétně se zaměřil načtyři fonologické proměnné: a) (h) (reflektující vypouštění /h/, tj. varianty [h] aø); b) (t mezi 50 samohláskami) (varianty [t], znělé [] ašvihové [R]); c) (ng) (spočívající vevypouštění /g/; varianty [n] a[ŋ]); d) (shluk souhlásek) (relativně komplikovaná proměnná, která reflektovala vypouštění určité části souhláskového shluku). Celkově byly pořízeny nahrávky 51 zákazníků, kteří byli různého věku, pohlaví aspadali dorůzných sociálních tříd. Onahrávání věděla pouze Sue, zákazníkům se vše řeklo teprve pojejich odchodu abyli požádáni osvolení kvyužití nahrávky (Coupland uvádí, že nikdo neodmítl). Skutečnost, že by Sue mohla svou řeč modifikovat sohledem napřítomnost nahrávacího zařízení, Coupland vyřešil tím, že zcelkem pěti dnů, kdy ji nahrával, nahrávky zprvních čtyř dnů doanalýzy nezařadil (během pátého dne již Sue podle všech vodítek komunikovala zcela bez ohledu napřítomnost nahrávacího zařízení). Nazákladě podrobných analýz Coupland došel ktomu, že Sue se svou řečí přibližuje všem zákazníkům, přičemž to platí jak pro zákazníky „sociálně vyšší“ (vzestupná konvergence), tak pro zákazníky „sociálně nižší“ (sestupná konvergence). 4.6 Úvahové otázky – Jak podle vás teorie komunikační akomodace souvisí svývojem jazyka? Je možné najejím základě například predikovat budoucí vývoj jazykové situace? – Vjakých dalších situacích se můžete setkat skomunikační komplementaritou? – Jaké jsou podle vás důvody pro komunikační zachování? – Dovedli byste uvést příklady konvergence nebo divergence zvašeho okolí? Zkuste odhadnout důvody, proč knim došlo. – Domníváte se, že hyperkorektnost musí být vždy hodnocena negativně? Vjakých případech to tak být nemusí? – Včem vidíte přednosti avčem naopak nevýhody způsobu, jakým Giles vyhodnocoval míru akomodace bristolských mluvčích? – Proč myslíte, že se Sue vesvé řeči vCouplandově výzkumu přizpůsobovala všem zákazníkům? 51 5. Postoje kjazyku 5.1 Úvod Poté, co jsme se stručně seznámili svariační sociolingvistikou, tedy sdisciplínou zaměřenou primárně nato, jak se mluví, asakomodační teorií, tj. spřístupem zaměřeným nato, jak aproč lidé, když spolu komunikují, přetvářejí své kódy, dostáváme se nyní kproblematice hodnocení jazykového chování. Nejprve se budeme zabývat tím, co to postoje kjazyku vůbec jsou ajak lze kjejich zkoumání přistupovat, poté si představíme některé techniky zkoumání postojů anazávěr si opět ukážeme příklady výzkumů, které se zaměřovaly narůzné aspekty postojů kjazyku. 5.2 Pohledy napostoje Definic pojmu postoj existuje velké množství, zde uveďme alespoň obecné vymezení, které nabízejí Eaglyová aChaikenová (1993). Postoj je podle nich „psychologická tendence, která je vyjádřena vhodnocení určitého jevu surčitým stupně přízně či nepřízně“ (Eagly – Chaiken, 1993: 1). Postoje mají latentní charakter, není to něco, naco si můžeme sáhnout, avyvstává otázka, jakým způsobem je vlastně lze zkoumat, zčeho je lze vyvozovat. Dříve se rozlišovaly dva hlavní přístupy kezkoumání postojů – mentalistický abehavioristický. Mentalistické pojetí chápe postoje jako určité mentální stavy, které nejsou přímo pozorovatelné, ale určitá osoba si je nějakým způsobem uvědomuje amůže onich mluvit. Behavioristické pojetí oproti tomu předpokládá, že postoje lze vyvozovat nazákladě chování vkonkrétních situacích. Otázkou je, dojaké míry jsou postoje proměnlivé. Předpoklad, že by postoj byl něco daného atrvalého, se nezdá být pravděpodobný. Jako 52 mnohem smysluplnější se jeví pojímat postoj dynamicky, jako konstrukci, kterou si jedinec utváří při interakci surčitým jevem akterá se dalšími interakcemi přetváří. Literatura věnovaná postojům kjazyku je nejednotná votázce, zda anakolik jsou postoje strukturovány. Postoje můžeme chápat jako unilaterální (dále nečleněné), anebo členěné. Velmi často se také rozlišují tři komponenty či složky postojů (Katz – Stotland, 1959): a) kognitivní (znalost něčeho, přesvědčení oněčem); b) evaluativní či afektivní (emoce, hodnocení, pocity); c) konativní (záměr, tendence kjednání). Tyto komponenty můžeme ilustrovat najednoduchém příkladu: a) Víte, že kdybyste měli všatně moly, jedli by vám oblečení (kognitivní komponent); b) Možnost, že by vám bylo snědeno oblečení, nějak hodnotíte, patrně negativně (evaluativní komponent); c) Máte tendence se vtakových případech chovat určitým způsobem, patrně moly zabíjet (konativní komponent). Oproti tomu někdo jiný může mít stejný kognitivní komponent (vědět, že molové jedí oblečení), ale může mu to být jedno (evaluativní komponent) amůže mít tendenci moly nechávat napokoji (konativní komponent). Někdo další naopak nemusí vědět, že molové jedí oblečení (kognitivní komponent), ale molové jako takoví se mu můžou hnusit (evaluativní komponent), aproto je má tendenci zabíjet (konativní komponent). Rozlišovat tři uvedené komponenty se jeví jako výhodné například tehdy, pokud osoby mají stejnou tendenci jednání, avšak nazákladě různých příčin (např. nazákladě různých znalostí nebo různého hodnocení). Popsané rozlišení, přestože je už staršího data, se při zkoumání postojů kjazyku stále užívá: setkat se sním lze například včlánku Bayerové-Nerlichové (2004). Důležité je, že komponentové pojetí postojů je vprincipu statické anemělo by být interpretováno jinak (např. konativní komponent neznamená jednání jako takové, ale pouze tendenci kněmu, určitý záměr, který je neoddělitelnou součástí postoje). Novější je procesuální pojetí postojů, které představují Krosnick akol. (2005). Tito autoři rozlišují tři fáze: a) automatickou aktivaci; b)fázi uvážení; c) fázi odezvy. Vprvní fázi určitý jev nebo jeho symbolická reprezentace automaticky navozuje určitý postoj, bez záměru aúsilí hodnotící osoby. Automatická aktivace postoje často bývá nevědomá apasivní aodehraje se během několika stovek milisekund posetkání sdaným jevem. Velmi viditelně se tato fáze projevuje upostojů, které jsou silné – například mol všatníku nejspíše uřady zvás automaticky vyvolá negativní postoj. Fáze uvážení spočívá vtom, že postoj navozený vprvní fázi si jedinec může „rozmyslet“, může ho 53 modifikovat, přetvořit. Například si může uvědomit, že imol je živý tvor aže ikdyž dělá špatné věci, nezaslouží si umřít. Může si říct, že bude konec konců dobře, když mu sežere staré oblečení, protože aspoň bude mít důvod koupit si nové ajedincův výsledný postoj kmolovi všatníku může být neutrální nebo dokonce ipozitivní. Jinými slovy, jde ofázi kontrolovaného hodnocení jevu, kdy hodnotící osoba hledá aposuzuje relevantní informace odaném jevu. Tato fáze je aktivní avyžaduje motivaci ataké dostatek času. Ztoho plyne ito, že tato fáze nenastává zdaleka vždy, navíc ji je možno při výzkumu eliminovat (např. tím, že je testovaná osoba donucena reagovat co nejrychleji). Vefázi odezvy je pak postoj, který je utvořen vprvních dvou fázích, naplněn vnějškovým chováním, odezvou. Mola lze například zabít, nechat ho být, vyhnat zšatníku apod. Procesuální model má tu výhodu, že rozlišuje automatický, zažitý, respektive nevědomý postoj kpředmětu avědomé utváření či přetváření tohoto postoje. 5.3 Techniky zkoumání postojů kjazyku Postoje kjazyku můžeme zkoumat nejrůznějším způsobem. Pro českou lingvistiku 20.století bylo typické uvažovat opostojích nazákladě introspekce (tedy vlastního povědomí jednotlivých badatelů), což je však velice ošidný postup. Pro zkoumání postojů lze využít dotazníky či strukturované rozhovory, dále lze postoje vysuzovat nazákladě (zúčastněného) pozorování. Těmito metodami se zde zabývat nebudeme, jelikož je jim pozornost věnována vjiných předmětech. Zde se zaměříme nadvě specifické metody určené pouze pro výzkum postojů – techniku spojitých masek atest implicitních asociací. Technika spojitých masek (angl. „matched-guise technique“) je metoda určená výhradně pro zkoumání postojů kjazyku. Jedná se ometodu tzv. nepřímou, což znamená, že testované osoby neví, co je přesně cílem výzkumu; vtomto případě vůbec neví, že hodnotí jazyk. To je samo osobě velmi výhodné, poněvadž vřadě nejrůznějších výzkumů se prokázalo (srov. např. Labov, 1996), že vědomé hodnocení často neodpovídá skutečným, implicitním postojům či skutečnému chování jedince, nehledě nato, že odpovědi napřímé otázky mohou být mluvčím zkresleny izáměrně. Techniku spojitých masek vynalezl v50. letech 20. století sociální psycholog Wallace Lambert. Odté doby se technika stala standardní součástí sociolingvistického aparátu abyla využita pro výzkum postojů 54 kjazyku vmnoha jazykových situacích. Načeštinu zatím aplikována nebyla. Tato metoda má řadu modifikací, primárně však byla určena ktomu, aby srovnávala postoje kedvěma různým jazykům vurčité jazykové situaci. Vpřípravné fázi se shromáždí určitý počet bilingvních jedinců, přičemž každý ztěchto mluvčích nahraje dva své projevy, které se shodují obsahově, ale liší se jazykem (např. 5 česko-německých bilingvních mluvčích nahraje 1 projev vněmčině adruhý včeštině; vznikne 10 projevů se stejným obsahem, znichž 5 je německy a5 česky). Projev jednoho mluvčího vjednom jazyce se nazývá „maska“. Vtestovací fázi se shromáždí testované osoby, které dostanou zaúkol dopřipraveného formuláře ohodnotit osobní charakteristiky mluvčích, které uslyší naaudionahrávkách. Důležité je, že se jednotlivým testovaným osobám neřekne, že každý mluvčí nahrál dva projevy, ale prezentuje se to tak, že každý projev je odjiného mluvčího. Princip techniky spočívá vtom, že dva projevy jednoho mluvčího se liší pouze použitým jazykem (individuální řečové charakteristiky jednotlivých mluvčích zůstávají víceméně stejné, obsah je stejný zprincipu), takže rozdíl vhodnocení dvou masek jednoho mluvčího by měl odpovídat rozdílu vhodnocení jazyků, kterými byly masky realizovány. Ačkoliv tato technika byla původně používána pro výzkum postojů kjazykům vbilingvních společenstvích, později se začala používat ipro jednotlivé variety jednoho jazyka, nebo dokonce pro výzkum postojů konkrétního komunikačního chování určitých mluvčích (např. lexikální rozrůzněnost projevů, zdvořilost-nezdvořilost, korektnost-nekorektnost apod.). Test implicitních asociací je technika pro výzkum postojů, která vznikla v90. letech 20. století ajejímiž autory jsou Anthony Greenwald aMahzarin Banajiová. Podobně jako technika spojitých masek je tento test nepřímý (respondent si není vědom, že by hodnotil daný jev). Vrámci tohoto testu má testovaná osoba zaúkol napočítači spojovat určité pojmy surčitými vlastnostmi anebo shodnotově vyhraněnými jevy. Vtomto spojování se měří reakční čas apředpokládá se, že silnější asociace vyznačují rychlejší reakci. Pro lepší pochopení si uveďme tento jednoduchý příklad. Testovaná osoba se účastní výzkumu postoje kČR akUSA. Vprvní úloze má najedné straně obrazovky napsáno ČR, nadruhé USA apomocí dvou tlačítek (vlevo, vpravo) ktěmto pojmům přiřazuje různé související obrázky (např. vlajky). Vdruhé úloze jsou narozdílných stranách obrazovky zobrazena adjektiva dobrý ašpatný, knimž testovaná osoba přiřazuje související pojmy (např. důvěra, láska, bolest atd.). Vetřetí úloze jsou úlohy skombinovány – naobrazovce 55 jsou uvedeny názvy států ahodnotící adjektiva (ČR adobrý najedné straně, USA ašpatný nadruhé straně) atestovaná osoba knim přiřazuje hodnotově vyhraněné pojmy (viz výše). Večtvrté úloze je spojení názvů států shodnotícími adjektivy opačné, tj. ČR ašpatný aUSA adobrý. Měří se reakční čas pro každé přiřazení. Pokud má testovaná osoba rychlejší reakce např. pro správné přiřazování pozitivních pojmů kekombinaci ČR adobrý než negativních pojmů kekombinaci ČR ašpatný, předpokládá se, že má kČR dobrý vztah. (Samotná stavba experimentu je oněco komplikovanější, nám zde jde pouze ozákladní princip. Podrobnější informace otomto testu lze nalézt nastránkách https://implicit.harvard.edu/.) Pro zkoumání jazykových postojů se test implicitních asociací začal používat až vnedávné době. Kathryn Campbellová-Kiblerová vroce 2010 zveřejnila shrnutí svého výzkumu ovyslovování -ing (dvě varianty: a) -in, tj. výslovnost [ɪŋ], b) -ing, tj. výslovnost [ɪn] nebo [әn]) vangličtině, kde se jí mimo jiné podařilo prokázat, že varianty [ɪn] a[әn] jsou spojovány spíše sjihem USA, dělníky acountry zpěváky. Načeštině by bylo možno zkoumat postoje kjazykovým varietám nebo kjednotlivým slovům či tvarům. Lze například studovat rozdíly vimplicitních asociacích uspisovných aobecněčeských tvarů (bychom vs. bysme, dobrý vs. dobrej apod.), dále například asociace pojmů spisovná čeština vs. obecná čeština apod. Vzhledem ktomu, že se jedná ozpůsob zkoumání postojů, který je dnes vsociální psychologii využíván stále častěji, lze předpokládat jeho rozšíření ivsociolingvistice. Nyní se zaměřme naněkolik konkrétních výzkumů postojů kjazyku. 5.4 Lambertův výzkum vQuébecu Prvním, kdo použil techniku spojitých masek, byli Wallace Lambert ajeho kolegové vkanadském Québecu (shrnující článek: Lambert, 1967). Québec byl aje převážně frankofonním městem, ale velká část jeho obyvatel ovládá také angličtinu. Lambert se snažil zjistit, jaké mají tamní obyvatelé postoje ktěmto dvěma jazykům. Vpřípravné fázi nahráli bilingvní mluvčí (muži) dvouminutové, obsahově shodné čtené projevy, ato vangličtině afrancouzštině. Jednotlivé audionahrávky poté autoři experimentu pustili anglickojazyčným Kanaďanům anechali je ohodnotit osobnostní charakteristiky jednotlivých mluvčích (masek). Zcela vsouladu spředpoklady se ukázalo, že anglickojazyční mluvčí preferovali anglické masky, tj. že jejich 56 postoje kangličtině byly pozitivnější než kfrancouzštině. Tentýž úkol poté dostali francouzskojazyční Kanaďané. Ti však překvapivě francouzské masky nehodnotili pozitivněji, ale naopak negativněji, ato namnoha předem stanovených škálách (např. inteligence, spolehlivost). Pozitivněji než anglické masky hodnotili francouzské masky pouze naškálách pobožnosti avlídnosti. Lambert akol. tak ukázali, že francouzští mluvčí mají vQuébecu tendenci společensky sebeponižovat své vlastní etnikum. Toto zjištění bylo ještě závažnější vtom, že vesrovnání sanglickojazyčnými Kanaďany bylo hodnocení francouzských masek francouzskojazyčnými Kanaďany negativnější. Tyto své poznatky Lambert dále rozvíjel azaměřil se mimo jiné naroli pohlaví anarozdíl vhodnocení evropské akanadské francouzštiny. Zajímavé například bylo, že pokud byla mluvčím žena, hodnotili ji anglickojazyční mluvčí (jak muži, tak ženy) pozitivněji vjejí francouzské masce. Rovněž se ukázalo, že francouzskojazyční Kanaďané hodnotili evropskou francouzštinu pozitivněji než kanadskou angličtinu (ta však, jak bylo uvedeno výše, jimi byla hodnocena pozitivněji než kanadská francouzština). 5.5 Gilesovy aBourhisovy modifikace základní verze techniky spojitých masek Vreakci nakritickou odezvu naprincipy techniky spojitých masek realizovali Howard Giles aRichard Bourhis několik experimentů (shrnuto vGiles – Bourhis, 1976), které se snažily tuto techniku modifikovat aukázat její využitelnost ivzásadně odlišných situacích. Zde se blíže podíváme nadvě zuvedených modifikací. Jednou zvýhrad vůči technice spojitých masek bylo to, že testované osoby sice nevědí, že jsou zkoumány postoje kjazyku, přesto si však jsou vědomy, že se podrobují určitému experimentu. To samo osobě může pochopitelně přinášet zkreslení, neboť se jedná ouměle navozenou situaci, aje otázka, nakolik se výsledky dají vztáhnout kreálnému chování jedinců vpřirozeném prostředí. Cílem Gilese aBourhise bylo techniku spojitých masek upravit tak, aby tyto výhrady byly odstraněny. Jejich experiment (podrobněji se oněm pojednává vtextu Bourhis – Giles, 1976) byl zasazen dopřirozeného prostředí, přičemž participanti nevěděli, že se účastní výzkumu. Autoři se přitom zaměřili nato, zda styl zvukových nahrávek ovlivňuje kromě postojů (jako je tomu vestrandardní verzi techniky) isamotné chování mluvčích. 57 Zároveň se snažili dokázat, že mluvčí nemusí nutně pozitivněji hodnotit standardní varietu (resp. výslovnost), ale že vurčitých kontextech mohou favorizovat nestandardní mluvčí. Poslední otázkou pak bylo, zda má nareakce testovaných osob vliv míra regionálního přízvuku. Experiment byl zasazen dovelšského divadla vCardiffu. Před představením bylo divákům prostřednictvím nahrávky oznámeno, že si vedení divadla přeje zjistit názory diváků naprogram aže pro ně vefoyer připravilo dotazníky, které je možné popředstavení vyplnit ahodit dopřipravené schránky. Text oznámení byl namluven anglicko-velšským bilingvním mluvčím večtyřech různých „maskách“: první oznámení bylo namluveno spisovnou anglickou výslovností, druhé anglicky svýrazným jihovelšským přízvukem, třetí anglicky se slabším jihovelšským přízvukem ačtvrté vestandardní velštině. Jednotlivé nahrávky byly bez znalosti kontextu posouzeny velšským fonetikem, který vnich neshledal žádné nápadné, netypické rysy, které by bránily jejich použití. Výzkumu se zúčastnily dvě skupiny mluvčích: a)především monolingvní angličtí mluvčí zWalesu, kteří navštívili promítání dvou posobě jdoucích filmů vangličtině (nahrávka jim byla puštěna vždy poskončení prvního filmu); b) bilingvní anglicko-velští mluvčí, kteří přišli dostejného divadla nahru vevelštině. Mluvčí první skupiny byli zkoumáni během pěti večerů posobě, přičemž jim nebyla puštěna nahrávka vevelštině; namísto toho jim byla čtvrtý večer opět puštěna nahrávka vespisovné angličtině apátý večer opět nahrávka se silným velšským přízvukem. Mluvčí druhé skupiny byli zkoumáni čtyřikrát, přičemž každý večer jim byla puštěna jedna nahrávka. Vtomto experimentu došli Bourhis sGilesem kzajímavým výsledkům. Veskupině monolingvních anglických mluvčích zWalesu byly podobně „úspěšné“ masky vespisovné anglické výslovnosti (zcelkových 524 diváků dotazník vyplnilo 22,5 %) ase slabším jihovelšským přízvukem (z264 diváků vyplnilo dotazník 25 %). Počet vyplněných dotazníků byl však statisticky signifikantně nižší vpřípadě masky se silným velšským přízvukem (z652 diváků vyplnilo dotazník jen 8,2%). Veskupině bilingvních anglicko-velšských mluvčích byla si - tuace odlišná. Vpřípadě masky vespisovné výslovnosti vyplnilo zcelkového počtu 79 diváků dotazník pouze 2,5 %, počet odevzdaných dotazníků umasek sjihovelšským přízvukem byl oněco vyšší, avšak ne statisticky signifikantně (vpřípadě silného přízvuku z99 mluvčích 8,1 %, vpřípadě slabšího přízvuku ze 120 mluvčích 9,2 %). Zásadně astatisticky signifikantně vyšší však byl počet odevzdaných dotazníků 64 vpodstatě nepovažují zakomunikační partnery ajen výjimečně mluví přímo knim. To platí ipoté, co děti začnou žvatlat, poněvadž žvatlání není považováno zakomunikační akt. Mohlo by se zdát, že kalulské děti mají ztohoto důvodu velice omezený jazykový vstup (input) aže tak budou mít problém sosvojováním jazyka. To však není pravda – děti jsou neustále obklopeny lidmi, kteří mezi sebou mluví. Jejich jazykové prostředí je tak velmi bohaté. Navíc mají okolní lidé tendenci popisovat, co dítě právě dělá. Zakomunikačního partnera začne být dítě považováno, až když řekne slova matka (n) aprsa (bo) – potomto momentu začne být dítěti uvědoměle „ukazováno“, jak se mluví. Kalulové používají strategii založenou naslovu elema, tj. zhruba „zopakuj to“: děti mají opakovat věty, které mají určité komunikační funkce (např. požadavek, popichování, obviňování apod.), nejsou jim ale vysvětlována jména jednotlivých předmětů – jejich znalost je považována zapřirozenou. Matka tedy zaujímá direktivní roli anutí dítě stále něco opakovat, přičemž opravuje fonologické, morfologické alexikální chyby, kterých se dítě dopustí. Vůbec se neužívá baby-talk, matky učí dítě mluvit tak, jak je to pro danou situaci přiměřené. Ukmene Kaluli panuje představa, že člověk nemůže vědět, co si myslí nebo co cítí někdo jiný. Ačkoliv Kalulové běžně mluví otom, co sami cítí nebo co si myslí, výpovědi ovnitřních stavech někoho jiného jsou výjimečné. To má dopad nazpůsob interakce mezi vychovávajícím adítětem. Platí, že zodpovědnost zasrozumitelnost vyjádření má mluvčí, což platí ipro dítě. Vpřípadě, že dítě řekne něco nejednoznačného nebo nesrozumitelného, vychovávající mu nenabízí žádné interpretační varianty, ani se nesnaží uhodnout, co mělo dítě namysli. Vtakových případech explicitně požaduje vysvětlení. Jiná situace než uanglo-americké bělošské střední třídy aukmene Kaluli je uSamoánců. Samojská společnost je vysoce stratifikovaná, ato ivpéči odítě. Vychovávajících je více, obvykle jsou to starší sourozenci, matka aneprovdaní či neženatí sourozenci matky. Pokud je jich udítěte přítomno více najednou, platí, že nejstarší je považován zanejvyššího vychovávajícího. To ovlivňuje, jak péče odítě vypadá ajak vypadají související verbální interakce. Až dověku 5–6 měsíců dítě není považováno zakomunikačního partnera – ostatní mluví oněm, nikoli naněj. Vechvíli, kdy dítě začne být schopné se samo pohybovat, situace se částečně mění, protože vtomto období jsou děti Samoánci považovány zazlomyslné azlobivé. Často jsou tak zasvoje chování negativně sankcionovány. Míra řeči směřovaná nadítě se rovněž zvyšuje – dítě je například vyzýváno, aby někam přišlo. Stratifikace samojské společnosti má dopad napodobu interakce. Dítě se obvykle surčitým požadavkem obrací nanejvýše postaveného 65 vychovávajícího, přičemž ne vždy dostane přímou odezvu. Nejvýše postavený vychovávající totiž běžně dá pokyn níže postavenému vychovávajícímu ateprve ten se obrátí kdítěti azareaguje. Samojské děti jsou zřídkakdy samy sjedním vychovávajícím ajsou tak běžně přítomny vícestranným hovorům. Účast vtakovém hovoru je navíc podřízena pravidlům společenské hierarchie. Tato hierarchie se promítá idodalších rysů osvojování jazyka, protože dítě je například často vyzýváno ktomu, aby produkovalo takové řečové akty, které jsou přiměřené pro níže postavené členy rodiny (např. zvěstování zpráv – výše postavené osoby ideálně dostávají zprávy zprostředkovaně, jelikož se záležitostí ostatních lidí účastní málo). Jinými slovy, dítě se musí přizpůsobovat situaci. Zajímavě se společenská hierarchie projevuje votázce srozumitelnosti výpovědí. Pokud totiž výše postavený mluvčí pronese jen částečně srozumitelnou výpověď, je úkolem posluchače, aby si její význam domyslel. Pokud však takovou výpověď pronese níže postavený, musí význam výpovědi vysvětlit sám. To se týká idítěte – pokud pronese nesrozumitelnou výpověď, výše postavení mluvčí se nesnaží jí nějak porozumět nebo odhadovat její význam, ale někdy to chápou jako užití jiného jazyka nebo jako něco nejazykového. Někdy se přímo ptají, co dítě říkalo. To souvisí stím, že vsamojské společnosti panuje představa, že výpověď má obvykle pouze jediný význam. Samojské děti jsou tak socializovány jednak dospolečenské hierarchie, jednak dozpůsobů zpracování informací. Zvýše uvedeného činí Ochsová se Schieffelinovou závěr, že se kulturně liší sociální organizace verbálního prostředí malého dítěte. To, jak se naděti mluví, je dáno různými kulturně danými představami. Zatímco vanglo-americké střední třídě se používá baby-talk, vjiných kulturách tomu tak není – baby-talk tedy není nic univerzálního. Odlišná je rovněž míra, sjakou se předpokládá, že se dítě bude přizpůsobovat situacím. Ochsová aSchieffelinová rozlišují dva principy toho, jak se kdětem při jejich výchově přistupuje: 1. situace je přizpůsobena dítěti (baby-talk, parafrázování, vysvětlování toho, co dítě řeklo, komentáře kjednání dítěte; obvykle jde okomunikační situaci sdvěma participanty) 2. dítě se přizpůsobuje situaci (dítě je nuceno opakovat věty, téma je odvozeno odokolností, které rodič považuje zadůležité; obvykle jde okomunikační situaci svíce participanty) Vneposlední řadě se liší izpůsob „vyjednávání“ významu mezi vychovávajícím adítětem. Děti jsou socializovány tak, aby se mohly účastnit interakcí, které jsou přiměřené jejich postavení vdaném společenství. 66 6.3 Propracované aomezené kódy vpojetí Basila Bernsteina Jedním znejvýznamnějších teoretiků jazykové socializace byl britský sociolog Basil Bernstein. Zabýval se jazykovou socializací vrámci amerického společenství avšímal si rozdílů mezi různými společenskými třídami adopady těchto rozdílů navzdělatelnost dětí. Bernsteinovým základním tvrzením je, že způsob socializace orientuje dítě křečovým kódům, které jsou spojeny spřístupem kespíše kontextově omezeným či spíše kontextově nezávislým významům (např. Bernstein, 2003: 132–146). Tyto kódy pojmenoval jako „propracované“ (elaborated) a„omezené“ (restricted). Propracovaný kód orientuje své uživatele kobecným významům, jeho spojení skonkrétním kontextem askonkrétními mluvčími je slabé. Ztoho důvodu je tento kód srozumitelný imimo aktuální kontext. Omezený kód naopak orientuje své uživatele kespecifickým významům, je silně svázán saktuálním kontextem, skonkrétním prostředím askonkrétními mluvčími. Mimo konkrétní kontext je stěží srozumitelný. „Omezený kód vzniká vsociálním vztahu vymezeném nazákladě úzce sdílených představ ainformací, kterých si jsou jedinci vědomi. Propracovaný kód vzniká vsociálním vztahu, který nutně tyto úzce sdílené auvědomované představy ainformace nepředpokládá, zčehož plyne, že je vinterakci mnohem méně bráno zasamozřejmé.“ (Bernstein, 2003: 73–92) Bernstein tvrdí, že jedním zdopadů třídního systému je omezení přístupu kpropracovaným kódům. Vesvém zkoumání amerických dětí zjistil, že děti znižších sociálních vrstev nejsou socializovány prostřednictvím propracovaných kódů, amají knim tak omezený přístup. Ztoho důvodu jsou podle Bernsteina znevýhodněny vestudiu, kekterému je podle něj potřeba propracovaný kód. Bernstein tento fakt ilustruje napříkladu dvou textů, vekterých dvě děti vevěku pěti let (jedno ze střední adruhé zdělnické třídy) vyprávějí příběh nazákladě obrázků, které jim byly předloženy. Dítě ze střední třídy: „Tři kluci hrajou fotbal ajeden kluk kopne míč dookna ato okno rozbije ati kluci se nato dívají avyjde pán akřičí naněj, protože rozbili okno, takže utečou apak ze svého okna vykoukne paní aklukům vynadá.“ 67 Dítě zdělnické třídy: „Hrajou fotbal aon dotoho kopne ato proletí tudy arozbije okno aoni se nato dívají aon vyjde ven akřičí naně, protože to rozbili, takže utečou apak ona vykoukne avynadá jim.“ Zatímco první projev je srozumitelný imimo kontext, druhý projev je kontextově svázaný – abychom mu plně rozuměli, museli bychom vidět obrázky, které jsou popisovány. Důležité přitom je, že uvedený rozdíl nespočívá veslovní zásobě či gramatice, tyto znalosti byly uobou dětí obdobné. Podle Bernsteina jde orůzný způsob užívání jazyka sohledem nakontext. Vzhledem ktomu, že vzdělávání je spojeno sužíváním propracovaného kódu, je pochopitelné, že jsou děti socializované vomezených kódech vevzdělávacím procesu znevýhodněny, čímž opět ztrácejí možnost přístupu kpropracovanému kódu (anemohou ho tak předat svým dětem). Podle Bernsteina tak dochází ksociální reprodukci, jejímž důsledkem je to, že jedinci znižších společenských tříd se mohou jen sobtížemi včlenit mezi vyšší společenské třídy. 6.4 Úvahové otázky – Myslíte, že rozdíl mezi propracovanými aomezenými kódy je aplikovatelný inačeské prostředí? – Jaké jsou charakteristické rysy českého baby-talku, kromě těch uvedených? – Jaké jsou podle vás důvody pro užívání baby-talku? – Jsou nějaké další oblasti využití baby-talku než při mluvení kdětem? Jaké jsou důvody pro tato využití? – Jak podle vás může vypadat socializace vdospělosti? Vjakých oblastech nani narážíme avčem se projevuje? – Jakým způsobem podle vás vypadá včeském prostředí socializace, která vede krozlišování společenské hierarchie (např. vykání – tykání, titulování apod.)? 68 7. Jazyková ideologie 7.1 Úvod Jazyková socializace, kterou jsme se zabývali vpředchozí kapitole, doznačné míry odráží to, jaké mají lidé představy ojazyce ajeho užívání. Členové kmene Kaluli jsou například přesvědčeni otom, že nemluvňata ničemu nerozumí, aztéto představy pak pro ně vyplývá, že nemá smysl naně mluvit. Aprávě tento typ přesvědčení či představ, které vnejširším smyslu podmiňují naše jazykové chování, bude tématem této kapitoly. Co je to přesně jazyková ideologie, je poměrně obtížné vymezit, jelikož tento termín se vliteratuře používá různorodě. Kathryn Woolardová aBambi Schieffelinová vpřehledovém textu (Woolard – Schieffelin, 1994) uvádí například tato vymezení: 1. Soubor přesvědčení ojazyce artikulovaný uživateli jakožto racionalizace nebo opodstatnění vnímané jazykové struktury avnímaného užívání jazyka. 2. Kulturní systém představ osociálních ajazykových vztazích ajejich zatížení morálními apolitickými zájmy. 3. Sdílené soubory samozřejmých představ opovaze jazyka vesvětě. Jinými slovy, obecně jde oto, že naše jazykové chování je podmíněno určitými představami, které ojazyce, jeho užívání asouvisejících jevech máme. Jazyková ideologie se projevuje vnejrůznějších oblastech aúzce souvisí se všemi tématy, která jsme dosud probírali (svým způsobem ji tak můžeme chápat jako určitou spojnici mezi jinak částečně roztříštěnými otázkami, které lze dosociolingvistiky řadit). Zde se této problematiky dotkneme jenom základně avobecných rysech. 69 7.2 Kroskrityho pět úrovní organizace jazykových ideologií Paul Kroskrity (2004) vymezuje pět základních úrovní, nanichž jsou jazykové ideologie organizovány: a) zájmy skupiny nebo jedince; b)rozmanitost ideologií; c) povědomí mluvčích; d) zprostředkující funkce ideo logií; e) role jazykové ideologie vutváření identity. Kprvní rovině Kroskrity říká, že „jazykové ideologie představují vnímání jazyka adiskurzu, které je utvářeno vzájmu určité sociální či kulturní skupiny“ (Kroskrity, 2004: 501). To úzce souvisí například sideologií standardního jazyka, oníž se zmíníme ještě dále. Odruhé rovině Kroskrity tvrdí: „rozmanitost jazykových ideologií vyplývá ze sociálních diferencí (třída, pohlaví, příslušnost kegeneraci apod.) vrámci sociokulturních skupin. Tyto rozdílnosti mají potenciál utvářet odlišné perspektivy dílčích skupin“. Tímto způsobem lze nahlížet české diskuse oúpravách pravopisu z60. let. Zatímco jedna skupina zdůrazňovala potřebu jednoduchosti pravopisu, což můžeme označit jako „racionalizační“ ideologii, druhá skupina upřednostňovala dlouhodobou tradici zápisu, což by bylo možné označit jako „tradicionalistickou“ ideologii. Ketřetí rovině Kroskrity píše, že „členové společenství mohou vykazovat různou míru povědomí olokálních jazykových ideologiích“. Příkladem uvědomované ideologie může být třeba to, že se vangličtině vzájmu explicitně formulované genderové korektnosti velice silně omezilo bezpříznakové užívání zájmena he anahradilo se korektnějším he/ she. Příklad méně uvědomované ideologie lze hledat voblasti jazykové diskriminace; jedinec může být znevýhodněn proto, že mluví dialektem, diskriminující si však nemusí být vědom, že se jeho postoje jsou určovány varietou, kterou diskriminovaný mluví. Čtvrtá rovina spočívá podle Kroskrityho vtom, že „jazykové ideologie členů společenství usouvztažňují sociální struktury azpůsoby hovoru“. Jinými slovy, jazykové adiskurzní prostředky začnou nazákladě zkušeností členů skupiny indexikálně odkazovat nasociokulturní jevy. Tímto tématem se vesvé studii „Style“ as distinctiveness: the culture and ideology of linguistic differentiation podrobně zabývá Judith Irvineová (2001). Rozlišuje tři sémiotické procesy, které určují podobu usouvztažnění mezi jazykovými asociálními jevy, ato ikonizaci, rekurzivitu avypouštění. Ikonizace je proces, během kterého se jazykové prostředky stávají „ikonickými reprezentacemi sociálních kontrastů“ (Irvine, 2001: 33). Obecně můžeme říct, že ikonizace spočívá vtomto principu: pokud sociální skupina Aběžně používá nápadný prostředek B (který je variantou prostředků, jež užívají jiné sociální skupiny) atato sociální skupina je 70 stereotypně vnímaná jako C, dochází ktomu, že uživatel prostředku Aje asociován svlastnostmi, které odpovídají stereotypu C (aniž by musel nutně patřit dodané sociální skupiny). Vzpomeneme-li si naLabovův výzkum naostrově Martha’s Vineyard (Labov, 1972: 1–42), můžeme se domnívat, že zde došlo kikonizaci centralizované výslovnosti diftongů /ay/ a/aw/, která byla spojována sostrovanstvím. Rekurzivita spočívá vtom, že se určité ikonické propojení přenáší najiné, dílčí jevy. Opozice, které navyšší úrovni odlišují určitou skupinu odjiné skupiny, mohou fungovat jako distinktivní také nanižší úrovni, tj. vrámci této skupiny. Například míra užívání výše uvedeného prostředku B může být vdané skupině používána pro rozlišení různých dílčích podskupin vrámci dané skupiny. VLabovově výzkumu by této distinkci odpovídala rozdílná míra užívání centralizované výslovnosti nazákladě postojů kdanému ostrovu. Vypouštění je proces, kterým se „zjednodušuje sociolingvistické pole“ (Irvine, 2001: 33), což spočívá vtom, že se některé další odlišnosti kromě těch, které prošly ikonizací, neberou vpotaz. Oposlední, páté rovině Kroskrity uvádí, že „jazykové ideologie jsou produktivně užívány při utváření areprezentaci různých sociálních akulturních identit (např. národnost, etnicita)“ (Kroskrity, 2004: 509). Jazyk tedy slouží ktomu, aby činil hranice mezi skupinami „přirozenými“. Dobře viditelné je to například načeských Neslyšících, kteří svou identitu úzce spojují sužíváním svébytného českého znakového jazyka (místo uměle vytvořené znakované češtiny). 7.3 Ideologie standardního jazyka Jedním zvýrazných případů, jak se projevuje jazyková ideologie, je otázka standardního jazyka. Touto problematikou se zabýval mimo jiné James Milroy (Milroy, 2001). Milroy vychází zotázky, co vlastně způsobuje jazyková standardizace. Jejím zásadním rysem je snaha odosažení uniformity jazykové struktury, přičemž však, jak je nám již jasné, je tato struktura přirozeně proměnná. Důležité je přitom si uvědomit, že plně standardizovaná varieta není podle Milroye možná, snaha ouniformitu je však zpodstaty věci cílem standardizace. Standardizace je tak kontinuální proces. Vzhledem ktomu, že standardizace je snahou ouniformitu, je pochopitelné, že tento proces je nepochybně součástí procesu jazykové změny. Jedním zdopadů standardizace je vznik povědomí mluvčích o„správné“ podobě jazyka. Milroy tvrdí, že vkulturách standardního jazyka 71 (kam nepochybně spadá ičeské jazykové prostředí) platí přesvědčení, že tam, kde jsou dvě varianty (či více), může být správná pouze jediná, ačkoliv nemusí panovat shoda natom, která zvariant je ta správná. Ideologie standardního jazyka dále vyžaduje přijetí představy, že jazyk není něco, co vlastní mluvčí, nýbrž že je to něco, co je vymezeno externě, nezávisle namluvčím (podobně jako třeba právní systém). Stím souvisí ipředstava ojazyce jako takovém, která je často spojována právě se spisovným jazykem (například vlingvistických pracích, například akademická Mluvnice češtiny, která svým názvem aspiruje namluvnici češtiny jako národního jazyka, je vesvé podstatě mluvnicí spisovné češtiny). Milroy si dále všímá toho, že standardizace nemá univerzální charakter. Je příznačné, že jazyky, které nejsou standardizované, nemají jasně vymezitelné hranice anení je možné bezprostředně popsat běžnými způsoby. Ideologie standardního jazyka tedy udává standard jako určitou uniformní, jasně vymezenou astabilní představu ojazyce uloženou vmysli. Utváří tak určitý rámec, prostřednictvím kterého se najazyk jako takový díváme. 7.4 Úvahové otázky – Jaké pozitivní/negativní dopady naužívání jazyka má podle vás ideologie standardního jazyka? – Které prostředky podle vašeho osobního povědomí prošly včeštině ikonizací ajak se to projevuje? – Co považujete včeském prostředí zanejvýraznější projevy jazykových ideologií (kromě ideologie standardního jazyka)? – Je možné otázky, které vyplývají zjazykové ideologie, zodpovědět nazákladě lingvisticky objektivních metod? Například: můžeme objektivně říci, zda je genderová korektnost správná či nikoli? – Nakolik si myslíte, že je možné prostřednictvím standardizace reálně ovlivňovat užívání jazyka? 72 8. Jazykové plánování ajazykový management 8.1 Úvod Vposlední kapitole se zaměříme naotázku jazykových problémů anamožnosti jejich řešení. Obecně lze říct, že existence jazykových problémů je integrálně spojena sexistencí jazyka vůbec. Naproblémy narážíme jak vkaždodenní komunikaci (například když píšeme e-mail někomu, ským si vykáme, ale zároveň nechceme být příliš formální, můžeme mít problém svolbou oslovení mezi velmi formálním Vážený pane XY aneformálním Dobrý den), tak naobecnějších, makrolingvistických rovinách (např. se můžeme zabývat otázkou zjednodušení pravopisu jako způsobu řešení problémů žáků anebo můžeme zavádět novou odbornou terminologii vnějaké vědní oblasti apod.). Surčitým rámcem řešení jazykových problémů přichází směr sociolingvistiky nazývaný jazykové plánování avnávaznosti naněj jazykový management. 8.2 Jazykové plánování Jazykové plánování jako směr sociolingvistiky se etablovalo v60. letech 20. století, ato zejména vsouvislosti sjazykovými problémy vznikajícími vdůsledku rozpadu koloniálního systému. Jeho smyslem je „působit změny vjazyce nebo vjazykových aktivitách“ (Nekvapil, 2010: 54). Problémy, kterých si jazykové plánování všímalo, byly obecně problémy makroúrovňové, například otázky kodifikace (zda se má kodifikovat určitý tvar, nebo ne apod.), otázka úředního jazyka (např. vsituaci, kde se naúzemí určitého státu používá více vzájemně nesrozumitelných jazyků), problém pravopisu (např. neexistence pravopisného systému 73 vurčitém jazyce) atd. Rozlišují se tak tři dílčí podoby plánování: statusové, korpusové aakviziční. Statusové plánování se týká variet či jazyků ajejich funkcí. Lze například uvažovat otom, jak se bude přistupovat kmenšinovým jazykům naúzemí České republiky (co bude považováno zamenšinový jazyk aco ztoho bude vyplývat, zda budou např. zavedeny dvojjazyčné nápisy amožnost úředního kontaktu vdaném jazyce atd.). Korpusové plánování se zabývá samotnou podobou variet či jazyků. Spadá sem například otázka vytváření terminologie vdaném jazyce (např. povzniku samostatného Československa začala uměle vznikat mimo jiné vojenská aželezniční terminologie), pravopisu agramatického systému. Akviziční plánování je zaměřeno naosvojování variet či jazyků různými společenskými skupinami alze jím řešit například otázku jazyka výuky vzákladních školách apod. Jazykové plánování má institucionální charakter – odehrává se nanejvyšších úrovních (vláda, stát) avztahuje se nacelou společnost (unás je vtomto ohledu zhlediska korpusového plánování důležitá role Ústavu pro jazyk český, který vytváří platnou kodifikaci). Obvykle se rozlišují tři fáze plánování: 1. identifikace jazykových problémů; 2. výběr způsobů jejich řešení; 3. implementace řešení. Nekvapil (2010) vesvé přehledové studii uvádí, že se postupem času ukázalo, že jazykové plánování vmnoha rozvojových zemích selhalo, anebo alespoň nenaplnilo představy, které sním byly zpočátku spojeny. Jinými slovy, vliv najazykovou praxi byl vdůsledku menší, než se čekalo. Celospolečenský, makroúrovňový se ukázal jako problematický vtom ohledu, že nereprezentoval zájmy sociálně nediferencované společnosti, ale byl výslednicí střetu zájmů různých skupin. Ukázalo se, že je třeba zohledňovat také dílčí zájmy jednotlivých etnik, zástupců společenských tříd apod., tj. registrovat problémy nanižších úrovních. Dalším problémem byl fakt, že se nasituaci vrozvojových zemích často aplikovala měřítka zemí vyspělých. Například se potlačovala jazyková rozmanitost zemí třetího světa, někdejší koloniální jazyk byl prosazován jako úřední apod. 8.3 Jazykový management Teorie jazykového managementu vznikla vreakci navýše uvedené problémy spojené sjazykovým plánováním. Jedním zhlavních představitelů tohoto směru byl původem český lingvista Jiří Neustupný. Narozdíl