Esejistika na rozcestí: Spor o pojetí eseje xiaopinwen v Číně třicátých let 20. století

Esejistika na rozcestí: Spor opojetí eseje xiaopinwen vČíně třicátých let 20.století dušan Andrš Univerzita Karlova [email protected] ESSAYISTIC WRITING AT ACROSSROADS: ACONTROVERSY OVER THE XIAOPINWEN ESSAY IN THE 1930S CHINA The paper presents an examination of the Xiaopinwen and manhua, acollection of critical views on personal essay, or xiaopinwen. The collection was orchestrated and published in 1935 by the editors of the leftist journal Taibai with an aim to limit the influence of personal, politically uncommitted essay. The present analysis shows that the collection as awhole— despite ahighly critical tenor of anumber of individual contributions— cannot be seen as an outright denunciation of xiaopinwen. On the contrary, the nature of the critical debate indicates that in the mid-1930s, in the politically and ideologically tense times, the personal essay still retained aprivileged position in the world of Chinese literature. KLÍČOVÁ SLOVA: xiaopinwen— osobní esejistika— moderní čínská literární kritika— časopis Taibai, Xiaopinwen amanhua xiaopinwen— personal essay— modern Chinese literary criticism— journal Taibai, Xiaopinwen and manhua DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2020.1.13 Sborník Xiaopinwen amanhua (Xiaopinwen he manhua, 小品文和漫畫), do nějž vroce 1935 na výzvu redakce časopisu Jitřenka (Taibai, 太白) přispělo krátkými úvahami na téma povahy, přítomnosti abudoucnosti esejistické prózy xiaopinwen, 小品文 asní spjatého fenoménu manhua, 漫畫, obrázků svýraznými rysy karikatury, na šedesát protagonistů dobového literárního života, byl pokusem výrazně ovlivnit směřování čínské esejistiky.1 Redaktoři periodika, které vzniklo vzáří 1934 jako platforma prosazování levicového pojetí literatury ašíření literatury psané „jazykem lidu“ (dazhong - yu, 大眾語), vbřeznu následujícího roku vyhlásili, že vposledních letech mimořádně oblíbená drobná esejistická próza xiaopinwen dospěla kbodu zásadní „transformace“ 1 Ke sborníku, jehož název lze opisně přeložit jako „Osobní esej xiaopinwen aobrázky typu manhua“, budeme nadále odkazovat doslovným překladem jeho názvu: Xiaopinwen amanhua. OPEN ACCESS dUŠAN ANdRŠ 177 aže je potřeba ji neprodleně podrobit zevrubné kritické reflexi.2 Spěch, snímž byl sborník sestaven, vypovídá onervozitě, sníž levicově smýšlející intelektuálové přihlíželi rozkvětu osobně laděné esejistiky, jejíž autoři odmítali psát literaturu sloužící ideologickým či politickým cílům. Dříve, než představíme spektrum názorů apostojů prezentovaných ve sborníku Xiaopinwen amanhua, anež se pokusíme projekt časopisu Jitřenka zasadit do kontextu přístupů kliteratuře vČíně třicátých let,3 je nezbytné stručně nastínit vznik avývoj moderní čínské esejistiky.4 Významnou součástí hluboké proměny čínské literatury, kníž docházelo od počátku 20.století, byl vznik subjektivně laděného eseje vhovorovém jazyce. Přestože za nejproduktivnější žánr první fáze modernizace čínské literatury je všeobecně považována povídka, osobní esej si záhy vydobyl postavení prostředku autentického asoučasně vytříbeného literárního sebevyjádření. Moderní čínský esej je produktem rozchodu stradicí rigidních stylistických aobsahových norem, jimž převážná část starší prózy jako součást tzv.vysoké literatury podléhala,5 zároveň však navazoval na estetiku drobné, osobně laděné tradiční prózy. Výrazným jevem vdějinách čínské prózy třicátých let 20.století byl rozmach drobné esejistiky označované jako xiaopinwen. Tento typ esejistické prózy usiloval osebevyjádření akultivaci emocionality, kladl důraz na humor aodmítal ideologický autilitární přístup kliterární tvorbě vdobě, kdy nejen mezi levicově orientovanými vzdělanci aspisovateli sílilo volání po literatuře, jež by především sloužila šíření vzdělání, hlásání ideologie aposilování vlastenectví. Vočích takto smýšlejících kritiků byla osobní, neangažovaná esejistika příznakem krize, vníž se vtéto době nacházela moderní čínská literatura. Ti, kdo na literaturu pohlíželi především jako na nástroj či dokonce jako na zbraň, se takto vnímaný vývoj pokoušeli zvrátit prostřednictvím tvorby vlastní, utilitárně aideologicky zaměřené esejistiky, či ještě častěji tvrdou kritikou xiaopinwenu. Významnou součástí projektu osobní esejistiky, kterou ztělesňují xiaopinweny vznikající vprvní polovině třicátých let, bylo vyzdvihování neužitečnosti aobhajoba práva jedince na soukromý prostor ačas, umožňující naplňování privátních tužeb arozvoj vlastní individuality. Toto pojetí esejistiky bylo spjato především sLin 2 Chen Wangdao 1935, s.2. 3 Zcelkového počtu 58 se kobrázkům manhua vyjadřuje 14 přispěvatelů. Vnašem představení diskuse iniciované časopisem Jitřenka se omezíme na příspěvky zabývající se otázkami souvisejícími sesejistikou. 4 Čínskou esejistiku první poloviny 20.století ajejí zdroje představují Pollard 2000, Woesler 2000 aLaughlin 2008. 5 Nahlíženo evropskými kritérii, tj.koncepcí eseje odvozené především zdíla Montaignova, osobní esej nemá vČíně dlouhou tradici. Tradiční próza měla většinou velmi daleko kneformálnímu sdělování osobních zkušeností anázorů uvolněnou, literárně působivou formou. Převládající tlak na kodifikaci, konvenci aneosobní projev měl za následek, že pouze zlomek zobrovského počtu próz přináležejících knejrůznějším žánrům, které nalézáme včetných antologiích zdoby od 6.až po 19.století, poskytoval jistý prostor ke kultivaci subjektivního autorského sebevyjádření. Vzhledem ktlaku rigidních stylistických aobsahových norem relativně příznivé podhoubí pro vznik osobní esejistiky představovaly především osobní dopisy, deníky, cestovní zápisky či předmluvy adoslovy. OPEN ACCESS 178 SVĚT LITERATURY 61 Yutangem 林語堂 (1895–1976), spisovatelem afilologem,6 jenž stál uzrodu vlivných periodik Hovory (Lunyu, 論語), Kosmický vítr (Yuzhoufeng, 宇宙風) aLidský svět (Renjianshi, 人間世). Lin Yutang soustředil kolem svých periodik řadu představitelů dobového literárního aintelektuálního dění akjejich přispěvatelům patřily významné osobnosti doby Májového hnutí.7 Čtrnáctideník Hovory, který začal vycházet vroce 1932, byl zaměřen na humoristiku, přičemž významnou složku představovaly původní ilustrace akarikatury čínských autorů atéž obrazový materiál přebíraný zanglických časopisů.8 Na stránkách Kosmického větru vycházely texty náležející knejrůznějším žánrům, mimo jiné též některá významná díla čínské literatury první poloviny 20.století.9 Časopis Lidský svět byl vyhrazen tradiční próze asoudobému eseji, zejména xiaopinwenu. Součástí dobového tažení proti osobnímu eseji byla kritika nejen samotných xiaopinwenů ajejich autorů, ale také kritika výše uvedených periodik, která se na tento typ prózy specializovala, abez nichž by se xiaopinwen nestal tolik žádanou aoblíbenou četbou. Díky Lin Yutangovi ajeho periodikům se vprvní polovině třicátých let rychle rozvíjel žánr „humorného“ (youmo, 幽默) a„kratochvilného“ (xianshi, 閑適) xiaopinwenu. Tento typ moderního čínského eseje byl pozoruhodným jevem nejen ztoho důvodu, že sehrál důležitou roli při utváření autentického jazyka avýrazu moderní literatury, ale rovněž proto, že vsobě propojoval moderní západní atradiční čínské vlivy. Na domácí tradici xiaopinweny navazovaly tím, že jejich autoři měli blízko khravé kritice konfucianismu knihy Zhuangzi,10 poetice básníků ústraní, jako byl Tao Yuanming,11 arovněž kbuddhismu ajeho vnímání života jako střetávání lidských tužeb apřání susilováním oodstoupení od světa.12 Neméně důležitým faktorem rozkvětu moderní esejistiky bylo znovuobjevení žánru xiaopin, 小品 ze sklonku vlády dynastie Ming.13 Rozkvět těchto drobných, 6 Zevrubnou informaci oLin Yutangově životě adíle podává Qian Suoqiao 2011. Lin Yutang je od třicátých let znám též českým čtenářům. Včeském překladu vyšel výbor esejů Můj národ amá vlast (Praha: Fr. Borový, 1938) aromán Okamžik vPekingu (Praha: Fr. Borový, 1948). Smyšlenkami Lin Yutanga dobového českého čtenáře seznamuje Jiljí Jahn vpráci Čínská moudrost: Úvahy ospisech Číňana Lin Yutanga (Vídeň: Ant. Machát, 1940). 7 Lin Yutang za přispěvatele svých periodik získal mimo jiné Lu Xuna, Zhou Zuorena, Yu Dafua či Sun Fuyuana. Laughlin 2008, s.104–105. 8 Zejména první čísla Hovorů přetiskovala karikatury zvýznamných britských časopisů The Humorist aPunch. Laughlin 2008, s.108. 9 Vletech 1936–37 zde na pokračování vycházel například známý Lao Sheho román Rikša (slovenský překlad: Rikšiar. Přel. Marián Gálik. Bratislava: Albert Marenčin Vydavateľstvo PT, 2009), či autobiografická próza Xie Bingying Vlastní životopis vojačky (český překlad: Nepoddajná. Autobiografie bojující ženy. Přel. Jarmila Häringová. Praha: Odeon, 1971). 10 Český překlad: Mistr Zhuang. Sebrané spisy. Přel. Oldřich Král. Lásenice: Maxima, 2006. 11 Český překlad: Tchao Jüan-ming. Návraty. Přel. Marta Ryšavá aJosef Hiršal. Praha: BB art, 2003. 12 Laughlin 2008, s.1–2. 13 Výraz xiaopin, doslova „kratší pasáž“, byl původně užíván překladateli buddhistických textů, kteří jím označovali zkrácené verze buddhistických písem. Pozdněmingští literáti užili výraz xiaopin kpojmenování kratších, neformálních próz vprotikladu kdelším, striktním kompozičním aobsahovým pravidlům podléhajícím typům prózy. OPEN ACCESS dUŠAN ANdRŠ 179 osobně laděných literátských próz, jejichž pojmenování se vpodobě xiaopinwen stalo převažujícím žánrovým označením drobné osobní esejistiky třicátých let 20.století,14 trval od druhé poloviny 16.století až do prvních desetiletí po pádu dynastie Ming vroce 1644. Během více než sta let rozvoje žánru, jenž byl reakcí na myšlenkovou iformální strnulost prózy předcházejících období, nalézali mingští literáti vdrobné próze nové možnosti sebevyjádření. Svými xiaopiny, inspirovanými prostými potěšeními každodenního života, nezřídka usilovali oliterární ztvárnění vlastních smyslových aemocionálních prožitků.15 Tuto vrstvu literátské kultury, reflektující soukromý svět výrazných, mnohdy excentrických individualit, pro své současníky znovuobjevil Zhou Zuoren 周作人 (1885–1967), jedna znejvýraznějších postav hnutí za novou literaturu zpřelomu desátých advacátých let 20.století. První moderní vydání mingských xiaopinů, Antologie předmoderní prózy (Jindai sanwen chao, 近代散文抄) zroku 1932, byla sestavena nejspíše právě ziniciativy Zhou Zuorena, jenž byl současně autorem dvojice předmluv.16 Zhou Zuoren byl rovněž jedním ztěch, kteří poukázali na evropské zdroje moderního čínského eseje. Vpojednáních „Osyntéze školy Gongan aanglického osobního eseje“ (Gongan pai yu Yingguo xiaopin hecheng lun, 公安派與英國小品合成論) a„Zdroje moderní čínské literatury“ (Zhongguo xin wenxue de yuanliu, 中國新文學的源流) zroku 1932 představil moderní čínskou esejistiku jako výsledek prolnutí tradic mingského xiaopinu aanglického osobního eseje. Dalším důležitým impulzem krozvoji osobní esejistiky bylo Lin Yutangovo „Pojednání oliteratuře“ (Lun wen, 論文) ztéhož roku, které reagovalo na vydání výše zmíněné antologie mingských xiaopinů. Lin Yutang vněm položil rovnítko mezi „vrozenou dispozici“, stěžejní koncept mingských literátů ze školy Gongan (Gongan pai, 公安派), asebevyjádření, metu mladých vzdělanců, kteří od počátku dvacátých let usilovali ovytvoření nové čínské literatury.17 Rozkvět osobního eseje byl patrně jednou zhlavních příčin toho, že xiaopinweny uveřejňované převážně vLin Yutangových periodikách, byly odpůrci společensky apoliticky neangažované tvorby vnímány jako ztělesnění neblahého, pochybeného vývoje čínské literatury. Situace poloviny třicátých let, kdy kritika osobní esejistiky nabyla podobu koordinovaného acíleného útoku, byla— pokud jde orozhodující hráče na dobovém literárním poli, jejich ideologická východiska apolitické cíle— velmi komplikovaná. Kuomintangský režim sice usilovně potíral své dřívější spojence zřad komunistů, nicméně od založení Ligy levicových spisovatelů vroce 1930 pod kuratelou komunistické strany Číny ve světě literatury získala mimořádně silný vliv marxistická ideologie. Zatímco oba hlavní svářící se politické tábory (atedy ispisovatelé hlásící se kodlišným politickým názorům) své úsilí ooslabení protivníka ospravedlňovaly tím, že jim jde ozáchranu národa, autoři xiaopinwenů zokruhu Lin Yutangových periodik svojí tvorbu pojímali jako únik zpolarizovaného azpolitizovaného světa ahájili právo na existenci neideologické tvorby, jež by nebyla mrzačena 14 Zheng Mingli 1988, s.17. 15 Studie žánru areprezentativní výbor mingských xiaopinů vpřekladech do angličtiny viz Ye Yang 1999. 16 Laughlin 2008, s.33. 17 Tamtéž, s.10. OPEN ACCESS 180 SVĚT LITERATURY 61 vznešeným cílem záchrany národa.18 Humorné asatirické, vůči době aspolečnosti umírněně kritické eseje, charakteristické pro Lin Yutangovo pojetí literatury, ohrožovaly kuomintangský režim méně, než přímá anelítostná kritika zpera levicově smýšlejících spisovatelů. Odmítání stranickosti aspokojení se pouze smírnou či nepřímou kritikou poměrů bylo zpohledu levicových literátů aintelektuálů aktem, který podkopával jejich úsilí oradikalizaci co největší části národa.19 Vdobě hluboce poznamenané střetem mezi kuomintangským režimem akomunisty se uskupení literárního světa často střetávala podle specifické logiky soupeření oopanování literárního pole, přičemž důležitější roli než ekonomický či politický kapitál hrál kapitál symbolický.20 Není tedy překvapivé, že výzvu redakce časopisu Jitřenka promptně vyslyšeli mnozí zprotagonistů dobového literárního života, aby do narychlo ohlášeného sborníku přispěli kritickým zamyšlením nad přítomností ibudoucností esejistiky.21 Jedním zklíčových témat polemiky byla otázka, zda xiaopinweny, jako literatura psaná především pro potěšení autorů ačtenářů, mají vůbec nárok na existenci. Psaní pro zábavu, stejně tak jako psaní pro zisk, bylo něčím, co šlo proti přesvědčení mnoha autorů nové čínské literatury vznikající během dvacátých let,22 navíc od počátku třicátých let rychle sílilo přesvědčení onutnosti literaturu co nejvíce přiblížit lidovým masám.23 Nedílnou součástí takového úsilí bylo prosazování pojetí literatury především coby nástroje politické propagandy. Ideál osobní esejistiky, spolu sjeho nejvýraznějším zastáncem Lin Yutangem, jenž proponenty ideologického využití literatury, kteří sami sebe vnímali jako pokrokáře, kritizoval jako zapšklé zpátečníky tíhnoucí kfalešnému moralizování tradičních neokonfuciánců,24 se proto nevyhnutelně stal terčem soustředěného útoku. Většina kritiků společensky neangažované esejistiky se shodovala na tom, že xiaopinweny představují přežitou, neaktuální tvorbu, která je odtržena od reality. Vjejich očích tvorba navazující na mingské eseje není četbou pro současnost (Qian Gechuan),25 současnost poznamenaná rozvratem achaosem je zcela odlišná od doby mingských aqingských literátů (Wang Shuming) asmířlivý, pasivní postoj autorů 18 Qian Suoqiao 2011, s.59. 19 Tamtéž, s.76. 20 Hockx 2011, s.245. 21 Vydání zvláštního čísla časopisu či samostatného sborníku zaměřeného na vybrané téma bylo poměrně rozšířenou praxí. Například měsíčník Nová éra vroce 1933 zvolil za téma samostatného monotematického čísla problematiku modernizace tradiční písňové formy ci. Více viz Hockx 2011, s.211. 22 Vzorem vtomto ohledu byli zejména Lu Xun aMao Dun, dva znejvlivnějších dobových spisovatelů, kteří vlastní kariéru založili na opozici vůči psaní pro peníze či zábavu. Hockx 2011, s.209. 23 Obrat kmasám, nově označovaný importovaným avkontextu dobové Číny zavádějícím pojmenováním „proletariát“, se stal klíčovou agendou Ligy levicových spisovatelů. Qian Suoqiao 2011, s.71. 24 Qian Suoqiao 2011, s.87. 25 Včínských znacích jména přispěvatelů do sborníku uvádíme vabecedně řazeném seznamu pramenů. OPEN ACCESS dUŠAN ANdRŠ 181 xiaopinwenů vychází zpohledu na život, který je dávno minulostí (Hu Feng). Kritikové xiaopinwenu se nespokojili spouhým odsudkem. Stejně důležité pro ně bylo přesvědčit čtenáře sborníku otom, že zánik osobní esejistiky ajejí nahrazení radikálně odlišnou esejistikou je vývojová nutnost. Oznamují proto příchod posledního dějství xiaopinwenu (Mao Dun), neboť vývoj nezadržitelně směřuje keseji, určenému širokým masám (Shu Qian) či dokonce kblíže nespecifikovanému revolučnímu eseji (Wu Lifu). Ztéto vrstvy debaty je zřejmé, že si kritikové osobního eseje nepřipouštěli možnost, že jedním zprincipů literárního vývoje je též navazování na starší literární vzory. Takto příkře odsuzovaný xiaopinwen byl prosperujícím aproduktivním žánrem atedy to, co bylo zavrhováno, nepatřilo minulosti nýbrž současnosti. Debata je proto dokladem toho, do jaké míry byl rozkvět osobní esejistiky vrozporu spředstavami aočekáváními jejích kritiků. Řada kritiků osobně laděné esejistiky volala po próze, jejímž hlavním úkolem má být šíření poznání. Zaujetí touto otázkou nepochybně souviselo se skutečností, že redakce časopisu Jitřenka již od prvního čísla vyzývala přispěvatele, aby zasílali příspěvky do rubriky speciálně vyhrazené „vědeckému xiaopinwenu“ (kexue xiaopinwen, 科學小品文). Diskutéři se neomezovali pouze na vyvyšování vědomostní esejistiky nad esejistiku osobní, nýbrž se často zamýšleli též nad přídomkem „vědecký“. Řada znich požadovala, aby se takto nazývaný esej nezaměřoval pouze na šíření vědomostí zoblasti přírodních věd, ale aby také zkoumal společnost (Liu Cheng, Shu Qian, Bo Han, Fo Lang). Tento důraz na „vědeckost“ aobjektivitu nebyl pouze kritikou esejistiky akcentující subjektivní, humanistický pohled na svět, atedy odsudkem Lin Yutangova pojetí eseje. Zdebaty je patrné, že kritikové xiaopinwenu současně usilovali oto, aby pro své cíle získali konkurenční „úspěšnou značku“. Jejich cílem bylo nahrazení oblíbeného humorného či kratochvilného xiaopinwenu „ideálním xiaopinwenem“ (Wang Renshu), jenž by byl „syntézou vědy axiaopinwenu“ (Bo Han), tedy vědomostním esejem, jenž by však stále nesl „prestižní“ označení xiaopinwen (Chen Zuiyun, Liu Cheng, Liu Xunyu, Shu Qian, Fo Lang, Xie Liuyi). Není bez zajímavosti, že včínské debatě oxiaopinwenu lze rovněž zaslechnout ozvuky dobové sovětské literární teorie apraxe. Kritikové xiaopinwenu vyzdvihují sovětské umění aliteraturu za to, že kritizuje individualismus avyzdvihuje kolektivismus (Ling He) či že na rozdíl od xiaopinwenu nezavírá oči před společenskou realitou (Nie Gannu). Sodkazem na „Dopis začínajícím autorům“ nejmenovaného sovětského kritika, je „nový“ xiaopinwen, zprostředkující svým čtenářům hlubší poznání skutečnosti, nazýván „lehkou jízdou literatury“ (Ke Ling, Wang Shuming).26 Zcelkového tónu diskuse je patrné, že někteří zkritiků xiaopinwenu zaregistrovali, že sovětští spisovatelé na svém I. všesvazovém sjezdu vroce 1934 prohlásili za oficiální doktrínu literární tvorby socialistický realismus. Jediným přímým odkazem na výstupy sjezdu je však paradoxně polemika sBucharinovým pojetím formy aobsahu literárního díla. Čínský kritik nesouhlasí supřednostňováním obsahu před formou axiaopinwen obhajuje jako žánr umožňující výsostně autorské vyjádření anepodléhající hodnotovým ani ideologickým představám adogmatům (Jin Mancheng). 26 Spodobným pojmenováním eseje („lehký harcovník“) se setkáváme také včeských pracích oeseji. Viz Opelík 1986. OPEN ACCESS 182 SVĚT LITERATURY 61 Navzdory tomu, že kritické hlasy svým počtem výrazně převyšují hlasy obhájců xiaopinwenu, zhlediska přesvědčivosti argumentace, oslabované nejčastěji ideologicky motivovanou předpojatostí, debata na stránkách časopisu Jitřenka vyznívá celkově spíše ve prospěch zastánců osobního eseje, jejichž argumentace prozrazuje hlubší porozumění literatuře ajejím zákonitostem. Ti xiaopinwen hájí jako svébytný aplnohodnotný žánr (He Gutian), na který nelze uplatňovat jiná než literární či estetická kritéria (Fu Donghua), prohlašují jej za tvorbu vykazující „nejbohatší podíl individuálních rysů“ (Hong Shen), která čtenáři dokáže zprostředkovat prožitek „odstoupení od sebe samého asvých pocitů“ (Sun Xizhen), vyvracejí výtky stran odtrženosti xiaopinwenu od reality poukazem na výsostnou „realističnost“ vyjádření vnitřního světa esejisty (Sun Langong), chválí tvárnost žánru, který není vázán žádnými předem danými omezeními (Ma Zongrong), případně vxiaopinwenu vidí nadmíru vhodný iniciační žánr pro začínající spisovatele (Xu Qinwen). Debata oxiaopinwen je nesporně zajímavá nejen předkládanými argumenty, ale též jazykovými arétorickými charakteristikami mnohých příspěvků. Polemizující strany si například nápadně často vypůjčují výrazy zoblasti vědy atechniky. Xiaopinwen je takto přirovnáván nejčastěji kfotoaparátu, kterým lze pořizovat „momentky“ (He Gutian), „mikroskopu“, kterým je možné odhalovat „zárodky nádorů“ (Wang Yiyou), „pátracímu světlometu“, jehož soustředěnému světlu nic neunikne, případně k„diapozitivu“ či „filmovému políčku“, které na malé ploše zobrazují „nekonečný svět“ (Ma Zongrong). Samostatnou skupinu obrazných pojmenování, kterými se přispěvatelé snaží vystihnout esenci ať již stávajícího či teprve budoucího xiaopinwenu, představují výrazy zoblasti medicíny. Zatímco esej by neměl být „šidítkem“ ani „narkotikem“, nýbrž „lékem“ (Zhou Muzhai, Wu Lifu), esejista je „chirurgem“ (Li Huiying) pracujícím se „skalpelem“, kterým lze lépe než za pomoci jiných literárních prostředků otevřít „zhnisanou ránu“ či dokonce provést „velkou operaci břicha“ (He Gutian). Pokud jde oargumentaci astyl, jakým je diskuse vedena, lze říci, že se debata oxiao pinwenu příliš neliší od jiných dobových polemik. Jednotliví přispěvatelé většinou nediskutují oesejích jako takových, nýbrž hovoří spíše obecně oautorech.27 Přitom často sahají kexpresivnímu výrazivu, což debatu místy posouvá na samou hranici pouhého osočování. Zastánci osobního eseje podle těchto kritiků „kráčejí fantaskní amystickou cestou duchů“ či „vedou xiaopinwen do hrobů mrtvých literátů“ dávných časů (Chen Yide). Autoři xiaopinwenů jsou rovněž kritizováni za to, že „překládají starý literární jazyk do současné čínštiny“ či „navlékají do nových oděvů kostlivce, aby tito tančili vzahradě soudobé literatury“ (Hong Weifa). Kútokům tohoto druhu patří řada barvitých vyjádření na adresu zastánců osobního eseje, kteří jsou přirovnáváni kmužům „číhajícím vuličce na to, až kolem nich půjde krásná žena, aby si před ní stáhli kalhoty“, či kpasákům lákajícím kolemjdoucí do nevěstinců (Xu Jie). Popularita drobného osobního eseje je vysmívána iza použití ostřejších výrazů. Esejisté jsou těmi, kdo vyměšují „malé exkrementy“, oněž nemá zájem ani obecní 27 Pro dobového čínského kritika bylo zcela přirozené diskutovat předmět, který byl nerozlišitelnou směsicí stylu, jazyka, obsahu aosobnosti autora. Přestože čas od času zaznívaly názory, že by se kritika měla soustředit na dílo samotné, takové (importované) pojetí literární kritiky se výrazněji neprosadilo. Viz Hockx 2011, s.221. OPEN ACCESS dUŠAN ANdRŠ 183 sběrač výkalů, neboť takové xiaopinweny „nejsou ničím jiným než sračkou“ (Sun Fuxi). Navzdory tomu, že literární kritika založená na invektivách byla odsuzována apovažována za nepatřičnou, podobně jako tomu bylo vpřípadě většiny dobových polemik,28 také mnozí přispěvatelé do sborníku Xiaopinwen amanhua se urážlivé kritice nikterak nevyhýbali. Přehlédneme-li debatu opovaze asměřování eseje jako celek, lze konstatovat, že myšlenky apostoje účastníků debaty do značné míry odrážejí rozporuplné chápání literatury, jež je pro Čínu první poloviny 20.století charakteristické. Na jedné straně zaznívají četné ideologicky zabarvené argumenty převážně levicově orientovaných kritiků, odmítajících osobní, společensky neangažovaný esej, který je vjejich očích navíc diskvalifikován tím, že se nechává inspirovat tradiční literaturou. Zopačné strany zaznívá obhajoba xiaopinwenu jako tvorby navazující na vedlejší, opomíjený proud starší literatury, umožňující autorské sebevyjádření apřinášející autorovi ičtenáři potěšení. Svojí ostentativní neangažovaností, humorem alehkou ironií xiaopinwen nezapadal do hlavního proudu nové čínské literatury, která vznikala od počátku dvacátých let ajež právě vpolovině třicátých let spěla ke své první kanonizaci.29 Navzdory otevřenosti vůči vlivům světových literatur moderní čínská literatura svým důrazem na společenskou funkci literatury stále paradoxně zůstávala vzajetí tradičního konfuciánského pojetí literatury jako účinného nástroje působení na společnost.30 Vdebatě oxiaopinwenu vjistém smyslu ožívá spor zdoby Májového hnutí 1919. Podobně jako protagonisté hnutí za novou literaturu zpřelomu desátých advacátých let, ani kritikové xiaopinwenu zpoloviny třicátých let nepovažovali za staré to, co skutečně patřilo minulosti, nýbrž mnohem více tvorbu, která byla současná, avšak natolik odlišná od jejich pojetí literatury, že se ji všemi silami snažili vykázat do světa minulosti. Debata oxiaopinwenu je pro svou dobu typická tím, že šlo opolemiku iniciovanou redakcí jediného periodika. Podobně jako vpřípadě řady dalších názorových střetů ve světě dobové čínské literární kritiky, jejichž iniciátory byly literární společnosti či kruhy těsně propojené skonkrétními časopisy, debata oxiaopinwenu vykazuje řadu rysů záměrně vyvolané aúčelově směrované frakční polemiky. Mnozí přispěvatelé se navzájem dobře znali, nezřídka zmiňují, že píší na výzvu přátel či známých, nezastírají, že sami nemají spsaním esejů žádnou zkušenost, či dokonce přiznávají, že nejsou dostatečně kompetentní ktomu, aby se kzadanému tématu vyjadřovali. Přesto 28 Prostředky acharakteristickou dikci tohoto typu dobové kritiky ad hominem představuje Hockx 2011, s.190. 29 Zatímco během dvacátých let se tzv.nová literatura usilující oproměnu čínské společnosti úspěšně prosazovala na úkor populární literatury či literatury navazující na tradiční žánry, od počátku třicátých let docházelo kpoklesu zájmu onovou literaturu. Střední městské vrstvy měly především zájem opopulární, neangažovanou azábavnou literaturu, film avneposlední řadě též ohumornou esejistiku. Právě pokles zájmu o„seriózní“ tvorbu přiměl významné představitele hnutí za novou literaturu sestavit avroce 1936 vydat Kompendium moderní čínské literatury, jež se stalo důležitým milníkem ustavení kánonu nové literatury. Podrobněji otéto problematice viz Liu 1995. 30 Laughlin 2008, s.8. OPEN ACCESS 184 SVĚT LITERATURY 61 však svými výroky podporují redakci Jitřenky vjejím úsilí ozásadní přesměrování vývoje dobové esejistiky.31 Navzdory tomu, že šlo opolemiku cílenou ado značné míry umělou, je zřejmé, že hlasům zopačného názorového spektra byl poskytnut značný prostor. Skladba příspěvků do sborníku časopisu Jitřenka tak dokládá, že vpolovině třicátých let bylo celkové ovzduší na literární scéně stále relativně příznivé pro polemické mnohohlasí. Do sborníku přispělo pět zcelkem dvanácti členů redakční rady časopisu Jitřenka, mezi nimi itrojice významných spisovatelů dvacátých atřicátých let, příslušníků zakladatelské generace moderní čínské literatury, Lu Xun 魯迅 (1881–1936), Ye Shengtao 葉聖陶 (1894–1988) aYu Dafu 郁達夫 (1896–1945). Právě Lu Xun, jedna znejvýraznějších asoučasně nejvlivnějších postav dobového literárního dění, jenž vtéto době jako exponovaná osobnost levicových kruhů vŠanghaji spoluredigoval časopis Jitřenka,32 se stal autoritou, jíž se nepřímo dovolávali mnozí kriticky naladění přispěvatelé sborníku Xiaopinwen amanhua. Lu Xun se ve své stati zaměřil výhradně na kresbu manhua,33 to ovšem neznamená, že jeho postoje anázory neovlivnily další účastníky debaty, právě naopak. Přinejmenším od roku 1933, kdy vpolemickém článku „Krize xiaopinwenu“ (Xiaopinwen de weiji, 小品文的危機) tvrdě zkritizoval Lin Yutanga ajeho pojetí eseje, patřil knejvýraznějším kritikům neangažované esejistiky. Vnásledujících letech uveřejnil sérii statí, vnichž esejisty zokruhu Lin Yutanga— spíše než aby sjejich pojetím esejistiky polemizoval— zahrnul uštěpačnými poznámkami, sžíravou satirou avýsměchem.34 Lu Xunův vliv na vyznění řady kritických úvah zařazených do sborníku časopisu Jitřenka dokládá mimo jiné opakovaný výskyt „dýky“, „kopí“ či „zbraně“ (Wang Shuming, Ye Zi, Zang Kejia, Zhou Muzhai), výrazů, jimiž Lu Xun v„Krizi xiaopinwenu“ odkazuje ke kýžené funkci společensky angažovaného eseje. Při bližším pohledu na jména autorů jednotlivých příspěvků je patrné, že nejde opolemiku vedenou příslušníky dvou striktně oddělených, navzájem znepřátelených táborů. Mezi spíše umírněnými kritiky xiaopinwenu například nacházíme Xu Maoyonga 許懋庸, aktivního přispěvatele do Lin Yutangových periodik, stejně tak jako Yu Dafua, budoucího redaktora Lin Yutangovy vlajkové lodi, časopisu Hovory. Propojení účastníků debaty přes hranice názorově odlišných táborů dobře ilustruje skutečnost, že knejvýznamnějším esejistům pravidelně přispívajícím do Lin Yutangových periodik, patřil Lu Xunův bratr Zhou Zuoren. Literární dílo obou bratrů navíc do značné míry reprezentuje dva póly, knimž se přimyká prakticky veškerá moderní 31 Redakce Jitřenky vpředmluvě sborníku sice uvádí, že žádostí ohonorovaný (!) příspěvek do debaty plánovala obeslat co nejvíce spisovatelů ze všech koutů Číny, současně však dodává, že tento záměr nebyl ani zdaleka naplněn. Podle vlastních slov měla redakce kdispozici adresy pouze omezeného okruhu spisovatelů ařada příspěvků navíc došla až po uzávěrce anebylo proto možné je do sborníku zařadit. Chen Wangdao 1935, s.1. 32 Lu Xun redigoval časopis Jitřenka „na zapřenou“, jako obhájce „proletářské literatury“ apatron mladých, levicově smýšlejících intelektuálů musel během první poloviny třicátých let vŠanghaji působit včástečné ilegalitě. Více ktomuto Lee 1987, s.143–144; 177–178. 33 Lu Xun 1935. 34 Qian Suoqiao, 2011, s.82–83. OPEN ACCESS