Příští umělečtí klasikové podle užitkové filozofie
Abstract
202
Full text
Příští umělečtí klasikové podle užitkové filozofie Růžena Vacková Věru, kolektivní odezva „levicová“ na anketu Národních listů, která věc vnitřní učinila věcí zásadní, už by ani nezajímala, kdyby neobnažovala záhyby odpůrčího smýšlení. Nemohli být jasně poznáni zperspektivy dílčího pracovního pole ani vparádní uniformě ze salonů; teprve vpolní výzbroji odhalilo se leccos, co nás překvapilo velmi záporně. Ne tak myšlenková náplň, avšak její intelektuální neúroveň. Mnozí se odhalili jako odpůrci, které je možno podceňovat, ato není právě příjemný pocit vdobách, které vybojovávají mezi lidmi nový řád. Jak objasňovat vlastní hodnocení, opřené onázor transcendentního poslání člověka ajeho nadsmyslnou odpovědnost osobní, lidem, kteří slyšet nechtějí aopakují svá slovíčka jen ochloupek jinak vreáliích aomíle daleko ve východiscích světového názoru? Jak mluvit slidmi, jejichž dialog se tváří monologicky aobrana začíná zvnitřní zábrany: ty jsi hlupák!? Je to naše škoda, je to zase typicky česká bída dob, které mají střídu nikoli podvojnou, nýbrž pásmovou. Pak ale logika názorové vazby při sobělibém panování jednoho směru se rozpadá. Teď se tak děje s„levicí“. Oto rychleji, že je scelovala skutečná filozofie pragmatická, byť odstínovaná, ajak si pochvalovalo Národní osvobození srajskou upřímností, nemíní se této užitkové filozofie vzdát. Dřeň úpadkovosti dnešního vedoucího kulturního myšlení byla obnažena projevem Emila Filly na známé trudné schůzi protianketní. Litujeme srdečně, že iosobně musíme opustit rámec intelektuální úcty kprotivníkovi aže si iEmila Fillu, oněmž se říká, že je značně vzdělaný aširoce poučený ichytrý, musíme zařadit do oblastí dolinných. Nehledíme-li již ktéměř nekulturní politice Mánesa, jejímž je patronem, musíme hledět kpolitičnosti tohoto jeho projevu, který rázem svého hodnocení uměleckých jevů přešel mez osobní. Opíráme se přitom ovýňatek zreferátu Národního osvobození ze 4.února, který nebyl odvolán. Nechceme si počínat „libovolně“, aproto vybíráme právě levicový tisk, jeho okruhu blízký isdělující patrně intenci autorovu, ačlánek, psaný levicovým novinářem poučeným avrámci politického vyznání věcným. Nejde totiž jenom oúčelnou polemičku, nýbrž ovážné poznání slepé uličky, do níž vběhlo levicové myšlení ve věcech zásadních. Proto také opomíjíme ivšechny temperamentní aimprovizované útoky na odpůrce znároda vykázané itáborový tón Fillova projevu. Připouštíme dokonce, že řeč, patrně na místě spuštěná aspatra anepromyšlená, mohla mít leckteré myšlenkové skoky. Za hodnocení se však odpovídá. Ařekl-li tedy Filla, že národními klasiky dne zítřejšího budou: Nezval, Ježek, OPEN ACCESS
RŮŽENA VACKOVÁ 203 Hora, Vančura, Voskovec, Štýrský, tedy tím vyslovil zhodnocující soud. Je vzájmu přesnosti, abychom improvizované řeči nevytýkali ostatní promlčené klasiky, samozřejmě levicové. Iúryvek říká dost. Přejdeme ipřes myšlenkový nepořádek této klasické řady. Kdo čte, tak vidí. Podotýkáme své: ano, inám je Josef Hora umělecky nepopěrná osobnost— ato především proto, že iuHory vpožehnaných chvílích zhlubin vyvěrá člověk český aže izustrojení jeho formy avýrazu zaznívá projev národní. Je však již vpovaze věcí lidských, že tvůrce může být vleckterých oblastech oddělován od vlastní tvorby. Můžeme večer okouzleni číst jeho Máchovské variace nebo Zemi pod horami— aráno být příkře dotčeni novinářským projevem téhož Josefa Hory. Je ovšem pravda, že vtakto jasných případech se jenom velmi neradi odhodláváme odvděčovat se za podar vzácné chvíle nelítostnou polemikou. Soudíme-li však, že civilní Josef Hora není svými osobními projevy skutečně národu prospěšný, pak nám nezbývá, než ijemu to říci. Nás to zajisté mrzí víc než jeho, poněvadž vždycky dějinný rezultát bojů dá za pravdu jeho— básním. Budeme proto vneprávu, ačkoli možná právě polemický počin podle naší víry pomůže připravit básníku Josefu Horovi generaci, která bude ještě schopna ho poctít. Proto půjdeme leckdy iproti Josefu Horovi, bude-li on protimyslně podporovat směry, které máme nikoliv za myšlenkově vývojové, ale naopak za odduchovňující. Ateď jiný Fillův příští klasik: Vítězslav Nezval. Nepopíráme, že Vítězslav Nezval je význačným českým básníkem. Že bude umístěn, je jisté; pochybnější však je— kam. Ive stupni typologické oblasti. Jeho tvorba je klikatá. Velmi mnoho zjeho děl má pečeť náhodnosti apříležitostné soudobosti. Nezval jako typ instinktivního atryskajícího nadání, které nevybírá místo dopadu, může být dneškem nelibě snášen jako básník. Pochybujeme, bude-li jeho profil klasický pro budoucnost anebude-li například jenom občas ve zvratu slohů obnovovaným jménem. Je tedy již tady Fillovo hodnocení hozeno svelmi libovolným gestem. Fillův soud však dále nastoupil ve strettě dolů. Jen ojednom ještě jménu může býti vážně uvažováno: Vladislav Vančura. Avšak ion již je sporný podle vkusu osobního aslohového, třebaže věříme, že se jeho jméno objeví zde či onde vRukověti české literatury našich potomků. Avšak: Ježek, Voskovec, Štýrský? Což je Emil Filla skutečně politicky již tak zaslepen, že sdělává svou klasickou řadu podle stolní příslušnosti? Jaká zde vůbec mohla být jiná sudidla? Slyšme dobře, koho to kdysi tvrdý bojovník za sloh avýznamná osobnost významné generace ve svém zaslepení kandiduje za národní klasiky: mladého ještě skladatele zOsvobozeného divadla, jehož šlágry mají jedinou kontinuitu sčeskou hudební tradicí, totiž kontinuitu závislosti, která by leckdy mohla být nazvána jménem velmi nelichotivým. Voskovce, jehož herecká— ipokud víme autorská— tvořivost ze vtipu škamny narostla zatím ke klaunskému typu dramatického umění. Aoznačuje- -li Filla zmalířů za klasika Štýrského, jehož vznět kypí nyní vnelibě hračkářských montážích, které nemohou být pojaty do žádného malířského slohu asnad ani ne československého surrealismu— pak prosíme ostatní malíře za odpuštění, že se nám chce vůbec polemizovat sFillou. Je to už nedůstojné, kdyby nebylo příznačné, kam může přivést ducha ifilozoficky školeného spolková endogamie nápadů. Přece nemohl myslet Filla ani reklamně vážně takovouto stupnici osob. Myslel-li, pak podal doklad, kam směřuje umění aumělec, který se spokojuje autoritativní výší ve společnosti. Skutečně— ktuposti hodnotícího citu. OPEN ACCESS
204 SLOVO A SMYSL 34 Nemyslil-li to tak avyslovoval-li jen jakoby pro reklamní plakát jména náhodně příchozí, pak jsme donuceni kzápornému úsudku omravní závažnosti jeho soudů aojeho sebeúctě. Propříště již nemůže být brán vážně. Ještě trapnější je však obecnost takových jevů na levici, která se nás dotýká proto, že mnozí začínají mluvit vpodobných souvislostech onárodním umění aže patrně doufají, že jejich uznaná obratnost péra asehranost koterie uvede je znovu vnovém slohu na místa vůdcovská, znichž sestupují pro svou nedbalost. Leč kde selhává podstata myšlení, selhává ilogika, jak ukázalo Fillovo třídění, apřestává ipřirozená autorita. Je marná námaha působit sugestivním dojmem na znedůvěřivší již lid, že dnešní „pravice“ nechce vidět skutečně národní aduchovní hodnoty, vytvořené itou generací, jež je řízena filozofií, jak si říkají, užitkovou. Ba, víme dobře, kde jsou akde je jejich vývojová mocnost. Víme však také dobře, kde je rozklad irozpad umělecký: tam, kde ke každému jevu amyšlence je zaujímán účelový adočasný poměr, bez zkoumání jiné podstaty než exploatační. Neděláme lehkomyslných kandidátek příští národní klasičnosti; je to duchovně neužitečné. Jména těch, jichž si ceníme za vývojové, se vyskytnou vjiných pohovorech, vážně odměřovaných. Tak 1, 1937, č.4, 19.2., s.89–90. OPEN ACCESS