Konstrukce „já“ v povídce „Strana“ autorky Kurahaši Jumiko

Konstrukce „já“ vpovídce „Strana“ autorky Kurahaši Jumiko Anna Cima Univerzita Karlova [email protected] THE CONSTRUCTION OF THE “SELF” IN KURAHASHI YUMIKO’S “PARTY” The Japanese writer Kurahashi Yumiko 倉橋由美子 (1935–2005) debuted in 1960 with ashort story “Party” (Parutai パルタイ), in which the narrator, ayoung student, writes about her relationship to ayoung member of aleftist party and to the party itself. This article examines what motifs Kurahasi Yumiko uses to construct the “self” of the narrator, how this “self” changes and evolves in relation to other characters and to the party, and what the final escape from the net of interpersonal-political relations means for the narrator. KLÍČOVÁ SLOVA: Kurahaši Jumiko— „Strana“— japonská poválečná literatura— studentské hnutí Kurahashi Yumiko— “Parutai”— Japanese post-war literature— student movement DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2023.2.8 DOBOVÝ KONTEXT APŘEDSTAVENÍ AUTORKY Ve druhé polovině padesátých let 20.století začala vJaponsku publikovat generace spisovatelů narozených ve třicátých letech,1 kteří zažili válku vútlém věku či raném dospívání akteří prakticky ze dne na den pocítili mimořádný hodnotový obrat spojený skoncem militaristického režimu azačátkem spojenecké okupace vJaponsku. Vrámci demokratizujícího, demilitarizačního adefašizujícího procesu přestaly platit společenské normy totalitních let aokupační správa zavedla nová pravidla inovou pacifistickou ústavu. Výše zmíněná generace spisovatelů dospívala vprostředí, které se vzpamatovávalo zutrpení válečných let, atřebaže země pomalu mířila kobdobí ekonomického růstu2 (kódo seičóki 高度成長期), „proměna poraženého, bombovými útoky poznamenaného národa na hranici vyhladovění vekonomickou velmoc během období života jedné generace byla mimořádně rychlá aznačně 1 Mezi nejvýraznější znich patří pozdější držitel Nobelovy ceny za literaturu zroku 1994 Óe Kenzaburó 大江健三郎 (1935–2023), Išihara Šintaró 石原慎太郎 (1932–2022), Kaikó Ken 開高健 (1930–1989) či Takahaši Kazumi 高橋和巳 (1931–1971). 2 Mezi lety 1950–1973 stoupal hrubý domácí produkt Japonska occa 10 procent ročně. OPEN ACCESS ANNA CIMA 99 znepokojující“.3 Společnost se stále potýkala sřadou problémů— zrychlená urbanizace či rozevírání platových nůžek vyvolávaly pocity odcizení, panovaly obavy znávratu ke zbrojení či nesouhlas skurzem zahraniční politiky4. Padesátá léta poznamenala řada demonstrací, vnichž se hojně angažovali istudenti, především levicově orientovaní, často pod vlajkou studentské organizace Zengakuren (全学連).5 Demonstrace nakonec vygradovaly vnejmasovější protesty vpoválečné historii Japonska, tzv.Demonstrace proti prodloužení Japonsko-americké bezpečnostní smlouvy (anpo tósó 安保闘争), vnichž se od března 1959 do června 1960 angažovalo asi 30 milionů japonských občanů.6 Podepsání smlouvy ipřes jejich odpor výrazně přispělo kproměně společensko-politického klimatu další dekády, přičemž rok 1960 byl mezníkem, během něhož lidé přehodnotili předchozí léta anastala doba jejich antiteze.7 Spisovatelka Kurahaši Jumiko倉橋由美子 (1935–2005) debutovala právě vroce 1960 kriticky laděnou, existencialistickým myšlením ovlivněnou povídkou „Strana“ (Parutai パルタイ), vníž zobrazila život amyšlenky mladé studentky po vstupu do levicové politické organizace. Autorka, která od roku 1956 studovala francouzskou literaturu na Univerzitě Meidži vTokiu, čerpala inspiraci částečně zvlastní krátkodobé participace ve studentském hnutí, které ovšem brzy opustila.8 „Strana“ vyšla vNovinách Univerzity Meidži vlednu roku 1960, záhy byla oceněna Cenou rektora avúnoru literární kritik Hirano Ken 平野謙 (1907–1978) představil autorku veřejnosti, když vnovinách Mainiči přirovnal její tvorbu kdílu již etablovaného mladého spisovatele Óeho Kenzaburóa 大江健三郎 (1935–2023), pozdějšího laureáta Nobelovy ceny za literaturu zroku 1994.9 „Strana“ byla otištěna vliterárním časopise Svět literatury (Bungakukai 文学界) anominována na Akutagawovu cenu. Nominaci neproměnila, ale sbírka povídek pod stejným názvem byla orok později oceněna Cenou za ženský proud vliteratuře.10 3 Kapur 2018, s.1. 4 Velké obavy vyvolávala vláda kontroverzního premiéra Kišiho Nobusukeho 岸信介 (1896–1987), který byl po druhé světové válce tři roky uvězněn za válečné zločiny, jichž se dopustil vMandžusku jako člen válečného vládního kabinetu. Nebyl odsouzen, vroce 1948 byl zvězení propuštěn avroce 1957 se na následující tři roky stal premiérem. Mnoho Japonců se obávalo, že Kiši zavleče Japonsko do nové války anavrátí se ke zbrojení vsouvislosti splánovaným prodloužením Japonsko-americké bezpečnostní smlouvy. 5 Jedná se ozkratku pro Zen nihon gakusei džičikai sórengó (Celojaponská liga studentské samosprávy 全日本学生自治会総連合), která od roku 1948 spojovala politicky aktivní studenty pod silným vlivem Komunistické strany Japonska. 6 Kapur 2018, s.3. 7 Nišikawa 1988, s.280. 8 Kurahaši se spolkem nedokázala najít společnou řeč, nechtěla slepě podléhat pravidlům komunistické strany achtěla se rozhodovat svobodně na základě vlastní vůle. Viz Tanaka 2008, s.55. 9 Óeho aKurahaši spojuje řada životních podobností— oba se narodili ve stejném roce na Šikoku, studovali francouzskou literaturu apřiznávali, že byli ovlivněni francouzským existencialismem. 10 Kurahaši se ve své prozaické iesejistické tvorbě často vyjadřovala nejenom ktématům literárním, ale ikpostavení ženy ve společnosti, aiproto je dodnes označována za průkopnici feministických témat poválečné japonské prózy. Viz Nakajama 1999, s.53–65. OPEN ACCESS 100 SVĚT LITERATURY 68 Krátce po vydání „Strany“ se rozhořela debata mezi literárními kritiky, kteří se zaměřovali především na kvalitu literárního projevu autorky azpůsob či uvěřitelnost vykreslení hlavní hrdinky,11 přičemž výrazně mužský svět, vněmž žije vypravěčka „Strany“, do jisté míry odrážel pozici Kurahaši na soudobé literární scéně. Literární historička Nakajama Kazuko 中山和子 (* 1931) vroce 1999 podotkla, že vpoválečné společnosti existovali pouze kritici-muži, což mělo velký vliv na zápas, který musela sehrát Kurahaši, „jež jakožto studentka francouzské literatury znala nejenom Paní Bovaryovou, ale iSartra, Kafku aCamuse, apředstavovala tak nový typ mladé ženy“.12 Kurahaši se nejenom těžko zbavovala nálepky „ženský Óe“,13 ale též sama nelibě nesla, že literární kritika nedokázala oddělit osobnost autorky od vypravěčky, což vpřípadě mužských autorů takový problém nepředstavovalo.14 Vroce 1975 dokonce vkomentářích ke svým povídkám napsala: Jakožto autorka povídky jsem neprožila stejné věci jako vypravěčka. Nebyla jsem členkou strany, nikdy jsem nebyla zatčena anikdy jsem nic neměla sžádným «dělníkem», […] imezi známými kritiky se objevili tací, kteří bez jakýchkoli důkazů předpokládali, že autorka byla členkou jisté strany. Iodborníci se někdy dopustí takovýchto chyb.15 Třebaže Kurahaši zpětně uvedla, že se jí „demonstrace kolem prodloužení Japonsko- -americké bezpečnostní smlouvy nijak nedotýkaly“,16 vzbudila „velmi negativní ohlas především usilně levicově orientovaných studentů“,17 kteří „Stranu“ vnímali jako kritiku komunistické strany.18 Jelikož se však ipo ztroskotání hnutí „Strana“ velmi četla aKurahaši se stala populární, čtenáře patrně nepřitahovala „kritika konkretizované čistoty hnutí či lídrů, kteří vzešli zintelektuálních vrstev,“ jak podotýká literární vědec Ikeda Džun’iči 池田純溢, nýbrž jiné čtenářské pohnutí, například že autorka „prostřednictvím díla dokázala vytáhnout na povrch, co se skrývalo vnitru jednotlivce, aten si tak mohl uvědomit svou vlastní existenci“.19 Tato studie zkoumá, jaké motivy používá Kurahaši ke konstrukci „já“ uvypravěčky „Strany“, jak se toto „já“ proměňuje avyvíjí ve vztahu vypravěčky vůči dalším 11 Viz Nakajama 1999, 53–65. 12 Tamtéž, s.54. 13 Spisovatel Niwa Fumio 丹羽文雄 (1904–2005) argumentoval, že Kurahaši není zhlediska literární historie nijak zajímavá ajeden Óe stačí. Viz Ikeda 1973, s.129. 14 Například zobrazení sexuality vprvním románu Óeho Kenzaburóa Naše doba (Warera no džidai われらの時代) ze stejného roku, třebaže bylo posuzováno jako nadměrné aodpuzující, nepřivedlo kritiky do úvah, zdali jsou erotické scény autobiografické, jako tomu bylo vpřípadě sexuální scény sdělníkem vKurahašině „Straně“ (viz dále). 15 Kurahaši 1975, s.257–280. 16 Tamtéž. 17 Tanaka 2008, s.55. 18 Objevitel Kurahaši Hirano Ken se domníval, že vpostavě studenta, snímž vypravěčka chodí, „je zosobněn vzorec ideálů ačistoty revolučního hnutí“, přičemž „autorka tak zjistého úhlu dokončila kritiku strany“. Viz Ikeda 1973, s.130. 19 Ikeda 1973, s.131. OPEN ACCESS ANNA CIMA 101 postavám astraně aco pro vypravěčku znamená konečné vymanění se ze sítě mezilidských apolitických vztahů. FORMÁLNÍ USPOŘÁDÁNÍ ADYNAMIKA TEXTU Vypravěčkou povídky je chudá osiřelá studentka, která se vrámci participace vuniverzitním dobrovolnickém spolku zamiluje do studenta ačlena politické strany označované vtextu jako „parutai“20. Rozhodne se přítele do strany následovat avrhne se do psaní životopisu, který je třeba spolu spřihláškou předložit. Postupně však zjišťuje, že její uvažování není vsouladu sideologií amyšlením, které přítelem reprezentovaná organizace vyznává. Strana se jí zdá čím dál falešnější alidé, prostředí imyšlenky sní spojené vní vyvolávají stud. Potýká se snechtěným zájmem ze strany soudruha S. apři práci vdělnické škole otěhotní sjedním zdělníků. Nakonec podstoupí mučivé výslechy na policii, spřítelem se rozejde avrhne se do sepisování žádosti ovyškrtnutí ze strany, kam ji mezitím přijali. Dynamiku vztahu mezi vypravěčkou apřítelem, tak jako formální uspořádání textu, nastoluje hned první odstavec: Jednoho dne ses mě zeptal, jestli už jsem se rozhodla. Nebylo to poprvé abyl jsi ohledně té věci nezvykle přímý. Pomyslela jsem si, že bych také měla zaujmout jasný postoj aodpověděla jsem, že jsem rozhodnutá. Začal jsi mi vysvětlovat, že vstupem do strany se veškerý můj osobní život, včetně milostných vztahů, podřídí jejím pravidlům. Zářily ti přitom obroučky brýlí tak moc, že jsem pořádně neviděla, jaký výraz máš vočích schovaných za nimi.21 Povídka je vyprávěna retrospektivně formou zpovědi. Vypravěčka, „já“ (wataši わた し), se vypisuje svému příteli, „tobě“ (anata あなた), ze svých úvah apopisuje události, které se odehrály mezi rozhodnutím vstoupit avystoupit ze strany. Vývoj vztahu vypravěčky kpříteli kopíruje vývoj jejího vztahu vůči straně samotné. Prvotní zájem vystřídá postupné rozčarování ana konci přichází rozchod. Třebaže je povídka ve tvaru adresného vyprávění směřovaného příteli, nejedná se explicitně odopis, spíše ojakousi zpověď, aproto můžeme vyprávění interpretovat tak, že se vypravěčka zpovídá spíše sama sobě, achápat text jako způsob potvrzení své vlastní existence apozice ve světě, stejně jako prostředek získání odstupu od sebe samé, který ostatním postavám chybí.22 Vpovídce absentují osobní jména. Kurahaši sama uvedla, že povídku koncipovala „jako fantaskní miniaturu kafkovského typu, ve které je kladen důraz na slova sloužící jako modelový materiál“.23 Namísto osobních jmen využila zájmen, případně 20 Při volbě názvu strany se Kurahaši inspirovala vté době populárním přejímáním termínů zněmecké filozofie— pro název fiktivní strany zvolila výraz odkazující kněmeckému Partei (strana). 21 Kurahaši 1989, s.8. 22 Kurahaši vexperimentech pokračovala idál, svůj první román Kurai tabi (Temná cesta 暗い旅, 1961) napsala vdu-formě, ovšem jako „tebe“ zde označuje sebe samu. 23 Kurahaši 1975, s.263. OPEN ACCESS 102 SVĚT LITERATURY 68 jednopísmenných zkratek— například upostavy soudruha S.24 Některá slova uvádí ve francouzských uvozovkách. Upostav «studentů» (gakusei 学生), «dělníků» (ródóša 労働者), «soudruhů» (dóši 同士), «kamarádů» (nakama 仲間) či «pokrokových intelektuálů» (šinpotekina čišikidžin 進歩的な知識人), které se objevují na pozadí povídky, je tak výrazně posílena syntetická složka, jak ji definuje James Phelan,25 astávají se více znaky, potažmo zástupci jistých společenských kruhů než plastickými vyobrazeními konkrétních jedinců. Uzavřením do francouzských uvozovek označuje Kurahaši itermíny jako «revoluce» (kakumei 革命), «životopis» (rirekišo 履歴書) «nutnost» (hicuzensei 必然性) adalší, které na konci padesátých let rezonovaly nejenom vlevicových kruzích, ale ina univerzitách či vdiskusích vmédiích. Přístup odborné veřejnosti ktěmto slovům vzávorkách se liší, literární vědkyně Egumi Micuko 江種満子(* 1941) onich hovoří jako olevicových odborných termínech,26 kritik aliterární vědec Noguči Takehiko 野口武彦 (* 1937) poznamenal, že tato slova pro vypravěčku „představují jakéhosi ‚druhého‘ nebo ‚cizího‘, respektive oživlý žargon“.27 Autorka každopádně uděluje výše zmíněným slovům zvláštní status jak na úrovni textové, tak významové: vypichuje je jako slova klíčová pro svou dobu apoukazuje na jejich nadužívání či vyprázdnění. Nakonec se zdržuje iexplicitních pojmenování historických událostí, když namísto Incidentu May Day28 uvádí pouze Incident M., čímž se vzdaluje od konkrétního směrem kabstraktnímu, aumožňuje číst povídku vširším kontextu, nikoliv pouze jako beletristické zpracování jedné historické éry. Samotná strana ve stejnojmenné povídce bývá nejčastěji29 vnímána jako vyobrazení komunistické strany,30 jíž se autorka otevřeně inspirovala.31 Autorka však záměrně nepopisuje vnitřní uspořádání strany či jednotlivé incidenty, které provází její 24 Používání jednopísmenných zkratek má tradici vjaponské proletářské literatuře. Vpadesátých letech je také využili spisovatel Abe Kóbó vpovídce S.Karuma ši no hanzai (Zločin pana S.Karmy S ・カルマ氏の犯罪, 1951), Óe Kenzaburó amnoho dalších. Kurahaši se podobně jako tito autoři též inspirovala vrománu Proces Franze Kafky. 25 Viz Phelan 1989, s.2. 26 Egumi 1979, s.126. 27 Noguči 1986, s.48. 28 Termín Incident May Day, někdy též Krvavý incident May Day (Či no médé džiken 血のメ ーデー事件), označuje demonstraci, která propukla na prvního máje roku 1952 jen několik dní po konci okupace. Demonstranti zřad komunistů, studentů aodborů vyjadřovali odpor proti bezpečnostní smlouvě astřet spolicisty před Císařským palácem si vyžádal dva lidské životy. 29 Hirano Ken vní vidí též Alianci komunistů (Kjósanšugiša dómei 共産主義者同盟), jindy označovanou jako Bunto (ブント). Viz Ikeda 1973, s.130. 30 Tomuto čtení napomáhá způsob, kterým strana nabírá své členy, argumenty avýrazivo, které používají její členové, avneposlední řadě pronásledování členů strany policií, jíž byly levicové kruhy adělnické odbory na konci padesátých let stále trnem voku. Komunistická strana Japonska byla vpadesátých letech již legální, ovšem například kvůli přípravám na militaristický puč na začátku padesátých let se některé její aktivity pohybovaly na hraně zákona. Ipo odklonu od politiky puče vyhlášeném na 6.sjezdu Komunistické strany Japonska vroce 1955 (Nihon kjósantó dairokukai zenkoku kjógikai日本共産党第６回全国協 議会) mohlo člověku přihlášení se ke členství zkomplikovat společenský apracovní život. 31 Kurahaši 1975, s.263. OPEN ACCESS ANNA CIMA 103 existenci, jak to činí jiní soudobí autoři,32 strana figuruje pouze na pozadí příběhu, čímž je posílen dojem její distance od každodenního života vypravěčky. Noguči soudí, že pro Kurahaši je politická organizace vpovídce „alegorie společnosti projevující se jako vztahy mezi ‚druhými‘ a‚cizími‘“.33 Vypravěčka sama je ipřed setkáním spřítelem do jisté míry ovlivněna levicovými myšlenkami— angažuje se vdobrovolnickém spolku při univerzitě apodílí se na chodu dělnické školy. Vstup do strany, která směřuje krevoluci, je proto pro ni jedna zpřirozených variant budoucnosti. Je zamilovaná, stranu ipřítele si zpočátku idealizuje, ovšem záhy je konfrontována snázory přítele vpozici stranického reprezentanta, kterému jako důvod pro vstup do strany nestačí pouhé osobní rozhodnutí, ale dožaduje se splnění podmínky objektivní nutnosti, jak lze vidět vnásledující ukázce: Začal jsi opět vytahovat na světlo události od nejútlejších let mého života aargumentoval jsi ohledně «nutnosti» mého vstupu do strany. […]. Nakonec jsem tě ale přerušila. Problém je jinde. Ať už mou minulost vybrousíš azpřehýbáš jakkoli, nemůžeš přeci říct, že do strany «musím» vstoupit «právě proto» […]. Raději bych se ze své minulosti vymanila avrhla se do budoucnosti. Stranu si volím, chci sní svázat svou svobodu. Ktomuto rozhodnutí mě nepřiměly žádné kauzální vztahy. Nestačí, když strana moji volbu jednoduše přijme? Ale ty jsi nesouhlasil. Označil jsi mou argumentaci za intuitivní. Takové uvažování bylo podle tebe nebezpečné. Znovu jsi mě upozornil, že pro vstup do strany je zapotřebí stranou akceptovatelná objektivní «nutnost».34 Přítel vidí svou budoucnost ve straně, neboť strana spěje krevoluci, která se zapíše do historie, jež převyšuje jedince ajeho individuální volbu. Historie má pro něho velký význam, neboť silně vnímá vliv historických událostí na fungování asměřování strany, jejíž součástí je. Proto považuje za zásadní zdůvodnit vypravěččin vstup do strany něčím vyšším, například citovým pohnutím nad soudruhy, kteří zahynuli při demonstraci. Vypravěčka se však vůči tomuto uvažování vymezuje: „Třebaže mě «incident M.» velmi zasáhl, jako důvod pro vstup jej označit nemůžu. Zmíněné bezpráví dobře chápu, ale bohužel mě příliš nezajímá. Teď mě zajímá můj vstup do strany.“35 Votázce vnímání osobní svobody aodporu ke konstruování vlastní minulosti se vypravěčka apřítel od začátku principiálně liší. Na rozdíl od přítele, který dokáže „umně splétat minulost“36, vypravěčka osvou minulost „nikdy nejevila bůhvíjaký 32 Například Takahaši Kazumi 高橋和己 (1931–1971) vrománu Depresivní strana (Júucu naru tóha 憂鬱なる党派, 1965) na příkladu několika studentů detailně popisuje stávku na Kjótské univerzitě po Incidentu May Day vroce 1952, fungování univerzitní komunistické buňky, konkrétní názory jejích členů či soudní procesy sněkterými členy komunistické strany vpadesátých letech. 33 Noguči 1986, s.47. 34 Kurahaši 1989, s.13–14. 35 Tamtéž, s.17. 36 Tamtéž, s.12. OPEN ACCESS 104 SVĚT LITERATURY 68 zájem“37 apodmínku objektivní nutnosti nepovažuje za důležitou. Itak pokračuje vpráci na životopisu, opouští svůj byt atráví čím dál více času spřítelem na koleji.38 Gesto opuštění vlastního bytu symbolizuje vzdálení se od sebe samé anávštěvy kolejí, kde se vypravěčka necítí příjemně, zase postupnou ztrátu individuality vdavu: Jak jeden vstoupil do budovy, které se říká «kolej», «realita» se změnila voslizlý, nepříjemně zavánějící svět, kde zeď, oddělující od sebe různě velké pokoje, fungovala zároveň jako páteř, sjednocující je dohromady, takže působily jako kolonie buněk plných zatuchlého vzduchu. Ijá jsem tehdy do jedné ztěchto buněk vstoupila, povídala si stebou asnažila se ignorovat, jak se «studenti» kolem mě věnují nejrůznějším činnostem.39 Jelikož studenti na koleji debatují ověcech, které převyšují každodennost, vypravěčce se toto prostředí jeví nepřirozeně abstraktní. Zároveň je však až nepříjemně fyzické, neboť masy těl produkují vhorkém počasí typicky lidský zápach. Spisovatel Sakaguči Ango 坂口安吾 (1906–1955) publikoval záhy po konci války vroce 1946 esej „Oúpadku“ (Darakuron 堕落論), ve které píše: Politika nestmeluje lidi se stejným názorem, nýbrž takové lidi rozpouští ve velkém amalgámu. Historické mezníky neznamenají, že se změnili lidé, jen povrchová slupka světa. Historie na lidech ulpívá jako zápach.40 Ango veseji vyjádřil přesvědčení, že se válkou zruinované Japonsko ocitlo ve stavu ztroskotání metanarativů či idejí, které Japoncům za války vtloukal do hlavy militaristický režim (jednalo se například okoncept bušidó41), alidé propadající podobným ideologiím nejsou svobodní, neboť je velmi těžké zůstat vůči těmto velkým narativům netečný. Zároveň však poznamenal, že podobné odpadání od metanarativů aidejí (například vpodobě totalitních ideologií) zpět do reality běžného života je pro lidstvo typické: „Lidé nedokáží existovat mimo nějaký systém, […] svobodný je pouze jedinec, který žije vně společenské struktury […] asvoboda je pro něho principiálně nedosažitelná.“42 Kurahašin popis koleje očima vypravěčky sAngovým pojetím historie vmnohém souzní. Studenti jsou ovlivněni politickými názory asplývají vbeztvarou masu omí37 Tamtéž, s.22. 38 Vpovídce „Strana“ se objevuje kolej chlapecká, ale vdalších prózách Kurahaši Jumiko, například vpovídce „Vmušli“ (Kai no naka貝の中, 1960), ikoleje ženské, inspirované pobytem autorky na kolejích během studia dentální hygieny. Izde představují koleje odlidštěný prostor, vněmž jedinec ztrácí soukromí amusí se podřizovat chodu skupiny. 39 Kurahaši 1989, s.10. 40 Ango 2016, s.320. 41 Systém ctí ahodnot japonských samurajů, objevující se od období Kamakura (1185–1333), podpořen zenovým buddhismem akonfuciánstvím měl výrazný vliv především vobdobí Edo (1603–1867). 42 Tamtéž, s.329. OPEN ACCESS ANNA CIMA 105 lající stále stejnou písničku: „Čas od času nějaký ze «studentů» zařval stranickou hymnu. Jak to udělal, vten moment se ze všech možných pokojů oddělených od sebe zdmi naráz ozvala stejná píseň.“43 Vchorálu zanikají individuální hlasy anázory jedinců, přičemž takto vzniklý dav provází „specifický zápach spodních částí těl, který se kumuluje vmístech, kde spolu lidé žijí ve skupinách“.44 Zápach lze chápat vduchu Angovy eseje jako neschopnost jednotlivých studentů osamostatnit se od rétoriky skupiny, ale zároveň jako jistou formu rozporu— studenti se upínají knadčasovým ideálům, ikdyž jsou bytostmi veskrze lidskými. Svymizením individuality souvisí ipotlačení projevů emocí, které se projevují pouze konkrétními, přijatelnými způsoby: Téměř úplně jsem se přestala smát, hovořila jsem pouze podle jedné konkrétní logiky, apokud už jsem se smála, tak jenom ve zdravém množství. Nebyla jsem smutná, smutek byl uvnitř této budovy něčím mimořádně hloupým.45 Vypravěčka vnímá, že se mladíci upínají kčemusi transcendentálnímu, ale jsou vpodstatě obyčejnými (pomíjivými) lidmi, atento rozpor, kterého si oni sami nejsou vědomi či jej přehlíží, vní vyvolává nepříjemné dojmy falše. Podobný život ve skupině se jí zdá ostudný, avšak je si vědoma, že člověk si na něj postupně zvykne stejně jako „na specifický lidský zápach“.46 Ona sama si však na kolej zvyká těžko anepříjemné pocity zpobytu ve skupině se dále prohlubují avygradují na studentském soustředění, kde se „veškeré aktivity všedního dne, jídlem počínaje avyměšováním konče, řídí přesnými pravidly skupinového soužití […] jako na vojně“.47 Na koleji, vdělnické škole, vužším vzdělávacím kroužku ina soustředění se vypravěčka pohybuje vprostředí, které se řídí určitou logikou anahlíží svět jistou optikou, buďto extrémně abstraktní, nebo naopak vpřípadě dělníků natolik konkrétní, že jí sama nerozumí. Itak je nabádána kpochopení okolí (právě dělníků) atéž do značné míry využívána vtypicky ženských rolích— jako sekretářka, organizátorka či lektorka. Zpětně sama připouští, že pokud by „nežila mezi abstraktními zdmi“,48 patrně by se chovala jinak atéž by jinak nahlížela svůj vztah spřítelem. Avšak vymanit se ztěchto abstraktních zdí je velmi obtížné: Moje hlava narážela adřela se olepkavou, abstraktní zeď. Bylo mi jasné, že to, co vypadá jako zeď, jsem ve skutečnosti já. Byla jsem uzavřena ve zdi, kterou tvořila mnou vypreparovaná minulost, adusilo mě horko.49 43 Kurahaši 1989, s.11. 44 Tamtéž, s.10. 45 Tamtéž, s.9. 46 Tamtéž, s.23. 47 Tamtéž, s.25. 48 Tamtéž, s.12. 49 Tamtéž, s.25. OPEN ACCESS 106 SVĚT LITERATURY 68 Egumi říká, že abstraktní zeď představuje nejprve vmetaforické rovině samotný vypravěččin přítel,50 rozumějme jako ztělesnění stranické ideologie, ale „postupně se tato zeď přesunuje na vypravěčku, když iji začnou podpírat abstraktní koncepty, na kterých strana stojí“.51 Vypravěčka ztrácí sebe samu, což tematicky koresponduje sodevzdáním vlastního životopisu kposouzení do cizích rukou: Představovala jsem si, jak teď «životopis» putuje zruky do ruky, přibývá na něm slin aotisků prstů, občas se natrhne anakonec postoupí kvýše postaveným orgánům. Spolu stím, jak se bude vzdalovat, mi přestane patřit, přestane být mým abude sním snad zacházeno jako splnohodnotnou věcí.52 Odevzdáním životopisu touží vypravěčka spojit budoucnost se stranou, dobrovolně omezuje svůj život ajejí osobnost aprožitá léta se stávají předmětem kposouzení anonymními straníky, přičemž ona samotná trpitelem čekajícím na verdikt. Postupná ztráta kontroly nad sebou samou asvým osudem je završena nechtěným otěhotněním sdělníkem ze studijního kroužku, kterému svěří do rukou ve výsledku ivlastní tělo. Zde můžeme pozorovat ironii— zaprvé je na tom dělník finančně ico se týče oblečení mnohem lépe než vypravěčka (může si ji dovolit pozvat na oběd), zadruhé je mladá žena tak dlouho nabádána kpoznání dělnické třídy, až se sdělníkem spojí na úrovni nejintimnější. Khlubšímu pochopení dělníků však sexuální akt nevede— dělník jí připadá stále stejně cizí. Píše: „Ikdyž byl dělník uvnitř mě, byl stále něčím cizím,“53 arozčiluje ji „odtažitost připomínající náhodné setkání aspojení dvou zvířat odlišného «druhu»“.54 Vypravěčka se ocitá na samém dně ztráty sebe samé, když píše: „Dokonce jsem vůči dělníkovi cítila shovívavost. Říkala jsem si, že pokud je tohle to, co si «dělník» přeje, mohu mu já odteď kdykoli vyhovět amyslím, že jsem si to také přála.“55 Dělník je opakem přítele— jeho existence je mimořádně konkrétní, téměř nemluví aje ztělesněním jednoduchého života,56 ovšem ani soužití sním (nabídka kzaložení rodiny) není budoucnost, kterou si pro sebe vypravěčka představuje. Konstatuje, že dítě sice porodit dokáže, ale nechce.57 Jen myšlenka na soužití sdělníkem jí přijde směšná arozesmává ji, že přítel reálnou situaci (těhotenství sdělníkem) nevidí azajímá jej pouze, zda na dělníkovi patřičně „zapracovala“.58 Takto potlačené aze všech směrů ohýbané „já“ může být jen těžko spokojené. Nespokojenost se manifestuje čím dál větším pocitem zahanbení, studem anevolností. Ta sice na jednu stranu souvisí stěhotenstvím, ovšem lze ji chápat ijako odpor ksituaci, ve které se vypravěčka nachází. 50 Egumi 1976, s.127. 51 Tamtéž. 52 Kurahaši 1989, s.23. 53 Tamtéž, s.19. 54 Tamtéž. 55 Tamtéž. 56 Tamtéž. 57 Tamtéž, s.30. 58 Tamtéž. OPEN ACCESS