Lze ze sebe udělat Tělo bez Orgánů?

Lze ze sebe udělat Tělo bez Orgánů?* Benjamin Slavík Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav filosofie areligionistiky— Katedra estetiky benjaminov[email protected] SYNOPSIS Can You Make Yourself aBody Without Organs? The aim of this study is to examine the concept of thinking as it appears in the works of the French post-structuralist philosopher Gilles Deleuze (including texts co-authored with Félix Guattari). More narrowly, the article focuses on the ways in which these authors draw inspiration for their definition of thinking from the works of French poet and playwright Antonin Artaud, and formulates athesis in close connection to works by contemporary philosopher Jeffrey A.Bell. Bell, who also focuses on Deleuze’s notion of thinking, defines the dynamics of Deleuze’s thought through the concept of the ‘dynamic system’, referring to aform of conceptual consistency that, on the one hand, does not consist in stable identifications, or representation, yet does not, on the other, fall into pure indiscernibility, or chaos. Against the background of relevant discussions by the authors in question— Deleuze, Guattari, Artaud, and Bell— the study aims to conceptualise literary language as astructure that unfolds in space, and that can be understood as afluid field between representation and chaos. The study also includes critical reflection on asimilar idea by Jacques Derrida. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Reprezentace; chaos; Tělo bez Orgánů; Gilles Deleuze; Félix Guattari; Antonin Artaud; Jacques Derrida; Jeffrey A.Bell / representation; chaos; Body without Organs; Gilles Deleuze; Félix Guattari; Antonin Artaud; Jacques Derrida; Jeffrey A.Bell. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2022.3.4 Pokouší-li se filozofie Gillesa Deleuze (včetně prací napsaných sFélixem Guattarim) myslet to, co není možné zachytit reprezentativním řádem, je mimořádně složité toto „nereprezentovatelné“ konceptualizovat prostřednictvím konvenčních akademických textů. To, co nelze reprezentovat, vždy uniká. Současný deleuzovský výzkum pak nutně připomíná snahu uchopit toto neuchopitelné. Takové pokusy povětšinou * Tento výstup vznikl vrámci zastřešujícího projektu Specifického vysokoškolského výzkumu 2022 260552 řešeného na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. / The work was supported by the grant SVV 2022 260552 realized at the Charles University, Faculty of Arts. OPEN ACCESS 76 SLOVO A SMYSL 41 vedou ke dvojímu druhu nezdaru. Oba jsou přitom krajními póly pasti myšlení, před nimiž Deleuzovo psaní permanentně varovalo. Vprvním případě dochází ksubsumování diference— tedy toho nereprezentovatelného— pod identitu; reprezentace je tak stvrzena coby řád nadřazený veškerému myšlení, resp.coby model, který určuje myšlení. Vdruhém případě se naopak setkáváme svýkladem, který více než odborné psaní připomíná literární experimenty na motivy těch nejvýstřednějších pasáží zDeleuze aGuattariho; texty tohoto druhu vdůsledku představují propadání chaosu, resp.čisté abstrakci, jsou snahou následovat proces stávání-se-Deleuzem-a-Guattarim. Bylo-li Deleuzovým cílem vytrhnout myšlení zřádu reprezentace, tedy zdiktatury identity, současně usiloval rovněž oto, aby myšlení uchránil před nekontrolovatelnou explozí či rozptylem vchaosu. Ve společné knize sFélixem Guattarim Gilles Deleuze uvádí: „Co požadujeme, je alespoň trocha řádu nezbytná ktomu, abychom se mohli ubránit před chaosem. Není nic bolestnějšího, nic nevzbuzuje větší úzkost než myšlení, jež se samo sobě vymyká, myšlenky, které unikají amizí, sotva se naznačily, myšlenky, které jsou již stravovány zapomněním nebo se již sedimentovaly vjiných, které už nejsou vnaší moci“ (Deleuze— Guattari 2001, s.175). Tuto zvláštní konzistenci, která neodpovídá ani stabilnímu řádu (tedy reprezentaci), ale ani jeho naprostému rozpadu (tedy chaosu), současný badatel Jeffrey A.Bell popisuje vknize svýmluvným titulem Philosophy at the Edge of Chaos (Filozofie na hraně chaosu; Bell 2006). Na Bellově přístupu je inspirativní, že na rozdíl od jiných na Deleuze zaměřených badatelů nepořádá knezdaru odsouzený hon na nereprezentovatelnou diferenci, ale naopak se Deleuzovo myšlení snaží konceptualizovat coby systém, resp.dynamiku ustavování systému samotného. Sledovanou dynamiku přitom Bell charakterizuje mj.prostřednictvím konfrontace dvou klíčových filozofií diference: tedy koncepcí Jacquesa Derridy aGillesa Deleuze. První znich— přinejmenším včetbě Jeffreyho A.Bella— představu systému (coby integrované koherentní jednoty) odmítá. Podle Derridy je nedílnou součástí každého systému vždy nutný prvek absence, který koherentní strukturu systému zevnitř narušuje arozkládá. Je- -li nutnou podmínkou systému jeho celost auzavřenost, je tato podmínka nenaplnitelná, protože každý systém obsahuje prvek, který systém vdůsledku činí nemožným (Bell 2006, s.151). Pokud je dle Bella Derridova koncepce systému podmíněna dvěma opozicemi— systém je buď zcela stabilní, nebo není možný—, tak dle jeho názoru Derridův problém může řešit vize Deleuze, kterou Bell vtělil do vlastního pojmu dynamického systému, jenž představuje jednotu, ale jednotu, jak Bell uvádí, „zvláštního druhu“. Tento druh jednoty pak badatel prezentuje prostřednictvím známého pojmu Tělo bez Orgánů, okterém píše jako ofluidní struktuře, jež prochází stálým přeskupováním, migrováním či transformováním, ale zároveň je sama vsobě vždy zcela naplněná. Tělo bez Orgánů není organismem— tedy předem daným uspořádáním—, nýbrž ne/strukturou, která prochází nikdy neukončeným pohybem nacházení svého tvaru (tamtéž, s.162). Následující studie není— tak jako Bellova monografie— zaměřena na vztah filozofie diference amožností ustavování koherentních systémů. Výklad se zaměří na jinou otázku: Jak lze vperspektivě úvah Gillesa Deleuze (včetně prací napsaných sFélixem Guattarim) aAntonina Artauda definovat aktivitu aintenzitu myšlení. Bellova koncepce dynamického systému však byla představena znásledujícího důvodu: Na základě úvah Deleuze, Guattariho aArtauda lze dojít kpřesvědčení, že myšlení OPEN ACCESS BENjAMiN SLAVÍK 77 je právě oním dynamickým systémem, oněmž ve své knize píše Bell; okamžik, kdy myslíme, kdy procházíme intenzitou myšlení, je okamžikem, kdy se nacházíme na hraně, která odděluje— či může oddělovat— reprezentaci od chaosu. Myšlení— dle Deleuze, Guattariho aArtauda— je vždy spojeno snovostí, ale zároveň, aby bylo sdíleno, musí nevyhnutelně získat jistou konzistenci; což může znamenat: stát se systémem, resp.dynamickým systémem, jak by řekl Jeffrey A.Bell, či Tělem bez Orgánů, jak napsali Gilles Deleuze aFélix Guattari. Cílem následující stati je předložit četbu vybraných pasáží zuvedených autorů, které reflektují sledovanou otázku: Jakým způsobit lze sebe sama uvést do stavu na hranici chaosu areprezentace? Lze ze sebe učinit Tělo bez Orgánů? Což vdůsledku znamená: Lze vůbec myslet, případně za jakých podmínek lze tuto aktivitu provádět? ANTONIN ARTAUD: VZTAH ŽIVOTA AJAZYKA Pokud Gillesa Deleuze sAntoninem Artaudem pojí společné trauma vtělené do otázky „Jak lze vůbec myslet?“, oba ke kladenému problému přistupují zjiné perspektivy. Zatímco filozof hledal podmínky, jimiž je myšlení umožněno aurčeno, básník prozkoumával okolnosti, které myšlení brání, či jej dokonce znemožňují; vyjádřeno filozofickým slovníkem: jako by se vdialogu Deleuze aArtauda potkávaly dvě nesouladné roviny, před-zkušenostní transcendentalismus azkušenostní empirismus. Přestože první konstruoval filozofický program adruhý reflektoval limitace vlastního organismu, oba se pravidelně navraceli kobdobnému problému: Co je vlastně myšlení? Patří myšlení kčlověku? Vknize Obraz-čas Deleuze napsal: „Artaud nikdy nechápal neschopnost myslet jako prostou inferioritu, která by nás postihovala ve vztahu kmyšlení. Patří kmyšlení, takže si musíme vytvořit způsob, jak myslet spolu sní, aniž bychom si nárokovali znovu nastolit všemocné myšlení. Musíme spíše využít tuto neschopnost…“ (Deleuze 2006, s.203). Deleuzovy definice myšlení se sbíhají vjednom místě: myšlení je vyvoláno něčím, co je na nás uvaleno zvnějšku; něco vnějšího, něco jiného, je tím, co nás nutí myslet. Toto něco přitom není jednoduchým či samovolným spouštěčem, který by myšlení zčista jasna zažehnul; naopak je problémem, komplikací, svého druhu bolestí, která nás kmyšlení, často přes odpor našeho komfortu, donutí. Deleuzova podmínka vychází zparadoxu: možnost myšlení je fundamentálně určena nemožností myšlení; jako by bylo myšlení nemožnou, nenaplnitelnou maximou, oniž ale musíme usilovat, aniž bychom jí ve skutečnosti mohli dosáhnout. Když se Gilles Deleuze pokoušel tuto nemožnost myšlení popsat, obracel se ktextům Antonina Artauda, které střet sonou neschopností opakovaně reflektovaly. Je-li naším cílem pochopit princip, na jehož základě je myšlení určeno nemožností myslet, je nutné se knim znovu navrátit. Vkorespondenci sJacquesem Rivièrem1 Artaud píše: „Trpím hroznou nemocí mys li. Mé myšlenky mne opouští na každém úrovni. Od jednoduchého myšlení až ke 1 Jacques Rivière byl spisovatel, kritik, šéfredaktor časopisu Nouvelle Revue Française. Poté, co odmítl otisknout básně, které mu Antonin Artaud nabídl, sním vdopisech diskutoval nekohrenci Artaudova literárního projevu. Tato korespondence představuje důležitý afrekventovaný zdroj Artaudových úvah oneschopnosti či nemožnosti myslet. Ve svých OPEN ACCESS 78 SLOVO A SMYSL 41 vnější materializaci slov. Slova, podoby vět, směřování myšlení, jednoduché reakce mysli. Jakmile uchopím formu, jakkoliv nedokonalou, zapíšu si ji, protože se bojím, že ztratím celou myšlenku“ (Artaud 1976, s.31). Přestože se vArtaudových textech pojem reprezentace neobjevuje, je zjevné, že Artaudovo trauma je podobného druhu jako to Deleuzovo, jehož filozofie je kolem kritiky reprezentace soustředěna: vztah života, světa aslov je neusmiřitelný; intenzita života je nereprezentovatelná; reprezentace na životě parazituje, pouze jej mrzačí, aniž by dokázala zachovat jeho napětí. Nemožnost zachytit život vjazyce Artaud obsáhleji komentoval např.vpřednášce Člověk proti osudu: „Všem je nám známo, že myšlení nelze zachytit. Kmyšlení máme představy. Pro tyto představy máme slova, máme zobrazení předmětů. Vědomí rozdělujeme na stavy vědomí. Jde však jen ozpůsob řeči. Vše nám to má ve skutečnosti jen umožnit myšlení. Abychom mohli pozorovat své vědomí, musíme je rozdělit, jinak by se ona rozumová schopnost, jež nám dovoluje vidět naše myšlenky, nemohla nikdy projevit“ (Artaud 2021a, s.191). Je-li nemožné život reprezentovat slovy, případnou snahu otuto reprezentaci Artaud pokládal za odsouzeníhodný podvod. Vtéto souvislosti ve zmíněné korespondenci položil Artaud Rivièrovi následující sugestivní otázky: „Proč lhát? Proč se pokoušet přenést na literární úroveň něco, co je křikem života samotného? Proč dát podobu fikce něčemu, co bylo vytvořeno znevykořenitelné substance duše, která je jako kvílení reality?“ (Artaud 1976, s.35). Píše-li Artaud one-moci myslet, nemluví onemožnosti komunikovat názory, myšlenky či informace, tedy oreprezentaci;2 směřuje tím spíše kbolestnému traumatu, které rozevírá předchozí citát: myslet by znamenalo dosáhnout— vprostoru diskurzu— oné zcela původní duševní reality. Něčeho takového však slova nejsou schopna, neboť síly života jsou vůči strnulosti slov ve zcela nepřekonatelné rezistenci. VDopisech ojazyce ve spise Divadlo ajeho dvojenec Artaud uvádí: „Slova byla fosilizována, všechna slova jsou zmražená, svými významy spoutaná do svěrací kazajky, zevnitř omezená“ (Artaud 1964b, s.180). Okousek dál píše: „Slova zastavují myšlení, uzavírají jej, jsou pouhým závěrem“ (tamtéž). Chceme-li označit překážku, která myšlení znemožňuje, bude nevyhnutelné obrátit se kjazyku samotnému coby limitu. Přestože Artaud jazyku mnohokrát vyslovil nedůvěru, nikdy před jazykem nekapituloval. Naopak coby literát adivadelník sjazykem pracoval jako snástrojem, který je mu vlastní azároveň cizí. Mnoho Artaudových textů lze proto číst jako zápas slimity vztahu jazyka aživota. Když Artaud psal, proč je jazyk nepoužitelný, příliš věcně neargumentoval; vtěchto okamžicích užíval spíše kategorických odsudků.3 Zároveň se však opakovaně pokoušel— zde již textech zní vycházejí rovněž Gilles Deleuze aJacques Derrida. Korespondence je přístupná např.ve svazku Artaudových Selected Writings (Artaud 1976, s.31–53). 2 Ve zmíněné korespondenci je tento rozpor implicitně reflektován. Rivière se vjednom dopise podivuje nad tím, že Artaud zvládá brilantně diagnostikovat vlastní limity, ale zároveň platí, že jeho literární práce trpí nepřehlédnutelnou nekoherencí. Jedná se přitom právě ototo: Artaud neměl problém formulovat „stav věcí“, ale zároveň bolestně trpěl neschopností zachytit vliterárním textu intenzitu (či pocit) života samotného. 3 Nejdemonstrativněji psaní coby reprezentaci Artaud odsoudil pravděpodobně zde: „Veškeré psaní je svinstvo. Ti, kteří opouštějí nejasnou temnotu, aby se pokusili upřesnit cokoliv ztoho, co se děje vjejich mysli, jsou prasata. Celý ten literární spolek je svinský, azvlášť OPEN ACCESS BENjAMiN SLAVÍK 79 konstruktivním způsobem— nastínit projekt jazyka, který by byl jeho záměrům vyhovující, tedy jazyka, který by byl sživotem vmnohem užším sepětí, jazyka, který by neznačil, ale žil, byl bytím afektu, vibrací živoucího. Bylo-li Deleuzovým cílem vybudit myšlení vmyšlení, záměrem Artaudovým bylo naopak probudit život vjazyce, vyvázat jej ze strnulosti, jež život dusí aspoutává. Obě intence přitom mířily podobným směrem: toužily vystoupit zreprezentace. Projekt takového jazyka Artaud předestřel rovněž vkorespondenci sRivièrem: „Celý problém je zde: pociťovat vsobě neoddělitelnou realitu afyzickou jasnost pocitu, zakoušet ji až vtakovém stupni, který je nemožné vyjádřit, mít kdispozici bohatství slov, určitých frází schopných připojit se ktanci, dostat se do hry“ (Artaud 1976, s.45). Artaudův program divadla krutosti usiloval právě ototo: aby tělo vystavené na jevišti vsobě pocítilo tu nejintenzivnější možnou fyzičnost sebe sama; aby mělo kdispozici slova, která by se sama stala součástí pohybu života jako takového, nikoliv jeho pouhé reflexe. Artaudovým cílem bylo dosáhnout nejpřítomnější možné přítomnosti— tedy nejživějšího života coby nedělitelného toku élan vital;4 vše, co by tuto přítomnost atento život mohlo oslabovat, chtěl zdivadla vyloučit či řečeno derridovským způsobem: zjeviště vykázat. Krutost vjeho programu neznamenala, přinejmenším nikoliv vprvním plánu, fyzickou brutalitu, nýbrž spíše přísnost arigoróznost ve vztahu kživotu: „Když říkám krutost, mohl bych říci život nebo nutnost, protože to, co chci říci, je to, že divadlo pro mne znamená kontinuální akci aemergenci, není vněm nic statického, spojuji jej spravdivým aktem, aktem živým, aktem magickým“ (Artaud 1964b, s.177). Divadlo krutosti bylo, nebo minimálně mělo být,5 divadlem anti-reprezentace aanti-reprodukce, či jinak vyjádřeno: divadlem čisté prezence. Veseji Skoncovat suměleckými díly Artaud uvádí: „Připusťme, že to, co již bylo řečeno, není potřeba dále říkat. To, co bylo vyjádřeno podruhé, již nemá hodnotu, protože toto vyjádření nikdy nemá dva životy. Po prvním vyjádření je veškerá řeč pouze mrtvá, aktivní je jen vokamžiku, kdy je proslovována. Užívána by měla být pouze jednou; což člověka pobízí, aby hledal další způsoby vyjádření“ (Artaud 1964a, s.117). Přestože je Artaudův manifest Divadlo ajeho dvojenec návrhem divadelní praxe, má filozofické pozadí; toho, že vArtaudových teoretických textech oumění, filozofických úvahách ometafyzice života nebo experimentálních poetických útvarech se pojednává oněčem velmi podobném, si všiml například Jacques Derrida (1967b, vdnešní době. Všichni ti, kteří mají vmysli orientační body, chci říci vurčité části hlavy, vpřesně určených oblastech svých mozků, všichni, kteří jsou mistry svého jazyka, všichni, pro které mají slova nějaký smysl, všichni, pro které existují nějaké výšiny duše amyšlenkové proudy, které tvoří ducha doby, kteří ty myšlenkové proudy pojmenovali, tím mám na mysli ty, jejichž přesně rozpracované úkoly aautomatický skřípot, snímž se jejich duch točí všemi směry,— jsou prasata. Ti, pro které určitá slova mají svůj smysl ajistý způsob bytí, ti, kteří se dovedou tak skvěle upejpat apro které mají všechny city své přihrádky, kteří jsou schopni na jakékoliv úrovni diskutovat osvých směšných klasifikacích, ti, kteří ještě věří vtermíny…“ (Artaud 2021c, s.22). 4 Užití pojmu Henriho Bergsona zde není nahodilé, Artaud na něj ve svých textech odkazoval. 5 Součástí Derridových úvah oArtaudově divadle je rovněž analýza tohoto programu coby nenaplnitelné maximy. Dle Derridy divadlo krutosti nebylo možné, ale bylo zásadní se kněmu pokusit vmaximální možné míře přiblížit (Derrida 1967b, s.358–362). OPEN ACCESS 80 SLOVO A SMYSL 41 s.341). Jasně otom Artaud píše kupříkladu zde: „Divadlo musí se životem utvořit pár, nikoliv se životem osobním, nýbrž stou stranou života, která vládne nejvyššímu, ale svým způsobem emancipovanému životu, která lidskou osobnost zametá bokem, ve které je člověk pouze stínem“ (Artaud 1964b, s.180). Pokud Artaud zdůrazňoval potřebu dosažení toho nejvíce živoucího života azároveň odmítal divadelní praxi coby reprodukci, vobojím směřoval kněčemu podobnému: kvyloučení čehokoliv, co stojí mimo přítomnost. Princip, kdy je divadelní představení reprodukcí— tedy opakováním, reprezentováním azpřítomňováním— dramatických textů, Artaud odmítl coby divadlo ne-přítomnosti. Představení divadla krutosti měla být naopak určena tím, že nebyla předepsána (nepřítomným/předchůdným) textem či scénářem, nýbrž tím, že vznikala přímo na jevišti— coby událost jakožto ryzí přítomnost. Pokud je idea divadla krutosti ideou divadla čistého dění, lze vtéto představě sledovat návaznost na Deleuzovu ontologii: skutečnost nikdy není analogií jiné skutečnosti, nýbrž představuje čiré stávání-se, vznikání, vynalézání, tvoření, dění.6 Přestože vdivadle krutosti nemělo mít místo cokoliv, co by bylo vůči představení předchůdné, neznamenalo to, že měl být zjeviště vykázán jazyk. Artaud se spíše pokoušel vymezit jazyku nová místa, funkci akompetence. Ty měly stát vopozici ke koncepci, kterou jazyk zaujímal vzápadním divadle: „Západní divadlo považuje mluvený jazyk za jediný možný jazyk, pouze jemu je ochotno připsat vlastnosti či kvality jazyka, pouze on může být nazýván jazykem, jazyk je jazykem pouze tehdy, pokud je gramaticky vyslovován, tedy pokud vyslovuje slova, psaná slova“ (tamtéž, s.182). Ve způsobu, jak sjazykem pracovat, se Artaud výrazněji inspiroval vorientální kultuře. Zatímco západní diskurz vnímá slovo vreprezentativním duchu, tedy coby místo významu, ne-západní prostředí slovo ztohoto omezení naopak uvolňuje: „Vorientálním divadle proto není mluvený jazyk. Je zde pouze jazyk gest, postur asymbolů, které mají expanzivní aobjevnou moc. Tento jazyk neoslovuje pouze mysl, ale rovněž smysly, askrze smysly dosahuje bohatší aplodnější oblasti senzibility“ (tamtéž, s.185). Artaudova kritika diskurzivního jazyka spočívala vodmítnutí dualismu: reprezentativní jazyk— jazyk coby logos-význam— je nástrojem racionality podřízené logice. Artaudovým cílem naopak bylo obnovit vztah jazyka atěla; jazyk již neměl být pouhou racionální konstrukcí, nýbrž měl vycházet přímo zfyzického jednání herce.7 Ztěchto důvodů jazykové projevy krutého divadla zahrnovaly rozmanité výkřiky, skřeky, sténání; pokud „filtrem“ prošly výrazy, které si podržely více či méně pevnou gramatickou strukturu, tak se slova ocitla ve sváru diskurzivních aafektivních sil. Onen konflikt citu arozumu vjazykové koncepci Antonina Artauda Catherine Dale vyložila následujícím způsobem: „Pod povrchem jazyka, mezi jednáním avášní těla, leží myšlení, jež může být pouze pociťováno, ale kterému nemůže být rozuměno“ (Dale 2002, s.93–94). 6 Viz např.„Stávání se je rhizom, není to klasifikační ani genealogický strom. Stávání se rozhodně není napodobováním ani identifikováním se. Není to ani regres-progres. Není to ani korespondování, vytváření korespondujících vztahů“ (Deleuze— Guattari 2010, s.269). 7 Artaudův svazek jazyka atěla Michel Foucault označil za jeden zprojevů tzv.myšlení vnějšku: „Jakmile je diskurzivní řeč přinucena rozvolnit se vnásilnost těla avýkřiku, takže myšlení, opouštějící niternost vědomí, se stává materiální energií, utrpením zmasa akostí, pronásledováním arozdíráním subjektu“ (Foucault 2016, s.41–42). OPEN ACCESS BENjAMiN SLAVÍK 81 GILLES DELEUZE: NE/MOC8 MYSLET JAKO PŘÍLEŽITOST KMYŠLENÍ Pro Antonina Artauda není myšlení samozřejmou činností. Není něčím, co by mohl samovolně udělat. Kdykoliv se pokusí myslet, čelí překážkám, které musí překlenout. Tato nesnadnost— či boj stouto nesnadností— se následně vontologii Gillesa Deleuze stává nutným předpokladem myšlení samého; je něčím, bez čeho se žádné myš lení nemůže stát myšlením. Ve svých definicích myšlení se Deleuze— napříč několika rozdílnými texty— opakovaně navracel kheideggerovské pozici, kterou lze formulovat takto: máme-li schopnost myslet, neznamená to, že tak budeme činit nebo že toho budeme vůbec schopni. Nejobsáhleji Gilles Deleuze citoval Martina Heideggera9 vknize Obraz-čas: „To, co nejvíce nutí kmyšlení, je, že ještě nemyslíme; vždy ještě nemyslíme, ačkoliv stav světa se stává neustále tím, co dává podnět kmyšlení. […] To, co vnaší době nejvíce podněcuje kmyšlení, je fakt, že ještě nemyslíme“ (Deleuze 2006, s.201). Vychází-li Deleuze zheideggerovského předpokladu, neznamená to, že ve sledovaném problému jeho myšlení následuje. Skrze odkaz kHeideggerovi Deleuze spíše přechází kNietzscheho ontologii sil, na jejímž základě své pojetí myšlení buduje: „Když Heidegger ohlašuje, že doposud nemyslíme, musíme hledat původ tohoto myšlení uNietzscheho. Čekáme na síly, které by dokázaly udělat zmyšlení něco aktivního, absolutně aktivního. […] Myšlení jakožto aktivita je vždy druhotnou schopností myšlení, nikoliv přirozeným uplatňováním nějaké vlohy, ale podivuhodnou událostí vmyšlení samém, pro myšlení samé. Myslet je n-tou schopností myšlení“ (Deleuze 2004, s.188). Pokud myšlení není přirozenou činností člověka, je něčím, co musí vzniknout, něčím, co musí být vytvořeno. Vknize Obraz-čas to Deleuze uvádí jasně: „Myšlenka nemá jiný důvod fungovat než svůj vlastní zrod, je vždy opakováním svého zrození, utajeným azásadním“ (Deleuze 2006, s.198). Pro sledovaný problém kritiky reprezentace je uvedený citát důležitý znásledujícího důvodu: myšlení není spojeno svěděním, reprezentací jakéhokoliv poznání, ale spíše sintenzitou vznikání, vynořování, emergencí novosti, svého druhu otřesem. Právě vkontextu těchto ryze nietzschovských hodnot— myšlení coby věčného-návratu-téhož— Deleuze definuje podmínky apředpoklady, za jakých lze vůbec myslet. Je-li myšlení spojeno spřeklenutím určitých překážek, ústřední problém, který člověku brání myslet, je samotný řád reprezentace, jenž se rovněž vArtaudových deklaracích stává tím, co člověka odděluje od života či možnosti myšlení životních sil. Řád reprezentace je dle Deleuze založen vmentálních aktech rozpoznávání: poznáváme-li něco jakožto něco, ještě stále nemyslíme, nýbrž fungujeme ve strnulých vzorcích aobrazech: „Na jednu stranu je zjevné, že akty rozpoznávání existují aobsazují 8 Zvláštního výrazu ne/moci užíváme znásledujícího důvodu: Ne/moc odkazuje ke dvěma pozicím Antonina Artauda— coby kčlověku, který trpěl závažnou nemocí (schizofrenií), ale rovněž kčlověku, který zakoušel absenci moci či mocnosti myslet, případně knegaci této moci či mocnosti. 9 Již pouze fakt, že se Deleuze při kladení tohoto problému obrací kHeideggerovi, stojí za zdůraznění. Obecné trajektorie filozofií obou autorů jsou totiž značně odlišné. Zatímco Deleuze povětšinou vychází zpozitivních autorů, kteří argumentují ve prospěch afirmace životních sil (Spinoza, Nietzsche, Bergson, Whitehead), Heideggerova filozofie je výrazněji prostoupena negativitou aživotním směřováním ke smrti. OPEN ACCESS 82 SLOVO A SMYSL 41 velkou část našich každodenních životů: toto je stůl, toto je jablko, toto je kus křídy, dobré ráno, Theaitéte. Kdo ale věří, že úděl myšlení spočívá vtěchto aktech, kdo vůbec věří tomu, že při nich myslíme?“ (Deleuze 1968, s.176). Pokud Deleuze tvrdí, že akty rozpoznávání myšlení brání, síly, které myšlení vyvolávají, naopak spojuje sokamžiky nahodilých setkání. Myslet začínáme ve chvíli, kdy se něco stane; vokamžiku, kdy se nám přihodí něco, sčím jsme nepočítali; nikoliv když něco rozpoznáme, nýbrž vmomentě, řečeno sAntoninem Artaudem, kdy jsme zcela zbaveni slov (Artaud 1976, s.35), kdy slova nenacházíme, tedy když nástroje reprezentace naprosto selhávají. „Myšlení je pouze nedobrovolné, vyvolané, ale také omezené uvnitř myšlení. […] Myšlení je přestupkem, násilím anepřítelem,“ píše Gilles Deleuze (1968, s.181). Je-li myšlení vyvoláno nahodilým setkáním, okamžik, vněmž ktomuto setkání dojde, je chvílí utrpěného zranění; následný proces myšlení je procesem uzdravování, aktem, vkterém hledáme analézáme řešení problému, jenž byl na nás zvnějšku uvalen; otomto uzdravování Deleuze píše jako oučení se.10 Důvody, proč jsou pro Deleuze vsouvislosti smyšlením akty rozpoznávání nepřijatelné, inspirativně vyložil např.Levi R.Bryant, když myšlení postavil do opozice vůči vědění/poznání: „Myšlení se vynořuje zžitého setkání, které narušuje zvyk afunguje coby trauma nebo jakožto milostné setkání, které volá po tom, aby bylo pochopeno. Vědění naopak hledá rozpoznání, aby nás před takovými setkáními uchránilo austavilo hladkou kontinuitu naší zkušenosti“ (Bryant 2008, s.76).11 Akty rozpoznávání jsou vDeleuzově koncepci spojovány sreprezentativním řádem: poznávací schopnosti jsou při rozpoznání předmětu uvedeny do souladu, který umožní, aby něco bylo rozpoznáno jakožto něco: aby po/cit odpovídal pojmu. Je-li rozpoznání spojeno sracionálním řádem, okamžik setkání probíhá vafektivním modu. Vdaném okamžiku věc působí svou silou; jako by nás ozářila něčím, co nedokážeme racionálně pochopit či pojmenovat, něčím, co člověka zbavuje komfortu zvykových stereotypů. Vdaném momentě je člověk vychýlen, zraněn, narušen, uveden ve zmatení. Konkrétní strom je stále stromem. Ale zároveň není každým či libovolným stromem. Je vněm cosi singulárního. Tato singularita— či tato diference— je tím, co myšlení zdůrazňuje, azároveň tím, co vědění potlačuje. Úkolem myšlení, dle Leviho R.Bryanta, je opětovné zavedení diference do reprezentace (tamtéž, s.81). Tato diference je svého druhu ruptura, která narušuje hladkou kontinuitu apředevším jednotu reprezentace. Zároveň je vnímatelná pouze citem, nereprezentovatelná rozumem. Cílem Deleuzova programu je vyvolání či uvolnění těchto singularit. Tvrdí-li Deleuze, že myšlení vyvstává ze svých vlastních překážek— ztoho, co myšlení brání myslet—, soubor těchto překážek vepsal do pojmu obrazu myšlení, kterým se nej10 Petr Prášek daný proces přibližuje následující metaforou: „Plavat se naučíme, když reagujeme na násilí moře, když se mu přizpůsobujeme, což od všech našich schopností vyžaduje, aby se dostaly až na samou svou mez, ke svému transcendentálnímu použití. Tím konám subjektivně to, co odpovídá objektivitě problému, ideje, myšlení. Učit se něčemu tedy neznamená něco znát. Znát můžeme jen pravidla řešení, kdežto učení je tvorba problémů. Aniž bychom otom věděli, děláme to neustále“ (Prášek 2018, s.37). 11 Deleuzovo pojetí myšlení do kontrastu svěděním, přesněji řečeno poznáním, staví rovněž David N.Rodowick, který Deleuzovu koncepci přirovnává kvizi Spinozy, dle něhož filozofie nezískává pravdu, nýbrž odhaluje moc myšlení samotného (Rodowick 1997, s.176). OPEN ACCESS BENjAMiN SLAVÍK 83 důsledněji zabýval vprostřední kapitole raného ontologického spisu Différence et répétition.12 Obraz myšlení představuje předpoklady myšlení samotného; myslíme- -li vsouladu sobrazem myšlení, myslíme pouze to, co nám obraz umožňuje myslet. Vtakových případech reprodukujeme či reprezentujeme obraz myšlení; obsah našeho myšlení nezávisí na afirmaci sil, ale na předchůdném obrazu myšlení: „Myšlení zde není vyplněno ničím jiným než svým vlastním obrazem. Čím více obraz myšlení rozpoznává věci, tím více rozpoznává rovněž sebe samotného“ (Deleuze 1968, s.181). Pokud nám obraz myšlení umožňuje myslet pouze to, co sám předpokládá, zároveň zmyšlení vyřazuje vše, co stojí mimo tento předpoklad, to vše intenzivní, které nelze reprezentovat jeho vlastními předpoklady. Aby se myšlení stalo myšlením— aby myš lení bylo vmyšlení zažehnuto— je podle Deleuze nutné myslet mimo tento obraz, resp.vmyšlení tento obraz destruovat či narušovat: „Podmínky skutečného myšlení askutečného tvoření jsou stejné: destrukce obrazu myšlení, který předpokládá sebe sama, azrod myšlení vmyšlení samotném“ (tamtéž, s.182). Důležité přitom je, že obraz myšlení nestačí narušit pouze jednou; obraz myšlení by měl být narušován neustále.13 Zároveň však platí, že pokud bychom mysleli ve stabilně narušeném obrazu myšlení, naše myšlení by postrádalo koherenci; bylo by zcela neuchopitelnou intenzitou. Přestože musí být dle Deleuze myšlení vneustálém pohybu, součástí tohoto pohybu jsou rovněž okamžiky klidu, určitého řádu, ustalování reprezentace, která ihned poté, co bude ustavena, musí být opětovně narušena adále transformována. Je-li Deleuzův program pozvánkou chaosu do myšlení, součástí tohoto programu14 je rovněž nutnost tomuto chaosu vzdorovat či řečeno sDeleuzem: protínat chaos rovinou určité konzistence. Jak bylo zmíněno vúvodní kapitole této studie, ve společné knize sFélixem Guattarim Co je filosofie? Gilles Deleuze uvádí: „Co požadujeme, je alespoň trocha řádu nezbytná ktomu, abychom se mohli ubránit před chaosem. Není nic bolestnějšího, nic nevzbuzuje větší úzkost než myšlení, jež se samo sobě vymyká, myšlenky, které unikají amizí, sotva se naznačily, myšlenky, které jsou již stravovány zapomněním nebo se již sedimentovaly vjiných, které už nejsou vnaší moci. Jsou to nekonečné proměnlivosti…“ (Deleuze— Guattari 2001, s.175). Autory vytyčené stavy vynořování se myšlenek ajejich následné ztrácení nápadně připomínají traumata, která vkorespondenci sJacquesem Rivièrem popsal rovněž Antonin Artaud. 12 Kapitoly oobrazu myšlení se ale objevily rovněž vknihách Nietzsche afilosofie (Deleuze 2004) aProust aznaky (Deleuze 2016). 13 Na tento problém naráží např.Gregg Lambert, který tvrdí, že pokud filozofie diference, jejímž hlavním představitelem je Deleuze, bude nahrazovat předchozí metafyziky myšlením diference, tak vdůsledku vznikne pouze další metafyzika, tedy metafyzika diference (Lambert 2012, s.12). Ztěchto důvodů je pak nutné destruovat každý obraz myšlení, nejen ten původní, ale rovněž ten, kterým onen původní nahradíme. Mělo by se jednat onekonečný kontinuální proces. Něco takového ostatně zDeleuzových prohlášení vyplývá: jediným cílem myšlení je opakované navracení jeho vlastního zrození. 14 Deleuzova reflexe vztahu řádu achaosu se vDeleuzových knihách zdá být poměrně fluidní. Spis Anti-Oidipus, napsaný společně sFélixem Guattarim, je znám coby oslava schizofrenického způsobu existence. Pozdější titul Co je filosofie?, publikovaný rovněž sGuattarim, se jeví méně radikální, ale ve svých předpokladech udržitelnější. Zatímco vprvní knize autoři oslavují unikání řádu, vknize druhé naopak hledají adekvátní vztah chaosu ařádu. Ztěchto důvodů zde přítomná studie využívá spíše pozdní, méně radikální knihu. OPEN ACCESS 90 SLOVO A SMYSL 41 obíhají pod tělem konečné ajiž neměnné struktury, vnávaznosti na problémy jazyka lze Tělo bez Orgánů uchopit následujícím způsobem: pod logickými adiskurzivními vrstvami jazyka, pod jazykem coby označováním, se skrývají virtuální mnohosti, síly či vrstvy, které oné logické adiskurzivní dimenzi neodpovídají. Podle Derridy Artaud nechtěl zdivadla vymazat slova, nýbrž usiloval oto, aby se stala nesrozumitelnými, zbavenými významu; snil otom, že slova coby orgány reprezentace ztratí své reprezentativní funkce: „Píšu pro negramotné,“ cituje Derrida Artauda (Derrida 1967a, s.282). Na jiném místě Derrida Artaudův jazyk charakterizuje takto: „Nejde ani oimitativní jazyk, ani otvorbu jmen. Spíše nás bere khranici okamžiku, kdy slovo ještě nebylo zrozeno, kdy artikulace již nebyla křikem, ale ještě stále nebyla diskurzem. […] Oddělení pojmu azvuku, označovaného aoznačujícího, pneumatického agramatického, svobody překladu atradice, diference mezi pánem arabem“ (Derrida 1967b, s.352). Zatímco Derrida interpretoval projekt Artaudova jazyka zcela radikálně (jako snahu ovdůsledku nerealizovatelné kompletní zničení metafyziky areprezentace na poli divadelní praxe), zdá se, že Deleuze sGuattarim stakto fatální limitou Artaudovo divadlo nespojovali. Artaudovu intervenci do jazyka nevykládali nutně coby snahu okonečnou destrukci jazyka areprezentace. Vnásledujícím citátu např.zdůrazňují nutnost zachování určitého řádu: „Je třeba dodržovat dostatek organismu, aby se mohl skaždým rozbřeskem znovu utvářet, aponechávat malé zásoby označování ainterpretace, byť jen proto, aby byly postaveny proti vlastnímu systému“ (Deleuze— Guattari 2010, s.183). Pokud pro Derridu Artaudův jazyk představoval (nenaplnitelný) pokus ovystoupení zmetafyziky areprezentace, pro Deleuze, případně Deleuze aGuattariho, Artaudův útok na reprezentaci byl spíše nástrojem, jak vjazyce, ve zcela strnulé struktuře, obnovit život samotný: „Spisovatel užívá slova, ale tak, že tvoří syntax, která slova převádí do počitku akterá působí, že běžná řeč zadrhává, chvěje se, křičí nebo dokonce zpívá“ (Deleuze— Guattari 2001, s.154). Literární jazyk— svého druhu Tělo bez Orgánů— se tak stává dynamickým systémem, jak oněm píše Jeffrey A.Bell: tvarem či ne/strukturou, jehož bytí je založeno vnekonečném nacházení sebe sama. Nikdy se nezastaví; proto není čistou reprezentací. Zároveň však ale nikdy nepropadne do čisté nerozlišitelnosti; proto vdůsledku není chaosem či abstrakcí. Je svého druhu váháním, nachází se nad propastí, či jak uvádí Bell, ve stavu na hraně či pomezí chaosu areprezentace. LITERATURA Artaud, Antonin: En finir avec les chefsd’œuvre. In týž: Le théâtre et son double. Éditions Gallimard, Paris 1964a, s.115–130. Artaud, Antonin: Lettres sur langage. In týž: Le théâtre et son double. Éditions Gallimard, Paris 1964b, s.163–188. Artaud, Antonin: Collected Works. Caulder and Boyars, London 1974. Artaud, Antonin: Selected Writings. University of California Press, Los Angeles 1976. Artaud, Antonin: Člověk proti osudu, přel. Ladislav Šerý. In týž: Texty 1. Herrmann asynové, Praha 2021a, s.190–200. Artaud, Antonin: Skoncovat sbožím soudem, přel. Ladislav Šerý. In týž: Texty 1. Herrmann asynové, Praha 2021b, s.253–276. Artaud, Antonin: Surrealistické texty— Veškeré psaní je svinstvo. In týž: Texty 2. Herrmann asynové, Praha 2021c, s.22–24. Bell, Jeffey A.: Philosophy at the Edge of Chaos: Gilles Deleuze and the Philosophy of Difference. OPEN ACCESS BENjAMiN SLAVÍK 91 University of Toronto Press, Toronto— Buffalo— London 2006. Bryant, R.Levi: Difference and Givenness: Deleuze’s Transcendental Empiricism and the Ontology of Immanence. Northwestern University Press, Illinois 2008. Dale, Catherine: Cruel: Antonin Artaud and Gilles Deleuze. In: Brian Massumi (ed.): AShock to Thought: Expression after Deleuze and Guattari. Routledge, London— New York 2002, s.85–101. Deleuze, Gilles: Différence et répétition. PUF, Paris 1968. Deleuze, Gilles: Pourparlers (1972–1990). Éditions de Minuit, Paris 1990. Deleuze, Gilles: Nietzsche afilosofie, přel. Josef Fulka aČestmír Pelikán. Herrmann asynové, Praha 2004. Deleuze, Gilles: Film 2. Obraz-čas, přel. Čestmír Pelikán. Národní filmový archiv, Praha 2006. Deleuze, Gilles: Proust aznaky, přel. Josef Hrdlička. Herrmann asynové, Praha 2016. Deleuze, Gilles— Guattari, Félix: Co je filosofie?, přel. Miroslav Petříček. OIKOYMENH, Praha 2001. Deleuze, Gilles— Guattari, Félix: Tisíc plošin, přel. Marie Caruccio Caporale. Herrmann asynové, Praha 2010. Derrida, Jacques: La Parole soufflée. In týž: L’écriture et la différence. Éditions du Seuil, Paris 1967a, s.253–292. Derrida, Jacques: Le théâtre de la cruauté et la clôture de la représentation. In týž: L’écriture et la différence. Éditions du Seuil, Paris 1967b, s.341–368. Foucault, Michel: Myšlení vnějšku. In týž: Myšlení vnějšku, přel. Miroslav Petříček. Herrmann asynové, Praha 2016, s.35–70. Lambert, Gregg: In Search of aNew Image of Thought: Gilles Deleuze and Philosophical Expressionism. University of Minnesota Press, Minneapolis 2012. Nancy, Jean-Luc: Vetřelec, přel. Markéta Jakešová. OIKOYMENH, Praha 2021. Prášek, Petr: Člověk všíleném dění světa. Filosofie Gillesa Deleuze. Nakladatelství Karolinum, Praha 2018. Rodowick, David N.: Gilles Deleuze’s Time Machine. Duke University Press, London 1997. Sauvagnargues, Anne: Deleuze and Art. Bloomsbury, London 2018. OPEN ACCESS