K jazykové situaci ve Valencii

issn 0008-7386 © filozofická fakulta, univerzita karlova vpraze ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 2, S. 263–278 Kjazykové situaci ve Valencii* Petr Čermák (Praha)— Adéla koťátková (Castelló) THE LANGUAGE SITUATION IN VALENCIA The article focuses on the language situation in Valencia, an important autonomous community of Spain. There are two official languages: Castilian as alanguage of the whole of Spain (i.e. Spanish) and Valencian as the Valencian people’s language proper. The paper describes the relations between Spanish and Valencian both from alinguistic and asocio-political point of view and offers astatistical summary of the use of both languages in the territory of the Valencian Community. Two tendencies important for the future of Valencia are discussed, atendency to use “countrywide” Spanish and atendency to preserve Valencian (the latter tendency is frequently based on respect for tradition as well as on personal decisions). In addition, the article considers relations between Valencian and Catalan. KEYWORDS Spanish, Valencian; Catalan; diglossia, multilingual state KLÍČOVÁ SLOVA španělština, valencijština, katalánština, diglosie, vícejazyčný stát 1. ÚVOD Španělsko je jako země, kde se mluví několika jazyky, vděčným tématem sociolingvistických výzkumů. Vtomto textu bychom chtěli věnovat pozornost oblasti, která bývá středem pozornosti méně než Katalánsko, Baskicko či Galicie: představíme jazykovou situaci vautonomní oblasti Valencie. Ukážeme mimo jiné, že příslušnost kvícejazyčnému státnímu útvaru může komplikovat situaci voblasti, kde se mluví menšinovým jazykem, protože centrální vláda přihlíží při formulování jazykové politiky ksituaci ve všech částech země, takže situaci vjedné oblasti může ovlivnit stav voblasti jiné. Valencijské autonomní společenství (španělsky Comunidad Valenciana, valencijsky Comunitat Valenciana) je územně osmým avpočtu obyvatel čtvrtým největším autonomním společenstvím ve Španělsku. Zjazykového hlediska je územím dvojjazyčným, oficiálními jazyky jsou kastilština (tj.španělština, jazyk oficiální na celém území Španělska1) avalencijština. * Tento článek vznikl za podpory projektu Univerzity Karlovy Progres č.4, Jazyk vproměnách času, místa, kultury. 1 Vtomto textu budeme používat obě označení, tj.španělština ikastilština (třebaže oba termíny označují týž jazykový útvar, volba konkrétní varianty má dnes sociopolitické souvislosti abývá předmětem kontroverzí). Petr Čermák— Adéla koťátková OPEN ACCESSOPEN ACCESS 264 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 2 Valencijština (valencià, llengua valenciana) je dle definice Valencijské jazykové akademie (Acadèmia Valenciana de la Llengua), tedy instituce, která je oficiální autoritou vjazykových otázkách, jiným názvem pro katalánštinu. Dle jejího stanoviska jsou katalánština avalencijština týmž jazykem. Název katalánština se tradičně užívá pro označení tohoto jazyka vKatalánsku, na Baleárských ostrovech, včásti francouzských východních Pyrenejí, vAndorrském knížectví avměstě Alguer na Sardinii; název valencijština se užívá ve Valencijském autonomním společenství avoblasti El Carxe vMurcíi. Zároveň platí, že zlingvistického hlediska dialekty používané ve Valencii patří kjedné dialektální skupině (západní katalánština), která zahrnuje jak všechna valencijská nářečí, tak ita ze západního Katalánska avýchodní Aragonie. Tato dialektální skupina se liší od východní katalánštiny (okolí Barcelony aBaleárské ostrovy) zejména výslovností. Oficiální názor akademie, který vlastně odpovídá historickým pokusům nazývat tento útvar jazykem katalánsko-valencijským, není jediným, se kterým se lze setkat. 1) Podle některých výzkumů veřejného mínění více než polovina uživatelů valencijštiny považuje svůj jazyk za jazyk samostatný, odlišný od katalánštiny2 (zdůrazňujeme, že jde onázory běžných obyvatel, nikoli opohled odborný). 2) Existují názorové proudy, které zdůrazňují jednotu „katalánských“ zemí amají tendenci tento názor přenášet ido oblasti jazykové, což vede kmenším ohledům kspecifické jazykové tradici valencijštiny. Jak bývá vpodobných situacích obvyklé, jazykové otázky mají ipoměrně složité historické apolitické souvislosti— aitento obecnější kontext bychom chtěli ve svém článku představit. 2. VALENCIJŠTINA AKASTILŠTINA: OFICIÁLNÍ STATUS AÚZEMNÍ ROZŠÍŘENÍ Jako na celém území Španělska je ive valencijské autonomní oblasti jedním zoficiálních jazyků španělština. Tuto skutečnost stvrzuje iEstatut d’Autonomia, tj.základní ústavní norma upravující poměry vautonomní oblasti, schválená španělským parlamentem vletech 1982 a2006 (platnost normy potvrdilo též hlasování valencijského parlamentu). Táž norma stanovuje také oficiální status valencijštiny (stejně jako další jazyky existující vautonomních oblastech vedle španělštiny je označována právním pojmem lengua propia, valencijsky llengua pròpia, tj.„vlastní jazyk“). Existuje dokonce zvláštní zákon, Llei d’ús iensenyament del valencià (Zákon oužívání avýuce valencijštiny), který vytváří právní rámec pro koexistenci obou oficiálních jazyků tím, že definuje oblasti, kde převažuje valencijština, aoblasti spřevahou kastilštiny (viz mapa1). 2 Např.výzkum provedený vroce 2014 valencijskou vládou na vzorku 2016 lidí uvádí, že přes 52 % považuje valencijštinu za jazyk odlišný od katalánštiny. OPEN ACCESS PETR ČERMák— ADÉLA kOťáTkOvá 265 mapa 1.Oblasti spřevažující valencijštinou aoblasti spřevažující kastilštinou3 Takové ustanovení se může jevit jako zvláštní, nicméně je nezbytné, aby bylo možné zajistit výuku ve školách acelou řadu dalších praktických věcí (více ktomu dále voddílu 4.2). Dokument konstatuje, že konkrétní podoba rozvržení oblastí vychází zprací akademických afilologických institucí, aniž je příliš specifikuje. Je nicméně zřejmé, že podoba oblastí odráží jejich historický vývoj. Klíčovým faktorem pro jazykově-národnostní charakteristiku autonomní oblasti je existence Valencijského království (Regne de València)4, útvaru, který byl od 13.do 18. století (1238–1707) významnou součástí Aragonské koruny. Aragonská koruna 3 Za laskavé poskytnutí mapky děkujeme Joanu Borràs-Comesovi zbarcelonské Autonomní univerzity. 4 Existují dva kraje (la Plana d’Utiel-Requena al’Alt Vinalopó), které nepatřily kValencijskému království, ale kValencijskému společenství byly připojeny proto, že patřily kprovinciím Valencie aAlicante vytvořeným na začátku 19. století. OPEN ACCESS 266 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 2 byla relativně decentralizovaná, což umožňovalo jejím částem, tedy iValencijskému království, relativně samostatný vývoj (dnes bychom možná mluvili okonfederaci). Jazykově převažovali mluvčí katalánštiny. Navzdory katalánskému, příp. aragonskému původu si obyvatelstvo vpoměrně krátkém čase vytvořilo vlastní identitu (srov. Baydal, 2016), která se ustálila v14. ahlavně v15. století (Ferrando, 1980). Právě vtomto období začali Valencijci nazývat svůj jazyk valencijštinou, aniž to znamenalo jakékoliv lingvistické odlišení od katalánštiny. Proto nás nepřekvapí, že na uvedené mapce jasně převažují oblasti, které zákon definuje jako území spřevahou valencijštiny. Oblastí sdominancí kastilštiny je méně; jsou to — oblasti, které byly při reconquistě (tj.dobývání území od Arabů ajejich vytlačování zPyrenejského poloostrova) obsazeny Aragonci; — oblasti, které byly po vyhnání pokřtěných Arabů (moriscos) v17. století osídleny Kastilci; — oblasti, které byly dříve součástí Kastilie. Zhlediska územního zahrnují území spřevažující valencijštinou 75 % celkové rozlohy autonomní oblasti, „kastilská“ území pak 25 % (co do počtu obyvatel je poměr 87 % ku 13 %). Zákonem daná definice oblastí umožňuje přizpůsobit jazykové situaci školský systém iotázky spjaté skomunikací ve veřejném prostoru. Obecně vzato platí, že v„kastilských“ oblastech je komunikačním jazykem ve školách kastilština, valencijština se učí jen jako samostatný předmět. Ve „valencijských oblastech“ se jako komunikační užívají jazyky oba dle rozhodnutí konkrétní školy (situace na různých školách se tak liší). Další aspekty komunikace ve veřejném prostoru budou komentovány voddílu 4.2. Navzdory právě popsanému zákonu azněho vyplývající politice, definované rozložení oblastí ani zdaleka nepředurčuje skutečné užívání obou jazyků dnešními mluvčími. 2.1 REáLNÉ UŽÍváNÍ kASTILŠTINY AvALENCIJŠTINY Veškeré sociolingvistické výzkumy provedené vposledních desetiletích potvrzují, že skutečnost, že konkrétní mluvčí žije vhistoricky „valencijské“ oblasti, neznamená, že jeho hlavním jazykem bude valencijština (srov.tabulku 1). Tabulka 1 odráží průměrné hodnoty zjednotlivých oblastí. Mapy 2–5 ukazují situaci jen ve „valencijské“ oblasti apřihlížejí krozdílům mezi jejími jednotlivými částmi. Vyplývají znich jednak velké odlišnosti mezi dílčími územími, jednak— apředevším— skutečnost, že na mnoha územích „valencijské“ oblasti více než polovina obyvatel není schopna tímto jazykem mluvit nebo psát na dobré úrovni. Lze tedy konstatovat, že aktivních mluvčích valencijštiny ubývá. Jak vyplývá zTabulky 1, ve výše definovaných „kastilských“ oblastech je znalost valencijštiny spíše pasivní. Pouze vkrajích, které sousedí stěmi, kde se mluví valencijsky, najdeme jisté procento bilingvních obyvatel. OPEN ACCESS PETR ČERMák— ADÉLA kOťáTkOvá 267 Kastilština ovšem převládá ivněkterých historicky „valencijských“ oblastech. Platí to zejména ovětších městech— tam je valencijština menšinovým jazykem (nejvíce je to patrné ve městech Valencie aAlacant-Elx). Znamená to tedy, že na celém území Valencijského společenství (tj.bez ohledu na „historickou“ příslušnost) najdeme monolingvní kastilské mluvčí. Ztoho vyplývá, že navzdory zákonem daným opatřením (definice oblastí, výuka ve školách) je valencijština spíše na ústupu. Je tomu tak proto, že opačným směrem než zmiňovaná opatření působí řada faktorů: — lze říci, že vobdobí mezi zánikem Valencijského království až do roku 1982 byla valencijština vytlačena zveřejného prostoru jako oficiální komunikační jazyk (centralistická prošpanělská tendence měla vrůzných dobách různou sílu arůznou podobu; vždy byla součástí obecného tlaku na ostatní jazyky, kterými se mluví na španělském území); — příslušnost ke Španělsku vedla zejména ve 20. století (azejména od roku 1939) ksilnému přistěhovalectví zkastilsky mluvících oblastí; Celkem Valencijsky mluvící oblast Kastilsky mluvící oblast Rozumí (%) Vůbec 6,2 3,6 23,3 Trochu 21,4 18,7 39,4 Docela dobře 28,3 28,3 28,3 Výborně 44,1 49,3 9,0 Neví/neodpověděl — 0,1 — Schopen mluvit (%) Vůbec 21,7 16,7 54,8 Trochu 27,3 26,8 30,5 Docela dobře 17,9 19,0 10,7 Výborně 33,0 37,4 4.0 Neví/neodpověděl 0,1 0,2 — Schopen číst (%) Vůbec 20,1 16,2 45,9 Trochu 27,0 26,5 30,1 Docela dobře 24,9 25,8 19,1 Výborně 28,0 31,4 4,9 Neví/neodpověděl — 0,1 — Schopen psát (%) Vůbec 40,3 36,2 67,8 Trochu 24,9 25,5 20,8 Docela dobře 14,5 15,5 8,1 Výborně 20,2 22,8 3,3 Neví/neodpověděl — — — tabulka 1.Znalost valencijštiny vjednotlivých oblastech (zdroj: Generalitat Valenciana, 2015, s.6) OPEN ACCESS 268 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 2 mapa 2.Znalost valencijštiny na „valencijských“ územích (zdroj: Generalitat Valenciana, 2015, s.7) mapa 3.Znalost valencijštiny na „valencijských“ územích (zdroj: Generalitat Valenciana, 2015, s.7) OPEN ACCESS PETR ČERMák— ADÉLA kOťáTkOvá 269 mapa 4.Znalost valencijštiny na „valencijských“ územích (zdroj: Generalitat Valenciana, 2015, s.8) mapa 5.Znalost valencijštiny na „valencijských“ územích (zdroj: Generalitat Valenciana, 2015, s.8) OPEN ACCESS 270 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 2 — sjiž komentovanou centralistickou tendencí souviselo vyloučení valencijštiny ze vzdělávacího systému, což vkombinaci sabsencí valencijštiny ve veřejném prostoru vedlo ktomu, že kmezigeneračnímu přenosu docházelo víceméně jen vrodinách; — výše zmíněnými důvody prostupuje dlouhodobě kladený důraz na jednotnou španělskou identitu aupozaďování identit jiných. Důsledkem výše popsaného vývoje je skutečnost, že vsoučasnosti už takřka nelze nalézt monolingvní valencijské mluvčí, jazyková kompetence vkastilštině je samozřejmostí. Nelze se tomu divit: každý obyvatel Valencijského společenství je obklopen kastilštinou (ta naprosto převažuje ve sdělovacích prostředcích ade facto ive vzdělávacím systému, většina smíšených párů vychovává děti vobou jazycích nebo jen vkastilštině5). Nejčastějším případem tak je dvojjazyčnost, která nabývá různých podob: velmi častá je situace, kdy znalost valencijštiny je spíše jen pasivní. Iuaktivních mluvčích valencijštiny obvykle platí, že lépe ovládají standard kastilštiny než valencijštiny. Většinově je považováno za „normální”, že mluvčí, který vběžných životních situacích mluví valencijsky, použije vpísemném projevu kastilštinu, ato itehdy, když píše lidem, se kterými by mluvil valencijsky. Jde tedy často oklasický případ diglosie: valencijština je spojena sneformální, např.rodinnou komunikací, kastilština sformálními, „vyššími“ projevy. Vjedné společnosti spolu žijí kastilští mluvčí (aktivně monolingvní, ale mnohdy svelmi dobrou pasivní znalostí valencijštiny) amluvčí bilingvní. Utěch druhých zcela běžně dochází ke střídání kódů (code-switching), když se obrátí na kastilského mluvčího— aineznámého člověka obvykle osloví kastilsky. Propojíme-li zákonem definovanou typologii jazykových oblastí se skutečnou znalostí jednotlivých jazyků, dojdeme ke čtyřem skupinám: 1. Území, na kterých podle zákona převládá valencijština, která jsou ale silně pošpanělštěna: metropolitní území Valencie aAlacant-Elx. 2. Zbylá území, na kterých podle zákona dominuje valencijština (predomini lingüístic valencià legal), mluvčí jsou ale bilingvní avalencijština se často omezuje na méně formální užití (diglosie). 3. Území, která jsou dle zákona kastilská aani historicky nejsou valencijská: la Plana d’Utiel-Requena al’Alt Vinalopó. 4. Zbylá území, kde zákon konstatuje dominanci kastilštiny, jsou přitom historicky valencijská. Historický kontakt svalencijštinou způsobuje, že pro mnoho obyvatel není tento jazyk cizí, rozumí mu aněkteří jím dokonce mluví. 3. VALENCIJŠTINA AKATALÁNŠTINA Vpředchozím oddílu jsme věnovali pozornost koexistenci kastilštiny avalencijštiny. Valencijština se ale tradičně vztahuje též ke katalánštině, ajak uvidíme, Katalánsko 5 Častá je isituace, kdy rodiče osobně preferují valencijštinu, ale dítě vychovávají vkastilštině. OPEN ACCESS PETR ČERMák— ADÉLA kOťáTkOvá 271 akatalánština hrají nepřímo významnou roli vpolitickém ajazykovém vývoji Valencijského společenství. Ještě než popíšeme základní koncepce definující vztah katalánštiny avalencijštiny, musíme charakterizovat obecný rámec, ve kterém vznikly. Využívání jazykových argumentů vdiskusích opolitickém anárodnostním směřování zkoumané oblasti má dlouhou historii. Při hodnocení současného stavu je třeba brát vúvahu tyto skutečnosti: 1) Období frankismu, které započalo po španělské občanské válce (1936–1939) atrvalo až do Frankovy smrti (1975)6, se vyznačovalo mj. důrazem na centralizaci Španělska, což se odráželo vpostoji knárodnostním hnutím na územích, kde se mluví též jinými jazyky, než je kastilština (španělština). Zejména vKatalánsku byl postup centrálních úřadů často chápán jako projev nátlaku atato interpretace se běžně objevuje idnes (budiž ale řečeno, že např.katalánština byla vKatalánsku běžně přítomna, nebyla zakázána amluvilo se jí, dokonce bylo více monolingvních katalánských mluvčích než dnes; vposlední etapě frankismu bylo možné navštěvovat koncerty vkatalánštině; rozsáhlý slovník katalánštiny— Alcover–Moll–Sanchis Guarner /1964, 1969/— vyšel z90 % ještě za frankismu atd.). Obecně lze ale konstatovat, že frankismus se opíral otradicionalistické, konzervativní, většinově pravicové myšlenkové směry, naopak zmiňovaná národnostní hnutí— např.vKatalánsku— se často vyznačovala levicovým zaměřením. Odtud pramení skutečnost, že centralistické tendence jsou dodnes obecně spojovány spíše skonzervativní pravicovou politickou linií, zatímco např.hnutí usilující onezávislost Katalánska jsou většinově levicová, někdy výrazně levicová (toto zobecnění pochopitelně neplatí absolutně apro všechny etapy nedávné historie stejně; vposlední době je např.vKatalánsku možné pozorovat utradičně spíše pravicové strany Convergència iUnió příklon ktendencím mířícím knezávislosti). 2) Pád frankismu apřechod kdemokracii znamenal velkou změnu: bylo nutno obnovit demokratické instituce aupravit vnitřní uspořádání země. Není proto překvapivé, že vposlední čtvrtině 20. století došlo kdramatickému vývoji, během něhož se složitě utvářelo současné politické aprávní uspořádání Španělska adefinovala se práva jednotlivých územních celků. Tento vývoj pokračuje dodnes (jak už jsme uvedli, např.dnešní podoba zákona upravujícího poměry ve Valencii je zr. 2006) anapř.zpoměrně dramatického současného vývoje vKatalánsku vyplývá, že ke změnám vtéto oblasti může docházet ivbudoucnu. Pro popis situace valencijštiny je nicméně důležité, že zlom po pádu frankismu vytvořil situaci, kdy se nově definovala řada aspektů politického aspolečenského života, proto byla poslední čtvrtina 20. století tak bohatá na aktivitu institucí ajednotlivců usilujících oúpravu národnostních ajazykových poměrů voblasti. 3) Vprůběhu historie byla období, kdy si Barcelona aValencie jako klíčová velká města konkurovala ajejich vzájemná rivalita byla velmi silná. Itento aspekt hrál roli při formování současné situace voblasti. 6 Za koncovou hranici lze příp. chápat též rozpuštění frankistického parlamentu vroce 1977. OPEN ACCESS 278 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 99, 2017, Č. 2 LITERATURA Acadèmia Valenciana de la Llengua (2006): Gramàtica normativa valenciana. Valencie: Publicacions de l’Acadèmia Valenciana de la Llengua. Alcover, A. M. — Moll, F. D. B. — Sanchis Guarner, M. (1964; 1969): Diccionari catalàvalencià-balear: Inventari lexicogràfic ietimològic de la llengua catalana en totes les seves formes literàries idialectals. Palma de Mallorca: Moll. Baydal, V. (2016): Els valencians, des de quan són valencians? Valencie: Afers. Comunitat Valenciana (1982; 2006): Estatuto de Autonomía de la Comunidad Valenciana. In: Boletín Oficial del Estado. Madrid. Consell De Mallorca (2017): Mapa dialectal del català. In: EINESCAT [online]. [cit.2017-02-17]. Dostupné z: http://www. conselldemallorca.net/?&id_parent=4414&id_ class= 2215&id_section=12080&id_son=11782. Corts Valencianes (1983): Llei 4/1983, de 23 de novembre, d’Ús iEnsenyament del Valencià. In: Diari Oficial núm. 133. Valencie. Fabra, P. (1933): Gramàtica catalana. Barcelona: Institut d’Estudis Catalans. Ferrando, A. (1980): Consciència idiomàtica inacional dels valencians. Valencie: Universitat de València. Fuster, J. (1977): Nosaltres, els valencians. Barcelona: Edicions 62. Generalitat Valenciana (2015): Knowledge and Social Use of Valencian Language. Valencie. Generalitat Valenciana (2006): Estatut d’Autonomia de la Comunitat Valenciana. Valencie. Mas, Josep A. (2008). El morfema ideològic. Benicarló: Onada Edicions. Ninyoles, R. L. (1969): Conflicte lingüístic valencià: substitució lingüística iideologies diglòssiques. Valencie: Editorial Tres iQuatre. Veny, J. (1998): Els parlars catalans. Palma de Mallorca: Editorial Moll. Petr Čermák | Ústav románských studií, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy | nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1 [email protected] Adéla Koťátková | Departament de Filologia iCultures Europees, Universitat Jaume I| Av. de Vicent Sos Baynat, s/n, 12071 Castelló de la Plana, España [email protected] OPEN ACCESS