Zapomenutý spisovatel a zneuznaný diplomat F. C. Weiskopf

Zapomenutý spisovatel azneuznaný diplomat F.C.Weiskopf Ivana bakešová — Marie Karlická Česko-čínská společnost i.bakeso[email protected] Marie Karlická Česko-čínská společnost [email protected] Franz Carl Weiskopf je jednou zvýrazných osobností pražské meziválečné německojazyčné avantgardy. Psal sociálně angažovanou poezii ibeletrii, spoluredigoval celou řadu časopisů jak vČeskoslovensku, tak vNěmecku ave Francii. Napsal tři velké romány, které mu zajišťují místo ve světové literatuře: Převrat (Das Slawenlied; 1932) oposledních dnech Rakouska aprvních letech Československa, Zločinný omyl (Himmelfahrtskommando; 1949), příběh skupiny německých vojáků vokupované Praze, aLoučení (Abschied vom Frieden; 1959), první díl nedokončené trilogie, která se ještě jednou zabývá zánikem habsburské říše. Životní osudy idílo řadí F.C.Weiskopfa za známější avýraznější německy píšící pražské rodáky F.Kafku, E.E.Kische či F.Werfla. Vobdobí mezi světovými válkami žil Weiskopf střídavě vPraze avBerlíně, druhou světovou válku prožil vemigraci vUSA abezprostředně po válce vstoupil do československých diplomatických služeb. Poté, co znich byl vroce 1952 předčasně odvolán, opustil definitivně Československo. Přesídlil do NDR, kde vroce 1955 zemřel. Příběh jeho na dramatické zvraty bohatého života nám tak nabízí možnost zamyslet se nad řadou stále ještě ne zcela zodpovězených otázek souvisejících sdějinami střední Evropy ve 20.století. Oživotě F.C.Weiskopfa se vběžně dostupných zdrojích dozvídáme jen základní data. Proto pro nás byl cenným zdrojem informací vlastní Weiskopfův životopis nalezený vNárodním archivu mezi dokumenty přiloženými kžádosti ovystěhování do NDR.1 Většinu konkrétních informací uvedených vpředkládaném článku čerpáme ztohoto zdroje. 1 Národní archiv Praha (NA Praha), zn.: KSČ-ÚV-O2/5, fond politický sekretariát ÚV KSČ 1951–1954, sv. 41, jednotka 119/16b. OPEN ACCESS 96 SVĚT LITERATURY 63 F. C.Weiskopf se narodil 3.dubna 1900 vobci Stašov uHořovic vnárodnostně smíšené rodině.2 Rodina se hlásila kžidovské víře, ale on sám ze židovské církve vystoupil, jakmile dosáhl plnoletosti.3 Vposledním roce války jako sotva plnoletý narukoval na italskou frontu. Tragická zkušenost, kterou tam získal, ho ovlivnila na celý život. Jako gymnazistu ho přivedla kzájmu omarxistickou literaturu ado společnosti podobně orientovaných mladých intelektuálů— Julia Fučíka, Ivana Sekaniny, Jana Švermy adalších. Společně snimi založil časopis Avantgarda určený mladým dělníkům astudentům. Po ukončení studia germanistiky na Karlově univerzitě pracoval F.C.Weiskopf jako novinář, zahraniční korespondent aredaktor několika pražských listů. Psal pro Rudé právo apro časopis Proletkult. Jako jediný Němec pracoval vredakci již zmíněného časopisu Avantgarda, do Tvorby, Kmene adalších listů psal literární recenze apolemiky, kterými usiloval osblížení českého aněmeckého kulturního prostředí. Reportáže psal česky iněmecky, ale beletrii pouze německy. Jeho první román Převrat (1932) je někdy přirovnáván kOlbrachtově Anně proletářce, kterou Weiskopf přeložil do němčiny.4 Weiskopf pocházel zpoměrně dobře situované rodiny (otec byl bankovní úředník), ale těžce snášel pohled na bídu, která vté době sužovala značnou část především průmyslového dělnictva. Zájem osociální problematiku ho přivedl do německé Sociálně demokratické strany avroce 1921 do KSČ. Krátce působil vsekretariátu KSČ ajako tiskový přidělenec udiplomatické mise SSSR vPraze. Jako mnozí jeho generační vrstevníci podlehl představě, že sovětský státní systém nalezl recept na řešení sociálních neduhů kapitalismu. Se Zdeňkem Nejedlým, Vladislavem Vančurou aVítězslavem Nezvalem navštívil vroce 1927 poprvé Sovětský svaz. Vroce 1936 se zúčastnil sjezdu Svazu sovětských spisovatelů, auskutečnil dokonce icestu po Sibiři. Bezprostředním výsledkem Weiskopfových cest do SSSR jsou tři knihy: Do 21.století přestoupit5 (Umsteigen ins 21.Jahrhundert; 1928), Der Staat ohne Arbeitslose (Země bez nezaměstnaných; 1931) akniha reportáží ze Sibiře Uhlí, koks akomsomol (Kohle, Koks und Komsomol; 1949). Ocestách do SSSR přednášel pro veřejnost anadšení ze 2 Archiv MZV Praha (AMZV), fond OSO 1945–1992, F.Weiskopf. Údaj, že se narodil vPraze, který můžeme najít ve většině biografií, je nesprávný. Rodný list, vněmž je uvedena jako místo narození obec Stašov, vystavila F.Weiskopfovi Správa matrik Židovské náboženské obce vPraze. Také list domovský vystavil dne 3.3.1931 obecní úřad ve Stašově spodpisem místního starosty Josefa Rosola aradního Josefa Lavičky (AMZV, fond OSO 1945–1992, Ministerstvo informací pro MZV 17.července 1946). 3 NA Praha, zn.: KSČ-ÚV-O2/5, fond politický sekretariát ÚV KSČ 1951–1954, sv. 41, jednotka 119/16b. Weiskopf doplňuje prohlášení ovystoupení zcírkve židovské informací, že židovská víra nebyla vrodině zakořeněná. Předci byli původně křesťané, „tolerovanou“ víru židovskou přijali jen proto, že nechtěli vdobě protireformace přijmout katolickou víru ani odejít za hranice. Toto prohlášení Weiskopf učinil vdobě ovlivněné přípravami procesu se „židovským spikleneckým centrem“, bezprostředně poté, co byl bez udání důvodu předčasně odvolán zPekingu, akdy mu byla první žádost ovystěhování do NDR zamítnuta. Jako Žid mohl mít důvod kobavám. Vmnoha dalších dokumentech, například vdokumentech československé vlády vLondýně, se oněm píše jako o„izraelitovi“. 4 Topoľská— Chytil 1976, s.289. 5 Otéto knize ve vlastním životopise tvrdí, že byla přeložena do pěti jazyků. NA Praha, fond KSČ, Ústřední výbor 1945–1989, politický sekretariát 1951–1954, sv. 41, a. j. 119/16b. OPEN ACCESS IVANA bAKEŠOVá — MARIE KARLIcKá 97 sovětské ideologie ventiloval ive své poezii. Vroce 1925 byl za propagaci sovětské ideologie krajským soudem vLitoměřicích odsouzen podle § 15/3 zákona na ochranu republiky kšesti měsícům odnětí svobody akpokutě 1 000 Kč.6 Po vykonání trestu odešel— stejně jako orok dřív E.E.Kisch— do Berlína. Oba svůj odchod do Německa obhajovali tvrzením, že jako německy píšící publicisté budou mít vNěmecku více příležitostí než vČechách. VBerlíně Weiskopf působil jako literární kritik pro různé německé, francouzské ačeskoslovenské kulturní revue ajako redaktor literární rubriky časopisu Berlin am Morgen. Zde potkal svou budoucí ženu Gretu Bernheimovou, která vté době pracovala na sovětském vyslanectví vBerlíně jako stenotypistka. Weiskopfovi se netajili svými výhradami vůči nacistické ideologii. Knihy pro mládež, které psala Greta Weiskopfová akteré byly ve své době vNěmecku velmi populární, byly dokonce po nástupu fašistů zakázány apáleny na hranicích. Vroce 1933 byli Weiskopfovi zNěmecka vyhoštěni. Nějakou dobu se ještě snažili žít vNěmecku bez dokladů, ale po požáru Říšského sněmu jim nezbývalo než Německo opustit. Koncem roku 1933 se Weiskopfovi vrátili do Prahy. Zde F.C.Weiskopf pokračoval ve vydávání magazínu Arbeiter Illustrierte Zeitung, určeného především pro německé emigranty. Jak dokazují záznamy pražského policejního ředitelství, magazín byl českou policií poměrně intenzivně sledován. Odpovědnou redaktorkou listu byla Helena Reinerová,7 mezi dalšími je ve zprávě policejního ředitelství jmenován tajemník Mezinárodní rudé pomoci Ervin Kubiček aF.C.Weiskopf, spisovatel, zástupce agentury Tass. Weiskopf se účastnil všech konferencí pořádaných studentskými komunistickými frakcemi ataké vzahraničí udržoval styky skomunistickými činiteli. Spolupracoval sfrancouzským listem Ce Soir atýdeníkem Nos Regards, které kontrolovala Komunistická strana Francie. Zároveň se věnoval překladům české poezie do němčiny. Jeho překlady obsažené ve sbírkách Tschechische Lieder (1925) aDas Herz— ein Schild (1937) přispěly značnou měrou kproniknutí české literatury do povědomí kulturních kruhů vNěmecku apozději vNDR.8 Vroce 1937 vydal také román Die Versuchung (vroce 1954 vyšlo německy pod názvem Lissy, vtémže roce včeštině pod názvem Pokušení), ve kterém se Weiskopf jako očitý svědek snažil vylíčit situaci vNěmecku před nástupem fašismu. Po září 1938 se manželům Weiskopfovým zkomplikovala situace ivokleštěném Československu. Vláda druhé republiky zaujala podobnou pozici jako její západoevropští spojenci: snažila se nedat Hitlerovi záminku ke stupňování požadavků. Zrušila 6 NA Praha, MV I.Prezidium Praha, f. 225, kart. 1213, sign. 225-1213-4/184. 7 Helena (Lenka) Reinerová (1916–2008), novinářka apřekladatelka. Vletech 1933–1938 působila vredakci Arbeiter Illustrierte Zeitung, po útěku zobsazené Prahy apo internaci ve Francii se jí podařilo odjet do Mexika. Po návratu do Československa strávila vletech 1952–1953 patnáct měsíců ve vyšetřovací vazbě. Po propuštění se snažila onávrat do veřejného života spoluprací se známými českými germanisty. Vdobě normalizace jí bylo zakázáno publikovat apracovat vjakékoli redakci. VČeskoslovensku se živila jako překladatelka, směla ale publikovat vNDR. Vroce 2001 byla Lence Reinerové udělena medaile Za zásluhy 1.řádu avroce 2003 Goethova medaile. 8 Topoľská— Chytil 1976, s.293. OPEN ACCESS 98 SVĚT LITERATURY 63 komunistickou stranu atradiční politické strany spojila do Strany národní jednoty, jejíž program se inspiroval programem italských fašistů. Mimo jiné přijala zákony, kterými omezila práva židovských občanů. Aby neprovokovala mocného souseda, byla vláda druhé republiky ochotna vydávat do Říše uprchlíky zNěmecka ize zabraného pohraničí. Za této situace se F.C.Weiskopf rozhodl podruhé opustit Československo. Přesídlil do Francie, kde se zapojil do aktivit organizovaných Louisem Aragonem, Romainem Rollandem, Alexejem Tolstým, Pablem Nerudou asnimi spřízněnými levicovými intelektuály. Na jaře 1939 vydal pod pseudonymem Pierre Buk román La Tragédie tchécoslo vaque, de septembre 1938 àmars 1939 (Československá tragédie, od září 1938 do března 1939). Jedná se ojeden zprvních románů reagujících na mnichovskou tragédii. Stejně jako vjiných knihách zvolil ivtomto případě pro beletrii nezvyklou formu: děj prokládá nejrůznějšími autentickými dokumenty, které mají vystihnout atmosféru doby, vtomto případě především zákulisní čachry velmocí hrajících oosud Československa. Francie byla tradičně kpřistěhovalcům poměrně vstřícná. Vpolovině roku 1938, po anšlusu Rakouska, ale nabylo přistěhovalectví zNěmecka aRakouska do Francie takových rozměrů, že hrozila humanitární krize. Francouzská vláda se snažila situaci řešit mj.tím, že imigranty-muže ve věku 17 až 60 let soustředila do střežených táborů.9 Také F.C.Weiskopf se ocitl vinternačním táboře na jihu Francie. Až do roku 1938 považovaly ostatní státy Hitlerovu protižidovskou politiku za vnitropolitickou záležitost Německa. Mimo neoficiální protesty ze strany intelektuálů avýznamných kulturních osobností demokratické země nepodnikly žádná efektivní opatření ke zmírnění situace Židů vNěmecku. Uvědomovaly si riziko války acestu kjejímu odvrácení viděly vjednání sHitlerem. Ve stejném duchu posuzovaly iuprchlický problém. Uprchlíci znacismem ohrožených zemí se snažili dostat mimo evropský kontinent, především do Velké Británie nebo USA. Ale většina zemí měla poměrně nízké přistěhovalecké kvóty avelmi přísná kritéria pro vydávání víz. Situaci měla řešit konference svolaná včervenci 1938 ziniciativy francouzské vlády aamerického prezidenta F.D.Roosevelta do francouzského města Évian-les-Bains. Sešlo se 200 delegátů z32 států, ale pokus najít řešení ztroskotal na otázce, kdo to zaplatí. Uprchlíci byli vnímáni ne jako oběti politické situace, ale jako ekonomická zátěž. Zúčastněné země odmítaly souhlasit se zvýšením přistěhovaleckých kvót isuvolněním přijímacích procedur, takže výsledky konference byly minimální. Hitlerovo Německo mělo zájem zbavit se Židů, ale ne jejich majetku, ademokratické země včetně USA neměly zájem nemajetné uprchlíky přijímat. Ani prezident Roosevelt nedokázal proti zájmům finančníků prosadit zvýšení přistěhovaleckých kvót do USA.10 Není bez zajímavosti, že jedinou lokalitou, která vtéto situaci poměrně ochotně přijímala židovské uprchlíky ze střední Evropy, byla čínská Šanghaj. Také Weiskopfovi byli situací postiženi. Spomocí přátel se jim podařilo uprchnout do Portugalska, kde je zastihlo pozvání na sjezd protifašisticky orientované Ligy amerických spisovatelů. Přes byrokratické překážky získali po několika intervencích americké vízum opravňující ke krátkodobému pobytu. 9 Friedrichová 2004. 10 Pospíchalová 2004. OPEN ACCESS IVANA bAKEŠOVá — MARIE KARLIcKá 99 Ani příjezd do USA nebyl pro Weiskopfovy bez problémů. Na břeh byli vpuštěni až po několikadenní důkladné prověrce, takže se sjezdu už nestačili zúčastnit. Referát na téma „Literatura proti fašismu“, který si Weiskopf pro sjezd připravil, byl čten vposlední den sjezdu bez přítomnosti autora. Hostitelské Lize amerických spisovatelů se ale podařilo zajistit pro Weiskopfa tříměsíční přednáškové turné po Spojených státech. Než toto turné skončilo, nastalo 1.září 1939. Spojenci vyhlásili Německu válku aWeiskopfovi mohli vUSA požádat ostatut uprchlíka. Jak později F.C. Weiskopf vzpomínal, začátky vUSA byly těžké: Byli to soudruzi zdělnických organizací, kteří nám pomáhali, ubytovali nás akrmili vnejtěžších prvních měsících, kdy před námi vyvstala otázka, jak existovat vpodmínkách delšího amerického exilu. Začal jsem psát pro naše časopisy Nová doba aĽudový deník apozději New Masses aruský časopis Mezinárodního dělnického řádu, ke kterému patřily inaše dělnické spolky. Musel jsem používat různých autorských jmen, protože jsem byl vystaven podlým útokům adenunciacím se strany benešovské emigrace, která ze svých míst na generálním konzulátě avredakcích českých aslovenských novin vedla protikomunistickou kampaň mezi krajany. […] Hovořili omně jako osudetském bolševikovi. […] Byl jsem nápomocný pomocnému komitétu ligy spisovatelů, který umožnil celé řadě antifašistických spisovatelů, ale iněkolika soudruhům neliterátům kodjezdu zokupované Francie do Mexika aUSA. Mezi posledními byli imanželé Köhlerovi.11 Ve Spojených státech byl Weiskopf mimořádně literárně činný. Jak uvádí vcitovaném vlastním životopise, vUSA napsal avydal celkem 21 titulů přeložených do 12 jazyků. Byly to mimo jiné romány Vor einem neuen Tag (Před novým dnem; vyšel vMexiku vroce 1944), Zločinný omyl (Firing Squad 1944; Himmelfahrtskommando 1945), Loučení (Twilight on the Danube 1947; Abschied vom Frieden 1950) adalší (svou první knihu vUSA vydal už vroce 1940). Výsledkem Weiskopfovy spolupráce sněmeckým antifašistickým exilem jsou dějiny německé antifašistické literatury vydané pod názvem Unter fremden Himmeln (1948). Autor uvádí vdoslovu kčeskému vydání románu Zločinný omyl, že tato díla napsal vdobě, kdy svět vně Hitlerem obsazené oblasti neměl ohrůzách Majdanku aOsvětimi ani potuchy. Spisovatel však již tušil, že každý další den války akaždé další odhalení dosud neznámého nacistického barbarství ssebou přinášejí stále nezbytnější nutnost vypátrat, co miliony obyčejných dobrých Němců připravilo ojejich lidskou tvář ajakým způsobem se Hitlerovi podařilo většinu národa básníků amyslitelů zdeformovat na zběsilce nebo alespoň na pasivní spoluviníky zločinu.12 Vdobě emigrace vUSA se Weiskopf stal členem Klubu Marka Twaina ačestným členem PEN klubu. Po osvobození vroce 1945 postihlo manžele Weiskopfovy byrokratické opatření vycházející ze zákona, podle něhož si občané předválečného Československa, kteří 11 NA Praha, fond KSČ, Ústřední výbor 1945–1989, politický sekretariát, sv. 41, a. j. 119/16b. Žádost F.C.Weiskopfa opřesídlení do NDR. 12 Weiskopf 1949, s.343. OPEN ACCESS 100 SVĚT LITERATURY 63 navštěvovali německé školy auváděli jako svou mateřštinu němčinu, museli oobčanství znovu zažádat.13 ZWeiskopfova vlastního životopisu již víme, že jeho vztahy stehdejšími diplomatickými zástupci Československa ve Washingtonu byly problematické. Averze šla až tak daleko, že velvyslanectví Weiskopfovi přes snadno dokazatelnou antifašistickou angažovanost věrnostní osvědčení nevydalo. Protože osobám bez platného pasu americké úřady neprodlužovaly povolení kpobytu, hrozilo Weiskopfovým, že se budou muset vystěhovat zUSA do třetí země jako osoby bez státní příslušnosti. Situaci vyřešil kulturní přidělenec učeskoslovenského konzulátu vNew Yorku, snímž Weiskopf už delší dobu spolupracoval. Spomocí ministerstva informací aosvěty přesvědčil kompetentní místa na MZV vPraze, že pro československý stát jsou Weiskopfovy kontakty na kulturní kruhy vUSA nepostradatelné. Přičiněním Jana Masaryka byl Weiskopf jmenován tiskovým přidělencem konzulátu vNew Yorku. Nepobíral sice plat, ale dostal služební pas.14 Tím mu bylo automaticky obnoveno československé občanství aprodlouženo povolení kpobytu vUSA. Do ČSR se manželé Weiskopfovi mohli vrátit splatnými cestovními pasy, anejen to. Weiskopf byl vzápětí jmenován velvyslaneckým radou ve Washingtonu, takže se manželé Weiskopfovi vprosinci 1947 do USA opět vrátili. „Začátky byly bouřlivé,“ píše otěchto životních zvratech Weiskopf opět let později: Vyslanec Slávik utekl, část zaměstnanců následovala jeho příkladu, státní department se snažil ojejich demoralizaci azlákání. Americký tisk běsnil. Oslužbě jsem nic nevěděl, instrukce jsem nedostal. Pravdivé zprávy otom, co se děje vČeskoslovensku, jsem nedostával.15 Ve Washingtonu zůstali Weiskopfovi do jara 1949. Po návratu do ČSR si F.C.Weiskopfa zavolal Klement Gottwald, aby mu oznámil, že sním počítá pro další diplomatickou službu. Po kratším váhání Weiskopf souhlasil. Později vzpomínal: [U]vědomil jsem si sice, že jako diplomat se budu muset vzdát na určitou dobu ado určité míry svého nejvlastnějšího povolání, kterým je literatura, ale 13 Ústavní dekret prezidenta republiky oúpravě státního občanství osob národnosti německé amaďarské z2.8.1945, 33/1945 Sb. V§ 1 odst. 2 se doslova praví: „Ostatní českoslovenští státní občané národnosti německé amaďarské pozbývají státní občanství dnem, kdy tento dekret nabývá účinnost.“ Občané národnosti německé amaďarské žádající opřiznání československého občanství se museli dostavit před komisi, která prošetřila jejich působení za války. Pokud žili vzahraničí, rozhodoval příslušný československý zastupitelský úřad. 14 AMZV Praha, fond OSO, 1945–1992. Clementis pro velvyslance Slávika 23.1.1947: „Dohodli jsme se sMasarykem, nahlaste F.C.W. jako tiskového přidělence konzulátu vN.Y.Služební pas posílám. W. vykonává funkci bezplatně. Uamerického státního dep. hlášen jako úředník gen. konzulátu.“ 15 NA Praha, fond KSČ, Ústřední výbor 1945–1989, politický sekretariát, sv. 41, a. j. 119/16b. Žádost opřesídlení do NDR. OPEN ACCESS IVANA bAKEŠOVá — MARIE KARLIcKá 101 netušil jsem, jak vážně podceňuji délku oné doby amíru onoho omezení asebezapření. Když se na to dnes dívám spoznatky azkušenostmi, které jsem nabyl během této doby, musím přiznat, že jsem se dopustil těžké chyby. […] Diplomatická služba až na malé výjimky neoplodňuje umělecky tvůrčí osobnost, nýbrž omezuje aoklešťuje ji. Izoluje spisovatele od života, tlumí jeho představivost. Je pro něho jiným druhem exilu, byrokratická katorga oslazená, nebo zostřená reprezentací. Moje čtyři roky atři měsíce dipl. služby jsou dost velkou cenou za omyl, kterého jsem se dopustil.16 Na podzim 1949 nastoupil F.C.Weiskopf do funkce československého velvyslance ve Švédsku, ze Stockholmu byl po pěti měsících odvolán aposlán do Pekingu. První československý velvyslanec vČLR Weiskopf smanželkou adoprovodem dorazili do Pekingu po strastiplné cestě vlakem přes zamrzlou Sibiř 7.ledna 1950. Popis přivítání na čínské půdě, který jsme nalezli vprvní Weiskopfově zprávě zPekingu, stojí za to zčásti ocitovat, protože velvyslancovo přijetí vČíně ostře kontrastuje se způsobem, jakým byl vzáří téhož roku přivítán čínský velvyslanec Tan Xilin (潭希林) vPraze.17 Zatímco na nádraží vPraze čekal pouze nižší úředník MZV, který velvyslance odvezl do hotelu, Číňané přivítali našeho velvyslance následovně: Překročili jsme hranice dne 4.ledna 1950 při temperatuře –47 st. […] Na hranici jsme byli srdečně přivítáni skupinou místních hodnostářů. Čínská vláda nám dala kdispozici zvláštní vlak, sestávající zjednoho salonního vozu, jednoho vozu první třídy, jednoho jídelního vozu, jednoho vozu druhé třídy advou služebních vozů, ve kterých byl ubytován personál ačestný vojenský oddíl. […] VPekingu na peróně nás čekala početná skupina: viceministr zahraničí, šéf protokolu, generální tajemník ministerstva zahraničí, šéf generálního štábu posádky Tien-Cinu (Ťiencin, Tienjin) aPekingu adiplomatický sbor sestávající ze sovětského apolského chargé d’affaires se svými hlavními spolupracovníky. […] Najednou před námi stál malý muž žluté pleti ašikmých očí, smekl hbitě čepici ařekl slehce žižkovským přízvukem: úctivá poklona, pane velvyslanče, jak se vám ráčí líbit Peking? Varuji před lákavou konkluzí, že snad toto překvapení bylo uspořádáno čínskými úřady, anebo že se Číňané ze samé radosti nad naším příjezdem již začali učit česky. Jedná se oněco jiného. Dotyčný Číňan se žižkovským přízvukem Tin Fu-lin alias Josef Mandžurský osvojil si tento alias aznalost češtiny vPraze, kde byl 18 let taxíkářem. Vrátil se zpět do Číny vroce 1946 astal se šoférem unašeho zastupitelského úřadu.18 Československé velvyslanectví bylo jedním ze tří zastupitelských úřadů, které vPekingu zahájily činnost do tří měsíců po slavnostním vyhlášení ČLR. Země se probouzela zmarasmu, do kterého se dostala vdůsledku japonské agrese apo sérii devastujících občanských válek. Hospodářství bylo vnaprostém rozkladu avětšina obyvatel žila zpohledu Evropana vnepředstavitelné bídě. Zároveň ale, jak potvrzuje 16 Tamtéž. 17 AMZV, fond GS, kr. 146, 19.12.1951. 18 AMZV, fond PZ Peking 1950–1952, zpráva č.1., leden 1950. OPEN ACCESS 102 SVĚT LITERATURY 63 Weiskopf idalší autoři, kteří měli možnost poznat Čínu bezprostředně po vzniku ČLR, panovalo všude obrovské nadšení abezmezný optimismus. Vdobě Weiskopfova příjezdu vedl pekingský diplomatický sbor sovětský velvyslanec Roščin, který ale vlednu 1950 vPekingu nebyl, doprovázel Maa Zedonga (Maa Ce- -tunga) na jednání do Moskvy. Druhým akromě Weiskopfa posledním členem skromného pekingského diplomatického sboru byl vdobě příjezdu našeho velvyslance už jen chargé d’affaires polského velvyslanectví Pianowski. Čekalo se na příjezd představitelů Mongolské lidové republiky aKLDR, ouspořádání diplomatických styků sČLR jednal chargé d’affaires Velké Británie, která jako zatím jediná ze západních velmocí ČLR neignorovala. Kromě zástupce vlády Velké Británie J.C.Hutchisona jednala vlednu 1950 čínská vláda ještě se zástupci norské acejlonské vlády ausilovala ozřízení velvyslanectví indického. Je zajímavé, že opříjezdu oficiálních představitelů ostatních východoevropských států, které se vbudoucnu staly nejbližšími partnery ČLR, nebylo, jak hlásil velvyslanec Weiskopf, ještě vbřeznu 1950 „nic známo“.19 Dnes si často připomínáme, že Československá republika uznala ČLR jako jedna zprvních zemí. To je sice formálně správně, ale neměli bychom zapomínat, že se také jako jedna zposledních odhodlala přerušit diplomatické styky sodstupující vládou Kuomintangu. Chargé d’affaires československého velvyslanectví provázel jako jediný titulář zahraničních úřadů (kromě sovětského) torzo kuomintangské vlády do Kantonu avNankingu až do konce září 1949 úřadovali nižší zaměstnanci velvyslanectví Jan Hejl aAntonín Dám. Ti se pak vlednu 1950 přesunuli do Pekingu. ZNankingu do Pekingu snimi kromě jmenovaného česky mluvícího šoféra přešla také překladatelka paní Yang Leyun (杨乐云), která pracovala na našem velvyslanectví od roku 1946 původně jako překladatelka zangličtiny. Naučila se česky astala se významnou překladatelkou beletrie apropagátorkou české literatury vČíně.20 Jak vyplývá ze zpráv velvyslance Weiskopfa pro ministra Širokého, vybudovalo si naše velvyslanectví vPekingu vurčitém slova smyslu privilegované postavení. Zaměstnanci čínského MZV abudoucí čínští diplomaté byli vesměs lidé, kteří prožili větší část života ve skromných podmínkách válečného Yan’anu amuseli se teprve učit základům diplomatické praxe. Weiskopf byl jediný zpracovníků tehdejšího skromného diplomatického sboru vPekingu, který měl zkušenosti sprací diplomatických úřadů vzápadních zemích, aČíňané jeho zkušeností rádi využili. Velvyslanec ijeho manželka přednášeli budoucím čínským diplomatům, zaměstnanci MZV abudoucí zaměstnanci čínských zastupitelských úřadů se na našem vyslanectví učili zpracovávat diplomatickou poštu, organizovat recepce, přijímat návštěvy apod. Ipřes nadšení pro Čínu, které můžeme vycítit zWeiskopfových zpráv posílaných do Prahy, je zřejmé, že velvyslanec nepodlehl unás tehdy módní euforii z„lidové Číny“ ainformoval svou vládu poměrně objektivně: Přesto, že se nám zde podařilo během našeho 10měsíčního pobytu vybudovat si pozici, kterou nám jiné diplomatické mise závidějí, je nutno zabývat se svízelnými těžkostmi akomplikacemi při sbírání informací. […] Zájezdy do okolí jsou znemožněny špatným stavem komunikací ačástečně bezpečnostními 19 AMZV, fond PZ Peking 1950–1952, zpráva č.3., březen 1950. 20 [IB] 2010. OPEN ACCESS IVANA bAKEŠOVá — MARIE KARLIcKá 103 poměry. […] Velký nedostatek středních kádrů způsobuje byrokratické překážky fantastických rozměrů, napjatá atmosféra na Dálném východě je dalším elementem vtéto situaci. […] Narážím na velmi zdvořilou aměkkou, ale nicméně neproniknutelnou oponu zvaty. Našinec je doslova imobilizován staročínskou zdvořilostí tak, že se cítí jako Charlie Chaplin pochodující po měkkém asfaltu.21 Weiskopf záhy pochopil, že se ČLR potýká sproblémy, jaké evropské země neznají, aproto nemůže mechanicky kopírovat zkušenosti importované zEvropy. Ve svých zprávách zPekingu se snažil přesvědčit činitele zodpovědné za československou politiku ve vztahu kČíně, že rozdílné historické zázemí vede často během bilaterálních rozhovorů krozdílné interpretaci konkrétních výroků. Dokazoval například, že by naše vláda neměla naléhat na podpis pětileté obchodní dohody, protože stav čínského hospodářství nedovoluje plánovat na tolik let dopředu. Všechna tato upozornění se uúředníků pražského ministerstva zahraničních věcí míjela účinkem. Vkurzu bylo nadšení z480milionového národa, který se vydal na cestu budování socialismu, aWeiskopfova skepse byla podezřelá. Od určitého momentu přestalo pražské ministerstvo zahraničních věcí svelvyslancem Weiskopfem komunikovat. Nepomohly ani osobní kontakty sministrem Širokým. Vlistopadu 1950 si Weiskopf stěžoval: Používám opět kurýrního spojení, abych poslal soukromý dopis ozkušenostech apoznatcích poslední doby. Na žádný zmých dosavadních dopisů jsem nedostal odpověď. Prosím, napiš alespoň tři slova, jestli vtěch dopisech mám pokračovat, nebo mám-li na jejich struktuře něco měnit. Jinak si připadám jako ten zamilovaný Číňan vpohádce, který psal krásné dopisy ahodil je pak do Západního jezera, aby dopluly kjeho milence. Vbáchorce se nakonec objeví drak, který mu přinese odpověď. Obávám se však, že při dnešní personální situaci není pro draka systemizovaného místa vMZV […].22 Vatmosféře, kdy se vPraze schylovalo kpolitickým procesům, se Weiskopfovy postoje podtržené jeho levicově-anarchistickou minulostí ažidovským původem staly neudržitelné. Vlednu 1952 padlo vpolitickém sekretariátu ÚV KSČ rozhodnutí Weiskopfa zPekingu odvolat. Zdůvodněno bylo následovně: Weiskopf je buržoasního původu, větší část života strávil vcizině, především vkapitalistické, kde se stýkal sintelektuály-kosmopolity. Projevuje se to jak vrodině, tak na velvyslanectví, kde se úřaduje převážně anglicky. Příbuzní žijí vUSA, vLatinské Americe avIzraeli. Udržuje příliš časté styky se západními diplomaty. Vůči čínským soudruhům vystupuje přezíravě, až urážlivě.23 21 AMZV, fond PZ Peking 1950–1952, zpráva sdatem 7.9.1950. 22 AMZV, fond TO-O1945–1951, dopis pro ministra Širokého, 17.11.1950. 23 NA Praha, fond KSČ, Ústřední výbor 1945–1989, politický sekretariát 1951–1954, sv. 41, a. j. 119/16b. Usnesení, souhlas scestou manželů Weiskopfových do NDR. OPEN ACCESS