Animace jako model komunitní práce

Animace jako model komunitní práce anna dudová Pojem animace se voblasti sociální práce vČeské republice objevuje ve smyslu aktivizace— oživení vcelkovém přístupu kuživateli sociálních služeb alze mu rozumět jako snaze ooživení azintenzivnění prožívání každodenního života (Jurečková, 2003: 143). Animace přispívá ktomu, aby běžně poskytované služby mohl klient přijímat způsobem, který je mu blízký. To stimuluje jeho potenciál kprovozování aktivit azvyklostí, jimž vprůběhu života přivykl anebo ke kterým projevuje spontánní náklonost (Musil, Kubalčíková, Hubíková, 2006: 60). Animační přístup má za cíl zkvalitnění aoživení života apodporu důstojnosti aindividuálního životního konceptu srespektem kosobním preferencím asociálním rolím člověka vpostproduktivním věku (Bužgová, 2015: 18). Pojem animace se objevuje především vsouvislosti spéčí oseniory avsouvislosti spodporou plnějšího prožívání života (Čevela, Kalvach, Čeledová, 2012: 38). Sanimací se také setkáváme vpéči oosoby, které jsou dlouhodobě vnepříznivém azásadně nezlepšitelném stavu. Animace zde má přispět kpodpoře smyslu akvality života člověka somezením aohrožením. Starostlivost očlověka vtakových případech kolísá mezi animací apaliací ve smyslu poskytnutí kvalitní ošetřovatelské alékařské péče sprevencí aléčením případných komplikací (Ptáček, 2012: 155). Další možné využití pojmu animace, vycházející zkonceptu sociálně-kulturní animace vpodobě metody sociální práce, je včeské sociální práci dosud popelkou, proto chceme představit animaci jako možný model práce vsociální oblasti aupozornit na ty stránky animace, které by mohly být obohacením pro práci vsociálních službách ivčeském prostředí. Koncept sociálně-kulturní animace, respektive sociokulturní animace, vychází zfrancouzského prostředí adobře se voblasti sociální práce uplatňuje například ve Švýcarsku aBelgii, kde se profese animátora stala jednou zprofesí sociálních služeb. Oproti tomu včeském prostředí se spojmem animace voblasti sociální práce setkáváme spíše ojediněle ave výše naznačeném smyslu. Naopak běžně je užíván pojem komunitní práce. Sociální pracovník mnohdy zastává velmi důležité místo vživotě svých klientů astává se pro ně významnou osobou. Často si (míry) tohoto významu ani nemusí být vědom, často na to nebývá ani dostatečně připravený. Koncept sociálně-kulturní animace (l’animation socioculturelle) přitom akcentuje interpersonální stránku takových sociálních vztahů amohl by napomoci ke zdůraznění osobnostní dimenze působení sociálních pracovníků aklepšímu pochopení azvládání sociálních vztahů vsociálních službách. Komunitní práce ve své ideální podobě klade na své pracovníky značné nároky. Od pracovníků je očekávána vysoká míra kreativity iznačné osobní nasazení. Komunitní pracovník se videálním případě příliš neliší od animátora, jsou od něj očekávány podobné kompetence. Co je pro animátora příznačné? Animace je „oživením“, „probouzením nadšení“, ale i„naplněním životem“ nebo „duchem“ (Opaschowski, 1979: 52). Vložit ducha přiOPEN ACCESS 52 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2018 tom znamená vložit (novou) kvalitu. Animace proto není jen nějakým povzbuzením kžádoucí aktivitě, nástrojem koživení situace nebo obveselení, myšleno je zde oživení vhlubším smyslu. Animace má člověku pomoci objevit auvolnit to, co je mu vlastní, také jeho skrytý potenciál akreativitu, včetně schopnosti směřovat kurčitým cílům ahodnotám. Animace vnímá arozlišuje tři dimenze lidského života, osobní, jež se týká hledání avytváření osobní identity, vztahovou, vníž akcentuje zkušenost otevřenosti vmalé skupině, apostoje ke světu, na jehož podobě autváření se má člověk aktivně podílet (Kaplánek, 2013: 13−15). Animace má vsoučasnosti několik podob apřístupy kní se různí (Dudová, Kaplánek, Macků, 2011). Vzhledem ke svému politickému asociálně reformnímu charakteru byla animace již od počátku (konec 19.stol.) primárně zaměřena na komunitní práci sdospělými. Krozšíření animace výrazně napomohla podpora Rady Evropy, která animaci začala od roku 1972 sledovat apodporovat vceloevropském měřítku. Pro sociálně-kulturní animaci, podobně jako ipro další obdobné přístupy, je zásadní role animátora arole skupiny. To platí pro oblast výchovy ipro sociální práci. Společným znakem animátora ve všech typech animace je úkol objevovat auvolňovat skrytý potenciál ujednotlivců i(malých) skupin. Vždy se jedná oosobu, která animuje— vnáší motivaci aprobouzí nadšení, nebo také vytváří podmínky pro realizaci nápadů apodnětů členů skupiny, aniž by musela být nazývána animátorem. Vdruhé polovině 80.let vlády západoevropských států (např.ve Francii, Velké Británii aItálii) opustily plošnou podporu projektů osvětového charakteru, jež směřovaly kpodpoře společenského soužití amezilidských vazeb akomunikace azaměřily se na větší efektivitu sociálních služeb. Důrazy nyní byly nově kladeny na výsledek ve smyslu úspěšné realizace projektu. Tento posun přinesl iproměnu role animátora. Znezávislého aobvykle charismatického nadšence se stal více či méně placený profesionál či dobrovolník, plně závislý na financování své domovské či vysílající organizace. Animace se stala předmětem sociální profese vrámci komunitní práce. Na výchovnou asociální práci začal mít velký vliv zadavatel jako kontrolor výsledků afinanční efektivity. Komerční stránka se stala rozhodujícím mantinelem profese, vymezené vztahy ačinnostmi mezi animátorem, zadavatelem auživatelem. Vprocesu profesionalizace animace do určité míry ztratila své dosavadní funkce (Gillet, 1998: 51). Důrazy se posunuly od neziskové asociální funkce kfunkci komerční akulturní. Neziskovou asociální funkcí je zde myšlen úkol podpory mezilidských vztahů apomoci při zvládání každodenního života, vždy sohledem na lokální služby. Komerční funkce je naproti tomu zaměřena na zkvalitnění arozšíření nabídek animačních technik aporadenství scílem obstát vtržní konkurenci, ato ive světě kulturních nabídek. Cílem nově zdůrazňované kulturní funkce animace je totiž všeobecné zkvalitnění arozšíření kulturních aktivit (Kaplánek, 2013: 43−45). Profesní standardy apožadované měřitelné výstupy jsou ale jen částečným popisem fenoménu animace, ta se vždy při své aplikaci dotýká hlubších aširších individuálních ispolečenských struktur. To lze například vidět uGilletova rozlišení horkého astudeného světa animace (Gillet, 1998: 62−75). Zhlediska sociální práce lze včinnosti animátora rozeznat tři role (Kaplánek, 2013: 17). Lze je pojmenovat jako návrhář/novátor, prostředník aorganizátor. Animátor je nejprve návrhářem, novátorem (concepteur), tím, kdo je schopen na základě analýzy situace vytvořit koncepci práce se skupinou (komunitou). Vchystané OPEN ACCESS aNNa dUdOvÁ 53 koncepci, popřípadě vpřipravovaných projektech, musí jasně formulovat cíl areálně stanovit možnost skutečné změny situace skupiny. Dále animátor vystupuje jako mediátor (mediateur), prostředkující činitel podporující informovanost, kreativitu, komunikaci aporozumění na všech úrovních amezi všemi aktéry animačního procesu. Konečně je také organizátorem (organisateur), jenž má ve své zodpovědnosti střednědobé ikrátkodobé strategické ioperační plánování, naplnění rozpočtu ivytváření akoordinaci týmu specializovaných adobrovolných spolupracovníků. Tomuto teoretickému rozčlenění odpovídají ipraktické požadavky kladené samosprávnými orgány na osobu animátora. Například Kaplánkem (2013: 87) citované saské poradní centrum pro komunální politiku (Kulturbüro Sachsen e. V.) vymezuje pro animátora pole působnosti prostřednictvím pěti úkolů. Vlastní úlohou aobsahem práce animátora je navazování kontaktů (1), vytváření programu (2), péče oúčastníky adobrovolníky (3), organizace aspráva zařízení (4) areakce na sociálně-kulturní politiku (5). Předpokládá se, že animátor je profesionálem— zaměstnancem vsociálních službách. Na první pohled je patrné, že co se týče obsahu, pracovní pole působnosti animátora odpovídá jednotlivým teoreticky vymezeným rolím. Prvním základním úkolem animátora je vstoupit do kontaktu slidmi aprostředím. Obyčejně se tak děje přes otevřené zveřejněné nabídky. Navázat kontakt ale také znamená někoho poznat, zajímat se osvět, vněmž dotyčný žije. Navázání kontaktu tak zcela organicky zahrnuje ianalýzu konkrétní situace. Je přitom důležité, aby animátor vycházel zpřání apotřeb lidí, aby poznával apochopil jejich zázemí akomunitu; aby pomáhal formulovat potřeby zvláště těm lidem, kteří to sami nedokáží. To předpokládá schopnost animátora vcítit se averbalizovat myšlenky apocity, které klienti otevřeně nevyjadřují. Druhým základním úkolem animátora je vytvářet podmínky pro zdárnou realizaci chystaných programových nabídek aaktivit. Týká se to přípravy anávrhu konceptu, realizace izávěrečného vyhodnocení. Péče oúčastníky animačního procesu patří kpodstatě pojmu animátora, podobně jako starostlivost odobrovolníky adalší (externí) spolupracovníky. Počet dobrovolníků přitom může indikovat míru zaangažovanosti dané komunity vsociálně- -kulturní oblasti. Péče odobrovolníky zahrnuje především dva úkoly, asice otázku řízení adoprovázení. Úkolem animátora je vytvářet dobré pracovní klima, dbát na vyváženost různých zájmů dobrovolníků apřiměřenost zadaných úkolů ina sdílení odpovědnosti. Proces doprovázení dobrovolníků začíná fází získání dobrovolníka, zahrnuje koučink (supervizi) apodporu. Profesionální animátor musí respektovat cíle své organizace icíle konkrétního programu, spolupracovat vtýmu sdobrovolníkem či dobrovolníky, dbát na to, aby se spolupracovníci cítili přijati, patřičně oceněni arespektováni. Kpracovnímu poli animátora pak také patří administrativa amanagement. Animátor je zodpovědný za fungování zařízení icelé organizace. Konečně za páté se od animátora očekává zapojení do politiky organizace areflexe širšího politického aspolečenského dění. Profesionální animátor má mít obecně schopnost operativního myšlení ajednání, ato vždy ve vztahu kaktuálním sociálně-kulturním tématům aproblémům (Kaplánek, 2013: 43–49). Druhým základním prvkem sociální ivýchovné animace je skupina ajejí role. Skupina (komunita) má vkonceptu sociálně-kulturní animace tradičně zvláštní adůOPEN ACCESS 54 FÓRUM SOCIÁLNÍ PRÁCE 2/2018 ležitý význam. Sjednocování lidí apodpora mezilidských vztahů avazeb patřila již kzákladům sociálně motivované osvětové práce. Sociálně-kulturní animátor bude usilovat vrámci určité komunity (například obyvatel sídlištního celku) ovytvoření skupiny či skupin schopných samostatného vývoje. Taková skupina se pak sama stane animačním prvkem aanimujícím prostředím. Aby ktomu došlo, je třeba nejprve vytvořit bezpečné prostředí, vněmž vládne atmosféra důvěry avněmž má člověk své „domácké“ místo, kde se může uvolnit aotevřít. Animátor musí mít následně schopnost flexibilně reagovat na reálný vývoj skupiny apřitom dbát na zachování pocitu jistoty abezpečí, aby se nevytratila možnost svobodně vystupovat avyjadřovat své názory. Skupina je vpohledu sociálně-kulturní animace nahlížená jako prostředí, které člověka drží aposiluje, nabízí mu prostor kseberealizaci, reflexi arozvoji. Skupina ajejí členové ale ktomu musí dokázat reflektovat svoje vztahy ijejich vývoj avztah kširšímu prostředí (Kaplánek, 2013: 49−50.). Sociálně-kulturní animace se vyznačuje důrazem přisuzovaným roli skupiny ačinnosti animátora při vytváření žádoucí sociální infrastruktury vmenších ivětších sídlištních celcích, při budování mostů mezi sítěmi sociálními ainstitucionálními, při pomoci lidem vřešení osobních ispolečenských problémů, při podpoře společenské participace ipři podpoře individuální seberealizace aspolečenské odpovědnosti (Kaplánek, 2011: 34). Prostřednictvím přípravy arealizace nejrůznějších nabídkových programů aaktivit sociálně-kulturní animace cílí na komunity ijednotlivce se záměrem podpořit motivaci ischopnost každé(ho) znich vzít do svých rukou vlastní život aprovázat jej sprostředím, světem aspolečností. Jaké jsou výhledy animace vsociální práci vČR? Pojem animace je včeské sociální práci využíván. Není však označením jedné zprofesí vsociálních službách, jako je tomu například ve Švýcarsku nebo ve Francii. Srovnání stěmito zeměmi ale není zrovna případné, různé koncepty animace vnich totiž mají dlouhou tradici azpohledu prosazení animace vsociální oblasti patří ktěm nejúspěšnějším. Termín animace se včeské sociální práci objevuje hlavně ve smyslu aktivizace, snahy po oživení aplnějším prožívání života, případně jako nástroje kpodpoře kvality života člověka somezením. Animace by se však podobně, jako je tomu vjiných zemích, mohla stát ivčeském prostředí vhodnou metodou využitelnou vpraxi sociálních pracovníků. Případné je přitom se opřít omyšlenkovou tradici sociálně-kulturní animace, jež se zvláště soustředí na malé skupiny aosobu animátora. Kaplánek pro takový případ navrhuje zavést jednoduchý adobře srozumitelný výraz sociální animace. LITERATURA BUŽGOVÁ, Radka. Paliativní péče ve zdravotnických zařízeních: potřeby, hodnocení, kvalita života. 1.vyd. Praha: Grada, 2015. 168 s. Sestra. ISBN 978-80-247-5402-4. ČEVELA, Rostislav, KALVACH, Zdeněk aČELEDOVÁ, Libuše. Sociální gerontologie: úvod do problematiky. 1.vyd. Praha: Grada, 2012. 263 s. ISBN 978-80-247-3901-4. DUDOVÁ, Anna, KAPLÁNEK, Michal, MACKŮ, Richard. Kulturní animace— filosofická východiska apraktické využití. Caritas et veritas. Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2014, roč.4, č.2, 60–68. ISSN: 1805-0948. Dostupné zhttp://www.caritasetveritas.cz/index. php?action=openfile&pkey=139. OPEN ACCESS aNNa dUdOvÁ 55 DUDOVÁ, Anna, KAPLÁNEK, Michal, MACKŮ, Richard. Mnohotvarý fenomén animace. Pokus orozdělení animace na základě východisek acílového zaměření jednotlivých typů animace. Pedagogická orientace, 2011, roč.21, č.3, 284–304. ISSN: 1211-4669. GILLET, Jean-Claude. Animation: der Sinn der Aktion. Luzern: Verlag für Soziales und Kulturelles, 1998. 382 s. ISBN 3-906413-02-0. JUREČKOVÁ, Petra. Aktivizace seniorů. Sociální práce. Asociace vzdělavatelů vsociální práci, roč.2, č.2, 140–151. ISSN 1213-6204. KAPLÁNEK, Michal. Animace: studijní text pro přípravu animátorů mládeže. Vyd. 1.Praha: Portál, 2013. 101 s. ISBN 978-80-262-0565-4. KAPLÁNEK, Michal. Sociálně kulturní práce vlidových vrstvách. Caritas et veritas. Teologická fakulta Jihočeské univerzity, 2011, roč.1, č.2, 30–37. ISSN: 1805-0948. Dostupné zhttp://www.caritasetveritas.cz/index. php?action=openfile&pkey=52. MOSER, Heinz (et al.). Soziokulturelle Animation: Grundfragen, Grundlagen, Grundsätze. Luzern: Verlag für Soziales und Kulturelles, 1999. 236s. ISBN 3-906413-06-3. MUSIL, Libor, KUBALČÍKOVÁ, Kateřina aHUBÍKOVÁ, Olga. Kvalifikační potřeby pracovníků vsociálních službách pro seniory: závěrečná zpráva výzkumu. 1.vyd. Praha: VÚPSV, výzkumné centrum Brno, 2006. 136, 9 s. ISBN 80-87007-41-7. OPASCHOWSKI, Horst W.Einführung in die freizeitkulturelle Breitenarbeit: Methoden und Modelle der Animation. Bad Heilbrunn: Klinkhardt Verlag, 1979. 180 s. ISBN: 3781503887. PTÁČEK, Radek akol. Eutanazie— pro aproti. 1.vyd. Praha: Grada, 2012. 256s. Edice celoživotního vzdělávání ČLK. ISBN 978-80-247-4659-3. OPEN ACCESS