Zvolací výpovědi v češtině: kontrastivní pohled

issn 0008-7386 © filozofická fakulta, univerzita karlova ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.2, S. 173–187 Zvolací výpovědi včeštině: kontrastivní pohled Markéta Malá— Zuzana Nádraská (Praha) EXCLAMATIVE UTTERANCES IN CZECH: ACONTRASTIVE VIEW The text focuses on the formal realization of the communicative function of exclamation in Czech. Since Czech exclamative sentences do not constitute aseparate formally distinct sentence type, we apply acontrastive (English— Czech) corpus-assisted approach to identify the formal indicators of exclamations at various language levels. Following Michaelis (2001), exclamations are defined as expressions of the speaker’s affective response to asituation; they comprise two components, namely the speaker’s assessment of asituation as extreme or non-canonical and the recoverability of the propositional content. Although there is no unambiguous conventional pairing between the exclamative function and its formal expression in Czech, the analysis has shown that the exclamation is typically indicated by the accumulation of marked linguistic means pertaining to various language levels, such as intonation/punctuation, expressive lexis, intensifying adverbs and particles and deviations from the canonical word order. KEYWORDS exclamation, contrastive corpus-assisted analysis, formal indicators, markedness KLÍČOVÁ SLOVA zvolání, kontrastivní korpusově založená analýza, formální indikátory, příznakovost DOI https://doi.org/10.14712/23366591.2023.2.1 1. ZVOLÁNÍ— TEORETICKÁ VÝCHODISKA Mluvní akt, tj.základní jednotka mezilidského jazykového jednání, se vkonkrétní situaci realizuje ve formě výpovědi (Daneš akol., 1987, s.306–307). Výpovědí rozumíme základní textovou jednotku, konkrétní výsledek či produkt aktuálního řečového aktu; mluvní akt se skládá ze tří dílčích aktů, tj.aktu referenčního, predikačního ailokučního (Daneš akol., 1987, s.306–307; Grepl —Karlík, 1998, s.410–420). Akt ilokuční lze vidět jako komunikační záměr či cíl, kterého chce mluvčí svou výpovědí dosáhnout vzhledem kadresátovi, jinými slovy jako komunikační funkci výpovědi (Grepl —Karlík, 1998, s.419; Daneš akol., 1987, s.308; Čechová akol., 2011, s.271). Komunikační funkce výpovědi je determinována souborem interakčních podmínek, poznatků apředpokladů, záměrem mluvčího, ale také postojem mluvčího kobsahu výpovědi (Daneš akol., 1987, s.311–312). Zkomunikativního/diskurzivního hlediska představuje zvolání subjektivně zabarvenou výpověď vyjadřující emocionální reakci (např.překvapení, uznání či obdiv), hodnocení či postoj mluvčího (Huddleston— Pullum, 2002, s.922; Bibera kol., 1999, s.202; Siemund, 2015, s.702). Zvoláním mluvčí vyjadřuje překvapení nad situací, kte- 174 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.2 rou hodnotí jako „nekanonickou“, neobvyklou avrozporu sočekáváním (Michaelis, 2001, s.1039). Zásadním aspektem pro funkční akonceptuální vymezení zvolání je rozdíl vkontextové zapojenosti jeho jednotlivých částí. Zatímco komunikativně novým (nesdíleným, nepresuponovaným) aspektem zvolání je vyjádření škály či stupně kvality apodivení mluvčího nad tímto extrémním stupněm vlastnosti, propoziční obsah, zejména pak nositel extrémní vlastnosti, je kontextově zapojený, presuponovaný amluvčí jej sdílí sadresátem (Michaelis, 2001, s.1039–1040; srov.Siemund, 2015, s.702–703). Zperspektivy řečového aktu funguje tedy zvolání jako tvrzení oneočekávanosti extrémního stupně hodnocené vlastnosti, přičemž hodnocení mluvčího nemusí být explicitně vyjádřeno (Michaelis, 2001, s.1041). Příklady (1)— (4) ilustrují prototypická zvolání vangličtině ajejich české překladové protějšky. (1) What big eyes you have.— Máš tak veliké oči. (2) How high this ceiling must be.— To je ale výška, ten strop, viďte? (3) How exciting!— To je tak vzrušující! (4) What acountry!— Tohle je kraj! Hodnotící (intenzifikační) komponenty vpříkladech (1)— (3) jsou lexikálně-gramatického charakteru (what big eyes, tak veliké oči, how high, ale výška, how exciting, tak vzrušující); příklad (4) ukazuje na možnou absenci explicitního hodnocení. Aspekt kontextové zapojenosti se reflektuje vpřítomnosti tázacího dovětku nebo deiktických prostředků referujících kadresátovi (viďte, you, máš), anaforických zájmen (this, to, ten, tohle), nebo vúplné redukci kontextově zapojeného komponentu (anglická zvolací věta vpř. 3 a4). 2. ZVOLACÍ VÝPOVĚDI VANGLIČTINĚ AVČEŠTINĚ Přestože se zvolání vangličtině vyznačuje velkou formální (lexiko-gramatickou aprozodickou) různorodostí, má anglická zvolací věta svou prototypickou distinktivní syntaktickou strukturu, kterou se zřetelně odlišuje od ostatních intenčních větných typů (Huddleston— Pullum, 2001, s.923; Siemund, 2015, s.698; srov.Michaelis, 2001). Nejčastější typ zvolací věty se vyznačuje prepozicí slovesného doplnění uvedeného počátečním what (what big eyes př. 1) nebo how (how high př. 2) (Dušková akol., 2006 [1988], s.333; Siemund, 2015, s.703). Na základě sémantických (faktivnost, postoj mluvčího atd.) asyntaktických vlastností (slovosled, intenzifikátory what ahow) lze zvolací větu stavit do paradigmatické opozice sostatními větnými typy (oznamovací, tázací, rozkazovací) alze ji považovat za samostatný větný typ (Siemund, 2015, s.705–706). Kvantitativní analýza (Siemund, 2015, s.710–711) ukázala, že díky kontextové zapojenosti mají zvolací výpovědi často redukovanou (nevětnou) strukturu— v79,2 % formy uvozené what (př. 4) ave46,6 % případy uvozené how (př. 3). Důležitým faktorem je, že anglická zvolací věta je na rozdíl od ostatních větných typů MARKéTA MALÁ— ZUZANA NÁDRASKÁ 175 funkčně omezena, má užší funkční rozsah atypicky plní funkci přímého řečového aktu, tj.zvolání (zvolací výpovědi) (Huddleston— Pullum, 2001, s.922–923; srov.Siemund, 2015, s.724). Proto ji lze využít jako indikátor zvolací funkce. Včeských gramatikách, na které odkazujeme, není status zvolacích vět zcela vyhraněný azvolání se jako samostatná komunikační funkce nerozlišuje (Daneš akol., 1987; Grepl akol., 1995; Grepl— Karlík, 1998; Štícha akol., 2013; Čechová akol., 2011). Karlík akol. (1995, s.588–589, 598–622) aGrepl— Karlík (1998, s.429–477) podávají výčet osmi základních komunikačních funkcí ajejich jazykových indikací reflektujících kritéria komunikačního záměru avztahu „slov ksvětu“ (asertivní, direktivní, interogativní, komisivní, permisivní akoncesivní, varování, expresivní asatisfaktivní avýpovědi deklarativní). Štícha akol. (2013, s.755–776) rozlišují komunikační funkci kontaktovou, sdělovací, zjišťovací, apelovou, expresivní apřací. Čechová akol. (2011, s.271–274) se omezují na čtyři základní komunikační funkce, tj.oznamovací, rozkazovací, tázací apřací. Na rozdíl od angličtiny česká zvolací věta samostatný, formálně odlišený větný typ netvoří. Od ostatních větných typů se odlišuje pouze intonací, kdežto syntaktická struktura je stejná jako ve větě oznamovací, tázací, rozkazovací nebo přací (Dušková akol., 2006 [1988], s.333). Vymezení zvolací výpovědi se proto včeských mluvnicích spojuje hlavně se ‚zvolací‘ intonací. „[T]ónový průběh koncové intonace“ se vsituaci, kdy vjazyce není pro vyjádření postoje mluvčího „speciální slovesný způsob nebo jiný jazykový signál“, pokládá za zásadní (Grepl, 1967, s.33). Štícha akol. (2013, s.774) například uvádí, že zvolací funkce včeštině „často vyplývá zobsahu výpovědi, která je pronesena jistou zdůrazňující intonací“; tato zdůrazňující intonace se používá při citovém zaujetí mluvčího aje charakterizována stoupavě klesavou kadencí (Daneš akol., 1987, s.322). Také Grepl —Karlík (1998, s.424; srov.Grepl akol., 1995, s.587) zastávají názor, že „intonační ztvárnění“ je pro vymezení zvolacích výpovědí důležitější než hledisko funkční, protože „všechny funkční typy výpovědí mohou být […] proneseny sintonací mírnou, ‚nezvolací‘ […], nebo sintonací výraznou, ‚zvolací‘“. Stejný názor lze najít iuČechové akol. (2011, s.270, 278)— stoupavě klesavá intonace dodává výpovědi oznamovací, rozkazovací nebo tázací emocionální náboj ačiní zní výpověď zvolací. To, jaké typy komunikačních funkcí se vjazyce rozlišují (atedy imožné mezijazykové rozdíly), vysvětluje Čechová akol. (2011, s.271) tak, že komunikační funkce výpovědi „vyplývá už zjejí nejobvyklejší větné formy“ a„konkrétní, velmi rozmanité komunikační funkce lze zobecnit ve vztahu ktypickým formám těchto funkcí“. Čtyři základní komunikační funkce, které Čechová akol. (2011, s.271) rozlišují, se přímo vyjadřují čtyřmi základními komunikačními formami, tj.oznamovací, rozkazovací, tázací apřací. Důvody pro rozdílnou klasifikaci komunikačních funkcí vangličtině ačeštině lze tedy spatřovat vtom, že angličtina disponuje pro vyjadřování zvolací funkce formálně odlišenou zvolací větou, kdežto čeština ne. Dalším relevantním aspektem pro ne/rozlišení zvolací funkce je hierarchizace vrámci klasifikace komunikativních funkcí. Zatímco základní komunikační funkce disponují specifickými vyjadřovacími prostředky na všech jazykových rovinách, kvyjádření komunikačních funkcí, které jsou jim „spíše podřazeny, protože nestojí hierarchicky na téže rovině“ (Stehlíková, 1999, s.55), využívají mluvčí na některých 176 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.2 rovinách prostředky, které primárně slouží krealizaci jiných funkcí (Ibid.). Jedná se otzv.funkce „doplňující“, „akcidenční“, které sena tvorbě základních funkcí „podílejí jakožto jemnější emoční odstíny“ (Ibid.). Zdá se, že zvolací funkce má včeštině kdispozici specifické prostředky jen na jedné rovině (tj.zvolací, stoupavě klesavou intonaci) ana dalších rovinách využívá prostředků, jež primárně slouží pro vyjádření jiných komunikačních funkcí. Může být tedy chápána jako funkce podřazená základním komunikačním funkcím. Zvolací, stoupavě klesavé kadence se užívá vkombinaci srůznými větnými modifikacemi pro vyjadřování konstitutivních či pouze doprovodných postojů mluvčího přítomných ve výpovědích srůznou komunikační platností, např.skomunikační funkcí výtky, námitky aprotestu, varování nebo sfunkcí oznamovací (Karlík akol., 1995, s.577–578, 596, 598; podobně též Grepl— Karlík, 1998, s.396–398, 442, 449, 452). Relevantní je vtéto souvislosti tzv.podivová otázka, která nemá funkci interogativní, ale vyjadřuje podiv nad neočekávaností vyjádřeného obsahu (Karlík akol., 1995, s.609, 612; Grepl— Karlík, 1998, s.463, 465–466); „zřejmý, třebaže neočekávaný stav věcí“ bývá vpodivové otázce indikován částicemi astoupavě- -klesavou kadencí (Daneš akol., 1987, s.275, 333–334). Meyer (2017) hovoří přímo o„exklamativní otázce“, vníž „[m]luvčí předpokládá, že vyjádřená propozice je platná aznámá také posluchači, ainformuje posluchače otom, že tato propozice platí do nějaké nečekané, extrémní míry”; vyjadřuje spíše údiv ze strany mluvčího než otázkovost, ailokučně tedy patří kmluvním aktům expresivním. Štícha akol. (2013, s.764) charakterizují podivovou otázku jako směs „ověřování, námitky, podivu atp.“. Podiv, údiv či překvapení patří mezi citové (emocionální) postoje, které bývají skomunikačními funkcemi „spjaty volněji, spíše se na ně navrstvují, doprovázejí je“, většinou se vyjadřují „specifickými typy intonací (tzv.intonace zvolací)“ (Karlík akol., 1995, s.632; Grepl— Karlík, 1998, s.491) aobecně se reflektují ve „výrazové expresivitě výpovědi“ (Čechová akol., 2011, s.277). Štícha akol. (2013, s.774) hovoří opodivu přímo jako okomunikační funkci. Komunikační funkce podivu spadá pod tzv.„speciální komunikační funkce“ vrámci funkce apelové, často vyplývá zobsahu výpovědi alze ji vyjádřit různými způsoby, včetně zdůrazňující intonace ařady gramatických či lexikálně-gramatických prostředků, např.otázkovou větnou formou ačásticemi (Štícha akol., 2013, s.774; srov.Stehlíková, 1999). Vymezení postoje podivu apřekvapení je vsouladu sdefinicí výpovědi sfunkcí zvolání tak, jak ji podává Michaelisová (2001) ajak ji užíváme vnašem příspěvku. Přestože intonace hraje ve vyjadřování zvolací funkce zásadní roli, můžeme předpokládat, že ivmluveném jazyce, kam zvolací výpovědi spadají, je možné nalézt „určitou pravidelnost austálenost“ (Hoffmannová— Zeman, 2017, s.47) atedy iurčité jazykové „prostředky, jimiž může mluvčí víceméně jednoznačně signalizovat, sjakým cílem (záměrem) svou výpověď realizuje, akteré adresátovi umožňují správně (úspěšně) její komunikační funkci vdané situaci porozumět“ (Karlík akol., 1995, s.591; srov.Grepl— Karlík, 1998, s.434). Míra ustálenosti těchto prostředků ajejich konvencionalizace se ale pro různé funkce liší (Karlík akol., 1995, s.570). Typické výrazy (indikátory) lze najít ipro vyjadřování postojů překvapení aúdivu (Karlík akol., 1995, s.632; Grepl— Karlík, 1998, s.491–492). Uexpresívních výpovědí se „zá- MARKéTA MALÁ— ZUZANA NÁDRASKÁ 177 měrn[é] výrazov[é] aktualizace“ obvykle dosahuje kumulací lexikálních, gramatických azvukových prostředků vyjadřujících citovost (např.citoslovce, citové částice, aktualizované gramatické formy, změny ve slovosledu, inverze aktuálního členění, zvolací intonace) (Čechová akol., 2011, s.277–278). Vzhledem kabsenci konceptu zvolání jako základní komunikační funkce ve výše zmíněných českých gramatikách aktomu, že se vnašem příspěvku snažíme podat lexikálně-gramatickou charakteristiku českých výpovědí, které funkčně odpovídají anglickým zvolacím výpovědím/větám, se opíráme opojetí zvolání, jak je definuje Michaelisová (2001). Funkci zvolání lze souhrnně charakterizovat přítomností následujících aspektů: zvoláním mluvčí vyjadřuje pozitivní nebo negativní emocionální reakci, zejména pak překvapení nad neobvyklostí situace; vyjádřená propozice je platná aznámá také posluchači; propozice platí do nějaké nečekané, extrémní míry (Michaelis, 2001; Meyer, 2017). Zvolání lze tedy považovat za komunikační funkci výpovědi, kjejíž signalizaci se budou používat kromě intonační křivky ijiné gramatické alexikální prostředky; na tyto prostředky lze nahlížet jako na indikátory výše zmíněných funkčních aspektů. 3. METODA ADATA Metodu, kterou jsme pro identifikaci prostředků indikujících zvolací funkci zvolily, můžeme označit jako kontrastivní akorpusově založenou. Vkontrastivním přístupu vycházíme ztoho, že veškerá srovnávání se zakládají na obecném předpokladu, že jevy, které porovnáváme, mají něco společného (Krzeszowski, 1990, s.15). Takové ‚tertium comparationis‘ představuje vporovnávání jazyků komunikační funkce, kníž je možné vztáhnout různorodé jazykové prostředky, jimiž se vrůzných jazycích vyjadřuje (srov.Mathesius, 1936, s.95). Hledáme tedy funkční ekvivalenty vobou jazycích azkoumáme jazykově specifické prostředky jejich vyjadřování. Jako indikátory zvolací funkce využíváme anglické výrazy how awhat (viniciální pozici ve větě spřímým slovosledem nebo vodpovídající větě redukované). Místo velmi široké otázky ‚jak čeština vyjadřuje zvolací funkci‘ si můžeme díky tomu položit snáze uchopitelnou otázku ‚jaké prostředky používá čeština pro vyjádření takové komunikační funkce, která se vangličtině vyjadřuje pomocí vět zvolacích uvozených how nebo what‘. Překladové protějšky anglických zvolacích vět show awhat pak analyzujeme jako formální koreláty téže funkce včeštině (srov.Gast, 2015). Tato metoda nám umožňuje postupovat vcílovém jazyce od funkce kjejí formální realizaci. Náš výzkum se opírá oanglicko-český sub-korpus paralelního překladového korpusu InterCorp (verze 14, 2022). Využily jsme texty, které jsou nejblíž mluvenému jazyku— přímou řeč vbeletrii afilmové titulky. Pracovaly jsme sanglickými originálními texty (44 knih a94 filmů); velikost korpusu je 95,4 milionu tokenů. Vanglických textech jsme identifikovaly věty siniciálním how awhat a/an, včetně četných vět redukovaných, obsahujících jen predikační jádro sintenzifikátorem how nebo what (ve formulaci dotazu byly vyloučeny tázací věty). Výsledky dotazu byly automaticky randomizovány amanuálně byly vyřazeny jiné než zvolací věty. 178 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.2 Popis zvolacích vět, který prezentujeme níže, se opírá oanalýzu prvních 200 anglických zvolacích vět (100 uvozených what a100 show) ajejich českých překladových protějšků. Výhodou paralelních překladových korpusů je, že obsahují texty, které by měly vyjadřovat tytéž významy adiskurzní funkce ve výchozím (zdrojovém) icílovém jazyce. Vpřekladových ekvivalentech pak můžeme vysledovat určité ‚vzorce‘ korespondence mezi oběma jazyky (Johansson, 2011). Práce spřekladem jako jediným referenčním rámcem má ale také svá úskalí— mluví se o‚třetím kódu‘, tedy jazyce charakteristickém pro překladové texty (Ebeling— Ebeling, 2020, s.98; Frawley, 1984; Chlumská, 2017; Martinková, 2014, s.273–275). Abychom omezily vliv překladu, ověřujeme užívání překladových protějšků anglických zvolacích vět voriginálních českých mluvených textech svyužitím korpusu ORAL (2017), který obsahuje transkripty nahrávek převážně neformálních rozhovorů rodilých mluvčích češtiny zcelého území ČR zlet 2002–2011 (1 297 unikátních mluvčích, 6,4 milionu pozic). Korpus ORAL zde využíváme jako „banku příkladů“ (Lüdeling— Kytö, 2008, s. ix), aniž bychom usilovaly okvantifikaci zastoupení daných jazykových prostředků. Vnásledující podkapitole budou české zvolací výpovědi ilustrovány jak doklady zbeletrie afilmových titulků (B), tak příklady zkorpusu ORAL (O). 4. SIGNALIZACE ZVOLACÍ FUNKCE VČEŠTINĚ 4.1 INDIKÁTORY ZÁKLADNÍCH ASPEKTŮ ZVOLACÍCH VÝPOVĚDÍ České překladové protějšky anglických zvolacích vět uvozených intenzifikátory how awhat ukazují, že na indikaci zvolací funkce se včeštině podílejí jak prostředky lexikální, tak gramatické. Zvolací funkce je přitom signalizovaná interakcí kumulovaných, často polyfunkčních prostředků. Tyto prostředky reflektují základní aspekty zvolacích výpovědí. Skutečnost, že vyjádřená propozice je známá také adresátovi, se projevuje vužití různých indikátorů zapojení do kontextu verbálního (anaforické prostředky, ve 43,5 % dokladů; př. 5 a, b)1 asituačního (deiktické prostředky, v9,5 % dokladů; např.osobní zájmeno vpř. 5 c); oba typy prostředků se přitom mohou kombinovat (př. 5 d). Spadají sem také prostředky, jimiž mluvčí navazuje kontakt sadresátem: vokativ (př. 6 a, b), tázací dovětky (př. 6 b), věty spřísudkem ve 2.osobě (př. 5 c, 6 c) nebo interakční dativ sodkazováním kadresátovi (př. 6 d, e; srov.Fried, 2019, s.227). 1 Slovo to je vtěchto případech možné pokládat za proformu, jejímž antecedentem je celá propozice (Adamec, 1998, s.55), např.To je tak milé!, nebo substantivní fráze. Tyto konstrukce se mohou vyznačovat „svou kongruencí spredikátovým substantivem místo spodmětem“ (Adamec, 1998, s.56), např.To byl pitomec! Vněkterých příkladech je ale blíž „emocionální částici ve funkci navazovací“ (Klimešová akol., 2015, s.22), např.Ano, to máte pravdu. Pro popis jeho funkce ve zvolacích výpovědích je důležitá jeho „deiktická a/nebo koreferenční platnost“ vobou typech užití (Klimešová akol., 2015, s.24). MARKéTA MALÁ— ZUZANA NÁDRASKÁ 179 (5) a. To je od ní milé. (B) b. L: to sou ty největší žrouti sou dycky nejhubenější E: to je tak sprostý! (O)2 c. Jste knám tak dobrý. (B) d. Ajak sním to děvče hezky mluví […] (B) (6) a. Ach, jsem hloupá, Edwine. (B) b. to je síla mladej pane viďte (O) c. dyž ty máš takový dobrý buchty (O) d. To vám byla ohromná sranda. (B) e. to ti je taková knajpa. taková špeluňka to je (O) Zvolání současně charakterizuje pozitivní nebo negativní emocionální reakce mluvčího vyvolaná nečekaně extrémní mírou nějaké vlastnosti. Pro zvolací výpovědi je, zdá se, příznačná intenzifikace tázacími výrazy (jaký, jak, kolik se vyskytlo ve 38 % dokladů; př. 7 a, b) nebo anaforickými intenzifikátory (tak, ten, tolik, takový v11 % dokladů; př. 7 c; srov.Michaelis, 2001, s.1040). Na roli tázacích zájmen apříslovcí „vúkonu citových částic“ poukazuje iGrepl (1967, s.73) apřipisuje jim funkci „vyjádření údivu (podivu) plynoucího zvelké míry děje nebo vlastnosti“. Adjektivní aadverbiální intenzifikátory jsou méně časté (např.dokonalej pitomec, moc dobře, strašně nerada (B)). Za indikátory vysoké míry můžeme pokládat také genitiv množství (př. 7 d),3 komparativy asuperlativy adjektiv (př. 7 e), nebo prefix prase zesilovací funkcí (prapodivná věc (B); srov.Grepl akol., 1995, s.178). Subjektivní hodnocení mluvčího se projevuje vužití postojových predikátorů, částic amodálních sloves, které signalizují postoje epistemické (př. 8 a), preferenční (8 b) nebo evaluativní (př. 8 c) (srov.Grepl— Karlík, 1998, s.479–480; Cvrček, 2015, s.349–351). Svyjádřením „subjektivní emocionality“ souvisí ivýskyt mirativního interakčního dativu (Fried, 2019, s.233; srov.Grepl, 1967, s.73 „dativ libosti“; př. 8 c, d). Repertoár prostředků, jimiž „mluvčí akcentuje svou zainteresovanost“ (Hoffmannová— Zeman, 2017, s.51), doplňují expresivně zabarvené lexikální prostředky (Mizerný, všivý svět! (B)) nebo citoslovce (ježiš takovej hnus! (O); srov.Cvrček, 2015, s.351–353). (7) a. Jaká ostuda. (B) b. Jaký kozí rohy má. (O) c. Takový hodný člověk! (B) 2 Kopřivová (2022a, b) zkoumá kombinační afunkční aspekty bigramu to je vautentické mluvené češtině (ORAL). To je se často řetězí sdalšími částmi řeči, např.spředložkami, (intenzifikačními) zájmeny apříslovci, částicemi aevaluativními adjektivy asubstantivy. Tyto kombinace (trigramy) slouží kvyjádření postoje mluvčího, např.kvyjádření pozitivního či negativního hodnocení, ne/souhlasu, překvapení či satisfakce. Důležitou vlastností těchto kombinací je ustálenost astereotypní formulace (Kopřivová, 2022b, passim). Podobné kombinace se často objevují ivnašich dokladech (např.5 a, b; 6 b, f adalší). 3 Grepl (1967, s.53) hovoří otzv.citovém genitivu auvádí následující příklady: Těch procházek, schůzek atěch plánů do budoucnosti! Té bídy za války! 180 ČASOPIS PRO MODERNÍ FILOLOGII 105, 2023, Č.2 d. Těch keců co mi napovídal. (B) e. Blbější slovo jste nenašli? (B)4 (8) a. Jak jen můžete dělat že nevíte vo koho de? (O) b. Jak ráda sem chodila tancovat kŽábě. (O) c. To je mi ale panenka! (B) d. To je mi překvápko! (B) Relativně marginálním (4 %) intenzifikačním prostředkem aindikátorem zvolací funkce je asyndetická koordinace. Asyndetická koordinace je stylisticky příznakový rétorický prostředek, který slouží ke zvýšení tempa diskurzu ajeho emocionálního účinku; má efekt dramatické intenzifikace azvýšení naléhavosti situace (Quirk akol., 1985, s.918; Crystal, 2008, s.470; Greene— Cushman, 2016, s.97–98; Hebron, 2003, s.22–23), což je vsouladu sfunkcí zvolání. Příklady (9) ilustrují asyndeton na úrovni fráze (koordinace premodifikátorů, př. 9 a, b; koordinace předmětů, př. 9 c) avěty (př. 9 d). (9) a. Mizerný, všivý svět! (B) b. ajaký maj krásný velký! (O) c. Jak dobře ještě poznám tyhle její náhlé změny nálad, tu náhlou trucovitost. (B) d. Jak rychle plyne čas, spěchají roční doby, země se řítí po svých kolejích kposlednímu, ostře klesajícímu zákrutu roku. (B) Jak naznačují už výše uvedené příklady, na signalizaci zvolání se podílejí prostředky různých jazykových rovin, obvykle vrůzných kombinacích. Vnásledujících třech oddílech se postupně zaměříme na prostředky lexikální, prozodické asyntaktické. 4.2 LEXIKÁLNÍ PROSTŘEDKY Lexikální prostředky se podílejí na vyjadřování zvolací funkce zásadním způsobem (jsou zastoupeny v79 % dokladů). Jak ukazují příklady (10 a-d), tyto lexikální prostředky bývají příznakové, např.inherentně evaluativní, neformální, expresivní5 až vulgární, někdy též idiomatické (metaforické), apředstavují „citově motivované aktualizace“ vrovině výstavby konkrétního věcného obsahu (Grepl, 1967, s.50). (10) a. to je debil ty vole (O) b. Šmejdi. (B) 4 Kvyjádření podivu apřekvapení vpříkladu (7 e) přispívá iinterogativní forma, která nevyjadřuje záměr získat informaci, nýbrž vyjadřuje citovou zainteresovanost mluvčího (Grepl, 1967, s.77–78). 5 Obecně jsou jako expresivní „označovány prostředky vyjadřující emoce ahodnocení mluvčího, jeho postoje kadresátovi apředmětu komunikace […]. Základním rysem expresivních prostředků je jejich nápadnost“, ato buď „vzhledem ksystému jazyka […] nebo vzhledem ke komunikačním normám“ (Homoláč— Mrázková, 2014, s.19–20). MARKéTA MALÁ— ZUZANA NÁDRASKÁ 181 c. takovejch takovejch krámů tam bylo (O) d. Je to učiněný obr, ten krásný chlapec ichlap, ta tvoje lidská raketa času! (B) Přestože systematická avyčerpávající lexikální analýza nebyla cílem zkoumání, lze vkorpusu najít příklady různých typů evaluace: afektivní postoj mluvčího (11 a), hodnocení na základě přijatých morálních aetických norem (11 b), hodnocení na základně přijatých norem estetických (11 c, d) aintenzifikaci (zvýšení či snížení) stupně vlastnosti (tak, jaká, opravdu vpř. 11 a, b, d) (Martin— White, 2005, s.45–58). (11) a. Jsem tak šťastná, že jste mě pozval. b. Jaká umíněnost. c. To je ale škaredé dítě. d. Opravdu zajímavé. Na základě výše zmíněného konceptuálního vymezení zvolání (Michaelis, 2001) je souvislost mezi zvolací funkcí alexikálními prostředky vyjadřujícími afekt, zejména pak pozitivní či negativní emoce (překvapení), zřejmá. Souvislost mezi afektivním komponentem zvolání ahodnocením na základě morálních aestetických norem lze spatřovat vnepřímé/metonymické realizaci afektu, kdy je implicitní afekt evokován jinými, explicitně vyjádřenými typy evaluace (Bednarek, 2009, s.117–118). Implicitní afekt vpříkladech (11 b-d) lze tedy explicitně vyjádřit jako např.Jsem překvapen/Divím se, jak umíněné/škaredé/zajímavé X je. Intenzifikátory se podílejí na vyjadřování nečekané, extrémní míry hodnocené vlastnosti. 4.3 VĚTNÁ INTONACE Jak již bylo řečeno výše, intonační ztvárnění napomáhá kidentifikaci komunikační funkce; výrazná, zvolací intonace přispívá kvyjádření zvolání apostojů mluvčího, zvláště pak postojů emocionálních (Grepl akol., 1995, s.632; Grepl— Karlík, 1998, s.491). Vpsaném jazyce se intonační křivka může reflektovat vinterpunkci— vnašich dokladech se předpokládaná stoupavě klesavá kadence indikuje přítomností vykřičníku (srov.Grepl— Karlík, 1998, s.388; Čechová akol., 2011, s.271). Vykřičník se vyskytuje ve 30 % dokladů, zejména tam, kde má zvolací výpověď podobu oznamovací věty skontextově zapojeným pronominálním podmětem (12 a, b). (12) a. to je tak dobrý! (O) b. To je sumička! (B) 4.4 SYNTAKTICKé UKAZATELE Zvolací výpovědi mohou být syntakticky komplexní; evaluativní složka (jádro výpovědi, vyjádření extrémní míry dané vlastnosti) je vnich syntakticky oddělena od složky hodnocené (tematické). Můžeme rozlišit několik typů takových konstrukcí. Typ Je úžasné, že se vám podařilo přivést syna. (B) popisuje Grepl —Karlík (1998, s.490) jako „souvětn[ou] výpovědní form[u] shodnotícími (slovesně-jmennými) prediká-