Deník Politik jako prostor české umělecké kritiky

Deník Politik jako prostor české umělecké kritiky* Ladislav Futtera Ústav pro českou literaturu AV ČR, Praha futter[email protected] SYNOPSIS The Politik as aSpace for the Critical Reception of Czech Art This study deals with the practice of art criticism in the Politik, adaily German-language periodical of the National Party (Národní strana, also known as the staročeši, or ‘Old Czech Party’) whose readership included both (ethnic) Czechs and Germans of the bourgeois middle-class during the 1870s. Based on the example of Viktor Guth’s regular reporting on Czech and German theatrical presentations in Prague, the study examines the position of the Politik straddling the boundary between these two language cultures. In particular, it aims to better understand intercultural crossover as carried out within the editorial practices of the periodical vis-à-vis the cultural sector, and through communication with the model reader, giving vocal support, at the political level, to the Czech national program. Through an analysis of an 1873 article by Emanuel Bozděch, in which the critic offers his evaluation of the work of Franz Grillparzer (set in the context of Grillparzer’s reception in the Czech lands during the 19th century), the study also considers the possibilities presented by the Politik for bringing cultural impulses into the Czech-speaking environment, as well as the role it played in the field of literary criticism vis-à-vis that of autonomous Czech artistic production. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS Emanuel Bozděch; Franz Grillparzer; Viktor Guth; Politik; autonomizace umění; interkulturalita; kritika / Emanuel Bozděch; Franz Grillparzer; Viktor Guth; the Politik; the autonomisation of art; interculturality; (art and literary) criticism. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2022.2.3 POLITIK: NĚMECKÝ DENÍK HÁJÍCÍ ČESKÝ NÁRODNÍ PROGRAM Národní politika, českojazyčný deník cílící na středostavovskou měšťanskou společnost (Cebe 2019), roku 1892 vstoupil do desátého ročníku vydávání. Redakce periodika se ale hlásila ke kontinuitě smajetkově (avobsazení redakce částečně i personálně) * Text vznikl vrámci projektu GAČR 20-15595S Autonomizace českého umění: průběh procesu vkritické recepci literární, výtvarné ahudební produkce 60.až 80.let 19.století. Tento výstup vznikl svyužitím výzkumné infrastruktury Česká literární bibliografie (kód ORJ 90136). OPEN ACCESS 66 SLOVO A SMYSL 40 provázaným německojazyčným deníkem Politik, od jehož vzniku onoho roku uplynulo již třicet let. Vrozsáhlém článku, jímž Národní politika výročí sesterského listu připomněla, byl jeho vznik českým čtenářům představen jako „neodvratn[á] nutnost, aby založen byl list, který by jazykem nepřítele jemu ve tvář apřed tváří Evropy pravdu pověděl“ (Anonym 1892, s.[1]). Ačkoliv byl totiž deník Politik, vydávaný vPraze od 14.září 1862, psán německy, jednalo se otiskový orgán úzce navázaný na Národní stranu, tedy staročechy.1 Výroční článek, psaný zperspektivy roku 1892, kladl důraz na funkci Politik coby tiskové tribuny určené kprezentaci českého politického programu vněmeckojazyčném prostředí. Jakožto zdroj informací oveřejném dění v(jazykově) českém prostředí byla významným odbytištěm deníku Vídeň, především tamější parlamentní prostředí. Politik byla také zasílána do redakcí německojazyčných periodik vhabsburské monarchii— včetně českých zemí—, které zní přebíraly zprávy očeském prostředí. To ztěchto novin činilo významný informační zdroj očeské společnosti vširším středoevropském kontextu, vněmž dominovala jako komunikační kód němčina (tamtéž; Anonym 1933, s.1). Okruh čtenářů deníku afunkcí, které Politik mezi těmito recipienty hrála, byl ale podstatně pestřejší. Nejvýznamnější podíl předplatitelů totiž tvořili Češi, příslušníci střední třídy, hlásící se kčeskému národnímu apolitickému programu, jimž se dostalo vyššího vzdělání vněmčině. Užívání češtiny jako komunikačního kódu pro ně bylo nadále příznakové, své myšlenky byli zvyklí plynule formulovat vněmčině, jejímž prostřednictvím také přijímali podněty zmediální sféry. Knim se družili lidé, jimž se dostalo německojazyčné výchovy již vrodinném prostředí akteří teprve vdospělosti přešli na pozice české nacionální společnosti, přičemž si češtinu vrůznorodé míře osvojovali až dodatečně jako druhý jazyk.2 Vkontrastu svyhroceným vylíčením 1 Vpozadí projektu německojazyčného politického deníku, hájícího vkontextu čerstvě obnovené ústavnosti asní spojené masivní politizace společnosti (staro)český politický program, stáli vůdčí představitelé této strany, mj.František Ladislav Rieger aEduard Grégr. Majitelem, vydavatelem avpočáteční fázi též odpovědným redaktorem deníku však byl Jan Stanislav Skrejšovský. Po polovině sedmdesátých let noviny od zadluženého Skrejšovského zakoupilo družstvo včele sarchitektem arovněž staročeským politikem Vilémem Tierhierem. Teprve roku 1883 se zredakce německojazyčného deníku vyčlenila českojazyčná Národní politika. Politik vycházela až do roku 1907, kdy ji nahradil deník Union (Velek 2016; Anonym 1933). 2 Luboš Velek ve svém rozboru vzniku deníku Politik otéto skupině hovoří jako otzv.„renegátech“ (Velek 2016, s.197). Tento termín pokládám za nevhodný nejen kvůli jeho negativním konotacím, především ale sugeruje přechod zjedné homogenní kultury (německé) do druhé (české), aniž by bral vpotaz mnohost přechodů mezi oběma kulturami, které se teprve během života dotčených osob homogenizovaly anacionalizovaly (Petrbok 2014; Petrbok— Nekula 2017). Příkladem mohou být ostatně osudy budoucích čelných představitelů staročeské strany, Viléma Gablera aKarla Mattuše, kteří pocházeli zněmeckojazyčného prostředí, česky se naučili až během školní docházky asčeským národním programem se plně ztotožnili vdobě vysokoškolských studií (Mattuš 1921, s.12; Pokorná 2016, s.23–24). Neznamená to ale, že by kněmu přistupovali zpozic vyprofilované německé národní kultury. Ktakovým přechodům docházelo zřídka. Česká společnost se jim navíc bránila, jak dokládá známá recenze Karla Havlíčka na České listy Siegfrieda Kappera, jež ho zčeské OPEN ACCESS LADiSLAV FUTTERA 67 úlohy deníku coby nástroje (subverzivní) komunikace vkontextu česko-německého nacionálního antagonismu ovšem stojí původní proklamovaná ambice Skrejšovského oslovit nově zakládanými novinami též české Němce asehrát prostředkovatelskou úlohu mezi českou ačeskoněmeckou politickou scénou.3 Zjevně lze souhlasit smíněním Luboše Velka, že majitel Politik Jan Stanislav Skrejšovský snahy očesko-německé prostředkovatelství zveličil ve snaze urychlit proces povolování nového deníku (Velek 2006, s.205). Zároveň však přinejmenším přechodné pokusy okomunikaci sněmeckojazyčnými redakcemi vrámci českých zemí adlouhodobá komunikační výměna mezi Politik adalšími německojazyčnými periodiky vrámci habsburské monarchie problematizují jednoznačnou pozici pražského deníku včesko-německém soupeření. Vnávaznosti na taxonomii Manfreda Weinberga ajeho pokus odefinici možného zaujímání pozic české aněmecké kultury, respektive společnosti, se tak lze ptát, zda se vedle konfliktní pozice „proti sobě“ významněji uplatňovaly idalší interakce, tedy „bytí pospolu“, „vsobě“ či „vedle sebe“ (Weinberg— Wutsdorff— Zbytovský 2018, s.14; Heimböckel— Weinberg 2019, s.81).4 Deník Politik byl doposud zásluhou Luboše Velka předmětem odborného zájmu zhistorické perspektivy (Velek 2006; Velek 2016). Vcentru pozornosti se tak ocitala pozice žurnálu coby politického deníku, nazíraného vkontextu staročeských médií apůsobení J.S.Skrejšovského vrámci české žurnalistiky apolitiky, počítaje vto ijeho podnikatelské aktivity. Naopak badatelsky dosud opomíjenou otázkou5 zůstává pozice reflexe umění na stránkách Politik. Specifická situace deníku, reflektujícího českojazyčnou společnost ajejí veřejný život, jenž se ale jazykovým kódem zkomunikace vjejím rámci částečně vyčleňoval avytvářel přesahy kněmeckojazyčným kontextům jak vhorizontu českých zemí, tak imimo ně, podněcuje vnávaznosti na Weinberga tázání po možnostech kulturní interakce, jejích podobách alimitech. Vjakém poměru byla věnována pozornost umělecké produkci (sdůrazem na slovesnou kulturu) vrámci českých zemí včeštině ivněmčině amimo české země? Mohla Politik sohledem na jazyk vydání sloužit kprezentaci české kultury vjinojazyčném (německojazyčném) prostředí avnášela zněj naopak podněty do českého uměleckého prostředí? kultury vylučovala jednak jako Žida, jednak ale také jako německy publikujícího spisovatele (Petrbok 2011a). 3 Vydavatel Politik kupříkladu navrhnul zavedeným německým pražským deníkům společnou administraci avzájemné sdílení korespondenční telegrafní služby. Jeho návrhy však byly odmítnuty aSkrejšovský se záhy jednoznačně přimknul kNárodní straně ajejí politické linii (Velek 2016, s.205–207). Německým liberálním deníkům včele spražskou Bohemií tím ovšem odčerpal právě početnou skupinu nacionálně česky smýšlejících, ale německy čtoucích předplatitelů. Jak upozornil Luboš Velek, českoněmecká periodika vdůsledku toho přestala brát na tuto skupinu čtenářů ohled avolila výrazněji konfrontační rétoriku vůči českému prostředí (tamtéž, s.211–212). 4 Vněmčině se jedná opojmy „miteinander“, „ineinander“, „nebeneinander“ a„gegeneinander“. 5 Zkulturních referentů deníku Politik bylo vposlední době vdisertační práci Filipa Karlíka připomenuto dílo operního referenta Emanuela Chvály, člena redakce od roku 1880 (Karlík 2021). OPEN ACCESS 68 SLOVO A SMYSL 40 Sohledem na rozsah materiálu se odpovědi na tyto otázky pokusím nastínit na základě dílčích materiálových sond, vymezených přibližně sedmdesátými lety 19.století. Jedná se oobdobí vrcholu rozvoje Politik pod majetkovou správou J.S.Skrejšovského kolem sporů ofundamentální články zroku 1871, záhy následovaného krizí vredakci, vyvolanou Skrejšovského finanční tísní po tzv.chabrusových volbách vroce 1872 ( Urban 1982, s.257–260). Vkrizovém období, provázeném řadou skandálů, výrazně poklesl počet předplatitelů deníku přibližně ze 7000 na 5000 (Anonym 1933, s.1). Roku 1883 se pak českojazyčná příloha Česká politika, založená na sklonku roku předchozího, transformovala do deníku Národní politika. Redakce obou deníků byla nadále zčásti společná (tamtéž). Tento jazykový posun pokládám za odklon od původní koncepce Politik. Národní politika se vrámci vydavatelského domu záhy stala masovým médiem, naopak německojazyčný deník sčeskou nacionální tendencí pozbýval na významu úměrně tomu, jak dorůstaly generace liberálně orientovaných středostavovských čtenářů, které již prošly českým vyšším apo polovině osmdesátých let též univerzitním vzděláním. První sonda se zaměří na analýzu obsahu rubriky věnované umělecké kritice, především na kritickou praxi Viktora Gutha (1841–1911), divadelního referenta Politik vletech 1868–1895. Guthova setrvalá rozkročenost mezi českoaněmeckojazyčnou kulturou, kdy jednak paralelně referoval očeských iněmeckých pražských inscenacích na stránkách Politik, jednak sledoval české divadelní produkce vrecenzní rubrice českojazyčného staročeského deníku Pokrok (Kučera 2017), umožňuje sledovat pozici periodika na pomezí obou jazykových kultur, interkulturní přechody, realizované vrámci redakční praxe kulturní rubriky média ipři komunikaci smodelovým čtenářem deníku, vpolitické rovině proklamativně hájícího český národní program. Na podkladě analýzy rozsáhlého kritického zhodnocení díla Franze Grillparzera od dramatika Emanuela Bozděcha (1841–1889), otištěného vPolitik na podzim roku 1873, budou ve druhé sondě diskutovány možnosti vnášet prostřednictvím tohoto deníku kulturní podněty do českojazyčného prostředí apodíl literární kritiky vtomto periodiku na autonomizačním procesu českého umění. INTERKULTURNÍ PROSTŘEDKOVÁNÍ ANEB VIKTOR GUTH MEZI ČESKÝM ANĚMECKÝM DIVADLEM Umělecké kritice (vkombinaci spozvánkami na kulturní podniky, především divadelní představení) byla vdeníku Politik vyhrazena rubrika „Kunst, Theater und Literatur“ (Umění, divadlo aliteratura). Poslední místo vyhrazené literatuře (ve smyslu beletrie) přitom nebylo náhodné.6 Literárním novinkám (bez ohledu na proměnlivou formu byl těmto článkům vyčleněn jednotný titul „Neue Bücher“ [Nové knihy]) nebyla věnována soustavnější pozornost, většina referátů se omezovala na souhrny edičního programu jednotlivých nakladatelství, respektive obsahu nových čísel ča6 Je symptomatické, že vNárodních listech coby nejvlivnějším českém politickém periodiku nesla kulturní rubrika vtéže době titul vobráceném pořadí: „Literatura aumění“. Pod tento název náleželo iexplicitně nezmíněné divadlo. Divadelní recenze azprávy připravované Janem Nerudou byly vrámci této rubriky uváděny stitulkem „Theatralia“ (Neruda 1871a). OPEN ACCESS LADiSLAV FUTTERA 69 sopisů. Mezi nimi dominovala pražská českojazyčná vydavatelství, ale nechyběly ani anotace produkce vybraných vídeňských či lipských nakladatelských domů.7 Rozsáhlejší kritický soud byl obeletristických pracích vyslovován velmi sporadicky. Ojedinělá recenze Novelek Emanuela Bozděcha, dlouhodobého spolupracovníka listu, jenž byl čtenářům představen spomocí epitet „geniální“ a„oslavovaný český dramaturg“ (Anonym 1876c), prozrazuje, že spíše nežli prosazování soustavného estetického programu hrály ve výběru recenzovaných beletristických děl roli mimoliterární okolnosti aspisovatelův vztah sredakcí.8 Osoustavné azevrubné kritické pozornosti lze naopak hovořit vpřípadě pražských divadelních produkcí— činoherních aoperních, českých aněmeckých. Stejně jako vpřípadě „nových knih“ splývala vrámci kulturní rubriky oznámení srecenzemi vjednotící tematické nadpisy „Böhmische Bühne“ (Česká scéna), „Deutsche Bühne“ (Německá scéna), respektive „Böhmische Oper“ (Česká opera) a„Deutsche Oper“ (Německá opera).9 Pokusme se vnásledující sondě ovhled do praxe recenzování dramatických kusů na stránkách deníku Politik ve sledovaném období. Sodstupem jediného dne vyšly vpříslušné rubrice následující posudky: dne 3.února 1871 pojednal Viktor Guth oobnovené premiéře hry Gustava Pflegera Moravského Poslední Rožmberk vProzatímním divadle (Guth 1871a) aanonymní recenzent analyzoval nastudování Mozartovy opery Don Giovanni vněmeckém divadle avněmeckém překladu (Anonym 1871e). Oden později pak Guth referoval tentokrát opředstavení zpražského německého divadla, asice onastudování konverzační komedie Gauvaud, Minard et Cie. Edmonda Gondineta (Guth 1871b). Zatímco operní recenzent se— isohledem na okolnost, že píše referát okanonickém díle— soustředil na výkony sólistů ajevištní akci, Guth využil recenze též kvynesení estetického soudu nad oběma dramatickými texty. Evidentním záměrem referátu oPosledním Rožmberkovi bylo navrácení Pflegerovy tragédie mezi živé dramatické texty. Vždyť vúvodu recenze vyjádřil údiv nad okolností, že Poslední Rožmberk „5.ledna 1862 dospěl kprvnímu akupodivu současně též poslednímu uvedení včeském divadle“. Na hře samotné, respektive obecně Pflegerově dramatické tvorbě vyzdvihoval „vskutku poetickou tvůrčí sílu, spojenou snejobratnějším, sebevědomým technickým provedením“.10 Vkontextu debat odramaturgické náplni jeviště 7 Například 18.října 1876 se vedle sebe ocitly anonce na novinky zpražského nakladatelství J.L.Kobera aLipské „Richter’s Verlagsanstalt“ (Anonym 1876b). 8 Bozděchovo prominentní postavení vredakci Politik potvrzuje též podrobná analýza jeho komedie Světa pán vžupanu, jež na pokračování vyšla jako podčárník na titulní straně (Guth 1876). Do této rubriky přitom rozbory uměleckých děl pronikaly pouze sporadicky. Dominovaly zde politologické aekonomické úvahy, ve večerním vydání pak formou podčárníku vycházely romány na pokračování. Např.vročníku 1873 zde byla takto vydávána Tolstého Vojna amír. 9 Zdalších druhů umění byla recenzní aktivita příležitostně věnována ještě koncertům (Anonym 1870). Naopak okritice výtvarného umění nelze ve sledovaném období hovořit. 10 „G.Pf. Moravský’s fünfaktiges Trauerspiel: ‚Poslední Rožmberk‘, welches am 5.Jäner 1862 zum ersten und merckwürdiger Weise zugleich auch zum letzten Male am böhmischen Theater zur Aufführung gelangte, wurde endlich am verstossenen Montag zum Benefice des verdienstvollen Herrn Karl Polak in einer vieraktigen Bearbeitung des Verfassers OPEN ACCESS 70 SLOVO A SMYSL 40 Prozatímního divadla anedostatku kvalitního českého repertoáru se Guthova pozornost od obsahu přesouvala kformě, tedy kotázce ztvárnitelnosti dramatického textu na jevišti.11 Vposudku francouzské veselohry se naopak rozhorlil nad žánrem frašky ajízlivě radil, aby vpřípadě tohoto kusu, jenž se hodí jako „delikatesa pro vyschlé zhýralce aimpotentní staré mládence, na nichž se již nedá nic zkazit“, byla „vzájmu veřejné morálky“ asohledem „na nezkaženou mysl cudných panen anezkušených mládenců […] při dalších reprízách před vchod do divadla postavena podobná varovná cedule, jaká se zpravidla vyvěšuje před ‚speciální kabinety‘ anatomických ajiných muzeí“.12 Kromě morálně pohoršlivého obsahu (za jediné pozitivum recenzent označil výstavbu dramatu, kdy „právě dialogy osvědčují autorovo duchaplné pero“) argumentoval též neschopností herců vystihnout „specifický tón francouzské ‚komedie‘“, kdy prý oscilují „mezi německou neohrabaností atopornou trivialitou“.13 Jestliže tedy prvním svým referátem mínil český divadelní provoz obohatit oopomíjená Pflegerova dramata, ve druhém případě naopak vytlačoval žánr frašky zústředního místa na repertoáru pražských divadel. Za pozornost zvláště stojí paralelní zájem věnovaný české aněmecké pražské divadelní kultuře. Výchozím organizačním principem bylo jejich sousedství, vzájemně ohraničené kladení „vedle sebe“ (nebeneinander). Vrámci téže rubriky byly otiskovány pozvánky na operní ičinoherní představení vobou jazycích. Totéž pak platilo iouveřejňování recenzí. Politik kromě okruhu externích spolupracovníků, jakým byl např.zmíněný Bozděch, zaměstnávala jednoho činoherního ajednoho operního referenta, přičemž tito byli odpovědní za referování očeských iněmeckých inscenacích.14 Vkomunikaci se čtenáři byla ovšem tato praxe zatemňována užíváním unter dem Titel: ‚Della Rosa, poslední Rožmberk‘ an unserer Bühne neuerdings in Scene gesetzt. […] [E]ine echt poetische Schaffungskraft, verbunden mit der tüchtigsten, selbsbewußten technischen Durchbildung“ (Guth 1871a). 11 Guth se tak výrazně rozcházel svyzněním Nerudova referátu vNárodních listech, označujícím uvedení hry po devítileté pauze za „exhumac[i]“. Vytýkána jí byla zdlouhavost aoproti Guthem zdůrazňované formě obsahová zastaralost (Neruda 1871b). 12 „[D]as Stück dürfte so recht eine Delikatesse für hagere Wollüstlinge und impotente alte Junggesellen werden, an denen nichts mehr zu verbrechen ist. […] Minder erbaulich dürfte freilich ein derartiger Augenund Ohrenschmaus auf das unverdorbene Gemüth züchtiger Jungfrauen und unerfahrener Jünglinge wirken, und es wäre immerhin im Interesse der öffentlichen Moral, bei den nächsten Reprisen vor dem Eingange ins Theater eine ähnliche Warnungstafel anzubringen, die vor den ‚Extrakabinetten‘ anatomischer und anderer Museen angeheftet zu sein pflegt“ (Guth 1871b, s.[4]). 13 „Abgesehen von der frivolen Grundlage, läßt sich nicht abstreiten […], daß der Dialog geradezu eine geistreiche Feder des Autors bekundet. […] Im Großen und Ganzen wissen aber die betreffenden Darsteller den specifischen Ton der französischen ‚Comédie‘, wie wir dies bereits einmal erwähnt haben, nicht zu treffen, und arten leider ihre Leistungen zumeist in die Extreme zwischen deutscher Schwerfälligkeit und plumper Trivialität aus“ (tamtéž, s.[4]–[5]). 14 Zatímco dlouholetým činoherním referentem byl právě Viktor Guth, pozici operního referenta roku 1880 obsadil Emanuel Chvála. Vprůběhu sedmdesátých let oopeře— ovšem OPEN ACCESS LADiSLAV FUTTERA 71 odlišných autorských šifer: Guth, odpovědný za činohru, takto referáty oněmecké jevištní produkci podepisoval šifrou „gt“, kdežto pro recenze očeských hrách volil šifru „uh“. Německé uvedení frašky Gauvaud, Minard et Cie., jejíž dřívější české nastudování recenzoval již vprosinci roku 1869 (Guth 1869h), mu dokonce umožnilo pustit se do mystifikační hry, kdy se vnovějším posudku odvolával na soud „svého kolegy uh“.15 Pomlčel však již, že ztéto recenze převzal nejen přiznaný úvod, ale že opakuje celý text svého staršího posudku, uněhož pouze změnil závěrečné zhodnocení výkonu herců. Díky této redakční praxi ale do recenzí přirozeně vstupovaly přechodové pozice mezi oběma kulturami, ústící vjejich vzájemné prorůstání (ineinander). Koneckonců Guthův zmiňovaný posudek také vyústil ve srovnání obou inscenací, kdy prý česká verze byla „rozhodně sehrána čerstvěji aúčinněji“.16 Operní recenzent se pak vposudku Dona Giovanniho rovnou dovolával Prodané nevěsty. Ponechme nyní stranou, že Smetanova komická opera byla zmíněna vironickém kontextu, když kritik pěvcům vyčítal koktání během recitativů.17 Důležité je, že usvých čtenářů automaticky očekával znalost děje komické opery, včetně postavy koktavého Vaška. Jestliže se tak česká aněmecká kultura před sebou proklamativně uzavíraly, vmediálním prostředí sedmdesátých let dominovaly vzájemné politicky motivované výpady apražská periodika typu českých Národních listů či německé Bohemie vtéto době kulturní program druhé jazykové kultury až na výjimky nesledovala,18 Politik— aniž by se ovšem proklamovala jako kulturní prostředkovatel mezi oběma etniky, jakými byly kolem poloviny století bohemisticky orientované periodikum Ost und West aročenka Libussa (Fasold 1991/1992; Petrbok 2001) či později vdevadesátých letech projekty umělců kolem Rozhledů aletáků Frühling (Hadwiger 2012; Merhautová 2020)— počítala se čtenářem, jenž je schopen paralelně přijímat kulturní aktivity vobou zemských jazycích či si onich přinejmenším udržovat pasivní přehled. Guthovy recenze ukazují, že kčinoherní praxi vobou jazykových kontextech přistupoval ztýchž estetických východisek. To mu také umožňovalo podstatnou část recenze na týž dramatický kus psanou zčeské inscenace přetisknout ipro posudek verze německé. Nacionální aspekt jako jedno zposuzovaných kritérií je naopak možné vypozorovat voperní recenzi při hodnocení výkonu jednotlivých pěvců: sprogramovým důrazem na českou zpěvohru— na stránkách Politik referoval Otakar Hostinský (Karlík 2021, s.7; Česaný 1933; Vítová— Ludvová 2006). 15 „Unser Kollega uh. bezeichnete das Stück seinerzeit treffend als eine ‚dreiaktige Cochonnerie‘“ (Guth 1871b, s.[4]). 16 „Das Stück wird übrigens am böhmischen Theater entschieden frischer und wirksamer gespielt“ (tamtéž). Vroce 1869 však byla dle něj jevištní akce předvedena „snevelkým zaujetím“ („mit seltener Passion“; Guth 1869h). 17 Recenzent tak současně reagoval na odmítavé kritiky ruského tisku po uvedení Prodané nevěsty vPetrohradě, které se mj.nechápavě vyjadřovaly ke koktání postavy vopeře. Kjejich obsahu aodpovědi na ně srov.též Neruda 1871c. 18 Příkladem takovéto výjimky může být referát Bohemie ouvedení českého překladu hry rakouského dramatika Franze Grillparzera Sappho, tedy doklad oozvucích „vlastní“ kultury v„druhém“ prostředí (Anonym 1879). Tento deník ovšem nadále otiskoval pozvánky na česká divadelní představení. OPEN ACCESS 72 SLOVO A SMYSL 40 Čeští pěvci, pan Šebesta jako titulní hrdina apan Becko jako Don Ottavio, jistě udělali, co bylo vjejich silách, aby pro ně nanejvýš příznivým způsobem prokázali, včem spočívá rozdíl mezi českými aněmeckými pěvci. Pan Šebesta musel dokonce opakovat šampaňskou árii, přednesenou hbitě asvervou. Německý text je, jak známo, tak neohebný atěžkopádný, že je vyhrazeno pouze jazyku Čecha, aby jej opanoval (Anonym 1871e).19 Dodejme však, že toto porovnávání českých aněmeckých pěvců nebylo vkontextu rozsáhlé recenze dominantní, ba ani absolutní. Recenzent chválil hostující pěvkyni Jägerovou zBrém vúloze Zerliny avté souvislosti pozitivně hodnotil ivedení souboru za angažování talentovaných pěvců (tamtéž). Vrátíme-li se ke Guthovým činoherním recenzím, lze si ovšem vpřípadě příznivého hodnocení Pflegerovy tragédie povšimnout jistého upozadění estetických kritérií, prosazovaných velmi vyhroceně, zcela bez ohledu na inscenační jazyk vpřípadě překladového textu. Tezi, že původním českým hrám se na stránkách Politik dostávalo zvláštního zacházení (aniž by ale Guth negoval základní estetické požadavky, snimiž krecenzování dramatické tvorby přistupoval), potvrzuje kontroverze zpodzimu 1869. Vtomto roce zahájila činnost letní Aréna na hradbách, provozovaná družstvem Prozatímního divadla. Knaplnění jejího programu družstvo vypsalo soutěž onejlepší původní české frašky. Porota, vníž zasedli mj.Vítězslav Hálek, Jan Neruda aVincenc Vávra Haštalský, vyznamenala první cenou Rebelii vKocourkově od Václava Vlčka, na druhé místo určila Pohádku oČervené Karkulce Emanuela Züngela atřetí cenu přiřkla Josefu Štolbovi ajeho Krejčímu aševci. Hry pak byly inscenovány vopačném pořadí, počínaje 4.srpnem 1869, kdy byl premiérován Krejčí ašvec (Štolba 1906, s.57–58). Kritické přijetí frašek vyústilo vostrou polemiku mezi Viktorem Guthem na straně jedné ačleny hodnoticí poroty, zvláště Janem Nerudou aVítězslavem Hálkem, na straně druhé. Guth, mající výhrady ke všem třem hrám, napadl výsledky konkurzu, když nejvýše hodnotil Štolbovu frašku. Svoje postoje formuloval paralelně na stránkách staročeských periodik vydávaných Skrejšovským, německojazyčné Politik ačeskojazyčného Pokroku. Především uvzásadě pochvalně přijatého Krejčího aševce lze přitom mezi recenzemi vobou jazykových kódech sledovat drobné nuance: Za klíčové kritérium Guth zvolil původnost námětu ajeho zabudování do českého prostředí. Vrecenzi pro český Pokrok zklamaně konstatoval, že „nevládne však touto fraškou ještě docela onen vytoužený, výhradně český duch, abychom ji mohli bez rozpaků nazvati také fraškou národní“ (Guth 1869a). Vněmecké Politik bylo ovšem vyznění jeho soudu podstatně smířlivější: konstatoval sice značnou závislost na modelech azápletkách vídeňské frašky, ale zdůraznil specifický místní ráz hry, vněmž spatřoval hlavní příčinu jejího úspěchu (Guth 1869b). Až Züngelova fraška Gutha podnítila kjednoznačně odmítavému stanovisku, založenému na výčtu prohřešků 19 „Wohl thaten die böhmischen Sänger, Herr Sebesta als Titelheld und Herr Becko als Don Ottavio ihr Mögliches, um für sich in äußerst vortheilhaften Zügen zu beweisen, worin der Unterschied zwischen den böhmischen und den deutschen Sängern des Institutes liege. Herr Sebesta mußte das mit Gewandtheit und Verve vorgetragene Champagnerlied sogar wiederholen. Der deutsche Text ist bekanntlich so bolperig und schwerfällig, daß es nur einer böhmischen Zunge vorbehalten ist, desselben vollkommen Herr zu werden.“ OPEN ACCESS LADiSLAV FUTTERA 73 proti zákonitostem dramatické výstavby, provázaných smoralistními výpady proti obhroublému humoru dramatického díla (Guth 1869c; Guth 1869d). Ač Guth své výhrady, namířené nejen vůči předvedené frašce, ale— po inscenování Rebelie vKocourkově— icelé soutěži (Guth 1869e; Guth 1869f), formuloval vPokroku iPolitik obdobně,20 reakce na ně byly rozdílné. Vůči článkům vPokroku se vNárodních listech ohradili Neruda (Neruda 1869), Vávra Haštalský (Vávra 1869), po návratu do Prahy se přidal iVítězslav Hálek (Hálek 1869). Polemika přitom přešla do osobní roviny. Guth Nerudovi (anachronicky) vytýkal žurnalistické začátky vTagesbote aus Böhmen, vdobě sporu již jasně vyprofilovaném nacionálně německém liberálním deníku (Guth 1869f), od Nerudy opačným směrem mířily invektivy za Guthovo angažmá ve vládním Pražském deníku (Neruda 1869). Oproti tomu na stránkách Politik zůstala předmětem kritického soudu estetická kritéria posuzovaných frašek. Ovšem pouze za cenu toho, že Guth zde zůstával skryt vanonymitě za svou šifrou, kdežto vPokroku— po Nerudově výpadu, vněmž svého oponenta označil za neznámou osobu21— vystupoval plným jménem (Guth 1869g). Zájmem redakce Politik zjevně bylo nenechat se zatáhnout do osobních sporů. Otevřený dopis Národních listů, který ji vyzýval kzaujetí stanoviska kotištěným recenzím (Anonym 1869), zůstal bez odpovědi. Domnívám se, že tato strategie byla— stejně jako apriorně smířlivější stanovisko při posudcích původních českých her— motivována funkcí deníku jako reprezentace českého veřejného života směrem navenek. Ačkoliv recenze vycházely vpolitickém deníku sjasně vyprofilovaným programem, kulturní rubrice vžádném případě nedominovala tendence podřizovat umění politice. Na příkladu polemiky očeské frašce se naopak ukazuje, že na stránkách Politik mohl Guth— idíky zájmům redakce— důsledněji formulovat svá estetická kritéria uplatňovaná na umělecké dílo. Jak je patrné, politické, respektive nacionální hledisko se vpřípadě potřeby do posudků recenzentů Politik vepisovalo, pokud však bylo přítomné, zůstávalo vpozadí za dominantními estetickými kritérii, aplikovanými na českou iněmeckou kulturu, jejichž prezentace stála vedle sebe, doplňovala se, případně se vrámci kritických posudků samých iprolínala.22 Předběžný závěr, že pro pražský dvojjazyčný divadelní život hrál deník Politik roli faktického „prostředkovatele bez prostředkovatelského programu“, je možné dále rozvinout imimo rámec pražského divadelního provozu. Vzhledem ktomu, že Politik oslovovala též čtenáře zřad českých Němců ajinojazyčných (vpřevážné míře německojazyčných) redakcí periodik habsburské monarchie, měla potenciál prezentovat české umění směrem navenek, mimo české národní společenství. Jak jsme již konstatovali výše, vrovině recenzí českojazyčné beletrie byl tento potenciál využit pouze vomezené míře. Repertoár recenzovaných knih byl silně výběrový. Politik tak mohla díky nakladatelským přehledům sloužit nanejvýš jako základní přehled 20 Souhrn kritických ohlasů na soutěž podává Štolba (1906, s.60–135). 21 „Jakýsi V.G. (prý jmena ‚Guth‘— ač sdělením toho jmena jsem obecenstvu včeské literatuře se znajícímu arci praničeho neřekl)“ (Neruda 1869). 22 Tyto předběžné závěry tak do značné míry souzní spozorováním Josepha Jurta, jenž se pokusil stanovit faktory, které určovaly žurnalistickou kritiku vdenním tisku ajejí součinnost na autonomizačním procesu umění. Jurt je definoval jako aktuálnost, hodnoticí ráz, zřetel kpubliku apůsobení politického směru publikačního orgánu (Jurt 1996, s.85). OPEN ACCESS 80 SLOVO A SMYSL 40 Tento stručný přehled pozdější Grillparzerovy recepce včeskojazyčném prostředí, dovedený až kpočátku 20.století, tak na jedné straně ukazuje nezpochybnitelný potenciál žurnalistické kritiky vPolitik při vnášení uměleckých podnětů zcizího, najmě německého prostředí vkontextu autonomizačního procesu českojazyčného slovesného umění. Ve srovnání sNárodními listy aobdobnými politickými periodiky byla Politik méně svázána sideou realizace národního politického programu, prostupující všemi sférami společnosti. Vpřípadě přijetí díla Franze Grillparzera tak Bozděchův pokus vymanit jej zheteronomního nacionálně-politického výkladu apodřídit jej autonomní uměleckokritické interpretaci předznamenává jeho recepci vprostředí českých parnasistů anásledně moderny. Na druhé straně je však zjevný též relativně omezený dopad této publikační tribuny na veřejné debaty oumění aumělecké kritice včeském prostředí. Bozděchovy úvahy bezprostřední reakce nevyvolaly, těmi byly až Fričovo protichůdné stanovisko anaopak porozumivé navázání na jeho myšlenky uJaroslava Hilberta. ZÁVĚRY Dosavadní pozorování praxe umělecké kritiky (respektive obecně referátů věnovaných problematice umění) na stránkách deníku Politik můžeme sumarizovat následovně: Na příkladu divadelních kritik Viktora Gutha je možné sledovat zcela přirozené prolínání českého aněmeckého pražského divadla, propojeného nejen osobností recenzenta (byť zastíranou užíváním odlišných autorských šifer, které spolu potenciálně mohou komunikovat), ale především ičtenáře, jehož si Guth modeloval auněhož automaticky předpokládal znalost českých iněmeckých dramatických kusů aorientaci vrepertoáru aprovozu českého iněmeckého pražského divadla. Spoužitím Weinbergovy taxonomie můžeme konstatovat, že na stránkách recenzní rubriky Politik byly česká aněmecká kultura prezentovány především „vedle sebe“ či „vbytí pospolu“— tedy pojednávané odděleně, vsamostatných článcích věnovaných činohře aopeře vpříslušném zemském jazyce—, na rovině jednotlivých referátů však občas též „vsobě“ vodkazech na paralely stvorbou ve druhém jazykovém kódu, nikoliv však „proti sobě“ (Weinberg— Wutsdorff— Zbytovský 2018, s.14; Heimböckel— Weinberg 2019, s.81). Toto pozorování je krajně paradoxní vsouvislosti spozdějšími vzpomínkami na zakládání Politik ajejí zaměření (Anonym 1892, s.[1]). Ačkoliv se J.S.Skrejšovský vžádosti opovolení vydávání deníku dovolával ideje propojovat zájmy Čechů ačeských Němců, Politik vžádném případě nebyla projektem kulturního prostředkovatelství, „stavitelství mostů“ mezi oběma etniky vkonfliktním postavení— ať již vrovině českých zemí či mimo ni—, jaké budou vlastní literární moderně.42 Kombinace prosazování ahájení českého politického programu na předních stranách deníku ajazykového utrakvismu vkulturní rubrice vyplývala zkaždodenní potřeby apraxe abonentů, kteří— bez ohledu na své politické smýšlení 42 Kprostředkování mezi českou aněmeckou kulturou vkontextu literární moderny srov.Merhautová 2016. Dekonstrukci metafor prostředkování a„stavění mostů“ mezi oběma prostředími provádí Budňák 2019. OPEN ACCESS LADiSLAV FUTTERA 81 anárodní identitu— přirozeně konzumovali slovesné umění včeském iněmeckém jazyce. Je však nutno dodat, že zjevné snahy kritiků formovat prostřednictvím deníku Politik inscenační praxi českého divadla nedosáhly výraznějšího úspěchu. Vrepertoáru českého divadla se výrazněji neudržel Guthem prosazovaný Gustav Pfleger Moravský aani Emanuelu Bozděchovi se nepodařilo objevit Grillparzerovu Libuši pro české jeviště. Sonda věnovaná recepci díla Franze Grillparzera včeském prostředí pak ukazuje potenciál literárněkritických soudů uveřejňovaných na stránkách deníku Politik při vyjednáváních oautonomii umění aumělecké tvorby. Můžeme navázat na studii Martina Hrdiny, jenž korigoval tvrzení Christophera P.Storcka aJiřího Raka, podle nichž teprve generace české moderny devadesátých let překonala stávající tlak na součinnost umělecké tvorby ačeské politiky, jejichž výslednicí mělo být „národní umění“ (Storck 2001, s.20–22; Rak 1996, s. 15). Hrdina upozornil, že „čeští spisovatelé […] usilovali oemancipaci své tvorby ocelá desetiletí dříve“, přičemž zaujímání „pozice nereflektující vnější zřetele tvorby“ kladl již na sklonek sedmdesátých let (Hrdina 2021, s.19). Do kontextu takto nastíněného dlouhodobého procesu (jenž vdevadesátých letech vrcholí) pak ústrojně zapadá iBozděchův kritický soud oGrillparzerovi (ajeho snaha včlenit Grillparzerovy práce sbohemikálními náměty do českého uměleckého provozu). Jeho estetická východiska při čtení Grillparzera nebyla vsedmdesátých letech dosud většinově akceptovatelná, jednalo se však ostanovisko konkurenční symbiotickému propojení české kultury apolitiky (vněmž nebyl Grillparzer pro českou kulturu přijatelný), které mohlo být— ať již vkontextu parnasismu či posléze moderny— oživováno adále rozvíjeno. Koneckonců izopačné perspektivy Josef Václav Frič svůj posudek na Grillparzera, psaný zpozic umění podřízeného národnímu zájmu, cítil potřebu zahájit defenzivním vymezením vůči tomuto, pro něj konkurenčnímu konceptu literární kritiky. Je přitom pozoruhodné, že tribunou ktakto radikálnímu přeformulování soudu nad Grillparzerem, znacionálně-politické perspektivy včeském prostředí proskribovaným dramatikem, se pro Emanuela Bozděcha mohl stát právě politický deník.43— Ina tomto místě tak můžeme konstatovat specifickou pozici kombinace německojazyčného periodika hájícího český národní program, rozkročeného mezi čtenáři českoaněmeckojazyčnými svýznamným přesahem mimo české země. Zároveň se ovšem jak na Bozděchově, tak iFričově příkladu ukazuje vnitřní napětí včeskojazyčné umělecké kritice avotázce její autonomizace. Průlomové psaní oněmeckých dílech zhlediska estetických kritérií lze sice interpretovat jako příznak určité svobody kritiky, ovšem nacionalistické, politické čtení těchto děl zůstává vtéto fázi latentně přítomné amůže se kdykoliv vrátit. Role Politik při prezentování situace české kultury nečeskému čtenáři, jak českoněmeckému či vídeňskému, tak ipříslušníkům ostatních slovanských národů 43 Martin Hrdina sodkazem na Josepha Jurta (1996, s.85) upozornil, že právě na úrovni žurnalistické kritiky vdenním tisku „vprůběhu šedesátých až osmdesátých let 19.století alespoň pro část českého publika nabývalo na významu kritérium uměleckosti apozice kritika na ose heteronomie— autonomie, jinými slovy začalo být důležité, zda ten či onen kritik pohlíží na dílo primárně vkontextu dějin žánru, zdůrazňuje způsob jeho ztvárnění apod., nebo zastupuje především heteronomní zájmy politické, nebo ekonomické (např.konkrétního nakladatele) či jiné“ (Hrdina 2021, s.25). OPEN ACCESS 82 SLOVO A SMYSL 40 habsburské monarchie, sjejichž periodiky Politik tvořila širší komunikační síť, zůstává výzvou kdalšímu výzkumu, který by precizoval pozici tohoto deníku vmediálním prostoru jak českých zemí, tak icelku habsburské monarchie. PRAMENY Anonym: Slavné redakci „Politik“. Národní listy 9, 1869, č.259, 19.9., příloha, s.[1]. Anonym: Konzert. Politik 9, 1870, č.355, 25.12., s.[4]. Anonym: Rakouský německý básník Grillparzer. Národní listy 11, 1871a, č.16, 17.1., s.[3]. Anonym: Grillparzerfeier. Deutsche VolksZeitung 5, 1871b, č.3, 20.1., s.24. Anonym: Granáty. Humoristické listy 13, 1871c, č.3, 21.1., s.18–19. Anonym: Stenografický snímek Kuhovy řeči oGrillparzerově slavnosti na Žofíně dne 16.ledna 1871. Humoristické listy 13, 1871d, č.3, 21.1., s.18. Anonym: Deutsche Oper. Politik 10, 1871e, č.34, 3.2. [večerní vydání], s.[2]. Anonym: Vereinsnachrichten. Politik 10, 1871f, č.37, 6.2., s.[3]. Anonym: Zprávy spolkové. Národní listy 11, 1871g, č.36, 6.2., s.[2]. Anonym: Granáty. Humoristické listy 13, 1871h, č.15, 15.4., s.118–119. Anonym: Ruthenische Literatur. Politik 12, 1873, č.306, 6.11., s.[7]. Anonym: Neue Bücher. Politik 15, 1876a, č.284, 14.10., s.5. Anonym: Neue Bücher. Politik 15, 1876b, č.288, 18.10., s.4. Anonym: Neue Bücher. Politik 15, 1876c, č.347, 16.12., s.5. Anonym: Čechisches Landestheater. Bohemia 52, 1879, č.292, 23.10., příloha, s.4 [podepsáno A.B.]. Anonym: Reichenberg. Bohemia 56, 1883, č.122, 3.5., s.8. Anonym: Protičeské demonstrace ve dvorním divadle. Národní listy 31, 1891, č.13, 13.1. [odpolední vydání], s.[1]–[2]. Anonym: Třicet let trvání „Politik“. Národní politika 10, 1892, č.255, 15.9., s.[1]–[2]. Anonym [Hilbert, Jaroslav?]: Grillparzer amy. Čas 16, 1902, č.142, 25.5., s.4. Anonym: Úryvky avzpomínky zhistorie našeho listu. Národní politika 51, 1933, č.1, 1.1., 1.příloha, s.1–2. Bozděch, Emanuel: Das Verhältniß Grillparzer’s zu den böhmischen dramatischen Stoffen. Politik 12, 1873, č.294, 25.10., s.[1]–[3]; č.297, 28.10., s.[1]–[3]; č.300, 31.10., s.[1]–[4]; č.304, 4.11., s.[1]– [3]; č.308, 8.11., s.[1]–[4]; č.311, 11.11., s.[3]– [4]; č.314, 14.11., s.[4]. Čelakovský, František Ladislav: Korespondence azápisky I, ed. František Bílý. Česká akademie věd aumění, Praha 1907. Česaný, Alois: Zmých redakčních pamětí. Národní politika 51, 1933, č.1, 1.1., 1.příloha, s.3–4. Frič, Josef Václav: Grillparzer. Povahopisná idramatická studie. Květy 11, 1889, I. pololetí, s.730–736; II. pololetí, s.214–220, 368–374, 476–484, 607–614, 740–748. Frič, Josef Václav: Vdopisech adenících, ed. Karel Cvejn. Československý spisovatel, Praha 1955. Grillparzer, Franz: Sämtliche Werke VI. J.G.Cotta, Stuttgart 1872. Grillparzer, Franz: Libušino proroctví asmrt, přel. Karel Babor [= Pavel Eisner]. In: Vincy Schwarz (ed.): Věčné Čechy. Obrazy avidiny zčeských dějin vněmecké poesii. Toužimský aMoravec, Praha 1939, s.32–39. Grillparzer, Franz: Sláva apád krále Otakara, přel. Radek Malý. Městská divadla pražská, Praha 2019. Guth, Viktor: Pražské divadlo. Pokrok 1, 1869a, č.102, 6.8., s.4 [podepsáno V.G.]. Guth, Viktor: Böhmische Bühne. Politik 8, 1869b, č.215, 6.8., s.[4] [podepsáno uh]. Guth, Viktor: Pražské divadlo. Pokrok 1, 1869c, č.123, 28.8., s.4 [podepsáno V.G.]. OPEN ACCESS LADiSLAV FUTTERA 83 Guth, Viktor: Böhmische Bühne. Politik8, 1869d, č.238, 29.8., s.[3]–[4] [podepsánouh]. Guth, Viktor: Böhmische Bühne. Politik 8, 1869e, č.252, 12.9., s.[4] [podepsáno uh]. Guth, Viktor: Panu Hálkovi, redaktoru „Květů“. Pokrok 1, 1869f, č.144, 18.9., s.3 [podepsáno V.G., divadelní referent „Pokroku“]. Guth, Viktor: Obrana. Pokrok 1, 1869g, č.147, 21.9., s.4. Guth, Viktor: Böhmische Bühne. Politik 8, 1869h, č.357, 28.12. [večerní vydání], s.[2] [podepsáno uh]. Guth, Viktor: Böhmische Bühne. Politik 10, 1871a, č.34, 3.2. [večerní vydání], s.[2] [podepsáno uh]. Guth, Viktor: Deutsche Bühne. Politik 10, 1871b, č.35, 4.2., s.[4]–[5] [podepsáno gt]. Guth, Viktor: Světa pán vžupanu. Lustspiel in 3 Aufzügen von Em. Bozděch. Politik 15, 1876, č.81, 22.3., s.1–2; č.84, 25.3., s.1 [podepsáno uh]. Hálek, Vítězslav: Odbytí. Národní listy 9, 1869, č.261, 21.9., příloha, s.[2]. Herites, František: Houžvička II. Národní listy 22, 1882, č.207, 29.7., s.[1]–[2] [podepsáno -ites]. Hilbert, Jaroslav: Pro Grillparzerovu Libuši, Nová Česká revue 2, 1904/1905, č.1, listopad 1904, s.43–49. Klaar, Alfred: Das moderne Drama dargestellt in seinen Richtungen und Hauptvertretern 1. Geschichte des modernen Dramas in Umrissen. G.Freytag— J.Tempsky, Lepzig— Prag 1883. Kraus, Arnošt: Stará historie česká vněmecké literatuře. Bursík & Kohout, Praha 1902. Mattuš, Karel: Paměti. Svatobor, Praha 1921. Neruda, Jan: Odmítnutí. Národní listy 9, 1869, č.259, 19.9., příloha, s.[1]. (Přetištěno in: České divadlo IV. Spisy Jana Nerudy 17, eds. Julie Štěpánková— Jarmila Sirotková— Břetislav Štorek. SNKLHU, Praha 1958, s.413.) Neruda, Jan: Theatralia. Národní listy 11, 1871a, č.9, 10.1., s.[3]. (Přetištěno in: České divadlo IV. Spisy Jana Nerudy 17, eds. Julie Štěpánková— Jarmila Sirotková— Břetislav Štorek. SNKLHU, Praha 1958, s.162–163.) Neruda, Jan: Theatralia. Národní listy 11, 1871b, č.34, 4.2., s.[3]. (Přetištěno in: České divadlo IV. Spisy Jana Nerudy 17, eds. Julie Štěpánková— Jarmila Sirotková— Břetislav Štorek. SNKLHU, Praha 1958, s.169–170.) Neruda, Jan: Petrohradské časopisy aSmetanova „Prodaná nevěsta“. Národní listy 11, 1871c, č.39, 9.2., s.[1] [podepsáno ∆]. (Přetištěno in: Výtvarné umění ahudba. Spisy Jana Nerudy 20, ed. Dalibor Holub. SNKLHU, Praha 1962, s.176–179.) Neruda, Jan: Protilyrické naladění— Usousedů jde to od podlahy— Jak sobě tenór nezpěvné jmeno Grillparzer přizpůsobil— Zločin zdlouhé chvíle. Národní listy 11, 1871d, č.63, 5.3., s.[1] [podepsáno ∆]. (Přetištěno in: Česká společnost III. Spisy Jana Nerudy 23, ed. František Stýblo. SNKLHU 1960, s.123–125.) Štolba, Josef: Zmých pamětí. Vzpomínky ze života, zdivadla aliterárních styků 2. Nakladatelské družstvo Máje, Praha 1906. Vávra, Vincenc: Na invektivu V.G. divadelního refrenta „Pokroku“. Národní listy 9, 1869, č.259, 19.9., příloha, s.[1]. Vrchlický, Jaroslav: Listy zPrahy VIII. Lumír 13, 1885, č.9, 20.3., s.143–144 [podepsáno Anubis]. LITERATURA Budňák, Jan: Mosty aprostředníci— koberce, houskové knedlíky aproduktivní nepokoj. Figury česko-německých literárních vztahů vprvorepublikovém Československu. In: Václav Petrbok— Václav Smyčka— Matouš Turek— Ladislav Futtera (eds.): Jak psát transkulturní literární dějiny? Ústav pro českou literaturu AV ČR— Akropolis, Praha 2019, s.104–133. Cebe, Jan: Národní politika jako příklad úspěšného deníku první republiky. In: Jana Čeňková— Jan Cebe (eds.): Meziválečná česká aslovenská žurnalistika (1918–1938). Karolinum, Praha 2019, s.60–72. OPEN ACCESS 84 SLOVO A SMYSL 40 Fasold, Regina: Paul Aloys Klars Jahrbuch „Libussa“ (1842–1860). brücken. Neue Folge 1, 1991/1992, č.1–2, s.19–26. Fránek, Michal: Parnasistní modifikace klasicistních prvků: Václav Živsa Svatopluka Čecha. In: Dalibor Tureček— Peter Zajac et al.: Český aslovenský literární klasicismus. Host, Brno 2018, s.513–534. Futtera, Ladislav: Německá píseň očeské Libuši. Obraz českého dávnověku včeské aněmecké literatuře 19.století. Pistorius & Olšanská, Příbram 2015. Hadwiger, Julia: „‚Jungprag‘ war kein Verein und kein Klub, es war ein Herzensbund Gleichgesinnter…“ Spurensuche und Versuch einer Zuordnung. brücken. Neue Folge 20, 2012, č.1–2, s.9–40. Heimböckel, Dieter— Weinberg, Manfred: Projekt interkulturality revisited. Region— interkulturalita— Kafka, přel. Jan Budňák aVáclav Smyčka. In: Václav Petrbok— Václav Smyčka— Matouš Turek— Ladislav Futtera (eds.): Jak psát transkulturní literární dějiny? Ústav pro českou literaturu AV ČR— Akropolis, Praha 2019, s.81–103. Hofman, Alois: Die tschechische Rezeption Franz Grillparzers im 20.Jahrhundert. In: Heinz Kindermann (ed.): Das GrilparzerBild des 20.Jahrhunderts. Festschrift der Österreichischen Akademie der Wissenschaften zum 100. Todestag von Franz Grillparzer. Böhlau, Wien— Köln— Graz 1972, s.225–244. Hrdina, Martin: Hanuš Věnceslav Tůma ve sporu spražskou kritikou. Bohemica litteraria 22, 2019, č.2, s.109–129. Hrdina, Martin: Autonomizace české literatury. Historické vymezení události azkoumání jejího průběhu na příkladu kritiky. Česká literatura 69, 2021, č.1, s.5–32. Jurt, Joseph: Literaturkritik als Vermittlungsinstanz zwischen Autor und Leser. In: Fritz Nies— Bernd Kortländer (eds.): Literaturimport und Literaturkritik: das Beispiel Frankreich. Gunter Narr, Tübingen 1996, s.81–91. Karlík, Filip: Hudební spisovatel askladatel Emanuel Chvála (1851–1924). Disertační práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého vOlomouci, Katedra muzikologie, Olomouc 2021. Kofránková, Václava: Zlatý král achudý hrabě. Přemysl Otakar II. aRudolf Habsburský vhistorické tradici. Lika klub, Praha 2012. Kučera, Martin: Viktor Guth. In: Marie Makariusová (ed.): Biografický slovník českých zemí 20.Historický ústav AV ČR, Praha 2017, s.822–823. Loužil, Jaromír: Uffo Horn und sein Trauerspiel König Otakar. Philologica Pragensia 12, 1969, s.193–220. Merhautová, Lucie: Paralely aprůniky. Česká literatura včasopisech německé moderny (1880–1910). Masarykův ústav aArchiv AV ČR, Praha 2016. Merhautová, Lucie: Wer sind „Prager Dichter“? Nationale und interkulturelle Bestimmungen der literarischen Moderne in Beziehungen zu Prag im Fin de siècle. Études Germaniques 75, 2020, č.1, s.89–107. Mikoletzky, Lorenz: Franz Grillparzer und (die) Böhmen. Jahrbuch der GrillparzerGesellschaft 18 (3.Folge), 1991/1992, s.317–328. Petrbok, Václav: Die Darstellung der tschechischen Nationalbewegung in der zeitgenössischen deutschen und österreichsichen Publizistik und Fachliteratur. Versuch einer Charakterisierung. brücken. Neue Folge 9, 2001, č.1–2, s.41–59. Petrbok, Václav: „Však my se sami dost dovedeme milovati“. Znovu očesko-židovskoněmecké „revolučnosti“ vletech 1843–1847. Slovo asmysl 8, 2011a, č.16, s.95–105. Petrbok, Václav: David Kuh and Jan Neruda. Judaica Bohemiae 46, 2011b, č.2, s.95–126. Petrbok, Václav: „Sprache als Waffe“. Deutsch-tschechischer Sprachenwechsel im literarischen Leben in den böhmsichen Ländern 1860–1900. In: Klaas-Hinrich Ehlers— Marek Nekula— Martina Niedhammer— Hermann Scheuringer (eds.): Sprache, Gesellschaft und Nation in Ostmitteleuropa. Institutionalisierung und Alltagspraxis. Vandenhoeck & Ruprecht, Göttingen 2014. Petrbok, Václav— Nekula, Marek: Mehrsprachigkeit— Zweisprachigkeit. OPEN ACCESS LADiSLAV FUTTERA 85 In: Peter Becher— Steffen Höhne— Jörg Krappmann— Manfred Weinberg (eds.): Handbuch der deutschen Literatur Prags und der Böhmischen Länder. J.B.Metzler, Stuttgart 2017, s.73–86. Pokorná, Magdaléna: Jedna hora vysoká je adruhá je nízká. Karel Havlíček ajeho souputníci ve vzájemné korespondenční aliterární komunikaci. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2016. Rak, Jiří: Úvod namísto recenze. In: Robert B.Pynsent: Pátrání po identitě. Jinočany, H & H 1996, s.5–18. Reittererová, Vlasta: Střet dvou panovníků očima Franze Grillparzera avočích generací. In: Franz Grillparzer: Sláva apád krále Otakara. Městská divadla pražská, Praha 2019, s.31–70. Sojková, Hana: Problematika recepce děl Franze Grillparzera stematikou zčeských dějin amytologie. Magisterská diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Ústav translatologie, Praha 2009. Storck, Christopher F.: Kulturnation und Nationalkunst. Strategien und Mechanismen tschechischer Nationsbildung von 1860 bis 1914. Wissenschaft und Politik, Köln 2001. Topor, Michal: Alfred Klaar oder Einblicke in die frühen Schichten des „Prager Karpeleseums“. Études Germaniques 75, 2020, č.1, s.77–87. Urban, Otto: Česká společnost 1848–1918. Svoboda, Praha 1982. Velek, Luboš: Toaletní papír ajeho politická symbolika. Královský reskript zroku 1871. Dějiny asoučasnost 28, 2006, č.8, s.12. Velek, Luboš: Německý tisk české Národní strany. Kprehistorii Skrejšovského deníku Politik. In: Fontes ipsi sitiunt. Sborník prací ksedmdesátinám archiváře ahistorika Eduarda Mikuška. Státní oblastní archiv vLitoměřicích— Scriptorium, Litoměřice— Praha 2016, s.197–212. Vítová, Eva— Ludvová, Jitka: Otakar Hostinský. In: Jitka Ludvová (ed.): Hudební divadlo včeských zemích. Osobnosti 19.století. Academia, Praha 2006, s.214–217. Weinberg, Manfred— Wutsdorff, Irina— Zbytovský Štěpán: Einleitung. In: Manfred Weinberg— Irina Wutsdorff— Štěpán Zbytovský (eds.): Prager Moderne(n). Interkulturelle Perspektiven auf Raum, Identität und Literatur. Transcript, Bielefeld 2018, s.7–17. OPEN ACCESS