Pragmatika : studijní příručka

KAROLINUM Lucie Saicová Římalová Pragmatika Studijní příručka Pragmatika Studijní příručka Lucie Saicová Římalová Vydala Univerzita Karlova vPraze, Nakladatelství Karolinum Grafická úprava Jan Šerých Sazba DTP Nakladatelství Karolinum Vydání první © Univerzita Karlova vPraze, 2014 © Lucie Saicová Římalová, 2014 ISBN 978-80-246-2845-5 (online: pdf) Příručka vznikla vrámci projektu Rozvoj ainovace bakalářského studia českého jazyka vÚstavu českého jazyka ateorie komunikace FFUK vPraze (CZ.2.17/3.1.00/33275), který byl realizován vobdobí 2011–2013 za finanční podpory Operačního programu Praha Adaptabilita. Univerzita Karlova vPraze Nakladatelství Karolinum 2014 www.karolinum.cz [email protected] Obsah Obsah 5 1. Pragmatika: pragmalingvistika, lingvistická pragmatika, pragmatická lingvistika 7 2. Očem spolu komunikujeme ajaké prostředky ktomu užíváme 12 3. Kooperace akonflikt 18 4. Zdvořilost 23 4.1 Zdvořilostní princip (G. Leech, 1983) 23 4.2 Teorie tváře (P. Brownová– S. Levinson, 1978) 26 4.3 Teorie tykání avykání (R. Brown– A. Gilman, 1960) 29 4.4 Řečová etiketa azdvořilostní strategie 31 4.5 Nezdvořilost 33 5. Vyjadřování komunikačního záměru mluvčího 35 5.1 Teorie mluvních aktů 35 5.2 Teorie komunikačních funkcí 39 6. Subjekty vpromluvě, stylizace asebestylizace, komunikační perspektiva, komunikační strategie 42 7. Persvaze, argumentace, manipulace, asertivita 46 7.1 Persvaze, přesvědčování 46 7.2 Argumentace 47 7.3 Manipulace 48 7.4 Asertivita 50 8. Dialog zhlediska pragmatiky 53 9. Presupozice, reference adeixe zhlediska pragmatiky 57 9.1 Presupozice 57 9.2 Reference adeixe 58 Základní přehledová literatura koboru 62 7 1. Pragmatika: pragmalingvistika, lingvistická pragmatika, pragmatická lingvistika Pragmatika, lingvistická pragmatika či pragmalingvistika je ve svých základech poněkud rozporná: Vymezení oboru je obtížné (diskusi ktomu srov. např. Levinson, 1983; Machová– Švehlová, 2001: 84–86; Huang, 2007, aj.), existuje množství rozmanitých definic (viz dále) aněkteré přístupy (např. některé kognitivně orientované) ani pragmatiku jako samostatný obor nevydělují apředpokládají spíše jakési kontinuum mezi tím, co bývá tradičně řazeno do sémantiky, atím, co bývá pokládáno za součást pragmatiky. Na druhou stranu jevy, které bývají pod termíny pragmatika, pragmalingvistika atp. zahrnovány, patří kzásadním otázkám, tématům aproblémům spojeným skomunikací asužíváním jazyka azájem ojejich zkoumání vlingvistice stále narůstá. Rovněž jako uživatelé jazyka máme sjevy obvykle zkoumanými vrámci pragmatiky každodenní zkušenost, jejich dobré zvládnutí nám usnadňuje komunikaci, naopak potíže vdané oblasti mohou snadno vést knedorozumění či konfliktům. Ovládnutí pragmatiky také bývá jednou znejobtížnějších oblastí při učení se cizímu jazyku atéž bývá náročné tuto problematiku někoho prakticky učit. Pochopení pragmatických témat tak může být přínosné nejen zhlediska teoretického, ale může mít ivýrazně pozitivní praktické důsledky. Vodborné literatuře se termín pragmatika objevuje vněkolika významech aexistuje rovněž několik dalších označení souvisejících sdanou oblastí: a) Pragmatika jako součást sémiotiky, tj. nauky oznaku. Vtomto pojetí je pragmatika typicky reprezentována jedním vrcholem zMorrisova sémiotického trojúhelníku, ato vrcholem symbolizujícím užívání znaku či vztah znaku kuživatelům; objevují se však ijiná pojetí (srov. např. Černý– Holeš, 2004). 8 b) Pragmatika jako filozofický směr. c) Pragmatika jako lingvisticky orientovaný směr či součást lingvistiky.– Vtomto případě se užívá též označení lingvistická pragmatika či pragmalingvistika. Vrámci lingvistiky bývá pak diskutován vztah mezi pragmatikou asémantikou (viz dále), popř. pragmatikou agramatikou (viz např. Hirschová, 2006). d) G. Leech (1983) navrhl ještě termín sociopragmatika, již vymezil jako obor stojící na pomezí pragmatiky asociologie azabývající se jevy vázanými na příslušnou kulturu, např. zdvořilostí. Termín pragmalingvistika pak navrhl užívat vužším významu pro zkoumání jazykových prostředků užívaných vurčitém jazyce pro pragmatické účely (srov. Hirschová, 2006: 9). e) Pokud se zabýváme osvojováním pragmatických jevů dětmi, je možné hovořit též ovývojové pragmatice. (Vtéto příručce se však vývojovou pragmatikou zvláště nezabýváme; základní přehled oproblematice osvojování pragmatických jevů nabízí např. Ninio– Snow, 1996.) Vdalších částech této příručky jsme se rozhodli užívat termín pragmatika, ato ve významu lingvisticky orientovaného směru. Počátky novodobé pragmatiky bývají kladeny do období tzv. komunikačně-pragmatického obratu (viz např. Helbig, 1991), souvisí zejména sfilozofií jazyka atzv. teorií mluvních aktů (viz dále téma 5). Vymezení oboru je různé anejednotné, často je definice vyřešena spíše výčtem témat, jimiž se pragmatika zabývá. Vodborné literatuře se můžeme setkat např. snásledujícími definicemi oboru či popisy toho, čím se obor zabývá (srov. např. Machová– Švehlová, 2001; Hirschová, 2006; Huang, 2007; Levinson, 1983, aj.): Prvním typem je definice pragmatiky jako nauky oužívání znaků či nauky zabývající se vztahem znaků kuživatelům či kontextu: např. „popisuje vztah jaz. znaku aúčastníků komunikace sohledem na komunikační kontext“ (ESČ, 2002: 332; autorem hesla je M. Nekula). Jiné přístupy uvažují spíše vrovině významů, např. vymezují pragmatiku jako nauku ovýznamech, které jsou vázané na kontext či užívání jazyka (srov. např. Levinson, 1983, aj.). Někdy je pragmatika definována spíše negativně, např. jako obor, který se zabývá těmi významy, jimiž se nezabývá sémantika, abývá pak hledána hranice mezi oběma obory (příklady srov. např. Hirschová, 2013 nebo 2006). Upragmatiky se přitom předpokládá, že se zabývá těmi významy či těmi složkami významů, které jsou např. nekonvencializované (např. se hovo- 9 ří onekonvencializovaných složkách verbální mezilidské komunikace, např. Machová– Švehlová, 2001: 84). Některé definice se zdají být spíše definicemi kruhem, srov. např. pojetí pragmatiky jako nauky opragmaticky aktivních prostředcích či pragmalingvistiky jako jazykovědné části pragmatiky (kmožným definicím pragmatiky srov. např. Machová– Švehlová, 2001: 84–86). Zuvedeného stručného nástinu vymezení oboru je také patrné, že pragmatika se různým způsobem stýká sřadou dalších oborů, nauk či směrů– jde především osémantiku, gramatiku, teorii mluvních aktů, teorii jazykového či mluvního jednání, komunikačně založené teorie textu, teorii dialogu, sémiotiku, kognitivní lingvistiku, ale ipsychologii apsycholingvistiku asociologii asociolingvistiku aj. (srov. např. Hirschová, 2006; Huang, 2007; aj.; řady ztěchto vztahů se dotkneme udalších témat). Ktématům, jimiž se pragmaticky orientované výzkumy obvykle zabývají, patří zejména: a) principy komunikace, otázky kooperace akonfliktu vkomunikaci; principy, které umožňují, že si komunikanti porozumí; b) obsahová avztahová stránka komunikace; vyjadřování vztahů mezi komunikanty; principy zdvořilosti, zdvořilostní strategie; c) verbální aneverbální komunikace; prostředky neverbální komunikace; d) vyjadřování záměrů mluvčího, řečové (mluvní) akty, komunikační (komunikativní) funkce ajejich vyjadřování (indikace); e) komunikační strategie; problematika přesvědčování, argumentace, manipulace; f) jevy související se vztahem promluvy akontextu, deixe, reference, vztažení kčasu či prostoru; presupozice; g) principy výstavby dialogu. Jako je tomu iujiných oborů, ani lingvistická pragmatika není oborem vnitřně stejnorodým, ale je možné vjejím rámci vysledovat různé směry či proudy (srov. např. Hirschová, 2013: 19–20, otzv. radikální pragmatice apragmatice umírněné, které se liší vtom, jak velkou roli přiznávají kontextu ajeho vlivu na význam věty či výpovědi). Také ne všichni autoři aautorky do pragmatiky zahrnují všechna témata uvedená výše. Vtradici české lingvistiky např. bývá oněkterých otázkách (např. deixe, reference, presupozice, výstavba dialogu, argumentace) pojednáno vrámci oborů jiných, např. stylistiky, nauky otextu, rétoriky či gramatiky. 16 mluvených dialogů různých typů, ale systematičtější výzkum kdispozici zatím není (srov. např. studii P. Kaderky in Čmejrková– Hoffmannová, 2011: 211–232; srov. též různé práce J. Hoffmannové, O.Müllerové adalších omluvené češtině). Otázky acvičení ktématu 2: 1) Základní opakovací otázky: a) Jakými typy prostředků komunikujeme? b) Jaké znáte typy neverbálních prostředků? c) Jaké znáte typy gest? d) Očem spolu komunikujeme? Co je to obsahová avztahová stránka komunikace ametakomunikace? 2) Představte si sedícího člověka, který drží vruce lžičku. Zvažte, za jakých okolností budete pohyb jeho ruky se lžičkou pokládat za gesto, za jakých za „pouhý“ pohyb či činnost. 3) Uveďte příklady komunikace oblečením. 4) Bylo by možné nějak zkoumat komunikaci pomocí olfaktorických (čichových) vjemů? Jak? 5) Měla by se lingvistika zabývat komunikací pomocí všech známých typů neverbálních prostředků, nebo se omezit jen na některé? Proč? 6) Máte nějakou zkušenost sodlišným fungováním neverbální komunikace vrůzných kulturách? Ojaké kultury šlo ajak se rozdíly projevovaly? Vybraná literatura ktématu 2: Psychologicky zaměřený pohled na motivaci mezilidské komunikace ana to, očem komunikujeme, nabízejí: KŘIVOHLAVÝ, Jaro (1988): Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Nakladatelství Svoboda. (nebo jiné vydání) VYBÍRAL, Zbyněk (2000): Psychologie lidské komunikace. Praha: Portál. 17 Teorii dvou stránek komunikace rozpracovává publikace: WATZALWICK, Paul– BEAVIN BAVELASOVÁ, Janet– JACKSON, Don D. (2011): Pragmatika lidské komunikace. Interakční vzorce, patologie aparadoxy. Brno: Newton Books. nebo starší vydání WATZLAWICK, Paul– BEAVIN BAVELASOVÁ, Janet– JACKSON, Don D. (1999): Pragmatika lidské komunikace. Hradec Králové: Konfrontace. Oneverbálních prostředcích komunikace pojednávají např.: KŘIVOHLAVÝ, Jaro (1988): Jak si navzájem lépe porozumíme. Praha: Nakladatelství Svoboda. ZAŁAZIŃSKA, Aneta (2006): Niewerbalna struktura dialogu. Kraków: Universitas. ZÁRUBOVÁ-PFEFFERMANNOVÁ, Noemi (2008): Gesta amimika. Praha: Akademie múzických umění vPraze. ČMEJRKOVÁ, Světla– HOFFMANNOVÁ, Jana (eds.) (2011): Mluvená čeština: Hledání funkčního rozpětí. Praha: Academia. (vybrané části) Základní přehledy oneverbální komunikaci naleznete ive většině přehledových prací opragmatice, např. Chejnová (2010); Machová– Šamalová (2005); Machová– Švehlová (1996 nebo 2001).1 Bibliografický údaj zmíněné McNeillovy práce ogestech je: McNEILL, David (1992): Hand and Mind. What Gestures Reveal about Thought and Mind. Chicago: University of Chicago Press. Neverbální komunikaci udětí se věnuje např.: DOHERTY-SNEDDON, Gwyneth (2003): Neverbální komunikace dětí. Praha: Portál. 1 Úplné bibliografické údaje viz přehled literatury vzávěru příručky. 18 3. Kooperace akonflikt Jednou zmožností, jak nahlížet na komunikaci, je sledovat, zda účastníci spolu kooperují (nebo nikoli) azda vkomunikaci dochází knesouladu či konfliktům. Vpodobném kontextu je kooperací míněna spolupráce komunikantů, snaha ovzájemné pochopení myšlenek, pocitů, záměrů atp. ajako konflikt bývají označovány nejen případy, jako je hádka, ale také nedorozumění či třeba manipulace, tj. konflikt je vtomto případě pojímán poněkud šířeji, než bývá běžně obvyklé (viz též témata 4.5 a7) Základní teorií zabývající se kooperací vkomunikaci je teorie kooperačního principu verbální komunikace ze 70. let 20. století, jejímž autorem je Paul Grice. Tato teorie se stále objevuje vrůzných analýzách komunikace, ikdyž někdy kní je přistupováno kriticky. Teorie sestává zobecnějšího kooperačního principu ačtyř základních maxim (pokynů, příkazů), které by měly být při kooperativní komunikaci podle autora dodržovány. Kooperační princip verbální komunikace autor definuje jako pokyn, abychom jako účastníci komunikace ke komunikaci přispívali tak, jak je vdané chvíli potřeba, apodle toho, jaký je účel dané komunikace či jak se komunikace, do níž jsme zapojeni, vyvíjí: „Make your conversational contribution such as is required, at the stage at which it occurs, by the accepted purpose or direction of the talk exchange in which you are engaged“ (Grice, 1989: 26). Princip je pak rozpracován do následujících čtyř maxim, které se skládají ze submaxim; voriginální verzi jsou maximy asubmaximy formulovány vpodobě dvojic příkazů; jeden příkaz vždy specifikuje, co máme dělat, druhý uvádí opak, tj. co dělat nemáme: 19 a) Maxima kvantity (quantity maxim): Neříkej ani příliš mnoho informací, ani příliš málo; říkej přiměřené množství informací. b) Maxima kvality (quality maxim): Říkej to, očem jsi přesvědčen, že je pravda, neříkej to, očem nejsi přesvědčen, že je pravda (tj. tím, co nemáme říkat, nejsou jen lži, ale také různé nepodložené informace, polopravdy atp.). c) Maxima relevance (relation maxim): Říkej jen to, co je relevantní, co je vdané chvíli potřeba, co je důležité; neříkej, co není relevantní (tj. nemáme např. odbíhat od tématu, říkat to, co ostatní již vědí atd.). d) Maxima způsobu (manner maxim): Vol vhodný způsob vyjádření– mluv přesně, stručně, uspořádaně, srozumitelně, nevyjadřuj se víceznačně, nejasně atp. Teorie vzbudila značný zájem aautorem uvedené čtyři aspekty komunikace bývají ivdnešní literatuře často využívány. Ukazuje se však, že vreálné komunikaci bývá autorem formulovaný princip velmi často porušován;– nabízí se iúvaha, zda porušování kooperačního principu nemůže být vlastně častější či běžnější než jeho dodržování. Dodržování maxim je spojeno spíše skomunikací, která je přísně zaměřena na předání informací co možná nejefektivnějším způsobem. Je ovšem otázka, jak často se podobné situace objevují vreálné komunikaci. Stejně jako uřady jiných podobných teorií je také třeba zvažovat, nakolik jde oprincip kulturně specifický azda (či jak) je možné jej aplikovat na komunikaci vrůzných kulturách. Porušování kooperačního principu může mít různou podobu– porušena může být jedna maxima, ale může jich být také více. Kčasto uváděným případům porušování kooperačního principu patří následující (srov. např.: Machová– Šamalová, 2005; Chejnová, 2010): a) Porušením maximy kvantity je např. uvádění informací, které jsou nadbytečné, nebo neuvedení některých informací, které jsou naopak potřebné. b) Porušením maximy kvality jsou např. lži, polopravdy, ironie, metafory. c) Porušením maximy relevance jsou např. náznaky, nepřímá vyjádření, zatajování informací, vyhýbání se odpovědi. d) Porušením maximy způsobu jsou např. dvojznačná, nepřesná či rozporná vyjádření. Z výše uvedených příkladů je patrné, že k porušování maxim kooperačního principu dochází vkomunikaci běžně, vněkterých komunikačních situacích je možná porušení vybraných maxim dokonce očekáváno ajejich dodržení by naopak vedlo ke konfliktu (srov. např. řadu situací zdvořilostních). Některé zjevů uváděných mezi příklady 20 jsou také značně komplexní amohou se objevovat vrůzných kontextech vrůzných podobách– amohou být také různě hodnoceny: někdy mohou být pokládány za nežádoucí, jindy nikoli (srov. např. otázku lži atzv. bílé lži; ktématu lži srov. též některé práce zoblasti kognitivní lingvistiky; viz např. Lakoff, 1987 nebo české vydání). P. Grice je také spojován steorií (konverzační) implikatury, jež se zabývá tím, že vkomunikaci je často sdělováno více, než je doslovně vyřčeno, tj. že promluvy mluvčích mohou obsahovat iněco, co není explicitně řečeno, tedy nějaké implicitní– „skryté“– významy. (Stouto problematikou souvisí itéma 2 „Očem spolu komunikujeme“ ataké se jí dotýkají teorie mluvních aktů akomunikačních funkcí; viz téma 5.) Základní otázka, kterou si kladl P. Grice, zněla: Jak je možné, že dojde kdorozumění (tj. že adresát dokáže interpretovat výpověď mluvčího), když mluvčí často porušují maximy kooperačního principu (tj. vyjadřují se např. nepřímo, vnáznacích atp.)? Dle autora je dorozumění možné proto, že při komunikaci předpokládáme, že komunikační partner nám chce něco sdělit. Pokud jeho vyjádření nedává vdoslovné podobě smysl, hledáme další možné výklady či interpretace. Významy, které jsou „skryté“, implikované (tj. implikatura), jsou „odhaleny“ pomocí inferencí (tj. vyvozování či usuzování; srov. příslušné heslo vESČ, 2002: 179–180, autorkou hesla je I. Nebeská). Důležité jsou přitom naše znalosti osvětě (vjiných přístupech by se mohlo hovořit ozkušenostní bázi atp.), pomocí nichž doplníme chybějící místa ve sdělovaných informacích. (Otázky, jak si vlastně příjemce nějakého sdělení vytváří inference, se týká itzv. teorie relevance D. Sperbera aD. Wilsonové, kterou však vtéto příručce ponecháváme stranou; základní informace oteorii viz vESČ, 2002: 483, autorkou hesla je I. Nebeská.) P. Grice rozlišil dva typy implikatur: a) implikatury konvenční, které jsou součástí významu příslušného jazykového prostředku (ajsou tedy vdané kultuře obvyklé); b) implikatury konverzační, které jsou vázány na konkrétní komunikaci avznikají typicky při porušení Griceových maxim; často jde otzv. nepřímé mluvní akty (viz dále téma 5). Vpragmaticky orientované literatuře se můžeme setkat ještě stermínem explikatura (explicature; např. Huang, 2007: 188–194), kterým se míní explicitní obsah výpovědi jakožto jistý protiklad implikatury aobsahu implicitního, včeském kontextu však termín zatím není vžitý. Teorii P. Grice pak bývá vytýkáno, že explicitnímu obsahu nevěnuje dostatek pozornosti. 21 (Zvláštním problémem, kterému zde nemůžeme věnovat více místa, je však samotná představa otom, co to je vlastně doslovné vyjádření.2) Otázky acvičení ktématu 3: 1) Základní opakovací otázky: a) Definujte nebo vysvětlete následující: kooperační princip verbální komunikace ajeho maximy, implikatura, konvenční implikatura, konverzační implikatura b) Kpříkladům porušení maxim kooperačního principu uvedeným výše doplňte vhodné příklady zvlastní zkušenosti. Uveďte další porušení jednotlivých maxim kooperačního principu. Zkuste nalézt příklady, kdy je porušeno zároveň více (či co nejvíce) maxim. 2) Co je pro vás lež? Jsou různé druhy lží? Pokud ano, jaké? Jsou lži, které nejsou hodnoceny jako něco negativního? Pokud ano, uveďte příklady. 3) Očem či vjakých situacích bychom mohli anemohli komunikovat, kdybychom se přísně drželi maxim kooperačního principu komunikace? Vybraná literatura ktématu 3: Teorii vpůvodní autorově verzi naleznete např. vpráci: GRICE, Paul (1989): Logic and Conversation. In: Paul Grice: Studies in the Way of Words. Cambridge, Mass.– London: Harvard University Press, s. 22–85. (nebo jiné vydání) Vpřehledových publikacích opragmatice bývá teorie často shrnována arůzně diskutována, patří koblíbeným tématům, srov. např.: CHEJNOVÁ, Pavla (2010): Didaktické transformace pragmalingvistických témat. Praha: PedF UK. MACHOVÁ, Svatava– ŠVEHLOVÁ, Milena (2001): Sémantika apragmatická lingvistika. Praha: PedF UK. (nebo starší vydání MACHOVÁ, Svatava– ŠVEH2 Zajímavá debata kvýznamu slova „doslovný“ / literal se odehrála např. mezi kognitivně orientovanými vědci G. Lakoffem aA. Wierzbickou (např. Lakoff, 1986). 22 LOVÁ, Milena (1996): Sémantika apragmatika jako lingvistické disciplíny. Praha: PedF UK.) MACHOVÁ, Svatava– ŠAMALOVÁ, Markéta (2005): Výuka pragmatických aspektů řečové komunikace ve vyšších třídách gymnázií ana SOŠ. Praha: PedF UK. Detailnější pohled na problematiku (včetně např. podrobnějšího výkladu orůzných druzích implikatur) lze nalézt vpublikaci: HIRSCHOVÁ, Milada (2013): Pragmatika včeštině. Praha: Karolinum. Oimplikatuře aexplikatuře pojednává též: HUANG, Yan (2007): Pragmatics. Oxford et al.: Oxford University Press. Základní výklad oinferencích aoteorii relevance spolu sodkazy na vybranou literaturu obsahují hesla: NEBESKÁ, Iva (2002): Inference. In: ESČ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 179–180. NEBESKÁ, Iva (2002): Teorie relevance. In: ESČ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 483. Text kapitoly odkazuje ještě na práce: LAKOFF, George (1987): Women, Fire and Dangerous Things. Chicago– London: The University of Chicago Press. (nebo české vydání) LAKOFF, George (1986): The Meanings of Literal. In: Metaphor and Cognitive Activity, I, 1986, č. 4, s. 1–6. 23 4. Zdvořilost Kjevům, jimž byla vrámci pragmatiky věnována opakovaně pozornost, patří zdvořilost, její principy aprostředky jejího vyjadřování. Existuje řada teorií zdvořilosti, my se budeme zabývat třemi základními: zdvořilostním principem G. Leeche, teorií tváře P. Brownové aS.Levinsona ateorií tykání avykání R. Browna aP. Gilmana. Zvýzkumů věnovaných češtině zmíníme některé otázky řečové etikety, ato vpojetí M.Švehlové). Uvšech teorií zdvořilosti je opět na místě otázka, nakolik je možné je pokládat za obecně platné, resp. nakolik jsou vázané na určitou kulturu. 4.1 Zdvořilostní princip (G. Leech, 1983) G. Leech formuloval zdvořilostní princip (podobně jako P. Grice princip kooperační, viz výše téma 3) vpodobě maxim, „pokynů“, které mají být vpřípadě zdvořilého chování avyjadřování dodržovány akteré zároveň usilují popsat principy, na jejichž základě zdvořilost funguje. Jednotlivé maximy se však nemusí uplatnit všechny zároveň, spíše platí, že každá je typická pro určité typy komunikačních situací (resp. mluvních aktů či komunikačních funkcí; viz dále téma 5)– např. maxima taktu amaxima velkorysosti (viz dále) se typicky uplatňují vsituacích, kdy jeden komunikant druhého oněco žádá, kdy druhému dává pokyny či třeba něco slibuje. Vzákladní verzi teorie existuje šest maxim zdvořilostního principu; opět mají podobou dvou submaxim, jedna formuluje, co máme dělat, druhá, co nemáme dělat: a) Maxima taktu (tact maxim): Minimalizuj nároky na komunikačního partnera (vdoslovném pojetí minimalizuj jeho „náklady“); maximalizuj jeho prospěch. 24 b) Maxima velkorysosti (generosity maxim): Minimalizuj svůj prospěch, maximalizuj nároky na sebe (maximalizuj své „náklady“). c) Maxima ocenění (approbation maxim): Minimalizuj kritiku adresáta, maximalizuj ocenění adresáta. d) Maxima skromnosti (modesty maxim): Minimalizuj chválu sebe samého, maximalizuj kritiku sebe samého. e) Maxima souhlasu (agreement maxim): Minimalizuj nesouhlas sadresátem (nesoulad mezi sebou aadresátem), maximalizuj souhlas sadresátem (soulad mezi sebou aadresátem). f) Maxima účasti (sympathy maxim): Maximalizuj účast sadresátem (tj. maximalizuj projevy sympatií, pochopení, zájmu oněj atp.). Maximy bývají někdy ve výkladech spojovány do dvojic, můžeme se tak setkat sformulacemi typu maxima taktu ašlechetnosti (spojuje maximy uvedené sub a) ab)); maxima ocenění auznání / maxima ocenění asouhlasu / maxima ocenění askromnosti (jde orůzné kombinace maxim c), d) ae)). Někdy je ještě uváděna maxima fatická, jež doporučuje udržovat kontakt sadresátem (např. tím, že budeme udržovat rozhovor, třeba nezávaznými rozhovory opočasí atp.; ktématu tzv. fatické komunikace včeštině srov. např. Hoffmannová, 1996). Součástí Leechovy teorie je inávrh tří principů (škál), pomocí nichž volíme, jak se zdvořile vyjádřit. Jde onásledující škály: a) škála nákladů aprospěchu (cost– benefit scale); b) škála nezávaznosti (optionality scale); c) škála nepřímosti (indirection scale). Autor předpokládá, že komunikant při volbě, zda ajak se zdvořile zachovat, zvažuje tyto škály avolí variantu, která se zdá nejvhodnější;– obvykle je očekáváno, že preferována bude varianta, která bude pro komunikanta či komunikanty nejméně náročná, ajako zdvořilejší bude hodnoceno to vyjádření, které je formulováno nezávazněji či nepříměji. Je zřejmé, že uvedená tři kritéria se mohou dostávat do různých vztahů či rozporů. (Za povšimnutí stojí též to, jak je zněkterých formulací maxim iškál patrné, že autorova teorie je založena na výrazné „ekonomické“ metafoře apojímá komunikaci jako jakýsi obchod; srov. též teorii tváře, 4.2.) 25 Otázky acvičení ktématu 4.1: 1) Základní opakovací otázky: a) Definujte nebo vysvětlete, co je zdvořilostní princip ajeho maximy. b) Vysvětlete mechanismus, na jehož základě podle G. Leeche volíme, jak se zdvořile vyjádřit. 2) Představte si následující varianty téže situace; zhodnoťte je zhlediska kooperačního principu P. Grice (viz 3) azhlediska Leechova zdvořilostního principu: Potkají se dvě sousedky, Jana aHana. Jana má nový účes, oněmž si Hana myslí, že není hezký. Hana řekne Janě: a) Sluší vám to. b) Máte zajímavý účes. c) Máte nový účes. d) Váš účes se mi nelíbí. e) Nesluší vám to. f) Já bych si takový účes nepořídila. 3) Zhodnoťte svyužitím Leechovy teorie zdvořilosti následující výpovědi. Posuďte míru jejich zdvořilosti, popř. zvažte, zda mohou být zhlediska zdvořilosti hodnoceny různě vrůzných kontextech; odpověď vysvětlete: a) Napište mi mail.– Napíšu vám mail. b) Můžete mi napsat mail?– Nemohl byste mi napsat mail?– Mohl byste být tak laskav anapsat mi mail? Vybraná literatura ktématu 4.1: Teorie vpůvodní autorově podobě je součástí publikace: LEECH, Geoffrey N. (1983): Principles of Pragmatics. London– New York: Longman. Stejně jako teorie P. Grice je iteorie Leechova oblíbeným tématem přehledových prací opragmatice, proto shrnutí teorie nalezneme vřadě základních příruček pragmatiky, např.: MACHOVÁ, Svatava– ŠVEHLOVÁ, Milena (2001): Sémantika apragmatická lingvistika. Praha: PedF UK. (nebo MACHOVÁ, Svatava– ŠVEHLOVÁ, Milena (1996): Sémantika apragmatika jako lingvistické disciplíny. Praha: PedF UK.) 32 případech má vliv řada pragmatických faktorů, jako je např. vztah mezi účastníky, jejich věk, sociální role, pohlaví, předchozí zkušenosti aj. Řečová etiketa se dle autorky uplatňuje nejvíce vnásledujících situacích: oslovení, pozdravy, pozvání, poděkování, loučení, výzvy apokyny, výtky astížnosti, souhlas anesouhlas. Vkaždé zoblastí, vnichž se řečová etiketa projevuje, bývá obvykle kdispozici více formulí, které se liší tím, vjaké situaci ave vztahu ke komu je užíváme. Za hlavní funkci spojenou sřečovou etiketou autorka pokládá funkci fatickou, ato především vpodobě snahy udržet „pozitivní“, zdvořilou atmosféru interakce, připisuje však řečové etiketě iřadu funkcí dalších, např. funkci přesvědčovací či regulativní, funkci emocionální či funkci estetickou. Formule řečové etikety mívají dle autorky podobu ustálených, konvencializovaných obratů, jimiž mluvčí signalizuje vztah kadresátovi akteré užívá krůzným zdvořilostním strategiím. Často jde opředem připravené modely, které se užívají stereotypně, automaticky, které jsou součástí sociální symboliky (tj. odrážejí různé aspekty mimojazykové skutečnosti, jako je např. vztah mezi komunikanty ajejich vzájemné postavení; srov. též tzv. sociální deixi, viz dále téma 9), ajsou významově jakoby vyprázdněné, tj. někdy nesdělují nové informace, ale mají vrámci zdvořilosti jiné funkce. Zjazykovědného hlediska je pak vřečových formulích možné sledovat např. různé posuny aspecifika vužívání slovesné osoby, záporu, perspektivy ztvárnění skutečnosti aj. Podrobnější pohled na užívání formulí řečové etikety arůzných zdvořilostních strategií (srov. též dále komunikační strategie, téma 6, avýše teorii tváře, téma 4.2) vreálné současné komunikaci nabízejí výsledky dotazníkových šetření, jimž se věnovala P. Chejnová (2012): kromě obvykle zkoumaných oblastí, jako jsou pozdravy, rozloučení, děkování, omlouvání se ajejich přijímání, se autorka zabývá též např. kondolováním, gratulacemi, přípitky či odpovědí na otázku Jak se máš? Podobné výzkumy mohou být využitelné mj. při výuce češtiny, popř. při výuce češtiny jako cizího jazyka. Otázky acvičení ktématu 4.4: 1) Základní opakovací otázky: a) Definujte či vysvětlete: řečová etiketa, formule řečové etikety b) Jaké funkce mají zdvořilost ařečová etiketa? 2) Zvažte, vjakých situacích užíváme následující pozdravy: čau– čaues– ahoj– pa– pápá– nashle– na shledanou– sbohem 33 3) Existuje nějaká situace, pro niž včeštině není dostatečný repertoár formulí řečové etikety? 4) Máte nějaké zkušenosti srozdíly vužívání řečové etikety, které by souvisely svěkem či pohlavím mluvčích? Jaké? 5) Jaké situace pokládáte zhlediska užívání řečové etikety azdvořilostních strategií za nejobtížnější? 6) Jaké komunikační strategie aformule řečové etikety je možné užít vnásledujících situacích? Dáváte některým přednost? a) reakce na otázku Jak se máš? b) kritika areakce na ni c) novoroční přání areakce na něj d) kondolence areakce na ni Vybraná literatura ktématu 4.4: Základními publikacemi kvýkladu ořečové etiketě azdvořilostních strategiích včeštině jsou: CHEJNOVÁ, Pavla (2012): Zdvořilostní strategie. Praha: PedF UK. ŠVEHLOVÁ, Milena (1994): Zdvořilost ařečová etiketa. In: Filologické studie XIX. Praha: Karolinum, s. 39–61. HIRSCHOVÁ, Milada (2013): Pragmatika včeštině. Praha: Karolinum. (kapitola7.5) Okomunikačních normách aonormě vpojetí Pražské školy viz: NEBESKÁ, Iva (1999): Jazyk– norma– spisovnost. Praha: Karolinum. 4.5 Nezdvořilost Na závěr výkladů ozdvořilosti ještě zmiňme, že pragmatická zkoumání se postupně začínají zajímat nejen ozdvořilost, ale ionezdvořilost, popř. hrubost, drzost aj. Unezdvořilosti se uvažuje např. onezdvořilosti záměrné anezáměrné,4 okonfliktech atp. (viz též výše téma 3 atéž výklad omanipulaci, kap. 7.2). Vybrané zahraniční přístupy knezdvořilos4 Vtěchto případech je však třeba zvažovat ito, zda jde onezdvořilost záměrnou či nezáměrnou zhlediska mluvčího, nebo adresáta. 34 ti anástin vývoje tohoto pojmu obsahují např. práce Hirschové (2013: 235–245) aChejnové (2012: 22–23). Včeštině by pod výzkumy nezdvořilosti bylo možné zahrnout především práce věnované různým typům konfliktní komunikace (srov. např. články Kořenský, 1991; Hlavsová, 1991; Müllerová, 1991). Otázky acvičení ktématu 4.5: 1) Uveďte příklady nezdvořilosti záměrné anezáměrné a) zhlediska mluvčího, b) zhlediska adresáta. Vybraná literatura ktématu 4.5: Přehledový výklad onezdvořilosti ajejích teoriích obsahují např. práce: CHEJNOVÁ, Pavla (2012): Zdvořilostní strategie. Praha: PedF UK. HIRSCHOVÁ, Milada (2013): Pragmatika včeštině. Praha: Karolinum. (kapitola7.4) Konfliktu zrůzných hledisek se věnují např.: HLAVSOVÁ, Jaroslava (1991): Konflikt jako forma kontaktu. Slovo aslovesnost, 52, 1991, s. 256–263. KOŘENSKÝ, Jan (1991): Osobnost, sociální role, komunikace, rozpor, konflikt. Slovo aslovesnost, 52, 1991, s. 241–246. MÜLLEROVÁ, Olga (1991): Dialog akonflikt. Slovo aslovesnost, 52, 1991, s.247–255. 35 5. Vyjadřování komunikačního záměru mluvčího Zkoumání toho, jaké záměry mluvčí vyjadřuje, jaké prostředky ktomu užívá ajaký mechanismus zabezpečuje, že adresát může komunikační záměr mluvčího odhalit, patří kzákladním tématům, vjejichž rámci se pragmatika utvářela. Kořeny oboru (srov. např. Hirschová, 2013 nebo 2006; Helbig, 1991, aj.) ataké zájmu ovyjadřování komunikačního záměru jsou obvykle hledány mimo vlastní lingvistiku, především vteoriích filozofických (filozofie všedního života, teorie mluvních aktů aj.), vsémiotice (Peirce) aněkterých teoriích významu (Wittgenstein). Včeské lingvistice se tento zájem projevil vpodobě teorie komunikačních (komunikativních) funkcí, která bývá obvykle řazena do syntaxe (srov. např. Grepl– Karlík, 1998). 5.1 Teorie mluvních aktů Základní výchozí otázkou teorie mluvních aktů (popř. někdy iteorie mluvního jednání) je Austinova otázka „Co děláme, když mluvíme?“ azákladním tématem je vztah jazyka ajednání ataké otázky spojené stím, že jazyk je možné vnímat jako „nástroj“ jednání i„nástroj“5 popisování. Hlavními představiteli, kteří teorii rozvíjeli, jsou J. L. Austin aJ. Searle. (Přehled teorie viz Helbig, 1991; ztéto publikace také při výkladu vycházíme.) John Langshaw Austin (1911–1960), představitel tzv. filozofie běžného života, přednesl vroce 1955 sérii přednášek (byly publikovány vroce 1962 pod názvem How to do things with words), které jsou pokládá5 Srov. metaforu jazyka jako nástroje ivjiných teoretických rámcích, např. vpojetí funkčněstrukturním. 36 ny za základ teorie mluvních aktů. Autor ještě nevypracoval celistvou teorii, ale zabýval se řadou jejích klíčových pojmů. Odlišil např. výroky konstativní, které mohou být pravdivé, nebo nepravdivé (např. Petr slíbil, že přijde), od výroků performativních, jimiž nepopisujeme, ale jejichž vyslovením přímo konáme (např. Slibuji, že přijdu). Jednou zmožností signalizace, že jde ovýrok performativní, může být iforma výroku, zejména tzv. explicitní performativní formule, která mívá typickou podobu (obsahuje např. sloveso vyjadřující příslušnou funkci, typicky v1.os. sg. indik. préz. akt., doplněné vedlejší větou specifikující obsah, např. slibuji tímto, že…). Když mluvíme, realizují se podle autora vmluvním aktu zároveň tři akty dílčí: a) akt lokuční (lokuce, tj. realizace např. zvuková), složený zaktu fonetického, fatického (týká se gramatiky aužité slovní zásoby) arétického (zahrnuje smysl areferenci); b) akt ilokuční (ilokuce, tj. vyjádření záměru mluvčího); c) akt perlokuční (perlokuce, tj. účinek, jaký pronesené má). Mluvní akty lze dle autora rozdělit podle toho, jaký záměr mluvčího vyjadřují (tj. toho, jakou mají ilokuční sílu), na akty: a) verdiktivní (např. oceňovat, hodnotit); b) exercitivní (např. jmenovat, zakazovat); c) komisivní (např. slibovat, souhlasit); d) behabitivní (např. omlouvat se, blahopřát, doporučovat); e) expositivní (např. odpovídat, tvrdit, zjišťovat). Čelení mluvních aktů je však urůzných autorů různé (viz též dále). Na Austinovy návrhy reagoval John R. Searle (1932; zhlavních děl věnovaných mluvním aktům srov. např. Speech Acts zroku 1969), který teorii rozpracoval anavrhl některá jiná řešení. Např. mluvní akt rozčlenil na následující dílčí akty: a) akt výpovědní (např. zvuková realizace výpovědi); b) akt propoziční (zahrnuje referenci apredikaci); c) akt ilokuční; d) akt perlokuční. VSearlově pojetí je tedy původní Austinův lokuční akt rozdělen mezi akty dva– Searlův akt výpovědní zahrnuje Austinův akt fonetický afatický, Searlův akt propoziční zahrnuje Austinův akt rétický. Rovněž mluvní akty podle ilokučních sil rozdělil Searle jiným způsobem, ato do následujících skupin: a) reprezentativa (např. tvrzení, popis); b) direktiva (např. žádost, přání); 37 c) komisiva (např. slib, nabídka); d) expresiva (např. poděkování, blahopřání, omluva); e) deklarativa (např. darování, oddání páru při svatbě). Značnou pozornost věnoval Searle prostředkům, kterými je možné mluvní akty realizovat, ataké otázce tzv. přímých anepřímých mluvních aktů. Dle autora máme pro realizaci propozice ailokuce kdispozici tzv. propoziční ailokuční indikátory, tj. prostředky, které vyjadřují propozici asignalizují ilokuční sílu. Propozice přitom dle autora musí být vždy spojena snějakou ilokuční sílou, musí být součástí ilokučního aktu, ale ne všechny ilokuční akty musí mít propoziční obsah. Rovněž je dle autora třeba odlišovat to, co znamenají užitá slova, od toho, co je záměrem mluvčího, tj. co mluvčí realizací výpovědi míní. Podle toho, nakolik je „doslovné“ a„zamýšlené“ vsouladu, pak lze rozlišovat mluvní akty tzv. přímé (např. Podej mi sůl) anepřímé (např. Můžeš mi podat sůl?). Otázka přímých anepřímých mluvních aktů však byla opakovaně diskutována ijinými autory (srov. např. výše tzv. implikaturu P. Grice, téma3) avzbuzuje řadu námitek. Někteří autoři tzv. nepřímé mluvní akty neuznávají, neboť je pokládají za natolik konvencializované, že je mluvčí již ani v„doslovném“ významu nevnímají. Searle také detailně zkoumal podmínky, za nichž je možné různé mluvní akty realizovat tak, aby byly úspěšné (např. vpřípadě mluvního aktu slibu vymezil takových podmínek 9). Další oblastí Searlova zájmu byla pravidla lidského jednání– autor rozlišuje dva typy pravidel: pravidla regulativní, která regulují formy chování (např. etiketa), apravidla konstitutivní, která vytvářejí nové formy chování (např. pravidla šachu). Ito, jak mluvní akty užíváme ajak je vyjadřujeme (realizujeme), je dle autora řízeno pravidly, tj. jde otzv. chování řízené pravidly. Teorií mluvních aktů se zabývali idalší autoři, jedním znich je D.Wunderlich, který se pokusil teorii zapojit do širšího kontextu lidského jednání ado teorií významu (viz Helbig, 1991). Zabýval se např. otázkou, jak spolu souvisejí gramatické akomunikační normy, ataké navrhoval rozšířenou teorii významu, vníž by význam sestával zpropozičního obsahu aztypu mluvního aktu. Uvažoval též otom, že mluvní akty nemusejí být jen úspěšné, nebo neúspěšné, ale mohou být úspěšné vrůzné míře. 38 Otázky acvičení ktématu 5.1: 1) Základní opakovací otázky: a) Definujte nebo vysvětlete: výroky konstativní, výroky performativní, explicitní performativní formule, mluvní akt, akt lokuční (lokuce), akt ilokuční (ilokuce), akt perlokuční (perlokuce), přímý mluvní akt, nepřímý mluvní akt, propoziční indikátor, ilokuční indikátor b) Uveďte příklady skupin mluvních aktů roztříděných podle ilokuční síly. 2) Jaké podmínky je třeba splnit, aby byl zhlediska Searlovy teorie úspěšný mluvní akt „slib“? 3) Pokládáte následující vyjádření za nepřímé mluvní akty? Odpověď zdůvodněte: a) Můžete mi podat sůl? b) Polévka je málo slaná. 4) Uveďte co nejvíce možností, jak se omluvit za pozdní příchod. Sledujte, jakými prostředky je vnich vyjádřen záměr mluvčího azda je lze pokládat za mluvní akty přímé nebo nepřímé. Vybraná literatura ktématu 5.1: Původní podoby teorií je možné nalézt vpublikacích: AUSTIN, John Longshaw (2000): Jak udělat něco slovy. Praha: Filosofia. (originál zroku 1962: How to Do Things with Words. Oxford et al.: Oxford University Press.) SEARLE, John R. (1969): Speech Acts: An Essay in the Philosophy of Language. Cambridge et al.: Cambridge University Press. Základní přehled vývoje teorie mluvních aktů poskytuje: HELBIG, Gerhard (1991): Vývoj jazykovědy po roce 1970. Praha: Academia. (zejm. strany 130–133) Šířeji je problematika diskutována vpráci: HIRSCHOVÁ, Milada (2006): Pragmatika včeštině. Olomouc: Univerzita Palackého vOlomouci. (popř. inovější vydání HIRSCHOVÁ, 2013; kapitola 5) 39 5.2 Teorie komunikačních funkcí Za aplikaci teorie mluvních aktů na český jazykový materiál je možné považovat tzv. teorii komunikačních (někdy též komunikativních, terminologie není ustálená) funkcí, která bývá řazena do syntaxe, do nauky ovýpovědi. Hlavním představitelem je M. Grepl. Teorie je publikována např. vPříruční mluvnici češtiny (PMČ, 1996) nebo vpráci Grepl– Karlík (1998 nebo jiné vydání); ztěchto prací při výkladu vycházíme. M.Grepl zpracoval téma ivpopularizační formě (Grepl, 2011). Teorie komunikačních funkcí vychází ztoho, že výpověď (srov. včeské syntaxi obvyklé odlišení věty avýpovědi) je mluvní akt amluvení apsaní je účelným jednáním. Vyslovíme-li vnějakékomunikační situaci výpověď, obvykle jí něco říkáme osvětě, ale zároveň se také tím, co ajak říkáme, snažíme dosáhnout uadresáta určitého cíle. Podle těchto dvou faktorů, tj. a) tzv. vztahu slov ke světu ab) záměru mluvčího, jsou také výpovědi tříděny do různých skupin (viz dále). Za smysl výpovědi je pokládáno spojení jejího obsahu ajejí komunikační funkce. Komunikačních funkcí (dále KF) je dle teorie velké množství amohou být rozděleny následujícím způsobem: a) výpovědi sKF asertivní (oznamovací), např. sdělení, tvrzení, hlášení; b) výpovědi sKF direktivní (výzvovou), např. rozkaz, prosba, návod, rada, reklama, recept; c) výpovědi sKF interogativní (otázkovou), např. (pravá) otázka; d) výpovědi sKF komisivní (závazku vykonat), např. slib, nabídka; e) výpovědi sKF permisivní akoncesivní (dovolení asouhlasu), např. dovolení, souhlas, rezignace, odmítnutí; f) výpovědi sKF varování, např. varování, výhrůžka; g) výpovědi sKF expresivní asatisfaktivní, např. výtka, poděkování, pokárání, pochvala, blahopřání, kondolence, uznání, kritika; h) výpovědi sKF deklarativní, které mění stav světa ajsou obvykle vázané na jisté instituce, popř. nějak organizují lidské jednání, např. jmenování, odsouzení, ukončení diskuse, zahájení soutěže. Součástí teorie je iúvaha omechanismu, na jehož základě je možné komunikační funkci výpovědi porozumět. Za základní klíč kpochopení komunikační funkce je pokládán kontext, důležitý je obsah výpovědi, ale ve výpovědi mohou být přítomny itzv. indikátory komunikační funkce, tj. jazykové prostředky, které komunikační funkci signalizují (indikují). Jazykové indikátory komunikační funkce jsou prostředky ustálenými akonvencializovanými. Může jít onásledující typy: 40 a) explicitní performativní formule (EPF), např. protestuji…; souhlasím s...; oznamujeme, že...; b) komunikační výpovědní formy (KVF), tj. takové prostředky vsystému jazyka (mohou být různého druhu), které jsou kvyjádření komunikačních funkcí užívány, např. vybrané prostředky lexikální (různé částice, modální výrazy aj.) či gramatické (např. slovesné způsoby, osoby, vid, negace); c) prozodické prostředky; d) slovosled; e) ustálené, konvencializované větné struktury, např. je mi líto…; buďte tak laskavý a... Vřadě komunikačních funkcí je také pozorována přítomnost dalších významových odstínů, např. vyjádření různých postojů mluvčího kobsahu výpovědi, kadresátovi, vyjádření různé míry jistoty, signály obav, přání, nadějí, emocí mluvčího aj. (srov. např. PMČ, 1996). Na závěr ještě zmiňme, že při výuce ve škole bývá zvykem rozdělovat věty (výpovědi) podle tzv. postoje mluvčího na věty (výpovědi) oznamovací, tázací, rozkazovací, přací, popř. izvolací. Toto třídění se ovšem opírá hlavně oformu avkomunikaci mohou být věty (výpovědi), které formou odpovídají některému ztěchto typů, užívány kvyjádření řady různých významů (komunikačních funkcí). Otázky acvičení ktématu 5.2: 1) Definujte nebo vysvětlete: komunikační (komunikativní) funkce, indikátor komunikační funkce, explicitní performativní formule (viz též výše 5.1), komunikační výpovědní forma 2) Jaké různé komunikační funkce může vyjadřovat výpověď, která má formu oznamovací věty? 3) Jaké různé komunikační funkce může vyjadřovat výpověď, která má formu otázky? 4) Prohlédněte si třídění komunikačních funkcí vPříruční mluvnici češtiny (1996). Bylo by možné jej nějak upravit, např. zjednodušit či naopak rozšířit? Jaká jsou kritéria, na jejichž základě je vymezena samostatná komunikační funkce (čím se odlišuje např. pochvala od uznání)? 41 Vybraná literatura ktématu 5.2: Teorie je představena vpublikacích: GREPL, Miroslav– KARLÍK, Petr (1998): Skladba češtiny. Olomouc: Votobia. (nebo jiné vydání) Příruční mluvnice češtiny (1996). Praha: Nakladatelství Lidové noviny. Více popularizační formu lze nalézt vsouboru: GREPL, Miroslav (2011): Jak dál vsyntaxi. Brno: Torst. Analýzou konkrétních typů komunikačních funkcí se zabývají příspěvky ve sborníku: LEŠNEROVÁ, Šárka– VČELNÁ, Radmila– TOMÁŠEK, Petr (eds.) (1999): Komunikační astrukturní aspekty češtiny ajiných jazyků. Praha: FF UK vPraze. 48 d) argumenty využívající příklady (např. uvedení konkrétního příkladu, který dokládá daný názor); e) argumenty opříčině, tj. argumenty typu „vždycky, když někdo udělá A, stane se B“. Jako chybná argumentace (srov. Machová– Šamalová, 2005: 63–65) bývá hodnocena argumentace, která porušuje pravidla argumentace korektní (srov. např. manipulaci, viz též dále), ať už se tak stane vědomě, nebo nevědomě. Bývá označována též jako argumentace nepravá, klamná, kvaziargumentace, někdy ijako argumentace neetická. Pro nevěcnou argumentaci, která je záměrně založena na zkreslených argumentech, využívá logických chyb ausiluje ozmatení posluchače, se někdy užívá též označení sofistická nebo eristická argumentace (Lotko, 2009: 132–133). Kprostředkům chybné argumentace se řadí např. citové vydírání, vyhrožování, různé apelování na osobu druhého (např. neupřímné lichocení či urážky) či apelování na příslušnost druhého knějaké skupině (např. zařazení druhého knějaké skupině), falešné odvolávání se na autoritu (např. odkazy na to, co „všichni vědí“, ale též třeba vymýšlení si názorů nějaké osoby); srov. Machová– Šamalová (2005: 63–65), ksofistické argumentaci též Lotko (2009: 133–134). Zvláštními případy jsou např. tzv. argumentace kruhem, kdy je pro potvrzení názoru užit argument, který sám předpokládá, že daný názor platí, nebo strategie, při níž ten, kdo užívá chybnou argumentaci, zatajuje druhému, že je možné volit zvíce možností, apředstírá, že existují jen dvě možná řešení, znichž jedno je špatné aj. (Machová– Šamalová, 2005: 63–65). 7.3 Manipulace Existuje řada pohledů na manipulaci. Vlingvistice se manipulace dostává do centra zájmu zejména vrámci některých teoretických přístupů ktextu, především tzv. kritické analýzy diskursu (srov. např. Hoffmannová, 1997; viz též výše). N. Fairclough, jeden zhlavních představitelů tohoto směru, vymezuje manipulaci jako snahu kontrolovat, řídit druhé tím, že vědomě užíváme slova takovým způsobem, že skrýváme své záměry, důvody atp. Idalší pojetí manipulace vrámci jiných přístupů předpokládají, že kvýznamným rysům manipulace patří snaha přimět druhého kněčemu či přesvědčit ho, aby dané argumenty, stanoviska atp. přijal, ato iproti jeho vůli (popř. iproti jeho zájmům) abez toho, aby 49 si dotyčný manipulaci uvědomil. Smanipulací bývá spojeno negativní hodnocení, je vnímána jako něco nepatřičného, jistý typ „podvodu“ či „lži“. Např. Machová– Šamalová (2005: 95–98) pokládají za obvyklé rysy manipulace využívání či zneužívání toho, že někdo něco neví, že druhý je např. slušný, naivní, bojí se atp., že manipulátor se domnívá, že je silnější než ostatní, achce ostatní ovládat asvé snaze přizpůsobuje vše. Konstatují také, že manipulace je hodnocena negativně aže se cítíme vrůzné míře nepříjemně, pokud zhodnotíme něčí jednání jako manipulativní. Domníváme se však, že podobně jako vpřípadě lží je možné uvažovat orůzných typech manipulace aje otázka, zda všechny jsou vždy hodnoceny negativně. Existují rovněž typologie strategií, které se vrámci manipulace mohou objevit. Např. Edmüller– Wilhelm (2003; cit. dle Machová– Šamalová, 2005: 99–100) vymezují následující typy: a) Manipulační strategie, při níž manipulátor nechce, aby druhý dosáhl svého cíle (tzv. strategie blokády). Kdosažení svého cíle může manipulátor vtomto případě užívat např. kritiku, posměch či vyvolávání pocitu viny. b) Manipulační strategie, při níž manipulátor chce dosáhnout svého cíle (tzv. strategie prosazování). Vtomto případě může manipulátor užít např. lhaní, vyhrožování, může opět vzbuzovat ve druhém pocity viny či může druhého ponižovat. c) Manipulační strategie, při níž manipulátor chce vyvolat konflikt, ale zároveň nechce, aby bylo zřejmé, že konflikt vyvolal on (tzv. strategie sabotáže). Vtomto případě se jako prostředky dosažení cíle mohou objevit např. nadávky či urážky. Za hlavní způsob, jak se manipulaci bránit, bývá pokládáno především to, že manipulaci musíme nejdříve odhalit. Pokud posoudíme něčí jednání jako manipulativní, můžeme pak volit řadu komunikačních strategií obranných. Repertoár možných postupů je vpodobných případech dosti široký. Např. Machová– Šamalová (2005: 103–104) shromáždily následující příklady možných reakcí na manipulaci: ten, kdo se brání manipulaci, může využít např. některé ztechnik asertivity (viz dále), ale třeba též strategii, při níž se ptáme aoddělujeme podstatné informace od nepodstatných, strategii, při níž manipulaci ignorujeme, strategii, při níž předstíráme, že manipulátorovi nerozumíme, ale můžeme se též rozhodnout označit projev druhého otevřeně za manipulaci, případně manipulaci oplatíme též manipulací. Volba konkrétní obranné strategie nepochybně závisí na řadě individuálních charakteristik komunikantů ana konkrétním kontextu. 50 7.4 Asertivita Občas se imezi veřejností objeví jisté módní vlny zájmu otémata, která souvisejí sjazykem, se způsoby komunikace sdruhým atp. Patří knim iteorie asertivity, která má však spíše psychologické než lingvistické kořeny. Ivčeštině již existuje otomto tématu řada popularizačních publikací různé kvality. Zhlediska pragmatiky může být teorie asertivity zajímavá mj. jako jistý soubor komunikačních strategií atechnik. Podnětná může být itím, že naznačuje, které situace mohou být apatrně bývají pro komunikanty obtížné (viz též výše téma 4 anapř. teorii tváře atzv. akty ohrožující tvář). Někdy se teorie asertivity stává itématem školní výuky (srov. Machová– Šamalová, 2005). Dle teorie asertivity (srov. např. Machová– Šamalová, 2005; jako ukázku obvyklé, spíše průměrné popularizační práce např. Capponi – Novák, 2003) může člověk jednat třemi základními způsoby: agresivně, tj. může útočit aprosazovat se na úkor druhých, pasivně, tj. může volit únik apříliš druhým ustupovat, neprojevovat svá přání, nebo asertivně. Asertivní způsob jednání je vrámci příslušné teorie pochopitelně hodnocen kladně aje jím míněno přiměřené, zdravé prosazování sebe samého avlastních požadavků, tj. vpřípadě asertivního jednání dotyčný otevřeně vyjádří svá přání, ale ito, co si nepřeje, přiměřeně se prosazuje atd. Zároveň má být asertivně jednající člověk přiměřeně sebevědomý, uvolněný, klidný anemá se prosazovat na úkor druhých. Vzhledem kpopularizační formě teorie bývají hlavní zásady formulovány vjakýchsi heslech či bodech. Hovořívá se o„asertivních právech“ ao„asertivních technikách“ (srov. Machová– Šamalová, 2005; Capponi – Novák, 2003). Dle „asertivních práv“ (bývá jich uváděno kolem deseti) máme vrámci asertivního jednání např. právo odmítnout aodmítnutí nevysvětlovat, máme právo říci, že nevíme, že je nám něco jedno, máme právo změnit svůj názor. Neměli bychom se vpodobných situacích cítit provinile aměli bychom být zodpovědní za své jednání ajeho důsledky atd. Řada ztzv. „asertivních technik“ zřejmě zlidověla aje pod svými „názvy“ obecněji známa, srov. např. následující příklady: tzv. strategie či technika „poškozené gramofonové desky“ (vtomto případě má asertivně jednající komunikant stále klidně avhodným způsobem opakovat svůj názor, své přání atp., dokud nedosáhne svého cíle); strategie či technika „otevřených dveří“ (tento postup má být využitelný např. vpřípadech, kdy nás někdo kritizuje; podle strategie „otevřených dveří“ nemáme kritiku odmítat jako celek, ale máme uznat, co je na kritice pravdivé); strategie či technika „selektivního ignorování“ (při této strategii či 51 technice má asertivně jednající člověk některé části vprojevu druhých, jako jsou např. urážky, ignorovat anereagovat na ně). Kdalším příkladům patří návody, jak „asertivně říci ne“ (dle tohoto pojetí např. můžeme odmítnout, ale své rozhodnutí nevysvětlovat, ale můžeme též stručně vysvětlit, popř. nabídnout nějaký kompromis či vyjádřit empatii sdruhým– ktomu srov. některé ze zmírňujících strategií teorie tváře, viz téma 4) či jak „asertivně požádat opomoc“ anecítit se při podobných aktech provinile. Otázky acvičení ktématům 7.1–7.4 : 1) Základní opakovací otázky: a) Vymezte nebo vysvětlete: ovlivňování, přesvědčování (persvaze), argumentace, argumentace věcná, argumentace sofistická, manipulace, asertivita b) Uveďte příklady typů argumentů. c) Uveďte příklady chybné argumentace. d) Uveďte příklady strategií manipulace. 2) Zvažte, sjakými manipulacemi jste se vnedávné době setkali akdy ana základě čeho jste si uvědomili, že jde omanipulaci. 3) Zvažte, zda se může objevit imanipulace, která je vnímána jako „pozitivní“. Jak hodnotíte třeba případy, kdy rodič řekne dítěti, že mu dá sladkou vodičku, ale ve skutečnosti mu dá léčivý sirup, který by dítě jinak odmítlo? 4) Jak hodnotíte asertivní strategie či techniky zmíněné včásti 7.4? Pokládáte je (nebo některé znich) za užitečné? Jsou využitelné vběžné komunikaci, nebo jde jen ojakési umělé techniky? Vybraná literatura ktématům 7.1–7.4: Přehled základních informací ke všem tématům kapitoly lze nalézt vpráci: MACHOVÁ, Svatava– ŠAMALOVÁ, Markéta (2005): Výuka pragmatických aspektů řečové komunikace ve vyšších třídách gymnázií ana SOŠ. Praha: PedF UK. 52 Užitečná jsou irelevantní hesla vESČ, která obsahují iodkazy na další literaturu; srov. mj.: HOFFMANNOVÁ, Jana (2002): Persvaze. In: ESČ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 314–315. HOMOLÁČ, Jiří (2002): Analýza diskursu kritická (lingvistika kritická). In: ESČ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 37–38. KARLÍK, Petr (2002): Argument. In: ESČ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 45. KARLÍK, Petr (2002): Argumentace. In: ESČ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 45. Přesvědčování je věnována monografie: GRÁC, Ján (1988): Persuázia. Martin: Osveta. Argumentací se zabývají např.: KLEIN, Ondřej (2007): Argumentace vkomunikaci. Praha: FF UK. KRAUS, Jiří (2004): Rétorika ařečová kultura. Praha: Karolinum. LOTKO, Edvard (2009): Kapitoly ze současné rétoriky. Olomouc: FF UP. Omanipulaci viz např.: EDMÜLLER, Andreas– WILHELM, Thomas (2003): Nenechte sebou manipulovat. Praha: Grada. NAZARE-AGA, Angela (2014): Nenechte sebou manipulovat. Praha: Portál. Základní informace okritické analýze diskursu nabízí též: HOFFMANNOVÁ, Jana (1997): Stylistika a... Praha: Trizonia. Asertivitou se zabývá mj.: CAPPONI, Věra– NOVÁK, Tomáš (2003): Asertivně do života. Praha: Grada. 53 8. Dialog zhlediska pragmatiky Dialog patří nepochybně kzákladním formám lidské komunikace, my jej pokládáme za formu základní amající pro člověka zásadní význam (srov. ktomu mj. ty teoretické přístupy, které tvrdí, že bez interakce adialogu by si dítě neosvojilo jazyk; přehled teorií oosvojování jazyka dítětem viz např. Průcha, 2011). Súčastí vrůzných dialozích máme všichni mnoho zkušeností aani si neuvědomujeme, že ktomu, abychom se mohli stát plnocennými účastníky dialogu, je třeba ovládnout značné množství ivelmi komplexních dovedností. Zkušený účastník dialogu si musí např. osvojit následující (srov. Ninio– Snow, 1996: 140–146): jak se střídat sdalšími komunikanty ajak toto střídání provádět ve vhodném tempu (tj. obvykle rychle); jak zabránit tomu, aby nehovořilo více komunikantů zároveň (což bývá vnaší kultuře akulturách podobných obvykle hodnoceno jako nevhodné), ale aby také nevznikaly příliš dlouhé pauzy; jak reagovat vrůzných fázích dialogu, vkterých situacích je třeba odpovědět, kdy naopak mlčet; jak dávat najevo, že komunikačního partnera vnímá; jak volit témata hovoru ajak je rozvíjet, ale také to, co dělat, když vdialogu dojde knějakým zádrhelům. Řadu ztěchto otázek může zkoumat právě pragmatika. Osvojováním těchto dovedností se zabývá vývojová pragmatika. Počátky novodobého detailnějšího zájmu omechanismy střídání mluvčích, výběr arozvíjení témat, opravy atp. jsou spojeny především stzv. konverzační analýzou, přístupem, který má sociologické kořeny (srov. např. Hoffmannová, 1997, Schiffrin, 1994, aj.). Včeské lingvistice se podobná témata objevují vrámci výzkumů mluvené češtiny avýzkumů dialogu např. vpracích J. Hoffmannové, O. Müllerové, S. Čmejrkové adalších (např. Müllerová– Hoffmannová – Schneiderová, 1992; Hoffmannová– Müllerová, 2007; Čmejrková– Hoffmannová, 2011; Čmejrková akol., 2013; ksyntaktické výstavbě dialogu či např. opravám 54 např. Müllerová, 1994– ve všech uvedených pracích je též možné nalézt podrobnější výklad aodkazy na další literaturu). Kzákladním tématům, jimiž se při analýze dialogu může zabývat pragmatika (ale jejichž výzkum často začal vrámci nauk jiných), patří např. organizace dialogu astřídání komunikantů, strategie volby arozvíjení témat, opravy či typy dialogů. (Při analýze konkrétních dialogů se však pochopitelně může vzávislosti na cíli analýzy uplatnit též mnoho ztémat zmíněných vpředchozích kapitolách.) Za základní jednotky, na něž je možné dialog rozčlenit (např. Machová– Švehlová, 2001; Hoffmannová; 1997; Müllerová, 1994 aj.), bývají pokládány repliky, tj. vtypické podobě to, co souvisle pronese jeden zkomunikantů. Vnaší kultuře akulturách podobných je obvyklé, že komunikanti se vpronášení replik střídají. Některé repliky areakce na tyto repliky mohou vrámci dialogu tvořit úžeji spojené celky (např. otázka– odpověď, ale úžeji spojených replik může být ivíce), pak se hovoří osekvencích či sekvencích replik (včeštině se ojediněle objevuje ioznačení n-tice replik). Někdy se repliky mluvčích překrývají (vangličtině se používá označení overlap, včeštině lze užít termín přesah), popř. může dojít ktomu, že jeden komunikant druhého přeruší (přerušení, interruption). Dle funkce je možné některé zreplik hodnotit jako iniciační (typicky např. otázka), jiné jako reaktivní (typicky odpověď), uněkterých replik však může jít oobě funkce zároveň (např. reakce na předcházející repliku partnera má zároveň iniciační funkci pro repliku další). Při popisu toho, jak se mluvčí vrámci dialogu střídají, se obvykle hovoří omechanismu střídání mluvčích, někdy se přejímá anglický termín turn-taking (souvisí spůvodním pojetím konverzační analýzy aanalýzy diskursu, která rozlišovala mj. tzv. turns– repliky, moves aj.). Mechanismus střídání mluvčích je poměrně složitý, za jeho základní princip je pokládáno to, že komunikant, který právě hovoří, učiní vjistém místě své repliky pauzu adruhý komunikant může této pauzy využít ktomu, aby začal hovořit (ale také začít hovořit nemusí, pak může vhovoru pokračovat komunikant první). Jedním zběžných jevů vdialogu, které jsou vrámci výzkumů dialogu též zkoumány, jsou tzv. opravy (repairs), tj. takové případy, kdy vdialogu nastane jakási „chyba“ (např. některý zmluvčích se vyjádří nepřesně, přeřekne se aj.), která je nějakým způsobem „opravena“, přičemž bývá sledováno, zda při opravě opravil mluvčí sám sebe, zda se opravil sám od sebe, nebo zda jej nejdříve druhý komunikant na „chybu“ upozornil, zda jeden komunikant opravil druhého komunikanta atd. 55 Zajímavé je izkoumání toho, jak jsou vrámci dialogu volena témata, onichž se hovoří, ajak jsou rozvíjena, jak komunikanti od tématu případně odbočují aopět se kněmu vracejí. Ke sledovaným otázkám vtéto oblasti patří též to, kdo téma do dialogu přináší. Složitou problematiku představují typologie dialogů (srov. ktomu obdobné problémy stypologií žánrů, komunikačních situací atp., ztémat probíraných vtéto příručce pak viz otázku třídění mluvních aktů akomunikačních funkcí, kap. 5). Typologie dialogů může být vzásadě založena na řadě různých kritérií, může vycházet např. zkomunikačních situací, ale také zrůzných faktorů ovlivňujících podobu dialogu, jako je např. počet účastníků dialogu, ale též např. to, zda jde odialog předmětný, nebo osobní, popř. fatický (ktomu srov. zklasických prací např. Mukařovský, 1982). Základním běžným rozdělením je dělení na dialogy tzv. přímé, tj. tváří vtvář, adialogy zprostředkované, nepřímé (např. telefonní hovor, ale do této skupiny je možné řadit inapř. dialogy typu četba psaného textu). Některé komunikáty mohou být též pouze dialogy fiktivními (tj. pouze jako dialogy vypadají) azvláštním případem jsou dialogy (např. postav) ztvárněné např. vumělecké literatuře. Otázky acvičení ktématu 8: 1) Základní opakovací otázky: a) Vymezte nebo vysvětlete: replika, replika iniciační, replika reaktivní, sekvence, přesah, přerušení, oprava, turn-taking b) Jaký je základní princip mechanismu střídání mluvčích vdialogu? c) Jaké znáte typy dialogů? 2) Uveďte příklady komunikátů, které by bylo možné pokládat za fiktivní dialogy. 3) Jaká jsou vnaší kultuře pravidla pro chování toho, kdo je vdialogu právě vroli posluchače? 4) Máte nějaké zkušenosti sodlišnými pravidly dialogu vjiné kultuře? Jaké? 56 Vybraná literatura ktématu 8: Orůzných typech dialogů zrůzných hledisek pojednávají např.: ČMEJRKOVÁ, Světla– HOFFMANNOVÁ, Jana (eds.) (2011): Mluvená čeština: Hledání funkčního rozpětí. Praha: Academia. HOFFMANNOVÁ, Jana– MÜLLEROVÁ, Olga (eds.) (2007): Čeština vdialogu generací. Praha: Academia. MÜLLEROVÁ, Olga– HOFFMANNOVÁ, Jana– SCHNEIDEROVÁ, Eva (1992): Mluvená čeština vautentických textech. Jinočany: H&H. MUKAŘOVSKÝ, Jan (1982): Dialog amonolog. Studie zpoetiky. Praha: Odeon, s. 208–229. (nebo jiné vydání) MÜLLEROVÁ, Olga (1994): Mluvený text ajeho syntaktická výstavba. Praha: Academia. Vývojové pragmatice se věnují: NINIO, Anat– SNOW, Catherine E. (1996): Pragmatic Development. Boulder– Oxford: Westview Press. Poučení oteoretických přístupech kdialogu, např. okonverzační analýze aj., nabízejí např.: HOFFMANNOVÁ, Jana (1997): Stylistika a... Praha: Trizonia. SCHIFFRIN, Deborah (1994): Approaches to Discourse. Oxford– Cambridge, Mass.: Blackwell. (Publikace obsahuje též výklad např. oteorii mluvních aktů.) Přehled základních informací odialogu poskytují relevantní hesla vESČ, vnichž lze dohledat iodkazy na další literaturu, aněkteré přehledové práce, např.: MÜLLEROVÁ, Olga (2002): Dialog. In: ESČ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 110–111. MÜLLEROVÁ, Olga (2002): Replika. In: ESČ. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, s. 375. MACHOVÁ, Svatava– ŠVEHLOVÁ, Milena (2001): Sémantika apragmatická lingvistika. Praha: PedF UK. Vtextu kapitoly je zmíněna ještě práce: PRŮCHA, Jan (2011): Dětská řeč akomunikace. Praha: Portál. 57 9. Presupozice, reference adeixe zhlediska pragmatiky Někteří autoři pragmaticky orientovaných přehledů kladou na problematiku reference, deixe apresupozic značný důraz (srov. např. Huang, 2007), vjiných případech (amj. také včeské lingvistice) jsou tato témata zkoumána vrámci různých jazykovědných disciplín, často rozdělená do otázek dílčích (např. referenci, koreferenci atp. se může věnovat textová syntax iteorie textu, výklad ořadě prostředků sloužících referenci adeixi je řazen např. do morfologie atd.). Jak presupozice, tak reference adeixe ajejich fungování vkomunikátech jsou jevy velmi komplexními, proto onich vtéto příručce pojednáme pouze na základní úrovni asohledem na potřeby pragmaticky orientované analýzy textu. 9.1 Presupozice Presupozice může být definována různě, odlišuje se přitom především pojetí presupozice vlogice od různých pojetí, snimiž pracuje lingvistika (srov. ESČ, 2002: 343; autorkou hesla je E. Hajičová; ve výkladu vycházíme též zprací Hirschová, 2006 a2013; Huang, 2007.; Kraus, 2008; základní prací opresupozici včeštině je Hajičová, 1975). Vpojetí logickém je presupozicí míněno obvykle následující (jde opojetí Strawsonovo): „výrok Spresuponuje výrok S’, jestliže S’ je nutnou podmínkou pro to, aby výrok měl pravdivostní hodnotu“ (ESČ, 2002: 343). Vlingvistickém pojetí jsou časté definice, jejichž jádrem je vymezení presupozice jako toho, co vyplývá zvýroku (výpovědi) ijeho (její) negace, popř. toho, co platí itehdy, když výrok (výpověď), kterého (které) se presupozice týká, popřeme, srov. např.: „Výrok p je presupozicí výroku q, jestliže výrok q zůstává pravdivý ivpřípadě, že platnost výroku p popřeme“ (Kraus, 2008: 67). (Řadu dalších vlingvistice