Vznešeno v přednáškách Františka Xavera Němečka. O vztahu pražské předbřeznové univerzitní estetiky ke Kritice soudnosti

Vznešeno vpřednáškách Františka Xavera Němečka. Ovztahu pražské předbřeznové univerzitní estetiky ke Kritice soudnosti Tomáš Hlobil Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Katedra estetiky— Ústav pro dějiny umění AV ČR [email protected] SYNOPSIS The Sublime in the Lectures of František Xaver Němeček: On the Relationship between Prague University Aesthetics and the Critique of Judgement in the Vormärz This study reconstructs František Xaver Němeček’s concept of the sublime by examining notes on his lectures at the University of Prague taken by Peter Eduard Bolzano during the 1811–1812 academic year. After demonstrating how Němeček’s concept deviates from Kant’s in the Critique of Judgement, the study goes on to describe the relationship between the two. KLÍČOVÁ SLOVA / KEYWORDS František Xaver Němeček; pražská univerzitní estetika doby předbřeznové; Immanuel Kant; Kritika soudnosti / František Xaver Němeček; aesthetics at the University of Prague during the Vormärz Period; Immanuel Kant; Critique of Judgement. DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2021.2.1 Vúvodu druhého svazku knihy orané pražské univerzitní estetice jsem vyslovil přesvědčení, že se po jejím vydání, stejně jako vpřípadě prvního svazku, objeví další rukopisné zápisy zpřednášek držených na pražské univerzitě, jež dosud nebyly identifikovány či ojejichž existenci jsem nevěděl (Hlobil 2016, s.14, pozn.16). Stalo se tak záhy. Recenzent knihy Václav Smyčka včasopise Slovo asmysl upozornil na zápis vLiterárním archivu Památníku národního písemnictví vPraze na Strahově pořízený ve studijním roce 1811/1812 Peterem Eduardem Bolzanem (1793–1818), předčasně zesnulým bratrem Bernarda Bolzana (Smyčka 2017, s.179–184).1 Tento přednáškový cyklus (přednášejícího recenzent neznal) Smyčkovi posloužil kvyjádření pochyb oněkterých závěrech mé knihy. Nejzávažnější výhrada zaútočila na 1 Bolzanův zápis tvořily původně čtyři sešity. První sešit se nedochoval. Sešity ii. aiii. jsou uloženy vLiterárním archivu Památníku národního písemnictví (dále jen LA PNP) ve fondu Bolzano, Petr, složka Vorlesungen über die Aesthetik; sešit iv. ve složce Aesthetik. Citovaná místa budu uvádět odkazem na číslo sešitu— Heft (dále jen H.) ii., iii., iv.— astránku. Stránky rukopisu nejsou číslovány, čísluji je vždy od první strany. OPEN ACCESS 14 SLOVO A SMYSL 37 chápání pražských předbřeznových estetických teorií, zvláště Johanna Heinricha Dambecka, jako nekriticistních.2 Zvýkladů ovznešenu, krásnu, géniovi, komičnu, naivnu avkusu vBolzanově zápisu je totiž podle Smyčky „již na první pohled […] zřejmé, že čerpají mnohé prvky zKritiky soudnosti Immanuela Kanta (část Kantova pojetí vznešena)“. Po zapojení schillerovských příkladů recenzent dokonce dospěl kshrnujícímu závěru, „že idealismus výrazně ovlivňoval přednášky estetiky ještě ivtěchto letech, byť autoři jako Kant byli záměrně jmenováni jen nepřímo vobecných souvislostech“ (tamtéž, s.183). Vnásledující studii ukáži neudržitelnost názoru, že Kantova třetí Kritika výrazně ovlivnila pražskou univerzitní estetiku druhého desetiletí 19.století, apopíšu, jaký byl jejich vztah. Zohledním přitom oba Smyčkovy podněty— vyjdu zBolzanova rukopisu, jejž představil jako doklad přítomnosti kriticistních idejí vPraze, azaměřím se na výklad vznešena, který shledal jako přímo převzatý zKritiky soudnosti. Ověření, zda lze považovat estetiku zachycenou vuvedeném zápisu za kriticistní, přitom sleduje širší cíl než jen vyvrátit recenzentovo stanovisko. Přispěje kpřesnějšímu poznání postoje českých (myšleno zemsky) estetiků ktřetí Kritice včetně způsobu, jakým sní zacházeli, což vdůsledku kruciální důležitosti Immanuela Kanta pro dobovou filozofii dovolí přesněji postihnout pozici pražské předbřeznové univerzitní estetiky vdějinách středoevropské estetiky vůbec.3 NĚMEČKŮV POSTOJ KE KANTOVU KRITICISMU ANĚMECKÉMU IDEALISMU Peter Eduard Bolzano nezaznamenal jméno přednášejícího. Vysvědčení, uložená vLiterárním archivu Památníku národního písemnictví,4 ukazují, že jím byl řádný profesor teoretické apraktické filozofie František Xaver Němeček (1766–1849).5 Identifikace Františka Xavera Němečka jako autora přednášek zapsaných Peterem Eduardem Bolzanem dovoluje významně rozšířit kontext, vněmž je recepce Kantova kriticismu vpřípadě Bolzanova zápisu zkoumána. Toto zkoumání už není třeba omezit výlučně 2 Upřednostňuji označení kriticistní před kantovský, neboť Kant se vznešenem zabýval už vpředkriticistním období. Viz jeho Beobachtungen über das Gefühl des Schönen und Erhabenen (1764). Zde zkoumané téma je ale spjaté až sjeho Kritikami. 3 Studie může zároveň nepřímo pomoci osvětlit idůležité téma česky psané literatury národního obrození, téma vznešena vbásnických skladbách Vznešenost přirozenosti (1813) aVznešenost přírody (1819) Miloty Zdirada Poláka (Polák 2014). 4 LA PNP, fond Petr Bolzano, složka Vysvědčení Petra Bolzana zfilosofických studií na Karlo-Ferdinandově univerzitě vPraze, ztřetího ročníku prvního semestru; složka Vysvědčení Petra Bolzana zfilosofických studií na Karlo-Ferdinandově univerzitě vPraze, ztřetího ročníku druhého semestru. ONěmečkově autorství přednášek včetně jejich základní charakteristiky ahistorické kontextualizace Hlobil, Tomáš: František Xaver Němečeks Vorlesungen über Ästhetik an der Prager Universität. Charakteristik in Grundzügen. Hudební věda, vtisku. 5 Základní informace oFrantišku Xaveru Němečkovi obsahují kromě české aanglické verze wikipedie idřívější slovníky na čele sWurzbach 1869. Nejrozsáhlejší biografické údaje shromáždil Čeleda 1949. OPEN ACCESS TOMáš HLObiL 15 na rozbor vznešena, popřípadě na další místa zápisu, nýbrž lze do něj účelně vtáhnout idalší prameny, vnichž se Němeček kněmecké idealistické filozofii vyslovil. Zásadní pramen, odhalující jeho postoj kněmeckému filozofickému idealismu, představuje posudek, který sepsal na uchazeče usilující opražskou stolici estetiky uvolněnou předčasným penzionováním Josefa Georga Meinerta.6 Němeček vúvodu posudku, datovaného 8.září 1811 (konkurzní zkouška se konala 1.srpna), rozdělil uchazeče na dvě skupiny: První tvořili příznivci „nejnovější estetické školy vNěmecku vzešlé zschellingovské filozofie přírody amystického nesmyslu“. Ti podle Němečka zakrývají nedostatek skutečného poznání bombastickou atemnou terminologií. Vrcholem estetiky pro ně je Vorschule der Aesthetik (1804) Jeana Paula. Naproti tomu oHomeovi, Shaftesburym, Blairovi, Sulzerovi, Lessingovi, Garvem, Eberhardovi, Engelovi afrancouzských myslitelích, jimž je vlastní „jasnost pojmů“ (Klarheit der Begriffe), nevědí zhola nic. Druhá skupina uchazečů se na rozdíl od první vyznačuje jasným myšlením asrozumitelným jazykem. Němeček proto její představitele nazval „osvícenými mysliteli“ (besonnene Denker). Za vrcholného reprezentanta první skupiny pokládal Ignaze Pollaka. Naléhavě varoval před škodami, jež by mohl nesporně talentovaný, ale Schellingem poznamenaný Pollak vpražském akademickém prostředí způsobit: Pollak „je bohužel! na nesprávné cestě, na niž byl sveden módou, mládím abujnou fantazií, zvláště ale pokřiveným studiem filozofie. Takový učitel může napáchat nekonečné škody tím, že by vedl mysl zapálené mládeže proti záměrům apotřebám státu do vzdušných oblastí prázdného idealismu azbožného mysticismu, že by zní vychoval blouznivce arozumující omezence (zu Schwärmern und räsonnirenden Gecken bilden) aže by je odvedl od toho, co je praktické areálné, což je právě nyní tak žádoucí!“ Brojení proti Friedrichu Wilhelmu Josephu Schellingovi se projevilo ivposudku na dalšího uchazeče, pozdějšího ordinaria estetiky na vídeňské univerzitě Franze Fickera. Rozhodující pro Fickerovo zařazení mezi vyznavače nové německé schellingovské estetiky byla odpověď na první zkušební otázku: „Co je to génius? Jaké jsou jeho všeobecné atributy, co ho brzdí apotlačuje?“ Pro Němečka, ale ipro další posuzovatele zřad pražských profesorů, Bernarda Bolzana aFranze Nicolause Titzeho, byla nestravitelná Fickerova charakteristika génia jako „tvůrčí či tvořící síly ducha, jež sama ze sebe vytváří absolutno“,7 pročež genialitu spojil (podle prvních dvou posuzovatelů nepatřičně) výlučně suměním, nikoli isvědou. Fickerovo pojetí bylo shledáno blízké Pollakovi, pouze se celkově jevil— Němečkovými slovy řečeno— „méně blouznivým“ (weniger Schwärmer).8 6 Charakteristika konkurzu je založena na archiváliích uložených vNárodním archivu vPraze. Die bey dem am 1.August 1811 abzuhaltenden Concurs für das an der Universität in Prag erledigte Lehramt der Aesthetik, der Geschichte der Künste und Wissenschaften, und der Geschichte der Philosophie vorzulegenden Fragen, České gubernium publicum, karton 5890, 1806–1815, 98, 205–212. Tento konkurz zkoumal Lemberg 1930. Kompletní popis pražských avídeňských konkurzů na stolici estetiky Hlobil 2020. 7 Citát je převzat zBolzanova posudku. Je vněm vyznačen jako citát zFickerovy práce. 8 Další posuzovatel, Němečkův fakultní kolega Franz Nicolaus Titze, přisoudil Fickerovi jen „einige Uiberspanntheit“ Pollakova transcendentalismu, čímž zřejmě narážel na Pollakovy vývody obožské podstatě génia uvedené vposudku Aloise Klara. Výraz „überspannt“ OPEN ACCESS 16 SLOVO A SMYSL 37 Fakultní kolegové sdíleli Němečkovo rozdělení uchazečů na schellingovce aosvícence, jakož ichápání zástupců první skupiny jako blouznivců. Měnily se jen vzory módní filozofie, na něž poukazovali. Franz Anton Steinsky, Bernard Bolzano aAlois Klar hovořili stejně jako Němeček výslovně oSchellingovi, Steinsky kněmu přidal iImmanuela Kanta aFranz Nicolaus Titze se zmínil obecně otranscendentalismu. Jednotný útok pražských profesorů včele sFrantiškem Xaverem Němečkem na německou kantovsko-schellingovskou transcendentální estetiku odkrývá nejen důvody pro jejich seřazení uchazečů, ale ioborový ideál. Negativně lze říci, že pražským ideálem byla estetika nerozvíjená na půdě transcendentální spekulace anáboženského mysticismu, kníž řadili kromě Kanta, Schellinga, Jeana Paula9 rovněž würzburského (resp.heidelberského) profesora filozofie Johanna Jacoba Wagnera. VNěmečkově posudku lze nalézt ipozitivní zpřesnění tohoto ideálu. Němeček upozornil na neospravedlnitelnou neznalost autorů, jako byli nejmenovaní francouzští myslitelé vyznačující se jasným pojmovým myšlením, dále Britové Henry Home, lord Kames, Hugh Blair aAnthony Ashley Cooper, 3. Earl of Shaftesbury, jakož iNěmci— Johann Georg Sulzer, Gotthold Ephraim Lessing, Johann Christian Garve, Johann August Eberhard aJohann Jakob Engel. Zvýčtu prosazovaných jmen je patrné, že Němeček upřednostňoval britské, německé afrancouzské10 osvícenské předkriticistní autory, jejichž díla byla vRakousku ve většině používána již vpředchozím osmnáctém století. Konkurzní posudek ukazuje, že Němeček zaujal kněmeckému idealismu kritický, ba přímo odmítavý postoj. Proti tomuto závěru by bylo možné namítnout, že demonstrativní odmítnutí nemuselo vyjadřovat jeho skutečné stanovisko, že se mohlo jednat ohranou úlitbu státu, jehož byl zaměstnanec. Němeček věděl, že konkurzní posudky jsou postupovány vyšším státním instancím (direktorátu pražských filozofických studií, českému zemskému guberniu, studijní dvorské komisi arakouskému panovníkovi) aže vídeňský dvůr se průniku kriticismu azněj vycházejících idealistických filozofů do rakouské monarchie cíleně bránil,11 vystříhal se tudíž jakýchkoli projevů náklonnosti kImmanuelu Kantovi ajeho následovníkům. Vzhledem kpopsané mož- (přemrštěný, nápadný, přehnaný) byl další charakteristikou schellingovské estetiky používanou pražskými profesory. 9 Opostavení Vorschule der Aesthetik Jeana Paula vpražských univerzitních přednáškách Johanna Heinricha Dambecka edičně připravených Josephem Adolfem Hanslikem Hlobil 2016, s.165–171. 10 Že měl Němeček na mysli ivpřípadě nejmenovaných francouzských autorů osvícence, naznačuje soupis doporučených titulů jeho kolegy Franze Antona Steinského. Steinsky se vposudcích přihlásil kzakladateli zdejší univerzitní estetiky Karlu Heinrichu Seibtovi avolal po přeložení přednášek Jeana-Françoise La Harpea Lycée ou Cours de littérature ancienne et moderne ve vydání zroku 1800 vystavěných po vzoru Charlese Batteuxe; vybízel ke studiu třísvazkového díla De lʼorigine des lois, des arts et des sciences (1758) Antoinea-Yvese Gogueta, doporučil Seibtem zpopularizovanou učebnici De la maniere dʼenseigner et dʼetudier les belles-lettres (první vydání ve dvou svazcích 1726) Charlese Rollina arovněž starší Traité du choix et de la methode des etudes (1687) Claudea Fleuryho. Zněmeckých estetiků postavil proti nežádoucímu Jeanu Paulovi Johanna Joachima Eschenburga, rozuměj Entwurf einer Theorie und Literatur der schönen Wissenschaften (1.vyd. 1783). 11 Ostátem brzděné recepci Kantova kriticismu vrakouské monarchii např.Bauer 1966; Sauer 1982. OPEN ACCESS TOMáš HLObiL 17 nosti je proto třeba vyzdvihnout, že stejně odmítavý postoj je patrný ivzápisu Petera Eduarda Bolzana. Němeček zde Kanta zmínil třikrát, Fichteho aSchellinga jednou. Odmítl Kantovu definici směšného jako neúplnou. Zavrhl jeho definici génia, poněvadž ji lze vztáhnout výlučně na umění, aironizoval jeho rozhodnutí nezařadit hudbu mezi krásná umění. Nejpozoruhodnější je Němečkovo odůvodnění dobové popularity Kantova kriticismu anásledného filozofického idealismu. Za hlavní důvod, proč Kantova, Fichteho aSchellingova filozofie získala tolik příznivců, označil její působivost na fantazii vyvolanou půvabem tajemnosti aponurosti („der Reiz des Geheimnißvollen und Düstern“), tedy nikoli— doplňme vsouladu slogikou postřehu— její schopnost prohloubit arozšířit lidské poznání či dokonce dobrat se pravdy. Konkurzní posudek aBolzanův zápis zpřednášek zestetiky ukazují, že František Xaver Němeček nebyl stoupenec, ba ani skrytý příznivec německé idealistické filozofie, Kantova kriticismu, ba ani mnoha dílčích tezí Kritiky soudnosti. Otevřená zůstává otázka, jak se tento obecný postoj promítl do jeho výkladu vznešena. NĚMEČKŮV VÝKLAD VZNEŠENA Pochopit Němečkův výklad vznešena apopsat jeho vztah kpojetí vznešena představenému vKritice soudnosti vyžaduje nejprve shrnout stěžejní rysy Kantovy teorie vybrané tak, aby bylo možné obě pojetí účelně srovnat. Immanuel Kant založil výklad ovznešenu (Kritika soudnosti, § 23–29 aObecná poznámka kexpozici estetických reflektující soudů) na přesvědčení ojeho neslučitelnosti skrásnem. Obsahově spatřoval shodu mezi vznešenem akrásnem jen ve dvou výchozích skutečnostech: obojí se líbí aobojí se vztahuje kreflektujícímu (nikoli klogickému neboli poznávacímu) soudu, konkrétně kestetické soudnosti (Kant 2015, § 23, s.83).12 Ve všech dalších zkoumaných ohledech se vznešeno od krásna liší.13 Proto jim Kant vyhradil samostatné analytiky (Analytika krásna, § 1–22, Analytika vznešena, § 23–29). Kant spojil vznešeno snadsmyslovými idejemi coby výkony rozumu založenými vmysli posuzujícího subjektu. Ideje jako nadsmyslové entity nelze podle Kanta přiměřeně znázornit. Proto není ani možné, aby bylo vznešeno obsaženo vjakékoli smyslové formě. Jediné, co lze znázornit, je ona nepřiměřenost, kterou jsou vmysli ideje rozumu vyvolávány (§ 23, s.84). Důsledkem popsaného stanoviska bylo nespojování vznešena spředměty ajeho chápání jako stavu mysli, doslova nálady (§ 25, s.89, § 26, 12 Vybrané citace jsem upravil vsouladu soriginálem. Na stránky českého překladu dále odkazuji pomocí paragrafu astrany. 13 Předmět studie nevyžaduje vyjmenovat všechny rozdíly mezi krásnem avznešenem. Kant na ně upozornil prakticky ve všech paragrafech výkladu vznešena. Shrnuji jen hlavní: Kant spojil krásno skvalitou, omezenou formou, důvody existujícími mimo nás (vše Kritika soudnosti, § 23), klidnou kontemplací (§ 24) aočekáváním snadného souhlasu druhých, neboť soud okrásnu nevyžaduje vysokou míru kultury (§ 29); naproti tomu vznešeno spojil skvantitou, absencí formy, pokud představuje neohraničenost (Unbegrenztheit), důvody vnás (§ 23), pohnutím (Bewegung, § 24) anesnadným souhlasem druhých, neboť vznešeno je podmíněno rozumovými idejemi, tudíž vyžaduje vysoký stupeň kultury (§ 29). OPEN ACCESS 18 SLOVO A SMYSL 37 s.94; voriginálu Geistesstimmung, Gemüthsstimmung aStimmung)14 vzešlé zuvědomění si nedostatečnosti lidské obrazotvornosti aosvobozující převahy rozumu coby zdroje nadsmyslových idejí. Tato charakteristika platí pro oba druhy vznešena— pro matematické vztahující se prostřednictvím obrazotvornosti kpoznávací mohutnosti (§ 25–27) adynamické vztahující se kžádací mohutnosti (§ 28–29). Kant cíleně odtrhl matematické vznešeno od umění. Zásadní důvod pro odtržení nalezl vprosazovaném požadavku čistoty soudu vznešena coby ústředního atributu jím prosazované transcendentální expozice estetického soudu. Vdílech umění určuje formu avelikost vždy lidský účel, tudíž se vnich podle Kanta nelze setkat sčistým estetickým soudem (§ 26, s.91). Od transcendentální expozice estetických soudů (projektu překračujícího dosavadní nedostatečnou, neboť nutně nezávaznou, psychologickou expozici směrem kapriorně ukotveným estetickým soudům) přitom vyžadoval jedině čisté estetické soudy (Obecná poznámka, s.107), tj.soudy oproštěné od účelu azájmu. Tento požadavek soudy spjaté suměním neplnily. Kant spojil matematické vznešeno spřírodou, ba výlučně se surovou přírodou (tj.spřírodními věcmi, jež nejsou nahlíženy zhlediska určitého účelu), pokud obsahuje pouze velikost, tj.pokud jí zároveň není vlastní půvab (Reiz) apokud nevzbuzuje strach (§ 26, s.91). Neboť to, co vnás vzbuzuje pocit vznešena, se jeví neúčelné co do formy, nepřiměřené pro naši znázorňovací mohutnost (Darstellungsvermögen) anásilné pro naši obrazotvornost (§ 23, s.84), čemuž objekty surové přírody vyhovují nejvíce aobjekty umění naopak nejméně.15 Surové přírodní jevy, doprovází-li jejich nazírání (Anschauung) idea nekonečnosti přírody (§ 26, s.93), shledal Kant pro vzbuzení vznešena nejvhodnější, ani je ale nedovolil nazvat vznešenými. „Kdo by také chtěl nazvat,“ ptal se řečnicky, „neforemné horské masívy, navazující na sebe vdivokém nepořádku, sjejich zasněženými vrcholy, nebo temné, hučící moře […] vznešenými?“ (§ 26, s.94).16 Ze stejného důvodu označil za nesprávné, hovoříme-li 14 Kant 1913, s.250 (Geistesstimmung), 256 (Gemüthsstimmung, Stimmung). 15 Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že Kant ve výkladu vznešena sáhl ipo příkladech zumění. V§ 26 přiblížil estetické odhadování (ästhetische Schätzung) velikosti příkladem pyramid achrámu sv.Petra vŘímě. Vnímání obou děl přináší pocit nepřiměřenosti obrazotvornosti aideje celku. Hned vzápětí ale vobecné poloze zdůraznil nevhodnost spojovat umělecká díla se zalíbením ve velkém avznešenu, má-li být soud ovznešenu příkladem čistého estetického soudu, aby se mohl stát přiměřený kritice estetické soudnosti. Další příklady zumění zařadil Kant do Obecné poznámky kexpozici estetických reflektující soudů. Básnický způsob tematizace oceánu, vněmž nevládnou ani vědecké, ani pragmatické postoje, nýbrž vněmž je oceán pozorován prvním pohledem, představil jako příklad patřičného postoje kpřírodě dovolujícího dospět kčistému estetickému soudu. Vzápětí ale možnost případného dospění ke vznešenu prostřednictvím literatury opět zapověděl, když vyslovil přesvědčení, že soucit vzbuzený četbou smyšlených, fantazijních příběhů sice činí duši citlivou, ale zároveň nepatřičně slabou. Literatura je pro utváření mravnosti nevhodná, neboť činí naše srdce necitlivé vůči plnění mravní povinnosti aúcty kdůstojnosti lidství vnaší osobě. Literatura je jen šťastně rozptýlená nuda, zatímco vznešeno je třeba vztahovat krozumovým idejím dovolujícím ovládat naši smyslovost. Právě vnesmyslovosti mravní ideje spatřoval zdroj její největší evokační síly vedoucí člověka kentuziasmu spjatému sideou dobra. 16 Obdobně Kritika soudnosti: „Tak nemůže být bouří vzedmutý oceán nazván vznešeným. Pohled na něj je děsivý amusíme mít mysl naplněnu již mnohými idejemi, má-li takový poOPEN ACCESS TOMáš HLObiL 19 ovznešených předmětech. Neboť nanejvýš lze tvrdit, že „předmět je vhodný ke znázornění vznešenosti, sníž se můžeme setkat vmysli“ (§ 23, s.84). Přisuzovat vznešenost nějakému předmětu znamená podle Kanta subrepci, zamlčení skutečného stavu věcí spočívajícího vzáměně úcty kideji lidstva tkvící vnašem subjektu za úctu kobjektu (§ 27, s.95). Ještě výrazněji odtrhl Kant od přírodních jevů dynamické vznešeno přírody. Má- -li být příroda dynamicky vznešená, hlásal, musí se stát mocí (Macht), jež „nad námi nemá žádnou nadvládu“ (§ 28, s.98). Vznešenou ji nazýváme „pouze proto, že povyšuje obrazotvornost ke znázornění těch případů, vnichž může mysl pociťovat vznešenost svého určení ive srovnání spřírodou“ (§ 28, s.100). „Vznešenost tedy není,“ uzavírá, „obsažena vžádné věci přírody, nýbrž jen vnaší mysli, pokud si dokážeme být vědomi své převahy nad přírodou vnás, atím také nad přírodou (pokud na nás působí) mimo nás. Všechno, co vnás vyvolává tento pocit— asem patří moc přírody, která je výzvou pro naše síly—, se pak nazývá [byť obrazně17— kurziva T.H.] vznešeným“ (§ 28, s.102). Shrnuji: 1.Kant osamostatnil vznešeno od krásna apostavil ho vedle krásna jako druhý ústřední předmět kritiky estetické soudnosti, neboť se vnich uplatňují různé mohutnosti. 2.Kant ukotvil vznešeno vsubjektu. Vnější předměty chápal jen jako výchozí podnět kuvědomění si nedostatečnosti vlastních smyslů aobrazotvornosti, jakož inásledné osvobozující převahy rozumu nad přírodou. Vdůsledku omezení funkce vnějších předmětů vsoudech vznešena přestal vznešeno zkoumat jako vlastnost předmětů. 3.Kant nechápal jako vznešené ani umění. Za podnět kčistému vznešenu považoval pouze surovou přírodou. Ani tu ale nedovolil nazvat vznešenou. Označení přírodních jevů za vznešené pokládal za obrazné pojmenování. 4.Kant učinil ze soudů vznešena pevnou součást transcendentální expozice estetických soudů. Shrnutí vyvolává otázku, jaký byl vztah Němečkova pojetí vznešena kuvedeným rysům.18 Bolzanův zápis ukazuje, že Němeček vyhradil vznešenu dva paragrafy druhého sešitu (H. ii, s.1–14). Čtvrtý paragraf není úplný, neboť první sešit se ztratil. Zdochovaného textu lze soudit, že chybí jen malá část— úvod—, jelikož všechna hlavní témata jsou vdostupném zápisu obsažena. Zvýkladu je patrné, že Němeček oddělil výklad krásna avznešena. Okrásnu pojednal stejně jako Kant samostatně hled navodit pocit, který je sám vznešený, protože je mysl vybízena ktomu, aby opustila smyslovost azabývala se idejemi, které obsahují vyšší účelnost“ (Kant 2015, § 23, s.84). 17 Kant 1913, s.264: „uneigentlich“. 18 Všechny vzájemně propojené rysy Kantovy teorie vznešena lze ve vztahu kpřevažující tradici tohoto od antiky rozvíjeného pojmu označit za nové. Většinová předkriticistní tradice nepostavila vznešeno proti krásnu, ale chápala ho jako nejvyšší stupeň krásna; spojovala vznešeno přednostně suměním, zvláště spoezií (literaturou), jejími vybranými žánry adruhy řeči (genera dicendi) či jednotlivými místy; za vznešené považovala konkrétní tvůrčí postupy následně vyvolávající vznešené pocity, jež důkladně aobšírně popisovala. Ovznešenu nepojednala ztranscendentálního, nýbrž empiricko-psychologického hlediska. Tento závěr platí, jakkoli lze pro první tři Kantova stanoviska nalézt zvláště vbritské filozofii aestetice předchůdce. OKantově pojetí vznešena vkontextu evropských úvah ovznešenu Strube 2005, s.25–59. Ovznešenu zhlediska moderního pojetí tohoto pojmu včetně odkazů na hlavní literaturu Heininger 2010. OPEN ACCESS 20 SLOVO A SMYSL 37 před vznešenem. Vzápise však lze nalézt imísto, na němž hovoří zcela nekriticistně o„vznešené kráse“: „Rytmus,“ prohlašuje, „[…] je vznešená krása“ (H. ii, s.24). Charakteristika rytmu naznačuje, že na rozdíl od Kanta nechápal krásno avznešeno jako vzájemně se vylučující entity, ač jejich výklad formálně rozdělil. Ještě důležitější pro postižení Němečkova postoje ke Kantovi jsou další tři body: Němeček nechápal vznešeno důsledně subjektivně jako Kant. Za vznešené trvale označoval jakékoli předměty patřičné velikosti. Vznešeno pojímal jako objektivní vlastnost předmětů asubjektivní pocit vznešena jako výsledek jejich účinku. „Obě velikosti [tj.rozprostraněnosti asíly],“ zapsal Bolzano, „vzbuzují estetický pocit vznešena“ (H. ii, s.3). Zápis na jednom místě dokonce zaznamenal naprosto nekriticistní výraz „objektivní vznešeno“ (das Objekterhabene). Němeček jím označil případy nejryzejšího vznešena, za něž považoval sílu boha alidského ducha, pokud člověk boha napodobuje („ein Nachbild desselben“; H. ii, s.8). Tento druh výlučně kladného vznešena vKritice soudnosti zcela chybí. Objektivizaci vznešena Němeček doprovodil nekriticistním označováním četných přírodních jevů auměleckých děl všech druhů umění jako vznešených.19 Zápis je doslova ado písmene prošpikován příklady zobou oblastí, přičemž největší pozornost vyhradil vznešeným místům vliteratuře. Při tematizování vznešena Němeček nepracoval stranscendentální metodou, dokonce se otranscendentálním přístupu nikde ani nezmínil. Výklad vedl cíleně psychologicko- -empiricky, aniž metodologii rozvedl.20 Němečkovo zjevné odchýlení od určujících rysů Kantova pojetí vznešena vyvolává dvě otázky: 1.Kým se Němeček nechal knapsání výkladu ovznešenu inspirovat? 2.Jakou funkci, pokud vůbec nějakou, vjeho výkladu plnila Kritika soudnosti? Bolzanův zápis ozdrojích Němečkových přednášek mlčí.21 Univerzitní seznam přednášek sice uvedl, že estetika bude suplována „podle Eschenburgovy učebnice“ (Anonym [1811], s.12), tedy podle knihy Entwurf einer Theorie und Literatur der schönen Wissenschaften (1.vyd. 1783) Johanna Joachima Eschenburga. Němeček podle této učebnice ale nepřednášel.22 Pro situování Němečkova výkladu do německojazyčných úvah ovznešenu apro postižení role, jakou vněm sehrála Kritika soudnosti, srovnám jeho teorii sdvěma pojednáními ovznešenu ze dvou různých období. Prvním pojednáním je stať Mosese Mendelssohna Ueber das Erhabene und Naive in den schönen Wissenschaften, nejvlivnější německá předkriticistní teorie vznešena, 19 Další příklady Němečkova chápaní vznešena jako objektivní vlastnosti věcí, pocitu vznešena jako výsledku jejich účinku anazývání věcí vznešenými: „Tentýž předmět nazýváme potom vznešeným, protože vněm vládne nezměrná síla, jež mocně svou nápadnou silou azároveň svými rychle vznikajícími účinky působí na naši smyslovost“, H. ii, s.5; „Tato vlastnost spočívá vpovaze vznešených předmětů avjejich zapůsobení na mysl“, H. ii, s.11. 20 Nelze vyloučit, že tak Němeček učinil ve ztraceném úvodu. 21 Chybí však, znovu připomeňme, první sešit, který mohl odkazy na zdroje obsahovat. 22 Eschenburg pojednal ovelkém avznešeném velmi stručně. Chápal vznešeno jako „velmi účinný prostředek citového pohnutí vkrásných uměních“ (Eschenburg 1783, s.25). Obdobně stručně postupoval ivpozdějších vydáních (Eschenburg 1789, s.24). Po vydání Kritiky soudnosti sice výklad upravil, nadále ale zůstal ustručného představení vznešena jako objektivní entity (Eschenburg 1805, s.27–28). Opoužívání Eschenburgova Entwurfu na rakouských univerzitách Hlobil 2011, s.169–179. OPEN ACCESS TOMáš HLObiL 21 poprvé zveřejněná vroce 1758 (Mendelssohn 1758);23 druhým oddíl ovznešenu ve Versuch einer Aesthetik für Liebhaber (Tasché und Müller, Giesen 1803) Christiana Wilhelma Snella (Snell 1803),24 opakovaně citující zKantovy Kritiky soudnosti (tamtéž, s.100, 115–117),25 přičemž její důkladnou znalost potvrzuje iautorova další učebnice (Snell 1795). Mendelssohn vúvodu stati Ueber das Erhabene und Naive in den schönen Wissenschaften vytkl nejproslulejší dochované antické teorii vznešena, Pseudo-Longinovu pojednání Ovznešenu, že se omezila pouze na přehled prostředků vedoucích kpozvednutí ducha, aniž vznešeno důkladně definovala. Tento nedostatek hodlal napravit. Mendelssohn nejprve odlišil krásno avznešeno— první se vyznačuje hranicemi, druhé smyslovou nezměrností (das Sinnlichunermessliche). Smyslová nezměrnost je dvojího druhu— prostoru (Ausdehnung) asíly (Stärke). Smyslovou nezměrnost vumění spojil svelikostí vzbuzující příjemné chvění (angenehmes Schauern). Vpřípadě nezměrnosti síly rozeznal dva druhy silného (das Starke)— intenzivní velikost asílu vdokonalosti (das Starke in der Vollkommenheit). Jen síle vdokonalosti přiznal pojmenování vznešeno ve zvláštním slova smyslu. Za příklad nejvznešenější bytosti označil boha. Jako vznešenou charakterizoval „každou věc, jež podle stupně své dokonalosti je nebo se zdá být nezměrná“ (Mendelssohn 1994, s.210). Smyslově dokonalé představy nezměrného vkrásných vědách auměních rozdělil na tři skupiny— na velké, silné avznešené— podle toho, zda se týkají množství či rozprostraněnosti, síly nebo dokonalosti. Poslední skupině vyhradil největší část pojednání. Za ústřední pojem, kolem něhož vystavěl výklad vznešena vkrásných vědách, zvolil obdiv (Bewunderung). Podrobně popsal dva hlavní druhy obdivu arovněž dva hlavní druhy vznešena vzbuzované díly krásných věd: 1.vznešenost samotných předmětů neboli objektivní vznešeno tkvící vjejich dokonalosti a2.vznešenost vycházející zumělcova umění neboli subjektivní vznešeno tkvící vdokonalosti zobrazení. Poukázal na prohřešky vůči vznešenu (za největší chybu vpřípadě vznešených předmětů pokládal používání ozdob aumělých výrazů). Celý výklad vybavil velkým množstvím příkladů vznešených míst zantických asoudobých literárních děl dokládajících mimo jiné, že vznešenu vášní vyhovuje nedořečení věci, neurčitost aneumělý výraz. Vzávěru výkladu ovznešenu pojednal opropojení obou hlavních druhů vznešena, ocitlivosti vůči vznešenu (vznešeno předmětů je přístupné každému, vznešeno umění jen těm, kteří jsou mocni nahlédnout do tajemství umění) aovztahu vznešena adůvtipu (Witz). Souhrnně lze sWernerem Strubem říci, že Mendelssohn přes zohlednění dílčích podnětů převza23 Mendelssohn pojednání opakovaně přepracoval, zvláště pod vlivem četby APhilosophical Enquiry into the Ideas of the Sublime and Beautiful (1757) Edmunda Burkea. Finální verze pochází zroku 1771. Tato verze byla vydávaná opakovaně včetných Mendelssohnových sebraných spisech. Viz Pollok 2006, s. xxxvii–xlii. 24 OSnellově teorii vznešena jsem nenalezl žádnou sekundární literaturu. Estetika byla druhým svazkem rozsáhlého souboru textů, vysvětlujícího různé filozofické disciplíny studentům azájemcům ofilozofii zřad veřejnosti nazvaného Handbuch der Philosophie für Lieb haber, který Christian Wilhelm Snell vydával spolu sbratrem Friedrichem Wilhelmem Danielem Snellem, profesorem filozofie na gießenské univerzitě. Jednotlivé svazky tohoto projektu vycházely vrůzných vydáních až do roku 1828. 25 Omezuji se jen na citace ve výkladu ovznešenu. OPEN ACCESS 28 SLOVO A SMYSL 37 LITERATURA Bauer, Roger: Der Idealismus und seine Gegner in Österreich. Winter, Heildeberg 1966. Čeleda, Jaroslav: Kstému úmrtnímu výročí Františka Němečka. Bertramka. Věstník Mozartovy obce vČeskoslovenské republice 1, 1.července 1949, č.3, s.3–6. Heininger, Jörg: heslo Erhaben. In: Karlheinz Barck et al.: Ästhetische Grundbegriffe. Historisches Wörterbuch in sieben Bänden, Bd. 2 Dekadent— Grotesk. Metzler, Stuttgart— Weimar 2010, s.275–310. Hlobil, Tomáš: Výuka dobrého vkusu jako státní zájem. Počátky pražské univerzitní estetiky ve středoevropských souvislostech 1763–1805. Togga, Praha 2011. Hlobil, Tomáš: Výuka dobrého vkusu jako státní zájem II. Závěr rané pražské univerzitní estetiky. Togga, Praha 2016. Hlobil, Tomáš: Franz Ficker (1782–1849). Österreichische Ästhetik unter Staasaufsicht vor dem Herbartianismus. Peter Lang, Berlin 2020. Hlobil, Tomáš: František Xaver Němečeks Vorlesungen über Ästhetik an der Prager Universität. Charakteristik in Grundzügen. Hudební věda, vtisku. Lemberg, Eugen: Die Besetzung der Lehrkanzel für Aesthetik an der Prager Universität im Jahre 1811. Ein Beitrag zur Geschichte des deutschen Idealismus in Böhmen und zu einer Böhmischen Geistesgeschichte in Generationen. Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen 68, 1930, Heft 1–2, s.55–70. Pollok, Anne: Einleitung. In: Moses Mendelssohn: Ästhetische Schriften, hg. von Anne Pollok. Meiner, Hamburg 2006, s. vi–li. Sauer, Werner: Österreichische Philosophie zwischen Aufklärung und Restauration. Beiträge zur Geschichte des Frühkantianismus in der Donaumonarchie. Koenigshausen und Neumann, Würzburg 1982. Smyčka, Václav: Dějiny pražské univerzitní estetiky— závěr avýhled. Slovo asmysl 14, 2017, č.27, s.179–184. Strube, Werner: Schönes und Erhabenes. Zur Vorgeschichte und Etablierung der wichtigsten Einteilung ästhetischer Qualitäten. Archiv für Begriffsgeschichte 47, 2005, s.25–59. Wurzbach, Constantin von: heslo Niemtschek [sic!], Franz. In týž: Biographisches Lexikon des Kaiserthums Oesterreich. Zwanzigster Theil. K.K. Hofund Staatsdruckerei, Wien 1869, s.350–351. OPEN ACCESS