Personální politika Viléma II. v německých a pruských politických institucích v éře tzv. liebenberského kruhu

Personální politika Viléma II. v německých a pruských politických institucích v éře tzv. liebenberského kruhu František Stellner — Radka Vaníčková Tato studie analyzuje personální politiku1 císaře a krále Viléma II.2 v německých a pruských politických institucích, její nejzávažnější události, jejich okolnosti, hledá hlavní aktéry jednotlivých jmenování a zkoumá otázku, kdo se o klíčová personální rozhodnutí zasloužil. Studie rovněž klade otázky, zda byl poslední německý císař schopen vykonávat svá prerogativa a povinnosti, kdo jeho rozhodování ovlivňoval a zda v německých a pruských politických institucích existovala ucelená personální politika. Závěry studie se primárně opírají o analýzu nevydaných pramenů z Geheimes Staatsarchiv Preussischer Kulturbesitz, Berlin -Dahlem, konkrétně Brandenburg- -Preussisches Hausarchiv, Repositur 53, Kaiser Wilhelm II. und Familie. Dále z relací rakousko -uherských velvyslanců v Berlíně uložených v Haus -, Hof - und Staatsarchiv, Wien, konkrétně Abteilung III. (Preussen). Byly zpracovány též vydané prameny osobní povahy, především vzpomínky, deníky a korespondence císaře, jeho klíčového přítele Philippa knížete zu Eulenburg -Hertefelda, říšského kancléře Otty knížete von Bismarck -Schönhausena, diplomata Friedricha von Holsteina, říšského kancléře Chlodwiga knížete zu Hohenlohe -Schillingsfürsta, říšského kancléře Bernharda knížete von Bülowa, dvorského hodnostáře Rudolfa von Valentiniho, dvořanky Hildegardy baronky Hugo von Spitzembergové, politika Roberta hraběte von Zedlitz -Trützschlera ad. Dále byly využity právní prameny (říšská a pruská ústava), 1 V dnešní době je chápána jako systém zásad, kterými se organizace řídí v oblastech dotýkajících se získání zaměstnání, dalšího postupu, vzdělávání ap. Důraz je u vedoucích pracovníků kladen na schopnost úspěšně vést kolektiv, týmově spolupracovat, organizovat a vyjednávat, nacházet kompromisy. Srov. VANÍČKOVÁ, R. — ZEMAN, R. Outplacement — Effective Way of the Employee Optimalization, in: Diagnostika podniku, controlling a logistika: zborník prednášok a príspevkov, Žilina 2014, s. 336–342. 2 Zásadní studie z poslední doby: KOHLRAUSCH, M., Der Monarch im Skandal. Die Logik der Massenmedien und die Transformation der wilhelminischen Monarchie, Berlin 2005; MOM MSEN, W. J., War der Kaiser an allem schuld? Wilhelm II. und die preußischdeutschen Machteliten, Berlin 2002; RÖHL, J. C. G., Wilhelm II. Bd. 2, Der Aufbau der persönlichen Monarchie 1888–1900, München 2001. FRantišek StellneR — RaDka VanÍčkOVá 127 dokumenty říšského sněmu, pruské poslanecké sněmovny a dobový tisk. K analýze personální politiky v zahraniční službě posloužily edice „Die Grosse Politik der Europäischen Kabinette 1871–1914“, „British Documents on the Origins of the War 1898–1914“. Z odborné literatury je nutno zmínit především německou a anglosaskou historiografii. Britský historik J. C. G. Röhl obhájil v minulém století tezi o osobní vládě, která z Viléma II. činila hlavního viníka negativního vývoje německé politiky před první světovou válkou. Považoval panovníka za klíčového vykonavatele politické moci.3 Proti tomu přístupu vystoupil především německý historik H. -U. Wehler, který císaři přisoudil mizivý politický vliv: „To činili spíše představitelé tradiční oligarchie a moderních funkčních elit společně s mocenským soustrojím autoritářské polykracie.“4 Na pomezí obou vyhraněných pojetí se ocitl německý historik W. J. Mommsen, který poukázal na prusko -německé politické elity a jejich využívání císaře k prosazení vlastních politických cílů. Ve studii byly využity metodické přístupy politických dějin, sociálních dějin, personalistiky, což umožnilo potřebný mezioborový záběr, který se opírá především o komparativní metodu a metodu sondy. Vedle popisu a analýzy historické reality předkládá též zobecnění personální politiky v konstituční monarchii a analýzu komunikace mezi císařem a různými sociálními skupinami. Byl analyzován dosud nevyužitý pramenný materiál v archivech, vydané prameny institucionální a osobní provenience, dobový denní tisk a časopisy, což znamenalo velkou náročnost na kritiku pramenů, zhodnocení jejich dokumentární a historické hodnoty, věrohodnosti a využití jejich informační kapacity. Pruská a německá byrokracie se rekrutovala ze šlechtických a bohatých měšťanských kruhů. Přestože platy úředníků byly v porovnání s ekonomickou sférou relativně nízké, kandidáty lákala společenská prestiž. U každého kandidáta se předpokládalo tříleté studium na vysoké škole a čtyřletá přípravná doba, představující jeden rok činnosti u soudu a tři roky referentského působení v úřadu. Poté mohl uchazeč nastoupit do nižší funkce ve státním aparátu. V říšských úřadech převažovali Prusové a protestanti. Přestože třetina německého obyvatelstva byla katolická, nalezneme mezi 90 nejvyššími říšskými a pruskými funkcionáři z let 1888–1914 pouze 7 katolíků.5 Z kariéry ve státním aparátu vyřadila dlouhá přípravná lhůta a předpokládaná zámožnost sociální demokraty a dělníky.6 Výkonnou moc představoval v Německu císař a říšský kancléř, který zpravidla obsazoval též funkci pruského ministerského předsedy a pruského ministra zahraničních věcí. V ústavě byl definován jejich vztah: „Nařízení a opatření císaře jsou vydávána ve jménu říše a k jejich platnosti je nutný spolupodpis říšského kancléře, který tím přebírá odpovědnost.“7 Říšská vláda v moderním smyslu neexistovala. Říš3 STELLNER, F., K tzv. „osobní vládě“ posledního německého císaře Viléma II., in: Dvacáté století. The Twentieth Century, 2011, č. 1, s. 31–42. 4 WEHLER, H. -U., Deutsche Gesellschaftsgeschichte. Dritter Band, Von der „Deutschen Doppelrevolution“ bis zum Beginn des Ersten Weltkrieges 1849–1914, München 2008, s. 1004. 5 STELLNER, F., Poslední německý císař. Z německých dějin v epoše Viléma II., Praha 1995, s. 38. 6 FENSKE, H., Bürokratie in Deutschland: vom späten Kaiserreich bis zur Gegenwart, Berlin 1985. 7 Verfassung des Deutschen Reiches von 1871, Leipzig 1929, s. 23. 128 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2014 ské úřady (zahraniční, pokladu, vnitra, námořní, spravedlnosti, poštovní, koloniální, železniční) podléhaly kancléři, spravovaly společné říšské záležitosti a v jejich stáli státní tajemníci. V největším německém státě Prusku panovala zásada, že „skutečným, faktickým ministerským předsedou je a zůstává Jeho Veličenstvo král“.8 Právo konečného rozhodnutí náleželo panovníkovi a rozhodnutí většiny vlády ho nezavazovala. Personální unie pruského krále a německého císaře na jedné straně a pruského ministerského předsedy a říšského kancléře na straně druhé fakticky znamenala, že pruské principy platily také v říši. Pruskou vládu tvořilo deset členů, předseda, místopředseda, ministři války, vnitra, financí, spravedlnosti, zahraničí, školství, zemědělství a obchodu. Jako poradní orgán svolával pruský panovník tzv. „korunní radu“, jejíž statut nebyl ústavně zakotven. Šlo o důvěrná zasedání nejbližších panovníkových poradců, kteří posuzovali a připravovali nejzávažnější politické změny.9 Německý císař jako konstituční panovník zastupoval říši navenek, vyhlašoval války a uzavíral mír, jakož i spojenectví a smlouvy s cizími státy. Rovněž svolával a uzavíral jednání spolkové rady a říšského sněmu, jmenoval a propouštěl kancléře i ostatní říšské úředníky. Panovník také rozhodoval o udělování řádů, povýšení do šlechtického stavu, o členství ve státní radě či pruské horní sněmovně, jmenoval vysoké úředníky, důstojníky, dvorské funkcionáře. V tomto směru měl obrovské možnosti ovlivňovat německou elitu.10 Na druhé straně nemohl monarcha dle své vůle vyměňovat vedoucí politiky, jelikož musel brát ohled na jejich kompetentnost, situaci v zemi, spolková knížata, nejvyšší byrokracii, zahraničí i veřejné mínění. Císařova osobnost hrála v procesu jmenování klíčových úředníků stěžejní roli. Hodnocení Viléma II. se různí, většina historiků se ale shoduje v tom, že silně přeceňoval svou znalost lidí a jeho činy i myšlenky zcela ovládalo přehnané, až chorobné sebevědomí. Odtud pramenil i vliv různých lichotníků v jeho okolí. Různorodí kariéristé ho zahrnovali obdivem a chválou. Nelze se proto divit, že císař nabyl přesvědčení, že své panovnické poslání plní skvěle. Neměl odvahu přiznat si vlastní nedostatky a často svaloval vinu na druhé. Hrabě Czernin došel k závěru: „Nikdy si neuvědomil skutečný efekt svého konání, neboť ho systematicky klamalo jeho bezprostřední okolí i celý německý národ.“11Jeden z německých diplomatů podobně prohlásil: „K dlouhému rozmýšlení a vážnějšímu zkoumání lidí a věcí mu chyběl především čas.“12 Rakouský velvyslanec uvedl: „Císař se v personálních otázkách i jiných důležitých záležitostech unáhleně rozhoduje a teprve dodatečně o svých rozhod8 Projev v říšském sněmu dne 24. ledna 1882. In: BISMARCK, O. Fürst von, SCHÜSSLER, W. (hrsg.), Die gesammelten Werke, XII., Reden 1878 bis 1885, Berlin 1929, s. 324. 9 Seznam členů v roce 1890 otištěna v podkladech pro její jednání ze 17. února 1890. Geheimes Staatsarchiv Preussischer Kulturbesitz, Berlin -Dahlem (dále jen: GStA PK), BPH Rep. 53, Nr. 159. 10 KLÖCKNER, M. B., Machteliten und Elitenzirkel. Eine soziologische Auseinandersetzung, Saarbrücken 2007. 11 CZERNIN, O., Im Weltkriege, Berlin und Wien 1919, s. 71. 12 NOWAK, K. F. — THIMME, F. (hrsg.), Erinnerungen und Gedanken des Botschafters Anton Graf Monts, Berlin 1932, s. 140. FRantišek StellneR — RaDka VanÍčkOVá 129 nutích informuje odpovědné poradce… Tento stav je pro postižené ministry často trapný, ale nikoliv nový.“13 Jak probíhalo za vlády posledního německého císaře jmenování nejvyšších říšských úředníků? Funkci říšského kancléře zastávalo za Viléma II. osm osobností: Otto kníže von Bismarck -Schönhausen, Leo hrabě von Caprivi,14 Chlodwig kníže zu Hohenlohe -Schillingsfürst, Bernhard kníže von Bülow, Theobald von Bethmann Hollweg, Georg Michaelis, Georg Friedrich hrabě von Hertling a bádenský princ Maxmilián. Z nejvyšší šlechty pocházeli kníže Hohenlohe -Schillingsfürst a princ Maxmilián, ze starých aristokratických rodů Bismarck, Bülow, Hertling, ze šlechtického nemajetného rodu Caprivi, z úřednické šlechty Bethmann Hollweg, jediným neurozeným byl Michaelis. Z toho jasně vyplývá, že císař preferoval aristokracii, a nebýt výjimečné situace za první světové války, jistě by se vyhnul jmenování nešlechtice Michaelise. Mezi kancléři převažovali úředníci (Hohenlohe -Schillingsfürst, Bethmann Hollweg, Hertling, Michaelis), zatímco diplomatů (Bismarck, Bülow) a vojáků (Caprivi, princ Maxmilián Bádenský) bylo stejně. Pruští ministerští předsedové byli zároveň říšskými kancléři, ve zmíněném období s výjimkou Capriviho, který se po dvou letech pruské nejvyšší funkce vzdal, a místo něj byl jmenován Botho Wendt hrabě zu Eulenburg. Vzhledem k tomu, že pocházel ze starého šlechtického rodu a byl úředníkem, neovlivnila tato výjimka výše uvedené srovnání osobností vykonávajících post říšského kancléře. Druhým nejprestižnějším postem po kancléři a ministerském předsedovi byla funkce státního tajemníka Zahraničního úřadu. Diplomaté tvořili elitní a exkluzivní společenství. Adept na diplomatickou službu musel splňovat několik „nepsaných“ podmínek. Předpokládal se šlechtický původ, členství v některém z aristokratických klubů, absolvování služby u gardy, dostatečný majetek, znalost několika světových jazyků a vysokoškolské vzdělání. Šlechtici měli výhodu v tom, že často vyrůstali v zahraničí, hodně cestovali, ženili se s cizinkami a mohli využívat rozsáhlých příbuzenských vztahů. Aristokraté obsazovali nejprestižnější místa. Pokud se nešlechtic propracoval na post vyslance, mohl být vyslán pouze do některé z jihoamerických či asijských zemí. V roce 1914 vykazoval Zahraniční úřad 8 knížat, 29 hrabat, 20 baronů, 54 příslušníků nižší šlechty a pouze 11 pracovníků měšťanského původu. Z 548 diplomatů sloužících v letech 1871–1914 bylo 377 šlechticů tj. 69 %. Všichni velvyslanci měli šlechtický původ. Třetina diplomatů se honosila tituly doktor práv. Konzulární služba byla oddělena od diplomatické a nacházela se zcela v rukou nešlechticů.15 Na druhém místě v pruské hierarchii stál po ministerském předsedovi jeho zástupce s oficiálním titulem „viceprezident státního ministeria“. Většinou byl záro13 Szögyényi Kálnokymu, 21. ledna 1894. Haus - Hof - und Staatsarchiv, Wien (dále jen: HHStA), PA III., 144, fol. 19. 14 Není vyloučeno, že měl „české“ předky. První doložený předek se jmenoval Andreas Kopriva († okolo 1570). V 17. století se přestěhovali do Slezska a za zásluhy ve válkách s Turky byli povýšeni do rytířského stavu. 15 RÖHL, J. C. G., Die höhere Beamtenschaft im wilhelminischen Deutschland, in: RÖHL, J. C. G., Kaiser, Hof und Staat, Wilhelm II. und die deutsche Politik, München 1988, s. 146; CECIL, L., The German diplomatic Service, 1871–1914, Princeton 1977. 130 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2014 veň též říšským vicekancléřem. Za Viléma I. zastávali tuto funkci Karl Heinrich von Boetticher, Johannes von Miquel, pozdější kancléř Bethmann Hollweg, Clemens von Delbrück a Paul Justin von Breitenbach. Na rozdíl od kancléřů, kteří se řadili v naprosté většině mezi aristokraty, převažovali mezi jejich zástupci měšťané a úředníci, Miquel a Delbrück byli povýšeni do šlechtického stavu až za zásluhy ve státní správě. Klíčovou úlohu při řešení personálních otázek na berlínském dvoře hrál do roku 1900 nejbližší císařův přítel, diplomat Philipp hrabě zu Eulenburg -Hertefeld. O dvanáct let starší hrabě upoutal Viléma svým světáctvím, uměleckými sklony a intelektuálstvím, stal se jeho oporou, rádcem a milovaným druhem. Osobně neměl politické ambice, spokojil se s dráhou vyslance na německých dvorech a jako vrchol kariéry dosáhl velvyslaneckého postu ve Vídni.16 Eulenburg radil císaři v mnoha oblastech a dokonce si ho mohl dovolit kritizovat. Rakousko -uherský velvyslanec například komentoval plánovanou cestu do severního Německa: „Jeho Veličenstvo zamýšlí navštívit v Oldenburgu velkovévodu. Tato návštěva platí ale z větší části monarchovu příteli, tamějšímu pruskému vyslanci hraběti Eulenburgovi.“17 Současníci si uvědomovali negativní vliv hraběte na panovníka. Bavorský vyslanec napsal, že Eulenburg „císaři nestydatým způsobem lichotil, a tak podstatně přispěl k tomu, že se sebevědomí Viléma II. ještě zvětšilo a monarcha se utvrdil v představě, že je velikánem“.18 Dvorní dáma Spitzembergová nazvala hraběte přímo „kreaturou“.19 Eulenburg se snažil využívat svého vlivu na císaře ve prospěch svých příbuzných a přátel, především diplomata Bernharda von Bülowa. Kolem Eulenburga se vytvořil tzv. „liebenberský kruh“. Tato neformální skupina nesla název podle jeho panství v Braniborsku. Fungovala jako prostředník mezi panovníkem a monarchistickými institucemi a šlechtickou společností a výrazně se angažovala v řešení mnoha personálních otázek. Její jádro tvořili kromě Eulenburga, generál a císařův křídelní pobočník Kuno hrabě von Moltke, württemberský vyslanec v Berlíně Axel svobodný pán von Varnbüler, Eberhard a Richard hrabata zu Dohna- -Schlobitten, divadelní intendant Georg von Hülsen, Emil hrabě zu Schlitz, vrchní dvorní maršálek a pruský ministr královského domu August hrabě zu Eulenburg a pozdější pruský ministerský předseda Botho hrabě zu Eulenburg. Prvním zásadním zásahem Eulenburga a jeho kruhu do personální politiky bylo odvolání kancléře Bismarcka.20 Velkou oporou jim byl císařův příbuzný, bádenský 16 BURMEISTER, H. W., Prince Philipp Eulenburg -Hertefeld (1847–1921). His Influence on Kaiser Wilhelm II, and his Role in the German Government, 1888–1902, Wiesbaden 1981; RÖHL, J. C. G., Zwei deutsche Fürsten zur Kriegschuldfrage. Lichnowsky und Eulenburg und der Ausbruch des Ersten Weltkrieges, Düsseldorf 1971. 17 Széchényi Kálnokymu, 14. dubna 1889. HHStA, PA III., 137, fol. 596. 18 LERCHENFELD -KÖFERING, H. Graf, ALBRECHT, D. (hrsg.), Kaiser Wilhelm II. als Persönlichkeit und Herrscher, Kallmünz 1985, s. 18. 19 VIERHAUS, R. (hrsg.), Am Hof der Hohenzollern. Aus dem Tagebuch der Baronin Spitzemberg 1865–1914, Göttingen 1979, s. 197. 20 HALLER, J. (hrsg.), Aus dem Leben des Fürsten Philipp zu Eulenburg -Hertefeld, Berlin 1924, s. 51. FRantišek StellneR — RaDka VanÍčkOVá 131 velkovévoda Fridrich I.,21 bádenský vyslanec v Berlíně Adolf Herrmann baron Marschall von Bieberstein a čelný úředník Zahraničního úřadu, Friedrich von Holstein. „Železný kancléř“ jim ale usnadnil práci, neboť je podcenil, nesnažil se jednat s císařem s velkým taktem a podrýval panovníkovu autoritu. Monarcha se z mnoha důvodů domníval, že musí Bismarcka propustit. Okolí ho lichotkami utvrzovalo v přesvědčení, že je vyvolen vládnout sám jako nový Fridrich Veliký. Jeho snahu vypadat jako vlastní tvůrce německé politiky, kancléř přehlížel. Císař si navíc myslel, že má podporu veřejného mínění, neboť většina politických stran byla v opozici k Bismarckově politice. Panovník nakonec nenašel odvahu požádat Bismarcka o demisi mezi čtyřma očima a vyslal k němu šéfa osobního kabinetu. To, co si Bismarck naprosto neuměl představit, se stalo skutečností. Odstoupil a spolu s ním i jeho syn Herbert hrabě von Bismarck.22 Při hledání Bismarckova nástupce se všeobecně počítalo s šéfem generálního štábu, Alfredem hrabětem von Walderseem. Patřil mezi úhlavní protivníky Bismarcka, Vilém II. se na něj obracel s vojenskými problémy, ale zároveň o něm prohlásil: „Je intrikán a chce se stát kancléřem, ačkoliv jsem mu řekl, že ho jím nikdy neučiním.“23 Za nového kancléře vybral generála Lea von Capriviho. Doporučil ho Eulenburg, který se o tom radil s dalšími protivníky Bismarcka. Caprivimu chyběly rozsáhlejší politické zkušenosti, zvláště v zahraničně politické oblasti, proto vyhovoval Holsteinovi. Výhodou bylo, že nepatřil k žádné politické straně, stýkal se s protibismarckovskou skupinou. Vilém II. se domníval, že jako generál bude pravým mužem pro zvládnutí politické krize. Rakousko -uherský velvyslanec charakterizoval Capriviho: „… platí právě tak za obratného jako za energického muže, který by byl dobře vyvolen k udržení klidu a pořádku v zemi.“24 Panovníkovi předkládal návrh na obsazení nejvyšších říšských úřadů kancléř. Pokud si Vilém II. nebyl jist, radil se s Eulenburgem. Nový kancléř Caprivi musel brát ohled na protibismarckovskou skupinu, která ho vynesla do čela říšské správy. V zahraniční politice se opřel o zkušenosti Holsteina, takže s ním konzultoval výběr nového státního tajemníka Zahraničního úřadu. Mezi kandidáty na uvolněnou funkci patřili státní podtajemník Maximilián hrabě von Berchem, velvyslanec v Turecku Joseph Maria von Radowitz a vyslanec v Belgii Johann hrabě von Alvensleben. První dva odmítl Holstein a pohrozil, že se vzdá úřadu, pokud by někoho z nich jmenovali. 21 Fridrich I. se oženil s tetou Viléma II., princeznou Luisou Pruskou. Poslední kancléř Německého císařství, princ Maxmilián Bádenský, byl synovec Fridricha I. 22 Žádost otištěna: EPPSTEIN, G. Freiherr von (hrsg.), Fürst Bismarcks Entlassung. Nach den hinterlassenen, bisher unveröffentlichten Aufzeichnungen des Staatssekretärs des Innern, Staatsministers Dr. Karl Heinrich von Boetticher und des Chefs der Reichskanzlei unter dem Fürsten Bismarck Dr. Franz Johannes von Rottenburg, Berlin 1920, s. 189–194. Vilém II. O. Bismarckovi, 20. března 1890. GStA PK, BPH Rep. 53, Nr. 159 (Telegraphische Amts -Correspondenz). Též: Extra -Ausgabe. Der Reichsbote No. 73, 21. března 1890. Srov. Széchényiho Kálnokymu, 9. května 1890. HHStA, PA III., 139, fol. 505–512. 23 Eulenburg Holsteinovi, 1. srpna 1890, RICH, N., FISHER, M. H. (hrsg.), Die geheime Papiere Friedrich von Holstein, III., Göttingen 1961, III., Nr. 327, s. 315. 24 Széchényi Kálnokymu, 16. března 1890. HHStA, PA III., 138, fol. 266. 132 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2014 Sám o převzetí funkce neuvažoval a Alvensleben též odmítl. I návrh na vyslance v Rumunsku, Bernharda von Bülowa se Holsteinovi nelíbil, a Eulenburg na něm netrval, uvědomoval si, že pro jeho přítele ještě nenadešla správná chvíle.25 Caprivi vybral Holsteinova kandidáta, prostředníka protibismarckovské skupiny k císařovu strýci, bádenskému velkovévodovi — Adolfa Herrmanna barona Marschalla von Biebersteina. Britský premiér o něm prohlásil: „Poslušný, spořádaný, ale bez iniciativy, obyčejný císařův příručí.“26 Holstein prosadil též svého blízkého spolupracovníka, Alfreda von Kiderlen -Wächtera jako zástupce úřadu u panovníka.27 Vznikly personální předpoklady pro podstatné zvětšení a upevnění Holsteinova vlivu. Jako nejzkušenější úředník se podílel na vytváření zahraniční politiky, ale její směr nevytyčoval pouze on. Osobně se stýkal s kancléřem a státním tajemníkem Zahraničního úřadu, trval i jeho kontakt s nejbližším císařovým přítelem — Eulenburgem. Ten převzal bezprostředně po Bismarckově svržení vyslanecké místo na württemberském královském dvoře.28 Vilém II. se nebránil dalším personálním změnám, které prosadil kancléř Caprivi, a bez problémů návrhy schválil.29 Jiná situace vznikla v červnu 1890, kdy se uvolnil nejdůležitější resort v pruské vládě: ministerstvo financí. Císař chtěl ministrem jmenovat generálního ředitele Kruppových závodů v Essenu Hannse Jenckeho. Proti návrhu se ostře postavil kancléř i pruská vláda. Panovník musel ustoupit a 23. června jmenoval Johannese Miquela. Stal se strůjcem pravicově orientované politiky a tvořil protipól k Holsteinově okruhu.30 K vážné krizi poté došlo během jednání o školském zákonu. Císař nepodpořil vládu a ministr kultu a kancléř podali demisi.31 Překvapený císař se urazil, odjel na lov, což dokazuje jeho nezralost. Caprivi se nechal přemluvit Eulenburgem, aby demisi stáhl, ale vymínil si, že se vzdá postu pruského ministerského předsedy. Na uvolněnou funkci jmenoval panovník bratrance svého nejbližšího přítele, Bothu hraběte zu Eulenburg. Liebenberský kruh tím slavil velké vítězství, neboť jeho člen obsadil nejvyšší úřad Pruského království.32 25 Holstein Eulenburgovi, 26. března 1890. RÖHL, J. C. G. (hrsg.), Philipp Eulenburg politisches Korrespondenz, Bd. 1, Boppard am Rhein 1976, Nr. 368, s. 511–512; Eulenburg Vilémovi II., 26. března 1890, tamtéž, Nr. 369, s. 513. 26 Cit. dle EYCK, E., Das persönliche Regiment Wilhelms II. Politische Geschichte des deutschen Kaiserreiches 1890–1914, Erlenbach, Zürich 1948, s. 22. 27 ANDREAS, W., Kiderlen -Wächter. Randglossen zu seinem Nachlass, in: Historische Zeitschrift, Vol. 132, 1925, No.?, s. 255. 28 Srov. RÖHL, J. C. G., Deutschland ohne Bismarck. Die Regierungskrise im Zweiten Kaiserreich 1890–1900, Tübingen 1969, s. 74; týž, Der „Königsmechanismus“ im Kaiserreich, in: RÖHL, J. C. G., Kaiser, Hof und Staat. Wilhelm II. und die deutsche Politik, München 1988, s. 552. Záhy přešel Eulenburg jako velvyslanec do Vídně. Szögyényiho telegram Kálnokymu, 6.března 1894. HHStA, PA III., 144, fol. 98. 29 Széchényiho telegram Kálnokymu, 10. března 1890. HHStA, PA III., 138, fol. 250. 30 RÖHL, J. C. G., Deutschland…, s. 76. Holstein Eulenburgovi, 25. dubna 1891, RÖHL, J. C. G. (hrsg.), Philipp Eulenburg politisches Korrespondenz, I., Nr. 508, s. 675. VILÉM II., Události a osoby 1878–1918, Praha a Brno 1922, s. 124. 31 RÖHL, J. C. G., Deutschland…, s. 81. 32 Eulenburg Vilémovi II., 24. března 1892. RÖHL, J. C. G. (hrsg.), Philipp Eulenburg politisches Korrespondenz, II., Nr. 627, s. 823–824. FRantišek StellneR — RaDka VanÍčkOVá 133 Po dvou letech v úřadě nastal zřetelný pokles kancléřovy autority. Odrazilo se to na řešení personálních otázek. Bez Capriviho souhlasu obsadil panovník v roce 1893 posty pruského ministra války a říšského tajemníka pokladu. Eulenburg také dosáhl jmenování Bülowa velvyslancem v Itálii, přestože císař původně preferoval jiného diplomata.33 O jejich vztahu svědčí císařův dopis Eulenburgovi: „All right! Solmsovi jsem slavnostně zlomil vaz za kancléřova potlesku, do Říma je ohlášen Bülow! Převod se podařil v klidu.“34 Císařův přítel svědomitě připravoval kariéru svého hlavního „koně“ a panovníkovi napsal: „Kdo upírá Bülowovi znalosti a možnosti na politickém poli je závistivým kozlem.“ Jelikož má císař úžasný dar poznat talenty, jistě motivy těchto kozlů rozezná.35 Vzhledem k panovníkově impulzivnosti se kancléř dostával do absurdních situací. Například přijal kapitána Natzmera, jenž se ohlásil jako nový guvernér Kamerunu. Kancléř si zpočátku myslel, že jde o duševně nemocného člověka. Poté se dozvěděl, že panovník hovořil v důstojnickém kasinu o Kamerunu, a jeden z důstojníků prohlásil za nejlepšího kandidáta na guvernéra právě Natzmera. Císař ho dal vyhledat a jmenoval ho guvernérem. Přešťastný Natzmer se šel ohlásit kancléři. Ten odjel s Marschallem do Postupimi a dosáhl Vilémovy „kapitulace“.36 Vztah císařova přítele, Philippa hraběte Eulenburga a Holsteina ke Caprivimu citelně ochladl. Ukázalo se, že kancléř není loutkou, a nenechá se ovládat. K tomu přistupovaly i kompetenční spory mezi ním a pruským ministerským předsedou: „Latentní antagonismus mezi říšským kancléřem a ministerským prezidentem hrabětem Eulenburgem vystupuje každým dnem více najevo“, napsal jeden z cizích diplomatů.37 Důležitou úlohu sehrál též Bülow, který upevnil přátelství s Eulenburgem a připravoval se na převzetí důležitých funkcí. Bülow se v dopisech Eulenburgovi rozepisoval, že „vedoucí ideje našeho císařského pána jsou z větší částí bezpochyby správné, tytéž musí být v budoucnu zastoupeny s větší šikovností a dovedeny do konce“.38 Bülow nebyl zatížen emocionálními vazbami a jeho lichocení císaři i Eulenburgovi bylo součástí politické hry. Bülow slavil jako dvořan úspěchy, monarchovi se zalíbil i stylem svých diplomatických zpráv, v nichž popisoval různé milostné aféry. Spory Capriviho a Bothy hraběte zu Eulenburga vyústily do situace, kdy oba nejvyšší úředníci podali demisi. Císař si situaci zjednodušil a propustil je v říjnu 1894 oba.39 Capriviho politiku lze označit za slabou, neboť se nemohla opřít o trvalou císa33 Eulenburg Vilémovi II., 4. prosince 1893. Tamtéž, Nr. 857, s. 1153. 34 Eberhard hrabě zu Solms -Sonnenwalde (1825–1912), od roku 1887 velvyslanec v Itálii. Vilém II. Eulenburgovi, 6. prosince 1893. Tamtéž, Nr. 858, s. 1154. 35 Eulenburg Vilému II., 12. března 1892. RÖHL, J. C. G. (hrsg.), Philipp Eulenburg politisches Korrespondenz, I., Nr. 605, s. 799. 36 VIERHAUS, R. (hrsg.), Am Hof der Hohenzollern…, s. 161. 37 Szögyényi Kálnokymu, 31. ledna 1894. HHStA, PA III., 144, fol. 51. Srov. PALMER, A., Kaiser Wilhelm II. Glanz und Ende der preussischen Dynastie, Wien, München, Zürich, New York 1982, s. 85. 38 Bülow Eulenburgovi, 6. dubna 1892. RÖHL, J. C. G. (hrsg.), Philipp Eulenburg politisches Korrespondenz, II., Nr. 641, s. 845. 39 Szögyényi Kálnokymu, 17. března 1894. HHStA, PA III., 144, fol. 104. 134 DVACÁTÉ STOLETÍ 1/2014 řovu podporu. Postavení liebenberského kruhu, Holsteina a jejich spolupracovníků a přátel se upevnilo. Philipp hrabě zu Eulenburg panovníkovo rozhodnutí popsal: „Císař ke mně přišel s bledým, strhaným obličejem, který už po těch všech nesčetných momentech, které jsme spolu prožili, znám. Znepokojeně se Eulenburga zeptal: Koho mi můžeš poradit? Nevíš o někom?“40 Vilém se přiznal, že nemá představu o tom, koho by měl jmenovat. Hrabě odpověděl, že našel kandidáta, který není konzervativec, ani liberál, ultramontán, ani progresivní, klerikální, ani ateistický, navíc má dobré vztahy k Bismarckovi. Doporučil příslušníka nejvyšší německé a rakouské šlechty, příbuzného císaře i dalších německých panovníků, pětasedmdesátiletého Chlodwiga knížete zu Hohenlohe -Schillingsfürsta. Též bádenský velkovévoda Fridrich I. se pro něj vyslovil.41 Kníže Hohenlohe obsadil obě nejvyšší funkce. Stal se prvním katolíkem v nejvyšším říšském úřadu.42 Podobně jako Bismarck neváhal povyšovat své příbuzné, dosáhl nový kancléř povolání svého syna Alexandera do Říšské kanceláře a synovce Hermanna knížete Hohenlohe -Langenburga jmenovali místodržitelem Alsaska- -Lotrinska. Při řešení obsazení ministerských postů v pruské vládě císař požadoval krajní konzervativce, zatímco Hohenlohe navrhoval s ohledem na budoucí jednání v parlamentech spíše umírněné politiky. Ve většině případů se došlo ke kompromisu.43 Bádenský velkovévoda navrhl, aby se Philipp hrabě zu Eulenburg stal říšským vicekancléřem.44 Myšlenkou rozšíření jeho vlivu na císaře prostřednictvím převzetí funkce v Berlíně se zabýval i Holstein, který ho navrhl jmenovat pruským ministrem královského domu.45 Iniciativa čelných německých politiků dokazuje nutnost Eulenburgova uklidňujícího a inspirujícího vlivu. Bülow se ale obával, že by se Eulenburg panovníkovi okoukal a jeho jmenování by vyvolalo ostrou reakci tisku. Eulenburg mu dal za pravdu a císaři sdělil, že žádné místo v Berlíně nepřijme.46 Vilém II. v tomto směru nevyvinul žádnou aktivitu, schválil ovšem jmenování sedmačtyřicetiletého přítele velvyslancem ve Vídni, přestože mezi německými diplomaty bylo více zkušenějších osob pro tak důležitý post.47 40 Cit. dle: PALMER, A., c. d., s. 88. 41 VIERHAUS, R. (hrsg.), Am Hof der Hohenzollern…, s. 166–168; VILÉM II., c. d., s. 79; HOHENLOHE SCHILLINGSFÜRST, Fürst Chlodwig zu, MÜLLER, K. A. von (hrsg.), Denkwürdigkeiten der Reichskanzlerzeit, Stuttgart -Berlin 1931, II., s. 516. O jeho jmenování byla Vídeň informována 27. října: telegram Vélicse Kálnokymu, 27. října 1894. HHStA, PA III., 144, fol. 485. 42 Szögyényi Kálnokymu, 10. listopadu 1894, HHStA, PA III., 144, fol. 529; SCHOEPS, H. -J., Bismarck über Zeitgenossen. Zeitgenossen über Bismarck, Frankfurt a. M., Berlin, Wien 1972, s. 139; EYCK, E., c. d., s. 100. 43 Szögyényi Kálnokymu, 24. listopadu 1894. HHStA, PA III., 144, fol. 561. 44 Bádenský velkovévoda Fridrich I. Eulenburgovi, 25. září 1894, RÖHL, J. C. G. (hrsg.), Philipp Eulenburg politisches Korrespondenz, II., Nr. 998, s. 1347–1350. 45 HOHENLOHE SCHILLINGSFÜRST, c. d., III., s. 10–11. 46 Eulenburg Vilémovi II., 23. ledna 1895. RÖHL, J. C. G. (hrsg.), Philipp Eulenburg politisches Korrespondenz, II., Nr. 1076, s. 1447. 47 Szögyényiho telegram Kálnokymu, 6. března 1894. HHStA, PA III., 144, fol. 98; Szögyényiho telegram Kálnokymu, 6. března 1894. Tamtéž, 144, fol. 98.