Reemigrace a její dopad na formování národní identity

OPEN ACCESS Reemigrace a její dopad na formování národní identity kamila Axmannová ÚVOD Příběh každého reemigranta začíná vždy domovem. Místem, kde se člověk narodil, popřípadě vyrostl. Domov je místo, které je v nás hluboce zakořeněné. Lze na něj nahlížet v mnoha vrstvách či úrovních. V první řadě jej lze vnímat jako místo, kde bydlíme, „zmapovatelný“ prostor či prostředí, které je nám důvěrně známé, vnímáme jej jako bezpečnou zónu, kterou sdílíme s našimi nejbližšími. Jinak lze nahlížet na domov jako na jistý fenomén. Je to jev, který se týká všech, ale jen málokdy se zabýváme jeho podstatou. Jedním z těch, kdo se věnoval tomuto fenoménu, byl Jan Patočka. J.Patočka říká, že „Domov je mu prostoupen známostí, nenápadností a každodenností, která však nemá rys banality, ale je opakem cizoty. Abychom poznali domov, musíme ho nejprve ztratit, být vyhnáni či odejít z něj. Až posléze nabudeme důležitosti domova.“1 J. Patočka navazuje na slova J. A. Komenského, dle kterého je domov hlubinou bezpečí. Pokud se necítíme doma bezpečně, v tu chvíli domov ztrácíme.2 Domovu též můžeme porozumět jako místu, kde můžeme prožívat pocity zakořeněnosti, přijetí, regenerace, pohody, kontroly nad děním atd. Je to něco, co je zakořeněné hluboko v naší psychice, odkrývá se nám ve stále dalších souvislostech až tehdy, když se na něj ptáme, když ho chceme zmapovat, prozkoumat ho.3 Domov do nás vstupuje všemi smysly. Kromě čichu a zraku, se nám mohou vynořit zvukové vzpomínky, např. řinčení nádobí či jedoucí vlak za domem, štěkot psa, zvuk mixéru. Stejně tak můžeme mít spojený domov s hmatem či chutí, např. chutí vynikajícího čaje od maminky. Nemalou část domova, dalo by se říci tu nejdůležitější, tvoří lidé, se kterými svůj domov sdílíme. Interpersonální dimenze je nejmocnějším zdrojem jakéhokoliv jevu, tedy i domova. V prostředí domova máme též ideální podmínky k seberealizaci. V nejlepším případě může domov uspokojit všechny potřeby, které jsou nutné k zachování zdravého vývoje jedince. Na domov se dá pohlížet i z prostorové perspektivy. Asociací na domov může být byt, kde bydlíme, ulice, čtvrť, město či v našem případě země. 1 PATOČKA, J. Přirozený svět jako filosofický problém, Praha 1992, s. 86. 2 Ibid. s. 88. 3 MORGENSTERNOVÁ, M. a kol. Interkulturní psychologie, Praha 2007. 26 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 V rámci domova si vytváříme lokální identitu, která nás k tomuto místu, lidem a jejich kultuře pojí. Tato identita je často spojena s pocitem hrdosti, sounáležitosti, soudržnosti či vzájemné solidarity. Všechny tyto aspekty domova, které jsou v životě člověka důležité, emigrant odkládá v momentu odchodu ze země. Připravuje se tak o důležité pilíře a podpěrné body v jeho životě. Dostává se do stavu, kdy ztratil původní řád, ale ještě si nevytvořil řád nový. Musí si projít mnoha specifickými obdobími a fázemi, než si tento nový řád ve svém životě utvoří.4 I přes veškerý strach se mnoho lidí kvůli touze po svobodě rozhodlo opustit Československo. Po náročných přípravách, rozloučení se s rodinou, přáteli a vším, na čem jim doposud záleželo, došlo k samotnému odchodu. V některých případech ani přípravná fáze neproběhla a jedinci se museli během pár hodin rozhodnout k emigraci. Již na samotném počátku zažívali tito lidé trauma, které se silně otisklo do jejich psychiky, útěk, ztráta příbuzných a přátel, potupa a ponížení, které museli zažívat, aby se dostali na druhou stranu „železné opony“. Často zažívali ambivalentní pocity, radost z nově nabyté svobody, zároveň smutek ze ztráty a strach z neznámé budoucnosti: „Konfrontace s cizí společností, jejíž normy, hodnoty a způsoby chování se odlišují od těch vlastních, ve které se projevují jiné formy lidských vztahů, nepsané zákony a symboly, jiná řeč, jiný pracovní rytmus, jiný vztah k času, jiný vztah lidského a společenského prostoru je mocný útok na kulturní identitu imigranta.“5 Tato realita může silně otřást s psychikou člověka a na dlouhou dobu jej vyřadit z běžného života. Jedinec se najednou nemůže o nic opřít, vše je pro něj mnohem těžší a hůře uchopitelné. S tímto problémem se setkávali lidé již od pradávna. V minulosti se u některých emigrantů projevovalo onemocnění nostalgie, u níž nebylo ojedinělé následné úmrtí. Jedinec prostě zemřel steskem po domově. Zvykání si na nové prostředí je značně zatíženo nejen steskem po domově, ale i tím, že nové skutečnosti musely být interpretovány starými prostředky, protože nové nebyly k dispozici. Svět se může lišit v pouhých malých detailech, těch je však tolik, že vytvářejí pestrou a rozměrnou mozaiku „odlišného pojetí světa“. Nemusíme jezdit daleko, stačí se podívat do Německa a již nás překvapí „jemné“ rozdíly, např. v údržbě venkova a měst, v architektuře, ve vybavení bytu, v udržování čistoty uvnitř či vně domu. Někdy je paradoxně těžší se vyrovnávat s prostředím, které se na první pohled jeví jako velice podobné tomu, odkud jedinec přišel. Jinakost zprvu působí minimálně a člověk začne s větší důvěrou a otevřeností aplikovat svoje původní vzorce chování, často pak naráží na nedorozumění, o to víc se může nedorozumění či nepochopení druhé strany projevit, když si i ona druhá strana myslí, že jsou si komunikační partneři kulturně blízcí. Odlišnosti najdeme i ve společenském životě, v přátelství, v rodinném životě, v podstatě ve všech sférách lidského života. Této problematice se v dnešní době věnuje více badatelů. Procesem akulturace, který je v případě tohoto výzkumu důležitým pojmem, se dlouhodobě zabývá John W. Berry. Forma akulturace se podle něj odvíjí od toho, jak jsou cizí a vlastní kultury hodnoceny.6 U akulturačních strategií nejde pouze o přístup a strategii integrujícího je4 VAN GENNEP, A. Přechodové rituály, Praha 1997. 5 BROUČEK, S. a kol. Emigrace a exil jako způsob života: Sympozium o českém vystěhovalectví, exulantství a vztazích zahraničních Čechů k domovu, Praha 2001, s. 120. 6 BERRY, J. W. <theses.cz/id/p9v5i9/18045–839295473.pdf>, [2014]. kAMILA AxMANNOvá 27 dince, nýbrž i to, jak jej přijme společnost, do které se jedinec začleňuje. Pokud je společnost otevřená a multikulturní, nabízí jedinci prostor pro integraci a asimilaci. Naopak společnosti uzavřené a xenofobní mají snahu jedince vyčlenit. Na akulturaci lze nahlížet jako na významnou životní událost, která vyvolává neobvyklé životní změny. Tyto změny mohou být stimulující a motivující nebo naopak matoucí a nemotivující. Málokdy jsou na tuto událost jedinci připraveni. I když např. v dané zemi v minulosti byli, záleží na tom, jak dlouho a v jaké roli. Následující citace respondentky demonstruje obtížnost připravit se na danou situaci. „Také je úplně něco jiného, když do dané země jedete na dovolenou, anebo když tam jedete žít. To mi také před tím nedošlo.“7 V některých teoriích je tato situace popisována jako akulturační stres, jinde jako deficit sociálních dovedností.8 Jakým způsobem bude proces akulturace probíhat, záleží i na odlišnosti daných kultur. Ve společenských vědách se prosadil prototypický model, který se pokouší zachytit běžný průběh akulturačního procesu. Tento proces se skládá z několika fází jako je strachování z vycestování, ustoupení obav, které nahradí euforie z nového prostředí, vystřízlivění a uvědomování si jinakosti, které je často doprovázeno negativními postoji. V této části často dochází ke kulturnímu šoku9, ale není to podmínkou. Následuje překonání krize, přizpůsobení se cizí kultuře a všímání si negativ vlastní kultury. Nastávají obavy z budoucího návratu do vlastní země. Po návratu obavy ustupují a nahrazuje je opět nadšení z návratu. Po odeznění tohoto nadšení přichází problémy, které nazýváme reintegrační krizí neboli reintegrační šok. Až po překonání této krize může dojít k opětnému začlenění do vlastní společnosti.10 Ne u každého jedince dojde k překonání všech fází akulturačního procesu. U mnoha respondentů v mém výzkumu nedošlo k překonání reintegrační fáze. Často v několika případech nedošlo ani k akulturaci v cizí zemi.11 Ústředními pojmy výzkumného projektu jsou identita, skupinová identita a národní identita. Koncepce identity lze rozdělit na „slabé“ a „silné“. Silné koncepce identity vycházejí z původního významu tohoto pojmu, tedy z určité neměnnosti a danosti. Každý člověk by měl mít vlastní identitu, či by ji měl alespoň hledat. Identitu by měla mít i každá skupina či národ. Měla by být automatická, někdy však nevědomá, mylná či falešná. „Kolektivní identita by měla být založena na silné skupinové příslušnosti, homogenitě a ostré hranici mezi „My“ a „Oni“.12 Slabé koncepce se oproti tomu vyznačují odklonem od původního významu slova identita, považují totiž identitu za proměnnou časem, místem, situacemi a okolnostmi.13 Člověk svým narozením, popří7 Informátorka Jarmila, žena, 70 let, absolventka ČVUT, Praha 2014. 8 WARD, C. — BOCHNER, S. — FUHRNHAN, A. The Psychology of Cultural Shock, <https:// www.academia.edu/2662056/Psychology_of_culture_shock>, [2014], p. 43. 9 NOVÝ, I. — SCHROLL-MACHLOVÁ, S. Spolupráce přes hranice kultur, Praha 2005, s. 64. 10 Ibid. 11 Např. účastník výzkumu Jakub se zmiňuje o nepochopení dané kultury, které dospělo do fáze „totální alergie na danou společnost“. Tento stav však zažíval i po návratu zpět do vlastní země. 12 BAČOVÁ, V. Identita v sociálnej psychológii, VÝROST, J. — SLAMĚNÍK, I. (eds.) Sociální psychologie, Praha 1997, s. 211. 13 Ibid. s. 211–234. 28 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 padě volbou patří k větším či menším sociálním skupinám. U procesu identifikace s takovouto skupinou je zásadní vědět, zda si jedinec svojí příslušnost vybral sám, či je k určitému společenství zařazen na základě původu nebo proti své vůli. Problematikou skupinové identity se dlouhodobě zabýval H. Gilles, který založil svou teorii na významu jazyka jakožto předpokladu pro vznik skupinové identity.14 Založení skupinové identity na jazyce často uvádějí i účastníci tohoto výzkumu. „Neuměla jsem vůbec jazyk, bylo pro mě nesmírně obtížné se začlenit do dané společnosti. Vnímala jsem to jako největší překážku, a tak jsem se začala intenzivně učit anglicky. Celkem rychle jsem se jazyk naučila a postupně krok po kroku se více zapojovala do místního dění.“15 Další účastník výzkumu sdílí podobné zkušenosti. „Abych se mohl co nejrychleji integrovat, musel jsem se naučit co nejdříve jazyk. Učil jsem se ho všude, na ulici, v metru, z časopisů, všemi možnými způsoby.“16 V souladu s výše uvedenými postoji lze poznamenat, že sociální role a příslušnost jednotlivců ke skupinám jsou tradičními charakteristikami, pomocí kterých jedince identifikuje okolí a pomocí kterých se identifikuje také on sám. Při výzkumu identity se proto mnoho autorů opírá právě o skupinovou příslušnost a sociální role jednotlivce. Skupinová příslušnost čili identifikace k určité skupině přirozeně vytváří vymezení se vůči nečlenům dané skupiny. Vzniká tak subjektivně pociťované „My“ a „Oni“. Tato binární opozice je základní lidskou vlastností, pomocí které si člověk kategorizuje svět a je schopen se v něm orientovat. Skrze kategorizaci můžeme lépe chápat i sami sebe. Naše členství ve skupině je úzce spjato s naším vědomím vlastní identity. Ve formování skupinové identity má zásadní roli koncept imaginární hranice, na které se odehrává interní-externí kolektivní identifikace.17 Je evidentní, že příslušníci jedné skupiny se definují a prezentují jinak než příslušníci skupiny jiné. Na základě tohoto zjištění byla vypracována teorie kulturní relativity identity, dle které se nejen kulturní obsahy identity, ale i formy jejího utváření a fungování v různých kulturách liší.18 Proces sebeidentifikace je závislý na kulturním a sociálním kontextu. V „západní“ kultuře se často setkáváme s výrazným individualistickým typem sebepojetí, oproti tomu jiné kultury zdůrazňují vzájemné propojení lidských bytostí. Hlavními atributy „západního“ člověka jsou jedinečnost a nezávislost. Chování každého člověka je chápáno jako důsledek jeho vnitřních vlastností a podle toho je také jedinec identifikován a charakterizován. Člověk se díky tomu vždy staví do opozice k ostatním lidem či sociálnímu prostředí. Vychází to z binárního uvažování dané společnosti. Jedinci z odlišných kultur oproti tomu více formují identitu na základě poměru s ostatními. Společnost je vnímaná v hierarchickém uspořádání. Stejně tak jako je pojetí identity společensky či kulturně podmíněno, liší se i v průběhu dějin. Tak např. středověká společnost se vyznačuje spíše pasivním a stabilním procesem formování identity, kdežto v moderní společnosti je vnímaná 14 Ibid. 15 Informátorka Jarmila, žena, 70 let, absolventka ČVUT, politicko-ekonomické důvody odchodu, Praha 2014. 16 Informátor Jan, muž, 65 let, vyučený elektrikář, politické důvody emigrace, Praha 2014. 17 JENKINS, R. Social Identity, London — New York 1996. 18 BAČOVÁ, V. Identita v sociálnej psychológii, VÝROST, J. — SLAMĚNÍK, I. (eds.) Sociální psychologie, Praha 1997, s. 112. kAMILA AxMANNOvá 29 identita jako proces rozhodování.19 Člověk může mnohem více rozhodovat o svém životě, o své profesi, o místě bydliště, o tom, s kým bude žít a s kým se bude přátelit. Tato možnost vyvolává v člověku pocit svobody, zároveň je však často spjata se stavy nejasného sebedefinování, kdy jedinec v sobě cítí chaos a nevyhraněnost. Tento stav je považován za „rozplizlost“ postmoderní doby.20 Stav nevyhraněnosti a nejasnosti sebedefinice jedince ve vztahu k vlastnímu „já“ a k vnějšímu okolí, je dán též i ztrátou tradičních kulturních hodnot „západní“ společnosti. VÝZKUMNÝ PROJEKT Výběr tématu výzkumného projektu byl ovlivněn několika faktory. Prvním z nich bych mohla nazvat personální. Podnět k zamyšlení nad tímto tématem mi dal můj nevlastní otec, který žil téměř 40 let v emigraci. Z jeho vyprávění, jednání, chování a z postojů vůči společnosti jsem nabyla dojmu, že situace člověka navrátivšího se po tolika letech zpět do své vlasti může být do jisté míry problematická. Člověk je „vytržený z kontextu“ a žije si svůj život v zahraničí, kde se částečně či úplně adaptuje. Tato adaptace sebou přináší i změnu ve vnímání a uvažování. Jedinci se změní hodnoty, názory, životní styl, přátele a většinou i profese. Míra snášení těchto změn je u každého jiná. Někdo se rychle a dobře adaptuje do „nové“ společnosti, někdo však tyto změny snáší celkem problematicky. Po určité době si daný jedinec zvykne a přizpůsobí se danému prostředí. Návrat zpět je poté náročný. Tato změna se dá přirovnat např. k přestavbě domu. Základy máte vždy stejné, ale v rámci rekonstrukce může dům zcela změnit svojí podobu. Je pak těžké vrátit dům do zcela původního stavu. Tato transformace je stejně nereálná jako představa o tom, že se člověk nezmění a celkem snadno se adaptuje do svého původního prostředí. Je nutné podotknout, že i zde míra a doba neintegrace je ryze individuální. Mnoho autorů se zabývalo obecným fenoménem emigrace, životem lidí v emigraci, pohnutkami, které je vedly k emigraci, kulturním šokem apod. Pouhá hrstka z nich, ať už odborné či veřejné společnosti, se však zabývala fenoménem reemigrace, konkrétně dopadem reemigrace na člověka, na jeho národní identitu, mentalitu, zvládání všech těchto změn, naplnění či nenaplnění představ o stavu dané země. CÍLE VÝZKUMU A JEJICH REALIZACE PROSTŘEDNICTVÍM METODY ZAKOTVENÉ TEORIE Jak je již uvedeno v úvodu výzkumného projektu, hlavním cílem je zjistit, jaký má dopad reemigrace na člověka jako na komplexní bytost, která si uvědomuje sama sebe a svojí identitu. Konkrétně se zaměřuji na dopad reemigrace na národní identitu jedinců, kteří emigrovali v době komunismu na „Západ“ a po zlomu roku 1989 se vrátili zpět do Čech. Dílčí cíle jsou vypsány v následujících bodech: 1. Jak ve vztahu k procesu reemigrace a zpětné adaptaci vystupují příčinné podmínky, důvody pro reemigraci 19 Ibid. s. 111–118. 20 BAUMAN, Z. Tekutá modernita, Praha 2002. 30 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 a následnou adaptaci; 2. jaké jsou intervenující podmínky, které ovlivnily a ovlivňují zmíněnou adaptaci; 3. jaké se objevily charakteristické strategie či situace v souvislosti s emigračním procesem; 4. jaké existují reemigrační strategie; 5. co zapříčinilo zpětnou emigraci a v návaznosti na to jakým způsobem došlo k reintegraci; 6. jak se s ohledem na procesy emigrace a reemigrace projevuje otázka národní identity. „Nezačínáme teorií, kterou bychom následně ověřovali. Spíše začínáme zkoumanou oblastí a necháváme, ať se vynoří to, co je v této oblasti významné.“21 Uvedená citace poukazuje na hlavní princip metody zakotvené teorie. Zakotvenou teorii lze zařadit mezi klasické metody kvalitativního výzkumu. Metoda spočívá ve vytváření „vlastní“ teorie. Tato teorie je odvozená induktivně. Cílem výzkumníka je data pomocí daných postupů dešifrovat a dobrat se tak k tomu, co je v datech a „za nimi“. Zakotvená teorie vychází stejně jako ostatní metody z určitého výzkumného problému, který konkretizuje prostřednictvím výzkumných otázek. Výzkumná otázka by měla být formulována tak, aby nechala dostatek prostoru k podrobnému prozkoumání jevu. Postupným sběrem a jejím analyzováním je pak tato otázka přeformulována tak, aby se její záběr zužoval. Celý proces sběru a analýzy dat je postaven na hledání pojmů, které se zkoumaným jevem souvisejí, a následném odhalování vztahů mezi nimi. Badatel se prostřednictvím rozhovoru s účastníkem výzkumu čili komunikačním partnerem snaží odkrýt vypravěčovo fungování v jeho světě a ve vztahu ke zkoumanému jevu a identifikovat relevanci a chápání vypravěče tohoto jevu. Nástrojem analýzy dat jsou následně tři typy kódování — otevřené, axiální a selektivní. Za ideálních podmínek by tato teorie měla odhalit určitý proces, jak daný svět komunikačního partnera v souvislosti se zkoumaným fenoménem funguje a jak je chápán. Nejde o statický popis světa komunikačních partnerů, nýbrž o zachycení jevů, které jej ztělesňují v jejich dynamičnosti. METODA SBĚRU DAT, POSTUP REALIZACE VÝZKUMNÉHO PROJEKTU A STRUČNÉ INFORMACE O KOMUNIKAČNÍCH PARTNERECH Je vhodné poukázat na to, jakým způsobem můžeme nahlížet na skutečnost vzešlou z rozhovoru. Buďto ji můžeme vnímat jako realitu, která existuje mimo nás, kdy získáváme prostřednictvím interview obraz o jiné skutečnosti, nebo můžeme vnímat rozhovor jakou nedílnou součást obou zúčastněných, vnímat jej jako spolupráci či interakci účastníků rozhovoru, tazatele a respondenta. V tomto případě vzniká situace, kdy výzkumník pokládá otázky, které vychází částečně z jeho životních zkušeností, postojů a zapojuje se aktivně do rozhovoru. Zde vycházíme ze svých zkušeností z výzkumu a z úvah.22 Klademe důraz hlavně na citlivé vedení rozhovoru. Jde vždy o spolupráci lidí spějících k dosažení určitého cíle. S realizací interview souvisejí rovněž etické otázky a s tím spojené závazky pro badatele.23 21 STRAUSS, A. L. — CORBIN, J. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie, Boskovice 1999, s. 195. 22 ŠVAŘÍČEK, R. — ŠEĎOVÁ, K. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách, Praha 2006, s. 160–162. 23 Ibid. s. 161. kAMILA AxMANNOvá 31 Záměrem mého výzkumného projektu bylo sehnat komunikační partnery — účastníky výzkumu, kteří emigrovali v době komunismu na „Západ“. Pro tuto práci jsem zvolila emigranty, kteří odešli v letech 1968–1989 z Československa a po změně společenských poměrů se vrátili zpět do původní vlasti. Těmito kritérii jsem si vyčlenila relativně přesně určenou skupinu účastníků výzkumu, se kterou jsem chtěla pracovat. S realizací rozhovorů jsem však měla problémy. Někteří potenciální informátoři měli problém o svém životním příběhu hovořit24, jiní byli již ve špatném zdravotním stavu nebo byli dlouhodobě pracovně vytížení. V jednom případě jsem musela rozhovor odmítnout já z důvodu nevhodného chování účastníka výzkumu. Samotné rozhovory se uskutečnily na různých místech a za různých okolností. Vcelku lze říci, že všechny rozhovory probíhaly v přátelském duchu. Jediná menší komplikace, která během rozhovorů nastala, byla spíše technického rázu. Ve dvou případech nebylo zvoleno vhodné prostředí. Místnost, ve které probíhal rozhovor, byla součástí kavárny. Tímto došlo u těchto dvou rozhovorů ke komplikaci s transkripcí audiozáznamu. Účastníkům výzkumu nebylo v určitých pasážích záznamu rozumět. Přepsané rozhovory jsem nejdříve kódovala prostřednictvím otevřeného kódování, posléze jsme přešla k axiálnímu kódování a integrovala a redukovala strukturu kódů z otevřeného kódování. Tím se mi začaly vyjevovat důležité kategorie, které jsem uspořádala do schématu reprezentujícího důležité vztahy mezi kategoriemi. Tak jsem došla do fáze selektivního kódování. To se pro mne stalo východiskem identifikování vlastní teorie vystihující jev. Účastníků výzkumu bylo sedm (dvě ženy a pět mužů). Dotazovaní se pohybovali ve věkovém rozmezí 54–72 let. Nejmladší respondent při své emigraci dosáhl 21 let. Nejstaršímu bylo v době odchodu ze země 45 let. Nejčastěji se však věk respondentů při emigraci pohyboval v rozmezí 25–30 let. Všichni účastníci výzkumu před emigrací pracovali, měli celkem slušné materiální zázemí a dobré vztahy se svojí původní rodinou. Tři z respondentů již měli děti a partnery. Ve všech případech emigrovali partneři a děti společně s respondenty. Účastníci výzkumu deklarovali za hlavní důvod emigrace nesouhlas s praktikami politického režimu. Chtěli žít ve svobodné zemi, kde se člověk přirozeně vyvíjí, projevuje, kde je tvůrčí prostředí a vhodné podmínky pro výchovu dětí. U dvou respondentů šlo o zachování společného soužití s partnerem ze zahraničí. Většina účastníků výzkumu (vyjma dvou, kteří měli ulehčenou situaci z důvodu smíšeného manželství a jednoho, který vycestoval přímo do Francie), emigrovali přes bývalou Jugoslávii. Odjeli na „fiktivní“ dovolenou a následně pokračovali různými způsoby přes hranice do Itálie, Rakouska, Kanady, USA, Německa a Holandska.25 Nejdelší doba strávená v emigraci byla 40 let, nejkratší 10 let. K první emigraci došlo v roce 1969 a k poslední v roce 1983. 24 I přesto, že jsem upozorňovala na striktní zachování anonymity a etické zásady respektované během realizace výzkumu, adepti odůvodňovali své odmítnutí silnými emočními vzpomínkami na toto období a neschopnost o této etapě hovořit. 25 Dva z respondentů využili situace „benzínové krize“, kdy rumunská vláda rozhodla, že v zemi nesmí nikdo kupovat benzín za valuty, ale pouze za rumunskou měnu. Tím u mnoha lidí nastal problém, neboť jim „došel“ benzín a museli se dostat ze země domů alternativním způsobem. President Josip Broz-Tito jim povolil průjezd přes hranice Jugoslávie, dočasný pobyt a koupi benzínu za valuty. Respondenti této situace využili a vycestovali se přes Jugoslávii a Itálii do Rakouska, kde po několik měsíců čekali v uprchlickém táboře na udělení víz. 32 STUDIA ETHNOLOGICA PRAGENSIA 2/2015 OD OTEVŘENÉHO KÓDOVÁNÍ K AXIÁLNÍMU KÓDOVÁNÍ Tato fáze nám umožní se přiblížit se k naší teorii jevu. Po vstupním otevřeném kódování se posouváme k axiálnímu kódování, kdy integrujeme a redukujeme rozsah vstupně se objevivších kódů. Teprve v této fázi je empirický materiál „prezentovatelnější“, neboť získává integrovanější a jasnější kontury a lze jej souvisleji a snadněji textově a schématicky prezentovat. Fáze otevřeného kódování pro mne byla „skicákem“, kde mi „vyplouvaly“ na povrch jednotlivé kategorie. V dalším axiálním kódování jsem se již dostala do fáze identifikování vztahů mezi jednotlivými kategoriemi. V rozhovorech s reemigranty byl patrný významný vliv akulturace v době emigrace na následné formování národní identity jedince. Účastníci výzkumu ve svých rozhovorech často a barvitě popisovali, jakým způsobem vnímají svůj vztah k národu, ve kterém žili v době emigrace a jak se tento vztah odlišuje od postoje lidí, kteří emigraci nepodstoupili. Ve velké míře se v těchto souvislostech objevovalo v rozhovorech i srovnávání jednotlivých zemí, národnosti a „povah“ národa. Do značné míry se díky nepřímým i přímým otázkám na postoj účastníků výzkumu k národní identitě ukázal jejich kritický přístup k české kultuře, získaný díky možnosti srovnání se zemí, do níž emigrovali. To vyplynulo často při dotazu, zda se cítí být Čechem či „cizincem v Čechách“. Významnou měrou ve většině případů k dobré adaptaci přispívaly rodinné vztahy vzniklé v době emigrace. Ty ve většině případů rozhodovaly o tom, zdali se člověk více přiblíží národní identitě země, do níž emigroval. Další faktor, který měl tendenci zásadně ovlivňovat akulturaci v emigraci a zpětné přivykání si na původní prostředí po reemigraci, byla realizovaná strategie fungování po prvotní emigraci. schéma č. 1: Vzájemné vztahy mezi kategorii „národní identita“, „akulturace“ a „rodinné vztahy“ „Poté, co jsem se rozvedla, dcery byly již vdané, já se nemohla uplatnit ve své profesi kvůli finanční krizi, mě v Americe již nic nedrželo, tak jsem se sem vrátila. Vnímám se jako Češka a jako Češka jsem byla a budu.“26 Respondentka několikrát během rozhovoru připomínala, že v jejím případě šlo především o pracovní uplatnění. Dcery měly již vlastní rodiny a s manželem též nežila. Další respondent uvedl: „K tomu, abych se začlenil do německé společnosti, mi pomohla hodně moje německá man26 Informátorka Jarmila, žena, 70 let, absolventka ČVUT, politicko-ekonomické důvody odchodu, Praha 2014. Národní identita Rodinné vztahy Akulturace kAMILA AxMANNOvá 33 želka, se kterou jsem žil a máme spolu syna. V začátcích to byla nesmírná opora. Naučil jsem se ještě lépe jazyk a pochopil lépe německou mentalitu.“27 Rodinný vztah v tomto případě, stejně jako je uvedeno ve schématu č. 2, byl výrazným prvkem integrujícím imigranta do společnosti hostující země. Přivykání si na dané prostředí vnímal respondent jako výrazně ulehčující prvek v jeho začlenění se do německé společnosti. V rámci zjištěných vztahů mezi kategoriemi po axiálním kódování byl patrný další silný vztah, který významně ovlivňuje akulturaci, případnou reintegraci a následné vnímání národní identity. Jedná se o pracovní uplatnění v zahraničí v kontrastu s tím, jaké zaměstnání měli lidé před emigrací. Z rozhovorů vyplynulo, že v případech, kdy bylo pracovní zařazení emigrantů v zahraničí stejné (vyšší) než jejich pracovní zařazení před emigrací, respondenti častěji vypovídali o bližším vztahu k zemi emigrace než k zemi, ze které emigrovali. Oproti tomu lidé, kteří měli podmínky v pracovní sféře objektivně horší, než tomu bylo před emigrací, měli tendenci více se vztahovat k zemi původu. „Původně jsem strojař, ale tam jsem dělala v cukrárně, byla jsem ráda za cokoliv.“28 U účastníků výzkumu, kteří se v zahraničí pracovně dobře uplatnili, byl při charakteristice vědomí etnické příslušnosti běžnější kosmopolitní způsob uvažování. schéma č. 2: Vztahy mezi kategoriemi pracovní uplatnění, akulturace a národní identita „Čím dál víc mi však chyběla moje původní profese a i domov. Občas jsem měla pochmurné nálady… nechtěla jsem zůstat jen u uklízení, tak jsem se zvedla, podívala na inzerci a obcházela všechny strojařské, stavařské a jiné firmy a ptala jsem se jich, zdali nepotřebují někoho na rýsování. Měla jsem štěstí, že mě v jedné z těch firem vzali.“29 Z preferencí, které informátorka uvedla, je na prvním místě rodina a hned po té práce. V práci strávila většinu svého času a „vše dělala na maximum“. Pozitivní vztah k práci a svědomitost respondentce usnadnily zvládnutí jazyka a integraci v novém prostředí. Mezi jejím „pracovním uplatněním“, „akulturací“ a „národním vědomím“ byla zřejmá souvislost. 27 Informátor Jan, muž, 65 let, vyučený elektrikář, politické důvody emigrace, Praha 2014. 28 Informátorka Jarmila, žena, 70 let, absolventka ČVUT, politicko-ekonomické důvody odchodu, Praha 2014. 29 Ibid. Národní identita Pracovní uplatnění Akulturace