Depestre a Chamoiseau vyprávějí „frankofonní“ dějiny z kreolského pohledu

Depestre aChamoiseau vyprávějí „frankofonní“ dějiny zkreolského pohledu Milena Fučíková Univerzita Karlova milena.fuciko[email protected] DEPESTRE AND CHAMOISEAU TELLING THE “FRANCOPHONE” HISTORY AS CREOLES The paper deals with E.Glissant’s concept of History (Histoire, histoires), which is most notably expressed in his work Discours antillais (1997). Ispecifically examine the notion of history through acomparative study of two novels by René Depestre, Hadriana dans tous mes rêves (1988) and Eros dans un train chinois (1990), and of two poems Atibon-Legba (1964) and Cap’tain Zombi (1967). Similarly, Iexamine the notion of History/histories in the novel by Patrick Chamoiseau L’esclave vieil homme et le molosse (1997). The two “francophone” authors introduce the personification of adiscourse which seeks to explore the relativity and plurality of the human experience of Creole slavery. KLÍČOVÁ SLOVA: René Depestre— Patrick Chamoiseau— frankofonní spisovatel— historie— otroctví— periferie René Depestre— Patrick Chamoiseau— francophone writer— history— slavery— periphery DOI https://doi.org/10.14712/23366729.2020.1.8 I. Haiti aMartinik jsou oblasti kulturně iumělecky silně ovlivněné Francií, především francouzským vzděláním aliteraturou, neboť vminulosti patřily krozsáhlému koloniálnímu panství. Jedná se ozemě, ostrovy akultury velice různorodé, jejichž společným jmenovatelem je idvojjazyčná literární tvorba: vedle tradičně francouzsky psané literatury zde vposledních desetiletích vzniká ikvalitní próza apoezie psaná vkreolštině. Cílem naší studie1 bude konkrétní srovnání několika klíčových historických námětů zvybraných děl Haiťana Reného Depestra aMartiničana Patricka Chamoiseaua. Oba bývají terminologicky nejčastěji označování za „frankofonní spisovatele“. Za pojmem „frankofonní spisovatel“ se od 1970 až dodnes skrývá mnoho zmatečných aterminologicky zavádějících formulací. Frankofonie byla hodnotově založena na představě axilogie centra aperiferie, přičemž se ale vztahuje kdnes již zastaralé politické koncepci světa. Pojem „frankofonní spisovatel“ snad nejvýstižněji 1 Článek shrnuje výsledky rozsáhlejší monografie věnované kreolskému imaginárnu Patricka Chamoiseau připravované kvydání. OPEN ACCESS 110 SVĚT LITERATURY 61 definovala Lise Gauvinová ve své knize Frankofonní spisovatel na jazykové křižovatce (L’écrivain francophone à la croisée des langues, 1997), jejímž hlavním přínosem se jeví důraz oněch spisovatelů na složitou interakci mezi jazyky aliteraturou. Kanadská badatelka tímto připomíná, že již básník Victor Segalen se dožadoval „estetiky mnohoznačnosti“ azároveň poukazuje na fakt, že dle koncepce tzv.„menších literatur“ navržené Gillesem Deleuzem lze pojmout frankofonní problematiku šířeji, neboť se protíná s„literaturami neklidu“ Fernanda Pessoy. Nabízí se jistě ikoncept Édouarda Glissanta „literatura-svět“ (francouzsky littérature-monde, 2007, česky dosud nevydáno), kde martinický filozof tvrdí, že současná románová tvorba není jednojazyčná.2 Vrámci této naší studie připomeňme, že frankofonním spisovatelem rozumíme ty autory, kteří si za svůj literární jazyk francouzštinu zvolili, ať už pocházejí zperiferie velkých západoevropských kulturních center, zejména tam, kde koloniální mocnosti měly svá panství nebo kam kulturně zasahovaly, či našli ve Francii svůj druhý domov. Jazyk francouzských kolonizátorů, původně vnucovaný coby mocenský nástroj nadvlády, se pro podrobené národy stal postupně součástí kulturního dědictví. Ktomuto podivnému jazykovému problému zaujal zcela určující postoj malgašský básník Jacques Rabemananjara po návratu zfrancouzského vězení vroce 1959 vŘímě:3 „Zmocnili jsme se jí [francouzštiny], osvojili jsme si ji, považujeme ji za svou“. 4 První společný hodnotový rys Depestrova iChamoiseauova vztahu kdějinám vyrůstá zpozitivního až militantního postoje ke kreolskému jazyku. Oběma spisovatelům je kromě sdíleného zeměpisného horizontu isložitého vztahu kFrancii vlastní ijiný jazyk než francouzský. Zaujímají kněmu— jako kmateřskému jazyku— sice rozporuplné postoje, ale hudební iimaginativní poetika jejich rodné kreolštiny je ovlivňuje naprosto zásadně. Navzdory svým vynikajícím jazykovým znalostem kreolštiny si ji Depestre za svůj literární jazyk nevybral.5 Ani „kreolizace“ francouzštiny jej na rozdíl od Martiničana nijak neláká. II. RENÉ DEPESTRE, HAITSKÝ ROMANOPISEC-HISTORIK „ZAMILOVANÝ DO DUŠE SVÉ VLASTI“ Dějiny jsou vDepestrově6 románovém (Hadriana ve všech mých snech), novelistickém (Chvalozpěv na ženu-zahradu, Eros včínském vlaku) abásnickém (Kapitán Zombi, Atibon-Legba) díle tematizovány jako kořen prokletí ostrova. Vdůsledku zrychleného vývoje novodobých haitských dějin, asnad ivdůsledku permanentního přehodno2 Le Bris 2007. 3 Na druhém Kongresu černošských spisovatelů aumělců, který se konal pod záštitou revue Présence africaine (česky Africká přítomnost). 4 Joubert 2004, s.7. Citujeme zvlastního překladu: „Nous nous sommes emparés d’elle, nous nous la sommes appropriée au point de la revendiquer nôtre“. 5 Na Martiniku dnes vkreolském literárním jazyce píšou především Joby Bernabé, Sony Rupaire adalší. Na Haiti působí nejvýznamnější zkreolských básníků Frankétienne. 6 Doposud žijící René Depestre (nar. vroce 1926 ve městě Jacmel na Haiti) se českým čtenářům představil vpřekladu Richarda Podaného jako autor sbírky erotických novel Chvalozpěv na ženu-zahradu (2001) apolitického románu Jako ozávod (2002). OPEN ACCESS MILENA FUČÍKOVá 111 cování vlastní identity ahledání nezcizeného pohledu, se Depestrovo dílo vyznačuje pozoruhodně silným vztahem zejména kotázce otroctví. Básnickou školou Depestra se nutně stalo antilské hnutí „négritude“ Aimého Césaira. Již vdevatenácti letech vydal roku 1945 sbírku básní Étincelles (Jiskry) aspolu sJ.S.Alexisem založil velice úspěšný opoziční časopis La Ruche (Úl). Vdobách svého opakovaného vyhnanství básník krátce pobýval ivčeskoslovenské Praze, odkud byl vroce 1952 vyhoštěn do Chile, neboť si údajně nerozuměl se zdejším totalitním režimem. Ve své sbírce Un arc-en-ciel pour l’Occident chrétien (Duha za křesťanský Západ, 1967) nuancovaně řeší tradiční rozpolcení karibských literatur mezi písemnou kulturou Francie amluvenou kulturou Haiti. Proč právě otroctví zůstává silnou literární výzvou? Vmartinickém manifestu Eloge de la créolité (Chvála kreolství, 1993) je identita výsledkem dialogu, střetu, integrace několika kultur: „Ani Evropani, ani Afričani, ani Asijci, prohlašujeme se za Kreolce“. 7 Románová tvorba mladého Chamoiseaua iogeneraci staršího Depestra zkonce devadesátých let 20.století je plodem doby, kdy se opora kolektivního francouzského historického vědomí při vytváření nových vazeb na periferii iprostřednictvím „frankofonních literatur“8 stala mnohem více problematickou. Ještě Césaire, podporovaný Bretonem, byl vdruhé polovině 20.století obecně považován za jednoho znejlepších francouzských surrealistických básníků, přestože do posledního dechu hájil svou „negerskou“ kulturu. Ale důvěra začínajících spisovatelů zKaribiku kústředním axiomům francouzské kulturní tradice atradovaným vzdělanostním iliterárním evidencím byla jejich vlastní individualizovanou zkušeností do základů otřesena. „Noví antilští autoři“ (R.Ludwig) hledali svébytný způsob tvůrčího psaní, originální řešení míšení žánrů iforem, inovovali akademicky suchopárný přístup kfrancouzskému jazyku, který se po začátku velice tvůrčích experimentálních přístupů Nového románu ocitl vdevadesátých letech 20.století ve slepé uličce. Kladli důraz na ústně tradovanou historickou paměť, blízkou legendám amýtům, prosazovali příběh vlastní identity, hájili kreolský jazyk, vytvářeli svébytné literární obrazy, vycházející především zvnitřního básnického prožitku přírody ahistorie, jakož izpřímé existenciální zkušenosti antilského člověka. Chamoiseau se přirozeně stal azůstal mluvčím, představitelem, této mladé generace spisovatelů píšících ve francouzském jazyce od počátku devadesátých let 20.století. Do tohoto období spadají iDepestrovy prózy. Khnutí „créolité“ se vmnoha ohledech hlásí svými příspěvky do Ludwigovy sbírky Zapisovat slova noci. Nová antilská literatura (Écrire la parole de nuit. La nouvelle littérature antillaise), mj.básní Jako kreolský syn frankofonie (En fils créole de la francophonie).9 Vsouvislosti snaším tématem je nutno zdůraznit jeden zajímavý čistě francouzský zřetel. Je zřejmé adnes již tento fakt žádný francouzský historik nepopírá,10 že oobdobí otroctví na Antilách autentické historické dokumenty varchivech existují. Přímý přístup kdeníkovým záznamům jednotlivých plantáží nechybí.11 Na konci 7 Bernabé, Chamoiseau, Confiant 1993, s.13. Citujeme zvlastního překladu: „Ni Européens, ni Africains, ni Asiatiques, nous nous proclamons Créoles“. 8 Srov.Šarše 2018, s.44. 9 Ludwig 1994, s.56–57. 10 Srov.Grenouilleau 2004. 11 V18.století historici zmiňují 40 000 dovezených otroků jen na ostrov Haiti ročně. Srov.Kašpar 2002, s.120. „Ačkoli platil nejpřísnější zákaz potratů, byly mezi otroky hojOPEN ACCESS 112 SVĚT LITERATURY 61 20.století se ale „noví antilští spisovatelé“ domáhají práva vyjádřit se ktěmto kusým dějinným dokumentům znezcizeného kreolského pohledu. Chamoiseau jako první poukazuje na „nelidskost“ dochovaných písemných dokumentů např.vpředmluvě ke kreolským pohádkám Byl jednou jeden zázrak: Kreolské pohádky zMartiniku (Veilles et Merveilles créoles, 2014): Když si připustíme, že antilští plantážníci béké dokonce potřebovali zákon, nařízení, ministerský oběžník orozhodnutí guvernéra (1845–1846), aby každý zotroků dostal aspoň pár bochníků upečených zmanioku adva tři kousky tresky týdně, snadno pochopíme, proč zrovna hlad je vnašich pohádkách skutečnou trýzní kreolského světa aproč je potrava velikým pokladem.12 Martinik iHaiti poznamenalo otroctví akolonialismus— obraz otroka, hlavně pak uprchlého otroka, je jedno zantilských identifikačních paradigmat, podobně jako i(literární) hluchota bílého světa vůči traumatu bývalých otroků zotrokářských staletí. Politický rebel avelký znalec francouzské kultury René Depestre se khistorickému dědictví uprchlých otroků (esclave marron) vyjadřuje vbásni Jako kreolský syn frankofonie (En fils créole de la francophonie).13 Pod vlivem Chvály kreolství se vrací do dějin otroctví, doposud tradovaných jen jako legenda haitské literatury:14 „Nám patří kopce starých útěků / […] naše je svoboda uprchnout / […] Vdějinách, jež jsou konečně naše / […] naše je […] fantazie kreolství!“15 Vbásni bez názvu ze sbírky Anthologie personnelle (Osobní antologie, 2006) obrací básník pozornost čtenáře kdnes již historickému faktu, že kdysi univerzální francouzština se ve 20.století stala víceznačným jazykem frankofonních zemí světa. Francouzská poezie se obohacuje neotřelou kreolskou poetikou zperiferie bývalého koloniálního panství: Vždyť občas správné idobré zazdá se mi zahnat až tam proti proudu řeky ně rozšířeny. Atak přes stále stoupající dovoz otroků— až 40 000 ročně— počet úmrtí mnohonásobně převyšoval počet porodů. Kolonie požírala své otroky“. 12 Chamoiseau 2017, s.7. Citujeme zpublikovaného překladu: „Quand on sait, par exemple, qu’il afallu moins d’une loi, d’une ordonnance, d’une circulaire ministérielle est d’un arrêté de gouverneur (1845–1846) pour que les maîtres-békés se décident à distribuer à chacun de leurs esclaves quelques livres de farine-manioc et deux-trois bouts de morue hebdomadaires, on comprend que nos Conteurs aient érigé la faim comme une lancinance du conte créole, et la nourriture, comme un obsessionnel trésor“. 13 Ludwig 1994, s.56–57. 14 Erudovaný autor má pod vlivem hnutí „négritude“ aemancipačních hnutí mj.zájem očernošskou historii, dějiny 1.černošského svobodného státu Haiti, civilizační odsouzení utrpení černochů spáchané bělochy vdobách otroctví akolonizace aosvětové dějiny států východního bloku 20.století. 15 Tamtéž. Citujeme zvlastního překladu: „Anous les collines du vieux marronnage / […] à nous la liberté de marronner / […] Dans une histoire enfin bien à nous / […] à nous […] créole imagination!“ OPEN ACCESS MILENA FUČÍKOVá 113 ten krásný jazyk francouzský avyhřebelcovat ho dát voňavými bylinkami, jež vyrostly mi ze závratí otroka, jenž jim plách.16 Zájem ootroctví se vDepestrově díle projevil idříve. Vjeho vůbec nejznámější básni Cap’tain Zombi (Kapitán Zombi, 1967) zbásnické sbírky Un arc-en-ciel pour l’Occident chrétien (Duha pro křesťanský Západ) nacházíme verše, které prokletí otrokářství reflektují zpohledu básníka-pastýře: Kapitán Zombi jsem […] Hroby vzemi znám miliónů našich zemřelých […] Příbojem zranění jsem […] Děsu pastýřem Stád kostí nešťastných.17 Básnický subjekt se stává svědkem zamlčených dějin, ale ividoucím na způsob Rimbaudova voyant: „Ušima upíjím / Svými prsty slyším / Jazykem vše uvidím“18. Šestislabičný třikrát se opakující refrén vbásni Kapitán Zombi symbolicky odkazuje na neoblomnou sílu boží spravedlnosti, jež vočích básníka nahrazuje pokulhávající spravedlnost lidskou. Vbásni Atibon-Legba (1967) se básník zJacmelu otevřeně identifikuje sAtibonem-Legbou, takřka lidovou postavou náboženství vodun: Atibon-Legba jsem Klobouk zGuineje mám Odtud je imá bambusová hůl.19 Právě Atibon-Legba je na Haiti strážcem boží spravedlnosti alásky, krásy aspokojenosti. Vtéto básni se zcela zřetelně objevuje vize básníka-soudce, jehož cílem je přinést svědectví opromlčených koloniálních zločinech ivarovat před současnými křivdami způsobenými nerovnostářským rasismem: Odtud starodávnou bolest mám Ikosti staré jsem zdědil tam 16 Citujeme zvlastního překladu: „De temps à autre il est bon et juste/de conduire à la rivière la langue française/et de lui frotter le corps/avec des herbes parfumées qui poussent en amont/de mes vertiges d’ancien nègre marron“ (srov.Joubert 2006, s.69–70). 17 Depestre 2000, s.72. Citujeme zvlastního překladu: „Je suis Cap’tain Zombi /[…]/ Je sais où sont enterrés / Nos millions de cadavres / […] / Je suis une marrée de plaies / […] / Je suis berger d’épouvante / Je garde un troupeau d’os noirs“. 18 Tamtéž: „Je bois par les oreilles / J’entends avec les dix doigts/J’ai une langue qui voit tout“. 19 Depestre 2000, s.289–291. „Je suis Atibon-Legba/Mon chapeau vient de la Guinée / De même que ma canne de bambou / De même que ma vieille douleur / De même que mes vieux os / Je suis le patron des portiers / Et des garçons d’ascenseur“. OPEN ACCESS 114 SVĚT LITERATURY 61 Každý dveřník říká mi šéfe aznám černošské liftboye.20 Depestre se nechával dlouho unášet známými „zázračnými“ lyrickými předpisy surrealismu, nadšením revoluce a„négritude“. Mladým haitským básníkům byl francouzský symbolismus naprosto cizí aLéon-François Hoffmann dokonce snadsázkou tvrdí, že „Mallarmé na Haiti rivala nepoznal“: 21 báseň má ve svých čtenářích/posluchačích vzbudit strhujícím řečnickým postojem zájem o„vyšší“ téma. Tento „aktivní čtenář“ je ivsoučasné francouzsky psané literatuře zásadním smyslotvorným kritériem.22 Báseň Atibon-Legba svědčí otom, jak živá uDepestra zůstává politicko-rovnostářská struna ipo vyhasnutí antikoloniálního hnutí „négritude“: Dnes zvečera zaseji oltář Velký léčivý strom duše své Do hlíny bílého muže Na křižovatkách cest.23 Básník otvírá problém trestu zkreolské perspektivy. Historická situace otroctví je sice uzavřená, přesto ve vyprávěných kreolských legendách na Haiti setrvává cosi jako nedořešená otázka viny atrestu— zjednodušeně řečeno Depestre staví do onoho neurčitého bodu proměny historické situace vsituaci mýtotvornou právě Atibona-Legbu. Ten přichází smečem po boku asvolává své bratry. Toto na Haiti stále oblíbené božstvo dveří ahranic, přechodu mezi skutečným ajiným světem, světem viditelným aneviditelným, konkrétním amagickým, vsobě nese myšlenku boje za spravedlnost: („… meč / Na každé dveře domu / Na každou hlavu jeden meč“). Svým esteticko-etickým gestem básník zdůrazňuje porušení humanistického principu bratrství. Vpřímém kontrastu sproradností bílých kolonizátorů aotrokářů stojí vzávěru básně věrnost sobě, svým bratřím isvé milované zemi („Amou krev nezradí ani jeden / Tělo mé nepoznalo Jidáše“). Depestrovi jde však ioněco obecnějšího. Pro moderního čtenáře svelkou citlivostí tlumočí starý nekřesťanský princip nadindividuálního poselství zrady alogiky jejího potrestání. Posledním klíčově zatíženým slovem celé této monumentální básně přitom není mort (smrt), nýbrž vérité (pravda, pravdomluvnost): Starý zápasící kohout je jen jeden Ó soudce, velkými rudými křídly protluče se na vašich cestách pravdo-mluvením.24 20 Tamtéž: „Je suis Atibon-Legba / Mon chapeau vient de la Guinée / De même que ma canne de bambou / De même que ma vieille douleur / De même que mes vieux os / Je suis le patron des portiers / Et des garçons d’ascenseur“. 21 Hoffmann 1998, s.52. 22 Srov.Vurm 2017, s.25. 23 Depestre 2000, s.289–291: „Ce soir je plante mon reposoir/Le grand médicinier de mon âme/Dans la terre de l’homme blanc/Ala croisée de ses chemins“. 24 Tamtéž, s.291: „Il y aun seul vieux coq-bataille / Ô juge qui lance dans vos allées / Les grandes ailes rouges de sa vérité!“ OPEN ACCESS MILENA FUČÍKOVá 115 ZDepestrova kreolského pohledu se obraz vývoje světových dějin na krátký okamžik projasňuje paradoxně během pobytu vzemích bývalého sovětského bloku. Haitský básník se vmládí inspiroval levicovou avantgardou, Bretonem iCésairem, apřipisoval (jakož iPablo Neruda aJorge Amado) zpočátku Československu (1952) idalším totalitním zemím výsostnou roli, neboť se vnich měla uskutečnit revoluce. Doslova na vlastní kůži pochopil, že šlo orevoluci nedemokratickou. Vpróze Sukně (La jupe) zknihy novel Eros včínském vlaku (1990) se dějiny druhé poloviny 20.století jeví jako důležité téma. Vypravěč sobavami sleduje vývoj vJugoslávii, komentuje zrod totalitních rysů režimu, analyzuje napětí mezi národnostmi, mezi ženami amuži, mezi černochy abělochy, vždy na úsporném prozaickém základě milostného setkání dvou mladých lidí. Autobiografické vzpomínky na trauma haitské diktatury jsou do textu vepsány dostatečně viditelně. Příběh inspirovaný středoavýchodoevropskými dějinami, nahlíženými vypravěčem sodstupem vroce 1990, se jeví jako poslední radostná scéna před epilogem tragické diktatury. Vživotě hlavních postav buřičů (Depestre vmládí sobdivem četl Mussetovy aHugovy romantické verše) se odrážejí důsledky dějinného vývoje vJugoslávii. Vypravěč je sleduje postupně za války vroce 1943, těsně po osvobození vroce 1945 akonečně na počátku nové války vroce 1990. Marc Zénon, mladý haitský básník, cestuje shrstkou francouzských přátel vlakem zPaříže do Jugoslávie spřestupem vPraze. Na jugoslávském budovatelském táboře se setkává sKostadinkou Crnojévitchovou, dědičkou rodiny, jež „vystavěla vhorách Černé Hory jeden znejslavnějších klášterů“.25 VSukni ztrácí čas vyprávění pevné hranice, imaginárno je více než pouhým stylistickým gestem. Přítomnost Kostadinky Crnojévitchové vědomě motivuje magickou transformaci realisticky popisované zkušenosti. Ještě vroce 1990 se vypravěč zasní nad silou dávného setkání: Uplynulo od té doby již čtyřicet let. […] Rád bych se jednoho zasněženého večera neohlásil apřišel zaklepat kní na dveře. […]. Pozvolna bychom dopili naše číše šampaňského. Rozhovor by se nesouvisle rozběhl. Povídali bychom si opočasí, odešti, odobrých iméně dobrých věcech vJugoslávii.26 Výhoda časového odstupu vyprávění spočívá vbohatě využitých možnostech (černého) humoru: vypravěč kráčí po vyšlapané cestě, zná vyprávěnou historickou situaci sjejími důsledky vživotě obou hlavních protagonistů. Nevýhoda se projevuje vautobiograficky filosofickém odhalování sebe sama na způsob Michela de Montaigne, která se neobejde bez upřímnosti k/osobě vklasickém slova smyslu ana čtenáře může působit ijako nenaplnění ideálu utopického snu obratrství. Marc mluví pod tlakem nostalgie, snu, imaginárna: 25 Depestre, 1990, s.27: „[…]avait bâti dans les montagnes du Monténégro un des plus célèbres monastères des Balcans“. 26 Tamtéž, s.29: „Quarante ans se sont écoulés depuis. […] J’aurais aimé, un soir de neige, sans m’annoncer, aller frapper à sa porte. […] Nous aurions vidé lentement nos coupes de champagne. La conversation aurait rebondi, à bâtons rompus. On aurait parlé de la pluie, du temps, des choses bonnes et moins bonnes en Yougoslavie“. OPEN ACCESS 116 SVĚT LITERATURY 61 Fakta nelžou: už nikdy vživotě se do země své nádherné Slovanky zjihu nedostanu. Věk zralosti— jak mne vmé rodné zemi tíží […] na tisíce kilometrů od Kostadinky.27 Depestre se plně hlásí kodkazu kreolských mistrů slova. Zjevně velký vliv na jeho způsob vyprávění měla tradiční interaktivní „audience“ (haitská orální pohádka), což je specifická haitská forma lidového vyprávění. Opočátku bratrovražedné války vJugoslávii Marc vypravuje na způsob tradičního lidového vypravěče pohádek: „Byla jednou jedna jugoslávská dívka ajeden haitský student“.28 Postava Marca zDepestrovy novely Sukně není historickou postavou, je částečně básníkovým „já“ ačástečně fikčním „já“ novely, je ale iautobiografickým „já“ autora. Vypravěč si ve své imaginaci se všemi těmito metaforickými maskami pohrává: „Stalo se to 9.července 1947“;29 „Pijme, smějme se, zpívejme! Po takové válce“; „Samotná existence je skutečné štěstí, ocitoval jsem svého oblíbeného básníka Blaise Cendrarse“.30 Tradiční obraty haitského vypravěče pohádek jsou prosyceny historickými odkazy, osobními vzpomínkami, citovanými verši apolitickými fakty bez žurnalistické vaty. Vypravěč si na základě čistek zdevadesátých let 20.století vybavuje počátky rozdělování obyvatelstva podle etnické příslušnosti vJugoslávii již po druhé světové válce ito, jak Kostadinku, bývalou statečnou odbojářku zdruhé světové války proti nacismu, stihne stejný trest jako všechny ženy, které měly poměr s(černošským) „cizákem“: Ležela na mně válečná legenda. Když jsem ji poslouchal, lépe jsem chápal, že se nebála přijít za mnou do stanu, nestyděla se dát se ivzdor neštěstí, které předcházejícího dne potkalo jinou mladou dívku brigády […] byla veřejně oholena na výslovnou žádost stranických autorit.31 Vyprázdněný ideologický jazyk nastupujícího totalitního režimu (langue de bois) je zde vkontrastu skonotativním expresivním jazykem Depestra: „magický ženský rea lismus“;32 „třpyt“; „sluneční proud“; „imaginárno“.33 Kritika historického rasismu je rovněž tematickou stálicí Depestrova díla. Vrománu Hadriana dans tous mes rêves 27 Tamtéž: „Le fait est là: je ne remettrai jamais le pied au pays de ma superbe Slave du Sud. L’âge d’homme— si lourd à porter dans mon pays natal […] à des milliers de kilomètres de Kostadinka“. 28 Tamtéž, s.30. Citujeme zvlastního dosud nepublikovaného překladu: „Il était une fois une jeune fille yougoslave et un étudiant haïtien“. 29 Depestre, 1990, s.3. „On était le 9 juillet 47“. 30 Tamtéž, s.34. „Buvons, rions, chantons! Après une telle guerre, « le seul fait d’exister est un véritable bonheur », dis-je en citant mon poète préféré, Blaise Cendrars.“ 31 Tamtéž, s.47–48. „La légende de la guerre était couchée sur moi. Al’écouter je compris mieux pourquoi Kostadinka n’avait pas eu peur de me rejoindre sous la tente, ni n’avait honte de se donner après le malheur qui, le matin précédent, avait frappé une jeune fille de sa brigade […] avait, dans la matinée, été tondue en public, à la demande expresse des autorités du Parti“. 32 Tamtéž, s.35: „réel merveilleux féminin“. 33 Tamtéž, s.41: „imaginaire“, „éclat“, „un torrent ensoleillé“. OPEN ACCESS MILENA FUČÍKOVá 117 (Hadriana ve všech mých snech), který se odehrává vJacmelu na Haiti vroce 1938, prožívá Haiťan Patrick Altamont milostný vztah kFrancouzce Hadrianě. Ta je vmagických rituálech vodun proměněna vněmou zombi, přičemž vzávěru vyprávění se konečně ujme slova, aby tehdejší rasové napětí mezi černochy abělochy na Jamaice sama okomentovala: Bohové vodunu mě pověřili, abych doprovázela hrstku imigrantů zoblasti Jacmelu. Ať už bohyně nebo prostitutka, neměla bych sebemenší potíže získat doživotní povolení kpobytu ani na jednom ostrově ze souostroví. Vtěch časech byla světlá kůže mnohem lepší než diplomatický pas, měla stejnou cenu jako vízum božího práva. To už je ale jiný příběh.34 Podivnou ironií osudu zůstává, že se kdysi oblíbené revoluční myšlenky hnutí „négritude“ po Duvalierově nástupu kmoci roku 1957 staly mocenským nástrojem. Depestre své postoje aktivistického levicového zaslepení zcela korigoval roku 1980 vrománu Bonjour et adieu à la négritude (Dobrý den asbohem négritude). Ač to vypadá na první pohled nevěrohodně, Hadriana ve všech mých snech, Chvalozpěv na ženu-zahradu aEros včínském vlaku, tato kreolská vyprávění oněžných setkáních napříč světadíly minulého století, vznikla na pozadí autorových úvah ofenoménu nesvobody aotroctví apředstavují tak ijeho odpověď na základní politické problémy karibského světa jeho doby, včetně nebezpečí nezpracování vlastních dějin apřejímání zcizujících paradigmat. Depestrovi se otrokářství jevilo jako počátek obecnějšího problému moderních dějin aopakovaného mocenského zneužití Haiti. Pro pochopení novel arománů je ovšem třeba si uvědomit, že pojmů otroctví auprchlý černošský otrok používá básník ve velmi osobitém— zjednodušeně řečeno sGlissantem— vmnohoznačném35 smyslu nových antilských narativů. Kzodpovědnějšímu pojetí historického diskurzu ve frankofonní literatuře coby zápasu opotlačení černobílé vize v„aktivním čtenáři“ směřuje iztvárnění kreolských dějin vDepestrových frankofonních prózách Hadriana ve všech mých snech, Chvalozpěv na ženu-zahradu aEros včínském vlaku. III. PATRICK CHAMOISEAU, VYPRAVĚČ DĚJIN MARTINIKU VMYTIZOVANÉ KRAJINĚ Vrománovém díle Patricka Chamoiseaua se otázky otroctví objevují jako široký soubor témat, motivů aobrazů. Chamoiseau zaujímá ve francouzské literatuře dost osobité místo: nepodléhá přitažlivosti módních estetických koncepcí apíše zvnitřní nutnosti ztvárnit citlivé kapitoly zkreolských dějin akultury svého ostrova Martiniku. Chamoiseau je nasáklý mytologií martinického ostrova, snad proto má ve svých poz34 Depestre 1988, s.190. Citujeme zvlastního překladu: „Les dieux du vaudou m’auraient chargée de convoyer à la Jamaïque une poignée d’émigrants de la région de Jacmel. Déesse ou putain, je n’aurais eu de toute façon aucune difficulté, dans n’importe quelle île de l’archipel, à obtenir un permis de séjour à vie. En ce temps-là, la peau blonde, mieux d’un passeport diplomatique, avait la valeur d’un visa de droit divin. C’est là une autre histoire“. 35 Srov.Glissant 1997. OPEN ACCESS