Normalizace rusistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy

Normalizace rusistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy Tomáš Glanc Slavisches Seminar, Universität Zürich [email protected] SYNOPSIS Normalisation of Russian Studies at the Faculty of Arts, Charles University This study draws on archival documents to trace the concrete implementation of ‘normalisation processes’ in Czechoslovak society, research fields, and the university during the 1970s and 1980s, focusing on the field of Russian studies in the Charles University Faculty of Arts. What makes this case of particular interest is the story of aRussianist at Charles University who studied the languages and cultures of countries whose leadership had decided to send military forces to participate in the occupation of Czechoslovakia. Writing on events through her perspective (astudent at the time), the author examines in particular the environment of the late 1980s. In terms of methodology, the study combines witness accounts with amore thorough and intensive approach to evaluating the impact of normalisation on the field before and after November 1989. KLÍČOVÁ SLOVA/KEYWORDS Rusistika; Filozofická fakulta UK; normalizace; metodologie; kontext; oficiální akademická politika; ineditní sféra; 70. a80. léta 20. století / Russian studies; Faculty of Arts, Charles University; norma‑ lisation; methodology; context; official academic policy; unpublished works; 1970s and 1980s DOI https://doi.org/10.14712/23366680.2020.3.8 Jak normalizační procesy ve společnosti, vědě, vuniverzitním prostředí zasáhly rusi‑ stiku?1 Rusistika na FF UK2 byla výjimečná tím, že studovala jazyky akultury národů, 1 Za pomoc při zpracování tématu děkuji Katce Volné, která mi umožnila přístup knepublikovaným archivním dokumentům. Výraznou pomocí byl také její pozorný lektorát textu apodnětné obsahové iformulační návrhy apřipomínky. 2 Součástí nejen normalizačních procesů, nýbrž už idřívějšího pojetí oboru, bylo separátní pojetí rusistiky, oddělené od slavistiky. Tak existovala samostatná Katedra ruské asovětské literatury (pod vedením Miroslava Drozdy), přejmenovaná 1968 na Katedru východoslovanských literatur, aparalelně stouto katedrou Katedra východoslovanských jazyků pod vedením Vladimíra Barneta, předtím Ústav ruského jazyka aliteratury pod vedením Bohuslava Ilka (do roku 1960 se toto pracoviště vzniklé pod patronátem Václava Kopeckého jmenovalo Vysoká škola ruského jazyka aliteratury ajejím vedoucím byl původně Bohumil Mathesius). Všechna tato pracoviště byla 1972 spojena pod názvem Katedra rusistiky pod 106 VE STAVU OCHROMENÍ A ÚTLUMU jejichž státní vedení rozhodlo ookupaci Československa vojsky armád Varšavské smlouvy. Už vpředchozích desetiletích, počínaje 19. stoletím, byly vztahy kRusku aruské kultuře ispolečnosti zčeského hlediska vnímány citlivě asřadou projekcí aideologizací. Vroce 1970 se pohled nově jmenovaného vedoucího katedry Radegasta Parolka radikalizuje azjednodušuje: vjeho zprávě čteme, že tradiční český zájem oRusko, resp. Sovětský svaz, je „jedním zhlavních odkazů ve vztazích české kultury ksvětu od obrození“.3 Je pochopitelné, že na tomto pozadí byla itransformaci oboru po roce 1968 věnovaná zvýšená pozornost. Poznatkům na toto téma ajejich prezentaci či interpretaci bych rád předeslal několik osobních předpokladů, upřesňujících moji výchozí pozici: Subjekt vyprávění ajeho předporozumění hrají samozřejmě pro způsob tematizace předmětu zásadní roli, jak ukazují inedávné diskuse, vedené ovýkladu společenských jevů vobdobí 1968–1989.4 Pisatelova pozice ajeho zacházení sprameny ovlivňují specifikaci avyznění výkladu. Proto bych osobní dimenzi rád stručně představil. Normalizační rusistiku jsem jako student zažil už jen posledních několik semestrů; vnásledujícím textu mě vedla snaha zjistit apochopit roli jednotlivých aktérů ajejich rozhodnutí astrategie vnastalé situaci. Nepouštím se přitom do širších souvislostí normalizace humanitních věd, vědeckého života nebo dokonce celé společnosti na přelomu 60.a70.let, jejichž součástí bylo dění na rusistice. Paradoxně také pomíjím důležité hledisko perspektivy studentů (byť jsem byl jed‑ ním znich), protože analýza jejich zkušenosti by vyžadovala komplikovaný výzkum, který leží za hranicemi mého záměru. Celkově lze snad poznamenat, že studentky astudenti FF UK byli podrobeni vrámci československého studentstva spíše bdělejší apřísnější kontrole, jednak jako předsta‑ vitelé humanitních oborů, které se tradičně považovaly vzhledem kprivilegovanému přístupu ke „společenským vědám“ za potenciálně nebezpečnější, obzvlášť pak také proto, že většina kateder „vychovávala“ mj.budoucí učitele. Už 2.června1970 dostaly všechny katedry pokyn (formulovaný Ministerstvem školství) kprovedení „komplexního (studijně ‑politického) hodnocení každého letoš‑ ního absolventa učitelského směru“. Podle jakých kritérií sedmnáctičlenná komise normalizátorů (zrusistů byl mezi nimi Milan Hrala– počátkem 80. let proděkan FFUK) hodnotila, dokument také uvádí: „[…] členství vorganizacích politického typu […], účast vpolitických akcích na fakultě imimo fakultu, jak dalece se seznámil avyužíval během studií metodologii marxismu, ajak mu to pomáhalo vodborném růstu, jak hodnotí svůj politický vývoj za poslední období (naděje, zklamání, osobní vedením Václava Hraběte, který ve vedení (v letech 1970–1972) nahradil prvního normalizačního šéfa Radegasta Parolka (Jareš 2012, s. 67, s. 73–74). Zcela samostatně fungovala Katedra slavistiky, kterou vedl za normalizace Jan Petr (nahradil uznávaného slavistu Karla Horálka), jeden zpěti (společně sJosefem Haubeltem, Martinem Marušiakem, Štěpánem Kolafou a Antonínem Robkem) agilních normalizátorů na FF UK (Jareš 2012, s. 43, s. 57). 3 Karton 23, IMG_6525. 4 Viznapř.Jakub Vrba: The Debate about Michal Pullmann’sBook The End of the Experiment. In: Cul‑ tures of History Forum (30.10.2013). Online: https://www.cultures ‑of ‑history.uni ‑jena.de/debates/ czech/the ‑debate ‑about ‑michal ‑pullmanns ‑book ‑the ‑end ‑of ‑the ‑experiment/. Jednou zprvních systematičtějších prací na toto téma byl, pokud vím, sborník Věda vČeskoslovensku vobdobí nor‑ malizace (1970–1975) (srov. Kostlán 2003). Později následovala celá řada publikací onormalizaci na FF UK– zněkterých příležitostně cituji. 107TOMÁŠ GLANC perspektivy), jak se dívá na současnou politickou situaci anovou linii KSČ, jaké má kní výhrady, včem jí důvěřuje.“ 5 Vorganizaci studia vprůběhu postupující normalizace sílila redukce svobodné volitelnosti předmětů (tu jsme posléze prosazovali coby členové studentského výboru jako jeden zprvních požadavků bezprostředně po listopadu1989) astrategie zvyšující možnost kontroly. Za tímto účelem byli pečlivě vybíráni pedagogové stitulem „vedoucí učitel skupiny“, jenž „odpovídá za pravidelnou činnost studijních skupin, za ideově po‑ litické usměrnění studijní skupiny“. 6 Vroce 1984 se pak jazykovědec Jaroslav Moravec ujímá role „politickovýchovného referenta katedry“.7 Oatmosféře na fakultě svědčí jeden zbodů schůze, který přednesl tajemník katedry Václav Židlický: „[…]upozornil na příkaz děkana č.6/84 oodesílání služební korespondence votevřené obálce přes zvláštní odddělení fakulty.“8 Nastoupil jsem do prvního ročníku FF UK (obor ruština– čeština) vroce 1987. Věděl jsem zrodiny azširšího sociálního okruhu, vněmž jsem žil, zčetby samizdatu, ze studia neoficiální Večerní školy bohemistiky azmateriálů, které jsem četl vruštině, ať už zobdobí perestrojky, nebo ze zahraničních publikací tzv.tamizdatu, že se stu‑ dentům aveřejnosti tají značná část ruských kulturních dějin. Obsah studia jsem na základě těchto konkrétních poznatků považoval za selektivní, ideologizovaný avřadě případů interpretačně znásilněný. Zároveň jsem od počátku studia vnímal právě zhlediska reakce na požadavky nebo oficiální kurz establishmentu také markantní rozdíly mezi jednotlivými vyučujícími apředměty. Bylo jasné, že situace absolutně není jednotná, že neexistuje shoda, žádný společný jmenovatel, kromě toho, že vyučující FF UK tak či onak– agilně, servilně, někteří ale jen vnejnutnější míře amnozí zjevně neradi– akceptovali rámcové pod‑ mínky svého zaměstnání. Jinak imezi nimi pod rouškou formální kolegiality pano‑ valo zjevné napětí. FF UK pro mě představovala pestrou paletu pozic aosobností, ve které chyběli lidé, kteří na fakultě nemohli nebo nechtěli působit, ačkoliv tam svým odborným profilem patřili, jinak ale byl tým vyučujících nesourodý aúroveň jejich práce velmi odlišná. Poslední poznámka se týká právě skupiny odborníků, kteří normalizaci rusistiky spoluvytvářeli svojí nepřítomností voboru ve chvíli, kdy jsem se sním začal seznamo‑ vat, případně přítomností, která byla nějak nepřímá či násilně upravená (například možností publikovat texty či překlady jen pod cizími jményapod.). Některé tyto před‑ stavitele oboru (Miluši Zadražilovou, dr. Očadlíkovou, Karla Štindla, Miroslava Drozdu, Jiřího Honzíka) jsem znal osobně nebo zjejich prací. Fakt jejich exkomunikace zve‑ 5 Rusistika 1957–2000, karton 23. Zde idále cituji Inventární soupis „FF UK Rusistika 1957–2000“, který eviduje materiály nalezené na podzim 2011 při „řízené likvidaci nábytku“ na chodbách hlavní budovy Filozofické fakulty UK vPraze. Vjedné ze zamčených skříní, deponované ve třetím patře, byly uloženy materiály týkající se právě činnosti rusistické katedry od konce 50. let 20. století až do počátku století jednadvacátého. Mgr.Katka Volná ve spolupráci sAdamem Horkým avkoordinaci sArchivem UK provedli rozčlenění materiálů do kartonů (celkem vznikly 3), scílem uložit je vArchivu UK, aprovedli také inventární soupis jednotlivých dokumentů; materiály včetně soupisu byly předány Archivu UK (Ústav dějin Univerzity Karlovy aarchiv Univerzity Karlovy) ajsou nyní vjeho gesci. 6 Rámcový plán pro činnost ročníkového systému 1980/81, Rusistika 1957–2000, karton 23. 7 Zápis ze schůze katedry 1.11.1984, Rusistika 1957–2000, karton 17. 8 Zápis ze schůze katedry 1.11.1984, Rusistika 1957–2000, karton 17. 108 VE STAVU OCHROMENÍ A ÚTLUMU řejného univerzitního provozu nepochybně zvyšoval jejich prestiž adůvěryhodnost. Po této stránce se formovalo vědomí binární povahy: předměty studia nebo osobnosti vyloučené, ať už na základě vlastního či cizího rozhodnutí, byly automaticky axiolo‑ gicky privilegované. Relativizaci tohoto polarizovaného vnímání umožnily procesy po roce 1989, kdy se některé osobnosti ajejich odborná práce ukázaly jako rozhodující, vjiných případech ale nastalo zklamání, protože vyšlo najevo, že se ne všechno, co na fakultě nebylo zpolitických důvodů přítomné, vyznačovalo vynikající kvalitou. MĚLA NORMALIZACE VÝCHOZÍ BOD? První otázka vznikající vsouvislosti snormalizací rusistiky zní, kdy vlastně začala. Invaze 1968 jistě představovala základní předěl, nicméně vakademické aintelektuální sféře se změny začaly odehrávat zaprvé postupně azadruhé později– na filozofické fakultě byl tento proces ve srovnání sjinými českými vysokými školami spíše zdlou‑ havý aprobíhal převážně až vprvní polovině 70. let. Některé zvraty však proběhly okamžitě. Například Roman Jakobson, aktivně navštěvující Československo od roku 1957, vroce 1968 plánoval „vdůchodu“ víc času trávit včeském akademickém prostředí anabízet zde ivýuku– kdyby se tento plán uskutečnil, mohlo to irusistiku ovlivnit zásadním způsobem. Místo toho bezprostřed‑ ně po invazi vyděšeného Jakobsona Móric Mittelmann Dedinský, teatrolog, básník abadatel zÚstavu slovenské literatury, evakuoval do Vídně– Jakobson se obával zatčení ruskou státní bezpečností (srov. Holý– Volná 2009, s. 100–101). Světoznámý filolog se do Československa vrátil už jen jednou, vzáří1969, kdy se vPraze zúčastnil konference oKonstantinu Filosofovi. Knihy jeho statí připravených kvydání vredakci Miroslava Červenky vyšly svíce než dvacetiletým zpožděním až po roce 1989. Odalších jevech, které ovlivnily vývoj oboru tím, že se nestaly, bude řeč vnásledujícím oddíle. Dva roky po invazi, na podzim 1970, proběhly stranické prověrky svyškrtáváním avylučováním zKSČ. To byl sice markantní předěl ipro následné změny vhumanitních vědách, ačkoliv jej nelze chápat dichotomicky: na fakultě mohli působit i„nestraníci“ anepočetná skupina těch, kdo do strany nikdy nevstoupili; před– stranickými– pro‑ věrkami byla dokoncemnohem lépe chráněna, protože je zpodstaty věci nemohla ab‑ solvovat. Kádrově nejcennější byli samozřejmě členové KSČ, kteří bez úhony prověrky přečkali– na rusistice například Eva Fojtíková, Václav Hrabě, Jaroslav Moravec, Kamila Chlupáčová nebo Milan Hrala. Členství vKSČ během normalizace mohlo pro vědeckou práci ajejí ideologizaci znamenat celou škálu následků– od devastačního postupu proti méně „uvědomělým“ kolegům či studentům až po občasnou podporu (zpozice „spolehlivých kádrů“) některých jinak ideologicky problematických osob atémat. Iexkomunikace zKSČ mohla mít různé podoby. Tak například Ladislav Zadražil byl při prověrkách 1970 nejdříve ze strany vyloučen, odvolal se ale ajeho žádost byla vyřízena kladně– nakonec mu členství bylo zrušeno (což představovalo mírnější postih apro další kariéru méně nevýhodnou alternativu). Po zastavení pedagogické činnosti vroce 1970 mu později znovu bylo dovoleno vyučovat.9 9 Návrh na zvýšení základního platu pro s. L. Zadražila, 17.11.1972, Rusistika 1957–2000, karton 23. 109TOMÁŠ GLANC Vývoj apostupná stabilizace normalizační rétoriky při „kádrových změnách“ jsou pozoruhodné zhlediska chronologického: zatímco ještě na podzim 1970 vedoucí katedry Radegast Parolek vehementně protestuje proti zákazu přednášek Ladislava Zadražila,10 oněkolik měsíců později již ve svých vyjádřeních submisivně reprodukuje asám generuje fráze fakultního „poučení zkrizového vývoje“. Zároveň vznikly inové administrativní jednotky vduchu nastalé doby– všechna dřívější rusistická pracoviště (vizpozn.č.2) byla sjednocena do „katedry rusistiky“ avznikl ktomu „kabinet rusko ‑českých asovětsko ‑československých vztahů“ (srov. Volná 2009, s. 13). Nejpozději od roku 1970 byli nově jmenováni někteří vedoucí kateder– vpřípadě rusistiky se vedení ujal lingvista zabývající se morfologií Václav Hrabě (srov. Holý– Volná 2009, s. 13), který na svém postu setrval celých dvacet let až do roku 1990 (ve‑ doucím samostatné Katedry ruské asovětské literatury byl vletech 1970–1972 Radegast Parolek, vizpozn.č.2). Jmenování Hraběte svědčí otom, že normalizační devastace hodnot aosudů nebyla vždy koncipovaná jako ideologická perzekuce prováděná agre‑ sivním způsobem nekompetentními posluhovači moci audavači, spolupracovníky Státní bezpečnosti11apod. Takový dojem by mohl vzniknout například zpoměrů na bohemistice, ovládané Vítězslavem Rzounkem apozději Zdeňkou Bastlovou. Hrabě nebyl normalizátorem takového typu, vjeho případě nestál vpopředí princip aktivní likvidace, nýbrž pasivní letargie (ta nevylučovala možnost vrámci daných okolností zněkolika možností vybrat tu méně perzekuční nebo podpůrnou pro osobnost či iniciativu, vyžadující ochranu či přímluvu). Tematicky se jeho vlastní vědecká práce vymykala ideologicky problematickým zónám,12 ajistě se zároveň nevzpěčoval někte‑ rým rozhodnutím, která zjevně nebyla vsouladu sodbornými zájmy univerzitního provozu, nýbrž docházelo knim vrámci normalizačního klientelismu (třeba souhlas spřijetím zjevně nekompetentních vyučujících, kteří byli na katedru dosazeni zrůz‑ ných důvodů– například odbornice specializující se na „konverzaci“ vruštině– aniž by tento jazyk nebo jakoukoliv jinou odbornou disciplínu dobře ovládala– byla dcerou normalizačního ministra školství Milana Vondrušky (ve funkci 1975–1987) apodobně. Hrabě byl lingvista, který vnímavě chápal požadavky dobové rétoriky, věděl, co se od něj očekává ačím se zavděčí; například vdokumentu Profilová analýza katedry rusistiky zdubna1974 byl ochoten formulovat stanoviska tohoto typu: Vsouvislosti se vzrůstající politickou laxností vletech 60. se však ina tehdejší Katedře ruského aukrajinského jazyka FF UK začal projevovat zvýšený zájem ometodologické principy západní lingvistiky avýsledky rusistiky vburžoazních státech, ataké snaha navazovat sburžoazními lingvisty osobní kontakty. Přitom nešlo vždy jen ostyky na přísně vědecké úrovni, nýbrž iospolupráci na jazykových kurzech pořádaných vRakousku pro různé zájemce oruštinu zkapitalistických zemí; ideologická náplň těchto kurzů se nesla videologickém duchu buržoazního „Ostforschungu“ aje velmi nepravděpodobné, že účast československých rusistů mohla na celkové atmosféře těchto kursů něco změnit. […] Ve 10 Zákaz přednášek pro odborného asistenta Dr.Zadražila, 8.10.1970, Rusistika 1957–2000, karton 23. 11 Spolupráce rusistů se StB je tématem, kterému by vbudoucím výzkumu měla být věnována samostatná pozornost, opírající se opříslušné archiválie– pokud se zachovaly; tento příspěvek se mu nevěnuje. 12 Vroce 1964 publikoval svoji téměř stostránkovou studii na téma Polovětné vazby akondenzace „druhého sdělení“ vruštině avčeštině, in Rozpravy ČSAV, roč. 74/1964. 110 VE STAVU OCHROMENÍ A ÚTLUMU snaze po zintenzívnění styků se západní lingvistikou se zcela zapomínalo na nesporný fakt, že sovětská rusistika stojí mnohem výš jak co do množství avšestrannosti produkce, tak metodologicky než rusistika kteréhokoli kapitalistického státu.13 Ještě 10.11.1988 Hrabě vypracoval pro děkana podjatý „vyžádaný posudek“ na před‑ nášku Miroslava Drozdy oMathesiově překladu Puškinova Měděného jezdce, kterou vrámci liberalizace uspořádal 5.10.1988 Kruh přátel českého jazyka. Hrabě píše: „Cel‑ kově je třeba fakt, že bývalý profesor FF UK Dr.M. Drozda dostal příležitost na fakultě přednášet, zhodnotit negativně.“ Následuje popis jeho „negativní úlohy vkrizovém období“ anásledný závěr: „Ztěchto všech důvodů se domnívám, že by mu již nikdy vbudoucnu neměla být dána příležitost ktomu, aby na filozofické fakultě vystoupil.“14 Dodejme, že Drozda se na fakultu vrátil vlednu 1990 výběrovou přednáškou o„nara‑ tivních maskách vruské próze“, 18. 4. 1990 ale zemřel na rakovinu. Některé epizody normalizace vyvolávaly dojem, že je řízena ze Sovětského svazu, ale šlo patrně spíš očeskou instrumentalizaci sovětských autorů ainstancí než oautentic‑ ký zájem řídit zMoskvy procesy, které se itak, spontánně, vyvíjely víceméně vsouladu spředstavami úředníků, prosazujících nové pořádky. Podle všeho se například nikdo vSSSR neptal, co se přesně na Karlově univerzitě vyučuje akdo kurzy řídí. Byli to sami čeští zaměstnanci fakulty, kdo nejen stanovili meze přípustných obsahů astřežili jejich dodržování, případně se zaštiťovali sovětskými vzory aprameny, aniž by to po nich někdo explicitně požadoval. Eva Fojtíková například ve zprávě opracovní cestě do Moskvy osvé vůli píše: „ZMoskvy jsem přivezla materiály velmi důležité pro naši práci, především vysokoškolské osnovy jednotlivých literárněhistorických disciplín pro filologické fakulty (využijeme jich od příštího školního roku jako korektivu našich plánů při výuce na filozofické fakultě).“15 Hlavním aktem instrumentalizace sovětských autorit ajejich postojů se stala brožura Cesty arozcestí československé rusistiky dvou autorů Valentina Archipo‑ viče Kovaljova aKirilla Iosifoviče Rovdy (1972).16 Nešlo ale osamostatný počin obou sovětských slavistů, nýbrž oúčelový útok na několik autorů vzávěrečné části brožu‑ ry, především na Miroslava Drozdu aZdeňka Mathausera, vněmž hrál stěžejní roli Ladislav Štoll, personifikující normalizační čistky. Jeho postup na základě archivních materiálů (včetně osobní korespondence) popsal Petr Andreas: 13 Profilová analýza katedry rusistiky, duben1974, Rusistika 1957–2000, karton 15. 14 Vyžádaný posudek na Drozdovu přednášku…, 10.11.1988, Rusistika 1957‑2000, karton 18. 15 Zpráva E. Fojtíkové oslužební cestě do SSSR vdobě od 19. do 26.2.1973, 12.3.1973, Rusistika 1957–2000, karton 23. 16 Orig. Эволюция чехословацко русистики. Petr Andreas (vizdále) píše, že „[…] na vydání se jako nově instalovaný ředitel Lidového nakladatelství výrazně podílel F. J. Kolár, jenž také pověřil Miroslava Zahrádku (rusistu loajálního normalizačním procesům), aby brožuru redigoval anapsal kní předmluvu (Andreas 2017, s. 863). Otom, že sovětská intervence, režírovaná Ladislavem Štollem, nebyla zásahem zvenčí, svědčí nejen kooperace Zahrádky aKolára, nýbrž také fakt, že ideologickým hodnocením jen stvrzovala stav, který mezitím už nastal. Andreas ktomu správně podotýká: „Vzhledem kdatu svého vydání však brožura mohla jen zpětně ideologicky odůvodnit akodifikovat již provedená konsolidační opatření“ (Andreas 2017, s. 864). 111TOMÁŠ GLANC Štoll nejprve vybídl Rovdu, že pro konsolidaci oboru je zásadní podrobit principiální kritice nekonformní způsob, jakým Zdeněk Mathauser pojímal avykládal sovětskou literární avantgardu. Mathauser na sebe upozornil souborem Nepopulárních studií zroku 1969, ale trnem voku konzervativních sovětských rusistů byl již nejméně od roku 1963, když spolu sMiroslavem Drozdou aJiřím Fraňkem vzbudili prudký odpor V. A. Kovaljova poté, co ve společném referátu na slavistickém kongresu vSofii rozšířili pojem socialistického realismu nad normu hlásanou sovětskou vědou. Mezi rusisty patřil Mathauser ktěm konsolidací nejvíce postiženým: již od roku 1969 nemohl vyučovat, vlétě 1970 ztratil místo ředitele Ústavu jazyků aliteratur abyl vyškrtnut apoté vyloučen ze strany. Souběžně stím ho Rovda na Štollův popud na podzim roku 1970 obvinil včasopisu Russkaja literatura, že je skrytý formalista afalzifikátor, nedoceňuje realismus apřeceňuje modernismus asovětské avantgardy. Přesto se Ladislav Štoll zasazoval oto, aby Mathauser dostal příležitost pokračovat ve své práci– tak, aby mohl dospět ke světonázorovému ametodologickému „prozření“ a„nápravě“ pomocí studia asebezpytování. Mathauser byl nakonec přeřazen do Ústavu pro dějiny ateorii umění pod vedení a„politický dohled“ Sávy Šabouka (Andreas 2017, s. 862). Instrumentalizaci sovětského dobrozdání užívá také zpráva onormalizaci rusistiky zroku 1972, ve které se píše opozitivním hodnocení, „kterého se dostalo ze sovětské strany 9/10 všech prací, jež péčí katedry vyšly. Kritické připomínky ze sovětské strany byly pouze kjedinému pracovníkovi katedry.“17 PŘEDPOKLADY APRŮBĚH Kompetentní úvaha onormalizaci jednotlivých oborů musí brát vpotaz situaci ka‑ teder vpředcházejícím období. Bylo by naivní představovat si rusistiku před invazí anormalizací jako kontext ideální intelektuální svobody, prostou ideologických manipulací arozdílů. Rusistika vtomto ohledu až do roku 1970 nicméně vynikala atmosférou, kterou mnozí její účastníci považovali za mimořádně otevřenou, inspirativní akladně dispo‑ novanou pro nepředpojaté bádání. Ve srovnávací perspektivě považovala například bohemistka Věra Menclová, která studovala (češtinu aruštinu) na přelomu 50.a60.let, situaci na rusistice za „přátelštější“ než na bohemistice, vyzdvihujíc obzvlášť osobnosti Vladimíra Barneta, Miroslava Drozdy, Jiřího Honzíka, Květy Koževnikové (Holý– Volná 2009, 287–288). Drozda (vedoucí katedry) se svým týmem během 60. let pomáhal zprostředko‑ vat recepci díla významných ruských spisovatelů (Solženicyn, Šalamov, Maximov, Brodskijaj.), kteří byli vsovětském prostředí chápáni jako kontroverzní, podporoval výzkum avantgardy apěstoval vztahy smezinárodně renomovanými vědci apracovišti (například se sémiotikem astrukturalistou Jurijem Lotmanem ajeho okruhem zTar‑ tuské univerzity vEstonsku nebo svýznamným chorvatským slavistou Alexandrem Flakerem ze Záhřebské univerzity). Podporoval také práci mladších kolegů, kteří 17 Zpráva, 1972, Rusistika 1957–2000, karton 23. 112 VE STAVU OCHROMENÍ A ÚTLUMU později vnormalizačních poměrech fakultu pod nátlakem opustili (Miluše Očadlíková‑ ‑Zadražilová,18 Karel Štindl). Kproblematice normalizace podle mého názoru patří inezodpověditelná otázka, kterou by nicméně nebylo správné zcela ignorovat: totiž nejen co se následkem nor‑ malizace stalo, nýbrž ico se nestalo, aniž bychom však přesně mohli vědět, zda nebo jak by se případně stát mohlo. Kromě výše zmíněných aktivit existovaly na přelomu 60. a70. let idalší předpoklady rozvoje oboru, které se později nerozvíjely: badatel osyntaxi Přemysl Adamec přednášel jako hostující profesor na UCLA vLos Angeles oaktuálním členění vruštině, Jiří Franěk působil jako lektor na několika univerzitách vNěmecké spolkové republice, řadu zahraničních kontaktů měli Miroslav Drozda, Miluše Očadlíková (později Zadražilová) iLadislav Zadražil. Důležité, později přinej‑ menším částečně přerušené nebo okupací anáslednou ideologizací aperzekucemi paralyzované kontakty spojovaly členy katedry sRuskem. Světla Mathauserová byla žačkou slovutného znalce staroruské literatury avězně GULAGu Dmitrije Lichačova, který se později stal jednou ztváří perestrojky. Osobní kontakty pojily překladatele zokruhu přátel pracovníků katedry (Ludmila Dušková, Václav Daněk, Anna Nováko‑ vá, Antonín Brousek adalší) svýznamnými ruskými spisovateli, částečně zokruhu tamního samizdatu, kteří ale během normalizace byli pro československou kulturní politiku nepřijatelní: mezi ně patřili pozdější nositelé Nobelovy ceny za literaturu Josif Brodskij aAlexandr Solženicyn, Jan Satunovskij aVsevolod Někrasov, sovětští prozaici, kteří v70. letech emigrovali do zahraničí– Vasilij Aksjonov, Vladimir Maxi‑ mov, Andrej Siňavskij. Mezinárodně renomovaný lingvista Oldřich Leška, někdejší doktorand význam‑ ného sovětského jazykovědce akademika Vinogradova av60. letech vedoucí úseku rusistiky vÚstavu pro jazyk český ČSAV, měl řadu kontaktů vRusku ivUSA (před‑ nášel rok na univerzitách vBoulderu avChicagu), které po restrikcích od roku 1970 nemohl dále rozvíjet.19 Zdeněk Mathauser znal osobně ikonu ruského futurismu Alexeje Kručonycha ineo‑ avantgardistu čuvašského původu Gennadije Ajgiho, jehož knihu veršů přeložila Olga Mašková vroce 1967 pro Odeon (vRusku bylo Ajgiho dílo zveřejněno až za perestrojky). Přátelské iprofesní vazby krusistům zFF UK pěstoval pražský rodák Michel Au‑ couturier20 (jeho matka byla Češka Marie Alferi), jenž byl jedním znejuznávanějších frankofonních slavistů– v60. letech působil vŽenevě, později na Paris Sorbonne (Pa‑ ris 4). Jiný česky hovořící slavista pražského původu, který byl vobdobí normalizace vČeskoslovensku persona non grata, byl George Gibian,21 profesor zCornell University vUSA, jeden zprvních, kdo zpřístupnil mezinárodní odborné komunitě dílo Daniila Charmse apozdních avantgardistů, vSSSR exkomunikovaných zkulturních dějin. 18 Na Miluši aLadislava Zadražilovy, věnující se ruské literatuře apráci překladatelské, se vztahovalo po roce 1970 tzv.„vzdálení od pedagogického procesu“, čili zákaz přednášení, Miluše Zadražilová později katedru opustila úplně, Ladislav Zadražil zůstal na fakultě po celou dobu normalizace ipo roce 1989, vroce 1978 byl převeden zKatedry rusistiky na Katedru překladatelství atlumočnictví (Návrh na pře‑ vod odb. asistentů Miloslava Mucaly, PhDr.Ireny Camutaliové aPhDr.Ladislava Zadražila zkatedry rusistiky na katedru tlumočnictví apřekladatelství, 20.4.1978, Rusistika 1957–2000, karton 24). 19 Vroce 1990 se Leška zasloužil oobnovení Slovanského ústavu ČSAV aPražského lingvistického kroužku. 20 Catherine Depretto: Michel Aucouturier (1933–2017). In: Cahiers du monde russe 2018/1 (Vol. 59), s.143–152. 21 Stručný životopis vizhttps://prabook.com/web/george.gibian/589739, 17.11.2020. 113TOMÁŠ GLANC Všechny tyto amnohé další vazby následkem normalizačních procesů částečně nebo zcela zkrachovaly. Jistě nejen pod ultimativním tlakem aktérů normalizace, tyto zmarněné šance patří kpopisovanému jevu, jakkoli by interpretace jednotlivých příběhů ajejich kolapsu vyžadovala podrobnější rozbor. Ti, kdo fakultu chtěli nebo museli opustit, normalizační redukci zaměstnanců po‑ chopitelně vnímali alíčili jako zlovolnou likvidaci těch nejlepších specialistů, kteří nebyli ochotni přizpůsobit se mizerným anemravným, kolaborantským poměrům. Detailnější pohled ukazuje, že „vyhození“ za normalizace mělo nejrůznější povahu aprůběh. Asi nejčistší byl případ Karla Štindla, který podle posudku Václava Hraběte „zfakulty odešel na vlastní žádost vroce 1970, neboť nesouhlasil sněkterými opatře‑ ními konsolidačního programu“.22 Jiří Franěk, zabývající se počátkem 70. let edičně literární pozůstalostí Bohumila Mathesia (na základě jeho poslední vůle) ateorií překladu, působil vletech 1967–1970 jako lektor na západoněmeckých univerzitách, vroce 1970 se odvolal proti vyškrtnutí zKSČ azjevně měl osetrvání na fakultě zájem, jak otom svědčí posudky jeho šéfa Parolka: účastnil se leninské konference ipráce Svazu československo ‑sovětského přátelství abyl vpředvolebním období nástěnkářem. Přesto vroce 1972 na základě posudků téhož Parolka aEvy Fojtíkové „výbor Základní organizace KSČ nepokládá za vhodné jeho další působení na fakultě“ (Volná 2009, s. 179–181).23 Ještě složitější byl případ Jiřího Honzíka, který na začátku normalizace navzdory svému agilnímu angažmá ve Svazu československo ‑sovětského přátelství, které bylo celkově vnímáno jako jedna zmírnějších forem loajality vůči establishmentu, odešel zfakulty, byl doporučen pro práci vnakladatelství, kde ale místo nedostal anásledně od roku 1972 působil ve svobodném povolání jako autor překladů, doslovů akomen‑ tářů (Petráň 2015, s. 548). Honzík byl vyškrtnut zKSČ za pasivitu, kterou vpracovně‑ ‑politickém posudku jeho nadřízený Radegast Parolek vroce 1972 komentuje faktem, že Honzík byl vroce 1968 vyšetřován za svou činnost ve stalinistickém Akčním výboru 194824 atehdejší proděkan Vilém Fried, anglista, jenž po okupaci emigroval, mu měl ztěchto politických důvodů během „pražského jara“ znemožnit kandidátskou obhajo‑ bu. Parolek vposudku deklaruje, že fakulta má po Honzíkově plánovaném přechodu na nové místo zájem o„udržení dobrého spojení“.25 22 Posudek na s. Karla Štindla (autor Václav Hrabě) pro budoucího zaměstnavatele Union MH, Hostivice, 15.9.1972. Rusistika 1957–2000, karton 23. 23 Fraňkův odchod zfakulty, resp. jeho přemístění na jiné pracoviště, mělo ještě dimenzi zdravotní: jak vyplývá zParolkova dobrozdání z23.3.1972 Franěk trpěl závažným onemocněním hlasivek, dosavadní léčba nevedla kúspěchu a„foniatrická klinika profesora Seemana doporučuje Dr.Fraňkovi radikální léčbu– nepřednášet aléčit hlas. To znamená, že prakticky nemůže vykonávat ze zdravotních důvodů své učitelské povolání, jako nemocný nemůže být ani propuštěn.“ VizVyjádření kdopisu Dr.Fraňka pro s. děkana prof.Dr.Gallu, Rusistika 1957–2000, karton 23. 24 Akční výbory byly vdobě převzetí moci komunistickou stranou nátlakové skupiny bez právního uko‑ tvení. Zpětně byly zlegalizovány ajejich usnesení prohlášena za zákonná. 25 Pracovně politický posudek na Jiřího Honzíka (autor Radegast Parolek), 24.3.1972, Rusistika 1957–2000, karton 23. 120 VE STAVU OCHROMENÍ A ÚTLUMU kádrových materiálech uváděni jako „vždy nestraník“), nebo lingvistka specializující se na otázky stylistiky Kamila Chlupáčová. Jak fungovalo odměňování pasivity (nikoliv pasivní rezistence), ukazuje stranický posudek na posledně jmenovanou zroku 1980, zdůrazňující slovy vedoucího katedry Václava Hraběte zavedenou formuli: „Vkrizo‑ vém období se neúčastnila protisovětských aprotistranických akcí“ (Volná 2009, s. 114). Samozřejmě, že vítanější než nevybočování apřevážně tichý souhlas snastalými poměry apersonálními i(především) obsahovými změnami ve výuce byly zapálenější formy normalizační loajality. Na začátku 70. let byl jedním zpříkladných představite‑ lů takového postoje Milan Hrala, zabývající se problematikou uměleckého překladu akritiky, vroce 1972 prověřený člen strany, zastávající jedenáct odpovědných funkcí na škole imimo školu, jak zdůrazňuje jeho kádrový posudek.52 Požadovaný profil zaměstnanců, kteří po čistkách na pracovišti zůstali (byly to zhruba 2/3 původní sestavy), vystihuje zpráva okatedře jasně arealisticky: „[…] učitelé, kteří si uvědomují svou politicko ‑ideologickou zodpovědnost achtějí loajálně plnit své povinnosti vduchu marxismu ‑leninismu […] disciplinovaně navštěvují politická ško‑ lení.“ 53 Ačkoliv na katedře nezůstal nikdo, ským by po ideologické stránce vznikaly na „normalizované“ fakultě potíže, tlak na zlepšení kádrové situace nepolevoval. Profilová analýza katedry rusistiky zdubna1974 uvádí: „Při celkovém hodnocení katedry na OV (Obvodním výboru) KSČ při komplexním hodnocení vedoucího katedry byl učiněn obecný závěr, že je třeba posílit účast komunistů ve výuce avýchově studentů“.54 ALTERNATIVNÍ INSTITUCE AINICIATIVY Restriktivní normalizační procesy vyvolaly kživotu rozsáhlou síť soukromých aktivit, které jsou dnes již částečně faktograficky iinterpretačně zpracované. Po celém Čes‑ koslovensku vznikaly nejrůznější formy bytových seminářů, čtenářských adiskus‑ ních kroužků, přednášek, akoncem normalizace ialternativní vzdělávací iniciativa univerzitního typu (Večerní škola bohemistiky, iniciovaná Miroslavem Červenkou aKvětou Neradovou, za účasti rusisty Jiřího Honzíka). Odvážní jedinci ve státních institucích mohli obzvlášť koncem normalizace prosadit ineobvyklá spojení místa atématu: tak lingvista Oldřich Leška na pokračování přednášel ostrukturalismu ve vzdělávacím cyklu pražského Technického muzea. Rusistika jako obor nevytvořila, pokud je mi známo, žádný oborově profilovaný rámec tohoto typu. Nicméně jednotlivé osobnosti se podílely na řadě aktivit tohoto typu. Tak Jaroslava Janáčková vzpomíná na účast Miroslava Drozdy na večerech „skle‑ rokruhu“– soukromé diskusní platformě žáků Jana Mukařovského aFelixe Vodičky, jejichž schůzky se konaly zpravidla každý měsíc (Holý– Volná 2009, s. 249). Manželé Zadražilovi se spolu sdalšími překladateli zruštiny účastnili soukromých překlada‑ telských posezení vpražských hostincích, někteří redaktoři Lidového nakladatelství, vydávajícího převážně sovětskou literaturu, ačasopisu Sovětská literatura, stejně jako některé osobnosti zokruhu nakladatelství Odeon byli obzvlášť v80. letech čím dál nakloněnější postupné liberalizaci apropojování oficiálních, polooficiálních aneoficiál‑ 52 Zpráva vedoucího katedry, Rusistika 1957–2000, karton 23. 53 Zpráva vedoucího katedry, Rusistika 1957–2000, karton 23. 54 Rusistika 1957–2000, karton 17. 121TOMÁŠ GLANC ních témat, osob aspolečenství. Vposlední fázi normalizace se ustavilo Volné sdružení českých rusistů (VSČR), iniciativa vzešlá od studentů FF UK azahrnující široké spekt‑ rum osobností aaktivit vpodstatě soukromé povahy, včetně neformálních konferencí, přednášek, diskusí avydávání původně strojopisného časopisu. 55 První „konference“ se konala vpražském hostinci UŠumavy na podzim roku 1988. Do činnosti VSČR se aktivně zapojila část pedagogů zrusistiky na FFUK, kteří zde potkali některé bývalé kolegy zpřednormalizační katedry, redaktory zperestrojkových nakladatelství ačasopisů, překladatele aněkteré své studenty či kolegy zjiných kateder (např.filmovou historičku Galinu Kopaněvu), ataké hosty ze Sovětského svazu, kde postupně přestávala působit cenzura (jedním zhostů byl třeba Jurij Lotman nebo aktivisté, zakládající tehdy vlivnou společnost Memorial (ta existuje dodnes), zabývající se perzekucemi vRusku avSSSR. Rapidní liberalizace kulturněpolitických poměrů se částečně projevovala ina katedře, ve výuce ivpostojích některých vyučujících (popis konkrétních projevů by vyžadoval preciznější analýzu apodrobnou práci spamětníky adokumenty). Uněkoho tento proces naopak vedl kobavám anebo vyostření normalizační rétoriky. Každopádně se celý tento vývoj děl bez jakékoliv vnější režie, spontánně asoučinností individuálních aktérů, kteří zastávali odlišné postoje asledovali různé cíle. Jestliže byla výše řeč otom, že provádění normalizace na konkrétním pracovišti jedné univerzity nebylo nařízeno akoordinováno nějakým sovětským nebo československým jedincem, kolektivem či orgánem, můžeme totéž konstatovat ivsouvislosti spostupnou demontáží tohoto ideologizovaného vědního avzdělávacího kontextu, který se od konce 80. let začal transformovat zvnějšku izevnitř, jistě vdosti přímé závislosti na dění ve společnosti avmezinárodních souvislostech. Nicméně těmi, kdo přijímali aprováděli jednotlivá rozhodnutí, byli účastníci zevnitř pracoviště– rusisté sobě. 55 Pro přesnost dodejme, že VSČR disponovalo neformální podporou fakultní organizace SSM, která vdobě pokračující perestrojky jeho aktivity administrativně zaštiťovala. PRAMENY ALITERATURA Andreas, Petr: „Celkem značně uklidněn aschutí do nové práce.“ Ladislav Štoll vobdobí pražského jara arané konsolidace. Česká literatura 2017, č.6, s. 846–876. Depretto, Catherine: Michel Aucouturier (1933–2017). In: Cahiers du monde russe 2018/1 (Vol. 59), s. 143–152. Holý, Jiří– Volná, Kateřina (eds.): Tato fakulta bude rudá! Katedra české literatury Filozofické fakulty Karlovy univerzity očima pamětníků avdokumentech. Akropolis– Univerzita Karlova, Praha 2009. Jareš, Jakub– Spurný, Matěj– Volná, Katka akol.: Náměstí Krasnoarmějců 2. Učitelé astudenti na Filozofické fakultě UK vobdobí normalizace. Filozofická fakulta UK– Togga, Praha 2012. Kostlán, Antonín (ed.): Věda vČeskoslovensku vobdobí normalizace (1970–1975). Výzkumné centrum pro dějiny vědy, Praha 2003. Kovaljov, Valentin Archipovič– Rovda, Kirill Iosifovič: Cesty arozcestí československé rusistiky. Lidové nakladatelství, Praha 1972. Petráň, Josef: Filozofové dělají revoluci: Filo‑ zofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968– 1989). Karolinum, Praha 2015.