Důkazní prostředky a jejich přípustnost zejména se zaměřením na kamerové sledování

DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY A JEJICH PŘÍPUSTNOST ZEJMÉNA SE ZAMĚŘENÍM NA KAMEROVÉ SLEDOVÁNÍ Jakub Morávek (ed.) Praha 2020 Recenzenti: prof. JUDr. Jan Pichrt, Ph.D. JUDr. Jakub Tomšej, Ph.D. Editor: JUDr. Jakub Morávek, Ph.D. Autoři: JUDr. Jakub Morávek, Ph.D. JUDr. Vendula Mezeiová, LL.M. Mgr. Aneta Průšová Mgr. Lucie Matějka Řehořová Mgr. Bc. Jitka Kubešová © Univerzita Karlova, Právnická fakulta, 2020 Vydala Univerzita Karlova, Právnická fakulta, ediční středisko vnakladatelství Eva Rozkotová, NaPtačí skále 547, 26601 Beroun ISBN: 978-80-7630-001-9 3 OBSAH Jakub Morávek Úvod 5 Jakub Morávek Kamerové systémy z hlediska inspekce práce a Úřadu pro ochranu osobních údajů 6 Vendula Mezeiová Majetkové zájmy zaměstnavatele a osobní práva zaměstnance: právní realismus v anglickém a českém právu 44 Aneta Průšová Podmínky kontrolování a sledování zaměstnanců na pracovišti dle právního řádu Spolkové republiky Německo 57 Lucie Matějka Řehořová Sledování zaměstnanců a přípustné důkazní prostředky optikou Evropského soudu pro lidská práva 67 Jitka Kubešová Stanovisko českých soudů k přípustnosti důkazních prostředků 75 5 ÚVODEM Právnická fakulta Univerzity Karlovy, jmenovitě katedra pracovního práva apráva sociálního zabezpečení, vespolupráci sVýzkumným ústavem bezpečnosti práce v.v.i., řeší výzkumný úkol vrámci institucionální podpory V07-S4 Ministerstva práce asociálních věcí soznačením Pracovněprávní vztahy aBOZP vkontextu kontroly povinností vyplývajících zust. § 316 zákoníku práce. Projekt je rozdělen doněkolika fází. Prozatím byla komplexně zpracována prvá fáze. Vprvé fázi byla zaměřena pozornost výzkumného týmu naproblematiku přípustnosti záznamů zkamerových systémů jako důkazních prostředků vřízeních vedených orgány veřejné moci. Materie byla zkoumána jak vobecné rovině právní teorie, tak (ato zejména) zhlediska rozhodovací praxe vysokých soudů České republiky avysokých soudů vybraných zemí (Německo, Velká Británie, Rakousko). Zvláštní pozornost byla zaměřena narozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie aEvropského soudu pro lidská práva. Dosažené výsledky byly prezentovány naworkshopu organizovaném řešiteli projektu dne 2. prosince 2019 vprostorech Výzkumného ústavu bezpečnosti práce v.v.i. Vrámci workshopu byly předneseny příspěvky kjednotlivým dílčích oblastech aodprezentovány dosavadní zjištění azávěry. Předkládaná publikace obsahuje písemné zpracování výstupů prezentovaných nazmíněném workshopu. VPraze dne 12. prosince 2019 JUDr. Jakub Morávek, Ph.D. hlavní řešitel projektu aeditor publikace 6 KAMEROVÉ SYSTÉMY ZHLEDISKA INSPEKCE PRÁCE AÚŘADU PRO OCHRANU OSOBNÍCH ÚDAJŮ JUDr. Jakub Morávek, Ph. D.1 Jednou zprvních široce diskutovaných agend mezi laickou iodbornou veřejností spadající dopůsobnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů, která si ipotéměř dvaceti letech zachovává aktuálnost, je zpracování osobních údajů kamerovými systémy. Agenda byla řešena zmnoha hledisek abyla spolu sní diskutována řada otázek; odzákladních momentů, jako je určení rozsahu působnosti právní úpravy (zejména zda pod právní úpravu naochranu osobních údajů spadají ion-line kamerové systémy, zda se právní úprava vztahuje inakamerové systém montované dovozidel), přes dílčí aspekty, jako je způsob plnění informační povinnosti (včetně podoby informačních tabulek), způsob určení doby uchování záznamů, až pootázky správního trestání, jako je povaha deliktů páchaných při zpracování osobních údajů kamerovými systém se záznamem. Zadobu bezmála dvaceti let doznala tato materie řady změn. Šlo ozměny právní ifaktické, nebo snad lépe řečeno technologické. Rychlejší adynamičtější byl vývoj voblasti technologií. Napočátku tisíciletí aještě řadu let poté nebylo výjimečné, že kamerový záznam byl pořizován navideokazetu selektromagnetickou páskou. Technická řešení byla poměrně strohá. Běžně používaná zařízení například jen obtížně umožňovala nastavit přesnou dobu uchování záznamu, stanovit rozdílnou dobu uchování záznamu zjednotlivých kamer nebo logovat přístupy kzáznamům („logování“ se nikoli výjimečně provádělo zápisem doknihy či sešitu). Nebylo výjimečné, že systém fungoval vrežimu senzorového spouštění pořizování záznamu, tzn. záznam se počal pořizovat, zaznamenala-li čidla vzorném úhlu kamery pohyb. Záznam byl uchováván doté doby, než se kazeta zaplnila. Pokud se kazeta zaplnila, pásek se převinul. Nový záznam přemazával nejstarší pořízené záznamy. Bez přímého lidského zásahu, kdy by byl záznam promazáván vzávislosti naurčené délce úložní doby, byla doba uložení záznamu tudíž fakticky důsledkem více či méně kvalifi kovaného odhadu vycházejícího zkapacity kazety apředpokládané míry aktivity vzorném úhlu kamery. Dnešní technologické možnosti, stejně jako dostupnost technologických prostředků vzávislosti nazměně jejich ceny, jsou popsané realitě namíle vzdáleny. Prostředky pořizování audiovizuálních záznamů jsou levnější, dokáží pořizovat záznam vevyšší kvalitě anabízí, což je nejpodstatnější, podstatně odlišné (sofi stikovanější) nástroje 1 Autor působí nakatedře pracovního práva apráva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy jako tajemník aodborný asistent. Je místopředsedou České společnosti pro pracovní právo aprávo sociálního zabezpečení aadvokátem vPraze. Příspěvek zohledňuje stav kedni 11. prosince 2019. 7 řízení zpracování osobních údajů (pořizování záznamu, práce se záznamem, určování doby uložení záznamu atd.). Dojisté míry lze zapodstatný moment zhlediska vývoje právní stránky problematiky vnímat den 1. ledna 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č.262/2006Sb., zákoník práce2. Vřadě podstatných aspektů se právní úprava pracovněprávních vztahů spolu snabytím účinnosti zákoníku práce příliš nezměnila. Přece jen nicméně bylo možné určité novinky aposuny identifi kovat. Jenou znich bylo zařazení ustanovení (dourčité míry) výslovně regulujícího možnosti sledování zaměstnanců astanovujícího pravidla pro získávání údajů ozaměstnanci během doby trvání apřed vznikem pracovního poměru (ust.§316). Šlo (astále doznačné míry jde) oprávní úpravu částečně nekonzistentní správní úpravou naochranu osobních údajů. Zpočátku jí však nebyla věnována přílišná pozornost. To mělo dle všeho dvě příčiny. Jednak spolu sjejím zavedením nebyla formulována příslušná skutková podstata vzákoně č.251/2005Sb., oinspekci práce. Ktomu došlo až ovíce jak deset let později (viz níže). Jednak Úřad pro ochranu osobních údajů vpočátku předmětnou právní úpravu poněkud přehlížel. Později, vevztahu kekamerovým systémům napracovišti (vprincipu správně) přijal pozici, že výchozí podmínka pro přípustnost sledování zaměstnanců, jak je zavedena ust. §316 odst.2 ZPr, obsahově odpovídá právnímu titulu pro zpracování osobních údajů formulovanému vust. §5 odst.2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., oochraně osobních údajů; dnes obtisknutému dočl. 6 odst.1 písm.f) obecného nařízení oochraně osobních údajů. Úřad pro ochranu osobních údajů při kontrolách kamerových systémů napracovištích avesprávních řízeních trestních postupoval sohledem navymezení své působnosti podle právní úpravy naochranu osobních údajů. Vesvých rozhodnutích aprotokolech konstatoval, že sohledem naobsahovou shodnost zákonných podmínek (apředpoklad bezrospornosti právního řádu) závěr olegálnosti či onelegálnosti zpracování osobních údajů (posouzeno podle právní úpravy naochranu osobních údajů) ze strany zaměstnavatele kamerovým systémem zprostor pracoviště (nebo jiným technickým prostředkem zpracování osobních údajů, který lze podřadit podle §316 ZPr) současně znamená soulad, či nesoulad postupu zaměstnavatele zhlediska pracovněprávní úpravy (ust. §316 ZPr). Pozice Úřadu pro ochranu osobních údajů kekamerovým systémům se postupně ustálila azavedla. Postup azávěry úřadu byly relativně předvídatelné. Úřad pro ochranu osobních údajů publikoval řadu stanovisek avyjádření kproblematice kamerových systémů (kamerové systémy vbytových domech, kamerové systémy nasportovištích, kamerové systémy vmotorových vozidlech atd.). Zpracoval manuál kekamerovým 2 Dále jen ZPr. 14 ní úpravy je tak třeba vycházet mj. izpříslušných ustanovení ústavního pořádku ČR, zejména zčl. 7, 10, 13 LZPS. Vevztahu kzaměstnavateli jde především očl.11 LZPS.9 1.1 Dispozice spracovními asvýrobními prostředky (§316 odst.1 ZPr) Základní pracovněprávní vztah je synallagmatickým, věřitelsko-dlužnickým vztahem, jehož základní obsah (§38 ZPr) je defi nován závazkem zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy (§34b ZPr) vrozsahu ujednaného pracovního úvazku (vyjma konta pracovní doby) azaodvedenou práci zaměstnanci platit pracovněprávní odměnu. Pro výkon práce musí zaměstnavatel vytvářet zaměstnanci potřebné (uspokojivé) pracovní podmínky. Zdruhé strany je zde vzákladu závazek zaměstnance podle pokynů zaměstnavatele práci podle pracovní smlouvy osobně konat vrozvržené týdenní pracovní době. Pro práci konanou nazákladě dohod opracích konaných mimo pracovní poměr platí uvedené přiměřeně jejich povaze. Právě naznačenému schématu spolu smaximou formulovanou čl.11 LZPS odpovídá příkaz vyjádřený §316 odst.1 ZPr, dle nějž zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní apracovní prostředky, ani výpočetní techniku nebo telekomunikační zařízení, které jim byly zaměstnavatelem kvýkonu práce svěřeny či poskytnuty. Vodkazovaném ustanovení se nepřesně hovoří „oprostředcích či výpočetní nebo telekomunikační technice zaměstnavatele“. Vlastnictví pracovních prostředků atd., které zaměstnavatel zaměstnanci kvýkonu práce svěří či poskytne, není podstatné; mohou být vevlastnictví zaměstnavatele, stejně tak ale je může mít zaměstnavatel vnájmu nebo mohou být předmětem výpůjčky atp. Podstatné je pouze to, že se nejedná oprostředky zaměstnance; pokud jde oprostředky zaměstnance, je rozhodné, zda mají být pro tu chvíli se svolením zaměstnavatele užity kvýkonu práce, tedy to, že zaměstnavatel pro tu chvíli nese náklady najejich užití. Ostatně ani pojem „prostředky telekomunikační techniky či výpočetní techniky“ není přesný, neboť krom zařízení samotných jde (amnohdy primárně azejména) iosouvisející služby (kupř. mobilní data, náklady natelekomunikační provoz), které jsou zaměstnavatelem placeny. Příkaz vyjádřený větou první §316 odst.1 ZPr je de facto nadbytečný, neboť shodné plyne zpovahy věci zpodstaty vlastnického práva apráva naochranu majetku. Ochrana vlastnictví amajetku je vtéto poloze míněna nikoli jen jako ochrana věcí, se kterými zaměstnanec nakládá, neboť ty, jak již byl řečeno, nemusí být vevlastnictví zaměstnavatele, nýbrž ijako ochrana vlastnictví amajetku zaměstnavatele vširším smyslu (ináklady nadispozice stěmito věcmi, byť by nebyly vevlastnictví zaměstnavatele, by vkonečném důsledku nesl zaměstnavatel – bez významu vtéto souvislosti není ani to, zda by kdispozicím pro osobní potřebu docházelo vpracovní době nebo 9 Koncepční uspořádání právní úpravy naochranu osobních údajů de facto vede ktomu, má-li mít kontrola povahu zpracování osobních údajů, je třeba zohlednit širší souvislosti – ochranou osobních údajů se nepřímo poskytuje ochrana idalších základních práv asvobod. 15 mimo ni). Uvedené se vztahuje naprostředky zaměstnance používané kvýkonu práce se souhlasem zaměstnavatele přiměřeně. Platí tedy, že zaměstnanec smí pracovní nebo výrobní prostředky, prostředky telekomunikační nebo výpočetní techniky či jakékoli jiné věci (včetně snimi souvisejících služeb), které mu byly zaměstnavatelem svěřeny či propůjčeny kvýkonu práce, využívat, nedohodnou-li se nebo nebude-li zaměstnavatelem určeno jinak, nebo nerozhodne-li zaměstnavatel jinak (azaměstnanec toto rozhodnutí zaměstnavatele akceptuje), výlučně kplnění pracovního závazku. Uvedené zpovahy věci nic nemění natom, co stanoví §1037 a1038 ObčZ, tedy naprávu zaměstnance vestavu nouze nebo vnaléhavém veřejném zájmu (primárně zaplnou peněžitou náhradu odpovídající míře, vekteré byl majetek zaměstnavatele dotčen) nanezbytnou dobu avnezbytné míře použít cizí věc, pokud účelu není možné dosáhnout jinak. Právní vztah, který vtomto případě vznikne, má však povahu občanskoprávní anikoli pracovněprávní. PŘÍKLAD Kompenzace, náhrady anouzové volání. Zaměstnanec má odzaměstnavatele svěřen výlučně kplnění pracovních úkolů mobilní telefon spřipojením kinternetu. Cena zadatové služby činí 50 hal/1 MB. Hlasové služby jsou neomezené – paušální částka činí 500Kč/měsíčně. Vedle toho má zaměstnanec výlučně kplnění pracovních úkolů svěřen osobní automobil. Zaměstnanec využije mimo pracovní dobu mobilní telefon kprohlížení internetu pro soukromé účely. Při této příležitosti shlédne několik videí. Celkový datový přenos užití mobilního telefonu pro soukromé účely bude činit 500 MB. Vedle toho zaměstnanec uskuteční mimo pracovní dobu několik soukromých hovorů vcelkové délce 30 min. Konečně zaměstnanec mimo pracovní dobu realizuje cestu nachatu azpět služebním vozem, celkem ujede 300 km; pohonné hmoty si zaměstnanec platil sám. Důsledky počínání zaměstnance jsou následující. Vevšech případech se jedná oporušení pracovní kázně (porušení povinnosti vyplývající zprávních předpisů vztahujících se kpráci vykonávané zaměstnancem), které, jelikož je zaměstnancem zaviněno, zakládá jeho odpovědnost, tedy povinnost nést nepříznivé právní důsledky. Krom jiného může zaměstnavatel nazákladě tohoto jednání zaměstnance učinit vůči němu jednání (právní či faktické – dle závažnosti) směřující keskončení pracovního poměru (okamžité zrušení pracovního poměru, výpověď zpracovního poměru, písemné upozornění naporušení pracovní kázně anamožnost výpovědi zpracovního poměru). Současně zaměstnanec odpovídá zaměstnavateli zazpůsobené škody. Zde bude škodu představovat primárně náklad nadatový přenos, tj. 250Kč zamobilní data, dále opotřebování služebního vozu. Spolu stím bude zaměstnavateli vůči zaměstnanci svědčit právo navydání bezdůvodného obohacení zaužití mobilního telefonu; 16 vdůsledku volání škoda nevzniká (vyjma opotřebení přístroje, které však bude zanedbatelné), jelikož je volání neomezené. Stejně by bylo možné uvažovat onárocích ztitulu bezdůvodného obohacení, jde-li oužití vozu ksoukromým účelům, neboť tímto zaměstnanec krom jiného ušetřil peněžní prostředky, které by musel jinak vynaložit nacestu či přepravu věcí, které služebním vozem převážel, anáhradě škody zaopotřebení vozu atp. Ojinou situaci by se jednalo např. tehdy, pokud by zaměstnanec, který směl zaparkovat služební vozidlo před svým domem, jelikož ráno měl jet napracovní cestu, musel vnoci odvést své dítě donemocnice kakutnímu lékařskému zákroku. Vtomto případě by se jednalo oobčanskoprávní vztah apostupovalo by se podle §1037 a1038 ObčZ. Nelze se ztotožnit sobčasně vrámci odborné veřejnosti prezentovanými názory, že zaměstnavatelé musí dojisté míry tolerovat, vyřizuje-li si zaměstnanec napracovišti avpracovní době zapoužití pracovních prostředků zaměstnavatele soukromé záležitosti. Takové závěry nelze dovozovat ani zrozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva či Soudního dvora EU kotázce soukromí zaměstnance napracovišti. Ztěchto rozhodnutí vyplývá pouze to, že zaměstnanci svědčí právo naochranu soukromí inapracovišti (jako konkrétním místě) mimo dobu, kdy vykonává práci, stejně tak jako vdobě, kdy práci koná; ipokladní vsupermarketu, která celou svou směnu sedí zakasou, má ipřes místo, kde se nachází, apráci, kterou vykonává, právo naurčitou míru soukromí (pro žádné účely nebude třeba prostřednictvím záznamů zkamerového systému zjišťovat, zda akolikrát si během směny učesala vlasy či se napila). Ztěchto rozhodnutí však nelze dovodit, že by zaměstnanci svědčilo (vjakémkoli rozsahu) právo naplacené pracovní volno kvyřízení soukromých záležitostí, včetně užití (cizích) pracovních prostředků ktěmto účelům (to nic nemění nashora uvedeném k§1037 a1038 ObčZ – mimořádná situace může být vkontextu právní úpravy pracovněprávních vztahů překážkou vpráci, placenou či neplacenou, avšak ani fakt, že se jedná opřekážku vpráci, nezakládá právo navolné abezplatné užití prostředků zaměstnavatele). Obrazně řečeno, soustružnik si bez souhlasu zaměstnavatele vpracovní době aani mimo ni nasoustruhu, který obsluhuje, nic pro osobní potřebu vysoustružit nemůže. Tesař si nemůže zapoužití materiálu apracovních prostředků zaměstnavatele ničeho mimo výkon práce vytesat. Pouze odlišná povaha vykonávané práce nemůže tento základní princip změnit. Není možné ani to, aby si manažer, který má mobilní telefon svěřen výlučně kplnění pracovních úkolů, jeho prostřednictvím vyřizoval soukromé záležitosti nanáklady zaměstnavatele, pokud stím zaměstnavatel nevysloví souhlas. Učiní-li tak, zakládá svou odpovědnost akrom jiného odpovídá zaměstnavateli zaškodu, která mu tím vznikla. Bude tedy povinen uhradit primárně náklady narealizaci předmětného hovoru. Pokud by snad šlo otarif sneomezenou možností volání, svědčí zaměstnavateli vůči zaměstnanci mj. práva zbezdůvodného obohacení. Stejné bude platit např. pro využívání připojení kinternetu atp. 17 Závěry učiněné vpředešlém odstavci však nic nemění natom, že pokud zaměstnavatel ví, že zaměstnanci užívají pracovní prostředky (např. počítače nebo mobilní telefony) vurčitém rozsahu kmimopracovním aktivitám, přičemž tato praxe je ze strany zaměstnavatele bez výhrad dlouhodobě tolerována, není možné zaměstnance ať již stávajícího, který postupuje vmezích takové zavedené praxe azvyklosti, příp. nově nastupujícího, který bude jednat vmezích této zvyklosti, sankcionovat zajednání odpovídající takové zavedené praxi. Zavedená praxe však nezbavuje zaměstnavatele práva nastavit dobudoucna pravidla odlišně odzavedeného úzu; negativní důsledky lze vyvozovat jen vůči těm jednáním, která odpovídají dřívějšímu zavedenému úzu, která jsou vrozporu spravidly stanovenými zaměstnavatelem později, knimž došlo až pozměně pravidel zaměstnavatelem. Tyto závěry staví mj. natom, že zákon pro souhlas zaměstnavatele vesmyslu §316 odst.1 ZPr nepředepisuje žádnou formu, tzn. tento může být ikonkludentní. Vedle toho nic (zjistého hlediska vyjma limitů položených dobrými mravy) nebrání zaměstnavateli předchozí souhlas odvolat; souhlas může být dán inadobu určitou. Situace by zpovahy věci byla částečně odlišná, pokud by bylo právo zaměstnance založeno dvoustranným anikoli jednostranným právním jednáním. Svolení kužívání prostředků kmimopracovním účelům konečně samo osobě nijak nesouvisí správem zaměstnavatele žádat si odpovídající náhradu zajejich užití; práva nanáhradu se nicméně může zaměstnavatel vzdát, ato ipředem. 1.2 Kontrola nakládání spracovními asvýrobními prostředky (ust. §316 odst.1 ZPr) Z hlediska § 316 odst. 1 ZPr je zásadní věta druhá. Jak správně konstatoval iNejvyšší soud České republiky, zaměstnavatel není omezen vrozhodnutí, zda avjakém rozsahu zaměstnanci umožní využívat pracovní avýrobní prostředky pro soukromé účely.10 Právě opačné však platí omožnosti kontrolovat, zda zaměstnanec zákaz využívání pracovních avýrobních prostředků pro jiné než pracovní účely dodržuje, resp. zda nepřekračuje dovolený rozsah užívání. Zmocnění zaměstnavatele kekontrole je vnávaznosti načl.4 LZPS třeba vyložit vsouladu sprincipem nezbytnosti tak, že zásah dochráněných zájmů zaměstnance je možný při splnění zákonem předepsaných podmínek (viz níže), musí však být proveden jen vnezbytně nutném rozsahu. Uvedené kprincipu přiměřenosti u§316 odst.2 ZPr níže platí obdobně izde – pojem „přiměřeným způsobem“ de facto odkazuje nato, že legálnost kontroly závisí odtoho, zda zaměstnavatelův záměr azvolený způsob jeho provedení sohledem kevšem okolnostem (zvolený způsob aprostředky kontroly, povaha azávažnost kontrolovaných pracovněprávních povinností, závažnost chráněných zájmů nastraně zaměstnance, zejména míra soukromí zaměstnance, existence jiných 10 Vtéto souvislosti viz Nejvyšší soud České republiky vevěci sp. zn. 21 Cdo 1771/2011. 18 prostředků umožňujících rovněž naplnit sledovaný účel atp.) je vhodným, nutným apřiměřeným prostředkem kdosažení účelu. Vtéto souvislosti Nejvyšší soud vodkazovaném rozhodnutí mj. uvádí: „kontrola dodržování uvedeného zákazu – jakkoli je právo nani vzákoně zakotveno – nemůže být zaměstnavatelem vykonávána zcela libovolně (co dorozsahu, délky, důkladnosti apod.), neboť zaměstnavatel je oprávněn tuto kontrolu provádět toliko ‚přiměřeným způsobem‘. Protože zákon blíže nestanoví, co je oním ‚přiměřeným způsobem‘ kontroly, jedná se oprávní normu srelativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. oprávní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem akterá tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení vkaždém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom soud patrně přihlédne zejména ktomu, zda šlo okontrolu průběžnou či následnou, kjejí délce, rozsahu, ktomu, zda vůbec adojaké míry omezovala zaměstnance vjeho činnosti, zda vůbec adojaké míry zasahovala také dopráva nasoukromí zaměstnance apod. Předmětem kontroly samozřejmě může být toliko zjištění, zda zaměstnanec porušil zákonem stanovený absolutní zákaz, ale spřihlédnutím ktomu, zda (jako vprojednávané věci) zaměstnavatel neučinil souhlas používat pro svou osobní potřebu výrobní apracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ajeho telekomunikační zařízení avjakém rozsahu; půjde tedy jen okontrolu nedodržení těch povinností, jež nebyly zaměstnavatelem vyloučeny nebo zmírněny. Jedině takto provedená kontrola může být považována za‚přiměřenou‘ atedy izákonnou (vsouladu soprávněním podle §316 odst.1 věty druhé ZPr). Zároveň je třeba mít nazřeteli, že, má-li zaměstnanec zakázáno užívat majetek zaměstnavatele pro svou osobní potřebu azaměstnavatel má právo kontrolovat dodržování tohoto zákazu, musí mít zaměstnavatel také možnost nějakým způsobem tuto kontrolu realizovat azískat případně důkaz onedodržování uvedeného zákazu.“ Vkontextu §316 odst.2 ZPr je §316 odst.1 ZPr třeba rozumět následovně. Výlučně podle §316 odst.1 se postupuje, je-li pravděpodobné (až je to de facto jisté), že nemůže dojít knarušení soukromí zaměstnance, bez ohledu nazvolený prostředek kontroly. Dále se výlučně podle tohoto ustanovení postupuje, ikdyby docházelo kzásahu dosoukromí zaměstnance, je-li zvolena jiná forma kontroly nežli ta, kterou vypočítává §316 odst.2 (sledování, odposlech azáznam telefonických hovorů, kontrola elektronické pošty nebo listovních zásilek adresovaných zaměstnanci); příkladem může být nahlédnutí doknihy jízd služebního vozu či jiná nahodilá kontrola realizovaná vreálném čase, jde-li oad hoc případy. Vpřípadech ostatních se použije §316 odst.1 vespojení s§316 odst.2, 3 ZPr (viz níže). Bude-li prostřednictvím zvoleného prostředku kontroly docházet kezpracování osobních údajů zaměstnance, vevztahu kněmuž bude kontrola prováděna, uplatní se zde spolu správní úpravou obsaženou v§316 ZPr ještě iprávní úprava naochranu osobních údajů; ivtakovém případě dochází kpřekryvu kompetencí Úřadu pro ochranu osobních údajů ainspektorátu práce. Jde zejména ozákladní principy apo- 19 vinnosti, jako je zákonný podklad (titul) pro zpracování osobních údajů, minimalizace zásahů dochráněných hodnot, sníž souvisí účelové omezení rozsahu zpracovávaných osobních údajů, omezená doba uchování vážící se naúčel zpracování, či přiměřené prostředky azpůsob zpracování osobních údajů, informační povinnost vůči subjektu údajů/dotčenému zaměstnanci, povinnost zabezpečení zpracovávaných osobních údajů, povinnost respektu azachování práv dotčeného subjektu údajů/zaměstnance, jde-li oprávo napřístup kúdajům (právo nanámitku atp.), či alespoň informace ozpracovávaných osobních údajích atp. (vevztahu kurčitým typům kontroly nelze vyloučit ani oznamovací povinnost vůči Úřadu pro ochranu osobních údajů). Poukázat lze také načl.22 obecného nařízení, znichž vyplývají limity kmožnostem negativních rozhodnutí vůči subjektu údajů, které by se zakládaly výlučně naautomatizovaném zpracování osobních údajů. Právo zaměstnavatele kontrolovat nakládání se svěřeným pracovním nebo výrobním prostředkem se neomezuje napracovní dobu. Zhlediska určení míry přiměřenosti kontroly je však třeba refl ektovat, že mimo pracovní dobu svědčí zaměstnanci obecně větší míra soukromí. 1.3 Narušování soukromí zaměstnance způsoby kontroly podle ust. §316 odst.2 ZPr – působnost Ustanovení §316 odst.2, 3 ZPr specifi kuje okolnosti, jimiž se podmiňuje právo kontroly zaměstnance ze strany zaměstnavatele, jejímž prostřednictvím dochází kzásahu doosobnostních práv zaměstnance, resp. soukromí zaměstnance vširším smyslu slova; pojmy sledování aodposlech, snimiž §316 odst.2 ZPr operuje, je třeba vnímat vkontextu účelu, jímž je kontrola. Pro tento případ se pod pojem soukromí zahrnuje idůvěrnost přepravovaných zpráv apísemností. Ustanovení dopadá pouze napřípady, kdy není kontrola zaměstnavateli přímo či nepřímo uložena zákonem. Ustanovení se nepoužije, vyplývá-li povinnost nebo právo realizovat kterýkoli ze způsobů zásahu dosoukromí, který je zmíněn v§316 odst.2 ZPr, ze zvláštního právního předpisu. To však nevylučuje, opětovně neplyne-li ztohoto zvláštního právního předpisu jinak, aplikaci obecné právní úpravy naochranu osobních údajů, je-li zásah (kontrola) realizován prostřednictvím zpracování osobních údajů. Ustanovení §316 odst.2, 3 ZPr se vztahuje pouze naprostředky/způsoby kontroly, jimiž jsou otevřené sledování, skryté sledování, odposlech azáznam telefonických hovorů, kontrola (odchozí ipříchozí) elektronické pošty alistovních zásilek adresovaných zaměstnanci. Ze slov odposlech asledování lze dovozovat, že ustanovení dopadá inakontrolu vreálném čase. Je třeba je tudíž aplikovat např. inaon-line kamerový systém instalovaný napracovišti tak, že umožňuje kontrolu zaměstnance veshora uvedeném smyslu, bude-li účelem užívat jej kekontrole zaměstnance způsobem, který naplňuje defi niční znaky sledování; sledováním se přitom rozumí delší dobu trvající nebo 20 opakované systematické kontrolování zaměstnance prostřednictvím daného systému/ prostředku (opačně, pokud bude on-line kamera určena primárně kjinému účelu azaměstnavatel jejím prostřednictvím ad hoc zkontroluje zaměstnance, tj. způsobem nelišícím se odběžné kontroly vedoucím zaměstnancem vmístě pracoviště, komentované ustanovení natyto případy dopadat nebude). Zvolený způsob či prostředek kontroly má význam zhlediska míry zásahu dosoukromí kontrolovaného zaměstnance. Ustanovení §316 odst.2 ZPr by mělo být aplikováno jak vpřípadech realizace účelu, jímž je ochrana majetku zaměstnavatele vužším smyslu slova, tj. ochrana prostředků vesmyslu §316 odst.1 ZPr (viz shora), tak inaostatní případy kontroly plnění pracovních povinností zaměstnance. Kontrola podle §316 odst.2, 3 ZPr (primárně zhlediska účelu §316 odst.1 ZPr) dopadá inapřípady, kdy se zaměstnanec pohybuje napracovišti nebo vespolečných prostorách zaměstnavatele, imimo svou pracovní dobu. Sohledem narozvoj amožnosti moderních technologií je §316 odst.2 ZPr třeba číst vevztahu kprostředkům výpočetní techniky, telefonickým hovorům, elektronické poště ajiným telekomunikačním či elektronickým prostředkům tak, že zaměstnavateli právo kontroly vůči zaměstnanci svědčí (při naplnění zákonných podmínek) imimo pracovní dobu apracoviště zaměstnavatele nebo jeho společné prostory, jde-li primárně okontrolu plnění povinností vesmyslu §316 odst.1 ZPr, nebo povinností obdobného charakteru. Skutečnost, že je kontrola prováděna mimo pracovní dobu apracoviště, nicméně může mít důsledky vevztahu kurčení její oprávněnosti, neboť může vést kezdůraznění chráněného zájmu nastraně zaměstnance oproti situaci, kdy se zaměstnanec nachází napracovišti. 1.4 Narušování soukromí zaměstnance způsoby kontroly podle §316 odst.2 ZPr – závažný důvod spočívající vezvláštní povaze činnosti zaměstnavatele akontrola Sohledem nachráněné hodnoty nastraně zaměstnance, zejména najeho právo nasoukromí, naochranu osobních údajů alistovní tajemství, vyžaduje vznik oprávnění zaměstnavatele zaměstnance kontrolovat vesmyslu komentovaného ustanovení naplnění podmínky závažného důvodu spočívajícího vezvláštní povaze činnosti zaměstnavatele. Pojem „závažný důvod spočívající vezvláštní povaze činnosti zaměstnavatele“ zde má fakticky shodné důsledky ade facto se překrývá – pro případy, kdy jde ozpracování osobních údajů – sčl.6 odst.1 písm. f) obecného nařízení oochraně osobních údajů, amá tedy ishodné aplikační důsledky (viz níže). Pokud by mělo narušování soukromí povahu zpracování osobních údajů, musí být vedle úpravy obsažené vzákoníku práce respektována iprávní úprava naochranu osobních údajů, přičemž pro naplnění podmínek podle §316 odst.2 ZPr by měly být současně splněny předpoklady (právní titul) podle čl.6 odst.1 písm. f) obecného nařízení oochraně osobních údajů, tzn. křešení by byly primárně ostatní zákonné povinnosti, tj. zejména 21 povinnosti vážící se naminimalizaci zásahu dochráněných hodnot (soukromí aochranu osobních údajů). Aby bylo možné §316 odst.2 ZPr rozumně aplikovat, je třeba rozlišovat činnost zaměstnavatele vširším smyslu, jíž se rozumí základní zaměření činnosti zaměstnavatele, ačinnost zaměstnavatele vužším smyslu. Činností vširokém smyslu bude typicky předmět činnosti zaměstnavatele, jak bude zapsán veveřejném rejstříku, tj. např. tedy „velkoobchod, realitní činnost atp.“. Činností zaměstnavatele vužším smyslu se míní dílčí činnosti realizované uzaměstnavatele, jejichž prostřednictvím se zajišťuje naplnění činnosti zaměstnavatele vširokém smyslu. Může se jednat např. o„vedení účetnictví, spravování skladových zásob, prodej zboží atp.“. Smyslu aúčelu právní úpravy odpovídá vymezení daného pojmu, které následovalo druhé vpořadí, tedy předmět činnosti vužším smyslu. Byl-li by pojem užit vširokém smyslu, vedlo by to knedůvodné restrikci hypotézy právní normy. Vkontextu podmínky zvláštní povahy činnosti (vúzkém smyslu slova) je třeba hodnotit iuvažované způsoby kontroly – izvolený způsob kontroly musí respektovat princip minimalizace zásahu dochráněných hodnot, resp. princip proporcionality. Pojmu závažný důvod vrámci vymezení zákonné podmínky je nutné rozumět tak, že ikdyž se jedná ozvláštní povahu činnosti, musí zhlediska testu přiměřenosti zájem zaměstnavatele převážit nad chráněnými zájmy (zejména soukromím) nastraně zaměstnance, přičemž vrámci vážení bude třeba hodnotit ikritérium potřebnosti avhodnosti. Respektován musí být také princip nezbytnosti. Při uvažování ozvoleném způsobu kontroly je zhlediska jednotlivých dílčích kritérií testu přiměřenosti (vhodnost, nutnost, přiměřenost) třeba posoudit zvolený prostředek azpůsob kontroly jako celek. Kontrola tedy bude možná jedině tehdy, bude-li zvolený prostředek způsobilý kdosažení sledovaného účelu anebude-li možné realizovat sledovaný účel jinak, nebude-li zde jiný, objektivně srovnatelný legální prostředek, který by stejně dobře nebo lépe umožňoval dosáhnout sledovaného účelu při stejném nebo menším zásahu dochráněných hodnot, to vše zasoučasného splnění podmínky maximálního zachování všech dotčených zájmů (minimalizace zásahu doosobnostních práv zaměstnance). PŘÍKLAD Kamery akontrola. Bude-li jako prostředek kontroly zvolen kamerový systém se záznamem, musí být hodnocen zhlediska způsobilosti dosažení sledovaného účelu, ipokud jde odobu uchování záznamu aorientaci kamerového systému (zabírané prostory) atd. Přihlédnuto musí být ktomu, zda vobjektu není jiný vstup umožňující nepozorovaný odchod atp. Musí být tedy zohledněny všechny parametry související stím, zda lze naplnit sledovaný účel, zda zde není jiný, objektivně srovnatelný prostředek, 22 který by při menším zásahu dochráněných hodnot (soukromí apráva naochranu osobních údajů) umožňoval stejně dobře nebo lépe naplnit sledovaný účel. Vevztahu kprávě uvedenému lze odkázat na(byť formulačně částečně nepřesné, nicméně vprincipu správné) rozhodnutí NSS sp. zn. 5 As 158/2012 (redakčně upraveno): „kinstalaci kamerových systémů, sohledem najejich povahu azásah doosobní integrity osob, je možné přistoupit až tehdy, pokud už veškeré méně invazivní prostředky selhaly anebo by nebyly schopny naplnit vytyčený účel, který je sledován. Je zcela nepochybné, že kamerový systém vesrovnání sjinými prostředky (např. personálními, mechanickými), které mohou dosáhnout naplnění účelů žadatelem sledovaných, zasahuje základní lidská práva, ato právo nasoukromí anasoukromý rodinný život, která jsou garantována čl.10 Listiny ačl. 8 Úmluvy, atudíž idolidské důstojnosti, zkteré tato práva vyplývají.“ Vtéto souvislosti lze taktéž odkázat napracovní dokument č.4/2004 kezpracování osobních údajů prostředky kamerového sledování Pracovní skupiny zřízené podle čl.29 směrnice 95/46/ES (WP 29). Není možné sumarizovat, ujakých činností bude splněna podmínka závažného důvodu spočívajícího vezvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, neboť naplnění této podmínky bude třeba vždy ad hoc zkoumat prostřednictvím testu přiměřenosti (viz Ústavní soud České republiky vevěci sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Zaurčitých okolností se může jednat očinnost vrcholového manažera, který disponuje širokými rozhodovacími kompetencemi vevztahu kmajetku zaměstnavatele adispozičními právy kbankovním účtům, stejně tak jako očinnost zaměstnance vevýrobě, který má přístup kjádru obchodního tajemství (originální receptuře atp.) zaměstnavatele. Podobně může být předmětná podmínka naplněna ukaždého zaměstnance, kterému byl svěřen služební vůz pouze kplnění pracovních úkolů, aunějž je zavedeno GPS sledování; předpokladem je, že nebude zarelevantní považován shora naznačený restriktivní výklad §316 odst.2 ZPr, jde-li oprostorové omezení. Odzávažnosti dotčených zájmů amíry, vekteré budou nebo mohou být dotčeny, se bude dále odvíjet ito, zda bude zaměstnavateli svědčit právo naotevřené, nebo naskryté sledování nebo jiné narušování soukromí zaměstnance (otevřené nebo skryté sledování obsahu přepravovaných zpráv) – ivpřípadě skrytého sledování je třeba zaměstnance alespoň vzákladních obrysech předem informovat otom, že kesledování dojít může.11 Skryté sledování je zhlediska intenzity zásahu dosoukromí zaměstnance invazivnější apůsobí závažnější následky. Kevzniku práva naskryté sledování tak bude zajinak stejných okolností třeba větší závažnosti nebo většího ohrožení zájmu, který zde bude vopozici primárně proti právu nasoukromí nastraně zaměstnance; keskrytému sledování by mělo být přistoupeno jen výjimečně. Sohledem naprostředky moderní techniky může spočívat odlišnost otevřeného askrytého sledování pouze vtom, zda bylo sledování vůči zaměstnanci deklarováno – uvedené platí např. 11 Skrytým sledováním se jinak řečeno míní ty případy sledování, oněmž není aktuálně dotčeným osobám sděleno, že probíhá, bylo jim však dříve oznámeno, že kněmu zaurčitých okolností dojít může. 23 vevztahu ksoftwarovým prostředkům sledování, neboť tyto zpravidla běžný uživatel zařízení není sto odhalit. Vtěchto případech, bude-li zaměstnavatelem oznámeno, že kesledování dochází, se bude jednat osledování otevřené. Nebude-li zaměstnavatelem oznámeno, že kesledování dochází, bude se jednat osledování skryté, byť předcházelo oznámení, že kesledování dojít může. Jen zcela výjimečně tedy bude právo zaměstnavatele podrobit zaměstnance sledování nebo jinému zuvedených způsobů kontroly podle §316 odst.2 ZPr dopadat navšechny společné prostory anavšechny zaměstnance, resp. navšechny činnosti zaměstnavatele vužším smyslu slova. Stejné platí ioprostředcích sledování ajiného narušování soukromí. Toto právo bude možné realizovat vždy spíše ad hoc jen jednotlivými nezbytnými prostředky azpůsoby, vůči omezené skupině zaměstnanců avomezených prostorech arozsahu. Navíc zkoumání naplnění zákonných podmínek se nevyčerpává momentem zavedení systému/opatření. Jde otrvalé požadavky. Účel kontroly plnění pracovních úkolů ze strany dotyčného zaměstnance zde zpravidla nebude osamocen, právě naopak. Vevětšině případů bude doprovázen obecným účelem ochrany majetku nebo života azdraví. Vedle toho může zjevně existovat isituace, kdy primárním účelem zaměstnavatele není podrobit zaměstnance sledování/kontrole či jinak narušovat jeho soukromí, nýbrž kupř. pouze vobecné rovině chránit majetek – svěřené vozidlo atp. Zhlediska právní regulace by se napřípad, kdy zde není vůbec účel podrobit zaměstnance sledování kvůli kontrole nakládání se svěřenými pracovními nebo výrobními prostředky aani zhlediska dodržování pracovněprávních povinností, včetně např. povinnosti mlčenlivosti, aplikovala (bude-li docházet kezpracování osobních údajů) výlučně právní úprava naochranu osobních údajů (docházelo-li by kezpracování osobních údajů) spolu sobecnou právní úpravou pracovněprávních vztahů, nikoli však §316 odst.1–3 ZPr. Vtěchto případech tudíž inspektorátu práce kompetence kontroly či vedení řízení odeliktech nenáleží. K prezentovaným závěrům lze poukázat na následující související rozhodnutí Soudního dvora Evropské Unie.12 Antovič aMirkovič proti Černé hoře (č.70838/13), Počátkem roku 2011 informoval děkan fakulty matematiky učitele včetně obou stěžovatelů, že vposluchárnách, vnichž se konaly přednášky, bude zprovozněno natáčení. Oněkolik dní později vydal rozhodnutí zavádějící natáčení vsedmi aulách apřed děkanátem. Cílem tohoto opatření zajistit bezpečnost majetku aosob asledování výuky. Přístup kzáznamu měl pouze děkan, sesbírané údaje měly být uschovány podobu jednoho roku. 12 Dále jen SDEU. 30 – které jsou vsouvislosti se základním pracovněprávním vztahem nezbytné pro ochranu práv aprávem chráněných zájmů zaměstnance, zaměstnavatele nebo třetí osoby, za předpokladu, že takové zpracování osobních údajů nebude vrozporu správem subjektu údajů naochranu jeho soukromého aosobního života (obstojí zhlediska testu proporcionality), – kjejichž zpracování mu dal zaměstnanec zazaměstnavatelem stanoveným účelem souhlas. Právními předpisy uznaný důvod pro zpracování osobních údajů je pouze jedním zpředpokladů pro legální zpracování osobních údajů. Zaměstnavateli vtéto souvislosti plyne ještě řada dalších povinností. Ustanovení §316 odst.4 věta první tedy může působit poněkud zmatečně, neboť může vzbudit dojem, že se jejím prostřednictvím celá problematika vyčerpává. Je tomu však právě naopak. Právní úprava ust. §316 odst.4 ZPr je odbornou veřejností opakovaně kritizována pro svou nekoncepčnost, ato zejména znásledujících důvodů. Zde provedený příkladmý výčet osobních údajů není pojmově konzistentní svýčtem citlivých údajů (čl. 9 obecného nařízení) vrámci právní úpravy naochranu os. údajů. Nekoresponduje ani správní úpravou obsaženou vantidiskriminačním zákoně, či v§12 odst.2 ZamZ. Konzistentnost alogická provázanost předmětných právních předpisů je přitom zdůvodu právní jistoty žádoucí. Právní úpravu obsaženou v§316 odst.4 větě druhé je třeba brát spíše jako zbytkovou aobecnou. Vnávaznosti na§363 ji však nelze opomíjet. Ustanovení §316 odst.4 věta druhá taxativně vypočítává osobní údaje zaměstnance, které zaměstnavatel nesmí zjišťovat, jedná se oúdaj osexuální orientaci, původu, členství vodborové organizaci apříslušnost kcírkvi nebo náboženské společnosti. Zbylé údaje, jež jsou typově shodné se zbytkem demonstrativně vypočtených údajů (těhotenství, rodinný amajetkové poměry, trestněprávní bezúhonnost), může zaměstnavatel zjišťovat pouze tehdy, je-li pro to dán věcný důvod spočívající vpovaze práce, která má být vykonávána, zasoučasného splnění podmínky, že je takový požadavek přiměřený. Jde-li oúdaje vrežimu relativního zákazu vesmyslu ust. §316 odst.4 ZPr, shodné plyne zprávní úpravy naochranu osobních údajů. Nadbytečné je odkazovat se napřípad, kdy povinnost zjistit příslušný údaj vyplývá ze zákona. Pokud zvláštní právní předpis stanoví, že zaměstnavatel informací disponovat musí, je právní úprava ust. §316 odst.4 překonána. Tuto je možné překonat ivjiných případech, kdy přímé zákonné zmocnění schází, plyne-li zpovahy věci, že potřeba zaměstnavatele takovým údajem disponovat, je legitimní. Situace, kdy tomu tak bude (zákonné zmocnění apovaha věci), se nabízí uúdaje očlenství vpolitických stranách nebo vhnutích anebo opříslušnosti kcírkvi nebo náboženské společnosti, sjednává-li se pracovní poměr 31 navýkonnou funkci vtakové organizaci. Zuvedeného se podává, že překonat lze i(zdánlivě) absolutní zákaz formulovaný ust. §316 odst.4 ZPr. Pro uvedený závěr svědčí dikce ust. §12 odst.2 ZamZ. Odkazované ustanovení vedle obecného zákazu nevyžadovat informace, které odporují dobrým mravům aúdaje, které neslouží kplnění povinností zaměstnavatele stanovených zvláštním právním předpisem, vypočítává další soubor údajů, které zaměstnavatel nesmí vyžadovat pouchazeči ozaměstnání vpracovním poměru. Tyto údaje se zčásti překrývají sdemonstrativním výčtem podle §316 odst.4. Zákon ozaměstnanosti zakazuje požadovat uuchazečů ozaměstnání údaje týkající se národnosti, rasového nebo etického původu, politických postojů, členství vodborových organizacích, náboženství, fi lozofi ckého přesvědčení asexuální orientace. To však dle ust. §12 ZamZ neplatí, je-li požadavek je vsouladu se zvláštním právním předpisem (antidiskriminačním zákonem); diskriminací přitom podle §6 odst.4 AntZ není rozdílné zacházení vpřípadě závislé práce vykonávané vcírkvích nebo vnáboženských společnostech, jestliže zdůvodu povahy těchto činností nebo souvislostí, vnichž jsou vykonávány, přestavují náboženské vyznání, víra či světový názor osoby podstatný, oprávněný aodůvodněný požadavek nazaměstnání se zřetelem ketice dané církve či náboženství společnosti. 2. Kzásadě ne bis in idem Zhlediska rozebírané materie, vnávaznosti na(zjistého hlediska) částečný překryv kompetencí Úřadu pro ochranu osobních údajů ainspektorátu práce, resp. skutkových podstat podle ust. §11a, resp. ust. §24a zákona č.251/2005Sb. apodle ust. §62 zákona č.110/2019Sb., ozpracování osobních údajů, je pro konečné závěry třeba zmínit již shora dotčenou problematiku zákazu dvojího trestání. Kjejímu výkladu se lze odkázat najudikaturní závěry vysokých soudů, které reagují narozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vevěci Zolotukhin vs. Rusko (stížnost č.14939/03). Vejmenovaném rozhodnutí podal Evropský soud pro lidská práva výklad čl.4 odst.1 protokolu č.7 kÚmluvě oochraně lidských práv azákladních svobod, dle kterého „Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán vtrestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu zatrestný čin, zakterý již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona atrestního řádu tohoto státu.“14 Princip ne bis in idem dle soudu platí pro případ, kdy je další trestný čin založen natotožném či vpodstatných rysech totožném skutku. Při posuzování totožnosti skutku je přitom rozhodné, zda se jedná okonkrétní okolnosti týkající se téhož obviněného azda jsou tyto neoddělitelně místně ačasově spjaty. 14 Obdobně vyjadřuje zásadu ne bis in idem ičl. 40 odst.5 LZPS, dle kterého „Nikdo nemůže být trestně stíhán začin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tato zásada nevylučuje uplatnění mimořádných opravných prostředků vsouladu se zákonem.“ 32 Nejvyšší správní soud České republiky v této souvislosti ve věci sp. zn. 6 As 133/2015 – 53 mj. uvedl, když se odkázal narozsudek stejného soudu vevěci sp. zn. 5A116/2001 (č.20/2003Sb. NSS): „Sohledem naprincip předvídatelnosti zákona anaprincip minimalizace zásahů státu dosoukromé sféry fyzických aprávnických osob je nutno usilovat otakovou interpretaci právních předpisů, která aspiruje najasné vymezení věcné působnosti jednotlivých státních orgánů, ato tak, aby se tyto kompetence navzájem nepřekrývaly, tedy aby jejich působnost nebyla alternativní či konkurující. Takováto interpretace je přitom nanejvýš žádoucí zejména vtěch případech, kdy jsou vdůsledku činnosti příslušných státních orgánů vydávána vrchnostenská rozhodnutí, která svojí povahou představují sankce, adresované účastníkům správních vztahů, resp. kdy již isamotné správní řízení je důvodně pociťováno jako zásah dočinnosti příslušného subjektu – jako tomu bylo ivtomto případě, kdy fi nanční ředitelství provádělo vůči žalobci cenovou kontrolu atoto správní řízení bylo zakončeno udělením pokuty, tedy správní sankcí.“ Snaha upřednostnit vesporných případech takový výklad práva, který zajistí, že se kompetence správních orgánů budou co nejméně překrývat, nabývá vposledních letech mimořádného významu sohledem narozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 10. února 2009, Zolotukhin proti Rusku (stížnost č.14939/03), kde se tento soud přiklonil při interpretaci zásady ne bis in idem kfaktickému pojetí „skutku“. Totéž jednání tak nemůže být podle Evropského soudu pro lidská práva trestáno dvakrát, byť by inaplňovalo skutkové podstaty více správních deliktů (atudíž lze považovat zapřekonaný rozsudek Vrchního soudu vPraze ze dne 25. května 1998 sp. zn. 6 A168/95, nakterý opakovaně vesvých podáních poukazuje žalovaná). Dodržení požadavků vymezených Evropským soudem pro lidská práva bude tím obtížnější, čím více správních orgánů bude mít potenciálně možnost trestat totéž jednání.“ Vevztahu kekritériím posuzování totožnosti skutku zhlediska zásady ne bis in idem pak dále Nejvyšší soud České republiky vevěci sp. zn. 15 Tdo 832/2016 mj. uvedl: „37. … ESLP … Dospěl kzávěru, že čl. 4 odst.1 Protokolu č.7 kÚmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin, pokud je tento druhý trestný čin založen na„totožném skutku či vpodstatných rysech totožném skutku“. Popisy skutkového stavu vobou řízeních představují zásadní východisko pro posouzení otázky, zda jsou skutky vobou řízeních totožné (resp. jsou totožné alespoň vpodstatných rysech), ato bez ohledu napřípadné odlišnosti vprávní kvalifi kaci tohoto skutku vobou řízeních. Totožnost skutku je dána tehdy, když se konkrétní skutkové okolnosti týkají téhož obviněného ajsou neoddělitelně spjaty včase amístě (shodně též věc Ruotsalainen proti Finsku, č.13079/03, rozsudek ze dne 16. 6. 2009) … 39. Při vlastním rozhodování oporušení čl. 4 Protokolu č.7 kÚmluvě, jehož cílem je zákaz opakování trestního řízení, které již bylo skončeno pravomocným rozhodnutím, bylo nezbytné zabývat se vkonkrétní věci primárně dvěma otázkami. Zaprvé, zda obě řízení jsou trestního charakteru, azadruhé, zda se obě týkala stejného činu. Kladná odpověď naprvní otázku je nezbytná pro aplikaci čl. 4 Protokolu č.7 vůbec, druhá poté pro shledání jeho porušení. 33 40. Interpretace pojmu „trestní obvinění“ vevýše uvedeném smyslu apodle uvedených kritérií je uplatnitelná ivsouvislosti sdaňovými delikty. … 44. … ESLP v souladu se svojí ustálenou judikaturou akcentoval (body 58.−63. rozsudku), že „článek 4 Protokolu č.7 se neomezuje pouze naprávo nebýt potrestán dvakrát, ale vztahuje se inaprávo nebýt stíhán dvakrát (srov. Franz Fischer proti Rakousku,č.37950/97, rozsudek z29. 5. 2001, §29) […]. Článek 4 Protokolu č.7 se použije itam, kde byl jednotlivec pouze stíhán vřízení, které neskončilo jeho odsouzením. Ustanovení obsahuje tři záruky aurčuje, že nikdo nemůže být (i) stíhán, (ii) souzen, nebo (iii) potrestán dvakrát pro stejný čin (srov. Sergey Zolotukhin proti Rusku, cit. výše, §110)“. ESLP však rovněž připomněl, že bez ohledu naexistenci konečného rozhodnutí vněkterých věcech (srov. např. věc R. T. proti Švýcarsku, č.31982/96, rozsudek z30. 5. 2000; Nilsson proti Švédsku, č.73661/01, rozsudek z13. 12. 2005) shledal, že ikdyž odlišné sankce (podmíněný trest odnětí svobody aodebrání řidičského oprávnění) týkající se téhož jednání (řízení vopilosti) byly uloženy odlišnými orgány vodlišných řízeních, je mezi nimi dostatečná věcná ačasová souvislost. Vtakových případech byl učiněn závěr, že jednotlivci nebyli stíháni nebo odsouzeni opětovně začin, zanějž již byli pravomocně odsouzeni, aže zde nedošlo kopakování řízení. … 57. Pro případné uplatnění zásady ne bis in idemje podle přesvědčení velkého senátu Nejvyšší soudu splněno ikritérium totožnosti skutku. Vyjde-li se zjiž dříve citovaného rozsudku velkého senátu ESLP vevěci Sergey Zolotukhin proti Rusku, podle kterého čl. 4 Protokolu č.7 musí být chápán tak, že zakazuje stíhání nebo soudní řízení pro druhý „trestný čin“ („off ence“/„infraction“), jestliže je založen natotožných nebo vpodstatě stejných skutečnostech („facts“/„faits“), jde opožadavek konvenující našemu chápání totožnosti skutku. To je také založeno natotožnosti jednání nebo následku zhlediska rozhodných skutkových okolností [srov. č.64/1973, č.52/1979, č.1/1996-I. ač.41/2002-I.Sb. rozh. tr. adále usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02, uveřejněné pod č.21 vesv. 27 Sbírky nálezů ausnesení Ústavního soudu (dále „Sb. nál. ausn. ÚS ČR“)]. 58. Trestněprávní nauka ipraxe soudů při absenci legální defi nice skutku vychází ztoho, že skutkem se rozumí určitá událost vevnějším světě záležející vjednání člověka, která může mít znaky trestného činu či trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu. Jako skutek je taková událost vymezena vpříslušném aktu orgánu činného vtrestním řízení (vusnesení ozahájení trestního stíhání, obžalobě, rozsudku, usnesení ozastavení trestního stíhání atd.).Podstatu skutku tvoří jednání pachatele anásledek tímto jednáním způsobený, který je relevantní zhlediska trestního práva. Jednánímje projev vůle pachatele vevnějším světě, který může spočívat vkonání (komisivní delikt) nebo vopomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze vtrestním řízení dokazovat aprávně kvalifi kovat ajen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následekspočívá vporušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, 34 vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.) ajako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu vesvé konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) dojednoho skutku azároveň umožňuje dělit chování člověka narůzné skutky (srov. č.8/1985, č.5/1988 ač.1/1996-I.Sb. rozh. tr.). Následkem se tedy rozumí porušení individuálního objektu trestného činu vjeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku. Zhlediska zachování totožnosti jednání inásledku nejsou podstatné ty skutkové okolnosti, které charakterizují jen zavinění či jiný znak subjektivní stránky činu (srov. č.1/1996I.Sb. rozh. tr.). Odskutku je třeba odlišovat „popis skutku“ jako obligatorní náležitost příslušného rozhodnutí orgánu činného vtrestním řízení. Popis skutku musí obsahovat slovní vyjádření těch skutkových okolností, které jsou právně významné zhlediska naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu (ktomu např. č.41/2002-I. ač.23/2012Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku má význam především zhlediska obžalovací zásady (§220 odst.1 tr. ř.) avtomto smyslu je zachována, existuje-li shoda buď alespoň vjednání obviněného, anebo vnásledku jednání. Uvedená shoda jednání či následku, jak již bylo řečeno, nemusí být úplná abezvýjimečná, ale stačí ishoda částečná (ktomu viz č.9/1972-II. ač.1/1996-I.Sb. rozh. tr.). Otázkami totožnosti skutku zhlediska překážky „ne bis in idem“, byť veskutkově odlišných souvislostech, se zabývala judikatura Nejvyššího soudu např. vusnesení ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 494/2002, nebo vrozsudku ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 183/2005, uveřejněném pod č.10/2007Sb. rozh. tr…. 63. Stěžejním pro posuzování případů, vekterých se otvírá otázka přípustnosti dvojího řízení trestněprávní povahy vesmyslu zásady ne bis in idem, je test „dostatečně úzké souvislosti vpodstatě ačase“. Natento test ESLP upozorňoval vřadě svých rozhodnutí (viz např. věci R. T. proti Švýcarsku, č.31982/96, rozsudek ze dne 30. 5. 2000; Nilsson proti Švédsku, č.73661/01, rozsudek ze dne 13. 12. 2005; Lucky Dev proti Švédsku, č.7356/10, rozsudek ze dne 27. 11. 2014; Nykänen proti Finsku, č.11828/11, rozsudek ze dne 20. 5. 2014), ale až vrozsudku velkého senátu vevěci AaB proti Norsku, č.24130/11 ač.29758/11, ze dne 15. 11. 2016 (dále též „věc AaB proti Norsku“), vymezil základní pravidla akritéria, která je třeba posuzovat při aplikaci testu věcné ačasové souvislosti (viz body 130. až 134. tohoto rozsudku). Nemá-li dojít kedvojímu řízení nebo trestu (bis) vesmyslu čl. 4 Protokolu č.7 kÚmluvě, musí být prokázáno, že řízení jsou spojena takovým celistvým způsobem, že tvoří koherentní celek. To znamená, že sledovaný účel ipoužité prostředky se musejí vzásadě vzájemně doplňovat abýt spojeny včase, ale také že možné důsledky organizace právní reakce nadané jednání tímto způsobem musejí být vevztahu kdotčeným osobám přiměřené apředvídatelné. 64. Kvýznamným faktorům pro určení, zda existuje dostatečná úzká spojitost vpodstatě (věcná souvislost), tak podle rozsudku velkého senátu ESLP vevěci AaB proti Norsku patří (viz jeho bod 132.): 35 – zda obě samostatná řízení sledují vzájemně doplňující se (komplementární) cíl, atedy zda se týkají, nikoli pouze in abstracto, ale zároveň in concreto, různých aspektů daného protiprávního jednání; – zda je předmětná duplicita řízení předvídatelným důsledkem stejného vytýkaného jednání, ato jak právně, tak fakticky (idem); – zda jsou příslušná řízení vedena takovým způsobem, kterým se vmaximální možné míře zabrání zdvojení při shromažďování ihodnocení důkazů, zejména prostřednictvím odpovídající vzájemné interakce mezi jednotlivými příslušnými orgány, díky které se prokázané skutkové okolnosti využijí ivdruhém řízení; – apředevším, zda je sankce uložená vřízení, které bylo ukončeno jako první, zohledněna vřízení, které je uzavřeno jako poslední, scílem zamezit, aby byl dotčený jedinec nakonec vystaven nadměrné zátěži, přičemž pravděpodobnost tohoto posledně zmiňovaného rizika je nejnižší, pokud existuje kompenzační mechanismus, kterým se zajistí přiměřenost aproporcionalita celkové výše všech uložených sankcí. 65. Vtomto ohledu je podle ESLP (viz bod 133. citovaného rozsudku velkého senátu) poučné mít nazřeteli způsob aplikace čl. 6 Úmluvy vtypově podobných případech, jako je projednávaná věc (viz Jussila proti Finsku, rozsudek ze dne 23. 11. 2006, č.73053/01, §43):„Je samo sebou, že existují trestní případy, které nenesou žádnou významnou míru stigmatu. Existují trestní obvinění odlišné závažnosti. Autonomní interpretace pojmu „trestní obvinění“ nazákladě Engel kritérií institucemi Úmluvy navíc podpořila postupné rozšiřování trestní působnosti napřípady, které striktně nespadají pod tradiční kategorie trestního práva, například správní sankce […]. Daňové pokuty apenále se liší odtvrdého jádra trestního práva; trestněprávní záruky se proto neuplatní splnou důsledností […]“. Výše uvedená argumentace odráží úvahy ovýznamu posouzení, zda vpřípadech týkajících se dvojího správního atrestního řízení byl dodržen čl. 4 Protokolu č.7 […].Rozsah, vněmž správní řízení nese znaky běžného trestního řízení, představuje důležitý faktor. Společná řízení podle ESLP světší pravděpodobností splní kritéria komplementarity akoherence, pokud sankce, které mají být uloženy vřízení neoznačeném formálně jako „trestní“, jsou specifi cké pro daný typ chování, ališí se tak od„tvrdého jádra trestního práva“ (vterminologii rozsudku Jussila, citovaného výše). Pokud navíc toto řízení nemá významně stigmatizující charakter, je méně pravděpodobné, že kombinace řízení bude pro obviněného představovat nepřiměřenou zátěž. Naopak skutečnost, že správní řízení má stigmatizující prvky doznačné míry se podobající běžnému trestnímu řízení, zvyšuje riziko, že sociální cíle sledované sankcionováním jednání vrůzných řízeních se budou navzájem zdvojovat (bis) spíše než doplňovat. […]. 66. Zoznačeného rozsudku velkého senátu ESLP vevěci AaB proti Norsku ale také vyplývá, že ivpřípadech, kdy existuje dostatečně silná věcná souvislost, je třeba zároveň 36 naplnit ipožadavek časové souvislosti. To však neznamená, že obě řízení musí být vedena současně odzačátku dokonce. Smluvním státům by mělo být umožněno si zvolit, zda povedou řízení postupně, pokud tento postup lze odůvodnit zájmem naefektivnosti ařádném výkonu spravedlnosti, sledováním odlišných sociálních cílů, aniž by dotčené osobě přivodil nepřiměřenou újmu. Jak je však poznamenáno výše, časová souvislost musí vždy existovat. Časová souvislost proto musí být dostatečně těsná, aby jedinci poskytla ochranu před nejistotou, průtahy aprodlužováním řízení, ato ivpřípadě, že příslušný vnitrostátní systém předepisuje „integrovaný“ systém oddělující správní atrestní komponenty. Čím je spojitost včase slabší, tím silnější břemeno se klade nastát, aby objasnil azdůvodnil průtahy vevedení řízení, zakteré může nést odpovědnost (bod 134. rozsudku). 67. Vrozsudku vevěci AaB proti Norsku ESLP mimo jiné podrobněji analyzoval skupinu případů, vekterých neshledal podmínky dostatečné věcné ačasové souvislosti. Výslovně zmínil rozsudky vevěci Lucky Dev proti Švédsku aNykänen proti Finsku, nakteré odkazoval, ať už přímo či nepřímo, iobviněný L. P.vdovolání. ESLP nakonkrétních souvislostech dokládal, že fi nský systém trestních asprávních sankcí ukládaný různými orgány není žádným způsobem propojen, každé řízení sleduje vlastní oddělený směr astává se konečným nezávisle nasobě. Navíc ani sankce uložené vjednom řízení nejsou brány příslušnými orgány nebo soudy vúvahu při určování přísnosti jimi ukládané sankce, ani mezi nimi neexistuje žádná jiná vzájemná spolupráce. Zadůležité také označil, že podle fi nského systému jsou daňové sankce ukládány nazákladě posouzení jednání stěžovatele ajeho odpovědnosti podle příslušné daňové legislativy, která je nezávislá nazjištěních učiněných vtrestním řízení. Obdobné závěry ESLP učinil také vevěci Rinas proti Finsku, č.17039/13, rozsudek ze dne 27. 1. 2015, aÖsterlund proti Finsku, č.53197/13, rozsudek ze dne 10. 2. 2015. Konstatoval ale, že splnění podmínky časové souvislosti daňového atrestního řízení vezmiňovaných případech při současném nesplnění podmínky jejich věcné souvislosti nebylo samo osobě dostatečné pro vyloučení aplikace zákazu ne bis in idemvesmyslu čl. 4 Protokolu č.7 kÚmluvě. 68. Evropský soud pro lidská práva vrozsudku vevěci AaB proti Norsku zrekapituloval svoji judikaturu idosud učiněné závěry kotázkám povahy penále, totožnosti skutku, tj. zda trestněprávní jednání, pro která byl obviněný stíhán, byla shodná stěmi, pro která mu byla uložena daňová pokuta (srov. hlediska uvedená vevěci Sergey Zolotukhin proti Rusku, č.14939/03, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 10. 2. 2009), ale zejména blíže identifi koval, co se rozumí testem věcné ačasové souvislosti, zdůraznil požadavek vzájemného vztahu věcné ačasové souvislosti azformuloval kritéria úzké věcné souvislosti (spojitosti vpodstatě). Smysl aúčel těchto kritérií vyložil sodkazem narozbor konkrétně posuzované věci, přičemž současně připomněl požadavek zachování časové souvislosti. 69. Vkonkrétní věci AaB proti Norsku stěžovatelé vdaňovém přiznání zarok 2002 nepřiznali své příjmy získané vroce 2001 zprodeje jejich podílů vzahraniční společnosti zacenu výrazně vyšší, než je předtím nakoupili. Nepřiznané příjmy stěžovatelů, které jim 37 vznikly nazákladě prodeje jejich podílů zavyšší cenu, následně převedli naúčty společností, vekterých byli jedinými akcionáři. 70. Stěžovatel Abyl obviněn zdaňového podvodu dne 14. 10. 2008. Dne 24.11.2008 mu daňová správa uložila povinnost zaplatit daňovou pokutu vevýši 30 % zdoměřené daně zanepřiznanou částku, kterou zaplatil společně sdodatečnou daní. Rozhodnutí odaňové pokutě se stalo konečným uplynutím lhůty pro podání odvolání. Dne 2. 3. 2009 byl pak stěžovatel Aobvodním soudem shledán vinným daňovým podvodem spřitěžujícími okolnostmi abyl mu uložen trest odnětí svobody vdélce jednoho roku. 71. Proti stěžovateli B byla podána obžaloba pro daňový podvod dne 11. 11. 2008. Daňová pokuta vevýši 30 % zdoměřené daně zanepřiznanou částku mu byla uložena rozhodnutím daňové správy ze dne 5. 12. 2008; daňovou pokutu zaplatil společně sdodatečnou daní. Dne 26. 12. 2008 se rozhodnutí odaňové pokutě stalo konečným. Stěžovatel B následně vzal zpět své přiznání. Obvodní soud rozhodl dne 30. 9. 2009 tak, že stěžovatel B byl shledán vinným, že spáchal daňový podvod spřitěžujícími okolnostmi, abyl mu uložen trest odnětí svobody vdélce jednoho roku. 72. Vobou případech podklady tohoto rozhodnutí tvořily důkazy získané vrámci daňové kontroly, trestního vyšetřování avýpovědí stěžovatelů. Soudy při uložení trestu vrámci trestního řízení přihlédly ktomu, že stěžovatelům již byly uloženy vysoké tresty veformě daňové pokuty. Stěžovatelé AaB se proti rozhodnutím soudů, jimiž byli odsouzeni zadaňové podvody, odvolali sodůvodněním, že byli pro stejnou věc stíháni aodsouzeni dvakrát, čímž údajně došlo kporušení čl. 4 Protokolu č.7 kÚmluvě. Vnitrostátní soudy neshledaly důvody jejich odvolání zaoprávněné. 73. Velký senát ESLP při řešení stěžejního problému, zda byl vdaném případě dodržen čl. 4 Protokolu č.7 kÚmluvě, prvotně posuzoval otázky, zda uložení daňových pokut bylo trestněprávní povahy (body 136. až 139. rozsudku) azda trestněprávní jednání, pro která byl první stěžovatel stíhán, byla shodná stěmi, pro která mu byla uložena daňová pokuta (body 140. a141. rozsudku). Vobou případech dospěl kzávěrům shodným stěmi, jež vesvé judikatuře dlouhodobě traktoval, tedy že uložení daňových pokut mělo trestněprávní povahu aže trestněprávní jednání, pro která byl první stěžovatel stíhán, byla shodná stěmi, pro která mu byla uložena daňová pokuta, ato ipřes existenci doplňujícího skutkového znaku podvodu vprojednávaném trestném činu. Sohledem nadále učiněné závěry vposouzení, zda existuje mezi daňovým atrestním řízením dostatečná věcná ačasová souvislost tak, aby mohla být považována zacelistvou právní odezvu nachování prvního stěžovatele, nepokládal zanezbytné zabývat se otázkou konečnosti daňových řízení, která jsou považována zasamostatná (body 142. a143. rozsudku). Obdobná zjištění učinil ESLP iohledně druhého stěžovatele (bod 148. rozsudku). 74. Dále svoji pozornost soustředil kotázce, zda zde byla duplicita řízení (bis). Napodkladě podrobné analýzy konkrétních okolností projednávaného případu vyložil, že vevztahu koběma stěžovatelům existuje mezi daňovým řízením atrestním řízením dostatečná 38 věcná ačasová souvislost. Předeslal, že nemá důvod zpochybňovat důvody, pro které norská legislativa rozhodla, že bude regulovat sociálně nežádoucí chování spočívající vneplacení daní jako celistvý dvojí (správní/trestní) proces, ani důvody, pro které příslušné norské orgány zvolily, že se budou samostatně zabývat závažnějším asociálně odsouzeníhodným aspektem podvodu stěžovatelů vtrestním řízení spíše než vrámci běžného správního řízení. Trestní řízení asprávní řízení byla podle zjištění ESLP vedena paralelně abyla navzájem propojená. Skutková zjištění učiněná vjednom řízení byla použita vdruhém řízení apři uložení trestu vrámci trestního řízení vnitrostátní orgány přihlédly ktomu, že stěžovatelům byla uložena daňová pokuta. Vedení dvojího řízení smožností uložení různých kumulativních trestů bylo pro stěžovatele předvídatelné, když museli odprvopočátku vědět, že trestní stíhání stejně jako uložení daňových pokut je nazákladě skutkových okolností případu možné nebo dokonce pravděpodobné. Nazákladě předložených skutečností ESLP neshledal indicie, že by stěžovatelé utrpěli nepřiměřenou újmu nebo nespravedlnost jako výsledek napadané celistvé právní odezvy najejich nepřiznání příjmů anezaplacení daní. ESLP byl přesvědčen, že ikdyž byly uloženy různé sankce dvěma různými orgány vrůzných řízeních, přesto mezi nimi existovala dostatečně úzká věcná ičasová souvislost, aby naně nahlížel tak, že jsou součástí celistvého systému sankcí podle norského práva zaneposkytnutí informací ourčitém příjmu vdaňovém přiznání. Jelikož vprojednávaném případě existenci věcné ačasové souvislosti daňového atrestního řízení vzal zaprokázanou, rozhodl, že nedošlo kporušení čl. 4 Protokolu č.7 kÚmluvě… 80. Nejvyšší soud nepochybuje otom, že obě řízení (trestní řízení vedené vtéto trestní věci vbezprostřední návaznosti naproběhlé daňové řízení) vČeské republice sledují komplementární účel areagují tak, nikoliv pouze in abstracto, ale in concreto, naodlišné aspekty (administrativněprávní atrestněprávní) daného protiprávního jednání. … 85. Zajeden znejvýznamnějších materiálních faktorů pro určení existence úzké věcné souvislosti je třeba označit požadavek, aby sankce uložená vřízení, které bylo ukončeno jako první, byla zohledněna vřízení, které je skončeno jako poslední, tak, aby se zabránilo tomu, že dotčený subjekt ponese nepřiměřenou zátěž (viz čtvrtá podmínka zrozsudku ESLP vevěci AaB proti Norsku). … 86. Výše uvedené znamená, že vrámci individualizace stanovení trestní sankce je třeba vzít vúvahu sankci ukládanou vdaňovém řízení ajejí úhradu.“ 3. Skutkové podstaty §11a §24a zákona č.251/2005Sb. zhlediska kamerových systémů Pro identifi kaci míry překryvu působnosti Úřadu pro ochranu osobních údajů ainspektorátu práce je rozhodující vymezení objektivní stránky skutkových podstat přestupků podle zákona č.251/2005Sb. vesrovnání spřestupky podle právní úpravy naochranu osobních údajů, to vše vztaženo kekamerovým systémům napracovišti avespolečných prostorách zaměstnavatele; uvedené platí obdobně ipro jiné prostředky sledování. 39 Skutkové podstaty přestupků podle ust. §11a aust. §24a zákona č.251/2005Sb. mají odkazovací charakter, tzn. objektivní stránka přestupku je veznačné míře tvořena obsahem ust. §316 odst.2 a3 ZPr. Objektivní stránky skutkových podstat podle ust. § 11a a ust. § 24a zákona č.251/2005Sb. lze charakterizovat následovně: – narušování soukromí zaměstnance napracovišti avespolečných prostorách některým ze způsobů uvedených vust. §312 odst.2 zákoníku práce Obě zákonná ustanovení vymezují objektivní stránku přestupku tak, že se jej dopustí zaměstnavatel, který naruší soukromí zaměstnance napracovišti avespolečných prostorách zaměstnavatele. Pracovištěm se rozumí (Nejvyšší soud České republiky vevěci sp. zn. 21 Cdo 4596/2014) „místo, kde zaměstnanec plní podle pokynů zaměstnavatele své pracovní úkoly; okruh těchto míst, vnichž může zaměstnavatel přidělovat zaměstnanci práci, je dán vymezením místa výkonu práce vpracovní smlouvě“. Společnými prostory zaměstnavatele se vedle toho rozumí (přiměřeně například dle Nejvyšší soud České republiky vevěci sp. zn. 21 Cdo 1824/2005) prostory vesféře dispozice zaměstnavatele, vnichž se zaměstnanec musí podrobit pokynům zaměstnavatele, byť vnich zaměstnanec přímo nemusí vykonávat práci. Prostorem, nanějž se vztahuje ust. §316 odst.2 ZPr, tedy může být například ivnitřní prostor služebního motorového vozidla. Chráněnou hodnotou je soukromí zaměstnance.15 Objekt přestupku je tedy užší, než je tomu uprávní úpravy naochranu osobních údajů, kde se prostřednictvím ochrany osobních údajů jako primárního objektu chrání další nepřímé objekty jako je život, zdraví, majetek atd. Vpozici poškozeného (osoby dotčené protiprávním jednáním zaměstnavatele) je výlučně zaměstnanec. Oproti tomu obecná právní úprava naochranu osobních údajů poskytuje ochranu všem lidem, ať již mají postavení obdobné zaměstnanci či nikoli - vpřípadě kamerového systému napracovišti jsou chráněny tudíž všechny příchozí osoby, včetně například zákazníků či klientů anebo obchodních partnerů zaměstnavatele či jejich zástupců, funkcionářů zaměstnavatele (osoby působících vjeho orgánem, včetně statutárních orgánů), či členů zaměstnavatele (společníci obchodních společností atd.). 15 Kobsahu pojmu soukromí asoukromí zaměstnance napracovišti viz například Ústavní soud České republiky vevěci sp. zn. II. ÚS 517/99, sp. zn. Pl. ÚS 24/10, sp. zn. Pl. ÚS 42/11, Nejvyšší správní soud vevěci zn. 9 As 34/2008 avevěci zn. 33 Odo 134/2003, Evropský soud pro lidská práva vevěci Niemietz vs. Německo zroku 1992. stížnost č.13710/88 avevěci Guerra adalší vs. Itálie zroku 1998 (116/1996/735/932), příp. vevěci X. aY. vs. Nizozemsko ze dne 26. března 1985, stížnost č.8978/80, adále také Morávek, J. Ochrana osobních údajů podle obecného nařízení oochraně osobních údajů (nejen) se zaměřením napracovněprávní vztahy. Praha: Woltres Kluwer. 2019. 46 lze nasobě nezávisle. Ochrana soukromí amajetkových zájmů vzaměstnaneckých vztazích je tak vanglické jurisdikci upravena hned několika prameny práva, které se vmnoha ohledech vzájemně ovlivňují, vzájemně nasebe reagují adoplňují se. Ačkoliv common law skrze instituty zakotvené vstatutory law nakonci 70. let 20.století vytvořilo prostor pro uplatňování osobnostních práv zaměstnanců, zdůrazňuje se vněm inadále důležitost majetkoprávních zájmů zaměstnavatele, jelikož opakovaně čerpá ze svých historických kořenů. Tento úhel pohledu naochranu soukromí amajetkových zájmů vzaměstnaneckých vztazích si common law nese takřka dosoučasnosti,16 ato narozdíl odčeské právní úpravy zaměstnaneckých vztahů, podle níž vdůsledku historického vývoje ve20. století panuje diskontinuita vpojetí majetkových zájmů zaměstnavatele asoukromí zaměstnance, které jsou promítnutím principů vlastnického práva apráva naochranu soukromí.17 b. Common Law Historicky zakořeněné sepětí ochrany soukromí svlastnickým právem se vcommon law konkrétně odráží vtzv. duty of fi delity.18 Tedy vpovinnosti loajality či oddanosti,19 která téměř neomezeně20 vyžaduje podřízení zájmů zaměstnance zájmům zaměstnavatele azásadně potlačuje zaměstnancovu autonomii.21 Tato common law povinnost odráží především smluvní povahu zaměstnaneckého vztahu asvoji premisu, že zájem zaměstnavatele zaměstnanec musí hájit vždy bez ohledu nasvoupracovní dobu či pracoviště, jestliže jedná tak, že může podstatně ovlivnit majetkové zájmy svého zaměstnavatele.22 Vesvětle toho je například kritika zaměstnavatele, zejména nasociálních sítích, posuzována jako porušení povinnosti loajality.23 Vdůsledku vágního vymezení duty of fi delity závislého zejména nasmluvní volnosti zaměstnance azaměstnavatele je tak možno uvést, že nemá včeském kogentním pracovním právu obdobu. Britské common law dává zaměstnavateli široký manévrovací prostor závislý najeho smluvní avyjednávací pozici pro ochranu svých majetkových práv, jimž je podřízeno vše. Proto lze tvrdit, že soukromí slabší ze smluvních stran –zaměstnance, který je nazaměstnavateli závislý, má disproporčně minimální právní sílu vporovnání ksíle vlastnického práva zaměstnavatele. Vporovnání sčeskou právní 16 M. Ford, (n 13) s. 137. 17 BĚLINA, Miroslav akol.Pracovní právo. 5. dopl. apodstat. přeprac. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 599 s. 18 Hivac Ltd proti Park Royal Scientifi c Instruments Ltd [1946] 1 All ER 350; znovuaplikovaný vTisco Ltd proti Communication and Energy Workers Union [1993] 2 ERNZ 779. 19 Re Schindler Lifts Australia Pty Ltd and Precision Elevators Pty Ltd proti Milan Debelak [1989] 89 ALR 275, 303. 20 Hivac Ltd proti Park Royal Scientifi c Instruments Ltd (n 17). 21 Viz rozhodnutí např. Robb proti Green[1895] 2 QB 315, Wessex Dairies Ltd proti Smith[1935] 2 KB 80, aSanders protiParry Sanders vParry[1967] 1 WLR 753. 22 Anderson, Gordon, Douglas Brodie, and Joellen Riley. „Th e work/personal interface“. InTh e Common Law Employment Relationship, (Cheltenham, UK: Edward Elgar Publishing, 2017), 113. 23 Ibid, 113. 47 úpravou tak vcommon law vanglické jurisdikci jako podstata zaměstnaneckého vztahu ivdnešní době přetrvává ryze ekonomická směna odměny poskytované masterem zapráci servanta. Až dokonce 70. let 20. století přitom ksobě duty of fi delity neměla protipól podporující ochranu práv zaměstnance.Vcommon law se až vtéto době poprvé objevil vpracovním právu institut tzv.term of trust and confi dence, tj. vzájemná povinnost zaměstnance azaměstnavatele kdůvěře.24 Jedná se oobecný common law institut smluvního práva vyvěrající zprincipu dobré víry.25 Nazaměstnanecké vztahy se odtéto doby aplikuje právě díky jejich smluvní povaze.26, 27 Pro účely tohoto článku je především podstatné klást si otázku, jak aproč se term of trust and confi dence dobritského soudcovského práva dostal avjakém sociálním ahistorickém kontextu prostřednictvím soudních rozhodnutí vznikl. Článek se snaží ukázat, že pozorování vývojové linie judikatury vcommon law může být zdrojem porozumění tomu, jak akčemu budou české soudy přihlížet vsouvislosti sotázkou střetu majetkových práv zaměstnavatele aosobních práv zaměstnance, ato zejména vesprávním soudnictví při přezkumu rozhodnutí správních orgánů zabývajících se dodržováním povinností veveřejném zájmu. c. Vývoj aprávní realismus Term of trust and confi dence vroce 1977 vykrystalizovalo jako „revoluce vzaměstnaneckých vztazích“28, díky němuž vzniklo vzájemné právo apovinnost vsouvislosti smajetkovými zájmy zaměstnavatele aosobními právy zaměstnance jednat spravedlivě arozumně, tj. fair and reasonably.29 Toto kritérium vzájemné důvěry se váže naoboustrannost aneoddělitelnou vzájemnost, péči aspolupráci, důvěru, loajalitu aautonomii zaměstnance. Technicky vzato bylo příležitostí pro judikování povinnosti vzájemné důvěry legislativní zakotvení práva zaměstnance nanikoliv nespravedlivé skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Zaurčitých okolností bylo nazákladě této zákonné povinnosti možno považovat zanespravedlivé skončení pracovního poměru isituaci, kdy zaměstnanec sám kvůli chování zaměstnavatele pracovní poměr ukončil bez výpovědní doby.30 Soudci se však potýkali snejasností, zajakých podmínek ktakové situaci může dojít. Proto byl soud nucen vyložit, že se jedná osituaci, kdy lze chování 24 Ibid, 118. 25 Alan L Bogg, ‘Good Faith in the Contract of Employment: ACase of the English Reserve’ (2011) 32 Comparative Labor Law & Policy Journal. 729. 26 Mahmud proti Bank of Credit and Commerce International SA [1998] A.C. 20, HL. 27 Bob Hepple, Hamlyn Lectures – Rights at Work: Global, European and British Perspective(Sweet & Maxwell 2005). 28 Johnson proti Unisys, [2001] I.C.R. 480,495 (H.L.). Lord Hoff mann. 29 Alan L Bogg, (n 25) 747. 30 EmploymentRightsAct, 1996, c.2, § 95. 48 zaměstnavatele považovat za„zavrženíhodné porušení smlouvy“31. Tento výklad podnítil další rozhodovací činnost soudů zaměřenou nasmluvní podstatu zaměstnaneckého vztahu aprozkoumání povinnosti vzájemné důvěry ajejího porušení ze strany zaměstnavatele.32, 33 To vedlo až kestanovení závazného testu, že „zaměstnanec či zaměstnavatel se nesmí bez rozumné příčiny (reasonable cause) chovat tak, že by svým jednáním předvídatelně či pravděpodobně zničil či vážně poškodil vztah vzájemné důvěry mezi zaměstnancem azaměstnavatelem“.34 V90. letech 20. století House of Lords (tedy Nejvyššího soudu) vesvé judikatuře objasnil, zjakých důvodů došlo ktomuto průlomu vpracovním právu vanglickém soudcovském právu. Poprvé se posouzením Nejvyšší soud zabýval vpřípadě Malik proti Bank of Credit and Commerce International SA (BCC1)35.Vtomto případě Nejvyšší soud judikoval, že zaměstnavatel, který uzavřel podvodný anečestný obchod, důvodně zapříčinil porušení povinnosti vzájemné důvěry kzaměstnanci, což vedlo kevzniku újmy nareputaci zaměstnance aztrátě najeho zisku. Statutory law tak vytvořilo formální cestu, jak mohlo kevzniku povinnosti vzájemné důvěry dojít. Důvod, proč ktomu došlo, je nutno ale hledat vhlubší analýze soudcovské argumentace. Lord Steyn vpřípadu Johnson v. Unisys,36 vněmž se Nejvyšší soud zabýval vztahem mezi povinností vzájemné důvěry azákonným zákazem nespravedlivého skončení pracovního poměru, vysvětlil, že došlo kvýrazným změnám vkolektivním vyjednávání. Právě kolektivní vyjednávání bylo podlouhou dobu nejvýraznějším zdrojem ochrany práv zaměstnanců.37 Odkonce 70. let se však tento prvek zvyšující vyjednávací sílu zaměstnanců začal vytrácet. Jestliže vroce 1980 zaštiťovalo kolektivní vyjednávání 83% zaměstnanců, vroce 1998 už to bylo pouze 35%.38 Zásadním pramenem veškerých záruk zaměstnanců se tak postupně stávala jejich individuální práva, která však zprvu postrádala vyjednávací sílu, která dříve byla vlastní odborovým kolektivním jednáním. Common law natento jev reagovalo právěpřijetím principu dobré víry vpodobě implicitních term of trust and confi dence.39 Narůstalo tak povědomí oochraně postavení zaměstnanců postupně prosazované ivsociální legislativě, což kontrastovalo sfi lozofi í doté doby raženou vjudikatuře common law směřující ktržnímu individualismu. Je proto možno tvrdit, že judikatura zákládající arozvíjející povinnost vzájemné důvěry vzaměstnaneckých vztazích je vzhledem kezpůsobu svého odůvodnění vzorovým příkladem právního realismu, kdy soudce při rozhodování bere vpotaz nejen literu zákona 31 Western Excavating proti Sharp, [1978] QB. 761, 764. 32 Woods proti. WM Car Services [1981] I.C.R. 666, 670. 33 Johnson protiUnisys Ltd., [2001] I.C.R. 480,489-90 (H.L.). 34 Woods proti WM Car Services [1981] I.C.R. 666, 670. 35 Malik v. Bank ofCredit and CommerceInt‘lS.A., [1997] I.C.R. 606, 622 (H.L.). 36 Johnson v. Unisys Ltd., [2001] I.C.R. 480,489-90 (H.L.). 37 Ibid 490F. 38 Ibid 490F. 39 Alan L Bogg, (n 25) 747. 49 austálená pravidla výkladu, ale zohledňuje isociální ahistorický kontext, vněmž je nucen ovyvstávajících právních otázkách rozhodnout.40 Je nutno zdůraznit, že právní realismus vpřípadě povinnosti vzájemné důvěry kontrastuje slegalistickým způsobem odůvodňování judikatury anglických soudů voblasti pracovního práva.41 Vesvém odůvodnění vJohnson proti Unisys Ltd. Lord Hoff mmann uvádí, že „smluvní svoboda znamená, že silnější strana, obvykle zaměstnavatel, svobodně určuje podmínky slabšímu. Vprůběhu posledních 30 let se však povaha pracovní smlouvy změnila natolik, že zaměstnání jednotlivce je obvykle jedno znejdůležitějších věcí vjeho nebo jejím životě. Nedává pouze živobytí, ale iposlání, identitu asmysl sebe sama. Právo se musí změnit, aby refl ektovalo tuto sociální realitu.“42 Zároveň však uvedl, že „pracovní právo vyžaduje vyvažování zájmů zaměstnavatele azaměstnance sřádným ohledem nejen naindividuální důstojnost ahodnotu zaměstnanců ale také sohledem naobecné ekonomické zájmy.“43 Důsledkem vzniku povinnosti vzájemné důvěry tak došlo kpodstatnému normativnímu posunu vcharakteru pracovních smluv vanglickém common law. Soukromé osobní zájmy zaměstnance se dostaly dopopředí pozornosti, jelikož zaměstnání nejen zajišťuje jeho živobytí, ale dotýká se ijeho lidské důstojnosti avytváří jeho identitu. Lord Steyn dospěl kzávěru, že nadále nelze přirovnávat pracovněprávní závazky kobchodněprávním.44 Pracovní smlouva totiž vytváří velmi blízký osobní vztah,45 který se vyznačuje mnohostí legitimní zájmů zaměstnance. Zaměstnanecký vztah tak přestává být najednou vnímán jako pouhá směna práce zaplat. Je to zdroj bytostně individuálních aosobních aspektů. Zaměstnání souvisí se sebeurčením, reputací, osobní identitou. Je to živoucí cesta seberealizace avytváření hodnot vautonomním životě apříležitost naplnit řadu psychologických asociálních potřeb člověka. Práce vsobě zahrnuje důstojnost avnitřní hodnotu zaměstnance. Nadruhé straně je zaměstnanecký vztah příznačný podřízením zaměstnance zaměstnavateli. Zaměstnanec je proto zvláště zranitelný vpřípadě zneužití moci zaměstnavatelem. To vesvém důsledku předurčuje důležitou pozici povinnosti vzájemné důvěry vprávu common law.46 Lidská důstojnost má proto naochranu majetkových zájmů zaměstnavatele aosobních práv zaměstnance vanglickém common law pracovním právu významný dopad.47 Vedle vlastnického práva zaměstnavatele se tak uzaměstnance projevuje určitý prostor pro ochranu jeho soukromí vzaměstnaneckém vztahu, jež 40 Bix, B.Jurisprudence: Th eory and Context, Eighth.; Th omson Reuters, trading as Sweet& Maxwell: London, 2019, 204. 41 Alan L Bogg, (n 25) 747. 42 Johnson proti Unisys Ltd., [2001] I.C.R. 480, 495 (H.L.). 43 Ibid. 44 Johnson proti Unisys Ltd., [2001] I.C.R. 480, 495 (H.L.). 45 Malik v. Bank of Credit and CommerceInt‘l S.A., [1997] I.C.R. 606, 622 (H.L.). 46 Ibid. 47 Alan L Bogg, (n 25) 729. 50 je základním nástrojem, jak bránit jeho důstojnost, sebeurčení, identitu aautonomii vjeho podřízeném postavení. Vývoj anglické judikatury ukazuje, že právní výklad či pojetí ochrany majetkových zájmů zaměstnavatele aosobních práv zaměstnance není pouze otázkou nicneříkajících fl oskulí ajakýchsi neurčitých právních pojmů jako „přiměřený způsob“48 či „závažný důvod“ spočívající „vezvláštní povaze činnosti zaměstnavatele,“49 který „odůvodňuje zavedení kontrolních mechanismů,“ jejichž výklad lze jednou pro vždy dovodit zpředchozích rozhodnutí soudů, jimiž samy budou dobudoucna vázány. Khledání proporcionality mezi ochranou majetkových zájmů zaměstnavatele aosobních práv zaměstnance bude naopak docházet vneustálém vyvažování vkontextu vývoje sociální reality, nikoliv odní odděleně. Vpluralitě právních případů, které budou předmětemsoudního přezkumu tak nelze předpokládat, že bude trvat platnost jediné výkladové doktríny bez ohledu nasociální realitu zaměstnaneckých vztahů. Zásadní je proto směřování argumentačního ratia soudních rozhodnutí, zněhož lze idobudoucna uvažovat, jaké aspekty při balancování ochrany majetkových zájmů zaměstnavatele, osobních práv zaměstnance či veřejného zájmu budou mít argumentační význam. Odborná literatura vkontextu vývoje anglického práva přikládala význam teorii tzv.relationalcontracts.50 Podle této teorie je vznik povinnosti vzájemné důvěry součástí dlouhodobého vývoje smluvních vztahů vpracovním právu směrem krelationalcontracts, tedy kvztahovým smlouvám, oproti discretecontracts, tedy oproti smluvním vztahům, jejichž strany působí vzájemně odděleně, samostatně. Podle Iana Macneila relational charakter smluv je typický svou dlouhodobostí, variabilností aotevřeností. Jako dlouhodobé závazky vzásadě zakazují oportunistické jednání avyužívají především prvků kooperace smluvních stran. Tzv.discrete vzor smluvního jednání se vyznačuje vzájemnou nesounáležitostí smluvních stran, které mají vůli prostřednictvím smlouvy pojmout celistvě specifi ckou smluvní transakce a její očekáváné budoucí efekty. Discrete smluvní vztahy se zaměřují namonetizaci akvantifi kaci směnitelných plnění sminimální potřebou pro spolupráci vplánování aprovádění předmětu plnění. Doktrinální literatura tak povinnost vzájemné důvěry chápala jako součástpojetí relationalcontracts. Sohledem nato, jaké rysy zaměstnaneckých smluvním vztahů soudy vesvých odůvodněních vyzdvihovaly, bylo možno vevývojipředpokládat snahu soudců naplňovat vesvé interpretaci ochrany práva nasoukromí právě znaky této doktríny. Nadruhou stranu je nutno zvažovat idalší specifi cké faktory vyplývající zřady sociopolitických aspektů, které mají narozhodovací činnost soudů vliv. To ukazuje přístup kmajetkovým zájmům zaměstnavatele aosobním právům zaměstnance podle druhého zpramenů anglického práva tzv. statutory law. 48 § 316 odst.1 zákoníku práce. 49 § 316 odst.2 zákoníku práce. 50 Grace Keesing, ‘Contractual Rights and RemediesforDismissedEmployeesAfterthe “Employment” Revolution’ (2012) 36 MULR 104. 51 d. Statutory law adalší faktory Jestliže se vpřípadě geneze terms of trust and confi dence ukázalo, že podstatným hybatelem vevývoji soudcovského práva je právní úprava obsažená vzákonech či jiných normativních aktech, ivdalších případech statutory law sehrálo důležitou roli. Pramenem psaného práva vsouvislosti sochranou osobních práv zaměstnance amajetkových zájmů zaměstnavatele je nepochybně Th eData ProtectionAct2018, který nahradil tentýž zákon zroku 1998 anově aplikuje standardy GDPR.51 Tento zákon provádí Information Commissioner‘s Offi ce 52 svým tzv. Employment Practice Code53, který dává všeobecné praktické informace zaměstnavatelům ohledně práva nasoukromí jeho zaměstnanců. Vevztahu kotázkám spojeným sukončením pracovního poměru se aplikuje Th eEmploymentRightsAct 1996. Bezpečnost aochrana zdraví při práci je dotčena zákonem Th eHealth and SafetyatWorkAct 1974. Vkontextu diskriminace, jíž se v§ 316 odst.4 zákoníku práce také dotýká, hraje důležitou roli Th eEqualityAct 2010 či Th eTrade Union and Labour Relations (Consolidation) Act 1992. Zvláštní postavení má však vevztahu kevšem těmto právním předpisům isouvisející judikatuře tzv. HumanRightsAct1998. Nejenom že ovlivňuje výklad ainterpretaci pravidel vnich ukotvených, ale přímo je staví dopozice právních norem, které nemohou nepřiměřeným způsobem zasahovat dozákladních lidských práv asvobod podle Úmluvy oochraně lidských práv azákladních svobod54 (dále jen „Úmluva“).55 Až nazákladě HumanRightsAct 1998 došlo kinkorporaci Úmluvy dovnitrostátního práva vAnglii ajejí přímé vynutitelnosti. Ačkoliv doté doby soudy měly povinnost interpretovat právní předpisy vesvětle ochrany lidských práv, neměly například možnost vyslovit nekompatibilitu zákona sÚmluvou anebyly přímo vázány judikaturou Evropského soudu pro lidská práva.56 Očekávalo se, že HumanRightsAct fakticky vsouvislosti sochranou osobních práv zaměstnance způsobí obdobnou revoluci jako duty of trust and confi dence vcommon law. Zaměstnanecký vztah se tak vkontextu práva narespektování rodinného asoukromého života podle článku 8 Úmluvy znovu přiblížil krelational koncepci 51 Nařízení Evropského parlamentu aRady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 oochraně fyzických osob vsouvislosti se zpracováním osobních údajů aovolném pohybu těchto údajů aozrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení oochraně osobních údajů). 52 InformationCommissioner‘s Offi ce ‘Home | ICO’ <https://ico.org.uk/>accessed 5 February 2020. 53 InformationCommissioner’s Offi ce, ‘Th eEmploymentPracticesCode’ (https://ico.org.uk/, November 2011) <https://ico.org.uk/media/for-organisations/documents/1064/the_employment_practices_code. pdf>accessed 2 December 2019. Dokument se vztahuje právní úpravě zroku 1998. Doznačné míry však bude podle prohlášení ICO aplikovatelný inapoměry zaměstnavatelů azaměstnanců podle úpravy zroku 2018. 54 Sdělení č. 209/1992 Sb., sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí osjednání Úmluvy oochraně lidských práv azákladních svobod aProtokolů natuto Úmluvu navazujících. 55 Th e Human Rights Act 1998, § 3. 56 Th e Human Rights Act 1998, § 2 acontrario. 52 smluvních vztahů anaplnění ochrany důstojnosti zaměstnance, jelikož aplikace (nejen) článku 8 Úmluvy měla zaručit ochranu soukromí zaměstnance. Nutno však podotknout, že oproti judikování povinnosti vzájemné důvěry odkonce 70.let 20. století jsou již anglické soudy obezřetnější ktomu, abyotevíraly dveře jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva.57 Suverenita britského parlamentu jakožto zákonodárného orgánu má vtomto ohledu důležité historické ipolitické souvislosti isjudikaturou britských soudů.58 Stanovuje-li theHumanRightsAct vázanost britských soudů judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, snaží se naopak britské soudy zužovat počet případů, vnichž je Evropský soud pro lidská práva kompetentní rozhodovat. Anglické tribunály asoudy přezkoumávající jejich rozhodnutí trvají natom, že práva podle Úmluvy nejsou vpřípadě zaměstnaneckých vztahů dotčena.59 To se projevilo například vpřípadě Regina proti BroadcastingStandardsCommission ex parte BBC,60 kdy BBC skrytě fi lmovala transakce vprodejnách společnosti Dixons zaúčelem vyšetřování prodeje zboží zdruhé ruky jako zboží nového. Vsoudním přezkumu rozhodnutí Broadcasting Standards Commission soud prvního stupně iodvolací soud výslovně identifi kovaly, že vtakovém případě nelze skryté fi lmování považovat zaporušení práva naochranu soukromí dle článku8 Evropské úmluvy olidských právech, ačkoliv blíže nespecifi kovaly, co je možno vsouvislosti spracovištěm považovat zasoukromí.61 Vpřípadě, kdy přece jen tribunály asoudy dospěly ktomu, že právo nasoukromí podle článku8 (mimo jiné) je dotčeno, neaplikují test proporcionality stejným způsobem jako vjiných případech.62 Namísto přísného testu proporcionality aplikují méně náročný test srovnávající dotčené zájmy stran (tzv. balancing of interests).63 Vněkterých případech dokonce kladou naroveň test proporcionality stestem objektivní rozumnosti,64 podle kterého splňuje podmínky takový způsob jednání, kterým by se zachoval každý rozumný zaměstnavatel voblasti obdobné podnikatelské činnosti zaobdobných okolností.65 Rozumné očekávání zvolily soudy jako kritérium toho, že soukromí napracovišti je přikládána větší důležitost než majetkovým zájmům zaměstnavatele. 57 Astrid Sanders, ‘Th e Law of Unfair Dismissal and Behaviour Outside Work’ (2014) 34 Legal Studies 342. 58 Hiebert, Janet L. 2006. “Parliament and theHumanRights Act: Canthe CJHR Help Facilitate aCultureofRights?”International Journal of Constitutional Law4 (1): 1-38. 59 Případy X proti Y [2004] EWCA Civ 662, [2004] ICR 1634 [59]; Pay proti LancashireProbation Service5 [2003] ICR 1138 (EAT), Gosden proti Lifeline Project ET/2802731/2009 (27 July 2010); Crisp proti Apple Retail ET/1500258/11 (15 August 2011 eggart vTeleTechET704/11 (15 December 2011); Mummery LJ in Copsey vWWB Devon Clays[2005] EWCA Civ 932, [2005] ICR 1789 aHenderson vHackney LBC [2011] EWCA Civ 1518. 60 Regina proti Broadcasting Standards Commission ex parte BBC [2000] 3 W.L.R. 1327. 61 Ibid, odstavec 28-39. 62 Astrid Sanders (n 56) 342. 63 Copsey proti WWB Devon Clays[2005] EWCA Civ 932. 64 Turner protiEast Midlands Trains [2012] EWCA Civ 1470 [56]–[58] či Leach[2012] EWCA Civ 959. 65 Watling proti Richardson [1978] IRLR 255 (EAT) [17], či Iceland Frozen Foods protiJones [1982] IRLR 439 (EAT). 53 Ze zvoleného testu rozumnosti Ford dovozuje, že vpřípadě, že by si tak výslovně zaměstnavatel se zaměstnanci ujednal, soukromí zaměstnanců napracovišti by nebylo ani dotčeno, jelikož právě test rozumnosti je spojen vanglické jurisdikci se smluvním právem.66 Čistě utilitářský přístup ksoukromí zaměstnance skrze test rozumnosti, nikoliv test proporcionality, který Úmluva vyžaduje, Ford kritizuje azdůrazňuje nerovné vyjednávací postavení zaměstnance azaměstnavatele. To popírá legitimnost aplikace testu rozumnosti vzaměstnaneckých vztazích.67 Ačkoliv by byl prostor práva zaměstnanců chránit skrze práva stanovená Úmluvou, rozhodovací praxeanglické jurisdikce se jednoznačně dala cestou prohloubení povinnosti vzájemné důvěry vesnaze zaručit vyrovnaný poměr zájmů vzaměstnaneckých vztazích vrámci institutů common law, jež jsou vnitrostátní soudy schopny samy ovlivnit. II. Majetkové zájmy aosobní práva zaměstnanců včeském právu a. Česká judikatura aurčující faktory Jaké aspekty tedy hrají pro české soudy roli při posuzování střetu ochrany majetkových zájmů zaměstnavatele aosobních práv zaměstnance, popřípadě veřejného zájmu nabezpečnosti aochraně zdraví při práci, vesmyslu § 316 zákoníku práce? Posouzením zákonnosti sledování zaměstnanců v autobusech zaměstnavatelem provozujícím autobusovou dopravu tak, že kamera snímala pouze obrazový záznam zabírající řidiče astevarda, se zabýval vesmyslu § 316 zákoníku práce Nejvyšší správní soud.68 Účelem měla být ochrana majetku společnosti, jejích zaměstnanců apřepravovaných osob, včetně ochrany bezpečnosti azdraví při práci. Záznamy měly být použity křešení dopravních nehod nebo stížností cestujících. Nezbytnost pořizování kamerového záznamu spočívala podle zaměstnavatele vtom, že pouze takto bude možné identifi kovat jednoznačně viníka vpřípadě krádeže peněz, zboží, či jiného majetku. Dále měly záznamy sloužit kprokázání protiprávního jednání řidičů, které by přímo ohrožovalo bezpečnost cestujících adopravního provozu – telefonování aposílání SMS zajízdy adalší nespecifi kované činnosti. Kamera měla sloužit jako prevence před potenciálním útokem achránit proto zdraví, majetek aživot personálu icestujících, aniž by bylo upřesněno, ojaké konkrétní účely jde. Tento způsob ochrany majetkových zájmů zaměstnavatele abezpečnosti azdraví při práci byl Nejvyšším správním soudem shledán jako nepřiměřený kzásahu dopráva nasoukromí zaměstnanců. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že je třeba spravedlivě hodnotit každou konkrétní situaci potenciálního střetu ochrany majetkových zájmů aosobních práv zaměstnavatele individuálně, přičemž vsouladu slidskoprávní doktrínou následoval přezkum zásahu dopráva naochranu soukromí jednotlivce apráva 66 M. Ford, (n 13) s143. 67 Ibid. 68 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, čj. 10 As 245/2016 – 41, www.nssoud.cz 54 naochranu jeho osobních údajů skrze test proporcionality tak, jak ho aplikuje Ústavní soud České republiky. Ztoho lze dovodit, že oproti britským soudům nelze učeského správního soudu primárně nalézt onu nevoli pouštět se doochrany lidských práv přímo skrze aplikaci základních práv asvobod. Ikdyž vposlední době lze spatřovat vjudikatuře Nejvyššího správního soudu některé tendence knavázání judikaturního dialogu sEvropským soudem pro lidská práva, vněmž Nejvyšší správní soud naráží nastřet suverenity českého zákonodárce sevropskoulidskoprávní doktrínou.69 Obecně je dlouhodobá rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu iÚstavního soudu orientována proevropsky apro-lidskoprávně, porovnáme-li to se snahou britských soudů chránit si své kompetence asvrchovanost britského parlamentu. Porozumění tomuto spíše historickému asociopolitickému faktoru, který (jak je vidět například navývoji situace spojené sbrexitem) může včase podléhat značným posunům, je primárním krokem při jakýchkoliv snahách ointerpretaci § 316 zákoníku práce. Předmětem tohoto článku však není detailně se zabývat judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Vedle jednoznačného příklonu ktestu proporcionality Nejvyšší správní soud pečlivě hodnotil praktické azcela partikulární otázky funkčnosti kamerového systému vkontextu situace zaměstnavatele. Zvážil dojaké míry skutečně, nikoliv jen hypoteticky, kamerový systém zamezuje vzniku nežádoucích událostí, jaká je role kamerových záznamů vevztahu kprocesním právům vpřípadě sporů, adojaké míry má kamerový systém vliv naprevenci. Zvážil možné negativní důsledky neustálého nahrávání. Uvážil, jaké jsou méně invazivní alternativy kontroly těchto aspektů, zda byly vyzkoušeny ajak vkonkrétním případě zaměstnavatele fungovaly. Mimoto však Nejvyšší správní sodu vzal vpotaz ito, jaké důsledky by mělo jeho rozhodnutí obecně navšechny činnosti obdobné povahy. Resp. vesmyslu § 316 zákoníku práce by „zvláštní povaha činnosti“ „musela být přiznána jakékoliv automobilové přepravě, neboťjakýkoliv řidič může porušením povinností účastníka silničního provozu způsobit jakškodu nazdraví, tak inamajetku itřetích osob, ato značného rozsahu“70. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že situace by byla jiná, pokud by bylo prokázáno že řidiči autobusů neoprávněné používají mobilní telefon při řízení opakovaně (např. skrze stížnosti cestujících) nebo by řidiči byly zatoto jednání opakovaně pokutováni. Bez toho však „nelze vycházet ztoho, že by se jednalo ojev, který by bylo možné zejména uprofesionálních řidičů automaticky předpokládat aspatřovat vněm bez dalšího zvýšené riziko.“71 Soud dále zdůraznil, že stejného účinku by bylo možno dosáhnout prostřednictvím kontrolora, jehož činnost by dosoukromí zaměstnanců nezasahovala takovým způsobem. Toto opatření by nebylo „nepřiměřeně nákladné aneefektivní“ 72. Kromě toho, skrze jaké instituty Nejvyšší správní soud oprávněnost takových opatření posuzoval (test proporcionality), je nutné si vesmyslu shora nastíněného právního 69 Např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, čj. 2 As 199/2018 – 37, www.nssoud.cz 70 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2017, čj. 10 As 245/2016 – 41. 71 Ibid. 72 Ibid. 55 realismu vpřípadě britských soudů povšimnout, jaké aspekty pro Nejvyšší správní soud hrály roli aproč. Jak totiž vykrystalizovalo právě zanalýzy historického vývoje anglického práva, není pro zaměstnavatele, zaměstnance či správní orgán ani tak primárně určující, kjakému výsledku vdaném konkrétním případě zaměstnavatele soud dospěl, tj. zda shledal kamerový systém vautobusové dopravě buďto přiměřeným, nebo nepřiměřeným. Podstatné naopak je, jaké faktory pro soud při posouzení hráli roli ajaká argumentační linii pro něj byla stěžejní. Vtom se právě zrcadlí onen právně realistický přístup soudu kotázce, jak vypadá law in action73 – tedy právo vpraxi, které nezůstává pouhou fl oskulí vyprázdněných neurčitých právní pojmů zapouzdřených navždy vokamžiku, kdy ho zákonodárce zamýšlel doprávního řádu zakotvit akdy nabylo své účinnosti. b. Budoucnost majetkových zájmů zaměstnavatele aosobních práva zaměstnance Naprávní realismus votázce ochrany majetkových práv zaměstnavatelů aosobních práv zaměstnance právě včeském pracovním právu ajeho sociálním asociopolitickém kontextu by měl být kladen důraz. Bez schopnosti naplnit vedle litery zákona iživé právo 74 bude české pracovní právo pouze zoufale pokulhávat zadynamickým vývojem ekonomiky aprostředků kdosažení ekonomického růstu. Újmu to přitom bude způsobovat zejména naprávech zaměstnanců Realitu pracovněprávních vztahů tak totiž nebudou určovat primárně práva zaměstnanců formálně zakotvená vprávních předpisech, ale naopak materiálně podřízené postavení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům, které vyplývá ze samotné podstaty pracovněprávních vztahů napříč historickým vývojem – více či méně anikdy tomu nebylo naopak. Shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu naznačuje, že judikatura soudů by mohla být právnímu realismu vinterpretaci rozmanitých situací vzaměstnaneckých vztazích přinejmenším otevřena. Podstatné však je, aby se stejnou otevřeností přistupovaly zaměstnavatelé asprávní orgány kpodstatě ochrany osobních práv zaměstnanců. Jedině tak budou schopni vsoudním přezkumu argumentačně obstát při obhajobě svých postupů zefektivňujících výrobní akontrolní procesy naúkor jinak nedotknutelného, nezadatelného anezcizitelného práva naochranu soukromí jednotlivců. Jestliže v19. století tzv. Luddité (Th e Luddite rebellion) ničili tkalcovské stroje zaváděné vtovárnách, jelikož masová strojová výroba okrádala zaměstnance opráci, bude zejména včeských reáliích75 v21. století sílit boj tzv. neoludditů proti zavádění moderních technologií umělé inteligence adalších způsobů automatizace arobotizace 73 R Pound,‚Law in books and Law in action‘[1910]44(12)American Law Review20. 74 Eugen Ehrlich “Grundlegung Der Soziologie Des Rechts..”American Journalof Sociology, vol. 35, no.1, 1929, pp. 159-160. 75 Nárůst robotizace vobdobí 2001-2007 vČeské republice se rovná 291%. Zdroj OECD (2019), „Determinants and impact of automation: Ananalysis of robots‘ adoption in OECD countries“, OECD Digital Economy Papers, No. 277, OECD Publishing, Paris, https://doi.org/10.1787/ef425cb0-en. 62 toalety, umývárny apod. Odůvodněním tohoto zákazu je enormní narušení soukromí zaměstnance, které nelze ospravedlnit žádným zájmem zaměstnavatele.14 Takový monitoring by dokonce představoval trestný čin dle ustanovení §201a Trestního zákoníku (německy Strafgesetzbuch, dále jen „StGB“) postihující narušení osobního prostoru fyzické osoby prostřednictvím obrazových záznamů. Rovněž se zatrestný čin dle ustanovení § 201 StGB (narušení důvěrnosti slova) považuje pořizování zvukových nahrávek zaměstnance. Vpřípadě, že kamera umožňuje pořizovat izvukový záznam, musí být tato funkce před nainstalováním kamery nenávratně odstraněna nebo vypnuta.15 Zaměstnavatel má rovněž povinnost informovat zaměstnance oinstalovaní videokamer napracovišti, ato vrozsahu stanoveném nařízením GDPR. 2.3.2 Skryté sledování zaměstnanců Dle judikatury je skryté sledování zaměstnanců považováno zazásadně nepřípustné, ato zdůvodu jeho závažného zásahu dosoukromí zaměstnance.16 Jelikož by však vněkterých situacích zákaz tajného monitoringu představoval nepřiměřenou zátěž pro zaměstnavatele ajeho oprávněný zájem naochraně svého majetku, byly stanoveny podmínky, zakterých je takové sledování možné. Tyto předpoklady vypočítává ustanovení § 26 odst. 1 BDSG, vekterém je výslovně stanoveno, žetajně lze zaměstnance sledovat pouze vpřípadě, že existují objektivní okolnosti zakládající podezření, že některý ze zaměstnanců spáchal trestný čin, přičemž pro zaměstnavatele musí být skrytý monitoring jedinou (poslední) možností, jak zjistit identitu pachatele (tedy že mírnější prostředky jsou již vyčerpány nebo se jeví jako zcela neefektivní). Současně musí být respektováno vco největší možné míře právo zaměstnance naochranu soukromí ajeho osobnosti, ato zejména při určování rozsahu azpůsobu sledování. Dle výše uvedeného ustanovení lze tajné sledování použít pouze zaúčelem zjištění aprokázání spáchání trestného činu (např. krádeže, zpronevěry či jiného podvodu),17 judikatura následně rozšířila možnost využití skrytých videokamer inapřípady závaž14 Komentář k§ 26 BDSG zBeckOK DatenschutzR/Riesenhuber, 29. Ed. 1. 8. 2019, BDSG § 26 Rn. 4351.1. 15 GRILLE, Ines, Welche Überwachungsmethoden des Arbeitgebers sind zulässig? [online]. [cit. 2020-01-15]. Dostupné z: https://www.heldt-zuelch.de/welche-ueberwachungsmethoden-des-arbeitgebers-sind-zulaessig/. 16 Např. rozsudek Zemského soudu vKolíně ze dne 30. 8. 1996, sp. zn. 12 Sa 639/96 nebo rozsudek Zemského soudu vBaden-Württembersku ze dne 6. 5. 1998, sp. zn. 12 Sa 115/97. 17 Dle rozsudku BAG ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 1 ABR 16/07 bylo oprávněné zavést skryté kamery vcentrále společnosti, kde bylytříděny dopisy, přičemž docházelo knesrovnalostem mezipočtem dopisů přijatých danou centrálou apočtem dopisů předaných následně kdoručení. 63 ných porušení pracovněprávních povinností zaměstnance, která směřují vůči zaměstnavateli či ho jinak poškozují.18 S ohledem na zákonný požadavek co největšího respektování zaměstnancovy osobní sféry musí být tajný monitoring prováděn pouze ponezbytně nutnou dobu ajeho rozsah být omezen nafunkčně čimístně vymezený okruh zaměstnanců (např. zaměstnanci pracující ukas či veskladě),19 ukterých sezaměstnavatel dle objektivních okolností domnívá, že spáchali trestný čin či se dopustili závažného porušení pracovněprávních povinností. Sledování tak nemusí směřovat pouze vůči konkrétnímu zaměstnanci, vžádném případě se však nesmí jednat opreventivní kontrolu dodržování povinností zestrany zaměstnanců.20 Ivpřípadě skrytého monitoringu se nazaměstnavatele vztahuje informační povinnost dlenařízení GDPR, neboť nahráváním videozáznamu dochází kezpracování osobních údajů. Abynedošlo kzmaření účelu skrytého sledování, odborná literatura21 se přiklání knázoru, že postačí pouhé obecné sdělení zaměstnancům, že existuje určité podezření ze spáchání trestného činu, popř.závažného porušení pracovněprávních povinností, azatímto účelem mohou být zavedena kontrolní opatření. Tímto by měl zaměstnanec získat alespoň základní informace omožném sledování včetně skrytého monitoringu. 2.4 Instalování napodobenin videokamer Německé pracovní soudy se vesvé judikatuře zabývaly iproblematikou instalování napodobenin videokamer (atrap).22 Dle současného názoru podléhají atrapy stejnému režimu jako kamery opravdové. Důvodem je skutečnost, že zaměstnanci nemusí být schopni rozlišit atrapu odskutečného zařízení, atudíž unich mohou napodobeniny vyvolat totožný pocit, že jsou sledováni, jako vpřípadě pravých kamer (tzv. Überwachungsdruck).23 Pokud se tedy zaměstnavatel rozhodne atrapy zavést, musí izde provést zvážení dotčených zájmů, zhodnotit přiměřenost atrap ainformovat zaměstnance. Zdese ovšem nabízí otázka, zda právě díky informační povinnosti neztratí atrapy videokamer svoji hlavní výhodu, neboť pokud zaměstnanci budou informováni, že se jedná pouze onapodobeniny, nebudou motivováni přizpůsobovat své chování azaměstnavatel tak nedosáhne svého cíle. 18 Rozsudek BAG ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 2 AZR 848/15. 19 Rozsudek BAG ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 2 AZR 395/15. 20 Např. rozsudek BAG ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 2 AZR 597/16. 21 STÜCK, Volker, Überwachung und Kontrolle von Arbeitnehmern nach neuer Rechtsprechung. MDR – Monatsschrift für Deutsches Rechts. (23/2017), S. 1340-1345. ISSN 0340-1812. 22 Např. rozsudek Zemského soudu vBonnu ze dne 16. 11. 2008, sp. zn. 8 S139/04. 23 Rozsudek Spolkového soudu ze den 16. 3. 2010, sp. zn. Az. VI ZR 176/09. 64 Sohledem nauvedené se tedy lze domnívat, že napodobeniny budou instalovány zejména veveřejně přístupných místnostech scílem působit odrazujícím způsobem natřetí osoby anikoli zaměstnance (např. zaúčelem zajištění bezpečnosti zaměstnanců). 2.5 Souhlas podnikové rady (německy Betriebsrat) K instalování videokamer zaměstnavatelem je vyžadován předchozí souhlas tzv. podnikové rady.24 Toto právo je zakotveno vustanovení § 87 odst. 1 bod6 Betriebsverfassungsgesetz avztahuje se nasituaci, kdy zaměstnavatel plánuje zavést nebo používat napracovišti technická zařízení, která jsou určená kekontrole chování zaměstnanců či jejich pracovních výkonů. Mezi tato zařízení se počítají nejen videokamery, ale idalší přístroje, které jsou schopny sledovat azaznamenávat jednání zaměstnanců. Právo podnikové rady dle daného ustanovení vzniká bez ohledu nato, zda má zaměstnavatel skutečně vúmyslu použít videokamery kesledování zaměstnanců, nýbrž stačí pouze hypotetická možnost takového využití.25 Dle znění daného ustanovení by tak souhlas podnikové rady nemusel být potřeba při instalování napodobenin videokamer, neboť tyto nejsou způsobilé zaměstnance sledovat. Podniková rada může při udělení souhlasu či zcela nezávisle naněm sjednat se zaměstnavatelem konkrétní podmínky sledování, a to v rámci vnitropodnikového ujednání uzavřeného mezi ní azaměstnavatelem (tzv. Betriebsvereinbarung). Vrámci vnitropodnikového ujednání je nejčastěji upraven účel sledování, délka nahrávání, doba uchování záznamu, jaké osoby budou mít kzáznamu přístup či popis systému, který může být napracovišti nainstalován. Pokud zaměstnavatel zavede videokamery či jiná technická zařízení bez souhlasu podnikové rady, nezpůsobuje tato skutečnost automaticky nezákonnost jejich použití, pokud jsou dodrženy obecné zásady monitoringu. Podniková rada má vtakové situaci právo požadovat ukončení sledování aodstranění nainstalovaných zařízení.26 3. Použití výsledků sledování vrámci soudního řízení Právní úprava občanského soudního procesu vNěmecku nespojuje snezákonným opatřením informací automaticky zákaz jejich použití jako důkazu. Naopak je soudům stanovena povinnost zohlednit vrámci svého rozhodování všechny výroky adůkazy předložené procesními stranami.27 24 Podniková rada je orgán volený zaměstnanci, který je zastupuje při jednání se zaměstnavatelem, ato například voblasti bezpečných pracovních podmínek, rozvrhu pracovní doby či práce přesčas. Podniková rada může jednat pouze vmezích vytyčených kolektivní smlouvou vyjednanou mezi zaměstnavatelem aodborovými organizacemi. Cílem podnikové rady je prosazovat zájmy zaměstnanců sohledem nazájmy podniku jako celku. 25 Rozsudek BAG ze dne 6. 12. 1983, sp. zn. 1 ABR 43/81. 26 Rozsudek BAG ze dne 3. 5. 1994, sp. zn. 1 ABR 24/93. 27 Dle ustanovení § 286 Civilního procesního řádu (německy Zivilprozessordnung) vesmyslu článku103 odst. 1 GG. 65 Nazákladě obecných zásad však bylo formulováno pravidlo, že zadůkaz nelze vsoudním řízení použít informace získané porušením právních ustanovení, jestliže daná ustanovení spojují se svým porušením (ato iimplicitně) takový následek. Uvedené přichází vúvahu vpřípadě, kdy došlo při opatřování důkazu kporušení práv chráněných ústavními předpisy, ato zejména pokud by provedení daného důkazu před soudem znamenalo prohloubení nebo další trvání zásahu doústavně chráněných práv.28 Nazákladě výše uvedených skutečností se tak lze domnívat, že nahrávka pořízená zaměstnavatelem prostřednictvím videokamery instalované vrozporu spodmínkami uvedenými výše vpříspěvku zpravidla povede kzákazu jejího použití vrámci soudního řízení, ato zdůvodu zásahu dosoukromí zaměstnance ajeho osobnosti chráněné ústavními předpisy.29 Existují však iněkteré výjimky, kdy soud uznal zapřípustný videozáznam pořízený zaměstnavatelem vrozporu správními předpisy, ato zapředpokladu, že jsou dodrženy základní zásady sledování azájem zaměstnavatele zcela jasně převáží nad zájmem zaměstnance. Jedním zpříkladů je tzv. náhodný nález (německy Zufallsfund) judikovaný rozsudkem BAG ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 2 AZR 848/15, vekterém soud připustil použití nahrávky ze skryté videokamery, jež zaměstnavatel původně instaloval scílem odhalit zaměstnance, unichž měl podezření, že kradou zkas krabičky cigaret, nicméně díky záznamu zjistil podvod spenězi zavratné lahve spáchaný zcela jiným zaměstnancem. Vdaném případě převážil zájem zaměstnavatele nad zájmem zaměstnanců avideozáznam byl tak proveden jako důkaz vrámci soudního sporu týkajícího se oprávněnosti výpovědi. Kestejnému závěru dospěl BAG rovněž vesvém rozhodnutí ze dne 20.10.2016, sp. zn. 2 AZ395/15, vekterém konstatoval, že nezískání souhlasu podnikové rady se zavedením technických prostředků kesledování zaměstnanců napracovišti nevede automaticky kzákazu použití výsledků takového sledování vsoudním řízení, pokud byly splněny základní zásady monitoringu. Zákonnost provedení navrženého důkazního prostředku vsoudním řízení není soudem posuzována ex off o (to pouze zapředpokladu jeho zjevné nepřípustnosti), nýbrž sama zúčastněná strana musí zákaz použití důkazního prostředku namítnout arovněž iprokázat. Zaměstnanec tedy musí být vrámci soudního sporu aktivně činný avpřípadě nesouhlasu spoužitím videonahrávky jako důkazu namítnout apředložit argumenty pro její odmítnutí zdůvodu zásahu dojeho práva nasoukromí aochranu osobnosti. 28 Rozsudek BAG ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 2 AZR 848/15. 29 Rozsudek BAG ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 2 AZR 797/11. 66 4. Závěr Jak plyne zvýše uvedeného příspěvku, německá právní úprava monitorování zaměstnanců napracovišti je poměrně komplikovaná adiferencovaná podle toho, zda se pracoviště nachází naveřejně přístupném místě či nikoli azda se jedná oskryté nebo viditelné sledování. Velkou roli zde hraje rovněž judikatura BAG, která vymezuje konkrétní mantinely monitoringu areaguje naneustále se vyvíjející technologie voblasti videokamer apořizování záznamů. V případě, že zaměstnavatel nainstaluje na pracovišti videokamery v rozporu správními předpisy, má zaměstnanec právo poněm požadovat ukončení sledování aodinstalování videokamer arovněž ináhradu škody, resp. újmy, která mu tímto byla způsobena (německy Schadensersatzanspruch aSchmerzensgeldanspruch). Výše této náhrady škody, resp. újmy, se liší podle závažnosti zásahu doosobnosti asoukromí zaměstnance. Dle judikatury německých pracovních soudů se náhrada škody (újmy) pohybuje mezi 700EUR do1500 EUR pro jednoho zaměstnance,30 přičemž jedna znejvyšších náhrad vevýši 25000 EUR byla přiznána zaměstnanci pracovním soudem vIserlohn,31 kdy byl zaměstnanec vystaven monitorování pocelou svou pracovní dobu. 30 JERCHEL, Kerstin, SCHUBERT, Jens M., Videoüberwachung am Arbeitsplatz – eine Grenzziehung. DuD – Datenschutz und Datensicherheit. (3/2015), S. 151-156. 31 Rozsudek pracovního soudu vIserlohn ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 3 Ca 2636/07. 67 SLEDOVÁNÍ ZAMĚSTNANCŮ APŘÍPUSTNÉ DŮKAZNÍ PROSTŘEDKY OPTIKOU EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA Mgr. Lucie Matějka Řehořová 1 1. Úvod Následující text má zacíl prezentovat dílčí závěry výzkumného projektu kzastřešujícímu tématu „přípustnost záznamů zkamerových systémů jako důkazních prostředků aobecně kotázce předpokladů přípustnosti (legálnosti) důkazních prostředků pořízených prostředky moderní techniky“ prostřednictvím podrobnější analýzy refl ektující otázku přípustných důkazních prostředků asledování zaměstnanců vjudikatuře Evropského soudu pro lidská práva. 2. Právní rámec ochrany soukromí Naúrovni regionální ochrany lidských práv je zajeden znejefektivnějších systémů zpohledu mezinárodního práva považován systém fungující napůdě Rady Evropy, založený napodkladě Evropské úmluvy oochraně lidských práv azákladních svobod2, ato včetně jejího kontrolního mechanismu. Právní rámec ochrany soukromí arodinného života naúrovni Evropské úmluvy oochraně lidských práv azákladních svobodu dává článek 8, který dále prostřednictvím příslušných metod interpretace rozvádí adotváří judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Článek 8 Evropské úmluvy stanoví: 1) „Každý má právo narespektování svého soukromého arodinného života, obydlí akorespondence. 2) Státní orgán nemůže dovýkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to vsouladu se zákonem anezbytné vdemokratické společnosti vzájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům azločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv asvobod jiných.“ 3 1 Mgr.Lucie Matějka Řehořová působí naKatedře pracovního práva apráva sociálního zabezpečení Právnické fakulty Univerzity Karlovy azároveň jako advokátka vPraze. 2 Úmluva oochraně lidských práv azákladních svobod (Evropská úmluva olidských právech). Sjednána dne 4. 11. 1950, ratifi kována Českou aSlovenskou federativní republikou dne 18. 3. 1992. Vyhlášena veSbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. sdělením federálního ministerstva zahraničí. Dále také jen jako „Úmluva“ či „EÚLP“. 3 1) „Everyone has the right to respect for his private and family life, his home and his correspondence. 2) Th ere shall be no interference by apublic authority with the exercise of this right except such as is in accordance with the law and is necessary in ademocratic society in the interests of national security, public safety or the economic well-being of the country, for the prevention of disorder or crime, for the protection of health or morals, or for the protection of the rights and freedoms of others.” 68 Jak vyplývá zprvního odstavce citovaného článku, Úmluva chrání čtyři hodnoty: soukromý život, rodinný život, obydlí (domov) akorespondenci. Druhý odstavec poté připouští výjimky, kdy lze dotohoto práva zasáhnout zakumulativně splněných podmínek, tj. je to vsouladu se zákonem anezbytné vdemokratické společnosti vzájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, … ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv asvobod jiných. Jak napovídá druhý odstavec, článek 8 EÚLP není absolutní, ani jej nenajdeme vevýčtu nederogovatelných práv vesmyslu článku 15 EÚLP. Článek 8 EÚLP patří dále mezi otevřená ustanovení Úmluvy, jejichž význam se včase rozšiřuje současně svývojem společnosti. Obdobně jako mnohá další základní práva asvobody, iprávo nasoukromý život je relativní, když jím chráněné zájmy jsou často vpřímém konfl iktu sjinými lidskými právy. Evropský soud pro lidská práva musí následně rozhodovat složité otázky interakce základních lidských práv. Evropská úmluva přistupuje kurčení obsahu pojmu „soukromí“ souladně sostatními mezinárodními právními dokumenty, ajeho defi nici neposkytuje.4 Narozdíl odMezinárodního paktu oobčanských apolitických právech aVšeobecné deklarace lidských práv však čl. 8 EÚLP nechrání „soukromí“, ale „soukromý život“. Tento pojem byl autory Úmluvy zvolen úmyslně vesnaze rozlišit soukromý život jako širší pojem něž soukromí.5 Rovněž Evropský soud pro lidská práva6 se vědomě trvale zdráhá přijmout jasnou defi nici soukromého života. Soukromý život vesvé judikatuře vnímá jako „široký pojem, který není poddajný vyčerpávající defi nici“.7 Vzákladech tohoto práva je ne4 Defi nici soukromého života (či soukromí) nenalezneme ani vrozhodovací činnosti Výboru pro lidská práva kanalogickému ustanovení vMezinárodním paktu občanských apolitických práv. 5 KMEC, Jiří. KOSAŘ, David. KRATOCHVÍL, Jan. BOBEK, Michal. Evropská úmluva olidských právech: komentář. Praha: C.H. Beck, 2012. s. 863 anásl. 6 Dále také jen jako „ESLP“. 7 Ktomu srov. např. S. aMarper proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu, 4. 12. 2008, č. 30562/04, bod 66: „Soud připomíná, že pojem „soukromý život“ má široký rozsah, který není možné defi novat vyčerpávajícím způsobem, zahrnujícím fyzickou imorální integritu osoby (Pretty proti Spojenému království, § 61 aY. F. proti Turecku, § 33). Může tedy spojovat několikeré aspekty fyzické asociální integrity jednotlivce (Mikulić proti Chorvatsku, § 53). Prvky jako například identifi kace pohlaví, jméno, sexuální orientace asexuální život spadají doosobní sféry chráněné článkem 8 (srov., mezi jinými, Bensaid proti Spojenému království, § 47 spolu sdalšími citovanými odkazy, aPeck proti Spojenému království, § 57). Mimo jméno, soukromý arodinný život může zahrnovat další prostředky osobní identifi kace avazby narodinu (srov., mutatis mutandis, Burghartz proti Švýcarsku, § 24 aÜnal Tekeli proti Turecku, § 42). Informace týkající se zdraví osoby představuje důležitý aspekt jejího soukromého života (Z. proti Finsku, § 71). Soud se navíc domnívá, že etnická identita jednotlivce musí být také považována zadůležitý prvek soukromého života [srov., zejména článek 6 Úmluvy oochraně dat (§ 41), který uvádí osobní údaje prozrazující rasový původ spolu sdalšími citlivými údaji ojednotlivci mezi zvláštními kategoriemi důkazů, které mohu být uchovávány pouze prostřednictvím vhodných záruk.] Článek 8 chrání mimo jiné právo naosobní rozvoj anavytváření 69 gativní koncept svobody neboli právo „být nechán napokoji“, tedy existence určité soukromé zóny, dokteré by neměl nikdo vstupovat či zasahovat, kdy tuto zónu lze chápat jak prostorově, tak ico se týče rozhodování ovlastní identitě.8 Vsouvislosti sinstitutem soukromí aprávem nasoukromý život vjudikatuře Evropského soudu pro lidská práva nelze nezmínit stále relevantní rozhodnutí ze dne 16.12.1992 vevěci Niemietz proti Německu, (stížnost č. 13710/88), vekterém soud konstatoval, že nasoukromý život nelze pohlížet pouze striktně restriktivně jako najakýsi vnitřní kruh, vněmž žije jednotlivec svůj osobní život dle své volby; právo nasoukromí má isvoji společenskou dimenzi, aproto právo narespektování soukromého života musí též zahrnovat vurčité míře právo navytváření arozvíjení vztahů sostatními lidmi.9 Vtomto kontextu Evropský soud pro lidská práva vevěci Fernández Martínez proti Španělsku (stížnost č. 56030/07) zdůrazňuje, že: „neexistuje důvod, proč by chápání pojmu soukromý život mělo vylučovat činnosti profesní nebo obchodní povahy, když právě vprůběhu svého pracovní života většina lidí má značnou, ne-li největší, příležitost rozvíjet vztahy svnějším světem“.10 Evropský soud pro lidská práva současně upozorňuje naskutečnost, že vněkterých případech bývá obtížné rozlišit, které aktivity jednotlivce se vztahují kjeho profesnímu životu, akteré nikoli; odepření ochrany garantované čl.8 Úmluvy vpřípadě profesních aktivit by mohlo vést knerovnému zacházení.11 Zrozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vevěci Antović aMirković proti Černé Hoře (stížnost č. 70838/13) vyplývá, že „existuje zóna, vekteré dochází kinterakci individua sjinými, iveveřejném arozvoj vztahů spodobnými osobami avnějším světem (srov. např. Burghartz, výše uvedený, § 47, aFriedl proti Rakousku, § 45). Pojmem soukromého života se rozumí dále aspekty odkazující naprávo navlastní podobu (Sciacca proti Itálii, § 29).“ 8 KMEC, Jiří. KOSAŘ, David. KRATOCHVÍL, Jan. BOBEK, Michal. Evropská úmluva olidských právech: komentář. Praha: C.H. Beck, 2012. s. 863 anásl. 9 Rozsudek ESLP ze dne 16. 12. 1992, Niemietz proti Německu, č. 13710/88, bod 29: „However, it would be too restrictive to limit the notion to an ‚inner circle‘ in which the individual may live his own personal life as he chooses and to exclude therefrom entirely the outside world not encompassed within that circle. Respect for private life must also comprise to acertain degree the right to establish and develop relationships with other human beings.“ 10 Rozsudek ESLP ze dne 12. 6. 2014, Fernández Martínez proti Španělsku, č. 56030/07, bod 109: „Whereas no general right to employment or to the renewal of afi xed-term contract can be derived from Article 8, the Court has previously had occasion to address the question of the applicability of Article 8 to the sphere of employment. It thus reiterates that “private life” is abroad term not susceptible to exhaustive defi nition (see, among other authorities, Schüth, cited above, § 53). It would be too restrictive to limit the notion of “private life” to an “inner circle” in which the individual may live his own personal life as he chooses and to exclude therefrom entirely the outside world not encompassed within that circle (see Niemietz v. Germany, 16 December 1992, § 29, Series Ano. 251-B).“ 11 Ktomu rovněž FISCHEROVÁ, Eliška. Vybrané aspekty ochrany soukromí zaměstnance podle zákoníku práce. Právní rozhledy. Praha: C. H. Beck, 2019. č. 10. s. 351. 70 kontextu, která může spadat pod rozsah soukromého života, jehož součástí je iživot profesní“.12 3. Judikatura Evropského soudu pro lidská práva Přístup Evropského soudu pro lidská práva ktématu přípustných důkazních prostředků asledování zaměstnanců je vpředkládaném příspěvku popsán prostřednictvím analýzy aktuálního rozhodnutí, které naznačuje vývoj rozhodovací praxe. Ještě před vlastním představením skutkového aprávního stavu se sluší poskytnout čtenáři stručný přehled obsazení azpůsobu rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva. Podle čl. 26 Úmluvy zasedá kprojednání předložených případů soud jako samosoudce, vevýborech složených ze tří soudců, vsenátech složených ze sedmi soudců aveVelkém senátu složeném ze sedmnácti soudců. Vzásadě samosoudce apříslušné výbory rozhodují onepřípustnosti podané stížnosti, výbor poté může rozhodnout ivevěci, když uzná, že je meritum stížnosti důvodné anastolená otázka je již řešena judikaturou soudu. Senáty pak rozhodují opřijatelnosti aodůvodněnosti individuálních stížností. Velkému senátu může být věc postoupena vpřípadech stanovených Úmluvou, jako tomu bylo vníže popsaném případě, kdy nejprve rozhodl Senát osedmi soudcích, jehož rozhodnutí následně změnil Velký senát. Dále zkoumaným případem je stížnost LÓPEZ RIBALDA AND OTHERS proti Španělsku, č. 1874/13 a8567/13. Isabel López Ribalda spolu sečtyřmi dalšími stěžovateli byli zaměstnanci španělského řetězce supermarketů. Jejich zaměstnavatel poté, co se opakovaně objevovaly nesrovnalosti vinventurách, nainstaloval kamerový systém doprostor obchodu zaúčelem vyšetření domnělých krádeží. Některé kamery byly nainstalovány viditelně, některé byly skryté. Zaměstnanci byli informováni oinstalaci kamer uvstupu doobchodu, ale nebyli již obeznámeni sinstalací kamer upokladen. Po deseti dnech tajného natáčení prokázaly záznamy z kamer nasměrovaných napokladny, že několik zaměstnanců skutečně kradlo zboží vespolupráci střetími osobami. Dotyční byli okamžitě propuštěni, proti čemuž se neúspěšně bránili upracovněprávních soudů prvního idruhého stupně. Stěžovatelé se domnívali, že použitím takto získaných důkazů, došlo kporušení jejich práva nasoukromí vesmyslu čl. 8 Úmluvy. 12 Rozsudek ESLP ze dne28.1.2017, Antović aMirković proti Černé Hoře, č.70838/13, bod 42: „Th e Court has already held that the notion of “private life” may include professional activities or activities taking place in apublic context (see Bărbulescu, cited above, § 71, and the authorities cited therein). It is, after all, in the course of their working lives that the majority of people have asignifi cant, if not the greatest, opportunity to develop relationships with the outside world, and it is not always possible to distinguish clearly which of an individual’s activities form part of his professional or business life and which donot (see Niemietz, cited above, § 29). Th ere is therefore azone of interaction of aperson with others, even in apublic context, which may fall within the scope of “private life” (see Peck, cited above, § 57), professional life being part of it (see Fernández Martínez, cited above, § 110 in fi ne).“ 71 Podle španělského práva musí být zaměstnanci informováni oinstalaci videokamer napracovišti, jakož iojejich přesném umístění. Toto ustanovení nebylo zaměstnavatelem vpřípadě López Ribaldy dodrženo. Kamery navíc nemířily pouze naskupinu zaměstnanců, kteří byli vpodezření, ale navšechny zaměstnance pracující upokladen. Soud navíc konstatoval, že natáčení probíhalo podlouhou dobu. Vdůsledku těchto faktorů bylo vledu 2018 Senátem ESLP rozhodnuto (poměrem 6:1), že španělské orgány (apředevším tedy pracovní soudy) selhaly při ochraně práva nasoukromý život podle článku 8 EÚLP, konkrétně bylo toto selhání vnímáno soudem jako nedostatečné nalezení spravedlivé rovnováhy mezi právem stěžovatelů naochranu soukromí aprávem zaměstnavatele naochranu jeho majetku. Velký senát svým konečným rozhodnutím (vpoměru 14:3) zrušil rozsudek senátu apostavil se nastranu Španělska. Souhrnně soud konstatoval, že nedošlo kporušení článku 8, protože podle španělského práva existují dostatečné záruky, aby se zabránilo narušení soukromého života, apracovní soudy řádně zohlednily všechny relevantní okolnosti, včetně délky trvání záznamu, veřejného charakteru sledovaného prostoru, opodstatněných důvodů záznamů aobecných informací opřítomnosti kamer. Vzávěrečné části rozsudku Soudní dvůr připouští, že zaměstnavatel nedodržel španělské právo tím, že neinformoval zaměstnance oumístění všech nainstalovaných kamer (konkrétně kamer zaznamenávajících oblast pokladen). Ipřesto však soud dochází kzávěru, že takové porušení není vrozporu sčl. 8 EÚLP aže zaměstnanci by vkaždém případě mohli požádat svého zaměstnavatele onáhradu škody ujiného španělského soudu, aby uspokojili škody způsobené protiprávním jednáním zaměstnavatele. Soud při aplikaci čl. 8 EÚLP odkázal na zásady již dříve stanovené ve věci Bărbulescu proti Rumunsku (stížnost č. 61496/08), aplikovatelné, mutatis mutandis, zaokolností, zanichž by zaměstnavatel mohl napracovišti zavést opatření pro sledování zaměstnanců prostřednictvím kamerového záznamu. Tato kritéria musí zohledňovat specifi čnost pracovněprávních vztahů, jakož ivývoj nových technologií, která by mohla stále intenzivněji zasahovat dosoukromého života zaměstnanců.13 Vtéto 13 Rozsudek ESLP ze dne 5. 9. 2017, Bărbulescu proti Rumunsku, č. 61496/08. Vtéto věci byl stěžovatel propuštěn ze zaměstnání, jelikož využíval počítač zaměstnavatele vpracovní době ksoukromé písemné komunikaci sbratrem asnoubenkou vrozporu svnitřními pravidly zaměstnavatele. Kjeho propuštění došlo nazákladě toho, že zaměstnavatel vestanovených dnech monitoroval písemnou konverzaci stěžovatele vedenou skrze program pro okamžité posílání zpráv Yahoo Messenger, který měl stěžovatel využívat pro komunikaci sklienty vrámci výkonu svého zaměstnání. Výpisy dané konverzace posloužily jako podklad pro ukončení pracovního poměru stěžovatele ijako důkaz vnavazujících řízeních naneplatnost rozvázání pracovního poměru před vnitrostátními soudy, které byly pro stěžovatele neúspěšné. Vevztahu kvěci samé ESLP zdůraznil, že musí zkoumat, zda stát sohledem napozitivní závazky vesmyslu článku 8 zachoval spravedlivou rovnováhu mezi stěžovatelovým právem naochranu soukromého života akorespondence azájmy zaměstnavatele. Zaklíčové proto považoval posouzení přiměřenosti monitorování písemné komunikace stěžovatele. Soud poznamenal, že námitku zásahu dosoukromého arodinného života zkoumaly již vnitrostátní soudy, které vycházely ztoho, že zaměstnavatel kezprávám získal přístup sočekáváním, že jde opracovní komunikaci, očemž ho stěžovatel ujistil. Soud rovněž 78 důkaz jako nepřípustný neprovede. Dovodil tak, že zvukový záznam hlasu při rozhovoru osob patří mezi projevy osobní povahy aproto osoba musí kpořízení takového záznamu dát svolení. Tento názor Nejvyšší soud zastával bezmála 10 let. Kurčitému vývoji došlo až vreakci nanález Ústavního soudu, který vesvém nálezu publikovaném v vzáří roku 20066 uvedl, že rozdíl mezi zákonnou licencí pro úřední účely7, která nahrazuje příslušné svolení dotčené fyzické osoby amezi přípustností důkazu, jehož použití se neopírá ožádnou zákonnou úpravu amůže být proto použit zásadně jen se svolením zúčastněné fyzické osoby. Nejvyšší soud tedy dospěl kzávěru, že přestože byl zvukový záznam pořízen vrozporu se zákonem, lze tento důkaz provést, ale jen se svolením dotčené osoby.8 Posun odsvolení kpořízení záznamu kesvolení kprovedení takového důkazu má však dopad pouze vprávní teorii, ale vpraxi takový posun nebyl příliš znatelný. Dalším krokem ve vývoji judikatury by se mohlo jevit rozhodnutí Nejvyššího soudu zroku 20109, kde dovodil, že zvukový záznam zachycující projevy, kekterým dochází při výkonu povolání či obchodní činnosti nelze považovat zazaznamenání projevu osobní povahy, asoud proto takový důkaz může sohledem naindividuální okolnosti daného případu připustit. Přestože by se mohlo zdát, že toto apár dalších rozhodnutí následující tento názor jsou předzvěstí rozhodování dalších let, byla všechna tato rozhodnutí záhy označena zavybočení zjinak doté doby ustálené judikatury, ato ačkoliv obdobný názor zastával vté době Ústavní soud10, který již orok dříve dovozoval, že činnost člověka, která má být svou povahou činností pracovní nespadá dosoukromé sféry jedince aproto se natuto činnost ochrana před neoprávněnými zásahy dosoukromí nevztahuje. Přelomovým rozhodnutím Ústavního soudu byl až jeho nález zkonce roku 201411, vekterém dospěl kzcela jinému závěru. Upozornil nato, že střet zájmu naochranu osobnosti toho, jehož projev je bez jeho souhlasu zachycován, se zájmem naochranu toho, kdo tento projev zachycuje, je třeba zvažovat vkaždém jednotlivém případě. 6 Nález Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 191/05 (dostupné online: http://nalus.usoud. cz/Search/GetText.aspx?sz=1-191-05; cit. 5. 1. 2020). 7 Zaprojev úřední licence pak Ústavní soud vuvedeném nálezu považuje případy, které výslovně upravuje zákon tedy např. záznam telekomunikačního provozu vtrestním řízení. 8 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4172/2007 (dostupné online: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B9C78D01A35AFD0AC1257A4E00659E2D?openDocument&Highlight=0; cit. 5. 1. 2020). 9 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3717/2008 (dostupný online: http://www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/AC7FD5A28536A013C1257A4E00691B48?openDocument&Highlight=0; cit. 5. 1. 2020). 10 Nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 452/09 (dostupný online: https://nalus.usoud. cz/Search/ResultDetail.aspx?id=61885&pos=1&cnt=1&typ=result; cit. 5. 1. 2020). 11 Nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 1774/14 (dostupný online: https://www. usoud.cz/fi leadmin/user_upload/Tiskova_mluvci/Publikovane_nalezy/II._US_1774_14_an.pdf; cit. 5.1. 2020). 79 Zdůrazňuje tak, že vpřípadě kolize základních práv asvobod je nutné postupovat podle testu proporcionality. Nejvyšší soud následoval názor Ústavního soudu až oněkolik let později, například vrozsudku vydaném vsrpnu roku 201812, kde dovozuje, že zvukový nebo obrazový záznam, jenž se týká projevů člověka osobní povahy abyl pořízen soukromou osobu bez vědomí nahrávané osoby, lze použít jako důkaz vobčanském soudním řízení pouze tam, kde tvrzenou skutečnost není možné prokázat jinak, tedy pomocí důkazů, které nezasahují doosobnostních práv dotčené osoby. Dále zdůrazňuje, že idalší okolnosti případu musí vést kzávěru, že nelze upřednostnit právo naochranu osobnosti před právem naspravedlivý proces. Aktuální soudní praxe Jak lze zdosavadního popisu vývoje judikatury dovodit, trend vrozhodování opřípustnosti či nepřípustnosti důkazních prostředků se vsoučasnosti spíše ubírá kjejich přípustnosti (zasplnění určitých podmínek – testu proporcionality). Vrámci výkladu již výše zmíněného ustanovení §316 odst. 1 zákoníku práce, zakazujícího zaměstnancům bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní apracovní prostředky zaměstnavatele, je judikatura jednotná aoba soudy vevztahu ktomuto ustanovení došli kzávěru, že míra ochrany soukromí je uzaměstnance omezována tím, že provádí závislou práci aže oprávnění zaměstnavatele kontrolovat přiměřeným způsobem dodržování tohoto zákazu zákon výslovně stanovuje. Ačkoliv kontrola ze strany zaměstnavatele nemůže být zcela libovolná asoud musí posoudit její přiměřenost, považuje se taková kontrola zazpůsob jak získat důkaz onedodržování zákazu. Oba soudy tak opakovaně judikovali, že bylo-li cílem kontroly prováděné zaměstnavatelem zjištění, zda zaměstnanec zneužíval prostředky zaměstnavatele pro svou osobní potřebu, například navštěvoval internetové stránky, které nesouvisely svýkonem jeho práce nebo užíval služební mobilní telefon ksoukromým hovorům azaměstnavatel tak nezjišťoval obsah e-mailových zpráv nebo obsah SMS, směřovala taková kontrola toliko kochraně majetku zaměstnavatele. Záznam aktivit zaměstnance nainternetu adalší důkazy jsou potom přípustnými důkazy, jejichž míra zásahu dosoukromí stěžovatele je zanedbatelná. Vrozhodování správních soudů je patrná zásada, že kdokazování je možné použit všechny prostředky, jimiž lze zjisti aobjasnit skutečný stav věci akteré jsou vsouladu správními předpisy. Takovými jsou pak zcela jistě důkazy pořízené vrámci zpravodajské licence nebo jiné úřední licence. Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňoval, že jsou-li důkazy pořizovány orgánem veřejné moci, musí být takový důkaz pořízen vsouladu se zákonem, jinak se jedná odůkaz nepřípustný. Rozdíl mezi pořizováním 12 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 21 Cdo 1267/2018 (dostupný online: http://www. nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/DAF440DF477B9B8CC12583350036F2E6?openDocument&Highlight=0; cit. 5. 1. 2020). 80 zvukového či obrazového záznamu soukromou osobu nebo orgánem veřejné moci je tedy zásadní. Důvodem je uplatňování zásad ústavního pořádku, zejména zásada, podle níž lze státní moc uplatňovat jen vpřípadech, vmezích azpůsoby, které stanoví zákon. Judikatura Nejvyššího správního soudu je převážně zaměřená nadefi nování, co je osobní údaj azda pořizování obrazových nebo zvukových záznamů lze označit zazpracování osobních údajů. Dovozuje, že zasituace, kdy jde-li okamerový záznam pořízený soukromou osobou, který zasahuje dosféry osobnostních práv zaznamenávané osoby ajenž nebyl pořízen sjejím souhlasem či vsouladu se zákonnými výjimkami, není jeho použitelnost pro potřeby dokazování vesprávním řízení zcela vyloučena. Je nutné poměřit legitimitu dosahovaného cíle apřiměřenost užitého postupu nastraně druhé. Je-li kamerový systém, zněhož pochází posuzovaný záznam, provozován bez oznámení Úřadu pro ochranu osobních údajů, nejde jen ztohoto důvodu odůkaz nezákonný. Dále stejně jako Ústavní soud upozorňuje nanutnost provedení testu proporcionality. Skutkově zajímavé soudní spory Prostředky moderní techniky umožňuji různé sledování azaznamenávání zvuku, obrazu či činnosti osob narušující jejich právo naochranu soukromí, osobnosti apráva narodinný život. Vývoj technologií ajejich implementace dosoukromého, pracovního iobecně veřejného prostředí sebou přináší zajímavé soudní spory, které jsou poskutkové stránce ojedinělé. Mezi takové lze zařadit ipřípad, okterém rozhodl Městský soud vPraze rozsudkem ze dne 5. 5.2017, sp. zn. 6 A42/2013-48, kdy zaměstnavatel sledoval trasu pochůzek všech svých poštovních doručovatelů zapomoci GPS lokátoru atyto záznamy shromažďoval. Soud následně dovodil, že se jedná onepřiměřený zásah dosoukromí jeho zaměstnanců, když zaměstnavatel údaje shromažďoval systematicky podobu jednoho roku apovahu jeho činnosti soud nepovažoval zatak zvláštní, aby mohla odůvodňovat narušení soukromí doručovatelů napracovišti. Toto rozhodnutí vede kponaučení iztoho důvodu, že mnoho zaměstnavatelů, kteří poskytují služební vůz svým zaměstnancům kvýkonu jejich práce, využívá právě GPS lokátor kidentifi - kaci služebních asoukromých cest. Zajímavou právní úvahu uvedl Nejvyšší soud vesvém rozsudku ze dne 3. 8.2016, sp.zn. 22 Cdo 5264/2014 vevztahu kekamerovému systému umístěnému soukromou osobu navlastním pozemku, který znepatrné části zabírá rovněž pozemek stěžovatele. Soud obtěžování kamerovým nahrávání defi noval jako imisi, proti které právo poskytuje ochranu jen vpřípadě, jde-li omimořádnou situaci azvlášť závažné asoustavné narušování soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Zazajímavou právní úvahu se jedná primárně ztoho důvodu, že obtěžování pohledem vpřípadě fotografování apořizování kamerového záznamu není typickým příkladem imise. Třetím případem, který je také nejtypičtějším příkladem porušení povinností dle §316 zákoníku práce, je spor oneplatné okamžité zrušení pracovního poměru dané 81 zaměstnanci ztoho důvodu, že vestanoveném období vpracovní době strávil celkem 102,97 hodin neefektivní prací napočítači, tj. více než polovinu pracovní doby, kdy prohlížel stránky, které by se vsouladu sPracovním řádem dali hodnotit jako stránky spochybným či citlivým obsahem nebo stránky typu online zpravodajství, sledování TV přes internet nebo poslech rozhlasu přes internet, které mohou nadměrně zatěžovat počítačovou síť akteré nesouvisí svýkonem sjednané práce. Nejvyšší soud dal vuvedeném případě zapravdu zaměstnavateli stím, že kontrola směřovala toliko kochraně jeho majetku abyla tudíž přiměřená.13 Skutkově zajímavých případů nabízí judikatura bezpočet vevztahu krůzným důkazním prostředkům, životní situaci, pracovní pozici nebo jen kumístění záznamového zařízení. Závěr Vsoučasné době se se zařízením provádějící obrazový azvukový záznam setkáváme téměř nakaždém kroku. Kamery jsou běžně instalovány nadomy či dálnice. Nahrávky telefonních hovoru jsou využívány jako důkaz uzavření smlouvy. Lze shrnout, že technika stále více ovlivňuje život jednotlivců. Vývoj judikatury Nejvyššího soudu aÚstavního soudu tak, jak byl představen výše, zcela jistě refl ektuje vývoj společnosti atechniky. Přestože se může stát astává se, že je vydáno rozhodnutí, které vybočuje zdosavadní rozhodovací praxe, lze současnou judikaturu považovat zaustálenou. 13 Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1771/2011 (dostupný online: http:// www.nsoud.cz/Judikatura/judikatura_ns.nsf/WebSearch/B0ED0CEF751D472DC1257A61004D599C?openDocument&Highlight=0; cit. 20. 1. 2020).